Osudové pouto

 

Knihu jsem si vybrala, protože je to naprostá oddechovka a navíc první díl série (článek zde) skončil tak, že pokračování se stalo prostě nutností. Musím přiznat, že jsem byla na další osudy Ayly dost zvědavá :) Opět jsem očekávala hodně čtivou oddechovku, takže bylo jasné, že si čtení užiju a zklamání se nedostaví.

 

Anotace:

Erotická fantasy série pokračuje. Ayla, vyvrženec smečky Raka, našla své místo ve třinácté smečce Hadonoše. Když je její nová rodina napadena smečkou Lvů, Ayla za ni statečně bojuje. Nakonec ji Lvi unesou. Alfa vůdce Jordan, její Slunečními čarodějkami vyvolený partner, s ní má totiž velké plány. Odolá Ayla partnerskému poutu? Dokáže se znovu vrátit ke své smečce a především ke Kadenovi, který je pro ni tím jediným a pravým? A jak se postaví k dalším odhalením o své rodině a Slunečních čarodějkách?

 

…

 

Kniha navazuje přesně tam, kde první díl končí. A z prvního dílu si nese dál ukrutnou čtivost a spád děje. Autorka se nebrzdí příliš mnoha popisy a vše tlačí poměrně svižně kupředu. Při čtení jsem se tak nestačila nudit ani ve chvílích, kdy se nedělo něco vysloveně zajímavého. Všechny scény byly totiž dost zkrácené, aby to pěkně odsýpalo. Autorka jede pouze hlavní linku Ayla-Kaden a Ayla je vypravěčkou příběhu. O košatosti dění a početných vedlejších zápletkách tedy nelze mluvit. Úplně sejně jako v prvním dílu, takže vzhledem k tomu, že mi to nijak zvlášť nevadilo tam, netrápilo mě to ani tady. Už trochu vyprchala novost vlčího světa, který autorka vymyslela a který mě v prvním díle tak zaujal. Prostředí a postavy už byly známé a nemohly tedy zaměstnat mysl nadšeným nasáváním nového. To, co následovalo, bylo tedy nevyhnutelné:

Oproti prvnímu dílu už jsem si o poznání víc uvědomovala předvídatelnost děje a velmi oddechový styl psaní. Nenajdete tu žádné barvité a zajímavé popisy, nejsou tu originální zvraty nebo prostě jen něco, co by mě přimělo označit knihu za něco jiného než oddechovku. Příběh se sune dál pravidelným tempem s občasnou akcí nebo lechtivou scénou mezi hrdiny. Docela mě překvapilo, jak rychle autorka dokáže vyřešit všechny komplikované situace, které měly potenciál na daleko větší rozsah, než počet stran, které jim autorka nechala. Třeba zajetí u lvů mohlo být daleko podrobněji popsáno.  Tahle část totiž byla v příběhu jednoznačně nejlepší a je škoda, že to bylo tak uspěchané období v Aylině životě. Místo toho autorka svedla hrdiny zase dohromady už v první třetině knihy – a to není spoiler, každému je jasné, že to tak bude. Kniha je v mnoha věcech hodně předvídatelná, pokud máte v žánru něco načteno.

Je nicméně fascinující, jak autorka příběh, který je v podstatě tuctový a klišoidní, dokázala napsat čtivě a ukončit jej přesně v tu pravou chvíli, aby napjatý čtenář nutně potřeboval pokračování. Kdybych měla další díl doma, okamžitě po něm sáhnu. Nejsou tu žádná extra překvapení, jen prostě čtivý text. No a pak ten konec, který se ani netají s tím, že je psaný tak, aby přinutil koupit další díl. Skvělý tah – tleskám, i když mě to týrá.

 

Postavy nedošly oproti prvnímu dílu žádného výraznějšího vývoje a ani nemohly. Časově se jedná o hodně krátký úsek děje, takže jsou stále více méně na svém. Určité drobnější posuny v uvažování vzhledem ke zkušenostem, které nabraly, u nich vysledovat lze. Je to dost na to, aby byly v rámci možností uvěřitelné. Hlavní hrdinka Ayla má sice svoje chyby, ale není taková, aby mi lezla na nervy. Její alfa-vlk Kaden je sexy chodící svalnaté klišé – mnohem víc, než tomu bylo v prvním dílu. Tady naplno ukazuje svoje alfovství a je prostě chlapák :) takový, jakého si autoři myslí, že čtenářky v patřičném věku vyžadují. Možná to tak i je, ale kvůli tomu trochu splývá s proudem pohledných a sexuálně dokonalých mašin, které najdete ve spoustě jiných knih. Ale jo, beru to :) patří to prostě k tomu. Autorka se snažila mu trochu té super-alfa-aury ubrat, nejsem si ale jistá, jestli se to úplně dobře podařilo. Každopádně je mi sympatický, takže mi to nevadí, ať si je klidně klišácký jak chce. Postavy každopádně nijak vysloveně hluboké nejsou. Jsou prostě napsané pro potřeby příběhu tak, aby byly dostatečné, nikoli výjimečné. To se týká i vedlejších postav. Jedno se jim ale musí nechat – jsou dobře rozeznatelné a nesplývají. Alespoň tedy ty podstatné.

 

V tomto díle jsou mnohem lépe zvládnuté popisy sexu. Za to velmi chválím! Už tu nejsou výrazy a obraty, které mi v jedničce vadily a celé sexuální scény nepůsobí tak přisprostle. Hrdinové sice předvádějí neodolatelnou vášeň, ale není nepříjemné to číst. Také byla dvojka o poznání erotičtější, než jednička. Bylo tam daleko víc žhavých scén. Asi i daleko víc, než by muselo a než textu sluší. Za sebe bych uvítala mnohem větší rozpracování jiných scén než toho, jak to těm dvěma klape v posteli. Jedná se ale o erotickou sérii a s tím jsem do toho šla, takže těžko můžu očekávat, že vášnivé chvíle budou schované za dveřmi ložnice. Navíc v případě, kdy hlavní hrdinové jsou zároveň osudem předurčeným alfa-párem a jistá vášnivost je vlkodlakům zjevně vrozená.

Zjišťuji, že představa „osudového páru“ mi začíná jako klišé dost nesedět. Ne že by vyloženě vadila, ale ubírá vztahu těch dvou na zajímavějším napětí a konkrétně v této knize se erotické scény stávají očekávanými a tím i méně interesantními :) navíc to dost oslabuje romantickou linku. Jaká to může být romantika, když je to osudové pouto a prostě se zamilujete lusknutím prstů? Autorka se to zde pokusila komplikovat poutem s jiným mužem, ale zatímco v prvním díle to šlo brát jako komplikaci, ve druhém už bylo jasné, že to zase taková trable není. V prvním díle bylo mezi Aylou a Kadenem takové zvláštní napětí, které se tady bohužel vytratilo dost záhy. Erotické scény to v mých očích nezvládly kompenzovat.

Nakonec si nechám asi největší výtku, kterou ke knize mám. Pořád mi vadí slovo samice, nemohlo tam být třeba vlčice? To by asi znělo lépe. Na druhou stranu – vadí mi to jako člověku, co já vím, jak to mají vlkodlaci :D Třeba je pro ně takové označení v pohodě. Já ale vždycky vidím Růžičkovou ve Slunce seno, jak povídá „…pět samYc“ :D To je naštěstí můj problém a dnešní mladí si tohle nespojí.  Pořád se mi prostě nějak příčí označení „samice“ pro ženu, byť je napůl vlkodlak.

Druhou výtkou je, že autorka stále nevěnuje pozornost historii a politickému pozadí. Pořád se dějí věci, které s tímto souvisí, a já nechápu, proč to tak je. Příběh tak působí zbytečně jednoduše a nedotaženě. Dost bych uvítala, kdyby se autorka konečně zmínila o společné historii vlků a čarodějek. Ráda bych i věděla, proč si měsíční čarodějky nerozumí se slunečními? Proč jsou sluneční takové mrchy? Proč manipulují s vlky? A proč jsou měsíční čarodějky v utajení? Autorka mi to nemusí vysloveně přímo dovyprávět, ale alespoň občasné zmínky, které by vedly k pochopení událostí, by neškodily. Také utváření aliancí mezi smečkami před válkou, která evidentně přijde, by bylo zajímavé počtení. Zasloužilo by si to více než jen pár stránek.

 

Abych to shrnula… Kniha je prostě dokonalou ukázkou guilty pleasure. Nejedná se o nic originálního a nesmírně hlubokého, ale čte se to tak dobře, že se nedá odložit. Je to jednoduché, přímočaré, předvídatelné a ukrutně zábavné. Skvěle si u toho odpočinete a nijak to neztýrá hlavu soustředěním na náročnější děj.

Příběh končí stejně infarktově, jako první díl. Možná ještě víc, takže i přes to, že příběh není ničím extra zvláštní a vlastně by mi nevadilo o něj přijít, pravděpodobně si další díl tohoto lechtivého potěšení hodlám dopřát. Každopádně je jasná jedna věc: Vlkodlaky nebudu mít nikdy raději než upíry. Asi proto, že upíři nemají samice :D

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Sérii Vlci zvěrokruhu můžete omrknout tady.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Vlci zvěrokruhu (2. díl)

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 304

 

Další díly série na bloGu:

Třinácté znamení (1. díl)

Léto porušených pravidel

 

Taylor Swift neposlouchám, takže tohle lákadlo na mě tentokrát nezafungovalo :) Úplně mi stačil příslib prosluněné letní romance, protože co jiného by měl člověk v létě číst, že?

