22. 5. 2022

Laskavý jed

 




Poctivě se snažím vzpomenout si, co mě tuhle knihu přimělo koupit. A nejde to, už prostě nevím :) Každopádně jsem ráda, že jsem to udělala. V podobných neplánovaných nákupech mívám obvykle štěstí a to se mě drželo i teď. Bylo to příjemné překvapení.


Anotace:


První díl napínavé fantasy série ve stylu knih Holly Blackové

Zahru sní o tom, že opustí rodnou Ateru a zažije dobrodružství, která zná jen z příběhů. Je však pouhá Zaříkávačka, takže její místo je ve stájích, kde pečuje o koně a dobytek. Vše se změní, když vládce země vyhlásí smrtící závod přes poušť, ve kterém se jeho tři potomci mají utkat o následnictví. Zahru se shodou nešťastných okolností stane tou, které budou všichni usilovat o život. Dokáže objevit záblesk naděje i v této bezvýchodné situaci?



V říši v níž je běžná magie a každý člověk vládne nějakou její částí, má hlavní hrdinka Zahru docela smůlu. Její schopnost je sice zajímavá a užitečná, ale nikoli tak ohromující nebo nebezpečná, aby si jí ostatní vážili. Není tedy překvapení, že na slavnost do paláce, která se má konat, pozvánku nedostane. Na slavnosti si totiž mají dědicové trůnu vybrat mezi pozvanými mocné mágy, kteří jim pomohou vyhrát závod o trůn.

Potíž je v tom, že Zahru hrozně moc touží spatřit palác se vším jeho leskem a nádherou a tak se, za pomocí své kamarádky a malé lsti se záměnou jmen, na oslavu vplíží. Její plánovaně nenápadný příjezd jí však nevyjde a nečekaně se stane nejen centrem pozornosti, ale přímo hlavní cenou závodu. Ona totiž bude tou, která na konci závodu zemře rukou vítězného dědice, aby si potvrdil svou výhru a získal novou magii.

 

Díky tomu, že o společnost Zahru v průběhu závodu stáli z pochopitelných důvodů všichni dědicové, měla jsem možnost dobře je poznat. Laskavého prince, krutého prince i potřeštěnou princeznu. A pochopitelně i samotnou Zahru a další pomocníky, které dědicové na cestu vzali s sebou. Protože se příběh odehrával převážně v průběhu závodu, ostatní vedlejší postavy jsem minula spíš okrajově, ale nevadilo to. Jakákoli další už by byla pro tuto knihu moc. Takto se autorka mohla věnovat těm důležitým.

Zahru je neskutečně pozitivní postava, která neklesá na mysli a věří, že se jí podaří v dědicích objevit nějakou stopu lidskosti a soucitu, která by je přiměla na konci závodu nezvednout obětní nůž nad jejím krkem. Není mocná ani silná, ale je zdatná manipulátorka a laskavostí a vemlouváním má slušný potenciál dosáhnout svého u všech tří dědiců a značně je cestou nahlodá. To se mi strašně líbilo, že autorka zvolila jiný druh síly pro svou postavu.

Nejstarší dědic, princ Kasta, byl divoký a nevyzpytatelný. Na první pohled se jevil jako tvrdý, nelítostný člověk, který jde za tím, co chce, i když není zdaleka jisté, že roli vladaře zvládne už vzhledem ke své výbušné povaze. Trpí také ukrutnou paranoiou vůči svému bratru Jetovi. Je přesvědčený, že mu schválně hází klacky pod nohy a očerňuje jej u otce, aby získal výhody a zdědil trůn.

Jet sám o vládnutí nestojí ani trochu. Celou dobu byl tak hodný, až mě to chvílemi štvalo. Občas působil trochu jako trouba. Celkově bylo ale jasné, že právě on by, se svým přístupem a povahou, byl mnohem lepším vládcem než ti dva ostatní. Líbil se mi jeho přístup ke společníkům i zodpovědnost vůči celé zemi.

