Ještě bije

 

Anotace knihy mi připadala hodně lákavá. Romantika, ale ne tak docela, od nepřátel k lásce a navíc ty dramatické okolnosti, za kterých se všechno stane. Slibovalo to, že kniha bude jízda. No, tak to jsem ještě neměla ponětí, jak moc velká horská dráha mě čeká.

 

Anotace:

Cora a Dean se nesnáší už od střední. Což není ideální, protože Dean se má co nevidět stát jejím švagrem. Ale když Coře jednou v noci v baru ukradnou peněženku a Dean je jediný, kdo ji může odvézt domů, nezbývá jí nic jiného než přijmout jeho pomoc. Obyčejná jízda autem se však změní v noční můru, když je cestou přepadne šílený maniak, unese je a spoutá ve sklepě. Jestli chtějí přežít, musí po patnácti letech špičkování, nadávek a nekonečných pranků překonat vzájemnou averzi a začít spolupracovat. Cora a Dean však netuší, že jejich únosce s nimi má plán. Plán, který změní jejich vztah, setře hranici mezi nenávistí a láskou a navždy je k sobě připoutá, i když se zbaví řetězů.
Jsou v tom spolu – bez ohledu na to, co je jejich nečekané pouto bude stát.

 

…

 

Prvních pár stran příběhu mě napadalo, jestli všechno náhodou nebude klasická romantika, jakých jsou tucty. Zdání ovšem klamalo a navíc jsem vážně nečekala, že autorka jednak stvoří tak perfektní postavy (i ty vedlejší) a navíc, že tak dobře umí psát. Jednoduše, ale s citem pro detail a vnitřní pocity hrdinů. Se schopností vyhmátnout to podstatné. A taky o násilí bez přehnaných detailních popisů činů samotných.

 

Prvních pár stran ukázalo klasický, obyčejný život lidí kolem třicítky. Probíhala oslava narozenin Mandy, sestry hlavní hrdinky, a přítomen v baru je i její největší nepřítel už od střední školy Dean – shodou neblahých okolností sestřin budoucí manžel. Ti dva se špičkují a dělají si naschvály už celých dlouhých patnáct let a Cora Deana upřímně nesnáší.

Prostě poklidný začátek a seznámení se s hrdiny. Jenže situace nabere ostrý obrat prakticky okamžitě a z poklidu zamíří hrdinové přímo do pekla. Po cestě z hospody jsou oba dva uneseni psychopatickým uchylákem a začíná nejdrsnější část knihy.

 

A to teda bylo! Přečetla jsem už hodně knih, ve kterých bylo násilí, nedobrovolný sex a podobné věci. Většinou to na mě zase až tak nepůsobí, prostě se to zdá buď „jenom jako“ nebo je to samoúčelně přehnané do absurdna, případně mám pocit, že se to hrdince vlastně spíš líbí, tak o co potom jde – a tímhle se jakákoli hrůza zabije spolehlivě. Jenže tady to na mě působilo úplně jinak. Tím, že se autorka nevyžívala v podrobném popisu alá návod k obsluze pračky, ale věnovala se spíš detailům a pocitům postav, bylo to všechno jaksi brutálně intenzivní a opravdové. A hrdince se to rozhodně nelíbilo, ani hrdinovi. Nebylo na tom ostatně nic, co by líbivě působit mohlo i pro masochistu. Jen zoufalství a snaha přežít. Nešlo taky „jen“ o násilný sex, ale také o zvrácenou psychologickou manipulaci s oběťmi, jejíž účel mi postupně docházel a připadalo mi to prostě jako strašný experiment šíleného, mengeloidního psychologa.

První část příběhu, ve které byli hrdinové spolu spoutaní ve sklepě, byla skutečná noční můra. Upřímně mě to fakt děsilo až k husí kůži. Při vnímání těch některých (zcela nesexuálních) detailů, které probíhaly, když jim únosce ubližoval, se dalo tak strašně moc vcítit do Cory i Deana, že jsem to v žádné podobné knize ještě nezažila. A taky ten způsob, jaký pachatel zvolil a účel, proč to všechno dělal… Hrůza!

Upřímně jsem v tuhle chvíli nechápala, jak z tohoto udělá autorka vztah mezi těmi dvěma. Jak vůbec postavy dokážou přežít při nějakém zachování si zdravého rozumu. Nezpochybňovala jsem ovšem pouto, které se mezi nimi v tom sklepě ukulo a ani to, že pro sebe budou v dalším životě důležití.

 

Po tomto sklepním hororu přišly další části, které byly vyprávěny střídavě z pohledu Cory a Deana. Přežili, vrátili se domů a bylo potřeba nějak začít znova žít v okolním světě, vrátit se ke starému životu a lidem, i když oni dva už nebyli ti samí, co před tím a ani nemohli být. Oba dva museli projít procesem vyrovnání se s tím, co se jim stalo a hlavně se skutečností, že mezi nimi něco vzniklo. Komplikací bylo nejen prožité trauma, ale i fakt, že Dean byl pořád snoubencem Cořiny sestry.

Psychologii postav měla autorka naprosto přesvědčivou po všech stránkách.

 Jednak v tom sklepě (br, ani nevzpomínat) a pak hlavně potom. Nejsem psycholog a nevím přesně, jak probíhá uzdravování z něčeho takového. Doufám, že to ani nikdy nezjistím. Každopádně tady mi to přišlo více než dobře udělané. Od stránek jsem se nemohla odtrnout, jak moc mi záleželo na těch dvou a na tom, co s nimi bude. Jestli mi někde opravdu přirostly postavy k srdci, bylo to tady.

Cora na tom byla (z pochopitelných důvodů) o něco hůř, než Dean, ale ten si taky zažil svoje. Ona se z pohodové holky, která byla vtipná a drzá a užívala si života, proměnila v roztřesený uzlík nervů a viny. Zároveň ale byla nesmírně silná a bojovala s tím, jak to jen šlo – tak nějak to od ní všichni očekávali. Dokázala si zachovat soucit s druhými a záleželo jí na ostatních a tak se snažila chovat tak, aby jim situaci usnadnila a nedala najevo, že uvnitř se hroutí a nezvládá to. Jediný vztah, který kočírovala obtížně, byl ten k Deanovi.

Dean se vyrovnával se svou situací trochu jinak. Nebyl tolik emocionální, víc o věcech přemýšlel, i když to jemu ubližovalo, byl tu pro Coru. Rozhodně je to typ chlapa, kterého by každá chtěla vedle sebe. Ne svalovec, ne pracháč, ale normální čestný, slušný chlap, na kterého je spoleh. Ne dokonalý, ale schopný ženu podpořit.

Po jejich osvobození ze sklepa bylo jasné, že vztah Deana a Mandy nemá šanci. I kdyby se Dean s Corou už nikdy neviděli, neměl by šanci. Autorka hodně dobře popsala i změnu, která se s Deanem stala po této stránce a proces toho, jak se jeho dlouholetý vztah úplně rozdrobil do ztracena. Mandy působila až necitlivě, jak se snažila chovat se normálně, ale necitlivost to nebyla. Neměla prostě šanci pochopit, co se s Deanem potom stalo. Snažila se vklouznout do starých pořádků, jenže Dean už nebyl ten stejný člověk.

A Cora, na které mu záleželo už před tím, se v tom sklepě úplně vpila do jeho osobnosti, byla tu pořád, i když taky úplně rozbitá. Vlastně mi připadalo logické, že je to k sobě nějakým způsobem táhlo i po té hrůze, kterou zažili. Že to ale nebude procházka růžovou zahradou, bylo jasné. Jak taky navázat vztah, který už předem svazuje trauma, vina a vztahy v rodině.

 

V této části taky přichází o něco popisnější sex, ale ne tak, aby mi připadal směšný nebo mi nějak vadil po stránce popisové. Maximálně u toho nemuseli vést některé řeči a typické průpovídky, ale na druhou stranu to plkání tak nějak patřilo k situaci a ke zpracování prožitého. Nejspíš to byly jediné vulgárnější komentáře v takových scénách, které se mi nezdály úplně samoúčelné a trapné. Navíc i v těchto situacích pořád vykukoval ten sklep z hlouby duše obou a v některých chvílích při čtení fakt zatrnulo.

Romantika mi připadala taky dobře vystavěná a ne zase až tak neuvěřitelná. Jen si nejsem moc jistá tím „od nepřátelství…“, protože takové pocity byly spíš jen na Cořině straně. Očividně mezi nimi bylo něco víc vždycky, jen prostě to nikdy nepřeklopili do vztahu, protože Dean si začal už ve škole s její sestrou.

Nešťastně uchopený začátek jejich „přátelství“ jsem poznala v krátkých vsuvkách z minulosti, které autorka zařadila do knihy. Bylo tam všechno od jejich seznámení ve škole až po některé klíčové naschvály, které více osvětlily pozadí jejich vztahu a nedorozumění, které už v mládí mezi nimi nastalo.

V romantické stránce knihy autorka podchytí osvědčenou šablonu, která ale tady byla trochu nakřáplá tím, jak kniha začala. Každopádně z ní zůstalo alespoň to dočasné odloučení páru, které ale tady mělo skutečně obrovský význam pro oba dva a pro jejich vztah. Opravdu jsem obdivovala způsob, kterým se Dean rozhodl všechno řešit, nešlo rozhodně o pohodlnější a příjemnější cestu nebo bezbolestný způsob. Spíš naopak. Ale on v tuto chvíli riskoval všechno kvůli ní, pro ni a pro její prospěch. Po úniku ze sklepa se stal pro Coru oporou, přítelem, milencem, vším, co potřebovala, ale včas poznal, kdy musí začít stát sama. Jestli tohle není láska, tak už fakt nevím, co je.

Epilog – ach jo, proč já čtu ty epilogy :). Kdy se konečně poučím? Ale ne, nebyla to zase taková hrůza. Jen to prostě sjelo opět do klasické romantiky, která se mi k předchozímu psychologickému dramatu nehodila, ale chápu, že autorka chtěla po tom všem děsu dopřát čtenářům trochu štěstí a zklidnění.

