...: května 2023

Kniha mě oslovila tématem. Kdysi dávno na základce jsem narazila na scífka s tématikou robotů a s tím se samozřejmě dostaly do mého povědomí i zákony robotiky – které se v dnešní době zdají o dost blíže uvedení do praxe, než tenkrát. Od té doby jsem toto téma nijak nevyhledávala, ale když se objevilo zpracované českou autorkou, dalo se odolat těžko. Navíc anotace slibovala zajímavý pohled na budoucnost očima člověka z minulosti – a jeho interakci s naprosto nečekaným světem.

Po dočtení jsem zatraceně plná dojmů.

Tohle nebude krátký článek, tak se připravte :D Kdyby náááhodou se vám nechtělo číst ho celý, nabízím zkratku: Pokud si letos koupíte jen jediné nové scífko, doporučuji tohle.

Anotace:

Co dělá člověka člověkem? Sofie Adlerová ztratila doslova vše. Svět, který znala. Lidi, které milovala. Dokonce i vlastní identitu. Namísto půl roku strávila v kryogenní stázi víc než sto šedesát let. Střet s realitou je devastující a její existence se brzy smrskne na pouhé lékařské pokusy. Až do chvíle, kdy ředitelka vývoje bionických organismů zatouží posunout svůj výzkum umělé inteligence dál. Jak přesvědčit společnost, že bioroidi mohou být stejně dokonalí jako lidé? Nejvyšší představitelé technokratické korporace IGMET potřebují důkaz. A na kom jiném vyzkoušet, nakolik lidský může bioroid být, než na osobě, která oficiálně ani neexistuje a navíc je tak odlišná? Ichirův úkol je vlastně jednoduchý – najít způsob, jak ji začlenit do společnosti. Jenže Sofie má vlastní hlavu i plány a rozhodne se technologickému městu ukázat, že nic jako utopie neexistuje. A je jedno, zda jí v cestě budou stát lidé nebo bioroidi. Ichirova naprogramovaná mysl není na nic z toho připravena a zákonitě tak musí dojít ke střetu. Dokud se v něm nezačne rodit vlastní úsudek…

…

Anotace je k příběhu naprosto výstižná a láká k přečtení, ale zdaleka nemůže popsat to, jak neuvěřitelně čtivá kniha se mi dostala do ruky. Už autorčiny předešlé knihy mě bavily, tato je ale rozhodně o pořádný kus lepší a to bez urážky k původním dílům. Tady se autorka vydala do vod čistokrevného scifi a já musím říct, že i když nejsem vysloveně pravověrný scifimilec, rozhodně knize dávám plný počet bodů. Ale nečekejte obvyklé vesmírné střílečky, vesmírná loď tu taky není ani jedna :). Příběh se profiluje spíš jako scifi-detektivka s velmi zajímavě postaveným přesahem do etiky a lidsko-bioroidích vztahů. Dílo přineslo do placu hned několik zapeklitých témat, která byla nejen dobře zpracovaná ale i předhodila dost zajímavé otázky. A vůbec ne na sílu protlačené, jak to někdy bývá. Tady vyplynuly naprosto přirozeně už z podstaty popisovaného světa a společenství. Autorka nemusela svá témata ničím zvýrazňovat a i tak jsem nad nimi přemýšlela.

Předně tu máme onu zásadní otázku: Co dělá člověka člověkem? Stačí na to jen myslet a cítit – tedy duševní stránka? Nebo to, že se fyzicky narodíte z těla jiného člověka – přirozeně vyskytnuvší se fyzično? Já bych otázku klidně rozšířila: Co dělá lidské společenství opravdu lidským? Dále se nabízí otázka toho, kdy je bioroid už více méně člověkem natolik, aby získal nějaká práva a ochranu, aby přestal být jen věcí. A také co musí člověk ztratit na svém lidství, aby se stal jen přežívající mátohou, zcela závislou na jiných a jen očekávající své „vyhynutí“? Jaký vztah může být mezi člověkem a robotem a jaký je naopak nepřijatelný? Mohou si být rovni nebo jde vždy o vztah pána a otroka? Tohle jsou jen namátkou vybraná témata, na která v knize přijde řeč. Zajímavých otázek, etických, morálních a dalších autorka nabízí k prozkoumání více než dost. Slibuju, že vás budou bavit!

