Podlé vrány

 

Díky doporučení jsem objevila svět nefantasy dark romancí a musím říct, že si ho až překvapivě užívám. I když nefantasy… jak se to vezme. Nereálných věcí je v těch knihách fůra i bez magie :) Očividně mě obzvlášť zaujal koncept vysokoškoláků, privilegovaných a trochu tajemných borců a jedné holky. Hele proč ne :D jen to chce natrefit na takovou knihu, která opravdu sedne. A když už to tedy čtu, tak sem s nějakým tím článkem na jednu z nich.

 

Anotace:

Tři muži, jedna žena, nekonečno vášně. První díl žhavé dark romance série.

Vyšťourám jejich špinavá tajemství, rozkryju jejich plány. Jen si musím dávat pozor, abych si při tom nezlomila vaz. Corvus, Rook a Grey, přezdívaní Vrány, se narodili do světa násilí a tajemství. Jsou nemilosrdní, arogantní a nenapravitelní. Jejich adoptivní otec založil gang, který vládne městu Thorn Valley. Vrány zase vládnou místní Briarově akademii. A rády by ovládly i novou spolužačku Avu Jade. Jenže ta nikdy neuměla poslouchat a podřizovat se.
Ti tři sexy surovci probouzejí v nové spolužačce něco temného a jejich vlastní temné duše to přitahuje. Ava Jade musí nějak přežít poslední rok školy a pak bude volná. Tu svobodu si nehodlá nechat vzít. Ne, pokud to bude záležet na ní.
Vrány si myslí, že Avu Jade vyděsí, že z města uteče, nebo se jim podřídí, to ji však moc dobře neznají. Nejsou totiž první lumpové, kterým Ava Jade čelila, a nebudou ani poslední. Po světě se potuluje někdo horší, kdo jí chce ublížit.

…

 

Mafiáni mě nikdy extra nebrali a tak jsem zrovna po této knize sáhnout vůbec nechtěla. Jenže doporůčo je doporůčo a tak se plány změnily. Bacha! Teď přijde varování – tohle čtení je zatraceně návykové a kniha moc dlouho nevydrží. Protože já jsem se fakt nemohla urvat. Doporučuju taky pořídit jako e-knihu, protože druhý díl budete chtít okamžitě a ne všude máte knihkupectví pět minut cesty od baráku. A mít první díl na polici a druhý ve čtečce je blbé.

A teď blíž k tomu, co na stránkách čekat.

 

To vám takhle na školu dorazí se začátkem semestru nová holka. Je dost „nevýhodně“ nová, protože nastupuje do posledního ročníku mezi lidi, kteří se už znají a vědí, jak to na škole chodí. Avě je ale buřt, jak to na škole „chodí“ a jaká pravidla všichni ostatní dodržují. Chce jen dodělat školu a jít si po svých. K její smůle ale na první dobrou přiláká pozornost tří kluků, králů společnosti vezdejší, kteří od ní očekávají, že bude šlapat brázdu, jako ostatní holky. Jenže právě pro tiché podřízení se Ava zrovna stvořená nebyla a tak vzdoruje nejen jejich pravidlům a šikanování, ale postupně i znepokojivé přitažlivosti, kterou začíná cítit… ke všem třem!

Ava Jade nebyla taková ta křehká květinka, se kterou si pohrají gauneři a vyplivnou ji, aby pak odcupitala se skloněnou hlavou a tichým „děkuji, pane“. Naopak byla pěkná mrcha, a co se svědomí a morálky týkalo, klukům se úplně v klídku vyrovnala. Nebylo divu vzhledem k prostředí, z něhož pocházela a životu, jaký doteď žila. O její minulosti se postupně objevuje maličko víc informací, ale už od začátku je jasné, že procházka růžovou zahradou to nebyla. Není divu, že ji kluci podezřívali ze spolupráce s konkurenčním gangem.

Tři páni kluci totiž mají tatínka, který vede místní mafii a kluci už jsou zapojení do činnosti podsvětí. Samozřejmě pokud je mafián ještě školou povinný, musí být naprostým pánem školního kolektivu, to by jinak prostě nešlo. Jejich panovnické věci nemálo napomáhá skutečnost, že jsou všichni tři pekelně přitažliví, namakaní, arogantní a vůbec tak nějak od pohledu nebezpeční a ve všech ohledech žádoucí. Jo a taky tajemní až hrůza. Postupem času majetničtí, ale překvapivě ochotní se spolu o Avu podělit. Neptejte se mě, proč tohle v knihách funguje, když ve skutečném životě takového chlapa ani vztah prostě nechcete. Na stránkách to je vzrůšo. Neuvěřitelné. Toxické. Ale vzrůšo. A funguje to!

Postavy se ve vyprávění střídají, takže je možné si užít pohledu každého z nich. Nakoukla jsem tedy do Avina soukromí i minulosti a zároveň do mafiánských aktivit kluků. Samozřejmě jejich současnost se dost nepříjemně zamotá a Ava je vtahována čím dál víc někam, kam nechce. Ohrožená začíná být nejen ona, ale především její svoboda, po které tak zoufale touží.

 

Upřímně musím říct, že tohle mi sedlo naprosto perfektně. Hlavní postavy k sobě skvěle pasovaly a v tomto případě mi ani nevadila panovačnost kluků, protože si k sobě nevybrali žádnou nevinnou holku, která by to neustála. Všichni čtyři měli duše tak zpřelámané minulostí, že jejich kousky prostě jen zapadly do sebe a chemie mezi nimi skvěle fungovala.

Autorka dokázala stvořit v podstatě jednoduchý příběh, kterému nechybí napětí, tajemství ani pikantní okamžiky. Z mého pohledu to tedy byl příjemný vstup do nefantasy dark romancí ze školního prostředí. Přemýšlím, jestli kdybych měla v žánru víc načteno, nechybělo by mi tam trochu víc děje. Pravděpodobně ale ne, protože kniha je celkem krátká a překvapivě neobsahuje žádné výplňové nebo nudné scény. Tajemnost postav a jejich minulosti (i současnosti) a napínavé scény, při kterých jim jde o krk nebo oni jdou po krku někomu jinému, navíc opravdu upoutají. A pro mě tam zatím nebylo ani moc žánrových klišé, protože (jak už jsem řekla) nejsem v žánru zase tak sečtělá. Zatím tedy nenalézám ani žádné otravné vzorce.

Jednu věc je každopádně nutné vzít v úvahu: Je to prostě pohádka pro velké holky. Pomineme proto realističnost mafiánského prostředí, stejně to tu byla hlavně kulisa k tomu, aby kluci i Ava mohli být za drsňáky. Pomineme také realističnost „pánů školy“, protože i škola samotná je tady hlavně kulisa k tomu, aby Ava i kluci mohli být za drsňáky a byli někde pohromadě, aby si mohli něco začít.

Ohledně oné realističnosti, když už jsem u toho – vážně ji někdo v takovém příběhu čeká? Já teda ne a proto mě nepřekvapily věci, které jiní knize vyčítají. Jo, v mafii by neměli jako v podstatě ještě skoro děti respekt, rozhodně by tak necvičili s celou školou a rozhodně by si od nich nenechali všichni tolik líbit. Taky by asi nebyli tak sexuálně zkušení a sebevědomí ve svém věku, že. Je mi prostě dost putna, že kluci jsou na střední (vysoké?) - prostě školou povinní. Jako jiné čtenářky jsem si je představovala spíš jako vysokoškoláky aspoň přes dvacet, i když ani tak by se to k realitě neblížilo, ale v hlavě mi to k nim podstatně více sedělo. Tyhle knihy si ale nevybírám pro realističnost děje. Tady mě to navíc nijak nerušilo nebo jsem to spíš dokázala ignorovat. Je ale docela možné, že až podobných knih přečtu víc, bude mi to vadit čistě proto, že to budu vídat mockrát.

