27. 1. 2021

Americká princezna

 


Moderní příběh s leskem královských titulů...





Přiznám se, že na knihu mě nalákala myšlenka na moderní americkou monarchii. Americká kultura a životní styl obyvatel jsou poměrně specifické a já byla zvědavá, jak se do toho podaří autorce napasovat šlechtu a nejspíš tedy i svazující pravidla a etiketu, kterou to s sebou nevyhnutelně ponese. Navíc hrdiny knihy měla být mladá, nastupující generace, od níž se dalo čekat nějaké to rebelování v duchu moderní doby. No prostě byla jsem ZVĚDAVÁ.

 

Anotace:

Po vítězství Ameriky nad britskou armádou nabídl lid generálu Georgi Washingtonovi korunu. O dvě a půl století později jeho rod zemi stále vládne. Čím blíže je okamžik, kdy se má z princezny Beatrice stát první americká královna, tím více ji ta představa děsí. A pak jsou tu druhorození: Samantha a Jefferson. Nikdo s nimi nepočítá, ale láska a intriky prorůstají všemi patry královské rodiny – a kolotoč vztahů, pozlátka a klevet se roztáčí naplno…

 

Ze začátku mi připadal styl psaní takový hodně jednoduchý. Dokonce i na poměry YA. Skoro chyběly nějaké výraznější popisy a nějaké rozvinutí věcí a celkového obrazu prostředí a lidí. Na druhou stranu je to styl psaní, na který se rychle zvyká, a do knihy se začítá snadno. Text neklade při čtení žádný odpor a netrestá za případné přehlédnutí nějakého detailu nepochopením dalších událostí nebo souvislostí. Takže mi jednoduchost nevadila a do podobných knih se pouštím právě pro jejich oddechovost a příjemně nenáročnou čtivost. Jen začátek kvůli tomu působil zbrkle a představení postav a seznámení s nimi mi připadalo malinko povrchnější a odbytější než obvykle. Na chvilku se zdálo, jako by postav bylo moc a jejich kapitoly příliš krátké na to, abych je poznala důkladněji, než se skočí do další kapitoly k další postavě. Rychle to však přešlo a neměla jsem problémy s tím, že by mě kniha nebavila nebo že bych si nedokázala představit místo, kde se děj odehrává nebo člověka, o němž se zrovna mluví.

Hlavní postavy tvořily zajímavou směsku mladých lidí. Všechno se motalo kolem královské rodiny, v níž středem byla jednoznačně nejstarší dcera – dědička trůnu princezna Beatrice. Měla být první ženou na trůnu v historii a požadavky a pozornost na ni kladená tomu odpovídala. Dokonalá, spořádaná, vždy perfektní Beatrice dbající na svůj mediální obraz, povinnosti a odpovědnost vůči Americe. I přes výchovu k odpovědnosti a vyzrálosti mnohem větší než jaký měla věk, však přeci jen měla sny a to, co musela položit na oltář vlasti, ji uvnitř užíralo jako každou jinou mladou holku. Její mladší sourozenci Samantha a Jefferson byli tak trochu v jejím stínu. Zatímco Jeffersona to zase tak netrápilo a spíš si užíval výhod postavení a pozice jediného prince a miláčka amerických dívek, Samantha to měla těžší. Měla pověst rebelující princezny divošky a veřejnost k ní moc shovívavá nebyla. Další důležitou postavou je ambiciózní nižší šlechtična Daphne, bývalka Jeffersona a také knižní mrcha. Chce korunku a udělá pro to všechno. Jako poslední důležitá hrdinka byla představena Nina, dívka z lidu a nejlepší kamarádka princezny Samanthy.

Postavy nijak velmi do hloubky propracované nebyly, jen tak, jak to vyžadoval děj a podstata zápletky. Že šlo hlavně o řešení mezilidských vztahů, není překvapení – konec konců, hrdinové jsou náctiletí a tohle byl romantický příběh. Proto se paní autorka zaměřila na jejich prožívání hlavně (ale nejen) okolo citů. Nemůžu však ani říct, že postavy byly ploché, protože to není pravda. Tam, kde bylo potřeba, se autorka dokázala zanořit do citlivých poloh a ukázala svoje hrdiny v nejlepším světle. Dokonce i tu potvoru Daphne jsem dokázala pochopit. Každá postava měla pro své chování oporu v nějakých konkrétních okolnostech a životních zkušenostech – povahy se vytvořily na základě výchovy, očekávání nebo naopak přehlížení, tlaku okolí a podobně. Myslím, že se paní autorce podařily vystihnout dost věrohodně.

Od knihy je dobré očekávat romantiku, protože přesně to také kniha přinese. Všichni hlavní aktéři účinkují v nějakých vztahových záležitostech. Ať se jedna o spořádanou nezkušenou Beatrici čelící sňatku z nutnosti s vybraným partnerem a zároveň prožívající první lásku – pochopitelně s někým jiným a krajně neschvalitelným. Nebo divokou sebevědomou Samanthu, která nemá problém vzít si, po čem touží. Či prince Jeffersona, který je zvyklý, že mu holky padají k nohám – jen ta, kterou by chtěl, nemá do padání moc chuti. Na každém z nich paní autorka ukázala trochu jiný typ vztahu a založila ho na něčem jiném. Základní vlákno je ale stejné – chci, co nemůžu mít. Možná je to trochu šablona, ale mě to prostě baví. Moc hezky se u toho sní, touží a fandí hrdinům. 

Jejich vztahy byly takové jemné, příjemně romantické a lehce komplikované kvůli postavení hlavních hrdinů. Protože vážně, jak chcete poznat, která holka vás loví jen kvůli korunce, co jí po svatbě přistane mezi lokýnkama? Nebo co když se musíte vyrovnat se seznamem předem vybraných, vhodných a schválených nápadníků a váš sňatek má být pouze formální povinností a obětí pro Ameriku? Jenže s tou povinností budete muset žít v manželství vy, ne Amerika. Tyto a další  zápletky jsou prostě zajímavé na sledování a kdo si podobnou knihu vybere, nejspíš si je dokáže užít. Prostředí Ameriky a zároveň královské rodiny je k tomu dobrou kulisou – na evropské princezny jsme zvyklí, takže tohle nabízelo jistou opatrnou originalitu a příjemnou změnu.

Vedle vztahů a komplikací s láskou se tu najdou také lehce nastíněné politické záležitosti, ale není potřeba mít obavu. Paní autorka ani v tomto moc do hloubky nejde a politika se týká převážně sňatku budoucí královny a její odpovědnosti vůči zemi a nutností upřednostnit zemi před sebou. V tomto ohledu byla asi Beatrice zpracovaná lépe, než jiné postavy, protože musela řešit daleko víc otázek. Nebo by bylo lepší říct otázek trochu jiného typu než ostatní postavy. V tom ji doháněla pouze její protějška Nina, která řešila věc zase z druhé strany – plebejky, která do královské rodiny přišla zvenčí.

