Dvůr temnoty

 

,,Ve Versailles se rozvineš jako exotická květina. Vampýři v paláci šílí po všem, co není všední. Ale pozor: Dvůr Temnoty má svá pravidla, své smrtící nástrahy, a i za tu sebemenší chybu se platí krví…“

Knihu jsem si vybrala z jasného důvodu – upíři. Protože soudím, že upírů není nikdy dost a ráda přivítám každý nový nápad na to, jak zubaté téma zpracovat. Tentokrát zněla anotace obzvlášť lákavě. Posuďte sami:

 

Anotace:

V roce Spásy 1715 se Král Slunce nechal transmutovat v nesmrtelného vampýra, a stal se Králem Temnoty. Od té doby despoticky vládne Francii i jejím místokrálovstvím, které nadobro ustrnuly ve Velkém století.

Temnota postupně ovládá celý svět. Veškerý lid je spoután okovy a držen v hrůze. Pro nakrmení vampýrů, kteří tvoří nejvyšší šlechtu země, navíc doslova prolévá krev.

Tři sta let po Králově transmutaci je Johana vytržena ze své neurozené rodiny a vržena do školy ve Versailles, která připravuje mladé šlechtice na život u Dvora. Bude čelit krutosti živých-mrtvých, intrikám spolužáků i množícím se nestvůrnostem mezi zdmi královského paláce. Johana má ovšem tajný úkol. Co všechno bude ochotna mu obětovat a podaří se jí ho nakonec splnit?

Victor Dixen ve své nové sáze Vampyria rozehrává dechberoucí alternativní historii, ze které běhá mráz po zádech.

…

 

Po prvním otevření kniha působí vizuálně naprosto dokonale. Hned na začátku je krásná mapka a také pěkně graficky zpracovaný Kodex smrti, tedy jakýsi zákoník, kterým se svět v knize řídí. Doporučuji zákoník nevynechat, dost toho napoví do prvních kapitol, i když autor sám neváhá také vysvětlit spoustu věcí… a spoustu důležitých záležitostí taky parádně ignorovat, ale série je dlouhá, tak snad se dočkáme :).

V řádcích níže se zamyslím nad tím, proč u mě kniha dopadla tak na půl cesty mezi peckou a průměrem. A musím říct, že se tomu doteď divím, protože téma bylo skvělé a v případě upířin bývám obvykle spíš nekritická. Tady jsem ale měla od začátku taková očekávání vyhnaná marketingem, že to asi jinak dopadnout nemohlo.

Nejprve pojďme na ty klady, ať začnu v pozitivním duchu :)

Autor měl supr nápad a do děje příběhu hopnul rovnýma nohama. Představil hned na první stránce rodinu hlavní hrdinky a o pár stran dál už byli všichni po smrti a bylo víc než jasné, co budou místní vampýři a jejich „renfieldové“ zač. Tihle hodní nejsou, ale jedná se o fakt pokrytecké, kariéristické, arogantní a krvežíznivé mrchy. Nutno podotknout, že lidé, kteří jim oddaně slouží v naději, že se jednou dostanou mezi ně, nejsou o moc lepší. Na to právě dojela Johanina rodina a nutno říct, že začátek byl díky jejich konci pořádně akční a nabitý událostmi. Hrdinka na mě udělala dojem, když se v kritické chvíli dokázala zachovat fakt drsně, aby si zachránila život a mohla pokračovat příběhem dál za pomstou.

Díky svému pohotovému jednání je odvezena do Versailles, kde má absolvovat školu pro lidské šlechtice, kteří se chtějí uchytit u dvora. V této části kniha ztrácí body. Rozhodně by mě více zajímal dvůr krále Temnoty než rivalita ve škole, kterou musela hrdinka projít. Když už pominu to, že byla vržena do klasického YA houfku holek, kde se našly fakt všechny typické charaktery, vadí mi nakonec nejvíc, že by jí to ani náhodou nemohlo projít tak snadno. Nechápu, jak venkovanka mohla v určitých věcech konkurovat rodilým šlechticům, z nichž někteří už byli ve škole i více let. Navíc v tak krátké době. Jako ano, neštítila se podvodů a prasárniček – vlastně byla pěkná svi… mrcha, ale i tak.

Když už jsem tedy u Johany: hrdinka byla z těch, které si sympatie získávají těžko už jen vzhledem k pružné morálce, kterou Johana oplývala. Navíc projevovala až neobvyklou ochotu podrazit každého, aby dosáhla svého. V tomto ohledu mezi vampýry zapadne vážně dokonale. Ani vražda nebyla problém – ty se ale daly pochopit, šlo jí přeci jen o život a byla to buď ona nebo ten druhý. Podrážení kamarádek a ohýbání vlastních pravidel podle aktuálních potřeb mi na ní vadilo. A také její pokrytectví, protože co jí vadilo u jiných, neváhala klidně udělat sama, když se jí to hodilo. Uměla šikovně využít skrývaných tajemství a slabostí svých soupeřek, ale rozčilovala se, když někdo zkusil to samé na ni. Kladně ovšem hodnotím to, že autor skvěle vystihl její zaslepenost pomstou a nechal ji v té zbrklosti udělat sem tam i nějakou hloupost.

 

Když jsem začínala knihu číst, těšila jsem se na vykreslení upířího dvora, který přežívá na vlastních pravidlech až do současnosti a docela mě mrzí, že se více věcí neodehrávalo tam, ale ve škole. Nepopírám, že i škola měla své skvělé momenty, které mě bavily – například zkoušky. Místo studia a soutěžení šlechtických puberťáků by mě ale mnohem víc bavilo sledovat politiku upířího království, která byla spíš lehce naťuknutá a nechala mě hladovou po detailech. Upírští dvořané byli správně bezcitní a lidi, kteří bojovali o postup mezi elitní šlechtu, nebyli o nic lepší. Líbilo se mi politické pozadí příběhu, které bylo nastíněné. Jednalo se hlavně o dvě frakce bojovníků proti systému a s různými motivacemi svrhnout vládu Vampýrie. Počítám, že autor myšlenku a politiku rozvede více v dalších dílech a z tohoto důvodu mě lákají. Jen si nejsem jistá, že bych stála o další sledování osudů Johany.

Oceňuji také spoustu malých detailů a to, jakou vytvářely tyto detaily atmosféru. Věci jako upíří růže nebo vampýří housle – no paráda. Ty housle obzvlášť. Skvělé bylo také upíří cestování nebo způsob, jakým autor vyřešil na hostině rozdílné stravovací návyky vampýřích a lidských dvořanů. Scéna, kde se představily vampýří klisny, tak to bylo něco! Líbilo se mi také autorovo pojetí toho, jak to dopadne, když přimějete vampýra, aby si vás všiml a rozhodl se do vás „zamilovat“, či spíše podlehnout posedlosti vámi. Romantika ani náhodou, spíš krvežíznivá posedlost – a pořádně nebezpečná, to bylo jasně čitelné mezi řádky.

 

Kniha také v jednom překvapila, když už jsem tedy nakousla to zamilovávání. Na to, že je kniha YA příběhem se v ní vyskytuje naprosto nulová a nefunkční romantika. Hrdinka se prostě drží svého standardu a jen využívá city druhých. A ještě si umí fakt blbě vybrat, komu se rozhodne pomotat hlavu. K tomu jsem nezaznamenala ani ždibek chemie mezi postavami a ani náznak jiskření nebo upřímných citů z Johaniny strany. Všechno bylo velmi účelové a i když by se tomu – minimálně ze strany jistého mladíka – možná uvěřit dalo, nakonec šlo vždycky mnohem víc o přežití mezi šelmami než o lásku, přátelství nebo jiné vztahy. Kdo nemá romantiku rád, má jistě radost :) Podle mě by mnohem zajímavější bylo, kdybych nabyla dojmu, že Johaniny city jsou aspoň v jednom případě upřímné. Jenže Johys cítí jen touhu po pomstě a tady se chlap prostě neprosadí :D

Nejzajímavější na tom je, že ač mi hrdinka byla většinu knihy naprosto nesympatická a její rozhodnutí mi místy zvedaly kufr, do knihy se hodila. Nemohla od nikoho nic dobrého očekávat a tak ani ona nikomu nic moc dobrého nepřinesla. Stejně jako vampýři i ona měla na mysli především svoje dobro a svoje cíle. I když ji nemám ráda, považuji ji vlastně za docela dobrou a rozhodně přesvědčivou postavu.

 

Kdyby autor vynechal tu zpropadenou školu a Johana by se upíchla rovnou na dvoře, nejspíš bych byla z knihy podstatně nadšenější. Takto nevím, zda se mi chce v sérii pokračovat, i když konec vypadal hodně nadějně. Autorovi rozhodně nelze upřít schopnost vytvořit zajímavé postavy a pěkně hutnou atmosféru. Na druhou stranu mě některé části, kdy se příběh zvrhával spíš do YA klišé, zase tak moc nebavily. Je v tom ale naděje, že jakmile bude Johana vystudovaná a dostane se konečně přímo ke dvoru, přejde se pozvolna z malicherností a dětinského soupeření k vážným věcem a opravdovému souboji o moc. Kniha by se tak mnohem víc mohla začít podobat dospělé fantasy upířině a to by mě bavilo, soudě dle náznaků tohoto vyprávěcího stylu, který v knize rozhodně byl. Kniha je ale rozkročená mezi YA a dospělou fantastikou a to jí, podle mě, moc nesvědčí.

Jako rozjezd série tedy zaujalo a konec rozhodně navnadil na další díl. Jestli si to někdy přečtu znova? Spíš asi ne :)

 

O knize:

Autor: Victor Dixen

Série: Vampyria (1. díl)

Překlad: Alice Kottová

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2022

Počet stran: 408

 

Další upířiny na bloGu:

Dracula, má láska - romantická záležitost

Můří deníky - upíří záhada na internátní škole

Nejchladnější dívka ve městě chladu - když se z upírů stanou "célebrity"

Prokletá krev - opět tu máme moderní francouzskou monarchii

Půlnoční slunce - Stmívání z pohledu Edwarda

Temná hrdinka - trochu jiné Stmívání

Zhoubný kmen: Nákaza - a jako poslední drsná upíří pecka pro dospělé

Z krve a popela

 

Některé knihy od autorky mám ráda a vím, že umí psát dobře. Není proto nutné vysvětlovat, proč jsem si chtěla přečíst její první fantasy. I když moc dobře vím, že knihy uvedené „podobné jako…“ bývají mnohem častěji průšvih než úspěch (obzvlášť v YA fantasy), stejně jsem do toho šla. Nemůžu říct, že bych litovala, ale stejně tak nemůžu říct, že by mě příběh uhranul. A bohužel nemůžu ani říct, že by to nebyl průšvih.

