Prázdné sliby

 

Tento fantasticko-romantický příběh původně mou knihovnu vůbec zdobit neměl. Říkala jsem si, hlavně tedy ovlivněná ohlasy jiných čtenářů, že půjde jen o napodobeninu jiných populárnějších knih. A něco takového v knihovně úplně nechci, většinou s tím nemívám moc dobrou zkušenost. Trochu jsem se tedy té zmiňované podobnosti bála, kdyby se ukázalo, že je to pravda. No, vlastně by se dalo říct, že to tak je… a není.

 

Anotace:

 

Brie víly nenávidí a odmítá s nimi mít cokoli společného, i kdyby to mělo znamenat, že bude hladovět a žít na ulici. Ale když je její sestra prodána sadistickému králi dvora temných víl, aby tak splatila dluh, udělá Brie cokoli, aby ji získala zpátky. Klidně uzavře dohodu s králem samotným: ukradne pro něj tři kouzelné předměty ze Světlého dvora.
Získat přístup mezi světlé víly, to se však snadněji řekne, než udělá. Brie má jedinou
možnost: bude předstírat, že je potenciální nevěstou prince Ronana. Brzy se do něj však doopravdy zamiluje. Je ale odhodlaná nenechat se rozptylovat tím, co jí říká
srdce, a přijme pomoc od skupinky odpadlíků z řad temných víl, kteří mají vlastní tajné cíle. Brie tak začne trávit spoustu času s jejich záhadným vůdcem Finnem...
odolávat jeho svůdnému šarmu není o nic snadnějši.
Brie je teď chycena mezi dvěma nebezpečnými dvory a musí se rozhodnout, komu věnovat svou věrnost a své srdce. Zvolí si správně?

 

 

…

 

V Prázdných slibech lze najít vliv kde čeho  - od Maasové přes Cassovou a bůhví, kterou ještě. Teď už je jen otázka, jestli to něčemu vadí. Protože v některých věcech je příběh originální a svůj a krom prostředí a dvou soupeřících víláků se zase tak moc nepodobá. Těžko se ovšem nepodobat něčemu, když píšete o vílách, že. Pro fanoušky podobných vílích příběhů bude kniha sázkou na jistotu a všechny své oblíbené věci, kvůli nimž se podobné knihy čtou, tu najdou.

Především je to milostný trojúhelník – trochu rozpačitý, na první pohled viditelný, ale k dobru mu musím přičíst, že ani po dočtení neumím odhadnout, pro koho se hrdinka rozhodne. Nebo že by se našel někdo čtvrtý? Máme tu klasického hodného víláka-prince, proti němuž v druhém rohu ringu stojí princ temných víl. Oba bojují o hrdinčino srdce a možná o něco víc, než jen to.

Dál tu máme holku obdařenou velkou mocí – chválím, že chvilku trvalo, než mi došlo, oč půjde. Líbilo se mi, že hrdinka neřešila jen svou lásečku a přitažlivost k oběma fešákům, ale ovlivňovala ji také morální stránka vztahu s tím kterým. Opravdu jsem jí věřila, že jí záleží na osudu ostatních – i víl. A rozhodně jsem jí věřila, že jí záleží na její sestře a ona zajatá slečna není v knize jen do počtu a jako chabý důvod všeho dění.

Pak tu je samozřejmě také určitá záhadná přitažlivost víl, jejich krása a zatracená proradnost. Od začátku jsem si byla jistá, že nelze věřit ani jednomu a hrdinka to věděla taky. Musím říct, že autorka dobře vymyslela důvod, proč se o dámu oba rivalové tak přetahovali. Jsem vážně zvědavá, jak bude vše pokračovat.

Toto všechno se mi líbilo a bavilo mě. Našla se však i jedna věc, která v knize klidně nemusela být. Tím se dostávám k jednomu, poslední dobou podezřele oblíbenému prvku, který je taky furt někde přepíraný a tady nechyběl. Byly to námluvy světlého prince ve stylu Selekce. Nepochopila jsem úplně, proč zrovna toto téma tam musí být. Šlo by to i bez toho a konkurenční nevěsty neměly v knize žádný prostor, krom snad příjezdu do paláce, což se dalo v klidu vyřešit prostým plesem. Na druhou stranu to v příběhu ani ničemu nevadí a stojí to celou dobu tak trochu stranou.

 

Příběh není nikterak složitý, hodně věcí se dá odhadnout předem, ale zároveň není ani hloupý a nudný. Kniha se čte skvěle a prakticky sama – v tomto rozhodně podobnost s Maasovou drží. Připadala mi však o něco méně překombinovaná a začmodrchaná než její literární vzor (Dvory a Trůny). Autorka se zatím drží toho, že Abriella chce především pomoci své sestře a až pak je na pořadu dne případný vztah. Jenže když oni jsou víláci dost přitažliví a tak jí pochopitelně motají hlavu :) líbí se mi, jak oba princové vykládají Abrielle věci po svém a ze svého úhlu pohledu – pro ni a tím pádem i pro mě bylo těžké uvěřit víc jednomu, když okolnosti a příběh druhého naznačují jiné věci. Tuhle rozpolcenost jsem si fakt dokázala vychutnat a při čtení mě hrozně bavila. Jak se zdálo, byla pravda někde mezi a hrdinka si musela skládat dohromady vlastní názor. Mám ráda, když jsou hrdinové „komplikovaní“, protože pokud je někdo jen svatoušek nebo parchant, je to většinou nuda. A navíc je takový hrdina jen těžko přirozený a uvěřitelný.