Situace těch dvou byla asi nejzajímavější. Ostatní postavy a jejich „trable s předurčením“ se budou asi víc řešit v dalším dílu. Každá z postav má ale svou zátěž v podobě očekávání rodiny nebo veřejnosti. Toto se mi asi na knize líbilo nejvíc. To jak museli postavy reagovat a hledat rovnováhu mezi svou potřebou a očekáváním okolí a sledování, co to s jejich „dušemi“ a povahami dělá a jak se to promítá do vnějšího chování. V tom byly zajímavé opravdu všechny hlavní postavy. Postavení každé z nich vyžadovalo určité oběti a při čtení se nabízela otázka, jestli je vážně tak fajn narodit se do bohaté a privilegované královské rodiny. Nikdo se totiž hrdinů pochopitelně neptá, jestli oběti chtějí přinést. Prostě se to od nich očekává a jsou tvrdě hodnoceni, pokud očekávání nenaplní. Soukromí už není jejich, jejich city jsou hodnoceny, chování a osobnosti přísně posuzovány. Ve skutečnosti však opravdové osobnosti hrdinů, jejich potřeby a touhy nikoho nezajímaly.

Kniha není nic nadprůměrného, ale je nesmírně čtivá, plná intrik (Daphne, jsi skvělá, ale na zabití), zakázaných citů a záležitostí společenského postavení – zakázané city měly své důvody ať už ve společenském původu postav nebo prostě nutnosti zvládat pozornost davů a hlavně novinářů. Příběh se nevyhne ani fenoménu dnešní doby – papparazziům a sociálním sítím. Hrdinové musí čelit nenávistným komentářům, hodnocením a odsudkům na sociálních sítích a hromadné internetové nenávisti – když už nic jiného, toto bylo v knize opravdu k zamyšlení pro každého. Jak snadno a rychle lze hromadně někomu ublížit, ponížit ho a pomluvit, aniž by pisatelé komentářů věděli, o čem mluví, jak věci opravdu jsou nebo jaký je ten pomlouvaný člověk ve skutečnosti.

Podle konce soudím, že bude ještě další díl a já si ho určitě přečtu. Kniha je příjemným oddechovým počinem a čte se moc hezky. K postavám je po počátečním fofru snadné najít vztah a jejich příběh zaujme. Mně to bavilo a čtení jsem si užila na výbornou. Škoda, že kniha nebyla delší… Snad ten další díl skutečně bude.

Pokud máte rádi lehčí romantické příběhy pro mladé a zaujalo vás ozvláštnění v podobě královské rodiny v Americe, určitě neváhejte.


Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Jestli máte chuť na menší exkurzi do královské rodiny, můžete příběh do čtečky pořídit tady.



O knize:

Autor: Kathaerine McGeeová

Série: American Royals (1. díl)

Překlad: Hana Netušilová, Kristýna Vítková

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 432



22. 1. 2021

Šest vran - série



Žádný slzy, žádnej funus…


 



Griša se mi celkem líbila. To je první kniha (potažmo série) paní autorky vydaná u nás. Očekávala jsem tedy podobnou pohodovku ve stylu „nenadchne a neurazí“. Odehrává se to dokonce ve stejném světě, takže vše nahrávalo tomu, že příběh bude podobný. Ale tohle, dámy a pánové, to snad psal jiný člověk. Protože Šest vran je prostě neodolatelně skvělá kniha. A Prohnilé město za ní nijak nezaostává.


Anotace:

První díl série Šest vran

Ketterdam – rušné přístavní město, kde se dá za peníze koupit naprosto cokoliv. Nikdo to neví lépe než Kaz Brekker, fenomenální podvodník a zloděj. Neštítí se žádné špinavé práce a dokáže vybruslit z každé situace. Jednoho dne dostane nabídku, na kterou by kývl jen šílenec. Pohádková odměna však několikanásobně převyšuje všechna nebezpečí, která ze sebevražedné zakázky plynou. Sám to ale nezvládne. Bude potřebovat další pomocníky… Trestance prahnoucího po pomstě. Zázračného střelce se slabostí pro hazardní hry. Černou ovci z prominentní rodiny na útěku z domova. Špiónku pohybující se neslyšně jako stín. Dívku využívající svoji krásu jako smrtící zbraň. Šest nebezpečných psanců se pokusí o nemožné – vloupat se do Ledového paláce, nejstřeženější pevnosti světa. Kdo z nich přežije? Jaká tajemství vyplavou na povrch? Odvrátí nebezpečí, které hrozí světu?

Anotaci ke druhému dílu neuvádím. Spoilery tady nechceme :)

Kdo bude chtít, snadno si ji dohledá sám.



Atmosféra přístavního města Ketterdam, v němž se většina obou dílů série odehrává, je doslova neopakovatelná. To co tady nezažijete nikde jinde. Město je střediskem zábavy všeho druhu. Do přístavu přijíždějí lodě naložené turisty, kteří touží utratit jmění v místních hernách, zábavních podnicích a bordelech. Jenže město má dvě tváře. V pozadí těchto křiklavých čtvrtí je Barrel – místo, kde žijí zloději, podvodníci a gangy. Pro obyvatele Barrelu – zloděje, hráče, členy gangů a ztracené existence -  jsou turisté jen kavky k oškubání a také je oškubou s náramným potěšením. Na nic si nehrají, na rovinu přiznávají, jací jsou. Svoje nejtajnější tajemství ale pečlivě skrývají. Druhá tvář Ketterdamu je rádoby ctihodná, ale o peníze tu jde taky, jen je kradou jinak (eh, pardon, vlastně vydělávají). Místní uctívají Ghezena – boha obchodu a bohatí obchodníci mají svá luxusní sídla v lepších čtvrtích. Žádný kšeft jim není cizí – ani ten s lidmi ne. Na venek ctihodní, uvnitř prohnilí.

Tuhle polodivokou atmosféru zachytila paní autorka dokonale. Přitom jsem ale neměla pocit, že by kdo ví jak plýtvala popisy míst, kde se postavy pohybovaly ani popisy postav samotných. Bylo to prostě akorát. Při čtení jsem se doslova cítila vtažená do uliček Barrelu a dokázala jsem si tuto čtvrť i celé město a lidi v něm skvěle přestavit. Jeho zářivou i odvrácenou tvář. Stejně tak těžkosti jeho obyvatel a každodenní boj o přežití v ne úplně přátelském prostředí. Žít bych tam nechtěla, ale četlo se o tom skvěle. Stejně dobře byla vymyšlená i situace „politiky“ mezi gangy.