 

Anotace:

Poppy byla už od narození vyvolena, aby svět přivedla do nové éry, a její život tak nikdy nepatřil jen jí. Na ramenou jí teď leží budoucnost celého království, sama však neví, zda o to vůbec stojí. A když do jejího života vstoupí zlatooký strážce Hawke, který má zajistit její Povznesení, Poppyin osud a povinnost se propletou s jejími touhami a potřebami. Poppy začne zpochybňovat vše, v co kdy věřila – a Hawke ji uvede v pokušení vyzkoušet zakázané…

 

…

 

Kniha byla marketingem přirovnávána k Maasové. S čímž teda musím souhlasit, inspirace byla zřejmá v hodně věcech. Dle mého by bylo lepší, kdyby se autorka neinspirovala zrovna tady, protože maasovský styl a hrdinové (a romanticko-fantasy žánr) jí příliš nesedl „do pera“. Co funguje u SJM skvěle, tady drhlo. Ale aby to nebylo tak jednoduché, měl i tento příběh své originální prvky a okamžiky, které měly potenciál zaujmout. Bohužel mouchy nakonec vyhrály nad příběhem. Ale k tomu se ještě dostanu. Pěkně postupně, pomaloučku…

Tak pomaloučku, jako se táhl začátek příběhu, který mohl být klidně o půlku kratší a vůbec nic by se nestalo. Místo, kde se děj odehrával, jsem poznala opravdu důkladně. Stejně tak život hlavní hrdinky. Polovinu knihy, než se objevil pan Skvělák a začalo se taky něco dít, by šlo pěkně proškrtat. Naštěstí byla kniha natolik čtivá, že se téměř vše dalo odpustit. Jedna věc však ne – opakování informací. Toto spolehlivě dokázalo zabít spoustu pěkných scén, které se utopily v neustálém hrdinčině přemílání stokrát řečeného. Vážně proč tohle? Čtenář přeci není blbec, aby se mu musely informace zopakovat padesátkrát. Nebo podsouvat okatě pod nos, aby je nepřehlédl a pak náhodou, blbec jeden, nepochopil „geniální“ autorský záměr. Toto bohužel nepřestalo ani později. Poppy žvatlala přemíru zbytečných informací pořád dokola, dost často formou otázek a dost často něco vysvětlila a bing ho – hned na následující straně se stalo to, o čem mluvila. Autorka Poppyinými otázkami a vysvětlováním naváděla k dalším událostem a spoilovala sama sebe. A taky neskutečně zpomalovala děj a narušovala tím kecáním některé okamžiky. Nehledě k tomu, že mnoho vysvětlovaček bylo zbytečných a čtenář by pochopil z kontextu, jak věci fungují nebo oč jde. U začínajícího autora bych to pochopila, ale takto…

 

Zajímavý svět v knize rozhodně byl, magie také a fungování společnosti mě zaujalo na první dobrou. Naneštěstí ten zajímavý svět autorka dost ignorovala a stejně tak jeho rozvíjení a přiblížení čtenáři. Jenže když už si stvořím fantasy svět, nemůžu ho ignorovat, protože pak zbude jen romance – tady navíc dost nepovedená. Z většiny okolností tohoto světa zůstala jen spousta otázek a nejsem si jistá, jestli vůbec mají pro děj nějaký význam. Autorka prostě vzala věci, které v jiných fantasy fungují, nakydala to tam a vzniklý slepenec vydává za fantasy svět. No… méně je někdy více, jak se zdá. V logice příběhu bylo děr jak v ementálu. Autorce šlo evidentně jen o romanci a fantasy bylo jako kulisa. Asi to prostě chtěla zkusit kvůli kámošce SJM? Co mi postupně čím dál víc vadilo, byla naprostá průhlednost a šablonovitost zápletky. Když se něco stalo (nebo řeklo), přesně jsem věděla, co bude následovat, kdo se objeví a proč, kdo umře a kdo má jakou motivaci. Všechny zásadní věci se vyzradily dopředu (Poppyiným vysvětlováním) a nemohlo tak dojít na žádné překvapení nebo nečekanou událost.

Zaujaly mě bytosti, které ohrožovaly město a před nimiž bylo nutné se chránit. Způsob boje byl sice přinejmenším podivný a nelogický, ale co už, cílovce to asi bude jedno. Poměrně brzo se dalo odhadnout, jaká, řekněme humanoidní fantastická bytost za tím stojí. Nevadilo mi, že je autorka nazývá jinak, než je zvykem, spíš se mi líbilo, jak je pojala – jo, pořád si na ně potrpím, i když už jsou z módy :). Místy mi to sice připomínalo něco jiného, ale zase tak mi to nevadilo. Autorka přidala pár vlastních věcí a nápadů. Navíc v dnešní době a při mé spotřebě knih, mi v YA něco připomíná skoro všechno. O něco smutnější bylo, že právě ony dost originální prvky autorky občas vyzněly ploše, jako plácnutí do vody a autorka je víc nerozvinula na úkor jiných, ne tak důležitých nebo zajímavých scén a prvků. Skoro se mi zdálo, že držet se jisté červenoknihovní šablony bylo pro autorku lehčí, než uhnout z vyšlapané cesty jinam, i když by to příběhu třeba prospělo.

 

Osobně si myslím, že za tím nepovedeným stály (krom odbytého světa) postavy, které byly vsazeny jako ohrané šablony do světa, který by byl zajímavější s jinými typy hrdinů. Možná méně oslnivými, ale více propracovanými.

Zaujalo mě, že si místní chovají jednu nedotknutelnou Pannu jako husu na porážku, mohla to být skvělá postava, kdyby nebyla plytká jako Poppy. Mnohem víc uvěřitelně by působila skutečně naivní (ne blbá) a bezbranná hýčkaná Panna, než rádoby princezna bojovnice. Nezdálo se mi možné, že by tak veledůležitá osoba, jakou Panna pro místní lidi i celé království byla, by si mohla dovolit dělat to, co Poppy. Naučit se to, co ona a zažít některé okamžiky. Autorka se sice snažila o vysvětlení, která zněla docela logicky, ale stejně si nemyslím, že by to bylo možné a oni svou převzácnou Pannu tak moc nehlídali. Poppy byla směsí duševní jednoduchosti a hrdinství hodně vyspělého člověka, které mi k sobě ani náhodou nepasovalo. Nebyla pro mě uvěřitelnou hrdinkou. Ani takovou, kterou bych si dokázala oblíbit a prožívat s ní její příběh.

Panna Poppy si žila v pohodlí, ale jednalo se spíš o zlatou klec než skutečné příjemný život. Navíc se ukázalo, že pro některé zmetky není zdaleka tak nedotknutelná, jak by měla být. Tento rozpor byl mimochodem dost zajímavým prvkem. Nebezpečí tedy čelila jak zvnějšku, tak zevnitř. Naštěstí měla také dobré přátele, kteří ji na něco z toho připravili a naučili ji jak se bránit. Jak a kdy se jim to mohlo povést, vem čert. Milá Panna Poppy navíc nebyla tak nezkušená, jak by být měla, protože dost často lezla tam, kde neměla co dělat. V jejím případě to navíc nebylo roztomilé lumpačení, ale pěkná blbost. Škoda, že nevěnovala větší pozornost radám svých dobrých přátel a klíďo je svým chováním ohrožovala. Od té doby, co se objevil Skvělák, navíc čím dál častěji myslela jinou částí těla, než hlavou a na konci knihy už ničím jiným. Její největší motivací bylo vyhnout se obřadu (což bych chápala) a konečně si švihnout s Hawkem (což nechápu vůbec).

Ještě hůř než ona na tom byl hlavní Skvělák Hawke. Byl šablonovitý až běda. Měl všechno, co tihle muži mají a až moc. Ano, mělo to nějaký důvod, ale tak nezkušená a nadržená holka jako Poppy by zabrala i na méně přehnaně perfektního samečka. Na mě byl tak skvělácky přepálený, že jsem na něj naopak nezabrala vůbec. Kupodivu pro mě byl zajímavější na konci, kdy autorka nechala vybublat na povrch jeho pravou povahu. Škoda, že jí nedala možnost aspoň trochu proklouznout už dřív. Hned by byl jako postava slibnější, kdyby autorka jemně naznačila, že tu dokonalost jen hraje. Jenže autorka se mnou až téměř do konce chtěla hrát hru na „Ty nevíš kdo to je. Ani náhodou to nemůžeš uhodnout.“ No nevyšlo to. Hawke byl průhledný jak igeliťák – od začátku bylo naprosto jasné, co je zač. Autorčiny opakované necitlivé narážky na jisté věci spolu s Poppyiným opakovaným vysvětlovacím žvaněním totiž vůbec nebyly náznaky, ale prostě vyzrazení děje. Moc nemám ráda, když nepochybuju ani na chvilku, jestli se v nějaké postavě nepletu. Mám z toho pocit, že autorce tento typ hrdiny nesedí a proto ho nenapsala tak dobře a působil jen jako umělá kopie jiných, osvědčených samečků od Maasové (u Maasové je to jinak, ona je miluje a je to znát).

 

Vztah mezi hlavními postavami měl být založený na pomalé romanci, ale nakonec byl dost podivnou záležitostí. Takto si nepředstavuji ani pomalou romanci a vlastně ani žádnou jinou.  Nešlo vůbec o pomalé budování zakázaných citů, jen trvalo dlouho, než došlo na tělesné záležitosti a to jen proto, že neměli tolik příležitostí. Jinak se Panna zase moc nezdráhala a on, na to zdaleka nemusel jít tak pomalu. Jejich sváděcí hra byla dost falešná. Byli celou dobu dál, než autorka dovolila.

Údajně to mezi nimi mělo jiskřit – no… ne tak úplně. Vůbec jim to nespínalo, nehodili se k sobě a jejich city působili strašně uměle. Jiskření je popsané, všechno to mravenčení a svírání žaludku a pohledy. Jen to není moc cítit. Někteří autoři to umí z textu přenést na čtenáře, ale tady se to nedařilo. A postupem času mi došlo, že ani nebude. V důsledku toho mi pak lechtivé scény připadaly divně odtažité a trapné. Dokonce tu byla jedna podobná scéna – hodně podobná ve Dvorech i tady, vlastně téměř přes kopírák, autorka změnila jen prostředí. Až teda na to, že po stránce pocitové naprosté prázdno. No a došlo také na peprné scény, které měly působit eroticky, ale byl to spíš bizár.