Ačkoli se příběh zdá být typickou milostnou „jangadultovkou“, autorka se nezasekla jen u toho. Jasně, láska a přitažlivost mezi postavami tam rozhodně je, užila jsem si jí dosyta. Krom ní se ale rozvíjí docela slušná zápletka spojená s politikou vílího království, soupeřením o moc a hledáním jistých silných artefaktů. V pozadí se navíc vynoří jistá zajímavá kletba, která soupeřícím stranám dost svazuje ruce a komplikuje jejich vítězství. Ve světle všech těchto věcí, které na stránkách postupně přibývají, je stále těžší určit, kde je pravda a na kterou stranu by se měla Abriella přiklonit – či spíš jestli by bylo lepší nemíchat se do toho vůbec (ne že by mohla být nestranná vzhledem k okolnostem).

V příběhu popsaný svět se mi líbil, i když uznávám, že jsem z něj zase až tak moc neviděla. Každopádně začátek ve světě lidí byl rozhodně lepší než u konkurence. Rodinné vazby hrdinky a vztahy, které měla ve vesnici s ostatními lidmi byly přesvědčivé a podle mě zcela odpovídaly povaze, jakou holka měla a její podmínky přispěly k tomu, co z ní vyrostlo. Byla pro mě důvěryhodná ona, její motivace, vztah k vílám i její pochybnosti. Bylo naprosto jasné, proč bojuje za to, za co bojuje.

 

Zkrátka vzato – kniha mě celkem příjemně překvapila. A nebylo to zdaleka jen tím, že jsem neměla žádná očekávání, či spíš jsem čekala, že budu, když ne zklamaná, tak minimálně znuděná. To jsem rozhodně nebyla a k dalšímu dílu hodlám upřít svou pozornost také.

P.S.: tým Finn :)

 

O knize:

Autor: Lexi Ryanová

Série: Prázdné sliby (1. díl)

Překlad: Kristýna Suchomelová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 440

Rudý vlk

 

Převyprávění mám ráda. Červená Karkule sice nepatří k mým oblíbeným pohádkám, ale zase má tu výhodu, že na ni tolik převyprávěnek není. Tak jsem se téhle ujala. Zajímalo mě, co autorka vymyslí. Něco s vlky se přímo nabízelo…

 

Anotace:

 

Vesnice Oakdale je odjakživa obklopena temnými hvozdy. Mezi stromy neproniká žádné světlo, zato jsou lesy plné smrtelně nebezpečných příšer. Proto se jim také vesničané, a mezi nimi i Adéla, důsledně vyhýbají.

V den svých šestnáctých narozenin se však Adéla dozvídá, že patří k rodu, který již po staletí brání vesničany před zkázou. Aby dostála svým povinnostem, musí se vzdát muže, kterého miluje, a s ním i celé své vysněné budoucnosti. Adéla stojí před rozhodnutím, co všechno je ochotna obětovat, aby ochránila svou rodinu a sousedy.

 

…

 

Kdybyste chtěli žít ve vesnici Oakdale, musíte mít trochu dobrodružnou náturu a být opatrní. Je totiž obklopená Temným lesem, v němž žije kde co, co si rádo pochutná na lidské krvi. Zdá se, že i sám les je živý a vábí lidi blíž na své území. Pokud přes něj potřebujete přejít, nezhasínejte lucernu a držte se stezky. Neposlouchejte nic, co vás navádí jít do temnoty mezi stromy. Ani ve vesnici však nemáte vyhráno. Po setmění se držte raději doma v chalupách, které od lesa odděluje kruh hořících loučí a hlídají bdělí strážci. Ve dne pak spoléhejte na ty, kteří bojují sekerami s čerstvými výhonky a bujícími stromky, jenž chtějí kousek po kousku pohltit celou ves. Nebo doufejte, že se ve tmě mezi stromy, kam nepronikne ani paprsek světla, tiše pohybují strážkyně, které budou bojovat se zlovolnými stvůrami do posledního dechu…

 

Adéle je čerstvých šestnáct let a je na čase, aby se ujala rodinného odkazu. A vážně to není převzetí pekárny, v níž pracuje se svou matkou a mladší sestrou. Spíš je to jiná věc, ke které jí otevře dveře její babička, žijící osaměle na palouku v temném lese. V den úplňku na své narozeniny se za ní dívka musí vypravit sama s košíkem jídla. Už takto šla mnohokrát, ale tento den je jiný. Dnes se jí odhalí tajemství, že patří k rodu ochránkyň, které už celé generace chrání vesnici před hrozbou z Temného lesa. Její úděl ji nutí přehodnotit všechno, co v životě chtěla a přijmout úplně novou realitu. Nejdříve s tím bojuje a snaží se obě své životní situace nějak propojit, ale postupně chápe, že to nebude lehké, pokud vůbec možné. Učí se bránit vesnici, poznává temný les a někdy v průběhu té doby se dozví hodně sama o sobě a o tom, jak těžké volby před ní v budoucnu stojí, ať chce nebo ne.