Paní autorka příběh zabydlela parádními postavami. Byly dobře napsané a jejich charakter a chování propracované natolik, že jsem jim perfektně věřila. Vzhledem ke kategorii, do které je kniha zařazena, byly postavy nadprůměr a netrpěly šablonovitostí nebo klišé povahovými rysy. Obzvlášť se to projevilo u Kaze a Inej. Asi teda nikoho nepřekvapí, že právě tihle dva byli mými oblíbenými postavami. Žádnou z hlavních postav nelze považovat za kladnou už vzhledem k tomu, čím se živí a co tedy musí každý den dělat. Ani jejich minulost je neomlouvá a postavy se ani omlouvat nesnaží. Při čtení nepřijde ani žádné náhlé prozření a obrácení ke světlé straně síly. Ani by to nešlo. Ketterdam by jim to nedovolil a oni žijí právě tam, jsou tím, čím jsou. Mně se tohle líbilo. Nepotřebuji nutně nápravu zločince a vítězství morálky za každou cenu. Potřebuji postavy, kterým mohu věřit, že jsou takové, jaké je autor napsal vzhledem k prostředí a jejich životu. A přesně to tady bylo.

Jediné, co bych u postav možná trochu vyčetla, bylo párování všech a dnes už nezbytný vztah mezi dvěma mužskými postavami. Zase tak zásadně to nevadí, protože autorka neměla tyto vztahy na úkor příběhu, ale spíš děj vhodně doplnily a navíc na konci druhého dílu dojde k pár událostem, které zdaleka všem postavám happy end nepřinesou. Skoro se nabízela otázka, co je vlastně ten happyend, jestli je nutný. Autorka to každopádně nepřehnala a dopřála příběhu konec především uvěřitelný vzhledem k předchozímu ději a povahám a životu postav. Není potřeba se bát ani vyhrocené romantiky – jednak na to postavy neměly čas v akcí nacpaném ději a taky prostě většinou nebyly ten typ. Vztahy byly spíš opatrné a lehoučké jako peříčko.

Hrdiny jsem měla při čtení za starší, než byli, ale počítám, že na tom prostě až tak nezáleží. Nepůsobilo to nevěrohodně, protože život v Kettredamu z nich dětství brzo vykřesal. A kdo chtěl být dítětem, neměl šanci přežít. Všechny postavy si od malička zažívaly svoje a musely proto dospět velmi rychle a bojovat sami za sebe. Do děje byly občas včleněny úryvky vzpomínek postav na minulost a díky tomu se dalo krásně přijít na kloub tomu, co jednotlivé povahy utvářelo.

Obě knihy přinášejí skvělý napínavý příběh, který mě dokázal vtáhnout během pár stránek – skoro se nebojím říct pár řádků (první mě asi bavil trochu víc). Zápletka obou je zamotaná jako ďas, ale žádné bloudění nehrozí. V obou knihách hrdinové čelí prakticky neřešitelné situaci, ale způsob řešení, který nakonec najdou, působí úplně jasně. Je to zábava! A oni se taky dokážou bavit, i když jim jde o krk. Schopnosti a dovednosti, které hrdinové mají, jim dost pomáhají, ale zadarmo nic nedostanou. Kaz je král všech plánovačů, má až neskutečnou drzost a taky občas štěstí i když ne až přehnaně. Pokud si autorka pomohla nějakou tou kličkou ze zdánlivě neřešitelné situace, nevšimla jsem si toho, takže to rozhodně udělala nenápadně. Na první pohled se může zdát, že Kaz je tak trochu věštec, jak dokáže všechno předvídat a počítat se vším. Druhá strana mu ale občas plány zhatí a on musí najít jinou cestu.

Kniha je sice řazena do YA, ale svou atmosférou, dějem i kvalitními a propracovanými postavami má velmi slušně nakročeno do fantasy pro dospělé a upřímně si myslím, že tam kliďánko patřit může a dospělým čtenářům sedne taky.

Zpracování fyzické stránky knihy se taky velmi povedlo. Vzhled perfektně odpovídá obsahu a obálka upoutá na první pohled. Ještě že tak, tenhle příběh si nezaslouží zapadnout někam do temných koutů regálů v knihkupectvích.

 

 



O knize:

Autor: Leigh Bardugo

Série: Šest vran (1. díl), Prohnilé město (2. díl)

Překlad: Julie Žemlová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2017 a 2018

Počet stran: 384 a 432

 

Jiné knihy autora na bloGu:

Griša – první díl série

 


17. 1. 2021

Čtvrtletka IV. 2020

 


Končíme loňsko (ehm… asi před šestnácti dny) a zároveň začínáme letošek. V lednu se ještě vzpomínat může :) leden je na to jako stvořený, takže tenhle článek patří ještě k roku 2020, který byl takový, jaký byl. I tak si ale zaslouží ohlédnutí. Minimálně jeho čtenářsky-psavská část.

A než se do toho pustím: Všem, kdo to čtou, přeji, ať je nový rok 2021 po všech stránkách lepší, než ten, co právě konečně vymajzl do propadliště dějin.




 

říjen


byl letos jedním z takových těch plytkých měsíců, kdy se nic moc nestalo a všechno ovlivnila situace kolem toho chorobného hnusu, jehož jméno nechci ani vyslovit. Nechci nad tím ani přemýšlet a tak se zaměřím na to dobré: V poslední době jsem si oblíbila předobjednávky u Dobrovského. Přesně pak vím, nač se který měsíc můžu těšit. Takový prapodivný mini Ježíšek :D A co jsem přečetla?

Papírové: Milovanéa obávané *(R), Nevlastní sestra*, Kroniky prachu*, Mráz pod kůží* (R), Léto, kdy jsem zkrásněla, Kluk mého srdce, Everless: Panství krve a kovu, Hotýlek naIslandu *(R), www.bezbot.cz

E-knihy: Věksupernovy *(R),

Nováčci v knihovně


Půlměsíční město – dlouho očekávaná nová Maasová.

Devátý spolek – po úspěchu Šesti vran si nic od Bardugo nenechám ujít. Toto je prý jiné, temné…

Dcera ztracených bohů – zaujala tématem.

Strašlivý příběh Prospera Redinga, Ctnosti králů, Autonomie, Děti krve a kostí – kořist z Dobroblešáku (za 99) a podobných akcí

Kluk mého srdce, Jsem romantik, ale léčím se – zaláskované úlovky z Levných knih


Celkem 10  přečtených knih,  3.522 stránek a koupeno  9 nováčků.




