To NEJ z mého čtenářského roku 2020

Asi jako všichni v internetové knižní komunitě přicházím i já na začátku nového roku se svým seznamem favoritů. Každý rok má sčotka trochu jiný formát a pro letošek to vyšlo na jeden článek plný odkazů, aby to nebylo dlouhé jak století.

Jak tak koukám na svůj výčet knih, které mě loni nejvíc zaujaly, nebyl to vůbec špatný rok. Na většinu z nich jsem navíc nebyla líná napsat i názor na bloG, takže případný zvědavý čtenář se může podívat, co mě na tom kterém titulu zaujalo – stačí rozkliknout odkaz u každé knihy. A já můžu díky tomu udělat tento článek i přiměřeně dlouhý, když se nebudu ke každé z knih rozepisovat :), protože jak je o mně známo, stručná rozhodně být neumím.

Pochopitelně skvělých knih bylo víc a na všechny se v tomhle článku jaksi nedostalo. Proto pokud by někoho zajímalo, co všechno jsem přečetla a jak se mi to líbilo, může nakouknout do alba na FCB, kde jsou všechny k nalezení a i s odkazy na články o nich.

Našlo se i pár knih, které mi vyloženě nesedly. Tyhle nešťastnice najdete úplně na konci a je jich senzačně málo. Asi je to tím, že si vybírám spíš knihy, u nichž je větší pravděpodobnost, že mi sednou a do hlubin nelákavého čtení se spíš nenořím. Možná se tím ochuzuji o zajímavé kousky, ale zároveň se i vyhýbám případnému zklamání.

A teď už k vítězům:

NEJlepší knihy roku 2020

 

České

Mám fakt radost z toho, že dobrých domácích titulů přibývá a bylo tak těžké vybrat mezi nimi ty nejlepší kousky. Ale vyberu, že jo :) musím trochu načechrat ega našim domácím borcům. I když teda pochybuju, že si to někdo z nich bude číst.

Říše – článek tady.

Město v oblacích – článek tady.

Před bouří – článek tady.

Rytec kamejí – článek tady.

 

Fantasy

Fantasy je kategorie, v níž je u mě tradičně největší nával. V té pro mladé i pro… řekněme věkově pokročilejší. Vybrat tady nejlepší kousky kupodivu problém nebyl.

Útok obrů – článek tady.

Ve stínu hvozdu – článek tady.

Nespasitelní – článek tady.

 

Sci-fi a dystopie pro dospělé

Scífek přečtu dost, ale málo které mě okouzlí na tolik, aby se vešlo do výběru špiček. Loni byly takové knihy jen dvě.

Člověk nula – článek tady.

Jejich moře – článek v přípravě. Těžko ale říct, jestli nakonec bude, protože každý můj pokus vyjádřit se k této knize skončí ve stylu nadšeného a rozjásaného jééééj! A vůbec zní celý text poněkud hloupě. A kniha si rozhodně zaslouží víc.

 

YA fantasy, převyprávěnky a jiné YA

Moje druhá nejčtenější kategorie letos taky neměla tolik výrazně vyčnívajících reprezentantek. Ale že by se nenašlo nic k vyzdvihnutí, to se taky říct nedá.

Poušť v plamenech – článek tady.

Návod na vraždu pro hodné holky – článek tady.

Nevlastní sestra – článek tady.

Tiny Pretty Things: Krása, která bolí – článek není a v dohledné době nebude, tak přikládám aspoň odkaz na DK.

 

 

Romantika, historické

Romantiky přečtu celkem dost, je to ideální způsob, jak si u čtení odpočinout a nesoustředit se tak urputně na text, aby mi neuteklo něco důležitého. No, nazvala bych to spíš dobová romantika, protože ani jedna z letošních topek není ze současné doby. Zato jsou to ale knihy, které prostě stojí za přečtení.

Nebe ze zlata – článek tady.

Kroniky prachu – článek tady.

 

Série

Mám tu jen přečtené celé v tomto roce, nebo aspoň tolik z nich, co je dostupné v češtině. Proto se tu nenajdou některé knihy, které byly sice skvělé, ale přečetla jsem jen jeden díl.

trilogie Dobyvatelská sága – článek tady.

trilogie Smrtka – článek tady.

dilogie Šest vran – článek tady.

 

Různé

Tady je to, co se nevešlo jinam. Všechny tři vítězky jsou z kategorií, které moc nečtu. I když ta jedna by možná mohla patřit i do fantasy. Každopádně mě zaujaly natolik, že si zmínku ve chválícím článku zaslouží.

Chuligán – článek tady.

Mráz pod kůží – článek tady.

Kouř – článek tady. 

 

To je z nejoblíbenějších pro loňský rok všechno. A teď přijde na řadu opačný konec žebříčku.

 

Nedoporučuji, aneb co mi nesedlo

Loni naštěstí nedoporučenek není nijak moc – jen tři! Navíc se jedná o knihy, které mi prostě nesedly a jinde se setkaly s lichotivějším názorem nebo dokonce s masivním úspěchem. Do tohoto článku jsem se snažila vybrat především ty knihy, které mi stály za sepsání kompletního názoru – ať už proto, že jsem je dostala od autora za tímto účelem nebo mě tak namíchly, že to muselo ven. Podle mě si žádná kniha nezaslouží nálepku „nelíbí-nesedlo“, pokud nevysvětlím, proč se tak stalo.

 

After: Polibek – článek tady.

Tahle patří do kategorie knih s masivním úspěchem u určené věkové kategorie a také k těm, které mě namíchly tak, že to muselo ven :) O mě se tak nějak všeobecně ví, že když už romantiku, tak tu pro mladší, sex mi nevadí, ale nesmí to být přehnaná naivnost nebo naopak extrémní, až trochu absurdní náruživost. Hlavně když jsou sympatičtí a neblbí hrdinové a příběh, kterému se dá věřit a je dobře napsaný. Tohle nesplňuje ani jedno. Navíc vztah těch dvou je všechno jenom ne romantický. Taky na něm není nic, čeho by se měli oba držet. Jediné co tomu nemohu upřít je dobrá čtivost, které by ale stejně dobře posloužila polovina stránek. A příběhu taky. Film je pro mě jednoznačně lepší.

Příběh Christophera – článek tady.