 

Anotace:

Prosluněná letní romance inspirovaná písněmi Taylor Swift.

Meredith ztratila před osmnácti měsíci svou milovanou sestru Claire a uzavřela se před světem. Nyní přijíždí s rodiči na půvabný ostrov Martha’s Vineyard na pravidelné velké rodinné setkání, tentokrát završené svatbou sestřenice. Krátce před odjezdem Meredith navíc opustil přítel, a ona je rozhodnutá věnovat se jen kamarádům a rodině.
Celý týden se nese ve znamení svatebních příprav a každoroční rodinné hry, v níž chce Meredith na počest své sestry vyhrát. Když ale uzavře kvůli hře spojenectví s Wittem, nevlastním ženichovým bratrem, netuší, že díky němu její život znovu získá pestré barvy.
Zůstane romantický letní románek jen pouhou vzpomínkou na jeden nezapomenutelný týden?

 

…

 

Ze začátku mě příběh zaskočil tím, jak vážnou notou začal. Hlavní hrdinka Meredith s rodinou odjíždí na prázdniny na ostrov Martha’s Vineyard, kam jezdili každý rok s rodinou. Její rodině tam patří rozsáhlé pozemky a každé léto se tam sjíždělo příbuzenstvo. Meredith a její sestra Clare – zejména její sestra – to na ostrově milovala. Začátek vyprávění hrdinku zastihl na trajektu a bylo zřejmé, že se na ostrov vrací po dvouleté pauze a její sestra Clare tentokrát na trajektu s rodinou není. Hodně rychle mi z hrdinčina prožívání došlo, proč chybí (i kdyby to nebylo napsané v anotaci). A začalo mi z toho být smutno. Meredith jela na milovaný ostrov a na svatbu oblíbené sestřenice, měla být šťastná, ale události uplynulých dvou let si s sebou táhla jako balvan na krku. K dovršení všeho dostala těsně před odjezdem kopačky od svého přítele, ke kterému byla hodně upnutá. Na první pohled to tedy na letní romantický příběh nevypadalo.

Naštěstí úplně stejně jako smutek umí autorka představit čtenáři a přenést na něj jiné emoce a tak na rovinu říkám, že tato kniha je pro mě jeden z nejkrásnějších letních románů vůbec. To jen pro toho, komu se nebude chtít číst celý článek :)

 

Kniha dějem obsáhne opravdu jen jeden jediný týden, ale je to léto jak bič. Takové, jaké by si každý představoval. Nechybí prostě nic a ústřední zábava – rodinná hra Atentát – děj krásně ozvláštňuje a dodává atmosféru. A ta je taková letně rošťácká a šťastná z blížící se svatby a ze setkání celé velké rodiny a nových příbuzných a přátel ze strany ženicha, kteří na svatbu přijeli také. Rodinná hra Meredith navíc umožňuje zavzpomínat na svou sestru, protože ta hru milovala a byla v ní přebornicí. Meredith tak sestru svým způsobem symbolicky „nechá jít“ a rozloučí se s ní ona i její rodina. To přidávalo do mixu atmosféry trochu sentimentální nádech spolu s krásnými vzpomínkami na milovanou sestru. Meredith se navíc znovu sbližuje s kamarády a příbuznými, od kterých se v šoku a ve smutku uplynulých dvou let odstřihla. K tomu je tu samozřejmě Witt, ženichův nevlastní bratr. Hrdinka díky němu zažije takřka pohádkovou lásku, která ovšem nemusí vydržet, protože společný týden je krátký. O to intenzivněji všechno prožívá a koktejl léta, přátelství, rodinných vztahů, štěstí, lásky a smutku je opravdu opojný.

K dobrému pocitu z romantické linky hodně přispívá Witt – pěkný, sympatický, zábavný, prostě na první pohled ideální mladý muž, který nepokazí žádnou srandu. Skvěle se k sobě s Meredith hodili. Vadilo mi, že v jeden moment téměř na konci knihy o něm vyšlo najevo něco zásadního, co před Meredith tajil. Úplně jsem nepochopila jeho vysvětlení proč, ale pohled na něj mi to nepokazilo. Chápala jsem nicméně, proč to Meredith ublížilo, a fakt jsem měla strach, že velmi citlivá věc dvojici rozdělí daleko víc, než druhý problém, který vztah ohrožoval.

Láska tu byla téměř na první pohled s naprosto přesvědčivou chemií mezi postavami. Líbilo se mi, jak autorka všechno popsala. Dříve, než šlo o skutečný cit, to bylo nečekané vzplanutí a ohromná přitažlivost, které se oba nebránili. Hrdinka potřebovala něco takového jako sůl. Zdálo se mi, že Witt to bere od počátku vážněji, ale rozuměla jsem jí, proč se drží zpět s přiznáním si skutečných citů a přijetím možnosti, že by mohlo být víc než letní flirt. Mereditiny minulé zkušenosti moc nenahrávaly vztahům na dálku a pochopitelně měla strach doufat, že to vydrží. Líbilo se mi, že se neschovávala před touto možností a že i tak riskovala sblížení s Wittem, i když to mohlo za pár dnů pěkně bolet. Asi i to bolení svým způsobem patří ke kouzlu letních lásek :) dost lidí by mohlo vyprávět…

Další předností příběhu je krásná, široká rodina. Na ostrově se sešly už čtyři generace  – což bylo na jednu stranu úžasné, ale na druhou to přineslo ohromující množství postav. Přiznám se, že jsem se trochu ztrácela v tom, kdo je s kým příbuzný a většinu postav jsem zaregistrovala až ve chvíli, kdy je v rodinné hře někdo „zabil“. Autorka sice dala jméno jen zlomku z přítomných osob, i přes to jich bylo dost hodně a rodokmen na začátku knihy ukázal opravdu jen ty nejvíc důležité. Nemůžu ovšem říct, že by mi to vadilo. Postavy, které nebyly důležité v hlavních linkách, jsem prostě vzala na vědomí až ve chvíli, kdy dostaly svých pár řádků a netrápilo mě, že si nejsem jistá, o koho jde :D

 

Zpestřením léta byla rodinná hra na Atentát. Jednalo se o hru na vrahy, vyřazovací boj s vodními pistolemi a jinými šplíchadly, kterými se soupeři vyřazovali. Nikdo nevěděl, kdo je jeho vrahem, do chvíle, než dostal zásah. Tím byl vyřazen a svému vrahovi předal zase svůj cíl. Vznikaly aliance, komploty, vypouštěly se falešné informace na zmatení protivníků a především to zajišťovalo hodně fakt veselých situací. Taková hra by mě bavila a užila jsem si ji i v knize. Do toho se lehce míchaly probíhající svatební přípravy – přeci jen, kvůli svatbě se všichni sešli. Neopomněly se ani speciality života na ostrově a rodinné a kamarádské tradice, které spolu všichni dodržují. Mělo to obrovskou sílu něčeho bezpečného, vzájemného a vzácného. Něčeho, co dneska hledá člověk s lupou v ruce a dost často nenajde.

Příběh dostal úžasný konec. Nebyla tam klasická rozdělovačka před koncem, kdy autor pár rozdělí, aby je k sobě mohl vrátit monumentálním vyznáním lásky. Tedy svým způsobem ano, ale opravdový konec jsem se dočetla až v epilogu. I když byl trochu přeslazený, líbily se mi některé věci, které se udály mezi dějem příběhu a epilogem samotným a které epilog popisoval.

Taylor Swift neposlouchám, takže odkazy na její písničky mi bohužel unikly. Nemohu tedy potvrdit, že tam skutečně jsou. Škoda, že chybí playlist, tady by mi dával smysl. Docela ráda bych si konkrétní písničky poslechla a knihu by to ozvláštnilo. Kdyby někdo věděl, dejte vědět mně, kterou písničku si mám pustit.

 

Léto porušených pravidel jsem přečetla za jediný den, tak skvěle se to četlo a tak špatně se od toho odcházelo. Takové léto bych vážně chtěla zažít. Jestli od autorky vyjde něco dalšího, já to chci!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pro krásný příběh prosím račte tudy.

 

O knize:

Autor: K.L. Walther

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 304

Rty s příchutí vína

 

Knihu jsem si vybrala zejména kvůli autorovi. Byla jsem zvědavá na jeho žánrový skok od thrillero-detektivních příběhů k romantice. A pak taky mě přitáhlo prostředí, ve kterém se příběh odehrává. Morava, Pálava, vinice… to prostě vonělo létem. A slibovaná letní romantika byla už jen třešničkou navrch knihy, která svým rozsahem sedí na jeden příjemný den v létě u vody.

