Věk supernovy

 

Se čtením této knihy jsem docela váhala. Ne snad, že by mě nelákalo téma, ale spíš proto, že mi dělají při čtení problémy čínská jména, jejich zapamatování a následně pak i nějaká identifikace postav. Všeobecně taky nemám s moderní čínskou literaturou žádné zkušenosti. 

Nakonec jsem se rozhodla na to nehledět a dát na první pohled zajímavému příběhu šanci ukázat, co v něm je.

Anotace:

Postapokalyptický román autora bestselleru Problém tří těles.

Tou dobou byl Peking jedním z měst na Zemi. Tou dobou byla Země jednou z planet na obloze. Té noci dospěly dějiny, jak je lidé znali, ke svému konci.
Ve vzdálenosti osmi světelných let zemřela hvězda a zaplavila Zemi smrtícím zářením, které do roka zahubí všechny lidi starší třinácti let. A tak se spouští odpočet. Rodiče se ze všech sil snaží předat svým dětem veškeré vědomosti, které budou potřebovat pro udržení světa v chodu.

Dětský svět ovšem odmítá pokračovat v zaběhnutých kolejích světa dospělých. Vysní si lepší svět, svět plný her, ale ani děti — stejně jako dospělí — nedokážou odolat temným stránkám lidské povahy a snový svět začíná připomínat noční můru… 

...

S čínskými jmény to dopadlo tak nějak dle očekávání :) takže zaskočená jsem tím nijak nebyla. Nejdřív zmatek, nakonec jsem si zvykla a jak příběh ukázal, stejně nebylo vůbec důležité si je pamatovat. Těch pár jmen, které patřily hlavním postavám, mi nějak v hlavě uvízlo. Ne, že bych si je pamatovala, ale při čtení jsem aspoň věděla, o koho jde. Raději jsem se zaměřila na to, jak si sednu s tolik vychvalovaným stylem pana autora a s příběhem samotným.

Začátek byl trochu zvláštní. Měla jsem pocit, že čtu o něco čtivěji napsanou učebnici fyziky nebo astronomie. Obratem se ale dostavilo zaujetí děním, které autor popisoval – nebo spíš popisy oněch přírodních úkazů a následků. V první kapitole došlo k objevení Hvězdy smrti (ne té z Hvězdných válek) a život na zemi se v tom okamžiku změnil. Svět zasáhlo její „světlo“. To bylo popsané naprosto perfektně a já to četla s fascinovaným zaujetím – autor mě přesvědčil, že o vědě něco ví a chce si dát záležet na tom, aby jeho kniha působila opravdově. 

Pak se to pokazilo, protože vědecká část byla zvládnutá dobře, ta psychologická už méně – nebo tedy ne méně dobře, ale méně přijatelně a rozhodně nevzbuzovala pocity, které bych mohla popsat jako fascinované zaujetí - ale o tom později.

Styl pana autora mi každopádně od začátku připadal divný – jiný, než na co jsem zvyklá. Takový jednoduchý až dětsky naivní, upřímný a přímočarý. Nevím, jestli je to styl zvolený pro tuto knihu, protože v hlavní roli jsou děti, běžný styl autora (případně čínských autorů obecně), ale z jiných sci-fi (západnějšího typu) jsem zvyklá na maličko jiné vyjadřování a o dost zajímavější myšlenky a situace, s nimiž se postavy konfrontují. Není to nutně špatně, jen to chce dát knize trochu času a alespoň na začátku delší nepřerušené čtení, aby se dalo přivyknout. 

U mě byl problém v tom, že mě ten „divný“ styl prostě udržet nedokázal. Knihu jsem začínala číst na několikrát a trvalo mi, než jsem se chytla. I to chytnutí bylo na chvilku a knihu jsem odkládala (přiznávám) s potěšením. Četla jsem ji měsíc a zároveň s ní i mnohé další – což nikdy nedělám a hodně to vypovídá. V tomto světle tedy knihu doporučím spíš pozornosti zažraných sci-fi fanoušků než začátečníkům.

Věty zvláštně klouzavě plynou a pan autor všechno popisuje s takovou strohou stručností a i tak to stačí. Prostě předkládá fakta. Popisy toho, jak došlo k výbuchu hvězdy a následků, které to mělo na zemi, byly fascinující. Vlastně se to v této počáteční fázi četlo docela lehce, jen to bylo náročnější na sledování oněch jevů a technických a přírodních věcí. Začátek se mi zdál prostě zajímavý, i když pro beletrii poněkud naučný a to i když se jedná o sci-fi.

Přes celkem zajímavou leč ne úplně „příběhovou“ část Velkého učení jsem se nějak prokousala, abych se dočkala toho, jak si budou děti vládnout sami. To mi připadalo, jako to nejlepší a nejzajímavější a také jako něco, co by mohlo dát knize konečně zajímavější děj. 