Chrise jsem dostala od autora, takže článek byl povinností. Kniha měla dobré chvilky, ale pro mě bohužel většinu těch špatných. Navíc mi vadilo i zpracování a fyzická podoba textu. Prostě mi to nesedělo. Svoje fanoušky si ale kniha taky našla.

Věk supernovy – článek tady.

Pokud už bych chtěla číst pročínskou propagandu, najdu si jiný způsob – ne, kecám, nebudu číst žádnou pročínskou propagandu – jenže u této knihy jsem to jaksi netušila. Čekala jsem scífko-distopii. K tomu kniha ještě zanechala jakousi divnou pachuť a provedení jinak dobrého nápadu se mi nelíbilo. Vadily mi postavy, jejich chování i uvažování a celkové směřování příběhu. Ale nápad – uznávám, ten byl skvělý! Tahle kniha chce dost specifického čtenáře, kterým bohužel nejsem. Nemůžu říct, že by v textu nebyly světlé chvilky, ale k úspěchu to nestačilo.

 

Tím můj výčet končí a jsem už celá zvědavá a natěšená na další skvělé knihy v novém roce :) Doufám, že kategorie „nesedlo“ tentokrát nebude mít žádného účastníka.

Kdo četl některou z mých nejlepších nebo nejhorších knih loňska, dejte mi dolů svůj názor nebo pošlete odkaz na článek. Ráda se podívám, jak to, co se líbí či nelíbí mně, sedí ostatním.

  

Hon na (čarodějnice) Klišé

V poslední době je populární vyčítat knihám, že obsahují klišé. A pak je za to pěkně zlynčovat. Vyčíst jim to a zdůraznit, že autor je div ne debil, že si to ulehčil, je neoriginální a že knihy s klišé prostě neobstojí.

Na tvůrčích spisovatelských stránkách se diskutuje o tom, jak se tomu jako autor vyhnout, jako by se jednalo o nějaký strašlivý přečin, když se autor něčeho takového i v menší míře dopustí. Skoro vraždu koťátka. 

Připadá mi, že už je to takový literární Hon na čarodějnice Klišé.

Nejdřív nechme promluvit slovník cizích slov. Co je to klišé?

• zautomatizovaný nebo otřelý slovní obrat

• cokoli, co se stalo všedním, otřelým či nezajímavým proto, že je toho nadužíváno

Pominu teď první bod, protože jednak něco takového z pusy občas vypustíme všichni a druhak to někdy nemusí vadit, pokud většinou spíš použijeme vlastní hlavu a zkusíme věc opsat jinak. A někdy to ani jinak nejde než se otřít o otřelé.

Mě zajímá spíš druhý bod.

K této myšlence mě nakopla anketa „co je podle vás největší autorské klišé“ na FCB stránkách Odstartujte svoji knihu. Bylo tam v návrzích hodně věcí, které se opravdu často opakují. Nemůžu říct, že to tak není a nechci popřít, že některá z těch klišé za určitých okolností přímo vyhledávám :)

Všimla jsem si ale jedné zajímavé věci – když je to „něco“ napsané blbě, považuje se to za klišé. Když to autor zvládne, najednou tohle označení v hodnocení díla mizí. Pokud jsou dobré postavy a pohlcující příběh, i když je to pořád to samé klišé, najednou to nikomu nevadí. Nikdo si nestěžuje.

Takže jak to je?

Připadá mi, že toto slovo dokáže shodit naprosto cokoli na světě. Celý život je jedno velké klišé. Často i ty nejlepší příběhy jsou na nějakém založené. Konkrétně u knih bych takto mohla sejmout prakticky všechny, které mám, obzvláště z žánru YA. Zrovna ale u tohoto žánru přeci MUSÍ být všem jasné, že autor literatury, určené k zábavě a oddechu, naservíruje a někdo jiný vydá to, co lidé chtějí číst. Chtějí! Proto je to pořád dokola, ne proto, že by nikdo nedokázal napsat něco jiného. Funguje to a pak jsme zase u toho, jestli se stokrát omleté napíše dobře nebo ne.

Co tak přistupovat ke každé knize jako k individualitě? Ano – o všem se už někdy psalo. Psalo se o tom blbě, nudně a tuctově, ale i skvěle, čtivě a originálně…

Jenže v příbězích jde už od počátku lidstva vlastně pořád o to samé: v romaňtárnách o lásku, ve fantasy o vyvolené hrdiny, ve fantasy YA o úžasné vyvolené holky, v knihách ze středních škol o puťku, která přebere nejlepšího kluka největší pipině (a pipina je blond), v erotických knihách o divokou celonoční píchačku (s desetinásobným orgasmem), v detektivkách o vyšetřovatele (alkoholika), který zamete s nejfikanějším vrahem všech dob…

Takže co přestat řešit jestli je něco klišé, ale spíš si říct, jestli tohle bylo dobře napsané nebo ne. Pokud se totiž budeme chtít vyhnout klišé v knihách úplně, nejspíš budeme muset přestat číst. A nebo číst takové ty vysoce umělecké a intelektuální počiny, u kterých se tak dobře usíná a špatně relaxuje :)

A přiznejme si, stejně to chceme. Jen to chceme dobře napsané.

Představte si detektiva blbého jako dřevo, který nikoho nechytí. Romantickou knihu, kde se nikdo nezamiluje a už vůbec ne do někoho, kdo je mimo hrdinčinu ligu. Fantasy bez hrdiny ať už více či méně vyvoleného. Puťku na střední, která zůstane puťkou bez svého školního hrdiny a o maturitním večírku bude doma bečet do polštáře. Erotickou knihu, kde ženská nesbalí toho super týpka a když už, tak se s ním ani jednou neudělá (a on nebude mít pinďoura jako žulový obelisk, ale spíš jako baby mrkvičku).

Nuda, co? O čem by ty knihy pak byly?

Závěr: I klišé se snese, když je dobře napsané. Co snese! Sežere, spolkne, spokojeně pomlaská a ještě se bude oblizovat. Knihy jsou o fantasii, snech a prožívání těch snů - a sny většinou bývají klišé. Naše, tajné a soukromé vítězství nad světem.

A jo, už jsem narazila na knihy, kterým klišé opravdu vyčíst nejde. I mezi YA. Ale o tom tenhle článek není.