 

Knihu rozhodně doporučuji. Mrazivě temný příběh a přece svým způsobem romantický, plný intenzivních emocí a takt dobře napsaných, že jsem je cítila doslova fyzicky, to se hne tak nenajde. Není to pohodové čtení, ale rozhodně něco zanechá. Od autorky si ráda přečtu cokoli dalšího.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu určitě nevynechejte – seženete ji tady.

 

O knize:

Autor: Jennifer Hartmann

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Sedm podob lži

 

Knihu jsem si vybrala, protože jsem měla chuť na něco z reálného světa a napínavého, ale ne zase moc, abych z toho nespala. Všechno tedy ukazovalo na nutnost pustit se do YA thrilleru a anotace tohoto zněla dost lákavě.

 

Anotace:

Zdánlivě poklidnou atmosféru malebného městečka Wane v americkém státě Washington naruší dramatické video, které se šíří mezi jeho obyvateli. Zachycuje partu studentů v autobuse, pendlujícím mezi dnešním Wanem a původním „starým Wanem“, opuštěným po opadnutí zlaté horečky. Neřízený autobus spadne do propasti a při následném výbuchu všichni zahynou. Sedmnáctiletý Jonah, vypravěč příběhu a jeden z protagonistů videa, má jasno: jde o deepfake, nic takového se nikdy nestalo. Proč ale video zachycuje právě jejich bývalou partu, která se kvůli neshodám po zmizení jedné z jejích členek, Enyi, před rokem rozpadla? Enya, k níž měl Jonah velmi blízko, jako jediná na videu chybí.
Postupně se začínají objevovat další falešná videa, na nichž jednotliví členové bývalé party prozrazují svá temná tajemství, o nichž ostatní neměli tušení. Jak se záhy ukazuje, zakládají se tyto deepfaky na pravdě. Tu navíc znala pouze Enya.

 

…

Začínala jsem čtení poměrně dost akční a napínavou scénou, jak je v poslední době u knih zvykem. Někdy to funguje, někdy ne. Závisí čistě na dění na stránkách, protože postavy zatím neznám a tudíž se o ně nebojím. Jde jen o namlsání na další stránky a vzbuzení zvědavosti, což se tady povedlo.

Následovalo celkem razantní zpomalení, které se drželo celou knihu až do akčního závěru. Poklidné vlnky dění narušovala jen přibývající videa, která ale nenapínala mě, ale pouze postavy a jejich vztahy s okolím. Příběh jsem sledovala očima Jonaha a tak jsem daleko více než akčnost vnímala spíš jeho zoufalství, nejistotu a pocit, že se jeho svět před rokem rozpadl a dohromady už se nikdy nedá.

Postupně vycházelo najevo, co se stalo před rokem, kdy jedna z nich - Enya zmizela. Jak to partu poznamenalo a jak se s tím vyrovnali. Respektive nevyrovnali. Pořád jsem se ale nějak nedokázala vyladit na lidi samotné. Kniha byla nápadem skvělá a zpracování zápletky bylo taky dobré, ale nějak mi v tom chyběly emoce, které by nebyly jen popsané, ale takové, na které bych si mohla „v duchu sáhnout“. Jsem celkem přesvědčená, že kniha by fungovala daleko lépe jako film, kde by mi obraz více zprostředkoval emoce postav, než to dokázal autor. Bylo mi prostě celkem fuk, jak se cítí. Zajímalo mě jen to, co na ně praskne.

 

Kniha nabízí mnou celkem oblíbený koncept několika mladých lidí, kteří kdysi tvořili partu. Ta se rozpadla za nešťastných okolností a až další nešťastné okolnosti svedly hrdiny opět k sobě a donutily je, když už ne úplně spolupracovat, tak alespoň spolu začít znova mluvit. Už k sobě ale tak nějak nepatřili a celkově jsem měla dojem, že vlastně tak docela nikdy. A za to asi autorovi přičítám body, protože jasně řekl, že jejich jediným pojítkem byla Enya, což se ukázalo být pravdou v každém ohledu.

Hrdinové příběhu mohli být poměrně sympatičtí – někteří více, jiní méně a obvykle jen do chvíle, než na ně prasklo, co jsou doopravdy zač. Nejsympatičtější byl vypravěč Jonah. Ten měl ze všech očividně nejmenší kostku másla na hlavě a opravdu jsem byla hodně zvědavá na jeho tajemství. Byl to také on a jeho nová kamarádka, kdo začal do věcí kolem videí a zmizení Enyi znova šťourat a tak trochu natlačil partu zpět k sobě. Navíc tím jak jsem ho měla možnost sledovat trochu víc a trochu víc ho poznat, byl to on, na kom mi záleželo asi nejvíc. Ostatní hrdinové fungovali spíš jako kompars. A moje malé zaujetí jimi dokazuje to, že si nepamatuju jejich jména – jen jejich špinavosti :)

Postupně se objevovala další videa a v příběhu houstlo napětí. S členy party někdo manipuloval, využíval tajemství, která znala jen Enya, aby je zničil. A na místě byla otázka, jestli ten autobus z prvního videa byl jen metaforou nebo jestli opravdu půjde všem přátelům o život.

 

I když v knize převažuje napínavý děj, měla pro mě charakter spíš oddechového thrilleru. Což není chyba. Takové ty zbytečně překombinované a násilné thrillery obvykle ráda nemám. Autor to měl vymyšlené dobře, to uznávám, ale správně by to všechno na mě fungovalo pouze v případě, že by mi na postavách záleželo trochu víc než jen jako na parchantech, na které něco prasklo. Chci tím říct, že mě zase až tak netrápilo, jestli se jim fyzicky něco stane a vlastně mi bylo i fuk, že jim někdo ubližuje psychicky a společensky, protože oni sami se nezdráhali dělat totéž. Otázka byla, jestli si tak trochu nezasloužili, že to na ně prasklo, a kdyby zveřejnění jejich činů nepoškodilo i nevinné oběti, asi bych jim to škodolibě přála. Docela mě potěšilo, že někteří z nich se k věci dokázali postavit čelem a třeba se omluvit lidem, kterým provedli něco špatného. Jsem si ale jistá, že kdyby to neprasklo, rozhodně by se nezaobírali tím, jakou sviňárnu dělali. Škodu obětem omluva samozřejmě nenapravila, ale aspoň snahu jsem cenila. Ani všechny jejich povahové změny v důsledku zveřejnění videí mě ale nepřiměly s nimi nějak víc soucítit.

Sledovala jsem je tak trochu jako rybičky v akváriu.

Bavilo mě poznávat ta jejich malá (i velká) špinavá tajemstvíčka. Někteří z party byli teda dárečci za všechny peníze. Po tom, jak vysoko se nasadila laťka s prvním provaleným tajemstvím, které ale bylo víc osobním selháním s hroznými následky, než záměrným zlomyslným činem, jsem byla zvědavá na ta další. A teda musím říct, že podobné věci bych čekala od daleko starších lidí, ne od středoškoláků. Každopádně mi ta přehnanost v tomto nevadila. Kdyby kupříkladu jeden z nich někde kradl propisky, rozhodně by to tak nevyznělo :) Tajemství byla opravdu třaskavá a zveřejnění každého falešného videa rozpoutalo na místní poměry nevídaný poprask. Všichni z partičky se třepali, o kom bude další video a jaké asi tajemství na ně praskne – většinou tedy věděli, co nejhoršího provedli oni, co ale ti ostatní, že.

Líbilo se mi i upozornění, které si v této souvislosti autor neodpustil – děcka sice kritizovala rodiče za pokrytectví, předsudky, rasizmus, bezohlednost při prosazování svého, honbu za mamonem za jakoukoli cenu…, ale oni sami nebyli o nic moc lepší. Protože videa sice byla falešná, ale skutky, o kterých se v nich vyprávělo, ani náhodou.

Autor si tímto krásně vypůjčil problém dnešní doby a udělal z něj opravdu zajímavou zápletku. Dneska už je na netu opravdu někdy těžko poznat, co je pravda a co není. Zdá se, jako by spíš rozhodovalo to, co chcete, aby pravda byla. Všechno se rychle šíří a stejně rychle se spustí i lynč. A nikdy už nikomu nedokážete, že video nebo fotka jsou falešné. I případná omluva už nemá takový dosah, jako pomluva. Je snadné někoho zničit, vzít „spravedlnost“ do vlastních rukou nebo k tomu strhnout ostatní. V jiných knihách mi ale tato myšlenka připadala výraznější, protože tady hrdinové skutečně byli vinní. Nešlo o oběti, na které si někdo něco vymyslel. A ve většině případů daleko víc trpěli nevědomí spolupachatelé – či spíš oběti, na které to vlastně prasklo taky, a měli z ostudy kabát, i když sami neudělali nic špatného.

 

Konec byl tedy mazec, to rozhodně. Opět mi to připadalo jako vypůjčené z thrilleru pro dospělé. Nějak se mi nezdálo, že by viník byl schopen něčeho tak propracovaného a bezcitného. Viníka jsem samozřejmě neodhalila. Ani si nejsem jistá, jestli to šlo, i když zdůvodnění, jak na viníka Jonah přišel, bylo naprosto perfektní. Každopádně mě to úplně nepřesvědčilo, že právě tento člověk by něco takového zosnoval – že by vytvořil tak ďábelský plán, který by fungoval. Možná jsem naivní, ale připadalo mi to prostě už moc. Moc překombinované, kruté, zákeřné, možná přitažené za vlasy. A ten důvod? A to, čeho chtěl viník dosáhnout? No nejsem si úplně jistá, že by to takto šlo. Přitom ve fantasy bych to vzala bez problémů.