 

Od knihy nelze očekávat romantiku, nebo aspoň ne takovou tu něžnou a sladkou. Co tu chybí na něze a zamilovaných slůvkách, to je dohnané doslova ohnivou chemií mezi postavami a vášní nejen slovní.

Jsou k dispozici hned tři kluci, kteří se nijak v ničem nekrotí a holka, která si mezi nimi nechce a ani nebude vybírat jen jednoho z nich. Původně jsem čekala, že mi tento koncept nesedne, ale vlastně mi sedí :D Navíc, známe to všechny: Na střední nás v románcích bralo, když se do holky zamilovali aspoň dva kluci a s postupujícím věkem a odcházející naivitou se to holt posunulo k… no však víte :D

To, že je v knize popsaný sex nepřekvapilo, to jsem očekávala. Nečekané bylo, jak dobře zmáknutý byl. Autorka sem toho nenacpala nijak extra moc (ve dvojce si vášně užijete více). V podstatě si Ava jednou vrzla s každým z kluků a párkrát oni jinde. „Skutek“ samotný byl navíc popsaný tak nějak decentně, i když poměrně dost žhavě a ne zbytečně rozvláčně. Musím přiznat, že tahle intenzita čtení podobných zážitků mi úplně postačuje. Podstatné je, abych to postavám věřila – to tu bylo, a nešlo o popis ve stylu návod k použití pračky - to tady nebylo.

Nečekala jsem žádné něžnosti a ani jsem se jich nedočkala, ale zároveň se autorka nevyžívá v nějakých odpornostech nebo přehnaně popisné krutosti, která by mohla působit absurdně. Kluci jsou zvyklí s holkama zacházet poněkud jako se spotřebním zbožím, dokud nepřijde Ava, která to pochopitelně má ráda trochu drsněji – což mi zrovna k ní kupodivu sedělo, a neudělá si spotřební zboží z nich. Někdy mám pocit, jako by autorky věřily, že vášeň v sexu se nedá napsat bez určité míry hrubosti nebo nějakého násilí. Semo tamo mi toto vadí, občas ne. Tady mi to nevadilo, protože se to nepřehánělo do nějakých šíleností a navíc byla chemie mezi postavami poměrně dost jiskřivá. Všichni byli navíc jako osobnosti popsáni tak, aby se jim to uvěřit dalo. Když teda zapomeneme na ten jejich věk, no :D

 

Abych tak pravdu řekla, vůbec by mi nevadilo, kdyby kniha byla delší a autorka se mohla trochu víc ponořit do vykreslení světa a postav. Pokud vím, v sérii jsou ještě další tři knihy, takže se časem možná dočkám i toho. Pokračovat ve čtení dalších knih určitě budu. Vlastně mě to chytlo tak moc, že jsem okamžitě kupovala další díl (zlaté e-knihy, člověk může mít pokračování obratem).

Pokud se vám líbí směs tajemství, nebezpečí okořeněné špetkou násilí a nebezpečnou přitažlivostí, je to kniha pro vás. Pokud vám nevadí holka, která řádí v duchnách se třemi borci (zatím zvlášť a ne úplně v duchnách), je to kniha pro vás.

Za mě jsem prostě dostala něco, co mě baví, a na nějakou dobu se v žánru asi zabydlím.

 

O knize:

Autor: Elena Lawson

Série: Vrány z Briarovy akademie (1. díl)

Překlad: Renata Heitelová

Vydal: Baronet

Rok vydání: 2025

 

Měsíčník - únor 2026

 

Co na tohle říct :D asi lepší pozdě, než nikdy. Je tu tedy vzpomínka na leden, plány na únor a obojí téměř s křížkem po funuse.

Trend nastavený v loňském roce stále pokračuje – leden byl opět superfičák a utekl ani nevím jak. V tom shonu byl ale jaksi podivně nevýrazný a nezapamatovatelný. Ještě ve mně pořád dozníval prosincový stres a doháněla jsem resty ze spoluprací, takže skutečně jsem si odpočala až na horách poslední víkend. A to byla paráda. Jeseníky jsou sázka na jistotu, sněhu bylo tak akorát a relax v hotelovém bazénu taky stál za to. Kdy se vám poštěstilo mít bazén jen pro sebe? :) Celkově mě ten odpočinkový víkend docela nakopl, tak uvidím, co to udělá s únorem.

Leden čtecí nasadil laťku hodně vysoko. Třináct knížek a jedna lepší než druhá! Neříkám dokonalé, ale každopádně hodně dobře čtivé. Ani jednou se mi nestalo, že by mě některá nebavila nebo jsem ji měla chuť nedočíst, což je obrovský pokrok oproti závěru loňského roku. A přečetla jsem o dvě knihy víc, než jsem pořídila, což je super :D A i ty pořízené byly v akcích a z bazarů. Takže dvakrát super :D

Leden herní jsem zahájila fakt stylově. Od samotného okamžiku půlnoci s mou nejoblíbenější postavou :D Asi si podržím tradici do dalších let a musím říct, že mě překvapilo, kolik lidí to mělo stejně. Poněkud smutný okamžik nastal při novém řazení do WvW, kdy jsem nejen přišla o své oblíbené komandéry, ale ještě nedostala žádného dobrého nového. Neva, pořád tu máme Star Wars, kde si vždycky zahraju :D

 

Jak to šlo v lednu s vybraným čtivem?

Konečně se mi povedlo mít s vybraným čtivem šťastnou ruku. Všechny tři knihy mi sedly jak hýždě na hrnec.

Válka – tady nebylo pochyb od začátku, že se mi to bude líbit. Věděla jsem, do čeho jdu, protože koncept knihy je v podstatě stejný, jako u prvního dílu. Příběh se nicméně odlišoval dostatečně, aby mě to bavilo. Tento koncept zkrátka autorce sedl a rozhodně tu neplatí to, co u předchozí série, a sice, že by druhý díl byl horší, než první.

Anno Dracula – se stala hodně velkým překvapením. Atmosféra města byla dokonale vystižená, upíři dobře zpracovaní, nepřikrášlení a neromantizovaní. Navíc mě hodně bavila ta spousta odkazů na různé upíří romány a další skutečné i knižní hrdiny a osobnosti napříč časem. Je sice potřeba mít hodně načteno, aby člověk našel všechny (takže mi jich asi dost uteklo), ale o to větší je radost, když člověk natrefí na něco známého.

Jako padá sníh – nebylo to vůbec špatné čtivo. Ale oproti předchozí autorčině knize tomu něco chybělo. Bylo trochu poznat, že tuto psala před Slzotvůrcem. Skoro, jako by si tu zkoušela nápady. I tak to ale bylo dobré a určitě by mě nadchla, kdybych před ní nečetla tu druhou. Takže se těším na třetí :)

 

 

Nej kniha minulého měsíce:

 

 

Co plánuji přelouskat v únoru?

Nový rok, nové kategorie. Některé ovšem zůstávají (ehm, rozečtené série).

Jedna z rozečtené série

Zrádná královna – brzo vychází třetí díl, tak je na čase se sérií pohnout.

Jedna koupená v únoru loni

Krev křišťálového květu – ohlasy na knihu jsou tak napůl. Já doufám, že se přikloním k té nadšenější půlce lidstva.

Jeden zcela náhodný okamžik při průzkumu knihovny (co mi cvrnkne do nosu)

Tuto kategorii jsem pojmenovala původně „okamžitá chuť“. Z důvodů zcela zřejmých uvedu zvoleného kandidáta až příští měsíc.

