11. 2. 2019

Vita Nostra



Příběh, který je stejně krásný a tajemný, jako jeho obálka.


Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2018
Počet stran: 448



Můj názor:

Kniha na mě udělala obrovský dojem. Tak obrovský, že jsem původně nechtěla sepisovat žádný článek, abych náhodou své nadšení z příběhu nepředala nějak divně. Teď, s hodně velkým odstupem, si snad můžu troufnout něco o knize říct.

Na poměry YA literatury, do kteréžto kategorie je příběh zařazen, je kniha dost odvážným počinem. Já osobně bych se ji nebála zařadit i do fantasy pro dospělé a myslím, že i dospělého a lecčím otřískaného čtenáře bude kniha bavit – velmi bavit. 
Fakt, že hlavní hrdinkou je mladá holka, která čerstvě nastupuje na vysokou školu, nebude vůbec vadit. Protože kromě tohoto faktu v ní není nic normálního, okoukaného a obyčejného. Alexandřin život je také dost odlišný od života dívek v jejím věku.


Alexandra Samochinová je úplně obyčejná holka na prahu dospělosti, se sny a touhami, jaké takové holky mají. Tedy alespoň na začátku knihy. 
Zrovna, když tráví s matkou prázdniny u moře, se normální běh věcí úplně otočí. Saša si všimne, že podezřele často naráží různě po městě na určitého člověka. Skoro by se zdálo, že ji pronásleduje a Saša z něj začíná být vyděšená. Když se mu s ní konečně podaří navázat kontakt, všechno začíná být ještě strašidelnější. 
Od muže dostává první divný úkol a jeho plnění je vynuceno čímsi, co se klidně dá považovat za výhružku. Saša s jakýmsi nevysvětlitelným pocitem strachu úkol plní a po návratu domů dostává další. Za plnění úkolu je odměněna a za nesplnění přichází trest.
Po delší době je přijata na školu, kterou nesmí odmítnout. Alespoň ten cizí muž jí tvrdí že nesmí a tak se vydává do města Torpa na Vysokou školu Speciálních technologií. Tam se bude učit… 
Hergot, čemu vlastně? Vždyť učivo vůbec nedává smysl!


Příběh je už od začátku strašlivě divný a teprve na konci jsem s úžasem zjistila, jak dokonale jasné všechno je. Autoři neprozradí naprosto nic. Všechno jsem zjišťovala postupně a dozvídala se to, jako bych i já byla Sašou a procházela tím vším. 
Nejdřív jsem nechápala, co se to vlastně studenti na škole učí. Celý začátek byl nepochopitelný – co se to děje, jaký smysl to má? Co je to za tajnou společnost, do které je škola vstupní branou? A postupně se všechno odhalovalo a vyplouvalo na povrch. Vším tím navíc prostupovala skvěle vybudovaná atmosféra tajemství a téměř hrůzy z neznámého a nejasného.

Atmosféra a krásný jazyk je to, co je na knize nejvíc okouzlující. 
Autoři mají bohatou fantazii a nebojí se ji využít. Děj má navíc úžasný spád i přes ty tajnosti, které autoři nadělají. Vlastně je to možná i díky nim, že je kniha tak skvěle čtivá a dokonale připoutá ke stránkám. Čtení mi úplně rozjasňovalo vnímání, jak jsem se snažila všechno pochopit a vstřebat. Postupně jsem měla takové to tušení, které se na konci částečně potvrdilo, ale na nic konkrétního jsem nepřišla. Autoři nechávají pro své čtenáře dostatek prostoru, aby si procítili ono podivno a vychutnali objevování neznámého.

Saša je pro tento typ „studia“ ideální kandidátkou. Je svědomitá, pilná a zodpovědná. Odhodlaná uspět za každou cenu. Trošku samotářka. Navíc je notorický dříč a na věci prostě maká už z principu. Neúspěch nepřipustí hlavně sama před sebou. 
Postupem času se ukazuje, že je jakýmsi způsobem výjimečná a mezi studenty zaujme výsadní postavení. Trochu ji to vydělí z kolektivu. Postupně, jak se začnou rozvíjet její dovednosti a ukazuje se její důležitost, nabývá všechno na doslova okouzlujícím významu. Kdybych byla na jejím místě, nevěděla bych, jestli se bát, nebo si užívat ty úžasné a trochu strašidelné nové věci. Jsem strašně zvědavá, kam všechno povede.

Studenti zvládají učivo více či méně úspěšně a všechny tyhle – dalo by se říct klasické – studentské problémy, jsou v knize zachyceny. Přijde řada na přátelství, vzájemnou pomoc, mejdany na koleji, nenávist, žárlivost na úspěchy druhých, vzestupy a pády a také na lásku. Saša se svým studiem a poznáváním nového světa víc a víc odděluje od původní rodiny a i toto je v knize popsáno. Své původní rodině je navíc postupně i trochu nebezpečná a tak se do světa „za světem“ přesouvá víc a víc. Knize nechybí ani lehká romantika prvních lásek, ale není nijak přehnaná, takže ti, kteří to neoblibují, nemusí mít strach.

Na konci jsem zjistila, že vlastně pořád nevím, na co jsem přišla :) 
Ano, vím už, co Saša studovala, v čem spočívá její výjimečnost. Stále ale nevím proč to všechno. Co ohrožuje svět lidí? Jak a před čím mají studenti chránit a jakým způsobem bojují? Kam se přesunou po dokončení studia? A k čemu jim bude jejich specializace? 
Otázek si nechali autoři více než dost a já doufám, že si Fragment pospíší s dalším dílem - snad skutečně bude. Mám nějaké teorie, ale v tomhle příběhu se mohou ukázat jako slepá ulička.