Vztah mezi nimi mi ze začátku nevadil, dokud šlo jen o pohledy a seznamování. To ještě celkem klapalo a těšila jsem se, že se třeba postavy vyvinou nějak zajímavě.  Divné to začalo být od prvního polibku, i když ten ještě docela ušel. Říkala jsem si, že jistá rozpačitost může být zaviněná její nezkušeností a jeho opatrností, protože přeci jen překračuje mez. Navíc pokud bych cítila jiskření od ní k němu, ale naopak ne, považovala bych to za skvělý autorský počin, vzhledem k okolnostem. No, nebylo to tak. Ve chvíli, kdy se do děje zapojily techtle mechtle, to šlo do kopru. Něco tak neuvěřitelného jako vášeň mezi těma dvěma po tom, co se o něm dozvěděla pravdu, se jen tak nevidí. Vážně by bylo lepší, kdyby ty orgie na konci chyběly. No, na sex došlo, tak jsem to musela protrpět a pokazilo mi to dojem z knihy. Naprosto! Cokoli fyzického i citového mezi nimi za těch okolností, při kterých to nastalo, vzbuzovalo spíš odpor než cokoli příjemného. Věřila jsem jemu, že je mu to buřt a proč by si vlastně neužil, když může a holka je zblblá a ochotná. Ale nevěřila jsem jí, že ho ještě může chtít. Že i po tom všem je s ním ochotná chrápat a ještě takovým rádoby vášnivým způsobem. Fuj, hernajs toto!

 

Po rozvláčné první části děje se věci pohnuly kupředu. Druhá polovina příběhu začala být konečně trochu akčnější a napínavá. Nepříjemnost postav se většinou utopila v čtivosti a je jen mojí smůlou, že si na ni teď vzpomínám víc, než na věci, co mě bavily. Opakování informací nezmizelo a navíc se k němu přidalo ještě neustálé dumání hlavní hrdinky nad vztahem k Hawkemu a… no, proč to neříct, její příšerná nadrženost. Furt dokola ty samé myšlenky! Z příběhu jsem tak měla pocit, že vycházel jednou za měsíc jako kapitola v časopise a autorka tedy považovala za nutné čtenáři trochu osvěžit paměť. Jasně, že to tak nebylo, ale když jsem četla příběh takto tahem, neustálé opakování otravovalo. Musím se přiznat, že jsem občas nějakou tu Poppyinu dumačku jen přelétla očima, protože jsem o Hawkeových ďolíčcích už nechtěla číst.

Bohužel mi vadila ještě jedna věc, ale to už je opravdu čistě jen můj problém, nikoli vada příběhu. Nesedlo mi úplně jméno hlavní hrdinky a do konce knihy jsem si na něj nezvykla. Poppy mi znělo tak nějak kulatě, naducaně a dětsky. Asi jako milá naivní holka, kterou měla být. Nesedlo to ani k tomu, jaká byla na začátku, ani k rozhoďnožce, která se z ní na konci stala.

 

Napsáno je to velmi čtivě, to se musí nechat. Stránky utekly jako voda a množství zbytečné vaty čtení nijak nebrzdilo. Příběh uměl pohltit a byla jsem zvědavá na každý okamžik, kdy došlo na boj s bytostmi a na skrovné informace o „temné straně síly“. Po dočtení mě bohužel zajímá už jen to, co by se stalo, kdyby rituál Povznesení neproběhl. Potenciál na naprostou pecku tam rozhodně byl. Základní nápad je totiž fajn a přitáhne ke knize čtenáře, o tom žádná. Kdyby autorka ty stokrát přemleté šablony a postavy nahradila svými, originálními a dala si víc práce s psaním světa, byl by ten příběh nejspíš skvělý. Říkám si, jestli by to nebylo zajímavější, kdyby si hrdinové přehodili role. Naivní Panna by byl muž a skvělý strážce žena. To by změnilo spoustu věcí a vyhodilo z kola ven věci, které už jsou opravdu klišé.

Tahle kniha byla mnou hodně očekávaná a nakonec se stala zklamáním. Sice jsem ji přečetla rychle a bez zádrhelů, ovšem jen proto, že jsem nad tím, co čtu, moc nepřemýšlela. Pro mě byla nakonec příběhem sice zábavným, ale odfláklým a plným věcí, které mě více či méně otrávily nebo nebavily a hlavně jsem je už stokrát četla jinde. Zajímavý čtenářský rozpor :) ale ani ty lepší věci celek nezachrání. Za mě by se kniha klidně mohla o dost zkrátit o opakování informací, zbytečné vysvětlování a některé zbytečné scény. Takže ne, do dalších dílů se pouštět nebudu a kniha šla z domu navzdory krásné obálce. Poslední dobou mě příběhy pod fragmentími krásnými obálkami většinou zklamou, zajímavé zjištění. Asi si budu muset dávat víc pozor, než něco koupím.

Příběh je z mého pohledu určen spíš pro čtenářky, které nemají moc načteno a o Maasovou zatím nezakoply (jestli takové ještě jsou). Vůbec nepochybuju, že příběh bude pro spoustu lidí skvělý, záleží jen na tom, jestli mají s čím srovnávat.

Svoje pocity bych shrnula nějak jako: Když ukrutná čtivost nestačí.

 

 O knize

Autor: Jennifer L. Armentrout

Série: Z krve a popela (1. díl)

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 544

Rod země a krve

 

Tak jasně, že jsem si toto prostě musela přečíst, i když jsem se zařekla, že další fantasy-porno od Maasové mi nesmí do baráku. Konec konců je Půlměsíční město její první série pro dospělé, tak si zasloužila svoji šanci.

 

Anotace:

Bryce je 25 a žije už dva roky sama po záhadné vraždě svých přátel. Případ byl uzavřen a považován za ukončený dokud o dva roky později vrah neudeří znovu a nezabije další lidi naprosto stejným způsobem. Bryce se stane hlavní podezřelou, neboť každou z obětí viděla jako poslední. Aby dokázala svou nevinu, musí případ vyřešit a tak dostane tzv. ochránce a pomocníka Hunta Athalara. Společně pátrají a pravda, která vyjde najevo, by je ani v nejdivočejších snech nenapadla.

 

…

 

Hned ze začátku musím říct, že mě autorka vážně překvapila. Že by nejspíš napsala čtivě i naprostou blbost jsem věděla dávno. Tohle ale nebyla blbost ani náhodou. Jako jo, našly se tam nějaké nelogické věci (jako vždycky u ní), ale Maasová svou extrémní čtivostí vynahradí všechno. A že její knihy jsou extrémně čtivé, víme dobře. Prostě čtete a čtete a nezamýšlíte se nad tím, jestli je něco klišé nebo není, jestli to náhodou tak trochu autorka necucá z prstu, nezmatkuje a nepopírá sama sebe, jestli to náhodou není trochu nefér zásah vyšší moci a… jestli prostě něco nehraje. Maasová se čte, protože je to prostě oddech a zábava, fantasy pro velký holky křížená harlekýnkou. A taky proto, že tam najdete naprosto vždycky sexy vílího-andělského (či podobného) chlápka, který vás tak zatraceně baví, i když už je asi padesátý stejný, kterého napsala.

Tolik shrnutí :) čas na podrobnosti.

Jak už název série napovídá, děj se odehrává v jednom městě a po celou dobu se z něj hrdinové téměř nehnou na krok. Nedá se ovšem říct, že by v Půlměsíčním městě byla nuda.

Autorka si připravila úplně nový svět plný úplně starých typů postav. Krom obyč lidí jsou v Půlnočním městě k nalezení andělé, vlkodlaci, upíři, vodní lidi a další. Tyhle skupiny tvoří vlastní samostatné jednotky vedené „vládci“ ovšem všichni jsou pod nadvládou jediného archanděla, jež městu velí. Protože jo, archandělé jsou ti nahoře, a jít proti nim se fakt nemusí vyplatit, o čemž hlavní hrdina Hunt moc dobře ví. A za jedno takové protinimjdení platí doteď dost vysokou cenu.

Tenhle zajímavý nový svět je sice plný nelogičností a podivných vzájemně si odporujících okamžiků, ale to už k autorce tak nějak patří. Její čtenáři jsou zvyklí, že její fantasie prostě plyne a s fungováním některých detailů si hlavu moc neláme. Řeší je za běhu a pak to podle toho vypadá. Kniha je však zároveň tak ukrutně čtivá, že pokud si ji chcete užít a prostě číst, nic vám v tom nebude bránit a nakonec si stejně těch skřípajících míst nevšimnete, protože zběsilé tempo událostí to nedovolí. Knihy Maasové je potřeba číst takto. Nehledat chyby, nehnidopišit, jen si užívat. Taková jízda na příběhu je pak skvělá.

Zápletka byla založená na vyšetřování zločinu, což bylo něco u autorky nového a u mě to není nic, co bych chtěla moc rozpitvávat. Raději. Až moc věcí nedávalo smysl, ale to nic nemění na faktu, že jsem si to užila a konečné rozuzlení mě zaskočilo stejně, jako Bryce samotnou. Opět tu platí to, že autorka maskuje díry v zápletce jednou napínavou a zajímavou scénou za druhou a tak spolehlivě odvede pozornost. A mě to vyšetřování stejně bavilo – dozvěděla jsem se při něm hodně o životě ve městě celkově i v jednotlivých frakcích, o tom, jak funguje, o minulosti postav… je tam toho tolik, že ty chyby neuvidíte přes všechno ostatní, pokud je nebudete cíleně hledat. Proč by to někdo dělal? Víme, do čeho jdeme. Čteme Maasovou přece a to nikoli poprvé.

 

Hrdinové a postavy vůbec jsou sice částečně podobní těm z předchozích knih, ale není to něco, co by mi vadilo. Spíš naopak. Autorka navíc eliminovala některé věci, které mě na předchozích hrdinech štvaly. Ovšem bacha! Přepěkní, přesvalnatí, přesamotářští a přemocní chlapi nikam nezmizeli. Protože postav je v knize nasekaných jak dobrých, mrknu podrobněji jen na hlavní hrdiny.

Bryce sama o sobě si prošla dost překvapivým vývojem. Od šílené, nezodpovědné pařmenky a feťačky v holku, která se alkoholu ani netkne a která předešlé bezcílné poflakování zamění za život, v němž má jasný cíl a jde za ním. Věci se začnou měnit v okamžiku, kdy její nejlepší kamarádka zemře za příšerných okolností a Bryce je nucená podívat se pravdě do očí – její kamarádka, kterou měla v podstatě za bezchybný vzor, zdaleka bezchybná nebyla. Vyrovnat se s tím, je pro Bryce těžké a bojuje s tím celou knihu. V průběhu vyšetřování kamarádčiny vraždy – protože to je gró zápletky -  Bryce pochopí, že možná nevěděla o Danice všechno, jak si myslela. Její prozření bylo mimořádně těžké a Bryce si ho hodně protrpěla. Díky tomu byla neskutečně lidská a o mnoho lepší než ostatní hrdinky, které zatím z pera Maasové vypadly.

