O drakovi, který neuměl hrát šachy

 

...aneb jak jsem si zase jednou užila pohádku :)

Od autora jsem už jednu knihu četla. Byl to Epos o panáčkovi a to rozhodně není dětská kniha. Autorův styl mě ale bavil a byla jsem proto přesvědčená, že mě bude bavit i v pohádce. Zde navíc spojil síly s další autorkou, která mu vytvořila veršovanou polovinu knihy a s ilustrátorkou, která knihu doplnila pěknými obrázky.

 

Anotace:

Pohádka o princi, co nebyl ledajaký princ, o princezně, jež nebyla ledajakou princeznou, a o strašlivém drakovi, který nebyl ledajak strašlivý. Tradiční pohádka v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky. Z jedné strany otevřete prozaickou verzi, z té druhé se začtete do veršované. Obě pojednávají o pojídání princezen, nicméně jsou stravitelné i pro vegetariány. Kromě zábavy v knize naleznete i řadu ponaučení, a dokonce se můžete společně s drakem naučit hrát šachy. A to se může hodit i rodičům. Vtipné, zábavné, poučné, originální.

 

…

 

Když jsem knihu vybalila z obálky, ještě jsem netušila, co držím v rukou. Anotaci jsem v paměti bohužel uloženou neměla – stáří, skleróza – znáte to! – a tak bylo v tu chvíli hodně příjemným překvapením, že je kniha oboustranná. Když jsem ji totiž otočila, našla jsem víc méně stejný příběh (až na pár detailů) od začátku – jen psaný ve verších. To mi připadalo jako dobrý nápad. I když verše nejsou z pochopitelných důvodů úplně dokonalé, spíš jde o jednoduché rýmování, rozhodně se jedná o zpestření. O něco víc se mi líbila prozaická část, ale jsem přesvědčená, že děti ocení obojí a rozdíl je bude bavit.

Druhým faktem, který jsem objevila až po otočení, byla skutečnost, že všitá záložka se rázem ocitla dole a konec jsem utopila ve vaně :)

Ale teď vážně!

 

O čem pohádka je?

Autor si vybral klasické téma, v němž princ musí zachránit princeznu, kterou unesl drak, a vysloužit si tím její ruku a půl království k tomu. K věci ale přistoupil poněkud odlišně v mnoha věcech.

Zaprvé – příběh byl bez omáčky, ovšem nikoli bez chuti. Autor vynechal všechny zbytečné věci a do příběhu jsem vstoupila ve chvíli, kdy statečný princ dorazí na zámek, aby oznámil králi, že mu tedy zachrání dceru ze spárů draka. A následuje rovnou akce – princ vyráží na cestu do dračí sloje.

Za druhé – tradice se musí dodržovat, to je jasné. Takže drak musí unést princeznu, král mu ji musí dát a princ ji zachraňuje. A to je k tradicím všechno, protože tady se věci ubírají trochu jiným směrem, což postupně vejde ve známost v průběhu děje. Drak navíc není žádné tupé zvíře vedené žravým pudem, ale inteligentní, v pravdě renesanční… člověk :D Budete zírat jaké obory lidské činnosti mu nejsou cizí.

Za třetí – pohádce nechyběl vtip a jistý druh šarmu v narážkách na skutečný svět, který bude při předčítání bavit i dospělého. Nechci nic prozradit, ať nepřijdete o vlastní zážitek z objevování. Snad jen to, že milovníky Červeného trpaslíka jedna scéna určitě potěší – uvidíte ji a dokonce uslyšíte :D Rozhodně čtení taky potěší milovníky slovních hříček, narážek a nevinných dvojsmyslů. Menším dětem bude možná potřeba něco málo vysvětlit, ale i kdyby se vám do toho nechtělo, pořád zůstane hezká pohádka – jen pro praktické účely: budoucím nadějným stavařům a architektům vysvětlete rozdíl mezi muří a můří nožkou.

Pohádka je to pořád pro děti, to nemusíte mít strach, ale garantuju, že se budou dobře bavit i dospělí. A dost tak bych tipla, že na mnoha řádcích i lépe, než děti.

Autor si umí pohrát se slovy tak, že i banální situace pobaví, ať už jde o zmíněné slovní hříčky nebo právě o nějaké nenápadné narážky a vtipné situace. Prakticky na každé stránce jsem našla něco vtipného. Ne sice takové síly, že bych se řechtala nahlas, ale pobavilo mě to, o tom žádná. Dokonce jsem se dočkala i několika netradičních a překvapivých zvratů, což bych od pohádky o osvobozování princezny nečekala. Pohádka je v mnoha směrech celkem moderní, ale ne takovým tím debilním woke způsobem. Spíš prostě autor vložil do děje věci ze současného života – to hlavně ve vtipnějších narážkách pro dospělé. Pro děti je tu několik povzbuzujících věcí a poučení na závěr sice uznává tradice, ale zároveň ukáže, že je dobré umět se rozhodnout i jinak a jít vlastní cestou bez předsudků, protože tak může začít něco dobrého, třeba pěkné, byť hodně netradiční přátelství. Prostě trvat na tradicích za každou cenu je často spíš nevýhodný nesmysl a jsou situace, kdy si otevřeným rozhovorem pomůžete víc, než dobře mířenou fackou.

V knize nechybí hezké ilustrace a některé je možné dokonce vybarvit vlastní rukou – to mi bohužel nevyšlo, protože jsem při té příležitosti zjistila, že nevlastním pastelky a kupovat se mi nechtějí. Dítě nicméně tuto možnost určitě ocení. Ačkoli do knih se obecně čmárati nemá, do této je to dokonce žádoucí.

Pohádka je dlouhá tak akorát. Pokud budete číst po kapitolách, vystačí na pár večerů. Pravděpodobně ale dopadnete jako já (jste-li bez dítěte) a přečtete ji tahem. Už jen proto, že styl psaní opravdu baví a udrží pozornost. A jako bonus můžete po dočtení s dětmi zkusit hrát šachy. O tom, jak hýbat figurkami budete mít jasnou představu :)

V této knize nebylo ublíženo žádným zvířatům. Ani nadpřirozeným :)

 

Za knihu moc děkuji autorovi. Zakoupit ji můžete třeba tady.

 

O knize:

Autor: Jaroslav Beznoska, Monika Tilečková

Ilustrace: Kateřina Valentová

Vydal: Lika klub

Rok vydání: 2025

Počet stran: 160

Další knihy autora na bloGu:

Epos o panáčkovi

Ptáček na klíček

 

Na knize mě lákala obálka, to především. Vlastně díky ní jsem si knihy vůbec všimla, protože mezi dětskými spíš nelovím. Každopádně trvalo dost dlouho, než jsem si ji vybrala k přečtení. Bála jsem se, že příběh bude na mě přeci jen už moc dětský, i když mě lákal. Na druhou stranu jsem četla dost knih pro stejnou věkovou kategorii, které se mi líbily moc. Tak jsem se rozhodla to zkusit.

Anotace:

Napínavý příběh ze zasněženého Walesu o síle rodiny i výjimečné odvaze. Když jedné zimní noci obdrží Seren Rhysová na mrazivém viktoriánském nádraží záhadný balíček od neznámého cestujícího, netuší, jaké potíže ji čekají. Na cestě za novým životem míří do odlehlého venkovského sídla. Po příjezdu však zjistí, že její představa veselých Vánoc byla jen klam. Vyzbrojená mluvícím ptákem, jehož slova možná nejsou pravdivá, kouzelným sněžítkem a vlastní odvahou se Seren vydává na nebezpečnou půlnoční výpravu do začarovaného světa sněhu a hvězd. Jejím cílem je vrátit sem ztracené štěstí.

…

 

Knížka, kterou jsem měla v rukách je opravdu hubené soustíčko. Je to na jeden večer čtení, ale příběh tím nic netratí na napínavosti ani na atmosféře zimní, tak trochu čarovné noci.

Na začátku knihy jsem se setkala s hlavní hrdinkou na nádraží. Odjížděla z dětského domova ke své nové rodině, která se jí chtěla ujmout. Maluje si, jak bude její nový život vypadat, jak ji rodina uvítá a stráví spolu krásné první Vánoce na rodinném sídle ve Walesu. Dokonce mají i syna přibližně v jejím věku a na toho se těší snad nejvíc. Po pobytu v sirotčinci, kdy byly ostatní děti spíš soupeři o zdroje, se těší, na první dítě, které by mohlo být kamarád. Když ale dorazí na místo, všechno je úplně jinak a ona cítí, že místo radostných příprav na Vánoce všechny lidi v sídle obestírá smutek nad jakýmsi společným tajemstvím…

Seren je zvědavá a to, co před ní všichni tají, jí nedá spát. Rozhodne se věci přijít na kloub a s pátráním jí pomáhá mechanický havran na klíček, který se k ní dostal úplnou náhodou.

 

Styl psaní je celkem dost úsporný, což není divu vzhledem k rozsahu knihy a tomu, že je určená dětem. Přes malý počet stránek dokázala autorka vybudovat pěkný a napínavý příběh. Krásně vykreslila atmosféru téměř prázdného, rozlehlého panského domu a záhadu jednoho ze zamčených pokojů. Dobře taky působí zasazení do opuštěné venkovské krajiny a to, že se všechno odehrává na podzim a v zimě, kdy se brzo stmívá, všude je sníh, lesy okolo jsou temné a záhadné a dům obestírá ponuré ticho. Úplně jsem to při čtení viděla před sebou. Všechno tohle atmosferično pěkně propojila s místními pověstmi a mytologií. Podle obálky by člověk čekal nějakou roztomilou, jen lehce dobrodružnou pohádku pro děti. Jako jo… i ne. Pohádka to určitě je, ale má vlastně na pohádku docela zajímavou myšlenku a je i trochu strašidelná. Trochu mi připomněla pohádku o Zimní královně.

