Podivuhodný život Augusta Marche

 

Knihu jsem se rozhodla číst na základě ukázky. Ta mi připadala tak šílená a zároveň slibná, že jsem chtěla znát i zbytek příběhu. Rozhodně musím potvrdit, že kniha byla neobvyklá a styl autorova psaní má sílu pohladit po duši. Jak už to ale u neobvyklých knih bývá, neocení ji úplně každý. Což je naprosto v pořádku :)

 

Anotace:

Brilantní, jako břitva ostrý debut Aarona Jacksona – který nepochybně ocení čtenáři knih Podivuhodný případ Benjamina Buttona či Svět podle Garpa – přináší klasický příběh naivního chlapce, který hledá vlastní cestu, a připomíná, že na každého někde čeká láska.
August March je bez nadsázky divadelní dítě. Narodil se totiž v šatně divadla na Broadwayi o přestávce, chvíli poté, co jeho matka uzavřela první dějství strhujícím monologem. Fakt, že chlapec přežil dětská léta, lze považovat za dílo štěstěny, neboť stařena, jež se ho ujala, nebyla právě matka roku. Živil se tím, co v divadle našel, jeho učiteli byli Wilde, Shakespeare, Ibsen a Shaw, Richarda II. uměl zpaměti dřív, než se naučil abecedu… A nikdy nenavštívil svět tam venku.
Každé představení ale jednou skončí. Divadlo zaniká a dosud nevinný a skutečným světem nepolíbený August se ocitá na ulicích poválečného New Yorku. V neznámém labyrintu se musí protloukat na vlastní pěst, až jej dramatický talent vystřelí na dráhu zločinu. Zatímco se snaží přežít, ztrácí svou dřívější naivitu. O místo na slunci se rve s drzostí spratka ze soukromé školy, duchapřítomně a duchaplně uniká i z nejabsurdnějších situací, neopouští ho ironický humor a vtip. Léta běží a dospělý August prožívá vzlety i neodvratné pády. Pořád ovšem touží poznat lásku a někam patřit.
Takřka dickensovský příběh o sirotkovi, který hledá své místo v životě, uchvátí mnohovrstevnatým jazykem plným vtipu i dějem, který překypuje absurdními situacemi a zvraty. Okouzlující debut Aarona Jacksona nabízí humor i vřelost bez zbytečného sentimentu.

 

…

 

Kniha je úplně jiná, než všechny, které jsem za poslední dobu četla. V tom mi naplnila očekávání více než dostatečně. Příběh odloženého dítěte, který se začal psát v divadle a pokračoval na ulicích New Yorku, byl překvapivě osvěžující a milé čtení.

Musím se přiznat k tomu, že nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli nešlo o krok špatným čtenářským směrem. Vyprávění o Augustově velmi raném dětství v divadle mě totiž zase tak neuchvátilo. Možná jsem právě od této části měla kvůli ukázce vyšší očekávání a tak se mi zdál autorův styl vypravování z počátku hodně stručný. Augustův svět byl omezený jen na divadlo samotné, které nebylo nijak zvlášť detailně popsané a August sám jako malé dítě mě moc nebavil. Teď v celkovém kontextu příběhu je mi jasné, že autor to pojal tak, jak bylo nutné. August musel rychle vyrůst z dítěte v chlapce, protože to podstatné ve vyprávění leží ve chvíli, kdy se ocitl sám a musel se protloukat sám za sebe. Jeho praštěný vstup do života byl jen něco, co mu nastavilo startovní čáru k dalším věcem a mně, jako čtenáři umožnilo lépe pochopit jeho povahu a to, kým se stal.

Pokud si odmyslím právě ty úplně šílené a absurdní okolnosti Augustova narození a začátek jeho života jako „divadelního mimina“ a později ducha, je příběh jeho života nakonec něco, co se úplně klidně mohlo stát. Možná proto mě druhá polovina knihy, v níž byl August nucen opustit svůj divadelní život, bavila podstatně víc než začátek. Z dítěte, které dosud znalo jen nereálný život reprezentovaný divadelními hrami a setkáním s herci, kteří v prostředí divadla žili už více svými rolemi než skutečným životem, je najednou chlapec, který tvrdě narazí na realitu života, na niž není vůbec připravený. Ocitne se na ulici a musí se postarat sám o sebe, aby v ulicích velkoměsta přežil. Pro systém neexistuje, ani systém nezná. Neskončí tedy v sirotčinci, jak by se nabízelo, ale dá se na dráhu drobného zlodějíčka.

 

Autorův styl psaní je vážně skvělý. Sedlo mu pompéznější divadelní prostředí i šupáctví života newyorkské zločinecké spodiny. Autor (potažmo překladatelka) má vážně skvělý cit pro jazyk a umí si pohrát se střety těchto dvou odlišných kultur. Ve chvílích, kdy August na ulici promluví jako na divadle nebo šokuje svého hereckého přítele pouliční mluvou a chováním, vzniká dost situací, které jsou přinejmenším úsměvné. Neříkám, že jsem se smála nahlas, ale rozhodně to pobaví.