Atmosféra, tajemství, skvělý vypravěčský styl – to jsou tři věci, které knihu charakterizují. Nechala jsem se okouzlit, nemohla se odtrhnout a chci víc! Podle mě budou jen dva typy čtenářů – ti, co knihu nepochopí a nepřijmou a pak ti, kteří ji budou milovat. Bohužel je to jedna z knih, která se prostě musí zažít, takže vám neřeknu, kam patříte vy. Každopádně doporučuji se o zážitek z tohoto příběhu nepřipravit.


Anotace:

Krásná, bizarní a šokující fantasy! Studovat na vysoké je snem každého středoškoláka. Alexandra ale na Vysokou školu speciálních technologií nastoupila nedobrovolně. Škola v zapadlém provinčním městečku je totiž obestřena tajemnem a z toho, co se kolem ní děje, jde strach. Stejně jako z muže v černých brýlích který ji do školy přivedl a nutí ji plnit prazvláštní úkoly, kvůli nimž se stále hlouběji propadá do světa na hony vzdáleného běžné lidské realitě. Proč byla ona a její spolužáci vybráni? Proč se musejí učit nazpaměť tuny nesmyslných textů? A proč ti, kteří neuspějí u zkoušek, beze stopy mizí?

7. 2. 2019

Silní: Zajatec Železné hory



Ať je váš let střemhlavý!

Autor: Henry Lion Oldie
Edice: Fobos
Překlad: Klára Kaplanová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Rok vydání: 2018
Počet stran: 448



Můj názor:

Ještě nikdy jsem nečetla příběh, jehož hlavními hrdiny byli Jakuté – lidé žijící na Sibiři. Proto jsem se nechala zlákat knihou Silní: Zajatec Železné hory, abych mohla nahlédnout do jejich příběhů, které se u nich tradují díky lidovým vypravěčům.

Příběh, který kniha přináší, byl hrdinským eposem o mýtických jakutských válečnících booturech, kteří chrání zemi před útoky různých démonů a příšer. Především o jednom – Ňurgunovi booturovi, který byl z nich nejsilnější, nejstatečnější, nejmocnější… 
A na začátku knihy úplně ztracený neznámo kde. 
Hlavním hrdinou a zároveň vypravěčem je mladý chlapec Ürüng, který se v průběhu děje booturem stal a pan autor představuje nejen jeho dospívání, ale i cestu za vysvobozením bratra – zajatce Železné hory. 
Na své výpravě Ürüng potkává spoustu podivuhodných postav – ať už bohů, lidí nebo démonů a zjišťuje, že ne každý démon musí být nutně nepřítelem. Stejně tak ale může být špatný někdo, koho považoval za blízkého. Jeho kroky povedou z rodného světa a otcovského domu slunečních ajyy na Sedmém nebi až do světa lidí, propastí démonů a zase zpět domů.


Kniha slibovala napínavý příběh, cestu za dobrodružstvím a silné hrdiny. Lákalo mě hlavně prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Jakuté, sibiřské pastviny, neznámí démoni, mýty a pověsti. Příběh se odehrává v kultuře, kterou vůbec neznám a ani trochu se v ní neorientuji. Pochopitelně i názvy věcí, určité výrazy a jména božstev a démonů pro mě byly zcela neznámými a v celku nezapamatovatelnými pojmy. Byla jsem vděčná za vysvětlivky, které se nacházejí vždy pod čarou na první straně, na které se neznámý pojem objeví. Nebyla jsem tak nucena listovat kamsi dozadu ke slovníku. Přes to mi tohle vysvětlování nakonec nestačilo.

To, co mě zprvu nejvíc lákalo, se ukázalo být největší problém. Nedařilo se mi sžití se s onou neznámou kulturou a porozumění jí. Normálně snesu téměř všechno – čtu převážně fantasy, ale Jakuté mi připadali podivně cizokrajní a vzdálení. Navíc kniha Zajatec železné hory se tak úplně za fantasy považovat nedá. Hodně pomalu a těžce jsem se začítala a knihu jsem odkládala klidně i po dvou nebo třech kratičkých kapitolkách. Docela pracně jsem hledala onen slibovaný příběh a trvalo mi dlouho přijít na to, co je tenhle svět vlastně zač. Pomohla až teta wiki, kde jsem si dohledala o této kultuře a jejím náboženství více údajů, než mohlo být v knize poskytnuto. Pak mi připadaly postavy a jejich svět srozumitelnější.

Styl vyprávění mi dělal ze začátku také problémy. A vlastně, abych byla upřímná, nesedl mi až do konce, jen jsem si na něj zvykla. 
Z vypravování jsem měla pocit, jako bych poslouchala, jak se povídají příběhy někde kolem ohně. Krátké věty, hodně různých zvolání, podivných citoslovců v jakutském nářečí a plno vykřičníků. Autor (autoři) se celkem často obracel na čtenáře řečnickými otázkami. Často opakoval některé věci pro zdůraznění. Toto opakování mi bohužel začalo lézt dost na nervy. Obzvlášť věty „Zlý táta. Zlý táta. Moc zlý táta.“ – za tátu možno dosadit kohokoliv. Chybělo mi trochu víc popisů, abych se v Ürüngově světě dokázala lépe orientovat.

Na druhou stranu měl text spád a hlavně v akčních okamžicích mu právě kratší věty a „výkřiky“ dodávaly na tempu a napínavosti. 
Popis boje dvou booturů byl opravdu krásný na to, co se na bitevním poli dělo, i když mi připomněl spíš tanec než popis boje. Ürüngův zážitek v Kovárně byl taky jedním ze zajímavých momentů, škoda jen, že z téměř básnického popisu události bylo náročnější pochopit, co se tam vlastně odehrává. 
Tento styl vyprávění byl zvolen nejspíš hlavně proto, že předlohou příběhu byl jakutský epos o Ňurgunovi booturovi. Dle toho, co jsem se dočetla, byly eposy veršované s důrazem na zvukomalbu a časté monology mají ukázat vztah postav k probíhajícímu ději. Inu dobrá, tolik k eposům. Mně bohužel tento styl tvorby textu evidentně nesedl vůbec. Možná bych si ho lépe užila v ústním podání nebo v kratších povídkách. Bohužel byl ale pro mě nepříjemný ve čtyřsetstránkové knize.