Cesta k vytoužené  „akci“  nebyla nejhorší: Líbilo se mi, jak se autor zamyslel nad tím, co všechno je důležité. Co se děti musí naučit a co musí vědět, aby udržely chod světa v co nejmíň změněné a funkční podobě. Vzhledem k věku dětí ale mohli dospělí tušit, že si děti nakonec udělají věci po svém a podle svého pohledu na věc. Celkem mě zaujala zpracovaná psychologie dětí. Reakce na smrt dospělých byl různá v závislosti na době, která od ní uplynula a věku dětí – berme v úvahu, že nejstarším bylo pouhých třináct let. Vnucená samostatnost byla dětmi přijata asi dle očekávání. Začalo to zmatkem, smutkem, pokračovalo snahou, únavou, znechucením a vzpourou. Ta měla nejdříve podobu dětinského třeštění, nezkroceného plýtvání a neschopnosti myslet na zítřek. Uvěřila jsem, že tak nějak by to mohlo proběhnout. Tahle část mě bavila nejvíc, ale zároveň to byla část, kdy mě kniha začala rozčilovat chováním postav. Psychologie příběhu tedy byla taková, že mě dokázala dohnat k velkým emocím – jen bych čekala možná i nějaké pozitivní. Tenhle příběh tu ale od toho nebyl :)

Každá nová etapa samostatného dětského života s sebou přinesla tak podivné situace, že se svět stal úplně nepředvídatelným a měnil se skoro ze dne na den. V momentě, kdy došlo na celosvětové „hry“ ztratila kniha pro mě veškerou důvěryhodnost. Autor všechno vyhnal křečovitě a nesmyslně až na hrot nože. Kniha se mi kvůli chování dětí hnusila a už ji nikdy nebudu číst znova, protože ty pocity už nechci nikdy zažít. To nebyla ani tak dystopie, jako spíš úplná katastrofa – nevěřila jsem, že se to potom mohlo tak úplně klidně obrátit zase jinam. Podle mě by ani děti nebyly schopné všechno jen tak mávnutím ruky odepsat. I dětem na něčem záleží, nejen na nějakých hrách - autor z nich však nadělal necitelné psychopatické zrůdy, které si jen "hrají". A to hrají je v uvozovkách záměrně - i děti chápou rozdíl mezi hrou a skutečností - minimálně to pochopí, když vidí následky. Nevěřím, že nemají svědomí. Co oceňuji je schopnost autora o všem vyprávět suchým informativním tónem, předkládat ztráty na životech a krutost a lhostejnost ke všemu a všem bez odsouzení a nechat čtenáře, ať si to přebere po svém. Tady by však byl nějaký projev emocí na místě a příběh by byl díky tomu trochu reálnější. Nesnažil se taky žádné dětské vlastnosti přikrašlovat – naopak vybral si ty nejhorší a dal jim možnost se nekontrolovatelně rozvinout.

V tomto možná objektivním pohledu na ničím neomezované dětské chování se nacházel i jeden naprosto neobjektivní hnus. Ze stránek trčel jak rezavý hřebík duch čínské propagandy a plival na všechny země okolo. Konkrétně v těch věcech, v nichž sama Čína je těžko bez viny a rozhodně nemá ostatním mocnostem co vyčítat. Nemám ráda tento typ jednostranně manipulativního psaní a kniha ztratila další bod z už tak poloprázdné sklenice. Zajímavý nápad byl rozplizlý politickou propagandou. Z Američanů nadělal rozjívené, povrchní hlupáky posedlé střílením, z Evropanů namyšlené panáky a na dalších národech si taky smlsnul. Samozřejmě tu byly  i chytré a rozvážné děti, které myslely na budoucnost a jen se bránily před ústrky ostatních - hádejte, které to tak asi mohly být.

A problémy s knihou se mi při čtení vršily dál a dál:

Od začátku tu bylo něco, co se mi ještě nikdy nestalo – tedy u beletrie. A sice najít si svou skupinu, smečku, které budu fandit (byť třeba s výhradami a občasným nesouhlasem). A to nejen proto, že jsem si nepamatovala jména, ale postav bylo jednoduše hrozně moc a žádnou jsem nijak zvlášť nepoznala. Navíc v tom, co dělaly, se jim prostě stejně fandit nedalo, ani kdybych chtěla sebevíc. Neměla jsem svého hlavního hrdinu – příběh sledoval celou Čínu. Nulový vztah k postavám – ani ho navázat nešlo – se projevoval nulovým zájmem o to, co s nimi bude dál. Možná to tak autor chtěl – přenést dětskou lhostejnost k ostatním na čtenáře? Nevím. Každopádně to nebylo příjemné na čtení. Děti se učily od dospělých a krom vojenství to bylo jen tak povšechně naznačené. Jistě nebylo možné popisovat všechno do detailů, ale některé jiné věci se mi zdály zajímavější než vojenské strategie. No, později se ukázalo, proč to autor potřeboval.

Problém taky byl v tom, že jsem měla problém najít nějakou ucelenou dějovou linku. Ano, v příběhu šlo o smrt všech dospělých a nutnost dětí přežít v novém dětském světě. To mi taky připadalo na knize přitažlivé, když jsem si ji rozečítala. Jenže to nebyl příběh. To byla vědecká studie řízlá dějepisnou učebnicí popisující genocidu a likvidaci komplet všeho (což se nakonec ukázalo být autorovým záměrem). Prostě: tehdy a tehdy se přihodilo to a to – další událost prosím a nezdržovat. Strašně dlouho jsem v tom nedokázala najít konkrétní linii, které se chytit. Byla jsem jen svědkem zkázy.