 

listopad


a je tu zase listopad. Měsíc, na který se těším a zároveň se ho trochu obávám. Po stránce čtení měsíc nic moc, zato psaní se rozhejbá do obrátek víc než vysokých. Je tu každoroční NaNo a i když jsem si nejdřív myslela, že to letos nepůjde, první den mě můj příběh hbitě lapl a pohltil. Vzala jsem si na to i dovolenou s nadějí, že do půlky listopadu budu za půlkou kýžené padesátky. Jako ono by o nic nešlo, kdyby to nevyšlo. Důležité je psát každý den a užít si to dokonalé vnoření a pohlcení událostmi (na které mám bohužel vliv jen ze začátku). A ne že bych nečetla, rozhodně se na některé knihy čas našel.

Papírové: Den, kdy jsem zahlídla lásku* (R), Noci běsů, Zjizvený král, Krása, která bolí, Zmije, Eliza a její nestvůry, Láska je jen pro blázny jako jsem já, Opium aabsint*(R)

 E-knihy: Písek *(R),

 Nováčci v knihovně


Krása, která bolí – já ty baletky žeru. A když jsou to ještě navíc ambiciózní mrchy…

Jeden z nás je na řadě – pokračování a prý lepší než první díl

Operace Thümel – kotletovsko-sněgoňovská série Legie. Tohle kombo autorů by mohlo být trefa.

Jeskyně zatracených, Magická Paříž: Prokletí černé královny, Hluboký hrob 2 – zase ty dobrovské akce.

 

Celkem 8 přečtených knih,  2.824 stránek a koupeno 6  nováčků.




 

prosinec


prosinec se nesl v tradičním postNaNovském duchu. Byla jsem lapená ve svých textech a k jiným jsem moc neodbíhala. Po oddechu jsem se k psaní vrátila až mezi svátky a ještě ke všemu tak unaveně, takže nových řádků moc nepřibylo. Spíš jsem se probírala těmi hotovými. Navíc v prosinci je druhou tradicí čumět na pohádky a já to letos vzala fakt poctivě. A i na knihy došlo:

Papírové: Andělská tvář*, Operace Thümmel, Dva v srdci*(R), Dlouhá cesta na malou rozzlobenou planetu, Dům soli a smutku, Nyxia 2: Nespoutaná, Nyxia 3: Povstává,

E-knihy: pouze strastiplné dočítání svým způsobem fascinujícího Písku, který se mi natáhl skoro na tři týdny

Nováčci v knihovně


Amanda – pokračování kotletovsko-sněgoňovské série

Velká hromádka úžasných knih z Arga – Případ alchymistovy dcery, Nestvůrné dámy na cestách, Anihilace, Brány Anubisovy, Dárce, Centrální stanice, Dolů k zemi, Strážce duší, Parazit

Láska mezi písmenky, Kancl, Nejsem žádná potrhlá holka – úlovky z Levných knih

 

Nálezy z podkoštěte aneb co se naježilo

Spát v moři hvězd – novej Paolini asi tak po sto letech! Čarodějnici a vidličku nepočítám :)

Dům soli a smutku – lákala mě a nakonec jsem neodolala dobrým ohlasům

Čaropisci – autor zaujal už svou první sérií, tak uvidíme, co druhá

 

Celkem  7 přečtených knih,  2.718 stránek a koupeno 4 nováčků.

 




čtvrtletí celkem?


 Celkem 25 knih a  9. 64 stran. Koupila jsem „jen“  19 knih.

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. Nebo v albech na FCB tady.

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde.

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali ze spoluprací najdete pohromadě v albech na FCB i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!


závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také Nakladatelský dům Grada za důvěru a už také dlouhodobou spolupráci. Spoustu krásných knih a nových autorů jsem objevila díky nim.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

 





7. 1. 2021

Kroniky prachu

 




Knihu jsem si koupila loni po Vánocích se sympatickou slevou 30%. Teď, když jsem ji dočetla, by mi nebylo líto dát za ni i plnou palbu. Rozečítala jsem ji s tím, že chci příjemný příběh, který navodí hřejivou atmosféru v upršeném týdnu a vůbec v téhle divoké, nejisté době.

 

Anotace:


Šaty, plesy, plané řeči a na konci toho všeho… ideální manžel. Tak si představuje Animantina matka nejbližší budoucnost své dcery. Jenže Animant je tento svět pozlátka na hony vzdálený. Ona se nejraději pohybuje na mnohem zajímavějším místě – ve světě knih a příběhů. Ačkoliv se s pomocí vtipu a sarkasmu snaží odehnat realitu od sebe co nejdál, stejně ji doběhne. Nabídce pracovat jeden měsíc v univerzitní knihovně se nedá odolat, a tak plna očekávání opouští nudné provinční městečko a odjíždí do Londýna.
V obklopení tolika knihami se jen těžko dokáže soustředit na své pracovní povinnosti. Její už tak rozptýlenou pozornost narušuje i vrchní knihovník – nejprotivnější muž na světě, se kterým není lehké vyjít. Přesto v ní začne probouzet city, které předtím neznala. A ani ta nejučenější kniha jí neporadí, jak se s nimi vypořádat.



Na začátku jsem nějak netušila, co přesně čekat. Anotace sice napoví, možná trochu moc, ale v podstatě by se dalo říct, že popisuje příběh, jakých už jsem četla hodně. Spoustu věcí ale neříká, i když zrovna u této knihy by možná informace, které se jindy uvádějí, přispěly k větší čtenosti a hlavně viditelnosti. Nějak nemám pocit, že by se o knize mluvilo tolik, jak si zaslouží. I když – dneska už je všechno na instáči, tak mi možná ledacos ujde :).

Příběh začíná tak trochu austenovsky. Mladá holka z lepší venkovské rodiny je předmětem sňatkových plánů matky, která ji tahá po všech možných společenských akcích a představuje jí přijatelné mladé muže. Ta holka se jmenuje Animant Crumbová a snahy její matky jí nejsou úplně vhod. Má prostě vlastní hlavu a ta je neustále zabořená v knížkách. Nápadníci ji nezajímají a nezaujal ani jeden jediný.

Protože už tyhle příběhy dobře známe, je jasné, že v průběhu oněch 544 stran, které kniha nabízí, Animant změní názor a najde si toho svého „pana Pravého“ :).

Nebude tedy spoiler, když prozradím, že takového najde v Londýně, kam odjede, aby na jeden měsíc vzala pracovní nabídku (což je pro ženy v tehdejší lepší společnosti neslýchané) v univerzitní knihovně, jako asistentka hlavního knihovníka. Tady mám první výtku k anotaci: Proč prozrazuje, který z nápadníků Animant bude ten pravý? Ne že by to zase tak vadilo, protože tomu druhému jsem stejně nefandila, ale bylo by to bývalo v první třetině knihy zajímavější. Hlavně by se mi možná nestalo, že bych s napětím čekala, kdy konečně ten navíc vypadne ze scény a přestane zaclánět. A lépe bych si ten vztah odsouzený předem k zániku vychutnala. Bez obav mohou být ti, kteří nesnáší milostné trojúhelníky. O nic takového se tu nejedná.

