Huxley

 

Nejsem úplně urputný čtenář komiksů. Když už si nějaký vyberu, je to většinou na doporučení, na sólo výběr mám odvahu málo kdy, protože komiksy jsou obecně spíš drahá záležitost a tak se mi nechce do metody pokus-omyl. Nejpravděpodobněji si oblíbím takový, který nabídne nějaké dobré téma, tedy jen „superhrdinové“ mi nestačí už od dob Želv Ninja :) I tady to byla zvědavost na příběh a na to, jak se takové téma doplní s kresbou.

Anotace:

Kdysi dávno, před tisícem let, zasypal vzkvétající svět popel jaderného holokaustu. Nyní se zmítá ve věčném chaosu, zcela zničený po generace trvajícími planetárními válkami. Zatímco lidstvo stěží přežívá, dva róninové, Max a Kaie, se vydávají na docela běžnou misi za získáním zdrojů. Netuší však, že právě ten den se jejich životy velmi zkomplikují. Objeví prastarého vnímajícího robota jménem Huxley a brzy se ocitnou uprostřed záhady doslova galaktického rozsahu. Tento napínavý sci-fi debut výtvarníka a tvůrce fantaskních světů Bena Maura připravuje půdu pro strhující postapokalyptické dobrodružství, které vás naprosto uchvátí a zatoužíte po dalších dílech.

…

Když mi kniha dorazila, překvapilo mě, jak je těžká. Přeci jen se nejedná o omnibus nebo nějaké podobné souhrnné vydání a ani nemá obálku v pevné vazbě. Když jsem ji otevřela, bylo jasné, proč tomu tak je. Huxley je tištěný na kříďáku, takže kvalitka papíru je to prvotřídní. Nese to s sebou ovšem i zmíněnou nevýhodu – kříďák je těžký jak potvora, takže se kniha nedrží úplně nejlépe a ještě hůř se přenáší. Velký formát tomu taky moc nepomohl.  Nepatřím zrovna k těm, kteří by při čtení měli knihu položenou na stole. Tak jsem docela trpěla :D Naštěstí se jedná o komiks a ten je přečtený raz dva. Záleží hlavně na vás, jak moc a jak dlouho se budete u čtení kochat obrázky.

 

Příběh je v tomto případě velmi jednoduchý. Na zdevastované zemi, kterou po jaderných válkách opustila „lepší“ část lidstva (rozuměj ta, co si to mohla dovolit), živoří na zemi zbytky civilizace a docela slušná smečka droidů a různých robotů a mechů. Problém je, že docházejí zdroje nejen na život, ale i na údržbu strojů a tak specializovaní hledači-vojáci-policajti (nebo co jsou přesně zač) propátrávají trosky strojů zbylých po válkách a hledají něco užitečného k prodeji. Hned na začátku příběhu dva z nich naleznou slušně zachovaného robota, který ale vykazuje známky nějakého druhu vědomí. Hledači se radují, protože očividně kápli na něco drahého, jenže situace se v jednu chvíli změní a místo prodeje se vydávají s robotem hledat… nejspíš naději pro lidstvo, dalo by se říct. Rozhodně to něco, čehož místo výskytu má robot uloženo v paměti, má být cennější než robot samotný a tak se hledači rozhodnou vyrazit s robotem na nebezpečnou cestu za pokladem.

V cestě jim stojí nejen zajímavě vizuálně zpracovaný záporák, ale i fungování a mocenská struktura současného světa. Ne všichni jsou ale nepřátelé a na cestě za onou záhadou potkají i několik nečekaných spojenců.

Autor v několika náhledech do minulosti vysvětluje i příčiny současné situace a dozvěděla jsem se i to, kdo je nalezený robot, či spíš kým býval a kam musí nevyhnutelně směřovat. Obzvlášť zajímavé mi přišlo vysvětlení, kdo je záporák a jak se zrodil.

 

A jak tedy příběh pro mě vyzněl? No to bude složitější hodnocení. Je jasné, že když se jedná o komiks, nemohu očekávat nějak textově složitý příběh – není to román, že. Ale rozhodně očekávám příběh, který nebude plochý a předá mi potřebné emoce a informace, abych si ho mohla prožít, čemuž by vizuál měl ještě napomoci. A ano, mám srovnání s jinými grafickými romány, kde se toto podařilo na výbornou.

Zde byl rozhodně velký potenciál v podobě postapokalyptického světa, kde robot, který není tak úplně robotem, bojuje o budoucnost lidstva proti děsivému nepříteli, který chce vše pohltit.

Přiznávám, že příběh mě zaujal a bavil, jenže byl – a to i na poměry komiksu – dost stručný. Nedařilo se mi ponořit se do dění a velmi výrazné a propracované kresby pozornost spíš odvedly k sobě, než aby podpořily vnímání děje nebo děj pomohly rozvinout. Co si budem – i kresba rozptyluje, protože bylo na co koukat :) Toto se mi dělo hlavně v „přítomných“ scénách. Ve scénách v minulosti mi to sedlo daleko lépe a připadaly mi příběhově zajímavější – ovšem nebyly zajímavější po výtvarné stránce, tam rozhodně přítomnost vedla o parník. Osobně bych první díl raději rozdělila na dva, čímž by se dostalo více prostoru v první části putování k cíli a v druhé části dění na místě. V obou případech bych si víc vychutnala napínavé a nebezpečné okamžiky a boj se záporákem.

Po stránce příběhové by v takovém případě bylo nutné věnovat scénáři víc pozornosti, některá místa trochu rozvinout a přidat na příběhu a osobnostech a emocích postav – zejména ty byly spíš zlomkovité, což u takového tématu byla škoda. Jenže se tak trochu bojím, že autorovi by to poskytlo spíš více prostoru pro výtvarné řádění, než pro rozvoj scénáře příběhu, osobností postav a nějaké další „bubliny“ s dialogy.

Napětí se každopádně dařilo udržovat pomocí kresby, která byla v temnějších chvílích příběhu opravdu velmi zdařilá. Hlavně ve chvílích, kdy byl na scéně záporák.  A navíc se mi celkem zalíbila počáteční podobnost s Tatooinem :)

To je ostatně dost častý problém scífek, v nich má jeden hrdina napravit chybu lidstva a spasit svět. Pokaždé, když začnete nové, připomene vám to spoustu jiných. A přesně to se mi stalo s Huxleym. Připomněl mi něco jak příběhově, tak vizuálně na mnoha místech a to už je připomínání možná trochu moc.

 

Zaujal, či spíše překvapil mě konec – cca poslední třetina knihy, kde autor vložil větší množství bonusových materiálů – hlavně černobílých skic, v nichž ukazuje, jak komix vznikal. Ti, kteří sami kreslí, určitě tuto část ocení více, než „normální“ smrtelníci. Bylo to zajímavé pro porovnání s hotovými, už barevnými obrázky. A musím říct, že po výtvarné stránce si s knihou opravdu vyhrál. Každý obrázek je vypiplaný k dokonalosti. Uznávám nicméně argument, že kdyby „to tam nebylo“ příběh mohl být delší, což by si zasloužil. Místy na mě totiž působil dost zrychleně a ploše i na poměry komixu. Očividně se scénářem se autor nepiplal ani z poloviny tolik, jako s kresbou.  

Řekla bych, že Huxley vám sedne v závislosti na tom, co čekáte. Tedy jinými slovy jak moc vyžadujete vyrovnaný poměr mezi vizuálnem a příběhem. Jestli vás zaujal nástin děje a budete se těšit na příběh, budete spíš namlsaní a „nedojedení“. Pokud chcete pěkně zpracované a bombastické obrázky, budete asi výrazně spokojenější, protože toto se opravdu podařilo.

Ve mně zůstal spíš ten „nedojedený“ pocit. Jako že se příběh uzavřel a mě stále ještě chybí spousta informací a spousta děje, který mezi jednotlivými scénami chyběl. U jiných komiksů, které jsem četla, mi nechybělo nic. Jenže asi člověk nesmí úplně srovnávat např. se Sandmanem nebo Vránou. Aha! Už to mám! Příběh prostě postrádal duši. V myšlence byla, ale do dění na stránkách se nevešla. Přitom nápad tam rozhodně byl a potenciál taky.

Za mě bohužel zůstal nevyužitý a z něčeho, co se mohlo přidat na mou poličku komiksových legend je kniha, kterou už znova číst nebudu, protože pouze krásný vizuál ke kochání mi nestačí. Já bych tento příběh raději viděla jako film, protože to by bylo určitě skvělé, vzhledem k tomu, co má autor ve filmové tvorbě za sebou. Toto byl jeho první komiks a ejhle! Ono se to projevilo. Autor je mnohem více vizuální umělec než vypravěč. Jenže kniha (i komiks) je prostě něco jiného než film.

Pořád je tu ale možnost, že problém je pouze na mé straně „přenosu“ a jiné čtenáře kniha osloví více.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jste na postaposcífko zvědaví, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ben Mauro

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Severní den

kniha měsíce - červenec 2025 

K Severnímu dni mě nasměrovala obálka – jak taky jinak :) Protože ta vážně není k přehlédnutí. Po tomto prvotním zlákání jsem přečetla anotaci a kniha prostě musela být moje. Český autor byl taky příjemný bonus. Já jsem prostě věděla, že to bude dobré. A teď jsem ráda, že jsem si čtení nechala až na dobu těsně před vydáním druhého dílu. Můžu pěkně navázat, dokud to mám v paměti čerstvé, i když si nemyslím, že je cokoli z přečteného snadno zapomenutelné.

Anotace:

PILÍŘE, PŘEDCHŮDCI I VĚČNÝ DÉŠŤ. PROŽIJTE SI SVŮJ SEVERNÍ DEN… Před dvěma sty lety lidé uprchli z Kontinentu a usadili se na nehostinném ostrově Nordtag přezdívaném Severní den. Na troskách opuštěných skulptur postupně vybudovali nová města, aniž by cokoli tušili o stále funkčních mechanických konstruktech i jejich záhadných tvůrcích.

To vše se má nyní změnit. Julius Birma, prospektor s dluhy a složitou minulostí, přijímá riskantní zakázku doručit neznámému klientovi šifrovanou depeši. Na jiném místě prchá Hana Polach z okovů zlaté klece despotického muže. Pokud se jí to ale má podařit, musí spáchat ten nejhorší zločin. A Vicram Bagley, hlava zločineckého Syndikátu, uzavřel smlouvu, která může zapříčinit pád celého Nordtagu.

Do toho všeho se z nebe spouští nekonečný déšť a spolu s ním přicházejí ti, které dosud nikdo nespatřil. A hlavně – nikdy spatřit neměl.