Autor měl příležitost stvořit něco úžasného, ten nápad na příběh je totiž skvělý. Bohužel toho nevyužil. Tím nechci říct, že mě to celou dobu nebavilo číst, ale měla jsem z toho takový polovičatý pocit – téma bylo zajímavé a udrželo by pozornost samo o sobě, ale prostě tam ve zpracování a ději samotném chybělo to něco, co by dobrý nápad povýšilo na skvělý příběh. Autor si zvolil obrovské téma – tak obrovské a komplexní, že mu na tom ujely kecky. Všechno je dovedené do takové absurdnosti, že je to naprosto neuvěřitelné.

Zajímavé myšlenky textu nelze upřít – to stoprocentně ne, protože přemýšlet bylo nad čím. Ke konci mě zase příběh zaujal po předchozím zhnusení. Já ale zjevně nedokážu vnitřně přijmout myšlenku, že někdo – byť v literatuře, považuje válku a vraždění za hru. Velká část knihy proto pro mě byla neskutečně nepříjemná na čtení. Téma bylo zajímavé, ale to, jak ho autor uchopil, mi připadalo hnusné. 

Kniha mi nesedla a nemůžu ji doporučit. Vážně nevím komu ani neumím najít důvod, proč bych to někomu měla doporučit číst. Věřím ale, že kniha si najde své čtenáře - každý příběh si je najde.

Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Za to, že mi nesedla nemohou, protože výběr byl můj vlastní :) Pokud vás podobné téma zajímá a nejste takoví cíťové, jako já, najdete knihu k pořízení tady.

 

O knize:

Autor: Liou Cch´-sin

Překlad: Hana Bašová - Do

Vydal: Host

Rok vydání: 2020

Počet stran: 450

 

Milované a obávané

 

Mytické ženy, jak je neznáte...

Jé, tak kniha je krásná! To mě napadlo, když jsem ji poprvé otevřela. A protože co na srdci to na jazyku, řekla jsem to i nahlas. A protože mi kniha přišla do práce, přilákala jsem pozornost kolegyň a na obdiv ke grafickému zpracování knihy nás hned bylo víc. A shodly jsme se na tom, že ta kniha je vážně krásná.

Anotace:

Padesát mytických ženských postav – padesát moderně převyprávěných příběhů. Čarodějky, bohyně, víly i válečnice…

Kniha Milované a obávané se skládá ze starých mýtů a lidových příběhů o legendárních mytických bytostech, ale vypráví je novým způsobem. Nezávislé víly, svůdné dívky v lesích, strašidelné čarodějnice nebo málo známé bohyně – kniha pokrývá širokou paletu mytických ženských postav z celého světa, od dobře známých po takřka zapomenuté, od prastarých po ty moderní, a ukazuje jejich příběh v novém světle, inspirativním pro současné ženy.

V příbězích nechybí židovská démonka Lilith, česká bojovnice Šárka, japonská bohyně Ame-no-Uzume, keltská víla bánší, egyptská bohyně Maat, severská Freya, řecká obluda Medusa, babylonská bohyně Tiamat, hinduistická Kálí či vúdú bohyně Maman Brigitte.

Kniha je rozdělena do pěti přehledných částí – Čarodějnice, Bojovnice, Nositelky neštěští, Elementární duchové a Velkorysí duchové a každou kapitolu doprovází také krásná barevná ilustrace.

…

Knihy zaměřené na ženské hrdinky, historické osobnosti a podobně – prostě knihy s čistě ženským obsahem spíš nevyhledávám. Ale tahle mě zlákala zaměřením na postavy z legend a bájí a díky tomu jsem přišla na to, že dělám nejspíš chybu. Paní autorka mě dokázala zaujmout už v úvodu, kde popisovala, čím jí učarovaly ženské postavy, kterým se chce v knize věnovat. 

Také jsem z toho pochopila, jakým úhlem pohledu na ně bude nahlížet – takže úvod tentokrát nevynechejte. Lehce feministický nádech knihy mě proto nepřekvapil, ale místy působil trochu nepříjemně ve smyslu, že se hledaly problémy a ústrky i tam, kde to úplně nebylo na místě. Není však potřeba mít obavy z nějaké feministické agresivity. Autorka se o tento pohled otře skutečně jen zlehka a hlavně tak činí v historických souvislostech a popisuje, jak se v průběhu času měnil pohled na ony legendární ženské postavy – a že tyto názory formovali hlavně mužští autoři, případně členové církve (nepřekvapivě také muži).  

Dobré je, že jednotlivé příběhy jsou krátké a přečetla jsem je rychle, takže jsem si dala vždycky jen dva tří před spaním. Kniha se dá číst i na přeskáčku – jak jednotlivé části, tak i jednotlivé dámy. Nevýhodou je malý rozsah stran a hodně jednotlivých postav, takže kapitolky o každé jednotlivé ženě byly dost stručné. Paní autorka v nich shrnula jak původ jednotlivých postav a také to, jak se jejich „legenda“ měnila v průběhu věků a čím (kým) byl ovlivněn pohled na tu kterou ženskou mytickou osobnost. Případně i jak je na ni nahlíženo v současnosti.

