Ptáček na klíček

 

Na knize mě lákala obálka, to především. Vlastně díky ní jsem si knihy vůbec všimla, protože mezi dětskými spíš nelovím. Každopádně trvalo dost dlouho, než jsem si ji vybrala k přečtení. Bála jsem se, že příběh bude na mě přeci jen už moc dětský, i když mě lákal. Na druhou stranu jsem četla dost knih pro stejnou věkovou kategorii, které se mi líbily moc. Tak jsem se rozhodla to zkusit.

Anotace:

Napínavý příběh ze zasněženého Walesu o síle rodiny i výjimečné odvaze. Když jedné zimní noci obdrží Seren Rhysová na mrazivém viktoriánském nádraží záhadný balíček od neznámého cestujícího, netuší, jaké potíže ji čekají. Na cestě za novým životem míří do odlehlého venkovského sídla. Po příjezdu však zjistí, že její představa veselých Vánoc byla jen klam. Vyzbrojená mluvícím ptákem, jehož slova možná nejsou pravdivá, kouzelným sněžítkem a vlastní odvahou se Seren vydává na nebezpečnou půlnoční výpravu do začarovaného světa sněhu a hvězd. Jejím cílem je vrátit sem ztracené štěstí.

…

 

Knížka, kterou jsem měla v rukách je opravdu hubené soustíčko. Je to na jeden večer čtení, ale příběh tím nic netratí na napínavosti ani na atmosféře zimní, tak trochu čarovné noci.

Na začátku knihy jsem se setkala s hlavní hrdinkou na nádraží. Odjížděla z dětského domova ke své nové rodině, která se jí chtěla ujmout. Maluje si, jak bude její nový život vypadat, jak ji rodina uvítá a stráví spolu krásné první Vánoce na rodinném sídle ve Walesu. Dokonce mají i syna přibližně v jejím věku a na toho se těší snad nejvíc. Po pobytu v sirotčinci, kdy byly ostatní děti spíš soupeři o zdroje, se těší, na první dítě, které by mohlo být kamarád. Když ale dorazí na místo, všechno je úplně jinak a ona cítí, že místo radostných příprav na Vánoce všechny lidi v sídle obestírá smutek nad jakýmsi společným tajemstvím…

Seren je zvědavá a to, co před ní všichni tají, jí nedá spát. Rozhodne se věci přijít na kloub a s pátráním jí pomáhá mechanický havran na klíček, který se k ní dostal úplnou náhodou.

 

Styl psaní je celkem dost úsporný, což není divu vzhledem k rozsahu knihy a tomu, že je určená dětem. Přes malý počet stránek dokázala autorka vybudovat pěkný a napínavý příběh. Krásně vykreslila atmosféru téměř prázdného, rozlehlého panského domu a záhadu jednoho ze zamčených pokojů. Dobře taky působí zasazení do opuštěné venkovské krajiny a to, že se všechno odehrává na podzim a v zimě, kdy se brzo stmívá, všude je sníh, lesy okolo jsou temné a záhadné a dům obestírá ponuré ticho. Úplně jsem to při čtení viděla před sebou. Všechno tohle atmosferično pěkně propojila s místními pověstmi a mytologií. Podle obálky by člověk čekal nějakou roztomilou, jen lehce dobrodružnou pohádku pro děti. Jako jo… i ne. Pohádka to určitě je, ale má vlastně na pohádku docela zajímavou myšlenku a je i trochu strašidelná. Trochu mi připomněla pohádku o Zimní královně.

 

Jako svou hlavní postavu si autorka vybrala holku, která byla zvyklá se životem prodírat sama a popasovat se s těžkými podmínkami. Seren ze všeho nejvíc toužila po svém místě ve světě, kam patří a kde je přijatá - po rodině a proto nebylo vůbec překvapením, že se za svou novou rodinu postavila a bojovala za jejich a tím pádem i své štěstí. Docela mě překvapuje, jak propracovanou postavu na těch pár stranách autorka měla. Pro čtenáře je snadno pochopitelná a velmi lehce se s ní „spřátelí“ a bude jí fandit.