Obě tyto úplně odlišné Augustovy existence spojovala skvělá ironie a odhodlání s nadhledem, se kterým nechal autor svou postavu přijímat všechno, co se jí přihodilo. August byl neuvěřitelně přizpůsobivou postavou. A to být musel, protože si prošel dost různorodým životem. Od chvil, kdy se dostal jako dítě na ulici až po okamžik, kdy byl na konci dospělým mužem, mě kniha bavila a čtení jsem si užívala. Bavilo mě, že naprosto nešlo odhadnout, kam se příběh bude ubírat dál. Zvraty ve vyprávění a v životě postavy byly skutečně nečekané a u knihy mě drželo už jen to, že jsem byla zvědavá, do jakého nového prostředí autor svou postavu postrčí a jak se s tím August popasuje. A že jeho přizpůsobování přineslo dost zábavných situací je úplně jasné. Parádní byly třeba reakce normálně vychovaných lidí na Augustovu jinakost a svéráznost. A August se pochopitelně setkává s velkým množstvím ostatních postav. Sám si také uvědomuje, že je jiný a že tak úplně nezapadá.

Příběh je v tomto ohledu docela smutný, protože August je většinu života dost osamělý a nedá se říct, že by měl jednoduchý a po citové stránce naplněný život. Autor ale všechno popisuje tak lehce, s nadhledem a decentní ironií, že mě smutnit ani nenapadlo a spíš jsem byla zvědavá, jak to s Augustem dopadne. On sám svou osamělost vnímal, ale nenechal se jí zlomit a přijal svůj život tak, jak přicházel. Jeho potřeba někoho najít a patřit k někomu však byla pod povrchem příběhu pořád patrná. Autor mu však všechno tohle neupírá. Nakonec má August přátele, má rodinu a ani jiné city a vazby se mu nevyhnou. S nálezem vztahů a citů však přicházejí i ztráty a autor na Augustově případě ukazuje, že pokud jste na všechno sami a nemáte nikoho, kdo by vám v těžkých chvílích pomohl, je vyrovnání se ztrátou dost těžkou věcí.

Příběh není nijak natahovaný. Autor to bere spíš stručně a omáčku vynechává. Myslím, že to je dobře, protože nudit jsem se u čtení opravdu nestihla. Kniha je docela zvláštní a je potřeba to tak brát a nezamýšlet se nad absurditou některých situací. Jasně, jsou věci, které by tak být nemohly ve skutečném životě. V příběhu nicméně dobře fungují.

 

Nemyslím si ale, že je to kniha úplně pro každého. U čtení je totiž nutné nic v knize nehledat, příběh přijmout tak, jak přichází a nechat se do něj vtáhnout. Potom odhalí svoje kouzlo sám. V dnešní době, kdy hodně čtenářů očekává, že získá jasně a zřetelně předané poselství nebo přidanou hodnotu tak může tento typ čtenářů zklamat. Pokud ale patříte mezi lidi, co se chtějí nechat okouzlit autorovým vyprávěním a Augustovou svérázností, zklamaní nebudete.

Musím říct, že rozhodně oceňuji snahu nakladatele vydat knihu, která nesplývá se současným proudem, ale vede příběh vlastní cestou. Ano, podobná kniha něco od čtenáře požaduje, ale na oplátku vrátí mnohem víc. Není to „kniha do tramvaje“, i když text plyne hladce a je hodně přístupný. Také to však není kniha, kterou po přečtení snadno pustíte z hlavy a nic ve vás nenechá. August March probouzí emoce, i když odlehčenou formou a s ironií.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh Augusta Marche se můžete podívat zde.

 

O knize:

Autor: Aaron Jackson

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 256

Má lady Jane

Nosit korunu je fuška... A manžel je tak trochu kůň.


Autor: Cynthia Hand, Brodi Ashton, Jodi Meadows
Série: The Lady Janies (1. díl)
Překlad: Romana Bičíková
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 408

Anotace:

Historie se nemusí brát příliš vážně… Dopřejte si královskou zábavu!
Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? 
Originální fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně. Čeká vás dokonalý černý humor, nadsázka, láska, dobrodružství a dokonce i troška magie.

Můj názor:

Knihu jsem pořídila, protože mě naprosto uchvátila recenze, kterou jsem na ni četla – bohužel už nevím, který blog to byl. I tak ale děkuji za doporučení :). Ještě jsem nikdy nečetla žádnou podobnou knihu, která si historické události upravuje po svém a ještě slibuje, že se u ní zasměju. No a pak taky ta tudorovská doba, že :). Prostě neodolatelné.

Příběh mě přivedl do Anglie na dvůr krále Eduarda, syna Jindřicha VIII. a jeho třetí ženy Jany Seymourové. Hned první kapitola by byla velice smutná, kdyby to nebyla taková sranda, protože autorky vzaly celou věc s humorem – Eduard se dozvídá, že umírá na souchotě. Údajně mu zbývá už jen několik měsíců a tak je nutné zajistit nástupce trůnu. Na scénu přichází rádce Lord Dudley a přiměje Eduarda podepsat prohlášení, ve kterém jmenuje nástupkyní trůnu Janu Greyovou, sestřenku a kamarádku z dětství a její mužské potomky. Jana se tedy musí vdát, aby k těm mužským potomkům měla jak přijít, a pohotový Lord Dudley ihned ochotně nabídne svého syna Gifforda. Pohledný mladík Gifford má jen jeden drobný nedostatek. Je to kůň! Doslova kůň – tedy vlastně jen od úsvitu do soumraku…

Zdroj

A tady už začíná historie nabývat poněkud nečekané skutečnosti :).

