Murtagh

 

Asi se nikdo nediví, že jen těžko šlo odolat návratu do Alagaësie. A ještě ke všemu s mojí hodně oblíbenou postavou, která ale v předchozích knihách moc prostoru neměla a ještě ke všemu neměla ani nejlehčí osud. I přes veškeré těšení a očekávání jsem se čtením váhala. Dokud knihu neotevřete, je dobrá a nezklame vás :D jenže když začnete číst, může se všechno změnit.

Anotace:

Legenda pokračuje. Vraťte se do světa Eragona a Dračích jezdců! Pro Dračího jezdce Murtagha a jeho draka Trna už není na světě bezpečno. Zlý král byl svržen a z nich se stali vyděděnci. Po celé zemi se navíc začínají šířit zvěsti o pukající zemi a zápachu síry, který se vznáší ve vzduchu. Zdá se, že ve stínech Alagaësie se skrývá cosi zlého. A tak začíná epická cesta do známých i neprobádaných krajů, kde budou muset Murtagh a Trn použít všechny zbraně ze svého arzenálu, aby našli a přelstili tajemnou čarodějnici. Čarodějnici, která je mnohem mocnější, než se zdá.

…

Zásadní otázkou, kterou si pokládají čtenáři Eragona je, jestli to bude stejné. Jestli to nezklame očekávání a dostanou to, co chtěli. Tedy pokračování milovaného příběhu. No, ano i ne. Tak už to bývá. V něčem podobnost je a něco je úplně odlišné. A to odlišné je na tomto pokračování to nejpodstatnější.

Největší rozdíl vidím v tom, že zatím co Eragon byl klasickou cestou hrdiny na pomoc celému světu proti silnému nepříteli, Murtagh musí pomoci především sám sobě proti vnitřnímu nepříteli, který je jen jeho vlastní, ale o nic méně silný. Jeho cesta tím ale není snadnější, jen je jiná. A to bude podle mě kámen úrazu pro hodně fanoušků původní ságy.

To bylo pro ty, kterým se to nechce číst celé :) A teď podrobněji.

 

Je rok po válce a smrti Galbatorixe. Celá zem se z toho vzpamatovává a mladé Nasuadino království má ještě hodně práce před sebou. Největší hrdinové války, Eragon se Safirou, odletěli založit nový řád jezdců. Jen na jednu dvojici válečných hrdinů se zapomnělo a o jejich činu, kterým významně pomohli zvrátit závěrečný boj ve prospěch Eragona se veřejně neví. Stejně by ale nejspíš nezvrátil názor všech na ně po tom, co provedli před tím.

Trn a Mutagh osaměle putují zemí, na krajině a městech je stále vidět, kde se válčilo. Bitvy zanechaly stopy a i přes to, že lidé horlivě obnovují svá města a příroda se taky snaží, pořád je vidět, kde která velká bitva proběhla. Murtagh si je pamatuje (pochopitelně, když v nich musel bojovat nedobrovolně a na špatné straně) a vzpomínky a výčitky ho pronásledují.

Oba – drak i muž - se těžko vyrovnávají s tím, co byli donuceni udělat (pomocí jejich pravých jmen). Nejhorším Murtaghovým prohřeškem byla skutečnost, komu se narodil a to bohužel určilo i směřování jeho osudu. Snažil se dělat i dobré věci jenže ty byly zapomenuty po té, co ho padlý král zotročil pomocí pravého jména. Trpaslíci ho nenávidí, protože jim zabil krále, elfové, protože zabil Glaedra a Oromise, Wardenové protože nepomohl Nasuadě v zajetí a lidé mají spoustu důvodů. Ti dva tak v celé zemi nemají kam jít a musí se ukrývat.

 

Autor zvolil pro svůj nejnovější příběh podobnou strukturu, jakou měla předchozí série. Trochu to připomíná hru, kdy postava putuje zemí a plní postupně úkoly a dostává další indicie, které ji vedou dál k dalším zkouškám – takové RPG. Pravda, některé úkoly působily trochu zvláštně, ale vždycky přispěly k tomu, aby Murtagh něco pochopil nebo se naučil něco o sobě a druhých. Takže v tomto opravdu podobné, jako Eragon. Jedině snad s tím rozdílem, že Murtagh se nedozvídá vše od začátku, ale je „hotovým“ jezdcem. Výrazná podobnost je i v tom, že Murtagh musí nakonec taky čelit věci, která je pro něj zcela neznámá a nad jeho aktuální síly.

Cosi se totiž děje. Něco neznámého a nedobrého operuje tajně ve světě, jehož uspořádání je zatím křehké a hodlá se to přihlásit o moc – zatím neohrožuje všechny, ale potenciál má být ještě horší než Galbatorix. Murtaghův boj s ním bude z velké části i bojem se sebou samým a s minulostí, která hrozí, že se vrátí zpět, pokud se jí nedokáže vzepřít. V podstatě tedy bojuje také za celou Alagaësii, i když zatím v malém měřítku a mimo oči celé země.

Tentokrát je boj hlavního hrdiny ozvláštněn o smutný a dost intenzivní prvek osamění, protože Murtagh nemá žádného mentora, žádné pomocníky, nikoho, kdo by se chtěl postavit na jeho stranu a pomoct mu v boji. Nemá se kam obrátit a ví to. Je jen on a Trn. Oba zranění a traumatizovaní tím, co se jim stalo.

 

Murtagh je a vždycky byl zajímavější postava než Eragon. Není nezkušené a naivní dítě, které se musí všechno učit.  Na druhou stranu se o magii učí pořád - neměl učitele, kteří se snažili se s ním o znalosti podělit, takže v užívání Jazyka trochu tápe, ale mně bylo sympatické, jak o magii přemýšlel a jak se snažil o zdokonalení a pochopení principu, jak Jazyk s magií pracuje. Tím, že už věděl, co užívání magie obnáší, neměl v sobě zbrklost, která mi u Eragona vadila. Měl ovšem zvědavost a výraznou inteligenci, pomocí níž viděl magii i jinak, méně přímočaře. Zajímavou hloubku mu dodával taky jeho pocit viny a studu za činy ve válce, které mu bránily se obrátit na někoho, kdo by mu snad pomoci mohl a chtěl. Tyto zábrany mu jeho boj hodně zkomplikují a autor na tom krásně ukáže, že osamocený člověk má cestu k vítězství/úspěchu těžší, či spíš si ji tímto nezáměrně komplikuje sám.

Velkou součástí jeho osobnosti – a velmi dobře zpracovanou bylo i něco, co bych asi nazvala posttraumatickou poruchou. S tím, jak zemřel ten, kdo ho ovládal a zotročoval, bohužel nezmizely pocity, které musel zakoušet od chvíle, kdy se mu vylíhl Trn. Autor dost děsivě popisuje fyzické i duševní týrání, kterým prošli u Galbatorixe a stopy, které to zanechalo. Murtagh tedy nebojuje jen s vnějším zlem, ale i se sebou a to dělá jeho postavu mnohem lepší a propracovanější.

Stejně je na tom i Trn. Autor dokázal dost přesvědčivě vylíčit, jak tak silná bytost, jakou drak je, může být oslabená tím, co se mu stalo. Na jejich příkladu bylo mnohem víc vidět jak intenzivní je pouto mezi drakem a jezdcem a co to vlastně je.

 

Velkou část jejich putování zabírá krom krásných a podrobných popisů taky přemítání nad minulostí a vyrovnávání se s ní. Oba nejsou v pohodě, řeší traumata, nespravedlnost, vyrovnávání se s nepřízní osudu. Tohle je velké téma příběhu a podle mě je dobře zpracované – jestli to bude zábavné číst je otázka. Pro hodně lidí asi ne, protože takto podrobné rozebírání traumatu nebývá ve fantasy úplně zvykem. I když se autoři často tak tváří a postavám nakládají, do skutečných hloubek se detailně pouští málo kdo. Paolini si na to troufl a jejich duševní procesy vyvažuje svým způsobem odlehčeným klasickým dobrodružstvím, boji a napínavými okamžiky, ale pod povrchem to tam pořád je a pořád se to vynořuje na světlo. Úkoly, které musí plnit, je stále nutí svou minulost vidět, přijmout a vyrovnat se s ní a s následky. Zároveň také kvůli minulosti dělají v současnosti nějaké chyby, které je výrazně ohrožují a nahrávají protivníkovi.

Autor mi tady připadal ve všem a hlavně ve tvorbě postavy o hodně vyzrálejší. Není taky divu, když Eragona psal jako dítě. Už tehdy to bylo dobré, ale toto je o level lepší. Je to úplně jiný pohled na oblíbené universum. Mnohem dospělejší a o něco méně akční a zábavný. Tempo vyprávění je spíš pomalé, ale to tak bývá, když se knihy více zaměřují na duševno postav. Autor prostě potřeboval vyřešit u Murtagha jiné věci, než jen poražení nepřítele a to oceňuji. Obzvlášť, když to tak dobře zpracoval a vlastně poražení nepřítele spojil se začátkem vyrovnávání se s minulostí.

Vážně bych neuvěřila postavám Murtagha a Trna, které by předchozí dění nijak nepoznamenalo, jen se otřepali a prostě šli dál. Občas vzpomínky těch dvou na minulost působí trochu depresivně a hraničí to skoro s patosem, jenže i to se dá pochopit, vzhledem k tomu, jaké události se na konkrétních místech staly a co jim padlo za oběť. Dost ze zlých věcí taky způsobil Murtagh sám a vina se neptá, jestli to bylo dobrovolně nebo z donucení.

 

V příběhu nechybí ani věc, která je asi už taky typickou pro autora. Paolini rád popisuje a věnuje se občas až překvapivým a zdánlivě nedůležitým detailům. Kdepak to asi pobral? Jenže zatím co u Pána prstenů mi výrazná popisnost vadí, tady kupodivu ne. Sice to zpomaluje dění, ale pro mě je Paoliniho styl o něco víc přijatelný a stravitelný. Navíc ony nedůležité detaily při bližším pohledu říkají něco o postavě a její povaze, což mě rozhodně baví.

Děj se v první půlce knihy posouvá spíš pomalu. To se ale v druhé změní. Překvapivě je to ale způsobeno spíš tím, co se děje než že by šlo vysloveně o zběsilou akci. Upoutá hlavně záhada prostředí, kde se hrdinové ocitli a potřeba ji rozplést. Koncept toho „Zla“ mě hodně zaujal a líbilo se mi, že drak s jezdcem nebyli tak absurdně mocní, aby je nemohlo porazit něco jiného, co umí využít jejich slabostí. Sice na konci jsem se fakt klepala jak a jestli porazí záporáka, ale už vím, že Paolini jde na závěrečný boj často trochu oklikou a není to síla a moc, co souboje u něj rozhoduje. Často je to jen nějaká drobná změna nebo osobnostní rys hrdiny, který mu dá převahu v závěrečném souboji. A tady je o drobných změnách a osobnostech v postatě celá kniha a mnohem víc než o fyzickém boji.  Velké bitvy tu nejsou. Největší je rozhodně ta, která se děje v hlavách Murtagha a Trna. Další jsou spíš boje muže proti muži než armády proti armádě.

 

Asi chápu, proč kniha může hodně čtenářů zklamat. Přes některé podobnosti s Eragonem je to opravdu jiné. Co jsem tak pročetla názory, lidem se nelíbí právě to, co já na knize oceňuju :) No, to se stává. Mě ten intenzivní vhled do postavy přišel velmi zajímavý. Ano i hrdina může být uvnitř křehký a zraněný. To ho ale nedělá ufňukaným nebo slabým. Užila jsem si, jak se autor hodně zaměřil na draka a jezdce a jejich boj samých se sebou po „výchově“ u Galbatorixe a válce. I když je to mimo hlavní sérii, tak za mě její nejlepší díl.