 

Názor na knihu Rudý vlk se bude psát nesnadno :). Jak napsat něco o knize a nic neprozradit je v tomto případě opravdu výzva. Kupodivu to ale není tím, že by byl text vysloveně náročný. Spíš byla kniha docela krátká a tím pádem autorka všechny své nápady celkem zhustila, do mrtě využila a na omáčku a hloubku moc místa nezůstalo. Vešel se ale děj a hodně moc zajímavých nápadů. To je rozhodně dobře. Na škatulku YA byla kniha dost příjemným a napínavým zážitkem.

Autorka pracuje s pohádkou O Červené Karkulce, kterou asi všichni dobře znají, ale dala tomu trochu temnější a životu nebezpečnější podobu. Asi všichni hned uhodneme, oč zhruba půjde, protože vlk v původní předloze se celkem nabízí k využití. Autorka ho využila opravdu podle toho, jak jsem předpokládala a vytvořila parádní atmosféru středověké vesnice uprostřed lesů. Nechyběl tu ani motiv pověrčivosti a strachu z neznámého, který nutil lidi chovat se až přehnaně násilně a nedůvěřivě k cizímu, aby se ochránili. Bez rozmyslu bojují se vším, co by mohlo být byť jen náznakem ohrožením pro vesnici. To, co se na stránkách dělo, připomínalo místy hon na čarodějnice. A i když byl strach vesničanů pochopitelný, stejně jejich zbrklost a pověrčivost, která vedla k ubližování, dost zarážela. Nechyběl tam ani takový ten prvek morbidní zvědavosti na trestání provinilých snad jen proto, aby měli vesničané pocit, že něco dělají a bojují proti zlu. Pokud na někoho prst spravedlnosti ukázal, nepomohla ani rodina. Kdyby se zamysleli, šlo by najít jiné řešení, jenže oni měli své dlouholeté způsoby, jak věci řešit, tak proč uvažovat nad jinými?

 

Kniha se čte sama a dobře, i když je napsána poměrně jednoduše a některé situace nejdou moc do hloubky tak jak by mohly a jak by jim vzhledem k závažnosti těch okamžiků slušelo. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby byla delší a autorka si tak mohla se zajímavým nápadem více pohrát. Beru však v úvahu, že se jedná o YA a tam je určitý zúžený pohled na věci běžný. Z knihy by se nicméně snadno mohla stát i dospělá fantasy, pokud by to autorka uchopila více podrobně v prožívání postav. Mohla by zařadit i víc dějových linek a třeba i boj se změnou v myšlení a konání vesničanů. Temnoty je tam dost už takto. Autorka krásně pracuje se strachem z neznámého i známého zla, s pověrčivostí a chutí vyděšeného davu lynčovat i člověka, se kterým dlouhá léta žijí a dobře ho znají.

Autorka nadhodila dost zajímavou otázku. Co je to zlo a co dobro? V knize se hranice obojího hodně prolínají. Zlo se dá najít nejen v Temném lese, ale i v samotné vesnici a stejně tak i dobro. Hlavní hrdinka stála každou nohou na jedné straně a bylo pro ni hodně těžké rozlišit, na které zrovna teď je. Líbila se mi nutnost rozhodnout se a muset vždy něco obětovat, i když jsem Adélino rozhodnutí občas nechápala. Nebo spíš řekněme, že bych možná volila jiné východisko z problému. Její rozhodnutí byla opravdu těžká a cena za ně velká. Vždycky to někdo odnesl. Nikdy nic nezůstalo bez krvavých následků. V tomto ohledu byl příběh dost nekompromisní. Rozhodnutí měla následky, které se nabalovaly, situace se komplikovala a zhoršovala a na konci musela Adéla přijmout následky všech rozhodnutí.

 

Protože se jedná o příběh pro mladší čtenářky, nechybí tu několik typických věcí. První je dívka, která na prahu dospělosti objevuje své schopnosti a osudové předurčení. Musí se s tím vším vyrovnat a přijmout to, co pro ni bylo předurčeno a zároveň se proti tomu snaží bojovat a prosadit si aspoň v rámci možností vlastní cestu a to, po čem vždycky toužila. Druhou věcí je vztahový trojúhelník. Hrdinka je tu rozpolcená mezi mužem, kterého by chtěla a mužem, kterého by bylo rozumnější chtít. K jednomu ji váže láska a k druhému povinnost. Jednoho by si chtěla vzít a druhému byla zaslíbená už v kolébce. Na konci se ukáže, co bude silnější dost překvapivým způsobem. Musím, říct, že konec se mi hodně líbil a nečekala jsem, že události naberou takový směr.

