Měsíčník - květen 2025

 

Je tu květen.

Můj poslední oblíbený měsíc na delší dobu – ano, může za to počasí :). Rozhodně oblíbený měsíc fanoušků Star Wars – za to počasí nemůže, na vině je pouze 4. květen. A měsíc kdy je Svět knihy, takže pro nakladatele čas, kdy vyhodit ven nějaké ty super pecky. A že je můj předobjednávkový list solidně nacpaný  - za to si můžu sama :)

Na květen mám taky naplánovaný svůj soukromý „Order 66“ a sice dopsat všechny články o knihách, které dlužím sama sobě a začít se věnovat i jiným věcem. Počítám že to bude obdobný masakr jako u původního rozkazu :D

Ale než se do toho vrhnu, tak ještě malé:

Ohlédnutí za dubnem

Okolnosti mě přinutily zahájit zase čistky v mojí knihovně. A tentokrát budou brutální a nemilosrdné. Je to sice mrzuté, ale všechno doma prostě mít nemůžu. Pořád upínám naděje k omezení nákupů, ale na to nemám dost pevné vůle :)

Po dlouhé době jsem si zase vybrala knihu na pointě, kterou jsem podpořila. Knize to nakonec nevyšlo, čemuž se upřímně ani nedivím. Myšlenka byla dobrá, ale reklama nulová. Bez nějaké propagace prostě přispěvatelé knihu na pointě nemají moc šancí najít. Škoda.

Měla jsem zajímavé srovnání mezi knihou, kde autorka nepopisuje téměř vůbec a knihou, kde autor popisuje v pravdě po tolkienovsku. Upřímně, nevyhovuje mi na stopro ani jeden způsob. Bez popisů se čte rychleji, ale text je zbytečně jednoduchý a uspěchaný. S popisy má text hloubku, ale zase není možné ho číst bez patřičné pozornosti a v krátkých úsecích. Pak totiž nemůže připoutat k napětí v ději. Pokud bych si ale měla vybrat jedno, budou to rozhodně popisy.

Začala jsem poslouchat rozhovory a podkasty s Kyšou/Kotletou. Jednak je to sranda, dvak to má hlavu a patu a do třetice mě to inspiruje k vlastnímu psaní víc, než všechny písácké skupiny a kurzy dohromady. Pořád jsem se ale nedokázala od spisovatelských skupin úplně urvat, už jsem ale přijala, že mě to spíš zatěžuje, než pomáhá.

 

Jak to šlo v dubnu s vybraným čtivem?

Mezi dubnovým výběrem se ocitly hned dvě knihy, které měly nakročeno k topkám měsíce. A celkově mě nezklamala ani jedna z vybraných.

Práh: Mezi půlnocí a ďáblem  – hodně zajímavě vytvořená vize Prahy budoucnosti, kdy vládu nad městem převzalo náboženství a velkým problémem je nemoc Mal 3, která dává některým lidem určitou nadpřirozenou výhodu. Takový hon na čarodějnice v moderním hávu. Bavilo mě to. Jen jsem si chvíli zvykala na zvláštní střídání postav při vyprávění.

Čistá pravda – svěží a zábavná knížka o holce, která najednou nemůže lhát. Což je u ní docela průšvih, protože v práci tak či onak lže prakticky pořád. Suprová jednohubka na oddech s příjemnou romantickou linkou. Opět – bavilo mě to!

Murtagh – tady jsem zklamání ani neočekávala. Eragon mě svého času hodně bavil a Murtagh byl stylem vyprávění dost podobný. Užila jsem si, jak se autor hodně zaměřil na draka a jezdce a jejich boj se sebou po „výchově“ u Galbatorixe a válce. I když je to mírně mimo hlavní sérii, tak za mě její nejlepší díl.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Tento měsíc byl výběr hodně složitý. Četla jsem dost dobrých knížek, ale žádná vysloveně nevyčnívala. Kchrata dvojku jsem vybrat nechtěla/nemohla, protože jednička získala titul minulý měsíc, tak ať je změna.  Fakt mě bavil Murtagh a Práh. Po těžkém rozvažování jsem nakonec vybrala něco, co bylo absolutně největším překvapením za hodně dlouhou dobu. Nechtěla jsem to číst, ale nakonec mě to neskutečně strhlo:

 

Co plánuji přelouskat v květnu?

Začalo mě hrozně bavit prolézání knihovny a vybírání dalších třech kousků. Pokaždé mě překvapí, co mám ještě v knihovně nepřečtené. Hlavně když si vzpomenu, jak jsem byla na knihy natěšená, když jsem je kupovala. A abych dodržela komplikovací pravidlo, opět jsem lovila jen mezi květnovými nákupy minulých let.

Jedna od českého autora

Po stopách magie – knihu jsem podpořila na Pointě, tak by bylo záhodno ji taky přečíst.

 

Jedna bazáčová

Mé jméno je nikdo   – proč já jsem to vlastně koupila? Ani náhodou si nevzpomenu. Nicméně čekám hodně. Podobné omyl-koupě se mi většinou vyplácí.

 

Jedna z rozečtené série

Má chudinka Jane – tuhle Jane-parádu jsem kdysi považovala za docela zajímavý nápad a první díl byl dost čtivý. Už je to ale dlouho, tak jsem zvědavá, jak dopadne druhá Jane v pořadí :)

  

Konec hlášení!

Zakázané ovoce

 

Za sebou už mám jednu knihu autorky a ta se mi velmi líbila. Ani jsem tedy neváhala, když přišla nabídka na další román z jejího pera. Věděla jsem, že není potřeba bát se nudy nebo hloupého příběhu. Doufala jsem, že autorka můj první dojem potvrdí a i tato kniha bude dobrá.

Anotace:

Takové jiskření s mužem Annie ještě nezažila – tu chemii, která vám vezme dech a úplně vás pohltí a zaslepí. Tedy až do chvíle, kdy se během večera s přáteli v klubu ocitne tváří v tvář sexy a záhadnému Jackovi. To, co mezi nimi vzplane, ale není pouhá jiskra, je to exploze. Po neuvěřitelně intenzivní a vášnivé noci se Annie bez rozloučení vyplíží z hotelového pokoje. Je si jistá, že muž, který ji během pár minut dokázal ovládnout a síla jeho přitažlivosti pohltit, musí být nebezpečný. Ale už ho má hluboko pod kůží… A Jack není jen nebezpečný. Vztah mezi nimi představuje pro Annie zakázané ovoce. Ale tomu se nedá dlouho odolávat…

…

Uf! To byla zase jízda :) Autorka opět přichází se silným tématem a emočně divokou jízdou. Tak vydechnout a začneme :)

Tohle je příběh, který už od začátku zaujme a vtáhne natolik, že je prakticky nemožné odolat pokušení dočíst ho tahem a dozvědět se podstatu zápletky a jak to všechno dopadne. V jádru je to prostě vztahovka a vztah hlavních hrdinů je to nejdůležitější, oč v příběhu půjde. Jeho okolnosti, či spíš komplikace, jsou ale na příběhu to, co ho okoření a přiměje pochybovat o tom, jestli to dopadne dobře nebo jestli to vůbec může s těmi dvěma nějak dopadnout, aniž by je to oba úplně semlelo. Říct, že jim okolnosti zrovna nepřejí, je ještě docela slabé slovo. Ve skutečnosti ve prospěch dvojice nehraje téměř nic a hlavní otázkou je, jestli bude jejich láska dost silná, aby všechno ustála. Pořád tu byl totiž přítomen pocit, že to jeden z dvojice vzdá s tím, že to „prostě nestojí za ty trable“.