 

Anotace:

 

Elena zažívá krušné časy. Nedávno se rozešla se svým žárlivým přítelem. V jednom kuse se dohaduje s tátou, protože nedokáže skousnout jeho sexistické manýry, které začíná přebírat i její mladší bratr Lukáš. Navíc začaly letní prázdniny a máma jí domluvila tu nejhorší možnou brigádu. Elenu tak teď místo pohodičky v klimatizované kanceláři čeká úmorná dřina na rozpálené vinici.

Všechno má ale svoji světlou stránku – ta se v tomto případě zhmotnila v osobě Nikolase, Elenina sexy parťáka z vinohradu. Mezi mlčenlivým dlouhánem a svéráznou dívkou brzy přeskočí jiskra. Jenže i pan Dokonalý má svá tajemství a pokud se má jejich vztah změnit v něco víc než jen letní milenecké vzplanutí plné vášně, budou muset překonat nejednu překážku.

 

…

Autor vypráví svůj příběh prostřednictvím Eleny, což mě trochu překvapilo. Jasně, dívčí romány většinou vyprávějí holky, ale přiznávám, že by mě takový příběh opravdu zajímal z pohledu kluka a vyprávěný autorem-mužem. V tomto případě se však autor dokázal vcítit do mladé holky vážně dobře a navíc se mu povedlo stvořit zajímavou a silnou postavu.

Eli je na jednu stranu typickou dospívající holkou s problémy, které to s sebou přináší. Většina těch problémů se samozřejmě týká kluků a vztahů. Elena však řeší i trable v rodině, konkrétně se svým tátou a bráchou. Tatík je totiž takový ten typický chlapák s výchovou jako od buranů. Respektive drží se původních vzorců toho, co je mužné a jak by se měl „chlap“ chovat k ženám, aby byl prostě ten správný macho. Eleně to hodně vadí a dokáže si dát do souvislostí takový rodičovský příklad a vliv výchovy s chováním kluků a kam to taky může vést. Eli je velkou bojovnicí za tuhle věc – neváhá se postavit sexistickým poznámkám otce a bratra. Přiznejme si, že jejich chování je bohužel pro malou českou kotlinu ještě pořád typické a autor to hezky vyhmátl.

Kromě toho Eleně začíná letní brigáda, na kterou se úplně netěší. Bude makat ve vinohradu, což tedy není brigádka zadarmo, na kterou si původně myslela. Čeká ji tvrdá dřina venku, na pekoucím slunci. Naštěstí je jejím parťákem na řádku nový kluk v dědině, který je pekelně přitažlivý…

Jo jasně, je to klišé – nový kluk v dědině, krásný, namakaný, sexy, odtažitý, jakoby smutný... Doplňte, co chcete :D. Jenže je to vážně takové klišé nebo holý fakt? Jasně, že se holka zamiluje spíš do sportovního sexy kluka s pěknou tvářičkou než do někoho, kdo je tak tuctový a nezajímavý, že si ho sotva všimne. Fyzická přitažlivost je prostě důležitá. Povahu stejně většinou hrdinka pozná až postupně a stejně tomu bylo i tady. Líbilo se mi, jak autor ukázal, že i navenek dokonalý kluk může mít své problémy a není vůbec nic nemužného na tom, když ho něco trápí nebo si nad tím i pobrečí. Konec konců na to má partnerku, aby mu byla oporou. Je fajn, že na takovou věc autor nezapomněl. Je taky fajn, jakým způsobem řešily postavy své problémy. Eli neměla tendence sklouzávat k domýšlení a předpokladům, ale vše řešila s Nikolasem i se svým bývalým dospěle a přímo, narovinu. Nevytvářela žádné dusno ani nesmyslné scény.

 

Příběh mě mnohem víc, než romantickou linkou oslovil něčím jiným. Proto se budu v následujícím sdělení dojmů ze čtení zabývat daleko více jinou věcí, než romantikou :)

Kniha se na začátku tváří jako typický dívčí román a příjemná oddechovka do letních veder. V jistém smyslu taková i je. Dýchá z ní (zejména na začátku) ta správná atmosféra léta a prvních vztahů. Najdou se tu všechny věci, které patří k létu dospívajících. Jsou tu kamarádství, dny strávené u vody nebo u táboráku, letní brigáda a samozřejmě nové letní lásky. Příběh přináší pohled na lásku a vztahy v různých jejích podobách. Najdete tu vztah heterosexuální, homosexuální i něco mezi tím. Bohužel se tu najde i odvrácená strana těchto věcí – primitivní kreténi s nízkým sebevědomím, kteří se neumějí chovat. Líbil se mi autorův postřeh, že si podobné chování a řeči táhnou z domu a z výchovy. Jinými slovy, že se předsudky, netolerance, homofobie a sexismus přenáší z generace na generaci. Toto velmi výrazné téma v příběhu mi připadalo velice důležité. Tak moc, že ovlivňuje životy prakticky všech a také mnoho společenských situací. Jedná se o takový ten sexistický pohled na svět a výchovu, která je jeho důsledkem. Ať už se jedná o nevinné byť hloupé řeči a poznámky na lidi okolo nebo o závažnější poruchy chování, které mohou vést k vážným činům.

Na letní románek mi chvílemi připadalo, že kniha obsahuje značné množství závažných témat. Mnohdy mi přišlo všechno až přehnané v tom smyslu, že je toho až moc na těch pár lidí. Jistě – v životě se dějí vážné věci, často i hodně zároveň, léto neléto. Různí lidé prožívají své trable i štěstí zároveň. Jenže je vážně nutné psát o všech v jedné knize? Současný trend tomu tak velí a musím říct, že se mi občas stýská po těch opravdu lehčích románcích například od Lanczové, kdy se sice také řešilo něco vážného, ale nezastiňovalo to romantickou linku a nedával se na to takový důraz. Spíš to vplynulo do děje a čtenář to vstřebal tak nějak přirozeněji. V této knize se na problémy upozorňovalo hodně výrazně, nebyly úplně přirozenou součástí plynutí děje a hodně vyčnívaly. Romantiku a oddechovky čtu hlavně proto, že se chci odpoutat od reálného života a trochu se vrátit k optimističtějšímu vidění světa – ale chápu. Současná generace to má jinak – jsem si jistá, že kdyby mi bylo sedmnáct, viděla bych příběh úplně jinak. Dnešní mladí se potýkají s problémy, které jsme v jejich věku neřešili (společnost je neřešila) a tak vyznívá kniha v některých ohledech výrazně vážněji a feminističtěji (v dobrém smyslu toho slova) než starší románky pro holky. Také je zvykem upozorňovat hodně výrazně a hlasitě a konkrétně – neříkám, že je to špatně. Jen to působí, jako by se autoři předháněli, kdo upozorní na závažnější téma a někdy je to už docela vyčerpávající, protože je to všude a je těžké najít něco opravdu oddechového. Napadá mě, že podobné knihy by měli číst i dospělí už jen proto, aby se zamysleli nad svými dětmi a svým vlastním viděním světa.

 

Ale zpět k románu Rty s příchutí vína – měla jsem prostě trochu pocit přehlcení problémy. Přikládám to i tomu, že je příběh zhuštěný na dost málo stranách. Autor by měl klidně na delší vypravování, i když chápu, že dívčí romány mají většinou podobný rozsah. To je pak nevýhoda autorů, kteří mají spoustu skvělých nápadů a nemohou se rozepsat tak, jak by si nápady potažmo témata zasloužila. Chvílemi se mi tak stávalo, že množství těchto závažných věcí mi rozmazávalo romantickou linku do ztracena a ze všeho toho „morálního poučení“ (nebo jak to nazvat) jsem měla pocit přehlcení „správnými názory“. Homosexualita a homofobie, pansexualita, rodinné problémy a ztráty, mužský šovinismus a výchova dětí ve stereotypních pohledech na pohlaví, znásilnění. A do toho samozřejmě vztahy a vztahové problémy. Je toho dost na 190 stran. Takové množství opravdu vážnějších věcí mi jednak k letní oddechové romantice úplně nepasuje – ale je to současný trend a upozornit na věci, které nejsou ideální, je důležité. A pak, je toho opravdu moc a zpracování vzhledem k rozsahu nemohlo být tak do hloubky, jak by si podobná témata zasluhovala. Musím ale uznat, že v rámci možností dokázal autor vyhmátnout to důležité. Kvůli tomu však nedostala tolik prostoru romantická linka, kterou jsem v knize očekávala. Chybělo mi trochu více rozepsané vznikání vztahu a navazování intimity mezi hlavními postavami. Vztah mi tak přišel založený daleko víc na fyzické stránce než na skutečných citech, které by vydržely víc než jen letní lásku. Pro potřeby příběhu to nicméně bylo dostačující a autor nikde neslíbil, že vztah dvojice přežije podzimní deště :)

Protože jde o lásku a vztahy, nechybí ani vášnivější scény mezi hlavní dvojicí. Nemyslím si, že to úplně muselo být v takovém počtu na tak krátkou knihu. Rozhodně ale uznávám, že erotické scény byly napsány vkusně a nijak v ničem nepůsobily nepatřičně.

