11. 4. 2021

Pod dohledem

 




Přemýšlím, co bylo tím impulzem, který mě přiměl knihu chtít. Nevím. Nejspíš něco v anotaci, co přispělo k pocitu, že příběh bude něco výjimečného. Posuďte sami:


Anotace:

Melville Heights patří k nejhezčím čtvrtím v Bristolu. Na takovém místě se přece brutálně nevraždí. Jenže… každý tu má svoje tajemství. A každý je trochu pod dohledem.

Toma Fitzwiliama, ředitele školy, mají všichni rádi, i jeho nová sousedka Joey Mullenová se do něj rychle zamiluje. Je přesvědčená, že o jejím poblouznění nikdo neví, jenže Tomův syn Freddie bedlivě sleduje dění v blízkém okolí a neunikne mu, že se Joey vůči jeho otci chová zvláštně.

O pár ulic dál bydlí studentka Jenna, která má podezření, že ředitel není až tak bezúhonný, jak se zdá. Projevuje nezvyklou náklonnost její nejlepší kamarádce a Jennina máma je přesvědčená, že jí Fitzwilliam ztrpčuje život.

A už dvacet let před těmito událostmi se jistá školačka v tajném deníku vyznává z lásky ke svému pohlednému mladému angličtináři…
 


Na začátku příběhu je mrtvola. Neví se čí, neví se, kdo je vrah ani jaký mohl mít motiv. To všechno se postupně rozkrývá v pomalu se vyvíjejícím dramatu jednoho maloměsta, kde každý vidí každému do talíře. A někteří se do cizích talířů koukají s náramnou chutí. Paní autorka pomalu odhaluje životní příběhy, povahy a způsoby jednání svých postav. Vztahy a napětí mezi nimi zvolna a skoro nenápadně gradují až ke strhujícímu odhalení na konci.

Středem všeho dění je ředitel místní školy Fitzwilliam. Je expertem na tahání škol z krizí všeho druhu a přesně z tohoto důvodu byl povolán právě sem do Bristolu a usadí se v lepší čtvrti Melville Heights. Spolu s ním se přistěhovala i jeho nezapadající manželka a syn Freddie s divnými návyky šmírovat sousedy a dělat si o jejich životě přesné záznamy. Ředitel Fitzwilliam je sice hvězda všech ředitelů, charismatický starší muž a člověk, kterého všichni obdivují. Zároveň má však podezřele blízko ke svým studentkám a jeho chování k nim je tak přátelské, že to působí až oslizle vzhledem k jeho věku. Jeho žena je typická stepfordská panička, která udělá manžílkovi pomyšlení, jen místo elegantních šatů se objevuje spíš v běžeckých soupravách.

Kousek od nich bydlí rodina Jacka Mullena. V domě s ním a jeho těhotnou manželkou žije i jeho poněkud osobnostně nestabilní sestra Joy Mullenová se sklonem zamilovávat se snadno do nesprávných mužů a taky její manžel Alfie. Zástup podivných postaviček uzavírá studentka místní školy Jenna a její matka trpící nejspíš celou škálou psychických onemocnění a posedlá myšlenkou, že je záměrně šikanovaná celým světem. Je druhá, krom Freddieho, která má víc než přehled o tom, co se ve čtvrti děje.

Mám pocit, že je úplně neuvěřitelné, kolik podivných lidí s různými poruchami osobnosti se sešlo v jedné slušné a na první pohled nudné čtvrti. A zároveň mi to připadá úplně reálné. Přeci jen – kolik toho člověk běžně ví o svých sousedech, pokud se vyloženě nezajímá nebo nemá nějakou nezdravou „sledovací“ posedlost? Většinou každého napadne, že nic, ale když se zamyslí, přeci jen je tu něco… A právě tahle drobná „něco“ dělala knihu tak zajímavou a uvažování postav, které si všímaly víc nebo těch, které si naopak nevšímaly vůbec, bylo neodolatelné sledovat. Někoho přiměla k posedlosti ostatními nemoc, někoho nezvladatelná vášeň a někdo měl úplně jiný motiv. Někdo byl vrah. A v běžných denních událostech ve čtvrti, které se staly tři měsíce před nálezem těla, jsem měla odhalit, kdo jím je.

Kniha je téměř neodložitelná. V krátkých kapitolách se střídají pohledy na jednotlivé postavy. Právě tyhle krátké úseky jednotlivých pohledů nutí číst dál, aby se člověk dostal k tomu, co ho zaujalo, jenže mezitím zaujme zase další úsek děje – kapitoly jsou skvěle poskládané, aby se příběh sbíhal opravdu postupně. Od všech obsazených se vždy získala nějaká zajímavá informace, i když mi třeba došlo až později, co mi to prozradili nebo co nechtěně vyplulo na povrch. Mezi kapitolami jsou navíc vloženy krátké úseky policejních výslechů některých postav a na tom je ukázáno, kdo je podezřelý a jak se seběhly události oné kritické noci, kdy někdo z lidí, které jsem postupně poznávala, přišel o život. Upřímně bylo hned několik kandidátů, které by mi nevadilo vidět mrtvé. Zasloužil by ředitel Fitzwilliam za své laciné slizáctví, Joey za to, jak mě štvala a další. Těmhle dvěma jsem nejvíc přála obsazení do role mrtvoly. Každopádně každá z postav měla motiv i povahu na to někoho oddělat, takže mrtvola i vrah mohl být kdokoli z nich. Paní autorka vytvořila své charaktery tak dovedně, že jsem až do poslední chvíle podezřívala nepravého.

Většinu času nebyla kniha vyloženě napínavá. Spíš se jednalo o zdařilou studii povah, poruch osobnosti a vzájemnou interakci mezi postavami žijícími na jedné ulici. Napínavost tomu dodávala hlavně skutečnost, že jsem od začátku věděla o mrtvole a že onou obětí byl někdo z těch, s nimiž jsem se na stránkách seznamovala. Paní autorka vytvořila dokonalý spletenec, v němž měl ústřední roli zápisek zamilované školačky na začátku knihy a jistá událost, která se stala už dávno. Podařilo se jí vzbudit u mě chuť doslova vyšmírovat další podrobnosti toho případu a hlavně podrobnosti života jejích postav. Chvílemi jsem úplně zapomínala, že se v ději blíží okamžik, kdy tu bude mrtvola. Bavilo mě odhalovat skrytá tajemství těch lidí, sledovat jejich ne úplně dobrá rozhodnutí nebo i ta dobrá. Škodolibě mě těšilo, když na někoho z neoblíbených vyplavala nějaká špína. Ošklivé ode mě? Určitě! Zábavné? Náramně :)

Pokud máte rádi zajímavé postavy, jděte určitě do toho. Nebudete litovat. Na postavách tahle kniha stojí a jejich poznávání je skvělé.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud se chcete začíst, seženete knihu zde.