Ten pravý vztah – ten, který vydrží, je budovaný velice pěkně a pomalu. Vyvíjí se prakticky celou knihu a stále si drží svoji austenovskou notu. To je pro mě obrovské plus. Mám tyhle pomalé vztahy raději, více jim věřím a působí na mě přirozeněji než náhlá vzplanutí nesmrtelné lásky a vášně. A taky mi opravdu velice sedí ten austenovský styl psaní, doba i lehký nadhled a sebeironie, kterou postavy nepostrádají. Navíc jsou v knize i popisy každodenního života a denní rutiny knihovnice. Myslela bych si, že to bude nuda, ale není. Bavilo mě to stejně moc, jako popisy všedního života venkovské šlechty u Austenové. Všechno tohle způsobilo, že jsem se v příběhu cítila fakt příjemně a vůbec se mi nechtělo knihu odkládat.

Stejně jako styl psaní a atmosféra v knize mi byly sympatické i postavy. Musím říct, že jsem si oblíbila více méně všechny z těch hlavních, dokonce i ty otravnější. Postavy Animant i pana Reeda do prostředí knihovny skvěle zapadaly a hodily se tam. Navíc ti dva si vážně v ničem nezadali a hodili se k sobě úplně parádně. Animant si prožívá svoje zmatení první láskou, kterému se nedá nefandit, protože to prostě krásně jiskří. Je tak akorát paličatá a svobodomyslná a zároveň svázaná výchovou, aby to bylo zajímavé. Dostane se občas do situací, které jsou už za hranou společenských norem a to právě díky své paličatosti, není ale tak pokrytecká, aby si to neuvědomila a hrála si na dámičku a každou cenu. Ve skutečném světě by asi neobstála, ale v příběhu je skvělá hrdinka, které se dá bez problémů přát dobrý konec. A úžasný pan Reed - pokud jste se už dlouho nezamilovaly do žádného knižního hrdiny, čeká na vás pan Reed a koukejte nepřijít pozdě, protože to fakt nesnáší :D Je to tak trochu bručoun a podivín, jenže tím lépe, no ne?

Paní autorce se podařilo do příběhu skvěle zakomponovat problematiku sociální situace žen, jejich boj za vzdělání a prosazení se v mužském světě. Udělala to tak, že kniha není nijak militantně feministická a ženy zůstávají dámami, i když se hodlají zařídit jinak, než po nich okolí vyžaduje a očekává. Příběh se nevyhýbá ani náboženským předsudkům – ty se tak trochu okrajově mihnou a problematiky vzdělání a celkové situace londýnské chudiny. Některé věci jsou zjednodušené a upravené pro potřeby YA příběhu, takže i závažnější téma nijak zoufale nepůsobí a člověk si ani nemusí uvědomit, že něco takového v knize vůbec je. A vlastně to spíš nevadí, protože příběh je díky tomu příjemný a skvěle se čte.

Jedinou nevýhodou knihy pro mě zůstává to, že její objemné tělíčko nenasoukám do žádného ze svých parádních látkových obalů :)

Doufám, že paní autorka zase brzo něco napíše a povede se jí to stejně, jako Kroniky prachu. Moc ráda si to přečtu.


O knize:

Autor: Lin Rina

Překlad: Dagmar Heeg

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2019

Počet stran: 544



3. 1. 2021

Písek

 


Svět pohřbený v písku a lidé, kteří mají sílu vzdorovat… 

Nekonečnost, marnost… a naděje.





Písek mě zaujal názvem. Ani jsem nepotřebovala nic jiného. Prostě mi stačilo vědomí, že takto zajímavé prostředí určitě přinese neobvyklý příběh. A dá se říct, že se to stalo. Jenže taky musím konstatovat fakt, že navzdory zajímavému prostředí mě kniha spíš trochu zklamala, protože jsem prostě čekala víc. Už z toho, jak hodně dlouho jsem ji četla je to vidět. Prostě mi ten písek nějak drhnul a skřípal mezi zuby. Kniha je jednoznačně náročnějším čtením – aspoň pro mě. No, pojďme na to mrknout podrobněji:


Anotace:

Ztracený otec. Opuštěná rodina. Zapomenutý svět. Vítejte v Písku, dalším apokalyptickém thrilleru Hugha Howeyho, autora fenomenální bestsellerové trilogie Silo, Turnus a Prach. Než se do něj vnoříte, pořádně se nadechněte – může to být naposledy. Starý svět byl zasypán. Nový teď existuje jen na vršcích pohyblivých dun. V zemi skučícího větru a pekelného, všudypřítomného písku se čtveřice sourozenců pokouší dát znovu dohromady svou rodinu. Jejich otec pracoval jako písečný potápěč, jeden z těch, kdo z hlubin pouště přináší pozůstatky starého světa, které lidem pomáhají přežít. Ale otec zmizel. A svět, ve kterém své děti zanechal, nejspíš brzy zmizí taky…


Mnohem víc než „akční“ dystopie se mi dostalo životního příběhu lidí bojujících každým rokem boj s pískem, který nemůžou vyhrát. Kniha sleduje jednu rodinu písečných potápěčů žijících v zapadlé vesničce v poušti. Ves je vybudovaná z věcí, které potápěči vynesli z hlubin, z trosek našeho světa a každým dnem si ji hlubiny zkouší vzít zpět. Jejich život je neustálým bojem s pískem, který svou neúnavností a neúprosností připomíná ubíhající čas, a touhu po lepším životě. Touhu podívat se za obzor, kde duní rány válek Pánů. Chuť stát se něčím víc než jen dalším písečným potápěčem, který se jednoho dne z písku nevynoří.

V tom byla kniha zvláštní a zanechala rozporuplné pocity. Četla se mi poměrně nesnadno a docela pomalu, jako bych si ten svět musela dávkovat po částech, abych všechno důkladně pochopila – v tom byla ona náročnost. Rozhodně to pro mě nebylo nic, co bych přečetla za večer s minimálním soustředěním. Ta kniha nelze číst nepozorně, příběh se odmítá nechat odbýt.

Začnu nejdřív tím, co mě na knize bavilo a zaujalo.