 

Jako svou hlavní postavu si autorka vybrala holku, která byla zvyklá se životem prodírat sama a popasovat se s těžkými podmínkami. Seren ze všeho nejvíc toužila po svém místě ve světě, kam patří a kde je přijatá - po rodině a proto nebylo vůbec překvapením, že se za svou novou rodinu postavila a bojovala za jejich a tím pádem i své štěstí. Docela mě překvapuje, jak propracovanou postavu na těch pár stranách autorka měla. Pro čtenáře je snadno pochopitelná a velmi lehce se s ní „spřátelí“ a bude jí fandit.

Mezi přiměřeným množstvím vedlejších postav vyčníval havran na klíček, který byl úžasný. Byl takovým odlehčujícím, humorným prvkem a zároveň pomocníkem a přítelem hlavní hrdinky. Jinak byl příběh hlavně o Seren a jejím pátrání po pravdě a tak vedlejší postavy dostaly jen nejnutnější prostor v rámci jejich úlohy v ději.

Za protivníka tu byly bytosti z waleské mytologie, což bylo docela zajímavé, protože s tím jsem se ještě nesetkala. Tedy přeneseně ano, protože některé bytosti jsou očividně předlohou pro hodně populárních knih. Tady ale byly pojaté přeci jen trochu méně malebně a více odlidštěně. Opravdu působily jako cizí element, který si rád pohrává s říší smrtelníků. Něco chladného, lhostejného co se vždy dívá ze stínů a rádo si bere pro sebe. Serenin pobyt v jejich studené zimní říši byl docela strašidelný a postaral se o krásné vyvrcholení napětí, které autorka pečlivě budovala celou dobu. A samozřejmě, jako v každé správné pohádce, i tady je šťastný konec a odměna pro Seren za její odvahu a snahu v podobě splnění jejího největšího snu.

 

Jediné, co bych vytkla, je rozsah knihy. Jasně 176 stran se zdá dost, ale protože je kniha pro děti, je zde i o něco větší písmo, což taky ubírá prostoru (to ale nevytýkám, naopak). Příběh by unesl klidně i nějakou tu desítečku stran navíc. Třeba pobyt Seren v zimní říši a překážky, které tam musela překonat, bych natáhla určitě. Beru-li ovšem v úvahu, že příběh je pro menší děti, je to vlastně takto dostačující. Bylo příjemné si po delší době přečíst takovou jednohubku, která ale nepostrádá nic, co by dobrý příběh měl mít.

Knihu určitě ráda doporučím nejen pro děti. Jsem přesvědčená, že je bude bavit a při společném čtení si ho určitě užijí i rodiče.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Prohlédnout si ji můžete tady.

 

O knize:

Autor: Catherine Fisherová

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 176

Klam Lady Ginevry

 

S autorkou knihy už mám předchozí velmi dobrou zkušenost konkrétně s její Dobyvatelskou ságou, která mi připadala dost originální a svá a přitom napsaná dobře. Když si autorka tak přesvědčivě poradila s drakulovskou legendou – včetně všech překvapivých změn, byla jsem zvědavá, co udělá s tou artušovskou. S dobrým výsledkem jsem předem počítala, takže kniha neměla snadnou výchozí pozici :)

 

Anotace:

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…
Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.
Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě?

…

Věk magie je u konce. K moci se dostávají lidé a těm vládně čestný mladý král Artuš z Kamelotu. Pomalu zatlačují magii do pozadí a učí se žít bez ní. Magie ještě přežívá v království v rukách žen, ale trestem za odhalení je vyhnanství nebo smrt. Jenže magie ještě neřekla poslední slovo. Kdesi v temnotě číhá a spí a věří, že se ještě dočká svojí šance.

Do téhle situace přijíždí mladičká Ginevra, jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme. Přijíždí proto, aby se v očích lidu stala Artušovou královnou, ale ve skutečnosti má na Kamelotu jiné, daleko nebezpečnější poslání.

 

Ginevra sama je od počátku hodně sympatickou postavou, ke které je snadné si najít cestu. Sama se učí žít v novém světě a pro ni v naprosto neznámé komunitě lidí. Nezná je, nezná jejich zvyky, nerozumí jejich víře, ale má otevřené srdce a přátelskou povahu. Chce lidi okolo sebe pořádně poznat a nenechá se ovlivnit postojem okolí k jednotlivým členům dvora. Je si vědoma své povinnosti, kvůli které přijela na Kamelot, ale i tak nepřestává být mladou dívkou, která také chce žít, cítí a touží být pro někoho milovanou bytostí, ne jen služebnicí. Její motivace, touhy a přání jsou velmi snadno pochopitelné. O to víc jsem musela obdivovat její postoj, se kterým se cele odevzdá povinnosti, kterou má a dokáže odolat divočejší stránce své povahy.

O Artušovi nemohu říct nic překvapivého. Je přesně takový, jakého by asi každý očekával. Po jeho boku zde vystupují všichni známí rytíři artušovských legend, jejich manželky a i pár naprosto neznámých lidí, které autorka potřebovala pro svůj příběh. Ne každé postavě je věnován velký prostor, takže bez obav :) přehlcení nehrozí. Každá je v ději aktivní jen do té míry, jak je to pro příběh potřeba.

Hodně důležité pro příběh byly ženské postavy – už jen proto, že významnější roli než Artuš měla tentokrát samotná Ginevra. Ženské postavy zde měly přirozenou sílu. Moc se mi líbilo, jak je autorka začlenila do děje a svěřila jim důležité role, aniž by to působilo nějak násilně nebo divně. A byla jsem překvapená, kde všude v artušovských legendách mohou ženy najít místo. Nejedná se o feministické čtení, ale přes to jsou tu ženy významné a silné, i když se autorka nebojí ukázat jejich slabosti nebo křehkost v určitých situacích. Nejsou nepřemožitelné nebo absurdně dokonalé. Dokonce i ty méně sympatické jsem si snadno oblíbila, i když jim jejich ne úplně milé vlastnosti záhadně nezmizely.

Rytíři byli přesně takoví, jací být měli. Věrní, stateční, vždy Artušovi po boku. S nimi do příběhu vplul duch rytířských klání a turnajů, veselosti při hostinách, ale i statečnosti a věrnosti v běžných situacích. Nebyli ale zase tak ústředními postavami, jak bych asi v artušovském příběhu čekala – s výjimkou Mordreda – a ono to kupodivu nevadilo. Tvořili takovou tu příjemnou kulisu středověkého dění.

 

Kniha se jmenuje Klam Lady Ginevry, ale klamů a tajností je v knize víc, než jen ten jeden, který mi byl odhalen hned na začátku v první kapitole samotnou Ginevrou. Málo co je takové, jakým se zdá být na první pohled. Mladý král Kamelotu má hodně nepřátel, nejen poraženou Temnou královnu, ale i některé lidi, kterým nové pořádky nevoní a rádi by se krále zbavili, aby se mohli vrátit ke starým. A pak jsou tu ti, kteří chtějí jen svobodu žít si po svém dle tradic předků, ne podle pravidel Kamelotu.

Pokud má někdo rád děj nabitý akcí, tak zde se z větší části nedočká. Kniha je založená spíš na okrývání tajemství a záhad. Mě osobně toto hodně baví, když musím poznávat postavy, hledat jejich tajemství a náznaky v ději, aby se přede mnou vyloupl příběh v celé své kráse. Toto mi kniha dopřála. Napínavé situace tady jsou, ale není jich tolik.

Lásku a romantiku v příběhu lze najít taky, ale nemá tu hlavní slovo. Je spíš doplňkem a do děje je vložená velmi přirozeně. I ti největší odpůrci romantiky musí uznat, že by bylo divné, kdyby Ginevru nepřitahoval mladý král, který je očividně velmi charismatickou a oslnivou osobností. Zprvu je taky jediný, kdo zná její tajemství a komu ona může důvěřovat. V nové zemi mezi cizími lidmi se cítí osamělá a tak není divu, že hledá přátelství a ráda by měla se svým mužem hlubší vztah – pokud zůstane královnou, nikdy jiného muže mít nebude. Je tu i něco jako náznak trojúhelníku, ale není to takový ten obtěžující a otravný. Má v ději účel mnohem větší než to, aby hrdinka mohla po někom vzdychat a řešit citové dilema.

Do popředí pozornosti se místo lásky dostávají témata úplně jiná. Například zodpovědnost za svůj lid, povinnost plynoucí z postavení, schopnost vybrat si správně, udělat těžká rozhodnutí někdy i svému přání navzdory, nutnost být dobrým člověkem. Je tu ukázané i to, že někdo, kdo je protivný, může být nakonec jen nešťastný a osamělý a potřebuje jen trochu pochopení a vstřícnosti. Na druhou stranu jsou tu i ti, kteří touží po moci za jakoukoli cenu – takže zlo není jen nadpřirozené, má i lidskou tvář. Našla jsem zde i náznak lesbického vztahu, který je ale do děje zapracován tak přirozeně, že nemůže vadit snad vůbec nikomu.

Líbilo se mi, jak tu byla zobrazena magie. V podstatě šlo hodně o ženskou věc – vázání uzlíků, léčení, věštění, čtení pocitů dotekem, hledání osob… Ginevra za její použití vždy něčím musela zaplatit. Nebyla absurdně mocná. Každé použití magie ji na oplátku nějak oslabilo na různě dlouhý čas a způsob oslabení souvisel s tím, jaké kouzlo použila a nač. Pokud například použila kouzlo prohlédnutí, dočasně tím do značné míry oslabila svůj zrak. Vyskytovala se tu i nebezpečnější krvavá magie, která si samozřejmě vyžádala větší daň. Čím náročnější čarování Ginevra prováděla, tím nevyzpytatelnější magie byla a tím více sil stálo ji udržet zkrocenou.

Přečetla jsem si i dost vtipných scének. Doteď se šklebím, když si vzpomenu na boj sira Borse a draka a další podobné taškařice. Dokonce i tyto směšné věci se podařilo napsat přesvědčivě a vtipy nepůsobí uměle. Dá se jim v klidu zasmát obzvlášť, když čtenáři nechybí trocha přirozené škodolibosti. Autorka z knihy neudělala komedii za každou cenu. Vtipné okamžiky jsou vyvážené s těmi smutnějšími – zase se mi vybaví drak. V některých chvílích je cítit smutek z toho, jak magie opouští postupně svět a něco „starého“ se ztrácí, aby uvolnilo místo novému. To bylo také velmi pěkné téma.