O knize:

Autor: Lisa Jewellová

Překlad: Milan Lžička

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 376




3. 4. 2021

Květy smrti

 





Jedovaté kytky jsou dost zajímavé, o tom nemůže být sporu. A co teprve, když ty nejukrutněji jedovaté pěstuje na střešní zahradě v Londýně jedna podivínská profesorka a jako na potvoru v tom samém Londýně někdo umře na podivnou otravu rostlinným jedem. Neříkejte, že byste si to nechtěli přečíst. Já jsem chtěla.


Anotace:


Pronikavý výkřik v poklidné londýnské ulici naruší tiché sobotní odpoledne a spustí sérii událostí, které hluboce ovlivní život jedné náhodné přihlížející.

Eustacia Roseová je profesorkou botanické toxikologie. Doma se s úzkostlivou pečlivostí stará o rozsáhlou soukromou sbírku jedovatých rostlin. Každý den se řídí přísnou a neměnnou rutinou, kdy pečuje o své rostliny, protože v případě sebemenší neopatrnosti jí hrozí reálné riziko smrti.
Eustacia žije sama a každý den připomíná ten minulý. Až do chvíle, kdy z protějšího domu uslyší výkřik a neodolá pokušení zjistit, co se stalo.

Prostřednictvím svého dalekohledu je vtažena do života mimořádně krásné ženy. Brzy zjistí, že se okolo ní pravidelně objevuje několik mužů a postupem času začne tyto muže studovat a vést si záznamy o jejich návštěvách. Počíná si přitom s vědeckou přesností. Každému z nich přidělí přezdívku podle rostliny, jejíž jed má stejný toxický účinek, jaký mají oni na mladou ženu. A postupně si začíná uvědomovat, že je její povinností ji před těmito muži chránit – stejně jako by chránila vzácnou rostlinu ve své sbírce.
Když ale posléze dojde k vraždě, jež má se životem mladé ženy přímou spojitost, a navíc se ukáže, že vražednou zbraní byl jed exotické rostliny, Eustacia se stává podezřelou ze zločinu, který nespáchala.

Aby však dokázala svou nevinu, musí se nejprve vypořádat s démony své vlastní minulosti.

 

Květy smrti je jedna z těch zajímavějších knih nejen po stránce zápletky a „vražedné zbraně“, ale hlavně po stránce zpracování postav a především osobnosti hlavní hrdinky.

Jestli kdy nějaká postava vykazovala znaky podivínství a nezdravé posedlosti, je to právě profesorka Eustacia. Ono její nestandardní chování  i vysvětlení má, ale to neznamená, že to postavě přináší nějaké sympatie a že si přízeň čtenáře získává lehko – všechny důvody její zvláštnosti se v knize vynořují velmi pomalu a o to víc (tou odtažitostí a rozvláčností) umocňují pocit, že profesorka si jen tak někoho k tělu nepustí. Zajímavá však rozhodně byla a paní autorce se povedla napsat skutečně divná a zároveň svým způsobem okouzlující hlavní hrdinka. Od začátku jsem měla trochu strach, že právě kvůli tomu jejímu svérázu úplně kamarádky nebudeme. Ale nakonec se mi dostala pod kůži.

 Líbilo se mi, jak byla profesorka přesvědčivě neschopná normální komunikace s objektem své posedlosti i dalšími lidmi. Svět mimo její soukromou jedovatou zahrádku pro ni byl nepřátelským místem a tak do něj moc často nechodila. Udržovala si svou denní rutinu, nepoužívala moderní vymoženosti a žila velmi osamělý život plný rutiny a přesně dodržovaných zvyklostí – až rituálů. Její způsob oblékání a stylizace do mužské podoby všechno jen doplnila. Postupem času se ukazovalo, že její problémy nejsou až tak úplně jednoduché – rozhodně trpěla silnými úzkostmi, sem tam nějakým tím nutkavým chováním. Měla jsem z ní pocit, že je možná i mírně autistická. Každopádně byla velmi inteligentní. Vycházela víc s kytkami než s lidmi a líbily se jí ženy. Její jediný vztah v životě nedopadl dobře kvůli muži a přišla přitom o mnohem víc, než jen o lásku svého života. Jak říkám, prostě zajímavá osoba s životním příběhem, kterému jsem chtěla přijít na kloub.

I další postavy byly zajímavé a dost osobité. Nad jejich osudy jsem nestačila valit oči. Byly dobře propracované do hloubky – hlavně teda do hloubky jejich horších stránek. Paní autorka se zaměřila na nepříjemnosti života a to, jak to její postavy ovlivní a formuje. Na počátku stál bezohledný, zlý skutek všeho schopného člověka a ten roztočil kolo špatných událostí, až se všechno seběhlo v Londýně. Připadalo mi, že se všechny postavy nacházejí na nějakém druhu dna: lidském, morálním, psychickém…  Všechno dění od minulosti až po současnost na ně mělo dost destruktivní následky. O sympatických postavách se tedy moc mluvit nedá, ale sledovat jejich příběh byl dost zážitek.

Četba s tolikou negativitou by měla být únavná, ale nebyla. Spíš se mi zdála fascinující. Ze začátku jsem trochu měla problém se do knihy ponořit. Musela jsem si zvykat na příliš moc jiných věcí. Jednak tu byla už zmíněná podivnost hlavní postavy. Pak mě trochu potrápil velmi podrobně popisný styl psaní, kdy jsem se dozvídala o prostředí velké detaily a chvílemi jsem měla pocit, že je všeho moc zároveň. Příběhy lidí, kteří měli v knize role, se vynořovaly pomalu prostřednictvím těch popisů. Autorka hodně naznačovala o jejich životě a povahách právě popisem okolí a věcí, kterými se obklopovali. Bylo to nezvyklé a musela jsem si dost informací vytahat mezi řádky a odvodit. Možná tato nezvyklost u mě pochází toho, jaký typ knih většinou čtu. Takovéto množství podobně využitých popisů v nich nebývá a Květy smrti tím připomínaly spíš klasiku. Nechápejte mě špatně, rozhodně to není chyba nebo něco, co by se nedalo číst – připadalo mi zajímavé dozvědět se nejvíc informací o lidech pouze z jejich prostředí ještě před tím, než samotná postava vůbec vkročí na scénu. Jen to trochu zpomaluje ponoření se do děje a vyžaduje mírně větší pozornost. Zato to zvyšuje napětí a chuť do čtení. Celá kniha byla založená na drobných náznacích a rozplétání záhady a to mě bavilo.

Trvalo to sice sto stran než se „něco“ stalo, ale najednou se začaly dít věci a děj cválal kupředu jako splašená herka. V předchozích popisnějších kapitolách byly náznaky z minulosti postav a malé narážky na to, že se spolu postavy nějak znají. Teď najednou se začalo všechno skládat dohromady, a jak mě před tím nic nenapadalo – žádná spojitost nebo vodítko – najednou začalo všechno zapadat do úžasně propleteného celku. Ukázalo se, že příběh je promyšlený do posledního chmurného detailu a najednou se nedalo odolat chuti pokračovat ve čtení a proniknout k jádru té záhady.