Doufám v pokračování, protože Murtagh ještě má kam jít a co dokázat. Tak snad…

O knize:

Autor: Christopher Paolini

Série: Odkaz Dračích jezdců (5. díl)

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 632

 

Král démonů

 

Předchozí sérii od autorky jsem četla. Bavila mě, i když vlkodlaci nejsou zrovna můj favoritní druh příšer, takže jsem nakonec nedala všechny díly. Styl psaní mi nicméně sedl a tak jsem se rozhodla dát šanci této nové sérii, kde jsou v hlavní roli padlí andělé v čele s Luciferem. To mi připadalo zajímavější než vlci. Anotace navíc zněla přímo ďábelsky lákavě, i když mohla být matoucí, protože na rozdíl od  obálky nedává jistotu, že kniha bude fantasy, že „ďábel“ je opravdu myšleno doslova. A tak jsem byla zvědavá, jak autorka toto téma pojme. Bude příběh jen další stokrát omletý kýč nebo mě něčím překvapí?

 

Anotace:

Hannah žije úplně obyčejný a poklidný život. Ovšem jen do chvíle, kdy její nejlepší kamarádka beze stopy zmizí z hotelu v Las Vegas. Aby ji našla, Hannah se vydá za jediným mužem, který jí může pomoct. Lucas Ifer, miliardář, playboy a ďábel v jedné osobě, je totiž v Las Vegas králem. Na oplátku ale od Hanny něco chce – strávit s ní sedm nocí plných hříchu.
Hannah ví, že by měla odmítnout, ale když jednou uzavřete smlouvu s ďáblem, není cesty zpět. Odteď Lucasovi patří její tělo, a co hůř – i její duše.

…

Kam jinam zasadit příběh o ďáblovi na zemi, než do Města hříchů, kasín a nikdy nekončícího hýření. Tohle byla od autorky trefa do černého a propletení našeho světa a Pekla se dokonale povedlo. Impérium, které si Peklo na zemi vybudovalo, bylo prostě dokonalé. Jaký podnik pro Lucifera vedl Mamon a kde se nejčastěji vyskytovaly sukuby je asi jasné :D Že démoni budou vlastnit luxusní hotely, obchody a atrakce, to se taky tak nějak nabízí a tak jsem se těšila, jak autorka tento svět zpracuje.

 

Kniha se rozhodně nemůže chlubit dlouhým a nudným rozjezdem. Autorka neváhá a přistupuje rovnou k akci. S hrdinkou jsem se seznámila ve chvíli, kdy vstupuje do království bohatství a luxusu a chystá se uzavřít smlouvu s ďáblem – o kterém pochopitelně neví, kým je. Zatím ho má za mafiána, ale i tak je jí jasné, že strká hlavu do oprátky a že za „službičku“ kterou po onom tajemném vládci Las Vegas bude chtít, taky odvede patřičnou protihodnotu. Jen netuší, co by mohla nabídnout muži, který má všechno. K jejímu překvapení Lucas Ifer souhlasí s výměnou fakt rychle a požaduje za svou pomoc nečekané – sedm nocí, které s ním má Hanna strávit. Jako jasně, i ona cítí tu vzájemnou přitažlivost a ošklivá není, ale fakt mu bude něco takového stačit?

Hanna byla asi taková, jaká jsem očekávala, že bude. Lehce naivní hodná holka, květinářka z malého města, která se najednou dostala do velkého světa, kde zase tak moc být nechce. Jenže narazila na chlapa, který ji v něm chce udržet a svádí ji drahými dary :) Trochu mi bylo líto, že autorka neměla víc prostoru si s Hanninou povahou a osobností pohrát. Nabízela se tam úžasná možnost vývoje postavy, která ale zůstala nevyužitá nejspíš z důvodu hodně svižně běžícího děje. Oceňuji, že přes všechno to svádění luxusem Hanna nezapomněla na důvod, pro který do LA přijela a proč se vůbec setkala se svým osudovým pokušitelem.

Lucifer se zdál být ze začátku opravdu zajímavou postavou a vlastně i vcelku byl. Opět ale nedostal zase tolik prostoru, aby na mě jeho podmanivost, fyzično, nebezpečí a další ty ďábelské atributy stihly zapůsobit. Spíš jsem si vytvořila patřičný dojem na základě toho, že na mě nějak působit měl a už jsem na žánr zvyklá. Nebýt toho jeho létání a další magie, byl by to prostě bohatý chlápek s velkou mocí. I tak ale ukázal občas růžky a trochu na své podřízené pouštěl hrůzu. Pro účely příběhu stačil, i když opět mohla autorka využít potenciál toho, že stvořila osudově zamilovaného ďábla.

Autorka neměla zrovna moc prostoru na nějaký extra rozvoj postav a budování vztahů mezi nimi. Naštěstí to nebylo zase tak potřeba (i když bych to ocenila). Vztahy mezi Luciferem, jeho padlými a démony byly předem (tisíce let) jasné a tak se z pochopitelných důvodů zaměřila hlavně na Hannu. I tak nemůžu říct, že by mi postavy připadaly vysloveně odbyté. V rámci žánru prostě standard. Dokonce jsem si řadu vedlejších oblíbila a jedna z nich mě dokázala i překvapit.

 

Příběh nabídl dvě souběžně se linoucí zápletky. Autorka odhalovala vše postupně, jak důvod, proč Lucifer po Hanně tolik baží, tak podezření, že jde někdo po krku přímo jemu. Bylo ovšem jasné, že součástí toho všeho divného, co se dělo, je i Hanna. Že v obou případech hraje dokonce hlavní roli.

Hezký byl nápad se sváděním pomocí smrtelných hříchů – to byla první linka příběhu – Lucifer si musel získat Hanninu přízeň. Na začátku se zdálo, že Lucifer Hannu svádí jen k pletkám, ale postupně ona přicházela na to, že mu jde o něco jiného, mnohem důležitějšího pro ně oba. To mi ovšem nebránilo si ono svádění patřičně užít. Ať už šlo o šílené utrácení za hadry, šperky a podobné radostí nebo o hříšné potěšení rychlou jízdou, případně lenošení ve welness nebo drahé a opulentní večeře, všechno mělo v knize svůj smysl. Nebyl to samoúčelný luxus a skvěle se hodil k osobnosti Lucifera. Tak nějak by asi v moderní době opravdu ke hříchu sváděl :) škoda jen, že kniha nebyla tlustší nebo si na to autorka nenechala víc dílů, protože toto by mě bavilo více rozpracované. Chci říct – koho by někdo svedl tak rychle? A co je to za hřích, když je spáchán tak stručně? Jako obžerství v jediné večeři, lenost v jednom dnu ve welnessu, lakomství jediným nákupním dnem a tak dál. Ani to smilstvo si postavy zase tolik neužily, což mně ovšem nijak nevadí :)

Líbil se mi důvod, proč si Lucifer Hannu hýčkal. Jako ona osudová láska není zase tak výjimečné téma, ale asi jsem nepočítala s takovým zdůvodněním přitažlivosti a podstatou zápletky. Spíš jsem čekala nějakou banalitu. Od začátku bylo více méně jasné, proč si jí tak považuje a kým pro něj je. To cením, protože u podobných knih často bývá náklonnost prudce nelogická a vycucaná z prstu, jen aby prostě byla. Zde se dobře vysvětlilo, proč ji chce, proč ji rozmazluje a proč se tak přitahují. Kupodivu mi celá ta záležitost přišla jako dobrý nápad. Nemůžu říct, že bych nic podobně laděného ještě nečetla, ale přes to mě to bavilo a se zápletkou jsem byla spokojená i vzhledem k tomu, že jsem to pojala hlavně jako oddechovku.

V průběhu onoho svádění a získávání Hanniny náklonnosti se odehrávala další zápletka, spíše politicko-mocenského ražení, která naneštěstí zase tolik pozornosti neměla, byť byla neméně zajímavá, možná i víc. Jsem na každý pád ráda, že tu i další zápletka vůbec byla a dokonce i dávala smysl a nešlo jen o to, aby spolu ti dva začali chrápat. I v jednoduchých a oddechových příbězích, je prostě něco takového potřeba.

Autorka spojila osudovou lásku zatíženou kletbou s bojem o moc a musím říct, že se mi tato kombinace líbila. Oboje se vzájemně ovlivňovalo a bylo pořád něco zajímavého, čemu šla při čtení věnovat pozornost. Oboje přineslo také akční a napínavé scény. A protože šlo o vztah, byly tu i scény intimnějšího ražení.

V předchozích knihách autorky mi moc nesedl popisovaný sex. Asi to bylo z velké části tím, že šlo o vlkodlaky a ty jejich alfa dominantní záležitosti a neovladatelné pudy nejsou extra moje parketa, spíš mi ta kombinace připadá odpudivá. Takže jsem měla trochu strach, jak si autorka poradí se žhavými scénami zde. Kupodivu je zpracovala na poměry tohoto typu literatury překvapivě umírněně. Nebylo jich zase tolik a o žádné extra drsné prasečinky nešlo. Rozhodně nic, co by mělo znechucující potenciál. Hodilo se to do děje a hmm řekněme způsob provedení seděl k postavám.

 

Dílko je zábavné, čtivé, oddechové a rozhodně svižně napsané. Žádná omáčka se tu nenajde, spíš stručné vypravování. Autorka sází akci za akcí, nudit se nestihnete a sotva postavy někam přijdou, rychle si prožijí to, co je zde potřeba a cvalkají zase dál. Nemůžu si tedy stěžovat na to, že by mě dění nechytlo a měla jsem chuť přestávat se čtením – to ostatně ani nešlo, protože opravdu jedna událost přecházela do druhé rychlým tempem. A to je taky hlavní chyba knihy. Autorka byla stručná až moc. Tak šikovný nápad by si zasloužil lepší zpracování. Zápletky více prohloubit. Více si pohrát s démoní politikou – ta která v knize byla, se mi zdála jako téma plné možností, které ale nebyly úplně využity a autorka se jen tak nějak svezla po okraji dobrého nápadu. Nějaké výraznější budování světa a vhled do démonské politiky a mocenských bojů tedy čekat nelze a to mě opravdu mrzí, protože to by byla supr kniha. Přitom náznaky o tom, jak se peklo přesunulo na zemi, vztahy, spojenectví a řevnivost mezi jednotlivými démoními druhy a politika mezi Peklem a Nebem, které se taky přesunulo na zem, byly opravdu slibné a vytřískat se z toho dalo něco neskutečného.

Chápu, že podstatou zápletky byl vztah Lucifera a Hanny, jenže když už je tam tolik jiných dobrých nápadů, proč nedat knize víc a neudělat z ní víc než „jen“ fantasy-erotiku. Jo, jasně, v podobných knihách se to neděje, to vím a ani s tím nepočítám, když knihu otvírám. Přijde mi to ale škoda, protože si toho všímám u žánru hodně a knihy by mohly být daleko lepší, než jsou. Žánr by navíc zdaleka nepůsobil tak prvoplánově a nabídl by i další zajímavé věci, než jen směřování páru k posteli. Taky by pak knihy mohly získat větší uznání, protože co si budem, dost čtenářů má o této odnoži fantastiky mínění spíš vlažné až pohrdavé, což je škoda. Uznávám nicméně, že vždy vím, do čeho jdu a s jistou plytkostí počítám, není to tedy nic, co by mi pokazilo dojem nebo snížilo hodnocení. Svět, který tu autorka naťukla, má nicméně potenciál na desítky dalších příběhů postav, které by sem šly zasadit. Jsem zvědavá, jestli jej autorka využije.