Mezi přiměřeným množstvím vedlejších postav vyčníval havran na klíček, který byl úžasný. Byl takovým odlehčujícím, humorným prvkem a zároveň pomocníkem a přítelem hlavní hrdinky. Jinak byl příběh hlavně o Seren a jejím pátrání po pravdě a tak vedlejší postavy dostaly jen nejnutnější prostor v rámci jejich úlohy v ději.

Za protivníka tu byly bytosti z waleské mytologie, což bylo docela zajímavé, protože s tím jsem se ještě nesetkala. Tedy přeneseně ano, protože některé bytosti jsou očividně předlohou pro hodně populárních knih. Tady ale byly pojaté přeci jen trochu méně malebně a více odlidštěně. Opravdu působily jako cizí element, který si rád pohrává s říší smrtelníků. Něco chladného, lhostejného co se vždy dívá ze stínů a rádo si bere pro sebe. Serenin pobyt v jejich studené zimní říši byl docela strašidelný a postaral se o krásné vyvrcholení napětí, které autorka pečlivě budovala celou dobu. A samozřejmě, jako v každé správné pohádce, i tady je šťastný konec a odměna pro Seren za její odvahu a snahu v podobě splnění jejího největšího snu.

 

Jediné, co bych vytkla, je rozsah knihy. Jasně 176 stran se zdá dost, ale protože je kniha pro děti, je zde i o něco větší písmo, což taky ubírá prostoru (to ale nevytýkám, naopak). Příběh by unesl klidně i nějakou tu desítečku stran navíc. Třeba pobyt Seren v zimní říši a překážky, které tam musela překonat, bych natáhla určitě. Beru-li ovšem v úvahu, že příběh je pro menší děti, je to vlastně takto dostačující. Bylo příjemné si po delší době přečíst takovou jednohubku, která ale nepostrádá nic, co by dobrý příběh měl mít.

Knihu určitě ráda doporučím nejen pro děti. Jsem přesvědčená, že je bude bavit a při společném čtení si ho určitě užijí i rodiče.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Prohlédnout si ji můžete tady.

 

O knize:

Autor: Catherine Fisherová

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 176

Dračí dcera

 

Kniha mě samozřejmě utáhla na obálku a koho taky ne :) Na modré draky slyším už od dob Eragona a abych pravdu řekla, moc YA dračích příběhů se mi do rukou nedostalo. Když přišla nabídka s touto knihou, řekla jsem si, že se to musí napravit a i když je kniha spíš pro mladší čtenáře, než obvykle čtu, rozhodla jsem se ji zkusit.

 

Anotace:

Když se služebná Milla stane svědkem vraždy, obrátí se jí život vzhůru nohama. Stane se totiž opatrovnicí posledních čtyř dračích vajec – a záhy také první dračí jezdkyní nové éry! Jenže vládce ostrovního města Arcosi je odhodlán existenci magických tvorů za každou cenu utajit. Dívka se rázem ocitá v centru mocenských bojů o samou duši Arcosi a jeho obyvatel.

Městem zuří nepokoje. Staří Arcosané se vracejí a dožadují se svých práv. Přinesou draci spásu, nebo plameny? A kdo je vlastně Milla – dívka bez minulosti a rodiny?

 

…

 

Na Arcosi žili dřív draci úplně běžně. Líhli se na tržišti, hledali svého spřízněného člověka a pomáhali lidem na skalnatém malém ostrově přežít. No, časy se mění. V době začátku příběhu není na Arcosi drak dávno ani jeden. Původní obyvatelé ostrova jsou také pryč a zemi zabral jiný národ, který si své malé území uprostřed moře velmi střeží. Jeho vévoda se stará o svůj lid – ovšem pouze o ten norlandského původu. Další národ, který tu žije, Sartolané, nemají zrovna na růžích ustláno a je vůči nim uplatňován značný útlak a znevýhodňování.

Jenže to se má brzo změnit. Podle starého proroctví se draci na Arcosi vrátí a s nimi přijde nový řád. Utlačovaní získají svá práva a všechno bude zase jako dřív. Protože je tato kniha určená dětem, není překvapením, že v centru toho všeho bude stát mladá dívka, skoro ještě dítě, která náhodou získá dračí vejce a jeden z vylíhnutých draků si vybere právě ji. Hlavní hrdinka Milla je sirotek. Žije v domácnosti bohatého kupce a dělá služebnou jeho dceři. Na první pohled tak nevypadá jako někdo, koho by si vybral drak jako svého člověka. Jenže se to stane a protože draci jsou čtyři, ti další zvolí Tarju, dívku, které Milla slouží, jejího bratra Isaka a syna místního vévody, Viga.