 

Celkově musím říct, že kniha byla čtivá, to rozhodně. Příběh byl dobře zpracovaný, záhada kvalitně zamotaná. Vlastně mi nechybělo vůbec nic kromě výraznějšího vztahu k postavám, abych se o ně při závěrečném akčním humbuku aspoň trochu bála. Ale jo, některých mi bylo líto :)

Kniha za přečtení stojí, to určitě. U čtení jsem se bavila a záhada mě zaujala. Mezi moje nejoblíbenější YA thrillery se kniha nejspíš nezařadí. Pokud ale autor napíše thriller pro dospělé, dost pravděpodobně mě zláká.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Colin Hadler

Překlad: Jana van Luxemburg

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Samice druhu

 

Když jsem si o knihu psala, doufala jsem, že bude jiná, než ostatní YA a zároveň v ní budou i věci, které mám ráda. Jak jsem se na čtení těšila, tak jsem měla zároveň strach se do knihy pustit. Očekávání byla veliká a v období, kdy na ni měla přijít řada, mě zklamávala jedna kniha za druhou. Co kdyby tak dopadla i tato? A tak jsem ji odložila až na začátek ledna…

Anotace:

Alex Craftová zabila člověka – a nelituje toho. Když byla její starší sestra Anna před třemi lety zavražděna, policie selhala. Vrah zůstal na svobodě a zdálo se, že nikdy nebude muset čelit spravedlnosti. Právě tehdy Alex poprvé dala průchod temnotě dřímající ve svém nitru a zabila ho. Byl první, ale rozhodně ne poslední.
Alex totiž není jako ostatní. Je časovaná bomba, kanón se zažehnutým knotem. Je nebezpečím pro všechny kolem sebe. Pro Peekay, dceru místního kněze, s níž se spřátelila v psím útulku. Pro Jacka, nadějného atleta, který by ji rád poznal blíž, ale cítí se provinile kvůli tomu, co provedl oné noci, kdy bylo nalezeno Annino tělo. A třebaže by chtěla, Alex před nimi nedokáže své pravé já skrývat. Ne navždy. Její touha po pomstě je příliš silná.
Jenže násilí plodí jen další násilí, a Alex tak nevědomky započíná sérii událostí, které jí i jejím kamarádům navždy změní život.

 

…

… a měla jsem si ji raději vzít hned, protože mě rozhodně v ničem nezklamala :) Spíš naopak. Překvapila mě ve spoustě věcech. A přečetla jsem ji za jedno odpoledne, protože jsem se prostě nedokázala utrhnout.

 

Vůbec nevím, jak tento článek začít, protože ta kniha byla zvláštní a skvělá a jsem si celkem jistá, že to nebudu umět podat tak, aby to vyznělo, ale pokusím se:

Příběh se odehrává v malém městečku, kde si všichni doslova vidí až do talíře a v běžné dny tu spíš umírají nudou. Až do chvíle, kdy je obzvlášť brutálně zavražděná mladá holka a krátce potom stejně nemilosrdně popraven její vrah, který ale nebyl usvědčen a odsouzen, ale jsme na malém městě a lidi tak nějak vědí. Možná by se tedy zdálo, že dívky v městečku jsou v bezpečí, ale svět není úplně bezpečné místo a vždycky se najde někdo další…

 

Autorce se v příběhu podařilo vybrat nejen vážná témata, jako je násilná smrt, drogy, znásilnění a zneužívání, ale i nastavit zrcadlo spoustě věcem, zejména těm ukrytým hluboko v duši postav. A právě dvě hlavní postavy Jack a Alex, byly zpracované pochopitelně nejlépe. Zajímavé bylo, že zatím co Jack byl spíš typický kluk, Alex nebyla běžnou holkou ani náhodou. A přes to jsem ve vykreslení jejich osobností nenašla nic klišovitého a kupodivu ani nic, čemu bych nedokázala uvěřit (to hlavně u Alex).

Jack je takový ten typický školní fešák, sportovec, na kterého holky letí a on si moc neláme hlavu s tím, se kterou se dostane do peřin. Hlavně že si užije. Má jednu svou jistou, se kterou prakticky vždycky skončí v posteli, ale nic zvláštního k ní necítí. Vlastně k žádné zatím, dokud nepotká Alex. Je jiná než ostatní. Uzavřená, záhadná velmi inteligentní a to Jacka provokuje. Navíc, k jeho překvapení je vlastně i hezká a i když ji zná už dlouho, jako by ji viděl poprvé.

Alex se od začátku představí otevřeně. Věděla jsem hned, co se stalo její sestře a taky co se stalo tomu, kdo její sestru zabil. Alex sama si uvědomuje, že není jako ostatní. Lidem se vyhýbá právě z toho důvodu, že ví, že je nebezpečná a že svoje reakce musí mít pod absolutní kontrolou. Jenže v útulku pro zvířata, kde dobrovolničí, poznává úplně normální holku, se kterou by mohla být kamarádka a ve škole se blíž seznámí s Jackem. A tihle dva začnou bořit její ochrannou zeď. Problém je, že to není ona sama, koho chtěla tou zdí chránit.

Ze začátku, když se děj odehrává v útulku, je přesvědčivě vidět, že Alex prostě uvažuje jinak. Autorka její postavu zpracovala opravdu hodně věrohodně, i když vysloveně neoznačí Alex za nebezpečnou, věděla jsem to z toho, jak přemýšlí o zvířatech, o lidech, prostě o všedních věcech. Tady nebyla popsaná taková ta umělá drsnost. Alex vůbec nebyla přehnaná drsňačka, byla v podstatě normální, jen s ostřejším vnímáním světa, dokud něco neodpálilo rozbušku.

 

Tahle kniha je hodně zvláštní  v tom, že nevím, co přesně to vlastně je. Je to thriller? Je to YA středoškolská romantika? Asi obojí, ale propletené takovým nečekaně opravdovým způsobem. Styl psaní není nijak bombastický, spíš takový obyčejný a nepředstírající. Ze začátku mi dokonce připadal překvapivě náročný vzhledem k tématům, o kterých Alex uvažovala a způsobu, jakým o nich přemýšlela. Nebo ani ne tak náročný, ale spíš mi došlo, že tentokrát nemám v ruce jednohubkovou romantiku s rádoby „zlou holkou“ v hlavní roli.

Autorka si moc nepotrpí na vzletné líčení citů a prožívání a přes to není vůbec problém se do postav vžít a pochopit, co se v nich děje. City jsou dobře rozeznatelné, aniž by je autorka líčila stejným způsobem, jako jiní a pochybnosti o lásce a přátelství jsou jiné než normálně – málo kdy je totiž holka tak samozřejmě násilnická, jako Alex.

 

V příběhu se střídají vážná témata s příjemně něžnou romantickou linkou, ve které se Alex postupně otevírá lásce k Jackovi a zároveň se v ní probouzí i to druhé. Jack a další její přátelé jí ale nastavují zrcadlo a možná, jen možná se ukáže, že i – no prostě psychopat jako ona, může mít pocit viny, může milovat a v určitých ohledech může mít uvnitř něco dobrého. To temné tam ale bude vždycky.

Autorka postavy přivede do několika situací, kdy jim přímo hrozí nebezpečí a jediný, kdo to dokáže vnímat nebo tomu zabránit je právě Alex. Obecně jsou to situace, ve kterých oběť buď reagovat není schopná, kvůli třeba alkoholu nebo prostě z pochopitelných důvodů, že agresor je silnější. Konkrétně si autorka vybrala za Alexiny oběti muže, kteří ubližují dívkám nebo přímo dětem. Alex to zažila, když se to stalo její sestře, když byla zneužitá, zavražděná a zahrabaná v lese. Když se tedy něco podobného děje v jejím okolí, jejím známým, reaguje velmi agresivně a bez váhání, chladně s odstupem od situace, bez zamrznutí, které se děje ostatním.

Dramatický děj trochu odlehčuje právě ta romantická linka. Na poměry YA by to byl celkem standard. O uzavřenou společensky neobratnou holku se zajímá atraktivní kluk, kterého chce pro sebe jiná holka. Potud standard. V pozadí jsem ovšem nemohla přehlédnout fakt, že Alex prostě není normální holka. Jack se zamiloval do holky, která není jen odtažitá a uzavřená prostě proto, že je nesmělá a stydlivá. Alex je nebezpečná a musí se zatraceně ovládat, aby se mezi lidmi chovala normálně. Jakmile si povolí jednu emoci, automaticky se pustí z řetězu i ty další. Příběh tak neukazuje jen probouzení jejích něžných citů k Jackovi a přátelství s holkama, ale nevyhýbá se ani její temnotě a náhlým výbuchům násilí. Přitom kniha není nijak hrubá ani vysloveně explicitní. Alexin klid, skoro lhostejnost drama mírní, zatím co je ukazováno na děsu a napětí dalších postav.

Moc se mi líbil ten protiklad něžné a opatrné lásky a skoro stydlivého sbližování a chladnou, násilnickou podstatou Alexiny povahy, která byla všechno, jen ne něžná.

Jack to tak nějak podvědomě ví. Tuší, že je na ní něco jinak, dokonce se zdá, že i ví co to asi je, i když trvá dlouho, než si to připustí. Přes to všechno ho ona přitahuje jinak, než jakákoli jiná holka, kterou poznal a nějak se stane středem jeho maloměstského vesmíru. Toto byl v knize zajímavý konflikt, který z nich dělal přitažlivý pár. Trochu Julie a Romeo s tím, že Romeo je normální a Julie vrah – oba ten rozdíl vnímají. Celou dobu je navíc přítomen ten pocit, že toto prostě nemůže dopadnout dobře. Uteče on, až ji skutečně pozná? Zmizí ona? Nebo, sakra, jak to dopadne?

V příběhu je navíc přítomná věc k zamyšlení nad tím Alexiným násilím, co automaticky přivábí myšlenku, že ona neubližuje žádným slušným lidem, že vlastně asi nejspíš nedělá „nic tak špatného“. Vybírá si grázly, násilníky a vrahy. Chrání slabší nebo se za ně mstí. Odstraňuje problém. Příběh tedy nastavuje zajímavé dilema. Tak nějak víte, že násilí je fuj, ale těžko Alex nefandit, když vidíte, jak zabije někoho, kdo ublížil jiným – hodně ublížil a spravedlnost je na něj krátká. Těžko jí nefandit, když je tak sympatická a když vidíte, jak se rodí její první přátelství a její první city ke klukovi, který je opětuje.

 A ten konec... Ten mě překvapil. Na druhou stranu k předchozímu ději byl vlastně úplně perfektní.

Tuším, že kniha nesedne úplně každému. To je ale na knihách to hezké :) Mně tahle sedla naprosto a proto ji ráda doporučím dál. Nejen, že nabízí příjemný zamilovaný příběh, kterému budete fandit, ale i hodně věcí k zamyšlení a taky pár varování před věcmi, které jsou na světě bohužel přítomné.

