9. 5. 2021

Nikdynoc

 




Kniha mě sice lákala obálkou, protože ta je vážně podařená, ale nijak zvlášť jsem se necítila nucená si ji přečíst. Dokud se kolem ní nestrhl poprask ohledně žánrového zařazení a otázka vhodnosti či nevhodnosti pro YA publikum. Tím na sebe přitáhla větší pozornost a nakonec se zabydlela i v mé knihovně.


Anotace:


Dcera popraveného zrádce Mia Corverová se ukrývá ve městě postaveném z kostí mrtvého titána. Vydává se na cestu, aby se stala učednicí nejobávanějšího a nejtajemnějšího sdružení vrahů v celé zemi – Rudé církvi. I když vyniká v použití jedů a zbraní, nemůže ji to zachránit před spiknutím, které se na ni v temnotě chystá. Dokáže ho odhalit včas, než ji dostihne, a pomstít se těm, kteří můžou za smrt jejího otce?

...


Když se ucházíte o místo mezi učedníky Rudé církve, nelze počítat s příjemným a pohodovým studiem. Už jen dostat se na utajené místo, kde jsou učitelé a kde výcvik proběhne, není nic snadného a co teprve samotné učení. Spolužáků je hodně, volná místa pro pouhé čtyři nové Čepele, jak se členům církve říká. Takže jistota úspěchu nic moc. A navíc se může snadno stát, že při učení přijdete o krk. Učíte se totiž na vraha a při takovém učení se „nehody“ stávají.

Mia Corverová přišla v dětství o rodinu, která byla zlikvidována po nezdařeném převratu a od té doby žije u svého mistra, který ji doslova sebral z ulice. Měla štěstí, že se dostala právě k němu, protože on ji může naučit všechno, co potřebuje, aby mohla zkázu své rodiny pomstít. A také ji může doporučit ke studiu v Rudé církvi. Po té, co zabije svou první oběť, se Mia konečně vydává na dlouhou cestu za vytouženou budoucností vražedkyně.

Od začátku knihy je jasné, že se jí to povedlo, ale cestu nebude mít lehkou ani náhodou. V první knize třídílné série si pan autor připravil příběh o tom, jak vyrostla, vyučila se a stala se Čepelí Rudé církve.


Tak nějak si nemyslím, že se jedná úplně o YA knihu. Zároveň však v některých ohledech mezi YA patří. Onu pomyslnou hranici k dospělé fantasy kniha překročila nejen způsobem zpracování textu a příběhem, ale i jistou samozřejmou krutostí, která v YA knihách běžně nebývá – ne tak podrobně a detailně jak je popisována tady. A taky poněkud vulgárnějším slovníkem :) jenže tohle je ten příběh, ke kterému to prostě sedne. Fakt nikdo nečeká, že děcka z ulice a vrahové budou mluvit spisovně a slušně :) Zároveň však kniha není ani takovou tou typickou fantaskou, která se řadí mezi high fantasy. Na to jsou některé okamžiky zbytečně zjednodušené a působí trochu naivně.  Je to prostě někde mezi, ale proto si myslím, že si najde fanoušky v obou táborech. Chvilku mi trvalo, než mi kniha sedla a než jsem si zvykla na styl psaní a příběh mě „k sobě pustil“ – tak deset, dvacet stran jsem si říkala, co na tom všichni vidí. Pak to najednou sedlo a knihu jsem slupla na posezení.

Knize jsou docela často vyčítány četné poznámky pod čarou. Už jsem se s tímto setkala vícekrát a problémy mi to nikdy nedělalo, neočekávala jsem je tedy ani tady. Navíc jich zase tolik nebylo oproti některým jiným titulům. A jako většina poznámek pod čarou mají jednu výhodu: Dají se totiž klidně ignorovat a vůbec o nic jsem nepřišla. Většinou jsem stejně byla začtená tak, že jsem přehlédla hvězdičku, která na poznámku odkazovala. Přečetla jsem si jen některé. A děj knihy pouze rozvíjejí, když je nepřečtete, nestane se vůbec nic a v Miině příběhu nebude nic chybět.

Druhé výčitky a námitky proti zařazení knihy do YA jsou sexuální scény. Sex tu je několikrát a je dost popisný, to musím uznat. Není ale vulgární a laciný. V některých jiných YA je ho výrazně víc a bývá „nechutnější“, popisnější, debilněji napsaný a vadí mi. Tady nevadil, i když byl místy dost… řekněme živelný. Autor se s lechtivými scénami vypořádal dobře, nepřeháněl to s nimi. Nejsou ani za hranicí vkusnosti. Strach tedy nemusí mít ani ten, kdo podobné scény nevyhledává – přeskočit se dají vždycky :). Líbil se mi ten protiklad: na jedné straně téměř vztah a náklonnost – vyjádřený i lechtivými scénami – který zmírňoval krutost prostředí, nedůvěru a zradu. Mezi vší tou ostražitostí a vzájemnou nevraživostí působil jaksi zjemňujícně a touha postav po něčem normálním a lidském, jako je vzájemná blízkost a důvěra, dost vynikla, i když jen na chvíli. Postavě Mii to přidalo na důvěryhodnosti a lidskosti, která by se jinak musela nutně rozplynout v tom, co zažívala při učení na Čepel. K její osobnosti svým způsobem seděly. Popisovaný sex tedy není hlavním důvodem, proč bych knihu do YA nezařadila, i když souhlasím s tím, že by se nakladatel měl držet žánrového zařazení z originálu nebo na lechtivější či násilnější obsah upozornit aspoň vzadu na přebalu.

Jestli hlavní hrdinka něco není, tak naivní princeznička a slečinka, která ke všemu přijde tak nějak mimochodem a všechny plány jí pěkně pohodlně klapnou. Není ani hezká tvářička. Za to je však mimořádně nelítostná potvora a talentovaný vrah.  To, že je vyvolená Temnotou se v jejím povolání taky hodí, neznamená to ale, že by snad měla nějaké výsady nebo se jí dostalo něčeho jen tak zadarmo. V Rudé církvi si při učení musela oddřít svoje úplně stejně, jako všichni ostatní. Výhodu měla pouze jedinou – její společník stínový kocour pan Laskavý dokázal pít její strach, což se vrahovy může dost hodit. U Mii jsem nikdy nezapochybovala, že je vrahem. Její povaha byla vykreslená dost přesvědčivě a neměla „princeznovské“ odchylky jako u jiné, trochu známější knižní vražedkyně.

Oproti nejistému začátku jsem byla později dost překvapená, jak moc mě příběh dokázal strhnout. Zdá se, že si dost potrpím na školství různého druhu, protože knihy ze školního prostředí mě baví (upírské, čarodějnické i vrahounské). Tady je sice výuka poněkud… jak to říct… zaměřená na speciální dovednosti, ale tím lépe. Některé situace se ve společenství vrahů mohly zdát trochu dětinskými, ale oni jsou přeci jen děti. I když víc otřískané životem, drsnější a vražedně nebezpečné.

Celkově mě příběh zaujal a další díl si přečtu. Není to sice nejlepší kniha, kterou jsem kdy měla v rukou, ale zároveň je hodně dobrá a stojí za přečtení.