Hunt, co říci k Huntovi? Jasně že to je přesně takový hrdina, kterého u autorky všichni očekávají včetně mě. Hunt je anděl, který je zatraceně mocný – tedy byl by, kdyby se kdysi dávno nezapletl do vzpoury proti archandělům a jeho moc nebyla spoutaná. Teď je otrokem vládce města a musí pěkně makat na tom, aby se vykoupil. Je to takovej ten prototyp drsného týpka, který je v jádru citlivý tvor a ve své současnosti trpí jak zvíře. Krom toho je sexy jako blázen, fakt ukrutný bojovník… vždyť to ani popisovat nemusím, všechny víme, dámy :). Přiznávám, že by mě asi nemile překvapilo, kdybych takového v knihách autorky nenašla. Tak nějak do jejích příběhů patří.

 

Za jednu věc bych chtěla autorku strašně pochválit. Odpustila si přehršel zbytečně popisného a kýčovitého sexu plného debilních klišé – to je rozhodně skvělé, protože právě kvůli tomu nehodlám pokračovat ve Dvorech, z nichž se stávalo něco, co nechci číst. Ne že by v tomto příběhu mezi hrdiny nikdy k ničemu nedošlo, ale drží se to překvapivě v naprosto přijatelných mezích. Sex mezi nimi není to hlavní, co se mezi nimi má odehrát. Fakt jsem byla hodně překvapená, jak málo došlo na akci a jak se upřednostnilo budování důvěry a vztahu. Navíc si Saruš dokázala udělat srandu i ze sebe a z kritiky na své hlavní alfasamce-alfablbce. Snad jí podobný přístup vydrží a nevrátí se v dalším pokračování k nadpřirozenému pornu.

 

Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl zlounův proslov na konci. Uznávám ale, že bez něj by možná v tom zmatku nevyzněl jeho motiv dostatečně.  A taky mohly trochu dráždit obvyklé věci, které u autorky zavávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Žádná vysoká literatura to není, ale copak to vážně někdo čekal?  Je to zábava? No jejda. Trpí to maasovskými nešvary? Trpí. Odradí mě to od dalšího dílu? Ne!

 

O knize:

Autor: Sarah J. Maas

Série: Půlměsíční město (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 792

 

Půlnoční slunce

 

"To, že ji miluji, mi nezabrání v tom, abych ji zabil..."

Na knihu jsem se těšila od dob, kdy jsem po ní pátrala po přečtení na net uniknuvšího a v překladači neuměle přeloženého úryvku. Edwardův pohled na celou věc se mi zdál jako lákavé zpestření příběhu a tak jsem měla fakt radost, když jsem zjistila, že kniha je dopsaná a vyjde v normálním a čitelném překladu. Jenže ouha…

Anotace:

Osudové setkání Edwarda Cullena a Belly Swanové obrátilo oběma život vzhůru nohama. Až dosud jsme jejich dramatický vztah znali jen z dívčina vyprávění, ale teď nadešel čas na Edwardův pohled. Co vše jeho shledání s nevinnou Bellou způsobilo? Jaké pocity ho ovládly? A jak mohl následovat své srdce a zároveň svou lásku stahovat do světa plného nebezpečí? Nejslavnější upíří romance se vrací v temně velkolepém stylu a má pořádně nabroušené špičáky.

 

 …

Příběh byl přesně takový, jaký bych asi očekávala a přece mě autorka dokázala překvapit tím, jakou podobu může láska nabrat v mysli upíra, který na jednu stranu působí jako dost vyzrálá osobnost a na stranu druhou (co se myšlenek týká) spíš jako psychopat.

První díl známé ságy Stmívání tentokrát vyprávěl Edward a já jsem tak měla přímý náhled do mysli posedlého šmíráckého upíra s mírnými emo sklony. Jenže tohle je kniha, která má něco nostalgicky přitažlivého do sebe, i když původně je to spíš kniha pro mladší holky – což je mi ale úplně jedno (mladá duchem, nebo tak něco :)). Půlnoční slunce je sice pořád romantický text, ale s pořádně temným nádechem, který mu dal právě zamilovaný krvesaj bojující se svou přirozeností. Láska v jeho podání měla spíš podobu trochu až děsivé posedlosti smíchané se strachem a neodolatelnou potřebou kontroly. Vlastně to mělo do lehké romantiky pořádně daleko. Rozhodně to byl pořádný rozdíl oproti původnímu Stmívání.

A jaké tedy bylo čtení?

Trochu se to táhlo, protože Edward má sklon moc přemýšlet a hodně se ve věcech babrat. Na druhou stranu tohle přemýšlení bylo dost v souladu s jeho povahou takovou, jaká byla vykreslená. Prakticky pořád přemýšlel hlavně nad morálkou a nad svým právem na štěstí s lidskou ženou s vědomím, že ji ohrožuje. Popisy jeho laskomin na Bellinu krev, bolest pokušení a probouzející se cit a dilema z toho plynoucí, byly zpracovány opravdu detailně.

Stalkerská část jeho povahy byla taky zachycená více než věrohodně a trochu mi tím neustálým (patologickým) strachem o Bellu lezl na nervy. V původní knize to z pochopitelných důvodů nebylo zase tak patrné. Tady byl vnor do Edwardovy podivnosti (posedlosti?) skutečně hluboký a dost přesvědčivý. Když jsem konečně viděla jeho stránku příběhu, šel z něj trochu strach. Paní autorka prostřednictvím Edwardových myšlenek neustále připomínala, že vztah člověka s upírem není zase taková bezpečná pubertální romantika.

Možná (spíš určitě) té filosofie, strachů a neustálého přemílání těch samých myšlenek bylo trochu moc. Taky Edwardův strach o Bellu byl příliš vyhnaný na ostří nože a číst o tom pořád dokola nebylo úplně záživné a příjemné. Chápu, že ho to trápilo denně, ale v rámci přístupnosti čtenáři a lepší čtivosti bych trochu ubrala. Přeci jen čtenáři Stmívání úplně neočekávají téměř filosofické dílo plné strachu, viny, posedlosti a upířích morálních dilemat, ale spíš romantiku a oddanost – a to se tu trochu ztrácelo. Je ale pochopitelné, že Bella to ve svém příběhu cítila jinak a vlastně oceňuju, že Edwardův pohled byl tak výrazně odlišný a zatížený úplně jinými pocity a problémy.

Půlnoční slunce doplnilo nějaká bílá místa v životech Edwarda a rodiny Cullenových z pohledu Edwardových vzpomínek na doby minulé. Dozvěděla jsem se, jak se dala rodina dohromady a některé věci z jejich současného života, které v knize vyprávěné Bellou prostě být nemohly. Taky nebylo vynecháno Edwardovo vzpurné období, kdy od Carlislea odešel a hrál si na spravedlnost. Daleko významnější roli dostal třeba i Jasper, o němž bych si (ve světle nových poznatků) ráda přečetla samostatnou knihu. Jeho a Alicin životní příběh se mi zdá ještě zajímavější než Bellin a Edwardův.

Příběh jsem si docela užila, i když už jsem hodně mimo cílovou kategorii. Možná by ani nevadilo, kdyby byl o kousek kratší nebo autorka věnovala více pozornosti akčním scénám a text tak vyvážila a dodala mu rychleji plynoucí momenty. Takto bylo mnohem víc Edwardových úvah a vzpomínek, které děj spíš brzdily. Dokonce i v těch akčnějších okamžicích v závěru knihy bylo jeho úvah až moc – z pohledu Belly se toho prostě dělo mnohem víc. Celá kniha se odehrávala v Edwardově hlavě a okolní prostředí moc prostoru nedostalo.

Ke konci jsem u sebe zaznamenala trochu ztrátu zájmu a chuť rozečíst i něco jiného, ale ne chuť knihu odložit kvůli její délce nebo opakování upířích duševních muk. Problém totiž ležel úplně jinde než v rozsahu knihy. Požitek při čtení byl tentokrát velmi pokažený a to z následujících důvodů:

Strašně neobratný překlad.

Některé věty nedávaly úplně smysl. Někdy byla použita ne úplně vhodná slova a oproti anglickému originálu měla některá slovní spojení úplně jiný význam, než jak byla přeložena. Nebylo by od věci svěřovat texty zkušeným překladatelům nebo dát nezkušeného překladatele do komba s velmi zkušeným redaktorem. To ovšem není případ této knihy.

Nedostatečná nebo chybějící redakční práce

To souvisí s předchozím bodem, protože redaktor dost zkušený by to nejspíš chytil. Nebo redaktor, který by měl na práci dostatek času? V knize bylo poměrně velké množství rušivého hnusu: chyby, překlepy, výrazy za lomítkem ve stylu „nehodící se škrtni“ (strana 224), našla jsem záměnu ji/jí, chybu shody podnětu s přísudkem. Záměnu rodu osob, chybějící slova a věty se špatným slovosledem. A moc dalšího.

Upřímně myslím, že za takovou knihu by se mělo nakladatelství stydět! Když už za ni chce více než pět set, měla by kvalita odpovídat. A vůbec – práce by měla být co nejlepší i kdyby kniha stála dvě stovky. Chápu, že chtěli rychle knihu vydat, ale já osobně bych raději posečkala pár týdnů a dostala za své peníze kvalitně zpracovaný text. Pokud si budu někdy kupovat knihu od Egmontu, půjdu si ji předem důkladně prolistovat, abych zase nedostala podobnou… práci.

Měla jsem chuť jít knihu vrátit a počkat si na nové, lépe udělané vydání. Ale kdo ví, jestli bude. Půlnoční slunce si nakonec asi nechám i tak, ale zklamaná teda jsem a těžko říct, jestli si ji ještě někdy přečtu. Chudák autorka!

O knize:

Autor: Stephenie Meyer

Série: Stmívání (5. díl)

Překlad: Lucie Teplá

Vydal: Egmont

Rok vydání: 2021

Počet stran: 720

Prokletá krev

Autor: Ange

Překlad: Světlana Ondroušková

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 440

Můj názor:

Francouzská revoluce nikdy nebyla a v moderní Francii tedy stále vládne monarchie. Na trůnu sedí Ludvík kdovíkolikátý. Propast mezi šlechtou a obyčejnými lidmi je stále dost výrazná.