P.S.: Fuj, teď jsem „to slovo“ napsala tolikrát, že ho normálně nesnáším :)

Doporučuji 2019 - díl čtvrtý

...aneb být stále mlád :)

Čtvrtý článek doporučující série se zaměří na žánr, který čtu v poslední době asi nejvíc. Fantasy knihy pro mladší čtenáře a převyprávěnky známých příběhů a pohádek se mi v knihovně usazují v množství spíš větším.

Baví mě to číst, i když cílovka už tak trochu (víc) nejsem. Rozhodně si však nehodlám nic odepřít. A pokud vím, nejsem jediná stará sůva, která se v YA knihách topí. Tenhle žánr v sobě prostě něco má. V dospělé fantasy to většinou chybí. To samozřejmě není kritika – jen se prostě čte jinak.

Vzhledem k tomu, kolik jsem toho slupla, bych čekala, že výběr bude těžký. Jenže nebyl. Žánr bohužel trpí něčím, co bych nazvala masová výroba. Knih vychází neskutečné množství a většina je pro mě spíš průměr. I když se třeba dobře četly, do těch fakt skvělých jim něco málo chybělo.

Tyhle měly něco navíc, čím mě dokázaly oslovit:

Rituál – možná jste viděli film, který byl „podle“ knihy natočen. Byl však spíš volně inspirován a kniha je v dost věcech jiná. Příběh se každopádně hezky čte a drakodlak se mi zdál poměrně originální. Je to v podstatě pohádka, ale oceňuji absenci víl a upírů. Prostě svěží vítr. 

Článek o knize Rituál

Snílek Neznámý – autorku Laini Taylor není potřeba vůbec komentovat. Zajímavý příběh a krásně snivý styl jsou u ní samozřejmostí. 

Článek o knize Snílek Neznámý

Bez srdce – Alenku v říši divů není asi nutné představovat. Bez srdce se odehrává před tím a hlavní hrdinkou je Srdcová královna. Není tedy těžké uhodnout, že kniha neskončí dobře a přes to jsem při čtení celou dobu doufala. Maryssa Meyerová udělala s tímto příběhem majstrštyk. Podle mě nejlepší z jejích knih. 

Temné a osamělé prokletí – převyprávění Krásky a zvířete u mě jednoznačně vedou. Je to asi tím, že se píšou nejvíc – nebo u nás jen nejvíc vycházejí. Tohle konkrétní je dobré v tom, že nejde jen o příběh těch dvou, ale i o všechno okolo. V příběhu je důležité celé království a osudy obyčejných lidí. V nich se propletou osudy tří hlavních hrdinů. Všichni tři jsou navíc skvěle napsaní. Příběh prostě nemá chybu. 

Článek o knize Temné a osamělé prokletí

Podlý král – Holly Black je moje hvězda vílotin. Ona je prostě umí napsat tak, jak se mi líbí. Jsou zlé, kruté, bezohledné, ničeho se neštítící. I jejich svět je vykreslený naprosto skvěle. Tahle kniha dělí fanoušky na dva tábory – huj a fuj. Nejlepší je udělat si vlastní názor :) za mě rozhodně huj. 

Vsadím se, že zrovna v tomhle výběru se se mnou hodně lidí neshodne, ale pro mě tyto knihy prostě stály za to.

Články Doporučuji 2019 na bloGu:

díl první - domácí favorité

díl druhý - fantasy

díl třetí - scifi

Doporučuji 2019 - díl třetí

aneb nebojte se sci-fi

V pořadí už třetí článek ze série „Doporučuji 2019“ zaloví ve sci-fi škatulce.

Ačkoliv mám scifárny ráda, zase tolik jsem jich loni nepřečetla. Bylo to tím, že mě jich v nabídce moc nezaujalo, protože sci-fi je pro mě žánr, kde mi jen skvělá technika a vesmírné bitvy nestačí. Tím pádem spoustu knih minu, i když by se mi možná líbily. Blbý, no…

Ty, které mě přeci jen neminuly, byly fakt dobré (ale fakt!)

Ze svého výběru předkládám tyto opravdu do zlatova vypečené kousky:

Liščí gambit – tahle kniha mě od začátku okouzlila stejně, jako když jsem před dávnými časy poprvé otevřela Dunu. Postavy a svět jsem si zamilovala okamžitě, i když bylo obojí trochu těžší na pochopení a ze začátku vyžadovalo hodně pozornosti a pomalejší čtení. Každopádně se mi dostalo něčeho nového, originálního a neodolatelného a to za trochu přemýšlení stojí. Další díly už netrpělivě očekávám.

Článek o knize Liščí gambit

Na odvrácené straně – tohle je temné čtení. Stejně tak temné, jako obálka knihy. Ale není divu, protože děj se odehrává v trestanecké kolonii na Měsíci. Nechybí pěkná přehlídka ukázkových zmetků a vykuků, jeden (snad by se dalo říct) hrdina a vraždící android, na jehož scény budete s nadšením čekat. Styl psaní a celkové pojetí asi nesedne každému, ale když sedne, je to jízda.

Článek o knize Na odvrácené straně

Enderova hra – tenhle příběh patří už dávno mezi klasiku. Aspoň pro mě teda určitě. Asi není potřeba vysvětlovat o čem kniha je a proč je tak skvělá. Pokud někdo nečetl knihu, viděl aspoň film, který se docela povedl. I když samozřejmě nedosahuje kvalit knihy hlavně co se psychologie postav týká. Tuhle knihu s klidem doporučím i těm, kteří mezi fanoušky sci-fi spíš nepatří.

A nakonec otázka. Co myslíte, že mi uteklo? Máte nějakou scifárnu, která je pro vás nadstandard?



Články Doporučuji 2019 na bloGu:

díl první - domácí favorité

díl druhý - fantasy

Doporučuji 2019 - díl druhý

aneb temné a hluboké vody fantastiky...

Můj výběr knih, které jsem loni přečetla a chci je doporučit dál pokračuje druhým článkem a tentokrát zabrousím do hlubokých, temných a lákavých vod fantasy.

Kvalitní a čtivé fantasy s novými nápady se loni překvapivě urodilo. Žánr je prostě na vzestupu a není tak těžké pochopit, proč to tak je. Vybrat ty nejzajímavější kousky však nebyl až zase takový problém. Rozhodla jsem se, že skvělá čtivost mi prostě nestačí a potřebuju Něco! Nejen zajímavý nápad nebo magii, ale i hrdiny, které úplně často nepotkávám a způsob zpracování, který je opravdu nový. 