 

Klam Lady Ginevry je povedené převyprávění artušovské legendy. Stejně jako u drákulovské se toho autorka zhostila se ctí a legendu si pozměnila, jak potřebovala, aniž by ji pokřivila a znásilnila nějakými bláznivinami. Znalost artušovských legend pomáhá, ale zároveň taky trochu vyzrazuje osud některých postav, kterého se autorka drží sice zlehka, ale drží.

Kniha by měla být prvním dílem série a já opravdu moc doufám, že se dočkám dalších dílů. Čekala jsem, že mě to bude bavit, ale ne že až tak.

 

P.S.: Podle posledních slov knihy možná někdo odhadne, kým byla Ginevra, než ji přivezli Artušovi. A možná je to jen další klam…

 

Další knihy autora na bloGu:

Temnota

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Série: Vzestup Kamelotu (1. díl)

Překlad: Hana Láryšová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2023

Počet stran: 352

Mladá dáma

 

Seriál jsem neviděla, ale i tak mě lákalo příběh poznat. Anotace zněla dobře a, přiznejme si to, tvář herečky na obalu knihy také láká už jen tím, že je známá. Nakonec jsem dostala výrazně lepší příběh, než jsem původně očekávala. Teď po dočtení, když se zamýšlím nad článkem, zjišťuji, že kniha měla daleko víc myšlenek, které mi došly až teď, když mě nerozptyluje hltání napínavého děje :)

 

Anotace:

Elodie nikdy nesnila o palácích a přepychu. Jako dědička chudého vévodství moc dobře ví, co to znamená hlad a bída. Když ji ale požádá o ruku okouzlující princ bohatého ostrovního státu Aurea, bez váhání přijme. Vždyť sňatek s Henrym znamená, že její lid už nikdy nebude trpět! Za pohádkovou nabídkou se však ukrývá tajemství. Temné, zubaté tajemství. Aurea totiž sdílí ostrov s drakem – krvežíznivou bestií, která si výměnou za svoji přízeň žádá krev. Královskou krev.

Elodie je ihned po honosné svatbě obětována netvorovi. Bude potřebovat veškerý svůj důvtip, aby v jeskynním bludišti unikla ze spárů jisté smrti a pomstila se všem, kdo ji zradili.

 

…

 

Čekala jsem v podstatě pohádku o princezně a drakovi. Čekala jsem i trochu akční a napínavý děj, protože obálka něco takového ukazuje jasně. Obojí jsem dostala, ale rozhodně ne v těch tradičních klišé, jakými se příběhy o princeznách a dracích vyznačují. Na to, abych knihu mohla označit za pohádku, vezme všechno záhy dost překvapivý obrat do napínavé fantasky. Na začátku vypadá Elodiin život po domluveném sňatku jako splnění všech dokonalých snů. Velmi rychle se však pohádka mění v drama a boj o život.

Přiznávám, že v prvních pár kapitolách jsem si říkala, jestli jsem nesáhla vedle. Všechno bylo jakési moc ňuňu a dokonale princeznovské. Po příjezdu do nové země byla hrdinka přijata s laskavou a otevřenou náručí, obklopena vším myslitelným luxusem, šily se jí krásné šaty, dvořil se jí dokonalý princ… Prostě všechno bylo tak moc dobré, až to působilo falešně – to se autorce skvěle povedlo. Kdo nemá rád princeznovské věci, šatičky, hostiny a plesy a přípravy svateb, vydržte, nebude to tam dlouho.

Už první den po příjezdu nevěstinky je ze stylu vyprávění zřejmé, že je cosi shnilého v království aurejském. Bylo to tak absurdně dokonalé, všechno lichocení, dárky a služby pro nevěstu z bezcenné chudé země… Tím sňatkem nemohla Aurea nic získat. Byla to tak bohatá zem, že mohli mezi zájemkyněmi o ruku prince jistě vybírat a ne zvolit zemi, která bude pro království spíš přítěží v budoucnu. Oč jim tedy šlo? Zdálo se, jako by se tím podstrojováním snažili Elodii cosi vynahradit, zmást ji a udrndat, aby se bez odporu podrobila všem nutným svatebním „tradicím. Tím, jak dokonalé všechno bylo, se jen zdůrazňovalo, že se něco pokazí. A pokazilo – místo romantické svatební noci je princezna zcela neromanticky obětována drakovi. A tady to začalo být skvělé.

Princeznu máme u draka ve sloji a začíná její boj o život. A také se dostaví pochopení, že ani zdaleka není první princeznou, která měla skončit v dračím žaludku. Že celá ta šaráda se svatbou je pečlivě nacvičeným divadlem.

Líbila se mi představa, že pro princeznu žádný princ nepřijde a jestli bude sežrána nebo ne, záleží jen na ní. Zároveň jsem taky zatím nečetla žádnou pohádku, kdy by bylo tolik rozpracované, co se asi tak může odehrávat v dračí sluji, když dodají oběd :) Tady dokonce nikdo neměl ani zájem princeznu osvobozovat a kdyby utekla, vůbec by se to nikomu nehodilo. Nikomu!

Pobyt princezny Elodie v jeskyním labyrintu dračí sluje byl prostě neuvěřitelný. Napínavý, temný, plný strachu a překvapení, která tu číhala. Není to jen jedna jeskyně, ale celý systém chodeb, kde se Elodie může s drakem potkávat, ale i se mu vyhnout. Jsou tu mnohá místa, která jí mohou trochu pomoci přežít, ale zároveň i místa, kde se k ní drak snadno dostane – často i ta stejná. Jeskynní labyrint je skvěle popsaný, takže je snadné se do princeznina pobytu zde vcítit a vychutnat si to. Elodie nedostane nic zadarmo. Ne snad, že bych o ni měla vyloženě strach, ale hodně těsných a napínavých chvil tam rozhodně bylo. Navíc mě autorka nenechala na pochybách, že z ostatních princezen se ven zatím žádná nedostala. Jistota, že se to podaří Elodii, taky nebyla žádná.

Jako fakt dobrý nápad musím vyzdvihnout dračí jazyk vymyšlený dcerou autorky. Když drak na Elodii v jeskyních mluvil, úplně jsem cítila, jak v chodbách burácí jeho hlas, jak se ozývá ozvěnou ze všech stran. Slova byla správně hrubá a zároveň znělá a hodila se mi k dračí mluvě. Tím, jak autorka popisovala, jak se dračí hlas ozývá – blíž, dál, ze stran, jak kámen chodeb duní pod jeho kroky a šustí sunoucí se dračí tělo… Brrr. Dokonale to podtrhovalo atmosféru. Na konci knihy je navíc slovníček a stručná mluvnice dračího jazyka. Pokud bude někdo netrpělivý, nemusí jazyk pomalu poznávat s Elodií, ale věty, které drak říká, si přeloží rovnou.

 

Elodie jako hrdinka nebyla nikdy takovou tou typickou blboučkou a naivní princezničkou. Od začátku je představená jako holka, která vyrostla ve velmi chudém království. Cítila zodpovědnost za své lidi a byla ochotná pro ně hodně obětovat. Ať už se jednalo o práci vlastních rukou nebo nutnost se kvůli zdrojům provdat do bohatého království za muže, kterého nezná a vlastní milovanou zemi opustit. Kupodivu se na první pohled zdálo, že manželství i její nový domov a ženich, který ji tam čeká, jsou jako splněný sen všech princezen. Elodie byla vděčná za všechno, čeho se jí dostává a vědomá si svých nových povinností chtěla co nejlépe převzít tradice nového domova a vše se o něm naučit. Nakonec se vše obrátí spíš v noční můru všech princezen. Elodie navíc ví dobře, že její princ ji v žádném případě zachraňovat nebude. Naštěstí je to holka, která má všechny předpoklady pomoci si sama.

Oceňuji, že hrdinka není absolutně neohrožená a automaticky si umí se vším poradit, všechno zná a tak. Dovednosti, které má a které jí mají pomoci, získala v rodném království naprosto přirozeně a neumí zdaleka všechno, co by se jí hodilo. Je ale chytrá a umí se přizpůsobit nepříznivé situaci. Dělá chyby, má chvilky, kdy to chce vzdát, kdy je jí do breku, má strach, zpanikaří nebo něco podobného. Zároveň je obdařená velkou silou ducha a pevnou vůlí. Pokaždé se zvedne a pokračuje dál. Ví, že šance na vítězství jsou malé, ale dokud jsou, bojuje o každý metr k cíli. O každý den života. Celkově na mě působila jako hodně vydařená postava.

 

Kniha nabízí i kapitoly s pohledy záporných postav a dokonce i první princezny, která se ocitla u draka. To bylo dobré. Dokonce i záporné postavy to v některých ohledech zlidštilo a dalo to jejich počínání smysl. Sice ano, dělají špatné věci, ale mají pro to ze svého pohledu překvapivě logické důvody. Je možné si tedy popřemýšlet, jestli jeden obětovaný život stojí za záchranu mnoha dalších. Je možné vcítit se do záporáků, kteří nejsou prostě jen zlí, ale své skutky páchají z důvodů pro ně jasného „vyššího dobra“. Obě tyto otázky nejsou zase tak cizí z jiných knih, ale i ze skutečného života. V tomto příběhu dokonce i některé provinilé trápí svědomí a velmi těžko svá rozhodnutí nesou. Dokonce i postavy jako „královští nadháněči“, kteří měli za úkol vyhledávat princezny, se museli vyrovnat se svou rolí v celé věci. Ani vedlejší postavy tedy nebyly odbyté s tím, že prostě dělají, co se jim řekne. Každý se k tradici nakonec postaví jinak a konečná rozhodnutí některých záporných postav lze dokonce i obdivovat. Autorka navíc u svých záporných postav dost přesvědčivě popsala, jak si obětiny obhajují a jak se dokážou ve své mysli zatvrdit, aby se jich jejich činy tolik nedotýkaly. Asi nebylo zbytí, přeci jen každý rok tři nevěsty a tři oběti… To jednomu pocuchá psychiku slušně.