 

…

 

TIP pro snadnější začátek čtení:

Na konci knihy se nacházejí historické „reálie“ Norttagu – teda země, kde se příběh odehrává. Autor tam vysvětluje mnohé, co se do textu samotného nevešlo. Počínaje příjezdem Prvních osadníků na Severní den přes stručné shrnutí o začátcích života tam a formování uspořádání společenských a mocenských struktur. Z vlastní zkušenosti bych doporučila přečíst si to dřív, než započnete s příběhem samotným. Myslím, že to dost usnadní začítání a pochopení souvislostí a různých podivných názvů a spolků. Žádný děj to ale nevyzradí, je tam čistě popis toho, co se událo dávno před začátkem knihy.

Pokud se i tak bude zdát příběh opravdu zbytečně zamotaný a budete se ztrácet ve střídání krátkých kapitol, postav a časů ze začátku, přečtěte si znova anotaci. Tam je stručně shrnuto to důležité, to opravdu zásadní.

Ale teď už ke knize samotné:

 

Začátky bývají občas těžké a tady jsem tedy byla ze začátku opravdu trochu jelen. Příběh sleduje hned několik více či méně hlavních postav a každá z nich nejen že má vlastní kapitoly, ale nachází se trochu jinde a zatím spolu na první pohled nemají nic společného. Aby toho nebylo málo, příběh na začátku střídá současnost s minulostí, aby bylo možné trochu poznat postavy samotné. Kapitoly jsou navíc hodně krátké, a jak se rychle střídají (tedy i postavy a občas časy), je to trochu matoucí.

Do toho přichází hodně nových pojmů, nová společnost, politika, náboženství i věci všedního života postav – prostě vše týkající se nového světa, zatím zcela nepoznaného. Nekecám, když řeknu, že to šlo trochu pomalu, než mi vše sepnulo a do čtení jsem se mohla ponořit. Počáteční trpělivost se každopádně vyplatila!

Rozjezd vyprávění je trošku pomalejší, jak u podobných fantasek bývá zvykem. Kniha, která má trochu náročnější děj prostě potřebuje pečlivý úvod a tady opravdu je, i za cenu toho, že je pomalejší a méně akční rozjezd. Taky začátek opravdu vyžaduje trochu pozornosti. Není to něco, do čeho by se člověk mohl pustit jakože jen tak a doufat v rychlé začtení a pochopení během první kapitoly. To se podaří spíš v průběhu první části (kniha je dělená na čtyři).

 

Samotná myšlenka o světě na severu kam dopluli lidi od nás a narazili na zbytky očividně vyspělé civilizace, která mi trochu připomínala steampunk, mě opravdu chytila. Ten svět tak, jak byl vymyšlený, doslova ponoukal zvědavost a představivost. Při čtení jsem se těšila, co všechno se dozvím o jeho fungování a jaké záhady a napínavosti se mohou v tak ponurém prostředí vyskytnout.

A to prostředí opravdu bylo! Autor perfektně vychytal atmosféru vhodnou pro jeho příběh a pro všechny příběhové linky, které tu jsou a které se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Jednak tu máme mytologickou část. Trochu nadpřirozenou a fantaskní, založenou na jakýchsi záhadných nočních tvorech, které rozhodně nikdo nechce potkat. Do záhad místního světa patří také otázka Předchůdců. Kdo byli ti Předchůdci, kteří zanechali v Severním dnu pozůstatky velkých měst a záhadné mechanicko-magické konstrukty?

Pak je tu část politická, která je tu opravdu propracovaná. Pilíře moci, na kterých stojí zdejší společnost, jsou na začátku tak trochu záhadné a je jasné, že se vzájemně ovlivňují a že rovnováha je sice pevná, ale zároveň nesmírně křehká věc. Postavy a vůdci jednotlivých struktur si to sice nemyslí, ale brzo se přesvědčí, na jak moc vratké židli sedí. Zde to funguje jako domino. Stačí trochu šprtnout do jednoho z pilířů a už se rozkomíhají všechny. A osoba v pozadí dokázala zasadit spoustu maličkých, zdánlivě nedůležitých šprtanců. Postavy ani netuší, co svým jednáním způsobily, dokud není pozdě. Ono také každá z nich učinila jen maličký krůček, přidala jen malé a bezvýznamné kolečko do celkového stroje průšvihu. Od začátku vyprávění se všechno proplétá a jednání postav politiku velmi ovlivňuje, aniž by bylo patrné, kdo tahá za nitky a za jakým účelem a aniž by samotné postavy vůbec chtěly něco ovlivňovat nebo tušili, že to dělají a jak velký dopad to má.

Nějak se mi zdá, že půjde o víc, než jen o prosté převzetí moci. Je tam prostě příliš záhad na to, aby to byla „obyčejná a nudná“ politika. V celkovém obrazu zkázy zdejší společnosti nechybí samozřejmě náboženství, které se ale úzce prolíná právě s onou politickou částí. Když se náboženství začne montovat do politiky, je z toho vždycky průšvih. A tady to platí zrovna tak. A náboženství tu má velmi blízko k magii, respektive magie strká nos do všeho, a tím se opět dostáváme k oněm mytickým nestvůrám a překvapivě i k mechanicko-magickým konstruktům. Všechno to spolu souvisí, jen zatím netuším, jak přesně. Ne, děj tedy rozhodně průhledný není a zápletka se zatím nedá odhadnout.

Fakt miluju v knihách složitější politiku, mocenské hry, převraty režimů a podobné věci. Milovala jsem to v Duně, v Městě lží a dalších a miluju to i tady, ač velkou část si autor schoval do dalších dílů. Tady byl zatím „jen“ úvod do světa a začátek bouře. Každopádně zpracovaný tak, že se nemůžu dočkat pokračování.

Hrdinové krom výše popsanému musí čelit ještě i ne úplně přívětivému přírodnímu prostředí, v němž žijí. Mimo města není moc bezpečno, počasí je nevlídné, do toho ti noční tvorové… A ještě ke všemu začalo pršet. Hodně pršet. Vypadá to na potopu světa. Města jsou pod vodou a zoufalá mysl lidí, udolaná nepřízní osudu, snadno podlehne manipulacím…

 

Jak už jsem psala v příběhu je velké množství postav. Jsou tu ty hodně důležité a pak ty méně. Začínají tak, že mi připadaly úplně náhodné. Neměli v podstatě vůbec nic společného a vůbec jsem netušila, jak moc je autor nakonec svede dohromady, jak propojí jejich osudy a jak překvapivě dobrý smysl to bude dávat. Posbíral si je ze všech vrstev společnosti.

Julius, Hana, Severin, Cora, Vicram (a další) – ke každému z nich jsem si snadno vytvořila vztah. Jako postavy jsou výrazní a není úplně snadné (krom jednoho – toho kolaborantského, odporného, ješitného bídáka) říct, jestli jsou dobří nebo špatní. Mají svůj osud, své prostředí, ze kterého vzešli a okolnosti se kterými vstupují do příběhu a to všechno je tvoří do osobností, jakými jsou. Udělali v minulosti chyby a špatná rozhodnutí, často z nevědomosti, manipulace od někoho jiného nebo prostě jen z běžných osobních důvodů, a teď se musejí vypořádat s následky a ještě ke všemu s obří společenskou změnou, která přichází. Fakt mě bavili a těším se na jejich další příběh.

Měla jsem tu hrdiny fascinované mechanikou konstruktů (nedivím se). Byl tu jeden s nadpřirozenými schopnostmi, jejichž plná šíře se zatím úplně neodhalila a jeho síla v této oblasti byla kompenzována slabostí v jiné. Měla jsem tu jednoho z vysokých pater jisté mocné skupiny, který neodhadl vlastní moc, a dojel na to. Měla jsem zmetka, před kterým bych si nejraději uplivla a který byl vlastně jen ubožák, svým způsobem inteligentní i hloupý a neschopný, ale všeho schopný. Měla jsem tu manželku ve zlaté kleci, která ve své minulosti ukrývala něco, co se nesmělo provalit a která měla talenty dalece přesahující schopnosti nutné pro manželku z lepší společnosti. A další a další nesmírně zajímavé lidi – důležité i úplně obyčejné.

V první části je hodně náhledů do minulosti hlavních postav, které nejdřív působily při čtení trochu rušivě, ale takto zpětně rozumím tomu, proč tam musely být. Autor to s nimi ostatně nepřeháněl. Prozradil v nich o postavách to, co muselo být řečeno pro jejich lepší poznání. Nejsou tu velcí hrdinové, kteří určují morálku, postaví se do čela a společnost k nim může v krizi vzhlížet. Naopak. Příběh sleduje obyčejné lidi. Lidi, kteří žijí ve světě, co se mění nedobrým způsobem a každý z hrdinů bude bojovat jen o svůj malý kousek, který zvládne. Těžko říci, jestli jejich snažení bude mít vliv na celou společnost a jestli pomůže napravit, co se pokazilo. Jasné je jen to, že se pokusí…

Vedlejší postavy nejsou o nic horší. Samozřejmě takto obří příběh má postav slušnou kupu a vyhovovalo mi, jak je autor zpracoval. Ani hlavní ani vedlejší nepopisuje zbytečně moc. Dozvěděla jsem se jen podstatné věci a zbytek byl na mě. Autor se soustředil hlavně na povahy a činy. Tak to mám ráda. Z toho stejně každou postavu poznám úplně nejlépe.

 

Severní den není žádná moderní rychlokvaška. Je to opravdu kvalitní a propracovaný příběh, který má úroveň světového čtení. Přitom ale nenudí, jak to některé velké fantasy ságy umí. Není nabubřelý ani si nelibuje v patosu a vysloveně velkolepém hrdinství, přesto je cítit, že „to bude velké“. Styl vyprávění mi prostě skvěle sedl. Autor má fakt dobré vyjadřování a talent pro poutavé popisy, ale zároveň nevyzradí o ničem tak moc, aby mě připravil o objevování jeho světa a tajemství v něm schovaných. A svět je to nesmírně živý a svým způsobem originální tak jak je pojatý. Možná mi to občas někde něco připomnělo, ale rozhodně mě čtení dokázalo pohltit. A ta atmosféra! Psala jsem už, jak mě bavila ponurost severu? Vím že jo a ještě to párkrát napíšu :D

Další super věc byla steampunková část celku. Tohle mám ve fantaskách ráda.  Asi hlavně proto, že to tam obecně zrovna moc nebývá a celkově se mi dobrých knih s mechanickými mašinkami moc do rukou nedostalo (přijímám tipy!). Parádní nápad nacpat do příběhu tyhle záhadné konstrukty. Líbilo se mi, jak je lidi stále objevovali, u některých ani nevěděli, k čemu přesně jsou a jak mají fungovat. U některých, které byly pro město životně důležité, raději ani nezkoumali, jak fungují. Hlavně že fungovaly.