Knihu jsem četla hodně rozkouskovanou a měla jsem problém u ní vydržet. 
Postavy se mi zdály ploché a díky svému vyjadřování až přihlouplé a v některých situacích nepochopitelně umanuté a nesympatické. Nedokázala jsem si k nim najít žádný vztah a sžít se s nimi. Našly se některé, které mi byly více sympatické než ostatní, ale pouze v určitých situacích. Božstvo se chovalo jako malé děti, tvrdohlavé a neochotné komunikovat. Přes to mě chvilkami příběh bavil. Bylo v něm pár zajímavějších momentů, například události v Kovárně nebo záležitosti kolem Ňurguna bootura.

Z výše uvedeného vyplývá, že kniha bohužel nebyla nic pro mě. Očekávala jsem fantasy, něco napínavého a vhled do jakutské kultury. Příběh samotný by skutečně zajímavý byl, kdyby ovšem pan autor zvolil více klasickou úpravu textu. 
Zájemce o jakutskou kulturu a mýty by však mohl příběh zaujmout. Stejně tak každého, kdo má chuť zaexperimentovat s netradičním textem.



Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Pokud vás netradiční kultura a text láká, zkuste se na knihu podívatzde.



Anotace:

Ať je váš let střemhlavý!
Ürüng Uolan, Bílý chlapec, se narodil na Sedmém nebi, do rodiny slunečních ajyy. Jelikož se narodil jako bootur, čeká ho legendami a závěsem tajemství opředená cesta do Kovárny, kde by měl získat nejen zbraně a výstroj, ale i sílu. Mladým chlapcem zmítá nedočkavost, zvědavost a zároveň strach. O Kovárně se vypráví tisíc a jedna pohádka, ale ti, kteří v ní skutečně byli, mlčí.

Čtenáři se spolu s Bílým chlapcem vydají na cestu, která bude mnohem spletitější, než by si mladý bootur dokázal vůbec představit. Ürüng poprvé na vlastní oči spatří místa, kde se čas a prostor slévají dohromady, kde se otáčí nejen nebe, ale i ostrovy či hory, kde slepí lidé vidí a kde je mladík ve skutečnosti staříkem. Místa, kde se mravenci mohou spojovat do tajuplných šifer, kde pod tíhou tónů píšťaly praská země a kde i zlí aďarajci mohou být přáteli. Ürüng pochopí, že v celé Osmikrajní není nikdy nic černobílé. Nikdo není jenom zlý nebo jenom dobrý, ba právě naopak! Dobrý se vmžiku může stát zlým, a zlý zase dobrým.

Při putování bude zodpovězena i Ürüngova nejskrytější otázka. Žije můj bratr, silný bootur, nejlepší z nejlepších – žije můj bratr Ňurgun?

Díky románu Silní čtenáři náhlednou do Tří světů jakutského hrdinského eposu o Ňurgunovi Booturovi. Příběh je navíc tu a tam protkán teoretickými studiemi akademika N. A. Kozyreva.





4. 2. 2019

Protože je nás mnoho



Autor: Dennis E. Taylor
Série: Bobiverzum (2. díl)
Překlad: Filip Drlík
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2018
Počet stran: 360



Můj názor:

Na počátku všeho byla zničená Země a závod velkých mocností o kolonizaci vesmíru. Výsledkem byl Bob. Replikant, který se ve své vesmírné lodi Heaven 1 vydal objevovat daleký vesmír.
Čtení prvního dílu "My jsme legie" jsem si užila (článek zde), takže o tom, že sáhnu po pokračování, nemohlo být pochyb.

POZOR! Pokud jste nečetli první díl série Bobiverzum, můžete zde narazit na nějaký ten spoiler.

Co mi zůstalo z prvního dílu?
Bob – teď už vlastně Bobové – je stále ten skvělý vypravěč, jako byl dříve. Jediná nevýhoda je v tom, že Bobů už je opravdu hodně a protože mají stejný styl vypravování, těžko by se odlišovali od sebe, kdyby pan autor nerozlišil jednotlivé Boby jinými jmény.
Stále také zůstaly krátké kapitoly, ve kterých se skáče od Boba k Bobovi. Jednotliví Bobové se také mnohem více setkávají, díky technologickému pokroku, který kráčí nezadržitelně vpřed. Každý Bob také pokračuje ve svém projektu. Některý se věnuje nově objevenému životu na planetách, jiný vynalézá, další zachraňují lidstvo ze zničené Země. A všichni se budou muset připravit na střet se silným nepřítelem. Že nejsou ve vesmíru sami, to už vědí, ale jak silní jsou ti Druzí?


V podstatě si nemám na co stěžovat. Zůstalo mi vše, co se mi na prvním dílu líbilo. Bobové objevovali nové světy a sledovala jsem i život na těch už objevených. 
Pokračovalo přesouvání lidstva na nové planety a pan autor se věnoval i problémům, které to s sebou neslo – především starousedlické fauně a flóře. Zejména některé druhy fauny přišly totiž na to, že člověk může být zajímavým zpestřením jídelníčku. 
Pan autor se rozhodl dokonce Bobům kolonizaci vesmíru trochu zkomplikovat, když je nechal narazit na druh, který nebyl zrovna přátelský. Jsem zvědavá, jak bude konflikt pokračovat dál.