Skvěle napínavý příběh doplňovaly i zajímavé detaily. Profesorka měla ve zvyku pojmenovávat si osoby, které ji upoutaly, po jedovatých kytkách. I to přispělo k větší tajemnosti příběhu. A kdybyste náhodou chtěli někdy někoho otrávit, po přečtení budete přesně vědět, jakou kytku si na to sehnat a co se ubožákovi přihodí po aplikaci.

Jako dost věrohodné mi přijde i zapojení profesorky do vyšetřování případu. Nejdříve byla podezřelou a postupně začala policii pomáhat jako expertka-konzultantka na kytky a jedy z nich. Samozřejmě i čmuchala na vlastní pěst s pomocí lidí z okolí. Nikdy to ale nepůsobilo přehnaně. Vždycky byla jen člověkem zvenčí. Nikdy hrdinou, který vše vyřeší za neschopnou policii. I když to nakonec byla ona, kdo vypátral větší část té záhady.

Nepamatuji si, kdy mi nějaký thriller/detektivka přinesl tolik zaujetí, nových informací a chuti rozluštit záhadu dřív, než autorka prozradí, jak to všechno bylo. Vraha i jeho motivaci jsem nakonec odhalila, a i kdyby ne, stejně bych byla se čtením spokojená. Na konci se k tomu všemu přidala ještě otázka co je to vlastně spravedlnost. A zaručuju, že po dočtení nad tím budete ještě chvíli přemýšlet.

Knihu doporučím milovníkům záhadných vražd, které lze pokládat za nehody, zajímavých hrdinů a zápletek, které pořádně potrápí policii. Pokud si nepotrpíte na hnusně brutální zločiny a potoky krve, je toto kniha pro vás – dostanete napětí a zločin, ale žaludek zůstane na svém místě.


 Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud chcete objevit záhadu oběti otrávené rostlinným jedem, knihu seženete zde.



O knize:

Autor: Jill Johnson

Překlad: Boleslav Ryljak

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 320



27. 3. 2021

Zaslíbená

 





O knize jsem slyšela spíš velké špatné a tak přes to, že mě obálka lákala od prvního pohledu, knize samotné jsem se dlouho vyhýbala. Pak jsem se rozhodla, že ji chci i navzdory nepříznivým ohlasům a udělám si vlastní názor. A jo, vyplatilo se to.


Anotace:

Když se král Jameson veřejně vyzná ze svých citů k lady Hollis Briteové, Hollis to překvapí – a nadchne. Koneckonců vyrůstala na zámku Keresken a odjakživa soupeřila s dalšími šlechtickými dcerkami o královu pozornost. Získat si jeho srdce, to je splněný sen. Ale Hollis si brzy uvědomí, že zamilovat se do krále a stát se královnou možná není ten šťastný konec, který si představovala. A když se setká s neurozeným cizincem, který má záhadnou schopnost nahlédnout přímo do jejího srdce, pochopí, že budoucnost, po které opravdu touží, je úplně jiná, než by ji kdy napadlo.

 


POZOR! Tentokrát se spoilerům úplně vyhnout nešlo, pokud jsem chtěla lépe popsat Hollis a její povahu. A to jsem chtěla. Byla to pro mě jedna z nejzajímavějších věcí na knize.

 

Začátek příběhu vypadal slibně a naladil na tu správnou notu života u dvora, krásných šatiček a romantické lásky krále k jeho lady. Vyvolená královská nevěsta lady Hollis Briteová byla lehce naivní, lehkomyslná a docela bezelstná lady - jedna z mnoha u dvora, jejíž ambice nijak zvlášť vysoko nemířily. Jenže všiml si jí král – hezký mladý a především král – takže pro Hollis nebylo tak těžké podlehnout představám, že by se mohla stát královnou. K její smůle však v zemi kde žila, byly královny odjakživa téměř legendami. A na tohle Hollis nebyla stavěná. Byla hezká, dokonce krásná, ale rozumu moc nepobrala a politikou prodchnutý život nebyl to, pro co se narodila.

Hollis všechno brala jako zábavu, životem proplouvala se smíchem a dobrou náladou. Sňatek s králem byla pro ni nejdřív úžasná záležitost z říše pohádek – všechna ta pozornost, lichotky a úžasné dárky! Vždyť právě ona byla vyvolená mezi všemi, takže se nechala opájet příjemným pocitem, že jí král dal přednost přede všemi ostatními. Jenže záhy přišla na to, že to až tak úžasné nebude, že v postavení královny jen těžko bude spokojená - nezdálo se však, že má v této životní volbě na výběr. Jak chcete odmítnout krále, zklamat rodiče i muže, o němž si myslíte, že vás má rád?

Hollis poprvé poznala pocit, že se jí má dostat něčeho o co nestojí. Něco, oč jiné dívky stály, co jí záviděly a jí to připadalo najednou jako zátěž. Odpovědnost a povinnosti se začaly kupit, všechno přišlo rychle a nečekaně a zavalilo ji jako lavina. Na něco takového nebyla připravená, bála se, že vysokým očekáváním nedostojí a uvědomila si, že ani nechce. Možná ještě stát se milenkou, ale královnou… Snít o tom bylo krásné, skutečnost už tolik ne – komu z nás se to kdy nestalo :)

V její povaze prostě nevidím zase takové mínusy, jako všichni ostatní. Naopak se mi zdála přijatelnější než America (Selekce), která byla arogantní, rozmazlená a nerozhodná. To Hollis není. Byla prostě jen naivní holka, žádná superhrdinka, která se zhostí se své úlohy, i když na ni absolutně nemá rozum a předpoklady. Hollis měla aspoň dost sebekritiky, aby vycouvala – nebo spíš dokázala využít první možnosti k úniku. Vlastně jí docela rozumím.

A autorka dobře udělala, že vedla příběh tímto směrem – tedy k tomu, že Hollis královnou být nechce. Stejně bych jí neuvěřila, že z takové povahy, jakou Hollis dala, dokáže na pár stránkách (pár týdnů v ději) vykřesat odpovědnou ženu a rozumnou budoucí královnu. Postava jako Hollis bude potřebovat hodně ran od příběhu, než se z ní stane skutečná osobnost a ne jen upovídaná a veselá hezká tvářička. Navíc, pokud jsem to celé správně pochopila, Jamesona nikdy neměla kdoví jak ráda. Spíš ji oslnilo jeho postavení a představa, že by mohla být mezi lidmi oblíbená a všemi milovaná, jako ostatní královny před ní. Vážně je nutné ji proto odsoudit jako blbku a plytkou postavu? Nemyslím si. To, jak byla popsána, odpovídalo příběhu a jeho stylu a ona se do něj hodila taková, jaká byla.