V Anglii v tomto příběhu totiž nejde o spor mezi katolickou a protestantskou církví, ale o Verity a Ediany. Verité jsou obyčejní lidé, to Ediani jsou ti zajímaví. Mohou se totiž měnit ve zvířata. To vysvětluje situaci s koněm. Oba tyto lidské druhy se z pochopitelných důvodů moc nemusí, i když žijí vedle sebe a Verité často ani nevědí, že s nimi nenáviděný spoludruh sedí u stolu…

Kniha slibuje zábavný příběh a ráda říkám, že sliby dodržela. Ne, že bych úplně brečela smíchy, ale bavila jsem se dost dobře na to, abych mohla knihu označit za vtipnou. Na to, že příběh psaly tři dámy, je až obdivuhodně ucelený a nedá se poznat, co spáchala která a kde se vystřídaly při tvorbě děje. Příběh je takovým milým náhledem na velmi alternativně podanou historii. Základy jsou skutečné, ale dům na nich stavěl šílenec. Nejlepší na tom je, že se mi to líbilo více, než skutečnost. Vzhledem k tomu, že mám tohle období načtené, mohla jsem si pěkně vychutnat to, jak krásně autorkám zapadaly jejich úpravy do skutečných událostí. Obzvlášť se jim hodilo využití oněch církevních rozporů. Autorkám se podařilo udržet humornost v rozumných mezích a netlačily do textu vtipy násilím. To je bezesporu jedním z dalších kladů knihy. Nikdy jsem si v průběhu čtení neřekla, že to už je moc přehnané.

Knihomilovnice Jana Greyová je sympatická bytost a to nejen proto, že má ráda knížky, ale jejím celkovým přístupem k životu. Jejího manžela Gifforda jsem si oblíbila v momentě, kdy se poprvé po svatbě proměnil v koně a sežral nevěstě svatební kytici. Král Eduard mě zase dostal svým ironickým přístupem ke své nemoci a k panování vůbec. Padouši v příběhu byli takoví roztomile nemotorní ale zároveň i schopní padouchovat do té míry, aby to bylo uvěřitelné.

Celkově prostě mohu knihu doporučit všem, kteří chtějí něco trochu lehčího a svěžího na odpočinutí. Já zatím budu očekávat příběhy o dalších slavných Janách, které autorky chystají. Už se těším, s čím zase přijdou :).

Každé řešení má svůj problém

Autor: Kerstin Gierová
Překlad: Pavla Lutovská
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2009
Počet stran: 256

Anotace:

Gerri plánuje spáchat sebevraždu, ale předtím ještě napíše dopisy na rozloučenou spoustě příbuzných a známých – a nezachází v nich s pravdou právě v rukavičkách. Shodou okolností jí ale sebevražedný plán nevyjde – a Gerriin život se ze dne na den stane opravdu napínavým dobrodružstvím. Neboť není snadné vypořádat se se svými blízkými, když vědí, co si o nich skutečně myslíte!

Můj názor:

Tuhle knihu jsem si sehnala v antikvariátu až v dalekém Trutnově proto, abych si zkompletovala sbírku Kerstin Gierové. Čekala jsem další knihu pro náctileté, ale z tohohle tenkého dílka se vyklubal perfektní poklad pro ženy. Čímž samozřejmě nechci říct, že by se nelíbil i dívkám :) Já osobně jsem velmi překvapená a nadšená. Vím, že paní Gierová píše skvěle, ale tohle bylo velmi jiné, velmi ze života a velmi půvabné dílo.

Paní autorka v něm zpracovává téma životních peripetií svobodné, třicetileté spisovatelky brakových románků pro ženy Gerri.

Gerri je v hluboké depresi, tak hluboké, že má už dokonce precizně naplánovanou sebevraždu. Pytel prášků je nachystaný, dopisy na rozloučenou napsané a Gerri pevně odhodlaná. Už ji nezastaví naprosto nic. A proč se chce zabít? Hlavně proto, že je pro svoji rodinu obrovským zklamáním, což jí rodiče a nejen oni, rádi připomínají. Měla se narodit jako syn, není půvabná blondýnka, není úspěšná (dle rodinných měřítek) a o její práci se v rodině mluví jen v tajuplných náznacích. Nemá chlapa a zrovna v tomto na ni rodina dost tlačí.  

Připadá si jako nemilovaný a trpěný odstrk, vždyť ani její matka, která má pojmenované všechny misky v kuchyni, si nikdy nevzpomene na její jméno. Možná se to zdá jako malichernosti, ale na Gerri už je to prostě moc.

V jejím životě ale není všechno úplně špatně. Má skvělou partu přátel, je talentovaná spisovatelka a skvělá organizátorka, je milá, hodná... a těch hezkých věcí jsem našla mnohem více.