Dospělejším prvkem bylo ono rozhodování a nekompromisně kruté následky, které to neslo s sebou. Žádná pomoc shůry nepřišla. Za Adélu nikdo nic nevyřešil. Svým činům a rozhodnutím se musela postavit sama. Tedy sama – nikdy nebyla úplně sama, ale musela se naučit s následky žít, i sama se sebou a za těch pár stran příběhu ušla dost dalekou cestu. Na konci bych o ní rozhodně nemluvila jako o malé holce, která má v hlavě jen vdavky a šťastný vesnický život, jaký si vysnila.

 

Kniha by si zasloužila více stran a větší propracování, klidně rozvinutí více příběhových linek a trochu výraznější propracování pocitů postav. Protože bylo málo místa, autorka se z pochopitelných důvodů zaměřila hlavně na Adélu.

I tak to ale bylo dobré čtení. Doporučím ho všem, kteří chtějí příjemně napínavé a snadno pohlcující čtení a mají rádi převyprávění pohádek. Myslím, že tímto zklamaní rozhodně nebudou. Autorka si na konci nechala pootevřená dvířka k dalšímu pokračování. Pokud bude, ráda po něm sáhnu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete bát v Temném lese, račte vstoupit tudy.

 

O knize:

Autor: Rachel Vincent

Překlad: Magdalena Farnesi

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 320

Hvězdná pěchota

 

Film, který se při pohledu na titul vybaví snad každému, asi nemusím připomínat. A jak to tak bývá, je snímek sice parádní koukačka, ale ani zdaleka nevystihuje hloubku knihy a ani zdaleka neodpovídá myšlenkám v ní obsaženým. No těžko se na tvůrce filmu zlobit :) převést tuto knihu na plátno tak jak je, by bylo nezáživné koukání. Čtení, respektive poslech, to ale bylo skvělé.

Anotace:

Jeden z nejslavnějších a nejkontroverznějších Heinleinových románů rozhodně není čtením pro ty, kdo odpírají vojenské službě. Bohatý mladík Juan Rico se dá naverbovat k oddílům kosmické pěchoty. Prochází tvrdým drilem, jehož život je vojenskými řády sešněrován až na samu hranici možností.
Rico se však nebouří, naopak čím dál víc chápe, že služba je vlastně dobrá. Seržanti a důstojníci tvrdí chlapci, kteří mužstvu nesleví. V jádru duše jsou to však dobráci, ochotní za své vojáky obětovat život. Navíc jsou nejen mistři bojových umění, ale i poloviční géniové zběhlí ve všech možných vědách a gentlemani každým coulem. V boji proti kosmickým nepřátelům a přátelství mezi vojáky nachází Rico smysl života.

Heinleinův román je však vším jiným, než prvoplánovanou militaristickou propagandou. Patrně nejslavnější autor fantastické literatury minulého století však vychází z nepříjemného faktu: násilí bylo a vždy bude. A skutečný muž musí být v drsném světě schopen bránit sebe, své blízké a koneckonců i svou rodnou planetu.
Heinleinova armáda je navíc armádou ideální. Všichni jsou v ní dobrovolně. V kterémkoliv okamžiku můžeš odejít, záleží jen na tobě. A právě z téhle naprosté dobrovolnosti pramení i krutá romantika hvězdných baretů. Není to zabíjení pro zabíjení. Je to život ve světě, jenž nebyl stvořen podle představ katedrových humanistů, ale je takový jaký je.
A racionální společnost se tomuto stavu přizpůsobí. Lze si myslet, že Heinleinova vize je příliš surová, že násilí bude časem ubývat, ačkoli dějiny svědčí o něčem jiném.
Ale ani ten kdo nepřistoupí na autorovu filosofii, nedokáže tuhle knihu odložit. Neuvěřitelný spád děje, nadhledu to vše činí z Hvězdné pěchoty strhující četbu na jedno nadechnutí.
Když však člověk vydechne, zbývají palčivé otázky o existenci člověka ve světě, o tom k čemu je vlastně život. A právě to, že si dokázal tyto otázky položit, činí Henleina velikým.

…

Uf! Anotace je teda zatraceně dlouhá, to se musí nechat. Jenže i tolik slov neodhalí, jak úžasný text jsem dostala, jak moc mě zaujal a o kolika věcech přiměl přemýšlet. Kupodivu jeho vojenská stránka to byla nejméně a ve světle autorových názorů už ani nebyl boj s brouky tím nejzajímavějším, takže mě nemrzelo, že ho tam nebylo moc.