 

Jako první jsem poznala hlavní hrdinku architektku Annie. Holka je hodně pohlcená svou prací, kterou opravdu miluje a snaží se prosadit. Kvůli tomu trochu zanedbává svůj partnerský život, který vlastně spíš neexistuje. Je sama už docela dlouho a tak když při jedné pijatyce s přáteli přeskočí jiskra mezi ní a neznámým mužem, kterého potká na baru, neubrání se dobrodružství na jednu noc. Protože kdo tvrdí, že si to ženské neumí taky užít? :) A užije si to sakra dobře. Nakonec docela i lituje, že to bylo jen na jednu noc, protože ji ten muž vážně přitahuje a navíc je fakt dobrý v… víme.

Jenže osud tomu chce, že na Jacka narazí znova a zároveň se zjištěním, že přitažlivost neochladla taky zjistí, že ho naprosto v žádném případě nemůže mít. Zdá se ale, že Jack si ono „nemůže“ vykládá po svém a odmítá to přijmout.

 

Ach ty předsudky :) vyprovokovaná anotací jsem automaticky čekala, že Jack bude padouch. Takový ten typický zahýbač a lovec skalpů, který nakecá milence, jak si s manželkou nerozumí. Tady ale autorka vystavěla trochu jiný příběh, který sice známé klišé nabízel, ale nevyužil. Místo toho přišlo něco úplně jiného a musím říct, že o mnoho lepšího. Zápletka je dokonale připravená k tomu, aby důkladně prověřila při čtení vaše vlastní morální postoje k některým záležitostem. Nicméně nedopustí, aby bylo snadné některou z hlavních postav úplně odsoudit za to, jak se zachovala. Zároveň je dění podáno dost napínavě a to nejen v otázce, zda ti dva budou spolu nebo nebudou. Pod povrchem komplikovaného vztahu se ukrývá ještě něco o dost komplikovanějšího.

 

Chemie mezi postavami tu byla od první chvíle, dokonce až tak intenzivní, že jsem trochu pochybovala o tom, jestli z něčeho takového může vůbec být pevný vztah. Protože takové jasně hořící vášně dost často taky rychle vyhoří. Emoce byly místy zběsilé až tak, že jsem jim po chvíli odmítala podlehnout, což mi trochu pocuchalo onu citovou stránku jejich vztahu. Na začátku na mě fungovaly dobře, ale postupně se mi zdály být přepálené a některé scény trochu hysterické a vyhnané do extrému. Zejména tedy co se Anniných výčitek týká, protože kdyby opravdu měla tak velké, nechce se mi věřit tomu, že by ve vztahu pokračovala i přes tu přitažlivost. Minimálně na začátku by to určitě dokázala stopnout, dokud to byl jen sex a přitažlivost. Pak, když podlehla podruhé a potřetí a ke slovu se dostaly city, bylo jasné, že je pro ni pozdě vycouvat, výčitky nevýčitky. A taky za to sakra zaplatila – ona ze všech nejvíc.

Z jeho pohledu jsem to vnímala jinak, když uvážím, oč Jackovi šlo a co mohl ztratit, nemůžu říct, že bych se vyhroceným emocím zase až tak divila. Pro něj to nebylo jen o lásce a sexu, ale o, řekněme, světlu naděje na konci sakra dlouhého tunelu. Měl za co bojovat. Trochu sobecké, když věděl, co ona riskuje? Možná. Nepochopitelné? Vlastně ani ne. Kdo by se nechopil šance. A když se do té šance zamiluje, tím pro něj lépe :)

Každopádně pro mě nešlo ani tak o hezký cit, jako spíš o naprosté zoufalství. Jejich cit byl tak silný, že se mi nezdál dobrý pro nikoho a nezdálo se mi, že by měl přinést nějaké dlouhodobé štěstí. Bylo to tak extrémně pohlcující, plné závislosti a potřeby vzájemné blízkosti, která tlumila v osobnostech obou cokoli dalšího, že bylo skoro bolestivé o tom číst. Pokud někdo zažil podobný typ „lásky“ nejspíš to pro něj moc příjemných pocitů při čtení nepřichystá. Ano, věřím a vím, že takové pocity existují, vím, že z nich není lehké uniknout, ale zároveň vím, že by člověk měl, protože nic hezkého do budoucna z nich nekouká a tak jsem vlastně držela palce jí, aby dokázala ze vztahu odejít. Pro mě rozhodně nový a zajímavý přístup ke knize o vztahu :)

 

Tím se dostávám k tomu, co mě na knize hodně bavilo. Byla to právě ona rozmanitost pohledů, které bylo možné v textu najít a pěkně se v nich ponimrat. Hezky se zamyslet nad tím, v čem vlastně je to „zakázané ovoce“. Je to o tom, že o některých věcech se nemluví? Nebo o vztahu k „zakázanému muži“? Nebo o ženě, kterou nesmíte chtít? Nebo o emocích, které jsou svou intenzitou tak kruté, že by je člověk ani chtít neměl? A je sobecké jít za svým štěstím? Protože i to bylo pro postavy svým způsobem zakázaným ovocem. Ano, nejvíc název odkazuje k jednomu z těch témat, na které popis o ovoci sedí asi nejvíc (či spíš je v tom smyslu používán). Rozhodně to ale není jediná otázka, kterou autorka prověří morálku svých postav a jejich další vlastnosti. Zejména Annie se tak musí potýkat a otázkou svědomí a trestu za „společenský prohřešek“ a toho, jak se na vás dívá okolí a jak vás dokáže snadno soudit na základě jediné skutečnosti nebo informace, která ani nemusí být úplná. Nakonec se tu však našel i jeden důležitý kladný prvek - pravé přátelství, které i přes výhrady stojí při vás.

 

Knížka je brutálně čtivá. Autorka rozehrála svou hru vášnivou scénou, kterou přetavila do emocionální smrště touhy a boje se svědomím a následně do pěkného napětí, kdy bylo jasné, že Jack něco tají a není to nic dobrého. Téma, které tu autorka měla, opět nebylo nic příjemného, ale oproti její předchozí knize tentokrát u mě na slzy nedošlo. S postavami se dalo všechno opravdu prožít a to i ve chvílích, kdy jsem jim třeba zrovna moc nefandila za jejich rozhodnutí. Taky jsem si je nedokázala oblíbit tolik jako v jejím předchozím románu, který jsem četla.

Stejně však knihu mohu doporučit pro toho, kdo hledá zajímavý a silně emocionální příběh s kapkou vášnivých scén. K zápletce nebo jednání postav je možné mít výhrady nebo ho odsoudit, ale nic to neubírá na kvalitě a čtivosti románu. Rozhodně to není jen další z řady pikantních zamilovaných románků.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou zamiřte třeba sem.