Celá kniha, kterou vypráví Gerri, je psaná skvělým stylem, svěže s jemným humorem. Bylo dobré podívat se na téma sebevraždy i takto, ne jen smrtelně vážně. Myslím, že tohle byl dokonce lepší úhel pohledu. Jasně totiž z řádků čnělo poselství, že nic není tak hrozné, jak to vypadá, jen člověk potřebuje něco, co ho nakopne nahlížet na věci jinak a hlavně chtít je vidět.

Útloučká kniha je členěná do kratších kapitol a začíná Gerriinými pečlivými přípravami na sebevraždu, která se jí pochopitelně nezdaří, což je od začátku jasné. Mezi jednotlivými kapitolami jsou k přečtení i dopisy na rozloučenou, které Gerri napsala a plánuje je rozeslat v předvečer své sebevraždy. Tyhle dopisy poskytují skvělý doplněk k poznávání lidí okolo Gerri – její rodiny, přátel i spolupracovníků. A vlastně i jí samotné. Na všech postavách se mi líbila jejich obrovská opravdovost. Byly skvělé a živoucí se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, slabostmi i silnými stránkami. Měly svoje příběhy, které sice nebyly rozpitvány až velmi podrobně, jen tak, jak bylo pro příběh nutné, ale přes to mi ty lidi dokázala paní autorka přiblížit, jako bych je znala.

Každé řešení má svůj problém není žádným veledílem klasické literatury. I způsob, jak se situace vyřeší je více vtipný než pravděpodobný. Ale ta kniha je skvělá! Je snad jediným opravdu vtipným a přitom dobře napsaným románem, který jsem za posledních pár let četla. Paní autorka píše o sebevraždě s humorem, ale bez nevhodného zlehčování a vysmívání.

Kniha by se mohla líbit ženám, které pobavila třeba taková Bridget Jonesová, i když styl paní Gierové mi připadá daleko svěžejší a vtipnější. Určitě se po ní podívejte. Za to komplikované shánění to stojí!

Zázrak v plechovce

Autor: C.D. Payne
Překlad: Naďa Funioková
Nakladatel: Jota
Rok vydání: 2017
Počet stran: 200

Anotace:

Je léto roku 1949. Studená válka nabírá na obrátkách, do amerických domácností proniká televize, na stříbrném plátně vzdychají prsaté filmové divy, dělníci stávkují a lidé se houfně přesouvají z měst do kempů, aby strávili dovolenou v přírodě. A z ohijského Erie vyráží ve starém veteránu po strýci, obývaném léta jen myší kolonií, čerstvý maturant Wilder S. Flint, aby pátral po tajemném prodejci zázračného krému, se kterým mu utekla dívka jeho srdce. Putování to bude dlouhé, provázené zajížďkami, bizarními setkáními a zastávkami, díky kterým Divous Wilder pochopí, že život nikdy neběží tak, jak si ho naplánujeme. Jaké štěstí, že ho na cestě provází nekonvenční a nebojácná stopařka Verity zvaná Univerzita, se kterou je každý den plný nečekaných příhod a noc plná překvapení.
Nejnovější kniha autora legendárního Mládí v hajzlu, která obsahuje i bonusový materiál v podobě krátkého příběhu o projektu na dokonalou recyklaci.

Můj názor:

Varování: po přečtení knihy možná dostanete chuť sehnat si nějakou starou káru a projet svoji zemi napříč, ať už žijete kdekoliv.

Celé to začíná v létě 1949 a jak jinak než kvůli ženské. Wilder – hlavní hrdina knihy opouští domov v prastarém auťáku, který patřil jeho strýci a vyráží hledat svoji dívku Dolores, která „uprchla“ s výrobcem Zázračného krému a nyní s ním údajně objíždí jarmarky v Ohiu a Indianě, kde svůj „zázrak v plechovce“ nabízejí.

Kdo jiný by mu mohl cestu zpříjemnit a zároveň i zkomplikovat, než další ženská. Tou je mladá holčina Verity. Princezna rebelka v kovbojské košili a kradeném stetsonu, která hodlá dostopovat až do San Francisca. Těžko říci, jestli ji více zaujme Wilder nebo jeho stopovací mise, každopádně velice záhy zapomene na Frisko a zůstává s Wilderem jako společnice na jeho jarmarečním pátrání.

Zdroj

Zatímco Wilder působil nejdříve dojmem vzorného hocha, byla Verity jeho opakem. Lehkým pošťouráváním mu v průběhu cesty značně poupravila náhled na život. A díky ní dostala Wilderova mise ten správný šmrnc pro čtení. A vývoj jejich vztahu bylo to, co pan autor tentokrát umístil do středu veškerého dění. A ani se tím nijak zvlášť netajil. Co přijde na konci, mi bylo jasné už od chvíle, kdy Verity Wildera stopla.

Na začátku čtení jsem se bohužel, vybídnuta anotací, neubránila srovnávání Wildera s Nickem Twispem. A Wilder z toho nevyšel zrovna vítězně. Nechápu, jak někoho mohlo to přirovnání napadnout, protože ti dva si dvakrát podobní nejsou. Oba jsou to kluci zamilovaní do nesprávné holky, ale tím veškerá podobnost končí. Wilder totiž nepatří mezi potřeštěné pubertální hajzlíky. Spíš působil dojmem lehce dospělého mladého muže, který ještě nemá povědomí o tom, co by v životě chtěl, ale začíná tušit, co určitě nechce, potřebuje tedy jen to správné postrčení, aby nakročil ideálním směrem. Čas od času si dokonce pohrává s myšlenkou, že by narukoval do armády (byť z trucu), což by teda Nicka ani omylem nenapadlo. Co ten dělal z trucu, to všichni dobře víme :).