K té nejzajímavější otázce z jejího prvního odstavce musím poznamenat toto: Je kniha vojenskou agitkou? No nejspíš trochu jo :) po přečtení příběhu až neuvěřitelně idealizované armády, ctností mobilní pěchoty a vyzdvihování bratrství ve stylu – nikoho neopustíme, stojíme hrdě až do konce – by asi přepadla chuť připojit se docela dost lidí. Mě ne, nejsem typ na tvrdý výcvik a euforické zanícení pro sebeobětování v „bahně zákopů“ :) Každopádně nelze než souhlasit s myšlenkou autora, že násilí bylo a vždy bude. Lidi jsou prostě lidi. V tomto příběhu autor ukazuje společnost, která se rozhodla jít jinou cestou než ta naše. Možná cestou krutou a nemilosrdnou k vlastním lidem, ale jak se mi tak zdá, je to cesta, která by mohla fungovat na většinu. Jinými slovy – lidé potřebují řád a pravidla a něco, co je přinutí je dodržet, pokud na to sami nemají dost vysoký morální kredit. To něco může být trest a zároveň i odměna. Tak tomu v podstatě bylo i tady.

Já se každopádně řadím k těm, kdo s některými částmi autorovy filosofie chtě nechtě souhlasí a to zejména na základě vlastních zkušeností získaných pozorováním dnešní doby. 

 

Příběh jsem poslouchala jako audioknihu a byl úplně jiný, než jsem čekala. Více než filmový boj s vesmírnými brouky se zde probíraly jiné věci – více etické, morální a podobné životní otázky. Zaujala mě hlavně úvaha autora nad svobodou, demokracií a právy a povinnostmi občana. Tohle mě neskutečně bavilo, protože na těchto věcech je stále mnoho k přemýšlení nejen ohledně událostí v knize, ale i ve světě okolo. Tuhle knihu by měl číst každý už jen kvůli těmto jejím nesmírně zajímavým myšlenkám a přesně kvůli tomu by na ni i hodně lidí nejspíš plivlo. Autor v příběhu vyslovuje některé názory, s nimiž by dnešní společnost, nebo její většina určitě nesouhlasila. Jenže je podává takovým způsobem, že nelze popřít, že je na nich asi velký kus pravdy.

Oceňuji způsob, jakým kniha nenásilně přiměje přemýšlet nad vlastními hodnotami a postavením jednotlivého člověka vůči společnosti, ve které žije. Obzvlášť v této době mi takové zamyšlení připadá potřebné až nezbytné. Tvrdost a disciplína (sebedisciplína?) je v době krize potřebná, jenže kdo je k ní vychovaný? Nebo kdo je schopen sám k ní dospět? Otázka společenské odpovědnosti, uznání povinností a nutnosti zasloužit si privilegia občana, aby měla svoboda pro člověka skutečnou hodnotu a byl schopen o ní uvažovat a ne se jen dožadovat, je v knize na přetřesu často. A je až překvapující jak nesmírně logicky zní názor, že nezasloužené nemá takovou cenu a lidi si toho neváží a neumí s tím žít. I když se jedná o takové věci, jako je svoboda a demokracie. Chápání práv a povinností je zde také důležité téma a zrovna například v tomto bych se pod autorova slova podepsala.

Kniha bude nejspíš nudit lidi, kteří očekávají akční střílečku a boj s brouky. Většinu času se probírá vojenský výcvik, vojenská filosofie a podobné věci související s působením hlavního hrdiny u MP a proměny jeho uvažování nad životem v důsledku toho, co zažil sám. Přímo akční scény z boje jsou na začátku, kdy ještě není vysloveně poznat, proti čemu mobilní pěchota vlastně stojí. Pak samozřejmě na konci, když hrdina ukončí vojenský výcvik a jde do boje, z něhož byla i ukázka na začátku.

Hlavní hrdina – na začátku nezkušené osmnáctileté telátko, které se přihlásilo k armádě spíš nedopatřením a tak trochu ze vzdoru – prochází výcvikem, který ho mění povahově i názorově až je z něj nakonec otřískaný veterán a v některých věcech by se dalo říct, že pořádná guma. Když ale posloucháte (nebo čtete) jeho myšlenky a úvahy, vlastně to nebude vadit. Vývoj postavy je tak přesvědčivý a já jsem s ním prošla věcmi, které ho měnily od začátku, takže jsem měla možnost pochopit jeho i změny, které se s ním staly. Tvrdost výcviku a disciplína mu prospěly. Ví dobře, co dělá a proč a jakou cenu za to může zaplatit. Jasně, je to voják, takže zabíjí a bez výčitek. Jenže je to důvod k tomu ho zavrhnout nebo raději přijmout s tím, že pochopil nezbytnost toho, k čemu jej vycvičili?

Samozřejmě došlo i na první boj a první setkání s brouky. Popis boje a prohry, která však byla pochopitelně prezentována jako strategické vítězství (politika) vypadal z pohledu MP úplně jinak. Tahle část už se začínala trochu podobat filmu nebo spíš tam byly některé události, které se i ve filmu staly. Hrdina nastupuje po absolvování důstojnické školy na první misi, kde velí při útoku na planetu brouků a dostane dost tvrdou lekci o tom, co je velení, odpovědnost za druhé a jeho pohled na události je dost strhující a akční – ano, i akce se nakonec dočká :)

Jediná část, která se mi trochu táhla, byly úvahy nad vojenskými hodnostmi a posloupností velení, když byl hrdina kadetem důstojnické školy. Na to je potřeba se připravit, protože myšlenky a názory (nejen tyto) jsou zde rozebírány opravdu zdlouhavě a dopodrobna. Nepochybně tedy pro každého čtenáře přijde okamžik, kdy toho bude trochu moc a bude potřebovat menší pauzu.