O knize:

Autor: Jay Kristoff

Série: Nikdynoc (1. díl)

Překlad: Adéla Michalíková

Vydal: CooBoo

Rod vydání: 2019

Počet stran: 506




2. 5. 2021

Čajovna v Tokiu

 




Knihu jsem se rozhodla přečíst si na základě předchozí dobré zkušenosti s Hotýlkem na Islandu a také mě hodně lákalo prostředí. Přeci jen těch knih ze současného Japonska jsem zase tolik nepřečetla, (romantickou jen jednu a ještě historickou) a navíc už mám jistotu, že autorka dokáže prostředí krásně vystihnout.

 

Anotace:

Popadněte cestovní pas a vydejte se do země mrakodrapů, tradičních chrámů, čajových rituálů a rozkvetlých sakur. Užijte si romantiku s šálkem lahodného čaje a nechte se unášet příběhem, který si vás získá od první stránky.

Fiona je vášnivá fotografka, má cestovatelský blog a už dlouho se touží podívat do Japonska. Když vyhraje čtrnáctidenní cestu do Tokia, má pocit, že se jí splnil sen.

Jenže na místě s hrůzou zjistí, že jejím průvodcem je muž, který jí před deseti lety zlomil srdce – přitažlivý a úspěšný fotograf Gabe.

Čas strávený s Gabem je pro Fionu zpočátku za trest. Fotograf jí dává najevo, jak ho obtěžuje, že se jí musí věnovat. Tři generace místních žen ji ale přijmou mezi sebe a Fiona v jejich domě a rodinné čajovně nachází lásku a vřelost, která jí schází. Užívá si s nimi piknik pod sakurami, poznává pravý japonský čajový obřad. A právě díky nim se jí postupně vrací sebevědomí, které jí dávný incident pořádně pochroumal.

Mezitím k sobě s Gabem při toulkách Tokiem pomalu nacházejí cestu a začíná to mezi nimi znovu jiskřit…
 


Někdy se ve vašem životě objeví někdo, kdo vás nejdřív vynese do zářivých výšin probouzející se lásky a potom zahodí až na úplné dno. Přesně to se stalo mladičké Fioně ještě na vysoké škole a poznamenalo to její sebevědomí na dlouhé roky. Teď už dospělá Fiona přijíždí do Japonska jako výherkyně fotografické soutěže. Získala pobyt zde a jako mentora a průvodce jednoho z nejlepších fotografů. Strašně se na pobyt těší a zároveň je i trochu nejistá – jejím úkolem je totiž vytvořit fotografie, které budou později vystaveny v Londýně. Ještě že jejím mentorem je vynikající fotograf! S ním se opravdu nemusí bát, že by inspirace nepřišla a neukázal jí zajímavá místa, kde může fotit.

Jenže už na letišti dostane její už tak křehké sebevědomí další ránu. Původní mentor musel z rodinných důvodů odříct a poslal za sebe náhradu. Jejího bývalého učitele a nešťastnou lásku Gaba, také velmi známého a úspěšného portrétního fotografa. Právě on byl tím, kdo ji kdysi vynesl na nebe a nechal spadnout. Naštěstí se zdá, že už si ji nepamatuje a ještě ke všemu jí dává najevo, jak moc je mu na obtíž…

Je vůbec možné, aby ji takový člověk něco naučil? A jak vydrží po jeho boku po celou dobu japonského putování?

 

Autorka spojuje ve svých knihách dokonalé kouzlo romantiky a neznámých krajů. Toto spojení ještě umocňuje zážitek z obojího, protože jak známo, všichni tak nějak doufáme, že jinde je tráva zelenější a tudíž tam i květiny lásky lépe pokvetou než v naší běžné všednosti.

Krásná obálka úplně lákající k přečtení je u této série už naprostou samozřejmostí. Celá kniha díky ní a příjemnému formátu úplně nutí vzít ji do ruky a začíst se. Obálka je jednoznačně součástí zážitku a v nakladatelství to nepochybně dobře vědí. Drží se tedy stejného stylu a ještě tím zvyšují chuť mít v knihovně pěkně pohromadě celou sérii. S Caplinovou tedy neuděláte chybu nejen po stránce vzhledu, ale i pokud toužíte po příjemné oddechové romantice spojené s poznáním cizích krajů a zvyků.

Tahle autorka prostě ani v jednom bodě zklamat nemůže, když vím, co mám čekat. Vůbec nevadí, že už od začátku je jasné, co bude následovat, že příběh dobře dopadne a že jede přesně podle „staré harlekýnkovské šablony“. Naopak! Já osobně čtu tyto knihy právě proto, že vím, jak všechno bude a že se dočkám šťastného konce. Romantická linka byla tentokrát hodně jemná záležitost. To ale neznamenalo, že by nestála za to, jen tu nevířily tak žhavé vášně jako posledně. Mezi hrdiny bylo utvořeno příjemnější pouto, pohodovější a uvolněnější a vznikalo trochu pomaleji – což je pro mě plus. Dalo se mu pěkně věřit, dokonce i předchozí antipatie byly pochopitelné a přechod k lásce uvěřitelný. Prostě se ty city z minulosti někdy nechtějí nechat přesunout do škatulky uzavřeno. Autorka ubrala malinko i na sexuálních scénách, což z mého pohledu vůbec není na škodu. Zbývá aspoň prostor pro představivost.

Romantika byla příjemně zarámovaná prostředím Japonska. Líbil se mi zdůrazněný kontrast mezi moderním a tradičním Japonskem. Vedle shonu velkoměsta tu byl i klid japonských zahrad a svatyní. Vedle moderních restaurací se prezentovaly i tradiční čajovny.

Nejdřív, jak Fiona začala poznávat japonskou kulturu, jsem měla z textu pocit přehnaného mentorování. Jako by autorka chtěla ukázat, kolik toho ví, vysvětlovala i notoricky známé věci a z mého pohledu to šlo trochu na úkor příběhu. V její minulé knize (Hotýlek na Islandu) jsem nic takového nevnímala. Naštěstí tohle nejisté začítání brzo pominulo a příběh si mě dokázal získat – jak jsem ostatně očekávala.

Najít vztah k postavám, obzvlášť domorodým, mi taky chvíli trvalo. Byly tak hodné a uctivé (až na Gabea), že na mě působily neupřímně – hlavně tedy japonské dámy, u nichž byla Fiona ubytovaná. Přeci jen my evropané jsme zvyklí na určitý odstup mezi cizími lidmi a jsme asi poněkud nedůvěřiví, když se k nám někdo chová srdečně, aniž by nás znal. Fionu jakoby její hostitelky snad okamžitě přijaly do rodiny. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila, že toto je v Japonsku zřejmě normální a že se nejedná o hru nebo přetvářku, která by nějak byla součástí děje (musím přestat číst psychothrillery :D ). Fioniny hostitelky – matka s dcerou a vnučkou – měly opravdu krásný vztah, plný sounáležitosti, úcty a porozumění. I když se v názorech rozcházela nejmladší generace s tou nejstarší :) ale to je asi normální všude. A Fionu prostě automaticky zahrnuly do tohoto uspořádání.