Autor každopádně umí psát skvěle a udržet čtenáře u stránek. S tímto románem mi dokázal, že ani změna žánru nic nezmění na kvalitě psaní. Kniha je jednohubka, která mě udržela u čtení opravdu na jeden zátah, protože se pořád dělo něco, u čeho jsem potřebovala vědět, jak se to vyřeší. Příběh by si zasloužil větší počet stran, aby autor mohl uplatnit svůj talent pro budování zápletky a hodně věcí více propracovat. I na malém rozsahu je ale příběh dobrý a v podstatě dal to, co v anotaci slíbil.

Přiznávám však, že se mi mnohem víc líbí ostatní knihy od autora, ale ani tato lehce romantická jednohubka mě nezklamala.

Jsem přesvědčená o tom, že dnešním mladé lidi bude kniha bavit. Zobrazuje témata, která reálně hodně řeší a hrdinka je taková, že nebudou mít problém ji přijmout za svou. Čtenářům, jako jsem já, bude možná chybět prvek letní lehkosti, který trochu zaniká právě v těch vážných věcech, ale rozhodně to knize neubírá na čtivosti.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás příběh zaujal, najdete knihu třeba tady.

 

O knize:

Autor: Aleš Novotný

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 192

 

Další knihy autora na bloGu:

Já, Smrt

Reset

 

Knihy jsem si pořídila na bazáči, protože mě zaujalo téma, o kterém měly vyprávět. Starší YA série mají pořád co nabídnout a tato zrovna není výjimkou. Mám pocit, že jsem ji kdysi viděla v Levných knihách. Teď už je k dostání jen na bazech, což je výhoda. Za malý peníz dobré čtení :) Série má dva díly, což je, podle mě, tak akorát.

 

Anotace prvního dílu série:

Před pěti lety byla dvanáctiletá Wren Connollyová třikrát střelena do prsou. Po 178 minutách vstala z mrtvých jako resetka: silnější, rychlejší, odolnější a bez emocí. Čím déle jsou totiž reseti mrtví, tím méně v nich zůstává po oživení lidského.

Wren 178 je nejnebezpečnější reset v Texaské republice. Nyní ve svých sedmnácti letech slouží v polovojenské jednotce společnosti KLEZ (Korporace pro lidskou evoluci a zalidnění).
Wren je jako zkušená bojovnice pověřena výcvikem nových resetů, ale její poslední nováček – Callum Reyes – je nejhorší, jakého kdy viděla. Callum byl oživen 22 minut po své smrti, a tak prakticky zůstal člověkem. Má příliš pomalé reflexy a nepatřičné otázky a jeho nikdy neuvadající úsměv vyvádí Wren z miry. Pořád však odpovídá za jeho výcvik. Když Callum odmítne splnit rozkaz, dostane Wren poslední šanci ho srovnat – jinak ho bude muset zlikvidovat. Wren dosud vždy uposlechla každý rozkaz a ví, že když se vzepře, bude také zlikvidována. Ale zároveň se nikdy necítila tak živá jako s Callumem…

…

 

Na první pohled je v knize téma, které se nezdá zase až tak originální. Skupina nadprůměrných jedinců je zotročena korporací a zneužívána na boj s odpůrci panujících pořádků. Kniha mě ovšem přesvědčila o tom, že zrovna v tomto zpracování JE téma zatraceně originální v mnoha detailech a supr napsané.

 

Autorka mě ve svém příběhu zavedla do úplně nového světa a nového společenského uspořádání.  Jedna věc je však logicky stejná jako v ostatních dystopkách: Lidstvo na tom (opět) není úplně nejlépe.

Populaci zdecimovala vážná nemoc, která je velmi nakažlivá a s jejímiž důsledky muselo lidstvo bojovat (a bojuje dosud). Pokud totiž na onen virus zemře člověk, může se stát, že po smrti resetuje – probudí se jako taková lepší lidská zombie. Silnější, rychlejší, prakticky nezabitelná, protože se rychle hojí z téměř každého zranění, méně ovlivňovaná emocemi, pokud vůbec. Podmínkou je, že člověk musí být při smrti mladý. Pokud je starší dvaceti let, jeho tělo změnu nepřijme dobře a reset je v podstatě jen zombie. Před začátkem děje knihy proběhly války mezi lidmi a těmito resety a reseti, tenkrát ještě bez výcviku a beze zbraní, byli poraženi. Pokusili se bojovat za svou svobodu a práva a prohráli. V důsledku toho jsou nyní otroky společnosti KLEZ, která je využívá jako jakési vojáky-policajty.

Reseti jsou drženi ve speciálních centrech a zachází se s nimi jako s věcmi. Lidé se jich bojí nebo štítí. Většinou spíš obojí. Reseti jsou prostě jiní a lidi je nenávidí už jen proto – ze strachu, z nepochopení.

Pro své velení jsou pouhými věcmi, nelidmi, bez práv a bez nároku na život mimo absolutní kontrolu v centru. Zde podstupují výcvik a přežívají do doby, než velení rozhodně o tom, že už nejsou užiteční. Jsou využíváni jako zbraň na špinavou práci a v důsledku toho se jejich pověst mezi obyčejnými lidmi ještě zhoršuje. Nepomáhá ani to, že jsou reseti dobře živeni, zatím co většina lidstva živoří ve slumech a trpí hlady.

 

Na to, že je příběh YA a tedy nelze čekat úplnou pitvu do hloubky a vážnosti dospělého čtení, je kniha hodně dobře zpracovaná. I když jsou některé věci přizpůsobené YA a styl psaní je trochu jednodušší, není to nic, co by kazilo čtení a co bych chtěla vyčítat. Kniha je psaná velmi čtivě a kratší kapitoly jen pomáhají udržet slušné tempo děje a čtenáře u stránek. Nevybavuji si žádná místa, kde by mě čtení přestalo bavit. Žádnou zbytečnou omáčku a kupodivu ani žádné běžné klišé, na která jsem zvyklá.

 

Začátek příběhu, který se odehrává v jednom z resetích výcvikových center jsem doslova hltala. Podmínky a život v centru KLEZU jsou tedy docela mazec. Autorka se s resety moc nemazlila. Je zde nastavená přísná hierarchie, kterou reseti drží z jakési setrvačnosti a z důvodu přežití. Od začátku je jasné, že kdo nedrží hubu a krok, je bez milosti zlikvidován.

Autorka vymyslela zajímavý systém, jak jsou reseti cvičeni a který hierarchii ještě upevňuje. Protože jsou silnější a rychlejší než lidi, cvičí se navzájem. Nejvyšší čísla nad 120 se stávají instruktory pro ostatní. Nejvyšší čísla si své svěřence vybírají a proto elity cvičí elity. Čísla pod 60 prakticky nemají šanci na delší přežití ve službě. Některým z nich – vysokým číslům – je zdánlivě projevována důvěra. Jinak je drží pod krkem silou – náznak vzpoury a jsou nemilosrdně zlikvidováni. Nízkým číslům je dáváno najevo, že jsou spíš na odpis. Navíc se postupně ukáže, že lidi používají tato nižší čísla ještě k jiným věcem, než je boj.

 

Wren, hlavní hrdinka knihy, zemřela hodně mladá a před tím, než se dostala do KLEZího centra, žila hodně speciálním způsobem. Vyrůstala ve slumech, jako dítě feťáků. Všechno, co zažila před smrtí i po ní, jí obalilo duši tvrdou slupkou a udělalo z ní samotářku a spíš chladnou, odtažitou bytost. Projevit city nebylo dobré v dětství ani jako reset a tak, když potká Calluma, je to její první láska a vytáhne ji z její strnulé ulity do emocí, které nikdy před tím necítila. Logicky tedy řeší všechny ty věci, které holky při první lásce prožívají, včetně studu za vlastní tělo. Dlouhé resetování Wren totiž fyzicky poznamenalo a ona se za to stydí. Wren na začátku skutečně naplňuje představu lidstva o tom, že reseti jsou zcela bez citů. A čím vyšší číslo, tím hůř. Trochu mě zaskočilo, jak rychle se ze své bezcitnosti oklepala. Bylo to nicméně docela uvěřitelné a z její resetí bezcitnosti se stal spíš obranný mechanismus a potřeba naplnit představy velení, aby neměla potíže. Být taková, jakou ji chtěli, bylo pro ni prostě lehčí.

Líbilo se mi, že Wren byla popsaná jako člověk, který není rozeným vůdcem. To, že dostala tak vysoké číslo, které jí přináší respekt u ostatních, je jen náhoda. Ona však svou roli přijme, přes to, že jí není příjemná a nestojí o ni. Postaví se k ní čelem a zároveň s ohledem na to, co je morální a správné. Jestli tohle není znakem pravého vůdce, pak už nevím, co by mělo být. Samozřejmě dělá chyby a špatná rozhodnutí. Je totiž opravdu jen sedmnáctiletá holka, která se nikdy nerozhodovala sama za sebe a neprotivila rozkazům.

Callum oproti tomu pochází z podmínek trochu lepších. Když už nic, tak měl aspoň milující rodiče. Má silné morální zásady, zabíjet nechce, což se samozřejmě velení KLEZu vůbec nehodí. Kvůli brzkému zmrtvýchvstání je taky slabší než ostatní a výcvik je pro něj o to těžší. Pro resety i lidi je taková raritka – stejně jako Wren, jen z druhého konce. Nepřizpůsobuje se snadno a slevit ze svých hodnot v rámci přežití odmítá.