Každá postava je představena na dvou stranách a kousek plus obrázek a to, jak jistě uznáte, vydá jen na docela všeobecný pohled. Některé jsem dávno znala – a kupodivu je mi jejich příběh znám v některých případech trošilinku jinak a dost často z literatury poměrně spolehlivé (tedy nikoli beletrie). Sem tam jsem narazila i na nějakou nepřesnost, která mě namíchla -  jako fanouška Hvězdných válek, některých kapel a podobně. Nebylo jich zase až tolik a v některých případech se mohlo všechno zamotat v překladu. Vem to čert! Doopravdy jsem zase tolik netrpěla :)

O některých z dam, které mi dosud nebyly známé, bych se skutečně ráda dověděla mnohem víc, než co v knize bylo. Nic ale nebrání dohledání dalších informací, pokud by některá z nich zaujala více. V tomto pátrání jistě napomůže seznam knih uvedený na konci – ovšem díla jsou pochopitelně uvedena dle svých anglických originálů. Některá se však dočkala i překladu, takže jazykově méně vybavení mohou pátrat také :) Úplně na konci mě zaujal i seznam hudebních skladeb, které autorka v knize zmiňuje nebo jsou jí inspirací.

Ženská legendární sestava je rozdělena do pěti částí, v nichž se dámy představí ve společnosti sobě blízkých kamarádek. Dovolím si teď citovat samotnou autorku, protože jednotlivé kapitoly v úvodu představila perfektně:

Čarodějnice

Moudré ženy, věštkyně a léčitelky. Patří sem mocné ženy, vlastně jakékoli ženy, jejichž chování se vymykalo normálu a které byly označovány za čarodějnice. Hekaté, Baba Jaga a chladná Perchta zhmotňovaly strach mužů nedůvěřujících chytrým ženám, které by mohly ohrozit genderové status quo.

Nositelky neštěstí

V centru pozornosti jsou ničitelky, tvůrkyně chaosu a zvěstovatelky zkázy. Jsou to ženy pomstychtivé, nevěštící nic dobrého a zlovolné – mimo jiné třeba harpyje nebo Medusa -, jejichž jména jsou v dnešní době znovu vyslovována s úctou. Možná jsou to nestvůry, ale jsou to naše nestvůry.

Elementární duchové

Oslavují divoké ženy – vrhačky blesků, vládkyně planety a ty, které jsou zajedno s živly. Selkie, Duhový had a Mari  - to jsou ženy, které byly nespoutané a osvobodily se od očekávání i zdviženého obočí společnosti. Vedou útok v době, kdy je naše existence jako druhu tak strašlivě ohrožena.

Velkorysí duchové

Ženy, které je snadné milovat. Velkorysá božstva, štědří duchové, bohyně ochraňující domácnost. Brigid, Moiry, Bona Dea – ženy, které kladou štěstí a blaho ostatních před své vlastní. A přesto i ony mají svou temnější stránku, ty útržky reality, s nimiž se můžeme identifikovat, protože odrážejí naši lidskost, a konkrétně ženskou lidskost.

Bojovnice

Tyto dámy paní autorce z představování vypadly, ale asi si každý dokážeme představit, co se pod pojmem bojovnice ukrývá. Najdete tu bojovnice, stratégy (stratégyně?), nositelky spravedlnosti  – prostě hrdé dámy co si jdou za svým pomocí poněkud násilnějších prostředků.

 

V každé kapitole jsem si našla takové, které jsem už znala a moc nového jsem se tedy nedozvěděla. Některé mi byly známé jen podle jména případně spíš povrchně. A některé jsem poznala poprvé až na stranách této knihy.

Ze čtení si každopádně odnáším to, že ženy si s muži v ničem nezadají po stránce lstivosti, krutosti a paličatosti. Ale i v těch dobrých věcech  - odvaze, inteligenci a odhodlání. Zato dokážou být zákeřné, zlé tak, že se jich muži bojí a v tom na ně mužští kolegové ani náhodou nestačí. Mužští hrdinové bájí měli odvahu a sílu. No a pak taky pomoc bohů. Tohle ženy postrádaly, tak si musely pomoci po svém tím ostatním. Ne, vážně – nevím, jestli to bylo výběrem hrdinek, ale zdálo se, že na ženy z legend dopadá spíš těžkost osudu a boží tresty než co jiného :)

To už si musí každý čtenář přebrat po svém, jestli chce na knihu pohlížet jako na bezmála feministickou příručku ženských legendárních hrdinek nebo prostě jen na knihu o zajímavých postavách z bájí, které jsou čistě náhodou ženy.

Knihu ráda doporučím všem čtenářkám, mladším i starším. Jen vy starší doufejte, že si z hrdinek vaše dcery nevezmou příklad a když, tak jen v tom dobrém :)

Věc, která mi na knize vadila, se objevila až úplně na konci: vytištěno v Číně. To vážně? V Evropě, potažmo ČR už nejsou tiskárny? No tak, o tolik dražší zase doma být nemůžeme a v současné situaci i jakékoli jiné) by bylo fajn dělat naše knihy doma.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.  Pokud si rádi přečtete něco o legendárních ženských postavách, seženete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kate Hodgesová

Překlad: Eva Fuková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 223

 

Bestie je zvíře

 

Zase se mi jednou potvrdilo, že nejlépe se mi názory píšou na knihy, na které jsem žádné názory psát nechtěla. A že knihy, od kterých nic nečekám, umějí občas pořádně překvapit. Zrovna u Bestie je zvíře by mě nenapadlo, že dostanu takový příběh, jaký nakonec byl. A zase se divím, proč neměla kniha větší úspěch a není o ní více slyšet.