Oba hlavní hrdinové řeší krom fotografování a vzájemné nutné spolupráci i spoustu soukromých trablů. Ona se potýká se svým sebevědomím, minulostí a taky s nároky své hypochondrické a na pozornost náročné matky. On je stále tak trochu ve vleku bývalé přítelkyně, která ho využila a odkopla. To, že ho odkopla, jí ale nebrání občas ho využívat dál, což jemu způsobuje ztrátu inspirace a schopnosti intuitivně pracovat a fotit – zkrátka bývalá Múza odhání všechny současné.

V této sérii bývá obvyklé, že při čtení poznám něco málo nejen o konkrétní zemi, ale i místní zvyky, tradice a v neposlední řadě také jídlo. Toto je myslím hlavní důvod, proč vůbec nevadí pořád stejná šablona vztahů mezi postavami. Zasazení pokaždé do jiného a neokoukaného prostředí strašně moc pomáhá tomu, aby byl příběh svěží a nový, i když jde pořád o totéž. A to my, čtenáři Caplinové, chceme.

Bonusem je i to, že knihy na sebe nenavazují a je tedy úplně klidně možné číst jen o těch místech, které si čtenář vybere. Jen je tu jisté (a to dost velké) nebezpečí, že si pak stejně bude chtít přečíst i ty ostatní :)

 

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud sérii ještě neznáte a láká vás začít právě touto knihou, najdeteji zde. Celá série je pochopitelně k mání také.

 



O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (6. kniha)

Překlad: Michaela Klevisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021Počet stran: 328


Další knihy autorky na bloGu:

Hotýlek na Islandu


28. 4. 2021

Půlnoční slunce

 


"To, že ji miluji, mi nezabrání v tom, abych ji zabil..."




Na knihu jsem se těšila od dob, kdy jsem po ní pátrala po přečtení na net uniknuvšího a v překladači neuměle přeloženého úryvku. Edwardův pohled na celou věc se mi zdál jako lákavé zpestření příběhu a tak jsem měla fakt radost, když jsem zjistila, že kniha je dopsaná a vyjde v normálním a čitelném překladu. Jenže ouha…


Anotace:

Osudové setkání Edwarda Cullena a Belly Swanové obrátilo oběma život vzhůru nohama. Až dosud jsme jejich dramatický vztah znali jen z dívčina vyprávění, ale teď nadešel čas na Edwardův pohled. Co vše jeho shledání s nevinnou Bellou způsobilo? Jaké pocity ho ovládly? A jak mohl následovat své srdce a zároveň svou lásku stahovat do světa plného nebezpečí? Nejslavnější upíří romance se vrací v temně velkolepém stylu a má pořádně nabroušené špičáky.

 

 


Příběh byl přesně takový, jaký bych asi očekávala a přece mě autorka dokázala překvapit tím, jakou podobu může láska nabrat v mysli upíra, který na jednu stranu působí jako dost vyzrálá osobnost a na stranu druhou (co se myšlenek týká) spíš jako psychopat.

První díl známé ságy Stmívání tentokrát vyprávěl Edward a já jsem tak měla přímý náhled do mysli posedlého šmíráckého upíra s mírnými emo sklony. Jenže tohle je kniha, která má něco nostalgicky přitažlivého do sebe, i když původně je to spíš kniha pro mladší holky – což je mi ale úplně jedno (mladá duchem, nebo tak něco :)). Půlnoční slunce je sice pořád romantický text, ale s pořádně temným nádechem, který mu dal právě zamilovaný krvesaj bojující se svou přirozeností. Láska v jeho podání měla spíš podobu trochu až děsivé posedlosti smíchané se strachem a neodolatelnou potřebou kontroly. Vlastně to mělo do lehké romantiky pořádně daleko. Rozhodně to byl pořádný rozdíl oproti původnímu Stmívání.

A jaké tedy bylo čtení?

Trochu se to táhlo, protože Edward má sklon moc přemýšlet a hodně se ve věcech babrat. Na druhou stranu tohle přemýšlení bylo dost v souladu s jeho povahou takovou, jaká byla vykreslená. Prakticky pořád přemýšlel hlavně nad morálkou a nad svým právem na štěstí s lidskou ženou s vědomím, že ji ohrožuje. Popisy jeho laskomin na Bellinu krev, bolest pokušení a probouzející se cit a dilema z toho plynoucí, byly zpracovány opravdu detailně.

Stalkerská část jeho povahy byla taky zachycená více než věrohodně a trochu mi tím neustálým (patologickým) strachem o Bellu lezl na nervy. V původní knize to z pochopitelných důvodů nebylo zase tak patrné. Tady byl vnor do Edwardovy podivnosti (posedlosti?) skutečně hluboký a dost přesvědčivý. Když jsem konečně viděla jeho stránku příběhu, šel z něj trochu strach. Paní autorka prostřednictvím Edwardových myšlenek neustále připomínala, že vztah člověka s upírem není zase taková bezpečná pubertální romantika.

Možná (spíš určitě) té filosofie, strachů a neustálého přemílání těch samých myšlenek bylo trochu moc. Taky Edwardův strach o Bellu byl příliš vyhnaný na ostří nože a číst o tom pořád dokola nebylo úplně záživné a příjemné. Chápu, že ho to trápilo denně, ale v rámci přístupnosti čtenáři a lepší čtivosti bych trochu ubrala. Přeci jen čtenáři Stmívání úplně neočekávají téměř filosofické dílo plné strachu, viny, posedlosti a upířích morálních dilemat, ale spíš romantiku a oddanost – a to se tu trochu ztrácelo. Je ale pochopitelné, že Bella to ve svém příběhu cítila jinak a vlastně oceňuju, že Edwardův pohled byl tak výrazně odlišný a zatížený úplně jinými pocity a problémy.

Půlnoční slunce doplnilo nějaká bílá místa v životech Edwarda a rodiny Cullenových z pohledu Edwardových vzpomínek na doby minulé. Dozvěděla jsem se, jak se dala rodina dohromady a některé věci z jejich současného života, které v knize vyprávěné Bellou prostě být nemohly. Taky nebylo vynecháno Edwardovo vzpurné období, kdy od Carlislea odešel a hrál si na spravedlnost. Daleko významnější roli dostal třeba i Jasper, o němž bych si (ve světle nových poznatků) ráda přečetla samostatnou knihu. Jeho a Alicin životní příběh se mi zdá ještě zajímavější než Bellin a Edwardův.

Příběh jsem si docela užila, i když už jsem hodně mimo cílovou kategorii. Možná by ani nevadilo, kdyby byl o kousek kratší nebo autorka věnovala více pozornosti akčním scénám a text tak vyvážila a dodala mu rychleji plynoucí momenty. Takto bylo mnohem víc Edwardových úvah a vzpomínek, které děj spíš brzdily. Dokonce i v těch akčnějších okamžicích v závěru knihy bylo jeho úvah až moc – z pohledu Belly se toho prostě dělo mnohem víc. Celá kniha se odehrávala v Edwardově hlavě a okolní prostředí moc prostoru nedostalo.

