Dědictví zmaru a krve

 

Nad knihou jsem trochu váhala. Lákala mě obálka a anotace a odrazoval název :D Ano, jsem malicherná, ale podobné složené názvy se v současnosti vyskytují u příběhů, které bývají často plytké a jako přes kopírák s jinými. Navíc jsou podobné poetické složeniny otravné, protože si je nepamatuju a vzhledem k ději často nedávají smysl. Vždycky něco s krví a stíny, zmary a smrtí. Ale zní to dramaticky a o to asi jde.

Tahle kniha mě překvapila, protože jako jedna z mála očekávání z názvu i plní. Jednak zmar a krev sedí k ději (zázrak) a dvak skutečně jde o dědictví, které je spíš prokletím. Nakonec jsem ráda, že jsem se odradit nenechala. A taky jsem ráda, že kniha nebyla ztrátou času, ale fakt zajímavým příběhem.

 

Anotace:

Camilla Marchesová, dědička jedné z nejvýznamnějších rodin v Lynchavenu, se ze všech sil snaží zabránit krachu rodinného podniku. Když se tedy objeví zlotřilý a proklatě okouzlující Nicolai z nepřátelského rodu Attanových a nabídne splatit rodinný dluh výměnou za její ruku, Camilla nemá na výběr. Musí si ho vzít. Věřit Attanovi nikdy není dobrý nápad, ale Nico tvrdí, že jeho motivace jsou čistě obchodní – pokud mu Camilla pomůže dopadnout sériového vraha řádícího v ulicích jeho části města, on jí na oplátku navrátí svobodu. V sázce je však mnoho. V městském podsvětí, kde magie a věda svádí boj na život a na smrt, jsou tajemství tím nejcennějším platidlem – a rodina Marchesových jich, jak se zdá, střeží hned několik. Dokáže Camilla odhalit pravdu a uniknout osudu dřív, než nejnebezpečnější muž ve městě ukradne její srdce?

 

…

 

Od knihy jsem očekávala neodolatelnou směs steampunku, romantiky a magie, což jsem přesně dostala. Ostatně postavit proti sobě magii a vědu zní prostě jako úspěšný příběh, pokud se něco výrazně nepokazí zápletkou nebo postavami. Tady se to nestalo a k výše uvedeným věcem jsem dostala navíc ještě velkou záhadu a tak trochu detektivní linku. Hádejte, kdo je padouch! Protože možná to není úplně ten, kdo na něj od začátku vypadá.

 

Na začátku stojí svět, ve kterém vládnou na ostrově mocné rodiny. Některé pomocí vědy, některé pomocí průmyslu či čehosi, co nejvíc připomíná alchymii. Tak či tak, je to několik mocných rodů, které ovládají vše. A pak jsou tu ti obdaření silami a mocí, která na jednu stranu dost pomáhá právě oné vědě a průmyslu – a možná o to víc je obávaná a její uživatelé podléhají v životě na ostrově mnohým omezením a příkazům.

Hlavní hrdinka Camilla je dědičkou parního impéria rodiny Marchessů. Jejich rod krom kovodělného průmyslu ovládá také vlak, jediný dálkový dopravní prostředek a tím drží prst na tepu obchodu a dopravy napříč ostrovem. Blbé je, že rod je zrovna poněkud mírně řečeno ve finančních problémech a jedinou možností, jak to řešit, je provdat dědičku i s jejím podílem do jiného mocného a hlavně bohatého rodu, který za její něžnou ručku pěkně zaplatí a zachrání tak Marchesům zadek. Camille se to moc nelíbí, ale na vybranou nemá. Se svatbou tedy souhlasí  a když si pro ni nápadník přijede, je jeho osobou výrazně hodně zklamaná. Naštěstí se objeví jiný, ne zrovna společensky žádoucí, leč výrazně víc přitažlivý a nabídne víc. Camilla se očividně rozhodne řídit heslem: „Když už do pekla, tak na luxusním koni“ a zvolí hezčího a bohatšího. A tak se Camilla provdá do znepřáteleného rodu Attanů, do rodu magicky obdařených.

Drobnou změnou ve svatebních plánech ovšem zasáhne do mnohem méně drobných plánů mocných lidí, které to ani trochu nepotěší a oba novomanželé se rázem ocitají v ohrožení. Kdo ale tahá za nitky v pozadí a oč mu ve skutečnosti jde? A tahle záhada má ještě víc vrstev, než se na první pohled zdálo. Proč sakra všichni tolik stojí o Camillu a proč ji chtějí živou?

 

Postavy byly všechny dost podařené, ale pro účely článku se mrkneme jen na hlavní dvě:

Ona mě bavila. Na hrdinku byla tak akorát. Věřila jsem jí jak její zkušenosti s firmou, kterou měla podědit (tedy hlavně vlakem), tak jistou naivitu ve vztazích a touhu zavděčit se bratrům a pomoct rodině. Její loajalita k lidem, které si oblíbí je fakt obrovská a pro ni z toho, že jim pomáhá, žádné výhody neplynou, spíš naopak. Camilla ví, co chce, a umí si za tím jít. Není vychovaná jako slečinka, naopak ji celý život připravovali na roli dědičky. Je chytrá, akční, samostatná, umí se bránit a svou počáteční lehkou iluzi o světě, v němž žije, dokáže ve vlastním zájmu přepsat hodně rychle.

On mi jako nijak oslnivý a okouzlující muž nepřišel (na poměry běžných YA klišé). Ovšem zlotřilý, to zase ano. Jeho větší otrlost vůči krvi a násilí je ale pochopitelná vzhledem k tomu čím si prošel a co ho v současnosti nutí, aby dělal některé nepěkné věci. Má akorát trochu smůlu, že ho osobností dost zastiňuje právě Camilla a on se trochu krčí v jejím stínu. Konec ale naznačuje, že by se to v pokračování mohlo změnit. Nakonec mi vlastně vyhovovalo, že to nebyl takový ten typický YA hrdina, bylo v něm něco víc.

Oba spojuje nejen zatracená vzájemná přitažlivost, ale i zlé události z dětství, což vlastně vzájemné porozumění ještě zvyšuje. A zároveň i vysvětluje důvod nepřátelství mez i oběma rodinami. Za hříchy předků by tedy teď měli zaplatit oni dva.

Jejich romantická linka je poměrně jemnou záležitostí. Přitažlivost mezi sebou zase tak nepopírají, ale zpět je drží jednak ona minulost a rodinné nepřátelství, ale taky svatební smlouva, která má podmínky poměrně jasně stanovené. Vývoj vztahu je nicméně pěkně vidět. Chápete, proč se to stalo a dokážete tomu fandit.  Žhavá scéna je tu jen jedna a myslím, že to bohatě stačí. Cokoli víc by v příběhu jen zbytečně zabíralo místo, protože mezi těmi dvěma jsou důležitější věci, které potřebují pozornost.

 

Autorce se hodně povedlo město, do kterého příběh zasadila. Má skvělou atmosféru a kombinace steampunku, magie a detektivního pátrání parádně funguje. Líbilo se mi vystavění místní moci, založené na několika vlivných rodinách a jakési politické reprezentaci v osobě Nejvyššího představeného a přidružených vysokých představitelů. Hodně velkou část moci ale drží staré rody – prakticky všechnu. Mocenský boj tu probíhal v skrytu, zabalený do ošklivých tajemství a nehorázně velkých ambicí.  Převaha se získávala pomocí podrazů, uplácení, spolčování, smluv a jejich porušování a fujky násilných činů. Čistě kladnou a nesobeckou motivaci neměl nikdo :) a to nevadí. Mirek Dušín by byl nuda. A jsou tu upíři a ti jsou nudní málokdy :)

Bavila mě i místní magie a mytologie, která stála za tím. Ne, že by se v tom příběh nějak moc babral, ale kde se vzali obdaření, jsem se dozvěděla. I to proč který vládl nějakou konkrétní moci. Na to byla navázaná schopnost vědy se proti magii obdařených bránit a jeden z rodů na tom dokonce postavil svoje živobytí.

Nepřátelství mezi magickými a nemagickými tu bylo jasně pochopitelné a založené na reálných křivdách a činech. Nedošlo tedy u mě k žádnému pocitu, že některé jednání postav v tomto ohledu nedává smysl, případně je přehnané.

Děj samotný je taky dost strhující. Na začátku se sice řeší nechtěný sňatek, ale v knize jde o všechno jen ne o hloupou princeznu prodanou zlému drakovi. Jak se postupně odkrývají všechna tajemství města i postav samotných, je děj čím dál napínavější a o překvapení a nebezpečí v něm není nouze. Všechno tohle dělá knihu velmi příjemně čtivou.

I tak mám ale pocit, že něco chybělo – respektive, že mi to ještě nestačí k čtenářské spokojenosti. A nepochybuji, že to něco bude v dalším díle. Kniha totiž končí doslova v nejlepším a i když se některé linky a záhady vysvětlí a uzavřou, to nejdůležitější zůstává. Na druhý díl se tedy cítím parádně natěšená, protože bez něj bude prvnímu vždycky něco chybět. Dává mi to i naději, že dvojka nebude jen vycpávka a umělé natahování.