Anotace:

Jako dítě se Alys rýmovačkám o Bestii smála a strach, který vyvolávaly příběhy o čarodějnicích, ji mrazil jen příjemně. Pak ale jednoho dne přišly. Ty dvě. A s celou vesnicí a dosavadním bezstarostným životem byl konec. Spolu s ostatními dětmi prchá Alys do sousedního Defaidu, kde ji čeká těžké dospívání ve světě svázaném ne-úprosnými pravidly. Defaid i jeho okolí zachvacuje panika před tím, co má prý na svědomí tajemná Bestie. Jenže utrpení, které si lidé dokážou působit navzájem, si s tím nadpřirozeným v ničem nezadá. A Alys navíc cítí, že má k hvozdu a Bestii podivně blízko…

 

…

 

Příběh je vyprávěný hodně poklidně – skoro bych řekla pohádkově a snivě, i když věci, které se od začátku dějí, se rozhodně poklidnými nazvat nedají. Po jistých dramatických událostech v minulosti, spojených s podezřením z čarodějnictví, se úplně obrátí na ruby životy jedné ženy a jejích dvou dcer. To se stalo před lety. V současnosti se dívky vracejí do vesnice Gwenyth, která je před lety vyhnala do lesů, aby dosáhly odplaty. Všichni dospělí ve vsi zemřou mimořádně podezřelým způsobem, přežijí jen děti do patnácti let. A viník je pro všechny jasný – Bestie a její přisluhovači, pojídačky duší.

Pověsti o Bestii jsou známé v celém kraji a hrůzu v lidech vyvolává jen pomyšlení na to, co se skrývá v hlubokých lesích okolo vesnic. Teď, když padla Gwenyth, se povídačky potvrdily a strach z Bestie, pojídaček a čarodějnic vzrůstá.

Sirotků z Gwenyth se ujímá jiná vesnice, i když jen neochotně. Nikdo neví co s nimi a tak zůstávají žít v Defaidu v postavení jakýchsi druhořadých občanů s nerovnými právy. A všechen strach, pověry a předsudky jsou v Defaidu úplně stejné, jako byly před tím v Gwenyth.

 

Hlavní postavou knihy je Alys, holčička z Gwenyth, která jediná byla vzhůru, když se „to“ stalo. Viděla, co se v její vesnicí přihodilo a kdo vybil všechny dospělé. Už jen z tohoto důvodu je podezřelá – protože se liší od ostatních dětí – a nebude to mít v novém domově lehké. Ne že by ostatní děti z Gwenith měly život jednodušší. V Defaidu platí za podřadné občany a jsou zneužívány k ochraně hradeb města a stád před pojídačkami duší. Starší z Defaidu raději riskují životy pro ně bezcenných sirotků, než aby se zachovali jako dospělí a bránili se sami. Alys je od začátku prezentovaná jako někdo, kdo může zlo zastavit i když je údajně stejná jako ono samo.

Příběh se vyznačuje docela zajímavou a temnou atmosférou vesnice obklopené hustými lesy, v nichž přebývá zlo, kterého se vesničané bojí. Všechno zlé na světě je pro ně zpodobněno onou Bestií a ze všech sil se snaží vyhnout se tomuto nebezpečí, tak že povedou dobrý a mravný život, protože na dobré lidi zlo nemůže a zlými činy ho naopak lze přivolat. Jejich snaha o čistý a mravný život však nejvíc ze všeho připomíná pokrytecký fanatismus a zavírání očí před skutečností. Ve své snaze o mravnost trpí předsudky vůči jiným lidem, odsuzují jiné a sami se dopouštějí hrozných skutků například na sirotách z Gwenyth. Strach, zloba a náboženský fanatismus je přítomen v pozadí každého jejich jednání. Paní autorce se to podařilo moc hezky popsat – až z toho běhal mráz po zádech.

Dobro a hodní lidé – nebo aspoň rozumně a prakticky uvažující lidé – se v knize také najde. Dokonce zde má i místo pevné přátelství mezi dětmi z Gwenyth a protože Alys je mladá, najde si prostor i pro lásku, když potká někoho, kdo předsudky netrpí a zamiluje si ji, i když je většinou odvržená a odsouzená. Žádné přeslazenosti se ale nikdo bát nemusí. Romantické cukrbliky opravdu nejsou to, co by autorka do svého příběhu zahrnula. Protože tyhle city na řádcích chybí, může se vztah těch dvou zdát nepřesvědčivý, ale není pro děj zase tak podstatný, aby to vadilo. O to přesvědčivější jsou zase Alysiny pochybnosti vůči sobě samé a její vnitřní život a myšlenky. Tohle dost ovlivnil postoj defaiďanů k ní a pod vlivem jejich odsudků Alys pochybuje o sobě samé a zvažuje, zda nakonec není přesně tak zlá a nebezpečná, jak jí její okolí tvrdí.

V příběhu je přítomno několik fantastických prvků a zároveň něco z reálné historie. Fantasy zastupuje Bestie a pojídačky duší – má to skoro až pohanský nádech. Proti tomu stojí realita honu na čarodějnice a víry v Dobrého pastýře. Příběh by se mohl úplně klidně odehrát v dobách kolonizování Severní Ameriky v některé z prvních osad nebo v salemském období. Přesně tak na mě působila atmosféra i chování a uvažování postav. Celou dobu jsem si i myslela, že lidé v knize mají holandský původ, ani nevím proč, asi kvůli jménům a celkové atmosféře vesnic – ale to jen tak na okraj můj ničím nepodložený pocit :).