Angie pochází tak napůl z obou světů. Matka je šlechtična z poměrně významné rodiny a otec obyčejný člověk. Angie vyrůstá s ním až do chvíle, kdy jí jediný den úplně změní život. Nejdřív ji někdo přepadne v metru za značně podivných okolností a pak se ukáže její vznešená matka s informací, že ji chce představit u dvora…

 

Anotace:

Odhalte temná tajemství skrytá v zákoutích Versailles! Představte si svět, ve kterém Velká francouzská revoluce nikdy neproběhla a kde se právě chystá korunovace Ludvíka XXIV. Sedmnáctiletou Angie pronásledují jednoho dne v metru dva ozbrojení muži a pokusí se jí zabít. Unikne jim jen o vlásek. Toho dne večer ji nečekaně navštíví její matka vévodkyně de Noaillesová, kterou již léta neviděla, a pozve ji na ples do Versailles, aby byla náležitě představena u dvora. Angie se tam nechce, ale takový večer by jí mohl pomoci odhalit, kdo jí usiluje o život a proč.

…

Na knihu mám stále, i tak dlouho po dočtení, poměrně rozporuplný názor. Pár věcí se mi líbilo, některé mi zase připadaly za vlasy přitažené. Docela mě překvapilo, že při všem tom množství  nápadů, které autorka do knihy vecpala, to nebyl zase až takový maglajz, jak bych původně čekala.

Zápletka mi ze začátku připadala plytká a nezajímavá, ale často se našly i scény, které mě bavily a líbily se mi. Kniha má zcela určitě zajímavý nápad, jenom určité věci v provedení mi mírně otravovaly život. Myslím, že pomalý rozjezd a otrávenost mi způsobilo autorčino cpaní se do YA a mladí hrdinové. Tahle poloha jí moc neseděla a bylo by lépe, kdyby zvolila starší hrdiny. Do celkového tónu příběhu by to daleko lépe padlo, než pokus o pojetí monarchie jako prostoru pro řádění zdivočelé mládeže. Pokaždé, když autorka přestala o věku hlavní hrdinky kvákat a ta se začala zaplétat do politiky a dospělých záležitostí a komunikovat s dospělými postavami, líbila se mi kniha hned o něco víc. Ale to je v pohodě, každý prostě ty mladistvé hrdiny dobře nenapíše :)

Zaujal mě problém třídních vrstev a setkávání dvou světů – moderní aristokracie a normální mládeže, stačilo by i tohle, zápletka s upíry a magií asi nebyla úplně potřeba, ale Filip Orleánský jako upír měl docela charisma. Takže asi upíry jo, to bych zvládla, ale ty magické kejkle už se mi zdály navíc a ze začátku bylo nepochopitelné, proč tam vlastně jsou. Postupně se však zápletka s magií stávala zajímavější a konec parádně vygradoval. Jako divný mišmaš to působilo jen ze začátku. Škoda, že se autorce nepodařilo spojit vše lehčeji a přirozeněji.

Menší výtku bych měla i k tomu propojení moderní doby a historických záležitostí. Moderní monarchii by slušelo moderní pojetí. Určité věci nemusely být – buď píšete historický román a pak si tam rvěte kordy, krinolíny a podobné věci a nebo moderní monarchii. Kordy? Inu dobrá, ale nebudu je hrdinům připínat k džínsům. Nechám je nosit třeba jen na určité slavnostní a oficiální události s odpovídajícím oděvem. Krinolíny? Proboha proč? I dneska jsou luxusní hadry, které si holky mohly navléknout. Po téhle stránce „artefaktů“ se to tedy úplně nepovedlo a působilo to celé jako parodie, kterou si napíšete proto, že se vám takové věci líbí a ne proto, že promyslíte, jak to bude v knize působit na čtenáře. Celé to vypadalo, jako by monarchie v některých věcech zcela zamrzla a na druhou stranu využívala moderní technologie. Působilo to na mě nepravděpodobně – příklady toho, jak funguje moderní monarchie, jsou konec konců známé. Ale víte co, svým způsobem to pokušení chápu. Doba Krále slunce prostě měla své kouzlo, i když do této knihy se moc přenést nepovedlo.

Nebylo to ale u všeho. Některé věci měla paní autorka vyřešené zajímavě a opravdu ozvláštnily a zpestřily děj. Líbila se mi myšlenka šlechtického vlaku nebo tajná policie. Některá známá jména z historie byla použita zajímavým způsobem a postavám byla přisouzena odpovídající role v moderním příběhu. Občas mi některé scény připomněly Angeliku :). Ty zajímavější věci mohly mít víc prostoru. Škoda.

Jedním z mých větších problémů s touto knihou byla protivná a těžko vysvětlitelným způsobem nesympatická hlavní hrdinka. Jako osobnost, která měla být pro příběh vůdčí, mě prostě nedokázala ničím zaujmout. To bohužel platí i pro dva její nejlepší kamarády a stejně tak smečku mladých šlechticů, se kterými se seznámila u dvora.

Nejzajímavější postavy byly ty, které nedostaly zrovna moc prostoru – Filip Orleánský a král Ludvík. Zdá se mi škoda, že autorka nevyužila zrovna tyhle dva více, když se jí podařilo je napsat zajímavé a s motivacemi ke konání, které mohly fungovat, kdyby postavy dostaly svůj prostor. Oproti tomu trio hlavních hrdinů mi fakt pilo krev a vůbec bych se nezlobila, kdyby některé jejich scény připadly zrovna těm přehlíženým aktérům.

Podivně nepřesvědčivé vztahy mezi hrdiny a to nejen mezi kamarády, nepřáteli nebo lidmi, co se nějak potřebují. To bych asi i nějak přežila. Vadila mi zejména naprosto nulová chemie mezi párem, který se měl přímo magicky přitahovat. Jako kdy? Kde? Na které straně to prosím bylo? Asi by to chtělo malinko víc než odbýt to jiskření několika větami typu návod z Ikea.

Celkově kniha nebyla vůbec špatná po stránce čtivosti. Nedělalo mi problém ji přečíst. Byla nenáročně napsaná a tento styl psaní dokázal udržet u stránek. Snadno se četla a snadno se na ni zapomíná. Žádný převratný objev to nebyl. Spíš prostě průměr, který bylo příjemné si přečíst, ale pravděpodobně se ke knize už vracet nebudu. Milovníci lehčích příběhů a nebo ti, kteří mají chuť na něco nenáročného, by si ale klidně mohli přijít na své.

 

Zhoubný kmen: Nákaza

Autor: Guillermo del Toro, Chuck Hogan
Série: Zhoubný kmen (1. díl)
Překlad: Linda Bartošková
Nakladatel: Beta-Dobrovský
Rok vydání: 2010
Počet stran: 432

Můj názor:

Po knize jsem sáhla v návalu okouzlení Tváří vody (článek zde). Bylo mi jasné, že toto bude něco velmi jiného. Ale G. del Toro je už pro mě zárukou kvality i v literatuře, nejen ve filmu.

Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je dobrý nápad rozečítat tuto knihu na noc, ale nakonec jsem to udělala a nevadilo to. Začátek je totiž opět poměrně pozvolný a dbá na řádné budování atmosféry.

…

Jak už to tak bývá, boj o osud lidstva začíná v USA – chudáci, nemají chvilku klidu :). 

Na letišti v New Yorku přistane letadlo. To by ještě nebylo nic divného. Divné je to, co se děje potom. Stroj se zdá být zcela mrtvý. Stojí na dráze neosvětlený, nehybný, se staženými roletami v okýnkách. Zmatený personál letiště musí pochopitelně zjistit, co se děje. Jak je možné, že se cestující nehrnou ven? Že nezvoní mobily, letadlo vůbec nekomunikuje…

Po průzkumu se zjistí, že všichni na palubě stroje jsou po smrti. Odpovědní činitelé povolávají vědce ze speciálního týmu pro kontrolu biologických hrozeb, aby přišli na to, jak mohli všichni na palubě bez příčiny umřít. Všichni, až na čtyři…

Vedoucí speciálního týmu pro výzkum infekcí Efraim Goodweather je naprosto zmatený. Něco takového nikdy neviděl. Na nalezených mrtvolách nelze určit příčinu smrti. Těla mrtvých vůbec nehnijí, nepřitahují hmyz, ale něco se s nimi děje. Něco divného. A pak najdou v zavazadlovém prostoru zajímavou bednu, plnou hlíny, která jim záhy zmizí. Nejen ona…

Hlavními hrdiny příběhu jsou velmi rozdílní lidé. Prvním je samozřejmě doktor Goodweather. Krom záhady s letadlem a podivnou biologickou hrozbou bojuje také s rozvodem a bývalou manželkou, která chce do své péče jejich syna. Doktor je celkem otevřená mysl, ale ani na okamžik netuší, s čím se tu vlastně má utkat, dokud se na scéně neobjeví podivný stařík Abraham Setrakian. 

Setrakianova cesta začala v koncentračním táboře, kde se poprvé setkal s „nepřítelem“. Po celý svůj život se zaměřil jen na likvidaci oné hrozby – ano, všem to už dávno došlo u divné bedny. Jde o vampýří virus, který má vážně slušný potenciál udělat z lidí bandu krvesajů.

Pokud jsem snad čekala klasický příběh o upírech, byla jsem pravdě blízko, ale zároveň i dost daleko. Podobné upíry jsem zatím neviděla. Pan autor si vymyslel docela zajímavý princip upíří nákazy, který sice vychází z běžných příběhů, které už tu stokrát byly, ale přeci jen do věci vkládá některé nové prvky. 

Zaujal mě princip šíření nákazy a organizace upířího „roje“ a také celá legenda o upířích Starých. Nechci moc prozradit, protože to všechno jsem se dozvídala postupně v průběhu čtení od postavy Setrakiana i prostřednictvím vědců. Od Setrakiana to byla ta mystická, upíří část a od vědců spíš fyzické náležitosti upírů a princip jejich šíření.

Kniha není prvoplánovou lekačkou. Naopak, jedná se o promyšlený příběh, kde napětí pomalu narůstá. Pěkně postupně a pomalu. Nejdříve se zdá, že až moc pomalu. Pak ale najednou vše dostane spád a události naberou kvalitní tempo. Okamžiky děsu jsou pečlivě naplánované a dávkované. Pan autor pracuje nejdřív s pocitem „něco“ není v pořádku. To asi známe všichni. Hrdinové příběhu mají pocit, že tu něco je, že se na ně něco dívá. Nikdo netuší co, nikdo nic neviděl. Týmy vyšetřující nehodu letadla hledají racionální řešení, ne příhody o upírech. Jenže čas letí a je potřeba jednat. Linie příběhu sleduje nejen tým bojovníků, ale i nakažené a budoucí nakažené a po pozvolném nástupu se všechno začne dít hrozně rychle.