Typický styl pana autora byl patrný již od začátku, ale nějak to celé nebylo ono – pořád jsem podvědomě srovnávala s twispovkama. Startu knihy chyběla taková ta puberťácká přidrzlost a odlehčená vulgarita hlavní mužské postavy. Kniha mi mnohem víc připomínala jiná díla autora (Helena, Brenda nebo Nestydaté plavky). Tím ale nechci říct, že by to bylo špatné. Jen jiné a pořád stejně dobře čtivé. Pokud tedy nebudu srovnávat s Twispem ale s ostatními, nemůžu být při čtení zklamaná, ale potěšená další příjemně napsanou knihou.

Pan Payne má neuvěřitelný talent psát knihy, kde se toho vlastně moc nestane nebo aspoň máte při čtení ten pocit a na konci vám dojde, o jaký kus se vše posunulo. Příběhy mají jednoduchou zápletku a mírně průhledný děj a to nejbrilantnější na tom jsou dialogy. Postavy se baví v zásadě o ničem důležitém a stejně dokážou zaujmout čtenáře používanými obraty, výrazivem a svými myšlenkovými pochody. Tady tomu nebylo jinak. Pan Payne je prostě mistr letmých dialogů o zásadních životních nicotnostech, ve kterých se sem tam šikovně ukryje nějaké to moudro. Nechyběla pochopitelně ani příležitost k zasmání. Ta kdyby chyběla, tak by to prostě nebyl Payne.

Zdroj.

V Zázraku v plechovce ale pan autor hodně ubral ze své odporně vtipné jedovatosti u hlavních postav, která byla patrná a nepostradatelná u twispovek. Nesnažil se být tolik třeskutě vtipný. A nevadilo to! Tohle vyprávění bylo takové rozkošně něžné, i když počátečnímu poměřování sil mezi hrdiny a souboji v tom, kdo vymyslí honosnější a komplikovanější větu, jsem se naštěstí nevyhnula ani tady. Přesto spolu postavy tolik nebojovaly o to, kdo je lepší, spíš se pomalu vyvíjelo jejich souznění, které je posunulo od naprostých cizinců kamsi dál. Prostoru k posunování dostali od pana autora více než dost – jak tak spolu cestovali křížem krážem po dvou státech, užívali si jarmarků a letních nocí v kempech. Ono to bylo celé takové milé a připomnělo mi to poslední prázdniny po maturitě, ta atmosféra něčeho starého a něčeho, co začíná, tam prostě byla. K tomu si přidejte kouzelné období  80. let – ne, mezi kouzla té doby nepočítám Studenou válku, ale spíš ten životní styl, který tenkrát byl pro Ameriku typický. Pan Payne ho zachytil přímo mistrovsky.

Sečteno a podtrženo – dostala jsem další příjemnou knihu k oddechu a odlehčení těžkých všedních dní :). Pan autor mi dopřál plnou plechovku krásného léta, naivních očekávání dospívajících lidí a vzniku pouta mezi nimi. Nechyběl ani humor a perfektní dialogy. Pokud hodlá i nadále psát takto, budu ho i nadále číst. Mě, jako věrného fanouška, nezklamal ani tentokrát. Zklamaní budou možná jen ti, kteří očekávají další twispovku.

Za poskytnutí knihy k přečtení moc děkuji nakladatelství Jota. Knihu si určitě pořiďte. Mají ji tady.

TAK TROCHU SPOILER

P.S.: pořád si nejsem jistá jestli onen zázrak v plechovce nebylo nakonec spíš to, co se stalo mezi těmi dvěma, pokud by plechovkou byl myšlen Wilderův stařičký automobil. Kdo jste četli – co myslíte? 

Spratek

Autor: Steven Erikson
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Talpress
Překlad: Dana Krejčová

Anotace:

„Toto jsou cesty hvězdné lodi SHL Spratek. Jejím úkolem je vyhledávat nové světy, na něž by se dala zapíchnout terránská vlajka, daly by se podmanit a v případě potřeby na nich vyhladit veškeré životní formy, odvážně vyhodit do -"

Ano, vydejme se s ne zrovna bystrým, zato nesmírně sebevědomým kapitánem Hadriánem Sawbackem - jenž se povážlivě, ale ne tak docela, podobá jistému Jamesi T. Kirkovi - a jeho posádkou složenou z krásných žen, nepříliš schopných mužů a nafukovacího doktora na palubě hvězdné lodi třídy Vpřed Spratek, na řadu bezstarostných, téměř katastrofálních a neskutečně bláznivých dobrodružství „nekonečnou rozlohou mezihvězdného prostoru"... Autor oceňované Malazské Knihy padlých převedl svou celoživotní lásku ke Star Treku do chytré, vynalézavé a ohromně zábavné knihy, v níž lidstvo zkoumá vesmír pro dobro všech druhů, přičemž se se svou vyspělou technikou chová jako slon v porcelánu. Spratek není pouze vtipnou parodií, ale také láskyplně nactiutrhačnou poklonou celému žánru rozmáchlých vesmírných dobrodružství.