 

O knize:

Autor: Jodi Ellen Malpasová

Překlad: Iva Bartíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 416

 

Další knihy autorky na bloGu:

Pro tebe

Poslední dračí král

 

Tuhle knihu jsem si vybrala z jasných důvodů: draci, romantika a přetrvávající zblbnutí Čtvrtým křídlem :D Přiznávám, že jsem doufala v něco aspoň vzdáleně podobného i když jsem to opravdu neočekávala , protože podle anotace byla podstata příběhu poněkud odlišná.  Každopádně anotace měla rozhodně potenciál na dobré počtení, od kterého se neurvu. A to mi dost často stačí :)

Anotace:

Dračí král z království Avalier hledá nevěstu! Vyšle proto královskou gardu, aby přivedla ženy v plodném věku do jeho paláce v Jade City. Má to však jednu podmínku: jeho budoucí nevěsta, se kterou zplodí dědice, musí mít v krvi dostatek magických genů. Osmnáctiletá Arwen v sobě tolik magie nemá. Ví, že nebude vybrána, ale z nějakého důvodu jí královské čichačky přikážou, aby se králi představila jako možná manželka.
Na poslední chvíli však matka Arwen prozradí děsivé tajemství z minulosti. Tajemství, kvůli kterému by mohla být zabita... samotným králem.
Dokáže si dračí král najít nevěstu a zachrání tak svůj rod před vyhynutím

…

 

Na knihu jsem byla docela natěšená, ale zároveň jsem neměla vysloveně obrovská očekávání směrem k tomu, že příběh bude pecka. Což se nakonec ukázalo jako správný přístup. V určitých ohledech mě to zklamalo a zároveň se mi to četlo opravdu dobře. Vidím to tak, že jsem se s touto knihou úplně nepropojila. Což neznamená, že jiným čtenářům se to stane taky. Četla jsem ostatně i dost nadšené názory, takže je to, jako vždy, otázka konkrétního čtenáře. Nenechte se proto níže napsaným odradit, pokud vás příběh láká :)

 

Autorka stvořila pro svůj několikadílný příběh zemi Avalier, v níž se nachází více království, mezi nimiž nejsou tak úplně přátelské vztahy. Některé země jsou neutrální a neohrožují se, ale je tu jedna, která má dobyvačné sklony a válka je doslova na spadnutí.

Vyprávění začíná v zapadlé vesničce na samé hranici dračího království, v níž žije hlavní hrdinka a žije si docela spokojeně. Rozhodně na svém životě nic měnit nechce, až na to, že se jí líbí jeden kluk a tak trochu doufá, že je to vzájemné. Naděje jí ale překazí nečekaný vývoj událostí. Do vesnice přichází králova armáda spolu s královskými výběrčími vhodných nevěst. A ne, není to krása ani urozenost, podle které se volí. Přes krátký začátek v rodné vesnici hrdinky se rychle skočilo k tomu, že byla vybrána a šupajdila s královskými „nadháněčkami žen“ pěkně hopem do hlavního města. O její nezištný a touhou motivovaný souhlas tak úplně nikdo nestál, ale zaplatili za ni a to se její rodině nakonec hodilo.

Kromě opravdu snadné čtivosti a zajímavého námětu bohužel na příběhu nic moc skvělého nenacházím, takže teď je řada na té části článku, kdy začnu místy skuhrat :D

 

Styl psaní mi na začátku připadal hodně jednoduchý a zbrklý, k rychlému čtení navíc přispělo i docela velké písmo. Nemůžu ovšem popřít, že příběh zaujal, i když to nebylo nic nového a bylo od začátku jasné, kudy se budou osudy hlavní hrdinky ubírat. V knize je snad všechno, co jsem už někde viděla a dost věcí z toho mě baví, takže to neberte jako stížnost :) máme tu lovkyni, která je živitelkou rodiny, máme tu krále, který hledá nevěstu a vybírat bude z více dívek. Máme tu draky…

A máme tu postavy.

Hlavní hrdinka příběhu se jmenuje Arwen Novaksonová – jako fakt :D To byl první problém, jak mám brát vážně postavu s touto kombinací jména a příjmení. Ale zkusím to. Takže Arwen (nenuťte mě znova použít příjmení) je na začátku příběhu v pohodě. Působí poměrně dospěle a vyrovnaně, ovšem jen do chvíle, než ji vytrhnou z prostředí, kde žila a kde byla spokojená. Vrhnutá do světa, ve kterém nechce být, se mění v rozmazlené, zbrklé a hádavé stvoření a rozhodně to v tomto případě nebyl vývoj správným směrem, byť se asi v podobné situaci dal očekávat. Jinak působila dost nepropracovaně, trochu jako Mary Sue (nesnáším tohle označení, ale nejlíp vystihuje situaci). Z dračího krále moc nadšená není – což se nedivím, vzhledem k účelu sňatku a okolností, které ji ohrožují na životě.

Král samotný působil náznakem sympaticky, ale byl vykreslený tak málo, že vlastně nevím, kdo byl a jaká jeho postava byla. A protože byl vykreslený tak málo, bylo těžké napojit se na jeho bolest ze ztráty blízkých a prožít to s ním. Nejvíce ho charakterizovala ztráta předchozí manželky a dětí a nechuť podstoupit to celé znova. Zároveň ale i zodpovědnost k zemi a poddaným – věděl, že ženu a dědice mít musí z vážnějších důvodů než jen zachování rodu. Jeho povaha a postava ale byly popsané ještě míň než Arwenina a tak působil ještě víc plochý. To byla škoda. Mám ráda, když se mohu do hlavní mužské postavy „zamilovat“ spolu s hrdinkou a tady chyběla osobnost, u níž by to šlo.

Vzniknuvší lásku zmíněných dvou hrdinů se mi nepodařilo úplně pochopit. Kde se vzala, co je k sobě přitahovalo? Jejich „vášnivé okamžiky“ kdy z hádky měl vzejít výbuch citů, nejiskřily ani hádkou a city už vůbec ne. Ty dvě postavy k sobě nepatřily. Mnohem větší propojení se mi zdálo být u krále a jiné dívky a sedlo by jim to lépe. Arwen neměla být královnou, patřila do gardy ne do královy postele. Jenže to by autorka nesměla chtít „klasický“ konec.

Co se vedlejších postav týká, bylo to s nimi dost podobné. Když se autorka moc nemazala s hlavními, proč by měla s vedlejšími? Žádná postava mi nelezla na nervy, ale to hlavně proto, že jsem si ani žádnou vysloveně neoblíbila. Přitom nakročeno některé měly slušně. Našla jsem si tam některé, které do příběhu sedly a měly v něm své místo a daly by událostem zajímavější směr a spád. Bohužel právě ty byly záhy po smrti…

 

Stejně rychle a bez poctivé péče, jako k úvodu do příběhu a k postavám, přistupuje autorka i ke všemu ostatnímu v ději. Moc neztrácí čas s nějakými popisy, spíš prostě valí v ději dál a dál a nechává na čtenáři, co si představí a jak. Celý příběh fičí zběsilým tempem, což mi připadalo trochu škoda. Kdyby autorka malinko ubrala na cvalu, mohla by tam najít místo i na nějaké zajímavé dění okolo, popis okolí, nějaký smyslový vjem nebo třeba zajímavější popis myšlení a prožívání postav. Její vyprávění by potom působilo malinko víc uvěřitelně. Takto se mi zdál zajímavý nápad poněkud odbytý a nedodělaný. Jako četlo se to rychle a snadno, ale působilo to na mě jako první nástřel kostry příběhu, než se autor dá do pořádné práce a obalí ho masem nějakého fakt vyprávění. I tak mě ale dokázala autorka na několika místech překvapit ne snad nečekaným, ale zajímavějším zvratem, než jsem tušila. Byly tam záblesky zajímavých scén, jen se s nimi příběh vypořádal zkratkovitě a občas nelogickým jednáním postav a zbytečnými oběťmi.

