NaNoWriMo 2020

 

… třetí kolo…

Tentokrát s pochybnostmi, otráveností světem a extrémní leností. Ale opět úspěšně.

Letos to začalo pochybnostmi a s blížícím se listopadem i jakousi nechutí a nevírou, že v této době dokážu vůbec psát (líná dělat cokoli). Ne, že bych nevěděla co psát – v plánu bylo pokračování loňského příběhu. Spíš jako bych zapomněla jak na to. Celou tuhle vypjatou pandemickou situaci jsem pročetla až do posledního říjnového týdne a teď přišel čas to otočit – začít ta slova, která nalezla dovnitř z cizích knih zase plivat ven do svého vlastního příběhu. Jenže číst je pohodlnější, že :) a čumět na dokumenty ještě víc.

Kupodivu se všechno změnilo hned první den, kdy se dostavilo to správné nadšení a chuť pokračovat. Taky naskočily mé oblíbené heurékáče – takové ty stavy, kdy se záhady a slepá místa prostě řeší nějakým divným psacím zázrakem. No okej, hned první den to sice jednu postavu stálo krk, ale i tak je to scéna (i zápletka) úplně parádní, která pohne děj malinko jinam, než jsem loni myslela, že pošlape. Znáte takový ten stav, kdy se v ději začne něco samo ubírat směrem, který už nejde nijak zvrátit? Tak to bylo ono. Objevila se taky jedna paličatá postava, která si hrabe prostor pro sebe. No, je s ní sranda, i když jde někdy ostatním na nervy. Nechám ji ukázat, co umí.

Letos taky pokračovala ve škodění věc, která mě zase až tak nepřekvapila. Po práci je prostě problém napsat víc, jak tisícovku a spíš je to ještě míň. Hlavě se nechce začínat. Prostě se do toho pořádně nepotopím a ani se mi moc nechce nasazovat šnorchl. Naštěstí jsem se pořád ještě mohla potápět o víkendu a dovolená to jistila :) Týden dovolené je jistota, která v listopadu prostě musí být.

Kupodivu také letos rušil okolní svět víc než jiné roky. V práci nastaly trochu divoké časy a co se děje všude jinde asi nemusím vysvětlovat. Nešlo to moc ignorovat a přispívalo to k otrávenosti a nechuti něco dělat. Letošek se prostě nepovedl celosvětově. NaNo ale nakonec úspěšné bylo – padesátku jsem měla dokonce s předstihem a kdyby nebyla ta nechuť, šlo by to snad i rychleji.  Navzdory otravě realitou jsem nikdy neměla problém psát, když už jsem začala.

Dopsán celý příběh samozřejmě není. Měl být, ale věci se komplikují a postavám se ještě nechce spěchat do konce a některé věci prostě nejde odbýt pár slovy a přeskočit už vůbec ne. Stejně je ale pořád v plánu dopsat to letos a pustit se od ledna do revizí - no, ale znám se, takže tuším, jak to asi s tím letoškem dopadne :).

Chvíle, kdy budu potřebovat bety, se nezadržitelně blíží. Asi je mi z toho trochu blbě :D

Dva v srdci

 

Knihu Dva v srdci jsem otvírala s dost velkým očekáváním. 

Byla jsem zvědavá, jestli mě chytne stejně, jako autorčina první kniha (Den, kdy jsem zahlídla lásku), protože tu jsem slupla doslova na posezení.

Anotace:

Dva životy. Dvě lásky. Jedna volba.
Lydia a Freddie. Freddie a Lydia. Jsou spolu víc než deset let a ona je přesvědčená, že jejich lásku nemůže nic zničit. Brzy ale zjistí, jak moc se plete…

Freddie zemře při autonehodě a Lydia je poprvé sama. Jediné, co chce, je zůstat v posteli a brečet. Moc dobře však ví, že Freddie by si přál, aby žila šťastně a naplno i bez něj. Proto se o to pomalu, krůček po krůčku, snaží. Pak se ale stane něco neskutečného. Lydia najde způsob, jak získat svůj starý život i s Freddiem zpátky.

Život, ve kterém k žádné tragické nehodě nedošlo. Život, pro který plakala celé měsíce. Znovu a znovu překračuje práh do minulosti. Ač se to zdá neskutečné, žije dva životy zároveň. Návštěvy ve světě, kde Freddie pořád žije a kde Lydiino srdce stále patří jenom jemu, si však vybírají svoji daň. Protože v tom skutečném se objeví někdo, kdo chce, aby zůstala s ním.