 

P.S.: V tomto případě byla samice opravdu větší hrozbou, než jakýkoli samec.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh seženete tady.

 

 

O knize:

Autor: Mindy McGinnis

Překlad: Mirka Palkosková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Musíme se rozdělit

 

Stále mě drží chuť přečíst si občas nějaký YA thriller. Zejména tehdy, když mi anotace připadá zajímavá a příjemně strašidelná, jako to bylo v tomto případě. Navíc ta obálka! Prolézání strašidelných domů není obecně dobrý nápad, ale já se těšila, až se do tohoto podívám.

 

Anotace:

Když jsou ve starém, mýty opředeném panství na okraji města nalezena zohavená těla dvojice populárních studentů, skupinka kamarádů se rozhodne na vlastní pěst odhalit vraha. Jenže v ospalém malém městečku se drby šíří rychlostí lesního požáru a mezi obyvateli brzy začne kolovat teorie, že za vraždami stojí duch, který v opuštěném sídle straší. Cam, Jonesy, Amber a jejich nová spolužačka Buffy musí spojit síly, aby případ vyřešili dřív, než o život přijde někdo další. Když do prastarého domu vstoupí, aby pátrali po stopách, nápad se rozdělit by mohl být tím nejlepším – anebo nejhorším – rozhodnutím jejich života…

 

...

Kousek od městečka Sanery leží opuštěné panské sídlo. Dříve patřilo muži, který vlastnil prakticky celý kraj. Po té, co mu zemřela rodina, stal se uzavřeným a bezcitným vůči okolí a nakonec zemřel ve vlastním domě při požáru. Povídá se, že to možná nemusela být náhoda. Byl pohádkově bohatý a jeho majetek se nikdy nenašel. Jeho smrt i ztracené bohatství vešlo do místního folklóru. A s tím i povídačky, že duch domácího pána stále dlí v rozpadajícím se sídle a čeká na příležitost pomstít svou smrt…

 

Dění příběhu začalo dost zostra. Dvojice studentů-podcasterů leze do opuštěného sídla – o kterém se ví, že tam straší (proto tam jsou natáčet), a už z úvodní atmosféry je jasné, že to fakt, ale fakt není dobrý nápad. Jako chápu, že jde o atmosféru videa, ale vážně tam museli lézt v noci? Nestačilo zamračené deštivé odpoledne? :D

Vzhledem k tomu, co lze přečíst v anotaci je jasné, že jsem se hned v úvodu seznámila se dvěma budoucími mrtvolami a jejich kroky starým skřípajícím, potemnělým domem sleduji jen pro navození počátečního napětí. A to se povedlo! Než ti dva vydechli naposledy, měla jsem v pár věcech jasno: A) Nikdy bych tam nevlezla, na rozdíl od těch pitomců.  B) V domě fakt někdo nebo něco straší!  C) Že by v tom fakt bylo nějaké lehčí nadpřirozeno?

Hned po těch dvou nehezky vypadajících mrtvolách jsem se seznámila s čtyřmi hlavními hrdiny knihy a to ve chvíli, kdy se rozkřiklo, co se na opuštěném panství stalo, a začaly se šířit drby, v jakém stavu těla byla nalezena. Tři z nich – víceméně starousedlíci, zrovna přibrali do party novou studentku, která se právě přistěhovala do města a celá legenda o strašidelném domě ji zaujala. Po té, co v souvislosti s panstvím zemře ještě další student, rozhodnou se tihle čtyři, že je vlastně docela dobrý nápad, když místo policie, která podle nich zbabrá, na co sáhne, a zatajuje spoustu informací obyvatelům městečka, vyšetří záhadu oni sami. A budu se opakovat: Jako chápu, že jde o to, aby je nenačapali policajti při vloupání na místo činu, ale fakt tam museli lézt v noci?

 

Musím uznat, že co se napínavosti týká, je kniha opravdu povedená. A nejen proto, že se po tom baráku furt někdo coural po setmění :D O mně je známo, že jsem docela bojavá, takže moc nepotřebuju :) a tady bylo pro mě strašidelna, napětí a lekavých scén tak akorát. Už úvodní kapitola mě dost navnadila a zbytek strašidelné stránky příběhu se nesl v podobném duchu. Prolézání strašidelného baráku osídleného vrahem na mě opravdu působí, jak se ukázalo :)

Příběh se ale od zdařilé duchařinky lišil tím, že jsem brzo začala tušit, že v tom nic duchařinkového nebude a půjde o vraha z masa a kostí. Už jen proto, že hrdiny začal někdo ohrožovat i mimo strašidelné sídlo. Zbývalo odhalit motiv a užívat si rychlou gradaci děje a stupňování napětí a nebezpečí.  Protože jakmile vrah zjistil, že po něm čtveřice přátel jde, nenechal si to líbit. Události hrdiny tlačili zpět do panského sídla, kde číhal vrah a jejich jedinou nadějí bylo zůstat pohromadě… Takže pochopitelně všechno dopadlo jinak :)

Po tom, jak se na sebe celou knihu vrstvilo jedno nebezpečí za druhým, byl pro mě konec trochu zklamáním. Vraha jsem sice s jistotou neuhádla, ale jeho motivace pro vraždění mi zase tak věrohodná nepřišla. Chápala jsem, že v sídle „strašil“ a proč to dělal, ale nepřišlo mi úplně nutné, aby kvůli tomu kohokoli zabil. Navíc neschopnost místní policie byla až směšně extrémní :) Thrillerovou část jsem si každopádně užila dobře a jsem si celkem jistá, že cílové skupině konec vadit nebude. Na poměry YA čtení byla zápletka i rozuzlení docela dobře zmáknutá. Kdyby dění zkoumal nějaký skutečný thrilerista, asi by si posteskl nad místy nelogickým chováním postav a menšími dírkami v ději, ale kniha se čte tak dobře a tak snadno pohltí, že není těžké si toho nevšímat.

 

Ve vypravování příběhu se střídají tři hlavní hrdinové a ve svých kapitolách ukazují každý svůj náhled na danou situaci. A nejen na tu. Každý z nich má samozřejmě svůj život a problémy, které nezmizí jen proto, že někdo umřel, ve městě řádí vrah a jim samým jde taky o život. Překvapivě tyhle běžné problémy, které jinde bývají základem středoškolského děje (problémy doma, přátelství, hledání sebe, vztahy…), zde působily jako takové trochu odlehčení napínavé situace. Možná to bylo i proto, že postavy nebyly nijak přepečlivě vykreslené a moc důkladně jsem je poznat nemohla i přes to, že jsem jim viděla do hlav. Autor se soustředil hlavně na napínavou stránku děje a pocity postav ohledně toho.

Možná by mi z tohoto důvodu nevadilo, kdyby hlavních postav bylo méně a v poměrně tenké knize tak každá dostala trochu víc prostoru a zároveň by nebylo nutné nahlížet na dění očima tří lidí. Sice mě tenhle úhel pohledu obvykle baví, ale tady by lepší službu napínavosti udělal jeden, maximálně dva vypravěči.

 

Celkově kniha svůj účel splnila. Dostala jsem přesně ten strašidelný dům, který jsem chtěla a i když mě tentokrát moc nezaujaly postavy, autor si mou pozornost udržel díky pěkně stupňovanému napětí. Na podzimní období, když se brzo stmívá je kniha ideálním odpočinkovým pobáním.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh o strašidelném domě najdete tady.

 

O knize:

Autor: Bill Wood

Překlad: Michaela Martincová

Vydal: Nakladatelký dům Grada (Cosmopilis)

Rok vydání: 2025

Čtyři dobří lháři

 

Proč jsem si knihu vybrala? Téma mě prostě baví. Skupinka středoškoláků, kteří se dostanou do situace, kterou by nejspíš nikdo zažít nechtěl, je populárním tématem v YA thrillerech, které u Grady vycházejí. A zatím mě žádný z nich nezklamal. Proto jsem sáhla i po dalším z nich.

 

Anotace:

Čtyři teenageři. Vystrašená starší sestra. Problémový surfař. Nejistý génius. Rozmazlená fiflena. Nemají spolu nic společného, až na dvě věci. Všichni mají svá hanebná tajemství. A všichni naléhavě potřebují peníze. Když se jim tedy po podivné nehodě školního autobusu dostane do rukou taška s milionem liber v hotovosti, uzavřou dohodu. Peníze si nechají a nikomu nic neřeknou. A nikdo si ničeho nevšimne. Nebo ne?
Jenže pak je někdo začne pronásledovat a jim nezbude nic jiného než držet pohromadě. Dokážou však něco takového ustát, když je každý z nich prvotřídní lhář?

 

…

 

Musím říct, že tuhle knihu jsem díky anotaci otevírala dost natěšená na skvělou napínavou četbu. A nebyla jsem zklamaná už od začátku. Zápletku odpálí jedna divoká jízda autobusem, která nedopadne dobře. Čtveřice mladých lidí, co se ten den náhodně sešla v autobuse, se sice od vidění zná ze školy, nejsou ale kamarádi, nepatří do stejných sociálních vrstev a rozhodně o sobě navzájem nemají dobré mínění, ať už je k tomu názoru vede cokoli.

Když autobus „zastaví“ hlavním hrdinům zůstane jako zázrakem zdravá kůže a k tomu kabela plná peněz. V prvním okamžiku, kdy jim jde o krk, sice dokážou všichni spolupracovat a zachránit se, ale už tady je vidět, že si nevěří ani náhodou a jsou jen skupinkou dětí, která je povahově naprosto nekompatibilní. I tak se kupodivu domluví na tom, že si peníze nechají a rozdělí, ale už teď si navzájem lžou a táhnou sice zdánlivě za jeden provaz, ale každý jiným směrem.