Trochu mi chybělo trochu větší ponoření do nějakých výraznějších emocí postav. U některých to chápu – kde nic není, ani čert nebere. Ale třeba naznačovaný vznikající romantický cit mezi dvěma postavami pro mě působil podivně ploše a nevýrazně. Nemuselo by se to přehánět, jen to vypsat v náznacích tak, abych pochopila, že city vznikají bez toho, aby musel autor o tomto cokoli říci přímo. Ne, já rozhodně nejsem zastáncem názoru, že do epičtějších fantasy něžný cit nepatří :D Má v něm svoje místo stejně jako jiné city. Co bylo naopak velmi zdařilé a nepřehlédnutelné, byly emoce toho bídáka prašivého – za to autorovi tleskám. Ježíš, jak já ho nesnáším! Tedy bídáka, ne autora :) A je mi jasné, že v druhém dílu ho budu i nenávidět.

Ještě jednu výhradu mám k použití slova ztopořil v souvislosti se vztyčením křížů (jo, i s lidma). Přišlo mi to takové nevhodné. Dvakrát mě to švihlo přes oči a pokaždé mi to do textu nesedělo. V celku příběhu je to ale jen banalita.

Ještě tu mám jeden vzkaz do nakladatelství a pro autora obálky: Mapka na deskách, nádherná obálka, to fakt tleskám, protože obojí je dokonalé! Málem bych panu autorovi záviděla, že jeho kniha dostala tak krásný vizuál. A k příběhu se navíc skvěle hodí. Působí na mě jako staré verneovky, které mi kupovali v dětství.

 

Tohle dílo rozhodně doporučuji všem milovníkům fantasy, protože jsem přesvědčená, že je nezklame. Pokud patříte mezi čtenáře lehčích fantasek, připravte se na trochu větší náročnost textu, ale ne takovou, aby odradila od čtení. Jen to nedostanete úplně zadáčo :)

A taky bych knihu ráda doporučila těm, kteří tvrdí, že fantasy je nízký žánr nebo že čeští autoři neumějí psát tak dobře nebo dokonce lépe, než zahraniční. Pletete se! Tak moc se pletete!

 

O knize:

Autor: Ondřej Blaho

Série: Severní den (1. díl)

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

 

Gideon Devátá

 

Na knihu mě nalákaly tři věci. Zaprvé Host, protože Host je pro mě téměř stoprocentní záruka dobrého počtení. Zadruhé obálka, protože ta slibuje hodně. A za třetí samotný příběh. Nekromanti! Paráda. Chcete vědět, kolik mám doma knih o nekromantech? Teď už dvě, ale před Gideon žádnou.

 

Anotace:

Nespoutaný sci-fi román plný šermířských soubojů, politických intrik a lesbických nekromantek

Císař potřebuje nekromanty. Nekromantka Devátého dvora potřebuje šermířku. Gideon má meč, sbírku pornočasopisů a taky plné zuby nemrtvých hovadin.
Gideon strávila dětství ve společnosti zkostnatělých řeholnic, seschlých sluhů a bezpočtu kostlivců a nehodlá obětovat svůj život — včetně toho posmrtného — nekonečné službě. Proto si sbalí meč, boty, časopisy a naplánuje další z mnoha odvážných pokusů o útěk. Jenže její dávná nemesis ji jen tak nepustí.
Harrowhark Nonagesima, Ctihodná dcera Devátého dvora a mimořádně mocná nekromantka, byla povolána do boje. Císař si přeje, aby se dědicové všech jeho věrných dvorů utkali ve smrtící zkoušce důvtipu a umu. Pokud by Harrow uspěla, stala by se nesmrtelnou a všemocnou služebnicí Znovuzrození, ovšem každý nekromant potřebuje svého šermíře. Bez Gideonina meče Harrow selže a spolu s ní vymře i celý Devátý dvůr. Někdy je však smrt to nejlepší řešení.

 

…

 

Autorka v knize „představuje“ devět nekromantských dvorů. Každý z nich žije na samostatném světě a vládnou mu dědicové, kteří oplývají nekromantskou mocí. Nad těmi všemi stojí jeden vládce a ten teď shání dalšího mezi své nejbližší služebníky - liktory. Vyzve tedy dědice všech devíti dvorů, aby se sjeli v jednom světě a o tuto pozici se utkali.

Samozřejmě to není úplně tak, že všechny dvory jsou si v moci, slávě a bohatství rovny.

Devátý dvůr, který jsem poznala nejvíce (protože jiné dvory spíš vůbec), je dvorem strážců zapečetěné hrobky a tajemství, které ukrývá. Tajemství však ukrývají i jiná a především před ostatními dvory. Největším z nich je nedostatek nekromantů. Král a královna jsou jaksi po smrti, i když stále „sedí na trůnu“ – pokud je vaše dcera nekromant, je smrt jen drobný zádrhelík – i tak by se ale nehodilo, aby se o tom všeobecně vědělo. Dvoru vládne skutečně jejich dcera Ctihodná Harrowhark Nonagesima. Druhým velkým tajemstvím, je, že dvůr vymírá a současné osazenstvo připomíná spíš domov důchodců. Nerodí se děti, nepřicházejí noví lidé a tak je přirozené, že se Harrow chopí šance, jak dodat svému dvoru trochu prestiže a lesku. V boji o pozici liktora hodlá uspět!

K úspěchu ovšem potřebuje svého rytíře, aby ji na soutěž doprovodil. Bez něj nekromant o liktorskou pozici bojovat nemůže. Zatím co nekromant je zběhlý v magii a postará se o tuto stránku akce, jeho rytíř jej bude ochraňovat a podporovat fyzicky, zejména v případném boji.

Gideon je krom Harrow jediný mladší člověk na Devátém dvoře. Jako hlavní hrdinka rozhodně není kladnou postavou (ale žádné kladné postavy tu stejně nejsou). S Harrow se nesnášejí až na dřeň a přesto se Gideon rozhodne, zlákána slíbenou odměnou, s ní na zkoušku jet, jako její rytíř. Ne že by měla na výběr a ne že by věřila, že skutečně odměnu obdrží. A ne že by byla kdoví jak zkušenou bojovnici a dobrým rytířem.

Cílevědomá Harrow okamžitě po příjezdu na místo dění začne makat na úspěchu akce a je dost tajnůstkářská, Gideon se nudí a tak prolézá První dvůr od vrchu až dolů a jejím prostřednictvím jsem poznala i ostatní  nekromanty a jejich rytíře.

 

Hned na začátku se musím vypsat ze svého nadšení pro nový, svěží (a trochu mrtvolně zavánějící :)) směr fantastiky. Nekromanti pro mě jsou opravdu novinka a podaní ještě takovým stylem jako zde, jsou prostě neodolatelným lákadlem. Dílo má sice trochu pomalejší děj ale tak super zábavně napsané, že to ani nevadí, spíš naopak, mohla jsem si užít zajímavého prostředí a nekromantské magie dosyta a nudit jsem se rozhodně nestihla.

Autorka nepocítila potřebu nějak pečlivěji cokoli vysvětlit, takže na mě celý svět, jeho fungování a hierarchie působily celkem záhadně. Kupodivu nemohu říci, že by mi to vadilo! Naopak se mi spíš zdálo, že jistá záhadnost a neprůhlednost nekromantům svědčí a podstatnou část zážitku při čtení pro mě naplňovalo pátrání po informacích a tajemstvích. A že oni si na tajemství sakra potrpěli! Stejně bych asi ocenila větší představení dvorů, i když z chování jejich zástupců se dá ledacos odvodit, mé zvědavosti to nestačilo :). Takto po dočtení zůstává spousta věcí stále záhadou. Další díly ale jsou, takže mám naději, že se dozvím víc.

První kniha se prostě zaměřuje výhradně na boj o liktorskou pozici. Tím samozřejmě vzniká zajímavá zápletka i tak. Jde prostě o moc a získání pozice v blízkosti vládce, aniž by bojovníci tušili, co přesně ona pozice obnáší. Tak nějak se vědělo, že císař proti někomu nebo něčemu bojuje a že novopečený liktor už se ke svému dvoru nevrátí.

 

Souboj o liktorství mě bavil. Adepti museli v oblasti Prvního dvora, kam se sjeli, plnit různé úkoly ve stylu cesty za pokladem, čímž objevovali tajemství dvora a částečně i samotného liktorství. Každý splněný dílčí krok je posunul k dalšímu, dokud ho nezvládli, nemohli jít dál. Vyžadovalo to nejen nekromantské schopnosti, ale i inteligenci, všímavost, předvídavost, pevnou vůli, schopnost rychle reagovat v nebezpečí a správně se rozhodovat a zachovat chladnou hlavu. Případně to, co mi nejde, ušmírovat nebo ukrást od úspěšnější konkurence. Naznačeno bylo ovšem, že samostatné zvládnutí výzev je nutné pro přežití, pochopení liktorství a zvládnutí pokročilé nekromancie. Z toho se dalo usuzovat, že liktorství není jen čestná pozice, ale zmíněné vlastnosti jsou pro vítěze opravdu podstatné, aby v budoucnu přežil to, co ho čeká.

Tohle byla snad nejlepší část knihy, když jsem musela objevovat spolu s postavami. Věděla jsem o liktorství ještě méně, než ony a tak byly každé zamčené dveře v bludišti chátrajícího sídla neodolatelné a každý úkol s poznáním nových vrstev nekromancie fascinující. Na prvním dvoře vládne všudypřítomný zmar, což je pochopitelné, protože nekromanti potřebují pro svou sílu mrtvou thanergii. Díky ní můžou provádět svou magii a například oživovat kostlivce, aby jim sloužili a vytvářet z kostí různé konstrukty, což mě bavilo obzvlášť. Spoustu této síly budou potřebovat i při plnění úkolů, takže v příběhu poteče krev a je nutná i značná bezcitnost, se kterou nekromanti musí fungovat.

Jakoby úkoly a utajování vlastního postupu před ostatními nebylo už tak dost náročné, přidala autorka do té mely škodiče. Sice mě napadlo, kdo by za tím mohl být, ale ani náhodou proč a jak to dělá. V tomto ohledu se příběh stočil i trochu detektivním směrem.

 

Kniha přináší úvod do nového univerza. To s sebou nese spoustu novostí a poznávání světa, okolností názvů a tak vůbec. Nemůžu ovšem říct, že by mi to připadalo nějak matoucí. Záhadné ano, ale přes to se to všechno dalo pochopit vcelku snadno. A i kdyby to šlo hůř, udržela by mě u čtení právě ona nekromancie a fakt parádní styl psaní. Autorka (potažmo překladatelka) má svěží slovní zásobu a cit pro volbu výrazů pro konkrétní situaci. Kniha je tak zábavná, chvilkami ironická a drzá, rýpání mezi Gideon a Harrowhark je prostě lahoda. Zaměření na nekromancii přináší správný mix morbidnosti a humoru.