 

Takže jo, tohle čtivo za to stálo. Zase jsem jednou narazila na něco zajímavého a odlišného od současného hlavního proudu. Je to sice řazené pod YA, ale za mě by kniha mohla bavit i ostatní čtenáře, kteří jinak YA moc nevyhledávají. Navíc autorka umí psát a příběh hezky drží pohromadě, i když je zápletka a intriky celkem propracovaná. Hlavní mužský hrdina mě sice moc neuchvátil, ale nakonec i to je příjemná změna :D Za mě doporučeno!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou zamiřte tudy.

 

O knize:

Autor: Alexis L. Menard

Série: Řád a chaos (1. díl)

Překlad: Judith Hůla, Markéta Šinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Ambessa: Vyvolena vlkem

 

Kniha podle hry a seriálu? No proč ne. Knihy podle her a filmů občas čtu a většinou se mi líbí. Je ovšem pravda, že ony hry a filmy vždycky znám před tím, než se pustím do knihy, což hodně pomáhá při čtení u složitějších světů. U Ambessy to tak není. O seriálu jsem před tím nikdy neslyšela. O hře sice ano, ale nehrála jsem ji. Takže otázka: Bude to na mě fungovat? :)

 

Anotace:

VLK NEMÁ SLITOVÁNÍ Ambessa Medarda: bojovnice, generálka, matka. Žena, které je radno se obávat. Srazila na kolena celé říše. Přemohla legendární nestvůry. Pro úspěch obětovala mnohé. A za to byla odměněna: Vlk jí seslal vidění sebe samé na trůnu obrovského noxijského impéria. Jenže nejdřív se musí chopit vlády nad vlastním klanem. O tu se však uchází také její bratranec, zákeřný a ambiciózní Ta'Fik. Ten moc dobře zná Ambessinu krvavou minulost, a je proto odhodlaný svoji nechvalně známou příbuznou za každou cenu zastavit. Patnáctiletá Mel je rozhodnuta matce na cestě k trůnu pomoci. Ambessa v ní ale vidí jen dítě, které postrádá instinkt zabijáka. Dívka proto musí sobě i jí dokázat, že má na to stát se její pravou rukou a nástupkyní.

Se zrádci uvnitř vlastní rodiny, nepřáteli, kteří se k ní stahují ze všech stran, a neviditelnými silami, číhajícími ve stínech, je Ambessa každým dnem ve větším a větším nebezpečí. Přesto se nikdy nevzdá. Aby usedla na trůn, jenž jí náleží, uvrhne klidně celý svět do plamenů.

 

…

 

Moje neznalost současných seriálových (a herních) trendů měla tentokrát t jeden senzační efekt. K Ambesse jsem přistupovala se zvědavostí a naprostým netušením, co všechno přijde. A v podstatě taky bez očekávání, což možná trochu pomohlo. Dost často se mi stává, že velká očekávání knize spíš neprospějí.

 

Příběh mě zavedl do noxijské říše, která se momentálně trochu zachvěla v základech. Patriarcha jedné z nejmocnějších rodin zemřel a před smrtí nestačil určit svého nástupce. Kandidáti jsou dva: generálka Ambessa a její bratranec TaFik. Každý úplně jiný, ale oba stejně neústupní a nesmiřitelní, ochotní pro získání vytouženého trůnu udělat cokoli. Ambessa jakožto válečnice jde na věci spíš silou a vojenskou strategií, TaFik se od začátku jeví spíš jako politik a tahá za nitky ze stínů. Špinavou hru ale hrají oba. A usmíření není možné vzhledem k ambicím a minulosti obou.

Jejich neústupnost, neochota se domluvit a chuť se navzájem zabít rychle vyhrocuje spor mezi těmito dvěma členy rodu. Oba chtějí vyhrát. Jakkoli, za jakoukoli cenu. Do neshody zatáhnou doslova celé impérium. Tohle mám ráda a musím říct, že tady se to povedlo napsat dobře.

Po úvodním setkání rodiny v domovském hradě se věci zvrtnou a Ambessa proti svému konkurentovi tahá za značně kratší konec. Doslova to vypadá, že na její straně není nikdo krom nejbližšího okolí a rodiny a i v těchto případech to není úplně jednoznačné. I když možná její nejbližší nesouhlasí, zůstávají loajální a Ambessa musí získat další spojence dřív, než její soupeř provede další tah…

 

Hrdinkou příběhu tentokrát není mladá holka, která se tak nějak hledá. Tentokrát je to žena, už zralá, zkušená bojovnice, matka, manželka a potenciální matriarcha rodiny. To byla dost příjemná změna. V příběhu chybělo takové to nevyzrálé váhání. Ambessa už dávno věděla, že každá věc má svou cenu, že vítězství není bez obětí, kterou v každé bitvě někdo přinese. Dokonce i ten, který přežil a vyhrál. A Ambessa rozhodně neměla problém oběti přinášet.

Bez pochyb jsem jí věřila, že je úspěšnou bojovnicí a schopnou generálkou. Její uvažování a činy tomu nasvědčovaly. I její motivace ke všem činům, které v příběhu udělala – tedy zisk trůnu a pozice hlavy rodiny, byla naprosto uvěřitelná. Byla ostatně vychovaná k tomu toužit po nejvyšších metách a nic jako neúspěch nebo selhání se nepřipouštělo.

Vychoval ji docela drsně její děd, patriarcha rodu Medardů, který nebyl zrovna citlivý člověk. Ostatně svět byl ve válce, budovalo se impérium, bojovalo se o všechno se všemi. Nejspíš by se dalo říct, že ji vychoval pro svět, ve kterém žil. Řídil se podle vlastního velmi přísného kodexu rodiny a Ambesse ho doslova nalil do žil.

Líbilo se mi na ní, že nebyla typickou hrdinkou nejen věkem a rodinným stavem. Úspěšně se u ní dalo pochybovat o tom, jestli je vůbec kladnou hrdinkou, protože spíš nebyla. Většinu příběhu působila neústupným a krutým dojmem, což se projevovalo nejen pozitivně – tedy úspěšnou vojačinou, vyhranými bitvami a respektem u vojáků, ale i negativně – s vlastními dětmi zrovna krásný vztah neměla. A upřímně v některých chvílích byly její volby sice nejspíš pochopitelné a prozíravé, leč taky značně bezcitné a ke cti jí moc nesloužily.

 

Svět, ve kterém se příběh odehrává, je obrovský. Ambessa na své cestě za získáváním spojenců proti konkurentovi projede dost slušnou jeho část. Zde jsem poprvé pocítila nevýhodu neznalosti prostředí. Ne že by to byl nějak extra zásadní problém při čtení, protože v knize se pořád něco děje a člověk se nestačí zase až tak do hloubky nimrat v tom, že mu chybí nějaké informace. Nicméně uznávám, že ten svět zajímavý prostě je a hodilo by se vědět trochu víc nejen o místopise, dějinách a vztazích mezi postavami a národy v něm.

Postav je taky poměrně slušné množství, protože velký svět pochopitelně zabydlují velké rody a spousty dalších NPCček :) Neměla jsem ovšem pocit, že bych se nějak výrazně ztrácela nebo nevěděla, kdo patří kam. Kniha se věnuje hlavně těm důležitým pro tento příběh a i když jejich dost, dá se zorientovat. U většiny se poznání nenoří nijak hluboko. Pochopitelně nejvíc prostoru má hlavní hrdinka.  Poznání jejích motivací a uvažovaní a také nejbližších kolem ní mi dokonale stačilo ke štěstí.

Dost oceňuji taky to, že zde každé rozhodnutí hrdinky (každé postavy) mělo následky. Někdy dokonce i na mém vztahu k ní :D Rozumem jsem chápala, proč se nějak rozhodla, ale morálně mi nezbylo, než její jednání odsoudit a souhlasit spíš s přístupem její dcery. Na druhou stranu se morálně správné rozhodnutí mohlo jevit nerozumné a nebezpečné – což se často potvrdilo a postavy nesly následky i za toto. Působilo to hodně opravdově. Ne jak to v knihách bývá, že hrdinové šlapou předem připravenou cestičku a klacky pod nohama mají spíš, aby se neřeklo a pokud se správně rozhodnou, všechno dobře dopadne. Tady správné rozhodnutí neexistovalo, pouze možnosti. A pak rozhodnutí, které mělo následky. Palec nahoru!

 

Krom dvou soupeřících stran v rodu Medardů jsou tu ještě další hráči, kteří tahají za nitky a sledují vlastní cíle. Takové zápletky mám ráda. Zde zastupovalo tuto roli společenství mágů, značně tajemné a očividně hodně nebezpečné. Bavili mě. Doufám, že v dalším dílu taky budou, protože zatím jsou pro mě stále spíš záhadou. Do příběhu, který se zdál být původně spíš „fyzickou záležitostí“ ve smyslu bojů a přirozené síly hrdinů, vnášejí prvek magie a dost tak hýbou s rovnováhou sil.

Další zajímavou věcí je vztah mezi postavami. Ať už se jedná o soupeřící dvojici rádoby vládců, Ambessu a jejího pobočníka Ricta nebo jiné. Obzvlášť mě bavila Ambessina dcera Mell a chráněnka Rell. Obě holky pod Ambessiným vlivem rostou úplně jinak a jejich srovnání bylo zajímavé – nejen v očích generálky. Tyto dvě postavy měly zajímavý vývoj a doufám, že se v budoucnu s nimi ještě setkám. Něco mi říká, že spolu Ambesse zlomí vaz :D Ale nevím, jak říkám, neznám seriál ani hru.