Knize nelze upřít skvěle vymyšlené postavy, jejich rozdílné povahy, výchovu i rodinné prostředí a zázemí každého z nich. Právě zmíněné rozdílnosti zakládají na všechny problémy, které nastanou a prakticky znemožňují těm čtyřem, aby se na čemkoli dohodli, spolupracovali nebo spolu prostě jen vydrželi udržet tajemství a dohodu. Většině z nich byli ti druzí a jejich důvody a potřeby úplně ukradené a starali se o své. Sliby a dohody porušovali už ve chvíli, kdy vznikaly – už tehdy věděli, že se zařídí jinak a tak prostě lhali ostatním. Opravdu jsem to chápala jen u Layly a Kaie, kteří vážně jen těžko mohli na něco čekat. Fliss byla panovačná a rozmazlená kráva s přebujelým sebevědomím a Liam oproti tomu sebevědomí spíš neměl a na to, jak byl chytrý, se příliš nechal unést emocemi a naivitou.

Jejich důvody pro šlohnutí peněz byly dost rozdílné. Od opravdu ne snad omluvitelných, ale každopádně pochopitelných důvodů, až po ty úplně nesmyslné, vzešlé z nezkušenosti nebo jen z nějakého osobního problému nebo strachu.

Záhy se ukáže, že peníze na stromech nerostou a každé někomu patří. Obzvlášť takové, kterých je plná kabela. Tato konkrétní kabela nepatří žádným milým lidem a ti se rozhodně nehodlají smířit s tím, že peníze zůstanou ztracené. A děcka se rázem ocitají v průšvihu doslova mamutích rozměrů. Nevěří si, lžou si, pohrdají sebou, nerespektují se a nectí vzájemné dohody – ale musí zkusit spolupracovat a neprozradit se rodině, okolí, policii ani darebákům, kteří jim jdou po krku a nezastaví se před ničím. Jak dlouho si myslíte, že se neprozradí? :D Postavy jsou děti a jakkoli si myslí, že jsou chytré a jejich plány neodhalitelné, dělají prostě chyby a špatná, zbrklá rozhodnutí a zápletka se tím přiostřuje a zamotává.

 

Příběh od začátku solidně odsýpá a od chvíle, kdy děcka nastoupí do autobusu, se rozjíždí jeden velký kolotoč napínavých situací a nečekaných zvratů a komplikovaných osobních vztahů.

Ve vyprávění se střídají jednotliví aktéři, každý dostane svou trošku prostoru, aby se obhájil, abych ho poznala, pochopila a přijala za „svoji“ postavu a fandila mu nebo ne. Tohle mám na podobném typu příběhů ráda. Postavám je snáze vidět do hlav, o to lépe lze poznat jejich uvažování a motivace ke lžím a nedodržení dohod. Také to komplikuje vytvoření jednoznačně odsuzujícího závěru a zvyšuje šanci najít s postavami soucit. Kdo by nelitoval kluka žijícího na ulici, kterého odkopla máma kvůli nové rodině a ani se o něj neobtěžovala postarat jinak nebo mu to aspoň na rovinu říct do očí. Kdo by nefandil holce, která chce jen zachránit život nemocnému bratrovi, nic pro sebe, „jen“ živého bratra. Někdo zase udělá pro lásku opravdu všechno, byť se to zdá nepochopitelné obzvlášť, když ten druhý ho jen okatě využívá. Dokonce i ta rozmazlená kačena má v životě něco, co jí podráží nohy a ti, kteří by měli stát za ní a pomoci s řešením, selhali. Každý z nich má tajemství a důvody, proč potřebuje nebo chce peníze. Některé pochopitelné, jiné naprosto ne. Ale tím, že jim vidíme do hlav, se názory mění a chování některých je rázem o něco přijatelnější.

Kromě šlohnutí peněz zde bylo do děje zahrnuto i plno dalších problémů – které byly důvodem samotného šlohnutí a vlastně i každého dalšího nečestného jednání dětí.  Ani jeden z hrdinů neměl úplně ukázkový život, každý řešil nějaké problémy. Ať už šlo o zdraví, lásku, problémy v rodině, nezájem rodičů, život na ulici, dokonce znásilnění a vydírání. Autorka prostě postavám naložila slušný ranec věcí, s nimiž by se špatně vyrovnával i dospělí, natož děti, které se ještě ke všemu ocitly v pokušení rancem peněz, který by jejich problémy zdánlivě vyřešil. Ve skutečnosti naložil ještě větší a já jsem trnula strachy, jak to celé dopadne.

Na začátku jsem nepochybovala, že to prostě dobře dopadnout nemůže, ale přiznávám, že to, kam se všechno dostalo a závěrečné vysvětlení, to jsem ani náhodou nečekala. Za to rozhodně přiznávám knize body.

 

Pokud chcete správně napínavý YA příběh, myslím, že s touto knihou se nespletete. Čtení je svižné, originální a nápad na zápletku pecka. Autorka navíc všechno udržela pohromadě a navzdory tomu, že některé věci by nejspíš v reálu fungovaly jinak, při čtení mě to ani nenapadlo a jen jsem si užívala čím dál víc se utahující smyčku kolem čtyř vyděšených puberťáků.

Tohle rozhodně patřilo k těm lepším YA thrillerům, které se mi dostaly do ruky. Příběh by mě bavil i jako film.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Ke knize se dostanete tudy.

O knize:

Autor: Sarah Wishart

Překlad: Lucie Frolíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Další YA thrillery na bloGu:

Návod na vraždu pro hodné holky, Hodná holka, zlá krev, Chtějí být jako my, Já, smrt, Seznam mrtvých, Štvaná zvěř

Haunting Adeline - Stíny nad Adeline

 

Na knihu jsem byla hodně zvědavá a přečtení nelituji. Po všech těch YA něžných romantikách mi to docela rozčeřilo pozornost. A změna byla vskutku výrazná. Sice si úplně nemyslím, že knihy v podobném duchu budu dál nějak hodně vyhledávat, ale takové malé nahlédnutí do skoro neznámého žánru se mi vyplatilo. A nebudu kecat, že to co mě ke knize přitáhlo jako první, je rozhodně obálka a ořízka. Oboje je totiž naprostý luxus.

Článek o této knize jsem psát nechtěla, ale ona si o to vyloženě řekla :)

Anotace:

Dokážu manipulovat emocemi kohokoli, kdo mi to dovolí. Způsobím vám bolest, rozpláču vás, rozesměju a přiměju vás si povzdechnout. Ale moje slova na něj neplatí. Zvlášť když ho prosím, aby odešel. Pořád tam je, sleduje mě a čeká. A já se nikdy nedokážu odvrátit. Ne když chci, aby přišel blíž.

STÍN
Nechtěl jsem se zamilovat.
Ale teď, když jsem se zamiloval, se nedokážu držet dál.
Jsem okouzlený jejím úsměvem, jejíma očima a tím, jak se pohybuje.
Jak se svléká...
Budu ji dál sledovat a čekat. Dokud nebude moje.
A jakmile bude, už ji nikdy nenechám odejít.
Ani když mě bude prosit, abych to udělal

 

…

 

POZOR! Varování na začátku knihy bych tentokrát brala vážně. Pro čtenáře s podobným zážitkem nebo v psychické nepohodě to příjemné čtení nebude.

 

Marketing k tomuto příběhu byl vskutku masivní. Spolu s nádhernou obálkou udělal z knihy něco, čemu jsem pozornost prostě věnovat musela. Tento žánr jsem navíc ještě nečetla, takže jsem to pojala jako rozšíření čtenářských hranic a testování komfortní zóny. Nakonec musím říct, že mě dost překvapilo, jak se můj přístup ke knize a příběhu v průběhu čtení měnil.

Na knihu možno nahlížet dvěma způsoby. Vybraný náhled dost ovlivní čtenářský zážitek i celkový dojem z příběhu. Buď příběh vezmete zcela vážně a budete ho srovnávat s realitou a očekávat, že reálně působit bude. V tom případě knihu nečtěte, budete na straně lidí, kterým nebude sedět – které možná naštve, úplně znechutí. Zaskočí vás to hnusné a zlé na ní – a jo, není tam toho málo. Bude vás dráždit nelogičnost a rozpor v chování postav.

Nebo knihu můžete pojmout jako naprostou a poměrně zvrácenou fantazii (což taky je, byť v aktuálním světě) a pak budete spokojenější. Furt na tom zůstane hodně věcí, které asi pošlapou nějaké to kuří oko. Nicméně to bude přijatelně provokovat a ne nutit švihnout knihu z okna coby stupidní hnus. A taky si pak nebudete vyčítat váhavé sympatie k hrdinovi, které možná v pár okamžicích přijdou.  Záleží prostě na každém čtenáři a na jeho nastavení a na přístupu ke knize.

Tahle kontroverze a skutečnost, že se čtenáři údajně rozdělí na dva tábory, mě zaujala, a proto jsem se rozhodla si knihu přečíst, abych zjistila, co to teda je za pohoršlivou senzaci. Oba přístupy se mi při čtení trochu vystřídaly, ale nakonec jsem si vybrala ten druhý. Ono mě to nakonec bavilo!

Prostě je toto kniha, u které se nevyplatí moc nad tím dumat a je potřeba jen číst a přijmout příběh se všema jeho divnostma a blbostma. Pamatujte: Je to kniha, není to skutečné. Odlište to nebo to nečtěte.

 

První přístup. Aneb v čem je to zlo a hnus?

Zásadní chyba při čtení takových drsnějších a kontroverznějších příběhů je vzít si to osobně. Vztáhnout dění na sebe a promítnout do toho čtení příliš svých osobních postojů a názorů na to, co je správné a co je morálně za hranou. Protože jak vám jednou někdo škrtne sirkou pod hranicí nepřekročitelného, nejde to uhasit a zůstane jen vztek. To neznamená si to neuvědomovat, ale nechat se tím pohltit. Protože podvědomě se vám bude vynořovat, že to je hnusné a není to správné a pak se podivíte sami nad sebou, když se rozhodnete to přijmout. Ale to nevypovídá nic o vás samých! Je nicméně fakt, že sex, jak je tu popisován – tedy většinou jako znásilnění – každý prostě nechce číst vůbec nebo nezvládne číst bez znechucení.