Můj názor:

Tentokrát jsem se rozhodla navštívit ve svých čtenářských toulkách hluboký a nekonečný vesmír s posádkou lodi Enterprise… eee, vlastně chci říct Spratek. Na knihu mě nalákala recenze, kterou jsem přečetla kdesi v síti internetu a dle ní jsem usoudila, že by se mohlo jednat o docela vtipný literární počin.

Kniha pana Stevena Eriksona je parodií na Star Trek a tak jsem měla poměrně vysoké očekávání stran toho, jak moc vtipná vlastně bude. Očekávala jsem výbuchy mocného smíchu a ty se tak úplně nedostavily, nicméně ano, nakonec jsem se i zasmála. Ze začátku jsem byla hodně rozpačitá hlavně z kapitána lodi Spratek – Hadriána Alana Sawbacka. Na první dojem se jednalo o mačistického, namyšleného blba a lehce sociopatického šílence… vlastně i na druhý pohled. Ale zvykla jsem si na něj a zdálo se, že jeho hňupství časem trochu polevilo. Nabízela se ovšem zajímavá souvislost mezi jménem lodi a mým názorem na kapitána :), ale to jen tak na okraj.

Při úvodním představení členů posádky jsem měla trochu zmatek ve jménech, hlavně dámy se mi pletly. To se však časem srovnalo, nejspíš to představování vzal pan autor trochu moc hopem. Na první přečtení jsem si však zamilovala úžasného Belkriho doktora Printlipa, který se při mluvení roztomile vyfukoval. Belkriové jsou totiž rasa, co vypadá jako velký, růžový a rukatý nafukovací míč na trojnožce se svazečkem očí navršku. Chci domů Belkriho! :)

V průběhu první kapitoly, když mě pan Erikson utloukal představováním posádky a podivným smyslem pro humor, kterým oplýval kapitán „Haddy“ Sawback, jsem přemýšlela, jestli jsem tentokrát nesáhla vedle, ale nakonec jsem zjistila, že způsob humoru pana autora je vlastně docela vtipný.

Příběh začíná „spuštěním“ zbrusu nové vesmírné lodi Spratek do nekonečných vln širého vesmíru. Kapitán Sawback už od svého nástupu do velicí místnosti dává najevo, že úkoly od admirála hvězdné flotily mu nelezou ani do paty a ihned začíná uplatňovat své poněkud zvláštní pracovní postupy typu „vlítnem tam a uděláme bordel“. A rozhodně nehodlá respektovat žádné nadřízené (a vlastně ani podřízené). Nikdo nechápe (ani já :)) jak mohl projít náročnými testy a získat velení na své první lodi, nicméně je odstartováno a začíná vesmírná katastrofa. Spratek se pouští až na okraj známého vesmíru a za něj. Posádka se setkává s různými životními formami, což je zdrojem nekonečných vtipů a narážek na Star Trek. Pravá legrace začíná v momentě, kdy je loď napadena umělou inteligencí, která si říká Tammy a tato UI převezme počítačový systém lodi a začne do všeho kecat. Kupodivu si celkem dobře rozumí s Hadriánem.

Všechny vesmírné trable, do kterých se dostanou, ať už náhodou nebo díky velení Sawbacka  se nakonec vždycky vyřeší v podstatě sami a pochopitelně se jedná o naprostý úspěch :). A v průběhu mezidruhových galaktických potyček a výsadků na neznámé planety, dochází k situacím, u kterých jsem se opravdu dobře bavila.

Od pana autora jsem bohužel žádnou další knihu nečetla, takže nemohu posoudit Spratka vzhledem k jeho ostatním dílům. Můžu ale říct, že má rozhodně zajímavé nápady, nebojí se být třeskutě vtipný a místy i lehce nechutný a rozhodně se nebojí zarýpat si do kolosu, jakým Star Trek jsou. Ačkoliv byly příhody posádky lodi spratek sem tam neuvěřitelně šílené (planeta Koťátek), bylo vidět, že pan Erikson má své postavy a světy dobře promyšlené. Mohl sice něco více rozvést, ale nejspíš by to bylo už jen zbytečné natahování. Takto zůstalo dost prostoru pro moji vlastní představivost.

Hold musím složit také paní překladatelce za to, jak se vyrovnala se „slovy, která neexistují“ :) kupříkladu výraz močimistr si tedy rozhodně dohledám v angličtině :).

Kniha je ideální jako odpočinek, ale zdaleka bych nesouhlasila s anotací, že je vhodná pro fanoušky Star treku, nebo případně jen pro ty, kteří si neberou rýpání do jejich oblíbených hrdinů moc osobně. Protože se nejedná o nijak náročné čtení a dílo neklade extrémní nároky na pozornost čtenáře, byla kniha milým společníkem na dlouhou cestu vlakem.

Za recenzní výtisk (a příjemný čtenářský relax) děkuji Palmknihám. Knížku do vaší čtečky si můžete koupit zde.