Autorka představuje společnost značně technicky pokročilou a zároveň také fyzicky velmi oslabenou. Záměrně neříkám morálně vyspělou, protože v tomto se bohužel lidstvo nezměnilo ani trochu. Je to společnost, která je závislá na robotech a bioroidech natolik, že musí mít i zákony na to, kolik lidí musí být kde zaměstnáno, aby náhodou lidstvo nezlenivělo (a nezpitomělo)natolik, že už se bez robotů ani nepohne. Zároveň jsou ale tito nezbytní roboti a bioroidi zcela bez práv a v podstatě slouží jako opovrhovaní služebníci – věci ke spotřebě. Chování lidstva k nim přísně řídí Vztahový zákon a ten není úplně přívětivý, i když z určitého hlediska brán je pro lidstvo tak trochu nezbytný. Bioroidi převyšovali své lidské pány v mnoha ohledech a člověk má vždycky snahu chránit sám sebe – což je logické. Nešlo přehlédnout fakt, že lidi své služebnictvo využívají velice rádi a na kde co, ale že by si jich proto vážili nebo dokonce projevili vděk tvorům téměř lidským, to tedy rozhodně ne. Prostě je berou jako neobyčejně výkonnou a pracovitou samozřejmost. V tomto ohledu bylo lidské společenství podáno vlastně dost nelidsky – ztrácelo sílu, zdraví, schopnost samostatně cokoli dělat, schopnost přemýšlet, dokonce schopnost mít děti. Lidé se stávali stádem ovládaným jednou velkou korporací, která jim dodávala bioroidy a v podstatě řídila i všechno ostatní v jejich životě. Ale že by si třeba vážili toho, co jim pomáhá, Proč, je to přece samozřejmost. Zaplatili si to! Nepřemýšlí nad tím. Prostě to tak je. Lidi se zase jednou považují za nadřazený druh. Jestli právem, to už lze posoudit z příběhu. Srovnání lidské povahy v budoucnu s dnešní dobou je více než zajímavé – pokud se pustíte do srovnávání. A stejně zajímavé je zobrazení toho, jak jsou děti i v této společnosti „čisté“, než dospějí a přijmou hodnoty společenství, v němž žijí. Scéna, kdy toto pochopíte, vás srazí na kolena.

Do tohoto světa je vržena osoba vytažená ze stáze po opravdu velmi dlouhé době. Osoba, která je ještě stále člověkem, jak si člověka představujeme dnes. Chudák holka nemá nejdřív situaci vůbec jednoduchou. Nejen že se musí vyrovnat s tím, že se ocitla sama v cizí době a nikdo, koho znala, už nežije – pro ni je to jako včera, když ji uložili do stáze se slibem, že bude probuzena za půl roku. Musí se smířit s tím, že všechno – svou minulost, osobnost, touhy a sny už neodvolatelně ztratila. Musí se i naučit žít v novém světě, jehož fungování a pravidla nechápe a kde nemá žádná oficiální práva, protože pro současnou společnost ani neexistuje. Místním vědcům se nicméně hodí. A hned dvěma oddělením. Zkoumat ji chtějí nejen genetici, ale nevědomky je zapojena i do výzkumů nové, tajně vylepšené, generace bioroidů.

Aby toho na ni nebylo náhodou naloženo málo, zaplete se do neočekávaných událostí, které mají potenciál otřást celou společností a ohrozit nejen lidi v ní.

Teď tedy nějaké ty moje dojmy.

Uf, kde začít :)

Musím říct, že jsem příběh – který jsem přečetla za dva dny – musela nechat pár dnů odležet, protože na psaní článku jsem byla příliš plná dojmů a nadšení. Snad jsem se tedy dostala do stavu, že své dojmy dokážu přednést smysluplně :)

Pokud bych měla shrnout nějak zjednodušeně žánr příběhu, označila bych ho za supr scifi-detektivku, která se čte doslova jedním dechem. Nechybí tady zajímavá zápletka a napínavé scény, kdy se hrdinové ocitnou doslova na ostří nože a budou závodit s časem, aby dokázali zastavit padoucha. Zároveň příběh nepostrádá ani hlubší vody lidské existence, nad kterými se dá krásně zamyslet. Hlavní hrdinka se nepere jen s „padouchem“, ale dost často i sama se sebou a s fungováním světa okolo sebe, které je pro ni místy nepochopitelné.