Jak vidno, nedá se říci, že by se v knize nic nedělo. 
Přes to mám však pocit, že druhý díl oproti prvnímu dost zpomalil na tempu děje a nebyl pro mě už tak zajímavý, jako první. Bobů už bylo poměrně hodně. Nezpůsobovalo to sice problémy s rozlišováním jednotlivců, ale zato mi na nich jaksi přestalo záležet. 
Zatímco prvnímu Bobovi a jeho prvním klonům jsem fandila, teď už jsem byla spíš nezúčastněným pozorovatelem. Zaujal mě pouze Bob-Howard, který dohlížel na planetu, kam se stěhovalo lidstvo. 

Dalším zajímavým prvkem na Bobech byla jejich postupně se vytrácející lidskost. První Bob byl stále více člověkem, než strojem. U dalších a dalších generací Bobů se začínala projevovat jistá oproštěnost od lidí a jejich způsobu života. 
Bobové navíc chápali, že se od lidstva svým způsobem distancovat musí. Přeci jen oni měli všechen čas vesmíru k dispozici, kdežto lidé stále setrvávali ve svých omezených letech života. 
U Bobů se krásně projevovala i neodolatelná touha poznávat a objevovat nové a nepoznané.  Myslím zkrátka, že panu autorovi se podařilo dobře vystihnout myšlenky a touhy člověka polapeného do stroje, defakto nesmrtelné bytosti.

Co se technické stánky knihy týká – ano, je to sci-fi, takže určité technologie a jejich řešení v knize nechybí. Zároveň však nic není natolik přehnané, aby to odradilo méně technicky zdatného čtenáře. Nedokážu sice posoudit, zda by věci skutečně fungovaly tak, jak je pan autor vymyslel. Vše však vypadá natolik důvěryhodně, že nemám důvod pochybovat a  hledat na netu zdůvodnění, proč by nemohlo.

Nakonec jsem knihu zavírala s dojmem, že druhý díl byl takovou přípravnou půdou pro zahájení velkého akčního finále v dalším dílu. Nechce se mi použít pojem vycpávkový díl, protože takové to zase nebylo. Pan autor stále psal svým čtivým a jednoduchým stylem. Boby neopustil jejich humor. Bylo zajímavé sledovat, jak se potýkali s problémy při zabydlování lidstva a hlavně typicky lidské chování a zájmy se přesouvaly na nová místa.

Pokud chcete v sérii pokračovat, určitě to udělejte. Čas strávený čtením této knihy není ztracený, už pro ty zajímavé myšlenky a nové světy. Myslím, že fanoušci scifi budou s Bobiverzem spokojeni. Já rozhodně budu pokračovat dál.



Za poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky můžete pořídit zde.




Anotace:

Pokračování zábavné sci-fi série Bobiverzum.

Bob Johansson byl vždy nadšencem do technologií, takže když ho srazilo auto a on se probral o sto sedmnáct let později, tušil, že se na něho usmálo štěstí. Ještě víc ho pak potěšilo, když zjistil, že jeho vědomí, které je nahrané v počítači, bude řídit Von Neumannovu sondu.

Bob a jeho kopie už čtyřicet let hledají obyvatelné planety. To je však jediná část původního plánu, která dosud platí. Při globální válce zahynulo 99,9 % lidstva, radikální skupina povstalců chce vyhladit i zbytek přeživších, nastává jaderná zima a Země začíná být čím dál méně obyvatelná, a navíc Bobové objevili mimozemskou rasu, pro kterou veškerý ostatní život představuje jen potravu.

Při odletu ze Země očekával Bob život plný objevování a konejšivé samoty. Místo toho se stal vesmírným bohem primitivního mimozemského kmene a jedinou nadějí na přesun lidstva do nového domova.

1. 2. 2019

Wolf Hall



Ráno zamkni Cromwella do podzemní kobky a když za ním večer přijdeš, bude sedět na sametovém polštáři, krmit se slavičími jazýčky a žalářníci mu budou dlužit.
Thomas More


Autor: Hilary Mantelová
Série: Thomas Cromwell (1. díl)
Překlad: Michala Marková
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2010
Počet stran: 536




Můj názor:

VAROVÁNÍ! Kniha způsobuje obdiv k osobě Thomase Cromwella, ačkoliv si ho, dle historických událostí, cele nezasluhuje.

To samozřejmě všichni vědí. Všichni znají jeho kariéru na dvoře Jindřicha VIII. A jeho zásluhy na anglické reformaci. 
Thomas Cromwell byl prostého původu, pouhý syn kováře, který se vlastní zásluhou vypracoval až do nevyšších pozic, kterých bylo možné v tehdejší době dosáhnout. Ačkoliv jeho rodina měla dříve významné postavení, z příčin v knize nevyjasněných o toto postavení přišla. Byl voják, právník, obchodník, tajemník kardinála Wolseyho, člen parlamentu, jeden z největších anglických státníků – a strašný workoholik, mimochodem. O jeho konci víme také všichni…

Tuto významnou osobnost jsem měla možnost poznat v první části dvoudílného historického románu Wolf Hall.

Thomas Cromwell, Malba Hanse Holbeina ml.


Paní autorka nejdřív velmi stručně, až skokově, zmíní Thomasovo dětství a mládí. Život v otcově kovárně v Londýně a otcovu násilnickou povahu. Thomas po té uteče a stává se vojákem. Díky zkušenostem a známostem z tohoto období vojančení a cestování zakotví nakonec v právnické a obchodnické živnosti a vrací se do Londýna. 
Tady už děj knihy zpomalí a předestře známé události zapuzení Kateřiny Aragonské a  vzestup Anny a anglickou reformaci. Nepřišla jsem ani o konec kardinála Wolseyho a pochopitelně pozvolné vzlínání Cromwella do hřejivé (leč vrtkavé)náruče královské přízně.