…

Menšímu srovnání obou autorčiných knih se asi nevyhnu a vlastně je i docela na místě, protože některé věci byly celkem podobné. A teď nepočítám styl obálky :)

Předně si autorka zachovala svůj velmi příjemný a pohodový styl psaní. Nechyběl ani jemný humor, který těžší téma trochu odlehčoval a hodně sympatická hlavní ženská postava, která byla trochu podobná Laurie z předchozí knihy. 

Podobné byly i vztahy mezi postavami. Autorka umí krásné podtrhnout to, že pevné mezilidské vazby jsou důležité pro život v dobrých časech, ale hlavně i v těch špatných a lidi se mohou (a měli by) podpořit navzájem, pokud mají kolem sebe přátele a rodinu. Opora, kterou Lydii poskytla rodina, přátelé a kolegové v práci byla viditelná a Lydia dostala i příležitost půjčené vrátit, když i oni potřebovali pomoct. Líbí se mi, jak autorka pracuje s tím, že každý má někdy problémy a nemá to v životě snadné – dokonce i u vedlejších postav je na to dbáno a autorka jim připravuje plnohodnotné příběhy. Lydii se pochopitelně věnuje nejvíc, protože jde o její příběh a ona ho vypráví. O životy ostatních jsem ale ochuzena nebyla. Dílo tak působilo opravdu živoucně a realisticky.

Struktura příběhu se odehrávala více méně ve dvou letech – to byl trochu rozdíl oproti předchozí knize, kde bylo časové období podstatně delší. Podobnost byla naopak v tom, že ty nejemotivnější věci se zase soustřeďovaly na období kolem vánoc. Zde navíc přibylo ještě období okolo plánované svatby hlavní hrdinky, která se z jasných důvodů neuskutečnila.

Hlavním tématem celého příběhu je to, jak se hlavní hrdinka vyrovnává se smrtí muže, kterého považovala za svou životní lásku a vlastně jí i byl – vždyť spolu chodili od čtrnácti let. To nejromantičtější a nejkrásnější bylo tedy pryč a s tím odešla hrdince největší životní jistota a věc, kterou považovala za danou – společná budoucnost s Freddiem. Všechno pro ni bylo najednou jiné, prázdnější a bez jasného směřování a šlo jen o to žít dál. Lydia musela vše přijmout, do jisté míry se sama změnit a naučit se žít bez Freddieho. A vlastně i svým způsobem najít novou Lydii.

Paní autorka svou knihu rozdělila na dvě části, v nichž v každé se Lydia vyrovnává se svou ztrátou trochu jinak a jiným způsobem poznává sama sebe – tentokrát opravu sebe. V části nazvané Bdění je ukázán reálný svět – je zabydlený Lydiinou rodinou, která poskytuje ukázkovou oporu. Jsou tu její kolegové z práce a pak také její nejlepší přítel Jonah, který byl také Freddieho nejlepším přítelem a oba tak jsou na stejné lodi, co se ztráty týká. Tady Lydia musí hodně zabojovat a najít čistě jen sebe - Lydii, bez její druhé půlky Freddieho. A stejně tak Jonah musí najít svou cestu bez nejlepšího přítele.

V části Snění je ukázáno něco, co může být „jiná dimenze“ nebo prostě jen výplod Lydiiny fantazie ve stavech navozených prášky na spaní. To si musí každý čtenář sám vybrat podle svého naturelu :) V téhle části se nehoda nikdy nestala, Freddie žije a jejich vztah pokračuje tak, jak by šel, kdyby se nic nezměnilo. Lydie i v tomto Snění ví, že Freddie je mrtvý a uvědomuje si, že do snového světa nepatří a že jí setrvání v něm neprospívá v reálném Bdění.

Stejným vyrovnáváním a soubojem sám se sebou, i když z trochu odlišného důvodu, si musí projít i Lydiin a Freddieho nejlepší přítel Jonah. Škoda, že se jemu nedostalo větší pozornosti, protože jako postava měl naznačený zajímavý život a zrovna jeho bych ráda poznala víc. Rozhodně bych raději měla část „Jonah“ místo části Snění.

Téma, které příběh nese, není zrovna lehké povahy, i když autorka píše odlehčeně a místy s humorem. Pro některé čtenáře může být i dost osobní a citlivé. I tak ale z knihy nedýchá žádná deprese nebo nadměrné smutky. Spíš je vidět naděje. Lydia je silná bojovnice, odhodlaná se v neštěstí neutopit a má štěstí na takové okolí, které ji prostě padnout ke dnu nenechá. Není potřeba se bát toho, že by postava hluboce zabředávala do svého smutku a páchala tragické činy. Naopak se staví na nohy a snaží se jít dál, protože ví, že nad ránem je noc nejtemnější, ale svítat prostě bude.