Když se objevil někdo, u nějž to přeskočilo, postrčil Hollis směrem, kam si sama neodvažovala jít. Že není kdoví jak odpovědná a rozumná jsme si už řekli. Takže se prostě nechá zblbnout. Zrovna u jejího typu povahy bych tomu věřila. Připomínala mi trochu Kateřinu Howardovou – prostě mladá, naivní, impulsivní a naprosto nepřipravená přijmout náročné postavení (vlastně jakékoli jiné, krom toho, co už má). A ve starém králi z Isolte se dala objevit malá podobnost s Jindřichem VIII. To mi bylo sympatické.

Když už jsme u toho s kým to přeskočilo - kauza Silas – krom toho, že měl pitomé jméno, se mi zdál nedostatečně představený. K jeho postavě nebylo možno získat nějaký vztah a moc jsem nepochopila, kde se vzal v Hollis. Nejspíš proto, že byla tak bezelstná a nenáročná, jí stačilo, co nabízel – hezké oči, milý úsměv a vrozenou dobrotu (a cestu ven z hradu). Mně byl ukradený. Našla jsem si jiného favorita, než Silase a v druhém dílu mu budu držet palce :) Vztahu mezi Silasem a Hollis jsem nevěřila a nemyslím si, že on byl tou hlavní romantickou linkou. Vnímala jsem ho spíš jako prostředek, skrz nějž si Hollis uvědomila, co od života chce nebo spíš co rozhodně nechce. To je ale celkem uvěřitelné – hodně lidí to tak má a bez nastaveného zrcadla se nedokáže podívat na jiné možnosti.

Postavy celkově nebyly tak propracované, jak bych od podobně zkušené autorky čekala. Na druhou stranu to pro příběh bylo více méně dostačující a množství postav a rozsah knihy zase kdoví jaké čarování s hloubkou neumožnil. Jsem z těch čtenářů, kterým nevadí občas si domýšlet. Bohužel autorka odflákla některé postavy, které se zdály být v příběhu obsazené do hlavních rolí. Tím mi krásně napověděla, že s nimi netřeba počítat do dalšího děje (a chybět mi nebudou, což možná záměrem autorky tak úplně nebylo). U těch důležitých postav si zase nijak extra nestěžuji, bavily mě.

Příběh také nebyl nijak zvlášť komplikovaný, stejně, jako Hollis sama. Zdá se spíš, že to dobrodružné, napínavé a hmm… vášnivější, se bude odehrávat až v pokračování (a mám své soukromé podezření, jak to dopadne :)). První díl byl příjemně čtivý a docela dost připomínal historickou romanci (i způsobem představení postav), jen bez erotických scén. Vůbec celá romantika byla v knize docela lehčího ranku na poměry v současné YA, skoro bych řekla, že vůbec nebyla. A nebylo to vůbec nepříjemné.

Kniha je takový příjemný a akurátní průměr, který mě osobně bavil. Hollis pro mě byla zajímavou postavou a na druhý díl se těším. Myslím, že by mohl přinést to, co tady chybělo – romantickou linku, která bude k uvěření. A vůbec bych se nezlobila, kdyby byla kniha o trochu delší, pak by autorka získala prostor obout se do toho pořádně, více si pohrát s postavami a rozvinout děj v důležitých scénách. Věřím, že pak by se jejímu příběhu dostalo příznivějšího přijetí.


O knize:

Autor: Kiera Cass

Série: Zaslíbená (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 272




21. 3. 2021

Víno a čáry

 




Čarodějnice můžu úplně stejně, jako upíry, takže když se mi dostalo možnosti přečíst si o čarodějkách nějakou novou, neváhala jsem. Lákalo mě i propojení čarování, vína a lehkého nádechu romantiky. A i obálka přispívá k chuti vzít knihu do ruky. Prostě byla kniha od prvního pohledu určená pro mě :).


Anotace:


Zaklít čarodějku se nevyplácí…
Mladé čarodějce Eleně se po sedmi letech podařilo osvobodit z moci zlé kletby a vrátila se domů na vinici v údolí Chanceaux. Tam však zjistila, že za dobu její nepřítomnosti se spousta věcí změnila. Vinici převzal bývalý právník z velkého města, který odmítá staré ověřené metody i kouzla a snaží se řídit vědou a rozumem.

Podaří se Eleně odhalit, kdo stojí za jejím prokletím? Dokáže novému majiteli vinice, jak moc se mýlí a jak je pro něj důležitá? Ukáže se, kdo má na svědomí mrtvá zvířata, která už se nějakou dobu objevují po celém údolí?

 

 

Začátek příběhu jsem zažila v kůži ropuchy (tedy ne že bych ropucha byla já, ale hlavní hrdinka rozhodně ano). Naštěstí ne moc dlouho, protože hned na druhé straně se vinné čarodějce Eleně podařilo žabí kletbu zlomit. Mohla se konečně vrátit domů z bažiny, kde trávila sedm dlouhých let a začít zase pracovat na svém víně (a na své pomstě). Jenže na vinici, kterou měla podědit, už kraluje jiný pán – právnický synek z města Jean-Paul Martel. A ten nechce mít s čarodějnictvím a podobnými věcmi nic společného. Považuje vše za pouhé tmářství a pověry (i když se jich někde hluboko uvnitř bojí) a na své vinici prosazuje vědu a pokrok při práci s vínem. Má načteno, považuje se za odborníka a dodržuje nejmodernější postupy. Jenže výsledky se ne a ne dostavit…

Příběh je psaný spíš průměrně, ale stejně se mi to svým způsobem líbilo. Kniha dokázala navodit přesně ty příjemné pocity a zaujetí tématem, které při čtení očekávám. Některé věci by mi nevadily více rozepsané, ale nebylo to nic až tak zásadního, abych si knihu nedokázala užít i tak. Navíc se jedná o sérii, takže autorka bude mít ještě příležitost příběh doplnit. Začátek je pozvolnější, ale seznamování s prostředím, postavami a okolnostmi netrvá dlouho. Během pár kapitol se zápletka pěkně rozvine a nechybí záhady, intriky a jistá napínavost – i když viníka všeho není těžké identifikovat.

Líbilo se mi propojení čarodějek s vinicí a celkově prostředí francouzského údolíčka kde se téměř zastavil čas. Místní obyvatelé a pěstitelé vína si udržovali své pověry, které zde byly tak skutečné, že člověk z vnějšku jako Jean-Paul Martel zapadal pomalu a obtížně. Krásnou dobovou eleganci doplňovaly první technické vymoženosti a automobily.

Kouzlení bylo krásně zpracováno, kletbu nad vinicí jsem si dokázala úplně představit a těšila jsem se na to, jak s ní Elena bude bojovat. V knize byla zastoupená dobrá magie, i ta špatná. Autorka zpracovala i omezení, které čarodějky mají v podobě Úmluv i dozorového orgánu, který nad jejich dodržováním bděl.