Ke konci jsem u sebe zaznamenala trochu ztrátu zájmu a chuť rozečíst i něco jiného, ale ne chuť knihu odložit kvůli její délce nebo opakování upířích duševních muk. Problém totiž ležel úplně jinde než v rozsahu knihy. Požitek při čtení byl tentokrát velmi pokažený a to z následujících důvodů:

Strašně neobratný překlad.

Některé věty nedávaly úplně smysl. Někdy byla použita ne úplně vhodná slova a oproti anglickému originálu měla některá slovní spojení úplně jiný význam, než jak byla přeložena. Nebylo by od věci svěřovat texty zkušeným překladatelům nebo dát nezkušeného překladatele do komba s velmi zkušeným redaktorem. To ovšem není případ této knihy.

Nedostatečná nebo chybějící redakční práce

To souvisí s předchozím bodem, protože redaktor dost zkušený by to nejspíš chytil. Nebo redaktor, který by měl na práci dostatek času? V knize bylo poměrně velké množství rušivého hnusu: chyby, překlepy, výrazy za lomítkem ve stylu „nehodící se škrtni“ (strana 224), našla jsem záměnu ji/jí, chybu shody podnětu s přísudkem. Záměnu rodu osob, chybějící slova a věty se špatným slovosledem. A moc dalšího.

Upřímně myslím, že za takovou knihu by se mělo nakladatelství stydět! Když už za ni chce více než pět set, měla by kvalita odpovídat. A vůbec – práce by měla být co nejlepší i kdyby kniha stála dvě stovky. Chápu, že chtěli rychle knihu vydat, ale já osobně bych raději posečkala pár týdnů a dostala za své peníze kvalitně zpracovaný text. Pokud si budu někdy kupovat knihu od Egmontu, půjdu si ji předem důkladně prolistovat, abych zase nedostala podobnou… práci.

Měla jsem chuť jít knihu vrátit a počkat si na nové, lépe udělané vydání. Ale kdo ví, jestli bude. Půlnoční slunce si nakonec asi nechám i tak, ale zklamaná teda jsem a těžko říct, jestli si ji ještě někdy přečtu. Chudák autorka!


O knize:

Autor: Stephenie Meyer

Série: Stmívání (5. díl)

Překlad: Lucie Teplá

Vydal: Egmont

Rok vydání: 2021

Počet stran: 720




18. 4. 2021

Čtvrtletka I. 2021

 



leden


moc příjemný měsíc nebyl. V práci se všechno obrátilo a začmodrchalo, probíhá změna nejvyššího vedení i celková změna prostě všeho a všechno je jeden velký chaos, takže nebyla moc chuť na čtení ani na psaní. Nakonec jsem ale nějak zbastlila obojí, i když v míře nijak hojné a přiznávám, šlo to ztuha. Se čtením jsem si vedla poněkud lépe a upřímně nechápu, proč nepíšu. Asi mě odrazuje nedostatek času, protože chuť je a vím i co bych – dokonce jsem objevila nové dva příběhy z mého světa. Jenže otevřít si to třeba jen na hodinu… jen mě potom štve, když musím končit. Nicméně věřím, že se to otočí :) Třeba jen leden prostě není můj měsíc. Nebo jsem mistr na debilní výmluvy :)

Každopádně jsem se aspoň dočkala sněhu, který mi zpříjemnil nejen cesty do práce a z práce, ale i ranní běhání. Je to hned lepší než bláto nebo nudná zimní šeď, na kterou jsme tady zvyklí.

V rámci akce „dělej si radost v debilní době“ jsem spáchala nějaké ty předobjednávky, takže příští měsíc se můžu těšit na jednu žhavou novinku a na jednu lákavou stařinku a jednu staronovinku v březnu, v níž se vrátím do příběhu, který se mi líbil v mladších časech :)

A ještě jedna zajímavá věc: Začala jsem rok s tím, že knihy, které přečtu, něčím mě zaujmou a baví, jsou na databázi v modrých číslech. Zajímavé.

Přečetla jsem:

Papírové: Spátv moři hvězd*, Kráska a geek, Případ alchymistovy dcery*, Hon na střízlíka*, Víš, že tě miluju?

E-knihy: Americkáprincezna *(R),


Nováčci v knihovně


Uteč! - podařilo se mi vyhrát na FCB Čteme české autory. Jasný důkaz, že štěstí se musí někdy unavit a usednout, i když jde zrovna kolem mě :)

Knihy ve spolupráci:

Americká princezna – e-kniha od Palmknih. Můj názor najdete zde.

Moc děkuji!

Nákupy:

Soumrak království, Jaro rebelů – série, která mi byla doporučena. Sice vyprodaná, ale bazary to jistí :)

Ikabog – jsou knihy, které si člověk nechce nechat ujít.

Zaslíbená – váhala jsem dlouho, ale podle názorů myslím, že mi sedne, i když většině spíš nesedí.

Reborn, Krev dvojčat: Bitva trpaslíků, Čarodějné znamení, Krev železného stromu, Snílci, Dokonalá – vše z Dobrovské výprodeje, pěkně po stovečce :) nekup to, když to už dlouho chceš a čekáš jen na ten výprodej

 

Celkem 6 přečtených knih, 2.352  stránek a koupeno 10 nováčků.


 



únor


V únoru se mi povedlo nalít trochu víc energie do psaní na bloG a pomalu si stanovím nový psací režim. Rozhodla jsem se pandemickou rezignaci na cokoli konečně přerazit tvůrčí činností. I když situace v práci stále tvůrčí činnosti moc nepřihrává, nemůžu očekávat zlepšení dřív, než tak za rok, až se novoty usadí a přestanou naskakovat nové nedotaženosti. Takže zbývá možnost to prostě přerazit. V tomto kontextu si taky vybírám na čtení čím dál víc spíš oddechových knih, které nezabírají už tak přetaženou kapacitu zlenivělého mozku téměř obrostlého mechem a pavučinama.

Záliba v předobjednávkách se mě stále drží. Tento měsíc jsem si dopřála dvě novinky, které vyjdou v tom následujícím. Záliba v běhu mě, vzhledem k úporné ledovici, poněkud opustila.

Taky jsem se konečně pustila do čistky knihovny a knihy, které už opravdu nebudu číst, nemilosrdně posílám dál do světa. Člověk nemůže mít doma všechno a tak si nechám jen oblíbené, k nimž se vracím, ty, které si někdy ráda přečtu znova a ty, které mají tak nádherné obálky, že se jich nevzdám :) Takže na mém bazáči na DK asi sem tam něco přistane. Někdy je to sice těžké rozhodnutí, ale není zbytí. Místa se nedostává a spousta věcí lze pořídit i do čtečky – to teď ostatně chci dělat u knih, kde mě obálka zase tak neuchvátí nebo u oddechových.


Přečetla jsem:

Papírové: Ukradenýpříběh *(R), Víš, že tě potřebuju?, Víš, že mi chybíš?, Moře rzi, Stmívání, Zaslíbená*, Černá čarodějka, Květ železného stromu

 

Nováčci v knihovně


Knihy ve spolupráci:

Ukradený příběh – od Nakladatelského domu Grada. Můj názor najdete zde.