 

Celkově je kniha rozhodně zajímavým dílem plným zajímavých myšlenek a velmi silných okamžiků. Poslechu díla rozhodně nelituji a určitě se k němu ještě vrátím. Zůstaly mi otázky, které chci nechat uležet a pak se zamyslet ještě jednou. Po této stránce je kniha úžasná. Je to mnohem víc než jen military akční scifárna.

 

Bridgertonovi: Čekanka

 

Na Čekanku jsem se těšila (načekala :)) hodně moc. Bylo to hlavně proto, že už jsem si dávno oblíbila Penelope a těšila jsem se na její příběh s Colinem Bridgertonem, který je taky velmi sympatický. Zrovna tento pár sliboval pěkně pozvolnou romantiku ideálně bez nějakých extrémních vášní. A taky jsem se těšila, že si konečně spravím chuť po některých předchozích dílech. Sice se mi četly dobře, ale něco mně nesednuvšího jsem na nich přeci jen našla.

 

Anotace:

 

Rok 1824.
Penelope Featheringtonová odjakživa tajně zbožňovala bratra své nejlepší přítelkyně. Myslela, že o něm ví všechno, jenomže pak objevila jeho velké tajemství… Colina Bridgertona už unavovalo, že ho lidé považují pouze za okouzlujícího hejska. A nejvíc mu vadilo, že všichni hltali klepy z pera lady Whistledownové, která se o něm snad v každém ze svých sloupků zmiňovala už v prvním odstavci. Po návratu z ciziny však zjistil, že se mnohé změnilo - především jeho stará dobrá kamarádka Penelope. Co může tajit floutek a co dívka, kterou už každý považuje za starou pannu? A mohou mít vůbec něco společného?

 

…

 

O této sérii je mi už dopředu jasná jedna zásadní věc. Každému páru připraví autorka trochu jiný start do společného života. Což je dobře. Kdyby bylo všechno úplně stejné, byla by to dost nuda. Měli jsme tu nerovné postavení páru, měli jsme nechtěný sňatek, také sňatek z rozumu, byla vzájemná antipatie. Všechny tyto starty jsou zajímavé a vzbuzují u mě těšení na to, jak se s nimi autorka vypořádá. Dvakrát mě nadchla, dvakrát moc nepotěšila a teď konečně dokázala převážit misku vah ve svůj prospěch. Úžasnému páru mých oblíbených hrdinů dala skvělý příběh zrodu vzájemné lásky. Máme tu přehlíženou ženu a oblíbeného muže. Klasika, já vím, ale toto se asi neokouká.

Ona – Penelope – je společností přehlížená dívka, vlastně už stará panna. Ti, kteří ji dobře znají, ji mají rádi pro její milou povahu a příjemnou společnost, ovšem takových je málo. Ostatní vidí  - pokud se tedy uráčí podívat – jen nechtěnou, nezajímavou ženu, která už se ani nesnaží postávat na okrajích tanečních parketů v naději, že ji někdo požádá o tanec. Penelope ale není ošklivé káčátko ani vzhledem ani povahou. Není sice oslnivá kráska, ale je mimořádně rozumná žena, která si na základě životních zkušeností vypěstovala sympatický nadhled a trochu kousavý smysl pro humor.

On – Colin – je společností považován za okouzlujícího muže. Je všemi oblíbený nejen pro své rodinné jméno, ale hlavně pro veselou povahu. Rád cestuje, takže v Londýně moc nebývá, ale když už tu je, ve společnosti má významné místo. A tejně tak i ve společenských novinách lady Whistledownové.

Hlavní hrdinové jsou staří přátelé. Colin mezi nimi neviděl nikdy nic jiného, Penelope ho miluje už od prvního setkání před dvanácti lety. A osud se konečně uráčil si její lásky všimnout a dát jí, co si zaslouží.

 

S Čekankou se konečně vrátila série Bridgertonových tam, kde se mi líbí ji mít. Příběh má zase tu příjemnou svěžest a lehkost. Hlavní pár je velmi sympatický a pochybuju, že se najde jediný čtenář, který jim nebude držet palce. Celá zápletka je navíc velmi pěkně uvěřitelná a zrození vztahu mezi těmi dvěma nelze než s radostí sledovat. Paní autorka navíc tento díl ozvláštnila situací takřka detektivní – znuděná londýnská společnost se rozhodně konečně odhalit lady Whistledownovou a nevyprovokuje je k činu nikdo jiný než úžasná lady Danburyová. A že ono slavnostní odhalení pěkně zamává s jednotlivými aktéry příběhu a vztahy mezi nimi, s tím se dá už dopředu počítat. Zatím co společnost zuřivě pátrá, Colin a Penelope se pomalu sbližují a jejich vztah se posouvá od přátelství dál.