 

Konec hlášení!

Sedm podob lži

 

Knihu jsem si vybrala, protože jsem měla chuť na něco z reálného světa a napínavého, ale ne zase moc, abych z toho nespala. Všechno tedy ukazovalo na nutnost pustit se do YA thrilleru a anotace tohoto zněla dost lákavě.

 

Anotace:

Zdánlivě poklidnou atmosféru malebného městečka Wane v americkém státě Washington naruší dramatické video, které se šíří mezi jeho obyvateli. Zachycuje partu studentů v autobuse, pendlujícím mezi dnešním Wanem a původním „starým Wanem“, opuštěným po opadnutí zlaté horečky. Neřízený autobus spadne do propasti a při následném výbuchu všichni zahynou. Sedmnáctiletý Jonah, vypravěč příběhu a jeden z protagonistů videa, má jasno: jde o deepfake, nic takového se nikdy nestalo. Proč ale video zachycuje právě jejich bývalou partu, která se kvůli neshodám po zmizení jedné z jejích členek, Enyi, před rokem rozpadla? Enya, k níž měl Jonah velmi blízko, jako jediná na videu chybí.
Postupně se začínají objevovat další falešná videa, na nichž jednotliví členové bývalé party prozrazují svá temná tajemství, o nichž ostatní neměli tušení. Jak se záhy ukazuje, zakládají se tyto deepfaky na pravdě. Tu navíc znala pouze Enya.

 

…

Začínala jsem čtení poměrně dost akční a napínavou scénou, jak je v poslední době u knih zvykem. Někdy to funguje, někdy ne. Závisí čistě na dění na stránkách, protože postavy zatím neznám a tudíž se o ně nebojím. Jde jen o namlsání na další stránky a vzbuzení zvědavosti, což se tady povedlo.

Následovalo celkem razantní zpomalení, které se drželo celou knihu až do akčního závěru. Poklidné vlnky dění narušovala jen přibývající videa, která ale nenapínala mě, ale pouze postavy a jejich vztahy s okolím. Příběh jsem sledovala očima Jonaha a tak jsem daleko více než akčnost vnímala spíš jeho zoufalství, nejistotu a pocit, že se jeho svět před rokem rozpadl a dohromady už se nikdy nedá.

Postupně vycházelo najevo, co se stalo před rokem, kdy jedna z nich - Enya zmizela. Jak to partu poznamenalo a jak se s tím vyrovnali. Respektive nevyrovnali. Pořád jsem se ale nějak nedokázala vyladit na lidi samotné. Kniha byla nápadem skvělá a zpracování zápletky bylo taky dobré, ale nějak mi v tom chyběly emoce, které by nebyly jen popsané, ale takové, na které bych si mohla „v duchu sáhnout“. Jsem celkem přesvědčená, že kniha by fungovala daleko lépe jako film, kde by mi obraz více zprostředkoval emoce postav, než to dokázal autor. Bylo mi prostě celkem fuk, jak se cítí. Zajímalo mě jen to, co na ně praskne.

 

Kniha nabízí mnou celkem oblíbený koncept několika mladých lidí, kteří kdysi tvořili partu. Ta se rozpadla za nešťastných okolností a až další nešťastné okolnosti svedly hrdiny opět k sobě a donutily je, když už ne úplně spolupracovat, tak alespoň spolu začít znova mluvit. Už k sobě ale tak nějak nepatřili a celkově jsem měla dojem, že vlastně tak docela nikdy. A za to asi autorovi přičítám body, protože jasně řekl, že jejich jediným pojítkem byla Enya, což se ukázalo být pravdou v každém ohledu.

Hrdinové příběhu mohli být poměrně sympatičtí – někteří více, jiní méně a obvykle jen do chvíle, než na ně prasklo, co jsou doopravdy zač. Nejsympatičtější byl vypravěč Jonah. Ten měl ze všech očividně nejmenší kostku másla na hlavě a opravdu jsem byla hodně zvědavá na jeho tajemství. Byl to také on a jeho nová kamarádka, kdo začal do věcí kolem videí a zmizení Enyi znova šťourat a tak trochu natlačil partu zpět k sobě. Navíc tím jak jsem ho měla možnost sledovat trochu víc a trochu víc ho poznat, byl to on, na kom mi záleželo asi nejvíc. Ostatní hrdinové fungovali spíš jako kompars. A moje malé zaujetí jimi dokazuje to, že si nepamatuju jejich jména – jen jejich špinavosti :)

Postupně se objevovala další videa a v příběhu houstlo napětí. S členy party někdo manipuloval, využíval tajemství, která znala jen Enya, aby je zničil. A na místě byla otázka, jestli ten autobus z prvního videa byl jen metaforou nebo jestli opravdu půjde všem přátelům o život.

 

I když v knize převažuje napínavý děj, měla pro mě charakter spíš oddechového thrilleru. Což není chyba. Takové ty zbytečně překombinované a násilné thrillery obvykle ráda nemám. Autor to měl vymyšlené dobře, to uznávám, ale správně by to všechno na mě fungovalo pouze v případě, že by mi na postavách záleželo trochu víc než jen jako na parchantech, na které něco prasklo. Chci tím říct, že mě zase až tak netrápilo, jestli se jim fyzicky něco stane a vlastně mi bylo i fuk, že jim někdo ubližuje psychicky a společensky, protože oni sami se nezdráhali dělat totéž. Otázka byla, jestli si tak trochu nezasloužili, že to na ně prasklo, a kdyby zveřejnění jejich činů nepoškodilo i nevinné oběti, asi bych jim to škodolibě přála. Docela mě potěšilo, že někteří z nich se k věci dokázali postavit čelem a třeba se omluvit lidem, kterým provedli něco špatného. Jsem si ale jistá, že kdyby to neprasklo, rozhodně by se nezaobírali tím, jakou sviňárnu dělali. Škodu obětem omluva samozřejmě nenapravila, ale aspoň snahu jsem cenila. Ani všechny jejich povahové změny v důsledku zveřejnění videí mě ale nepřiměly s nimi nějak víc soucítit.

Sledovala jsem je tak trochu jako rybičky v akváriu.

Bavilo mě poznávat ta jejich malá (i velká) špinavá tajemstvíčka. Někteří z party byli teda dárečci za všechny peníze. Po tom, jak vysoko se nasadila laťka s prvním provaleným tajemstvím, které ale bylo víc osobním selháním s hroznými následky, než záměrným zlomyslným činem, jsem byla zvědavá na ta další. A teda musím říct, že podobné věci bych čekala od daleko starších lidí, ne od středoškoláků. Každopádně mi ta přehnanost v tomto nevadila. Kdyby kupříkladu jeden z nich někde kradl propisky, rozhodně by to tak nevyznělo :) Tajemství byla opravdu třaskavá a zveřejnění každého falešného videa rozpoutalo na místní poměry nevídaný poprask. Všichni z partičky se třepali, o kom bude další video a jaké asi tajemství na ně praskne – většinou tedy věděli, co nejhoršího provedli oni, co ale ti ostatní, že.

Líbilo se mi i upozornění, které si v této souvislosti autor neodpustil – děcka sice kritizovala rodiče za pokrytectví, předsudky, rasizmus, bezohlednost při prosazování svého, honbu za mamonem za jakoukoli cenu…, ale oni sami nebyli o nic moc lepší. Protože videa sice byla falešná, ale skutky, o kterých se v nich vyprávělo, ani náhodou.