Odpadla mi tak spousta knih, které sice jsou dobré, ale nepřišla bych o nic tak zásadního, kdybych je nepřečetla nebo místo nich vybrala jinou.

U favoritek vybraných níže bych naopak o něco přišla a zrovna v těchto případech by to byla sakra škoda.

Šedí bastardi - o téhle krasavici z Hostu slyším překvapivě málo a to jsem myslela, že způsobí fakt nadšení. Možná se nechytla jen u blogerů a doufám, že u čtenářů úspěch má, protože Šakal a další poloorci si to zaslouží. Tuhle drsnou, temnou a propracovanou fantasku si fakt nenechte ujít. Je přesně tak akční, vtipná a přisprostlá, jak je potřeba, abyste si užili čtení úplně na maximum.

Článek o knize Šedí bastardi - v přípravě.

Králové Wyldu - další Hostovský kůň v závodu a zase hodně originální počin. Vtipné, svěží, akční a hrdinové jsou skvělí, byť možná trochu za zenitem. To ale neznamená, že se nedokážou ohánět zbraněmi a hláškami. Zamilujete se, za to vám ručím.

Článek o knize Králové Wyldu

Temnější tvář magie - nevím, jestli to není spíš pro mládež, ale podle mě je už na hranici. Kniha má zajímavý nápad a čtivé zpracování. Název zcela odpovídá - s magií hochu hrej si, ale nezadej si. Cena může být vysoká. Něco mi říká, že další díly budou ještě lepší.

Článek o knize Temnější tvář magie 

Vita Nostra - toto vůbec není klasická fantasy, jak by člověk čekal. Ani nevím, jestli je to do fantasy řazené, ale podle mě to tam patří. Je to hodně zvláštní a ne úplně lehké čtení, ale dokáže neskutečně fascinovat a opravdu nutí přemýšlet, co za tím vším, hergot, stojí. Mladší hrdinkou se nenechte odradit.

Článek o knize Vita Nostra

Je dost možné – skoro bych řekla jisté – že mi některá zajímavá utekla. Jestli máte tip na něco, co si prostě musím přečíst, sem s ním.

Články Doporučuji 2019 na bloGu:

díl první - domácí favorité

Doporučuji 2019 – díl první

aneb Čechy krásné, Čechy mé… a Morava taky.

Tak nějak hluboko v duši nemám ráda to, co se děje pokaždé na konci prosince a v lednu. Nemyslím teď oslavy Silvestra, petardy a ten bordel, co po tom všude je, i když to taky není nic, co by normální člověk dokázal jen tak ignorovat. 

Já mám na mysli typický dotaz většiny lidí/stránek/ knihkupců/nakladatelů/FCB skupin etc. Takové to „vyber nejlepší knihu roku“.

Jako vážně, copak to jde? 

Napříč všemi žánry a s přihlédnutím k počtu přečtených knih. Možná, když jich někdo přečte dvacet a žánrově podobných, tak něco vybrat jde. Ale z padesáti? Ze stovky? Z tolika různých stylů psaní a příběhů, kdy každý zaujme něčím jiným. Z tolika myšlenek, nápadů, světů a oblíbených postav. Vyberte jen jednu a ostatní pošlete do háje. Ha ha, nemožný, pitomý úkol.

Tak já na to půjdu od lesa. Dneska to bude náš český lesík a já z něj vylovím domácí autory, kteří mě letos zaujali a knihy, díky kterým se jim to povedlo. 

Nejsou to nováčci nebo i jsou a dostali mě prvotinou. 

Každopádně se jedná o knihy, které podle mě stojí za přečtení. 

Bude to možná i napříč žánry, protože českých autorů zase tolik nečtu a když, je to většinou fantasy.

Takže tady je domácí lavička, která to se mnou v roce 2019 sehrála na výbornou:

Zřídla – po úspěchu autorčiny prvotiny Krev pro rusalku jsem věděla, že si zřídla nenechám ujít. Kniha se odehrává opět v Brně, ale jinak je to úplně něco jiného. Mě to každopádně skvěle sedlo a nastavila jsem si laťku paní Sněgoňové ještě o kousek nahoru :). Jsem zvědavá na další knihu.

Článek o knize Zřídla

Píseň oceli – Hergot fix, tak tohle byla trefa do černého. Klasická fantasy ve stylu Zaklínače se mi dostala do rukou až skoro na konci roku, ale hlavně že vůbec. Je to přesně to pravé pro milovníky hrdinů, bardů, všech možných potvor (i lidských) a skvělého humoru. Styl psaní je lehoučký jako pavučinka – 600 stránek jsem slupla jako malinu.

Článek o knize Píseň oceli

Kde zní zpěv krkavců – Knihu moc doporučuji! Je to příběh, který má velké kouzlo a jsem si jistá, že žádného čtenáře nezklame. Měla jsem z ní stejný pocit, jako když jsem poprvé nakoukla do Bradavic. Tím nechci obě díla srovnávat, ale pokud vás baví podobné knihy jako Potter, zkuste i tohle. Vyprávění je zajímavě temné se skvělou atmosférou.

Článek o knize Kde zní zpěv krkavců

Čarodějky malostranské – po přečtení tohohle díla vůbec nepochybuju o tom, že jestli někde žijí čarodějky, je to Praha. Protože v tak dokonalé atmosféře, jakou v knize paní autorka vytvořila, se musí každá čarodějka cítit jako doma. Tak pěkně využít prostředí staré Prahy, její pověsti a domovní znamení… No klobouk dolů! Vsaďte se, že po přečtení knihy půjdete ta domovní znamení hledat při první návštěvě hlavního města. Taky jsem hledala :)

Článek o knize Čarodějky malostranské

Drak bere vše – Hanina Veselá je už taková moje stálice. Nevěřím, že by mě nějaký z jejích příběhů zklamal. V tomhle jsem se podívala do známého světa, ale i na místa, která jsem v něm ještě neznala. A hlavně jsem se setkala s mými oblíbenými postavami.

Článek o knize Drak bere vše.

Za pozornost ještě stojí Devět nocí Zuzany Strachotové a Inferium Romana Bureše.

Jak na to tak koukám, do výběru se probojoval jediný chlap. To ale neznamená, že by pánové nepsali dobré knihy. Svědčí to jen o tom, že čtu fakt málo našich autorů a podle toho, jak se mi domácí knihy líbí, je to škoda. 