 

Kniha je akční, svižná a plná napínavých scén, při kterých není na první pohled jasné, komu padne karta a kdo jak dopadne. Na druhou stranu jí nechybí ani hloubka – což mě vlastně docela překvapilo :) Pořád můžete přemýšlet nad spoustou rozhodnutí, která v knize padla (a budete, protože vám to nedá). Spolu s hrdinkou můžete přemýšlet coby kdyby, ale jen před tím, než se věci stanou. Protože ona se zpět nedívá a ničeho nelituje.

Škoda, že kniha nebyla delší, protože bych se vůbec nebránila zůstat v příběhu o něco déle. Musím ale přiznat, že by mě lákalo opustit Ambessu na místě, kam se dostala a sledovat její dceru Mel a chráněnku Rell. Jejich příběh bude určitě skvělý už jen proto, jak rozdílné jsou.

 

Že bych se teda na ten seriál podívala? Měl by na knihu navazovat, takže bych se hned dozvěděla, jak moje (překvapivě) oblíbené postavy dopadnou. Už jen to, že mě láká ztrácet čas seriálem, je pro knihu super vizitka. Myslím, že pro fanoušky hry a seriálu je to nutnost a ostatní si to užijí i bez znalosti obého. Takže to zkuste. Já jsem se bavila.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pořídit si ji můžete tady.

 

O knize:

Autor: C. L. Clark

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Se srdečným pozdravem

 

Jakožto dlouholetá kancelářská krysa jsem jen těžko mohla odolat knize, která nabízí možnost se tomu povznášejícímu prostředí taky trochu zasmát. Nechápejte mě špatně – svoji práci mám ráda (aha, šéfe, jestli to čteš :) ), ale pořád jsme jen lidi a každý má „své okamžiky“. Takže je to tu – moje první kniha z kancelářského prostředí. Směle do toho!

 

Anotace:

Jolene je přesvědčená, že její interakce s kolegy v kanceláři by měly začínat i končit u oficiálních pracovních povinností. Její recept na přežití mezi otravnými spolupracovníky, kteří nechápou, jak důležité jsou hranice? Své stížnosti si vylévá v jízlivých PS e-mailů. Pak změní barvu písma na bílou a nikdo nic nepozná. Co by se mohlo pokazit? Když jí pak kvůli chybě v IT systému spadne do klína přístup k soukromým e-mailům celého oddělení, Jolene ví, že by to měla nahlásit. Ale kdo by odolal pokušení a nepřečetl si, co si o něm kolegové doopravdy říkají? Když navíc zjistí, že se chystá propouštění, uvědomí si, že tohle by mohl být klíč k záchraně jejího místa. Plán je jednoduchý: získat si přízeň šéfa, přesvědčit HR, že je pro Supershops nepostradatelná, a vyřadit konkurenci.

Hořkosladká tragikomedie z kancelářského prostředí o introvertní mileniálce Jolene čtenáře dojme i rozesměje a připomene, že na první pohled špatná rozhodnutí se mohou člověku vymstít, ale udělat ta správná je obvykle daleko těžší. Nechybí odkazy na současnou popkulturu, romantická zápletka a velká porce humoru.

 

…

 

Ještě udělat si k tomu kafe a můžeme začít :D

 

Od knihy jsem očekávala především vtipný a odpočinkový příběh, ale na začátku mi teda do smíchu zrovna nebylo. Autorka mě hodila do typického obchodního oddělení korporátu, do openspacu, v němž seděli prací značně otřískaní lidé, narvaní do společnosti osob, které by si normálně asi nevybrali. Nebylo zde přesně uvedené, jakou konkrétní práci vlastně dělají, ale ani to nebylo potřeba. Touha prostě jen přežít pracovní den z nich tak nějak koukala ze všech.

Dostala jsem asi typické složení kanclu. Jednu starší paní před důchodem, vedoucí oddělení. Ambiciozní potvoru a vlezdoprdelku, která se cpala na její flek.  Kluka, který práci sice dělal, ale očividně byl duší na míle daleko. A potom Jolene – hlavní hrdinku. Holku, která tu práci prostě nesnáší, ale nemůže si dovolit odejít.

Tihle lidi spolu tak nějak musí vycházet, co už taky že. Ale Vztahy mezi nimi úplně ukázkové nejsou. Vedoucí má své oblíbence, ambiciozní potvora má své cíle, všichni řeší vlastní problémy… a všichni pomlouvají Jolene.

To tohoto vřelého a „přátelského“ prostředí přichází nový HR manager. Optimistický a nadšený, s chutí věnovat se lidem – což je pochopitelně podezřelé. Navíc se proslýchá šuškanda, že se bude propouštět a co když tento přátelský chlapík je tu od toho, aby vybral, kdo poletí? No jasně že je!

 

Podívejme se nejdřív na postavu Jolene, protože v ní bylo tak nějak všechno. Byla absolutně vyhořelá. Do práce chodila jen z nutnosti kvůli penězům, život mimo kancl měla podobně smutný. Byla dost osamělá a lidi v kanclu ji neměli rádi kvůli její odtažitosti a zvláštnímu chování a spikli se proti ní.

Jolenin životní byl všechno jen ne veselý a ona v něm spíš bezmocně vězela, než že by nějak aktivně žila. Její plachost a úzkosti vyplývající z šikany v dětství a z tragické události, která se jí stala, z ní udělaly téměř asociála a její chování vzbuzovalo v lidech reflex spojit se proti ní.

Vzhledem k tomu, že příběh vyprávěla, jsem byla v její hlavě a moc příjemně mi tam nebylo. Na začátku přemýšlela hlavně nad utrpením v práci a odporem ke kolegům. Případně nad rodinnými očekáváními, která nenaplnila. Ona chtěla jediné: Přežít bez povšimnutí ze strany lidí okolo.

Naštěstí byla Jolene taky dost vtipná a její jedovaté leč trefné postřehy o každodenním plynutí času v kanclu mě bavily.

 

Monotónní plynutí času každodenní kancelářské rutiny velmi brzo narušily dvě věci. Jednak přišel onen nový  lidsko-zdrojník a dvak se přišlo na Jolenin nepěkný zlozvyk sdělovat lidem do mailu trefné postřehy o jejich osobnosti neviditelným písmem. Jolene byla potrestaná a do kompu jí nasadili sledováno mailů. Jenže stala se chyba – najednou měla přístup do mailů všech. Snahu to nahlásit měla, ale nakonec jí její špionské okénko zůstalo a najednou věděla o lidech okolo všechno. Nejen to, že propouštění a slučování míst se opravdu chystá. Věděla, co říkají o ní, jaké jsou jejich cíle, snahy a jak pracují. A dalo jí to možnost být ve všem o krok před nimi.

Jolene s vidinou nového životního cíle udržet si job a vyšachovat lidi, kteří ji trápí, úplně pookřála. Najednou tu bylo něco, za čím se aktivně hnát, něco co rozptýlilo oblak jejího vyhoření. Pustila se do aktivního tažení za získáním těch správných na svou stranu a dokázáním, že je pro firmu důležitější než konkurence.

Jolene díky tomu, že viděla do soukromí svých kolegů, je pochopila opravdu do hloubky a samotnou ji překvapilo, že se s nimi nakonec začala i sbližovat. Najednou poznala, že ti ostatní mají taky své problémy a slabá místa a že možná stačí jen trochu vyjít vstříc a být laskavější a nesoudit tak přísně.  Ano, u některých to nepomůže, ale většina lidí je normálních. Atmosféra knihy se tak pozvolna měnila, stejně jako samotná Jolene.

Život se pochopitelně neodehrává jen mezi stěnami kanclu. Jolene měla rodinu a autorka ji také zahrnula do děje. Musím říct, že tohle mě bavilo moc. Jolene byla peršanka a jejich rodinné uspořádání je trochu jiné. Líbilo se mi společenství její energické aktivní matky a ambiciozních tetinek, které probírali úspěchy svých dětí a řešili kdy a za koho je provdat či oženit. Ne že bych něco takového přežila na vlastní kůži, ale číst o tom byla zábava a z těchto rodinných dramat vyplynula v příběhu parádně zábavná zápletka.

 

Děj ubíhal hezky a svižně. Autorka dokázala vytvořit dost vtipných situací, občas opravdu k zasmání. Tím odlehčila závažnější věci, které její postavy řešily ve svých životech. Joleniny trefné komentáře mě opravdu dokázaly pobavit. I když ze začátku mi sympatická nebyla, nakonec mě napadlo, že bychom si asi rozuměly. Z toho je vidět, že autorka opravdu zvládla předat své hlavní poselství – lidi si vytvoří dojem podle toho, co je na povrchu a místo, aby dali šanci druhým lidem, uvíznou ve svých domněnkách o nich, často ještě podpořených stejným názorem okolí.

Zábavný i vážný příběh doplňuje hezká a jemná romantická linka, konečně taky jednou bez sexuálního divočení. Jolenin vyvolený nebyl žádný lev salonů, sportovec, pracháč a megamužný chlapák. Ale vlastně zrovna toto se mi líbilo. Ten chlap byl v pohodě a po dlouhé době jsem zažila šokující věc – opravdu se k hlavní hrdince hodil. Nebyli to jen dvě postavy nacpané k sobě, aby tam „jakože ta romantika byla“. Od prvního okamžiku si porozuměli a vztah mezi nimi se vytvořil bez nějakých extatických výlevů a popisů zničujícího vzrušení a nebezpečné přitažlivosti. Prostě stará dobrá romantika.