Paní autorka také přesně ukázala, že největší zlo často nepochází z vnějšku, ale zevnitř - temnota v lidech se probouzí ovlivněná okolím a podněcována společností. Lidé ze strachu dokážou vykonat nepěkné věci, ublížit každému a hlavně přestávají normálně přemýšlet. Ke slovu pak přicházejí pověry a vlády nad komunitou se ujímají hlupáci a prospěcháři, kteří dokážou nejhlasitěji křičet a prosadit své názory. Další hlupáci už jen papouškují nesmysly, aniž by se namáhali zapojit hlavy a přemýšlet sami - přesně to se stalo v Defaidu. Proti tvrdým opatřením a špatnému jednání Starších se nikdo nepostavil a naopak všichni ze strachu a hlouposti oddaně stáli za nimi a jako ve správné pohádce se ukázalo, že kdo jinému jámu, jámu, sám do ní sám…

Bestie na konci překvapí. Není sice úplně řečeno, co je zač, ale mám svou teorii – kterou pochopitelně neprozradím :). Dokonce i konečné řešení a zmizení zla je překvapivé. Něco se předvídat dalo, něco bylo dokonce i úplně průhledné, ale toto ne.

Kniha je lehce mrazivé čtení s příjemně nahororovitělou atmosférou. Pokud se vám něco podobného líbí, směle do ní. Mohla by se líbit čtenářům Medvěda a slavíka od K. Arden. Atmosférou jsou si podobné. (Další podobné knihy uvádím níže.)

 

O knize:

Autor: Peternelle van Arsdale

Překlad: Barbara Hajná

Vydal: Slovart

Rok vydání: 2017

Počet stran: 368

 

Podobné knihy na bloGu:

Medvěd a slavík

Dívka ve věži

Hluboký hrob: Dítě útesu

Píseň zimy

Strom lží

Světla na obloze

 

Čtvrtletka III. 2020

 

Ani v letním čtvrtletí nám covidí průšvih nepolevil, ale sezóna v práci přes to fičela zběsile. Na čtení proto nebylo zase tolik času a na psaní mnohdy chyběly síly. Na co si však rozhodně nežehrám je počasí a výběr knih. Obojí bylo v tomto čtvrtletí šité mně přímo na míru :) V srpnu navíc nastoupila atmosféra končícího léta a v září se přidal krásný začátek podzimu. Konečně taky začaly vycházet skvělé novinky, na které jsem se těšila a já se mohla vrátit k úžasnému zvyku číst novou knihu hned, jak ji dotáhnu domů.

Ještě si dovolím malé ohlédnutí za létem, než si půjdu užívat barevné listí, svíčky, chlupaté deky a samozřejmě skvělé čtení :)

Červenec

Červenec psací

Jak šikovně opsat jednu velkou nulu a nechuť, aby to vypadalo nějak přijatelně? Na kupu blbých výmluv nemám chuť plýtvat místem. Jediná relevantní je plná sezóna v práci, kdy po příchodu domů jen tupě čumím na dokumenty a v duchu si sumíruju další kapitoly. Aspoň něco. Srpnu zdar!

Červenec  čtecí

Čtení jde, oproti psaní, pořád dobře. Asi si neumím představit situaci, kdy by nešlo :D Dokonce se podařilo přijít na řadu i nováčkům letošního měsíce. Přečetla jsem je prakticky okamžitě po nákupu. Dřív to bývalo normální, teď je to docela svátek :). Způsobilo to dost radikální omezení recenzních výtisků, takže mám mnohem víc času na své knihy.

 

Papírové: Prokletá věž, Čtyři strany mince* (R), Finch*, Furyborn, Kluk odvedle, Královna ničeho, Kázání ohně, Nimbus

E-knihy:  Město duší *(R), Dětské zoubky,

 

Nováčci v knihovně

Hrozba – ukořistěno v akci, vypadá to lákavě a pro momentální radost ideální.

Královna ničeho – třetí díl série od mé oblíbené autorky.

Kluk odvedle – takové moderní lanczovky.

Kolejmoří – velmi lákavé téma a prostředí.

Zpráva z Hádu – tak dlouho mi ji doporučovali, až jsem ji sehnala v Levných knihách :D

Celkem 10 přečtených knih,  3.678 stránek a koupeno 5 nováčků.

Srpen

Srpen psací

Celkem se dařilo, i když šlo převážně o revize, doplnění, opravy a škrty v Dámě. Aspoň něco a konečně se trochu rozhoupávám. Pořídila jsem taky nový psací koutek, protože se prostě potřebuju urvat od kompu, na kterém pořád čumím na ty neodolatelné dokumenty. Věřím si, co se dalšího pokroku týká. Podzim a zima jsou moje psací období :)

Srpen čtecí

Srpnové čtení bylo úspěšné – jako ostatně vždycky :) když přijdou na řadu dobré knihy, ani to jinak být nemůže. Konečně jsem se dočkala některých novinek, na něž jsem byla natěšená. Myslela jsem, že mě vrcholící sezóna v práci trochu přibrzdí, ale ne. Všechny knihy byly přečtené prakticky na zátah, což je jedině jejich dobrá vizitka :)

Papírové: Seznam mrtvých*, Jejich moře, Panenka z kostí, Statečné a zlomené srdce, Spolujsme dokonalá holka *(R), Zřícenina na krku a jiné katastrofy *(R),

E-knihy: Kudyke hvězdám* (R), Holubice a had, Před bouří *(R),

 

Nováčci v knihovně

Sedm rozchodů Amy a Craiga, Poslední číslo – nekup to v takových slevách :)

Statečné a zlomené srdce – dlouho očekávaná novinka.