Trochu mě zaskočilo zpracování vztahů mezi postavami. Postavy mezi sebou měly podivný odstup a nedůvěru, ale vzhledem k tomu, že šlo o čáry a kletby tak to nebylo úplně nepochopitelné. V některých případech se ukázalo, že to má dokonce důvod a tím pádem vlastně můžu říct, že se autorce podařilo dobře vystihnout chování provinilých lidí. Jen přemýšlím, proč ten odstup mezi sebou měly i postavy, které k sobě měly mít blízko – konkrétně tedy hlavní pár. Pořád jsem měla pocit, jako by ti dva stáli raději dva metry od sebe a k sobě se jim nechtělo, i když mi autorka povídala o přeskakující energii. Byli jako manekýny pohybující se každá ve svém vymezeném prostoru.

Možná to bylo tím, že styl psaní byl až moc strohý po lidštější stránce, chyběly mi v něm výraznější emoce mezi postavami a celkově ze strany postav vůči událostem. Všechno přijímaly dost pasivně, strojově. Zatímco čáry a popis prostředí zvládala autorka dobře, vztah hlavních hrdinů mi dost unikal. Kde se to vzalo? Proč to na stránkách necítili? Já jsem celkově příznivcem spíš pomalých a dobře budovaných vztahů než podobných rychlokvašek a tady se s tím autorka moc nepárala. Možná to bylo i celkem malým rozsahem stran a zajímavou zápletkou, na kterou se pozornost soustředila víc. Můj problém ale je, že v romanticky laděných knihách tu romantiku a vznikání vztahu prostě potřebuji cítit, abych jí uvěřila. Nestačí mi říct, že to tak je. A sem, do prostředí vinic, do dané doby a k čárům by se výraznější zaláskovaná linka hodila.

Další problém jsem měla nejen u lásky, ale i u ostatních emocí. Kde byl vztek? Já jsem Eleně nevěřila, že je naštvaná a chce se pomstít. Co strach? Nebo pocity nespravedlnosti a bezmoci. To všechno bych u hrdinky v některých okamžicích očekávala. Ona se se vším smířila hrozně rychle a na některé věci reagovala nepřesvědčivě. Po návratu na vinici bych čekala třeba i výraznější pocity štěstí a podobně. To mi chybělo.

I přes výhrady jsem s knihou spokojená. Celkově je příběh příjemně oddechový a hezky se čte. Jakmile jsem se začetla, vydržela jsem u čtení téměř do půlky knihy. Bavilo mě to, zaujalo a nevstávat do práce, dočtu ji celou. To je pro mě jednoznačné plus po stránce kvality zápletky a způsobu autorčina vyprávění. Jako vysloveně romantický bych příběh neznačila, protože vzájemné něžné city hrdinů nebyly moc dobře vykresleny, ale nějaká ta osudová láska se tam najde. Pro milovnice románů s podobným typem vztahů a lehkým nádechem čarodějnictví a tajemných kleteb bude kniha příjemným společníkem na dva večery.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si chcete přečíst Elenin příběh, najdete knihu zde.



 

O knize:

Autor: Luanne G. Smithová

Série: Víno a čáry (1. díl)

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 326


14. 3. 2021

7 klíčů

 

7 ochránců internetu - 7 cílů k odstranění





Kniha mě v nabídce zaujala hlavně tématem, kterému se autorka rozhodla věnovat. Internet všichni používáme denně, aniž bychom potřebovali přemýšlet nad tím, jak funguje. Je pro nás prostě samozřejmostí – šlape to, tak proč to řešit :). Zároveň zůstává tak trochu magickým místem. Na jeho provoz, stabilitu a bezpečnost ale někdo dohlížet musí. A právě o těchto lidech kniha vypráví. O lidech, kteří mají v držení „klíče k internetu“.


Anotace:


6. srpna 1991 – datum, kdy se stal pro všechny dostupný nejdůležitější vynález v dějinách: internet.
Současnost – internet je zcela nezbytnou složkou pro fungování moderní společnosti. Počítačové programy a bezdrátové sítě jsou neoddělitelně provázány se systémy bank, dopravních podniků, záchranných složek, telekomunikací, elektráren, téměř jakékoliv výroby… Pokud by někdo získal kontrolu nad internetem, získal by kontrolu nad většinou vyspělých států.

Jednou z nejcitlivějších částí internetu je tzv. kořenová zóna, kam se ukládají adresy, díky nimž se informace putující po síti dostanou, kam mají. Aby s nimi nemohl nikdo manipulovat, vyvinula ICANN – Nadace pro internetovou infrastrukturu sedm klíčů, jejichž virtuální podpis se otiskne na jediný pravý seznam adres.
Sedm klíčů, které mají moc manipulovat s internetem.

Sedm klíčů, jejichž opatrovníky jsou největší špičky v oboru bezpečnosti IT z celého světa.
Jedním z nich je i Rebecka Retéová, která se právě probudila s pistolí u spánku.
A jejího majitele zajímá jen jedna věc: „Kde je klíč?“

Nový román Åsy Schwarzové není jen strhujícím thrillerem z prostředí hackerů, extremistických skupin a tajných služeb, ale také varováním před reálným nebezpečím, které může kdykoliv ohrozit celou civilizaci.
Sedm klíčů k internetu skutečně existuje a jedním z jejich držitelů je Švédka.


Autorka si zvolila velmi zajímavé téma – bezpečnost internetu. A teď nemyslím jednotlivé uživatele, ale komplet celé sítě. Toto téma mě hodně lákalo a těšila jsem se co nového a zajímavého mi příběh odhalí. Bylo mi jasné, že nějaké opravdové detaily se nedozvím, ale aspoň v náznaky nebo malé objasnění „veřejných tajemství“ jsem doufala.

Vzhledem k tomu, že se jedná o thriller, očekávala jsem i celkem napínavý děj a nějaké to smrtelné nebezpečí pro postavy. Toho se mi dostalo prakticky od prvních stránek. Chudáci držitelé klíčů poznali, že jejich práce nemusí být úplně bezva, když se někdo neznámý rozhodne, že jejich klíče chce. Nebezpečí hrozilo nejen jim samotným, ale i jejich rodinám. 

Paní autorka si v příběhu vybrala hlavně dva z držitelů, kterým se věnovala nejvíc – Rebecku a Moogieho. Oba byli mimořádně zranitelní kvůli svému rodinnému životu a tak se na ubližování jim mohla autorka vyřádit. Zároveň také ohrožení zrovna těchto postav bylo asi čtenářsky nejzajímavější, i když mě by bavil nejvíc Roberth, který se uprchl ukrýt před ohrožením do brazilské džungle. Vydírání přes rodinu už je trochu okoukané, kdežto snaha dostat se na kobylku svobodnému a bezdětnému člověku a honička v džungli by byla zajímavá. Jeho prchání jsem ale měla jen naťuknuté okrajově v pár řádcích a autorka se mu osobně nevěnovala. Největší část děje se odehrávala s Rebeckou ve Švédsku a s Moogiem v Británii.

Ne že by umístění hrdinů bylo pro knihu nějak zvlášť podstatné. Paní autorka se výraznými popisy prostředí moc nezabývala a ani to nebylo pro děj potřeba. Při čtení jsem byla daleko víc zaujatá děním než tím, kde se příběh odehrává nebo jak to tam vypadá. O lokaci děje jsem měla povědomí hlavně díky nadpisu kapitol a konkrétní postavě.