 

Z výše uvedeného tedy vyplývá následující hodnocení: Jak jsem psala, se stylem autorky už mám své zkušenosti a tak jsem věděla, co asi očekávat, když jsem knihu otvírala. V tomto ohledu jsem rozhodně zklamaná nebyla. Autorka opět prokázala, že umí přinést zajímavý nápad a napsat příběh v dobrém tempu a stejně slušné čtivosti. Mám tu ale jedno ALE. Tentokrát byl nápad tak dobrý, že přerostl žánr a měl být zpracován jinak. Sice očekávaná, ale přes to zbytečně očividná plochost, mi tentokrát přišla líto o trochu víc než u první série, kde to bylo vlastně jedno.

Série je určená pro fanoušky autorky, kteří dostanou to, co si už oblíbili a také pro čtenáře, kteří si chtějí po dlouhém dni otevřít nenáročný a přes to strhující příběh, který nezahltí hlavu a má dobrý nápad a zápletku, která není pitomá. Mě kniha bavila a příběh jsem si užila. Do dalších dílů se určitě pustím.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do města hříchu račte vstoupit tudy.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Na přání Lucifera (1. díl)

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 288

 

Předchozí knihy autorky na bloGu:

Třinácté znamení

Osudové pouto

Týden v Nejistotě

 

Fantasy detektivka laděná do stylu Zaklínače a navíc od domácího autora. Tak to jsem musela mít! Sice nepatřím mezi vyslovené zaklínačské fanoušky, spíš mi sedí tento styl vedení příběhu a typ hrdiny, i tak pro mě bylo přirovnání něco, co přitáhlo pozornost. Doufala jsem tedy, že marketing úplně nekecá :) protože co si budem, u podobných přirovnání dost často kecá, a že tahle kniha bude tak dobrá, jak první ohlasy tvrdí.

 

Anotace:

„Ty se vážně jmenuješ Netřesk?“ „Moje máma ráda zahradničila.“ Tajemný muž s mečem u pasu a šupinatou šelmou po boku vchází do vesnice jménem Nejistota. Kolem ní ale obcházejí tajemné stvůry, které napadají nevinné obyvatele, a tak ho váha jeho měšce a vymetený žaludek přimějí kývnout na nabídku užvaněného hospodského. Poutník se tedy pustí do pátrání, co jsou ony stvůry zač. To ho zavede přes místního kováře a krásnou léčitelku až k mágovi ve skleněné věži. Stvůry ale nejsou, čím se zdají být, obyvatelé vesnice nejsou až tak nevinní, a sám Netřesk má ke chrabrému rytíři daleko. Vítejte v Nejistotě, vesnici, která skutečně dostojí svému jménu!

…

 

Ačkoli název trochu svádí pochybovat o výsledku, v případě této knihy jsem si byla už od prvních stránek jistá, že mě bavit bude a že si čtení užiju. Této mojí jistotě napověděl jednak styl psaní autorky a celková atmosféra příběhu a dvak taky to, že obě hlavní postavy, Netřesk a Routa, mi sedly na první dobrou.

Ti dva byli dvojka k pohledání. O tom, jak k sobě přišli, se od začátku moc neví, přeci jen metakiss je bez pochyb nebezpečná šelma, tak jak se stalo, že Routa je s Netřeskem, který rozhodně nijak dominantně nepůsobí, kámoš a chová se spíš jako kočka domácí než kovová magická lvice? Netřesk je taky víc tajemný než sdílný. Časem jsem se o jejich seznámení a vůbec minulosti dozvěděla víc. O jejich blízkém poutu jsem ovšem nepochybovala už od začátku, bylo očividné a dobře vytvořené. Jejich komunikace prostřednictvím barev metakissových šupin mě bavila a jejich vzájemné scénky taky. Byli prostě jak duo parťáků detektivů z devadesátkových filmů – zábavní, neodolatelní a s minulostí, která nebyla právě růžová. Routa byla ten zábavný, ale nebezpečný detektiv a Netřesk ten životem trochu orvaný, starší a rozumnější týpek. Skvěle se doplňovali! Netřesk měl navíc ke spoustě věcem vtipné „v duchu“ komentáře, které mě ve většině případů pobavily. Prostě hlavní postavy byly perfektní.

Tito dva hrdinové přicházejí po poněkud nepříjemných chvílích ve vesnici Jistota do Nejistoty, která je úplně jiná. Místní je přijmou s otevřenou náručí, metakisse se nebojí a k magii mají celkově podstatně kladnější vztah než jejich sousedi v Jistotě. Nějaký ošklivý problém v této jinak rajské vísce přeci jen je. V lesích okolo dědiny se potulují lidožraví koně. To je blbé hlavně pro turismus a obchody a tak je Netřesk víceméně vmanipulován do hrdinské akce. A protože když chceš něco zabít, musíš nejdřív vědět, co to je a jak se to vyskytlo, pouští se v dědině do pátrání…

 

Příběh se odehrává v krátkém časovém úseku, což možno vyčíst už v názvu :) a rozhodně to není na škodu. I za ten týden se stihne v Nejistotě stát takových věcí, že se na stránkách nudit nelze. Autorka příběh dobře začala a stejně dobře ho vedla celou dobu. Bylo to svěží, vtipné a zároveň napínavé s odlehčením na těch správných místech. Detektivní linka byla dobře vystavěná, očividně promyšlená a jednotlivé indicie do sebe pěkně zapadly. Některé souvislosti mi došly hned, ale jiné věci jsem vůbec neodhadla, takže za to rozhodně body nahoru. Dostala jsem zajímavý příběh a zápletku, hezky se to propojilo a příběhem provázely většinou zajímavé a snadno oblíbitelné postavy. Vyprávění je opravdu trochu na styl Zaklínač, což mi nevadilo. Oproti zmiňovanému se mi zdál příběh vystavěný s větším důrazem na dialogy mezi postavami. Také mi daleko lépe sedl humor, který v příběhu nechybí. Autorka nevynechala vtipné narážky na současná témata a podařilo se jí to zakomponovat do textu tak, že to nevyznělo trapně, ale opravdu vtipně. Našla jsem si hodně okamžiků, kdy jsem se opravdu zasmála. To se mi zase tak často nestává, takže za to rozhodně body nahoru.

 

Autorce se podařilo v Nejistotě dát dohromady pěkné panoptikum postaviček. Každé nadělila nějakou tu lidsky otravnou vlastnost a tak jsem si bez problémů našla ty, které mě štvaly a zároveň vlastně bavily, protože lidské slabosti a malichernosti pobaví vždycky, to je sázka na jistotu.

Na to, co za divnosti se v dědině a okolí dějí, jsou s tím vesničani celkem v pohodě. No co – zvykli si. Hlavně že mají pohodlí díky magii, tak proč by si stěžovali na nepohodlí, které s tím může souviset? Ono je lehčí nevidět a moc se ve věcech nešťourat. Jak typicky lidské :D A oni zůstanou tak nějak typicky lidští až do konce. A ne pokaždé úplně v tom dobrém.

Bavilo mě taky nářečí vesničanů, hodilo se k jejich nátuře. Jejich poněkud prosté uvažování a vtipné situace, které to s sebou neslo (jméno mága). Rozhovory mezi nimi by se klidně mohly odehrávat i v současnosti a autorka se občas umí vtipně trefit do aktuálních témat a některých absurdností (i současné) argumentace. Opravdu v místních obyvatelích lze odhalit různé povahové rysy, které se dají zahlédnout i v reálném okolí a mě se líbilo, jak šikovně je tam autorka použila s jednou výjimkou. Ženské charaktery jsou vesměs nepříjemné. Hádavé baby, umíněné a panovačné, věčně vyvolávající zbytečné scény. Ty, které takové nejsou, nedostanou prakticky prostor se projevit. Orianu jsem neměla ráda skoro od první chvíle, chovala se jako mrcha. Proto mi její pletky s Netřeskem moc pod nos nešly. Sice se to časem vysvětlilo, ale stejně mi jejich romantická linka nesedla. Každopádně kvůli romantice jsem tuhle knihu do rukou nebrala.

 

A tím se dostávám k fantasy detektivní lince, kterou nemůžu než pochválit stejně jako hlavní postavy. Opravdu jsem ocenila, že zápletka nebyla průhledná a jednotlivosti se propojovaly postupně, jak se objevovaly dílky skládačky. Věci nebyly takové, jak se na první pohled zdálo a to mě baví. Autorka do knihy vložila hodně věcí, vzájemně souvisejících a ovlivňujících se, kterým bylo potřeba přijít na kloub. Systém poznej nepřítele vyžaduje zjištění co nejvíc informací a tak se Netřesk po vesnici doptává koho může. Při tom narazí na fakt, že to nejsou jen Pirty, kdo vesnici trápí. Že se tu záhad a divných věcí děje mnohem víc a – světe div se – všechno tak nějak jde jedno od druhého.

Celá struktura připomínala trochu herní příběh, kdy hrdina kráčí od jednoho bodu k druhému, čímž odkrývá mapu (zde vesnice a okolí) a s každým splněným úkolem nebo interakcí s vesničany, se dostává v pátrání dál až k finální epické bitvě s hlavním bossem. A bitva na konci tady stála opravdu za to.

Děj vyloženě neběží kupředu, protože je tu opravdu dost dialogů a Netřeskových vnitřních pochodů, které všechno trochu brzdí. Na druhou stranu si ale nemůžu stěžovat ani na nudu nebo nedostatek akce. I u těch „zdržovacích věcí“ jsem se dobře bavila a kniha se četla prakticky sama. Autorka navíc skvěle popisuje a tak jsem si uměla úplně dokonale představit Pirtu jak se plíží z lesa ke kořisti, kostlivou babču (tu fakt miluju :D ) i vílu v kruhu nebo bosse na konci. Z dědiny díky popisům číší pohoda a prosperita a zároveň je tak pořád přítomno „něco divného“. Od pohody se pomalu postupuje k pocitu, že by bylo asi lepší jet jinam. Autorka napětí správně stupňuje a tak jsem se ke konci už opravdu neodtrhla.

 

Jako celek tedy knihu hodnotím kladně. Dostala jsem všechno, co jsem chtěla a navíc ještě humor, se kterým jsem nepočítala :) Konec napovídá, že by třeba mohlo Netřeskovo dobrodružství pokračovat dál a jestli to tak bude, já budu u toho.