Právě kvůli Lydiině povaze a rodině a změnám v jejím životě se mi mnohem víc líbila ta část, kterou autorka nazvala Bdění. Alternativní svět Snění s Freddiem mi nějak neseděl. V celém tom příběhu jakoby to byl krok zpět. Mnohem víc mě zaujalo popisování toho, jak se s věcí vyrovnává, než jak se topí ve vztahu s dávno mrtvým mužem. Vzpomínky jsou jedna věc, ale toto čistě vzpomínky nebyly a navíc byl problém v tom, že pro mě jejich láska nebyla moc uvěřitelná a Freddie mi nepronikl k srdci. 

Láska Lydie a Freddieho pro mě prostě nebylo to pravé a nějak vnitřně jsem ten snový románek nechtěla poznat. Chci říct: Proč jsem si měla budovat vztah k tomuto jejich vztahu? Naskočila jsem do jejich partnerského vztahu, který byl prezentován jako dlouhodobý, ale zároveň byl pryč a střídání kapitol Bdění – bez F. a Snění – s F. mi odvádělo pozornost od věcí, které mě víc lákalo číst. Možná bych se lépe smířila s takovou strukturou, kdy třeba by vztah běžel, její muž zemřel a následovalo vyrovnávání. Spíš tedy, kdyby se ze Snění stala první část a z Bdění druhá a nebyly vyprávěny na přeskáčku. Tak bych si našla cestu i k F. a celý jejich vztah by pro mě byl zásadnější a líp vstřebatelný. Ale to už by byla jiná kniha a způsob, jakým se hrdinka změnila a jak začala pohlížet na svůj bývalý vztah a nový život před sebou by nejspíš musel proběhnout jinak.

Trochu mě mrzelo, že nebylo víc prostoru věnováno vztahu hlavní hrdinky s novým mužem, ale to už by zase byla jiná kniha :) Třeba se dočkám pokračování. Nejsem si ale jistá, jestli v tomto případě by byl úplně dobrý nápad nějak navazovat. Nevylučuji, že si knihu přečtu znova a protože už vím, co čekat, asi mi to usnadní i přístup k části Snění :).

Dva v srdci byl pro mě o něco slabší příběh než Den,kdy jsem zahlídla lásku. Ne však proto, že by byl hůř napsaný – to rozhodně ne, autorka si svůj parádní styl udržela beze změny k horšímu. Je to hlavně tím, že jsem čekala hlavní linku romantickou a úplně tak to nebylo. Přes to ale nelituji, že jsem si knihu přečetla a můžu ji s klidným svědomím doporučit dalším čtenářkám.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud jste na Lydiin příběh zvědaví, najdete ho zde v papírové podobě i jako e-knihu.

O knize:

Autor: Josie Silverová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 375

Další knihy Josie Silverové na bloGu:

Den, kdy jsem zahlídla lásku

Opium a absint

 

Kniha lákala od první chvíle nejen obálkou, ale i příběhem. Vraždy zdánlivě v upírském stylu, New York, konec 19. století a zvědavá slečna z lepší společnosti – to znělo jako skvělá kombinace. Obálka navíc napovídá ještě jedno zajímavé téma a to drogy v lékařství v tehdejší době a závislost pacientů na nich. Prostě se odolat nedalo :)

Anotace:

Má tajemné vraždy v New Yorku na svědomí člověk, nebo upír?
Sestra Tillie Pembrokeové je nalezena mrtvá a bez kapky krve. Jen dvě malé ranky na krku naznačují, kudy z ní unikl život. Právě tou dobou, na konci 19. století, vyšel v Americe Stokerův Dracula, a tak se představivost mnoha lidí upřela k možnosti, že v New Yorku začal řádit upír.

Tillie je náruživá a zvídavá čtenářka, proto ji takové vysvětlení sestřiny smrti nemůže uspokojit. Nedá si pokoj, dokud záhadě nepřijde na kloub. V pátrání ji brzdí ošklivé zranění, které utrpěla při pádu z koně. Na zmírnění bolestí jí lékař předepíše laudanum, opiovou tinkturu, a někteří lidé z jejího okolí ji drogou až podezřele ochotně zásobují.

Do pátrání se snaží zapojit logiku a vědu, objevuje dokonce další oběti podivného vraha, jenže stále vyšší dávky opia jí zastírají mysl. I pro dívku spoléhající na vlastní rozum je tak stále těžší rozlišit, co je skutečné a co ne, a hlavně komu ze svých blízkých může věřit.