7 klíčů - od Nakladatelského domu Grada. Můj názor najdete zde.

Pod dohledem – také od Nakladatelského domu Grada. Můj názor zde.

 

Moc děkuji!

 

Nákupy:

Aurora povstává – tak dlouho mě lákali a doporučovali, až prostě…

Dědictví krve – první z letošních neodolatelných novinek.

 

Celkem 8 přečtených knih,  2.968 stránek a koupeny jen 2 nové knihy.


 



březen


za kamna vlezem. Kamna nemám, ale chuť by byla :) Místo válení za kamny jsem pořídila švihadlo a začala opět s běháním, které bylo přerušeno tradičním brněnským únorovým náledíčkem. Rozhodla jsem se taky vyzkoušet novou knihu o fitness tréninku, abych měla něco nového, co mě trochu probudí ze zimního spánku. Stereotyp současné vězeňské doby moc nepomáhá kreativitě a dobré náladě – aspoň teda myslím. A já už letos fakt chci dopsat Gambit. Zdá se, že čím víc se blížím ke konci, tím hůř to ze mě leze :). Navíc už se mi honí v hlavě plán na letošní NaNo a nechce se nechat zapudit :D

Ze seriálů přišla řada na ruské klasiky. Vojna a mír byla překvapivě dobrá, můžu jen doporučit všem, komu se do těch tlustých bichlí moc nechce. Více západním směrem se pak můj seriálový vkus posunul se seriálem Američtí bohové. To taky nebylo špatné, jen se připravte na to, že o akční sérii úplně nejde.

Čteníčko bylo moje potěšeníčko, na tom se sotva něco změní. Navíc můj výběr doma je tak rozmanitý, že se vždycky najde nálada na něco, co v knihovně mám. Problém je spíš takový, že mám chuť na více knih zároveň a navíc mě ještě velmi hojně zásobila Grada :) Slupla jsem taky dlouho očekávané Půlnoční slunce a k mému zklamání nebylo čtení moc příjemné. Strasti mi působil jednak ne moc kvalitní až skoro hrozný překlad a fakt špatná redakční práce. Škoda u tak drahé knihy. Poslední dobou se to stává u „žhavých“ titulů, se kterými se spěchá, tak často, že bych si snad měla zvyknout. Ale na toto si zvykat nechci! Naštěstí mi chuť vylepšily ostatní, o hodně lépe udělané knihy.

V akcích jsem měla štěstí na doplnění dvou sérií, u nichž mi chyběl už jen poslední díl. Obzvlášť z kompletního Cronina mám radost. A protože březen je tradiční měsíc plný novinek, nějak se mi ty nákupy a předobjednávky rozrostly :) No co…


Přečetla jsem:

Papírové: 7klíčů *(R),  Křiváci, Půlnoční slunce, Víno a čáry *(R),  Bridgeronovi: Vévoda a já, Květy smrti *(R), Spát v moři hvězd II., Pod dohledem *(R)

 

Nováčci v knihovně


Knihy ve spolupráci:

Víno a čáry – od Nakladatelského domu Grada. Můj názor k přečtení tady.

Květy smrti -  od Nakladatelského domu Grada. Můj názor zde.

Čajovna v Tokiu – od Nakladatelského domu Grada

Trénuj jako výsadkář – také od Nakladatelského domu Grada

Moc děkuji!

 

Nákupy:

Půlnoční slunce – jak bych mohla odolat možnosti návratu, když původní sérii jsem přečetla na jeden zátah.

Bridgertonovi: Vévoda a já – seriál se mi líbil, tak jsem se rozhodla zkusit knihu

York: Stínová šifra – myslím, že to bude dobré. Anotace  tak rozhodně zní.

Projít ohněm – prý kniha kulhánkovitého typu. Něco takového zrovna potřebuju.

Dracul – dočkala jsem se akce a musela být moje. Upíry můžu.

Osud Tearlingu, Město zrcadel – doplnění sérií v luxoří akci.

Spát v moři hvězd II. – první část byla skvělá a na pokračování se dost třepu.

Instant karma – zaujala oddechovkovým tématem a autorka je zárukou dobrého psaní.

 

Celkem  přečtených 8 knih, 3.080 stránek a koupeno 9 nováčků.


 



čtvrtletí celkem?


 Celkem 22 knih a 8.400 stran. Koupila jsem „jen“ 21 knih.


Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. Nebo v albech na FCB tady.

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde.

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Palmknih a Nakladatelského domu Grada najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!



závěrem


Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Moje díky si zaslouží také Nakladatelský dům Grada za důvěru a také již dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

 


11. 4. 2021

Pod dohledem

 




Přemýšlím, co bylo tím impulzem, který mě přiměl knihu chtít. Nevím. Nejspíš něco v anotaci, co přispělo k pocitu, že příběh bude něco výjimečného. Posuďte sami:


Anotace:

Melville Heights patří k nejhezčím čtvrtím v Bristolu. Na takovém místě se přece brutálně nevraždí. Jenže… každý tu má svoje tajemství. A každý je trochu pod dohledem.

Toma Fitzwiliama, ředitele školy, mají všichni rádi, i jeho nová sousedka Joey Mullenová se do něj rychle zamiluje. Je přesvědčená, že o jejím poblouznění nikdo neví, jenže Tomův syn Freddie bedlivě sleduje dění v blízkém okolí a neunikne mu, že se Joey vůči jeho otci chová zvláštně.

O pár ulic dál bydlí studentka Jenna, která má podezření, že ředitel není až tak bezúhonný, jak se zdá. Projevuje nezvyklou náklonnost její nejlepší kamarádce a Jennina máma je přesvědčená, že jí Fitzwilliam ztrpčuje život.

A už dvacet let před těmito událostmi se jistá školačka v tajném deníku vyznává z lásky ke svému pohlednému mladému angličtináři…
 


Na začátku příběhu je mrtvola. Neví se čí, neví se, kdo je vrah ani jaký mohl mít motiv. To všechno se postupně rozkrývá v pomalu se vyvíjejícím dramatu jednoho maloměsta, kde každý vidí každému do talíře. A někteří se do cizích talířů koukají s náramnou chutí. Paní autorka pomalu odhaluje životní příběhy, povahy a způsoby jednání svých postav. Vztahy a napětí mezi nimi zvolna a skoro nenápadně gradují až ke strhujícímu odhalení na konci.

Středem všeho dění je ředitel místní školy Fitzwilliam. Je expertem na tahání škol z krizí všeho druhu a přesně z tohoto důvodu byl povolán právě sem do Bristolu a usadí se v lepší čtvrti Melville Heights. Spolu s ním se přistěhovala i jeho nezapadající manželka a syn Freddie s divnými návyky šmírovat sousedy a dělat si o jejich životě přesné záznamy. Ředitel Fitzwilliam je sice hvězda všech ředitelů, charismatický starší muž a člověk, kterého všichni obdivují. Zároveň má však podezřele blízko ke svým studentkám a jeho chování k nim je tak přátelské, že to působí až oslizle vzhledem k jeho věku. Jeho žena je typická stepfordská panička, která udělá manžílkovi pomyšlení, jen místo elegantních šatů se objevuje spíš v běžeckých soupravách.