Autor si tímto krásně vypůjčil problém dnešní doby a udělal z něj opravdu zajímavou zápletku. Dneska už je na netu opravdu někdy těžko poznat, co je pravda a co není. Zdá se, jako by spíš rozhodovalo to, co chcete, aby pravda byla. Všechno se rychle šíří a stejně rychle se spustí i lynč. A nikdy už nikomu nedokážete, že video nebo fotka jsou falešné. I případná omluva už nemá takový dosah, jako pomluva. Je snadné někoho zničit, vzít „spravedlnost“ do vlastních rukou nebo k tomu strhnout ostatní. V jiných knihách mi ale tato myšlenka připadala výraznější, protože tady hrdinové skutečně byli vinní. Nešlo o oběti, na které si někdo něco vymyslel. A ve většině případů daleko víc trpěli nevědomí spolupachatelé – či spíš oběti, na které to vlastně prasklo taky, a měli z ostudy kabát, i když sami neudělali nic špatného.

 

Konec byl tedy mazec, to rozhodně. Opět mi to připadalo jako vypůjčené z thrilleru pro dospělé. Nějak se mi nezdálo, že by viník byl schopen něčeho tak propracovaného a bezcitného. Viníka jsem samozřejmě neodhalila. Ani si nejsem jistá, jestli to šlo, i když zdůvodnění, jak na viníka Jonah přišel, bylo naprosto perfektní. Každopádně mě to úplně nepřesvědčilo, že právě tento člověk by něco takového zosnoval – že by vytvořil tak ďábelský plán, který by fungoval. Možná jsem naivní, ale připadalo mi to prostě už moc. Moc překombinované, kruté, zákeřné, možná přitažené za vlasy. A ten důvod? A to, čeho chtěl viník dosáhnout? No nejsem si úplně jistá, že by to takto šlo. Přitom ve fantasy bych to vzala bez problémů.

 

Celkově musím říct, že kniha byla čtivá, to rozhodně. Příběh byl dobře zpracovaný, záhada kvalitně zamotaná. Vlastně mi nechybělo vůbec nic kromě výraznějšího vztahu k postavám, abych se o ně při závěrečném akčním humbuku aspoň trochu bála. Ale jo, některých mi bylo líto :)

Kniha za přečtení stojí, to určitě. U čtení jsem se bavila a záhada mě zaujala. Mezi moje nejoblíbenější YA thrillery se kniha nejspíš nezařadí. Pokud ale autor napíše thriller pro dospělé, dost pravděpodobně mě zláká.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Colin Hadler

Překlad: Jana van Luxemburg

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Samice druhu

 

Když jsem si o knihu psala, doufala jsem, že bude jiná, než ostatní YA a zároveň v ní budou i věci, které mám ráda. Jak jsem se na čtení těšila, tak jsem měla zároveň strach se do knihy pustit. Očekávání byla veliká a v období, kdy na ni měla přijít řada, mě zklamávala jedna kniha za druhou. Co kdyby tak dopadla i tato? A tak jsem ji odložila až na začátek ledna…

Anotace:

Alex Craftová zabila člověka – a nelituje toho. Když byla její starší sestra Anna před třemi lety zavražděna, policie selhala. Vrah zůstal na svobodě a zdálo se, že nikdy nebude muset čelit spravedlnosti. Právě tehdy Alex poprvé dala průchod temnotě dřímající ve svém nitru a zabila ho. Byl první, ale rozhodně ne poslední.
Alex totiž není jako ostatní. Je časovaná bomba, kanón se zažehnutým knotem. Je nebezpečím pro všechny kolem sebe. Pro Peekay, dceru místního kněze, s níž se spřátelila v psím útulku. Pro Jacka, nadějného atleta, který by ji rád poznal blíž, ale cítí se provinile kvůli tomu, co provedl oné noci, kdy bylo nalezeno Annino tělo. A třebaže by chtěla, Alex před nimi nedokáže své pravé já skrývat. Ne navždy. Její touha po pomstě je příliš silná.
Jenže násilí plodí jen další násilí, a Alex tak nevědomky započíná sérii událostí, které jí i jejím kamarádům navždy změní život.

 

…

… a měla jsem si ji raději vzít hned, protože mě rozhodně v ničem nezklamala :) Spíš naopak. Překvapila mě ve spoustě věcech. A přečetla jsem ji za jedno odpoledne, protože jsem se prostě nedokázala utrhnout.

 

Vůbec nevím, jak tento článek začít, protože ta kniha byla zvláštní a skvělá a jsem si celkem jistá, že to nebudu umět podat tak, aby to vyznělo, ale pokusím se:

Příběh se odehrává v malém městečku, kde si všichni doslova vidí až do talíře a v běžné dny tu spíš umírají nudou. Až do chvíle, kdy je obzvlášť brutálně zavražděná mladá holka a krátce potom stejně nemilosrdně popraven její vrah, který ale nebyl usvědčen a odsouzen, ale jsme na malém městě a lidi tak nějak vědí. Možná by se tedy zdálo, že dívky v městečku jsou v bezpečí, ale svět není úplně bezpečné místo a vždycky se najde někdo další…

 

Autorce se v příběhu podařilo vybrat nejen vážná témata, jako je násilná smrt, drogy, znásilnění a zneužívání, ale i nastavit zrcadlo spoustě věcem, zejména těm ukrytým hluboko v duši postav. A právě dvě hlavní postavy Jack a Alex, byly zpracované pochopitelně nejlépe. Zajímavé bylo, že zatím co Jack byl spíš typický kluk, Alex nebyla běžnou holkou ani náhodou. A přes to jsem ve vykreslení jejich osobností nenašla nic klišovitého a kupodivu ani nic, čemu bych nedokázala uvěřit (to hlavně u Alex).

Jack je takový ten typický školní fešák, sportovec, na kterého holky letí a on si moc neláme hlavu s tím, se kterou se dostane do peřin. Hlavně že si užije. Má jednu svou jistou, se kterou prakticky vždycky skončí v posteli, ale nic zvláštního k ní necítí. Vlastně k žádné zatím, dokud nepotká Alex. Je jiná než ostatní. Uzavřená, záhadná velmi inteligentní a to Jacka provokuje. Navíc, k jeho překvapení je vlastně i hezká a i když ji zná už dlouho, jako by ji viděl poprvé.

Alex se od začátku představí otevřeně. Věděla jsem hned, co se stalo její sestře a taky co se stalo tomu, kdo její sestru zabil. Alex sama si uvědomuje, že není jako ostatní. Lidem se vyhýbá právě z toho důvodu, že ví, že je nebezpečná a že svoje reakce musí mít pod absolutní kontrolou. Jenže v útulku pro zvířata, kde dobrovolničí, poznává úplně normální holku, se kterou by mohla být kamarádka a ve škole se blíž seznámí s Jackem. A tihle dva začnou bořit její ochrannou zeď. Problém je, že to není ona sama, koho chtěla tou zdí chránit.

Ze začátku, když se děj odehrává v útulku, je přesvědčivě vidět, že Alex prostě uvažuje jinak. Autorka její postavu zpracovala opravdu hodně věrohodně, i když vysloveně neoznačí Alex za nebezpečnou, věděla jsem to z toho, jak přemýšlí o zvířatech, o lidech, prostě o všedních věcech. Tady nebyla popsaná taková ta umělá drsnost. Alex vůbec nebyla přehnaná drsňačka, byla v podstatě normální, jen s ostřejším vnímáním světa, dokud něco neodpálilo rozbušku.

 

Tahle kniha je hodně zvláštní  v tom, že nevím, co přesně to vlastně je. Je to thriller? Je to YA středoškolská romantika? Asi obojí, ale propletené takovým nečekaně opravdovým způsobem. Styl psaní není nijak bombastický, spíš takový obyčejný a nepředstírající. Ze začátku mi dokonce připadal překvapivě náročný vzhledem k tématům, o kterých Alex uvažovala a způsobu, jakým o nich přemýšlela. Nebo ani ne tak náročný, ale spíš mi došlo, že tentokrát nemám v ruce jednohubkovou romantiku s rádoby „zlou holkou“ v hlavní roli.