Nelze popřít, že hrdina knihy Zade, je naprostý magor. Stalker, násilník, prostě veskrze odporný chlap. Z počátku čtení to vůbec nevylepší ani fakt, že je přitažlivý a že své násilné sklony vybíjí zejména na pedofilních bandách a chlapech, kteří páchají násilí na ženách (trochu Dexter?). Vždyť on ho páchá taky! Od chvíle, kdy se nalepí na Adeline je jeho vztah k ní čistě násilný a dominantní. Nezajímá ho její názor, líbí se mu, že se ho bojí, pronásleduje ji, vnucuje jí svou vůli, dokonce ji znásilní. Netají se s tím, že ji chce zlomit, že ji donutí, aby ho milovala a chtěla – jiný výsledek nepřipadá v úvahu, protože ona se ho prostě nezbaví. Prostě „hrdina“ na grc.

Pokud si toto při čtení pustíte moc k tělu, tak vám z toho jeho „dvoření“ bude fakt blbě. A i z jeho zaměstnání. Sama jsem měla okamžiky, kdy mě napadlo, že jsem si ukousla moc silné sousto. V jednu chvíli mi on těmi svými řečmi připadal směšný, ale jeho činy rozhodně k smíchu nebyly. Představa stalkera a ještě takto kontaktního mě prostě děsí.

 

Druhý přístup. Aneb furt je to zlo a hnus, ale zároveň připustíte, že příběh je takový a přijmete to.

Začátek knihy? Fascinace. V rukou mám nový text a chci si příběh užít. Autorka stylem psaní dělá všechno proto, abych se vžila do situace na straně Adeline.

Poznala jsem ji a jeho. Její dům, který si o nějaké nepříjemnosti přímo říkal. Čekala jsem, co bude a akce stalkera mi připadaly dost nepříjemně děsivé. Adeline na ně zatím taky dejme tomu celkem normálně reagovala. Tedy voláním policajtů a pokusy se bránit. Já na jejím místě bych asi byla už na druhé straně zeměkoule, ale budiž. Z jeho kapitol vím, že by stejně neutekla. Tady taky začnou první nelogičnosti, kterých si nejspíš povšimnete jako první na mizení Adelininých oznámení na policii. Jako dobrý, z počítačů to asi dejme tomu šlo vymazat, ale lidi si pamatují a lidi mluví. Kór když si vezmete, jakou má minulost sídlo, v němž Adeline žije.

Pak přijde pohoršení, ale pořád mě to baví, čtu prostě příběh a jsem zvědavá, co bude dál. Pohoršení vygraduje scénou ve skleníku, kdy jsem si řekla, že toto je teda fakt hnusný. Nemám ale srovnání s dalšími texty žánru, tak to beru tak, že to do příběhu tohoto typu patří. A ono patří! V reálu to je bizároš, ale sem to zapadá.

Dostavilo se přijetí dění a souhlasu s ním ze strany Addie.

Tahle fáze nastane přibližně v polovině knihy, kdy už se ona a stalker znají osobně. Je ovšem potřeba počítat s tím, že zde dojde na sex častěji a není to žádné něžné a romantické milování. Vlastně je tu všechno při sexu takové hrubé a sprosté. Normálně to nemusím, ale tady mi to kupodivu sedělo celkovému vyznění příběhu. K vrahovi a magorovi Zadeovi by mi prostě nepasovalo nějaké to „na všechny jsem zlý, ale na ni nikdy“ a spisovné vyjadřování bez jediné vulgarity.

V tomto pohledu na příběh a po překonání fáze pohoršení, je dokonce možné cítit vůči hrdinovi stejnou fascinaci a děsivou přitažlivost, jakou cítí Addie. V jejích očích on začíná být hezký, přitahuje ji nejen po sexuální stránce, ale i osobností a vzhledem. Překvapivě se s ním začne cítit i v bezpečí – stockholmský syndrom jako vyšitý. I tak ale nezapomíná na to, co je zač a že je na místě se ho bát. Jenže Addie prostě vzrušuje, když se bojí. Je to vůbec možné? Očividně pásl svůj k svému, protože ona je magor podobného ražení, jako on.

 

Ve vyprávění se střídají on a ona, což pro příběh bylo jedině dobře. Jeho kapitoly sice ze začátku působily trochu divně, když si v nich mlel to svoje o spáse nevinných a zároveň zabíjel, kam se podíval, ale její to vynahrazovaly. V jejích bylo napětí a děsivá atmosféra, kterou vytvářel zatím neznámý stalker, který se jí coural po baráku.

 Od cca půlky knihy už to není stejný příběh jako na začátku, či spíš od chvíle, kdy se oni potkají osobně a ze stalkera se stane jen dominant s velkým „ehm“ (jak taky jinak), který se snaží zlomit svou myšku a donutit ji, aby ho milovala. Postavy nejsou vysloveně hodně propracované, ale to podstatné pro tento příběh v nich je. Nenazvala bych je plochými, ale ani nemůžu říct, že by byly představené natolik, abych je pochopila opravdu dobře. Pokud něco takového vůbec jde. Abych tak byla upřímná, dost z jejich přístupu ke „vztahu“ jsem nechápala vůbec. Vlastně spíš všechno. U tohoto příběhu však pochopení vnitřních pochodů postav potřeba vůbec nebylo. Stejně pochodovaly co chvíli jinam :D

U Addie jsem úplně nepochopila její zvláštní dvojakost, ale neznamená to, že mi vadila. Tvářila se jako plachá introvertka, ale pak šla klidně pařit do klubu a sbalila si tam chlapa na jednu noc. Tvrdila, že Zadea nechce, ale zároveň ho provokovala. Nevadilo mi to proto, že bez této dvojakosti by příběh nemohl takto fungovat. Co mi ovšem nesedělo hodně, že její kapitoly byly označeny jako „manipulátorka“. V čem prosím koho manipulovala? Spíš Zade pěkně cvičil s ní. Pokus vztáhnout to označení k její spisovatelské profesi mě teda nenadchnul. Prostě to, co je o ní napsáno v anotaci, vůbec nesedí. Byla hlavně hezká, vnadná a subinka.

Zade měl v sobě podobný rozpor. Sice nesnášel násilí na ženách, hnusilo se mu to a trávil život tím, že osvobozoval malé holky ze spárů pedofilů a sekt. Na druhou stranu si dokázal pěkně užít mučení lidí a s Adeline se taky zrovna nemazal. Jak to přišlo, že tady mu její odpor a nesouhlas nevadil? Protože on k ní na rozdíl od těch druhých něco cítil a tak jí mohl dělat cokoli po libosti? To z něj asi mělo dělat dark romantického hrdinu? Očividně musím přečíst nějaké další knihy z žánru, abych pochopila vzorec. Popsán byl každopádně tak, že nebýt to takový magor, byl by vlastně ukázkovým hrdinou z knih pro „soukromé fantazie žen“. Ty jeho oči! A ruce! A… no nic…

 

Styl psaní autorky mě zaujal. Rozhodně mi sedl a vyvolával ve mně ty správné emoce. Na správných místech jsem cítila napětí, znechucení i vztek na padouchy.  Snad jen krom chvílí, kdy jsem měla chuť se smát Zadeovu božskému komplexu a kecům o tom, jak je zlý, drsný a neporazitelný. A dokonalý v posteli, to je snad jasný :)

Příběh sám je docela zajímavý s jednoduchou detektivní linkou, která sice místy drhne, ale nijak zvlášť to ničemu neškodí. Zajímavé a napínavé to bylo. Když teda opět nebudete přemýšlet nad logikou věci – teda spíš nad tím, že tam jakákoli logika a uvěřitelnost chybí, zejména ve fungování Zadeovy „organizace“. Založené je to sice na zámořských dezinformacích, ale zápletka pro knihu to vůbec není špatná. Uvěřitelnost v tomto sice opět trochu kulhá na jednu nohu a druhou ani nemá, ale už jsme se dohodli na tom, že této knize se nedá věřit a nelze v ní brát vážně nic :)

Autorka zapletla do příběhu i pohled do minulosti Addiiny rodiny, konkrétně její prababičky. Podivná náhoda, že i ona měla svého stalkera. Každopádně od začátku víme, že to nedopadlo dobře a prabábu Gigi někdo zabil. Addie chce vypátrat, co se stalo, a kdo byl vrah. Takže má něco dalšího, nad čím může dumat, zatím co ji pronásleduje její vlastní stalker. Fakt doufá, že neskončí stejně a i tak si nemůže pomoct a hraje si s ohněm.

Sexu a prasečinek tam není tolik, kolik jsem čekala, i když ne pokaždé je to typ sexu, který by bylo možné schválit nebo chtít. Vlastně moment! Zcela určitě tam není žádný sex, který by bylo možné chtít :D Pokud tedy nemáte nějaké méně běžné záliby.

 

Kniha je prostě taková trochu ujetá fantazie pro velké holčičky, která každé nemusí sedět. Upřímně pod slovy „dark romance“ jsem si představovala něco mírně jiného. Když šmírák začíná Addie pronásledovat, je v knize krásně strašidelná atmosféra. Když se poznají, nastupuje jakási pokřivená parodie na romantiku s násilněji laděnými sexuálními scénami, ale vysloveně šokující nejsou, když teda odhlédneme od faktu, že Zade není úplně něžný milenec a zrovna nevyhledává Adelinin souhlas – ale i toto zhruba v půlce se vyřeší samo. Strašidelná atmosféra se jejich spárováním úplně vytratí a má ji nahradit „láska“, pátrání po Gigiině vrahovy a Zadeovy protipedofilní a antikultistické aktivity.

Po dočtení jsem šokovaná tím, že vlastně zase až tak moc šokovaná nejsem. Kdyby autorka udržela stalkera stalkerem a Addie nesouhlasící, to by bylo jiné kafe. Knihu jsem si užila – nepopírám :) Bylo to něco jiného, něco, s čím jsem zatím neměla zkušenost. Takže za mě rozhodně stálo za přečtení (prakticky jedním dechem). A jestli se pustím do dalšího dílu? Zatím to vypadá, že nejspíš ano. Konec k tomu jednoznačně vybízí.

 

O knize:

Autor: H.D. Carlton

Série: Kočka a myš (1. díl)

Překlad: Alžběta Komrsková

Vydal: Red

Rok vydání: 2024

Počet stran: 100

 

 

Vraždím vrahy

 

Nepovažuji se – a ani jsem se nikdy nepovažovala – za náruživého čtenáře thrillerů. Vybírám si mezi nimi jen ty, které mě zaujmou „něčím extra“. Nestačí mi jen vrah a detektiv a napínavost. Potřebuji něco, co z knihy udělá víc než jen thriller. A tahle kniha to měla na první pohled. Už v názvu mi bylo jasné, že dostanu to svoje vyhledávané něco.

