Věže Asperfellu

 

Do knihy jsem šla původně s očekáváními malými, jen s čistou zvědavostí vzbuzenou anotací. Pak začaly přibývat nadšené ohlasy ostatních. Možná tedy bylo na místě se radovat a očekávání zvýšit. Na mě to tentokrát mělo účinek přesně opačný – fakt jsem doufala, že nebudu zklamaná. A nebyla jsem.

 

Anotace:

 

ASPERFELL JE VĚZENÍ PRO MÁGY. JEŠTĚ NIKDO SE ODTAMTUD NEVRÁTIL…

Briony by ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne ocitne v magickém vězení zvaném Asperfell. Koneckonců nebyla ani mág, ani zločinec. Byla dcerou šlechtice, i když s prsty věčně umazanými od inkoustu a zablácenými šaty, protože buď seděla s nosem zabořeným v knize, nebo pobíhala po tajemných lesích jejich rodového sídla.
Jakmile však projde portálem do Asperfellu, všechno je najednou jinak: její rodina, domov i bezpečí jsou pryč. Briony stojí na prahu světa zavržených mágů, šílenců, přízraků, temné magie a záhadných vzkazů pronášených pouze šeptem…
Jedině tady ale může najít spásu pro trpící lid Tiralaenu. Z Asperfellu, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, musí přivést právoplatného dědice královského trůnu. Co když ale zlomený princ o záchranu nestojí?

 

…

 

Knihu jsem přečetla v podstatě tahem, jen s přestávkou na spaní. S tím jsem teda nepočítala ani náhodou. A přitom se rozhodně nejednalo o zběsile akční příběh, který by mě utáhnul jen na neskutečně rychlém ději. Nač mě tedy kniha ulovila? Sama nevím, takže doufám, že při sepisování tohoto názoru na to přijdu.

 

Začátek jsem strávila s hrdinkou Briony jako dítětem v království, v němž princ, následník trůnu, zavraždil pomocí magie svého otce a byl za to vypovězen do prastarého vězení v jiném světě za magickou branou. S jednosměrnou jízdenkou pochopitelně. Z tohoto vězení pro nebezpečné mágy se ještě nikdy nikdo nevrátil, protože to prostě nejde. Tady by mohl příběh šťastně končit – zlo bylo potrestáno, na trůnu sedí nový král a vše je šťastné a zalité sluncem. Jenže ke konci knihy zbývá ještě kus a slunce zalézá pomalu za obzvlášť hnusná černá mračna.

Po letech, kdy už je Briony dospělá je situace v království úplně jiná. Mágové jsou krutě pronásledování, protože novému králi se podařilo vyvolat v lidech strach a nenávist k nim. Králi, zdá se, trochu hráblo nebo je zatraceně dobrý manipulátor a despota. Když je Brionin otec obviněn ze zrady a ona má být popravena jako dcera zrádce, podaří se jí s pomocí přátel uprchnout do Asperfellu, kde má najít vypovězeného prince a pokusit se o nemožné. Najít s ním cestu domů.

 

Začátek byl celkem pomalý. Briony začínala svůj příběh jako malá holčička, jenže pro knihu bylo celkem dost důležité ukázat události, které se v té době v království děly. Pro další děj mělo navíc velký význam to, co Briony prožila a lidé, kteří ovlivnili její dospívání, pohled na svět a formovali její názory a povahu. Dostala to, co musela mít, aby pochopila svět, v němž žije a dokázala si vybrat cestu, po které půjde. Bylo to trochu delší, než jsem čekala, to ano. Byla to nuda? Rozhodně ne. I když význam některých událostí mi doklapl až později, když na ně autorka navázala v ději s už dospělou Briony. V momentu, kdy se dostala do Asperfellu, už mě kniha měla zaháčkovanou, takže se to muselo stát někdy během toho dlouhého úvodu.