Autorka si moc nepotrpí na vzletné líčení citů a prožívání a přes to není vůbec problém se do postav vžít a pochopit, co se v nich děje. City jsou dobře rozeznatelné, aniž by je autorka líčila stejným způsobem, jako jiní a pochybnosti o lásce a přátelství jsou jiné než normálně – málo kdy je totiž holka tak samozřejmě násilnická, jako Alex.

 

V příběhu se střídají vážná témata s příjemně něžnou romantickou linkou, ve které se Alex postupně otevírá lásce k Jackovi a zároveň se v ní probouzí i to druhé. Jack a další její přátelé jí ale nastavují zrcadlo a možná, jen možná se ukáže, že i – no prostě psychopat jako ona, může mít pocit viny, může milovat a v určitých ohledech může mít uvnitř něco dobrého. To temné tam ale bude vždycky.

Autorka postavy přivede do několika situací, kdy jim přímo hrozí nebezpečí a jediný, kdo to dokáže vnímat nebo tomu zabránit je právě Alex. Obecně jsou to situace, ve kterých oběť buď reagovat není schopná, kvůli třeba alkoholu nebo prostě z pochopitelných důvodů, že agresor je silnější. Konkrétně si autorka vybrala za Alexiny oběti muže, kteří ubližují dívkám nebo přímo dětem. Alex to zažila, když se to stalo její sestře, když byla zneužitá, zavražděná a zahrabaná v lese. Když se tedy něco podobného děje v jejím okolí, jejím známým, reaguje velmi agresivně a bez váhání, chladně s odstupem od situace, bez zamrznutí, které se děje ostatním.

Dramatický děj trochu odlehčuje právě ta romantická linka. Na poměry YA by to byl celkem standard. O uzavřenou společensky neobratnou holku se zajímá atraktivní kluk, kterého chce pro sebe jiná holka. Potud standard. V pozadí jsem ovšem nemohla přehlédnout fakt, že Alex prostě není normální holka. Jack se zamiloval do holky, která není jen odtažitá a uzavřená prostě proto, že je nesmělá a stydlivá. Alex je nebezpečná a musí se zatraceně ovládat, aby se mezi lidmi chovala normálně. Jakmile si povolí jednu emoci, automaticky se pustí z řetězu i ty další. Příběh tak neukazuje jen probouzení jejích něžných citů k Jackovi a přátelství s holkama, ale nevyhýbá se ani její temnotě a náhlým výbuchům násilí. Přitom kniha není nijak hrubá ani vysloveně explicitní. Alexin klid, skoro lhostejnost drama mírní, zatím co je ukazováno na děsu a napětí dalších postav.

Moc se mi líbil ten protiklad něžné a opatrné lásky a skoro stydlivého sbližování a chladnou, násilnickou podstatou Alexiny povahy, která byla všechno, jen ne něžná.

Jack to tak nějak podvědomě ví. Tuší, že je na ní něco jinak, dokonce se zdá, že i ví co to asi je, i když trvá dlouho, než si to připustí. Přes to všechno ho ona přitahuje jinak, než jakákoli jiná holka, kterou poznal a nějak se stane středem jeho maloměstského vesmíru. Toto byl v knize zajímavý konflikt, který z nich dělal přitažlivý pár. Trochu Julie a Romeo s tím, že Romeo je normální a Julie vrah – oba ten rozdíl vnímají. Celou dobu je navíc přítomen ten pocit, že toto prostě nemůže dopadnout dobře. Uteče on, až ji skutečně pozná? Zmizí ona? Nebo, sakra, jak to dopadne?

V příběhu je navíc přítomná věc k zamyšlení nad tím Alexiným násilím, co automaticky přivábí myšlenku, že ona neubližuje žádným slušným lidem, že vlastně asi nejspíš nedělá „nic tak špatného“. Vybírá si grázly, násilníky a vrahy. Chrání slabší nebo se za ně mstí. Odstraňuje problém. Příběh tedy nastavuje zajímavé dilema. Tak nějak víte, že násilí je fuj, ale těžko Alex nefandit, když vidíte, jak zabije někoho, kdo ublížil jiným – hodně ublížil a spravedlnost je na něj krátká. Těžko jí nefandit, když je tak sympatická a když vidíte, jak se rodí její první přátelství a její první city ke klukovi, který je opětuje.

 A ten konec... Ten mě překvapil. Na druhou stranu k předchozímu ději byl vlastně úplně perfektní.

Tuším, že kniha nesedne úplně každému. To je ale na knihách to hezké :) Mně tahle sedla naprosto a proto ji ráda doporučím dál. Nejen, že nabízí příjemný zamilovaný příběh, kterému budete fandit, ale i hodně věcí k zamyšlení a taky pár varování před věcmi, které jsou na světě bohužel přítomné.

 

P.S.: V tomto případě byla samice opravdu větší hrozbou, než jakýkoli samec.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh seženete tady.

 

 

O knize:

Autor: Mindy McGinnis

Překlad: Mirka Palkosková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Křehký led

 

Od dob filmu Ledové ostří u mě kombinace hokejisty a krasobruslařky skvěle funguje. Mám tedy štěstí, že hokejisté jsou aktuálně v kurzu a autorky je párují s kdejakou další profesí. Kupodivu to nejsou krasobruslařky tak často, jak bych si myslela. Proto jsem této knize prostě nemohla odolat.

 

Anotace:

Rhys Koteskiy je zpátky na ledě – nebo by aspoň měl být. Od doby, co mu děsivá nehoda během turnaje způsobila vážný otřes mozku, se na bruslích necítí vůbec dobře. Potýká se s PTSD, trápí ho noční můry a panické ataky a nad jeho hokejovou kariérou visí velký otazník. Oproti tomu Sadie Brownová je odhodlaná ze své kariéry krasobruslařky vytřískat, co se dá. Topí se v dluzích, stará se o otce alkoholika a dva mladší bratry a vedle soudních jednání o jejich opatrovnictví musí stíhat ještě práci a školu – kterou si může dovolit pouze díky sportovnímu stipendiu. Jediný neúspěch ji může stát všechno. Když se tedy náhodou stane svědkem jedné z Rhysových panických atak a přispěchá mu na pomoc, vznikne mezi nimi zvláštní druh porozumění, který brzy přeroste v něco víc…

 

…

 

Když se na jednom ledě potkají krasobruslařka s hokejistou, není tam potenciál na nějaké velké kamarádšofty. Oba si na ledě spíš zavazejí, protože ho potřebují každý jinak. Jenže tihle dva, kteří na sebe narazili jednoho dne velmi brzo ráno na jinak prázdném stadionu, měli ke vzájemnému porozumění velké předpoklady. Oba si v životě procházeli něčím hnusným. Velkými problémy, na které bylo lépe nebýt sám…

Přes to, jaké trable autorka svým postavám naložila na hrby, musím říct, že se mi kniha četla opravdu lehce a sama. Špatná nálada se ze stránek nepřenáší a na hrdinech je snadné vnímat spíš to lepší, konec konců jejich vzájemná empatie a ochota si pomoct dost ulamovala nesnázím hroty. Tím se jednoznačně potvrdilo, že na problémy vážně není dobré být úplně sám.

Navíc pokud čtenář nemá vyloženě schopnost vcítění se pařezu, musí být hned od začátku jasné, že Rhys jejich vzájemný vztah vnímá trochu jinak. Tohle se mi na knihách docela líbí, když jsou u muže vidět city jako první a nemají žádný toxický projev. Naznačuje to příjemnou a pohodovou četbu navzdory všem klackům, které mají postavy pod nohama. Tady to tak bylo.