 

…

 

Svět, v němž žije hlavní hrdinka Tillie Pembroková, má svoje vlastní pravidla statečně vzdorující době, která spěchá kupředu mílovými kroky. Je to svět lepších vrstev, boháčů a starých rodin se zvučnými jmény. A je to taky značně povrchní a omezený svět. Pro ženu je důležité dobré jméno, dobré vychování a dobrý sňatek. Nějaké její osobní preference jsou nedůležité a nedej bože, aby snad měla nějaký názor na něco jiného než šaty nebo se chtěla vzdělávat studiem na škole. To slušně vychovaná dívka prostě nedělá a ani po ničem takovém netouží. Tillie je sice slušně vychovaná, ale pravidla života v její společenské vrstvě se od ní odrážejí jako hrách od zdi. Je svobodomyslná, zvídavá a chce v životě něčeho dosáhnout a nechápe, proč by se s tím měla tajit nebo se za to dokonce stydět. Má trochu nezodpovědnou a hodně dobrodružnou náturu. Také netrpí předsudky a pohrdáním vůči nižším společenským vrstvám. Je pro ni dost těžké se přizpůsobit požadavkům rodiny, protože na to prostě nemá povahu.

Zdá se tedy být ideální osobou pro úkol, který si předsevzala. Když přijde o život její sestra za dost divných okolností, rodina na to moc neupozorňuje, rozhodne se zapomenout a zamést věc pod koberec, aby nebyla společenská ostuda. Tillie má jiný názor a protože policie vyšetřovat nehodlá a rodina na objasnění smrti netlačí, pustí se do toho sama. Po úrazu na koni je ale téměř neustále pod vlivem laudana, na němž se pomalu stává závislou. A tahle závislost jí život moc neusnadňuje, ale to ani společenské povinnosti, které po ní její rodina chce.

 

Kniha je zajímavou směskou historického společenského románu a detektivky. Místo chytrého chlápka ve středních letech s dýmkou je tady hlavní „vyšetřovatelkou“ mladá dívka z lepší společnosti, která má myslet na vdavky, ale mnohem víc ji zajímá, kdo jí zabil sestru a proč to vypadá, jako by ožili upíři z nejnovější populární knihy Dracula. To bylo zajímavé podání hlavní hrdinky a kupodivu působila postava Tillie dost přirozeně a hodně sympaticky. 

V jejím příběhu a osobní situaci se mísil pohled dívky, která vyrostla a žije v lepší manhattanské společnosti a prostě tím musí být do nějaké míry ovlivněna. Zároveň však zažívá pro ni nové situace v životě chudších vrstev, služebnictva, novinářů, lékařů i dětí z ulice a je pochopitelně ovlivňována i tímto světem. Tím, že je zvědavá a chce se sama živit novinařinou, netrpí nadřazeností vůči společensky méně významným lidem a chová se k nim s věrohodnou otevřeností, i když určitou opatrností (zdaleka méně, než by měla :)). Paní autorce se v tomto podařilo namíchat akorát ten správný poměr, aby byla Tillie skvělou hrdinkou a další postavy jí mohly důvěřovat, pomoci, svěřit se nebo ji využít k vlastním záměrům. Byla sice zvědavá a chytrá, ale prostě jí na určité věci chyběly zkušenosti a jistá otrlost a vrozená opatrnost, kterou nepostrádaly postavy z nižších vrstev.

Všechna tato prostředí, kterými je Tillie konfrontována, jsou zajímavě a dostatečně podrobně popsána a jejich rozdílnost dělá knihu a příběh ještě zajímavější. Paní autorka neváhala využít i některých historických událostí v kultuře i společenském životě tehdejší doby. Ať už se jedná o první vydání knihy Dracula, stávku kamelotů nebo převratné způsoby léčby v tehdejší medicíně. Ze své hrdinky sice udělala něco jako vyšetřovatelku, ale zároveň udržela případ v takové rovině, že nebylo podezřelé, když na něco přišla šťouravá „slečna-novinářka“. Postup jejího „pátrání“ byl trochu jiný, než bývá zvykem a vlastně ani nebylo divné, když na to přišla zrovna ona ani způsob, jakým na to přišla.

Příběh byl celou dobu lehce napínavý, prodchnutý záhadou, kterou představovaly vraždy v upířím stylu. Na celé věci ale něco nesedělo a paní autorka se netajila s tím, že z vraha udělaly upíra především novinové články. Lehké fantastično, které naznačuje anotace, tak bylo jen něco, čeho se chytil tehdejší bulvár a společenské drby a není potřeba se obávat, že z toho nakonec autorka udělá jen další upířinu.