Jsem zvědavá, kam to v dalších dílech povede, protože odhadnout se to moc nedá. Zatím pouze vím, kdo je vítězem a jakou cenu musel zaplatit. Je nutné se ovšem připravit na to, že oněch slibovaných šermířských soubojů tu zase až tolik není. A ti, co se obávají lesbických nekromantek se taky bát nemusí. Jestli tu na něco nezbývá prostor, je to právě postelové řádění. Což je dobře. Nějak by mi podobné věci do textu neseděly.

První díl by se dal číst klidně i samostatně. To jen pro případ, že by vás druhý zase až tak neuchvátil. Protože mně se to stalo. Ale to zase někdy příště :)

 

O knize:

Autor: Tamsyn Muirová

Série: Zapečetěná hrobka (1. díl)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

 

Strážci osudu

 

Po přečtení anotace jsem usoudila, že tato kniha mě nesmí minout. Slibovala totiž akční zábavu a absolutně neokoukané hlavní hrdiny. Vážně, kde jste se setkali se sudičkami naposled? Já v Šípkové Růženě a to tedy vysloveně akční příběh pro dospělé nebyl. Takže jsem se rozhodla rozšířit své poznání těchto entit.

 

Anotace:

Myslíte si, že historie je jen souhrou za sebou jdoucích náhod? Předpokládáte, že geniální lidé ovlivňující dějiny jsou dílem přírody a statistiky? Omyl! Za všemi důležitými událostmi lidské historie stojí šedé eminence, které trpělivě pozorují, hodnotí a zasahují. Předurčují životy čerstvě narozených dětí, dohlížejí na nás, řídí naše kroky i vývoj. Jsou tu pořád. Stály za vznikem jaderné bomby, zasadily se o vytvoření jahodového müsli a donutily Evropskou unii zakázat příliš výkonné vysavače.

Jak vznikly? Proč to dělají? To zatím nikdo neví. Stala se z nich mytická stvoření, vystupující snad jen v prastarých slovanských bájích. Jsou to temní strážci, často považovaní za příbuzné samotného ďábla.
Jejich úhlavní nepřítel?
Firma Electrolux, prachové filtry ve ventilaci a rasa super inteligentních chobotnic útočící na planetu Zemi.
Vesmírné invaze jsou snad ještě horší než helikon.

 

…

 

Varování: S knihou jsem si zalezla do vany s tím, že si přečtu jen první kapitolču. Bacha! Nechyťte se do stejné pasti :) Druhá kapitola začíná na straně 95. A první je taková zábava, že si toho nevšimnete.

 

Jeden by si málem myslel, že na poli akční zábavné literatury už nic nového vymyslet nejde. Co taky. Většinou jsou to různí upíři, démoni a hrdinové alkoholici, hlášky, létající useknuté končetiny a hromada sexu. Ve strážcích osudu se podařilo přijít s něčím novým a zároveň zachovat to staré, co je na podobných knihách super a ještě to pojmout neokoukaně. Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt.

Hlavní hrdinové příběhu jsou sudičky. Je ovšem potřeba opustit představu sudiček jako sympatických babušek nebo víl s jednou nesympatickou výjimkou. Tyto sudičky jsou moderně genderově vyvážené a navíc trpí dost rozvinutým syndromem vyhoření a úplnou absencí pohádkové laskavosti. Sudička vůdce Vladislav je navíc dost škodolibý hajzlík a tak jeho úvodní předpověď v první kapitole je mírně řečeno překvapivá.

Ano, základní myšlenka sudiček zůstala zachovaná. Sudičky i tady (nejen v pohádkách) předpovídají osud malým dětem a tím ovlivňují vývoj a směřování lidstva už od pravěku. Tak tomu říkám dobrý nápad na hlavní postavy.

 

Děj začíná v současnosti, kdy jsem byla svědkem jedné takové placené předpovědi. Jo, placené, protože sudičky už jsou poněkud otrávené a zhnusené nudnými předpověďmi, tak proč by na tom trochu nevydělaly?  Vyhoření v sudičkovské práci je v předpovědi celkem vidět a je to neskutečná sranda. V předpovídání jsou osobité a kreativní, každá dle své nátury, a když mohou, klidně budoucí osud dětí využijí ve svůj prospěch nebo jako odplatu za něco, co jim lidi udělali. Možnost ovlivnit budoucnost se prostě vždycky hodí.

Poklidné plynutí staletí naruší osudový okamžik, při kterém všechny tři pozemské sudičky spatří naráz neradostnou budoucnost. Za sto let zemi napadnou inteligentní fialové chobotnice a vyhladí lidstvo. Sudičky to namíchne, protože všechna jejich práce by tím přišla na buben a ony sami by byly nepochybně odstraněny mimozemskými sudičkami. Navíc si vlastně lidstvo celkem oblíbily. S veškerou vervou se tedy pustí do záchrany lidstva a boje s mimozemšťany, kteří už na zemi operují a pečlivě osnují zkázu lidstva.

V druhé části knihy autor odskočil do budoucnosti. O té nechci nic prozradit, abych nespoileřila, ale jedno říct můžu: přežití lidstva není zdaleka tak jisté, jak se na začátku bojově naladěným sudičkám zdálo.

 

 

Příběh je scifi akční komedie ve stylu Kulhánka a jemu podobných. Jen sudičky jsou originální, to jsem ještě neviděla. A klaplo to skvěle. Kniha je odpočinkové čtení a nehraje si na nic jiného. I když tu jsou zdánlivé složitosti při různých posunech času a vzájemného ovlivňování minulosti a budoucnosti, není to vůbec otravně mentorské a nepochopitelné. Všechno bylo očividně hodně dobře promyšlené, protože mě nezaskočila žádná nelogičnost nebo protiřečení, které by zastavilo plynulé užívání si čtení. Co mě občas zaskočit dokázalo, byl neočekávaný dějový zvrat, který sudičkám komplikoval zachraňování lidstva (nebo vlastního zadku). Autor měl pro ně připravené většinou nějaké vtipné řešení a občas taky ne a průšvih se prohloubil ještě víc. To oceňuji, že zde nebylo žádné snadné řešení vycucané z prstu, ale hrdinové opravdu museli bojovat a občas se jim i nedařilo. Z pochopitelných důvodů:

Protivníci našich pozemských ochránců – chobotničky, jsou vedeny silným soupeřem  – mimozemskou sudičkou. Hrdinové tedy narazili na někoho, kdo je jim schopnostmi více než roven a tím vzniká celkem složitý souboj předvídavosti a prolínání minulosti s budoucností. Celkem dost obdivuju, že se v tom autor neztratil a ještě to dokázal napsat tak, že jsem se neztratila já. Neříkám, že úplně chápu, jak by to asi mohlo fungovat, ale realita a striktní vědecké vysvětlení událostí opravdu není nic, co bych v podobných knihách chtěla. Stačí mi, když to dává v rámci pravidel vytvořeného světa smysl. A to tady dávalo.

 

Postavy jsou dost svéráz. Jenže to už k žánru tak nějak patří. Protože s nudnými postavami by jeden asi moc zábavy nenadělal. Sudičky tedy mají své povahové zvláštnosti a specialitky, jejich projevem se dá dobře ozvláštnit děj a rozproudit zábava. Rodinné vztahy mezi nimi jsou taky dost speciální. Z Vladislava a Moiry by si rodiče rozhodně brát příklad neměli, pokud nechtějí vychovat frustrovaného blba. Čímž nechci říct, že by Drak byl blb, jeho jinakost byla jedním z nejzábavnějších prvků. Nejnovější rodinný přírůstek Monika byla za rodinnou intelektuálku a asi mi z těch čtyř sedla nejmíň. Svou úlohu nicméně v příběhu měla a nemůžu přece čekat, že mi bude každý sympatický :)

 

Příběh byl stvořen pro zábavu a v tomto ohledu se rozhodně povedl.  Akce jsem si užila do sytosti. Originální a vtipné scény nechyběly zejména v první části. Přiznávám, že ta mě bavila o něco víc, než druhá část, ale jako celek jsem si užila obě. Kupodivu chybí takové to okoukané přehnané supersamcovství a scény, kdy hrdina ojede všechno, co se hýbá. Jasně sudička Alexandr je trochu prasáček, ale v tomto příběhu to není vysloveně rozmazáváno, protože o sex tu prostě nejde. Vyhovuje mi to. Víc takových knih!

Další věc, co mi dobře sedla, byl humor, vtipné scény a hlášky. Na vysavač už se nikdy nebudu dívat stejně :) Humor a hlášky navíc působí úplně přirozeně, ne jako něco, co se autor snažil vymyslet, aby byla „jakože sranda“. Občas je humor mírně nekorektní a hustě černý, ale to prostě musí být. My, kteří žánr čteme, to tak stejně máme nejraději :)

 

Celkově prostě čistá zábava. Kniha je sice mírně delší, ale nudit se u ní rozhodně nikdo nebude. Jsem zvědavá, jestli ještě nějaká další kniha ze světa udiček bude. Protože jestli jo, já jdu do toho.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelství Epocha. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: L.B. Arling

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2024

Počet stran: 408

Mirzova vize

 

Od autora jsem četla naposledy Areston a byla jsem z něj dost nadšená. Proto jsem neváhala, když byla možnost přečíst si jeho novou knihu. Navíc obálka slibovala fakt zajímavé téma. Od dob jistých filmů se mi líbí srážky lidí s dinosaury :)

 

Anotace:

Mirzova vize se vyplní 21. června 2034. Svět se náhle propadne do minulosti. Do dalekého pravěku. Lidé zhýčkaní moderními technologiemi jsou vrženi do světa tvorů, které doposud vídali jen v muzeu či na stránkách encyklopedií. Boj o přežití začíná. Najde se mezi vyvrženci někdo, kdo dokáže tento tragický vývoj zvrátit? Co třeba dva nenadálí hrdinové – první z nich se dostal na samý závěr druhohor, druhý zůstal jakýmsi řízením osudu trčet v současnosti. Dali si za úkol obnovit v pravěku civilizaci a varovat svět 21. století před nastupující zkázou…

Jenže na druhohorní Zemi se nezadržitelně řítí její Nemesis – asteroid Chicxulub…

…

Začátek knihy byl dost záhadný. Nastavil hodně otázek a naladil na další pokračování. Autor nejdříve přišel s vizí jakéhosi Mirzi, který předpověděl v budoucnosti lidstva neblahou událost. Na první pohled se to zdálo být jen nějakým proroctvím nebo náboženskou záležitostí. Prostě nic, čemu by normálně smýšlející člověk uvěřil nebo věnoval pozornost. A hned potom přišel autor s archeologickým nálezem, který odhalil neuvěřitelné a Mirzova vize se najednou nezdála být zase až tak abstraktní.