Kniha je příběhem o upírech a nehraje si na žádnou intelektuální literaturu, zároveň je ale velmi čtivá a i když jsem tušila, co asi bude na dalších stranách, bavilo mě to číst. Sice jsem nevěřila, že by se upíři dali zpracovat o něco děsivěji a jinak, ale tady se to podařilo. Jestli tu něco nebylo, tak gentleman v černém plášti mámící bezbranné dívky. Není to žádná převratná pecka, ke které by se člověk vracel, ale přes to za přečtení stojí. Pan autor opět ukázal, že umí vybudovat příběh a stvořit zajímavé postavy.

Knihu doporučuji všem milovníkům neromantických upírovek. Žádné zamilované nesmysly tu totiž nenajdete. Za to si užijete boj lidstva o přežití proti prastarému zlu. Příběh je sérií o třech dílech, takže na konec si ještě počkám. 

Další díly číst budu. Zajímá mě, jak to dopadne.

Anotace:

Byli tu vždy. Upíři. V ústraní a temnotě. Čekali. Teď přišel jejich čas. Během týdne dostanou Manhattan. Za měsíc celou zemi. Za dva měsíce – celý svět. Boeing 777 přiletí na letiště JFK v New Yorku a v pořádku roluje k terminálu, když tu se najednou letadlo zastaví a systémy přestanou reagovat. Všechny rolety v okénkách jsou zatažené, nikde žádné světlo, komunikační kanály utichly. Pozemní personál tápe ve zmatku, než konečně povolá na pomoc tým pro vyšetřování biologických hrozeb. Na palubu letadla vstupuje Dr. Efraim Goodweather, šéf týmu, a z toho, co tam najde, mu ztuhne krev v žilách. Co se děje, naopak dobře chápe Abraham Setrakian, starý pán, který přežil holocaust, pak se stal vídeňským profesorem a nakonec zastavárníkem ve Španělském Harlemu. Ví, že v tuto chvíli začíná válka… Rozhoří se monumentální bitva s vampýřím virem, který zamořuje ulice New Yorku. Doktor Goodweather, ke kterému se přidá Setrakian a pestrá hrstka bojovníků, se musí pokusit nákazu zastavit a zachránit město, v němž žijí i jeho manželka a syn.

Vizionářský tvůrce oskarového filmu Faunův labyrint Guillermo del Toro a spisovatel, nositel Hammettovy ceny, Chuck Hogan společně vložili svou fantazii do smělého, epického románu o děsivé bitvě mezi člověkem a vampýrem, který ohrožuje veškeré lidstvo. Toto je první díl napínavé trilogie a neobyčejného mezinárodního vydavatelského počinu.

Dracula, má láska

Autor: Syrie Jamesová
Překlad: Petra Klůfová
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2011
Počet stran: 480

Anotace:

Uznávaná spisovatelka historických románů Syrie Jamesová se chopila proslavené literární klasiky Brama Stokera Dracula a bravurním způsobem ji převyprávěla očima ženy. Nesmrtelný mýtus získal romantické a smyslné obrysy…Mína Harkerová je rozpolcená mezi dvěma muži. Přestože upřímně a oddaně miluje svého manžela, Jonathana Harkera, který téměř zahynul při známých děsivých událostech v Transylvánii, je zároveň neodvratně přitahována k charismatickému, ale nebezpečnému panu Wagnerovi. Brzy se ukáže, kým tajemný cizinec ve skutečnosti je, avšak pro Mínu, která v sobě poprvé objevila skutečnou vášeň, je již pozdě.

Můj názor:

Knihu jsem objevila náhodou v jednom doporučení na videoblogu. Z toho jasně plyne, jak užitečná jsou podobná videa :) bez tohoto konkrétního vlogerského počinu bych totiž knihu asi jen těžko přečetla (díky, Ohano!). Sehnat ji mi dalo trochu více práce, ale námaha se vyplatila.

Příběh knihy začíná v přímořském městečku Withby, kam přijíždí mladá učitelka Mína na pozvání svojí přítelkyně Lucy a její matky. Obě dívky mají před svatbou. Mína si má brát právníka Jonathana Harkera, který je tou dobou na služební cestě v Transylvanii. 

Čas v městečku jim plyne pomalu a poklidně až do chvíle, kdy za divoké bouře dorazí do přístavu loď s potrhanými plachtami a jediným mrtvým členem posádky, přivázaným ke kormidlu. Svědci jejího příjezdu tvrdí, že když přirazila k molu, vyběhl z jejích útrob obrovský černý pes a zmizel kdesi v okolí městečka. 

Podezřele brzy po této události potkává Mína okouzlujícího muže. Představí se jí jako pan Wagner. Zároveň se zdá, jakoby její přítelkyně Lucy dostala jakousi podivnou chorobu…

V podstatě by se dalo říci, že se jedná o převyprávění knihy o Drákulovi, či jakýsi nástavec k původnímu ději. Jenže není to úplně to klasické převyprávění, na které jsem si zvykla. Předně se drží v mezích přirozena – pokud tedy nepočítám toho upíra a hlavně hrdinka a vypravěčka příběhu Mína je úplně normální žena tehdejší doby, zcela bez jakýchkoliv mimořádných schopností. Snad jen krom toho, že se občas chová jako mimořádná koza, ale budiž jí to přáno :). Jinak je to prostě dívka, která má před svatbou. Je taková roztomile naivní a cení si svého vychování a morálních zásad, které se ale začnou hroutit, jakmile se objeví charismatický ctitel. Mína mu nedokáže odolat, později už ani odolávat nechce.

Zdroj

Příběh byl na jednu stranu obrovsky romantický a na druhou stranu docela děsivý. Paní autorka popisuje upírův příjezd do Withby natolik strašidelně, že mi opravdu běhal mráz po zádech, hlavně tedy proto, že jsem od začátku věděla, oč jde. A když začal coby okouzlující pan Wagner blbnout Míně hlavu a zároveň po nocích sosal Lucy krev, byla jsem divně rozpolcená mezi oním zblbnutím a znechucením. Bez mučení přiznávám, že jsem přála panu Wagnerovi a bylo mi úplně jedno, že to je ve skutečnosti Drákula – to každému čtenáři muselo dojít už při prvním seznámení s ním. Byl prostě neskutečně okouzlující postavou a jeho charisma úplně stékalo ze stránek. Být na Mínině místě…

Paní autorka svoji knihu píše takovým tím příjemným starým stylem – já mu říkám austenovský :). Úplně z něj dýchá dobová atmosféra viktoriánské Anglie. Ráda říkám, že má skvělý smysl pro gradaci děje a vytváření napětí a také pochopitelně pro skvělé podání romantických scén, protože při těch jsem se úplně tetelila blahem. A přitom se neuchylovala k žádným přehnaným věcem, které by mohly být na tehdejší dobu nepatřičné. 

Čtení bylo úplně hypnotické :) jako by Drácula mohl přes stránky očarovat i mě. Navíc celou dobu čtení podvědomě víte, jak to nakonec dopadne, je to koneckonců i na začátku v prologu naťuknuto, ale tím spíš musíte příběh hltat a doufat, že si to paní autorka při psaní nějakým zázrakem rozmyslí.

V příběhu jsem se podívala do Withby, kde si Mína užívala přírody se svojí přítelkyní Lucy a snily o svých svatbách a manželském životě. Později přišlo setkání s Draculou a městečko Withby jakoby se jeho kouzlem proměnilo z obyčejného místa v něco krásnějšího – tuhle atmosféru dokázala paní autorka skvěle zachytit. Později jsem se s příběhem přesunula do Londýna a na anglický venkov a dokonce i do divokých transylvánských hor. Dostala sem tedy všechno, co bych od knihy o nejznámějším upírovi očekávala.

Zdroj

Knihu doporučuji všem ženám a dívkám, které se chtějí trochu zasnít a trochu bát – no dobře, zasnít o trochu více :). Pokud si rády užijete romantiku v jistých mezích, nepřehnanou a bez nespočtu erotických scén, sáhněte po téhle knize. Bude pro vás to pravé, jestliže máte rády charismatické mužské postavy, ale bez přehánění a kýčů, prostě přirozeně okouzlující. Jestli tohle chcete, budete určitě spokojené.

Nejchladnější dívka ve městě Chladu

... originální příběh zloby a pomsty, viny a strachu a lásky a odvahy...

Autor: Holly Black
Překlad: Petr Sumcov
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 328

Anotace:

Svět se změnil. Kvůli prudkému nárůstu počtu upírů byly v některých městech zřízeny karanténní oblasti obehnané hradbami, takzvaná města Chladu. Uvnitř nich jsou spolu s upíry izolováni také lidé, z nichž někteří jsou nakažení – Chladní, a pravděpodobně se tedy také stanou monstry. Pro zajištění bezpečnosti „normálního“ světa jsou hradby pečlivě střeženy a odejít ven nikdo nesmí.

Tana se jednoho rána po naprosto běžném večírku probudí v domě plném mrtvých těl. Masakr kromě ní přežil pouze její vtíravě roztomilý ex-přítel, nacházející se na hranici života a smrti kvůli infekci, a pak záhadný upíří mladík. Vychází najevo, že zdaleka není po všem, a tak se na smrt vyděšená Tana rozhodne všechny tři zachránit zoufale odvážným způsobem: vydá se přímo do pyšného a zkaženého města Chladu.

Můj názor:

Tahle kniha pro mě byla už od prvního spatření obálky a přečtení anotace naprosto neodolatelná. Pevně jsem doufala, že bude opravdu jiná než ostatní  upírovky, že bude taková, jak anotace slibuje. Od paní Black jsem předchozí knihy nečetla, takže její styl měl být pro mě překvapením.

„Město Chladu je nebezpečné. To Tana věděla. Půvabná klec.

Vězení pro zatracené a všechny ostatní, kteří se s nimi chtějí stýkat.“

V první větě příběhu jsem se s hlavní hrdinkou probudila ve vaně, kam ji skolilo přílišné pití na večírku při západu slunce. Po téhle párty je ale jedna z pouhých dvou lidí, kterým bylo dopřáno dožít se úsvitu. Do domu se totiž dostalo několik upírů a ti si pochutnali na všech přítomných. Přežila ona a její bývalý přítel Aidan. Toho našla přivázaného k posteli a proti němu dřepěl v řetězech svázaný upír. Protože to vypadá, že i upírovi hrozí nebezpečí, rozhodne se Tana zachránit z domu nejen svého ex, ale taky upíra. Ale musí spěchat, krví nacpaní upíři jsou pořád někde v domě a zaútočit jim brání pouze sluneční svit, který ale s přibývajícím soumrakem rychle mizí.