Pokud máte rádi fantasy se záhadou, kterou musíte vyřešit spolu s hrdinou, který je sám tak trochu tajemný – prostě zaklínačské ladění, buďte u toho taky. Zklamaní nebudete.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Iva Sušická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 320

Poslední dračí král

 

Tuhle knihu jsem si vybrala z jasných důvodů: draci, romantika a přetrvávající zblbnutí Čtvrtým křídlem :D Přiznávám, že jsem doufala v něco aspoň vzdáleně podobného i když jsem to opravdu neočekávala , protože podle anotace byla podstata příběhu poněkud odlišná.  Každopádně anotace měla rozhodně potenciál na dobré počtení, od kterého se neurvu. A to mi dost často stačí :)

Anotace:

Dračí král z království Avalier hledá nevěstu! Vyšle proto královskou gardu, aby přivedla ženy v plodném věku do jeho paláce v Jade City. Má to však jednu podmínku: jeho budoucí nevěsta, se kterou zplodí dědice, musí mít v krvi dostatek magických genů. Osmnáctiletá Arwen v sobě tolik magie nemá. Ví, že nebude vybrána, ale z nějakého důvodu jí královské čichačky přikážou, aby se králi představila jako možná manželka.
Na poslední chvíli však matka Arwen prozradí děsivé tajemství z minulosti. Tajemství, kvůli kterému by mohla být zabita... samotným králem.
Dokáže si dračí král najít nevěstu a zachrání tak svůj rod před vyhynutím

…

 

Na knihu jsem byla docela natěšená, ale zároveň jsem neměla vysloveně obrovská očekávání směrem k tomu, že příběh bude pecka. Což se nakonec ukázalo jako správný přístup. V určitých ohledech mě to zklamalo a zároveň se mi to četlo opravdu dobře. Vidím to tak, že jsem se s touto knihou úplně nepropojila. Což neznamená, že jiným čtenářům se to stane taky. Četla jsem ostatně i dost nadšené názory, takže je to, jako vždy, otázka konkrétního čtenáře. Nenechte se proto níže napsaným odradit, pokud vás příběh láká :)

 

Autorka stvořila pro svůj několikadílný příběh zemi Avalier, v níž se nachází více království, mezi nimiž nejsou tak úplně přátelské vztahy. Některé země jsou neutrální a neohrožují se, ale je tu jedna, která má dobyvačné sklony a válka je doslova na spadnutí.

Vyprávění začíná v zapadlé vesničce na samé hranici dračího království, v níž žije hlavní hrdinka a žije si docela spokojeně. Rozhodně na svém životě nic měnit nechce, až na to, že se jí líbí jeden kluk a tak trochu doufá, že je to vzájemné. Naděje jí ale překazí nečekaný vývoj událostí. Do vesnice přichází králova armáda spolu s královskými výběrčími vhodných nevěst. A ne, není to krása ani urozenost, podle které se volí. Přes krátký začátek v rodné vesnici hrdinky se rychle skočilo k tomu, že byla vybrána a šupajdila s královskými „nadháněčkami žen“ pěkně hopem do hlavního města. O její nezištný a touhou motivovaný souhlas tak úplně nikdo nestál, ale zaplatili za ni a to se její rodině nakonec hodilo.

Kromě opravdu snadné čtivosti a zajímavého námětu bohužel na příběhu nic moc skvělého nenacházím, takže teď je řada na té části článku, kdy začnu místy skuhrat :D

 

Styl psaní mi na začátku připadal hodně jednoduchý a zbrklý, k rychlému čtení navíc přispělo i docela velké písmo. Nemůžu ovšem popřít, že příběh zaujal, i když to nebylo nic nového a bylo od začátku jasné, kudy se budou osudy hlavní hrdinky ubírat. V knize je snad všechno, co jsem už někde viděla a dost věcí z toho mě baví, takže to neberte jako stížnost :) máme tu lovkyni, která je živitelkou rodiny, máme tu krále, který hledá nevěstu a vybírat bude z více dívek. Máme tu draky…

A máme tu postavy.

Hlavní hrdinka příběhu se jmenuje Arwen Novaksonová – jako fakt :D To byl první problém, jak mám brát vážně postavu s touto kombinací jména a příjmení. Ale zkusím to. Takže Arwen (nenuťte mě znova použít příjmení) je na začátku příběhu v pohodě. Působí poměrně dospěle a vyrovnaně, ovšem jen do chvíle, než ji vytrhnou z prostředí, kde žila a kde byla spokojená. Vrhnutá do světa, ve kterém nechce být, se mění v rozmazlené, zbrklé a hádavé stvoření a rozhodně to v tomto případě nebyl vývoj správným směrem, byť se asi v podobné situaci dal očekávat. Jinak působila dost nepropracovaně, trochu jako Mary Sue (nesnáším tohle označení, ale nejlíp vystihuje situaci). Z dračího krále moc nadšená není – což se nedivím, vzhledem k účelu sňatku a okolností, které ji ohrožují na životě.

Král samotný působil náznakem sympaticky, ale byl vykreslený tak málo, že vlastně nevím, kdo byl a jaká jeho postava byla. A protože byl vykreslený tak málo, bylo těžké napojit se na jeho bolest ze ztráty blízkých a prožít to s ním. Nejvíce ho charakterizovala ztráta předchozí manželky a dětí a nechuť podstoupit to celé znova. Zároveň ale i zodpovědnost k zemi a poddaným – věděl, že ženu a dědice mít musí z vážnějších důvodů než jen zachování rodu. Jeho povaha a postava ale byly popsané ještě míň než Arwenina a tak působil ještě víc plochý. To byla škoda. Mám ráda, když se mohu do hlavní mužské postavy „zamilovat“ spolu s hrdinkou a tady chyběla osobnost, u níž by to šlo.

Vzniknuvší lásku zmíněných dvou hrdinů se mi nepodařilo úplně pochopit. Kde se vzala, co je k sobě přitahovalo? Jejich „vášnivé okamžiky“ kdy z hádky měl vzejít výbuch citů, nejiskřily ani hádkou a city už vůbec ne. Ty dvě postavy k sobě nepatřily. Mnohem větší propojení se mi zdálo být u krále a jiné dívky a sedlo by jim to lépe. Arwen neměla být královnou, patřila do gardy ne do královy postele. Jenže to by autorka nesměla chtít „klasický“ konec.

Co se vedlejších postav týká, bylo to s nimi dost podobné. Když se autorka moc nemazala s hlavními, proč by měla s vedlejšími? Žádná postava mi nelezla na nervy, ale to hlavně proto, že jsem si ani žádnou vysloveně neoblíbila. Přitom nakročeno některé měly slušně. Našla jsem si tam některé, které do příběhu sedly a měly v něm své místo a daly by událostem zajímavější směr a spád. Bohužel právě ty byly záhy po smrti…

 

Stejně rychle a bez poctivé péče, jako k úvodu do příběhu a k postavám, přistupuje autorka i ke všemu ostatnímu v ději. Moc neztrácí čas s nějakými popisy, spíš prostě valí v ději dál a dál a nechává na čtenáři, co si představí a jak. Celý příběh fičí zběsilým tempem, což mi připadalo trochu škoda. Kdyby autorka malinko ubrala na cvalu, mohla by tam najít místo i na nějaké zajímavé dění okolo, popis okolí, nějaký smyslový vjem nebo třeba zajímavější popis myšlení a prožívání postav. Její vyprávění by potom působilo malinko víc uvěřitelně. Takto se mi zdál zajímavý nápad poněkud odbytý a nedodělaný. Jako četlo se to rychle a snadno, ale působilo to na mě jako první nástřel kostry příběhu, než se autor dá do pořádné práce a obalí ho masem nějakého fakt vyprávění. I tak mě ale dokázala autorka na několika místech překvapit ne snad nečekaným, ale zajímavějším zvratem, než jsem tušila. Byly tam záblesky zajímavých scén, jen se s nimi příběh vypořádal zkratkovitě a občas nelogickým jednáním postav a zbytečnými oběťmi.

Přes to si najdu i věci, které mě zaujaly a měly rozhodně potenciál.

Bavila mě představa království, které je založené na magii a proti němu jako úhlavní nepřítel stojí zem strojů a techniky, která chce veškerou magii vyhladit. Líbila se mi i myšlenka, že dračí království samo technozem nepřemůže a bude se muset spojit s dalšími zeměmi, kde ještě magii mají (toho se dočkám v dalších dílech). Vztahy mezi magickými královstvími – respektive mezi jejich vládci – ovšem nejsou zrovna ideální, jak bylo naznačeno. Budou muset překonat nějaké ty křivdy minulosti. Škoda, že politika nebyla trochu víc propracovaná, mohlo to být zajímavé. A z jiných knih víme, že i v YA to jde a čtenáře to baví.

A taky si najdu věci, které mi připadaly spíš zvláštní nebo nedomyšlené.

Například takové bojové akce byly divné. Nedomyšlené a podle mě nevěrohodné vzhledem k tomu, že tak měl jednat podle autorky zkušený král s veliteli své armády. Jako fakt jen tak vyrazíte do cizího paláce páchat atentáty? Na cizí a velmi dobře bráněné území? Jen tak, jako z pomsty, riskujete život svých nejlepších bojovníků i svůj? Nelogičnosti jsem našla i v tom, proč armáda přeruší útok, který vyhrává.

A bylo toho víc. Jen nechci vyzradit děj, tak se posunem dál.

Trochu mě zaskočilo, jak přímočaře autorka přistupuje k partnerským vztahům, zejména, co se krále týká a jak je vyjadřuje. Hlavní hrdinka (a celé království s ní) není vůbec na pochybách, že král hledá jen „orgán“ který mu porodí dítě a o ženu, která je okolo toho orgánu až tak nejde. V knize se to opakuje dost často, a kdyby to stokrát bylo tak (jako že ve skutečnosti bylo) nečekala bych, že se to v knize pro mládež bude tak vystrkovat před lehce naivní a něžnou romantiku a spíše dobrý pohled na vztahy (i na takové, kde jde o dědice). Ona ta uvěřitelná romantika tam nakonec stejně nebyla, ale i tak. Dokonce tam byla i jedna postava, která nemohla počít dítě s manželem a tak si ho s jeho svolením upletla jinde. Nutilo mě to se ptát, pro koho vlastně autorka píše, protože pohled na vztahy, lásku a děti mi připadal pro mladé publikum dost cynický. I na konci – to jak jejich vztah málem proběhl a jak málem vyřešili velký problém – prostě nebylo téma do romantické knihy pro mladší čtenáře. V knížce pro dospělé nebo starší čtenáře by to byla fantastická zápletka a exkurz do povahy postav a prověrka síly vztahu, ale tady to bylo děsivé.

Našla jsem tu i nejspíš nejhorší popis sexu a líbání, který jsem kdy v knihách viděla. Extrémně zjednodušený, mechanický, zcela bez citu a nějaké vášně. Bylo by lepší, kdyby to tu nebylo vůbec než napsané takto. Donutilo mě to opět uvažovat nad tím, pro koho kniha vlastně je. Celé to bylo jako dětsky naivní pohádka bez větší hloubky a propracovanosti v osobnostech, ději, politice a prožívání a zároveň tím sexem, záležitostmi kolem dědice a porodem se to z této kategorie vyřadilo. Docela mě otravovalo, jak se pořád řešila otázka děloh a lůn a porodů děcek. Arwenino znechucení tímto bylo tak očividné, že jsem nechápala, kdy a proč vlastně otočila.

 

Celkově styl, jakým autorka vyprávěla, nebyl chyceným úplně za dobrý konec a příběh, který měl potenciál být zajímavý, to udolalo. Čtivé to bylo, ale to je tak asi všechno. Nějaké výraznější emoce ve mně prostě příběh neprobudil a vlastně mi v tomto ohledu připadá trochu zvláštní i varování na začátku. Upozorňovanou královu ztrátu a bolest jsem prostě necítila. Nemyslím si, že má v této podobě potenciál někoho traumatizovat, byť ztráta nejbližších je určitě bolestivé téma.

Přečtení nelituju, protože na oddech a odreagování to stačilo, ale v sérii pokračovat dost pravděpodobně nebudu. Není pravda, že by mě to nebavilo nebo nezaujalo, jen to bylo prostě moc jednoduché. Je psaná stylem pro opravdu hodně nenáročné nebo v žánru zatím nezkušené čtenáře a já očividně přeci jen nějaké ty nároky mám :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu najdete i s ukázkou tady.

 

P.S.: Vím, že to není můj příběh, ale přesto si neodpustím rýpnutí – je škoda, že se autorka držela předem vybraného záměru a neposlouchala, kam se příběh stáčí a kam její postavy “chtějí jít“. Měla v průběhu tolik zajímavých možností a držela se té, která byla zajímavá nejmíň.