Jak stvořit dívku

Téměř na každé stránce najdete něco, co vám vyloudí úsměv na tváři, rozesmutní vás nebo přiměje se zamyslet — často všechny tři věci najednou. - THE SPECTATOR

Autor: Caitlin Moranová
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Host
Překlad: Petra Jelínková

Anotace:

Co byste dělali, kdybyste během dospívání zjistili, že to, co vás rodiče naučili, prostě nestačí?

Píše se rok 1990. Čtrnáctiletá Johanna Morriganová si v televizním pořadu utrhla tak příšernou ostudu, že už nemá žádný důvod být dál Johannou. A tak si vymyslí identitu Dolly Wildeové — hubaté gotičky a sexuální průzkumnice se zálibou v alkoholu! Chce zachránit svou chudou bohémskou rodinu tím, že se stane spisovatelkou — podobně jako Jo v románu Malé ženy nebo sestry Brontëovy, ale bez toho umírání v mladém věku.

V sedmnácti se opíjí, kouří a zkouší všechny druhy sexu. Pracuje pro hudební magazín, kde ve svých recenzích o šesti stech a méně slovech pitvá hudební skupiny. 

Ale co se stane, když si Johanna uvědomí, že její Dolly má jednu fatální chybu? Stačí krabice plná nahrávek, stěna plná plakátů a hlava plná paperbacků k tomu, aby se dala stvořit dívka?

Můj názor:

Po dočtení Jiskry v popelu bylo hodně těžké vybrat si další recenzní knihu. Jiskra zanechala tak mohutný dojem, že jsem neměla moc náladu na nějaké vážné téma, tak jsem pro odlehčení zvolila knihu Jak stvořit dívku. Po přečtení anotace a recenze na netu jsem usoudila, že by se mohlo jednat o něco podobného jako Mládí v hajzlu.

V podstatě jsem nebyla daleko od pravdy a taky jsem byla od pravdy na míle daleko.

Kniha je rozdělena na tři části. Po přečtení první z nich jsem si nebyla úplně jistá, co si vlastně myslet. Ne že by mě to nebavilo, četlo se hezky a autorčin styl je trochu twispovský, ale očekávaný humor zatím nebyl takový, že bych se dusila smíchy, i když k občasnému lehčímu pousmání došlo. Jedná se spíš o úvod do děje, seznámení s hlavní hrdinkou Johannou, její rodinou a s tím proč se Johanna rozhodla zahodit svoji starou identitu a stát se někým jiným ...

Johanna žije ve Wolverhamptonu v rodině se čtyřmi dalšími sourozenci, otcem, který je v invalidním důchodu po pracovním úrazu a matkou na mateřské s dvojčaty, toho času v poporodní depresi. V tomhle ohledu není kniha twispovská ani náhodou. Spíš se zabývá tématem chudoby, na nějž nahlíží okem puberťačky, která pomalu začíná tušit zač je toho loket a ví, že bez peněz není život jednoduchý. V druhé části tedy dojde i na překvapivě hluboké myšlenky a vážná témata k zamyšlení.

Druhá část, kde Johanna realizuje samotný vznik nové a lepší „sebe“ je bohatší na vtipné okamžiky i na zmíněné vážné věci a celkově lépe odsýpá než část první. Jednak její alter ego Dolly Wildeová se jeví jako pěkné číslo a dvak taky pěkné číslo je a do třetice se na Johanu usměje štěstí (kterému vyšla dost odhodlaně naproti) a pod Dollyiným pseudonymem začne publikovat recenze na kapely v hudebním časopise.  Sledujeme její pisatelský vzestup od prvního článku, první koncert, první rozhovor s hvězdou a taky první lásky a zklamání a přátelství nalezené na nečekaném místě. Celá tato část je o Johannině hledání sebe sama. Hrdinka zde jako Dolly prochází omyly, poznáními a slepými uličkami. Zjišťuje kdo je ona – ne Dolly, ale Johanna. Přiznávám, že nejméně mě bavila ta část, kde si řeší nejdříve svoje sexmindráky a následně posedlost, ale asi to k věci svým způsobem patří :). Zdálo se mi to místy až přehnané, ale budiž. Taky přiznávám, že se ze slečny stane pěkně arogantní potvora, ale ten její „kýbl studené vody“ na konci také přijde a ona se ze svých omylů naštěstí poučí.

Co se mi na knize líbilo rozhodně a moc byl autorčin styl psaní, úžasná slovní zásoba, obraty a přirovnání (na čemž má zásluhu nemalou i paní překladatelka). Umí se přirozeným a nenásilným způsobem dostat od humorných situací k vážným myšlenkám. Až jsem někdy přemýšlela, čím si asi autorka prošla, když takto upřímně a emotivně popisuje situaci chudé Johanniny rodiny a vkládá názory do úst Johna Kitea. Chvilkami jsem měla pocit, jako bych už nečetla ani tak o Johanně, ale spíš o samotné autorce. Chyběla tam taková ta naivní twispovská dětskost – Johanna jako postava přemýšlela a přemýšlela hodně. Pokud jste nechtěli hloubat s ní, stačilo se jen bavit, ale pokud se vám chtělo ponořit hlouběji, získala kniha na přidané hodnotě.