Prostředí Asperfellu tak, jak bylo popsané, bylo prostě skvěle vymyšlené. Člověk by od vězení pro ty nejhorší mágy čekal cokoli (ehm, Azkaban), jenže tady to bylo zdaleka jiné. Způsob života, který tam mágové vedli, byl docela pestrý a vůbec ne tak hrůzostrašný… i když… V Asperfellu něco bylo, něco pod povrchem a záhada se začala nejen vrstvit, ale i pomalu rozplétat hned, jak tam Briony přišla. Ano, samozřejmě našla vypovězeného prince, ale taky další hromadu vypovězených lidí za různé zločiny nebo „zločiny“. Na první pohled se zdálo, že v Asperfellu nemají vězni oč usilovat, krom přežití samotného, ale opak byl pravdou. Lidi jsou různí a někteří tu byli opravdu zavření z dobrých důvodů. A jiní kupodivu až tady našli smysl života a klid. Vlastně by to nebylo na první pohled tak špatné místo, kdyby jen z něj mohli odejít nebo tu aspoň byli dobrovolně.

Politika v příběhu byla taky zajímavá a není moc těžké uhodnout, čím se autorka inspirovala. Stejně tak není těžké uhodnout podstatu téhle mocenské záhady, jenže to nebylo až tak podstatné. Četla se skvěle, byla dobře vystavěná a zdaleka se nedá dopředu odhadnout, jak se všechno ještě zkomplikuje a jak vše dopadne. Našla jsem tu krále, nespravedlivě vládnoucího a utlačujícího část svých poddaných. Našla jsem vzbouřence, kteří operují v skrytu a riskují vše, aby trpícím pomohli. Našla jsem magií nadané padouchy, kteří hráli vlastní hru, ovšem překvapivě těsně propojenou s královskou politikou a nenávistí. Našla jsem nespravedlivě odsouzené mágy, vypovězené do Asperfellu jen proto, že se lišili, aniž by dostali šanci se obhájit, že nejsou zlí.

Postavy byly dobře uchopené. Ne všem se kniha věnovala stejně, přeci jen jich je docela dost, takže někteří prostě zákonitě museli dostat méně prostoru. Ani tak jsem neměla pocit, že by byly ošizené. O všech jsem věděla přesně to, co bylo pro příběh důležité. Některé mě dokázaly překvapit ve chvílích, kdy se rozhodly udělat správnou věc ve chvíli, kdy pro ně samotné to nebylo nejlepší rozhodnutí. Vývoji Briony se pochopitelně věnovalo nejvíce času. Žádná jiná postava se tolik nezměnila, ale žádná jiná to ani nepotřebovala. Pochopitelně se mi zavrtal pod kůži i princ. Já tyhle rádoby protivné týpky prostě žeru, doma bych to nechtěla, ale v knize je to bašta :) S Briony mu to krásně sedlo dohromady a jejich setkání na stránkách vždycky stála za to.

Další věc, co mě na příběhu bavila, byla pochopitelně magie. Líbily se mi její různé podoby, jak je autorka vymyslela. Působilo to sympaticky opravdově, autorka to celkem hezky vymyslela – její postavy měly všechno, co ve vyhnanství potřebovaly právě díky magii a zároveň se objevovaly i takové formy nadání, které byly zdánlivě úplně k ničemu nebo naopak velmi nebezpečné, kdyby je měl nějaký morálně vratký mág. Bavily mě Umbry, což byly duchové zemřelých čarodějů a jejich zapojení do děje. A především mě bavila ta záhada Asperfellu, která pochopitelně s magií úzce souvisela.

No a dostávám se k tomu poslednímu, co bych chtěla vypíchnout a to je skvěle zpracovaná hodně lehká romantická linka, kterou jsem sice čekala, ale vůbec jí to neubralo na kráse. Ze začátku ze sebe ti dva moc nadšení nejsou. Ona jemu narušuje život, s nímž se už smířil a znova šťourá do starých ran, které se ještě úplně nezahojili. On je protivný a svým přístupem k situaci ji naprosto zklame. Ona ještě hoří nadějí, on svoji dávno ztratil. Jo jasně, možná je to trochu průhledné už od začátku, s kým Briony skončí, ale nedá se těm dvěma nefandit. Čekala jsem tenhle vztah a upřímně, byla bych naštvaná, kdybych ho nedostala. Vyvíjelo se to pěkně pomalu a uvěřitelně, žádné zběsilé přehánění a patetické „beztebenemůžužití“ od prvního pohledu tu není. Seděli k sobě, jiskřilo jim to, já jim prostě věřím.