Když už jsme u těch obětí -tradice, které v Auree měli, se zakládaly na historických událostech království. Dozvěděla jsem se, jak to začalo, jak se to postupně proměnilo v čase. Dokonce i jak pokračoval vládnoucí rod, když každou princeznu měli hodit drakovi.  Příběh zrovna v tomto udělal z potencionální oběti přeživší a následně spolupachatelku tradice. Dokonce se našel v minulosti i princ, který tradici odmítl. Většinou to vládnoucí rod bral jako svoje břemeno a oběť pro svůj lid. Když jsem se podívala, jak to všechno začalo, najednou ani drak nebyl taková bestie, jako před tím. Následky činů prvních aurejců dopadly na tolik generací a přitom mohlo být od začátku všechno úplně jinak. Kupodivu autorka i v tomto ponechala určitou nutnost, která hnala první osadníky ostrova k jejich činům, že ani je samotné nešlo jednoznačně odsoudit.

Tohle konkrétně mám u knih hodně ráda. Když jednání záporáků dává v určitém ohledu smysl a více méně je i logikou obhajitelné. 

Vzhledem k tomu, že jde na začátku o sňatek, byť domluvený, čekala jsem romantickou linku. Překvapivě tu není vůbec. No, vlastně ne zase tak moc překvapivě :) Sice na začátku, kdy princ Henry „ptáčka lapá“ se snaží působit jako sladký chlapec a svojí vyvolené se dvořit. Pod povrchem je ale přítomno něco divného, takže žádné city nedostanou prostor vyrašit. A v momentě, kdy Elodie pochopí, proč si ji Henry bral, je po citech definitivně – aspoň po těch romantických. Kdo tedy romantickou linku nemusí, vydržte, nebude tam dlouho.

 

Jako celek musím říct, že mě kniha překvapila. Četla se svižně a snadno a příběh upoutal už od začátku. Byl akorát správně strašidelný a napínavý. Konec mě sice trochu zaskočil, protože nic podobného jsem rozhodně nečekala, ale je to fantasy, tak proč ne :) V některých momentech trochu připomínal naivní pohádku, ale nakonec napínavost při pobytu v jeskyni převážila.

S klidným svědomím mohu doporučit i starším čtenářům, nejen předpokládané věkové kategorii. Je to sice pohádkově laděná fantasy, ale dobře zpracovaná. Myslím, že z článku je nakonec vidět, že jsem si knihu užila.

Přemýšlím o filmu, ale trochu se bojím, abych si nepokazila dojem :)

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh můžete nakouknout zde.

 

O knize:

Autor: Evelyn Skye

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

 

Knihy o dracích a princeznách na bloGu:

Rituál

Trnová královna

 

Tahle kniha byla jasná volba. Krásná obálka upoutala pozornost, anotace i řazení do New Adult dávalo tušit, že to bude něco malinko jiného, než je na trhu obvyklé. Než jsem se do knihy pustila, vyrojilo se dost hodnocení, která úplně pozitivní nebyla. O to víc jsem se těšila, až si udělám vlastní názor. Obvykle mi totiž knihy v „modrých číslech“ sedí docela dobře.

 

Anotace:

Země rudě rozkvete krví, růžemi a válkou. Princovo srdce se stane zkázou, nebo spásou. Jeho volba nás může všechny zachránit. Jeho nevěsta – na té to všechno závisí! I když je věštkyně Violet oddanou služebnicí krále, v žádném případě nemá na růžích ustláno. Mazaná manipulátorka je trnem v oku zejména pohádkově krásnému, ale také neskutečně otravnému princi Cyrusovi. Následník trůnu přitom stojí ve středu strašlivého proroctví Violetiny předchůdkyně. Lid Slunečního kontinentu totiž zanevřel na své bohyně, a ty si za trest žádají jeho krev.

Na maškarním plese, kde si má princ vyvolit svoji nastávající, všechny okouzlí tajemná dívka v masce motýla. Hovoří snad věštba o ní? Anebo je vše úplně jinak?

 

…

 

Tohle bylo jedno z nejlepších zpracování pohádky a kletby, které si za poslední dobu vybavuju. Bylo úplně jiné, než všechna ostatní. Velmi dospělé, realistické a politické na jednu stranu a dostatečně pohádkové na stranu druhou. Začetla jsem se velmi rychle a snadno a stejně tak mi kniha utíkala. Opravdu lituji toho, že to nebyla větší bichle. A to mě poslední dobou bichle štvou.

Na úvod si neodpustím jeden malý postřeh: namátkou jsem koukala na některá hodnocení knihy a získala jsem dojem, že kniha je trochu problematická tím, jak moc se liší – a především její závěr – od současných fantasek s romantickou zápletkou. Tak jen abyste počítali s tím, že není taková, jak asi lze od zařazení do žánru očekávat a konec bude chtít od čtenáře ochotu přistoupit na něco jiného. A pokud přistoupíte, je docela dobře možné, že vás okouzlí, jak pěkně to autorce všechno zapadlo dohromady.

 

Hlavními hrdiny příběhu jsou naprosto racionálně uvažující věštkyně a prokletý princ. Vypravěčkou příběhu je věštkyně Violet a musím říct, že pobyt v její hlavě a její pohled na události, jsem si užila.

Od prvního seznámení s Violet bylo zjevné, že sice své schopnosti přiznává a má je, ale na druhou stranu je nevyužívá úplně, jak by měla. Když do její věštecké věže zavítá klient a vloží jí ruce do dlaní – protože Violet čte z dotyků – vidí sice cosi v jeho budoucnosti, ale většinou je to taková nuda, že lidem řekne nějak šikovně přesně to, co chtějí slyšet, ale zároveň vlastně nic. Trochu to připomíná reálné věštkyně :). Stejně tak je ochotná veřejnosti lhát o tom co vidí na přání krále, protože si prostě chce udržet pohodlný život a je jí jasné, že pokud nepůjde chlebodárci na ruku, vrátí se klidně šupem do slumů, odkud přišla.

 Violet je chytrá a vždycky chytrá byla. V dětství díky svému daru zachránila princi život a dokázala tak zařídit lepší život pro sebe. Dostala se z ulice do pohodlí života u panovníkova dvora a svůj současný standard si hodlá udržet stůj co stůj. Na princi ji štvala lehkost, s jakou přijímal své privilegované postavení, kterého si podle ní nevážil. Zdálo se jí, že zatím co ona musí o své štěstí a pohodlí bojovat a i tak stojí její osud na vratkých nohou, on má vše na zlatém talíři a ještě jí vyčítá, že ona o svůj zlatý talíř přijít nechce. Violet o sobě nemá žádné iluze, ví jaká je, jak se chová a stejně nemilosrdně jako sebe dokáže vidět i ostatní. A stejně jako si dokáže obhájit vlastní křivácké a manipulativní chování, umí to i u ostatních. Kromě prince.

Princ působí na první pohled jako floutek s hezkou tvářičkou, kterému záleží jen na jeho pohodlí a flirtících. Na druhý pohled – a nemusí být moc pečlivý, protože princova osobnost a motivace jsou snadno čitelné – už jako floutek zas tak moc nepůsobí. Prohánění dam se od něj čeká, má si přece hledat nevěstu. A tak prohání a snaží se na sebe nestrhávat moc pozornosti otce (s nímž má na vládnutí dost odlišný názor) a šlechticů (kteří nechtějí omezit svou moc) – místní politika by mu totiž mohla snadno zlomit vaz dříve, než stihne usadit vznešený zadek na trůnu.

Princ chtěl řešit pro své království úplně jiné, závažnější věci, než pitomou kletbu, které stejně zase až tak nevěřil. Věděl, že Violet klidně při věštění lže, tak proč by nemohla být vylhaná i jeho věštba od její předchůdkyně? Neviděl důvod hned si brát nějakou holku a ještě k tomu se zamilovat, což bylo pro něj tak trochu komplikované ještě z dalšího důvodu. Jeho vztah k Violet byl řadou průšvihů a nedorozumění už od dětství. Z nejlepších kamarádů se stali nepřátelé a na vině (podle něj) byla právě její ctižádost a ochota jít králi na ruku, aby si udržela postavení.

 

Věštkyně a princ jsou politikou a okolnostmi nuceni spolupracovat a přitom mají jeden na druhého dost vyhraněný názor. Vzájemně na sobě nenávidí jisté morální aspekty jejich práce, ale zároveň nemůžou popřít, že je ten druhý přitahuje. To situaci komplikuje, protože z povahy svých funkcí nemohou být spolu a tak je lehčí a obecně přijatelnější nenávidět se. Události v příběhu je nicméně tlačí ke spolupráci. Nakonec to, že se vzájemně potřebují a spolupracovat musí, je jen dalším kamínkem do hromady nenávisti a vzteku na to, že nemají na výběr.

Obě hlavní postavy v podstatě předváděly sobecké a nepoctivé jednání, nicméně nešlo popřít, že krom svého zájmu prosazují i blaho země. Emoce mezi nimi byly sice skrývané, ale přes to místy propluly na povrch. Stejně jako jejich antipatie byly velmi intenzivní. Bylo zřejmé z čeho jejich vášeň roste.

Takto dospělý a reálný pohled na postavy mě neskutečně bavil – i na vedlejší postavy. Politika krále byla velmi opravdová, věštkyně měla naprosto pochopitelnou péči o to, aby nepřišla o dobré bydlo a princ se nehrnul do sňatku z dobrých důvodů. Jeho revolta vůči otci nicméně nespočívala pouze v tom, že si postavil hlavu proti ženitbě. Měl mnohem závažnější důvody pro to, rozcházet se s otcem názorově. Postavy mají názory, své způsoby, jak věci dělat a dosáhnout svého. Chybují, prožívají úspěchy a pády. Bojují bitvu s osudem a v soukolí jejich činů a následků s nimi může být rozdrceno celé království.