Kousek od nich bydlí rodina Jacka Mullena. V domě s ním a jeho těhotnou manželkou žije i jeho poněkud osobnostně nestabilní sestra Joy Mullenová se sklonem zamilovávat se snadno do nesprávných mužů a taky její manžel Alfie. Zástup podivných postaviček uzavírá studentka místní školy Jenna a její matka trpící nejspíš celou škálou psychických onemocnění a posedlá myšlenkou, že je záměrně šikanovaná celým světem. Je druhá, krom Freddieho, která má víc než přehled o tom, co se ve čtvrti děje.

Mám pocit, že je úplně neuvěřitelné, kolik podivných lidí s různými poruchami osobnosti se sešlo v jedné slušné a na první pohled nudné čtvrti. A zároveň mi to připadá úplně reálné. Přeci jen – kolik toho člověk běžně ví o svých sousedech, pokud se vyloženě nezajímá nebo nemá nějakou nezdravou „sledovací“ posedlost? Většinou každého napadne, že nic, ale když se zamyslí, přeci jen je tu něco… A právě tahle drobná „něco“ dělala knihu tak zajímavou a uvažování postav, které si všímaly víc nebo těch, které si naopak nevšímaly vůbec, bylo neodolatelné sledovat. Někoho přiměla k posedlosti ostatními nemoc, někoho nezvladatelná vášeň a někdo měl úplně jiný motiv. Někdo byl vrah. A v běžných denních událostech ve čtvrti, které se staly tři měsíce před nálezem těla, jsem měla odhalit, kdo jím je.

Kniha je téměř neodložitelná. V krátkých kapitolách se střídají pohledy na jednotlivé postavy. Právě tyhle krátké úseky jednotlivých pohledů nutí číst dál, aby se člověk dostal k tomu, co ho zaujalo, jenže mezitím zaujme zase další úsek děje – kapitoly jsou skvěle poskládané, aby se příběh sbíhal opravdu postupně. Od všech obsazených se vždy získala nějaká zajímavá informace, i když mi třeba došlo až později, co mi to prozradili nebo co nechtěně vyplulo na povrch. Mezi kapitolami jsou navíc vloženy krátké úseky policejních výslechů některých postav a na tom je ukázáno, kdo je podezřelý a jak se seběhly události oné kritické noci, kdy někdo z lidí, které jsem postupně poznávala, přišel o život. Upřímně bylo hned několik kandidátů, které by mi nevadilo vidět mrtvé. Zasloužil by ředitel Fitzwilliam za své laciné slizáctví, Joey za to, jak mě štvala a další. Těmhle dvěma jsem nejvíc přála obsazení do role mrtvoly. Každopádně každá z postav měla motiv i povahu na to někoho oddělat, takže mrtvola i vrah mohl být kdokoli z nich. Paní autorka vytvořila své charaktery tak dovedně, že jsem až do poslední chvíle podezřívala nepravého.

Většinu času nebyla kniha vyloženě napínavá. Spíš se jednalo o zdařilou studii povah, poruch osobnosti a vzájemnou interakci mezi postavami žijícími na jedné ulici. Napínavost tomu dodávala hlavně skutečnost, že jsem od začátku věděla o mrtvole a že onou obětí byl někdo z těch, s nimiž jsem se na stránkách seznamovala. Paní autorka vytvořila dokonalý spletenec, v němž měl ústřední roli zápisek zamilované školačky na začátku knihy a jistá událost, která se stala už dávno. Podařilo se jí vzbudit u mě chuť doslova vyšmírovat další podrobnosti toho případu a hlavně podrobnosti života jejích postav. Chvílemi jsem úplně zapomínala, že se v ději blíží okamžik, kdy tu bude mrtvola. Bavilo mě odhalovat skrytá tajemství těch lidí, sledovat jejich ne úplně dobrá rozhodnutí nebo i ta dobrá. Škodolibě mě těšilo, když na někoho z neoblíbených vyplavala nějaká špína. Ošklivé ode mě? Určitě! Zábavné? Náramně :)

Pokud máte rádi zajímavé postavy, jděte určitě do toho. Nebudete litovat. Na postavách tahle kniha stojí a jejich poznávání je skvělé.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud se chcete začíst, seženete knihu zde.




O knize:

Autor: Lisa Jewellová

Překlad: Milan Lžička

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 376




3. 4. 2021

Květy smrti

 





Jedovaté kytky jsou dost zajímavé, o tom nemůže být sporu. A co teprve, když ty nejukrutněji jedovaté pěstuje na střešní zahradě v Londýně jedna podivínská profesorka a jako na potvoru v tom samém Londýně někdo umře na podivnou otravu rostlinným jedem. Neříkejte, že byste si to nechtěli přečíst. Já jsem chtěla.


Anotace:


Pronikavý výkřik v poklidné londýnské ulici naruší tiché sobotní odpoledne a spustí sérii událostí, které hluboce ovlivní život jedné náhodné přihlížející.

Eustacia Roseová je profesorkou botanické toxikologie. Doma se s úzkostlivou pečlivostí stará o rozsáhlou soukromou sbírku jedovatých rostlin. Každý den se řídí přísnou a neměnnou rutinou, kdy pečuje o své rostliny, protože v případě sebemenší neopatrnosti jí hrozí reálné riziko smrti.
Eustacia žije sama a každý den připomíná ten minulý. Až do chvíle, kdy z protějšího domu uslyší výkřik a neodolá pokušení zjistit, co se stalo.

Prostřednictvím svého dalekohledu je vtažena do života mimořádně krásné ženy. Brzy zjistí, že se okolo ní pravidelně objevuje několik mužů a postupem času začne tyto muže studovat a vést si záznamy o jejich návštěvách. Počíná si přitom s vědeckou přesností. Každému z nich přidělí přezdívku podle rostliny, jejíž jed má stejný toxický účinek, jaký mají oni na mladou ženu. A postupně si začíná uvědomovat, že je její povinností ji před těmito muži chránit – stejně jako by chránila vzácnou rostlinu ve své sbírce.
Když ale posléze dojde k vraždě, jež má se životem mladé ženy přímou spojitost, a navíc se ukáže, že vražednou zbraní byl jed exotické rostliny, Eustacia se stává podezřelou ze zločinu, který nespáchala.

Aby však dokázala svou nevinu, musí se nejprve vypořádat s démony své vlastní minulosti.

 

Květy smrti je jedna z těch zajímavějších knih nejen po stránce zápletky a „vražedné zbraně“, ale hlavně po stránce zpracování postav a především osobnosti hlavní hrdinky.

Jestli kdy nějaká postava vykazovala znaky podivínství a nezdravé posedlosti, je to právě profesorka Eustacia. Ono její nestandardní chování  i vysvětlení má, ale to neznamená, že to postavě přináší nějaké sympatie a že si přízeň čtenáře získává lehko – všechny důvody její zvláštnosti se v knize vynořují velmi pomalu a o to víc (tou odtažitostí a rozvláčností) umocňují pocit, že profesorka si jen tak někoho k tělu nepustí. Zajímavá však rozhodně byla a paní autorce se povedla napsat skutečně divná a zároveň svým způsobem okouzlující hlavní hrdinka. Od začátku jsem měla trochu strach, že právě kvůli tomu jejímu svérázu úplně kamarádky nebudeme. Ale nakonec se mi dostala pod kůži.