Autorka má příjemně čtivý styl, svěží nápady a dobré popisy, takže jsem se na stránkách brzo zabydlela bez potíží. I když je dílo řazené do YA, dost překročilo vlastní žánr. Zpracováním magie, světa Asperfellu, stylem psaní i zpracováním hlavních hrdinů. Tahle fantasy je hodně jiná, než většina knih, až nepěkně sobě podobných, co jsem poslední dobou četla. A pak že se nedá vymyslet nic originálního! Prostě se zdá, že kniha padla do YA čistě jen kvůli věku hlavní hrdinky a možná i kvůli romantické lince, která byla pravda pro žánr docela typická.

Fakt hodně doufám, že se dalšího dílu dočkám ještě letos. Pokračovat se sérií budu bez váhání.

 

O knize:

Autor: Jamie Thomasová

Série: Asperfell (1. díl)

Překlad: Monika Pavlisová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2021

Počet stran: 464

Léto na vlnách knižního snění

 

Květnová úroda nových knih v Gradě se mi skvěle trefila do mého aktuálního čtenářského ladění. Když mi přišla nabídka knih, ani jsem nevěděla, po které sáhnout dřív.

V létě bývám líný čtenář. Nechce se mi do ničeho moc komplikovaného, protože v tom vedru je komplikovaná už samostatná existence. Moje volba tedy většinou padá na osvědčené autory nebo lehčí a příjemná dílka, které se pohodlně čtou a utíkají pod rukama sama. Asi nebude překvapením, že se jedná většinou o nějaké romantické čtení

Ne všechno, co tu představím, jsou knihy, které mám ve spolupráci, ale všechny jsou takové, po kterých bych bez váhání sáhla a vzala si je s sebou kamkoli, kam pojedu odpočívat. I když jak se znám, budou přečtené dřív, než na nějakou dovolenou vůbec dojde...

 ...

Historická romance, která má úroveň, tak bych nazvala knihy ze série Rebelky z Oxfordu. V květnu přišel Cosmopolis už s druhým dílem z této série a já si ho nenechám ujít. První byl skvělý. Věřím, že druhý bude taky.

Jak svrhnout vévodu – můj pohled na knihu najdete zde.

Jak zkrotit svůdníka – letošní novinka k sehnání zde.

 

Moderně pojatou romantiku nabízí ve svých knihách autorka Emily Henry. První kniha od ní se mi líbila nejen tématem, ale i způsobem, jakým vykreslila postavy a jejich vztah. I další její kniha má léto přímo v názvu, takže vynechat prostě nejde :)

Letní sázka – jaká je kniha v mých očích si můžete přečíst tady.

Alex, léto a já – než budu mít článek hotový, najdete knihu tady.

 

Trochu méně odlehčené, leč pro mnohé z nás aktuální téma, nabízí kniha Jsi tam? Každopádně – možná nám už třicet bylo, ale léto nám to rozhodně nepokazí! Navíc jsem přesvědčená o tom, že autorka svou hrdinku nenechá trpět až moc a ve výsledku to bude zrovna tak příjemné čtení, jako ty ostatní knihy.

Jsi tam? – nechte se zlákat tady.

 

No a nakonec je tu kategorie scifi a fantasy. Tentokrát zalovím ve vodách pro mladší čtenáře. Na mém čtenářském háčku se mrskají rybky krásné nejen na pohled. Obě ladí do příjemných barev i lákavých příběhů.

Vítězství větší než smrt – k nahlédnutí zde.

Dračí dcera – najdete tady.

 

No a to je zatím všechno. Tedy ne že by mě nelákalo víc knih, znáte to. Až nebudu chtít žádnou, nebudu dejchat. Každopádně myslím, že ty, které jsem si vybrala, budou na léto fajn čtení.

Dějte vědět, jestli některá z mého výběru pojede na dovolenou i ve vašem kufru a užijte si léto. Řekla bych, že dovolenou si všichni víc než zasloužíme.

 

Knihy v tomto článku představené vydává Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis, Metafora) a já jim děkuji za spolupráci.