Zdejší společenství se povedlo autorce vymyslet skvěle. Společnost byla samozřejmě ovládaná určitou hierarchií moci, jako každá jiná. Zde byly hlavními orgány moci Senát (udržující tradici) a Rada (zaměřená na pokrok), ale při čtení jsem se musela pořád ptát, jestli náhodou nemá trojúhelník moci ještě třetí hrot – a to ten, který je nad oběma dvěma ostatními. Vůbec pro mě nebylo těžké si představit, že by budoucnost lidstva takto klidně vypadat mohla i se všemi okolnostmi, které k situaci (podle knihy) vedly. Autorka to měla dobře promakané do každého detailu. Měla jsem chuť nechat se prostě jen unášet technickými divy a možnostmi, které bych dokázala skvěle využít už teď, jenže byly tu věci pod tím technickým pozlátkem, které autorka ukázala prostřednictvím své hlavní postavy a ty nešlo ignorovat. Při čtení bylo snadné uvažovat nad tím, jestli bych to chtěla zažít jako Sofie a nechat se světem fascinovat – jestli bych to přijala lépe nebo hůře než ona. Dílem se i děsit, co se s lidstvem stalo a zároveň pochopit, že v zásadních věcech se lidstvo nikdy nepoučí a nezmění – zkrátka technicky vyspělá společnost opět morálně a eticky nevyspěla.

V knize dostalo důležitou roli více postav, ale nejdůležitější jsou pro mě dvě.

Sofie byla skvělá postava, ale chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Na začátku příběhu ji, chuděru, rozmrazili a ze zcela pochopitelných důvodů nebyla v psychickém stavu dostatečně stabilním na to, aby si okamžitě získala vřelé sympatie – všechen ten zmatek, nechápání a bolest… Autorka její duševno popsala naprosto přesvědčivě, velmi dobře byly podle mě zpracované i reakce člověka, kterého probudili po více než 150 letech. Postupně tak bylo čím dál lehčí se do ní vcítit, když jsem pochopila, co všechno ztratila a co všechno bude muset přijmout, aby mohla žít v novém světě. Sofii bych označila za opravdu dobře napsanou postavu. Líbilo se mi její rebelování proti systému a drobné porušování pravidel. Líbilo se mi i její odhodlání bojovat za ty, kterým absolutně nic nedlužila, čistě jen proto, že to považovala za jedinou správnou věc v daném okamžiku. Nemusíte mít obavu, že by byla přehnaně dokonalá. Svou umíněností a neochotou zajímat se o pravidla nového světa způsobila dost často problémy sobě i jiným, ale rozhodně jí to nepřičítám ke škodě. Prostě byla postavou, do které se člověk vžil snadno.

Zejména, když se dostala do společnosti druhé hlavní postavy – bioroida Ichira. Interakce těchto dvou postav byla pro mě naprosto fascinující. Chudák Ichiro ze začátku vůbec netušil, jak si poradit s podivně reagující osobou, kterou dostal na starost. V rámci experimentu se snaží být lidský, aniž by dostal nějaká vstupní data o tom, co to vůbec znamená a jak toho dosáhnout. V podstatě se učil přímo interakcí s člověkem, který ještě není zkažený dobou a není na bioroidy a jiné robotické společníky vůbec zvyklý. Nejdřív se mi zdál být prostě jako běžný „robot“, ale v interakci se Sofií se postupně měnil. Jeho první pochopené emoce byly rozhodně podráždění nad chováním Sofie a nebála bych se říct, že znechucení nad její nerespektující existencí, která nabourává jeho svět a všechno, čemu on rozumí, neochotou se přizpůsobit a být vděčná, že žije. Strašně mě bavily jeho okamžiky „ona nějak reaguje a já nechápu proč“. Ona byla emocionální a velmi lidská, on racionální a „robotický“ a dohromady tvořili zajímavý celek vzájemně se od sebe učících jedinců. Uvažování bioroida a navazování vztahu s člověkem mě prostě úplně pohltilo – tohle byla jedna z těch věcí, které bych opravdu zažít chtěla.