 Hrdinové jsou v podstatě zombíci, ale takové zombíky jsem zatím nikde neviděla. Mají rychlost a sílu, dobré hojení – což se hodí – a zároveň zůstávají lidmi se vším všudy. Včetně potřeb jako jsou jídlo, spánek, sex… Tím, že je série starší, nestačila ji drcnout móda víl a supersexy nasvalených a krutě zasmušilých borců. Hlavní hrdina tak působí prostě jako sedmnáctiletý kluk, kterým má v příběhu být. Až na to, že je po smrti. Na venek drsňák a uvnitř citlivá bytost je tady spíš Wren. Autorka to ovšem nepojala takovým způsobem, jak je v současnosti zvykem – hrdinka prostě není dokonalá a silná superžena, která sama vybojuje všechny bitvy. Není sarkastická, není drzá. Nemá na všechno odpověď a někdy raději mlčí a počká si, jak se věci vyvinou.

 

Romantická linka mezi hlavními hrdiny je taková rozpačitá a něžná, jak to u prvních lásek bývá. Hlavní hrdinové mi v tomto sedli, i když by se nemuseli pořád olíbávat, ale je to YA, tak co taky čekat. V tomto věku se prostě láska projevuje takto. Není tu žádný milostný trojúhelník. Autorka se vyhnula i detailním sexuálním scénám. Myslím, že tu byla snad jen jedna a ještě dost decentní. To je výhoda starších sérií, tam to nebylo zvykem a musím říct, že mi to i dost vyhovovalo, protože ne každá muchlačka je v knihách dobře popsaná. První díl mě bavil o něco víc, protože do druhého už se dostalo víc romantiky, než mi pro tento konkrétní příběh vyhovovalo.

Že se budou rozvíjet romantické city, jsem sice tak nějak očekávala, ale na malý okamžik v začátku čtení mě přeci jen zachvátily pochybnosti o tomto směřování příběhu. Reseti jsou lidmi chápáni jako bezcitní a autorka to několikrát ukázala i na chování vyšších čísel. Nicméně od začátku byly náznaky, že to tak nebude a to nejen u nízkých čísel. Když Wren cítila stud za vlastní tělo a kamarádství ke spolubydle na cele, cítila strach, který potlačovala, mohla tedy logicky cítit i všechno ostatní. Svoje pocity prostě potlačovala, aby se nezbláznila z toho, co je nucená dělat. Líbilo se mi i to, jak autorka zdůraznila, že Wren chytat zločince baví. Užívala si svou sílu a rychlost. Toto jsou podle mě věci, které by bezcitným zabijákům byly úplně jedno.

Pohled na zombíky je tady super vymyšlený a dost originální, bavilo mě to, líbila se mi myšlenka počtu minut od úmrtí a spojení se sílou, rychlostí hojení a emocemi. Docela mrazivé byli scény, kdy šli reseti do boje a schytávali zranění. Z výcviku byli naučení si toho nevšímat. Bolest však cítili a hojili se doslova za pochodu při dalším boji. Jediné, vůči čemu byli tedy opravdu bezcitní, byla vlastní bolest a zranění. Mě by trefilo, kdybych si měla sama vracet otevřenou zlomeninu nebo rýpat kulku z rány, aby se mi tam nevhojila. Samozřejmě mělo jejich hojení a nezranitelnost svá omezení, což je jedině dobře.

 

Dovedla bych si představit i tento nápad více rozpracovaný jako dospělou fantasku, takto to nebylo sice žádné epické dílo, i když potenciál tam rozhodně byl, bylo to ale neskutečně čtivé. Navíc mi série naprosto zapadla do mého úmyslu pustit se do starších YA sérií, které ještě… řekněme nepodlehly všem moderním trendům. Proti moderním trendům v zásadě nic nenamítám, ale jsou témata, od kterých chci někdy držet trochu odstupu. Což neznamená, že by kniha neřešila nic důležitého, to ne, ale spíš všechno včleňuje nějak bez zbytečného humbuku a zveličování. Autorka nemá potřebu svým postavám nakládat rány osudu, aby byly zajímavé. Jejich těžkosti s sebou příběh prostě přirozeně nese. Není tam nic navíc jen proto, aby se náááhodou něco nevynechalo.

Příběh resetů je rozhodně jedním z těch, kde se sešel dobrý a originální nápad s dobrým, i když skromnějším, zpracováním. Sérii můžu s klidem doporučit. Je příjemná, čtivá a napínavá. Všechno tak akorát.

O knize:

Autor: Amy Tintera

Série: Reset (1. díl Reset, 2. díl Rebel)

Překlad: Jana Hejná

Vydal: Egmont ČR

Rok vydání: 2013, 2015

Počet stran: 384, 360

Spisovatel

 

Kniha mě zlákala hned na několik věcí. Jednak je to první erotický román, který se rozhodla vydat Epocha – to je pro mě skoro jako účastnit se osobně přistání na měsíci :) Připravují vydání na letošní podzim (27.9.), takže se můžete těšit.  Druhým důvodem byly postavy – slavný spisovatel a žena, která píše svůj první román. Z pochopitelných důvodů mi to bylo blízké. Příběhy na toto téma čtu ráda.

 

Anotace:

Hana píše a překládá texty. Ve svém volnu pracuje na vlastním rukopise, protože jako každý třetí člověk na zeměkouli i ona se chce stát spisovatelkou. A jako mnoho dalších žen na světě prahne po muži snů a po všem, o co ji první manžel, hafefobik s chorobným strachem z doteků, připravil. Ovládaná a poblázněná svou vulvou narazí na svého oblíbeného spisovatele, ovládaného a poblázněného rozdrceným egem. Když požádá Hanu o zhodnocení svého nového rukopisu, na oplátku začne číst nejen její text, ale i ji samotnou. Seznámí ji se světem, v němž se pohybuje, a otevře jí dveře k jejímu snu.

…

Ještě než se začtete do mého hodnocení, ráda bych řekla, že to, co mně nesedlo, může zrovna vám připadat dobré. To se stává :) Konec konců názory, které jsem na knihu zatím četla, jsou opačné, než je ten můj.

Celý článek bych začala asi takto: Nejsem náročný čtenář, ale… U určitých žánrů prostě určité věci očekávám a zrovna to, co jsem čekala, jsem tady bohužel nedostala. A byly to věci, které mi pro žánr erotický román připadají dost zásadní.

Ale od začátku!

 

Jak jsem se už svěřila, měla jsem zájem knihu číst hlavně kvůli postavám, které mi připadaly blízké – začínající autorka a zkušený spisovatel. Od pohledu se mi zdálo, že společný zájem je sblíží (navzájem a i se mnou) a – proč to nepřiznat – pro Hanu by taková známost rozhodně užitečná byla, i kdyby nešlo vůbec o sex.

Hana je totiž tou začínající spisovatelkou, která úplnou náhodou narazí na svého oblíbeného spisovatele Adama Ezru v kavárně. Setkání se zdá být od začátku katastrofa :) Hana je totiž mimořádná smolařka a tak trochu nešika. Pokud je aspoň malá šance, že způsobí nějaký trapas, stoprocentně ho způsobí. Adam naštěstí je docela v pohodě a umí se nad věci povznést. Na rovinu říkám, že tuto vlastnost bude ve vztahu s Hanou potřebovat docela dost :) Krom společného zájmu, kterým je psaní, mají oba společné ještě něco. Oběma se rozpadl nebo rozpadá vztah a z toho plynou problémy, které musí oba řešit.

Adam potřeboval na chvíli utéct z Prahy, kde žije a tvoří.  Sype se na něj nejen konec vztahu s manželkou, ale i jeho zdravotní stav. Manželka ho opustila kvůli ženě, což mu pošramotilo sebevědomí. Když narazil na Hanu, která ho přitahuje, napadne ho, že by mohla být celkem příjemnou náplastí na rány a opětovné pozvednutí skomírajícího sebevědomí. Hana to má jinak. Manžela opustila ona a z důvodů více než pochopitelných. Po letech vztahu s člověkem, který nesnesl jakýkoli fyzický dotek, je dost zoufalá. Adam ji jako muž hodně přitahuje a Hana nevidí důvod, proč by zanedbanou fyzickou stránku nedohnala právě s ním.

Oba v tom, co mezi nimi je nejdřív nevidí nic jako stálý vztah. Prostě spolu píšou a spí. Jenže jak to vypadá, láska si nakonec umí najít cestu a z něčeho, co začalo jako čistě sexuální záležitost, klidně může být něco víc.

Takto bych tedy shrnula, o čem kniha je. A teď k tomu, co se mi líbilo a bohužel i k tomu, co úplně nesedlo.