 

Musím říct, že v Sadiině kůži bych teda opravdu být nechtěla. Takovou obrovskou zátěž na tak mladé holce… to by opravdu unesla málokterá. Občas na ní bylo vidět, že jí to už trochu láme vaz a upouštěla páru, jak jen to šlo. Její způsoby úniku mě nijak nezaskočily a zdály se mi naopak velmi reálné. Dokonce i to, jak paličatě odmítala nechat si pomoct. Autorka ji vykreslila velmi opravdově a s přiměřenou hloubkou, jak bylo možné na celkem malém prostoru, kde muselo zbýt místo ještě na Rhyse. Jeho trable oproti jejím možná nevypadaly zase tak hrozně (v tom srovnání), ale snadné to rozhodně nebylo.

Překvapilo mě (příjemně), jak autorka zpracovala jeho reakci na problém. Většinou to autorky napíšou tak, že z kluka udělají temného pána, který své trable řeší tím nejdrsnějším způsobem, který poškozuje jeho a ubližuje okolí, ale stejně ho holky chtějí. Tady to bylo jinak. Hlavní hrdina nebyl žádný grázl, machýrek a děvkař. Ani v náznaku ne.  Byl to hodný kluk s dobrými vztahy v rodině, který měl prostě dočasně trable s psychickými následky po prožitém vážném úrazu. Oslabovalo ho to, ničilo ho to, ale nepřinutilo ho to obrátit temnotu proti všem ostatním. Pral se s tím sám, protože se styděl něco říct a najít pomoc.

Naopak trochu horší stránku problémy otevíraly v holce. Něžná krasobruslařská víla si nasadila masku drsňáka a nebylo divu, protože potíže, které řešila, teda stály za to. U ní mi tenhle přístup připadal realističtější (ne-li jediný možný), protože žena prostě nemůže být něžná květina, když bojuje s celým světem. Na druhou stranu ani z ní se nestala ukázková mrcha. Pod tvrdou slupkou byla pořád holka, která dokázala hokejistu s panickou atakou dostat z ledu a postarat se o dva bráchy.

Těmhle dvěma to spolu dobře sedlo. Tím, že si oba procházeli problémy, dokázali se navzájem pochopit a podpořit a ze začátku byl mezi nimi spíš tento vztah, než nějaké žhavosti. Upřímně mě tahle část, kdy pro sebe začínali být důležití bavila mnohem víc než ta, kde už spolu měli něco víc. To se mi ale stává často :) jak dojde na sex, něco se pokazí a jen málo romantických knih tuhle posexovou část v mých očích ustojí.  Tady to na zádech utáhl Rhys, protože co si budem, on byl fakt dobrý chlap a z rodiny si nesl nastavení, které pro vztah chcete. Hlavně díky tomu pro mě zůstali jako pár uvěřitelní.

 

Tenhle příběh rozhodně není obyčejnou romancí (ale to už je dnes málokterá). Autorka otevírá témata, která nejsou vůbec přehnaně vykonstruovaná nebo nereálná. Mnohem víc než na banální vysokoškolskou romanci se zaměřuje právě na to, jak si dva lidi, kteří škrábou prsty po dně, dokážou pomoct, když jsou v jádru dobří lidé a silné osobnosti, jen prostě dočasně oslabené.

Možná bych jen uvítala, kdyby problémy měl jen jeden z nich, protože zejména ty Rhysovy vedle Sadiiných zanikaly a v knize dostalo mnohem víc prostoru řešení těch jejích. Bylo to pochopitelné, protože její byly více viditelné, ale trochu mi vadilo, že jsem měla pocit, že jeho trable zmizely jen tak mimochodem a to mi připadalo zbytečně zjednodušené. V jeho podvědomí strašně snadno převládla Sadie a city k ní a podle mě to takto snadno určitě řešit nelze.

Co na mě působilo velmi dobře, že v pozadí příběhu nebyla žádná zlomyslnost. Žádná toxicita a jedovaté řeči, za které by hrdinové skrývali svou bolest a snažili se ublížit jiným, aby sobě ulevili. Mám sice ráda hrdiny s prořízlou pusou, ale sem by se to nehodilo. Možná právě proto se nic z jejich emočních stavů neodrazí v náladě po dočtení. Do knihy je možné se vcítit, ale neodnesete si následky :) Čtení je proto v podstatě pohodové i přes to, že problémy jsou v popředí hodně daleko před romantikou.

Ze Sadie obzvlášť není cítit mnoho citu a trochu kazí jejich vzájemnou chemii. Vcelku ale není divu, že na něco takového neměla kapacitu a její obranné zdi musely být pevné, aby se nesložila. Občas je při čtení  pokušení sklouznout k myšlence, že Sadie si Rhyse prostě nezaslouží :D Rhys sice je očividně zamilovaný, ale sám situaci nezachrání. Romantická linka je tedy z těch mírně slabších a vlastně je trochu víc vidět až na konci. Knize to ale neubližuje a příběh je dobrý i tak, jen je potřeba nehledat v tom čistě romanci.

Bavil mě taky důraz na hudbu, která ty dva spojovala a určitě doporučuji zkusit playlist na začátku knihy. Neznala jsem všechny písničky, které tam jsou, ale rozhodně jde o dobrý výběr. Hodně jsem si oblíbila Rhysovu rodinu, protože tak hezké vztahy, to se jen tak nevidí. A nevadil mi vlastně ani přeněžnělý konec. V dnešní době jsou dobré konce a příběhy o fajn lidech, kterým ten dobrý konec přejete, potřeba.

 

Kniha není žádná převratná událost, ale za přečtení rozhodně stojí. Už jen proto, aby člověk viděl Rhysovo zázemí doma a opravdu hezké a pevné vztahy mezi většinou postav. Příběh hodně snadno pohltí, a protože je kniha tenká, přečtete ji raz dva. Není to nejspíš příběh, do kterého se začtu dvakrát, ale patří k těm, které jsem si opravdu užila a nemám mu co vytknout.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za příběhem račte tudy.

 

O knize:

Autor: Corinne Peyton

Překlad: Petr Bokůvka

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Musíme se rozdělit

 

Stále mě drží chuť přečíst si občas nějaký YA thriller. Zejména tehdy, když mi anotace připadá zajímavá a příjemně strašidelná, jako to bylo v tomto případě. Navíc ta obálka! Prolézání strašidelných domů není obecně dobrý nápad, ale já se těšila, až se do tohoto podívám.

 

Anotace:

Když jsou ve starém, mýty opředeném panství na okraji města nalezena zohavená těla dvojice populárních studentů, skupinka kamarádů se rozhodne na vlastní pěst odhalit vraha. Jenže v ospalém malém městečku se drby šíří rychlostí lesního požáru a mezi obyvateli brzy začne kolovat teorie, že za vraždami stojí duch, který v opuštěném sídle straší. Cam, Jonesy, Amber a jejich nová spolužačka Buffy musí spojit síly, aby případ vyřešili dřív, než o život přijde někdo další. Když do prastarého domu vstoupí, aby pátrali po stopách, nápad se rozdělit by mohl být tím nejlepším – anebo nejhorším – rozhodnutím jejich života…

 

...