 

Musím potvrdit to, co knížce některé názory vytýkají – rozhodně to není klasická zažitá YA/NA romantika – sice ano, láska tu vzešla z nepřátelství, což je pro YA/NA časté, ale romantické a něžné vrkání na stránkách rozhodně není. Ty postavy se opravdu nemají rády a nezmění se to jen proto, že se jim chce ze sebe vzájemně strhat hadry. A víte co? Já fakt oceňuju, že na stránkách nedošlo k obvyklému myšlenkovo-citovému veletoči a postavy se nezměnily jako mávnutím proutku, když si spolu začaly. Nedůvěra a konflikty budované tolik let prostě jen tak zmizet nemohou, kór v situaci, kdy jde oběma nejen o dobré bydlo, ale i o život. Můžete klidně s někým spát, ale důvěra a opravdový upřímný vztah je věc naprosto jiná. Z Violet se nestala uvzdychaná slepička a z prince nebyl ochotný ňouma, který pro svou lásku obětuje všechno včetně své osobnosti, jen aby se na něj usmívala. Nenajdete tu takové to hysterické ochraňování vyvolené dívky a vzdychání nad břišáky krásného prince. Super změna!

Líbil se mi ten podtext katastrofy předpovězený kletbou. Pořád jsem si říkala, že to podivně nesedí, že je kletba jaksi celá obráceně a něco se mi na tom nezdálo. Temné síly kroužili kolem království, dokonce i kolem věštkyniny věže. Byly trochu jako had – zaútočily a stáhly se. Jakoby se snažily své oběti domanipulovat někam, kam nikdo nečekal – včetně mě. Ano, konec jsem sice trochu tušila, ale stejně mě překvapil. Seděl prostě k povahám postav naprosto dokonale. Kletba vlastně byla dost originální. Celkem jsem se smála nad tím, že „zlo“ zřejmě podcenilo vyčůranost postav, když už dobře odhadlo jejich sobectví a způsob, jakým s nimi manipulovat.

V knize se najde několik událostí, které dopřejí ženskému srdci užít si pěkných šatiček, ale je jich překvapivě málo na to, že se děj odehrává u dvora. Mnohem více si zde lze vychutnat politikaření a intriky zla, které se plíží královstvím a manipuluje. Podotýkám, že ani lidé si se zlem v ničem nezadají a každý pěkně vehementně prosazuje vlastní zájmy na úkor okolních království i svého vlastního. Král i šlechta si jsou nemilosrdně za svým, princ si jde za svým, věštkyně se taky stará v první řadě o svoje. Jakoby náhodou se občas některý z těchto zájmů projeví užitečně a ušlechtile, ale v zásadě není skrývané, že jde o peníze, moc a území. Je to pořád v podstatě pohádka, takže vše není tak dokonale propracované jako u plnokrevných dospělých fantasy, ale i tak je to dobré.

Ještě jednu velkou pochvalu mám: Bože všech čtenářů, děkuji ti za vkusně popsaný intimní okamžik v této knize. „Kontaktnějších scén“ je pomálu, nejsou nijak podrobné, takže těžko říci, jak daleko to postavy skutečně dotáhly. Když už ale dojde na něco tělesného, je to takové, jak si představuju – mezi postavami to jiskří, dokonale to odráží jejich vzájemné vztahy (to dobré i to špatné) a nepřipomíná to návod k použití na vysavač. Popis naopak ponechává výrazný prostor pro vlastní představivost a vyhýbá se nutnosti použít nějaké, řekněme, trapnější výrazivo, které se v knihách občas nachází.

 

Epilog mě tentokrát velmi bavil. Strašně se mi líbilo, jak se kletba vyřešila, aniž by k řešení došlo. Konec byl pro mě celkem dost nepředvídatelný. Jestli se jedná o šťastný konec je ovšem trochu pochybné. No, uvidíte sami. Škoda jen, že rozuzlení bylo shrnuto epilogem a nebylo součástí děje. Sice by to vydalo ještě na nějaké desítky stran, ale stálo by to za to.

Tohle je jedna z knih, u které mě mrzí, že je krátká. Podle mě by autorka dokázala v pohodě využít prostor dalších stránek pro intenzivnější rozpracování postav i politiky a zápletky. To je jediné mínus knihy. Že se vše muselo vejít na malý prostor a tak to možná někdy působilo nedodělaně a zbytečně stručně. Doufám tedy aspoň v pokračování. Nakročeno je k němu slušně.

Za mě mohu příběh doporučit, patří letos k mým nejoblíbenějším. Gratuluji nakladateli ke šťastné ruce při výběru.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za poznáním netradiční kletby račte tudy.

 

O knize:

Autor: Gina Chen

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

Vlkochodci

 

Komiksy mám docela ráda, i když je většinou úplně nevyhledávám. Raději čtu souvislý text a nenechávám se ovlivnit vizuální představou někoho jiného. Kresba na obálce Vlkochodců mě ale oslovila na první dobrou a doporučení z Grady mě definitivně přesvědčilo. Zase jednou si přečtu komiks :)

 

Anotace:

Mladá Angličanka Robyn a její otec, mistr lovčí, se vydávají do Irska, aby pomohli lordu protektorovi vyhubit poslední zdejší vlky, a zkrotit tak tuto divokou zemi. Robyn by svému otci ráda pomohla, místo toho je ale nucena zůstat za hradbami města Kilkenny a dřít se s ostatními dívkami v paláci jako služka. Jednoho dne se proto vydá do divočiny na vlastní pěst. Hned na okraji lesa ji ale přepadne vlčí smečka, a nebýt divoženky Mebh, kdo ví, jak by to dopadlo. Obě dívky se záhy skamarádí a Mebh Robyn ukáže, jak vypadá život v lese mezi divokými šelmami. Patří totiž mezi Vlkochodce – starý keltský kmen, jehož členové jsou schopni měnit se ve vlky.

Mebh a její matka jsou však poslední svého druhu a angličtí okupanti pro ně představují nepřítele, se kterým se ještě nikdy nesetkaly. Pokud Robyn svým novým přátelům nepomůže, hrozí, že jejich národ navždy zmizí ze světa

Komiksová adaptace stejnojmenného filmu nominovaného na Oscara využívá nádherné ilustrace převzaté přímo ze své filmové předlohy a doplňuje je o exkluzivní úvod popisující historii kmene Vlkochodců.

 

…

 

Na začátku mě překvapilo zjištění, že kniha, kterou jsem držela v rukou, je komiksovou adaptací filmu z roku 2020. Dokonce, podle všeho velmi oceňovaného filmu diváky i odborníky, navrženého na Oscara. No… míra mého zaujetí filmovým průmyslem je nejspíš patrná už z tohoto sdělení. Existence filmu mi totiž zcela unikla. Nevím, jestli se na film podívám. Řekla bych totiž, že kniha bude nejspíš, jako vždy, o něco lepší. Na druhou stranu v případě zrovna tohoto příběhu si myslím, že by film mohl přinést krásný zážitek, takže možná…

Teď už ale k mým dojmům z knihy.

Nejsem úplně člověk, který by dokázal posoudit uměleckou hodnotu kresby. Dokonce si dovolím na umělecké hodnoty kašlat, když se mi něco líbí, případně nelíbí. A kresba Vlkochodců se mi líbí! Obrázky vždy dokázaly perfektně vystihnout atmosféru příběhu, působily živě a přitažlivě na pohled. Obzvlášť pokud šlo o vyjádření strohosti a jistého uniformního smutku města ve srovnání s divokým, barevným a svobodným lesem okolo. Skvěle se hodí k příběhu, který je převyprávěním legendy o Vlkochodcích – lidech, kteří se dokážou měnit ve vlky.

Doporučuji při čtení nevynechat úvod a nenechat se zlákat hned k listování mezi obrázky. V úvodu se  totiž uvádí mnohé důležité informace k pochopení celé legendy, na které je příběh založený.

 

Hlavními postavami jsou dvě dívky, které pocházejí z úplně odlišných prostředí. Robyn žije ve městě Kilkenny, do kterého se přistěhovala se svým otcem z Anglie. Robyn je všechno jen ne typická dívka té doby. Měla by pomáhat na hradě v přípravně jídel, starat se o domácnost… prostě být tou správnou dívkou. Ona však touží pomáhat svému otci lovit v lesích vlky. Na začátku příběhu kvůli tomu působí trochu umanutě a paličatě, jak se stále, navzdory otcovým přáním, plíží z domu a často se dostane do potíží. Když ale později poznáme druhou možnost, kterou má, nelze se jí divit, že raději tráví čas venku, v lese se svým sokolem a na lovu vlků.

S lovem to nakonec úplně nedopadne. Robyn přehodnotí svůj názor na vlky, když potká v lese malou divoženku Mebh, která je Vlkochodcem – člověkem, který se dokáže měnit ve vlka. Spolu se svou mámou je jedním z posledních a zdá se, že její máma se ztratila…

 

Kniha vypráví o přátelství, strachu z neznámého, roztahovačnosti a dobyvačnosti lidí. A taky o starých irských legendách, které mohou (nebo nemusí) být pravdivé. Děj příběhu se hodně věnuje především přátelství obou dívek a rodinným vztahům mezi dcerou a otcem a dcerou a matkou. Vedle toho není zanedbaný ani vztah lidí k přírodě okolo – nejen k lesu jako takovému, ale i k živočichům žijícím v něm. Lidé v městečku mají z vlků strach. Proto jsou tak nadšení z představy lovu na vlky, jejich vyhubení a vypálení jejich lesa. Kromě toho je také cílem nových usedlíků potlačení všeho původního – od stylu života, až k pověstem, které si lidi povídají. Někteří obyvatelé města i na těch pár momentů, kdy v knize byli, působili dojmem škodolibé radosti a potěšení z toho, že mohou ubližovat vlkům i ostatním místním lidem. Zejména tlupy městských dětí vypadaly zlomyslné a kruté. Oproti tomu více vyniklo pěkné přátelství, které mezi sebou měly Robyn a Mebh. I když z pochopitelných důvodů nebylo zase až tak rozepsáno jeho navazování a vývoj.