 

Autorka se chopila v současnosti dost populárního tématu spisovatelů, začínajících autorů a vůbec literárního prostředí. Bohužel mi to tu nesedlo úplně ve všech věcech. Moc se mi líbilo, jak spolu začínající autor a ostřílený profesionál spolupracovali – to byly chvíle, kdy jsem mezi postavami cítila největší souznění. Líbilo se mi, že četli vzájemně svou práci, i když mě zarazilo, že Hana provedla Adamovi v práci nějaké úpravy, aniž by je s ním probrala. Jako fakt? No, snad se jednalo jen o překlepy nebo chyby a ne o něco podstatnějšího. Rozhovory mezi postavami o psaní se mi líbily o něco méně. Působily spíš jako výňatek z učebnice nebo nějaká instruktáž z placeného kurzu. Chápu, že Adam předával Haně svoje zkušenosti a postřehy, ale zpracování tohoto předávání nebylo zrovna šťastné. Podotýkám, že lidem-čtenářům, kteří o tom nic nevědí, bude možná všechno připadat v pohodě.

Další věc, která se mi líbila, je skutečnost, že Hana neřeší pouze zanedbanou sexualitu, ale potýká se i s Adamovými zdravotními problémy a především s jeho slávou. Fanynky do toho jdou občas dost ostře. Bulvární novináři ji vnímají jako senzaci a nepříjemně se vtírají do soukromí. Co dokážou davy na sociálních sítích, kde je všechno anonymní a každý si dovolí kde co, víme všichni. Podle mě se zrovna toto podařilo zachytit dost dobře.

V jednu chvíli mi děj začal malinko připomínat Pretty Woman – bohatý chlap kupuje své milence hadry, vodí ji do společnosti… Na české prostředí sice nepravděpodobné, že by byl autor skutečně tak bohatý a pronásledovaný fanoušky, ale zrovna toto mi v knize problém nedělalo vůbec. Byla docela hezká představa, že i autor může svými knihami uživit sebe a ještě se tím tak trochu předvádět před milenkou. Konec konců Adam potřebuje opravit pocuchané ego, tak proč ne s holkou, která ho přitahuje a na kterou chce udělat dojem? A šel na to vlastně způsobem, který bych u bohatého člověka, který není lakomý, očekávala. Prostě dělal všechno, co si myslel, že ona ocení. Až tedy na jednu věc, o které se měl s Hanou poradit dopředu… Ale nebudu prozrazovat :)

Příběh se nevyhýbá ani milostným trapasům (a s Hanou ani jiným). To je podle mě dost fajn a celé konání postav dost zlidšťuje. Nevybavuji si, že by v těch pár erotických románech, které jsem četla, pamatovali autoři na to, že ne všechno je při sexu dokonalé. Otázka je, jestli čtenáři(ky) chtějí při čtení erotického románu scény, které jsou skutečné nebo dají přednost spíš těm dokonalým, které lahodí představivosti. Bohužel na můj vkus byly Haniny trapasy (a nejen ty sexuální) poněkud přehnané. V tomto případě by méně znamenalo více, alespoň co se těch sexuálně-netradičních a poněkud trapných záležitostí týkalo. Ne úplně ideálně zobrazenému sexu to ještě ubíralo na přitažlivosti.

A jsme tedy u těch věcí, co se mi nelíbily.

Prvním a velkým problémem pro mě byly postavy, s nimiž jsem se nedokázala sžít tak, jak bych potřebovala. Nemůžu říct, že by byly vyloženě nesympatické, ale rozhodně mi vadily v dost věcech a s jejich povahami a chováním jsem se necítila úplně dobře. Kupodivu potíže začaly až ve chvíli, kdy spolu začali spát. Do té doby jsem byla vůči nim více otevřená a pořád jsem čekala, jak se ukážou. S Adamem jsem se ještě tak nějak postupně smířila, i když přitažlivým hrdinou erotické knihy se pro mě nestal nikdy. Nejde o to, že není svalnatý a vysportovaný borec nebo takový ten šablonovitý badboy. To je spíš dobře. Prostě jsem se do něj „nezamilovala“. Jako kamarád by byl docela v pohodě, jenže tohle je (nebo má být) erotická kniha a v tom případě fakt nepotřebuju hlavní postavu jako „kamaráda“. Ovšem s Hanou mi to nesedlo ani kamarádsky. Vlastně ani nevím proč, protože celkově to špatná postava nebyla. V mnoha ohledech byla silnou ženou, která věděla, co chce, a byla odhodlaná poprat se sama za sebe. Byla šikovná a schopná, rozhodně ne zlatokopka a mrcha, která se nalepila na Adama, aby ho využila. Opravdu tedy úplně nechápu, proč mi nesedla. Vím ale, kdy jsem se na ni naštvala poprvé – když dost podrobně probrala velmi soukromé záležitosti své nejlepší kámošky s chlapem, se kterým chtěla chrápat. V té době to pro ni byl naprosto cizí člověk, krom toho, že četla jeho knihy. Celkově mi vadila její nemotornost a trapasy. Sice byly na jednu stranu i vtipné, ale na jednu postavu a knihu to bylo trochu hodně. Na jednu stranu byla představená jako schopná, inteligentní žena, která napsala perfektní prvotinu a na druhou stranu byla taková ťunťa, které se pořád dějí nějaké trapasy a nehody.

Samy o sobě by postavy nebyly zase tak špatné a nejspíš bych je tak nějak požvýkala, protože jejich příběh jako takový vůbec špatný nebyl. Jenže byl tu hlavní problém, který jsem s nimi měla. Vášeň začala moc brzo, ještě před tím než se vybudovala chemie.

Tedy lépe - necítila jsem zatím vůbec chemii mezi postavami a najednou došlo na sex. I proto, jsem s postavami v intimní části knihy nesepla. Prostě mi neseděly k sobě a tím pádem ani každá zvlášť. Zdálo se mi, že byly do sexu natlačené, aniž by „chtěly“, protože jde přeci o erotický román. Kdyby byly postavy přátelé, tak bych jim to věřila, ale vášeň a touhu nebo aspoň základní přitažlivost ani náhodou. Záblesky tam byly, ale spíš v pár větách než v celkovém dojmu. Dokázala bych knize odpustit všechno, ale chemii a citelnou přitažlivost mezi postavami v erotickém románu prostě vyžaduji. Pokud to nejiskří, je to špatně, protože v ten moment jsou pro mě erotické scény neuvěřitelné a navíc. Netrvám na sáhodlouhých popisech sexu na divných místech, střídání různých praktik a neobvyklých orgasmech. Ale zatraceně potřebuju, aby mi erotické napětí kroutilo průdušnicí. Protože v takovém okamžiku pak je erotická scéna třešničkou na dortu, i když třeba není úplně dobře napsaná nebo je v ní praktika, kterou bych normálně za vzrušující nepovažovala. Pokud přitažlivost mezi postavami necítím, jsou pro mě erotické scény prostě liché. Bohužel tady na mě některé erotické scény působili občas spíš odpudivě – právě vinou nulové atmosféry a někdy i sexuálních trapasů a nehod.

 

Kniha je psaná dost čtivě a čte se dobře, to nelze popřít. Příběh je zajímavý – od začátku, kdy představí problémy a osudy postav, dokonce slibný - a jako čtenář jsem se dočkala překvapivých zvratů, zejména v poslední třetině. Zaujala mě hodně linka Haniny nejlepší kamarádky, která má před porodem nechtěného dítěte. Byla jsem dost zvědavá, jak toto dopadne a jak se s tím popasuje. Líbil se mi konec. Tady jsem konečně aspoň trochu přijala Hanu a její přístup k situaci, která nastala, na mě udělal opravdu velký dojem. Bez té erotiky by to byla taková průměrná vztahovka, která by se mi i líbila. Autorka si vybrala zajímavá témata a osudy postav a kdyby se zaměřila na toto, nejspíš by mi příběh sedl lépe.

Není to nicméně kniha, ke které bych se měla chuť vracet. Na to mě postavy a jejich vzájemný vztah oslovily příliš málo. Pokud bych ji brala prostě jako společenský román, hodnotila bych ji jako: nenadchne, ale neurazí. Jako erotický román na mě bohužel nefungovala. Nejsem si úplně jistá, zda bych si ji koupila. Spíš asi ne. Nebo jinak: V případě nákupu bych byla po přečtení asi mrzutá, že jsem ji koupila. Nemám úplně odvahu knihu doporučit milovníkům erotických románů. Opravdu neumím odhadnout, jestli jim sedne nebo ne.

 

Za možnost si knihu přečíst dlouho před vydáním moc děkuji nakladatelství Epocha.

Knihu si můžete prohlédnout zde.

 Moc děkuji také za příležitost zapojit se do týmu #epochalnibeletrie

Pozn.: Ke dni vydání článku je titul v předprodeji. Kniha vychází 27. Září 2023

 

O knize:

Autor: Lucie Salová

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023 (vychází  27.9.)