 

Anotace:

Co se stane, když se sérioví vrazi obrátí proti sobě? Lea Nachtnebelová je světoznámá pianistka, jejíž koncerty jsou vyprodané na dlouhé měsíce dopředu. Svým uměním okouzlila dokonce i amerického prezidenta. Veřejnost ji vnímá jako hudební ikonu, ale její skutečný život je zahalen temnotou. Když bylo Lee osm let, pobodala staršího chlapce a strávila měsíce v psychiatrické léčebně. Ani tehdy, ani později svého činu nebude litovat.

Dnes je dospělá a žije dvojím životem – oslnivou kariéru klavíristky střídá tajná a nebezpečná vášeň. Lovit sériové vrahy. Když agent FBI Liam Richter začne vyšetřovat jistou brutální vraždu, stopy ho překvapivě vedou k Lee. Mezi agentem a geniální klavíristkou tak začíná napínavá hra na kočku a myš. Podaří se Liamovi odhalit Leino tajemství, nebo mu Lea unikne? Lea ví, že se ocitá v riskantním střetu s vrahem, jehož smrtící lstivost by mohla konkurovat její vlastní. A také ví, že na hřišti vrahů platí jen jediné mrazivé pravidlo: kdo vyhraje, bude žít, kdo prohraje, zemře.

Vraždím vrahy je temný thriller o tom, že hranice mezi hrdiny a padouchy je tenká jako vlas a v podsvětí se spravedlnost řídí vlastními pravidly.

 

…

 

Tím „něčím“ co mě tentokrát přitáhlo, byla zajímavá morální otázka celé věci. Byla jsem zvědavá na to, jak takovou hrdinku přijmu, jak to na mě zapůsobí a na kterou stranu se postavím – protože dobro (dost zjevně) nebude ani na jedné straně. Budem tedy řešit morální dilema „většího zla“ – a ne jednou, ale hned v několika případech a z několika různých úhlů pohledu. Jasně, už to tu bylo s Dexterem, ale toho jsem nečetla a ani seriál mě nijak zvlášť nechytl. Tady byla hlavní postavou žena, navíc velmi slavná a známá klavíristka – tedy trochu zajímavější kousek do sbírky než Dexter.

 

Hlavní hrdinka Lea byla naprosto dokonalá. Všechno na ní bylo skvěle propojené a vyvážené. Její krása a talent přitahovali stejně moc, jako odpuzovala její necitelnost a, hmm… řekněme „koníčky“. Dokonce i její jméno k ní skvěle sedí. Byla prostě fascinující osobností, tak nějak po Hannibal Lectrovsku (bez jeho gastronomických preferencí). Sedělo mi k ní i vykreslení jejího všedního-nevšedního života bohaté a slavné ženy a způsobu, jakým praktikovala „vztahy“.

Povolání Lei vlastně dávalo dokonalý smysl. Virtuozita vyžaduje přesnost, vytrvalost, odhodlání i určitou psychickou odolnost. Její dokonalost jako klavíristky byla zvláštním protikladem k její chladné nátuře. Přeci jen si člověk běžně s hudbou spojuje nějaké ty emoce, kterých se jí naprosto nedostávalo. Tím sice působila místy trochu arogantně, jenže stejně, jako se jí nedostávalo citů, netrpěla ani falešnou skromností. Věděla, jak dokonalá je a pochybnosti o sobě ji netrápily ani náhodou.

Bylo na ní poznat, jak osobně si bere lov na každého vraha, na kterého se zaměří. Jak ji to provokuje a pokouší, jak ho chce poznat pochopit a chytit. Protože prostě nebylo možné, aby ji někdo přechytračil. Něco takového si nepřipouštěla.

Vážně přemýšlím, kdy naposledy jsem se setkala s postavou, která by vším tak skvěle odpovídala roli, jakou si pro ni autor připravil.

Jejím protivníkem byl agent FBI Liam. Zdaleka mu nebyla nadělena tak impozantní osobnost jako Lei. V mnoha ohledech byl prostě obyčejný chlap, kterému krachovalo manželství a bojoval s bývalkou o střídavku na dceru, kterou měl hodně rád. Taky byl dost urputný a rovný chlap z rodiny policajtů, pro kterého byl zákon a spravedlnost vším. Nejen to – vyřešit případ a dosáhnout spravedlnosti pro něj byla morální povinnost a otázka vlastní cti. Odmítal se vzdát toho, že chytí vraha, když ostatní už to více méně vzdali a vlastně je až tak netrápilo, že někdo zamordoval grázla, který vraždil holky. Však když se ti grázlové vymlátí mezi sebou, tak fajn, ne?

Jak jsem už tou dobou fandila jí, bála jsem se okamžiku, kdy ji chytí a on mě hrozně štval tím, jak byl do případu zakousnutý a vytrvale po ní šel. Zvláštní že? Přitom dělal to, co měl dělat a bylo správné, že nevzdává případ, který je mu podezřelý. Pro něj neexistoval pojem „menší zlo“. Fakt jsem si užila celou paletu rozporuplných pocitů, které ve mně zápletka a vytvořené postavy vyvolaly.

 

Kniha pojednává o vraždách a některé ty skutky nebyly zrovna pěkné. Několik vypjatých okamžiků jsem si v knize vychutnala doslova z první řady. Vyslovené nechutnosti a zbytečně podrobné popisy činů však v textu nejsou. Autorku zajímala především ona morální stránka věci. Poznala jsem policajta, který měl být a byl klaďas a poznala jsem holku, která neměla být klaďas a přes to při určitém úhlu pohledu byla. Když se tedy přivřely obě oči, což bylo nutné, protože jinak se snadno mohlo stát, že by přímý pohled na ni dost ovlivnila její oslnivá a charismatická osobnost. A podlehnout jejímu šarmu bylo více než snadné.

Morální stránka věci pro mě byla zajímavým rébusem – neměla bych Lee fandit, protože dělala něco nepřijatelného, jenže všichni víme – a v knize to také bylo přítomno – že spravedlnost je často slepá a zákonná moc má krátké ruce. Ona navíc vraždila opravdu jen sériové vrahy. Bylo to špatně? Nebo je to špatně, když jedno zlo odstraní druhé? Tak nějak jsem se přiklonila na její stranu – konec konců kdo nebyl vrahem, neměl se od ní čeho bát. Stejně mě ale napadalo, jak by se zachovala, kdyby po ruce žádný vrah na zabití nebyl. Zlákal by ji nějaký jiný cíl, třeba dost těžko dostupný na to, aby provokoval její potřebu být nejlepší a dokázat svůj intelekt tím, že ho dostane? Nebo prostě jen někdo, kdo jí překážel a tak by zvolila pro ni snadné řešení? Kdo ví.

Další dobře vybranou věcí byl protiklad, či spíše protiklady, které autorka šikovně použila. Byla tu určitá křehká a elegantní krása hudby a prostředí vysokého umění v protikladu k hnusu vražd, násilí a porouchaných osobností. Byl tu střet mezi dobrem a zlem kdy dobro bylo zosobněno postavou čestného a vytrvalého policajta a zlo sériovými vrahy. Mezi tím stála Lea, rozkročená v obou těch světech napůl jako krásná, ale zlá královna. Z toho autorka vytřískala dobře vybudované napětí. Jednak z toho, že Leina kořist někde udeří a zabije někoho dalšího. Druhak z Leina lovu na toho zmetka a v neposlední řadě taky z Liamova lovu na Leu. Zdálo se mi ještě ke všemu, že Lea dělá některé úplně očividné chyby, které mohly vést k jejímu odhalení, a já jsem nechápala, proč to nevidí. Výsledkem toho napínavého propletence bylo, že jsem knihu přečetla v podstatě na jeden nádech, protože prostě nenastala vhodná chvíle, kdy přestat číst :D Naštěstí počet stran něco takového umožňuje.

 

Konec mě docela dostal a navnadil na další díl. Vážně mě zajímá, jestli je to tak, jak si myslím nebo jestli to bude ještě jinak a autorka mě převezla na celé čáře. A navíc je tu ještě to zajímavé morální dilema, které okolnosti postavily před do té doby jediného kladného hrdinu příběhu Liama.

Takže celkově – jo, bavilo mě to. Čtení jsem si užila a knihu mohu doporučit. Nenapadá mě jediná výhrada, kterou bych snad k příběhu mohla mít, což se stává málo kdy :). Neváhejte, lapněte knihu a užijte si čtení!

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Vražedný příběh najdete tady.

 

O knize:

Autor: S.T. Ashmanová

Překlad: Simona Dembická

Vydal: Jota

Rok vydání: 2025

Počet stran: 311

Chtějí být jako my

 

Kolem knihy jsem kroužila docela dlouho. Na jednu stranu mám YA thrillery docela ráda. Na tu druhou se mi poslední dobou zdá, že jsou si vzájemně hodně podobné a tím pádem poněkud snadno odhadnutelné. I tak jsem se rozhodla tento přečíst, protože nabízí mou oblíbenou „elitní“ partičku středoškoláků, kolem nichž vznikl nějaký průšvih.

Anotace:

Jill Newmanová navštěvuje prestižní soukromou školu a žije zdánlivě dokonalý život. Jenže pak je její nejlepší kamarádka Shaila zavražděna. K činu se přizná Shailin přítel Graham, případ je policií uzavřen a Jill se pokusí na všechno zapomenout. O tři roky později je Jill v maturitním ročníku, rozhodnutá si jej se vším všudy užít. Když jí však začnou chodit zprávy, které tvrdí, že je Graham nevinný, její sen o perfektním školním roce se začne rozplývat. Kdo je skutečným vrahem? A jaká tajemství vždy oslnivá Shaila skrývala?
Jill chce přijít celé záhadě na kloub, ale pravda by ji mohla přijít draho. Je připravená riskovat svou dokonalou budoucnost?