 Tillie sice, dost často oblbnutá drogami, sklouzávala k myšlence, že to snad upír bude, že by existovat mohl, ale protože už je taková, hledá racionální vysvětlení, nikoli senzaci. Jenže propadala čím dál víc závislosti na „lékařských“ drogách, které jí její okolí shánělo až pozoruhodně ochotně. Nutilo to přemýšlet nad jejich důvody a podezření se tak mohlo pěkně roztáhnout na víc osob. Při čtení jsem cítila stejnou nejistotu jako Tillie a pochybnosti, komu vůbec může věřit. Měla jsem tolik podezřelých… A byla jsem úplně vedle :)

Jako zajímavý prvek tehdejšího života tu navíc bylo ono závisení na laudanu a vytloukání klínu klínem. Tehdejší závislí (kupodivu šlo spíš o ženy) byli totiž léčeni heroinem a podobná léčba se nevyhnula ani hlavní hrdince. Paní autorka zachytila dost přesvědčivě vznik závislosti a boj s ní. Možná bych ocenila trochu víc „omámené“ stavy, protože se mi zdálo, že by podobné drogy v takových dávkách, jako užívala hrdinka, musely nutně ovlivňovat daleko víc, ale co já vím. Možná ne a já jen moc koukám na některé moderní filmy. Každopádně to tu bylo a při čtení to nebylo úplně příjemné. Z Tillie bylo vidět, že není úplně v pořádku a vděčnost s jakou přijímala od „přátel“ pomoc v podobě drogy, byla dost reálná a dalo se z toho pochopit, jak vážný problém závislost na něčem je.

Všechno výše popsané tvoří zajímavou a dobře čtivou směs, kterou jsem zhltla doslova na posezení. Pokud máte rádi historické detektivky, které celkem věrně zachycují dobu, v níž se odehrávají, nenechejte si to ujít. Jako bonbonek pro čtenářky je tu i nenásilná a jemná romantika, ta však čtenáře, kteří to moc nemusejí, nebude nijak rušit.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Knihu v papírové i e-formě najdete zde.

O knize:

Autor: Lydia Kang

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 384

Den, kdy jsem zahlídla lásku

 

Knihu jsem si vybrala v období, kdy jsem měla chuť číst podobné romanťárny. Většinou mě to bere v nějaké náročnější době, kdy si u podobných knih pěkně odpočinu a myslím chvíli na něco jiného. V letošním roce se takový příběh, jaký ukrývá tahle kniha, obzvlášť hodí. Oč složitější je realita, o to příjemnější příběhy jsou potřeba.

Anotace:

Laurie si je jistá, že člověk se na první pohled zamilovat prostě nemůže. Život přece není scéna z romantického filmu, že? Ale jednoho šedivého prosincového dne si z okna londýnského autobusu všimne muže. A on si všimne jí... Ten magický moment, kdy se jeden druhému podívají do očí… A vzápětí autobus i s Laurie ze zastávky odjíždí.
Je jí jasné, že toho blonďáka se zelenomodrýma očima už nikdy neuvidí. Přesto jej po celý další rok hledá na každé zastávce a v každé kavárně v Londýně. Ale marně. Co na tom záleží?
Jenže na vánočním večírku jí její nejlepší kamarádka Sarah představí svého nového partnera Jacka. Prý je to láska jejího života. Jack ovšem není nikdo jiný než „blonďák ze zastávky“. Laurie se rozhodne jít Sarah z cesty a žít si svůj vlastní život. Ale co když má osud jiné plány?

Následuje deset let plných přátelství, lásky, zlomených srdcí, promarněných příležitostí a nečekaných rozhodnutí. Osud si s Laurie, Sarah i Jackem zahrává a vede je po klikatých cestičkách, které však nakonec možná povedou ke štěstí.

…

Pokud si myslíte, že zamilovat se na první pohled prostě není možné, hlavní hrdinka knihy Laurie by s vámi určitě souhlasila. Tedy až do jedné osudové chvíle v autobuse, kdy ji přesně takové zamilování se potrefí. Jenže život není pohádka a možnost promluvit si a seznámit se uteče těm dvěma mezi prsty. Laurie svého neznámého celý rok hledá, jenže náhoda se nezopakuje. Potká ho po roce, když už hledání téměř vzdala a tentokrát příjemné pocity nezakouší. Její vytoužený muž Jack je jí představen jako nový partner nejlepší kamarádky, která je do něj zamilovaná až po uši. A z Lauriiny lásky na první pohled je najednou bolest na ten druhý. Naštěstí to vypadá, že Jack si ji už nepamatuje – taky je to už rok, co se letmo zahlédli, takže žít s tím tajemstvím a udržet ho v sobě bude muset jenom Laurie…

Kapitoly v knize se střídají z pohledů obou hlavních postav. Laurie a jejích myšlenek je přeci jen trochu víc, což bylo dobře. Laurie mi sedla. S Jackem už to bylo horší. Asi jsem pochopila ten první moment, kdy se do něj hlavní postava zamilovala, ale s pochopením toho, na čem láska stojí dál, už to bylo horší. Podle mě nestačí jen marná touha nebo pocit, že někoho nemůžu mít – i když jasně, sehraje to svou roli. Jack pro mě prostě neměl to správné kouzlo. Příběh naštěstí ano a musím uznat, že mezi Laurie a Jackem to dokázalo pěkně zajiskřit.