Potěšilo mě taky to, že dobrý nápad na zápletku nebyl potopený špatným zpracováním.

Nakonec musím říct, že kniha byla opravdu zábavná a svěží. Pokud vás baví sledování drobných lidských pokrytectvíček a objevování toho, co se asi ukrývá za usměvavou tváří, tohle si užijete. Zároveň ale nechybí ani hloubka lidských osudů, které byly u všech postav vypracované moc pěkně. A změna, která se udála se samotnou Jolene, povzbudila na duchu.

Ideální letní čtení i přes to, že je vlastně o práci :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za poznáním jednoho korporátu a vztahů v něm račte tudy.

 

O knize:

Autor: Natalie Sue

Překlad: Naďa Špetláková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Divoká hra

 

Kniha od Caplinové bez vaření? Tak to jsem musela vyzkoušet :) Byla jsem zvědavá, jak si povede mimo svoji oblíbenou a dost natrénovanou šablonu. No a samo že jsem byla zvědavá, jak si poradí s ostřejšími scénami :) Zklamaná jsem rozhodně nebyla. Spíš naopak.  Tvorba autorky s touto knihou totiž dostala nový svěží vítr do plachet.

 

Anotace:

Lydia Smithová nutně potřebuje peníze, a tak se přihlásí do drsné reality show Zachraň se, kdo můžeš. Když se však z jejího soutěžního partnera vyklube Tom Dereborn, raději by hned vzala nohy na ramena. Muž, se kterým před rokem strávila nezapomenutelný víkend plný vášně, se jí už nikdy neozval, a teď navíc předstírá, že ji vůbec nezná. Nyní jsou ale odkázáni jeden na druhého, v patách mají lovce a potlačené emoce vyplouvají na povrch. Když se minulost začne opakovat, jsou v sázce jsou nejen peníze, ale i Lydiino srdce…

 …

Reality show a podobné různé soutěže upřímně nesnáším – tedy hlavně ty současné. Nesleduji žádnou a ani mě to nijak neláká. Přes to mě zlákala kniha, jejíž jednou ze zápletek byla právě účast hlavních hrdinů v reality show.

Tahleta televizní akce spočívá v tom, že dvojice soutěžících je na útěku před skupinou profesionálních „lovců lidí“. Úkolem soutěžících je dostat se do Londýna a úkolem lovců je jim úspěch nedopřát. Soutěžící mají k dispozici jen malé množství peněz a věci jen takové, které si nesou v batohu. Při cestě si tedy musí poradit s různými situacemi, které mohou nastat při putování z Jezerní oblasti do Londýna. Ať už se jedná o jídlo, spaní, způsob cestování, nepřízeň počasí nebo zběsilou aktivitu lovců vybavených moderními prostředky pro sledování. No a dvojice hrdinů, kterou kniha sleduje, má ještě na práci vyrovnat se s vzájemnou přitažlivostí a taky nevraživostí, způsobenou jistým vášnivým setkáním v minulosti a poněkud nedospělým způsobem, jakým se k tomu postavil hlavní hrdina při opětovném setkání.

 

Autorka tentokrát představila dva hrdiny z oboru, který má pověst nudné a vážné práce. Oba byli pojišťováci. Ovšem zatím co hrdinka Lydia měla svoji kariéru poctivě vydřenou a její úspěch navzdory neradostnému životnímu startu v dětství, ji prakticky definoval, hrdina Tom přišel ke svému zaměstnání jako k rodinnému dědictví a v podstatě pojišťovačí jen z povinnosti a s nechutí.

Přes rozdílnost v přístupu k zaměstnání mají jedno společné. Oba pocházejí ze značně dysfunkčních rodin. Jedna je bohatá a extrémně snobská a druhá chudá a extrémně nezodpovědná. Oba dva tedy krom vzájemné přitažlivosti budou v průběhu děje řešit i rozdílné způsoby, jakými je poznamenala „výchova“ v dětství a povaha jejich rodičů.

Ti dva už se jednou setkali. O dlouhou známost nešlo, ale rozhodně byla poměrně intenzivní a nezapomenutelná. Alespoň tedy pro Lydii ano. Její překvapení, když se znova setkali, bylo o to větší, že se Tom tvářil, jako že ji nezná a navíc se choval dost nepřátelsky. Což možná zase takové překvapení nebylo, když si vzpomněla, jak ji po víkendu plném vášně vykopl za dveře jako lacinou rajdu. Protože kniha sleduje děj i z Tomova pohledu, víme, že zdaleka není tak lhostejný a chladný, jakým se dělá. Setkání s Lydií – tentokrát z pracovních důvodů, ho zaskočilo. A vůbec nepomohlo, že se pracovně poměrně dost neshodli.

Lydie byla daleko praktičtěji založená než Tom. Bylo to pochopitelné i vzhledem k tomu z jakých poměrů oba pocházejí. Rozhodně to není žádná naivní slečinka, která by nevěděla, co chce. Toma tou svou dokonalostí očividně provokovala k soutěživosti. A k tomu ho ještě popouzelo, jak moc jej pořád přitahuje.

Dění v soutěži je nejvíc ze sledováno očima Lydie, což bylo dobře, protože Tom jako chlap a hlavní hrdina mě zase až tak neoslovil. Možná to bylo kvůli srovnání s Lydií, která byla extrémně praktická a samostatná. Tom a jeho schopnosti vedle ní spíš zanikaly. Navíc většinu času byl protivný a choval se k ní jako malý spratek, který trucuje, když není po jeho. To přehlížení a předstírání, že si na společnou noc nepamatuje, se mi zdálo dětinské. Vždyť nebylo nic těžkého na tom říct jí, že to bylo super, ale nic z toho dál nebude. Navíc jsme všichni stejně věděli, že bude – i Tom to věděl, podle jeho části vyprávění a neustálého provokování Lydie. Nepochopila jsem tedy, proč dělal zagorku a nepřiznal, že by si prostě příjemné chvíle klidně protáhl? Jako asi dobrý pro zvýšení napětí v knize, když je hrdinům náct. Ale u dospělých lidí? Tohle byla naštěstí jediná věc, co mi na knize spíš nesedla. Škoda jen, že to potrefilo zrovna hlavního hrdinu. Opačně by mi to asi dávalo lepší smysl. Na druhou stranu – možná dobře, že se autorka pokusila stereotyp otočit.

Líbilo se mi totiž, že hrdinka tentokrát nebyla žádná zhrzená chudinka, kterou opustil chlap, a to se stalo důvodem ke změně. Ne, Lydie šla do soutěže kvůli penězům. Toto odkročení od autorčiny zažité šablony bylo příjemné a vůbec by mi nevadilo ho vídat i v jejích dalších knihách. Prostě aby důvod ke změně nebyl ten, že je ženská zoufalá kvůli chlapovi (který za to obvykle ani nestál), ale měla jiný důvod, jiný impulz.

Chemie mezi nimi je jinak docela dobrá. Zvlášť ke konci, kdy už Tom přijal skutečnost, že se cuká marně a Lydie ho prostě přitahuje.

Čímž se dostávám k tomu, že kniha je trochu pikantnější než obvyklé caplinovky – tedy spíš docela dost, ale ne nijak extrémně nevkusně. Není to naštěstí tak, že by … na každé stránce nebo v knize šlo jen o to. Autorka se sice nevyhnula některým i dost ohraným klišé z oblasti popisu řekněme fyzické přitažlivosti, ale asi záleží na tom, jak moc máte načteno v žánru a jak moc o podobné popisy stojíte. Přeskočit se dají vždycky :D Ale jak jsem psala, tady to není nijak nevkusné nebo přehnané. A v určitých okamžicích to působí opravdu dobře. Musím říct, že jsem vzájemnou přitažlivost hrdinům opravdu věřila, ačkoliv, nebo možná právě proto, že její projevy nepřeháněli do směšnosti (jak to někdy v knihách bývá).

 

Druhou zápletkou (krom vztahové) je ona záležitost s reality show. Jako nápad na zápletku se mi to zdálo dost dobré. Hrdiny to perfektně vytrhlo z komfortní zóny a zároveň to vytrhnutí bylo v podstatě na „pár dnů“. Hrdinka se nemusela stěhovat na druhý konec světa a děj, který je obvykle natažený do delšího časového úseku, se tady trochu smrsknul, což vznikajícímu vztahu přidalo na naléhavosti – oba věděli, že pokud něco chtějí, musí si to vzít rychle, než půjdou každý svou cestou. Ach to rozhodování! Přiznat si přitažlivost, nebo ne a za pár dnů už se nikdy nevidět?

Brala bych trochu víc popisů ze soutěže samotné a ze „strastí“ na cestě. Nemůžu si stěžovat, že by jich bylo vysloveně málo, to ne. Autorka se zvolenému tématu věnovala stejně poctivě jako jídlu a vaření v jiných knihách. Jen, že mě to bavilo natolik, že bych si toho ráda užila trochu víc. Ukázalo se, že autorka má talent na napínavé situace a hlavně hrdinku docela potrápila. Toho, jak oba cestu měli dokumentovat a jak ji skutečně dokumentovali, mi připadalo na televizní vysílání žalostně málo. Na co by se diváci měli dívat? Ale tak co já vím. Já jsem neviděla žádnou :D

Jako koncept každopádně zajímavé, ale dala bych jim podmínku, že natáčet musí všechno, krom nějakých soukromých věcí, které by tady dost komplikovaly možnou dobu vysílání pořadu :D Toto mi připadalo, že autorka trochu nedomyslela. Potřebovala prostě hrdiny dostat k sobě a o samotě a znemožnit jim odejít, což by v případě dovolené udělali (nebo by vůbec nejeli, když by se potkali u autobusu).