 

Holka od koní

 

Co bylo důvodem, který mě přiměl přečíst si knížku pro desetileté holky, ptáte se? Odpověď je překvapivě jasná – téma! Knížky o koních jsem v patřičném věku hltala. A nebyly jich tenkrát zrovna hrstě. Spíš jen pár. Takže jsem se rozhodla dopřát si něco málo koňácko-dívčích příběhů i na poněkud… hm… poněkud starší kolena.

Anotace:

Třináctiletá Vilma je až po uši zamilovaná do koní. Když se jí naskytne příležitost trénovat v prestižní jezdecké akademii v Dubině, je nadšená. Snaží se co nejlépe zapadnout do kolektivu a hlavně se chce naučit správně jezdit a skákat na koni, aby se mohla zúčastnit jezdeckého Poháru. Najde si Vilma v jízdárně konečně nějaké kamarády a podaří se jí zachránit koně Clyda?

Veselá a vtipná knížka o koních, jezdeckých závodech, kamarádství, trapném otci, otravné sestře a vzdálené mamince.

…

 

Od startu mě to bavilo. V knize je schovaný hezký příběh, v němž se dá prožít podzim v jezdeckém oddílu, první závody, maškarní jízda i pravidelné tréninky na jízdárně. Prostě takové ty běžné i výjimečné koňácké dny, které prožil každý, kdo začínal jezdit.

Hlavní hrdinka a vypravěčka Vilma si konečně plní svůj sen. Rodiče jí dovolili, aby začala chodit do jezdecké školy. Má tam půjčeného koně, na kterém se učí jezdit a o kterého se stará. I když to zdaleka není nejlepší kůň – její spolujezdci mají daleko ušlechtilejší a navíc vlastní – pro Vilmu je její Clyde největší láskou. Spolu se připravují na první závody a Vilma se snaží spřátelit se svými kolegy z týmu.

 

Hlavní hrdinka byla správně trhlá a do koní zamilovaná holka. Chovala se na svůj věk (možná spíš o trochu mladší) a myslím, že malé holky od koní se v ní snadno najdou. Je trochu třeštidlo a vrhá se do akcí poněkud zbrkle, ale na druhou stranu tím není otravná a je s ní zábava. Pořád má v sobě takovou tu hezkou naivní dětskou víru, že se věci snadno spraví.

Líbilo se mi rodinné zázemí hrdinky. Měla skvělého tátu a sestru, která byla chytrá a tak trochu nesnášela cokoli, co „smrdělo koněm“, ale spíš naoko a ve skutečnosti měla s mladší sestrou docela hezký vztah. Její maminka pracovala jako vojenská pilotka a tak se rodina hodně stěhovala. Vilma to tedy neměla jednoduché v tom, že si musela často hledat nový život v novém prostředí. Byla tedy trochu uzavřenější a těžko hledala cestu k lidem okolo.

 

Příběh není nijak složitě psaný. Řekla bych, že právě tak akorát pro věk cca 10 let. Text má větší písmena, takže se bude dobře číst i méně zkušeným čtenářům. Kapitoly jsou krátké a děj v nich příjemně utíká. Pro malé slečny, které toho o koních moc nevědí, autorka vysvětluje pod čarou některé pojmy a názvy koňských záležitostí. I když osobně jsem přesvědčená, že koníchtivé holky mají dáááávno patřičné pojmy nastudované a nad nápovědou spíš ohrnou nos :)

Vilma byla trochu chodící magnet na průšvihy, nehody a katastrofy všeho druhu. Každou chvilku se jí přihodil nějaký trapas, který ji udělal středem nevítané pozornosti. Situace to byly dost zábavné a z knihy dělaly příjemně zábavné a veselé čtení.

Některé události v knize přinášejí pro čtenáře i zajímavý benefit. Ukazují jim, že lidem je potřeba dát příležitost, aby se projevili a že všechno chce svůj čas. Jen je potřeba před tím neutíkat a nebát se to zkusit, nebát se dát šanci lidem, kteří třeba neudělali nejlepší první dojem. A když věci neprobíhají tak, jak bychom chtěli, nemusí to nutně znamenat, že je to špatně.

Jediné, co mi na knize vadilo, byly neustálé hashtagy #horsegirl a podobné. Autorka to měla na každé stránce a mě to rvalo za oči. Počítám ale, že to s sebou nese doba. Je to současné, takže to tam nejspíš patří. Holkám v patřičném věku to určitě čtení nepokazí. A my starší musíme pochopit, že dneska už si fotky Železníka do jezdeckých skříněk nikdo nelepí. Dnes si je přilepí na facebookovou zeď a místo srdíček nakreslených červenou fixou tam lupne hashtag.