Děj plyne docela rychle. Autoři knihy se soustředili daleko více na obrázky než na doprovodný text, ale pomocí ilustrací dokázali krásně předat ty správné pocity, které při čtení byly potřeba. Ve městě to byla ponurost, strohost. Mezi lidmi jistá odtažitost a taková ta „městská nálada“. V lese vše najednou působilo svobodně a rozevlátě. Stránky hýřily barvami i tajemným přítmím starých stromů.

Myslím, že právě díky atmosféře a poselství, které má příběh předat, ho ocení jak mladší, tak i starší čtenáři. Je poměrně jednoduchý, ale o lidech toho řekne dost. Dětské vidění světa, otevřené všem krásám a zázrakům, kterým dospělí nevěří nebo je nevidí, a jasné oddělení toho, co je dobré a zlé, se tu ukáže jako správné a dobro nakonec zvítězí nad zlem. Štěstí dojdou ti, kdo si to svým jednáním zaslouží.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Vlkochodců najdete zde.

 

O knize:

Autor: Samuel Sattin

Kresba: Tomm Moore

Překlad: Eliška Boudová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 272

Vlku zaslíbená

 

Kniha mě lákala, ale pořád jsem tak nějak odkládala nákup v obavách, že to bude zase jen další variace téhož, co už na knižním trhu je dlouho. Nakonec mě definitivně zlákala nabídka ve společném čtení za kilčo a knihu jsem koupila. A nelituji ani náhodou!

 

Anotace:

Reda je první Druhorozená dcera po několika staletích, takže její život má jediný účel: má posloužit jako oběť Vlkovi z Lesa – v naději, že ten světu navrátí bohy, které uvěznil.

Redě se téměř uleví, když odchází. Sužuje ji nebezpečná síla, kterou neumí ovládat. Drží se jediné jistoty – že v Divém lese už nebude ohrožovat své blízké. Že už se to nebude opakovat.

Ukáže se však, že legendy lhaly. Vlk je muž, ne zrůda. Její magie je drahocenná schopnost, ne prokletí. A jestli se ji nenaučí ovládat, prastará božstva proměněná v monstra Divý les pohltí… a spolu s ním i celý její svět.

 

…

 

Začátek příběhu byl celkem pomalý, nicméně nutný. Autorka musela představit svůj nový svět, jeho nejvýznamnější legendu (a vlastně i víru) o ztracených králích a Divém lese a především dvě hlavní postavy. Sestry, jednu předurčenou vládnout a druhou, která se musí obětovat náboženské tradici.

Zatímco vyvolená budoucí královna Neiverai nechce, aby její sestra odešla do lesa, zdá se s tím být mladší Redarys podivně smířená. Na to, jak je jinak bojovná a nezkrotná, nakráčí do lesa až příliš ochotně, když přijde čas.

Kniha se v tom momentu, kdy Redarys zmizí v lese, dělí na dvě dějové linky. První sleduje právě ji, jak si buduje nový život mezi krvelačnými stromy a postupně přichází na to, o čem vlastně je víra, kterou jí odmala vtloukali do hlavy. Poznává Vlka, který ji měl původně přijmout jako oběť a místo ní propustit zajaté krále. A také zjišťuje, že Vlk nejen že o její oběť nestojí, ale navíc je odhodlaný udělat všechno pro to, aby se vůbec nijak obětovat nemusela a přežila. Reda postupně objevuje nový svět a začíná chápat mnoho souvislostí. A nakonec pochopí i to, v čem měla původně spočívat podstata její oběti, než ji náboženství časem tak divně zkomolilo.

Druhá linka sleduje starší sestru princeznu Neiverai, která se snaží ze všech sil Redu osvobodit a vrátit ji z lesa domů. Naprosto věří náboženství, ve kterém byla vychována a udělá cokoli, aby porazila domnělého nepřítele zosobněného Vlkem a Divým lesem. Při tom čím dál více podléhá vlivu nové velekněžky, na níž je od začátku vidět, že o dobro království jí tak úplně nejde. Na Neiveraině příběhové lince je jasně vidět, že cesty do pekel jsou dlážděné dobrými úmysly a pokud se někdo nechá zfanatizovat jakoukoli vírou a slepě věří tomu, čemu věřit chce, nedopadne to dobře.

 

Pokud bych chtěla hledat, našla bych v příběhu inspiraci hned několika známými pohádkami. Autorka ale se svou inspirací pracuje úplně suprově a všechno krásně propojila v jeden překvapivě dobře fungující celek. Nebylo mi tedy divné, když se různé pohádky trochu promíchaly a už vůbec jsem neměla pocit, že čtu něco, co by tu už stokrát bylo. Kniha zdaleka není obyč knížkou o vyvolené princezně, která zlomí nepřízeň osudu a místo bídné smrti najde lásku v náručí krásného, byť poněkud zakletého prince. Toto je opravdu fantasy, kde o temnotu, magii a krvavé rituály není nouze.

Když jsem se dostala k té magii, musím říct, že tato v knize mě opravdu bavila. Dost často v knihách bývá, že za užití magie se musí něčím zaplatit. Tady to byla krev a autorka se nebála prolít jí opravdu celkem dost. Les chránil před zlem a držel ho pevně spoutané, ale nešlo to samo. Za bezpečí se platilo krví lidí, kteří s lesem směnili svou službu za splněné přání. Chudák Vlk musel cmrndat svou krev po stromech až nemilosrdně často. Les si je zároveň držel pevně připoutané, takže nemohli odejít. Magie tu nefungovala jen v lese, kde Vlk bojoval proti temnotě používáním vlastní krve, ale byla aktivní na obou stranách. Ono totiž náboženství, ve které lidé mimo les věřili, bylo šikovně podchyceno a zmanipulováno černou magií a Divý les s Vlkem tak získali soupeře, který vlastní krvavou magií hatil jejich snahu zadržet zlo bující v kořenech lesa. V tomto bylo skvěle vidět nápadité rozložení rolí obou sester. Oceňuji, že nebyla důležitá jenom Reda a na druhou sestru se nezapomnělo, sotva první vkročila do lesa. Líbilo se mi i to, že se jejich role v podstatě prohodily a propojily krvavou magií. Obě sestry tak vlastně bojovaly za sebe navzájem, ale i proti sobě (i když ze začátku nevědomky). Strašně se těším, jak budou obě v příběhu pokračovat, protože konec nabral zajímavý zvrat.

Romantická linka byla v tomto příběhu sice očekávaná, ve smyslu kdo s kým, ale rozhodně dobře udělaná. Vztah těch dvou se vyvíjel od prvního setkání pěkně pomalu a uvěřitelně. Navíc autorka tím, že je propojila něčím víc, než láskou, dosáhla toho, že nemusela popisy citů hnát do krajnosti. Jejich pouto bylo více vyjádřeno společnou magií a tím jak je propojovala a jak ji vnímali silnější, když přijali, že patří k sobě. Fakt to oceňuji, protože temně nebezpečná přitažlivost a do krajnosti vyhnaná bezdůvodná vášeň v jiných knihách už je docela klišé. Eammon nejdříve s Redou spolupracovat nechce – a když jsem se postupně dozvídala proč, nebylo se celkem čemu divit. Ale Reda se nenechá odbýt a postupně se jí daří prorazit hradby okolo Vlkova samotářství a paličatého odmítání pomoci, kterou (jak sám věděl) potřeboval. Bylo dobře, že ho autorka neudělala nabručeného jen tak, ale jeho chování mělo skutečně důvod. Navíc kdo by nebyl trochu bručoun, když trčí osamělý v začarovaném lese a ještě k tomu ví, že boj s temnotou je tak trochu nad jeho síly.

 

Dalším bonusem knihy jsou opravdu krásné popisy. Hlavně popsání lesa a jeho magie pěkně zdůraznilo pocit skutečného nebezpečí, které postavám hrozilo. Les je zároveň krásný a nebezpečný, velmi živý a odhodlaný dostát svému účelu. Líbilo se mi, jak autorka popisovala jeho krutost s tím, že les jako takový krutý není, jen dělá, co musí, aby udržel zlo ve svých hranicích. Lidi, kteří v něm žijí, jsou lesem postupně přetvářeni a měněni. S tím, jak Reda přicházela na jeho tajemství, se měnila také. Dokázala vnímat detaily více než na začátku a autorka stejně tak dokázala pocit tohoto vnímání a pochopení předat čtenáři.

Pokud máte rádi knihy Naomi Novikové (které vážně doporučuju), tak toto je něco podobného. Čtivý, zábavný a napínavý příběh se zajímavou magií. Ten les je rozhodně paráda. Takže jo. Za mě kniha za přečtení rozhodně stojí.

Nevlastní sestra

 

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

Knihu jsem si pořídila už dávno, nalákána tématem. Málo kdy se mi pod ruku dostane příběh, který vypráví o tom, co bylo po tom kdy „zazvonil zvonec a pohádky byl konec“. Tady navíc byl ještě bonus v tom, že šťastný konec nastal pro krásnou a hodnou Popelku – jenže příběh vypráví o tom, jak to bylo dál pro její ošklivé a zlé nevlastní sestry. Kdo by odolal?

Anotace:

Isabelle by měla být navždy šťastná – princovu lásku má na dosah ruky. Až na to, že ona není ta krasavice, která na plese ztratila střevíček. Je tuctovou nevlastní sestrou, která si usekla prsty na noze, aby se do botky vešla. Když princ odhalí její podvod, s hanbou ji vyžene. Isabelle se ale nevzdá a neskloní hlavu před světem vážícím si pouze krásy. Naopak. Rozhodne se všem ukázat, že je v ní mnohem víc, než si všichni myslí!

…

 

Někdy se stane, že sáhnu po knize a očekávám zábavný příběh k oddechu. A pak nestačím zírat, co se z toho vyklube. A přesně to se mi stalo s Nevlastní sestrou. Zaujala mě tématem o Popelčiných sestrách, které se staly hrdinkami svého vlastního příběhu. Jako správná pohádka nabídla kniha zábavu i poučení a náhled na problémy, které tu vždycky byly a troufám si říct, že budou nadále.

Kniha si drží dvě linky – jednu z „opravdového“ života sester a druhou, tu víc fantasy, kde vystupují postavy sudiček jako správkyně neměnného a předem daného osudu a postava potřeštěného pana Šance, který proti nim bojuje o každou lidskou duši, která má sílu svůj osud změnit.