Na postavách se mi líbilo hodně věcí a budu se věnovat raději jim než těm, které se mi nelíbily. Tak předně – hlavní romantický pár nebyly dokonalé osobnosti. Měli každý svoje povahy, svoje vady a vrtochy. Stejně tak měli oba i kladné stránky, obdivuhodné stránky a také určité osobnostní zvláštnosti, díky kterým mi mohli bít blízcí. Líbilo se mi i to, že se paní autorka nesnažila udělat z Jacka pana Úžasňáka. Příliš dokonalé hlavní mužské postavy jsou většinou spíš na škodu. Pravda, zde možná mohla trochu přitlačit na kladných stránkách povahy, ale co už :) U Laurie bylo zase možné obdivovat její vnitřní sílu a takovou až skoro dětskou radost ze života, i když třeba zrovna neměla to, co chtěla.

Paní autorka obsáhla ve své knize poměrně dlouhé časové období a některé její postavy se dokázaly úměrně tomu změnit. Vlastně i musely, protože některé události člověka změní, ať chce nebo ne. Nejvíc to bylo vidět na dvojici hlavních hrdinů Jackovi a Laurie. Ve svých životech si prošli mnohým - dobrým i zlým. Spojovali je společní přátelé. Potkali i jiné lidi, navázali jiné vztahy. Ono první letmé setkání a nezapomenutelný pohled se však táhl příběhem jako červená nit a ani jeden z nich se nedokázal té vzpomínky tak úplně pustit. Ovlivňovala je pořád - míň, nebo víc, ale bylo to tam. Zvědavost, pocit, že se nestalo něco, co se stát mělo…

Autorka píše skvěle uvolněně a opravdově, její styl a humor mi byl příjemný na první dobrou. Díky jejímu stylu a tomu, jaké myšlenky a slova vložila do úst svým postavám, jsem byla už od začátku součást jejich přátelství a vztahů.

V knize „Den, kdy jsem zahlídla lásku“ mi naservírovala romantickou knihu, která je nesmírně opravdová, bez všech klišé – nebo pokud už nějaké použije, protože život je občas klišé sám o sobě, vůbec to tak nepůsobí. Možná jen pro toho, kdo sám lásku na první pohled nezažil. Dokáže psát tak, že jsem věřila, že se to všechno stalo. Zároveň jsem věděla, že život (v této knize) příběh možná nenapíše tak, jak bych já chtěla (že možná dvě hlavní postavy přeci jen neskončí spolu) a autorka zůstane svému stylu a své pravdě věrná. Z toho je jasné, že jsem si konec sice troufala odhadnout, ale nejistota byla celou dobu přítomná. Co když se víc přidrží reality a postavám nepomůže k sobě najít cestu? O to víc mě procházení stránkami bavilo, protože jsem netušila, co všechno se může stát. A nebyla to pokaždé procházka mezi růžemi. Líbilo se mi i to, že postavám jejich cesta příběhem nebyla nijak usnadněna, za své chyby a špatná rozhodnutí platili a dobré úmysly vždycky nepřinesly dobrý pocit nebo zaslouženou odměnu.

Trochu mi vadilo, že se dalo snadno uhodnout, kdo je určený k tomu, aby skončil s kým. U některých postav šlo poměrně snadno poznat, že jsou určené pouze k epizodní roli a jejich šance něco v příběhu urvat prostě není. Ale to už prostě tak je a ve většině knížek to není problém. Tady to autorka víc než bohatě vynahradila tím, že připravila páru zajímavou cestu k sobě, ne zrovna jednoduchou a mě při čtení občas způsobovala pochybnosti, jestli se něčeho jako šťastný konec vůbec dočkám. Nakonec i ony epizodní postavy měly na hrdiny ten patřičný vliv a možná i díky nim hrdinové pochopili, co chtějí a co ne.