 

Pro „holky od koní“ tohle bude příjemná kniha, kterou si určitě užijí. Já bych ji ale doporučila spíš od devíti let, přeci jen, hlavní hrdinka opravdu působí mladší a i jednoduchý styl psaní tomu více odpovídá.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Holku od koní můžete potkat třeba tady.

O knize:

Autor: Carrie Seimová

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 240

Zlatá značí osud

 

Ke knize mě přitáhla fakt podařená obálka, jako asi každého :) a pak téma kočičích lidí. Nevzpomínám si na to, že bych na kočky narazila už někdy dříve. Nebýt ovšem té obálky, asi bych o kočičích lidech nadále nepřečetla nic. Prostě to tak je. Obálka je důležitá úplně stejně, jako zajímavé téma. Bez ní bych totiž knihu do ruky nevzala a nepřišla na to, že si ji možná chci i přečíst.

 

Anotace:

 

Veerle je normální dívka, která sní o tom, že se stane veterinářkou. Pokud je však její sen obyčejný, o nočních můrách to neplatí. V těch ji pronásledují podivné bytosti a konec je vždy stejný. Rozervané hrdlo. A pak se jednoho dne probudí a přímo u sebe v pokoji najde podivnou bytost s kočičími rysy dravé šelmy… Tugger má vše na háku. Od života už dávno nic nečeká. Tedy možná ještě zábavu, sex a klid. Jinak hodlá být tou nejlepší osinou v zadku pro kohokoliv, kdo by po něm chtěl nějakou odpovědnost nebo nedejbože empatii. Jenže teď se musí postarat o jednu ráznou dívku. Protože jeho přátele někdo vraždí a právě Veerle může být odpovědí i řešením. Dokáže ale Veerle přijmout existenci heathwaitských koček? Tvorů, kteří žijí nepoznaní mezi námi a mezi nimiž zuří krvavý boj o runové kameny slibující život i smrt? Pokud chce zachránit své blízké i sebe samu, bude muset. Nejprve ale možná Tuggera zaškrtí, protože ten zmetek si o to koleduje. A jestli si myslí, že co se škádlívá, to se rádo mívá, tak se šeredně plete!

 

…

 

U knihy jsem byla hodně dlouho rozpolcená mezi tím, jestli se mi líbí nebo ne. Jasno jsem neměla nejen při čtení, ale i po dočtení. Pořádek jsem si v tom udělala až při psaní článku. A vyšlo mi něco dost měnivého – ze začátku jsem byla natěšená, pak zklamaná z nepřátelského naladění mezi postavami a nakonec, když jsem dočetla, jsem ke svému překvapení z mnoha věcí poměrně nadšená. Ale ne ze všech a ne zas úplně tak moc, že bych jásala. Fakt je ten, že kniha zcela určitě nesedne každému. Není to typicky nekonfliktní a odpočinková YA. Je potřeba počítat s tím, že pocity při čtení budou jako na houpačce. A je to dobře!

Kniha a příběh se opírají celkem dost o známá schémata z mnoha jiných knih. Jde tu o holku, která je výjimečná, je něčím jiná než si myslela a je kvůli tomu v nebezpečí. To jsem se na začátku knihy dozvěděla. Strašně dlouho ovšem nepřicházela odpověď na otázku, čím je vlastně výjimečná. Nevěděla to ona – což je pochopitelné, ale nebyli si tím jistí ani ti, kteří ji unesli, aby ji chránili. Neměla jsem ale chuť se zrovna proti tomuto nějak stavět na čtenářský odpor. Prostě jsem přijala fakt, že kolem Veerle slídí nepřítel heathwaitských kočičích lidí. Oni vědí, že kvůli tomu je jistě nějak důležitá v probíhajícím boji mezi nimi a jejich nepřítelem a tak ji prostě unesou do svého sídla, aby přišli na to, proč ji nepřítel chce. Prostě ji odchytí dříve, než on. Vlastně je to docela srozumitelné. Mně to stačilo. Autorka se snažila přesvědčivě zobrazit i Veerlein odpor proti tomuto novému uspořádání jejího života (co je však kočkám po tom, jaký mají lidi názor). Jasně, že na stopro odporovat a nepřijmout změnu, i když je to částečně nelogické, nikdy nejde – hrdinka se prostě podvolit musí, jinak by bylo po příběhu.