Přes to si najdu i věci, které mě zaujaly a měly rozhodně potenciál.

Bavila mě představa království, které je založené na magii a proti němu jako úhlavní nepřítel stojí zem strojů a techniky, která chce veškerou magii vyhladit. Líbila se mi i myšlenka, že dračí království samo technozem nepřemůže a bude se muset spojit s dalšími zeměmi, kde ještě magii mají (toho se dočkám v dalších dílech). Vztahy mezi magickými královstvími – respektive mezi jejich vládci – ovšem nejsou zrovna ideální, jak bylo naznačeno. Budou muset překonat nějaké ty křivdy minulosti. Škoda, že politika nebyla trochu víc propracovaná, mohlo to být zajímavé. A z jiných knih víme, že i v YA to jde a čtenáře to baví.

A taky si najdu věci, které mi připadaly spíš zvláštní nebo nedomyšlené.

Například takové bojové akce byly divné. Nedomyšlené a podle mě nevěrohodné vzhledem k tomu, že tak měl jednat podle autorky zkušený král s veliteli své armády. Jako fakt jen tak vyrazíte do cizího paláce páchat atentáty? Na cizí a velmi dobře bráněné území? Jen tak, jako z pomsty, riskujete život svých nejlepších bojovníků i svůj? Nelogičnosti jsem našla i v tom, proč armáda přeruší útok, který vyhrává.

A bylo toho víc. Jen nechci vyzradit děj, tak se posunem dál.

Trochu mě zaskočilo, jak přímočaře autorka přistupuje k partnerským vztahům, zejména, co se krále týká a jak je vyjadřuje. Hlavní hrdinka (a celé království s ní) není vůbec na pochybách, že král hledá jen „orgán“ který mu porodí dítě a o ženu, která je okolo toho orgánu až tak nejde. V knize se to opakuje dost často, a kdyby to stokrát bylo tak (jako že ve skutečnosti bylo) nečekala bych, že se to v knize pro mládež bude tak vystrkovat před lehce naivní a něžnou romantiku a spíše dobrý pohled na vztahy (i na takové, kde jde o dědice). Ona ta uvěřitelná romantika tam nakonec stejně nebyla, ale i tak. Dokonce tam byla i jedna postava, která nemohla počít dítě s manželem a tak si ho s jeho svolením upletla jinde. Nutilo mě to se ptát, pro koho vlastně autorka píše, protože pohled na vztahy, lásku a děti mi připadal pro mladé publikum dost cynický. I na konci – to jak jejich vztah málem proběhl a jak málem vyřešili velký problém – prostě nebylo téma do romantické knihy pro mladší čtenáře. V knížce pro dospělé nebo starší čtenáře by to byla fantastická zápletka a exkurz do povahy postav a prověrka síly vztahu, ale tady to bylo děsivé.

Našla jsem tu i nejspíš nejhorší popis sexu a líbání, který jsem kdy v knihách viděla. Extrémně zjednodušený, mechanický, zcela bez citu a nějaké vášně. Bylo by lepší, kdyby to tu nebylo vůbec než napsané takto. Donutilo mě to opět uvažovat nad tím, pro koho kniha vlastně je. Celé to bylo jako dětsky naivní pohádka bez větší hloubky a propracovanosti v osobnostech, ději, politice a prožívání a zároveň tím sexem, záležitostmi kolem dědice a porodem se to z této kategorie vyřadilo. Docela mě otravovalo, jak se pořád řešila otázka děloh a lůn a porodů děcek. Arwenino znechucení tímto bylo tak očividné, že jsem nechápala, kdy a proč vlastně otočila.

 

Celkově styl, jakým autorka vyprávěla, nebyl chyceným úplně za dobrý konec a příběh, který měl potenciál být zajímavý, to udolalo. Čtivé to bylo, ale to je tak asi všechno. Nějaké výraznější emoce ve mně prostě příběh neprobudil a vlastně mi v tomto ohledu připadá trochu zvláštní i varování na začátku. Upozorňovanou královu ztrátu a bolest jsem prostě necítila. Nemyslím si, že má v této podobě potenciál někoho traumatizovat, byť ztráta nejbližších je určitě bolestivé téma.

Přečtení nelituju, protože na oddech a odreagování to stačilo, ale v sérii pokračovat dost pravděpodobně nebudu. Není pravda, že by mě to nebavilo nebo nezaujalo, jen to bylo prostě moc jednoduché. Je psaná stylem pro opravdu hodně nenáročné nebo v žánru zatím nezkušené čtenáře a já očividně přeci jen nějaké ty nároky mám :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu najdete i s ukázkou tady.

 

P.S.: Vím, že to není můj příběh, ale přesto si neodpustím rýpnutí – je škoda, že se autorka držela předem vybraného záměru a neposlouchala, kam se příběh stáčí a kam její postavy “chtějí jít“. Měla v průběhu tolik zajímavých možností a držela se té, která byla zajímavá nejmíň.

P.S. 2: Fakt mě pobavilo názvosloví místní zvířeny, kdy Arwen lovila zvířata jako kralin, losin a krysin. Miluju kralina, losina a krysina :)

 

O knize:

Autor: Leia Stone

Série: Králové Avalieru (1. díl)

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 368

Velká očekávání

 

Název knihy tentokrát naprosto odpovídá tomu, co jsem od knihy očekávala :D to se mi snad ještě nestalo :D A v čem ta velká očekávání byla? Chtěla jsem nějakou romantiku ve stylu Austenové, elegantní zábavy a zdvořilé vystupování postav – tedy tak nějak obecně věci, které v současnosti spíš nepotkáte.

Anotace:

Když se sestry Thalia a Kalli společně se sestřenicí Charis vydávají do Londýna na svou první plesovou sezonu, všechny přesně vědí, po čem touží. Thalia je rozhodnutá publikovat své básně a seznámit se s dalšími podobně smýšlejícími umělci, Kalli si chce užívat bálů a večírků a Charis by se nejradši zavřela do pokoje s posledním číslem svého oblíbeného vědeckého časopisu. Jenže sezona se pro žádnou z nich nevyvíjí podle plánu. Kalli nechtěně způsobí společenský skandál, Thalia propadne kouzlu šarmantního rebela a Charis se ocitne tváří v tvář vědeckému dilematu, které by jí mohlo zlomit srdce. Nalezne každá z nich své štěstí? Nebo je jejich cesty zavedou jinam, než čekaly?

…

Do knihy jsem se začetla snadno a s nadšením. Dost tomu pomáhalo, že jsem se na příběh opravdu těšila. Byla jsem zvědavá, jak bude fungovat zapojení hned trojice dívek, které budou ve středu dění, protože v podobných knihách bývá hlavní jen jedna, i když se okolo odehrávají příběhy dalších, tak je to ona, kdo prožívá všechno důležité. Docela jsem byla zvědavá na to, jak se mi podaří rozdělit pozornost mezi všechny tři a ponořit se do každého příběhu zvlášť a přes to dohromady. Celkem brzo jsem totiž pojala podezření, že nebude snadné přát úplně všem stejně :)

Autorka si jako průvodkyně příběhem zvolila tři ženské postavy. Překvapivě byly vykresleny jako poměrně silné dívky, i když přinejmenším ze začátku tak rozhodně nepůsobily všechny. Události, které je v průběhu čtení potkaly, je přinutily dost se změnit, dospět, přehodnotit své postoje a zjistit, co pro ně samé je nejdůležitější a že zprvu nepřijatelné věci se takové po bližším poznání už nemusejí zdát (a obráceně). Každá byla úplně jiná, a do Londýna na sezonu přijela s jinými motivacemi, i když samozřejmě seznamování se a případné nalezení manžela bylo tou nejdůležitější činností, která je čekala. Tedy pro okolí. Jinak všechny neměly takto přímočaré preference.