Jako první je to určitě prostředí a zpracování. Díky nehostinnému a krutému prostředí pouště, kde každý už od mala musel bojovat za svůj hlt vody a životní prostor s nekončícím přívalem písku, mohl autor svým poměrně mladým postavám vnuknout myšlenky a způsob uvažování, jakému bych v jiných knihách těžko věřila. Tady jsem s tím neměla problém i u takto mladých lidí. Mladí byli nezdolní, plní chuti bojovat a prosadit se. U dospělých se zase projevilo prostředí spíš rezignací nebo naprostou bezohledností k ostatním a sobectvím. Děti ještě byly schopné pomoct si a podělit se. Dospělí brali. Pan autor měl prostředí a jeho vliv na lidi promyšlený do posledního detailu. A co víc, dokázal pocity postav a jejich fyzické nepohodlí přenést na čtenáře pomocí fakt parádních popisů – ať už šlo o popis ponorů, žízeň, boj o nádech pod pískem, nevzdání se nebo naopak rezignaci na všechno.

Na pocity předávané čtenáři tahle kniha vůbec jede hodně. Na atmosféře a předávání emocí je prostě od začátku stavěná – a je to spíš bída, zoufalství a bezmoc než co jiného. I když v pozdějších kapitolách dojde i na akční scény, kde se dějí věci dost napínavé, nepatří kniha k těm strhujícím, které nedají pokoj, dokud nejsou dočteny. Plyne spíš poklidně a přináší zajímavý lidský příběh. Začátek je trochu zdlouhavější, ke konci ale akce přibývá a tím i zájmu čtenáře a čtení je lehčí, když je možné se odpoutat od přemýšlení hrdinů a zažít nějakou akci. Pořád jsou ale dominantní ony pocity a prožívání konkrétních lidí. Dokonce bych řekla, že to má trochu navrch nad příběhem samotným. Pan autor toho docílil tím, že hodně ubral na dialozích a soustředil se na vnitřní prožívání a myšlenky svých hrdinů. Nebylo to na škodu, jen čtení kvůli tomu šlo pozvolněji.

Příběh je taky hodně zaměřený na nehostinnost prostředí a na to, jak v něm lidi přežívají – což je pochopitelné. Autor si všímá, jak to utváří osobnosti lidí, jak je takový životní boj zoceluje a mění. Postavy mají v povahách zajímavé rozpory mezi sobeckou touhou přežít a soucitem s ostatními. Soudržnost rodiny, společenství a parťáků při potápění – to byly jistoty tohoto světa. Člověk samotný by nepřežil. Potřeboval společenství už při tak prostém úkonu, jakým bylo vynášení písku, aby nezasypal studnu. Fascinovalo mě, jak lidé bojovali o všechno s přívaly písku každý den znova a znova, každý po svém. Já bych asi byla mezi těmi, kdo by zkusili prostě odejít. Někteří by se možná našli mezi mladými „revolucionáři“, kteří chtěli změnit svět. A další by to přijali – záleží na každém čtenáři a autor nepodsouvá správnou volbu, která v tomto světě stejně neexistuje. Stejně jako v něm neexistuje kladný nebo záporný hrdina. Všichni jsou obojí.

Nejlepší popis má hlavní postava knihy – budete se divit, ale hlavní postavou je jednoznačně písek. Je popsaný tak, že byl všudypřítomný. Skoro jsem čekala, že nějaký vyklepu z bot nebo mi při čtení zakřupe mezi zuby. Lidi se s ním na stránkách potýkají neustále a autor na to nezapomíná upozorňovat v letmých a nenápadných zmínkách. Nejde na to zapomenout, když vás to skoro kouše pod vlastním zadkem.

Z těch poněkud méně abstraktních postav jde hlavně o jednu rodinu, která je celý příběh v centru dění. Je to rodina písečných potápěčů. Kniha začne s Palmerem, pokračuje s Connorem a nejmladším Robem. Svou příležitost dostane i Vic, jejich sestra a nekorunovaná královna hloubkových potápěčů a dokonce i jejich matka, toho času majitelka bordelu a prostitutka. Smutná historie rodiny se začala psát dne, kdy odešel jejich otec. Za pár let je následovala sestra a zůstali už jen bratři, pevně se drží rodinných tradic a historie – dokonce i té z odcházením, jako by to měli prostě v krvi a dálce za obzorem se nedalo odolat. Píseční potápěči byli něco, co je pro mě naprosto nepředstavitelné. Doslova mi z myšlenky na ponor do písku běhal mráz po zádech. Pokud to s potápěním pod cokoli máte stejně jako já, začátek knihy vám nejspíš způsobí dost nepříjemných pocitů. Jak už jsem psala, pan autor umí předat vjemy tak, že jsem doslova cítila tlak písku a každé zrnko, když se potápěli. Samotná technologie nutná k ponoru byla fascinující, i když autor nijak podrobně nezmínil, kde se vlastně vzala.

Tím se dostávám k věci, která je knize vyčítána, ale do jisté míry zbytečně. Jedná se o otázky typu: kdo jsou, kde se vzali a co se to se světem stalo. Hodně čtu, že informace, co se s naším světem stalo, není k nalezení, ale ona tak úplně nechybí. Jen má podobu náznaku mezi řádky a dvou malých zmínění, která ale člověk pochopí až u poslední věty a ani pak si není úplně jist správností svých úvah a toho, jestli by zrovna toto mohlo způsobit zasypání světa pískem. Otázkou je, jestli je pro čtení vůbec nutné to vědět – mě to ani netrápilo a nad odpověďmi jsem začala dumat až na konci. Rozhodně proto neuberu knize body, protože to pro mě není zas tak podstatné. A tak stejně nenápadné jsou i ostatní informace a autor vyžaduje od čtenáře tak trochu domýšlení až občas věštectví :) Kniha navíc svádí ke ztrátě pozornosti při čtení, takže jejich přehlédnutí je spíš pravděpodobné. Možná se domýšlím moc, ale mě se to zdá celkem možné. Napovídat nebudu, hledání mezi řádky je zábava :) Jediné, nač jsem opravdu nenašla odpověď je: Proč, hergot, ještě zůstávají? Oni mají kam jít.

V textu se dá najít hodně zajímavých myšlenek nebo těch zde už tolikrát zmíněných popisů. Nemyslím tím ale zbytečnou vatu, ale spíš věci, které prostě zaplaví čtenářovu mysl – třeba popis prvního nádechu potápěče, když se vynoří z písku, i když už v něco takového nedoufal. Nebo naopak pocity člověka umírajícího udušením pod obrovským tlakem písečné hmoty – doslova jsem ho cítila nad vlastní hlavou. Stejně tak popis ponoru byl působivý a také popis písku: písku, jak se sype, jak zalézá pod kůži, jak zabírá prostor. Vážně, atmosféra díla je neuvěřitelně barvitá, doslova k osahání. Popisy tu mají místo a jsou skvělé – žádná zbytečná snaha o vykecávání, lyriku, poetično nebo prostě pindání o ničem, aby nabyly stránky. Bez toho všeho by se příběh rozpadl.