Zdroj

Po zdařilém útěku ze smrtelné pasti se Tana ocitá v autě a její situace je, mírně řečeno, komplikovaná. Řídí její bývalý přítel, toho času kousnutý upírem a nakažený, takže nemyslí v podstatě na nic jiného, než jak pokousat ji. V kufru má zavřeného upíra, který jí sice pomohl, ale u upíra člověk nikdy neví. Sama Tana si není moc jistá, jestli při útěku nezranili upíři i ji, udělá tedy jedinou možnou věc, zamíří s Aidanem a s upírem Gavrielem do města Chladu, kde jsou upíři „uvězněni“ spolu s lidmi nakaženými chladem a dalšími, kteří jsou v horké zóně dobrovolně…

Na začátku příběhu jsem do toho spadla rovnýma nohama. Žádné ukrývání v temnotách a plížení ve skrytu v stínech. Upíři v této knize jsou uznávaným „živočišným“ druhem. Mají vlastní města, vlastní celebrity, vlastní televize, zprávy… mají lesk i temnotu, tu svoji krvelačnou a dravou stránku. Tato kniha konečně vrátila upírům jejich zašlou děsivou slávu. Tihle upíři jsou krvelačné potvory, které krev prostě chtějí. Teoreticky se mohou rozhodnout chovat se civilizovaně a nevraždit, jenže přirozenost je přirozenost. Pokud vás pokoušou, nestanete se upírem hned. V krvi kolující infekce potřebuje, aby se nakažený napil lidské krve. Pokud dokáže odolat šílenému hladu a 88 dní se krve nenapít, infekci překoná a zůstává člověkem. Jenomže odolat vábení krve je tak těžké…

V knize se střídají kapitoly současného děje s kapitolami z minulosti Tany a Gavriela. Dozvěděla jsem se z nich, jaké to bylo za Tanina dětství, kdy ještě chladná nákaza (nachlazení? :)) nebyla tolik rozšířená. Zjistila jsem, jak vznikala první města Chladu a jak se z prvních upírů staly zubaté supercelebrity – a taky z jejich lovců, protože i ti vysílají živě. Tanino první setkání s chladným člověkem – nakaženým od upíra – bylo docela dramatické a pro ni velmi osobní. Cosi z toho v ní pořád zůstává a formuje její osobnost a názory na chladné a upíry. Z Gavrielových kapitol jsem zase zjistila, jak se stal upírem on. Co dělal po celý svůj docela dlouhý neživot a jak to přišlo, že je tak trošku šílený.

Zdroj

Tana se zdá být pro toto prostředí ideální hrdinkou. Musím říct, že její klid a odvaha v děsivých situacích, kterými musela projít, byla až neuvěřitelná. Na to, že byla mladá holka, byla velmi odpovědná a soucitná. Její vnitřní svět, který jsem poznala díky tomu, že byla vypravěčkou příběhu, byl úžasný a skvěle popsaný. Navzdory strachu jednala vždy nejlépe, jak mohla a paličatě se držela své touhy zůstat člověkem, překonat nákazu a neproměnit se v monstrum i přes pokušení to vzdát a mít konečně klid. Nejen její osoba byla skvěle zpracována. Setkala jsem se tu i s lidmi, kteří toužili stát se upírem a za tím účelem cestovali do města Chladu. Zblbnutí romantickým pojetím, jakým se upíři prezentovali v médiích, viděli na upírství jen to skvělé a paní autorka krásně popsala jejich procitání do reality – značně syrové a krvavé reality. Tanin ex Aidan byl taky pěkný ptáček. V podstatě slaboch a sobec a přece dokázal místy vzbudit sympatie. Působil tím reálně, jako ostatně všechny postavy. Osobnost upíra Gavriela pro mě byla zdrojem neustálých překvapení. To, že se většinou choval jako poloviční šílenec a ty jeho podivné řeči a styl mluvy, mě moc bavilo. Trochu mi připomněl moje oblíbence z knih paní Riceové.

Kniha svým stylem rozhodně nepřipomíná upírovky z poslední doby. Žádný třpyt na slunci, emo výlevy a vzdychání nad těžkým údělem ani vysávání zvířátek místo lidí. Paní autorka sice nezachází do zbytečně krvavých podrobností, ale i tak krev prostě teče – lidská krev. Žádné protahování a napínání taky nehrozí. Od počátku jsem věděla, co jsou upíři zač a jak člověk pravděpodobně dopadne, když se s nimi potká osobně. I hlavní upíří hrdina Gavriel si neváhal kousnout, když se mu dostalo té možnosti.

Paní Black píše skvěle. Jednak si opravdu vyhrála s postavami a pak také skvěle uchopila to, jak by situace pravděpodobně vypadala, kdyby byl vampyrismus reálný v našem světě. Do celého problému skvěle zamotala sociální sítě a to, jak jich upíři dokázali skvěle využít. To že se k městu Chladu toužili dostat také blogeři, aby měli skvělé články přímo z Věčného plesu a jiných oblíbených online vysílání, bylo také velmi reálné. Vsadím se, že by se hodně takových našlo – co by ostatně někteří nebyli schopní obětovat pro to, aby měli svoji sledovanost. Toto byla hodně výrazná myšlenka celé knihy, co pro někoho znamená lidství a co obětuje, aby člověkem zůstal. A to stejné, co je pro jiného tak málo, že se smíří s tím, že se až na věky bude živit lidskou krví hlava nehlava, třeba i ze svých blízkých a přátel.  Paní autorka věnovala velkou péči také různým detailům. Pěkně zachytila podstatu vampyrismu a nezapomněla přidat takové to mrazivé vzrušení, které provází každého přitažlivě krásného upíra, že jsem měla občas snad i chuť být na místě hlavní hrdinky.

Čtení mi skvěle utíkalo. Bohužel až moc, to je jediná chyba této knihy :). Přečetla jsem ji tak rychle, že mám chuť si dát další kolo, protože příběh byl pro mě přesně tak zajímavý a originální, jak anotace slibovala. Nezbývá než doufat, že by mohl být další díl. Konec zůstal takový mnohoslibný, že snad mám naději… :)

Knihu mohu vřele doporučit těm, kdo mají rádi klasické upírovky. Určitě se ale bude líbit i ostatním, je dobře napsaná, takže pokud vás podobný typ knihy láká, nezklame.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu si určitě pořiďte mají ji přímo u nakladatele tady a nebo u Dobrovského zde.

Můří deníky

Autor: Rachel Kleinová
Překlad: Markéta Demlová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2011
Počet stran: 224

Anotace:

Šestnáctiletá hrdinka, žijící v luxusní internátní škole, si zapisuje do deníku sve nejtajnější myšlenky. Ovládá ji stále rostoucí posedlost spolužačkou, se kterou sdílí ložnici, Lucy Blakeovou, a nemyslí na nic jiného než na její přátelství s novou žákyní Ernessou, tajuplnou, náladovou bledou kráskou s uhrančivým pohledem. S Ernessou jsou spojeny ponuré klepy, podezření a tajemství i řada hrozivých nehod. Školou se šíří hrůza a Lucy už neví, co je skutečnost a co je jen výplod zjitřené představivosti. Tajuplná, hrůzná atmosféra v sobě spojuje všechny děsy, touhy a úzkosti dospívání. Středobodem deníkových záznamů je jediná otázka: je Ernessa skutečně upír, nebo vypravěčka uvízla v horečnatém světě vlastní fantazie?

Můj názor:

Kolem Můřích deníků jsem kroužila jako můra opravdu hodně dlouho. Pořád jsem váhala, jestli koupit nebo nekoupit. Nakonec jsem ji přihodila k jiné objednávce, aby se mi vyplatilo poštovné. Vzala jsem ji do rukou po dočtení náročnějšího románu jako tenkou jednohubku.  Ale úplně jednohubka to nebyla. Vlastně mi pěkně zamotala hlavu :).

Příběh se odehrává na internátní škole pro dívky. Je psán formou deníku a v rámci žánru docela zvláštním způsobem. Zápisky jsou krátké a nejdříve mě v nich pisatelka seznámila se svými myšlenkami, životem na internátní škole a se spolužačkami. Deník je ale normální jen do chvíle, než se v něm začne objevovat jméno jedné z dívek – Ernessa.

Zdroj

Vypravěčka příběhu – pisatelka deníku se mi zprvu jevila jako čistá a nevinná duše, která je trochu osamělá. Moc kamarádek na intru nemá, jen pár nejbližších a tu úplně největší, Lucy. Těšila se na nový školní rok, kdy bude konečně bydlet s Lucy v jednom pokoji. Ta se ale stane příčinou jejího největšího zklamání, když se začne více přátelit s Ernessou. Ernessa je na intru nová a je jiná, divná. Nikdo ji nevidí jíst, nechodí moc ven, její pokoj je věčně zavřený, nezabydlený a šíří se okolo něj divný zápach, zdá se, jakoby Ernessa ani nespala ve své posteli. A vůbec se kolem ní děje spousta divných věcí. Při čtení deníku se ale zdálo, že si těch divností všímá jen pisatelka.

Upřímně, nebyla jsem si vůbec jistá, čemu věřit. Na začátku bylo naznačeno, že se vypravěčka příběhu léčila u psychiatra a nejspíš i proto byla moje chuť uvěřit mírně nahlodána. Pořád jsem čekala, že mě autorka nějak napálí a že to, co se děje, není skutečné. Na druhou stranu některé momenty v příběhu byly napsány takovým způsobem, že to bylo jasné jako facka. Trochu to vlastně připomínalo Drákulu, jen za upíra tu nebyl hrabě, ale mladá holka.

Zdroj

Internát, kde jsou slečny ubytované, připomíná spíš pavilon šelem, většina hulí jako fabriky všechno od cigaret, přes hašiš a trávu a já nevím co ještě hoří. Když se dostanou k alkoholu, chlastají jako duhy. Takže… normální intr? :) Některé z holek si hrají na těžké intelektuálky, některé zaujaly postoj rebelek a některé si nehrají vůbec na nic. Tyhle rozdílné povahy také způsobují to, že Ernessu vnímají každá jinak, některé dokonce postupně vypravěčce uvěří. S tím, jak je čím dál více dívek podezřívavých, začnou se stávat podivné nehody. A jak bych asi čekala, Lucy chřadne a chřadne, až…

Tahle kniha je divná, mám z ní doteď zamotanou hlavu a přitom jsem s příběhem spokojená. Bavilo mě to, napínalo mě to, mátlo mě to. Styl deníku, kterým je psaná, mi vůbec nevadil. Naopak díky tomu bylo vše takové osobnější a vlastně i tak trochu děsivější, než kdybych vše sledovala jako nezaujatý pozorovatel. Přiznávám, že jsem si u čtení užila i slušnou dávku napětí, až téměř strachu. Postavy byly skvělé – obzvlášť Ernessa. Bavily mě i vypravěččiny úvahy a to, jak je předkládala ve svém deníku.