Při čtení jsem narazila na drobný nedostatek, který možná jiní (zkušenější) čtenáři thrillerů výrazně vnímat nebudou nebo to pro ně nebude až tak důležité. Byl pro mě obrovský problém sblížit se s postavami. Byly mi lhostejné a nesympatické a vlastně mi bylo fuk, jestli pomřou – jak hlavní, tak většina vedlejších. Většinou mi připadaly neschopné a hloupé na to, jak chytré podle autorky měly být. Nevěřila jsem tomu, že by právě takoví lidé byli vybráni pro držení klíčů k internetu. Postavy se projevovaly dost často jako nerozhodné, moc manipulovatelné na tak zodpovědný úkol a některé pokrytecké a zbabělé. Místy jejich jednání bylo nelogické, vzbuzovalo nepochopení až odpor a to nejen u záporných postav, ale mnohem víc u těch kladných. Jejich motivace k jednání mi dost často unikala a na svou údajnou inteligenci se chovali dost impulsivně (to se nedělají prověrky a nějaký výcvik, než se lidem svěří něco tak důležitého?). 

Smutné je, že by jednání skutečných, úplně obyčejných lidí ve skutečném životě nejspíš takové bylo. Možná by pomohlo, kdyby svým postavám paní autorka dala aspoň nějaký méně opravdový, zato alespoň trochu obdivuhodný rys povahy. Jediný, koho jsem si celkem oblíbila, byl „muž s černým šmoulou“ a i ten nakonec vypadal jako neschopný hlupák a jeho v podstatě hlavní úloha v příběhu se změnila v pouhý „štěk“. Jeho motivace alespoň byly jasné a chování logické a účelné vzhledem k jeho roli v celém ději. Hlavní postava Rebecka mi naštěstí vyloženě nevadila. Sympatie k ní jsem sice také nepociťovala, ale aspoň mi nijak nepřekáželo, že s ní trávím ze všech postav nejvíc času. Hlavní záporáci vyzněli tak nějak rozplizle a do ztracena. Všichni tihle lidé měli být inteligentní, špičky v oboru. Tak proč to nebylo poznat? Působili jako tetky z vedlejšího vchodu – náhodně sebraná partička ne úplně schopných a vhodných kandidátů. U záporáků zase nevěřím, že zrovna oni by dokázali něco takového zorganizovat.

Paní autorka události popisuje dost věcně a s odstupem. Možná by nezaškodilo přidat trochu na vybudování vztahu s postavami. Abych s nimi příběh více prožívala. Takto mě zajímal víc internet než lidi okolo.

Navzdory nechuti k postavám jsem příběh slupla téměř najednou. Bylo to prostě zajímavé a akční čtení. Všechno v nedostatku „lidskosti“ bylo nahrazeno fascinací příběhem a záležitostmi okolo internetu, hackerů a prográmátorů. Přehnané odbornosti ale není potřeba se bát. Autorka má talent popsat všechno tak, aby to v příběhu dávalo smysl, aniž by se nějak do hloubky zabývala technickými detaily. Co se jí taky podařilo výborně, byla psychologie toho, jak se dostat lidem pod kůži a manipulovat s nimi. Líbil se mi rozpor mezi povinností vůči světu a vůči vlastní rodině u Rebecky. O něco míň se mi líbilo Moogieho váhání a přizdisráčství, které bylo jeho hlavním dilematem.

Jako bonus hodnotím to, že se mi nepodařilo odhalit pachatele a na konci jsem byla docela překvapená, i když náznaky rozhodně nechyběly. Dění bylo ale tak zajímavé, že úplně odtrhlo moji pozornost od náznaků a mě se všechno krásně spojilo až na konci. Rozuzlení příběhu se mi moc nelíbilo. Všechno se událo hrozně rychle, chybělo tomu výraznější emoční zabarvení a vlastně jsem si všimla, že je konec, až když mi došly stránky.

Na úplný závěr knihy autorka přidala nějaká ta upozornění co se bezpečnosti týká. Doslov autorky byl tentokrát zajímavý stejně, jako příběh samotný.

Celkově je pro mě 7 klíčů spíš průměrná kniha. Zaujmout rozhodně dokáže. Na první přečtení mě nezklamala a přečetla jsem ji během jednoho dne, nebyla jsem v pokušení ji odkládat. Příběh mě bavil.  Na druhou stranu mi zase nic tak zásadního nepředal a nemyslím, že bych o něco přišla, kdybych se rozhodla knihu nečíst. Znova ji každopádně číst nebudu. Na to mě postavy příliš štvaly a nechce se mi se k nim vracet.


Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud vás příběh láká, seženete knihu tady.



O knize:

Autor: Asa Schwarz

Překlad: Helena Matocha

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 328



10. 3. 2021

Opskurno

 


,,Lidé jsou, jací jsou. A všichni jsou divní."




Kniha si mě přitáhla lákavě historickým vzhledem obálky a tím divně znějícím názvem. Jako vážně, co si pod tím chcete představit? Něco mi říkalo, že to bude podivné čtení a taky jo. Podivné, zábavné a ne úplně lehko vstřebatelné. A nakonec knihu docela dobře charakterizuje citát na začátku tohoto článku :)

 

Anotace:

Vítejte v Opskurnu! Město Opskurno si žije uzavřeno samo do sebe — navzdory pozoruhodné architektuře, průkopnické vědě a neobvyklým rituálům se o něm nezmiňují žádné mapy ani průvodci. Královna Alžběta I. město oddělila od zbytku Anglie a jeho nezávislost podléhá jediné znepokojivé podmínce: je přísně zakázáno studovat opskurenské dějiny... Pod kouzelně výstředním zevnějškem totiž číhá tajemství tak temné, že ho nikdo nesmí znovu objevit, natožpak znovu použít. Jenže tajemství mají sklon vycházet najevo. Do města přijíždějí dva zvídaví cizinci: Jonáš Oblong, který má na opskurenské škole vyučovat moderní dějiny (hlavně nic místního a nic před rokem 1800), a zlověstný miliardář sir Veronal Lapillus, který se chystá renovovat zpustlé panské sídlo. Třebaže Lapilluse i Oblonga pohánějí protichůdné motivy, oba se snaží spojit si minulost a přítomnost a nakonec soupeří s časem i mezi sebou navzájem... Tento závod může mít smrtící a apokalyptické následky — nejen pro Opskurno.

 

V jednom údolí v Anglii leží městečko Opskurno. Je to velmi zvláštní místo a ačkoliv lidi fascinuje, není úplně jednoduché podívat se do něj. A že by snad někdo dostal povolení tam žít? No tak to už vůbec ne!