Počet stran: 288

Podivuhodný život Augusta Marche

 

Knihu jsem se rozhodla číst na základě ukázky. Ta mi připadala tak šílená a zároveň slibná, že jsem chtěla znát i zbytek příběhu. Rozhodně musím potvrdit, že kniha byla neobvyklá a styl autorova psaní má sílu pohladit po duši. Jak už to ale u neobvyklých knih bývá, neocení ji úplně každý. Což je naprosto v pořádku :)

 

Anotace:

Brilantní, jako břitva ostrý debut Aarona Jacksona – který nepochybně ocení čtenáři knih Podivuhodný případ Benjamina Buttona či Svět podle Garpa – přináší klasický příběh naivního chlapce, který hledá vlastní cestu, a připomíná, že na každého někde čeká láska.
August March je bez nadsázky divadelní dítě. Narodil se totiž v šatně divadla na Broadwayi o přestávce, chvíli poté, co jeho matka uzavřela první dějství strhujícím monologem. Fakt, že chlapec přežil dětská léta, lze považovat za dílo štěstěny, neboť stařena, jež se ho ujala, nebyla právě matka roku. Živil se tím, co v divadle našel, jeho učiteli byli Wilde, Shakespeare, Ibsen a Shaw, Richarda II. uměl zpaměti dřív, než se naučil abecedu… A nikdy nenavštívil svět tam venku.
Každé představení ale jednou skončí. Divadlo zaniká a dosud nevinný a skutečným světem nepolíbený August se ocitá na ulicích poválečného New Yorku. V neznámém labyrintu se musí protloukat na vlastní pěst, až jej dramatický talent vystřelí na dráhu zločinu. Zatímco se snaží přežít, ztrácí svou dřívější naivitu. O místo na slunci se rve s drzostí spratka ze soukromé školy, duchapřítomně a duchaplně uniká i z nejabsurdnějších situací, neopouští ho ironický humor a vtip. Léta běží a dospělý August prožívá vzlety i neodvratné pády. Pořád ovšem touží poznat lásku a někam patřit.
Takřka dickensovský příběh o sirotkovi, který hledá své místo v životě, uchvátí mnohovrstevnatým jazykem plným vtipu i dějem, který překypuje absurdními situacemi a zvraty. Okouzlující debut Aarona Jacksona nabízí humor i vřelost bez zbytečného sentimentu.

 

…

 

Kniha je úplně jiná, než všechny, které jsem za poslední dobu četla. V tom mi naplnila očekávání více než dostatečně. Příběh odloženého dítěte, který se začal psát v divadle a pokračoval na ulicích New Yorku, byl překvapivě osvěžující a milé čtení.

Musím se přiznat k tomu, že nejdřív jsem si nebyla jistá, jestli nešlo o krok špatným čtenářským směrem. Vyprávění o Augustově velmi raném dětství v divadle mě totiž zase tak neuchvátilo. Možná jsem právě od této části měla kvůli ukázce vyšší očekávání a tak se mi zdál autorův styl vypravování z počátku hodně stručný. Augustův svět byl omezený jen na divadlo samotné, které nebylo nijak zvlášť detailně popsané a August sám jako malé dítě mě moc nebavil. Teď v celkovém kontextu příběhu je mi jasné, že autor to pojal tak, jak bylo nutné. August musel rychle vyrůst z dítěte v chlapce, protože to podstatné ve vyprávění leží ve chvíli, kdy se ocitl sám a musel se protloukat sám za sebe. Jeho praštěný vstup do života byl jen něco, co mu nastavilo startovní čáru k dalším věcem a mně, jako čtenáři umožnilo lépe pochopit jeho povahu a to, kým se stal.

Pokud si odmyslím právě ty úplně šílené a absurdní okolnosti Augustova narození a začátek jeho života jako „divadelního mimina“ a později ducha, je příběh jeho života nakonec něco, co se úplně klidně mohlo stát. Možná proto mě druhá polovina knihy, v níž byl August nucen opustit svůj divadelní život, bavila podstatně víc než začátek. Z dítěte, které dosud znalo jen nereálný život reprezentovaný divadelními hrami a setkáním s herci, kteří v prostředí divadla žili už více svými rolemi než skutečným životem, je najednou chlapec, který tvrdě narazí na realitu života, na niž není vůbec připravený. Ocitne se na ulici a musí se postarat sám o sebe, aby v ulicích velkoměsta přežil. Pro systém neexistuje, ani systém nezná. Neskončí tedy v sirotčinci, jak by se nabízelo, ale dá se na dráhu drobného zlodějíčka.

 

Autorův styl psaní je vážně skvělý. Sedlo mu pompéznější divadelní prostředí i šupáctví života newyorkské zločinecké spodiny. Autor (potažmo překladatelka) má vážně skvělý cit pro jazyk a umí si pohrát se střety těchto dvou odlišných kultur. Ve chvílích, kdy August na ulici promluví jako na divadle nebo šokuje svého hereckého přítele pouliční mluvou a chováním, vzniká dost situací, které jsou přinejmenším úsměvné. Neříkám, že jsem se smála nahlas, ale rozhodně to pobaví.

Obě tyto úplně odlišné Augustovy existence spojovala skvělá ironie a odhodlání s nadhledem, se kterým nechal autor svou postavu přijímat všechno, co se jí přihodilo. August byl neuvěřitelně přizpůsobivou postavou. A to být musel, protože si prošel dost různorodým životem. Od chvil, kdy se dostal jako dítě na ulici až po okamžik, kdy byl na konci dospělým mužem, mě kniha bavila a čtení jsem si užívala. Bavilo mě, že naprosto nešlo odhadnout, kam se příběh bude ubírat dál. Zvraty ve vyprávění a v životě postavy byly skutečně nečekané a u knihy mě drželo už jen to, že jsem byla zvědavá, do jakého nového prostředí autor svou postavu postrčí a jak se s tím August popasuje. A že jeho přizpůsobování přineslo dost zábavných situací je úplně jasné. Parádní byly třeba reakce normálně vychovaných lidí na Augustovu jinakost a svéráznost. A August se pochopitelně setkává s velkým množstvím ostatních postav. Sám si také uvědomuje, že je jiný a že tak úplně nezapadá.

Příběh je v tomto ohledu docela smutný, protože August je většinu života dost osamělý a nedá se říct, že by měl jednoduchý a po citové stránce naplněný život. Autor ale všechno popisuje tak lehce, s nadhledem a decentní ironií, že mě smutnit ani nenapadlo a spíš jsem byla zvědavá, jak to s Augustem dopadne. On sám svou osamělost vnímal, ale nenechal se jí zlomit a přijal svůj život tak, jak přicházel. Jeho potřeba někoho najít a patřit k někomu však byla pod povrchem příběhu pořád patrná. Autor mu však všechno tohle neupírá. Nakonec má August přátele, má rodinu a ani jiné city a vazby se mu nevyhnou. S nálezem vztahů a citů však přicházejí i ztráty a autor na Augustově případě ukazuje, že pokud jste na všechno sami a nemáte nikoho, kdo by vám v těžkých chvílích pomohl, je vyrovnání se ztrátou dost těžkou věcí.

Příběh není nijak natahovaný. Autor to bere spíš stručně a omáčku vynechává. Myslím, že to je dobře, protože nudit jsem se u čtení opravdu nestihla. Kniha je docela zvláštní a je potřeba to tak brát a nezamýšlet se nad absurditou některých situací. Jasně, jsou věci, které by tak být nemohly ve skutečném životě. V příběhu nicméně dobře fungují.

 

Nemyslím si ale, že je to kniha úplně pro každého. U čtení je totiž nutné nic v knize nehledat, příběh přijmout tak, jak přichází a nechat se do něj vtáhnout. Potom odhalí svoje kouzlo sám. V dnešní době, kdy hodně čtenářů očekává, že získá jasně a zřetelně předané poselství nebo přidanou hodnotu tak může tento typ čtenářů zklamat. Pokud ale patříte mezi lidi, co se chtějí nechat okouzlit autorovým vyprávěním a Augustovou svérázností, zklamaní nebudete.

Musím říct, že rozhodně oceňuji snahu nakladatele vydat knihu, která nesplývá se současným proudem, ale vede příběh vlastní cestou. Ano, podobná kniha něco od čtenáře požaduje, ale na oplátku vrátí mnohem víc. Není to „kniha do tramvaje“, i když text plyne hladce a je hodně přístupný. Také to však není kniha, kterou po přečtení snadno pustíte z hlavy a nic ve vás nenechá. August March probouzí emoce, i když odlehčenou formou a s ironií.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh Augusta Marche se můžete podívat zde.

 

O knize:

Autor: Aaron Jackson

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 256

Knihomolové

 

Od autorky si přečtu všechno, co u nás vyjde. To je jasná věc, protože její styl psaní mi sedí a žádná kniha od ní mě zatím nezklamala. Knihomolové však měli pro mě ještě lákadlo navíc. Hrdinové se totiž oba pohybují v knižním světě. Jo, já vím, je to teď populární téma a píše o tom hodně lidí. Dalo by se říct, že už bych tématu měla být namlsaná dost. Jenže tohle napsala moje oblíbená autorka :)

 

Anotace:

Nora Stephensová je úspěšná a drsná (mladá a krásná) literární agentka, která žije prací a miluje svůj život v New Yorku. Nejspíš kvůli tomu se jí nedaří ve vztazích. Jediný důležitý člověk Nořina života je její sestra-dvojče Libby a její rodina. Nikoho jiného nemá. Když na pracovním obědě potká pohledného (a protivného) redaktora Charlieho Lastru, jejich osobnosti o sebe okamžitě křísnou. Jenže – Charlie sice má na všechno vtipnou, chytrou odpověď, ale je namyšlený, neustále nabručený a evidentně ji nesnáší. Navíc odmítl vydat rukopis Nořiny nejlepší autorky. 
Jaké je Nořino překvapení, když o dva roky později na Charlieho narazí v zapadlém městečku v Severní Karolíně, kde se odehrává děj onoho odmítnutého rukopisu, z něhož se nakonec vyklubal bestseller. Nora tu je na měsíc na chatě se svou těhotnou sestrou – jedním z cílů jejich letního pobytu (aspoň pro Libby) je dát Nořin život do pořádku, najít jí konečně pořádného chlapa, utužit sesterský vztah a možná i odhalit veledůležitou novinku.
Jenže jak má Nora někoho najít, když tu neustále naráží na Charlieho, s kterým sdílí vášeň ke knihám, k New Yorku a zjevně i k mnoha dalším věcem… Když jejich hovory srší ostrovtipem a jejich setkání jiskří jen jen vzplanout. Že by Charlie přece jen nebyl pouze vedlejší postavou v jejím příběhu?