Kromě romantiky a vztahových problémů paní autorka nevynechala ani jiné stránky života. Důležité bylo přátelství, hledání té pravé práce, rodina i ztráta někoho blízkého a nutnost s tím bojovat a jít dál. Ve vztazích se řešilo nejen to, jak moc se postavy milují, ale jestli se milují tak moc, aby kvůli sobě navzájem úplně změnili své životy a jestli je dobře pro někoho obětovat všechno, co utváří nás samotné. Tyhle složitější věci byly v ději zakomponovány docela s lehkostí a já jsem byla zvědavá, jak se hrdinové rozhodnou nebo jak se s nimi dokážou popasovat.

Nejdůležitější okamžiky v knize paní autorka nechala na období těsně před Vánoci nebo přímo na svátky, takže se ke kouzlu romantiky a osudové lásky přidalo ještě i kouzlo a atmosféra tohoto období. Trochu jsem litovala, že jsem si čtení nenechala až na prosinec. Letos by kniha rozhodně přispěla k budování vánočního opojení. Dá se však bez problémů číst i v jiných měsících.

Konec byl na mě trochu moc přepálená citovka, ale v podobných knihách to prostě tak bývá. Čtenářky si určitě přijdou na své.  Určitě nebudou litovat přečtení a navíc si hned budou moct dát i další kousek z pera paní Silverové. Já se přidám. Novinku už mám doma nachystanou ke čtení a moc se na ni těším.

Knihu ráda doporučím milovnicím romantických příběhů, které se v životě klidně mohou stát. Stačí se zasnít a uvěřit :).

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud se chcete začíst, najdete knihu v papírové podobě zde. Milovníci e-knih najdou knihu tamtéž.

O knize:

Autor: Josie Silverová

Překlad: Dominika Křesťanová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2019

Počet stran: 368

Podobné knihy na bloGu:

Hotýlek na Islandu

Každé řešení má svůj problém

Hotýlek na Islandu

 

Autorka Hotýlku na Islandu není mezi čtenáři neznámá. Napsala už dost knih (viz zde) a všechny jsou svým okruhem čtenářů vychvalované pro příjemný příběh a pohodovou atmosféru. Tento typ knih pro ženy většinou moc nevyhledávám, ale udělala jsem už dost příjemných zkušeností na to, abych se rozhodla knihu vyzkoušet a zjistit, jestli se do onoho spokojeného okruhu nezařadím taky.

Anotace:

Lucy nic nechybí, má dobrou práci v hotelu a přítele. Jenže stačí jedna jediná nehoda a vše se změní – dostane padáka a kopačky. Její život je náhle v troskách, nedaří se jí najít novou práci, úspory docházejí a už brzy nezbude nic jiného než se přestěhovat zpátky k rodičům, a to za žádnou cenu nechce. Takže když jí personální agentura nabídne místo manažerky hotýlku Polární záře na Islandu, okamžitě přijme i přes to, že nesnáší zimu. Po příjezdu se nemůže zbavit dojmu, že udělala chybu. Jako šéfová se navíc uvede naprostým trapasem, takže pochybuje, jestli ji podřízení přijmou. Jenže pak jako by jí osud dal znamení, že má zůstat. V noci se na nebi roztančí polární záře a Lucy se při sledování toho fascinující podívané rozhodne vytěžit z téhle životní příležitosti co nejvíc. Využije všech svých znalostí a zkušeností a postará se, aby se z Polární záře stal nejúžasnější romantický hotel na celém Islandu! Hotel má špatné hodnocení a je poloprázdný, takže ji čeká pořádně tvrdá práce. Lucy dělá, co může, ale má pocit, že se jí někdo snaží škodit. Jsou k ní všichni kolegové upřímní? Může jim důvěřovat? Navíc ji začíná zneklidňovat barman Alex… Mezi ním a Lucy to sice jiskří, ale záhy se ukáže, že Alex skrývá nějaké tajemství…

 …

Kniha láká svého cílového čtenáře už na první pohled. Obálka je moc pěkná, působí poklidně a pohodově a dává tušit, v jaké atmosféře se asi příběh malého islandského hotýlku a jeho nové ředitelky ponese. Příběh si od začátku na nic nehraje a nepředstírá, že je něčím jiným, než později opravdu bude.

Na začátku jsem poznala Lucy Smartovou. Normální ženskou, která má za sebou slibně rozjetou kariéru ukončenou náhle jedinou hloupou chybou a podrazem od bývalého přítele. Teď začíná od nuly a moc doufá, že se jí podaří uchytit na dobrém místě, odpoutat se od minulosti a začít nový život a kariéru. Je bez práce, bez sebevědomí a má to těžké. Dobré místo se bez dobrých doporučení hledá špatně a její doporučení neexistuje. A co hůř, její průšvih je velmi veřejnou záležitostí. O to hůř se jí na to všechno zapomíná.