Po dvou krátkých úvodech se už děj knihy rozběhl přímo v akci. Hlavní hrdina zakusil na vlastní kůži Velký propad a budoucnost lidstva v minulosti jsem při čtení poznávala přímo s hlavním hrdinou knihy Martinem.  Martin se vyloupne z propadu časem…  kdesi… Jak postupně prozkoumává nový divný svět okolo sebe, zjišťuje, že se ocitl mezi dinosaury. Někde hluboko v druhohorách. A nebyl tu sám. Už na hoře, kde ho Velký propad vyplivl, našel velké množství koster lidí, kteří měli evidentně smůlu a zemřeli brzy po příchodu do tohoto světa. Martin přežije první den, ale zdaleka to ještě není výhra. Začíná mu každodenní boj o přežití, který není rozhodně zadarmo. Nemá nic – žádné nástroje, ale naštěstí má rozum moderního člověka a tak si poradí poměrně slušně. Také se zdá, že tu není sám. Brzy narazí na zbytky osídlení, ve kterém museli žít lidé. To mu dá naději, že v místě, na němž se ocitli, bude snad nějaký další člověk živý.

 

Kniha se mi v první části – tj. v dění v minulosti s Martinem jako průvodcem - překvapivě táhla. To jsem úplně neočekávala, protože Areston, byl naprostá pecka. Mirzova vize byla zezačátku spíš povídáním člověka, který se snaží přežít. Skoro bych to nazvala deníkovým vyprávěním cestovatele, něco jako Robinson Crusoe. Martin vypráví, jak se v novém světě ocitl a jak se tu učí žít. Poznává skupinu lidí, z nichž ženy se v této době už narodily. Druhohorní svět není pro člověka právě pohostinný a tak na řadu přicházejí i různé úrazy, choroby a podobné nedobroty. Na druhou stranu jsou tu i objevy z dřívějšího osídlení a pochopení, že lidé se sem propadli už dříve a zdejší osídlení je dost staré.

Podle akční obálky jsem přeci jen čekala něco trochu jiného. Skoro dětinsky jsem byla natěšená na to, jak si hrdina osedlá dinoše :) nebo že s nimi budou lidé nějakým výraznějším způsobem fungovat. Dinosauři zde byli ale spíš k jídlu nebo jako prostředek obecného ohrožení a moc jsem si jich neužila. Kniha byla o lidech, jejich povahách a životě v nezvyklé době. Nemůžu nicméně říct, že by dění na stránkách nebylo zajímavé nebo že bych se nudila. Stejně jako u Crusoea mě boj o život v nezvyklých podmínkách dost fascinoval. Autor navíc postupně čtení obohatil o život ve skupině. Nezanedbatelné tedy byly i morální otázky a typické projevy lidské povahy, které tak nějak s Velkým propadem nevymizeli. Lidi jsou prostě nějací a ne všichni jsou ochotní pracovat pro zájmy celku. Rozhodně zajímavé to bylo z pohledu moderního člověka, pro kterého jsou jisté věci divné. Abych dala příklad: Dost nekomfortně jsem se (asi i jako žena) cítila v otázce zachování rodu a způsobu soužití rodinného celku, který byl v příběhu nevyhnutelný. Ve světě po Velkém propadu byl totiž velký nedostatek mužů. Z toho mužům plynuly jisté povinnosti a ženy, protože se zde narodily, to braly jako holý fakt. Prostě taková veliká pravěká rodinka. Docela by mě bavilo sledovat stejný příběh z pohledu ženy, která by se propadla do stejné situace, ale s obrácenou rozmnožovací potíží, tj. kdyby byl v oné době nedostatek žen. I když… ne, raději ne.

 

Jakmile došlo na druhou část příběhu, která se odehrávala z části i ve světě roku 2034 a popisovala osudy člověka, který po Velkém propadu zůstal v původním světě, začalo mě to bavit velmi. Zde jsem se dozvěděla, co se stalo, z jakého důvodu, kdo za tím stál a jaký byl osud země v budoucnu. Potom, když se obě dějové linky propojily, to začalo být více napínavé a akční – jo, dočkala jsem se Tyrouška z obálky :) Hrdina druhé části Diego, mě bavil přeci jen o něco více. U něj nebylo vše jen o prostém přežití. Protože měl lepší představu, co se v budoucnu stane, měl i jiné motivace, které pro mě vyzněly dost přesvědčivě. Jeho potřeba varovat lidstvo v daleké budoucnosti, co se jim stane a jak se tomu zkusit vyhnout, ho poháněla daleko vášnivěji než Martina jeho snaha přežít. Ocenila jsem také to, že příběhové linky se protnuly v zajímavém okamžiku a způsobem, který jsem nečekala. Rozhodně se o knize nedá říct, že by děj byl předvídatelný.

Od začátku je jasná jediná věc. Martin se nevrátí. Diego se nevrátí. Jsou nuceni smířit se skutečností, že v čase, kde jsou, také zemřou. Oba tu skutečnost přijali překvapivě dobře. Já bych s tím asi emocionálně výrazně víc bojovala – se vzpomínkami, s touhou po starém životě. Asi mi to tak přijde hlavně proto, že jako žena bych v tomto světě měla jedinou hlavní úlohu a s tou bych se smiřovala hodně těžko. I toto je důvod, proč by mi pohled ženy propadnuté do této doby přišel zajímavý.

 

Kniha má krásný vhled do dost zajímavých otázek o lidstvu jako takovém. Otázka morálky, některých lidských vlastností a obětí, kterých jsou někteří schopní i pro lidi kteří si to nezasluhují. A naopak to, že někteří nejsou schopni ničeho a hledí jen na sebe. Otázka toho, co je pro přežití lidstva víc, kterou musejí postavy řešit z mnoha různých úhlů pohledu – nejen z pohledu rozmnožování, zachování rodu a genetické rozmanitosti. Našli se i vizionáři, kteří viděli dál a chtěli zabránit Velkému propadu, ke kterému mělo v budoucnosti dojít. Skoro mi připadalo, že téma, které autor zvolil, by potřebovalo výrazně více stran nebo knih, aby se mohlo rozvinout v plné šíři. Nápad byl prostě úžasný. Přes to mi chyběly věci, které autor trochu naťukl – třeba ono budování civilizace a domestikace dinosaurů. Vím, že o tom to primárně nebylo, ale tahle otázka prostě vzbuzuje zvědavost.

 

Nedostala jsem úplně to, co jsem očekávala. S příběhem jako takovým jsem ale spokojená. Za moje očekávání autor nemůže :) Čtení mě rozhodně bavilo a ani ve více popisných částech jsem neměla pocit nudy nebo potřebu číst něco jiného. Zkušenosti autora se prostě poznají. Prostoru pro zamyšlení bylo dostatek a ještě i teď, týden po dočtení, mě napadají nové a nové otázky a myšlenky, které se při čtení nevynořily přímo, ale s děním na stránkách souvisí. Docela by mě bavilo pokračování z dalších historických epoch lidské civilizace. Změnili by lidé něco, když znají budoucnost?

 

Pokud hledáte knihu se spoustou akce (jak obálka trochu svádí si myslet), není Mirzova vize úplně to ono. Je to prostě vize – představa minulosti, budoucnosti a toho, jak si lidí poradí se situací, ve které se obojí propojí. Svým způsobem je to také varování před snadnou cestou a před tím, kam může vést touha po snadném úspěchu a zbohatnutí. Nikdy nevíte, jestli to, co je inteligentnější než vy a zdánlivě vám slouží, se neobrátí proti vám a nestane se vaší zkázou. Ať už za zkázu považujete cokoli.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

S Mirzovou vizí se seznámíte zde.

 

O knize:

Autor: Josef Pecinovský

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 320

 

Další knihy autora na bloGu:

Areston

Útěk z Arestonu

Vládce  Arestonu

Vypůjčený čas

 

Kniha mě oslovila tématem. Kdysi dávno na základce jsem narazila na scífka s tématikou robotů a s tím se samozřejmě dostaly do mého povědomí i zákony robotiky – které se v dnešní době zdají o dost blíže uvedení do praxe, než tenkrát. Od té doby jsem toto téma nijak nevyhledávala, ale když se objevilo zpracované českou autorkou, dalo se odolat těžko. Navíc anotace slibovala zajímavý pohled na budoucnost očima člověka z minulosti – a jeho interakci s naprosto nečekaným světem.

Po dočtení jsem zatraceně plná dojmů.

Tohle nebude krátký článek, tak se připravte :D Kdyby náááhodou se vám nechtělo číst ho celý, nabízím zkratku: Pokud si letos koupíte jen jediné nové scífko, doporučuji tohle.

 

Anotace:

Co dělá člověka člověkem? Sofie Adlerová ztratila doslova vše. Svět, který znala. Lidi, které milovala. Dokonce i vlastní identitu. Namísto půl roku strávila v kryogenní stázi víc než sto šedesát let. Střet s realitou je devastující a její existence se brzy smrskne na pouhé lékařské pokusy. Až do chvíle, kdy ředitelka vývoje bionických organismů zatouží posunout svůj výzkum umělé inteligence dál. Jak přesvědčit společnost, že bioroidi mohou být stejně dokonalí jako lidé? Nejvyšší představitelé technokratické korporace IGMET potřebují důkaz. A na kom jiném vyzkoušet, nakolik lidský může bioroid být, než na osobě, která oficiálně ani neexistuje a navíc je tak odlišná? Ichirův úkol je vlastně jednoduchý – najít způsob, jak ji začlenit do společnosti. Jenže Sofie má vlastní hlavu i plány a rozhodne se technologickému městu ukázat, že nic jako utopie neexistuje. A je jedno, zda jí v cestě budou stát lidé nebo bioroidi. Ichirova naprogramovaná mysl není na nic z toho připravena a zákonitě tak musí dojít ke střetu. Dokud se v něm nezačne rodit vlastní úsudek…

 

…

 

Anotace je k příběhu naprosto výstižná a láká k přečtení, ale zdaleka nemůže popsat to, jak neuvěřitelně čtivá kniha se mi dostala do ruky. Už autorčiny předešlé knihy mě bavily, tato je ale rozhodně o pořádný kus lepší a to bez urážky k původním dílům. Tady se autorka vydala do vod čistokrevného scifi a já musím říct, že i když nejsem vysloveně pravověrný scifimilec, rozhodně knize dávám plný počet bodů. Ale nečekejte obvyklé vesmírné střílečky, vesmírná loď tu taky není ani jedna :). Příběh se profiluje spíš jako scifi-detektivka s velmi zajímavě postaveným přesahem do etiky a lidsko-bioroidích vztahů. Dílo přineslo do placu hned několik zapeklitých témat, která byla nejen dobře zpracovaná ale i předhodila dost zajímavé otázky. A vůbec ne na sílu protlačené, jak to někdy bývá. Tady vyplynuly naprosto přirozeně už z podstaty popisovaného světa a společenství. Autorka nemusela svá témata ničím zvýrazňovat a i tak jsem nad nimi přemýšlela.