Postava Šance byla taková lehce šílená, trochu připomínala tarotového blázna. Se svou společností individualit a přístupem k životu působil lehkomyslně a potřeštěně. Neodolal žádné výzvě, bláznivému nápadu nebo zábavě – prostě perfektně odpovídal své nátuře „chopit se každé šance“. Sudička oproti tomu byla vypodobněna jako temná trochu strašidelná babice. Něco jako královna ze Sněhurky (nebo stará, přísná učitelka matiky :)). Působila tak dojmem nevyhnutelnosti osudu, nabádala k podvolení se a vzdání se všech šancí na lepší osud. Ten rozdíl mezi nimi se mi líbil, byli oba dobře popsaní tak, aby ztělesnili podstatu své role.

Jako hlavní postava v knize byla představena zlá sestra Isabelle. To je ta, která si ostrým nožem ufikla prsty, aby se dostala do skleněného střevíčku. Isabel je vznětlivá, sobecká, zahořklá a rozzlobená na celý svět. Taky není moc hezká a kulhá. Dle svého názoru má na vztek právo. Jí vzali všechno, všichni ji nenávidí a její sestra je lidem milovanou královnou. Jenže to není ten moment, který ji přiměl být zlou – Isabelle brali všechno už od malička. Vychovali z ní zlou nevlastní sestru tak dobře, že není cesty zpět. Isabel raději zůstává taková, jakou ji svět vidí, protože pod vším tím vztekem se ukrývá strach z toho, aby jí znova na něčem záleželo – ztratit to totiž bolí.

Právě o její duši budou bojovat stará sudička, pan Šance a kmotřička víla. Jeden bude mařit všechny šance, druhý ji postrkovat na správnou cestu a třetí přispěje pomocí a radou. Vlastní cesta ale bude stát Isabelle spoustu úsilí a odvahy se za ni trochu poprat.

„Věř tomu, že si svou cestu můžeš určovat sama. Nebo nevěř. Tak jako tak budeš mít pravdu.“

 

Kniha mi nabídla zajímavý pohled na osobnosti a životy nevlastních sester. Je docela zajímavou studií povahy šikanovaných a šikanujících v jedné osobě. Působí to všechno nesmírně logicky a z ošklivé sestry Isabelle, která byla v původní pohádce „prostě zlá“ to najednou dělá člověka, který může být leckomu blízký v jeho prožívání a už není tak snadné ji odsoudit. Zato je mnohem jednodušší ji chápat. A už pár stránek od začátku se jen těžko najde čtenář, který by se odvážil „hodit kamenem“.

„… Jaké to pro ni bylo, být tak osamělá, nemít žádné přátele kromě myší? Dumala Isabelle. Potom si s ostrou bolestí uvědomila, že nemusí dumat, protože to ví…“

K zamyšlení předkládá autorka otázku, čím je definován člověk.  To, že je ošklivý přeci neznamená automaticky, že musí být zlý, líný, drzý a hloupý. V pohádkách ovšem ano. Je to hluboko zakořeněný stereotyp a paní autorka ho úspěšně narušuje tím, že dala zlým sestrám jiný život, osobnost a vlastnosti než to, že jsou prostě ošklivé a tím pádem zlé a hotovo. Svou roli v jejich životech a povahách hrálo taky to, jak se k nim lidi chovali od dětství. Byly ponižované pro ošklivost, ambiciózní matka v nich potlačovala osobnosti a záliby a nutila je dobře se vdát, protože nic jiného se přeci pro holku nehodí. Její snahy udělat z nich krásky vedly jen k dalšímu výsměchu a ponižování. A začarovaný kruh stvořil nešťastné opuštěné bytosti snažící se vyhovět matce, žijící bez lásky, štěstí a naděje do budoucna. Krásná a dobrá Ela se tak v Isabelliných vzpomínkách jeví jako Paní Dokonalá a nedostižný vzor. S jejími dokonalými vlastnostmi a krásou matka týrá a poměřuje méně dokonalé sestry a pěstuje v nich stud a závist. Vše se nakonec obrátilo v zášť vůči té nejlepší. A dvě (ne vlastní vinou) neúspěšné sestry se nakonec spojí. Zničené posměchem už považují za výsměch všechno a podle toho se chovají.

„ …Růžové? Zeptal se při pohledu skrz čočky. Nebyla to jeho oblíbená barva. …Jinak se na život smrtelníků těžko dívá. Zkus to čirými čočkami a zlomí ti to srdce…“

Témata, kterým se autorka věnuje: mezilidské vztahy, oblíbenost = krása, zloba = ošklivost, právo na vlastní život a směřování – jsou dost aktuální i dnes. Některá byla opravdu k zamyšlení a věřím, že se s nimi potýká někdy každý z nás. Našly se však i takové myšlenky, které v příběhu divně trčely svou rádoby hloubkou a zbytečným moralizováním. Jakoby se snažily moc uměle navést čtenáře k té správné myšlence, což podle mě nebylo nutné. To, oč paní autorce šlo, není těžké v příběhu najít a nemusí se složitě pátrat mezi řádky.

Všechna tahle témata jsou šikovně zasazena do prostředí Francie. Princ si sice vzal svoji Popelku, ale na šťastný konec to nevypadá. V zemi zuří válka a nezkušenému panovníkovi se nedaří s ní bojovat. Lidé chudnou a ti, kteří ve válce nebojují a neumírají, mají co dělat, aby uživili rodiny a dostáli i odvodům do armády. V takové době, která je nesnadná už sama o sobě, je těžké snažit se změnit svůj osud. Pro Isabelle je to kupodivu ideální chvíle. A tak žena, kterou okolí podceňuje, má podmínky, aby uspěla v tom, co chce.

„…žaludek se uspokojí snadno. Je to hlad v srdcích, co nás zabíjí.“

Styl psaní je skvěle přístupný. Čte se to prostě perfektně. Dobrý nápad si tu podal ruku s kvalitním zpracováním. Líbí se mi, jak autorka pracuje s osudy postav a proplétá je. V takových těch malých okamžicích, kdy jedna postava ovlivní nějakým činem druhou, aniž by ji znala a aniž by věděla, co tím způsobí. V tom celkovém obraze, kdy šlo v knize o změnu osudu, jsem se na podobné drobnosti soustředila o to víc a bavilo mě, když se tam nějaké takové nevědomé dotknutí stalo.

Také psychologie postav je dost dobře zpracovaná – což už asi vyplynulo z výše napsaného – jejich osudy díky tomu lze sledovat s napětím a očekáváním. Protože je to pohádka, pomůže si autorka občas nějakým tím kouzelným darem, ale to vůbec nevadí. Naopak je to dobře. V reálném životě by změna, kterou Isabelle musí projít, nejspíš nebyla možná. Nebo by chtěla dobrého psychologa. V pohádce si naštěstí vystačí sama se sebou a dobrou kmotřičkou vílou, což je určitě zajímavější na čtení než sezení na psycho-pohovce. Kniha není psaná nijak ponuře a depresivně, ale spíš nabízí pohled na onu naději, která je tu pro všechny, co najdou sílu si ji vzít a držet se jí. Při čtení se tedy lze chytit linky k zamyšlení nebo ji jen nechat plynout na pozadí a soustředit se na pěkný děj.

Nevlastní sestra nabízí příběh o životě, o tom, jaký může být. Je o cestách, které si můžeme zvolit – snadných nebo obtížných. O ztrátách a nálezech, štěstí a neštěstí a o vině a odpuštění.

A taky je to příběh, který není nikde vidět a moc se o něm nemluví. Škoda. Právě takovéto pohádky mají dost co nabídnout.

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

O knize:

Autor: Jennifer Donnelly

Překlad: Adéla Špínová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 376

Rytec kamejí

Strhující balada o lásce mezi nebem a zemí, kráse a opojení, zločinu a trestu.

Autor: Ivan Fíla
Ilustrace: Kateřina Sidonová
Vydal: Jota
Rok vydání: 2019
Počet stran: 191

Anotace:

O Čaroději od Divokého jezera, který dokonal dávný sen všech alchymistů a stvořil nesmrtelného člověka, o dívce obdařené schopností vidět do svých minulých životů, a o milencích, kteří spolu prožili nejkrásnější krásno všech krásen. Kdysi, před sto lety…

To je nová kniha Ivana Fíly Rytec kamejí, pohádka pro dospělé plná magie a fantazie, kterou neodložíte, dokud příběh neopustí čarovnou temnotu. Zavede vás na rozkvetlou louku prozářenou jarním sluncem, kde doznívá tajemství života a smrti.

Na frankfurtském knižním veletrhu zahraniční nakladatelé o Rytci kamejí prohlásili, že má potenciál Harryho Pottera, tajemství Dana Browna a mystiku Golema.

Ivan Fíla je autor bestselleru Muž, který stál v cestě, jenž vypráví životní příběh Františka Kriegla. Ilustrace: Kateřina Sidonová

Můj názor:

Vydání knihy Rytec kamejí jsem sice zaznamenala, ale Bůh ví proč mě nijak nelákala. Až první ohlasy na příběh mě přiměly začít se o ni zajímat a nakonec jsem podlehla nabídce libovolného výtisku, která proběhla kolem Vánoc na FCB blogerů nakladatelství Jota a nechala si ji poslat. Jsem moc vděčná, že mi knihu paní Horská poslala, protože jinak bych se k ní nejspíš neodhodlala.

…

Pohádka pro dospělé o lásce, pro kterou neexistuje smrt o lidské zlobě a nenávisti, kterou neomezují hranice času. O zločinu a trestu. A především o snech, ať už těch lidských a nebo zdánlivě nedosažitelných snech čarodějů. Tak nějak je kniha prezentována oficiální distribucí. Dočkala jsem se i špetky magie a fantastických prvků. 

A teď: Je to perla nebo kýč? U knih o lásce bývá hranice někdy tenká. Jak to mám teda já s Rytcem kamejí?