Kousek od městečka Sanery leží opuštěné panské sídlo. Dříve patřilo muži, který vlastnil prakticky celý kraj. Po té, co mu zemřela rodina, stal se uzavřeným a bezcitným vůči okolí a nakonec zemřel ve vlastním domě při požáru. Povídá se, že to možná nemusela být náhoda. Byl pohádkově bohatý a jeho majetek se nikdy nenašel. Jeho smrt i ztracené bohatství vešlo do místního folklóru. A s tím i povídačky, že duch domácího pána stále dlí v rozpadajícím se sídle a čeká na příležitost pomstít svou smrt…

 

Dění příběhu začalo dost zostra. Dvojice studentů-podcasterů leze do opuštěného sídla – o kterém se ví, že tam straší (proto tam jsou natáčet), a už z úvodní atmosféry je jasné, že to fakt, ale fakt není dobrý nápad. Jako chápu, že jde o atmosféru videa, ale vážně tam museli lézt v noci? Nestačilo zamračené deštivé odpoledne? :D

Vzhledem k tomu, co lze přečíst v anotaci je jasné, že jsem se hned v úvodu seznámila se dvěma budoucími mrtvolami a jejich kroky starým skřípajícím, potemnělým domem sleduji jen pro navození počátečního napětí. A to se povedlo! Než ti dva vydechli naposledy, měla jsem v pár věcech jasno: A) Nikdy bych tam nevlezla, na rozdíl od těch pitomců.  B) V domě fakt někdo nebo něco straší!  C) Že by v tom fakt bylo nějaké lehčí nadpřirozeno?

Hned po těch dvou nehezky vypadajících mrtvolách jsem se seznámila s čtyřmi hlavními hrdiny knihy a to ve chvíli, kdy se rozkřiklo, co se na opuštěném panství stalo, a začaly se šířit drby, v jakém stavu těla byla nalezena. Tři z nich – víceméně starousedlíci, zrovna přibrali do party novou studentku, která se právě přistěhovala do města a celá legenda o strašidelném domě ji zaujala. Po té, co v souvislosti s panstvím zemře ještě další student, rozhodnou se tihle čtyři, že je vlastně docela dobrý nápad, když místo policie, která podle nich zbabrá, na co sáhne, a zatajuje spoustu informací obyvatelům městečka, vyšetří záhadu oni sami. A budu se opakovat: Jako chápu, že jde o to, aby je nenačapali policajti při vloupání na místo činu, ale fakt tam museli lézt v noci?

 

Musím uznat, že co se napínavosti týká, je kniha opravdu povedená. A nejen proto, že se po tom baráku furt někdo coural po setmění :D O mně je známo, že jsem docela bojavá, takže moc nepotřebuju :) a tady bylo pro mě strašidelna, napětí a lekavých scén tak akorát. Už úvodní kapitola mě dost navnadila a zbytek strašidelné stránky příběhu se nesl v podobném duchu. Prolézání strašidelného baráku osídleného vrahem na mě opravdu působí, jak se ukázalo :)

Příběh se ale od zdařilé duchařinky lišil tím, že jsem brzo začala tušit, že v tom nic duchařinkového nebude a půjde o vraha z masa a kostí. Už jen proto, že hrdiny začal někdo ohrožovat i mimo strašidelné sídlo. Zbývalo odhalit motiv a užívat si rychlou gradaci děje a stupňování napětí a nebezpečí.  Protože jakmile vrah zjistil, že po něm čtveřice přátel jde, nenechal si to líbit. Události hrdiny tlačili zpět do panského sídla, kde číhal vrah a jejich jedinou nadějí bylo zůstat pohromadě… Takže pochopitelně všechno dopadlo jinak :)

Po tom, jak se na sebe celou knihu vrstvilo jedno nebezpečí za druhým, byl pro mě konec trochu zklamáním. Vraha jsem sice s jistotou neuhádla, ale jeho motivace pro vraždění mi zase tak věrohodná nepřišla. Chápala jsem, že v sídle „strašil“ a proč to dělal, ale nepřišlo mi úplně nutné, aby kvůli tomu kohokoli zabil. Navíc neschopnost místní policie byla až směšně extrémní :) Thrillerovou část jsem si každopádně užila dobře a jsem si celkem jistá, že cílové skupině konec vadit nebude. Na poměry YA čtení byla zápletka i rozuzlení docela dobře zmáknutá. Kdyby dění zkoumal nějaký skutečný thrilerista, asi by si posteskl nad místy nelogickým chováním postav a menšími dírkami v ději, ale kniha se čte tak dobře a tak snadno pohltí, že není těžké si toho nevšímat.

 

Ve vypravování příběhu se střídají tři hlavní hrdinové a ve svých kapitolách ukazují každý svůj náhled na danou situaci. A nejen na tu. Každý z nich má samozřejmě svůj život a problémy, které nezmizí jen proto, že někdo umřel, ve městě řádí vrah a jim samým jde taky o život. Překvapivě tyhle běžné problémy, které jinde bývají základem středoškolského děje (problémy doma, přátelství, hledání sebe, vztahy…), zde působily jako takové trochu odlehčení napínavé situace. Možná to bylo i proto, že postavy nebyly nijak přepečlivě vykreslené a moc důkladně jsem je poznat nemohla i přes to, že jsem jim viděla do hlav. Autor se soustředil hlavně na napínavou stránku děje a pocity postav ohledně toho.

Možná by mi z tohoto důvodu nevadilo, kdyby hlavních postav bylo méně a v poměrně tenké knize tak každá dostala trochu víc prostoru a zároveň by nebylo nutné nahlížet na dění očima tří lidí. Sice mě tenhle úhel pohledu obvykle baví, ale tady by lepší službu napínavosti udělal jeden, maximálně dva vypravěči.

 

Celkově kniha svůj účel splnila. Dostala jsem přesně ten strašidelný dům, který jsem chtěla a i když mě tentokrát moc nezaujaly postavy, autor si mou pozornost udržel díky pěkně stupňovanému napětí. Na podzimní období, když se brzo stmívá je kniha ideálním odpočinkovým pobáním.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh o strašidelném domě najdete tady.

 

O knize:

Autor: Bill Wood

Překlad: Michaela Martincová

Vydal: Nakladatelký dům Grada (Cosmopilis)

Rok vydání: 2025

Láska v oslabení

 

Když jsem si o knihu psala, těšila jsem se na klasickou sportovní romantiku od nesnášení k lásce. Anotace to naznačovala spolehlivě. A taky jsem byla zvědavá na ta slibovaná překvapení :) protože už dlouho žiju v přesvědčení, že na sportovních romantikách už mě téměř nic nepřekvapí. Aha! Nakonec musím říct, že překvapení jsem skutečně zažila a opravdu nejedno :)

 

Anotace:

Když se Mia setká s mladým, sebevědomým a nafoukaným hokejistou NHL, má chuť mu dát pěstí. Přesně takové týpky nesnáší. Jejich antipatie jsou vzájemné. Jenže Sebastiana na ní něco záhadně přitahuje a nemůže si pomoct. Musí ji vidět znovu i za cenu, že se zase pohádají. Jsou jako dva magnety, které se přitahují, a přitom se nemůžou vystát. Dokážou si tihle dva k sobě najít cestu? Připravte se na jízdu plnou emocí, vášně a nejednoho překvapení.

 

…

 

Když mi kniha dorazila, úplně jsem zůstala zírat na to, jaký je to hubeňour. Pouhých 221 stran a i na pohled je to takový mrňousek. To bylo první překvapení, které jsem s knihou zažila. Ovšem to, že je krátká rozsahem rozhodně neznamená, že by byla chudá příběhem. V tomto případě je to rozhodně naopak a na málo stránek se vmáčklo silné sdělení.

Taky musím říct, že trochu (hodně)klame obálkou (druhé překvapení). Protože co si budem, obálka jakoby z oka vypadla jakékoli jiné běžné sportovní romanci, se kterými se roztrhl pytel. Takovou nějakou svěží a nenáročnou romanci jsem popravdě od příběhu očekávala a s tím jsem knihu brala do rukou, protože ani anotace nenaznačuje nic jiného.