 

První můj zádrhel se čtením přišel s chováním postav. Obvykle mám mírné špičkování mezi hrdiny ráda, jenže tady o nic mírného rozhodně nejde. Atmosféra mezi postavami je od začátku nepříjemně opravdově agresivní. Autorce se podařilo zakomponovat do jejich vzájemných kontaktů hodně ostrý hrot nenávisti a chuti ublížit každým slovem. Hlavně ze strany Tuggera. A Veerle tedy byla více než schopná mu vracet stejnou mincí. K její smůle byl zrovna Tugger ten, kdo se po jejím boku vyskytoval z důvodu její ochrany.

Upřímně jsem nechápala, jak by zrovna Tugger mohl kohokoli ochránit před čímkoli. Tuggerova pozice ochránce Veerle naprosto neměla oporu v Tuggerových schopnostech, síle, moci… Prostě v ničem. V podstatě byl s ní jen proto, aby se mohli nenávidět, zraňovat se slovy, aniž by chápali nebo je zajímalo, co si vlastně způsobují. Bylo pro mě docela překvapením, že hrdinku neochraňuje nejschopnější kocour, který si s nebezpečím hravě poradí, to v podobných příbězích úplně zvykem nebývá. Později se hlavní hrdinové díky sobě navzájem začali měnit a chápat sami sebe. Což by bylo značně jednodušší, kdyby trochu polkli svá ega, a začali spolu normálně komunikovat. Po tom nešťastném začátku to ale bylo hodně těžké a potřebovali pořádný kopanec, aby se chytili za nos. Prostě tu ze začátku chyběla nějaká empatie, i když z pochopitelných důvodů – na chlapa s Tuggerovým přístupem je těžké být milá, obzvlášť v situaci, kdy Veerle nechápala co se děje a měla strach. A Tugger byl prostě ve stavu, kdy empatie nebo soucitu nebyl ani náhodou schopný.

Otázka síly a schopností nebyl problém pouze Tuggera. Všechny kočky se mi zdály překvapivě bezmocné a pasivní. Ano, došlo i na situace, kdy se bránily, ale tak nějak jsem čekala trochu větší boj o runové kameny, když byl v anotaci přislíben. Není ovšem vyloučeno, že přijde v dalších dílech, protože konec byl vážně docela lahoda.

Tugger sám byl postava, ke které jsem hledala hodně dlouho cestu. A vlastně jsem jej dokázala poznat až na konci, kdy se mi konečně podařilo ponořit se do temných hlubin jeho duše. Chování, které předváděl, kupodivu celkem slušně odpovídalo tomu, co se mu stalo a s čím se nedokáže smířit. Najednou jsem viděla celkem jasně, proč kolem sebe kope a všem ubližuje. Bylo to dětinské? Nojo. Měl důvod? No asi ano. Správné to možná nebylo, ale on dosud nedostal impuls, aby to tak viděl. Všichni kolem něj chodili až příliš opatrně. Mnozí se mu podřizovali, ať už z jakéhokoli důvodu a mnozí mu všechno tolerovali z lítosti. Zrcadlo mu nastavila až Veerle a konec příběhu první knihy série. Jeho chování bylo vlastně docela přesvědčivě vyobrazené – z vlastního utrpení se stal tyranem.

Vznik vztahu mezi Tuggerem a Veerle se na první pohled zdál docela zvláštní. Říkala jsem si, jak z tak obrovské nenávisti a nechuti – tak přesvědčivé – chce autorka udělat co? Lásku? Vztah? No naštěstí musím říct, že o nic takového nakonec (zatím?) nešlo. Autorka se mě nesnažila přesvědčit o nehynoucí lásce z nenávisti vzešlé. Vztah mezi nimi nabral sice poměrně rychlého obratu, ale důvod k tomu se mi zdál dostatečně silný, i když hybatelem změny nebyla láska, ale úplně jiné emoce a morální hodnoty.