Mluv – zaujalo téma a jsem zvědavá na zpracování.

Kráska a geek – prostě ta romantika. Asi už z toho nevyrostu :)

 

Celkem 9 přečtených knih,  3.299 stránek a koupeno 5 nováčků.

Září

Září psací

Zatím se držím Dámy a připravuju pokračování Zatracených na NaNo. Blbé je, že nejsem vysloveně plánovací typ a tak mi to moc nejde, nejraděj bych to psala rovnou, ale co pak zůstane na listopad :D Jak přibývá tmy venku a uklidnila se situace v práci po padla sezóny, začínám mít větší chuť do psaní a nimrám se v tom v podstatě každý den. Svíčková psací sezóna je v plném proudu :)

Září čtecí

V září došlo na dvě novinky a hromadu knih, které mi už delší dobu leží doma. Našly se mezi nimi skvělé knihy, ale i ty průměrné. Naštěstí mě žádná nezklamala, jen dvěma se nepodařilo úplně naplnit moje očekávání. Kupodivu nedošlo na žádnou e-knihu. Zvláštní, to se nestalo už hodně dlouho.

 

Papírové: Návod navraždu pro hodné holky *(R), Dračí město, Deset tisíc nebí nad tebou, P.s. Líbíš se mi, Bestie je zvíře, Futurum*, Šest vran, Prohnilé město

E-knihy: uf, žádná!?

 

Nováčci v knihovně

Noci běsů – prvotina autorky mě dostala, druhotina byla jasná volba.

Láska je jen pro blázny jako jsem já  - tip z YT, vypadá to jako něco, co by se mi mohlo líbit.

Jak se spřátelit s temnotou, Teslův odkaz, Rytíři vypůjčené temnoty, Inspekce, Stínozem  – lákavé skoronovinky za parádní cenu z Dobroblešáku.

Futurum – úplná novinka, která zaujala prostředím Prahy.

 

Celkem 8 přečtených knih, 2.976 stránek a koupeno 8 nováčků.

čtvrtletí celkem

 Celkem 27 knih a 9.953 stran. Koupila jsem „jen“ 18 knih.

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. 

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde.

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Palmknih a Nakladatelského domu Grada najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také Nakladatelský dům Grada za důvěru a skvělou spolupráci.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

 

Futurum

 

Námět knihy a její zasazení do našeho hlavního města mi přišlo natolik lákavé, že jsem si knihu objednala ještě v předprodeji. Číst jsem začala prakticky hned – hrozně jsem se na příběh těšila. Ale… Prostě to někdy nevyjde, i když na knize není špatně vůbec nic. Pouze mně v tom něco chybělo – něco, co jako čtenář v příběhu potřebuju - a jsem zvědavá, jestli s tímto názorem zůstanu sama nebo se přidají další.

 

Anotace:

Praha, rok 2120. Městem zní strašidelné historky o tom, jak temné postavy s rudýma očima sbírají z ulic a hrobů těla mrtvých a odnášejí je kamsi do podzemí. Damiáš těm povídačkám nikdy nevěřil. Když se ale objeví jeho Dany, která před rokem zmizela neznámo kam, začne měnit názor. Je jiná, mluví o tom, že ji unesli a udělali z ní něco nelidského. Dam udělá všechno proto, aby jí lidskost vrátil. Klidně se postaví i zrůdám pekelným...

…

Nejdřív taková poznámka, aby snad nedošlo k nedorozumění s fanoušky knihy:

Všechny níže uvedené věci jsou jenom mými dojmy z knihy, proto pokud vás láká, nenechte se od čtení odradit. Třeba právě vám sedne příběh dobře a budete se divit, co jsem mohla mít za problém.

A teď už moje dojmy ze čtení:

Od prvních řádků mě při čtení sužovaly toulavé myšlenky. Přes to, že kniha byla jazykově pěkně a bohatě napsaná a netrpěla začátečnickými nešvary, jsem se nějak nedokázala na děj soustředit a měla jsem potíž se začíst. U příběhu, na který jsem se tolik těšila, mi to připadalo zvláštní. 

Možná to bylo pomalejším tempem, kterým kniha začala (ale to mi standardně nevadí a naopak si to vychutnat umím). Pomalejší tempo je každopádně pochopitelné, autorka prostřednicvím jedné z hlavních postav (Dam) seznamovala čtenáře s jeho způsobem života, jeho sítí kontaktů – to jest důležitými hráči v příběhu. Také mi byla objasněna celková situace v Praze a realita, která nutí postavy chovat se tak, jak se chovají, aby přežily. Dozvěděla jsem se o frakcích a skupinách, které mají rozdělenou Prahu, kde žijí, čím se zabývají. Poznala jsem Madame v jejím vlaku, Flekovské a hospodu, kde je možné prohrát všechno a další bandy včetně trochu záhadných Petrovských. Podané to bylo dobře, nikoli stylem „nalejvárna“ ale pěkně postupně s tím, jak šel příběh a jak se Damiáš po Praze pohyboval. Támhle něco, tuhle něco a pomalu se skládal celek.