Musím na rovinu přiznat, že kdybych tušila, jak velmi náročné téma v knize bude a že opravdu nejde jen o čistě oddechovou romantiku se slaďoučkým koncem, určitě bych ji četla v jiném období. Ne před Vánocemi a v nejstresovější době v práci, kdy jsem opravdu měla chuť na oddech a na emoce spíš pozitivního a povzbudivého ražení.

V tomto ohledu bych klidně mohla říct, že mě kniha zklamala, ale ono to tak nakonec nebylo. Autorka dokáže psát tak, že jsem příběh i postavy přijala, i když jsem původně chtěla a očekávala jiný typ zápletky.

 

Obě postavy měly nakročeno stát se mými oblíbenci – sebevědomý hokejista a holka, která si jeho předvádění před kamarády nenechá líbit. Nakonec můj vztah k nim nebyl zdaleka tak přímočarý a od začátku nastavený pozitivně.

Na začátku jsem zejména Miu fakt nemusela. Chovala se jako kráva a já jsem se divila Sebastianovi, že to s ní pořád zkouší.  Ano, měla opravdu za sebou náročné věci a tušila jsem, co ještě dalšího v tom asi bude, proč je taková (a měla jsem pravdu), ale i tak… Mia je prostě jedna z těch hrdinek, kterou poznáváte opravdu pomalu a postupně a trvá dlouho, než se úplně otevře a nechá se poznat. A stejně dlouho trvá, než ji začnete považovat za něco jiného než arogantní slepici a bude možné k ní přistoupit s nějakou empatií. Osobně asi musím říct, že poznat ji ve skutečném životě v tomto jejím nastavení, kamarádky z nás nebudou, protože bychom se prostě nedostaly přes to její kopání kolem sebe. Body získala za to, že si uvědomovala, jak na lidi působí, ale nebyla v pozici s tím něco udělat ne z rozmaru nebo povahové vady, ale z opravdu vážných důvodů. A autorka získává body za dobře napsanou postavu.

Sebastiana jsem nejdřív měla za takového typicky sportovního machýrka, který si myslí, že si z něj všichni sednou na zadek. Velmi brzo se ukázalo, že za jeho chováním na začátku nebyla povahová vada, ale alkohol, společnost vrstevníků a prostě obyčejné mládí. Moje sympatie si získal upřímně míněnou omluvou, ale zase je začal malinko ztrácet tím, co všechno si nechal od Mii líbit. Trochu to zavánělo nedostatkem sebeúcty mnohem víc než neochotou prohrát, která byla deklarovaná. Postupem času se však jeho chuť dosáhnout svého proměnila v opravdový cit a jeho postoj k Miině situaci byl nečekaně dospělý a obdivuhodný.

 

Se samotným příběhem jsem to měla trochu na houpačce. Na začátku obvyklé očekávání a seznámení s postavami bylo fajn. Postupně – jak ubývaly moje sympatie k Mie, jsem si říkala, jak autorka stihne nacpat do tak tenkého díla lásku k tak protivné ženské a zároveň mi začal docházet důvod proč je taková. S tím se pojila obava, že mi kniha nesedne, protože náročný příběh jsem opravdu nechtěla. Později, když se M a S vydali na cesty to začalo být zase lepší a já jsem začala nacházet k Mii cestu, jen jsem se trochu ztrácela se Sebastiánem :)  Prostě na takového hubeňourka kniha přinesla opravdu hodně změn v názoru téměř na každý aspekt příběhu.

Abych uvedla nějaký názornější příklad, vezmu si na pomoc třeba to jejich cestování: Chápala jsem, proč Mia prožívala své zážitky opravu intenzivně, ale chvílemi jsem měla pocit, že autorka až moc předvádí své znalosti muzeí, knih, muzikálů… hlavně tedy v části, která se odehrávala v Paříži. I ten rozhovor, kde Sebastian mluvil o hokeji, se mi zdál umělý. Takové encyklopedické výčty si v knihách obecně moc neužívám. Dělá to například i Caplinová, ale ne v takové míře a na tak malém prostoru, takže to tolik neruší.

 Na druhou stranu když Mia popisovala pole nebo moře a podobné „emocionálně“ krásné věci, bylo úplně vidět, jak moc si váží života a vlastně jsem se na ni ani nezlobila, že v tomto ohledu Sebastiana poučuje. Ten rozdíl, který byl mezi nimi v náhledu na život, byl opravdu výrazný a krásně zpracovaný. Autorka dobře ukázala, že to, co je pro nás důležité a co nejvíc ovlivní náš náhled na věci a situace kolem nás, je často závislé na zkušenostech, na tom, co prožíváme a co v životě máme za sebou, co řešíme. Individuální život a situace člověka prostě ovlivní náhled na všechno. To je taková obecná pravda, ale neškodí si to občas připomenout hlavně v době, v níž každý rychle soudí a empatie s bližními se jaksi vytrácí a všichni a všechno jen zběsile pádí vpřed.

 

Autorka odkrývá důvody Miina chování velmi postupně. Pro mě však nebylo těžké odhadnout, oč půjde. Stačilo pár narážek a náznaků. Všechno ostatní – láska, cestování a plnění snů, bylo vlastně jen kulisou pro něco jiného. Něco, co si v sobě musela vyřešit Mia. Bylo to hlavně o ní, o jejím prožívání a tomu, kam spěje. Tahle část byla opravdu dobrá. Vzhledem k rozsahu knihy ale nebylo moc místa na skutečné budování vztahu mezi těmi dvěma. V důsledku toho jsem jim opravdu hluboké city zase tak nevěřila, ale nevadilo to, protože jsem se prostě soustředila na něco podstatnějšího. Vlastně se mi chvílemi zdálo, že jsou spíš kamarádi než pár a možná by se mi i víc líbilo, kdyby jen kamarádi skutečně byli. Čas na zamilování ve skutečnosti ti dva měli, ale v knize nebylo dost místa na to, abych si ten postup mohla přečíst a vnímat ten docela dlouhý čas, po který byli spolu. Důkladné propojení s jejich city prostě padlo na oltář rychle ubíhajícího děje.

Ke konci už příběh s oddechovou romantikou neměl společného vůbec nic a až do poslední strany jsem netušila, jestli skončí dobře nebo špatně. Spíš jsem se přikláněla k tomu horšímu konci, i když jsem doufala v ten lepší. Tady jsem taky začala být ráda, že je kniha hubená, protože to bylo všechno jen ne pohodové čtení do unaveného období.  Četla jsem hodně romancí, kde autor/ka zahrnuli do děje i náročné téma, ale musím říct, že málo kde to na mě zapůsobilo tak opravdově, jako v tomto příběhu. Trochu mi bylo líto, že jsem neměla v tu chvíli kapacity se více porýpat ve svých pocitech po dočtení a nechat poselství knihy v sobě více vyznít.

 

Na konci ve mně zůstal zajímavý rozpor. Kniha se mi líbila, byla napsaná čtivě a dobře se četla a téma bylo zpracované opravdu přesvědčivě. Autorka zvládla na malém prostoru věrohodně zpracovat něco, co většinou vyžaduje více stránek a rozhodně to nebylo zpracované hůře než v jiných knihách s podobným tématem. Na druhou stranu jsem od příběhu nedostala to, co jsem očekávala a co jsem v tu chvíli chtěla.

Přes to nemohu hodnotit špatně, protože v hubené knížečce se ukrývá opravdu silné poselství. Jen dejte pozor, když ji budete brát do rukou, protože sladká sportovní romantika to prostě není. Ale emoční jízda ano, v tom se anotace neplete.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu můžete pořídit třeba tady.

 

O knize:

Autor: Renata Navrátilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 221