Jestli máte nějaký tip, sem s ním. Osobně už mám na 2020 nějaká želízka v ohni, ale dobrým doporučením se nebráním.

Jo, ještě: Četli jste něco z toho, o čem tu píšu? Jestli jo, napište mi odkaz na váš článek nebo váš názor.

Bruťák a Snílek

... aneb čtenářská rozpolcenost.

Už asi dva měsíce jsem si povšimla zajímavého dvojkomba v mých čtenářských preferencích. Pravidelně totiž střídám dva různé žánry knih, které jsou tak odlišné, jak to jen jde.

Jako by se ve mně svářely dvě osoby. Perou se o moji pozornost a hlavně se nemůžou dohodnout, co budu vlastně číst. Nazvala bych je Snílek a Bruťák.

Snílek je něžná bytost. 

Nejraději by tančil na louce mezi kopretinami, ale protože v okolí žádná taková louka není a kopretinu už jsem dlouho „živou“ neviděla, nutí mě aspoň číst romantické příběhy. Nejlépe se šťastným koncem. Po každé takové přečtené knize si uvnitř mě spokojeně lebedí,  a jak tak chvilku nedává pozor, k moci se dostane Bruťák.

Zdroj

Bruťák není vůbec něžná bytost. 

Na kytky má alergii, což je jeho jedinou slabostí, a louku s kopretinami by nejraději proměnil na bitevní pole. Vybírá si nejraději knihy s dokonalou zápletkou, plné politiky, vražd, komplotů, beznaděje a nebezpečí. Nejlépe fantasy. A pokud už v nich přeci jen najdu nějaký pár, o lásku rozhodně nejde.

Zdroj

Tihle dva experti tedy vládnou mým čtenářským náladám. 

Hloupé je, že sotva si rozečtu nějakou romanťárnu, nejraději bych ji odložila a pustila se do něčeho temného a v těch temných bych zase pokukovala, které postavy by se mohly dát dohromady.

Takže se opět potvrzuje, že ženské nevědí, co chtějí.

Snílkova knižní doporučení: Něco skutečného, Písařka ze Sieny, Pýcha a předsudek, Cinder & Ella, Rudá jako rubín, Andělská tvář, cokoliv od Lanczové…

Bruťákovské pecky: Duna, Válka zrcadel, Oheň probuzení, Válka starých duší, Černá díra, První život, Řád věčných trnů, Ve stínu Rudé věže, Vadná, Město schodů, Přechod…

Už to musím zarazit, jinak vypíšu půlku mé knihovny :D

Zdá se, že u mě Bruťák mírně vede :). Už jsem se skoro bála, že té romantiky bude až moc.

Jak to máte vy? Které jsou vaše oblíbené letní knihy? A držíte se jednoho žánru nebo to taky střídáte?

Dlouhé, předlouhé a nekonečné řady

aneb zbytečné povzdechnutí nad nesmrtelností brouka...

Rozmohl se nám tu takový nešvar.

U některých autorů je to tedy zatím stále „švar“, ale přes to je to něco, co už mi pomalu začíná vadit. Dřív jsem to každopádně milovala. A co?

Série.

Pořádný tlustý a aspoň třídílný série.

Jenomže ono se to v poslední době zlomilo. 

Těch sérií už je nějak moc a samostatnou knihu aby člověk hledal s baterkou v ruce. Tedy hlavně u fantasy žánru. Pokaždé, když mě zaujme nějaká kniha, která je nová, je ze série. Fantasy už je prostě jen na série. V lepším případě dvou až tří dílné, což se ještě dá. Jsou tu ale případy (ukažme si prstem na Maasovou, například), kdy autor fakt neví, kdy s tím švihnout a píše a píše a píše… až to téma vycucá do sucha a úplně rozmělní. Není nic horšího než dočítat sérii jen proto, abych konečně znala konec a mohla s tím švihnout do kouta.

Čest výjimkám, které udrží sérii kvalitní nebo se včas šprajcnou na rozumných třech knihách.

Samozřejmě tu mám pár osamělých hrdinek, které zůstávají bez knižních bratří a sester a hrdě nesou svůj jednodílný příběh. (Pauza s baterkou v ruce před knihovnou…) Našla jsem jich v knihovně šest čistokrevných fantasek. 

Ideálem poslední doby se pro mě stává – pokud už to teda je série – maximálně tří dílná řada s každou knihou do sedmi set stran. Zjišťuji, že delší věci mě prostě v polovině přestanou bavit. Z několika důvodů:

•         To čekání než vyjdou další díly.
•         Stal se z toho plytký blábol.
•          Autor se opakuje a vykrádá sám sebe.
•         Není to tak dobrý, abych už neměla hrdinů plné zuby.

A v nejhorších případech sérii prostě utne nakladatel, protože to nesype. To se ale většinou stane u sérií, u kterých bych klidně vydržela :D

A komu se něco z toho stalo? No tak ku příkladu pan Martin a jeho nekonečná Hra o trůny, paní Gabaldon a šíleně natahovaná Cizinka, paní Hamilton a její Anita Blakeová, již zmíněná paní Maasová. A další výtečníci.

A jaký je závěr tohoto zbytečného skučení? Někdy méně znamená více, páni autoři.

P.S.: Vás, mých oblíbenců, kteří dodržujete slušné pravidlo tří dílů a píšete pořád skvěle, se článek netýká :)

P.P.S.: Maasovou jsem vybrala pouze náhodně, protože mi prostě padla do oka, ale grafomanka to je, to musíte uznat :)

Nerudova otázka

... aneb kam s nimi?

Už to tu dlouho nebylo, ale nakonec na to dojít prostě muselo. Zase (!) mi dochází místo v knihovně.

A nastává opět ta knižní megatetris. Protože jak to poskládat, abych to měla žánrově u sebe, autory u sebe a zároveň aby se to všechno vešlo na ty zatracený police ve vymezené zóně. Chce to strategické plánování!

Prostor operace: 

1x velká knihovna v předsíni, 1x menší knihovna v pokoji. 

Knihovnu s anglickými knihami nechám dýchat, protože ty se kupodivu vejdou. Tři velké knihovny od mamky dosud nebyly přestěhovány a nejspíš v dohledné době nebudou. Další stěhovaní mi totiž visí nad hlavou, jako Damoklův meč. 

Bitevní pole je tedy značně omezené. Tuhle bitvu by nevyhrál ani Napoleon!