Pro ty, co viděli seriál, nebude odhalení hlavní  londýnské šiřitelky společenských drbů nijak překvapující a možná jim to trochu pokazí onu záhadu, ale už si ji zažili jednou v seriálu :) snad proto na knihu nezanevřou.

Tentokrát se autorka nevěnovala tolik zběsilým matkám na lovu ženicha. Pár byl daný, takže šlo především o ně a Penelope nebyla ani náhodou hvězdou společnosti a středem pozornosti. Spíš šlo o to, jak dívka, o níž nikdo nestojí, prožívá své dny ve společnosti, kde provdat se je jediný cíl ženy. Penelope má naštěstí dost šťastnou povahu. V tomto směru není nijak ctižádostivá a žije v přesvědčení, že muže, kterého by chtěla, stejně nemůže mít. Už jen proto je snadné mít pro ni pochopení, protože kdo z nás si někdy nepřipadal přehlížený, ošklivý a nemilovaný. Nebo kdo se nešťastně nezamiloval? Penelopin a Colinův příběh má v sobě přesně tu správnou míru něhy, touhy a vášně, kterou v podobných knihách chcete. A navíc bez nějakých výrazných lechtivých scén, kterých je v poslední době všude tolik, že už mě přestávají bavit a spíš nudí nebo hůř – pokud nejsou úplně dobře napsané, pokazí celou knihu. Jsou i díla, kde to je žádoucí a očekává se to, ale zrovna v romantických příbězích tohoto moc škodí. Paní Quinnová naštěstí zná míru, takže v tomto směru můžete číst bez obav.

 

Paní autorka tentokrát dala dohromady úžasný pár, který se už tak dlouho zná a přes to si nikdy nestačili všimnout, jak dokonale by k sobě seděli. Ona, protože neměla dost sebevědomí a tak jen snila o milovaném muži a on, protože si prostě nestačil uvědomit, že ona je víc než kamarádka. To je pro mě parádní zápletka na romantickou knihu. Pokud máte tohle rádi, užijete si čtení víc než u jiných dílů. Lehkost textu, vtip a příjemná čtivost už je u této série samozřejmostí. Ani tady vám nebudou tyto důležité věci chybět.

 

Knihy ze série už na bloGu:

Vévoda a já

Vikomt, který mě miloval

Nevhodný návrh

 

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (4. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání: 2021

Počet stran: 336

 

 

 

Temné nadání - trilogie

 

Kniha mě dostala na obálku a nakonec i anotace nebyla tak úplně od věci. Knihy, ve kterých jedna – většinou nějak magicky nadaná skupina obyvatel utlačuje jiné, mají dost často příběh, který stojí za to a autoři stvoří většinou hrdiny, které si oblíbím. Tolik k důvodům, proč jsem si chtěla knihu přečíst.

Anotace:

Anotace prvního dílu série Zlatá klec

Dekadentní vize Anglie, ve které se mísí magie se syrovostí, láska s krutostí a intriky se statečností. První díl dystopické série.Svět je v rukou Mocných. Díky magické Síle ovládají politiku, obchod, toky peněz i životy obyčejných lidí. Ti, kteří mezi elitu nepatří, musí nastoupit na desetileté nucené práce. V naději, že zůstanou pohromadě, chtějí Hadleyovi nastoupit do služby společně se svými třemi dětmi. V den odjezdu je však šestnáctiletý Luke poslán do jednoho z nejhorších pracovních táborů v zemi. Zbytek rodiny odjíždí do přepychové sídla Jardinů, nejmocnější rodiny v Anglii. Zatímco Luke přežívá ze dne na den, jeho sestry si užívají luxusu i nebezpečného přátelství se členy rodiny Jardinů. Všichni však stále myslí na jediné: jak uprchnout ze zlaté klece a být opět spolu…

…

Původně jsem se o trilogii nijak zvlášť rozepisovat nechtěla. Říkala jsem si, že na ní zase nic až tak extra novátorského není, i když zápletka byla zajímavá a celkem dobře vymyšlená.  K psaní názoru mě přiměly postavy mocných, protože tohle jsem teda v YA dlouho nezažila. Málo kdy se povede napsat takovou bandu prospěchářských a elitářských (odpusťte mi ten výraz) hajzlů. Autorce se to tak obrovsky povedlo, že jsem je fakt téměř do jednoho upřímně nenáviděla (možná i proto, kým se nejspíš autorka inspirovala). Takové negativní emoce vůči velké skupině postav cítím málo kdy a autorce za jejich vytvoření tleskám.

Skvělé je, že zlo nezůstalo na hrbu jednoho padoucha, ale vrchní Zloun První měl k sobě bandu přicmrndávačů, kteří mu připadouchovávali a zároveň si u toho hnojili i vlastní zahrádku prospěchu. Líbilo se mi i to, jak byli přesvědčení o tom, že na své konání mají plné právo a vlastně nedělají vůbec nic špatného. Ve svých zásadách byli všichni dost neotřesitelní a pevně si stáli za svým – žádné nečekané změny názoru se nekonaly. Později si někteří získali mé sympatie a celkem jsem jim fandila, ale ti stáli na správné straně barikády od začátku, i když třeba skrytě. Linka mezi dobrem a zlem tady byla jasná a zřetelná.