Lucyiným protějškem v nové životní etapě se stal barman Alex, zaměstnanec hotelu, který je maličko víc než jen zaměstnancem. Byl do hotelu dosazený možným kupcem, aby zjistil, jaké poměry tam panují – jenže na špiona je docela dost slušňák, takže mu jeho tajný úkol není vůbec po chuti. (Nebojte, není to spoiler, dozvíte se to hned na začátku :)) 

Alex byl fajn, nemůžu říct, že ne. Takový ten pohledný, hodný muž s průzračnými morálními hodnotami a přímým, férovým jednáním. Navíc velmi schopný v práci, kterou dělá. V některých chvílích (a dokonce už i na začátku) pro mě však ztrácel to pravé kouzlo, protože byl až moc dokonalý. Až moc nesobecký, přitažlivý, hodný, se vším si věděl rady, byl Lucy naprosto dokonalou oporou, bez ohledu na sebe. Jako ano, asi to ženy číst chtějí, ale až takto perfektní muž je prostě neuvěřitelný a navíc působí jako moula. A to autorka určitě pro svého hrdinu nechtěla.

 

Kniha je psaná velice sympatickým a pohodovým stylem. Paní autorka umí krásně zdůraznit atmosféru místa, které si pro svůj příběh vybrala. V průběhu dění jsem měla možnost poznat nejenom prostředí hotýlku a jeho fungování, ale i krásy islandské přírody. Obojí pak sloužilo jako kulisa vzájemnému poznávání a později vztahu Alexe a Lucy – a to není žádné vyzrazení děje, protože to je jasné už od jejich prvního setkání, či spíš od přečtení anotace. A vážně mi ta průhlednost nevadila, spíš by mi vadilo nějaké zakrývání toho, co se mezi nimi děje. Kniha by si tak hrála na něco jiného a zbytečně. Takto jsem si mohla užít vznikající vztah mezi dvěma sympatickými postavami, do kterého se nikdo nemotal a zalíbení postupně vzrůstalo tak nějak přirozeně a důvěryhodně.

Romantika je velmi příjemná a nepřehnaná. Jen jedna scéna na mě byla trochu moc přepálená, ale to je můj problém, že na mě pokoj plný svíček působí jako klišé tak trochu k smíchu. Co mě celkem mile překvapilo byla práce autorky s lechtivějšími scénami. V mnoha knihách se mi potvrzuje, že dobře napsaná lechtivá scéna je kumšt, který ne každý spisovatel ovládá. Paní Caplinová patří naštěstí k těm šťastným. Scény „po desáté hodině“ v jejím podání patří k těm, které bez trapnosti a nevkusu rozechvějí správné strunky tak akorát. Mezi jejími hrdiny byla chemie moc pěkná a v této scéně se to dobře zúročilo.

V hotýlku Polární záře nešlo jen o lásku, ale i o další věci, které život přináší. Lucy se jako ředitelka snažila vrátit hotelu dobrou pověst a návštěvníky a spolu s tím vylepšit svou vlastní reputaci. Vznikala pěkná přátelství. A taky se našli i tací, kteří chtěli Lucy její práci zkomplikovat a hotelu škodili. V celém příběhu se tak objeví několik drobných sabotáží, které vyústí v situace buď veselé nebo napjaté – každopádně takové, které se špatně řeší a mohly by hotelu dost uškodit na pověsti mezi budoucími hosty. Navíc se do věci nachomýtne televizní štáb s reportérem kreténem a to ničemu taky zrovna nepřidá. Lucy bojuje sama se sebou, s minulostí, sabotérem i praštěným televizákem ze všech sil a s podporou Alexe a dalších zaměstnanců hotelu v zádech. Celkově tak vznikl jemně romantický příběh s pěkně propracovanými vztahy mezi postavami a s lehkou záhadou, který se moc příjemně četl.

Možná bych knize vyčetla jen lehkou předvídatelnost (abych jen nechválila :)), ale to u tohoto typu knih můžu nazvat chybou jen těžko. Konec konců tyto knihy si kupují lidi, kteří vědí proč. A u Hotýlku na Islandu nebudou zklamaní. Dostanou přesně to, co chtějí.

Kniha moje očekávání zcela naplnila. Je to příjemný příběh s dokonalou atmosférou a zajímavým prostředím.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud máte podobné knihy rádi, čeká na vás tady.

 

P.S.: Autorka hotel vypodobnila takovým způsobem, že by do něj rád jel i ten, koho Island naprosto neláká. Škoda, že takový hotýlek není.

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (4. díl)

Překlad: Michaela Klevisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 360