Vůbec jsem si nebyla jistá šťastným koncem aspoň pro jednu z nich – kvůli tomu, jaké byly osobnosti, jak byl nastavený život a doba a jak pro ně jejich první londýnská sezona začala.

Jedna uvízla v nechtěném zasnoubení s mužem, o němž si myslela, že chce jinou ženu a on rozhodně nebyl mužem, kterého by chtěla ona.

Druhé pletl hlavu muž, který se nezdál být ani dobrý natož ten pravý.

A třetí trpěla pochybnostmi o sobě samé natolik, že možná ani neuměla přijmout fakt, že by o ni někdo mohl stát.

Jejich vztahy s muži a odlišné povahy a životní touhy je navíc už na začátku obrátily tak trochu proti sobě. Já jsem si k nim hledala cestu trochu obtížně. Žádná mi nebyla hned sympatická a trochu jsem bojovala se jmény, která na mě působila při čtení spíš rušivě. Musela jsem je hodně poznat a něco s nimi na stránkách zažít, abych si na ně utvořila názor a pochopila je jako postavy. Navíc ony se výrazně změní a vyrostou, což se mi líbilo a nějak víc jsem se postupně sžila s těmi dvěma, které pro mě měly… řekněme šťastnější vývoj osobnosti. Ke každé patřil samozřejmě muž a vybraný pan „pravý“ s nimi absolvoval cestu jejich příběhem. Poznávali se a sbližovali v závislosti na povaze a vlastnostech té konkrétní slečny a pána. Tyhle vztahové linky na mě měly dvoutřetinový úspěch – dvě romantické linky jsem si oblíbila a fandila jim a třetí mi lezla na nervy :D Musím ale uznat, že všechny byly dobře vymyšlené a hodily se k slečně, k níž patřily. Chemie mezi všemi páry tentokrát nebyla stejně výrazná a patrná, což nevadilo, spíš by to působilo rušivě vzhledem k tomu, jak vztahy probíhaly. Vlastně musím říct, že způsob vztahů a vývoj citů na mě působil spíš opravdověji brán pozvolně, než kdyby od začátku měly sršet jiskry. A taky oceňuji další věc – žádný sex. Je fajn, když si najdu příběh, kde se toto vynechává.

 

Původně mi trochu vadilo, že to není stejně odlehčené a jemně humorné čtení jako austenovky, ale nakonec mi došlo, že je to dobré i tak. Všechny ty příběhy na lov manžela a osudy mladých dam tu byly trochu na vážnější notu a o trochu víc do hloubky rozebrané co se prožívání hlavních hrdinek týká. Opravdu tam bylo takové to austenovské  atmosferično londýnské sezony, nutnost najít si manžela a společenské události, kde se dívky setkávaly s muži a ti se jim dvořili. Přitom mi připadalo, že do té doby regentství byly vepsány o trochu víc současné postoje, názory a touhy jak u žen, tak u mužů. Působilo to o trochu víc moderně, než asi mělo, ale zároveň jsem si říkala, že je klidně možné, že ženy tak přemýšlely i tenkrát. Přes to, že se podřizovaly tehdejšímu stavu věcí a společnosti. Takže celkově tohle současnější vyznění nebylo nijak extra na škodu příběhu, což mě, přiznávám, docela překvapilo.

Kniha se zaměřila o něco méně na romantiku a o trochu více na přemýšlení hlavních hrdinek a mnohem méně odlehčeně než austenovky komentovala tehdejší dobu a společenská pravidla.  Abych tak pravdu řekla, zdálo se mi, že romantika jako taková byla spíš trochu potlačená. A to není chyba! Vlastně musím přiznat, že mě to zaujalo a knihu (i romantiku) to trochu odlišilo od ostatních. Jeden z vztahů – ten zprvu odmítaný – působil velmi křehce, druhý, který byl tak obtížně přijímán, se mi nakonec docela líbil, i když nezačal kouzelným vzplanutím, ale byl založen na něčem jiném. Nejméně se mi líbil právě ten nejvíc předváděný a nejžhavější, protože jsem mu prostě nedokázala uvěřit a připadal mi od začátku špatný. Jak to s nimi dopadne a který patří ke které sestře? To už neprozradím? Stejně zrovna tento „špatný“ pozná každý docela brzo a bude jasné, kam to směřuje. Ty druhé dva už tak snadno odhadnutelné nejsou. Budou šťastné nebo ne?

Kniha střídá pohledy všech tří slečen a kapitoly jsou označené jejich jmény. I kdyby nebyly, nikdo by si holky určitě nespletl. Autorce se podařily opravdu tři naprosto rozdílné ženské povahy a osobnosti. Takto po dočtení se mi zdá trochu škoda, že každá z dívek nedostala svou knihu. Jejich příběhy by pak mohly být o trochu víc košatější. Nejspíš bych se pak do nich dokázala víc ponořit a ještě o trochu lépe si čtení užít. Na druhou stranu byly vzájemně tak propojené, že vlastně ani nevadilo, když se do jedné knihy daly. Víc stránek bych ovšem spíš uvítala :D Díky tomu by pak některé události nepůsobily tak zrychleně a autorka by se mohla věnovat více popisování okolí dívek, vedlejších postav a společenských událostí. Na druhou stranu ti čtenáři, kteří si na pozlátko okolo (rozuměj „vatu“) nepotrpí, budou asi s příběhem spokojenější v té podobě, v jaké je.

 

Já jsem spokojená byla. Čtení jsem si užila a dostala jsem dost toho obvyklého, co v podobných příbězích hledám a zároveň dost věcí, které byly od standardu odlišné. Kniha tím, jak snadno se četla, splnila perfektně pravidla pro příjemnou oddechovku a zároveň nepostrádala větší hloubku a zajímavé, ne úplně tuctové příběhy. Oceňuji také rozdílnost povah tří hrdinek a to, že nebyly úplně naivní a hloupé husy. Jediné, nač si tak mohu stěžovat, že jsem nedostala příběh každé sestry v samostatné knize a nebylo tak moc prostoru na větší propracování zápletek a vztahů. I v této podobě ale mohu knihu s klidným svědomím doporučit milovníkům příběhů ve stylu Bridgertonových nebo austenovek.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou se můžete vydat tudy.

 

O knize:

Autor: Rosalyn Eves

Překlad: Leona Maříková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 328

Tajemství černé dámy

 kniha měsíce - červen 2024 

Tajemství černé dámy byla zase jednou trefa do černého. Miluju, když se mi toto stane, že si čtu a jsem fakt ráda, že jsem za knihu utratila peníze. Protože příběh do poslední koruny stál za to. Už si nepamatuju, kdo mi knihu doporučil, ale i tak děkuji anonymnímu dobrodinci.