Vztah těhle dvou s sebou nesl také docela zajímavý milostný trojúhelník. Ten je zobrazený zatím pouze v náznaku a vůbec není jisté, zda skutečně bude. Autorka si tím každopádně nakročila k zajímavým možnostem vývoje zápletky a postav. Nejslabším článkem tohoto vztahového uskupení bude jednoznačně Tugger, protože to bude on, koho volba bude nejtěžší. Ano, takto pojatý trojúhelník se mi líbil.

Dál musím vyzvednout hezky vystiženou povahu a rozmarnost koček, dokonce se povedlo pěkně zachytit i jejich ega. Vlastně bych všechno to nesnesitelné, tajnůstkářské a nesociální chování klíďo mohla přičíst jejich kočičí stránce a bylo by to vlastně úplně cajk. Vážně si myslím, když o tom tak přemýšlím, že kočky by takové byly, kdyby byly napůl lidmi.

 

Musím ocenit také pěknou češtinu a popisy. Zápletka byla sice trochu zjednodušená, ale v zásadě to ničemu nevadilo. Nicméně větší vnor do světa heathwaitských koček bych určitě ocenila. Na to v knize ovšem nebylo dost prostoru. Doufám, že v případném dalším pokračování se dočkám nějakých dalších podrobností například o runách – dost mě překvapilo, že ani samotné kočky nevědí, jak fungují. Jen je používají. Nejsem si jistá, jestli to měla autorka tak dokonale promyšlené (kočky přece mají všechno na lopatě, jen využívají výhod) nebo si zatím jen sama není jistá, jak by to fungovat mělo. Taky bych docela uvítala, kdyby dostal více prostoru záporák. Možná samostatné kapitoly s ním? Počítám, že v dalších dílech mu bude umožněno více se představit.

Nejvíc mi při čtení vadilo používání zdrobnělin. Během čtení jsem si vypěstovala alergii na slova kočička, kocourek a ouška. Bylo jich tam víc, ale toto mi pilo krev bezkonkurenčně nejvíc. Na některá jména jsem si taky musela trochu zvykat a úplně mi neseděla „do pusy“.

Středem děje byli jednoznačně Tugger s Veerle a jim se autorka věnovala nejvíc, ostatní postavy na tom trochu ostrouhaly a moc jsem nezjistila, jaké vlastně jsou. Upřímně, ani mě po dočtení moc nezajímají. Spíš jen tři nebo čtyři další mají potenciál k tomu, aby mě jejich příběh lákal poznat. Co mě však zajímá hodně, je Tuggerova minulost a směr, jakým se bude jeho život ubírat po tom, co se na konci stalo.

Akční scény v příběhu byly dost povedené, autorka umí pracovat s atmosférou. Obzvlášť s věcmi, jako je temnota, strach, nejistota a podobné, spíše negativní věci. Moc pozitivního jsem si neužila, krom úplného závěru, kdy se v hlavních postavách konečně trochu hnulo svědomí a rozhodli se chovat se k sobě navzájem trochu lidštěji. Jenže kupodivu ta ponurá atmosféra plná nepřátelství mezi T.a V. k příběhu plnému záhad a nebezpečí docela sedla.

 

Zjistila jsem, že kniha je původně z Wattpadu a trochu to na ní je poznat. Vlastně bych ale řekla, že propracovaností postav a spisovatelským umem při popisech patří rozhodně k tomu lepšímu. Je ale potřeba dočíst ji celou, aby si člověk správně všechno pospojoval a měl celkový náhled. Kdybych se pokoušela tvořit si názor hned ze začátku, byla by to chyba a knihu bych asi nedočetla. Takto pořád nevím, chybí mi pokračování do kompletního názoru, jestli si příběh oblíbím nebo knihu pošlu dál.

Jak to tak po sobě čtu, rozhodně jsem víc spokojená a zaujatá než naopak. No, jak se říká, nedej na první dojem. Přemýšlím, čím to je, že jiné komentáře jsou spíš negativní, ale já v tom potenciál rozhodně vidím. Asi jsem si to prostě pochopila po svém :) Do dalších dílů nejspíš půjdu. Vlastně jo, půjdu do nich určitě.