Příběh tedy začíná zdánlivě šťastně – čtyři mladí lidé a čtyři draci se našli a začíná se naplňovat proroctví, které povede k lepšímu životu pro obyvatele Arcosi. Cesta k šťastnému konci ale nebude jednoduchá.

 

O této knize se mi kupodivu nepíše moc lehce, i když se mi snadno četla. Tentokrát mi to, že nejsem cílovou skupinou, docela vadilo. Autorka totiž dokázala knihu na své čtenáře zacílit naprosto přesně. V patřičném věku 10 – 15 let bych si tento příběh užívala neskutečně. Takto byl pro mě příliš dětský, i když do něj autorka zahrnula vážnější témata, jak je poslední dobou zvykem.

Postavy hlavních hrdinů mi poměrně sedly, alespoň ve třech případech určitě – v těch třech, kteří byli přeci jen o něco starší než Milla a díky tomu jsem jim i mnohem víc věřila jejich chování v událostech, které přišly. Co se mě týká, Milla byla navíc, což je bohužel hloupé vzhledem k tomu, že ona měla stát v čele příběhu celou dobu. Mnohem zajímavější hlavní hrdinka by byla Tarja. Oba kluci Vigo i Isak byli super a měli v příběhu své vlastní (dost zajímavé) místo, jen mi připadalo škoda, že nedostali moc prostoru. To ale v podstatě žádná z postav kvůli tomu, že jich bylo tolik. Autorka s nimi dost klouže po povrchu, ale pro danou cílovou skupinu jsou popsané přesně akorát. Nejvíc se samozřejmě věnovala Mille, která mě ale bohužel nebavila. Oproti ostatním třem byla přeci jen hodně dětská, což ale podle mého názoru bude plus právě pro cílovou skupinu, která se s ní díky tomu sžije mnohem rychleji.

V příběhu se stane docela hodně věcí, na tak malý rozsah knihy. Vysvětlené však byly dostatečně vzhledem k očekávanému věku čtenářů. Tam, kde starší čtenář uvidí logické díry a příliš snadná řešení, uvidí čtenář ve správném věku dobrodružství, napínavost a bude se těšit na to, až bude bezpráví potrestáno. Moc se mi líbilo zpracování právě toho bezpráví. Vévoda věřil, že dělá dobrou věc pro svůj národ, že se o své lidi stará a bojuje za ně. Nebyl tedy prvoplánově zápornou postavou, která páchá zlo schválně.  Jeho dobré úmysly vůči Norlanďanům však byly cestou do pekla pro Sartolany. Autorka na tom ukázala, že svět není černobílý a je nutné posuzovat věci ze širšího náhledu. Dobrý úmysl se snadno stal zlem.

 Hrdinové řešili krom problémů své země i své vlastní problémy. Nejzajímavější příběh dostal do vínku Isak a mě by mnohem víc bavilo sledovat právě ten jeho. Isak neměl úplně nejpevnější zdraví. Měl kvůli tomu pocit, že pro svého otce není dost dobrý. Snadno tak podlehl vévodovu vlivu, když ten se k němu choval jinak. Isakovi se také vylíhlo nejslabší dráče, které mělo v příběhu ještě další znevýhodnění oproti ostatním. Pro Isaka se tak komplikovalo zapojení k ostatním a dost se jim odcizil. Autorka jeho pocity a reakce na toto zpracovala skvěle. Ve své odlišnosti i v odlišnosti svého draka se cítil izolovaný a podle mě to ještě krásně ovlivní vývoj postavy do dalších dílů. Osobně mu fandím nejvíc a doufám, že v další knize bude mít více prostoru. Nepochybně i s ním se někteří čtenáři dokážou sžít perfektně.