Kniha není a nikdy nebude o líbí x nelíbí stejně, jako nikdy nebude lehce popsatelná. Spíš jde o to, jestli vás text bude fascinovat nebo ne, protože tohle je jeden z textů, kde nic mezi neexistuje. Buď vám bude příběh úplně lhostejný a nepřilnete k němu nebo vás uhrane. Mě se stalo to druhé, i když chvilku trvalo, než jsem si zvykla na styl, jakým je psaný. Je příjemné na sebe při čtení nechat text působit a vnímat, jak které části zní. 

Mezi řádky jsou vepsané dvě polohy, které by se daly charakterizovat jako dobro a zlo, přičemž na první pohled nemusí být úplně rozeznatelné, kdo je zástupce čeho. Dobro se dá najít v místech, kde by ho nikdo nečekal a stejně tak zlo vykukuje za rameny postav, které by už z principu svého povolání měly být dobré.

Kapitoly jsou v celku krátké. Příběh jiskří temnotou i barvami a autorův styl psaní velmi podněcuje představivost.

Láska a radost ze života reprezentují onu barevnou a jiskřivou část. Z těchto míst na mě dýchlo štěstí, takové to obrovské, které jako by mělo člověka přerůst. Štěstí, které nepotřebuje nic víc než samo sebe a toho s kým souzní. Možná trochu pohádkově naivní a nevšímavé k tomu, co ho ohrožuje, ale vychutnané až do dna.

Temnota je zastoupená lidskou zlobou, pověrčivostí, závistí a omezeností. Jako čtenář bych zlo hledala v postavě čaroděje, ale ono sedalo spíš na lidi a pocházelo od nich. Kniha je nazývána pohádkou pro dospělé, ale mě to zase až tak nepřišlo právě z tohoto důvodu. Ano, kouzla, magie, čarodějové, to by tam bylo. Ale ta zloba, omezenost a pomstychtivost živená v sobě po dlouhý čas, to bylo až moc reálné a nepohádkové. V knize se střetávala poetičnost v pravdě pohádková s realitou lidských špatností až moc často. Ten kontrast však byl dokonalý a neumím si představit, že by něco z toho v textu chybělo.

Příběh je také o čekání a není úplně jasné, jestli končí dobře nebo špatně. To asi záleží na každém jak se na to podívá a jak bude celou knihu vnímat.

Na to, kolik zajímavých myšlenek mě při čtení napadalo, se kniha četla lehce. Netrpěla jsem dlouhým začítáním ani nudou. Příběh je přesně tak dlouhý, jak má být a navzdory menšímu počtu stran jsem ho stejně nepřečetla za večer. Rytec kamejí není typická jednohubka a pokud bych ho odbyla malou pozorností a rychlým čtením, zdaleka bych si ho neužila ke svému potěšení a tak, jak si zasluhuje. Ilustrace, které příběh doplňují, ve mně vzbudily pocity trochu dvojaké. Ta na obálce se mi líbí a i když musím uznat, že ty ostatní se ke knize hodí, nejsou úplně můj styl. Příběh ale umí dokreslit vhodně a do knihy bez diskuze sednou. 

Do knihy se začtete, pokud máte chuť na neobvyklý text a pohádkovou atmosféru. Doporučuji na nějaký příjemný večer, kdy budete mít na knihu čas a nebudete nikam spěchat. Nechejte Rytce kamejí zapůsobit a uvidíte, co vám přinese. Pokud si potrpíte na texty spíš reálně laděné, asi to nebude pro vás to pravé. Můj názor je, že za zkoušku to stojí. Člověk nikdy neví, co objeví, dokud nedá šanci něčemu podobnému, jako je tato kniha.

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. Poslali mi dokonce výtisk podepsaný autorem! Pokud jste dostali chuť knihu vyzkoušet, najdete ji zde. Dostupná je i ukázka z knihy.

Rituál

Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296

Můj názor:

Knihu jsem koupila protože mě zaujal příběh a navíc jsem měla už dobrou zkušenost s předchozí knihou autorského dua (Vita Nostra). V Rituálu šlo ale o něco úplně jiného. Dalo by se říci, že příběh je Kráskou a zvířetem trochu jinak.

…

V kamenném hradu u moře žije drak – tedy ne jen tak obyčejný. Je to více než dvoustý potomek starého rodu draků (drakodlaků?). Mužů, kteří se dokážou změnit v okřídleného ještěra. Arm-Ann je už poslední z tohoto rodu a leží před ním velký úkol. Musí naplnit živnost, jak tomu draci říkají. Jedná se v podstatě o to, že unese princeznu, sežere ji a tím získá sílu pro svůj oheň. 

Zdá se, že na tom nic není, ale Arm-Annovi není rodinná tradice moc po chuti. Vůbec se mu do žraní princezen nechce a tak si vymyslí plán – unese nějakou pěknou, chtěnou a obletovanou urozenými muži. Jeden z nich ji pak určitě bude chtít osvobodit a až se tak stane, bude mít Arm-Ann konečně pokoj od rodinných tradic.

Vyhlédne si jednu mladou, krásnou a milou a unese ji. Bohužel až doma zjistí, že se přesáhl a místo krásné dívky uchvátil do spárů její sestru Jutu. Už ne tak moc pěknou, obletovanou, milou a chtěnou. Po jeho kořisti dost pravděpodobně neštěkne ani pes.

A zatím co ti dva čekají na statečného rytíře, jsou nuceni spolu nějak vyjít. Jsou totiž jedinými živými bytostmi v polorozpadlém hradu u moře.

…

Styl psaní manželů Djačenkových se mi moc líbil a nejspíš se mi bude líbit dál, protože mě nezklamal ani v této knize, i když byla výrazně jiná než Vita Nostra. Rituál je příjemná pohádka, které právě onen psací styl dodal správnou míru ponurosti a čtivosti. Je sice trochu zjednodušený a ne tolik záhadný a abstraktní, jako u předchozího díla, má však tu výhodu, že se skvěle čte a Rituál je tak slupnutelný za večer.

Zápletka je docela povedená. Je sice od začátku jasné, jak asi kniha skončí, přes to ale cesta ke štěstí hrdinů nebude tak přímočará, jak to zprvu vypadá. Oba jsou navíc natolik sympatičtí, že jsem se od jejich příběhu nemohla odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to s nimi dopadne.

Hlavní hrdinka Juta není zrovna tradiční princeznou. Předně není hezká tak, jak je její princeznovskou povinností. A protože to ví a ví taky, že se jí všichni pošklebují, není na lidi ani moc milá. Zato je zvědavá a do všeho šťourá. 

Arm-Annovi to ze začátku leze na nervy, ale aspoň se konečně v jeho životě děje něco, co ho nutí nemyslet na to, jak moc zklamal své předky. Oba jsou vlastně tak trochu zraněné a osamělé duše. Ke cti autorů slouží fakt, že své postavy nenechali prožívat okázalou a patetickou depresi, jak se to v knihách často stává. 

Juta je sice rozmrzelá, lehce introvertní princezna, v jádru má ale veselou povahu a když ji nikdo nesoudí a nehodnotí, úplně se promění a nestydí se konečně být sama sebou. Arm-Ann je bručoun, ale nikoliv bez důvodu. Kde se měl asi naučit vycházet s lidmi, když žije v hradu celou dobru sám. Dost se v něm pere to, co by měl s tím, co by chtěl sám a jak mnozí víme, není občas snadné to vybalancovat.

Příběh se ubírá stejnými cestami jako téměř všechny, které jsou v tomto krásko-zvířecím duchu. V zásadě jsem tedy věděla přesně, co od knihy čekat. Přes to se manželům Djačenkovým podařilo zaplést do šablony nějaké novoty a překvapivé okamžiky. Obzvlášt otázku Arm-Annova dračího já, jeho rodinné tradice a povinností. Není klasickým Zvířetem. Nikdo ho nezaklel, láska princezny ho nemá z čeho vysvobozovat, pokud nepočítám beznaděj a osamělost. Zajímavé taky bylo, že osvobození se svým způsobem dostalo i princezně Jutě.

Jejich vzájemné přibližování bylo také pojaté moc pěkně. Vztah postav se vyvíjel pomalu a uvěřitelně, o lásku na první dobrou nešlo ani náhodou. 

Na cukrové řečičky si kniha moc nepotrpí a i když sem tam mihne nějaké to okoukané klišátko, je tahle stránka příběhu dobře zvládnutá.

Rituál si nejspíš získá úplně jiné publikum než Vita Nostra. Za přečtení ale rozhodně stojí, protože příběh umí okouzlit a zaujmout, aniž by musel vnucovat osvědčené triky YA autorů. Osobně mohu knihu doporučit. Já jsem si to užila a na další „djačenkovinu“ se moc těším.

…

P.s.: Na motivy knihy Rituál byl natočen i film. Viděla jsem ho ještě před přečtením knihy a nebyl tak špatný. Některé části připomínaly brutálně epickou fantasy se skvělou atmosférou – až se mi věřit nechtělo, že to natočili v Rusku. Ale oni rusáci o temnotě, utrpení a chudobě něco vědí. 

Bohužel si nemohli pomoct a zamíchali do věci romantiku způsobem, který připomínal začátek ne úplně povedeného erotického snímku. Pan Drak měl sice pecka břišáky, ale kaťata povětšinou zavěšeny proklatě nízko. Koukalo se na něj pěkně, to zase jo, pokud je to považováno za to nejdůležitější.  Na herečce šlo především o odhalené rameno a štíhlé nohy – soudě podle četnosti záběrů. 

Každopádně stál film za vidění, nenechte se odradit mýma kecama :) Škoda je, že se filmaři víc nedrželi knihy. Bylo by to víc temné, víc fantasy, víc epické… ale míň sexy :)

Anotace:

"Může se princezna zamilovat do draka? Knižní předloha k filmu Legenda o drakovi."
Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.

Knihy v krásko-zvířecím stylu na blogu:

Dvůr trnů a růží - asi znají všichni.
Krutá krása - rozporuplné názory, ale zajímavé zpracování.
Na lovu - když se Krásky vydá ulovit Zvíře. Šípy do srdce.
Netvor - jeden kousek ze současnosti.
Temné a osamělé prokletí - zajímavé pojetí.