Paní autorka má zvláštní, neotřelý a podmanivý styl psaní. To není román, to je téměř báseň! Chvilku trvalo, než jsem ho přijala a dokázala se na něj beze zbytku soustředit. Kniha je rozhodně psaná pro náročnějšího čtenáře a vyžaduje soustředění na text. 
Nevadilo mi ani tak, že je kniha psaná v přítomném čase. Spíš pro mě byly zvláštní odskoky paní autorky do jiného času – když například líčila nějakou událost, která se právě děla, Cromwell si v myšlenkách zabloudil do dětství a sdělil jakousi vzpomínku, která se mu vybavila při současném dění, i když s dějem neměla souvislost nebo se třeba jen chvíli soustředil na něco za okny. Takto všichni běžně v životě uvažujeme, ale číst to v knize bylo zvláštní. 
Nejdříve mě tyhle odskoky rušily. Pak jsem si ale uvědomila, jak malebně a lidsky v ději působí a přidávají textu cosi poetického. 
Paní autorka ve mě také dokázala vyvolat poměrně velké sympatie k jednotlivým postavám. 
I zobrazení doby a měšťanského a šlechtického života bylo velmi okouzlující a přitom realistické. Nechyběly ani scény, na kterých se plně zobrazila hrůza nemocí, rodinných ztrát a jiných těžkostí života v té době. 
Celý text byl velmi propracovaný až do detailů, ale vůbec jsem neměla pocit, že by komplikovanost vyjadřování nějak brzdila děj. Když umí autor (a překladatel) takto zacházet s jazykem, miluju to, vychutnám si to a velmi to oceňuji.

S osobností Thomase Cromwella už se asi každý setkal. Já osobně jsem ho zatím vídala spíš v románech, kde měl menší roli vedle významných historických postav, přes to, že ani jeho význam nebyl malý. V knize Wolf Hall jsem jej však poprvé poznala jako postavu hlavní. 
A ke svému obrovskému překvapení musím říct, že i jako postavu mě osobně velmi sympatickou až obdivuhodnou. Paní autorka Cromwella popsala jako nesmírně vzdělaného, cílevědomého a schopného člověka. Navíc se projevoval i velmi lidsky ve svém rodinném prostředí a tím, jak jsem poznala jeho vzestupy, pády a osobní trampoty tehdejšího života, mi nesmírně přirostl k srdci. 
Když jsem sledovala jeho vztah k rodině a přátelům, málem bych zapomněla na to, co všechno udělal ve jménu reformace. Vždy bývá prezentován jako osoba záporná, ale tady tomu bylo jinak, aniž by se autorka snažila představit ho jen kladně. Naopak neubrala nic na jeho politických a právnických (všeho)schopnostech a na talentu dosáhnout i vlastního prospěchu a vzestupu.

Jako velké plus považuji také to, že jsem se na známé události mohla podívat Cromwellovýma očima. Myslím tím onu jindřicho-annenskou záležitost. To byla hlavní osa příběhu a přes to, že jsem ji četla už tisíckrát, nová hlavní postava ji zase ukázala trochu jinak. Poznala jsem život trochu jiné společnosti – právníků, obchodníků a duchovních. Mezi nimi měl totiž Cromwell hodně přátel a obchodních partnerů.

V oblasti překladatelství nejsem odborník, ale myslím si, že práce na tomto díle musela být velmi náročná a podle mého názoru paní překladatelka Michala Marková odvedla skutečně skvělý výkon.
Kromě skvělého textu a překladu se kniha pyšní ne úplně standardním formátem – je velká, tlustá a těžká. Nosit ji s sebou není žádné pohodlíčko, ale i tak se mi četla lépe doma, než na cestách. Obálka je velmi jednoduchá, což je jedině dobře. Argo přivedlo na náš trh kvalitní počin, což už od nich tak nějak očekávám.


Celou knihu hodnotím jako nesmírně kvalitní, propracovaný a bohatý historický román. Jeden z nejlepších, které jsem kdy četla. Osobnost Cromwella mě dokázala úplně uhranout a paní autorkou zpracované vidění jeho světa bylo strhující. 
Ocenění, které kniha získala je plně zasloužené a já knihu vřele doporučuji milovníkům náročnějších a kvalitních historických románů. Druhého dílu se nemohu dočkat!


Anotace:

Hrdinou košatého románu, oceněného slavnou Booker Prize, je Thomas Cromwell, syn chudého kováře, který se v Anglii 16. století dostane až na vrchol politické moci. Autorka propojuje portrét individua a líčení bouřlivých historických událostí. Cromwell se obratně propracovává na vyšší a vyšší pozice, stane se pravou rukou krále Jindřicha VIII. Právě v době, kdy panovník usiluje o zrušení svého manželství s Annou Boleynovou, aby se mohl oženit s Jane Seymourovou, která mu snad dá mužského dědice. Právě sídlo Seymourových dalo románu název, ale přeneseně se odkazuje i na to, že v boji o moc je "člověk člověku vlkem". Rozvod královského manželství přivodí roztržku s Římem, Anglie se odvrátí od katolicismu a vzniká anglikánská církev… Thomas Cromwell navzdory papeži, politickému establishmentu i parlamentu pomáhá změnit tvář Anglie podle přání krále.

2010 - British Book Awards (UK Author of the Year)
2009 - Man Booker Prize
2009 - National Book Critics Circle Award (Fiction)



26. 1. 2019

Poslední dny slávy



Autor: Jaimy Gordonová
Překlad: Ladislav Nagy
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 316



Můj názor:

Když jsem byla mladší, četla jsem hodně knihy Dicka Francise. Bavilo mě na nich prostředí závodiště, dostihů a koní. Poslední dny slávy jsou taky o koních, taky o dostizích a taky o závodišti. S francisovkami však nemají společného nic dalšího.