Celé tohle všechno bylo zajímavě vymyšlené a rozvrhnuté. Autorka si vytvořila příznivé podhoubí pro záhadu, kterou do knihy vložila. Šlo o pověst o nestvůrách z Petrova, které v noci vylézají a kradou mrtvá těla nejspíš za nějakým záhadným účelem, který je pro zbytek města předmětem dohadů. Někteří to mají za nesmysl, jiní k tomu přistupují stylem „na každém šprochu, pravdy je trochu“ a jiní možná, ale opravdu jen možná, něco vědí. A hraje v tom tajemství roli i záhadné zmizení Damiášovy kamarádky Daniely?

Dam to ještě nevzdal a stále pátral po Daniele, která před rokem zmizela, jenže to pátrání a shánění důkazů co se to záhadného v Praze děje a proč se to děje, na mě nepůsobilo. Dokonce i když se Dany najednou objevila na scéně, nějak to se mnou nehnulo. Měla jsem problém i uvědomit si to, že situace ve městě je vážná – tu napínavou a dramatickou, záhadnou stránku jsem v textu prostě nenašla. Něco takového se objevilo až v momentě, kdy se do hry zapojili petrovští a podzemní krysy. Pak čtení konečně upoutalo a začala jsem mít chuť číst dál. Autorka nakonec všechny informace dobře propletla a věci začaly dávat smysl, vzbuzovat chuť se o nich dozvědět víc a zjistit, jak je všechno provázané. Jenže to bylo až okolo strany 200 a to je pro mě pozdě. Potřebovala bych se na něco zaháčkovat mnohem dřív. Chvilkami jsem dokonce bojovala s tím, že knihu ani nedočtu, jenže teď po dočtení vidím, že by to byla škoda. Závěrečná třetina totiž byla správně akční a docela napínavá. Možná by tedy pomohlo zahrnout více akce do první poloviny knihy. Byly tam super momenty, třeba chvíle na Hlaváku. Byly tam momenty, které mi trochu připomněly Divegenci (docela dost momentů :))

Bohužel jsem si výrazně nesedla s postavou hlavní hrdinky Daniely. Musím přiznat, že to je spíš mým dojmem než tím, že by byla špatně napsaná – naopak vzhledem k tomu, co se s ní dělo a co prožila byla jednou z těch lepších postav. Měla zajímavý příběh a moje nesympatie byly spíš osobní. Hodně mi neseděla zkratka jejího jména, která byla často používaná – prakticky pořád. A to nadměrně ovlivnilo můj dojem z postavy. Prostě mě to štvalo. Není to u mě obvyklé, aby mi jméno takto dráždilo nervy, ale k mé škodě mi to kazilo dobrý pocit při čtení a nedokázala jsem se od toho oprostit – opět se ale jedná pouze o můj problém, nikoli chybu knihy.

Nebyl pro mě také úplně důvěryhodný vztah Dama a Dany. Chápu rozumem, kdy vznikl a na čem je založený, ale necítila jsem ho z příběhu. Neuvěřila jsem tomu, že jemu záleží na ní a ani obráceně – ano, pro Daniny nepřesvědčivé city je sice odůvodnění, ale i ve chvílích, kdy je ukázat měla, prostě chyběly. Linky obou postav pro mě byly striktně oddělené, a i když Dam na ni často myslel, bylo mi vlastně fuk, že ji hledá a jestli se potkají. Jeho příběh mi připadal lepší bez ní. Měla jsem pocit, že ji hledá jen proto, že byl na ni nějakým způsobem zvyklý, tak trochu ze setrvačnosti. Dokonce ani dějová linka Dany mě neupoutala tak, jak asi měla. Jak nad tím tak přemýšlím, líbilo by se mi asi víc, kdyby se postavy neznaly a jejich příběhy zůstaly samostatné až do konce.

Text, nápad i příběh hodnotím jako dobré, vlastně nemám vůbec co vytnout. Zápletka byla zajímavá, prostředí atraktivní a dobře popsané. Nechápu, opravdu upřímně se divím, proč mně kniha nesedla a nezaujala mě víc. Nemohlo to být tím, že všechno bylo „reálné až moc“? Ne, to asi není ten problém. Tak přemýšlím dál… Jak je možné, že se mi nelíbila kniha, na které objektivně není nic špatně? Příběh byl řemeslně skvělý, ale chyběly mi v něm emoce a živost postav – konečně jsem to dokázala pojmenovat! Četla jsem něco stylisticky, výrazově i nápadově perfektního, ale chyběla v tom živost, cit – prostě emoce. V tomto ohledu jsem se neměla jako čtenář čeho chytit a proto jsem nejspíš nepřilnula k žádné postavě, i když měly skvěle vymyšlená jména a zajímavé role v příběhu.

Zdá se tedy, že pokud mi nezáleží na osudu postav, nedokážu se do knihy správně začíst a ve výsledku mě nebaví. Tím pádem jí asi ani nevěnuji dost pozornosti a ledaco mi dojde pozdě, i když náznaky v textu třeba jsou. Všechny moje potíže s knihou snad vyplývají z tohoto a opět opakuji, že vám se podobná věc stát nemusí.

Holt se musím smířit s tím, že tento příběh nebyl pro mě. Každopádně knize přeji hodně spokojených čtenářů a věřím, že budou. Mohla by se líbit milovníkům již zmíněné Divergence :).

 

O knize:

Autor: Petra Podolová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 344