P.S. 2: Fakt mě pobavilo názvosloví místní zvířeny, kdy Arwen lovila zvířata jako kralin, losin a krysin. Miluju kralina, losina a krysina :)

 

O knize:

Autor: Leia Stone

Série: Králové Avalieru (1. díl)

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 368

Tajemství černé dámy

 kniha měsíce - červen 2024 

Tajemství černé dámy byla zase jednou trefa do černého. Miluju, když se mi toto stane, že si čtu a jsem fakt ráda, že jsem za knihu utratila peníze. Protože příběh do poslední koruny stál za to. Už si nepamatuju, kdo mi knihu doporučil, ale i tak děkuji anonymnímu dobrodinci.

 

Anotace:

Urozená panna Malwina uvěřila zemanu z Vlčiště, který jí slíbil pomoc, a namísto dohodnutého sňatku zvolila útěk z domova. K čemu je však ochránce, který se ze dne na den stal psancem? Bergar z Vlčiště přijal závazek postarat se o příbuznou svého přítele, při návratu domů však zjistil, že kdo vystoupal vysoko, padává hluboko a rychle. Na krku mu zůstala panna, jež má podivné sklony léčit pouhým dotekem, a jemu z dědictví po otci zbyla jen ta problematičtější část.
Malwina, vychovaná ve víře, že magie je temná a zlá síla, se poprvé setkává s tvory z děsivých mýtů a Bergar se zas nemůže rozhodnout mezi spravedlností a pomstou.
A každý něco skrývá – občas i sám před sebou.

…

Tahle kniha mi sedla úplně vším. Označila bych ji jako do středověkého hávu laděnou romantickou fantasku s detektivní zápletkou přijatelnou pro mladší i starší publikum. Dokonce bych řekla, že ani někteří muži by při čtení neměli protažené obličeje zklamáním. Mně se naprosto přesně strefila do toho, co v příběhu chci mít a dala mi to v elegantně vyvážené kombinaci. Byla tu fantasy zápletka, která mě bavila, středověký svět s jeho politikařením a bojem o moc a zradou ve všech možných podobách, napínavost i příjemná a přirozeně vzniknuvší romantika. A také moc fajn postavy, bez kterých by to pochopitelně nešlo :)

To by bylo tak na úvod :)

A teď podrobněji.

Rozsah díla nějakých 500 stran mi připadal tak akorát.  Sice jsem si na začátku říkala, že mi čtení až moc ubíhá a zápletka je tak začmodrchaná a propletená z hodně linek a úhlů pohledu, že rozsah možná stačit nebude, ale nakonec jo. Neměla jsem pocit, že by se něco vyřešilo zbytečně rychle nebo nedotáhlo. Naopak si všechno pěkně logicky sedlo, až mě překvapilo jak moc. Navíc jsem si čtení dost užila díky autorčině zpracování.

Píše totiž fakt hezky. Její styl a volba slov se skvěle hodila k historicky laděné fantasy. Měla krásné popisy a přirovnání. Tempo příběhu udržela tak akorát dané situaci, na správných místech zvolnila a nechala mě užít si atmosféru a při soubojích a napínavých chvílích naopak vše běželo kupředu.

Popis soubojů mě bavil hodně, bylo to napínavé, fakt mi bylo dopřáno bát se o postavy. A nejen při soubojích ale i při sledování toho, kam se zápletka ubírá a jak se všechno neustále komplikuje. Příběh nedal hlavním hrdinům nic zadarmo a dost často se věci spíš kazily, než že by bylo možné je snadno řešit. Asi i díky tomu působilo všechno tak opravdově. Dokonce i hlavní detektivní zápletka se mi zdála až podezřele reálná :) Sice jsem si našla svého hlavního podezřelého rychle, ale ukázalo se, že pravda není zdaleka tak jednoduchá a přímočará, jak sem si myslela. Podezřelých a motivací postupně přibývalo a každý ten motiv mi připadal pro konkrétní postavu tak, jak byla napsaná, poměrně závažný. Dost na to, aby stál postavě za riskantní čin.

Příběh se pohybuje spíš mezi nižší šlechtou, což bylo hodně fajn. Nemusí se každá kniha odehrávat u dvora, aby byla zajímavá. Hlavní hrdinku příběh zavede do pohraničí, kde nejvyšší autoritou je pán Abeken, baron na Skalburku – strážce hradu a hranic – pověřený králem. Malwinin ochránce, zeman Bergar z Vlčiště, je s ním naštěstí zadobře, takže se zdá, že skutečně nalezla bezpečný úkryt. Ukáže se ale, že Bergarovo „zadobře“ leží někomu v žaludku a celkem snadno se může situace změnit. Stačí jedna malá „nehoda“.

Tím se dostávám k další a dost podstatné věci. Postavy.

Musím říct, že mě překvapilo, jak moc mi postavy sedly a jak přesvědčivé pro mě byly. Nenašla jsem tu žádnou jednorozměrnou. Naopak byly živoucí a měly sice na první pohled jednoduché, ale v celkovém pohledu na dílo, dost propracované motivace ke svému jednání. Jejich povahy byly nastaveny vskutku rozmanitě. Nebyli tu jen morálně silní rytíři a pak ti ne tak ctnostní (rozuměj grázlové), ale i odstíny šedi mezi tím – často i v jedné postavě. Spousta špatných rozhodnutí postav se vlastně dala i lidsky pochopit.

Bavily mě kupodivu všechny postavy, ale i tak jsem si našla svoje oblíbence. Nepřekvapivě jsem vybírala z řad mužských hrdinů. Zejména Bergar a Thorsten se umístili vysoko. Bergar je takový ten typický hrdý muž dbalý své cti a spravedlnosti, za kterou by se rval do krve. Je to sice trochu paličák a občas to se svojí hrdostí poněkud přehání, ale i tak je to prototyp správného chlapa. K Thorstenovi nevedla tak snadná cesta, jako k Bergarovi, ale nakonec se ukázalo, že i zdánlivý padouch může mít své zásady a zařadit se k oblíbencům. Zejména, pokud má pro své padouchovité jednání nějaké relevantní důvody.  Potřeboval jen znova najít sám sebe a důvod k žití.

Ženy v příběhu se taky podařily, byly silné, ale neztrácely své ženství. Žádné pomužštělé persony, ale opravdu ženy – bojující, chybující a milující. Občas vítězné, dost často poražené, ale nikdy se nevzdávající a neodchylující se od svých zásad. Přičemž Bergarova sestra Nikoletta si mě získala přeci jen o malinko víc než Malwina. Ze začátku sice holky mohou působit zranitelně a křehce. Zejména Malwína se na první pohled jeví jako květinka, která potřebuje být opřená o silnou mužskou paži. Když ale dojde na lámání chleba, dokážou obě holky svým vlastním způsobem bojovat za sebe a za ty, které milují. Nikoleta je trochu Bergar v ženském podání. Spravedlivá, hrdá, ale přes to pořád ženská a v některých ohledech křehká.

 

Na kompletní svět se příběh moc nezaměřuje. Zabývá se hlavně situací v pohraničí, kde má Bergar svou tvrz a kde probíhají intriky v rámci moci právě na tom panství. Král a mimokrajové záležitosti se ke slovu dostanou spíš okrajově. Nejsem si ale jistá, jestli zrovna k tomuto příběhu je nutná znalost kompletní politické situace v celé zemi. Spíš asi ne. Dozvěděla jsem se právě tolik, abych věděla, proč se zde osoby nadané magií musí skrývat a proč je nutné, aby na hranicích stál strážný hrad spadající pod velení spolehlivého a koruně věrného člověka.

Romantika se mi moc líbila. U obou párů, na které se upírala pozornost. Nebyla moc intenzivní, rozhodně ne tak, aby mohla otravovat nebo pohltit zbytečnou většinu děje. Byla prostě tak akorát, abych jí měla, kolik potřebuju. Ani jeden z mužů si nepotrpěl na cukrbliky a sladké řečičky. A musím říci, že přehnaně emotivní scény mi rozhodně nechyběly. Jeden ze vztahů navíc od začátku na romantiku moc nevypadal a páru jsem spíš šanci nedávala. To oceňuji. Málo kdy se mi stane, že čtu knihu, kde o jedné z hlavních dvojic pochybuji až do konce. A ta druhá to vlastně taky nemá úplně jisté.

Mezi postavami byly krásně propletené a věrohodně vylíčené vztahy. Nejen ty romantické, ale i mezi šlechtici a jejich rytířskými kolegy a nadřízenými. A to nešlo zdaleka jen o dobré vztahy, ale všechny byly zpracované naprosto uvěřitelně.

Fantasy prvky se také podařily. Na jednu stranu byly dost zásadní, zejména u Bergara a Malwiny a postavy jejich magické schopnosti dost ohrožovaly. Kdyby se na to přišlo, dopadli by oba dost špatně. Na druhou stranu fungoval dobře i děj zcela nemagický. Musím ovšem uznat, že bez těch fantasy zpestření by to nebylo ono.

 

Knihu doplňují krásné ilustrace ve stejném stylu, jako je obálka. V podobném příběhu je sice nepovažuju za extra důležitý prvek, ale při otáčení stráněk potěší.

Příběh rozhodně mohu doporučit. Při čtení ani nepoznáte, že je to pětisetstránkový cvalda. Autorka opravdu psát umí a udržela si mě u knihy velmi snadno. Hodně náročný čtenář asi najde pár výhrad, já ale žádné nemám.

Pokud by se našel další příběh ze stejného světa, neváhala bych. Tento je sice uzavřený, ale prostor pro další události i po ukončení rozhodně je.

 

O knize:

Autor: Kateřina Loučková

Vydal: Straky na vrbě

Rok vydání: 2022

Počet stran: 503

 

Ptáček na klíček

 

Na knize mě lákala obálka, to především. Vlastně díky ní jsem si knihy vůbec všimla, protože mezi dětskými spíš nelovím. Každopádně trvalo dost dlouho, než jsem si ji vybrala k přečtení. Bála jsem se, že příběh bude na mě přeci jen už moc dětský, i když mě lákal. Na druhou stranu jsem četla dost knih pro stejnou věkovou kategorii, které se mi líbily moc. Tak jsem se rozhodla to zkusit.

Anotace:

Napínavý příběh ze zasněženého Walesu o síle rodiny i výjimečné odvaze. Když jedné zimní noci obdrží Seren Rhysová na mrazivém viktoriánském nádraží záhadný balíček od neznámého cestujícího, netuší, jaké potíže ji čekají. Na cestě za novým životem míří do odlehlého venkovského sídla. Po příjezdu však zjistí, že její představa veselých Vánoc byla jen klam. Vyzbrojená mluvícím ptákem, jehož slova možná nejsou pravdivá, kouzelným sněžítkem a vlastní odvahou se Seren vydává na nebezpečnou půlnoční výpravu do začarovaného světa sněhu a hvězd. Jejím cílem je vrátit sem ztracené štěstí.

…

 

Knížka, kterou jsem měla v rukách je opravdu hubené soustíčko. Je to na jeden večer čtení, ale příběh tím nic netratí na napínavosti ani na atmosféře zimní, tak trochu čarovné noci.

Na začátku knihy jsem se setkala s hlavní hrdinkou na nádraží. Odjížděla z dětského domova ke své nové rodině, která se jí chtěla ujmout. Maluje si, jak bude její nový život vypadat, jak ji rodina uvítá a stráví spolu krásné první Vánoce na rodinném sídle ve Walesu. Dokonce mají i syna přibližně v jejím věku a na toho se těší snad nejvíc. Po pobytu v sirotčinci, kdy byly ostatní děti spíš soupeři o zdroje, se těší, na první dítě, které by mohlo být kamarád. Když ale dorazí na místo, všechno je úplně jinak a ona cítí, že místo radostných příprav na Vánoce všechny lidi v sídle obestírá smutek nad jakýmsi společným tajemstvím…

Seren je zvědavá a to, co před ní všichni tají, jí nedá spát. Rozhodne se věci přijít na kloub a s pátráním jí pomáhá mechanický havran na klíček, který se k ní dostal úplnou náhodou.