Celkově kniha stála za to. Pořád jsem z ní taková jaksi rozklepaná. Tak si představuji dobře napsaný příběh.

Růže podzimu

Autor: Abigail Gibbsová
Série: Temná hrdinka (2.díl)
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Jana Chartier

Anotace:

Autumn bydlí v ospalém přímořském městečku. Hluboko pod povrchem zdejšího poklidného života se však ukrývá temné tajemství. Její babičku před rokem a půl zavraždili a živá londýnská společenská scéna, kde Autumn vyrostla, je najednou strašně daleko. A co hůř, v nové škole se jí vyhýbají a odsuzují ji - a to všechno kvůli zvláštním jizvám v obličeji, které jí znemožňují splynout s davem. Když se ve škole objeví hezký kluk - který má stejné podivné znamení jako ona -, její svět se obrací vzhůru nohama. Jizvy jsou najednou v kurzu a Autumn se ocitá v záři reflektorů. Ovšem náhlá popularita s sebou nese úskalí, protože na povrch vyplouvají tajemství. A navíc se jí pořád vrací sen, v němž se jistou dívku chystá svést jeden velmi temný princ... Autumn musí najít způsob, jak ji zachránit dřív, než bude pozdě.

Můj názor:

Na knihu Růže podzimu jsem se těšila. Jednak má opět krásnou obálku a dvak je to druhý díl knihy Temná hrdinka, která byla velmi příjemným čtením.

Děj knihy se tentokrát neodehrává mezi vampýry v druhé dimenzi ale v první dimenzi mezi lidmi a Čaromocnými. Hlavní hrdinkou je vévodkyně Autumn Rose (nesnáším to přeložené Růže podzimu) a princ vládnoucí rodiny Čaromocných Fallon. Ve vyprávění příběhu se nám tito dva střídají, na což jsem si zvykla už v Temné hrdince.

Že je Autumn Rose První hrdinka jsme věděli už z předchozí knihy. V této se vracíme na začátek, kdy to ještě neví ani ona sama. Je jí 15, chodí do normální školy v lidském světě, pracuje v kavárně a krom toho je také strážkyní školy. Tu má za úkol hlídat před Exterminy, což je jakási obdoba lovců vampýrů, jen tihle mají zálusk na Čaromocné. Nedávno jí zemřela babička a tak je z toho Rose celá rozhozená a krom toho ji také ve škole šikanují spolužačky. Situace se otočí, když školu začne navštěvovat i princ Fallon a prozradí žákům Rosino pečlivě skrývané tajemství – je anglickou vévodkyní.

Tato druhá kniha i přes to, že byla autorsky „vyspělejší“ mě bavila o něco málo méně než Temná hrdinka. Možná proto, že mi Rose připadala občas nevysvětlitelně hysterická a kvůli některým věcem moc vyváděla. Byla až moc krásná, až moc ušlechtilá a nevinná a Fallon byl trochu moc zamilovaný trouba a trochu moc po něm šílely všechny holky ve škole. Také potenciál Čaromocných mi připadal nevyužitý, krom létání (toho využívali až moc), ale co ostatní magie? Přece ji nemohli používat jen na posílání zavazadel, úpravu vlasů a oblékání, jak to v knize bylo. Na konci se sice objevil jakýsi magický rituál, ale opět jen mlhavě naznačený. Slečna autorka se mohla trochu více zabývat magií, když už zasadila děj mezi čaroděje, místo toho utratila zbytečně moc stránek na Autumnino duševní rozervano.

Kniha nebyla úplně špatná, ale kdyby to byl první díl série, tak už druhý číst nejspíš nebudu. Takhle musím doufat, že to byl pouze mírně nepovedený krůček mezi skvělým prvním dílem a zatím záhadným třetím. Slečna autorka si svým členěním na devět dimenzí otevřela cestu nejen k upírům a čarodějům, ještě byli zmíněni také vlkodlaci a elfové a pak něco jako vodní lidé, tak jsem mocně zvědavá na další díly knihy, jestli budou. Vzhledem k tomu, že kniha doputovala do Levných knih, tomu moc nadějí nedávám, ale necháme se překvapit.

Temná hrdinka - Večeře s vampýrem

Autor: Abigail Gibbsová
Série: Temná hrdinka
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Jana Jašová

Anotace:

Vzrušující paranormální román zasazený v Londýně a zalidněný nezapomenutelnými postavami, mezi nimiž se rozvíjí navzdory okolnostem něco jako láska... Když Violet Leeová cestou z večírku narazí na okouzlujícího a přitom děsivého vampýra Kaspara Varna, začne tak pro ni nebezpečná dobrodružná cesta, jakou si nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Vzájemná přitažlivost mezi Kasparem a Violet se nedá popřít a zdá se, že nedokážou odolat své touze - ale za jakou cenu?

Můj názor:

Temná hrdinka byla opět úlovkem z Levných knih a ke mně se dostala především díky své hezké a výrazné obálce – jasný důkaz, že dobrá obálka je důležitá a práce grafika se nemá podcenit. Dle anotace jsem předpokládala, že půjde o upírovskou oddechovku, nic moc světoborného, zhruba srovnatelného se Stmíváním.

Předem je nutno zdůraznit, že slečně autorce bylo v době psaní knihy patnáct let a na výsledném díle je to maličko poznat a to nemyslím nijak ve zlém. Dílo bylo původně publikováno na blogu a až po velkém čtenářském zájmu se dočkalo knižní podoby. Hned od začátku se zdálo, že slečna Gibbsová četla nejen zmíněné Stmívání, ale i Nástroje smrti a Vampýrskou akademii a možná další díla, která jsem zase nečetla já :). Inspirace je celkem vidět, jenže je otázka, co se dá na poli romatických upíráren vymyslet, co už vymyšleno nebylo. A navíc slečna autorka vůbec nepíše špatně a kniha, pokud je brána jako nenáročná oddechovka se čte hezky. Na tak mladou autorku má slečna Gibbsová zajímavý styl a bohatou slovní zásobu a i když se občas nějaké to klišátko mihne, není vůbec žádný důvod jí to jakkoliv vyčítat, protože jako celek je příběh dobrý a čtivý.

Autorčin svět je poměrně zajímavý. Skládá se z devíti dimenzí, které jsou téměř totožné. Ve všech žijí lidé a nějaký druh Temných bytostí. V příběhu poznáme dva z nich – Vampýry z druhé dimenze a Čaromocné z první. Mezi dimenzemi je možné se pohybovat, a všechny spolu politicky spolupracují v rámci rady Interu, ve které zasedají zástupci Temných bytostí. Na základě uzavřeného paktu Terra nesmí temní ubližovat lidem. Politika v knize byla vůbec zajímavě propracovaná, žádné nelogičnosti, žádné skřípačky, klobouk dolů před slečnou autorkou :). A abych nezapomněla: samozřejmě v každé dimenzi žije nějaký druh lovců, kteří jdou Temným po krku.

Hlavní hrdinkou a spoluvypravěčkou děje je dívka, Violet. Co mě na ní zaujalo, jsou neobvyklé oči – proč nemůže mít hrdinka normální oči? Co je na nich špatného? Tahle je má fialkové – copak to je barva pro oči? No nic :). Jednoho krásného… noci, se stane svědkyní hromadné vraždy v Londýně, kterou spáchá Kaspar a jeho vampýrská partička a protože nechce nechat svědka, je Violet unesena na jejich sídlo Varnley a stává se rukojmým. Pochopitelně jsou jí nejdříve všichni odporní ale postupně odpor slábne, jak se zamiluje do… jednoho z vampýrů (klíšátkó:)). Situaci komplikuje to, že je dcerou vysoce postaveného lidského politika, který vampýry těžko snáší a diplomatická situace je tedy Violetiným únosem hodně vyhrocená. Hlavní hrdina muž, či spíše vampýr Kaspar, je princ a následník trůnu a chová se jako idiot (pink sem klišátko :)), alespoň tedy zezačátku. Je to mizera, který střídá holky jako ponožky (pink další klišátko). Taky se střídá s Violet při vyprávění, i když jeho úhly pohledu nejsou tak zajímavé jako její.

Některé dialogy v knize byly trochu nepodařené, ale bohatě to vynahrazovala zajímavá slovní zásoba a pěkně vykreslený příběh. Violet byla občas drzá a vtipná a to se mi na ní líbilo :). Jediné, co mi lezlo na nervy a to dost byl výraz „zavřísknout“. Violet zavřískávala v jednom kuse. Co je špatného na tom, kdyby občas prostě ječela, vykřikla nebo dělala cokoliv jiného, jen by mohla přestat zavřískávat :). Milostný trojúhelník mi tentokrát nevadil, protože nebyl zbytečně natahovaný ani přehnaný. Violet se rozhodla poměrně rychle a netahala ani jednoho z pijavek za fusekli nijak dlouho. Upíři nebyli nesmyslně vege, byli takový víc přirození, prostě upír pije krev z lidí a občas někoho zabije – nomálka, ne?. Celkově nepůsobili tak moc emo jako ve Stmívání. A žádný se netřpytil a nebyl dokonalý klaďák. Dokonce ani romantika nebyla taková tak klasická, lacině románková, ale naopak byla místy dost syrová a popisy některých scén poměrně žhavé :). Slečna autorka se nevyhýbala ani mírně brutálnějším scénám, ale jsme přece mezi upíry, tak se s nějakou tou kapkou krve musí počítat (že by četla i Anitu Blake? :)). Bohužel jsem moc nepochopila, v čem spočívá význam Hrdinek, ale necháme se překvapit v dalších dílech :). Protože toto je opravdu zajímavá část, kterou se kniha odlišovala od jiných.

Trošku (v rámci možností) se k tomu rozepíšu: kdysi dávno předpověděl věštec příchod devíti Hrdinek, které napraví vztahy mezi Temnými bytostmi a lidmi. Doba Hrdinek právě nastala. V první dimenzi – ve světě Čaromocných, se objevila první z nich, která má najít a shromáždit ty ostatní. Víc bohužel nevím :), protože nebylo zatím o moc více prozrazeno. Na konci knihy budeme znát dvě z Hrdinek.

Kniha byla v lecčem dost předvídatelná, ale to vůbec nevadilo tomu, abych si čtení maximálně užila a příjemně si u ní odpočala. Bude se určitě líbit fanouškům Stmívání a možná i Vampýrské akademie. Opravdu byla překvapivě dobrá a v lecčem originální. Doufám, že vyjde více knih než dva díly, které už mám (v Levných knihách stále k dostání :)).