 

Ještě jedna věc mi připadala kapku nedomyšlená. Lydia nenáviděla svoje pravé jméno, které dostala od rodičů a velmi se za ně styděla. A to tedy naprosto chápu proč! Ale fakt je takový problém si ho změnit? Já bych to udělala okamžitě úderem osmnáctin, pokud bych dostala takové jméno jako ona. Nechce se mi věřit, že osobnost jako ona, by si jméno prostě nechala a tajila ho tím, že si nechává říkat Lydia. Protože taková kuriozita, jakou měla ona, to by se prostě rozkřiklo :D Nechápu tedy proč to v knize bylo takto. Ano, mohla to zmínit na začátku, že si jméno třeba změnila, aby ukázala, co byli rodiče zač, že jí ho vůbec dali. Ale proč zůstalo oficiální, to mi teda bylo záhadou.

 

Jinak jsem si knihu naprosto užila. Autorčin čtivý styl známý z předchozích knih tu byl. Nechyběla i určitá pohoda v některých okamžicích a zároveň ani napínavost a nepohodlí v jiných. Cesta hrdinů okořeněná pravým anglickým počasím neměla chybu.  Hrdinové si museli poradit v nekomfortních situacích a s nedostatečným vybavením, což mě bavilo. A nakonec ani Tom nebyl takový nadutec a jelito, jak se na začátku jevil :)

Kniha je pořád příjemná nenáročná caplinovka, kterou si umím vychutnat prakticky zároveň a vůbec se mi nechce čtení přerušovat. Pokud se autorka přidrží této svojí nové image, ráda si přečtu další podobný příběh.

Prostě, holky, směle do toho!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou zamiřte tudy.

 

O knize:

Autor: Cassie Connor

Překlad: Marie Čermáková - Frydrychová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

 

Ještě bije

 

Anotace knihy mi připadala hodně lákavá. Romantika, ale ne tak docela, od nepřátel k lásce a navíc ty dramatické okolnosti, za kterých se všechno stane. Slibovalo to, že kniha bude jízda. No, tak to jsem ještě neměla ponětí, jak moc velká horská dráha mě čeká.

 

Anotace:

Cora a Dean se nesnáší už od střední. Což není ideální, protože Dean se má co nevidět stát jejím švagrem. Ale když Coře jednou v noci v baru ukradnou peněženku a Dean je jediný, kdo ji může odvézt domů, nezbývá jí nic jiného než přijmout jeho pomoc. Obyčejná jízda autem se však změní v noční můru, když je cestou přepadne šílený maniak, unese je a spoutá ve sklepě. Jestli chtějí přežít, musí po patnácti letech špičkování, nadávek a nekonečných pranků překonat vzájemnou averzi a začít spolupracovat. Cora a Dean však netuší, že jejich únosce s nimi má plán. Plán, který změní jejich vztah, setře hranici mezi nenávistí a láskou a navždy je k sobě připoutá, i když se zbaví řetězů.
Jsou v tom spolu – bez ohledu na to, co je jejich nečekané pouto bude stát.

 

…

 

Prvních pár stran příběhu mě napadalo, jestli všechno náhodou nebude klasická romantika, jakých jsou tucty. Zdání ovšem klamalo a navíc jsem vážně nečekala, že autorka jednak stvoří tak perfektní postavy (i ty vedlejší) a navíc, že tak dobře umí psát. Jednoduše, ale s citem pro detail a vnitřní pocity hrdinů. Se schopností vyhmátnout to podstatné. A taky o násilí bez přehnaných detailních popisů činů samotných.

 

Prvních pár stran ukázalo klasický, obyčejný život lidí kolem třicítky. Probíhala oslava narozenin Mandy, sestry hlavní hrdinky, a přítomen v baru je i její největší nepřítel už od střední školy Dean – shodou neblahých okolností sestřin budoucí manžel. Ti dva se špičkují a dělají si naschvály už celých dlouhých patnáct let a Cora Deana upřímně nesnáší.

Prostě poklidný začátek a seznámení se s hrdiny. Jenže situace nabere ostrý obrat prakticky okamžitě a z poklidu zamíří hrdinové přímo do pekla. Po cestě z hospody jsou oba dva uneseni psychopatickým uchylákem a začíná nejdrsnější část knihy.

 

A to teda bylo! Přečetla jsem už hodně knih, ve kterých bylo násilí, nedobrovolný sex a podobné věci. Většinou to na mě zase až tak nepůsobí, prostě se to zdá buď „jenom jako“ nebo je to samoúčelně přehnané do absurdna, případně mám pocit, že se to hrdince vlastně spíš líbí, tak o co potom jde – a tímhle se jakákoli hrůza zabije spolehlivě. Jenže tady to na mě působilo úplně jinak. Tím, že se autorka nevyžívala v podrobném popisu alá návod k obsluze pračky, ale věnovala se spíš detailům a pocitům postav, bylo to všechno jaksi brutálně intenzivní a opravdové. A hrdince se to rozhodně nelíbilo, ani hrdinovi. Nebylo na tom ostatně nic, co by líbivě působit mohlo i pro masochistu. Jen zoufalství a snaha přežít. Nešlo taky „jen“ o násilný sex, ale také o zvrácenou psychologickou manipulaci s oběťmi, jejíž účel mi postupně docházel a připadalo mi to prostě jako strašný experiment šíleného, mengeloidního psychologa.

První část příběhu, ve které byli hrdinové spolu spoutaní ve sklepě, byla skutečná noční můra. Upřímně mě to fakt děsilo až k husí kůži. Při vnímání těch některých (zcela nesexuálních) detailů, které probíhaly, když jim únosce ubližoval, se dalo tak strašně moc vcítit do Cory i Deana, že jsem to v žádné podobné knize ještě nezažila. A taky ten způsob, jaký pachatel zvolil a účel, proč to všechno dělal… Hrůza!

Upřímně jsem v tuhle chvíli nechápala, jak z tohoto udělá autorka vztah mezi těmi dvěma. Jak vůbec postavy dokážou přežít při nějakém zachování si zdravého rozumu. Nezpochybňovala jsem ovšem pouto, které se mezi nimi v tom sklepě ukulo a ani to, že pro sebe budou v dalším životě důležití.

 

Po tomto sklepním hororu přišly další části, které byly vyprávěny střídavě z pohledu Cory a Deana. Přežili, vrátili se domů a bylo potřeba nějak začít znova žít v okolním světě, vrátit se ke starému životu a lidem, i když oni dva už nebyli ti samí, co před tím a ani nemohli být. Oba dva museli projít procesem vyrovnání se s tím, co se jim stalo a hlavně se skutečností, že mezi nimi něco vzniklo. Komplikací bylo nejen prožité trauma, ale i fakt, že Dean byl pořád snoubencem Cořiny sestry.

Psychologii postav měla autorka naprosto přesvědčivou po všech stránkách.

 Jednak v tom sklepě (br, ani nevzpomínat) a pak hlavně potom. Nejsem psycholog a nevím přesně, jak probíhá uzdravování z něčeho takového. Doufám, že to ani nikdy nezjistím. Každopádně tady mi to přišlo více než dobře udělané. Od stránek jsem se nemohla odtrnout, jak moc mi záleželo na těch dvou a na tom, co s nimi bude. Jestli mi někde opravdu přirostly postavy k srdci, bylo to tady.

Cora na tom byla (z pochopitelných důvodů) o něco hůř, než Dean, ale ten si taky zažil svoje. Ona se z pohodové holky, která byla vtipná a drzá a užívala si života, proměnila v roztřesený uzlík nervů a viny. Zároveň ale byla nesmírně silná a bojovala s tím, jak to jen šlo – tak nějak to od ní všichni očekávali. Dokázala si zachovat soucit s druhými a záleželo jí na ostatních a tak se snažila chovat tak, aby jim situaci usnadnila a nedala najevo, že uvnitř se hroutí a nezvládá to. Jediný vztah, který kočírovala obtížně, byl ten k Deanovi.

Dean se vyrovnával se svou situací trochu jinak. Nebyl tolik emocionální, víc o věcech přemýšlel, i když to jemu ubližovalo, byl tu pro Coru. Rozhodně je to typ chlapa, kterého by každá chtěla vedle sebe. Ne svalovec, ne pracháč, ale normální čestný, slušný chlap, na kterého je spoleh. Ne dokonalý, ale schopný ženu podpořit.

Po jejich osvobození ze sklepa bylo jasné, že vztah Deana a Mandy nemá šanci. I kdyby se Dean s Corou už nikdy neviděli, neměl by šanci. Autorka hodně dobře popsala i změnu, která se s Deanem stala po této stránce a proces toho, jak se jeho dlouholetý vztah úplně rozdrobil do ztracena. Mandy působila až necitlivě, jak se snažila chovat se normálně, ale necitlivost to nebyla. Neměla prostě šanci pochopit, co se s Deanem potom stalo. Snažila se vklouznout do starých pořádků, jenže Dean už nebyl ten stejný člověk.