 

Předně tu máme onu zásadní otázku: Co dělá člověka člověkem? Stačí na to jen myslet a cítit – tedy duševní stránka? Nebo to, že se fyzicky narodíte z těla jiného člověka – přirozeně vyskytnuvší se fyzično?  Já bych otázku klidně rozšířila: Co dělá lidské společenství opravdu lidským? Dále se nabízí otázka toho, kdy je bioroid už více méně člověkem natolik, aby získal nějaká práva a ochranu, aby přestal být jen věcí. A také co musí člověk ztratit na svém lidství, aby se stal jen přežívající mátohou, zcela závislou na jiných a jen očekávající své „vyhynutí“? Jaký vztah může být mezi člověkem a robotem a jaký je naopak nepřijatelný? Mohou si být rovni nebo jde vždy o vztah pána a otroka? Tohle jsou jen namátkou vybraná témata, na která v knize přijde řeč. Zajímavých otázek, etických, morálních a dalších autorka nabízí k prozkoumání více než dost. Slibuju, že vás budou bavit!

 

Autorka představuje společnost značně technicky pokročilou a zároveň také fyzicky velmi oslabenou. Záměrně neříkám morálně vyspělou, protože v tomto se bohužel lidstvo nezměnilo ani trochu. Je to společnost, která je závislá na robotech a bioroidech natolik, že musí mít i zákony na to, kolik lidí musí být kde zaměstnáno, aby náhodou lidstvo nezlenivělo (a nezpitomělo)natolik, že už se bez robotů ani nepohne. Zároveň jsou ale tito nezbytní roboti a bioroidi zcela bez práv a v podstatě slouží jako opovrhovaní služebníci – věci ke spotřebě. Chování lidstva k nim přísně řídí Vztahový zákon a ten není úplně přívětivý, i když z určitého hlediska brán je pro lidstvo tak trochu nezbytný. Bioroidi převyšovali své lidské pány v mnoha ohledech a člověk má vždycky snahu chránit sám sebe – což je logické. Nešlo přehlédnout fakt, že lidi své služebnictvo využívají velice rádi a na kde co, ale že by si jich proto vážili nebo dokonce projevili vděk tvorům téměř lidským, to tedy rozhodně ne. Prostě je berou jako neobyčejně výkonnou a pracovitou samozřejmost. V tomto ohledu bylo lidské společenství podáno vlastně dost nelidsky – ztrácelo sílu, zdraví, schopnost samostatně cokoli dělat, schopnost přemýšlet, dokonce schopnost mít děti. Lidé se stávali stádem ovládaným jednou velkou korporací, která jim dodávala bioroidy a v podstatě řídila i všechno ostatní v jejich životě. Ale že by si třeba vážili toho, co jim pomáhá, Proč, je to přece samozřejmost. Zaplatili si to! Nepřemýšlí nad tím. Prostě to tak je. Lidi se zase jednou považují za nadřazený druh. Jestli právem, to už lze posoudit z příběhu. Srovnání lidské povahy v budoucnu s dnešní dobou je více než zajímavé – pokud se pustíte do srovnávání. A stejně zajímavé je zobrazení toho, jak jsou děti i v této společnosti „čisté“, než dospějí a přijmou hodnoty společenství, v němž žijí. Scéna, kdy toto pochopíte, vás srazí na kolena.

Do tohoto světa je vržena osoba vytažená ze stáze po opravdu velmi dlouhé době. Osoba, která je ještě stále člověkem, jak si člověka představujeme dnes. Chudák holka nemá nejdřív situaci vůbec jednoduchou. Nejen že se musí vyrovnat s tím, že se ocitla sama v cizí době a nikdo, koho znala, už nežije – pro ni je to jako včera, když ji uložili do stáze se slibem, že bude probuzena za půl roku. Musí se smířit s tím, že všechno – svou minulost, osobnost, touhy a sny už neodvolatelně ztratila. Musí se i naučit žít v novém světě, jehož fungování a pravidla nechápe a kde nemá žádná oficiální práva, protože pro současnou společnost ani neexistuje. Místním vědcům se nicméně hodí. A hned dvěma oddělením. Zkoumat ji chtějí nejen genetici, ale nevědomky je zapojena i do výzkumů nové, tajně vylepšené, generace bioroidů.

Aby toho na ni nebylo náhodou naloženo málo, zaplete se do neočekávaných událostí, které mají potenciál otřást celou společností a ohrozit nejen lidi v ní.

 

Teď tedy nějaké ty moje dojmy.

Uf, kde začít :)

Musím říct, že jsem příběh – který jsem přečetla za dva dny – musela nechat pár dnů odležet, protože na psaní článku jsem byla příliš plná dojmů a nadšení. Snad jsem se tedy dostala do stavu, že své dojmy dokážu přednést smysluplně :)

Pokud bych měla shrnout nějak zjednodušeně žánr příběhu, označila bych ho za supr scifi-detektivku, která se čte doslova jedním dechem. Nechybí tady zajímavá zápletka a napínavé scény, kdy se hrdinové ocitnou doslova na ostří nože a budou závodit s časem, aby dokázali zastavit padoucha. Zároveň příběh nepostrádá ani hlubší vody lidské existence, nad kterými se dá krásně zamyslet. Hlavní hrdinka se nepere jen s „padouchem“, ale dost často i sama se sebou a s fungováním světa okolo sebe, které je pro ni místy nepochopitelné.

Zdejší společenství se povedlo autorce vymyslet skvěle. Společnost byla samozřejmě ovládaná určitou hierarchií moci, jako každá jiná. Zde byly hlavními orgány moci Senát (udržující tradici) a Rada (zaměřená na pokrok), ale při čtení jsem se musela pořád ptát, jestli náhodou nemá trojúhelník moci ještě třetí hrot – a to ten, který je nad oběma dvěma ostatními. Vůbec pro mě nebylo těžké si představit, že by budoucnost lidstva takto klidně vypadat mohla i se všemi okolnostmi, které k situaci (podle knihy) vedly. Autorka to měla dobře promakané do každého detailu. Měla jsem chuť nechat se prostě jen unášet technickými divy a možnostmi, které bych dokázala skvěle využít už teď, jenže byly tu věci pod tím technickým pozlátkem, které autorka ukázala prostřednictvím své hlavní postavy a ty nešlo ignorovat. Při čtení bylo snadné uvažovat nad tím, jestli bych to chtěla zažít jako Sofie a nechat se světem fascinovat – jestli bych to přijala lépe nebo hůře než ona. Dílem se i děsit, co se s lidstvem stalo a zároveň pochopit, že v zásadních věcech se lidstvo nikdy nepoučí a nezmění – zkrátka technicky vyspělá společnost opět morálně a eticky nevyspěla.

 

V knize dostalo důležitou roli více postav, ale nejdůležitější jsou pro mě dvě.

Sofie byla skvělá postava, ale chvilku mi trvalo, než mi to došlo. Na začátku příběhu ji, chuděru, rozmrazili a ze zcela pochopitelných důvodů nebyla v psychickém stavu dostatečně stabilním na to, aby si okamžitě získala vřelé sympatie – všechen ten zmatek, nechápání a bolest…  Autorka její duševno popsala naprosto přesvědčivě, velmi dobře byly podle mě zpracované i reakce člověka, kterého probudili po více než 150 letech. Postupně tak bylo čím dál lehčí se do ní vcítit, když jsem pochopila, co všechno ztratila a co všechno bude muset přijmout, aby mohla žít v novém světě. Sofii bych označila za opravdu dobře napsanou postavu. Líbilo se mi její rebelování proti systému a drobné porušování pravidel. Líbilo se mi i její odhodlání bojovat za ty, kterým absolutně nic nedlužila, čistě jen proto, že to považovala za jedinou správnou věc v daném okamžiku. Nemusíte mít obavu, že by byla přehnaně dokonalá. Svou umíněností a neochotou zajímat se o pravidla nového světa způsobila dost často problémy sobě i jiným, ale rozhodně jí to nepřičítám ke škodě. Prostě byla postavou, do které se člověk vžil snadno.

Zejména, když se dostala do společnosti druhé hlavní postavy – bioroida Ichira. Interakce těchto dvou postav byla pro mě naprosto fascinující. Chudák Ichiro ze začátku vůbec netušil, jak si poradit s podivně reagující osobou, kterou dostal na starost. V rámci experimentu se snaží být lidský, aniž by dostal nějaká vstupní data o tom, co to vůbec znamená a jak toho dosáhnout. V podstatě se učil přímo interakcí s člověkem, který ještě není zkažený dobou a není na bioroidy a jiné robotické společníky vůbec zvyklý. Nejdřív se mi zdál být prostě jako běžný „robot“, ale v interakci se Sofií se postupně měnil. Jeho první pochopené emoce byly rozhodně podráždění nad chováním Sofie a nebála bych se říct, že znechucení nad její nerespektující existencí, která nabourává jeho svět a všechno, čemu on rozumí, neochotou se přizpůsobit a být vděčná, že žije. Strašně mě bavily jeho okamžiky „ona nějak reaguje a já nechápu proč“. Ona byla emocionální a velmi lidská, on racionální a „robotický“ a dohromady tvořili zajímavý celek vzájemně se od sebe učících jedinců. Uvažování bioroida a navazování vztahu s člověkem mě prostě úplně pohltilo – tohle byla jedna z těch věcí, které bych opravdu zažít chtěla.

Upozorňuji ty, kteří nemají rádi romantickou linku – buďte bez obav! Upozorňuji ty, kteří jiskření mezi postavami potřebují – nejen láska dokáže jiskřit!

 

Příběh samozřejmě nebyl jen o seznamování s duševnem Sofie a učením Ichira, jak být člověkem. Lidstvo bylo zdegenerované, nemocné a fyzicky slabé – což si nepřekvapivě způsobilo samo – oddělení genetiky v IGMETu se na tuto situaci populace zoufale snažilo najít lék. Jistou naději na zlepšení představovaly Sofiiny čisté, nepokažené geny. Vedoucí lékař tedy mocně toužil po jejím genetickém materiálu k výzkumům. Stejně mocně po její spoluprácí toužila i magistra a vrchní vývojářka bioroidích systémů, která se snažila ne zrovna legální cestou otestovat svoji nejnovější třídu zatím neschváleného bioroidího programu. Oba dva se tedy mocně rvali o to, kdo ji bude mít pod větší kontrolou. Navíc se celou dobu zdálo, že za těmito dvěma výzkumy se ukrývá ještě něco dalšího, co má potenciál zahýbat světem. Z postupných náznaků se vyvinulo cosi, co mělo potenciál uškodit naprosto všem. Sofie se ke své smůle přimotala právě k tomuto a mě tím při čtení způsobila několik menších infarktů při napínavých scénách. Tím, že autorka zvolila hlavního hrdinu z „jiné doby“, udělala svůj příběh a její roli v něm více uvěřitelnou. Žádné jiné postavě z toho světa bych nikdy neuvěřila, že by byla schopná udělat to, co Sofie. Obětovat to, co se rozhodla obětovat ona, zachovat se jako ona a zároveň cítit to, co ona cítila.