 

Styl psaní je celkem dost úsporný, což není divu vzhledem k rozsahu knihy a tomu, že je určená dětem. Přes malý počet stránek dokázala autorka vybudovat pěkný a napínavý příběh. Krásně vykreslila atmosféru téměř prázdného, rozlehlého panského domu a záhadu jednoho ze zamčených pokojů. Dobře taky působí zasazení do opuštěné venkovské krajiny a to, že se všechno odehrává na podzim a v zimě, kdy se brzo stmívá, všude je sníh, lesy okolo jsou temné a záhadné a dům obestírá ponuré ticho. Úplně jsem to při čtení viděla před sebou. Všechno tohle atmosferično pěkně propojila s místními pověstmi a mytologií. Podle obálky by člověk čekal nějakou roztomilou, jen lehce dobrodružnou pohádku pro děti. Jako jo… i ne. Pohádka to určitě je, ale má vlastně na pohádku docela zajímavou myšlenku a je i trochu strašidelná. Trochu mi připomněla pohádku o Zimní královně.

 

Jako svou hlavní postavu si autorka vybrala holku, která byla zvyklá se životem prodírat sama a popasovat se s těžkými podmínkami. Seren ze všeho nejvíc toužila po svém místě ve světě, kam patří a kde je přijatá - po rodině a proto nebylo vůbec překvapením, že se za svou novou rodinu postavila a bojovala za jejich a tím pádem i své štěstí. Docela mě překvapuje, jak propracovanou postavu na těch pár stranách autorka měla. Pro čtenáře je snadno pochopitelná a velmi lehce se s ní „spřátelí“ a bude jí fandit.

Mezi přiměřeným množstvím vedlejších postav vyčníval havran na klíček, který byl úžasný. Byl takovým odlehčujícím, humorným prvkem a zároveň pomocníkem a přítelem hlavní hrdinky. Jinak byl příběh hlavně o Seren a jejím pátrání po pravdě a tak vedlejší postavy dostaly jen nejnutnější prostor v rámci jejich úlohy v ději.

Za protivníka tu byly bytosti z waleské mytologie, což bylo docela zajímavé, protože s tím jsem se ještě nesetkala. Tedy přeneseně ano, protože některé bytosti jsou očividně předlohou pro hodně populárních knih. Tady ale byly pojaté přeci jen trochu méně malebně a více odlidštěně. Opravdu působily jako cizí element, který si rád pohrává s říší smrtelníků. Něco chladného, lhostejného co se vždy dívá ze stínů a rádo si bere pro sebe. Serenin pobyt v jejich studené zimní říši byl docela strašidelný a postaral se o krásné vyvrcholení napětí, které autorka pečlivě budovala celou dobu. A samozřejmě, jako v každé správné pohádce, i tady je šťastný konec a odměna pro Seren za její odvahu a snahu v podobě splnění jejího největšího snu.

 

Jediné, co bych vytkla, je rozsah knihy. Jasně 176 stran se zdá dost, ale protože je kniha pro děti, je zde i o něco větší písmo, což taky ubírá prostoru (to ale nevytýkám, naopak). Příběh by unesl klidně i nějakou tu desítečku stran navíc. Třeba pobyt Seren v zimní říši a překážky, které tam musela překonat, bych natáhla určitě. Beru-li ovšem v úvahu, že příběh je pro menší děti, je to vlastně takto dostačující. Bylo příjemné si po delší době přečíst takovou jednohubku, která ale nepostrádá nic, co by dobrý příběh měl mít.

Knihu určitě ráda doporučím nejen pro děti. Jsem přesvědčená, že je bude bavit a při společném čtení si ho určitě užijí i rodiče.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Prohlédnout si ji můžete tady.

 

O knize:

Autor: Catherine Fisherová

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 176

Gideon Devátá

 

Na knihu mě nalákaly tři věci. Zaprvé Host, protože Host je pro mě téměř stoprocentní záruka dobrého počtení. Zadruhé obálka, protože ta slibuje hodně. A za třetí samotný příběh. Nekromanti! Paráda. Chcete vědět, kolik mám doma knih o nekromantech? Teď už dvě, ale před Gideon žádnou.

 

Anotace:

Nespoutaný sci-fi román plný šermířských soubojů, politických intrik a lesbických nekromantek

Císař potřebuje nekromanty. Nekromantka Devátého dvora potřebuje šermířku. Gideon má meč, sbírku pornočasopisů a taky plné zuby nemrtvých hovadin.
Gideon strávila dětství ve společnosti zkostnatělých řeholnic, seschlých sluhů a bezpočtu kostlivců a nehodlá obětovat svůj život — včetně toho posmrtného — nekonečné službě. Proto si sbalí meč, boty, časopisy a naplánuje další z mnoha odvážných pokusů o útěk. Jenže její dávná nemesis ji jen tak nepustí.
Harrowhark Nonagesima, Ctihodná dcera Devátého dvora a mimořádně mocná nekromantka, byla povolána do boje. Císař si přeje, aby se dědicové všech jeho věrných dvorů utkali ve smrtící zkoušce důvtipu a umu. Pokud by Harrow uspěla, stala by se nesmrtelnou a všemocnou služebnicí Znovuzrození, ovšem každý nekromant potřebuje svého šermíře. Bez Gideonina meče Harrow selže a spolu s ní vymře i celý Devátý dvůr. Někdy je však smrt to nejlepší řešení.

 

…

 

Autorka v knize „představuje“ devět nekromantských dvorů. Každý z nich žije na samostatném světě a vládnou mu dědicové, kteří oplývají nekromantskou mocí. Nad těmi všemi stojí jeden vládce a ten teď shání dalšího mezi své nejbližší služebníky - liktory. Vyzve tedy dědice všech devíti dvorů, aby se sjeli v jednom světě a o tuto pozici se utkali.

Samozřejmě to není úplně tak, že všechny dvory jsou si v moci, slávě a bohatství rovny.

Devátý dvůr, který jsem poznala nejvíce (protože jiné dvory spíš vůbec), je dvorem strážců zapečetěné hrobky a tajemství, které ukrývá. Tajemství však ukrývají i jiná a především před ostatními dvory. Největším z nich je nedostatek nekromantů. Král a královna jsou jaksi po smrti, i když stále „sedí na trůnu“ – pokud je vaše dcera nekromant, je smrt jen drobný zádrhelík – i tak by se ale nehodilo, aby se o tom všeobecně vědělo. Dvoru vládne skutečně jejich dcera Ctihodná Harrowhark Nonagesima. Druhým velkým tajemstvím, je, že dvůr vymírá a současné osazenstvo připomíná spíš domov důchodců. Nerodí se děti, nepřicházejí noví lidé a tak je přirozené, že se Harrow chopí šance, jak dodat svému dvoru trochu prestiže a lesku. V boji o pozici liktora hodlá uspět!

K úspěchu ovšem potřebuje svého rytíře, aby ji na soutěž doprovodil. Bez něj nekromant o liktorskou pozici bojovat nemůže. Zatím co nekromant je zběhlý v magii a postará se o tuto stránku akce, jeho rytíř jej bude ochraňovat a podporovat fyzicky, zejména v případném boji.

Gideon je krom Harrow jediný mladší člověk na Devátém dvoře. Jako hlavní hrdinka rozhodně není kladnou postavou (ale žádné kladné postavy tu stejně nejsou). S Harrow se nesnášejí až na dřeň a přesto se Gideon rozhodne, zlákána slíbenou odměnou, s ní na zkoušku jet, jako její rytíř. Ne že by měla na výběr a ne že by věřila, že skutečně odměnu obdrží. A ne že by byla kdoví jak zkušenou bojovnici a dobrým rytířem.

Cílevědomá Harrow okamžitě po příjezdu na místo dění začne makat na úspěchu akce a je dost tajnůstkářská, Gideon se nudí a tak prolézá První dvůr od vrchu až dolů a jejím prostřednictvím jsem poznala i ostatní  nekromanty a jejich rytíře.

 

Hned na začátku se musím vypsat ze svého nadšení pro nový, svěží (a trochu mrtvolně zavánějící :)) směr fantastiky. Nekromanti pro mě jsou opravdu novinka a podaní ještě takovým stylem jako zde, jsou prostě neodolatelným lákadlem. Dílo má sice trochu pomalejší děj ale tak super zábavně napsané, že to ani nevadí, spíš naopak, mohla jsem si užít zajímavého prostředí a nekromantské magie dosyta a nudit jsem se rozhodně nestihla.

Autorka nepocítila potřebu nějak pečlivěji cokoli vysvětlit, takže na mě celý svět, jeho fungování a hierarchie působily celkem záhadně. Kupodivu nemohu říci, že by mi to vadilo! Naopak se mi spíš zdálo, že jistá záhadnost a neprůhlednost nekromantům svědčí a podstatnou část zážitku při čtení pro mě naplňovalo pátrání po informacích a tajemstvích. A že oni si na tajemství sakra potrpěli! Stejně bych asi ocenila větší představení dvorů, i když z chování jejich zástupců se dá ledacos odvodit, mé zvědavosti to nestačilo :). Takto po dočtení zůstává spousta věcí stále záhadou. Další díly ale jsou, takže mám naději, že se dozvím víc.

První kniha se prostě zaměřuje výhradně na boj o liktorskou pozici. Tím samozřejmě vzniká zajímavá zápletka i tak. Jde prostě o moc a získání pozice v blízkosti vládce, aniž by bojovníci tušili, co přesně ona pozice obnáší. Tak nějak se vědělo, že císař proti někomu nebo něčemu bojuje a že novopečený liktor už se ke svému dvoru nevrátí.

 

Souboj o liktorství mě bavil. Adepti museli v oblasti Prvního dvora, kam se sjeli, plnit různé úkoly ve stylu cesty za pokladem, čímž objevovali tajemství dvora a částečně i samotného liktorství. Každý splněný dílčí krok je posunul k dalšímu, dokud ho nezvládli, nemohli jít dál. Vyžadovalo to nejen nekromantské schopnosti, ale i inteligenci, všímavost, předvídavost, pevnou vůli, schopnost rychle reagovat v nebezpečí a správně se rozhodovat a zachovat chladnou hlavu. Případně to, co mi nejde, ušmírovat nebo ukrást od úspěšnější konkurence. Naznačeno bylo ovšem, že samostatné zvládnutí výzev je nutné pro přežití, pochopení liktorství a zvládnutí pokročilé nekromancie. Z toho se dalo usuzovat, že liktorství není jen čestná pozice, ale zmíněné vlastnosti jsou pro vítěze opravdu podstatné, aby v budoucnu přežil to, co ho čeká.

Tohle byla snad nejlepší část knihy, když jsem musela objevovat spolu s postavami. Věděla jsem o liktorství ještě méně, než ony a tak byly každé zamčené dveře v bludišti chátrajícího sídla neodolatelné a každý úkol s poznáním nových vrstev nekromancie fascinující. Na prvním dvoře vládne všudypřítomný zmar, což je pochopitelné, protože nekromanti potřebují pro svou sílu mrtvou thanergii. Díky ní můžou provádět svou magii a například oživovat kostlivce, aby jim sloužili a vytvářet z kostí různé konstrukty, což mě bavilo obzvlášť. Spoustu této síly budou potřebovat i při plnění úkolů, takže v příběhu poteče krev a je nutná i značná bezcitnost, se kterou nekromanti musí fungovat.