Upozorňuji ty, kteří nemají rádi romantickou linku – buďte bez obav! Upozorňuji ty, kteří jiskření mezi postavami potřebují – nejen láska dokáže jiskřit!

Příběh samozřejmě nebyl jen o seznamování s duševnem Sofie a učením Ichira, jak být člověkem. Lidstvo bylo zdegenerované, nemocné a fyzicky slabé – což si nepřekvapivě způsobilo samo – oddělení genetiky v IGMETu se na tuto situaci populace zoufale snažilo najít lék. Jistou naději na zlepšení představovaly Sofiiny čisté, nepokažené geny. Vedoucí lékař tedy mocně toužil po jejím genetickém materiálu k výzkumům. Stejně mocně po její spoluprácí toužila i magistra a vrchní vývojářka bioroidích systémů, která se snažila ne zrovna legální cestou otestovat svoji nejnovější třídu zatím neschváleného bioroidího programu. Oba dva se tedy mocně rvali o to, kdo ji bude mít pod větší kontrolou. Navíc se celou dobu zdálo, že za těmito dvěma výzkumy se ukrývá ještě něco dalšího, co má potenciál zahýbat světem. Z postupných náznaků se vyvinulo cosi, co mělo potenciál uškodit naprosto všem. Sofie se ke své smůle přimotala právě k tomuto a mě tím při čtení způsobila několik menších infarktů při napínavých scénách. Tím, že autorka zvolila hlavního hrdinu z „jiné doby“, udělala svůj příběh a její roli v něm více uvěřitelnou. Žádné jiné postavě z toho světa bych nikdy neuvěřila, že by byla schopná udělat to, co Sofie. Obětovat to, co se rozhodla obětovat ona, zachovat se jako ona a zároveň cítit to, co ona cítila.

Musím nicméně uznat, že napínavé scény a scény, které se zaměřovali na rozvoj přátelství mezi pravidly sešněrovaným bioroidem a rebelujícím člověkem, byly v perfektní rovnováze. Měla jsem pocit, že mám obojího přesně tolik, kolik je potřeba. Styl psaní přinesl více popisů a zaměření na myšlenky postav než dialogů, ale tohle mi zrovna sedí. Hodnotím rozhodně kladně, že postavy zbytečně nemlely nesmysly a všechny rozhovory přinesly něco pro příběh důležitého. Stejně kladně hodnotím popsaný okamžik, kdy se v Ichirově programu „něco zlomilo“ tím správným směrem od stroje k člověku – a to není spoiler, protože od začátku víte, že výzkumný program je zaměřený právě na to přizpůsobit bioroidí společníky co nejvíce lidem a jejich uvažování. Za tuto scénu autorce moc děkuji, protože jsem si ji úžasně užila. To byl taky ten okamžik, kdy pro mě Ichiro přestal být strojem, stal se prostě mužskou postavou, kterou jsem si naprosto oblíbila.

Otázku z anotace, tedy co dělá člověka člověkem, odpovídá kniha více než dobře. Bohužel musím konstatovat, že některé typicky lidské vlastnosti většinou nejsou zrovna to, čím by se lidstvo mělo nějak chlubit. V tomto ohledu jsem byla v pokušení fandit spíš bioroidům – a pokušení bylo snadné podlehnout. Ti se aspoň řídili nějakými zákony, které by pro lidi měly platit taky. Pak si zkuste nezamýšlet se nad tím, proč je pro člověka tak snadné ublížit jinému člověku. A je úplně buřt, ve jménu čeho se to ubližování děje.

Příběh mi po dočtení chybí už teď, proto jsem ráda, že budou další díly a do světa, který autorka vybudovala, se ještě podívám. Rozhodně oceňuji příběhy, které (krom skvělého počtení) mi dají možnost přemýšlet nad něčím zajímavým a důležitým.

Za knihu moc děkuji přímo autorce.

Vyšla v nakladatelství Epocha a na ukázku můžete nahlédnout třeba zde.