Bod jedna - potřebuju novou knihovnu, protože když se to nevejde teď, nevejde se to i po jakémkoliv přeskládání.

Mezihra: výlet do IKEA? Ne. Daleko, líná, peníze... samá proti.

Bod dva - vytahovačka, šachovačka a cpačka zpět.

Mezihra: původní předpoklad byl správný, nevejde se to tam

Co teď? 

Dvojitý řady nesnesu. Zkusím přistoupit k řazení tvůrčím způsobem. Není ostatně důvod k tomu, aby všechny knihy stály svisle, jako vojáci. Nakonec některé knihy patří do více žánrů, tak by mohly najít domov i v jiné polici. Hlavně potřebuju místo na fantasy, scifi a YA.

Bod tři - šachovačka číslo dvě a pokus o tvůrčí přístup

Podařilo se získat několik prázdných míst (asi tak na tři knihy) na stojáka a několik budoucích naležaček. Sice se budou některé knihy hůře vytahovat, ale zase to vypadá celkem hezky, zajímavě, kreativně... hůůůha, mám současnou trendy knihovnu.

Někde jsem viděla i řazení hřbetem dozadu, to je sice trendy, ale zdá se mi to poněkud nepraktické, a abych byla upřímná, tak i hnusné. Takhle trendy teda zase nebudu a navíc by to neřešilo problém s místem. Mimochodem i to slovo "trendy" je hnusné, připomíná mi to trenky. Takže pardon :)

Bod čtyři - velká knihovna v předsíni

Zde sídlí hlavně scífka a fantasky pro neYA tvory a současné, společenské a historické romány. Sem tam nějaký opuštěný thriller a naučná kniha. Vyfotit se to nedá, je to tam moc úzký, takže jen ústně.  Přeskládání velké knihovny moc nedopadlo. Znáte pořekadlo „...jako sedláci u Chlumce"? Takže tak :D

Podařilo se ale objevit několik knih, které se tu nenápadně krčili v koutku a které už číst nebudu. Budou tedy hledat nový domov na DK. Mrkněte sem na moji bazarovou stránku. Třeba některé adoptujete :)

Vysídlením těchto knih do krabice se podařilo získat prostoru celkem dost, takže mise byla částečně úspěšná.

Tak a to je všechno. Jdu kroužit kolem knihoven a přemýšlet o dalších přesunech. stejně nic nevymyslím, ale co kdyby...

Knižní geometrie

Tenhle článek nebude o učebnicích matematiky a jiném podobně nudně popsaném papíru. 

Zmiňuji-li v nadpisu geometrii, mám pochopitelně na mysli milostné trojúhelníky. I když pod pojem trojúhelník už se to často shrnout nedá, protože hlavně paní autorky mají poslední dobou tendenci vybírat jiné, mnohem víc rohaté geometrické útvary. 

A teď ta zásadní otázka: Vadí to?

Vaše odpověď prosím teď: ………………………………….

Mně ne :)

Případně jak kdy.

Zdroj

Poslední dobou čítávám v článcích o knihách a v různých hodnoceních větu: „Naštěstí se autor vyhnul milostnému trojúhelníku.“ Já to taky někdy píšu, když už se mi těch komplikovaných vztahů nakupí v literatuře moc. 

Ale musí být přehršel zaláskovaných vždycky chyba? Nebo se najdou i takové trojúhelníky, které mají v knize své místo a jsou dobře napsané? Musí se nutně autor podobné věci vyhnout? 

Já bych řekla, že nemusí – ono i v životě se to přeci děje a to jsou potom kýče! Jenom to chce jednu maličkost. Dobře to napsat.

Dobrý trojúhelník může být i kořením příběhu a já si ho ráda vychutnám obzvlášť, když srdce sympatické hrdinky získá můj favorit :) nebo obráceně, ať to trochu moderně-generově vyvážíme :)

Špatný je prostě špatný – většinou se to pokazí, když je hlavní hrdinka moc dokonalá nebo třeskutě blbá a naivní. Případně když je jeden ze ctitelů až moc velký špalek a dovolí na sobě dříví štípat. Taky když je z trojúhelníku hvězdice tj. hrdinku milují úplně všichni, co projdou kolem. Kupodivu špatná může být i milostná úsečka :).

Jedno si ale musíme přiznat: nějaká ta konkurence je potřeba, abychom mohli přát šťastnému páru a litovat odkopnutého třetího hrota. Dámy, přiznejme si to. Občas si to rády přečteme všechny :). V reálu to vůbec příjemná situace nebývá, za to v knihách, romantických a YA… jo, tam se to zvládne. A pánové? Co vy?

Hloupé je na trojúhelnících to, že se musí nějak vyřešit, tedy že jeden z hrotů útvaru má smolíka. Občas čtu knihu s doslova šíleným zaujetím, protože mě zajímá, jak autorka vyřeší to, co si tím matematikařením zavařila. Je jasné, že jednoho bude muset odstřelit. 

Ve fantasy knihách se to řeší samo. Když totiž jednoho ctitele sežere drak (zastřelí elf nebo uchlastá trpaslík) je vyřešeno. Hrdince zůstane jeden kus a má po výběru. Smrt nepohodlného kusu se tedy jeví jako snadné, byť poněkud laciné a klišovité řešení. Případně je tu možnost nechat ho náhle prozřít a zamilovat se do jiné/jiného. Úplně nejlepší situace by nastala v případě třeskutě blbé hrdinky – prozřou oba ctitelé :), já vím, že jsem hrozně škodolibá, ale některým ženským postavám bych to přála.

Pár případů za všechny:

Opravdovou mistryní trojúhelníků je Cassandra Clareová. Cpe to naprosto všude. Například v její mechanické sérii jsem teda měla oči navrch hlavy. Má štěstí, že píše YA fantasy :). I tak se ale už pohybuje zatraceně blízko hrany toho, co ještě snesu. Upřímně, tady už to bylo možná i lehce za hranou. Byla jsem na ni naštvaná už jen za to, že k výběru muselo dojít. Ale řešení to bylo v pravdě originální. Jasný styl „vlk se nažere a koza zůstane celá.“

Zdroj

Šikovně vyřešila situaci i Diana Gabaldon v Cizince, když jednoho ze soků umístila do minulosti, kam přenesla i hrdinku a chudák budoucník měl smůlu. Hrdinka si tak řešila jen svoje soukromé dilemátko a my jsme mohly v klidu přát Jamiemu. Nebo fakt někdo fandil Frankovi?