Celkově jsem od knihy nezískala to, co jsem chtěla a to zábavu a nic než zábavu. Můžu ale říci, že mě kniha hodně překvapila. Autorka byla schopná v textu předat i něco navíc (krom humoru) v podobě zajímavých myšlenek, názorů a vývoje hlavní postavy. Takže ano, líbila se mi a možná bych strčila i malinkatý kousíček prstu do ohně za to, že se bude líbit i Tobě, milý čtenáři :).

Za poskytnutý recenzní výtisk děkuji Palmknihám a knihu si můžete koupit zde.

Nestydaté plavky

Autor: C.D. Payne
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota

Anotace:

Colm Moran má všechno, co by si jen mohl přát: je mladý, pohledný a pochází z bohaté rodiny. Právě ukončil studium na Yale a chystá se rozjet závratnou kariéru hollywoodského producenta nezávislých filmů, ve kterých by zářila jeho krásná přítelkyně, nadějná adeptka herecké profese. Schází jen maličkost – přesvědčit otce, aby mu poskytl počáteční investici. Bohužel pan Moran starší má na věc jiný názor. Chce, aby se Colm přesunul kamsi na západní pobřeží, kde má po zesnulém strýčkovi převzít nepříliš prosperující firmu na výrobu plavek pro prostorově výraznější ženy. Pokud prokáže, že má opravdu podnikatelské buňky, je otec ochoten investici do filmařské budoucnosti svého syna ještě zvážit. A tak se Colm zčistajasna ocitne v zapadákově, kde lišky dávají dobrou noc, s týdenním platem, který by mu dřív nestačil ani na večeři. Ještě že tu aspoň není nouze o pohledné dívky. Nebo že by jich bylo až trochu moc?
Vraťte se spolu s ním do roku 1957, kdy hezká děvčata ještě věřila na počestnost a prťavé bikiny dokázaly vyvolat na pláži pozdvižení!

Můj názor:

Vítejte v Ukiahu v roce 1957!

Právě tam se totiž odehrává děj knihy Nestydaté plavky a aby to bylo ještě zajímavější, poznáme zde i rodiče Trenta Prestona a Sheeni Saundersové (Mládí v hajzlu).

Hlavním hrdinou knihy je Colm Moran – flákač z bohaté rodiny, který právě dokončil Yale a jediné co umí je rozmlátit každé auto a utrácet taťkovy prachy. Tento nanicdobrý kluk má sen – stát se producentem filmů v Hollywoodu. Jenže jeho tatík odmítá tuto kratochvíli sponzorovat, dokud synek nedokáže, že je schopen vést firmu a nepadnout ke dnu jako balvan. A tím se dostáváme konečně do Ukiahu. V tomto zapadákově totiž sídlí firma Decentní dáma s.r.o. jejíž majitel, Colmův strýc právě příhodně zemřel a dal tak Colmovi možnost dokázat, co v něm vězí. Decentní dáma vyrábí plavky pro dámy se štědrými křivkami, které potřebují i na pláži ukrýt své postavy do hektarů látky. A není to zrovna prosperující živnost…

Colm tedy dorazí do Ukiahu.

Jeho příjezd značně rozčeří hladinu stojatých ukiažských vztahových vod. Neprovdané dámy zahajují hon na svobodného, hezkého a poměrně zámožného (snad v budoucnu) muže. Některé ovšem v duchu hesla: Lepší vrabec v hrsti … 

Ve hře jsou čtyři dámy: Betty, která sice není v Ukiahu ale jedná se o Colmovu New Yorskou skorosnoubenku. Jean, Colmova hospodyně v domě jeho stýčka, kde je po svém příjezdu ubytován. Juanita, jeho rande na slepo a vnučka jedné ze švadlen z Decentní dámy a konečně Norma, návrhářka plavek. Ženské jsou všechny tak trochu mrchy a jdou si za svým cílem hlava nehlava, i když každá volí malinko jinou taktiku. Nakonec se ale ukáže, že Colm není jediným kohoutkem na smetišti a začíná kolotoč paynovsky typických zamotaných vztahů mezi postavami. Hlavní hrdina totiž, jak sám říká, nedokáže říci ženám „ne“.

Colmova počáteční nechuť k tomu cokoliv dělat a touha rychle – nejlépe do dvou týdnů – z Ukiahu vypadnout se časem změní na opravdový zájem a snahu něco dokázat. Zapojí se aktivně do „byznysu“ a vsadí na vlastní nestydatou kolekci bikin…

Pokud jste si v Mládí v hajzlu oblíbili twispovské hlášky, těšte se na ně. Jsou i tu. Zpočátku sice na tolik humorných průpovídek nenarazíte, ale později se některým docela s chutí zasmějete. Kniha mě bavila, i přes to, že nebyla tak plná šílených a neuvěřitelných situací jako Mládí v hajzlu. 

C.D.Payne opět dokázal, že svému řemeslu rozumí a vytvořil čtivý román s pěkným příběhem - on prostě nikdy nezklame :).

Děkuji tímto Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. To, že byla v nabídce tato kniha mi udělalo obrovskou radost :). Pro ty co ještě nečetli - knihu do čtečky můžete pořídit zde.