Opskurenští občané si už pár staletí udržují svrchovanost přislíbenou samotnou královnou Alžbětou. Život, tradice i věda a technika se tam tedy ubírá úplně jinými cestami než ve zbytku světa. Místní obyvatelé jsou vesměs nadprůměrně inteligentní a svérázní až hrůza. Jediné, o čem nic nevědí, je historie jejich vlastního města. Je totiž přísně zakázáno pátrat po ní, jakkoli ji uchovávat a vůbec se o ni zajímat.

Jednoho krásného dne však opskurenská škola potřebuje právě učitele historie. Pouze té novodobé ovšem. Do města kvůli učitelské práci přijíždí člověk zvenčí – učitel Oblong, který má nahradit předchozího historika, jež záhadně a beze slova zmizel. A zatím co se nový občan podivuje místním zvláštnostem a poznává lidi a začleňuje se do života společnosti, přijíždí ještě další cizinec. Nový majitel opskurenského zámku, bohatý šlechtic s manželkou a synem.

Učitel brzy zjišťuje, že Opskurno skrývá jakési záhadné tajemství, které s nově přibyvším zámeckým pánem nějak souvisí. A i když se to nesmí, začne na vlastní pěst pátrat po tom, co jeho učitelský předchůdce objevil v opskurenské historii...


Perlou této knihy jsou jednoznačně postavy. Pan autor sleduje ve své knize události očima hned několika – je jich vážně hodně. Každá sleduje své vlastní cíle a díky jejímu pohledu je možné vnímat příběh trochu jinak. Každá mu přidává něco podstatného na celkové atmosféře městečka. Všechny jsou svým způsobem svérázné, některé až bláznivé a potřeštěné. Mají své libůstky, dobré i špatné vlastnosti a způsob uvažování, díky kterému je snadné je rozlišit a neztratit se v tom. Jejich jména větší nebo menší měrou tyto vlastnosti vyjadřují – překladatel si jejich vytváření určitě užil :). Pan autor dal dohromady pěkné panoptikum lidských ctností i nešvarů a já jako čtenář jsem od začátku věděla, na které straně ta která postava je a který nešvar je její slabůstkou. Ony postavy to však o sobě navzájem nevěděli a bylo zábavné sledovat, jak se vzájemně klamou, předstírají a hrají svoje hry. 

Na těch postavách a jejich perfektně zmáknutých povahách stál příběh hodně – zejména tedy jeho vedlejší linky, které nebyly vždy úplně nutně potřeba pro hlavní linii příběhu. Tou bylo velmi dávné tajemství, velmi nebezpečné pro Opskurno i zbytek světa. A ono bylo důvodem, proč bylo Opskurno světu tak pečlivě uzavřené.

I když jsem o postavách věděla hodně, stejně jsem tajemství Opskurna i jejich vlastní objevovala postupně. Opskurno není kniha, která vydá svá tajemství snadno a rychle - úplně z toho bylo poznat, že pan autor to se zákazem studia historie myslel vážně - tajemství bylo pohřbené v čase, zaprášené a zasuté do nejhlubších temných koutů. Čtení mi trvalo celkem dlouho, i když mě kniha bavila a zaujala. Ono to tak u některých je. Není to lahůdka, kterou slupnete za den nebo dva, protože u ní není nutné moc přemýšlet. Naopak. Jedná se o knihu, která má zajímavý svět, promyšlenou zápletku a vyžaduje od čtenáře plnou pozornost. Každý malý detail může být důležitý a občas něco velmi důležitého jen tak nenápadně proplyne v textu a může zmizet bez povšimnutí. A pak je na řadě zmatené tápání v dalším ději. Proto si nemyslím, že kniha bude sedět každému. Styl vyprávění je hodně specifický. Vsadím boty (a klidně i oblíbené), že při druhém čtení v něm objevím zase další věci a kouzla, co mi při prvním čtení utekly.

Příběh byl hodně spletitou kombinací aktuálního dění, minulosti a magie, která spojovala oba tyto časy. Magie má navíc docela zajímavou podstatu, kterou jsem ještě jinde nečetla. Jak už jsem psala, drží si pan autor svoje tajemství pěkně pod pokličkou a vzdává se jich jen pomalu a neochotně. K tomu si užívá celkem podrobné popisy a některé úseky děje by se mohly zdát zbytečné. Svádí to k chuti knihu osekat o některé vedlejší linky, ale při bližším zkoumání jsem si uvědomila, že by to byla škoda. Přišla bych tím o mnoho vtipných situací při sledování svérázných opskurenských tradic a povah a životních příhod místních obyvatel. To všechno (snad i záměrně) odvádělo pozornost a pan autor mi tak spíš zamotal hlavu.

Hlavní zápletkou, jak už jsem psala, je jakási záhada související s městem, zázračnými schopnostmi jeho obyvatel a jistou tajemnou loukou. Rozmotat tu záhadu bylo docela dost těžké hlavně proto, že pan autor často odbíhal k oněm příhodám okolo, i když byly zábavné, dost to tříštilo pozornost. Při čtení mi tak občas něco uteklo a musela jsem se vracet. Množství vedlejších linek, které neměly pro hlavní příběh souvislost, mě prostě mátlo. Naštěstí vše postupně a pomalu – hodně pomalu – zapadá dohromady. Takže doporučuji knihu neprokládat jinými a najít si na ni dost času. Při návratu po delší době do rozečteného příběhu by zapadnout nemuselo nic obzvlášť, když čtení přerušíte v nějaké zdánlivě bezvýznamné, ale překvapivě důležité chvíli.

Kniha se čte zvláštně – tak trochu obskurně – je potřeba na ni mít náladu a se čtením nespěchat. Počítejte s tím a věnujte jí čas, který vyžaduje. Jinak od ní nedostanete to, co může dát,  a to by byla škoda.

 

P.S.: Pokud máte pocit, že je článek poněkud zmatený, není divu. Prostě Opskurno, no :D


O knize:

Autor: Andrew Caldecott

Série: Opskurno (1. díl)

Překlad: Petra Johana Poncarová

Vydal: Host

Rok vydání: 2018

Počet stran: 450




27. 2. 2021

Ukradený příběh

 


To, co chceme, není vždy to, co potřebujeme...




Možná se mi to jen zdá, protože podobné věci přitahují mou pozornost. Možná se mi to ale vůbec nezdá. Poslední dobou se roztrhl pytel s knihami se spisovatelem v hlavní roli. Většina z nich mě nezláká k přečtení. Tato ale měla zápletku, na kterou jsem ještě nenarazila. Ukradený rukopis – tak to je noční můra :).

 

Anotace:


Vanesse je něco přes třicet a ocitla se sama se dvěma syny, hypotékou a dírou v srdci tam, kde býval její muž, kterého jí odloudila psycholožka Natalie z manželské poradny. A tak se rozhodne splnit si svůj dávný sen a napíše zamilovaný román. V nakladatelství, kde vydává knihy její oblíbená autorka, ho zamítnou. O to víc je v šoku na autogramiádě svého idolu po několika měsících. Při čtení ukázky nemůže věřit vlastním uším. Slovo od slova slyší to, co před časem sama napsala!
Požádá o pomoc odborníka na autorské právo Marcuse. Když ho poprvé spatří, má pocit, že jí do života vkročil vysněný muž přímo ze stránek její knihy.