 

…

Anotace je v tomto případě naprosto povedená. Dostala jsem všechno, co jsem díky ní očekávala. A překvapivě ještě dost navíc. Knihomolové rozhodně nejsou typickým romantickým příběhem. To jsem pochopila už po přečtení prvních stránek.

Hlavní hrdinka Nora v první kapitole charakterizuje sama sebe jako „tu zápornou hrdinku romantických příběhů“. Takovou tu první přítelkyni, kariéristku, elegantně oblečenou a chladnou, kterou muž – hlavní hrdina – vždycky opustí kvůli dokonalé dívce a štěstím naplněnému životu někde na venkově. Nora je z těch, které ostrouhají a čtenáři jim kopačky vždycky přejí. Protože přeci taková chladná a romantice nepodléhající osoba si nezaslouží láskyplný konec a šťastný vztah. No musím se přiznat, že jsem také mezi těmihle škodolibci a odkopnutým příšerným partnerkám říkám hydry. Po přečtení Knihomolů už nebudu :) Protože se ukázalo, že i hydra má svůj vlastní příběh a když se do něj pořádně ponoříte, zjistíte, že její předchozí odsouzení nebylo tak úplně fér.

Tenhle úvod mě neskutečně pobavil už jen proto, že Nora o situaci informuje s nadhledem a humorem. Což postavilo tuhle teorii o klišé romantických příběhů na hlavu. Vážně si spíš prakticky než romanticky založená žena, pro niž je práce důležitá, nezaslouží milujícího muže a krásný vztah?

Druhá hlavní postava, redaktor Charlie zastupuje další oblíbené klišé. Tentokrát je to zamračený, odtažitý muž, s nímž se hrdinka okamžitě dostane do konfliktu. Jenže i on nakonec ukáže, že první dojmy nejsou často ty správné. Na to už jsem z knih zvyklá víc. Je to vlastně úplně běžný obrat.

Oba pak s překvapením zjistí, že to největší a asi nejoblíbenější klišé romantických příběhů – tedy od nenávisti k lásce – může docela dost dobře fungovat i na postavy, které jsou v příbězích jiných autorů ty odkopnuté. A já za tento nápad autorce tleskám! Líbilo se mi, jak si dělala srandu ze zavedených knižních klišé, aniž by je nějak urážela nebo shazovala. Prostě to funguje a my to dobře víme :) Autorka to taky ví a díky tomuhle přístupu mohla klišé pěkně neotřelým způsobem použít. Bylo to odlehčené a humorné a díky tomu mě kniha bavila doslova od prvních řádků.

 

Nebudeme si nalhávat, že nebude šťastný konec a hlavní pár neskončí spolu. To bývá nalinkované běžně a je i tady. Ostatně v podobně odlehčených romantických knihách to snad ani nijak udělat nejde a stejně to všichni tak chceme.  Musím však potvrdit, že autorce se povedla naprosto dokonalá chemie mezi párem, jejich vzájemné interakce byly dospělé a inteligentní, opravdu se chovali na svůj věk a klasický „párový rozkol“ který v romantických knihách vždycky ke konci je, u nich nebyl žádné trapné vymlouvání, ale skutečně dospěle a rozumem zvážené důvody a nikoli náhlý emocionální výbuch. Kvůli tomu jsem dokonce na chvíli zapochybovala, jestli ten svůj očekávaný šťastný konec opravdu dostanu. Rozhovory mezi nimi byly vtipné a líbila se mi i jejich vzájemná spolupráce na knize Nořiny klientky. Bylo na nich poznat, že se vzájemně opravdu přitahují. Nejen ve fyzickém smyslu, ale i osobnostně. Autorka takové vztahy napsat umí a umí to čtenáři předat. Jinak bych ji ani nečetla, protože nesnáším, když to mezi postavami romantických knih nejiskří nebo k sobě nepasují. Tady je to přesně tak, jak to má být a mohla jsem si to náležitě užít a do postavy Nory se hezky vcítit.

Odkazy na knižní svět a redaktorskou práci samozřejmě v příběhu nechybí, ale autorka to s tímhle nijak výrazně nepřeháněla, nezabíhala do zbytečných a nepodstatných detailů, které by z příběhu udělaly redaktorskou učebnici a čtenáře spíš rušily. Práci obou hrdinů včlenila do jejich životů přirozeně. Bylo poznat, že ji oba milují a jejích souznění v tomto bodě bylo perfektní.

Velmi oceňuji skutečnost, že autorka nepoužila obvyklý klišovitý epilog plný duhy a jednorožců, kdy mají vždy autoři v romantických knihách potřebu vylíčit romantickou žádost o ruku, šťastný manželský život a kupu děcek. Vážně se mi líbí, že si někdo všiml toho, že lidé mohou mít různé priority a představy o šťastném konci. Navíc zrovna k dvojici z příběhu by klasický konec byl jako pěst na oko. Autorka jim dala konec, který si zaslouží a zároveň nepřekroutí jejich povahy a postoje. Navíc je i dostatečně romantický. Skvělé!

Dosti k romantice!

Stejně dobře, jako vztah milenecký, se autorce povedlo zpracovat i vztah mezi sestrami. Nutno říct, že holky nedostaly do života úplně šťastně rozdanou kartu. Maminka jim zemřela poměrně brzo. Nora byla sotva čerstvě dospělá, v podstatě na začátku životní cesty v prvním zaměstnání. Najednou, ze dne na den, se musela vyrovnat nejen se smrtí mámy, ale také s tím, že se musí postarat o neplnoletou sestru ve městě, které není na život úplně nejlevnější. Nora naštěstí není příliš emocionální povaha, prostě přijme to, že své sny musí v tuto chvíli vzdát a dělá to, co musí, aby se sestrou přežily. Nebylo divu, že Nora je v současnosti perfekcionistka, workoholička a velmi zodpovědná žena.

Musela jsem obdivovat její odhodlání a nasazení. Nora v podstatě obětovala sebe pro svou sestru (a svůj osobní život pro své klienty), aniž by jí (jim) to v nejmenším předhazovala. Na druhou stranu získala kvůli tomu tendenci zasahovat do věcí své sestry až trochu moc i ve chvíli, kdy ta už byla dospělá a měla vlastní život a rodinu. Bylo mi jasné, že autorka postaví před svou postavu velký úkol – nastavit vztah se sestrou novým způsobem tak, aby za ni vše neřešila a neřídila a přijmout, že nemusí vždycky všechno spravit a vyřešit za jiné. Protože sestry mají mezi sebou hezký vztah a Libby nebyla prezentovaná jako nějaká pijavice, která by Noru schválně využívala, byla jsem zvědavá, jak si to vyřeší a jestli se povede vztahy udržet v pořádku. Na začátku příběhu totiž bylo patrné, že všechno v pořádku úplně není a Libby má nějaký problém.

 

Knížka nabízí krásný letní dovolenkový únik do kalifornského zapadákova, kde čas plyne poklidným snivým tempem. Ne tak příběh. Ten měl vypravěčské tempo zvolené tak akorát, aby se skvěle četl a příjemně plynul a zároveň bylo patrné, že Nora oproti životu v New Yorku výrazně zpomalila a rozdíly městského a venkovského života jsou pro ni zdrojem rozčarování i okouzlení zároveň. Autorka si s atmosférou krásně pohrála a svou „zápornou romantickou postavu“, typickou městskou holku a vášnivou newyorčanku přesadila do venkovského prostředí, kde mají letní lásky krásnou příležitost. Takže přeci jen Noru nějaké to letní klišé potká :) Protože má najednou čas více se soustředit na sebe, musí se postavit čelem vlastnímu životu a zjistit, co vlastně od něj očekává a co by chtěla. Tentokrát ne pro jiné, ale pro sebe.

 

Vážně nemám nic, co bych příběhu vytkla. Vím už, co od autorky čekat a touto knihou jedině moje očekávání předčila. Dostala jsem všechno, co od romantického příběhu chci a díky zajímavým postavám ještě o trochu navíc.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Letní knihomilskou romanci seženete zde.

 

O knize:

Autor: Emily Henryová

Překlad: Tereza Libichová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 384

 

Další knihy autorky na bloGu:

Letní sázka

Alex. Léto a já