Z výše napsaného rozhodně není poznat ono moje zklamání avizované na začátku. Ono to vlastně ani vysloveně zklamání není. Spíš takový pocit, že to úplně nestačilo a že bych k dokonalým popisům a atmosféře potřebovala ještě stejně dokonalý příběh, který by měl větší sílu a smysl než ten, který jsem dostala. Myšlenka díla je jasná a zajímavá, ale já bych potřebovala, aby tam autor toho příběhu dal víc, úměrněji k budování atmosféry, myšlenek postav a mnou už tolikrát vychválených popisů. Jasně, chtělo by to víc stran, ale u této knihy by to rozhodně stálo za to. Otázkou je, jestli by pak atmosféra zůstala stejně hutná a působivá, jako je teď.

Knihu doporučím čtenářům, kterým náročnější texty nevadí a naopak si potrpí na texty, které jim dají víc než jen příběh. Tady je potřeba trochu se zanořit a nechat slova působit pomaleji a o to hlouběji. Kniha se za to odmění, ale dost možná se dojmy ze čtení budou muset nechat pár dní uležet. Okamžitý dojem po dočtení je spíš neuspokojení – po pár dnech se dostaví to, co jste četli výše :)

Za poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud toužíte ponořit se do Písku, najdete knihu do vaší čtečky tady.




O knize:

Autor: Hugh Howey

Překlad: Jiří Engliš

Vydal: Laser-books

Rok vydání: 2020

Počet stran: 296



26. 12. 2020

NaNoWriMo 2020

 


… třetí kolo…


Tentokrát s pochybnostmi, otráveností světem a extrémní leností. Ale opět úspěšně.






Letos to začalo pochybnostmi a s blížícím se listopadem i jakousi nechutí a nevírou, že v této době dokážu vůbec psát (líná dělat cokoli). Ne, že bych nevěděla co psát – v plánu bylo pokračování loňského příběhu. Spíš jako bych zapomněla jak na to. Celou tuhle vypjatou pandemickou situaci jsem pročetla až do posledního říjnového týdne a teď přišel čas to otočit – začít ta slova, která nalezla dovnitř z cizích knih zase plivat ven do svého vlastního příběhu. Jenže číst je pohodlnější, že :) a čumět na dokumenty ještě víc.



Kupodivu se všechno změnilo hned první den, kdy se dostavilo to správné nadšení a chuť pokračovat. Taky naskočily mé oblíbené heurékáče – takové ty stavy, kdy se záhady a slepá místa prostě řeší nějakým divným psacím zázrakem. No okej, hned první den to sice jednu postavu stálo krk, ale i tak je to scéna (i zápletka) úplně parádní, která pohne děj malinko jinam, než jsem loni myslela, že pošlape. Znáte takový ten stav, kdy se v ději začne něco samo ubírat směrem, který už nejde nijak zvrátit? Tak to bylo ono. Objevila se taky jedna paličatá postava, která si hrabe prostor pro sebe. No, je s ní sranda, i když jde někdy ostatním na nervy. Nechám ji ukázat, co umí.




Letos taky pokračovala ve škodění věc, která mě zase až tak nepřekvapila. Po práci je prostě problém napsat víc, jak tisícovku a spíš je to ještě míň. Hlavě se nechce začínat. Prostě se do toho pořádně nepotopím a ani se mi moc nechce nasazovat šnorchl. Naštěstí jsem se pořád ještě mohla potápět o víkendu a dovolená to jistila :) Týden dovolené je jistota, která v listopadu prostě musí být.

Kupodivu také letos rušil okolní svět víc než jiné roky. V práci nastaly trochu divoké časy a co se děje všude jinde asi nemusím vysvětlovat. Nešlo to moc ignorovat a přispívalo to k otrávenosti a nechuti něco dělat. Letošek se prostě nepovedl celosvětově. NaNo ale nakonec úspěšné bylo – padesátku jsem měla dokonce s předstihem a kdyby nebyla ta nechuť, šlo by to snad i rychleji.  Navzdory otravě realitou jsem nikdy neměla problém psát, když už jsem začala.




Dopsán celý příběh samozřejmě není. Měl být, ale věci se komplikují a postavám se ještě nechce spěchat do konce a některé věci prostě nejde odbýt pár slovy a přeskočit už vůbec ne. Stejně je ale pořád v plánu dopsat to letos a pustit se od ledna do revizí - no, ale znám se, takže tuším, jak to asi s tím letoškem dopadne :).

Chvíle, kdy budu potřebovat bety, se nezadržitelně blíží. Asi je mi z toho trochu blbě :D






21. 12. 2020

Dva v srdci

 




Knihu Dva v srdci jsem otvírala s dost velkým očekáváním. 

Byla jsem zvědavá, jestli mě chytne stejně, jako autorčina první kniha (Den, kdy jsem zahlídla lásku), protože tu jsem slupla doslova na posezení.


Anotace:


Dva životy. Dvě lásky. Jedna volba.
Lydia a Freddie. Freddie a Lydia. Jsou spolu víc než deset let a ona je přesvědčená, že jejich lásku nemůže nic zničit. Brzy ale zjistí, jak moc se plete…

Freddie zemře při autonehodě a Lydia je poprvé sama. Jediné, co chce, je zůstat v posteli a brečet. Moc dobře však ví, že Freddie by si přál, aby žila šťastně a naplno i bez něj. Proto se o to pomalu, krůček po krůčku, snaží. Pak se ale stane něco neskutečného. Lydia najde způsob, jak získat svůj starý život i s Freddiem zpátky.

Život, ve kterém k žádné tragické nehodě nedošlo. Život, pro který plakala celé měsíce. Znovu a znovu překračuje práh do minulosti. Ač se to zdá neskutečné, žije dva životy zároveň. Návštěvy ve světě, kde Freddie pořád žije a kde Lydiino srdce stále patří jenom jemu, si však vybírají svoji daň. Protože v tom skutečném se objeví někdo, kdo chce, aby zůstala s ním.


Menšímu srovnání obou autorčiných knih se asi nevyhnu a vlastně je i docela na místě, protože některé věci byly celkem podobné. A teď nepočítám styl obálky :)

Předně si autorka zachovala svůj velmi příjemný a pohodový styl psaní. Nechyběl ani jemný humor, který těžší téma trochu odlehčoval a hodně sympatická hlavní ženská postava, která byla trochu podobná Laurie z předchozí knihy. 