A Cora, na které mu záleželo už před tím, se v tom sklepě úplně vpila do jeho osobnosti, byla tu pořád, i když taky úplně rozbitá. Vlastně mi připadalo logické, že je to k sobě nějakým způsobem táhlo i po té hrůze, kterou zažili. Že to ale nebude procházka růžovou zahradou, bylo jasné. Jak taky navázat vztah, který už předem svazuje trauma, vina a vztahy v rodině.

 

V této části taky přichází o něco popisnější sex, ale ne tak, aby mi připadal směšný nebo mi nějak vadil po stránce popisové. Maximálně u toho nemuseli vést některé řeči a typické průpovídky, ale na druhou stranu to plkání tak nějak patřilo k situaci a ke zpracování prožitého. Nejspíš to byly jediné vulgárnější komentáře v takových scénách, které se mi nezdály úplně samoúčelné a trapné. Navíc i v těchto situacích pořád vykukoval ten sklep z hlouby duše obou a v některých chvílích při čtení fakt zatrnulo.

Romantika mi připadala taky dobře vystavěná a ne zase až tak neuvěřitelná. Jen si nejsem moc jistá tím „od nepřátelství…“, protože takové pocity byly spíš jen na Cořině straně. Očividně mezi nimi bylo něco víc vždycky, jen prostě to nikdy nepřeklopili do vztahu, protože Dean si začal už ve škole s její sestrou.

Nešťastně uchopený začátek jejich „přátelství“ jsem poznala v krátkých vsuvkách z minulosti, které autorka zařadila do knihy. Bylo tam všechno od jejich seznámení ve škole až po některé klíčové naschvály, které více osvětlily pozadí jejich vztahu a nedorozumění, které už v mládí mezi nimi nastalo.

V romantické stránce knihy autorka podchytí osvědčenou šablonu, která ale tady byla trochu nakřáplá tím, jak kniha začala. Každopádně z ní zůstalo alespoň to dočasné odloučení páru, které ale tady mělo skutečně obrovský význam pro oba dva a pro jejich vztah. Opravdu jsem obdivovala způsob, kterým se Dean rozhodl všechno řešit, nešlo rozhodně o pohodlnější a příjemnější cestu nebo bezbolestný způsob. Spíš naopak. Ale on v tuto chvíli riskoval všechno kvůli ní, pro ni a pro její prospěch. Po úniku ze sklepa se stal pro Coru oporou, přítelem, milencem, vším, co potřebovala, ale včas poznal, kdy musí začít stát sama. Jestli tohle není láska, tak už fakt nevím, co je.

Epilog – ach jo, proč já čtu ty epilogy :). Kdy se konečně poučím? Ale ne, nebyla to zase taková hrůza. Jen to prostě sjelo opět do klasické romantiky, která se mi k předchozímu psychologickému dramatu nehodila, ale chápu, že autorka chtěla po tom všem děsu dopřát čtenářům trochu štěstí a zklidnění.

 

Knihu rozhodně doporučuji. Mrazivě temný příběh a přece svým způsobem romantický, plný intenzivních emocí a takt dobře napsaných, že jsem je cítila doslova fyzicky, to se hne tak nenajde. Není to pohodové čtení, ale rozhodně něco zanechá. Od autorky si ráda přečtu cokoli dalšího.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu určitě nevynechejte – seženete ji tady.

 

O knize:

Autor: Jennifer Hartmann

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Dům ticha

 

Všechny předchozí knihy autorky mě bavily, ale tato měla být podle anotace úplně jiná. Takže jsem pochopitelně byla zvědavá, jak si s něčím takovým autorka pohraje, jak jí sedne žánr a jestli mě tajemství Domu ticha pohltí.

 

Anotace:

Uprostřed smrtících bažin stojí ukrytý Dům ticha. Poslední naděje pro všechny děti, u kterých procedura vyvolala schopnosti příliš strašlivé, než aby se s nimi dalo žít. Nikdo neví, co se děje za jeho zdmi, jak probíhá léčba nebo kam potom děti půjdou. Birdie podstoupila všelicos, aby se do Domu ticha vetřela jako služebná. Právě sem totiž vedou poslední stopy její mladší sestry Magpie. Dům ale vůbec není takový, jaký čekala. Místo zubožených dětí, které podstoupily proceduru v naději, že tak zaopatří své chudé rodiny, se to tu hemží aristokratickými teenagery s podivnými schopnostmi. A Magpie nikde.
Kam se její sestra poděla? A co má za lubem přízračná Paní domu? Birdie chce přijít pravdě na kloub, ale musí si dát pozor – nebezpečí číhá na každém kroku, a jakmile vás dům jednou umlčí, zmlknete navždy…

 

…

 

Styl psaní byl přesně to, nač jsem u autorky zvyklá. Svižný, poutavý a místy poetický a zároveň schopný odlehčit ve správnou chvíli nebo vyvolat emoce, které daná scéna vyžaduje.  Na co u ní už úplně zvyklá nejsem, že se tak omezí a nechá se spoutat malým prostorem – jediným místem, do kterého zavře svoje postavy. Dostalo se mi tak pouze malého výřezu z velkého a komplikovaného světa, který zatím neznám jako celek. A to se ukázalo být pro mě největší problém.

Ne že bych snad měla problém pochopit souvislosti nebo význam samotného Domu ticha v daném světě nebo že by mě záhady nezaujaly. To ne. Spíš jsem to celé vnímala obráceně. Příběh Domu ticha byl prostě součástí něčeho, co tu nebylo, mnohem víc, než samostatným příběhem. Pro mě! Nikdo jiný to tak vnímat nemusí.

Prostě být to tři díly, na kterých by autorka mohla rozpracovat svůj skvělý svět a nápady a Dům ticha by byl jedním z dílů nebo dokonce jen jednou částí, bylo by to pro mě lepší, než takto krátká kniha, kde se ledacos nestihlo nebo muselo zrychlit a zkrátit.

 

Po krátkém prologu, kde jsem se seznámila (zběžně) se sestrami Birdie a Magpie a jejich vztahem, mě autorka vrhla rovnou do děje. O něco starší Birdie je na cestě do Domu ticha, kde má pracovat jako služebná. To ale není vše, oč jí jde. Dle informací, které má, je v domě zavřená její sestra, protože podstupuje léčbu po ne zcela běžné proceduře. Birdie neví, co přesně se jí stalo, ale má pochopitelně strach. Už vzhledem k tomu, že rodiče o ničem nechtějí ani mluvit, ani vědět, ale za Magpie a její schopnosti dostali sakra štědře zaplaceno. Birdie tedy doufá, že sestru najde a uteče s ní a jako výraz vděku člověku, který jí místo v domě sehnal, souhlasila, že pro něj bude v domě špehovat.

Brzo po příjezdu zjišťuje, že spíše než o léčbu jde v domě o nějakou levotu a při hledání sestry a péči o místní „pacienty“ se snaží onu záhadu Domu ticha odhalit. Zároveň svádí tvrdý boj se systémem, který panuje nejen v domě samotném, ale v celém světě, jehož je dům jen malou součástí.

Birdiiny kapitoly se zřídkavě střídají s pohledem Paní domu, který je záhadný a poměrně těžko pochopitelný, působí až skoro jako náhled do mysli nepříčetného člověka. Získáte z něj dojem, že dům je snad živý a jeho obyvatelé jej obtěžují „hlukem“, který má být odstraněn právě onou léčbou probíhající kdesi v tajemných útrobách domu.

Z obou částí plyne jedno – nic není takové, jaké se zdá být a všichni, kdo v domě jsou, jsou v nebezpečí. To napětí, strach a urputně tutlaná tajemství lze vyčíst nejen z režimu v domě, ale i z podivného chování jediných dvou dospělých osob – Paní domu a kuchařky.

 

Postavy dětí, musím bohužel říct, mi z většiny k srdci moc nepřirostly. Ani vztahy mezi nimi se mi nezdály nijak extra přesvědčivé. Možná proto, že vím, že autorka umí obojí lépe. Vztah Birdie s její sestrou mi byl lhostejný úplně, protože sestra byla jen čímsi abstraktním, co chce Birdie najít – jen něčím, co ji do domu má dostat. Bohužel pro mě jsem si na něj nestačila zvyknout natolik, abych se o něj vůbec zajímala. Neměla jsem nic, co by zdůvodnilo urputnou snahu Birdie najít sestru, kterou snad deset let neviděla. Mnohem víc než její vztah se setrou mě zaujalo špionážní pozadí celé akce. Birdie jde do Domu ticha pro informace. Jasně pro sestru taky, ale jak říkám, to mi bylo spíš fuk. Byla jsem zvědavá, co zjistí. Co se v tom baráku děje? A kdo je padouch? A proč jsou obě další služky tak podivně nezkušené v práci služebných?

O něco zajímavější byla situace v domě samotném a vztahy, které se tvořily mezi služebnými a dětmi se schopnostmi, které se tu měly léčit. Všechno se mi nicméně zdálo zbytečně povrchní. Ano, šlo o děti, které očividně kvůli svým schopnostem nebyly psychicky v pohodě. Šlo o udržení tajemství, utajení identit a mnohdy i skutečného rozsahu schopností. Šlo o důvěru a o to, že sdílení čehokoli s nesprávnou osobou, mohlo stát kohokoli život. Přesto by podobně napínavá a tajemná záležitost vyžadovala větší ponor do osobností dětí a vztahů mezi nimi. Z tohoto vyjímám pouze vztah mezi Birdie a Forestem, protože ten zajímavý byl a Forest byl nejzajímavější postavou. I mou nejoblíbenější. A ty okolnosti, za kterých v domě byl…! Super zápletka!