Vigo byl vůči svému otci vévodovi v podobném postavení, měl ale mnohem stabilnější osobnost díky vlivu své matky. Synové, kteří se postaví svým otcům, jsou pro mě obecně zajímavými postavami a jsem zvědavá, co s ním bude dál. Tarja sice nebyla taky úplně taková dcera, jakou by její otec asi chtěl, o to ideálnější byla jako dračí jezdkyně. Byla hrdá, odvážná a věděla, co chce. Líbilo se mi, že autorka vybrala pro své postavy rozdílné povahy a různé jinakosti. Tohle působí v příbězích většinou dobře a ukazuje to, že odlišnosti lidských povah jsou ku prospěchu věci a být jiný není špatně.

Draci působí ze začátku tak trochu jako troubové než nebezpečné potvory a jejich lidé se k nim chovají jako k plyšákům. Ale tak jsou to dráčata :) tedy aspoň ze začátku. Nejvíc patrné to bylo na Mille a jejím Ignatovi. Právě na nich dvou se autorka rozhodla nejvíc ukázat vztah mezi člověkem a drakem. Za mě toto popisování opět perfektně odpovídá cílové skupině a ta bude patřičně spokojená. Bude pro ni snadné si představit, že jsou v podobné situaci a mají svého draka, který se chová spíš jako štěně.

 

Kniha se může právem pyšnit skvělými popisy a parádně čtivým stylem, kterým autorka svůj příběh přednáší. Když už jsem se do knihy začetla, bylo těžké se odtrhnout. Jediné, co mě trochu mrzelo, že komplikace a těžkosti se Mille řešily až podezřele snadno. To ale opět patří ke knihám pro danou cílovou skupinu. Čtenáři si tu můžou pěkně prožít všechno od nálezu vejce, vylíhnutí dráčete až do prvního letu. Všechno prožijí s Millou a Ignatem. Ostatní jsou v tomto trochu upozaděni, ale to je pochopitelné, když si autorka vybrala, že draky a jezdce bude mít čtyři. Díky tomu může do popředí postavit jejich přátelství a spolupráci. V některém případě dokonce lásku, i když ta je zde podána lehce, spíš nenápadně a naprosto úměrně věku. Přátelství mezi jezdci i ostatními postavami je tady klíčové a bez spolupráce a vzájemné pomoci by postavy nedosáhly ničeho. Všichni se spojí za společnou dobrou věc a tohle podle mě do pohádek rozhodně patří. Moc se mi líbí, že autorka nepodlehla některým současným trendům a středobod jejího příběhu je právě toto.

Kniha Dračí dcera je takovým předstupněm před dalšími dračími knihami, jako je například Eragon. Pro děti, které chcou svoji první knihu o dracích bude skvělým čtením. Kniha je i přes poměrně závažné životní skutečnosti postav spíš pohádkou než fantasy příběhem. I když se v ní odehrávají situace, kdy má sobectví, chamtivost a bezpráví navrch, není to podáno přehnaně krutým a zlým způsobem. Zároveň se autorka nebojí nechat postavy prožít něco zlého, aby mohla ukázat, že spolu budou silnější a dobro dokáže zvítězit, i když to bude něco stát.

Pro cílovku ve věku kolem jedenácti let je to rozhodně skvělé čtení, pro starší čtenáře už bohužel ne, ti už by mohli v příběhu něco postrádat. Za sebe nemůžu říct, že by mě příběh nezaujal, ale přeci jen byl pro mě až příliš jednoduše psaný. Jako oddechovka a milá pohádka o přátelství ovšem zapůsobil parádně a docela mě mrzí, že jsem něco podobného v dětství neměla :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh draků z Arcosi najdete tady.

 

O knize:

Autor: Liz Flanagan

Překlad: Karolína Medková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 320

 

Holka od koní

 

Co bylo důvodem, který mě přiměl přečíst si knížku pro desetileté holky, ptáte se? Odpověď je překvapivě jasná – téma! Knížky o koních jsem v patřičném věku hltala. A nebyly jich tenkrát zrovna hrstě. Spíš jen pár. Takže jsem se rozhodla dopřát si něco málo koňácko-dívčích příběhů i na poněkud… hm… poněkud starší kolena.

Anotace:

Třináctiletá Vilma je až po uši zamilovaná do koní. Když se jí naskytne příležitost trénovat v prestižní jezdecké akademii v Dubině, je nadšená. Snaží se co nejlépe zapadnout do kolektivu a hlavně se chce naučit správně jezdit a skákat na koni, aby se mohla zúčastnit jezdeckého Poháru. Najde si Vilma v jízdárně konečně nějaké kamarády a podaří se jí zachránit koně Clyda?