 

Anotace:

Urozená panna Malwina uvěřila zemanu z Vlčiště, který jí slíbil pomoc, a namísto dohodnutého sňatku zvolila útěk z domova. K čemu je však ochránce, který se ze dne na den stal psancem? Bergar z Vlčiště přijal závazek postarat se o příbuznou svého přítele, při návratu domů však zjistil, že kdo vystoupal vysoko, padává hluboko a rychle. Na krku mu zůstala panna, jež má podivné sklony léčit pouhým dotekem, a jemu z dědictví po otci zbyla jen ta problematičtější část.
Malwina, vychovaná ve víře, že magie je temná a zlá síla, se poprvé setkává s tvory z děsivých mýtů a Bergar se zas nemůže rozhodnout mezi spravedlností a pomstou.
A každý něco skrývá – občas i sám před sebou.

…

Tahle kniha mi sedla úplně vším. Označila bych ji jako do středověkého hávu laděnou romantickou fantasku s detektivní zápletkou přijatelnou pro mladší i starší publikum. Dokonce bych řekla, že ani někteří muži by při čtení neměli protažené obličeje zklamáním. Mně se naprosto přesně strefila do toho, co v příběhu chci mít a dala mi to v elegantně vyvážené kombinaci. Byla tu fantasy zápletka, která mě bavila, středověký svět s jeho politikařením a bojem o moc a zradou ve všech možných podobách, napínavost i příjemná a přirozeně vzniknuvší romantika. A také moc fajn postavy, bez kterých by to pochopitelně nešlo :)

To by bylo tak na úvod :)

A teď podrobněji.

Rozsah díla nějakých 500 stran mi připadal tak akorát.  Sice jsem si na začátku říkala, že mi čtení až moc ubíhá a zápletka je tak začmodrchaná a propletená z hodně linek a úhlů pohledu, že rozsah možná stačit nebude, ale nakonec jo. Neměla jsem pocit, že by se něco vyřešilo zbytečně rychle nebo nedotáhlo. Naopak si všechno pěkně logicky sedlo, až mě překvapilo jak moc. Navíc jsem si čtení dost užila díky autorčině zpracování.

Píše totiž fakt hezky. Její styl a volba slov se skvěle hodila k historicky laděné fantasy. Měla krásné popisy a přirovnání. Tempo příběhu udržela tak akorát dané situaci, na správných místech zvolnila a nechala mě užít si atmosféru a při soubojích a napínavých chvílích naopak vše běželo kupředu.

Popis soubojů mě bavil hodně, bylo to napínavé, fakt mi bylo dopřáno bát se o postavy. A nejen při soubojích ale i při sledování toho, kam se zápletka ubírá a jak se všechno neustále komplikuje. Příběh nedal hlavním hrdinům nic zadarmo a dost často se věci spíš kazily, než že by bylo možné je snadno řešit. Asi i díky tomu působilo všechno tak opravdově. Dokonce i hlavní detektivní zápletka se mi zdála až podezřele reálná :) Sice jsem si našla svého hlavního podezřelého rychle, ale ukázalo se, že pravda není zdaleka tak jednoduchá a přímočará, jak sem si myslela. Podezřelých a motivací postupně přibývalo a každý ten motiv mi připadal pro konkrétní postavu tak, jak byla napsaná, poměrně závažný. Dost na to, aby stál postavě za riskantní čin.

Příběh se pohybuje spíš mezi nižší šlechtou, což bylo hodně fajn. Nemusí se každá kniha odehrávat u dvora, aby byla zajímavá. Hlavní hrdinku příběh zavede do pohraničí, kde nejvyšší autoritou je pán Abeken, baron na Skalburku – strážce hradu a hranic – pověřený králem. Malwinin ochránce, zeman Bergar z Vlčiště, je s ním naštěstí zadobře, takže se zdá, že skutečně nalezla bezpečný úkryt. Ukáže se ale, že Bergarovo „zadobře“ leží někomu v žaludku a celkem snadno se může situace změnit. Stačí jedna malá „nehoda“.

Tím se dostávám k další a dost podstatné věci. Postavy.

Musím říct, že mě překvapilo, jak moc mi postavy sedly a jak přesvědčivé pro mě byly. Nenašla jsem tu žádnou jednorozměrnou. Naopak byly živoucí a měly sice na první pohled jednoduché, ale v celkovém pohledu na dílo, dost propracované motivace ke svému jednání. Jejich povahy byly nastaveny vskutku rozmanitě. Nebyli tu jen morálně silní rytíři a pak ti ne tak ctnostní (rozuměj grázlové), ale i odstíny šedi mezi tím – často i v jedné postavě. Spousta špatných rozhodnutí postav se vlastně dala i lidsky pochopit.

Bavily mě kupodivu všechny postavy, ale i tak jsem si našla svoje oblíbence. Nepřekvapivě jsem vybírala z řad mužských hrdinů. Zejména Bergar a Thorsten se umístili vysoko. Bergar je takový ten typický hrdý muž dbalý své cti a spravedlnosti, za kterou by se rval do krve. Je to sice trochu paličák a občas to se svojí hrdostí poněkud přehání, ale i tak je to prototyp správného chlapa. K Thorstenovi nevedla tak snadná cesta, jako k Bergarovi, ale nakonec se ukázalo, že i zdánlivý padouch může mít své zásady a zařadit se k oblíbencům. Zejména, pokud má pro své padouchovité jednání nějaké relevantní důvody.  Potřeboval jen znova najít sám sebe a důvod k žití.

Ženy v příběhu se taky podařily, byly silné, ale neztrácely své ženství. Žádné pomužštělé persony, ale opravdu ženy – bojující, chybující a milující. Občas vítězné, dost často poražené, ale nikdy se nevzdávající a neodchylující se od svých zásad. Přičemž Bergarova sestra Nikoletta si mě získala přeci jen o malinko víc než Malwina. Ze začátku sice holky mohou působit zranitelně a křehce. Zejména Malwína se na první pohled jeví jako květinka, která potřebuje být opřená o silnou mužskou paži. Když ale dojde na lámání chleba, dokážou obě holky svým vlastním způsobem bojovat za sebe a za ty, které milují. Nikoleta je trochu Bergar v ženském podání. Spravedlivá, hrdá, ale přes to pořád ženská a v některých ohledech křehká.

 

Na kompletní svět se příběh moc nezaměřuje. Zabývá se hlavně situací v pohraničí, kde má Bergar svou tvrz a kde probíhají intriky v rámci moci právě na tom panství. Král a mimokrajové záležitosti se ke slovu dostanou spíš okrajově. Nejsem si ale jistá, jestli zrovna k tomuto příběhu je nutná znalost kompletní politické situace v celé zemi. Spíš asi ne. Dozvěděla jsem se právě tolik, abych věděla, proč se zde osoby nadané magií musí skrývat a proč je nutné, aby na hranicích stál strážný hrad spadající pod velení spolehlivého a koruně věrného člověka.

Romantika se mi moc líbila. U obou párů, na které se upírala pozornost. Nebyla moc intenzivní, rozhodně ne tak, aby mohla otravovat nebo pohltit zbytečnou většinu děje. Byla prostě tak akorát, abych jí měla, kolik potřebuju. Ani jeden z mužů si nepotrpěl na cukrbliky a sladké řečičky. A musím říci, že přehnaně emotivní scény mi rozhodně nechyběly. Jeden ze vztahů navíc od začátku na romantiku moc nevypadal a páru jsem spíš šanci nedávala. To oceňuji. Málo kdy se mi stane, že čtu knihu, kde o jedné z hlavních dvojic pochybuji až do konce. A ta druhá to vlastně taky nemá úplně jisté.