Na svět dostihového sportu se paní autorka podívala z druhé strany. V této knize nejsou velké trofeje, velké peníze ani známá jména. Není to příběh o slávě, radosti a úžasné kariéře dostihového koně. 
Je to příběh o konci, poslední štaci a posledních nadějích.

...

Děj se odehrává na malém závodišti v západní Virginii, kde se běhají prodejní dostihy. Je to úplné dno dostihového světa. Běhají tu koně, kteří nejsou nijak extra, dost často vysloužilí nebo neúspěšní dostiháci. 
Ono je tu vlastně vysloužilé skoro všechno. 
Zdejší stájníci, trenéři i majitelé a dokonce i to závodiště má už na kahánku. Dokonce i ti mladí jsou svým způsobem na konci.
Mohlo by se zdát, že příběh bude depresivní a plný odumírající naděje. On tak trochu i je, ale zároveň pod tím vším svítí i ono nakažlivé vzrušení dostihů a střípečky koňácké slávy. 

Jednotlivé části knihy jsou nazvané číslem dostihu a jmény koní, o které v nich především půjde, a i když jsou to herky, paní autorka z nich dokázala udělat osobnosti. Osudy oněch koní se postupně propletou. Každý z koní, kteří dostanou na závodišti svoji poslední šanci vydělat peníze a ještě se zkusit zapsat do historie, má s sebou svoje lidi, jejichž osudy se spojí podobně, jako je tomu u koní. A tihle koňáci jsou představeni neméně dokonale než koně.

Seznámila jsem se s několika lidmi – různými, kteří se do téhle prdele dostihového světa dostali z různých důvodů. Ať už se jednalo o starého černého stájníka se zmrzačenou nohou nebo trenéra, který si o sobě myslí až moc a nesmyslně hazarduje nebo jeho stájnici, co se od něj nechá využívat, všichni s sebou nesli zajímavý příběh. Každý den se ze všech sil rvou o to, aby přežili i ten další. A každý z těch dnů se může všechno nekonečně podělat.

...

Nejsem si úplně jistá, jak příběh pochopí ti, kteří o koních nic nevědí. Paní autorka totiž používá koňáckou hantýrku, ve které se nejspíš nekoňák nebude moc orientovat a všechno mu tak může připadat nesmyslné. Přes to bych nerada odrazovala kohokoliv od čtení. Případné záhadné výrazy není těžké dohledat a příběh má hodně co nabídnout po stránce atmosféry. Protože přesně ona je na knize to nejúžasnější.

Styl psaní ve mně dokázal vzbudit naprosto neočekávané emoce. Smutek, depresi, ale i natěšené očekávání a hrdost a obrovské záchvěvy nadšení – to hlavně v těch závodních částech. 
Ze začátku jsem měla pocit, že knihu ani nedokážu vstřebat. 
Paní autorka píše pro náročnější čtenáře a na text je potřeba se hodně soustředit. Největší problém mi dělalo odlišení myšlenek postav a přímé řeči. V textu totiž chybí uvozovky. Když jsem si po pár stránkách zvykla, text se mi odměnil právě oněmi emocemi a jakousi nevšední krásou.

Na prostředí, ve kterém se děj odehrává, nebylo vlastně krásného vůbec nic, ale paní autorka i ty nepěkné věci dokázala podat s jakousi okouzlující syrovostí. Vážně se s ničím moc nemazala. O postavách jsem neměla vůbec žádné iluze. I hrdinové příběhu byli odhaleni až na dřeň a bylo zajímavé sledovat, kam až nouze a zoufalství z nenaplněných tužeb dokážou člověka dostat. Moc se mi líbila jejich láska ke koním a víra v ně, i když to nebyli milionoví šampioni.

V bídě prostředí byli koně jakýmsi záchytným bodem ušlechtilosti a dokonalého ducha, který se nevzdá až do poslední chvíle. 
Koně tu byli, aby běhali, to lidi si kolem nich rozehrávali svoje špinavé hry a spekulace, ale koním je to jedno. Běží, dokud mohou. Přiznávám, že dost často jsem si hýčkala naději, že třeba všechno dobře dopadne, ale paní autorka se drží reality a já jsem věděla, že se prostě všechno sesype, ale život na závodišti půjde dál. A tak jsem si užívala atmosféru, dostihy, vstřebávala lidské i koňské příběhy a nad některými si i pobrečela.


Pokud hledáte jednoduchý příběh o koních na příjemné odpoledne a odpočinutí, není tato kniha určená pro vás. Paní autorka od svých čtenářů vyžaduje spolupráci – soustředění a představivost. Bez ochoty pustit si její slova až na dno duše a porvat se s nimi to nepůjde. Za vaši snahu vás ale odmění neopakovatelným zážitkem při čtení.


Anotace:

Poslední dny slávy, román, za který Jaimy Gordonová v r. 2010 získala americkou Národní knižní cenu, představuje čtenářům oblíbené dostihové prostředí zcela jinak, než jsou zvyklí. Neodehrává se totiž v kulisách velkých závodů, luxusu a bohatství, ale na samém dně dostihového sportu, na závodišti v zapadákově, kde se koně i lidé „za zenitem“ ze všech sil snaží přežít a účel světí prostředky. Každá z postav, které se nám v tomto přitažlivě hrůzném panoptiku představí, mluví vlastním svérázným jazykem, ale jejich osamělost a izolace pramení z jiné „jinakosti“. Ať už to je věk, barva pleti nebo původ, co je staví na okraj společnosti, když se setkají na scéně zanedbaného závodiště v Západní Virginii, rozehrají spolu napínavé drama plné zoufalství, odhodlání, vášně a koní.

Pět postav, pět originálních hlasů, pět osamělých duší potloukajících se kolem nejnižších příček dostihového sportu. Každý den je boj o přežití, a ne všichni přežijí.