 

…

 

Vážně přemýšlím, proč mě knihy o elitářských partičkách většinou snobských děcek na více či méně prestižních školách tolik baví. Dost často není na těch dětech moc nic k obdivu, až teda na tu jednu výjimku, která se mezi nimi občas najde. Ve které se probudí cosi jako svědomí a nakonec se zachová správně. Přemýšlím, kde všude jsem na toto narazila a mám pocit, že nějaká taková „vrchnost“ je snad v každé knize odehrávající se na střední škole (zejména americké nebo britské). A naštěstí se najde vždycky aspoň jeden odrodilec, který přemýšlí nad tím, jestli všechno, co má, je správné a jestli si to zaslouží. Takže jo, asi mě baví právě toto.

Čekala jsem, že tato kniha bude můj oblíbený prvek mít a taky že ano.

 

Tady dostala nevděčnou úlohu toho, kdo prozřel Jill Newmanová. Jill je členkou právě jedné takové elitní školní partičky. Říkají si Hráči a jsou přesvědčení, že jsou fakt lepší než ostatní – teď ve čtvrťáku, kdy jsou na vrcholu moci nad ostatními, kteří jsou pod nimi. Svou pozici mezi elitou si museli v prváku zasloužit a zaplatit za ni - téměř by se dalo říct vlastní duší. Museli si projít rituálem zasvěcení, který byl víc ponižující a hnusný než co jiného, ale odměna všem prvákům za to stála. Teda všem ne. Dva potenciální Hráči se šťastného konce nedočkali. Jedna z nich zemřela a další z nich byl za tu vraždu odsouzený, protože se k ní přiznal.

Teď je Jill v maturitním ročníku a krom řešení přihlášek na vysněnou vysokou má ještě jednu povinnost. Spolu s ostatními má vybírat nové členy Hráčů, nové kousky, které budou moct celý rok šikanovat (eh tedy vlastně, podrobovat zkouškám) tak, jak se to stalo i jim. Do výběru se dostane i její bratr. Jill z toho moc nadšená není. Nelíbí se jí, že by měl projít stejným prvním rokem, jako musela ona. Letos ale má být všechno jiné. Vůdkyně Hráčů a její kamarádka jí slíbila, že přijímání členů už nebude tolik připomínat šikanu.

Nový školní rok začíná. Čas zapomenout na všechno hnusné a pěkně si to užít. Jenže žádné zapomínání se nekoná. Hnusná minulost se vynoří a všechny praští rovnou mezi oči – ten, co se přiznal k vraždě jejich spolužačky, najednou tvrdí, že je nevinný. A staré, sotva zahojené rány se zase otvírají…

 

Tentokrát začnu menší zvláštností, kterou kniha má. Autorka začíná zostra. Úplně chybí něco jako uvedení do děje. Prostě jako byste najednou přijeli na cizí školu a začali prvním dnem v zavedených kolejích bez nejmenšího povědomí o tom, jak to tu chodí. Je tu najednou hrozně moc cizích lidí a vy se snažíte zapamatovat si jména. Alespoň těch, kteří jsou ve zdejším dění nejdůležitější. Chcete co nejrychleji pochopit nepsaná pravidla, která tu očividně jsou, ale vůbec vám nedávají smysl. Nikoho neznáte, takže vám nikdo nepomůže. Taky víte, že před třemi lety jedna ze studentek školy umřela. Moc bližšího jste se nedozvěděli a tak jen zvědavě pozorujete skupinku těch, kteří jí byli nejbližší – a kteří patří do jakéhosi elitního školního klubu.

Ačkoli je takový začátek trochu náročnější na začtení, musím říct, že mě se pocity „nováčka“ které ve mně vyvolal, docela zalíbily. Bavilo mě, že si všechny musím pěkně poznat, udělat si na ně názor a proniknout do tajemství zdejších sociálních vztahů a nepsaných pravidel. Pokud to autorka takto zamýšlela, potom odvedla dobrou práci. Příběh svoje tajemství nedá snadno.

Jo, záhady mě baví. Proto mě trochu mrzelo, že o tu nejdůležitější jsem byla připravená. Viníka jsem poznala ihned, jakmile se v příběhu objevil a to jsem ani pořádně nevěděla, čím má být vinen. Nebylo vůbec ani nejmenších pochyb a hned po pár větách s tou dotyčnou osobou bylo zjevné, že to bude ona. Zbývalo jen zjistit, jak a proč a co přesně.

 

Svou hlavní hrdinku autorka vystaví hned několika dost závažným problémům k řešení. Jednak je dost pod tlakem ohledně vysoké školy. Vždycky byla v rodině ta chytrá a rýsuje se před ní zářná budoucnost. Musí ovšem udržet vynikající průměr, aby získala stipendium. Její rodiče totiž nepatří mezi největší pracháče a bez stýpka by dceru na prestižní vysoké nejspíš neudrželi. Za celé tři roky se také nevyrovnala se smrtí své kamarádky a teď, když se zdá, že za to piká nevinný člověk, se jí všechno vrací. Potýká se také s komplikovaným vztahem, kdy chodí s jedním klukem, ale tajně už roky miluje jiného. A do toho má povinnosti jako Hráčka. Letos patří mezi ty, kdo vybírají nové prváky mezi Hráče a zajišťují jejich zasvěcovací rok.

V Jill se to všechno mele a právě zasvěcovací akce tomu nepomáhají. Poprvé si připouští, že to, co dělají prvákům, není nic dobrého a vzpomíná na to, co vytěsnila až do koutku paměti - jak se sama cítila, když se to dělo jí.  Vidí, jak se prváci mění, jak je to všechny změnilo, co se z nich stalo. Jill se v průběhu děje musí srovnat s minulostí, smířit se s tím, kam její rozhodnutí vedla a zjistit, co všechno unese její svědomí. Musí zjistit, jaká chce do budoucna být a co všechno pro svou budoucnost obětuje.

To, jak autorka Jill stvořila, se mi líbilo. Ona byla dobře zvolenou hrdinkou pro tento typ příběhu. Sama měla máslo na hlavě, ačkoli se zdála být hodnou holčičkou, nebyla vždycky taková. Moc dobře si uvědomovala, že nebyla vždycky poctivá ani sama k sobě, jak se pořád snažila někomu zavděčit – rodičům, partě, kamarádkám, klukovi… Možná nebyla poctivá ani vzhledem ke svému studiu. Dobře zdůrazněná byla její nejistota ohledně toho, jestli by všechno to, co dokázala, dokázala i bez výhod Hráčů. Jenže Jill ví, že toto je pro ni ztracené, že už nikdy nezjistí, jestli by dokázala získat svůj úspěch vlastními silami a má pochybnosti, jestli má být vůbec na co hrdá. Líbila se mi její potřeba zachovat se správně, i když si to musela vybojovat sama se sebou i s ostatními. A riskovala, že všechno pro ni bude mít vážné následky. Autorka tím ukázala, že zachovat se správně po předchozích chybách je sice důležité, ale už ne snadné.

 

Bylo fajn, že mi hrdinka sedla, protože všechno – současnost i minulost, sleduje příběh jejíma očima. Krom prožívání současného děje, jsou v příběhu časté náhledy hlavní postavy do minulosti, které mají přibližovat to, co se stalo a zdůvodnit to. Asi bych ocenila, kdyby byly trochu víc oddělené. Hlavní hrdinka prostě začala vzpomínat rovnou v ději. Nemůžu ovšem popřít, že z kontextu bylo pochopitelné, že jde o vzpomínku. Díky tomu vzpomínání se lépe vysvětlí, proč jsou současné vztahy mezi postavami poněkud napjaté a proč se někteří chovají tak, jak se chovají. Zároveň vyplouvají na povrch mnohá nepěkná tajemstvíčka, která se zatím dařilo úspěšně ignorovat. Zajímavé je sledovat to, jak se mnozí obhajují – protože přeci Hráči mají na škole dlouhou tradici. Jejich rodiče to dělali taky a další před nimi. Takže to nemůže být nic špatného. Je to tradice. Všichni to vydrželi, tak to vydrží i ti další.

Autorka se mi pokoušela předhazovat podezřelé, dokonce i samotná hlavní hrdinka cítila vinu. Tato vrstva příběhu na mě bohužel nezapůsobila, protože jsem si byla dost jistá svým odhadem hlavního viníka. Pokud to ale někdo neodhadne, dostane pěknou řadu podezřelých a odhalování pravdy si určitě užije o to lépe.

Protože se jedná o příběh ze střední, láska nechybí. Jill je jednou z aktérek zajímavého trojúhelníku. Vlastně jen ona přesně tuší, jak moc zajímavé to je a jaký je její vztah k oběma klukům. S Henrym to bylo dost jasné a bylo mi ho celkem líto, protože se jevil jako dobrý kluk a opravdu mu na ní záleželo. Ale co Adam? Přemýšlela jsem, co vlastně za vztah mezi sebou s Jill mají. Z její strany bylo vše očividné, ale z jeho? Choval se k ní dost nejednoznačně. Měla jsem podezření, že ví o jejích citech a umí toho využít. Pár okamžiků jsem měla dokonce pocit, že by je snad mohl i opětovat. No každopádně oba vztahy tady byly docela uvěřitelně podané, včetně toho, jak se v tom Jill motala a jak to nakonec vyřešila.

 

Celkově mě kniha opravdu bavila. Z velké části to bylo zásluhou postavy Jill, jejími dilematy, které musela řešit a způsobem, jak se ke všemu stavěla. Její vývoj jako postavy, byl perfektní. Líbila se mi myšlenka, že když se člověk vyškrábe na vrchol hory, pravděpodobně zjistí, že výhled dolů není tak parádní, jak čekal. A že možná za výhody, které získal, zaplatil vyšší cenu, než chtěl.

Pokud vás knihy ze střední, které nejsou jen o randění, baví, směle se pusťte i do této. Případné odhalení viníka už na začátku není tentokrát příběhu na škodu. Stále zbývá ještě dost co objevovat a vyřešení případu není na této knize to nejzajímavější.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za příběhem račte tudy.

 

Další YA thrillery na bloGu:

Štvaná zvěř, Straky, Přestaň mi lhát, Byli jsme tady, Návod na vraždu pro hodné holky, Já smrt, Jen pět přežije

O knize:

Autor: Jessica Goodman

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320