Po delší době jsem přišla na chuť i River a Lake, protože jejich schopnosti byly hodně zajímavé, ale oběma trochu škodilo, že jsem je poznala až, když už byly v domě a tam šel děj dost rychle. Jsem si nicméně jistá, že kdybych znala více pozadí jejich příběhu a životy před tím, oblíbila bych si je stejně, jako Foresta.

Romantické linky tu najdete taky, ale nejsou nijak výrazné a nemají sklon k sobě strhávat pozornost. Příjemným překvapením bylo, že měly důvod. Nebyly to jen city proto, aby „tam byly“, ale přímo ovlivnily postavy, jejich chování a reakce na určité situace a posléze i vývoj celé zápletky. To se mi líbilo a oceňuji, že vztahy, byť popsané spíš vlažně, měly skutečný význam pro příběh.

 

Samotné schopnosti dětí se mi zdály jako skvělý nápad. Procedura, která v dětech schopnosti umocňuje, je velmi drahá záležitost. Přes to se celé rodiny obětují a dřou do úmoru, aby nejmladšímu dítěti umožnili proceduru podstoupit v naději, že schopnost, která se v nich odemkne, bude společností ceněná a oni investici rodině svými výdělky vrátí a postarají se o ty, kteří se obětovali pro jejich lepší život. Fascinující byla ta nevyhnutelnost procedury, těch dětí se nikdo neptal, jestli o to stojí, měly být vděčné. A přitom se všechno mohlo docela pokazit, pokud se odemkla špatná schopnost nebo neužitečná, případně vůbec žádná. V tomhle bylo tolik zajímavého, že by to zasloužilo více rozpracovat. Automaticky mi vrtalo hlavou, proč by v domě léčili chudé děti, u nichž se procedura nepovedla. To mi k nastavení společnosti prostě nesedělo. Spíš by je zahodili do škarpy, nechali chcípnout a všechno ututlali. Když se ukázalo, že v domě jsou bohaté děti, zdálo se mi to hned pravděpodobnější. Proč by pak ale někdo tvrdil Birdie, že úplně chudá Magpie je právě v tom domě? A proč by děti boháčů podstupovaly proceduru, která se mohla zvrtnout, aby získaly schopnosti, které nepotřebují? Vlastně je pravda, že bohatí prostě nikdy nepodstupovali proceduru. Tak jakto, že tu ty děti jsou a očividně schopnosti mají?

Prostě jedna záhada na druhou :) Tajemství toho domu byla provokující :)

Další zajímavou věcí byla politická situace. Jihu vládli bezohlední boháči, to je jasné. Vliv měli i ti, kteří drželi ruku nad strojem na procedury, nad Domem ticha a nad armádou. Armáda byla důležitá pro válku s rebely na severu, ovšem „válka“ je zde spíš jiný výraz pro okupační akci s cílem získat suroviny a dětské „dobrovolníky“ na proceduru. Ale proč potřebovali víc zprocedurovaných dětí? No, to se na konci dozvíte :).

Stejně zajímavé pro svět jako takový se mi zdálo rozdělení kast podle jmen. Nejchudší měli jména zvířat (Magpie, Minnow), nad nimi byli ti pojmenovaní po rostlinách a úplně nahoře byla jména značně kreativní a zvláštní (Nimbus, Forest).  Seveřani  zase ujížděli na kovech a zbraních (Iron, Arrow). Pro účely příběhu autorka využila jen nejchudší a nejbohatší kastu a rozdíl mezi nimi to ještě umocnilo. Na první pohled každý věděl, kdo je kdo a šance se vymanit z okovů vlastního původu neexistovala.

 

Příběh byl dost tajemný a záhadný, skoro až moc. Nebylo úplně zadarmo se v něm něčeho chytit. Celkem mi vadilo malé vysvětlení procedury samotné a malé vysvětlení vleklé války mezi severem a jihem. Ano, náznaky tam byly, ale pozadí příběhu a politická situace byla natolik zajímavá, že mi jí chybělo víc a tentokrát mi nezodpovězené otázky hodně vrtaly hlavou a nešlo se přes to přenést. Celkově myslím, že ten nápad byl tak dobrý, že úplně zastiňoval Birdie a její příběh, který mi připadal prostě jako jedna kapitola vytržená z velkého celku potenciálně mnohem zajímavějšího vyprávění. Přes izolovanost domu a děj odehrávající se jen v něm nešlo okolí ignorovat, protože všechno, co se dělo venku, souviselo s děním uvnitř.

Věci ani moc nepomáhalo to, že mi Birdie prostě nějak nesedla. Kvůli tomu jsem měla od jejího příběhu zbytečně velký odstup a nepohltil mě tak, jak mohl, kdybych měla postavu, kterou jsem si oblíbila.

Co na mě zapůsobilo dobře, byla ponurost domu situovaného do odlehlého močálu, odkud se nedá utéct, pokud neznáte cestu přes bažiny. Dům byl dle popisu všechno jen ne útulné sanatorium pro bohaté nemocné dětičky – či spíš pro jakékoli dětičky. Na takto odlehlém a tajemstvím opředeném místě, se prostě už od pohledu nemohlo odehrávat nic jiného, než nějaká levárna. Zvlášť když jsem vzala do úvahy i režim, který tu panoval, pošahanou paní domu a věčně nalitou kuchařku. Ta tajemnost příběhu mě bavila. Pořád byla spousta otázek a věcí, na které jsem chtěla přijít, což dělalo knihu docela neodložitelnou.

 

Konec mě dost příjemně překvapil. Všechny ty propletené záhady a tajemství krásně seply v jeden celek a všechno tohle perfektně vylepšilo knize skóre. Nemůžu teda říct, že by mě kniha zklamala, to ne, ale čekala jsem rozhodně víc, vzhledem k perfektní propracovanosti předcházejících knih, zejména trilogie inspirované Drákulou. Toto byl opět skvělý nápad, ale potřeboval víc prostoru než jen jeden krátký příběh, jednu epizodu z velkého světa. Jsem si dost jistá, že kdybych měla onen celek, nějaký jiný větší příběh ve stejných kulisách, Birdiina odbočka od hlavního proudu by mě bavila mnohem víc.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud chcete poznat tajemství Domu ticha, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Překlad: Leona Maříková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

 

Další knihy autorky na bloGu:

Klam Lady Ginevry

Temnota

Celebrita

 

Podobnou knihu, kde celebrita účtuje se svým životem, už jsem četla a hodně se mi líbila. Sáhla jsem proto i po této, ale doufala jsem, že hrdinka bude v tomto případě o něco méně normální holka a o něco více potvora. Anotace každopádně naznačila, že si můžu dělat naděje a mám se na co těšit.

 

Anotace:

„Sláva je můj život. Byla jsem na takový úspěch připravená? Samozřejmě že ano.“ 
Cléo odmalička věděla, že je jiná. Už od dětství měla jedinou obsesi: stát se slavnou. Během let překonala každou překážku, jež se jejímu cíli postavila do cesty, každé vítězství chňapla pevně oběma rukama, každou prohru nesmazatelně zařízla do své nohy. K překvapení všech, kromě jí samotné, se Cléo skutečně stala světovou hvězdou, držitelkou mnoha ocenění, majitelkou luxusní vily v LA s miliony dolarů na kontě.
Ve svých třiatřiceti letech si poprvé dovolí luxusní dovolenou – a odjede na opuštěný ostrov. Konečně v absolutním klidu mimo šílenou spirálu života popstar a bez všudypřítomných paparazziů skládá své čtvrté album. A má spoustu času přemýšlet o tom, jak se dostala tam, kde je…
Jedna z nejzajímavějších autorek současné generace vtáhne čtenáře do hlavy popové hvězdy, jíž svět leží u nohou, do světa celebrit, kde vládne extrémní soutěživost, tvrdost a – beztrestnost. Sžíravý román o světě showbyznysu, ceně slávy a době uchvácené oslnivou září několika vyvolených, který se zaryje hluboko pod kůži.

…

 

Příběh jako takový je prosté vyprávění slavné zpěvačky o její cestě za slávou. Jak to od dětství vždy chtěla, jak věděla, že toho dosáhne, jak skutečně získala, co chtěla, a co všechno ji to stálo, jak to změnilo ji samotnou – ovšem nikoli k lepšímu. Tím v podstatě shrnuji děj knihy :D

Dostala jsem do rukou fiktivní životopis a rozbor osobnosti, který mě v mnohém překvapil a přiměl mě zamyslet se nad velkým množstvím otázek. Na jednu stranu je to tedy neskutečně čtivá kniha, kterou budete hltat a na druhou stranu věc, ve které se můžete po libosti ponimrat do hloubky, pokud budete chtít.

Budu tu psát mnohem víc o hlavní postavě samotné, než o ději knihy, protože právě ona – Cléo, je zde tím příběhem, ona samotná je dějem. Kniha je o vývoji její povahy při cestě za splněným snem (slávou). Tedy ani ne tak snem, ale dosažením toho, co jí – podle jejího přesvědčení, automaticky náleží. Protože ona se narodila pro to, aby byla slavná!