Veselá a vtipná knížka o koních, jezdeckých závodech, kamarádství, trapném otci, otravné sestře a vzdálené mamince.

…

 

Od startu mě to bavilo. V knize je schovaný hezký příběh, v němž se dá prožít podzim v jezdeckém oddílu, první závody, maškarní jízda i pravidelné tréninky na jízdárně. Prostě takové ty běžné i výjimečné koňácké dny, které prožil každý, kdo začínal jezdit.

Hlavní hrdinka a vypravěčka Vilma si konečně plní svůj sen. Rodiče jí dovolili, aby začala chodit do jezdecké školy. Má tam půjčeného koně, na kterém se učí jezdit a o kterého se stará. I když to zdaleka není nejlepší kůň – její spolujezdci mají daleko ušlechtilejší a navíc vlastní – pro Vilmu je její Clyde největší láskou. Spolu se připravují na první závody a Vilma se snaží spřátelit se svými kolegy z týmu.

 

Hlavní hrdinka byla správně trhlá a do koní zamilovaná holka. Chovala se na svůj věk (možná spíš o trochu mladší) a myslím, že malé holky od koní se v ní snadno najdou. Je trochu třeštidlo a vrhá se do akcí poněkud zbrkle, ale na druhou stranu tím není otravná a je s ní zábava. Pořád má v sobě takovou tu hezkou naivní dětskou víru, že se věci snadno spraví.

Líbilo se mi rodinné zázemí hrdinky. Měla skvělého tátu a sestru, která byla chytrá a tak trochu nesnášela cokoli, co „smrdělo koněm“, ale spíš naoko a ve skutečnosti měla s mladší sestrou docela hezký vztah. Její maminka pracovala jako vojenská pilotka a tak se rodina hodně stěhovala. Vilma to tedy neměla jednoduché v tom, že si musela často hledat nový život v novém prostředí. Byla tedy trochu uzavřenější a těžko hledala cestu k lidem okolo.

 

Příběh není nijak složitě psaný. Řekla bych, že právě tak akorát pro věk cca 10 let. Text má větší písmena, takže se bude dobře číst i méně zkušeným čtenářům. Kapitoly jsou krátké a děj v nich příjemně utíká. Pro malé slečny, které toho o koních moc nevědí, autorka vysvětluje pod čarou některé pojmy a názvy koňských záležitostí. I když osobně jsem přesvědčená, že koníchtivé holky mají dáááávno patřičné pojmy nastudované a nad nápovědou spíš ohrnou nos :)

Vilma byla trochu chodící magnet na průšvihy, nehody a katastrofy všeho druhu. Každou chvilku se jí přihodil nějaký trapas, který ji udělal středem nevítané pozornosti. Situace to byly dost zábavné a z knihy dělaly příjemně zábavné a veselé čtení.

Některé události v knize přinášejí pro čtenáře i zajímavý benefit. Ukazují jim, že lidem je potřeba dát příležitost, aby se projevili a že všechno chce svůj čas. Jen je potřeba před tím neutíkat a nebát se to zkusit, nebát se dát šanci lidem, kteří třeba neudělali nejlepší první dojem. A když věci neprobíhají tak, jak bychom chtěli, nemusí to nutně znamenat, že je to špatně.

Jediné, co mi na knize vadilo, byly neustálé hashtagy #horsegirl a podobné. Autorka to měla na každé stránce a mě to rvalo za oči. Počítám ale, že to s sebou nese doba. Je to současné, takže to tam nejspíš patří. Holkám v patřičném věku to určitě čtení nepokazí. A my starší musíme pochopit, že dneska už si fotky Železníka do jezdeckých skříněk nikdo nelepí. Dnes si je přilepí na facebookovou zeď a místo srdíček nakreslených červenou fixou tam lupne hashtag.

 

Pro „holky od koní“ tohle bude příjemná kniha, kterou si určitě užijí. Já bych ji ale doporučila spíš od devíti let, přeci jen, hlavní hrdinka opravdu působí mladší a i jednoduchý styl psaní tomu více odpovídá.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Holku od koní můžete potkat třeba tady.

O knize:

Autor: Carrie Seimová

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 240