Mezi postavami byly krásně propletené a věrohodně vylíčené vztahy. Nejen ty romantické, ale i mezi šlechtici a jejich rytířskými kolegy a nadřízenými. A to nešlo zdaleka jen o dobré vztahy, ale všechny byly zpracované naprosto uvěřitelně.

Fantasy prvky se také podařily. Na jednu stranu byly dost zásadní, zejména u Bergara a Malwiny a postavy jejich magické schopnosti dost ohrožovaly. Kdyby se na to přišlo, dopadli by oba dost špatně. Na druhou stranu fungoval dobře i děj zcela nemagický. Musím ovšem uznat, že bez těch fantasy zpestření by to nebylo ono.

 

Knihu doplňují krásné ilustrace ve stejném stylu, jako je obálka. V podobném příběhu je sice nepovažuju za extra důležitý prvek, ale při otáčení stráněk potěší.

Příběh rozhodně mohu doporučit. Při čtení ani nepoznáte, že je to pětisetstránkový cvalda. Autorka opravdu psát umí a udržela si mě u knihy velmi snadno. Hodně náročný čtenář asi najde pár výhrad, já ale žádné nemám.

Pokud by se našel další příběh ze stejného světa, neváhala bych. Tento je sice uzavřený, ale prostor pro další události i po ukončení rozhodně je.

 

O knize:

Autor: Kateřina Loučková

Vydal: Straky na vrbě

Rok vydání: 2022

Počet stran: 503

 

Vraždím vrahy

 

Nepovažuji se – a ani jsem se nikdy nepovažovala – za náruživého čtenáře thrillerů. Vybírám si mezi nimi jen ty, které mě zaujmou „něčím extra“. Nestačí mi jen vrah a detektiv a napínavost. Potřebuji něco, co z knihy udělá víc než jen thriller. A tahle kniha to měla na první pohled. Už v názvu mi bylo jasné, že dostanu to svoje vyhledávané něco.

 

Anotace:

Co se stane, když se sérioví vrazi obrátí proti sobě? Lea Nachtnebelová je světoznámá pianistka, jejíž koncerty jsou vyprodané na dlouhé měsíce dopředu. Svým uměním okouzlila dokonce i amerického prezidenta. Veřejnost ji vnímá jako hudební ikonu, ale její skutečný život je zahalen temnotou. Když bylo Lee osm let, pobodala staršího chlapce a strávila měsíce v psychiatrické léčebně. Ani tehdy, ani později svého činu nebude litovat.

Dnes je dospělá a žije dvojím životem – oslnivou kariéru klavíristky střídá tajná a nebezpečná vášeň. Lovit sériové vrahy. Když agent FBI Liam Richter začne vyšetřovat jistou brutální vraždu, stopy ho překvapivě vedou k Lee. Mezi agentem a geniální klavíristkou tak začíná napínavá hra na kočku a myš. Podaří se Liamovi odhalit Leino tajemství, nebo mu Lea unikne? Lea ví, že se ocitá v riskantním střetu s vrahem, jehož smrtící lstivost by mohla konkurovat její vlastní. A také ví, že na hřišti vrahů platí jen jediné mrazivé pravidlo: kdo vyhraje, bude žít, kdo prohraje, zemře.

Vraždím vrahy je temný thriller o tom, že hranice mezi hrdiny a padouchy je tenká jako vlas a v podsvětí se spravedlnost řídí vlastními pravidly.

 

…

 

Tím „něčím“ co mě tentokrát přitáhlo, byla zajímavá morální otázka celé věci. Byla jsem zvědavá na to, jak takovou hrdinku přijmu, jak to na mě zapůsobí a na kterou stranu se postavím – protože dobro (dost zjevně) nebude ani na jedné straně. Budem tedy řešit morální dilema „většího zla“ – a ne jednou, ale hned v několika případech a z několika různých úhlů pohledu. Jasně, už to tu bylo s Dexterem, ale toho jsem nečetla a ani seriál mě nijak zvlášť nechytl. Tady byla hlavní postavou žena, navíc velmi slavná a známá klavíristka – tedy trochu zajímavější kousek do sbírky než Dexter.

 

Hlavní hrdinka Lea byla naprosto dokonalá. Všechno na ní bylo skvěle propojené a vyvážené. Její krása a talent přitahovali stejně moc, jako odpuzovala její necitelnost a, hmm… řekněme „koníčky“. Dokonce i její jméno k ní skvěle sedí. Byla prostě fascinující osobností, tak nějak po Hannibal Lectrovsku (bez jeho gastronomických preferencí). Sedělo mi k ní i vykreslení jejího všedního-nevšedního života bohaté a slavné ženy a způsobu, jakým praktikovala „vztahy“.

Povolání Lei vlastně dávalo dokonalý smysl. Virtuozita vyžaduje přesnost, vytrvalost, odhodlání i určitou psychickou odolnost. Její dokonalost jako klavíristky byla zvláštním protikladem k její chladné nátuře. Přeci jen si člověk běžně s hudbou spojuje nějaké ty emoce, kterých se jí naprosto nedostávalo. Tím sice působila místy trochu arogantně, jenže stejně, jako se jí nedostávalo citů, netrpěla ani falešnou skromností. Věděla, jak dokonalá je a pochybnosti o sobě ji netrápily ani náhodou.

Bylo na ní poznat, jak osobně si bere lov na každého vraha, na kterého se zaměří. Jak ji to provokuje a pokouší, jak ho chce poznat pochopit a chytit. Protože prostě nebylo možné, aby ji někdo přechytračil. Něco takového si nepřipouštěla.

Vážně přemýšlím, kdy naposledy jsem se setkala s postavou, která by vším tak skvěle odpovídala roli, jakou si pro ni autor připravil.

Jejím protivníkem byl agent FBI Liam. Zdaleka mu nebyla nadělena tak impozantní osobnost jako Lei. V mnoha ohledech byl prostě obyčejný chlap, kterému krachovalo manželství a bojoval s bývalkou o střídavku na dceru, kterou měl hodně rád. Taky byl dost urputný a rovný chlap z rodiny policajtů, pro kterého byl zákon a spravedlnost vším. Nejen to – vyřešit případ a dosáhnout spravedlnosti pro něj byla morální povinnost a otázka vlastní cti. Odmítal se vzdát toho, že chytí vraha, když ostatní už to více méně vzdali a vlastně je až tak netrápilo, že někdo zamordoval grázla, který vraždil holky. Však když se ti grázlové vymlátí mezi sebou, tak fajn, ne?

Jak jsem už tou dobou fandila jí, bála jsem se okamžiku, kdy ji chytí a on mě hrozně štval tím, jak byl do případu zakousnutý a vytrvale po ní šel. Zvláštní že? Přitom dělal to, co měl dělat a bylo správné, že nevzdává případ, který je mu podezřelý. Pro něj neexistoval pojem „menší zlo“. Fakt jsem si užila celou paletu rozporuplných pocitů, které ve mně zápletka a vytvořené postavy vyvolaly.

 

Kniha pojednává o vraždách a některé ty skutky nebyly zrovna pěkné. Několik vypjatých okamžiků jsem si v knize vychutnala doslova z první řady. Vyslovené nechutnosti a zbytečně podrobné popisy činů však v textu nejsou. Autorku zajímala především ona morální stránka věci. Poznala jsem policajta, který měl být a byl klaďas a poznala jsem holku, která neměla být klaďas a přes to při určitém úhlu pohledu byla. Když se tedy přivřely obě oči, což bylo nutné, protože jinak se snadno mohlo stát, že by přímý pohled na ni dost ovlivnila její oslnivá a charismatická osobnost. A podlehnout jejímu šarmu bylo více než snadné.