Jakoby úkoly a utajování vlastního postupu před ostatními nebylo už tak dost náročné, přidala autorka do té mely škodiče. Sice mě napadlo, kdo by za tím mohl být, ale ani náhodou proč a jak to dělá. V tomto ohledu se příběh stočil i trochu detektivním směrem.

 

Kniha přináší úvod do nového univerza. To s sebou nese spoustu novostí a poznávání světa, okolností názvů a tak vůbec. Nemůžu ovšem říct, že by mi to připadalo nějak matoucí. Záhadné ano, ale přes to se to všechno dalo pochopit vcelku snadno. A i kdyby to šlo hůř, udržela by mě u čtení právě ona nekromancie a fakt parádní styl psaní. Autorka (potažmo překladatelka) má svěží slovní zásobu a cit pro volbu výrazů pro konkrétní situaci. Kniha je tak zábavná, chvilkami ironická a drzá, rýpání mezi Gideon a Harrowhark je prostě lahoda. Zaměření na nekromancii přináší správný mix morbidnosti a humoru.

Jsem zvědavá, kam to v dalších dílech povede, protože odhadnout se to moc nedá. Zatím pouze vím, kdo je vítězem a jakou cenu musel zaplatit. Je nutné se ovšem připravit na to, že oněch slibovaných šermířských soubojů tu zase až tolik není. A ti, co se obávají lesbických nekromantek se taky bát nemusí. Jestli tu na něco nezbývá prostor, je to právě postelové řádění. Což je dobře. Nějak by mi podobné věci do textu neseděly.

První díl by se dal číst klidně i samostatně. To jen pro případ, že by vás druhý zase až tak neuchvátil. Protože mně se to stalo. Ale to zase někdy příště :)

 

O knize:

Autor: Tamsyn Muirová

Série: Zapečetěná hrobka (1. díl)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

 

Město lží

 

Zase ten Host. Jak je možné, že tohle nakladatelství s fantastikou a sci-fi málo kdy šlápne vedle? No jo, kdo umí, ten umí :) Na tuhle knihu mě nalákala (jak to bývá) anotace. V poslední době jsem pár „travičských“ knih četla a bavilo mě to. Tahle byla ale úplně jiná a nebojím se říct, že zatím nejlepší.

 

Anotace:

Poprvé mě strýc otrávil, když mi bylo sedm… Jovan navenek působí jako tichý, nenápadný mladík, který se od ostatních liší jen celoživotním přátelstvím s kancléřovým okouzlujícím, lehkomyslným následníkem. Ve skutečnosti je však mistrem jedů a bylin, vycvičeným ochutnávačem, který má za úkol chránit vládnoucí rodinu. I jeho sestra Kalina za maskou vyrovnanosti a klidu ukrývá život plný lží a tajemství — z nichž některá nezná dokonce ani sám Jovan.

Když kancléř nečekaně podlehne neznámému jedu a hlavní město se ocitne v obležení, musejí Jovan s Kalinou vytáhnout do boje proti neznámému nepříteli a zachránit nejen následníka, ale také celé město a zemi. Postupně však zjišťují, že společnost, do níž se narodili a v níž vyrůstali, má dvě tváře a vedle krásy a civilizovanosti vládne jejich světu také tyranie a zrada.

Nebezpečí číhá na každém kroku a starodávní duchové země se probouzejí… a velmi se zlobí.

 

…

POZOR! Text sice neobsahuje přímý spoiler na zápletku, ovšem o celkové atmosféře díla toho píšu dost.

 

Od prvního okamžiku čtení mě zaujal a bavil svět, i když se do něj lezlo nejdřív trochu těžce kvůli novým výrazům, které byly používány, aniž bych nejdřív věděla, oč jde. Pochopit to nicméně nebylo tak těžké, jak se zdálo. To už tak bývá ve fantaskách :) prostě ze začátku je třeba dávat větší pozor a číst pomaleji. A taky se smířit s tím, že něco se dá pochopit až časem, když se doplní více souvislostí.

Obvykle se pak kniha odmění tím, že přinese opravdu skvělý příběh. Ne vždy, ale tady to tak bylo. Nemalou měrou tomu napomohly výborné postavy mladého mistra jedů Jovana, jeho nemocné sestry Kaliny a kancléřova syna Taina. Vedlejší postavy byly také skvělé a velmi dobře padly do svých rolí nejen vzhledem, ale i chováním v konkrétních situacích.

Autorka před své hrdiny postavila hodně složitou situaci. Na začátku zemřou starý kancléř (Tainův otec) a Jovanův strýc, starý mistr jedů na otravu – což Jovana šokuje, protože nechápe, jak je možné, že strýc jed nepoznal. Kancléřem se tak stává mladý a zcela nepřipravený Tain, který žil dosud spíš lehkomyslným životem a ani náhodou ho nezajímalo nějaké připravování se na nevyhnutelnou roli v budoucnu. O vládnutí, stavu říše a svých lidech ví úplné… nic. Má sice dobré srdce a chce být pro lidi dobrým kancléřem, ale to jaksi nestačí. Ne v situaci, kdy je ve stínech nepřítel s neodhalitelným jedem, který se neštítí ničeho.

Do toho navíc dojde k obležení celého města Silasty a nepřítel nehodlá vyjednávat. Prvním úkolem ve funkci pro nezkušeného mladého kancléře je zvládnout mimořádně obtížnou situaci – ubránit obležené město, zachránit obyvatelům život a přijít na to, proč se to všechno děje. Musí si taky vybojovat respekt rady, která ho z pochopitelných důvodů podceňuje. Jo a taky odhalit škodiče a ten se ukrývá bohužel uvnitř hradeb a očividně velmi blízko centra moci.

Než se tohle všechno stalo, žila trojice hlavních hrdinů v přesvědčení, že hlavní město je perlou civilizace, krásy, slušnosti a cti. V průběhu děje budou muset otevřít oči a přijmout fakt, že pro každého v zemi nejsou silasťany vyznávané morální hodnoty to nejdůležitější. Že žijí ve světě lží a piklů. Budou se muset naučit přijímat těžká rozhodnutí, bojovat sami se sebou a to všechno pod silným tlakem a v prostředí plném nedůvěry a zrady a překotně se řítících událostí, které hrozí město smést jak domeček z karet.

Že to zní jako pecka? Ona to totiž je pecka!

 

Celá kniha byla středověce (a taky anticky) laděná fantasy s detektivní zápletkou, kde se řešila politika, intriky, zrady a loajálnost. Zásadní část se odehrávala v obleženém městě Silasta, které je centrem moci, kultury a vzdělanosti. Tady sídlí cechy i jejich mistři, odsud vládne rada. Město je také centrem obchodu a diplomacie. Pokud padne, zhroutí se celá říše a ty okolní se na ni slétnou jako supi. Kancléř Tain tedy z mnoha důvodů zoufale bojuje za odvrácení zkázy celého města, často vlastním lidem navzdory, a Jovan s Kalinou s postavou ze stínů, která se snaží odstranit kancléře a tím veškerou obranu zhatit. Všem třem hrdinům zoufale rychle dochází čas.

Tempo vyprávění je sice zpočátku pomalejší, ale vyrovnává se to rozplétáním právě těch záhad a lží. Děj měl zkrátka akorát správně napínavých okamžiků, aby stále bavil. Tempo ostatně postupně zrychluje, jak se situace přiostřuje, dochází jídlo, morálka, odhodlání, odvaha i čas a závěrečný boj o město se blíží. A není pochyb, že k boji dojde.

Před trojicí hrdinů stojí zásadní úkoly. Kancléř musí pochopit nejen svou roli ve vysoké společnosti, ale celý svůj lid. Musí se naučit vládnout bohatým i chudým. Pochopit rozdíly životních okolností mezi bohatým městem a čím dál víc vykořisťovanou vesnicí, které navíc komplikuje ještě náboženství. Ono je totiž hrozně snadné zakládat si na kráse, kultuře, vzdělání, vychování a cti, když na vás za hradbami maká do roztrhání těla někdo jiný, komu jste svou ignorancí všechno sebrali. Toto někdo dokázal dobře využít a zmanipuloval nespokojené davy pro své účely. A autorka na tom přesvědčivě ukázala podstatu vládnutí a to, jak se rodí dobrý vůdce a jaký by měl být.

Jak mladý kancléř vše postupně prohlédá, je to pro něj jako rána mezi oči. Hlavně když zjišťuje skutečné povahy některých lidí kolem sebe, kterých si vážil a snad je i obdivoval. Bylo super sledovat, jak se kdo mění a pak taky to, jak se někteří změnit nechtějí ani náhodou. Spousta měšťanů nechápe, proč by se měla uskrovnit, když obleženému městu dochází jídlo nebo proč by měli vlastníma rukama pracovat a ještě k tomu za své město bojovat. Dosud žili v pohodlném kastovním systému, kde měl každý pevně určenou roli už svým narozením do správné (nebo nesprávné) kolébky. Teď se systém hroutí a výzvy, které před ně situace staví, jsou nad jejich schopnosti a často odporují výchově a jejich pojetí cti. Napětí mezi chudší částí obyvatel města a boháči roste a dochází k nevyhnutelným střetům i z toho důvodu, že někteří hledají viníka a oběť a nacházejí ji mezi lidmi se stejnou vírou, jakou mají obléhatelé za hradbami. Charaktery lidí měla autorka opravdu zmáknuté.

A nejen charaktery. Krom mezivrstevních třenic je v knize přítomný taky boj o moc přímo v nejbližším okolí kancléře – v radě. Každý tam má nějaké vlastní motivace a docela dlouho nedávají prioritu řešení současné situace, alespoň tedy do chvíle, kdy vypukne boj. Za jeden provaz nicméně táhnou dost neochotně, pořád skrývají svá tajemství a pořád sledují vlastní politické cíle.

 V centru detektivní linky stojí Jovan, který se snaží ze všech sil vypátrat vraha dřív, než zabije i nového kancléře. Podezřelých je tolik! Ale ne každý, kdo ukrývá nějaké tajemství, musí být nutně vrahem. Pomáhá mu i ze zdravotních důvodů podceňovaná sestra Kalina. Jovan krom toho bojuje i s vlastním strachem ze selhání a s obrovskou odpovědností. Co když i on neodhalí v kancléřově jídle jed? Kalina zase s fyzickou slabostí a touhou být užitečná. Oba musí prokázat velkou morální sílu a odhodlání, aby dostáli svým určeným rolím nebo se vymanili z omezení.

 

Autorka opravdu velmi dobře popisuje stav společnosti v obleženém městě, hlavně tedy její zhroucení a následný počátek růstu nové, založené na jiných lidech a hodnotách (na což doufám v dalším díle naváže). Vystavěla skvělou politickou linku a stvořila přesvědčivé postavy s propracovaným vývojem, který je skutečně podnícen okolnostmi. Postavy se změní, protože musí pod tlakem okolností a každý ten, byť sebemenší tlak, je dobře vidět a je možné ho prožít s postavami. Napětí navíc – sice pomalu – stále narůstá a tempo vyprávění zrychluje. Zoufalství lidí je čím dál větší a na postavy jsou kladeny velké nároky, aby situaci zvládly. Slabší se lámou, silnější v sobě objevují dosud netušené vlastnosti a schopnosti. Podařilo se dobře zachytit docházející čas a hektickou atmosféru při plánování obrany, řešení logistických potíží a ještě k tomu strach před tím neznámým šmejdem, který škodí, kde se dá.