 Líbilo se mi, jak byla profesorka přesvědčivě neschopná normální komunikace s objektem své posedlosti i dalšími lidmi. Svět mimo její soukromou jedovatou zahrádku pro ni byl nepřátelským místem a tak do něj moc často nechodila. Udržovala si svou denní rutinu, nepoužívala moderní vymoženosti a žila velmi osamělý život plný rutiny a přesně dodržovaných zvyklostí – až rituálů. Její způsob oblékání a stylizace do mužské podoby všechno jen doplnila. Postupem času se ukazovalo, že její problémy nejsou až tak úplně jednoduché – rozhodně trpěla silnými úzkostmi, sem tam nějakým tím nutkavým chováním. Měla jsem z ní pocit, že je možná i mírně autistická. Každopádně byla velmi inteligentní. Vycházela víc s kytkami než s lidmi a líbily se jí ženy. Její jediný vztah v životě nedopadl dobře kvůli muži a přišla přitom o mnohem víc, než jen o lásku svého života. Jak říkám, prostě zajímavá osoba s životním příběhem, kterému jsem chtěla přijít na kloub.

I další postavy byly zajímavé a dost osobité. Nad jejich osudy jsem nestačila valit oči. Byly dobře propracované do hloubky – hlavně teda do hloubky jejich horších stránek. Paní autorka se zaměřila na nepříjemnosti života a to, jak to její postavy ovlivní a formuje. Na počátku stál bezohledný, zlý skutek všeho schopného člověka a ten roztočil kolo špatných událostí, až se všechno seběhlo v Londýně. Připadalo mi, že se všechny postavy nacházejí na nějakém druhu dna: lidském, morálním, psychickém…  Všechno dění od minulosti až po současnost na ně mělo dost destruktivní následky. O sympatických postavách se tedy moc mluvit nedá, ale sledovat jejich příběh byl dost zážitek.

Četba s tolikou negativitou by měla být únavná, ale nebyla. Spíš se mi zdála fascinující. Ze začátku jsem trochu měla problém se do knihy ponořit. Musela jsem si zvykat na příliš moc jiných věcí. Jednak tu byla už zmíněná podivnost hlavní postavy. Pak mě trochu potrápil velmi podrobně popisný styl psaní, kdy jsem se dozvídala o prostředí velké detaily a chvílemi jsem měla pocit, že je všeho moc zároveň. Příběhy lidí, kteří měli v knize role, se vynořovaly pomalu prostřednictvím těch popisů. Autorka hodně naznačovala o jejich životě a povahách právě popisem okolí a věcí, kterými se obklopovali. Bylo to nezvyklé a musela jsem si dost informací vytahat mezi řádky a odvodit. Možná tato nezvyklost u mě pochází toho, jaký typ knih většinou čtu. Takovéto množství podobně využitých popisů v nich nebývá a Květy smrti tím připomínaly spíš klasiku. Nechápejte mě špatně, rozhodně to není chyba nebo něco, co by se nedalo číst – připadalo mi zajímavé dozvědět se nejvíc informací o lidech pouze z jejich prostředí ještě před tím, než samotná postava vůbec vkročí na scénu. Jen to trochu zpomaluje ponoření se do děje a vyžaduje mírně větší pozornost. Zato to zvyšuje napětí a chuť do čtení. Celá kniha byla založená na drobných náznacích a rozplétání záhady a to mě bavilo.

Trvalo to sice sto stran než se „něco“ stalo, ale najednou se začaly dít věci a děj cválal kupředu jako splašená herka. V předchozích popisnějších kapitolách byly náznaky z minulosti postav a malé narážky na to, že se spolu postavy nějak znají. Teď najednou se začalo všechno skládat dohromady, a jak mě před tím nic nenapadalo – žádná spojitost nebo vodítko – najednou začalo všechno zapadat do úžasně propleteného celku. Ukázalo se, že příběh je promyšlený do posledního chmurného detailu a najednou se nedalo odolat chuti pokračovat ve čtení a proniknout k jádru té záhady.

Skvěle napínavý příběh doplňovaly i zajímavé detaily. Profesorka měla ve zvyku pojmenovávat si osoby, které ji upoutaly, po jedovatých kytkách. I to přispělo k větší tajemnosti příběhu. A kdybyste náhodou chtěli někdy někoho otrávit, po přečtení budete přesně vědět, jakou kytku si na to sehnat a co se ubožákovi přihodí po aplikaci.

Jako dost věrohodné mi přijde i zapojení profesorky do vyšetřování případu. Nejdříve byla podezřelou a postupně začala policii pomáhat jako expertka-konzultantka na kytky a jedy z nich. Samozřejmě i čmuchala na vlastní pěst s pomocí lidí z okolí. Nikdy to ale nepůsobilo přehnaně. Vždycky byla jen člověkem zvenčí. Nikdy hrdinou, který vše vyřeší za neschopnou policii. I když to nakonec byla ona, kdo vypátral větší část té záhady.

Nepamatuji si, kdy mi nějaký thriller/detektivka přinesl tolik zaujetí, nových informací a chuti rozluštit záhadu dřív, než autorka prozradí, jak to všechno bylo. Vraha i jeho motivaci jsem nakonec odhalila, a i kdyby ne, stejně bych byla se čtením spokojená. Na konci se k tomu všemu přidala ještě otázka co je to vlastně spravedlnost. A zaručuju, že po dočtení nad tím budete ještě chvíli přemýšlet.

Knihu doporučím milovníkům záhadných vražd, které lze pokládat za nehody, zajímavých hrdinů a zápletek, které pořádně potrápí policii. Pokud si nepotrpíte na hnusně brutální zločiny a potoky krve, je toto kniha pro vás – dostanete napětí a zločin, ale žaludek zůstane na svém místě.


 Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud chcete objevit záhadu oběti otrávené rostlinným jedem, knihu seženete zde.



O knize:

Autor: Jill Johnson

Překlad: Boleslav Ryljak

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 320



27. 3. 2021

Zaslíbená

 





O knize jsem slyšela spíš velké špatné a tak přes to, že mě obálka lákala od prvního pohledu, knize samotné jsem se dlouho vyhýbala. Pak jsem se rozhodla, že ji chci i navzdory nepříznivým ohlasům a udělám si vlastní názor. A jo, vyplatilo se to.


Anotace:

Když se král Jameson veřejně vyzná ze svých citů k lady Hollis Briteové, Hollis to překvapí – a nadchne. Koneckonců vyrůstala na zámku Keresken a odjakživa soupeřila s dalšími šlechtickými dcerkami o královu pozornost. Získat si jeho srdce, to je splněný sen. Ale Hollis si brzy uvědomí, že zamilovat se do krále a stát se královnou možná není ten šťastný konec, který si představovala. A když se setká s neurozeným cizincem, který má záhadnou schopnost nahlédnout přímo do jejího srdce, pochopí, že budoucnost, po které opravdu touží, je úplně jiná, než by ji kdy napadlo.