Morální stránka věci pro mě byla zajímavým rébusem – neměla bych Lee fandit, protože dělala něco nepřijatelného, jenže všichni víme – a v knize to také bylo přítomno – že spravedlnost je často slepá a zákonná moc má krátké ruce. Ona navíc vraždila opravdu jen sériové vrahy. Bylo to špatně? Nebo je to špatně, když jedno zlo odstraní druhé? Tak nějak jsem se přiklonila na její stranu – konec konců kdo nebyl vrahem, neměl se od ní čeho bát. Stejně mě ale napadalo, jak by se zachovala, kdyby po ruce žádný vrah na zabití nebyl. Zlákal by ji nějaký jiný cíl, třeba dost těžko dostupný na to, aby provokoval její potřebu být nejlepší a dokázat svůj intelekt tím, že ho dostane? Nebo prostě jen někdo, kdo jí překážel a tak by zvolila pro ni snadné řešení? Kdo ví.

Další dobře vybranou věcí byl protiklad, či spíše protiklady, které autorka šikovně použila. Byla tu určitá křehká a elegantní krása hudby a prostředí vysokého umění v protikladu k hnusu vražd, násilí a porouchaných osobností. Byl tu střet mezi dobrem a zlem kdy dobro bylo zosobněno postavou čestného a vytrvalého policajta a zlo sériovými vrahy. Mezi tím stála Lea, rozkročená v obou těch světech napůl jako krásná, ale zlá královna. Z toho autorka vytřískala dobře vybudované napětí. Jednak z toho, že Leina kořist někde udeří a zabije někoho dalšího. Druhak z Leina lovu na toho zmetka a v neposlední řadě taky z Liamova lovu na Leu. Zdálo se mi ještě ke všemu, že Lea dělá některé úplně očividné chyby, které mohly vést k jejímu odhalení, a já jsem nechápala, proč to nevidí. Výsledkem toho napínavého propletence bylo, že jsem knihu přečetla v podstatě na jeden nádech, protože prostě nenastala vhodná chvíle, kdy přestat číst :D Naštěstí počet stran něco takového umožňuje.

 

Konec mě docela dostal a navnadil na další díl. Vážně mě zajímá, jestli je to tak, jak si myslím nebo jestli to bude ještě jinak a autorka mě převezla na celé čáře. A navíc je tu ještě to zajímavé morální dilema, které okolnosti postavily před do té doby jediného kladného hrdinu příběhu Liama.

Takže celkově – jo, bavilo mě to. Čtení jsem si užila a knihu mohu doporučit. Nenapadá mě jediná výhrada, kterou bych snad k příběhu mohla mít, což se stává málo kdy :). Neváhejte, lapněte knihu a užijte si čtení!

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Vražedný příběh najdete tady.

 

O knize:

Autor: S.T. Ashmanová

Překlad: Simona Dembická

Vydal: Jota

Rok vydání: 2025

Počet stran: 311

Měsíčník - duben 2025

 

Tak je to tu! Duben… Jakože fakt duben, ten duben, který je „votvírákem“ druhého čtvrtletí! Letos teda čas přesedl z kolečkových bruslí na tryskáč a hrozně mě tím prudí. Nějak jsem si to líné předjarní období nestačila dosyta užít. Jak já bych chtěla, aby se mi zase někdy první čtvrtletí táhlo jako smůla!

 

Ohlédnutí za březnem

Protože jsem obecně velmi všímavá, všimla jsem si až v březnu, že letos můj bloG slaví 15 let! Jejda. Děťátko moje už by mohlo dostat občanku :D To jsem nečekala, že vydržím tak dlouho.  Přemýšlím, jak to oslavit. A vůbec nic mě nenapadá :D Asi počkám až na dvacítku. Nebo aspoň na plnoletost.

Letos mě v březnu potěšilo poslední sněžení (17.3). Bylo to sice jen na chvilku a nevydrželo to, ale i tak. Teď mi nezbývá, než čekat na období dešťů :)

Dovolenou na začátku března jsem využila jako obvykle poslední dobou – tedy nijak. Jsem zvědavá, kdy mě nechuť do cestování přejde. Zatím to vypadá, že ještě nějaký čas ne, i když o další dovolené už prý někam pojedeme :D

 

Jak to šlo v březnu s vybraným čtivem?

Tak nějak jsem vybrala opět spíš hubeňourky, ač v březnu to bylo spíš nezáměrně :)

Draculova žena – příjemné překvapení a trochu netradiční pohled na historickou osobnost Draculy. Či spíše knížete Vláda. Jasný je, že jde pořád o fantasku a vymyšlený příběh, ale zaujal mě hned a čtení jsem si užila. Trochu jsem se obávala střídání časových rovin – tedy dávné minulosti a současnosti, protože to poslední dobou moc nemusím. Tady mi to nevadilo. Naopak! To propojení se mi zdálo zajímavě vyřešené.

Syndrom malé mořské víly – mrňavoučká knížečka, která je v podstatě takovou hezkou pohádkou, i když začátek tak moc nevypadá. Ze začátku mě bavila moc. V půlce se to trochu pokazilo, když začala ta více pohádková část. Jako celek ale dobré.

Pomněnka: Co bylo dosud ztraceno – druhý díl se podržel vtipného a svěžího stylu psaní, ale něco tomu tentokrát chybělo. Nějaké směřování nebo prostě jen něco, čeho by se děj držel. Nemůžu si stěžovat na nedostatek děje, ale příběh jakoby se motal v kruzích stále toho samého. Takže jo, byla to zábava, slupla jsem to jak malinu, ale dojem jisté vycpávkovosti zůstal.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Výběr na sebe tentokrát nechal dlouho čekat. Nejdřív jsem myslela, že vyhraje Povídejme si do noci, pak přišel Mor – zní to hrozně, ale fakt je to kniha – a ten nápad mi přišel skvělý, i zpracování. Pak jsem slupla Vraždím vrahy, což se zdálo být nepřekonatelné. Dokud nepřišel Kchrat. Jo, byl původně určený až na duben, ale začala jsem ho už poslední březnový víkend s tím, že dám pár stránek a pokračovat budu v dubnu. No… člověk míní, kniha mění. Vydržel mi den a půl a duben začnu s druhým dílem :D

 

Co plánuji přelouskat v dubnu?

Všechny vybrané krásky ke mně přišly v dubnu loňského roku. A minimálně dvě z nich by mohly být kandidátkami na knihu měsíce. Asi by mě čekala těžká volba, kdybych jednu z nich nepřečetla už v březnu a – tradááá – stala se knihou měsíce :D Místo ní jsem tedy byla nucená vybrat jinou od českého autora, která má ovšem také výherní potenciál.

 

Jedna od českého autora

Práh: Mezi půlnocí a ďáblem – náhradnice za Kchrata :) doufám, že si povede stejně dobře.

 

Jedna bazáčová

Čistá pravda  – tady mě zlákala anotace. Doufám v zábavnou oddechovku.

 

Jedna z rozečtené série

Murtagh – Eragona jsem četla už hodně dávno, ale tuhle spíš součást série než vysloveně pokračování, si utéct nenechám. Je to bichlice. Snad bude v dubnu čas na čtení.

 

 

Konec hlášení!