Musím nicméně uznat, že napínavé scény a scény, které se zaměřovali na rozvoj přátelství mezi pravidly sešněrovaným bioroidem a rebelujícím člověkem, byly v perfektní rovnováze. Měla jsem pocit, že mám obojího přesně tolik, kolik je potřeba. Styl psaní přinesl více popisů a zaměření na myšlenky postav než dialogů, ale tohle mi zrovna sedí. Hodnotím rozhodně kladně, že postavy zbytečně nemlely nesmysly a všechny rozhovory přinesly něco pro příběh důležitého. Stejně kladně hodnotím popsaný okamžik, kdy se v Ichirově programu „něco zlomilo“ tím správným směrem od stroje k člověku – a to není spoiler, protože od začátku víte, že výzkumný program je zaměřený právě na to přizpůsobit bioroidí společníky co nejvíce lidem a jejich uvažování. Za tuto scénu autorce moc děkuji, protože jsem si ji úžasně užila. To byl taky ten okamžik, kdy pro mě Ichiro přestal být strojem, stal se prostě mužskou postavou, kterou jsem si naprosto oblíbila.

 

Otázku z anotace, tedy co dělá člověka člověkem, odpovídá kniha více než dobře. Bohužel musím konstatovat, že některé typicky lidské vlastnosti většinou nejsou zrovna to, čím by se lidstvo mělo nějak chlubit. V tomto ohledu jsem byla v pokušení fandit spíš bioroidům – a pokušení bylo snadné podlehnout. Ti se aspoň řídili nějakými zákony, které by pro lidi měly platit taky. Pak si zkuste nezamýšlet se nad tím, proč je pro člověka tak snadné ublížit jinému člověku. A je úplně buřt, ve jménu čeho se to ubližování děje.

Příběh mi po dočtení chybí už teď, proto jsem ráda, že budou další díly a do světa, který autorka vybudovala, se ještě podívám. Rozhodně oceňuji příběhy, které (krom skvělého počtení) mi dají možnost přemýšlet nad něčím zajímavým a důležitým.

 

Za knihu moc děkuji přímo autorce. 

Vyšla v nakladatelství Epocha a na ukázku můžete nahlédnout třeba zde.

 

 Pokud si knihu přečtete, mám pro vás otázku: Překvapí někoho, že jsem nakonec fandila robotům?

 

O knize:

Autor: Zuzana Strachotová

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 440

 

Další knihy autorky na bloGu:

Devět dní

Devět nocí

Vítězství větší než smrt

 

Tituly, které si Cosmopolis poslední dobou vybírá do své YA řady knih, jsou jeden lepší než druhý. Zatím se mi líbilo všechno, co se ke mně dostalo. Teď (pokud vím) poprvé, se objevilo také scífko, takže pochopitelně nebylo těžké mě zlákat k jeho přečtení.

 

Anotace:

Jsem Tina. Docela obyčejná holka, řekli byste. Jenže k té mám daleko.
Obyčejné holky nepřišly na Zemi z hvězd. Obyčejné holky v sobě nemají meziplanetární záchranný maják, časovanou bombu, co je může každou chvíli vystřelit k nejšílenějšímu dobrodružství jejich života. Obyčejné holky nejsou klonem zavražděné hrdinky Královské flotily.
Nevím o žádné obyčejné holce, jejímž osudem by bylo spasit galaxii.
Můj maják začal vysílat. A já jsem teď v pořádné kaši. Vědí o mně – moji lidé, ale i ti druzí. Nepřátelé, které mám srazit na kolena.
Jenže co když jsem, i přes všechny sliby a přípravy, prostě jen Tina? Obyčejná holka…

 

…

 

Začátek vesmírného dobrodružství se odehraje na Zemi, protože přesně tam se toho času nachází hlavní hrdinka. Tina sice vyrůstá mezi lidmi, ale tak úplně tam nepatří. Od začátku ví, že je klonem mimozemské ženy jménem Thaoh Argentianová , která byla kapitánkou vesmírné lodě MLJV Nezlomná. Tina má v sobě záchranný maják, který se má jednoho dne, až bude dost stará, rozzářit a pak pro ni přijede její bývalá posádka a začne velké vesmírné dobrodružství. Tina si pak vzpomene na svůj předchozí život a stane se velkou hrdinkou a důležitou osobou pro vesmířany, kteří ji zanechali vyrůstat v bezpečí před nepřáteli na Zemi. Nemůže se dočkat, až poletí a naplní svůj osud.

Autorka svou hrdinku nenechá čekat dlouho. Maják se rozzáří téměř hned na začátku příběhu, ale očekávané dobrodružství zdaleka nebude tak příjemné, jak Tina doufala. V její mysli se totiž nepodaří obnovit všechny vzpomínky kapitánky Argentianové. Ty podstatné, které by mohly hodně pomoci v nastávajícím boji, pochopitelně chybí…

 

Hrdinka od začátku věděla, že je výjimečná. Vždycky o tom věděla. Věděla to dokonce její matka a nejlepší kamarádka. To byl mírně řečeno překvapující začátek. Úplně chybělo takové to období nevědomí, které hrdinové v YA obvykle mívají a pak postupné zjišťování faktů o vlastní výjimečnosti. Tady bylo vše jasné od začátku a poměrně rychle také najela akce samotná – hrdinka byla vyzvednuta mimozemšťany, kteří ji původně na zemi zanechali, aby tu vyrostla.

Poměrně záhy se tedy ocitne na vesmírné lodi MLJV Nezlomná a na útěku před těmi, kdo ji ohrožují. A začal mimozemský babylon. Na vesmírné lodi Nezlomná je mnoho různých ras a národů. Každý vypadá jinak a já jsem v tom měla až do konce hrozný zmatek, protože jsem si pochopitelně nezapamatovala, jak vypadá kdo :) ne, že by to pro děj bylo nějak podstatné a to je právě ono. Proč tolik ras, když to nemělo žádné jiné využití než to, že prostě jsou? Líbilo by se mi, kdyby třeba každá rasa měla pro něco speciální předpoklady nebo nadání, ale tak moc propracované to tu nebylo. Autorka prostě potřebovala federaci mnoha ras, tak ji měla. Ocitla jsem se tak v jakémsi YA Star Treku. A právě tomuto seriálu byla kniha svou koncepcí podobná hodně.

Protože je na lodi hodně národů, bylo hned na začátku brutální množství postav. Naštěstí se postupně ukázalo, že ne všem se bude autorka věnovat podrobně. Spíš na nich jen ukázala rozmanitost společenství a nechala je být (případně umřít). Z těch postav spousta ani nemusela mít jméno, mohly zůstat prostě šumem v pozadí, jenže autorka prostě potřebovala množství různých ras a tak každou představila a dala jí jméno. Měla jsem tak ze začátku pocit, že bych si je měla zapamatovat a trochu mi to komplikovalo začítání se. Chvílemi jsem měla pocit, že už se konečně chytám příběhové linky, ale autorce se dost často – hlavně ze začátku – podařilo pohřbít napínavost v nějakém vysvětlování, představování další z milionu zbytečných vedlejších postav nebo něčím podobným.

Když se příběh konečně rozjel, bylo to docela dobrodružství. Hned na začátku se na vesmírnou loď dostaly i další děti ze Země. Nebo spíš mladí lidé, v tomto případě. Skupinka pozemšťanů se musela na lodi spoustu věcí naučit. Do toho putovali od jedné planety k druhé, prchali před nepřítelem a zároveň hledali něco, co jim proti němu pomůže, zastávali se slabších proti zlým... Prostě takové typické „startrekové“ dobrodružství.

 

Děj možná plynul až příliš rychle, proto některé scény budily trochu dojem nepropracovanosti. Vzhledem k tomu, že se jedná o YA musím říct, že to vlastně tolik nevadilo. Akce stíhala akci, hrdinové v poškozené lodi putovali od planety k planetě, aby našli důležitý artefakt nebo nechali opravit poškozenou loď. Bylo to čtivé, napínavé a akční. Se spoustou věcí a nebezpečí nebylo potřeba se moc zatěžovat. I když hodně postav umíralo – toho se autorka rozhodně nebála – přišla pro svoje hrdiny vždycky s nějakým zázračným řešením situace, které vymysleli. Případně se objevila nějaká zázračná technologie, která je vysekala z potíží, jak nejlépe to šlo. Samozřejmě nakonec vždycky přišly s nejlepší m řešením děcka ze Země, rozhodně ne zkušení vesmírní dospěláci.

 

Hlavní hrdinka si ze začátku libuje v tom, že je klonem slavné kapitánky, ale postupně zjišťuje, že kvůli tomu musí dost pracně hledat, kdo je vlastně ona sama, kdo je Tina. Jaké má názory? Co chce? Co jí jde a co by chtěla? S očekávání okolí více či méně bojuje celý příběh. To se mi na tom líbilo. Dávalo to postavě Tiny trochu větší rozměr než jen předurčeného klonu. Rozhodně to bylo mnohem lepší, než kdyby si hned na všechno vzpomněla a stala se neporazitelnou hrdinkou. Takto jí autorka připravila chvíle pochybností o sobě samé, nutnost na sobě pracovat a potřebu své skupiny přátel, protože společně byli rozhodně silnější.

Přátelství a spolupráce lidí ze Země bylo skvěle zachycené a moc se mi to líbilo. Škoda, že nezůstalo jen u toho. Romantická linka mě totiž moc nepřesvědčila o citech zainteresovaných hlavních dívčích postav. Ani mi nevadilo, že se jednalo o LGBT, i když toto normálně nevyhledávám. Prostě jsem nějak nepostřehla, z čeho se tak velká láska, jak byla prezentovaná, vytvořila. Mnohem víc se mi líbila druhá, která byla o něco nesmělejší, o dost méně osudová a o dost víc uvěřitelná. Pro příběh nicméně nebyla potřeba ani jedna z nich a možná proto působila romantika trochu navíc. Kdyby nebyla žádná a autorka prozatím rozvíjela jen přátelství postav, bylo by to asi lepší.

Kniha nabízí kromě smršti akce a dobrodružství i různá zajímavá témata, která knihu malinko přiblížila k vážnějšímu čtení. Nejen, že hrdinka musí najít samu sebe a zjistit kým může být, když nenaplnila původní očekávání ostatních. Při putování vesmírem narazí na dost výrazné prvky rasismu a genocidy. Autorka nadnesla otázku rovnosti forem života ve vesmíru, vztahů mezi různými rasami a gendery, hledání vlastní pohlavní identity a další morální potíže z toho plynoucí. Není však potřeba mít strach z toho, že by tyhle věci zastínily děj příběhu. Spíš s dějem splývají a autorka se v tom moc do hloubky nevrtá a kniha není přehnaně mentorská nebo neodpovídající věku cílové skupiny. Zkrátka je na konkrétním čtenáři, jak moc nad vším bude přemýšlet.