Je ale Marcus opravdu to, co v životě potřebuje?


 

Vannessa je rozvedená matka dvou synů, asistentka v zubařské ordinaci a taky čerstvá autorka. Právě odeslala svůj první rukopis do nakladatelství a teď čeká, co se bude dít. Myslí si, že to nejhorší, co by se jí mohlo stát je, že rukopis odmítnou. Jenže přijde ještě něco horšího. Když jednoho dne navštíví autogramiádu své nejoblíbenější spisovatelky, zjistí, že novinka, kterou zde oblíbenkyně představuje světu, je jen mírně upravený Vanessin příběh. Vannesa i ve svém málo sebevědomém stydlivém já najde sílu se ozvat a za své dílo zabojovat. A tak se do jejího života dostanou dva právníci. Dave a Marcus.

Na knihu jsem se vážně těšila. Autorce se povedlo vyhmátnout zajímavou zápletku a mě strašně zajímalo, co se bude dít. Už jen proto bych jí byla schopná odpustit i nějaký ten nedostatek nebo nezajímavou postavu. Naštěstí to však vůbec nebylo potřeba, postavy byly stejně zajímavé, jako příběh sám. I když hlavní zápletka byla dost dramatická a hrozilo, že na sebe strhne celou moji pozornost a zájem, nestála tak úplně v popředí. Mnohem důležitější bylo, kam ukradení rukopisu Vanessu dovedlo, s kým se seznámila a co to udělalo s jejím náhledem na život.

Paní autorka představila svojí hlavní hrdince hned dva zajímavé muže – právníky. Oba byli od sebe dost odlišní a zkušeným čtenářkám podobných knih bude už tady jasné, koho by si vybrat měla, koho ani náhodou a taky jak příběh nakonec dopadne.

První z právníků byl nesmělý, milý Dave. Dobrosrdečný člověk provozující malou právní praxi, ochotný pomoci každému, kdo to potřebuje, i když to třeba s jeho prací nemá moc společného. Není zrovna ideálem krásy a divokého charismatu, spíš působí trochu zanedbaně a neohrabaně, ale něco v něm přeci jen je. Bohužel je tak hodný a slušný, že toho občas lidé využívají. Vanesse nabízí spolehlivost, laskavost a srdce na dlani.

Ten druhý byl sebevědomý a oslnivý Marcus. Špičkový právník přes duševní vlastnictví a shodou okolností také čerstvě odkopnutý partner slavné spisovatelky, která Vanesse její román štípla. Markus je lev salónů, má peněz jako šlupek, nejlepší hadry, nejlepší auta, pohybuje se ve vyšší společnosti a je zvyklý na obdiv a pozornost. V tuto chvíli má hodně zraněnou hrdost (vážně, jak ho mohla bývalka takto odkopnout a tak rychle nahradit jiným? Jeho, Marcuse!) a tak se rozhodne Vanesse pomoci z čistě osobních důvodů (pomsta je prostě sladká). Vanessu dokáže oslnit nejen svým vzhledem, ale i okázalostí a penězi. Ukáže jí svět, do nějž zatím nenahlédla.

Tito dva se autorce povedli a myslím, že udělala dobře, když zvolila úplné protiklady. I když to trochu napovídá o správné volbě, rozhodnutí Vanessy ohledně těchto dvou a její reakce na ně není nepochopitelná. Co si vybere? Oslnivého rytíře v bílé zbroji a tajný vztah nebo podstatně skromněji působícího muže, který nic tajit nehodlá?

Postavy ve vedlejších rolích příběh zajímavě oživují a svými povahami a trampotami mu dodávají tu humornější stránku. Zároveň však nekradou hlavním třem jejich místo na výsluní čtenářské pozornosti. Našla jsem pestrou směsku lidí z rodin všech hlavních postav, jejich rodiče, děti i bývalé partnery. Jsou tu i kolegové z práce, zaměstnanci, klienti a další lidé – v některých případech bych řekla skoro komické postavičky. Příběh je dost zabydlený, ale autorka dokáže přesně vystihnout potřebnou míru informací o každé postavě, takže k nějakému zmatku nedochází a je snadné si zapamatovat kdo je kdo a kam patří.

Pokud si knihu rozečtete, hned od prvních stránek objevíte velmi příjemný oddechový příběh, psaný s nadhledem a lehkým humorem. Srovnání s Bridget Jonesovou není tak úplně mimo, i když Vanesse primárně o nalezení nové lásky nejde. Je to spíš stylem vyprávění paní autorky a situacemi, do kterých se postavy dostávají. Prostředí v němž Vanessa žije a lidé, s nimiž se setkává, působí trochu jako ze sitcomu, ale je to spíš plus než že by to působilo přehnaně.

Kupodivu tyhle záležitosti lidí trochu odsunují do pozadí hlavní zápletku a tou je Vanessin román a jeho ukradení. Nějak nemám pocit, že bych po téhle stránce dostala všechno, co jsem chtěla. Celá záležitost s psaním a podobně byla spíš jen ozvláštněním společenského románu o vztazích, než hlavním tématem knihy. Ale to se dalo čekat, takže to knize vyčítat nemohu. Na nějakou kostru paní autorka svůj příběh navěšet musela.

Překvapivě jsem i na tak milé a příjemné knize našla něco, co mi vadilo. Byl to nadměrně používaný výraz „kámo, kamaráde“. Já vím, že v anglicky mluvících zemích rvou ty své buddies za každou větu, jenže v češtině to tak není a neskutečně mi to kroutilo palci. Dokonce až tak, že mi to bralo soustředění na děj a jen jsem číhala, kde se zase „káma“ objeví. Dál mě taky moc nenadchnul uspěchaný a čupr romantický konec, ale ten se mi v těchto knihách většinou nelíbí, nebo mi úplně nesedne, takže žádná velká závada to není. Těžko říct, jestli se uvěřitelně dá napsat něco málo pravděpodobného a kýčovitého už ze své podstaty.

Některý čtenář by možná vyčetl příběhu velkou předvídatelnost a jistotu jak dopadne už od prvních kapitol. Průhlednost děje mně v tomto případě (a obecně v podobných knihách) moc nevadí, protože Vanessina cesta k tušenému konci byla zábavná a četla se jedním dechem.

Jako celek román hodnotím rozhodně kladně. Pro čtenáře žánru přináší přesně to, co očekávají. Kniha krásně odpoutá od všedních starostí, nevyžaduje žádnou nadměrnou pozornost a po dočtení nechá pocit příjemně stráveného času.

Pokud chcete vědět, jestli Vanessa získá zpět svůj ukradený příběh a možná i něco navíc, najdete knihu ke koupi třeba tady.


Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.



 


O knize:

Autor: Elizabeth Colemanová

Překlad: Petra Královcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 344