Kniha začíná v momentě, kdy už Cléo slavnou je a zrovna si přijela užít velmi exklusivní dovolenou. Zcela sama, na opuštěném ostrově, kde není nikdo než ona, úplně bez kontaktu s civilizací. V chatce se zásobami, kytarou a nekonečným oceánem okolo. Sama v soukromí, daleko od všech, jen se svými myšlenkami a tvorbou. Sem utekla, aby měla klid na práci, až na konci jsem pochopila, že klid a soukromí nebyli jediným důvodem cesty, zjistila jsem, před čím utekla a proč ve skutečnosti na ostrově je.

Po úvodu následují jednotlivé části příběhu, které mapují její životní etapy v cestě za slávou.

 

Na začátek si ujasníme jednu věc: Cléo NENÍ dobrý člověk. Cléo je namyšlená, arogantní a sebestředná kráva, povýšená nad ostatní a hluboce přesvědčená o tom, že sláva, moc a bohatství jí právem náleží. Cléo je také talentovaná, chytrá (až vypočítavá), neskutečně cílevědomá perfekcionistka, obrovský dříč, náročná na sebe stejně, jako na své okolí. Neměla o sobě žádné iluze, ale to ani v mladším věku. Věděla, co je zač. Že je zlá, neempatická sociopatka – a jako taková to měla ale naprosto na salámu. „Že vám ubližuju, tak to mi polibte, protože já jsem hvězda, já vás živím!“ To bylo její heslo.

Nejprotivnější mi byla v dětství a raném mládí, kdy byla její arogance, namyšlenost a naprostá absence empatie zřetelnější o to víc, že u dítěte by to nikdo nečekal. Nešlo jí upřít urputnou metodičnost a cílevědomost, ale té nadřazenosti tam bylo tolik… a i určité záměrné zloby vůči ostatním, kterou zatím nedovedla tolik skrývat.

Její léta mezi dvacítkou a pětadvacítkou v New Yorku byla pro mě nejzajímavější a její povaha se tolik neprojevovala. Mnohem víc ji pohlcovalo hledání sebe sama, svého hlasu a osobnosti. Vznikaly její první texty písniček a mě bavilo sledovat, co ze sebe do nich promítá a jak vznikají.  Jenže pak přišla sláva a začal strmý pád do propasti extrémní nesnesitelnosti a bezuzdné bezohlednosti.

Hrdinka projevovala celou dobu zajímavou směs cynické životní moudrosti obklopené mohutnou vlnou absolutní arogance a pocitu nadřazenosti. Sociopatická osobnost, ale zdálo se mi (na začátku), že právě to (nebo aspoň zdravou míru toho) asi potřebuje každý, kdo chce nahoru a nechce se tím nechat semlít. Později už to nešlo omluvit ničím – ani náročností jejího života - a zdánlivé pravdivé postřehy se staly jen projevem všivosti její povahy a pohrdání ostatními.

Od začátku rozhodně nebyla sympatie tím slovem, který bych si s hrdinkou spojila, spíš trochu zděšení nad její ohromující upřímností, se kterou líčí svůj pohled na svět. Ona neschovává kým je. Netají, že je mrcha a ostatními pohrdá nebo je využívá. V některých momentech jsem obdivovala její zdánlivý nadhled v některých situacích, aby mi v zápětí došlo, že jako člověk by musela být naprosto nesnesitelná – oslnivá, ale raději z dálky. Každopádně některé její nepřikrášlené až cynické postřehy o životě, slávě a cestě k ní a posléze udržení se na výsluní mi dávaly dost smysl. Autorka dobře vystihla fakt, že i člověk, který je objektivně bezcitný zmetek a víte to o něm, může být v některých názorech, postojích a dalších věcech fajn a vlastně s ním musíte souhlasit. Přitom pořád přetrvává pocit, že byste neměli – váš morální kompas prostě spouští alarm. Rozdíl u Cléo byl právě v tom chování na venek, když se kamery nedívaly. V bezohlednosti, aroganci a pocitu neomezené moci ze slávy a nenahraditelnosti. Fascinovalo mě, jak se smiřovala s tím, že ji její spolupracující nenávidí a bojí se jí a měla jistotu, že na odporné chování k nim má právo, protože jim vydělává peníze. Její sebehodnota stála na úspěchu a na tom, že lidsky je odpad, jí nezáleželo. Při své inteligenci, se kterou se chlubila, si tuhle věc nedokázala uvědomit, což z ní dělalo ukázkového sociopata.

 

Příběh vypráví přímo Cléo a je tím pádem trochu jednostranný v interpretaci jejího pohledu na sebe, svou kariéru, osobnost i vztahy s ostatními. Někdy jsem si přála, aby tam byl druhý pohled. Aspoň kousek. Náhled do hlavy lidí, se kterými žila, kteří jí „sloužili“, které šikanovala.  Jsem si dost jistá, že lidi z jejího nejbližšího okolí ji museli absolutně nesnášet, zatím co ona všechny považovala za hloupé, líné, neschopné… Její popis situací ovšem vždycky vyzníval tak, že je vlastně v právu. Každopádně byla nepochybně pod obrovským tlakem, a jak její kariéra postupovala, zdála se mi čím dál víc narušená. Proto by mi připadal zajímavý pohled na to, jak to vidí jiní. Na druhou stranu ten jednostranný pohled měl něco do sebe a právě on dělal knihu tak uhrančivou. Člověk měl při čtení sklon sklouzávat k pochopení, protože ona si dovedla své chování obhájit tak, aby vypadalo vlastně logicky – jako následek únavy, tlaku a neustálé pozornosti a ztráty soukromí. Jenže přes všechny ty hrozné věci na její slávě, které ovlivnily její duševní rozpad nelze popřít, že ona byla zkrátka bezcitná mrcha vždycky.

 

Zajímavý pohled nabídla autorka i na ty, kteří ji obklopovali. Bylo možné sledovat změny vztahů, které měla z „předslavných“ dob a porovnat je s těmi, které se objevily, až už slavná byla. Cléo neměla iluze ani o sobě, natož o jiných a tak si moc nevážila těch, kteří se přilísali později, aby se přiživili na její slávě. Dobře věděla, že pokud se jí přestane dařit, bez milosti ji odkopnou a tak ona odkopávala je v momentě, kdy je už nepotřebovala nebo se jí něčím znelíbili. Bohužel se chovala stejně sviňsky i k lidem, které potřebovala a byli jí užiteční nebo ji dokonce měli rádi (než jim doklaplo, co je zač). Našli se ovšem i lidé, které měla ráda a kterých si vážila – její otec, jedna z kamárádek… Což je poněkud smutně krátký výčet. Ostatní byli na jedno použití nebo konkurence k likvidaci.

Skvěle byl popsaný i tlak, který na vycházející hvězdu je. Od naprosté ztráty soukromí, po nároky na dokonalost, vystupování i samotnou prostou nutnost navázat na úspěch a držet laťku. Autorka popsala i obtížnost nalézání nové inspirace k tvorbě v situaci, kdy pro samou slávu nemáte čas na práci ani prostor na jakoukoli svou originální myšlenku a přitom víte, že musíte a to co nejdřív. Marketing dělá z člověka produkt, který se musí vyplatit. Účelově manipuluje, protože logicky chce maximalizovat zisk. Cléo s tím ale počítala a brala to tak, že když oni používají ji, jsou pro ni oni taky k použití. Celou dobu sice tvrdí, jak ji ten tlak a neustálá pozornost a ztráta soukromí vyčerpává, ale zároveň zdůrazňuje, že to chtěla – je slavná z vlastního rozhodnutí. Jeden se při čtení musel ptát, jak takovou situaci zvládá normální člověk, který se tak nerozhodl a prostě se mu úspěch stal tak nějak sám od sebe. Po dočtení knihy vím, že já bych slavná rozhodně být nechtěla. Se slávou se pojily pro mě extra nesnesitelné věci.

Líbil se mi i popis toho, jak Cléo jako marketingový produkt vznikala. Jak jí přiřadili tým lidí, který měl na starost, její značku. Autenticita se stala prázdným pojmem a nastupoval kalkul. Jak se oblékat, co říkat, co neříkat, dokonce s kým se nechat vidět s kým rozhodně ne. S kým žít. Jak co nejvíc rozdmýchat lásku fanoušků, kteří ani netuší, že milují přelud, produkt přesně vykalkulovaný a že Cléo je úplně jiná, než jak se prezentuje. Zajímavý byl i pohled na fanouškovství očima hvězdy a – v tom jsem musela dát Cléo za pravdu – někteří byli až posedlí.

 

Mezi jednotlivými částmi vyprávění, se příběh vrací v krátkých pohledech na ostrov, kde Cléo „dovolenkuje“ a tady se nakonec příběh i uzavře.

Konec je sice na první pohled šokující, ale nemůžu říct, že by mě až tak překvapil. Zanechal ale víc otázek než odpovědí a mírný pocit neukončenosti. Vážně by to bylo tak jednoduché? Nezdá se mi. Chyběl mi tam nějaký „dovětek“. Novinový článek, pohled někoho dalšího, prostě cokoli, co by vysvětlilo, jak se situace v civilizaci vyvíjela celou dobu Cléina pobytu na ostrově a třeba i pár měsíců po té.

 

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Dostanete totiž naprosto skvěle zpracovanou postavu. Nebudete ji mít rádi, ale zjistíte, že je jakýmsi zrůdným způsobem fascinující a od jejího příběhu se nedá odtrhnout.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh celebrity se můžete podívat sem.

 

O knize:

Autor: Maud Ventura

Překlad: Jana Chartier

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2026