Další pěkný kousek jsem zaznamenala v knize Falešný polibek. Tam bylo vše ještě okořeněno tím, že hlavní hrdinka netušila, který z ctitelů jde po její ruce a který jí jde po krku (kdo je princ a kdo vrah). Vlastně ani nevěděla, že se ji snaží sbalit princ a vrah. To jsem věděla jen já při čtení a skvěle to fungovalo. Jinak je to klasika, ale tohle tajemství to opepřilo.

O něco méně pěkný konec geometrie předvedla paní Sarah J. Maas v sérii Dvůr trnů a růží. Vyřešila to tak, že z jednoho ze ctitelů udělala diamant a z druhého debila. To, že prvky duševní choroby vykazoval je věc druhá, ale taky se ho mohla zbavit trochu elegantněji. Skoro to vypadalo, jako by byla v prvním dílu zamilovaná do Tamlina, ale pak  ji to pustilo, protože se objevil větší borec. Třeba ještě vymyslí nějakého toho hladového draka a Tamlin bude sežrán se ctí.

V knize Dracula, má láska byl trojúhelník přímo mistrovský. Na jedné straně nudný Jonathan Harker a na druhé úžasně charismatický upír Dracula. Jo, fandila jsem Draculovi a Mína je koza :). I když už od začátku bylo jasné, jak to dopadne, paní autorka mě přiměla doufat a ještě i odpustit Draculovi jeho nemilé stravovací návyky se smrtelnými následky.

Jeden z nejbáječnějších trojúhelníků se dá najít v knize Jih proti severu. Jedná se o útvar Rhett-Scarlett-Ashley. Tady probíhá všechno naprosto bez jakékoliv lacinosti nebo klišé. Je to jasné, uvěřitelné, opravdové a vše se vyřeší, aniž by někdo musel obětovat život. Kdo tuhle sérii neznáte, mazejte do knihovny nebo do Levných knih, snad ji tam ještě mají.

Takže jak vidno, s trojúhelníky může být i zábava. 

Podmínkou je ale sympatická hrdinka a celý příběh nevyhnaný do krajnosti a s citem sepsaný. Pak to šlape.

Žádný další příklad už mě nenapadá, ale určitě ještě jsou. 

Máte nějaký oblíbený nebo nenáviděný trojúhelník, na který jsem zapomněla? Šup s ním do komentářů!

Nevím co číst dál!

Nevím co číst dál!

Obcházím knihovnu jak mlsný kocour. Zoufale listuji v nabídce čtečky a nemůžu se rozhodnout, na co mám náladu. Nacházím se totiž v eufórii po dočtení předcházejícího dokonalého díla a nebo prostě jen nevím, na co mám zrovna teď náladu. A nebo chci číst tolik knih zároveň, že je výběr věc přímo nelehká :).

Pro tyto případy už jsem vymyslela spousty výběrových metod. Někdy fungují, jindy si po použití metody stejně vyberu něco jiného a jen mi to pomůže k té heuréka myšlence, že mám chuť právě na tohle. A někdy je to prostě jen zábava.

Bohužel jsem zatím nevynašla účinnou metodu, která mi ulehčí výběr ve veřejné knihovně, nejraději bych nahrabala všechno a vybírala až doma. Při výběru knih v knihovně se tedy řídím heslem „seber co ti první padne do oka a kolik uneseš, výběr bude až doma“.

Protože věřím, že nejsem jediný takový nerozhodný bloumal a hamižník v knihovně, podělím se s vámi o některé svoje propracované vědecké metody výběru vhodného čtiva:

Metoda Kolo štěstí

aneb generátor náhodných čísel. Tuhle používám hlavně pro moje nekonečné zásoby nepřečtených papírovek. Stačí se rozhodnout, že chci některou z nich číst a přejít k mému excelovskému seznamu nepřečtených. Sledujete ten vědecký přístup! Žádné papírky v klobouku, pěkně excelovský seznam :), to je moderna! Každá kniha má v seznamu přidělené číslo a random.org všichni znáte :) Samozřejmě pro romantiky, klasiky a jiné nepokrokové tvory je možné použít klobouk a papírky. Po té, co se kniha konečně dostane ke své minutě slávy, ji ze seznamu smáznu (vyhodím papírek) a její místo u čísla brzo, až nechutně brzo, zaujme další.

Zdroj

Metoda Písmenková polívka

pro tuto metodu je nutné si zvolit písmeno. Pokud chcete zachovat fair play a nenadržovat některým písmenům, na které začínají oblíbené knihy, požádejte někoho o spolupráci nebo využijte třeba první písmeno z názvu měsíce, který je nebo jména, které má ten den svátek. Nebo si ho vylovte z písmenkové polívky, máte-li ji nalitu, ale bacha, tam jsou většinou áčka, péčka a enka. Pak už jen stačí najít v knihovně knihu, která na to písmeno začíná taky – musí to být první, která vám padne do oka. Tuhle metodu používám při stavech menší nerozhodnosti, protože knih na kýžené písmeno bývá občas více. Chce to trochu disciplíny udržet se opravdu u první spatřené.

Metoda Ententýky

ano, je to přesně to, co si myslíte :) Používám ji, když se mi podaří zúžit výběr na dva až tři kusy a ne a ne sáhnout po tom pravém. Rozpočítávadlo je možné vybrat dle osobních preferencí, případně použijte to, které si pamatujete ze školky.

Zdroj

Metoda Přítel na telefonu

tu jsem zatím využila pouze jednou, protože ještě nebyla na světě Metoda Ententýky. Tři vybrané kusy jsem plácla na fejsbůk a nechala hlasovat. Tento postup se ukázal jako velmi účinný a kniha byla vybrána během pár minut. Tímto děkuji všem hlasujícím.

Metoda Nejstarší máte padáka

v tomto případě sáhnu prostě po té, která mi tu v polici straší už tak dlouho, že obrůstá mechem a pavučinami. Toto je až obdivuhodně úspěšná metoda, protože tak najdu většinou nového oblíbence. A pak se divím, jak jsem mohla ubohou knihu tak dlouho přehlížet. Většinou se jedná o kousky nahamtané ve slevách nebo z Levných knih.