20. 1. 2019

Krutý princ



Autor: Holly Black
Série: Férská sága (1. díl)
Překlad: Radka Kolébáčková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 420



Můj názor:

Spisovatelku Holly Blackovou mám ráda.
Jako první jsem od ní četla Nejchladnější dívku ve městě chladu (článek zde), v níž mě svým vypravěčským umem a nastíněním upířího světa úplně dostala. V knize Krutý princ mě ale vzala do jiného prostředí. Mezi víly, kam už jsem krátce nakoukla v knize Daň peklu a od té doby se nemohla dočkat návratu.


Jude a Taryn jsou sestry – dvojčata. Lidské dívky, které byly jako malé odneseny bývalým mužem své matky do vílí říše Elfhame. Teď vyrůstají u dvora onoho pána, který je shodou okolností vysokým vílím šlechticem a generálem vojsk Nejvyššího krále. Obě dívky se tak pohybují mezi vysokou aristokracií, ale nikdo je tu rád nevidí. Jsou lidé a tak jimi víly pohrdají, protože se vílám nemohou rovnat ničím – krásou, schopnostmi ani délkou života.
Každá ze sester se k této situaci staví trochu jinak. 
Zatím co Taryn hledá své místo pomocí sňatku a poslušnosti, Jude je odhodlaná si ho vybojovat navzdory všem. A zejména navzdory princi Cardanovi, s nímž má krásný vztah vzájemné nenávisti.


Jak už jsem psala, je paní autorka skvělá vypravěčka. Má obrovský dar vystavět v nádherné vílí říši opravdu temnou a krutou atmosféru a zároveň umí ukázat i onu krásu prostředí a kouzlo vílího života, který smrtelníky tak láká.
Ve své knize nevynechala žádnou podstatnou vílí záležitost. Vykreslila krásně jejich krutou a lstivou povahu s jistým prvkem lehkomyslnosti a nadšením pro zábavu a hýření všeho druhu. Víly nemohou lhát, což jim ale nebrání v tom nehrát poctivou hru. Jsou doslova mistry v tom, jak říci jednu věc a myslet něco úplně jiného. Jsou silné, jsou krásné, jsou nemilosrdné a ambiciózní. Víly také využívají lidi jako otroky a služebné všeho druhu. Zároveň však i jako manželky, protože vílí děti jsou docela vzácnost.

Zdá se, že lidé proti nim nemohou mít žádnou výhodu, ale není to tak úplně pravda. Pokud ví, jak se chránit proti okouzlení a dalším nebezpečím vílího dvora, mohou ve vílí říši žít. Oproti vílám mají také výhodu toho, že mohou lhát, což se zrovna Jude v knize bude náramně hodit.

Někdo by si mohl myslet, že příběh bude jen o vztazích, protože patří do YA fantasy. To není tak úplně pravda. Vztahy, které v knize jsou, nejsou pro žánr úplně typické. Mají v sobě spíš prvek určité krutosti a zloby, než lásky a něhy. Navíc jich v příběhu moc není. Jde tu spíš o politiku, moc a intriky. Obě dívky s vílami moc nevycházejí, ale musí mezi nimi žít. Situaci jim komplikuje krutý princ Cardan a jeho kroužek kumpánů. A jejich šikanování je obzvlášť nepěkné, i když vypadá poněkud dětinsky, rozhodně takové není.

Paní autorce se podařilo krásně popsat duševní rozpoložení Jude, která je také vypravěčkou příběhu. Už od jejího únosu zažívá neustálý strach, trpí pocity méněcenností a touhou vyrovnat se vílám a zapadnout mezi ně. Rozhodně však nepatří mezi naivní a dětinské hrdinky. Dobře si uvědomuje, v jaké situaci se nachází, a bojuje s tím. Své místo ve vílím světě nechce jen trpně přijmout, ale zasloužit si ho.

Od prince Cardana jsem možná čekala maličko víc, ale něco mi říká, že jeho příležitost ukázat, jaký je parchant, ještě přijde. A pak mě skutečně přesvědčí o tom, že není padouch jen na sedmdesát procent, ale na plných sto. Konec knihy tomu nasvědčuje. 
Z dalších vílích postav jsem také příjemně překvapená. Obzvlášť Cardanovi kumpáni jsou dárečky k pohledání. Jsem také zvědavá, jak do děje zasáhne Judina sestra Taryn. Pokud by někdo zasloužil pětadvacet na holou, byla to určitě ona.

Příběh ale není jen o nepřátelství pubertálních vílích a lidských dětiček. 
Navíc se v příběhu rozhoří boj o nadvládu nad vílí říší a ony dětičky v něm dospějí sakra rychle. Královský trůn je prázdný a dědicové si navzájem nehodlají nic darovat. Intrika střídá intriku a bojuje se nemilosrdně a krvavě. K dobru musím přičíst i ten fakt, že mě leckterá situace dokázala zaskočit a překvapit. Ano, něco se možná dalo očekávat, ale ty největší zvraty ne. Navíc konec je takový, že si pokračování prostě nemohu nechat ujít.


Čtení mě neskutečně bavilo. Knihu jsem slupla za jeden den a docela mě mrzí, že další díl zatím nemám. Zatím to byl pro mě asi nejzdařilejší exkurz do vílího světa. 
Paní autorka píše vyšší level YA fantasy, alespoň já to tak vidím, takže pro každého, kdo chce v žánru něco neokoukaného, je tahle kniha trefou do černého.


Anotace:

Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli spolu se sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží Jude po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá a nejvíce podlý princ Cardan. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.

16. 1. 2019

Krev pro rusalku



"Amor hominum nostra lex"


Autor: Kristýna Sněgoňová
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 464



Můj názor:

Myslela jsem si, že v urban fantasy už mě nic nepřekvapí. 
Mám celkem načteno a tak jsem podlehla dojmu, že už jsem viděla všechno a cestička žánru je vyšlapaná v pevně zajetých kolejích. Paní Sněgoňová mě však přesvědčila o tom, že je pořád možné udělat věci jinak a přes to zachovat onu ukrutnou čtivost, která je na podobných knihách přitažlivá.