 

Na knize se našla vlastně jen jedna věc, co mi vadila. No vlastně spíš dvě. Některé dialogy byly trochu šroubované, připadalo mi, že postavy mluví trochu divně. I jejich zdravice a odpovědi na ně, byly šílené a nesmyslné. Postavy se pokaždé zdravily nějakou jinou průpovídkou a odpovídaly na to jinak. Ještě bych pochopila, kdyby byla jedna na ráno a jedna na večer, případně jedna na přivítanou a jedna na rozloučenou, ale bylo jich hodně a žádná se nezopakovala dvakrát. Vůbec nechápu, jak by si toto někdo pamatoval a proč by dělal zdravení takto složité. Nechce se mi tu vypisovat všechny, takže vezmu namátkou třeba: Divoké plavby a překvapivou krásu – a na to odpověď – Bezpečné příjezdy a neodbytné vzpomínky.

A druhou věcí bylo neustálé řešení zájmen, kterým se postavy mají oslovovat. Postava se vždy hlásila stylem: Jmenuji se Pepa a mé zájmeno je on, ona, oni (vždy jen jedno, pochopitelně). Asi to mělo ozvláštnit a zdůraznit generovou otázku, ale pro mě to byl jen zbytečně komplikující prvek v textu. Proč třeba někdo, kdo měl zájmeno oni o sobě mluvil (nebo byl v popisech zmiňován) jako o já? Nebo místy tak nějak napůl. Měli to být teda pořád oni. V češtině je tohle jaksi nepřirozené a matoucí a tím, že se to v knize vyskytovalo tak často, mi to začalo být trochu nepříjemné. Asi je to ale jen o zvyku. Každopádně překladatel se s tím popral statečně.

 

Kniha byla celkem příjemné čtení. Pro danou věkovou skupinu nebo začínající scifi čtenáře by mohla být příjemným kouskem. Složité technické věci se tam podávají dost jednoduše. Některé se sice podobají víc zázraku, ale všechno se dá vysvětlit pokročilou technologií. Je prostě potřeba fungování určitých věcí přijmout jako fakt a moc se neptat. Když k tomu čtenář přistoupí takto, nebrání nic tomu si knihu užít. Prostě Star Trek pro mladé čtenáře se vším všudy :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás YA vesmírné dobrodružství láká, mrkněte na knihu sem.

 

O knize:

Autor: Charlie Jane Andersová

Překlad: Martin Forman

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 376

 

Další YA scifi na bloGu:

Časoběžník

Diabolik, Diabolik 2: Krvavé impérium

Lov stínu

Machinace

Nyxia

Vzestup a pád agentury DODO

 

Knihu jsem dostala k narozeninám hned v tom roce, kdy u nás vyšla. A dostala jsem se k ní až teď – vážně raději nepřiznám nahlas, jak dlouho už to je. Čekací lhůty jsou u mě nekonečné a kniha mě lákala i odrazovala svou objemností. Nakonec na ni došlo letos, kdy jsem měla trochu více času na čtení a navzdory tomu, že má přes 700 stran, jsem na konci litovala, že je „tak krátká“ :)

 

Anotace:

 

Melisanda Stokesová je odbornice na starověké jazyky. Když se na chodbě univerzity náhodou sejde s Tristanem Lyonsem, jenž se zabývá vojenskou rozvědkou, netuší, že se ocitla na prahu událostí, které naruby obrátí nejen její život, ale i lidské dějiny. Mladík jí totiž navrhne cosi neuvěřitelného: aby mu pomocí překladů pečlivě tajených dávných dokumentů pomohla dokázat, že magie kdysi existovala a byla provozována. Až příchod osvícenství a moderní vědy ji oslabil a nakonec zcela zničil. Magie podle pramenů zmizela v roce 1851 – a Tristan je odhodlán nejen přijít na to, proč se tak stalo, ale pokud možno také magii vzkřísit z mrtvých a využít ji k rozvědným a vojenským účelům.

Tak vznikne DODO – Detašované oddělení diachronních operací, které přijde na jeden velmi nadějný, ale také krajně znepokojující způsob využití magie, jenž může lidstvu přinést mnoho užitku, ale i mnoho škody. Román, do kterého Neal Stephenson vnesl nápaditost, intelekt a sofistikovanost a Nicole Gallandová lidskou vřelost, humor a vypravěčské nadání, oživí nejen magii, ale taky vaši víru v nemožné, která byla odjakživa na science fiction a fantasy tím největším lákadlem.

 

…

 

U podobně dlouhých knih se mi často stává, že bývá pomalejší začátek a trvá se začíst. U této tomu tak nebylo. Pokud se dá o nějaké knize tvrdit, že mě polapila první stránkou, je to Dodo. Netvrdím tím, že se v knize nenacházely části, kde se mi čtení trochu zadrhlo, ale bylo jich hodně málo. Vlastně si takto namátkou vzpomínám jen na jednu, kterou jsem dokonce přeskočila a to „dobovou píseň barda“, která sloužila coby oslavný hymnus na činy jistého válečníka (víc neřeknu, předpokládám, že o spoilování tu nikdo nestojí.)

 

Většina knihy je vyprávěná z pohledu hlavní hrdinky lingvistky Melisandy, od prvního okamžiku příběhu uvězněné v roce 1851. Protože si myslí, že se jí z oné doby už nepodaří vrátit zpět do současnosti, zaznamenává svůj příběh od počátku působení v DODO. Jednak jako takové vlastní memento a pak taky, aby dala svým parťákům v agentuře zprávu, co se potentonc, že uvízla tam, kde je. Krom jejího vyprávění jsou součástí knihy i různé deníkové záznamy lidí, zápisky z cest do minulosti, interní komunikace v agentuře a další. Tohle všechno dává dohromady zajímavou, čtivou a vtipnou knihu, u níž jsem se nenudila. Vyprávění je skvěle svěží a zároveň nijak zbytečně komplikované, takže četba vůbec neunavuje, není teda problém číst i pár hodin v kuse. Čas od času se Melisandino vypravování prostřídá s jiným stylem například mailové komunikace nebo stylově jinak znějící zprávy, takže nehrozí ani pocit jednotvárnosti vyprávění. Kdyby ta kniha nebyla tak těžká a v batohu neskladná, ani si neuvědomím, kolik má stran.

Kniha je zajímavým mixem scífka, které je zastoupeno cestováním v čase pomocí přístroje ODD a fantasy žánru, jehož prvky mají na svědomí čarodějnice a magie vůbec. Přemýšlím, co mě bavilo víc, jestli právě to zajímavé cestování v čase nebo čarodějnice. Těžko zvolit, oboje bylo tak nápaditě propojené, že se to snad oddělit ani nedá. Způsob, jakým tu funguje magie zase tak novátorský nebyl, ale cestování v čase byl rozhodně naprostý originál. Přiznávám, že to byl víceméně první způsob cestování, kterému jsem byla ochotná i uvěřit, že by byl klidně možný, kdyby teda magie existovala.

 

Poutavý děj a svižný styl psaní doplňují i skvěle podané postavy. Zejména ty, které jsou v akci už od začátku tedy Tristan a Melisanda. Autoři ty dva doplnili partičkou svérázů – od geniálního skromného vědce přes paličaté a rozmarné čarodějnice, různé spolupracovníky, nadřízené i podřízené osoby z časů minulých i současných. Nechybí ani nějaký ten roztomile pozitivňoučký a sebejistě arogantní byrokratický korporátně-vojenský blbec. Postavy mi sedly hned, dokonce i ti blbci a potížisti. Zvláštní kapitolou pak byla Elizabeth – nejpaličatější a nejsvéhlavější čarodějnice v dějinách čarodějnictví. Dílem byla užitečná a dílem působila potíže. Očividně ji to bavilo a strašně moc tím bavila mě.

Protože se jedná o cesty do minulosti, našla jsem v příběhu i docela slušné množství známých i neznámých historických postav. Některé z nich dokázaly slušně zacvičit s dějem. Všechny postavy byly každopádně dobře napsané a úžasně své. Většina z nich neváhala přiložit si své polínko do kotle dějin a pořádně ho rozfajrovat. Situace, které vznikaly, byly dílem komické, dílem vážné, občas došlo i na kolosální průšvih. Každopádně jsem nikdy neměla problém uvěřit motivacím postav, ať šlo o cokoli.

Součástí příběhu je i cosi jako romantická linka mezi hlavními postavami, ale netřeba mít z toho vítr, pokud to v knihách náhodou někdo nechce. Celou dobu má vztah podobu spíše přátelství, škádlení a sem tam nějakého náznaku jiskření. Obecně je zpracovaný dobře a uvěřitelně. Nedočkala jsem se přehršle žhavých vyznání jako spíš pravých citů založených na pevných základech. Milovníci romantiky tedy s tímto příběhem spíš ostrouhají, ale kniha dokáže chybějící láskyplné scény vynahradit jinými více než bohatě.

 

Protože tak masivní a komplikovanou, tedy i pochopitelně drahou věc, jako byl chod DODO, musel někdo financovat, je na stránkách zachycen i vznik krásně byrokratického korporátu řízeného vládou. Jak to tak bývá, ke kormidlu se dostal pitomec a s ním přišla celá řada kouzelných nařízení. Autoři si uměli udělat srandu prakticky ze všeho a perfektně zachytili atmosféru takových pracovišť, jaká pomáhá zaměstnancům všechno zvládnout. Obzvlášť mě bavily parádní zkratky kdečeho – jejichž tvorba měla pochopitelně vlastní směrnici, která fakt nezabránila lidem, aby si z toho dělali srandu. Dokonce i různá nediskriminační pravidla se tu stávala terčem vtipu. Autoři pěkně ukázali, jak je často potírána i taková diskriminace, která vůbec neexistuje.

Z přehnaně technických nebo fyzikálních záležitostí není potřeba mít obavy. Jo, něco se tu pochopitelně najde, ale pasáže, kde je všechno vysvětleno nejsou zase tak dlouhé a kupodivu ani moc nevadí, když člověk něco přesně nepochopí. Děj byl prostě zajímavý a zábavný a tak nebyl problém smířit se s tím, že to „prostě tak funguje“.

 

Zkrátka vzato, tahle tlustá bichle rozhodně stojí za přečtení. Máte-li rádi sci-fi, fantasy, cestování časem a zábavné podání toho všeho, neváhejte.  Kniha se nebere moc vážně, občas si dělá ze všeho legraci, občas narazíte na téma k zamyšlení. Rozhodně je v popředí zábava, čtivost, dobrý příběh a dobré postavy a to jsou důvody, proč vám kniha zase tak tlustá připadat nebude.

 

O knize:

Autor: Neal Stephenson, Nicole Galland

Překlad: Richard Podaný

Vydal: Argo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 704