Zdroj

K dalším metodám, které jsou ovšem velmi málo využívané, patří:

Metoda Muži, mami, tati, sourozenče (zvol dle možností) vyber mi něco – většinou ztroskotá na neochotě zvoleného subjektu ke spolupráci nebo na jeho naprosto nemožném výběru

Metoda Tenhle žánr neznám – jsou to doporučené knihy z žánrů, kterým neholduji a v období euforie po dokonalém díle je obzvlášť obtížné se do nich začíst

Metoda Učebnice angličtiny – zkuste se jít místo čtení učit a hned si radostně vyberete něco neodolatelného ke čtení a uvidíte tu rychlost výběru. Jako učebnice skvěle funguje i matika a jiné podobné opruzovací předměty

No, to by jako ukázka metod mohlo stačit :) Základní myšlenka je jasná – vymyslet se dá kdejaká blbina a nakonec si člověk poradí. Jako mnohem horší se tedy jeví situace „Já nevím, co číst dřív!“, která může nastat, když máte chuť na až moc knih zároveň. Pak doporučuji vrátit se na začátek článku a vybrat si metodu. Obzvlášť vhodná je v tomto případě metoda Ententýky :).

Knižní obezita

V poslední době jsem si všimla u sebe v knihovně nárůst počtu silně obézních svazků či dokonce sérií. Ono by to ani nevadilo, já jsem tolerantní tvor a navíc mám tlusté ráda - tedy knihy pochopitelně (maso nejím). Víc si tak počtu, užiju si děje a tak. Jenže každá mince má dvě strany, jak se tak povídá.

 

Zdroj

Jaká pekla autoři svým obézním dítkům připravují?

Obtížná manipulace s vypaseným kusem

S knihami do 500 stránek to ještě jde, jak to má nad 500 začíná čtení vyžadovat celkem nadpřirozené čtenářské schopnosti fyzického rázu. Zkoušeli jste číst třeba takovou Hru o trůny v tramvaji... plné lidí, cukající, prudce zastavující. Když se vám podaří vyřešit záhadu, jak se držet, vyvrátí vám ta bichlice prsty. A udržet ji v jedné ruce – nemožné!

Ono i v posteli se nečte nijak snadno. Nemáte-li užitečnou pomůcku v podobě čtecího polštáře, který drží za vás, uženete si potíže se zápěstím jen to hvízdne :)

A co teprve ve vaně - ve zvednutých rukou je to solidní náhrada činek a když si ji opřete o břicho, protlačí se vám rohem až k žaludku. To pak člověk ještě rád sáhne po čtečce, aspoň na to cestování (zdravím do Palmknih – jsou mým hlavním dodavatelem).

Docela bych tedy ocenila, kdyby si spisovatelé, kteří trpí grafománií a vykrmují svoje díla na hranici morbidní obezity, sáhli do svědomí a rozdělili tyhle monstra na dva díly.

Vybraní hříšníci z mé knihovny jsou: Diana Gabaldon, již zmíněný pan Martin, Sarah J. Maasová a další výtečníci

 

Zdroj

 Nevhodný oděv pro těžkotonážní kus

Tlustá kniha v měkké vazbě, to je fakt peklo!

Chápu, proč to je, protože dáti už tak drahou vypasenou krasavici do pevné vazby, byla by dražší. Takhle si to aspoň myslím. Pletu-li se, vyveďte mě prosím z omylu. Ale já bych si v některých případech i připlatila, jen aby stránky zůstaly při sobě a desky nepomuchlané, o zlomeném hřbetu ani nemluvě.

Částečně se situace dá řešit látkovým obalem na knihu (díky ti Hranaté šitíčko) a něžnou manipulací, ta je ale u cvalíků docela obtížná. Člověk může s knihou zacházet něžně jak s odkvetlou pampeliškou, ale nehoda se stejně může stát.

Jinak je to asi dost neřešitelná situace, na kterou je třeba si zvykat. Měkkejši-cvalíci prostě budou. Obzvláště pokud čtete jangadultky, tam se jich najde, no jéje! Případně ve scífkách nebo fantaskách a taky historických románech. Navíc, já mám měkkou vazbu docela ráda, jen kdyby byla občas hubenější :).

Vybraní zástupci mojí knihovny: Dvůr mlhy a hněvu, Winter, Dubnová čarodějka, Paní půlnoci…

Zdroj

Prostorové potíže při ubytování a cestování

Toto je problém obzvláště u rozsáhlejších sérií, zaberou celou poličku a ještě abyste se strachovali, že pod nimi praskne. Zase ale celá série vedle sebe tak krásně vypadá, nikdo ji nepřehlédne… a police z Ikea vydrží, to mám vyzkoušené.

Co se přenosu týká - já tedy nosím knihy v batohu (nebo ve čtečce), ale dámy s kabelkou, ve které vlečou něco od paní Gabaldon, protože se od Jamieho nechtějí urvat ani v čekárně u doktora, vypadají, jakoby táhly na rameni nákup pro celou rodinu. Naštěstí jsou teď v módě fakt velké kabelky, ale ortopedi pláčou  - co vaše záda, milé dámy.

V každém případě můžete cvaldu přenášet jen tak, v ruce. Budete za těžkého intelektuála a knihomilce a to za vykloubený loket a svalovou horečku stojí.

Výhodou může být tlustá kniha v případě, že použijete kabelku jako zbraň. Znám svazky, které bez problémů způsobí otřes mozku, pokud se dobře trefíte a ucha kabelky vydrží tu odstředivou sílu. V případě využití knihy k obranným účelům je opět vhodnější pevná vazba.

Zdroj

 Příběh jako ve vatičce

Když nad tím tak přemýšlím, nejlepší jsou pro mě knihy v rozsahu od 300 do 500 stran.

A teď nemluvím jen o manipulaci a křehkostí měkkejšů. Do tohoto rozsahu se navíc autorům podaří narvat méně vaty - i když známe případy, které to narvou i do 100 stránek, obecně mi vadí daleko méně, když musím posilovat s tlustou knihou bez vaty, než se vznášet s tenkou plnou zbytečných slov.

Naštěstí se mezi mými tlusťochy žádný takový vaťákový svazek nenachází, ale mezi hubeňoury je jich překvapivě hodně. A když se příběh podaří, je vždycky lepší mít ho na více stranách.

Navzdory předchozím větám mám pro tlusté knihy celkem slabost a čtu jich docela velké množství i přes řečené potíže. Jak to máte vy? Tlusté, tenké nebo něco mezi tím?