Podobné byly i vztahy mezi postavami. Autorka umí krásné podtrhnout to, že pevné mezilidské vazby jsou důležité pro život v dobrých časech, ale hlavně i v těch špatných a lidi se mohou (a měli by) podpořit navzájem, pokud mají kolem sebe přátele a rodinu. Opora, kterou Lydii poskytla rodina, přátelé a kolegové v práci byla viditelná a Lydia dostala i příležitost půjčené vrátit, když i oni potřebovali pomoct. Líbí se mi, jak autorka pracuje s tím, že každý má někdy problémy a nemá to v životě snadné – dokonce i u vedlejších postav je na to dbáno a autorka jim připravuje plnohodnotné příběhy. Lydii se pochopitelně věnuje nejvíc, protože jde o její příběh a ona ho vypráví. O životy ostatních jsem ale ochuzena nebyla. Dílo tak působilo opravdu živoucně a realisticky.

Struktura příběhu se odehrávala více méně ve dvou letech – to byl trochu rozdíl oproti předchozí knize, kde bylo časové období podstatně delší. Podobnost byla naopak v tom, že ty nejemotivnější věci se zase soustřeďovaly na období kolem vánoc. Zde navíc přibylo ještě období okolo plánované svatby hlavní hrdinky, která se z jasných důvodů neuskutečnila.

Hlavním tématem celého příběhu je to, jak se hlavní hrdinka vyrovnává se smrtí muže, kterého považovala za svou životní lásku a vlastně jí i byl – vždyť spolu chodili od čtrnácti let. To nejromantičtější a nejkrásnější bylo tedy pryč a s tím odešla hrdince největší životní jistota a věc, kterou považovala za danou – společná budoucnost s Freddiem. Všechno pro ni bylo najednou jiné, prázdnější a bez jasného směřování a šlo jen o to žít dál. Lydia musela vše přijmout, do jisté míry se sama změnit a naučit se žít bez Freddieho. A vlastně i svým způsobem najít novou Lydii.

Paní autorka svou knihu rozdělila na dvě části, v nichž v každé se Lydia vyrovnává se svou ztrátou trochu jinak a jiným způsobem poznává sama sebe – tentokrát opravu sebe. V části nazvané Bdění je ukázán reálný svět – je zabydlený Lydiinou rodinou, která poskytuje ukázkovou oporu. Jsou tu její kolegové z práce a pak také její nejlepší přítel Jonah, který byl také Freddieho nejlepším přítelem a oba tak jsou na stejné lodi, co se ztráty týká. Tady Lydia musí hodně zabojovat a najít čistě jen sebe - Lydii, bez její druhé půlky Freddieho. A stejně tak Jonah musí najít svou cestu bez nejlepšího přítele.

V části Snění je ukázáno něco, co může být „jiná dimenze“ nebo prostě jen výplod Lydiiny fantazie ve stavech navozených prášky na spaní. To si musí každý čtenář sám vybrat podle svého naturelu :) V téhle části se nehoda nikdy nestala, Freddie žije a jejich vztah pokračuje tak, jak by šel, kdyby se nic nezměnilo. Lydie i v tomto Snění ví, že Freddie je mrtvý a uvědomuje si, že do snového světa nepatří a že jí setrvání v něm neprospívá v reálném Bdění.

Stejným vyrovnáváním a soubojem sám se sebou, i když z trochu odlišného důvodu, si musí projít i Lydiin a Freddieho nejlepší přítel Jonah. Škoda, že se jemu nedostalo větší pozornosti, protože jako postava měl naznačený zajímavý život a zrovna jeho bych ráda poznala víc. Rozhodně bych raději měla část „Jonah“ místo části Snění.

Téma, které příběh nese, není zrovna lehké povahy, i když autorka píše odlehčeně a místy s humorem. Pro některé čtenáře může být i dost osobní a citlivé. I tak ale z knihy nedýchá žádná deprese nebo nadměrné smutky. Spíš je vidět naděje. Lydia je silná bojovnice, odhodlaná se v neštěstí neutopit a má štěstí na takové okolí, které ji prostě padnout ke dnu nenechá. Není potřeba se bát toho, že by postava hluboce zabředávala do svého smutku a páchala tragické činy. Naopak se staví na nohy a snaží se jít dál, protože ví, že nad ránem je noc nejtemnější, ale svítat prostě bude.

Právě kvůli Lydiině povaze a rodině a změnám v jejím životě se mi mnohem víc líbila ta část, kterou autorka nazvala Bdění. Alternativní svět Snění s Freddiem mi nějak neseděl. V celém tom příběhu jakoby to byl krok zpět. Mnohem víc mě zaujalo popisování toho, jak se s věcí vyrovnává, než jak se topí ve vztahu s dávno mrtvým mužem. Vzpomínky jsou jedna věc, ale toto čistě vzpomínky nebyly a navíc byl problém v tom, že pro mě jejich láska nebyla moc uvěřitelná a Freddie mi nepronikl k srdci. 

Láska Lydie a Freddieho pro mě prostě nebylo to pravé a nějak vnitřně jsem ten snový románek nechtěla poznat. Chci říct: Proč jsem si měla budovat vztah k tomuto jejich vztahu? Naskočila jsem do jejich partnerského vztahu, který byl prezentován jako dlouhodobý, ale zároveň byl pryč a střídání kapitol Bdění – bez F. a Snění – s F. mi odvádělo pozornost od věcí, které mě víc lákalo číst. Možná bych se lépe smířila s takovou strukturou, kdy třeba by vztah běžel, její muž zemřel a následovalo vyrovnávání. Spíš tedy, kdyby se ze Snění stala první část a z Bdění druhá a nebyly vyprávěny na přeskáčku. Tak bych si našla cestu i k F. a celý jejich vztah by pro mě byl zásadnější a líp vstřebatelný. Ale to už by byla jiná kniha a způsob, jakým se hrdinka změnila a jak začala pohlížet na svůj bývalý vztah a nový život před sebou by nejspíš musel proběhnout jinak.

Trochu mě mrzelo, že nebylo víc prostoru věnováno vztahu hlavní hrdinky s novým mužem, ale to už by zase byla jiná kniha :) Třeba se dočkám pokračování. Nejsem si ale jistá, jestli v tomto případě by byl úplně dobrý nápad nějak navazovat. Nevylučuji, že si knihu přečtu znova a protože už vím, co čekat, asi mi to usnadní i přístup k části Snění :).

Dva v srdci byl pro mě o něco slabší příběh než Den,kdy jsem zahlídla lásku. Ne však proto, že by byl hůř napsaný – to rozhodně ne, autorka si svůj parádní styl udržela beze změny k horšímu. Je to hlavně tím, že jsem čekala hlavní linku romantickou a úplně tak to nebylo. Přes to ale nelituji, že jsem si knihu přečetla a můžu ji s klidným svědomím doporučit dalším čtenářkám.


Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud jste na Lydiin příběh zvědaví, najdete ho zde v papírové podobě i jako e-knihu.




O knize:

Autor: Josie Silverová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 375


Další knihy Josie Silverové na bloGu:

Den, kdy jsem zahlídla lásku