Původní rozdělení společnosti na cechy, vládnoucí rody, měšťany a služebnictvo se hroutí. Každý kdo má nějaké schopnosti je nicméně může prokázat a někteří dokážou i překvapit. K čemu je v boji cech vojáků a stavitelů je asi jasné. K čemu je však třeba takový cech divadelníků? Role ve společnosti se dramaticky proměňují, najednou jsou podstatné úplně jiné dovednosti a vlastnosti. Dříve opovrhovaní jsou najednou ti nejpotřebnější a ti, co dřív byli vrcholem společnosti, jsou najednou na dně. Každý okamžik zdůrazňuje hodnotu těch, na které se dá spolehnout a předchozí silné vazby mezi hlavními postavami jsou tak velmi důležité. A neméně i další – často překvapivá – spojenectví, která se povede navázat.

V příběhu je i hodně jemná romantická linka, která ale nijak neruší a nestrhává na sebe hlavní pozornost. Spíš věc v pár okamžicích doplňuje a počítám, že bude mít svou roli v pokračování.

 

Pro mě byla kniha příjemným překvapením. Nepovažuji se za náročného čtenáře, jen za takového, který chce dobrý příběh a postavy, které nebudou plytké. A přesně to jsem dostala. Až se divím, že o této knize je tak málo slyšet, protože byla skvělá!

 

O knize:

Autor: Sam Hawkeová

Série: Poison War (1. díl)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Host

Rok vydání: 2019

Počet stran: 584

Legendy a lháři

 

První díl mě bavil. I když bych mohla mít výhrady, že to bylo trochu zjednodušené a odpočinkové čtení, bavilo mě to i tak a čtení jsem si užila. Proto jsem se rozhodla pustit i do druhého dílu. Jednak jsem očekávala minimálně stejné nadšení a pak jsem samozřejmě chtěla vědět, jak se bude příběh dál vyvíjet a jak dopadne.

 

Anotace:

Josslyn Drakeová stojí nad propastí! Poté, co spolu s Jerichem a princem Elianem uprchli z paláce, doufala, že se jim podaří zabít víc much jednou ranou. Jenže vydat se na milost a nemilost Jerichově šéfové, nechvalně proslulé čarodějce Valery, nebyl zrovna nejlepší nápad. Brzy je zřejmé, že se pomoci zvenčí nedočká. Naopak je otázkou, nakolik se může spolehnout na Jericha Noxe, lapeného mezi city, jež chová k Joss, a magickým dluhem, který jej poutá právě k Valery.

Jenže válka mezi mágy a impériem je v plném proudu. Josslyn se musí naučit ovládat svoji magii, aby v Banyonových vzpomínkách odhalila tajemství, které je klíčem ke svržení královniny tyranie. Závisí na tom nejen osud impéria, ale také životy jejích nejbližších.

 

…

 

Na začátku jsem byla ráda, že příběh Joss a Jericha má jen dva díly. Nekonečné série hodně tlustých knih už jsou pro mě trochu vyčerpávající, pokud není příběh opravdu velmi dobrý. Tři díly jsou maximum, co snesu a autor nemá ani příležitost vybrakovat sám sebe. Dva díly mi tedy připadají tak akorát, obzvlášť pro YA, který je sám o sobě většinou trochu příběhově jednodušší, protože je určen pro mladší čtenáře. V Legendách a lhářích se ale ukázalo, že chybějící třetí díl může být v něčem i na škodu.

Navázat na první díl jsem mohla i poměrně rychle, protože knihy vyšly ještě v témže roce. To je za mě dobře. Dlouhé čekání bývá někdy nemilé a komplikuje začítání a myslím, že toto by byl asi ten případ. Příběh totiž má sice čtivost, ale už ne takovou sílu, abych nezapomněla, oč v knize šlo. Pro případ nás starých sklerotiků autorka na několika místech šikovně, byť poněkud skromně, připomněla, oč v předchozí knize šlo.

 

Do příběhu jsem se vrátila přesně na místo, kde předchozí kniha končila – tedy časově. Postavy se nacházely už na jiném nebezpečném místě, ale to ničemu nevadilo. Naopak to bylo dobře, protože se vynechal popis zbytečného cestování, kde by se sice mohla dít spousta zajímavého, ale ne pro dění nutného. Hrdinové utekli z paláce, ale že by byli v bezpečí, to se úplně říct nedá. Nacházeli se totiž ve městě kde „vládne“ Valery. Čarodějka, která je nejen mocná, ale i morálně trochu nezvyklá. Zkrátka – bojte se jí, i když jste kámoš. Protože nejlepší Valeryin kámoš a jediný člověk, kterému by nikdy neublížila, je Valery.

Joss má pořád na krku paměťovou magii, která se vzpírá ovládnutí. Jericho pořád slouží Valery a vztah s jeho bratrem má stále hodně nevyjasněných záležitostí. Elian čelí svému prokletí, které se den ode dne horší a hrozí nebezpečí, že někomu ublíží, dost pravděpodobně lidem, na kterých mu záleží. Do toho všeho nám tu zůstalo z prvního dílu pár nevyřešených záležitostí. Třeba otázka toho, kdo je vlastně lump a jak to doopravdy bylo s královnou a lordem Banyonem.

Na předchozím dílu jsem ocenila právě tyto věci. Politiku a pečlivě budovanou zápletku a vztahy mezi postavami. Zároveň nebyl děj moc složitý a překombinovaný, takže se mi dílo zařadilo do příjemně oddechových knih, které slupnu jako malinu a čtení si užiju.

Slupávání, užívání a příjemné oddechování mi zůstalo, takže by se zdálo, že není nač žehrat. Pár výtek si nicméně najdu. Druhý díl totiž pro mě naneštěstí nebyl tak dobrý, jako ten první. Ne snad proto, že by autorka ztratila styl nebo se příběh stal nezajímavým a postavy nudnými. To ne. Jen mi připadalo, že zvolené tempo vyprávění bylo poněkud nešťastné.

 

Myslím, že to, co jsem původně oceňovala, nakonec knize neprospělo. A sice omezení na pouhé dva díly. Nedostatek místa v druhé knize totiž autorku donutil hodně zkratkovitě uzavřít jednotlivé dějové linky a tím se z té hlavní poněkud vytratilo nejen napětí, ale bohužel taky většina emocí. Vlastně to pak scházelo i v těch vedlejších.  A odnesl to nejen vztah Joss a Jericha, ale i zajímavé postavy, jako Valery, lord Banyon nebo princ Elian.

Kdyby bylo načatých vedlejších dějových linek a zápletek méně, bylo by to lepší, protože by hlavní dostala více prostoru. Na druhou stranu by to zase byla škoda, protože vedlejší linky s potenciálem k vynechání, byly skvělé a mě zajímalo, jak postavy v nich dopadnou.

Chybějící emoce taky rozbily dobře nastavené vazby mezi postavami, což byla škoda, protože politické hrátky a pletichy v předchozím dílu s mezilidskými vztahy a důvěrou hodně zakouzlily. Všechno dění bylo najednou takové krátké, na to, jak krásný příběh z toho mohl být, se vše oddálo hodně rychle a důležité zvraty a převraty se uskutečnily doslova na pár stránkách. Postavy dělaly nepochopitelně sebezničující rozhodnutí jen tak. Autorka neměla dost prostoru, aby rozpracovala to, oč mohla jejich rozhodnutí opřít a zdůvodnit. Z mocných čarodějů byli najednou bezmocní až směšní a zcela nelogicky jednající hráči. Bylo to škoda, protože v předchozím dílu tak pečlivě nachystané zápletky a pikle vyzněly trochu jako plácnutí do vody. Autorka píše hodně dobře, to mi v jedničce dokázala. Kdyby ovšem tady měla k dispozici prostor v další knize nebo aspoň sto stránek navíc, příběhu by to rozhodně velmi prospělo.

Pokus o politiku a revoluci v příběhu moc nevyšel. Opět z toho důvodu, že se vše hodně uspěchalo a zjednodušilo jen do pár odstavců. Obávaný a mocný lord Banyon byl jen postavička, která tak povlávala sem a tam a připomínala člověka v depresi nebo někoho kdo po urputném boji najednou ze dne na den rezignoval úplně na všechno. To mě hodně zklamalo. A nejen u něj. V podstatě všechny hlavní postavy, které v knize byly a měli po celou dobu největší vliv na události, ustoupily do pozadí a impuls dění předala postava úplně jiná a navíc vedená hloupým rozhodnutím v osobním zájmu. Že mohla víc pokazit než vylepšit? Mít série další díl, bylo by to super prodloužení zápletky – všechno by se pokazilo a hrdinové měli hned důvod k dalšímu boji za zlepšení.

Nejzásadnější věc v politické lince, která měla doslova převrátit život všem v království, se prostě najednou a hodně mimochodem stala. Jako by to snad nemělo mít následky. Celé království si prostě mělo říct „aha, tak jsme se pletli a teď už nebudeme“. Prostě toto byl spíš otevřený konec, než co jiného, protože nechal asi nejdůležitější otázku. Co dál? Taky magie, která měla být zásadní, mi tady najednou připadala odsunutá na vedlejší kolej. Zdálo se, že není ničím víc než tím, co mělo oddělit lidi od sebe a znepřátelit magické a nemagické občany. Což bylo najednou zbytečné zjednodušení a hodně přehlédnutý potenciál.

Linka mezi Joss a Jerichem bohužel taky úplně nenaplnila mé původní, prvním dílem nastavené očekávání. Jericho ztratil svůj vtip a jeho interakce s Joss už nějak nejiskřily. Pořád byly zajímavé postavy, ale ne jako pár. Zdálo se, jakoby jejich city mírně vyvanuly nebo prostě neměly unést rozdíly mezi nimi a stávající situaci v příběhu a měly se změnit spíš v přátelství. Na jednu stranu to sice mělo logické zdůvodnění, ale i tak… Slibně se rozvíjející vztah pro mě začal balancovat na trochu nejisté hraně. Měl jeden zajímavý a velmi dramatický moment, jenže autorka pojala potřebu své rozhodnutí ohledně jedné z postav zvrátit. To pro mě bylo spíš na škodu jak ději, tak vztahu, ale chápu, že k určité věkové kategorii, pro kterou je kniha určena, ještě podobné zázraky patří. A konec konců je zde tak nějak vyžadován šťastný konec.

Na jejich vztahu lze nicméně chválit jednu věc – zůstal přesně v rovině dané věkovou kategorií čtenářů. Žádné prasečinky tu nejsou, maximálně pár polibků. A to je rozhodně fajn, protože v některých knihách mi to přijde popisem hodně přepálené. Autorka vytvořila pěkný vztah mezi dvěma lidmi, kteří sice nejsou úplně ze stejného prostředí, ale spojily je věci pro dobrý vztah důležité mnohem víc, než to, co se děje pod duchnou.

 

Jako celek kniha vůbec špatná nebyla. Vlastně se mi dostalo nějakého toho vyřešení většiny rozjetých dějových linek, i když hodně zrychleného. Nápad byl vážně dobrý a klidně by unesl i o hodně víc složitější a méně YA zpracování. Autorka na to rozhodně má schopnosti. Pokud vezmu v úvahu zamýšlenou věkovou kategorii čtenářů, není na knize objektivně vůbec nic špatně a jsem přesvědčená, že se bude líbit. Přes moje výhrady je to pořád to lepší v současné YA.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh se můžete podívat tady. Celá série  je zde.

 

První díl série na bloGu:

Vzpomínky a vrazi

 

O knize:

Autor: Morgan Rhodes

Série: Vzpomínky a vrazi (2. díl)

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 288