 


POZOR! Tentokrát se spoilerům úplně vyhnout nešlo, pokud jsem chtěla lépe popsat Hollis a její povahu. A to jsem chtěla. Byla to pro mě jedna z nejzajímavějších věcí na knize.

 

Začátek příběhu vypadal slibně a naladil na tu správnou notu života u dvora, krásných šatiček a romantické lásky krále k jeho lady. Vyvolená královská nevěsta lady Hollis Briteová byla lehce naivní, lehkomyslná a docela bezelstná lady - jedna z mnoha u dvora, jejíž ambice nijak zvlášť vysoko nemířily. Jenže všiml si jí král – hezký mladý a především král – takže pro Hollis nebylo tak těžké podlehnout představám, že by se mohla stát královnou. K její smůle však v zemi kde žila, byly královny odjakživa téměř legendami. A na tohle Hollis nebyla stavěná. Byla hezká, dokonce krásná, ale rozumu moc nepobrala a politikou prodchnutý život nebyl to, pro co se narodila.

Hollis všechno brala jako zábavu, životem proplouvala se smíchem a dobrou náladou. Sňatek s králem byla pro ni nejdřív úžasná záležitost z říše pohádek – všechna ta pozornost, lichotky a úžasné dárky! Vždyť právě ona byla vyvolená mezi všemi, takže se nechala opájet příjemným pocitem, že jí král dal přednost přede všemi ostatními. Jenže záhy přišla na to, že to až tak úžasné nebude, že v postavení královny jen těžko bude spokojená - nezdálo se však, že má v této životní volbě na výběr. Jak chcete odmítnout krále, zklamat rodiče i muže, o němž si myslíte, že vás má rád?

Hollis poprvé poznala pocit, že se jí má dostat něčeho o co nestojí. Něco, oč jiné dívky stály, co jí záviděly a jí to připadalo najednou jako zátěž. Odpovědnost a povinnosti se začaly kupit, všechno přišlo rychle a nečekaně a zavalilo ji jako lavina. Na něco takového nebyla připravená, bála se, že vysokým očekáváním nedostojí a uvědomila si, že ani nechce. Možná ještě stát se milenkou, ale královnou… Snít o tom bylo krásné, skutečnost už tolik ne – komu z nás se to kdy nestalo :)

V její povaze prostě nevidím zase takové mínusy, jako všichni ostatní. Naopak se mi zdála přijatelnější než America (Selekce), která byla arogantní, rozmazlená a nerozhodná. To Hollis není. Byla prostě jen naivní holka, žádná superhrdinka, která se zhostí se své úlohy, i když na ni absolutně nemá rozum a předpoklady. Hollis měla aspoň dost sebekritiky, aby vycouvala – nebo spíš dokázala využít první možnosti k úniku. Vlastně jí docela rozumím.

A autorka dobře udělala, že vedla příběh tímto směrem – tedy k tomu, že Hollis královnou být nechce. Stejně bych jí neuvěřila, že z takové povahy, jakou Hollis dala, dokáže na pár stránkách (pár týdnů v ději) vykřesat odpovědnou ženu a rozumnou budoucí královnu. Postava jako Hollis bude potřebovat hodně ran od příběhu, než se z ní stane skutečná osobnost a ne jen upovídaná a veselá hezká tvářička. Navíc, pokud jsem to celé správně pochopila, Jamesona nikdy neměla kdoví jak ráda. Spíš ji oslnilo jeho postavení a představa, že by mohla být mezi lidmi oblíbená a všemi milovaná, jako ostatní královny před ní. Vážně je nutné ji proto odsoudit jako blbku a plytkou postavu? Nemyslím si. To, jak byla popsána, odpovídalo příběhu a jeho stylu a ona se do něj hodila taková, jaká byla.

Když se objevil někdo, u nějž to přeskočilo, postrčil Hollis směrem, kam si sama neodvažovala jít. Že není kdoví jak odpovědná a rozumná jsme si už řekli. Takže se prostě nechá zblbnout. Zrovna u jejího typu povahy bych tomu věřila. Připomínala mi trochu Kateřinu Howardovou – prostě mladá, naivní, impulsivní a naprosto nepřipravená přijmout náročné postavení (vlastně jakékoli jiné, krom toho, co už má). A ve starém králi z Isolte se dala objevit malá podobnost s Jindřichem VIII. To mi bylo sympatické.

Když už jsme u toho s kým to přeskočilo - kauza Silas – krom toho, že měl pitomé jméno, se mi zdál nedostatečně představený. K jeho postavě nebylo možno získat nějaký vztah a moc jsem nepochopila, kde se vzal v Hollis. Nejspíš proto, že byla tak bezelstná a nenáročná, jí stačilo, co nabízel – hezké oči, milý úsměv a vrozenou dobrotu (a cestu ven z hradu). Mně byl ukradený. Našla jsem si jiného favorita, než Silase a v druhém dílu mu budu držet palce :) Vztahu mezi Silasem a Hollis jsem nevěřila a nemyslím si, že on byl tou hlavní romantickou linkou. Vnímala jsem ho spíš jako prostředek, skrz nějž si Hollis uvědomila, co od života chce nebo spíš co rozhodně nechce. To je ale celkem uvěřitelné – hodně lidí to tak má a bez nastaveného zrcadla se nedokáže podívat na jiné možnosti.

Postavy celkově nebyly tak propracované, jak bych od podobně zkušené autorky čekala. Na druhou stranu to pro příběh bylo více méně dostačující a množství postav a rozsah knihy zase kdoví jaké čarování s hloubkou neumožnil. Jsem z těch čtenářů, kterým nevadí občas si domýšlet. Bohužel autorka odflákla některé postavy, které se zdály být v příběhu obsazené do hlavních rolí. Tím mi krásně napověděla, že s nimi netřeba počítat do dalšího děje (a chybět mi nebudou, což možná záměrem autorky tak úplně nebylo). U těch důležitých postav si zase nijak extra nestěžuji, bavily mě.

Příběh také nebyl nijak zvlášť komplikovaný, stejně, jako Hollis sama. Zdá se spíš, že to dobrodružné, napínavé a hmm… vášnivější, se bude odehrávat až v pokračování (a mám své soukromé podezření, jak to dopadne :)). První díl byl příjemně čtivý a docela dost připomínal historickou romanci (i způsobem představení postav), jen bez erotických scén. Vůbec celá romantika byla v knize docela lehčího ranku na poměry v současné YA, skoro bych řekla, že vůbec nebyla. A nebylo to vůbec nepříjemné.

Kniha je takový příjemný a akurátní průměr, který mě osobně bavil. Hollis pro mě byla zajímavou postavou a na druhý díl se těším. Myslím, že by mohl přinést to, co tady chybělo – romantickou linku, která bude k uvěření. A vůbec bych se nezlobila, kdyby byla kniha o trochu delší, pak by autorka získala prostor obout se do toho pořádně, více si pohrát s postavami a rozvinout děj v důležitých scénách. Věřím, že pak by se jejímu příběhu dostalo příznivějšího přijetí.


O knize:

Autor: Kiera Cass

Série: Zaslíbená (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 272