Mocní dokázali najít mezi lidmi své kolaboranty a zblbnout davy – z jakého pramene asi autorka čerpala inspiraci? No jo… byly tu i jiné podobné věci s jistým režimem: světu vládli ti s čistou krví a ostatní museli v pracovních lágrech v příšerných podmínkách odpracovat deset let služby mocným. Někteří to nepřežili a mocným to bylo buřt. Bohužel se záporným postavám ke konci série přihodila nepěkná věc, která mi malinko pokazila čtení posledního dílu a lumpům ubrala na věrohodnosti. To ale nemaže dobrý začátek.

Kladné postavy – nebo spíš aktéři z řad „nemocného“ lidu – u mě tolik štěstí , emočních reakcí a přízně/nepřízně neměly. Najít si mezi nimi někoho, kdo by mě zaujal, byl dost nesnadný úkol. Protože zatím co u mocných se podařilo vytvořit je skvěle, obyč lidé byli takoví nemastní neslaní. Jako by mocným dělaly jen kulisu pro jejich rejdy. Dokonce i rodina Hadleyových, kteří byli hlavní lidskou skupinou, mě moc nebavila. Vlastně spíš vůbec. A tak jsem fandila klaďasům mezi mocnými a některým vedlejším postavám v odboji víc, než všem hlavním dohromady.

Autorka se také nebojí zabíjet postavy. V prvním díle ještě ani tak ne, ale ve druhém začínají padat jako mouchy. „Nehody“ potkávají i postavy, které jsou, pokud ne přímo hlavní, tak aspoň jedny z těch hlavnějších. Nebojí se je odstranit fakt drsnými způsoby a občas i dost nečekaně. Musím ale uznat, že ony drsné způsoby nejsou jen pro efekt, opravdu mají své místo v ději a hodí se do plánů mocných.

Trilogii se musí nechat, že se opravdu dobře čte. Proto jsem ochotná odpustit i občasné nesrovnalosti v zápletce a intrikách mocných. Občas mi trochu utíkala logika jejich konání a intrikování, ale v celkovém dojmu to sedělo skvěle. Textem se krásně šíří atmosféra nezdaru a beznaděje ze strany bojovníků za lidská práva a lepší zítřky. Mocným se prostě daří lépe, jsou organizovaní, nadaní silou a obecně mají prostě všechny předpoklady k tomu, aby režim udrželi. Rebelové mají výchozí pozici značně ztíženou neschopností ovládat sílu a i když jim pár mocných pomáhá, stejně to nestačí a jejich akce, ať už sebe lépe vymyšlené nemají velkou naději uspět. Stejně mě o těch vzpourách a akcích odboje bavilo číst. Některé plány byly tak nastaveny, že jsem si i říkala, že by šance byla. Některé zněly jako nesmysl už od začátku, ale zase pomohly autorce posunout děj žádaným směrem.

Upřímně jsem moc neviděla cestu, jakou by se mohli vzbouřenci ubírat, aby dosáhli úspěchu, krom snad pomoci ze zahraničí. Všechny země totiž nebyly pod nadvládou mocných. Že by se teda schylovalo k rozsáhlejšímu konfliktu? Nezdálo se mi to. Podle mě by se něco takového do trilogie nevešlo. Byla jsem zvědavá, jak to autorka narafičí a jestli vůbec knihy dobře dopadnou. Nakonec se ukázalo, že poslední díl byl z trilogie nejslabší a zanechal ve mně pocit rozpliznutí do prázdna. Nepřinesl vůbec nic z pocitů, které bych asi u sebe očekávala. Navíc uzavření příběhu a vztahů některých dvojic byl opravdu laciným pokusem vlichotit se současným trendům. Postavám jsem vztah nevěřila (hlavně těm konkrétním dvěma) a vůbec nechápu, odkud se jejich cit vzal.

Co se však autorce podařilo, byla situace, kdy zdaleka ne všechno zlo bylo potrestáno, některé na tom dokonce bylo lépe než mohlo po prohře doufat a zdaleka ne každý dobrý člověk byl po zásluze odměněn a došel svého štěstí. Připadalo mi to dost opravdové, víc než ono typické propadnutí světlým zítřkům.

Celkově to nebylo špatné. Nevím, jestli se k sérii někdy vrátím, ale na první čtení mě docela bavila a přečetla jsem ji rychle. Doporučuju vzít si ji k odpočinku, kdy není chuť na nic náročného nebo komplikovaného. Taky počítejte s tím, že kvalita jednotlivých dílů je spíš sestupná. Ale jak jsem psala, celek docela dobrý.

 

O knize:

Autor: Vic Jamesová

Série: Zlatá klec, Padlé město, Zářící ruiny

Překlad: Milena Hordinová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2019, 2019, 2020

Počet stran: 384, 384, 400