Příběh se odehrává v Brně, což mi bylo už od začátku sympatické. Je to však malinko jiné Brno, než jak ho znám. 
Krom normálních lidí v něm žijí také rozličné druhy víl, a protože jich není zrovna málo, jsou začleňovány do normálního života. Tak trochu po lidském způsobu, tedy donucením. Vílám, rusalkám, meluzínám to poněkud láme vaz, protože nejsou tak úplně lidmi, aby se dokázaly přizpůsobit lidskému životu. S lidmi se také moc nemusejí a důvody jsou na obou stranách.

Pro dohled nad vílami je zřízeno speciální policejní oddělení – vyšetřuje jejich zločiny. Převážně napadení a žraní lidí. Dohlíží také na to, aby víly dodržovaly pravidla a podmínky stanovené úřady. Mělo by teoreticky vyšetřovat i zločiny spáchané na vílách, jenže kdo by se staral. Vždyť víly jsou míň než zvířata.

Na tomto oddělení pracuje jako vyšetřovatel i Dominik Stolbenko, který je zároveň vypravěčem příběhu i hlavní postavou. Dominik není zrovna prototyp obdivuhodného policisty. K psychickým problémům, které má od dětství, kdy viděl, jak mu víla sežrala mámu, se přidala postupně i závislost na prášcích. 
Ze začátku jsem poznala spíš jeho špatné vlastnosti. Pokrytectví, sobectví, alibismus a prospěchářství. Na věci měl jen ten svůj úhel pohledu a cokoliv jiného si odmítal připustit. (Kdo z nás takový občas není, hoďme kamenem.) Občas tak úplně nedomyslel následky toho, co udělal a snažil se ze všeho vybruslit tak, aby si zachránil vlastní kůži a ještě si to sám před sebou obhájit.  V průběhu čtení se mi začal před očima nepatrně měnit a myslím, že tím překvapoval i sám sebe.

Dominik byl skvěle napsanou postavou a v knize Krev pro rusalku nebyl zdaleka jediný takový. Paní autorce se podařilo psychologii svých hrdinů skvěle podchytit a udělat z ní velmi silnou stránku knihy. Ať už se jednalo o strach, předsudky a z toho pramenící agresivitu nebo o slepé a nekritické obhajování a přijímání víl. 
Bohužel musím uznat, že se vše bylo postaveno na reálných základech a vzorcích chování, které je možné vidět i v současném životě. Cílem nenávisti, nepochopení a útlaku zde byly víly. Ztělesňovaly ale také strach ze skutečného nebezpečí i z neznámého a přitažlivost odsuzovaného. Bylo velmi snadné pochopit postoj obou stran a těžké rozhodnout se co je nejlepší.

Kniha není zběsile akční, jak jsem si zvykla u mužských kolegů paní autorky. Ženský pohled na věc, ale příběhu prospěl. Není to jen honička s macho hlavním hrdinou. Paní autorka přichází s něčím navíc. S jiným úhlem pohledu na společnost a její sociální problémy a přitom jsem nebyla ochuzena ani o brutální scény a promyšlené hnusárny, při kterých by se málem i žaludek zvedal.
Pokud jsem chtěla, mohla jsem se zamýšlet nad morální stránkou věci a nad rasizmem. Své tu hrají i rodinné vztahy. Detektivní zápletka byla zajímavá a dobře promyšlená. Pokud čtenář čte pozorně, má šanci přijít věci na kloub. Nakonec však stejně přijde zírání s otevřenou pusou.  Začlenění víl do běžného života ve městě se mi zdálo jako skvělý nápad a působilo to až překvapeně reálně. Skoro jsem se bála vyjít před barák :) a pokud znáte Brno, na určitá místa si už sami zaběhat nepůjdete.

Paní autorka píše skvěle. Srozumitelně a bez zbytečných jalových keců. Kniha se mi díky tomu rychle dostala pod kůži. Skvělý nápad podpořila čtivým zpracováním a dokázala se vyhnout většině otravných věcí, které v podobných knihách bývají navíc, například nevěrohodné romantice, přehnaně macho hrdinovi a lacině používaným vulgarismů. Tím nechci říct, že by v textu nebylo sprosté slovo, ale když je, má své místo a nepřehání se to s nimi. 
Celá atmosféra, kterou je kniha prodchnutá, je podivným způsobem depresivní. Přitom jsem si ji dokázala vychutnat, aniž by nějaké chmury sedly i na mě. Myslím, že k příběhu nemohlo být zvoleno nic lepšího.

Jaký je tedy konečný verdikt? Čtivé, akční, zajímavé, originální. Rozhodně nic, co by milovníci žánru měli obejít obloukem. Naopak! Neváhejte a začtěte se.


Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Ukázku z knihy najdete zde. A protože věřím, že neodoláte, můžete na stejném místě knihu koupit.




Anotace:

Rusalky, žínky, meluzíny, říkejte jim, jak chcete, protože co si budeme vykládat, většinou se stejně živí jako šlapky. Stačí zaplatit a víla se vám promění, v koho si přejete. Má to ale malý háček – platí se krví. Pro dohled nad vílami je tu speciální policejní oddělení a lidé v něm vědí, že když děláte s kur... pardon vílama, vždycky se něco podělá. A Dominiku Stolbenkovi se teď život podělal víc, než by si kdy dokázal představit. Navíc se v řece objevila mrtvá víla a její smrt má vyšetřit právě on. Vítejte ve špinavém světě vílích bordelů, krve, staré magie a tajemství, která se nezastavitelně derou na povrch.