Jedinou ženou mezi dědici byla princezna Sakiri. Ze začátku mi nebyla sympatická vůbec. Působila jako nezodpovědná holčička, která jen vyvádí lumpárny a pořádá večírky. Její chování má sice taky důvod, ale sympatie jí to u mě nezískalo. Její motivací bylo dokázat otci, že je schopná převzít trůn a získat si lidi. Asi i proto mi moc neseděla. Na postavy, které stále něco dokazují jiným, si moc nepotrpím.

Zahru se postupně dostane do bližšího kontaktu se všemi třemi následníky. A to je dobře, protože jen sblížení s nimi jí může zachránit život. Potřebuje je poznat do hloubky, spřátelit se s nimi. Potřebuje přijít na to, jak si je naklonit, aby byli ochotní zvážit, že jí na konci nepodříznou krk a pokusí se tradici závodu o trůn nějak obejít.

 

Jako hlavní motiv zápletky pro svůj příběh použila autorka cestu hrdiny a to hned několikrát. Jednak šlo o skutečnou cestu ve smyslu odněkud někam, za nějakým cílem. A pak taky o takovou, kterou musí každý urazit sám v sobě, aby našel svoje místo ve světě, poslání nebo prostě klid v duši. Tohle už je celkem ohraný a osvědčený způsob psaní (nejen) fantasy už od dob nutnosti zničit Prsten, ale pořád je to zábava a dá se to napsat zajímavě a dobře. Dost často jsou z toho silné příběhy. Tady to celkem klaplo. Svoji cestu dostali všichni hrdinové.

Nejprve musela hlavní hrdinka Zahru dorazit do paláce, odkud pak putovala s jednotlivými členy královské rodiny pouští. Díky tomu jsem mohla zjistit, jaký kdo skutečně je a jak se chová v různých situacích. Navzájem se také ovlivňují a mění sebe navzájem stejně hodně, jako je ovlivňuje a mění prostředí pouště, kterým jedou. Zahru je navíc docela žvanivá a dokáže se jim vemluvit do srdce, takže jí leccos svěří. Díky tomu se ukáže, že věci možná nejsou takové, jaké se zdají na první pohled být. Příběhy jednotlivých dědiců (a pomocníků) jsou zajímavé a ledaco se z nich dá pochopit o tom, proč jsou zrovna takoví. Také to, jakými pomocníky se obklopili a proč, má svůj význam. Mezi nimi je Zahru tím cizorodým prvkem, zrnkem písku, který perlorodku přiměje vytvořit v sobě perlu – tj. najít no nejlepší, co v duších dědiců je.

Z těchto příběhů jednotlivých královských dědiců, mě nejvíc zaujal ten Kastův. Nejdříve jsem nechápala jeho neustálá tvrzení, že se ho bratr snaží zničit a šílenou paranoiu, že vlastně úplně všichni jsou proti němu. Postupně však při čtení vyšlo najevo, že dříve takový nebyl, až později se takovým stal a nikoli bez důvodu. Jeho příběh je navíc úzce propojený s příběhem jedné z jeho pomocnic Maiou a když vyjdou okolnosti najevo, je to velmi smutné.

Autorka si nešla za svou zápletkou úplně nejpřímější cestou. Dokázala mě tím občas pěkně zaskočit a během závodu pouští díky tomu nastala spousta zajímavých a napínavých situací. Líbila se mi opět ta tenká hranice mezi dobrem a zlem a taky to, že se ukázalo, že zlo často nespočívá v jednotlivcích, ale v nastavených pravidlech společnosti, která je tlakem donutí k činům. Mají tak v podstatě jedinou možnost, být tvrdší než podmínky okolního světa, aby v něm přežili.

Jako podařené hodnotím i pojetí magie a její různorodost v knize. Díky ní autorka rozkastovala společnost do tří vrstev. Některá magie byla užitečná, ale ne moc mocná a mágové, kteří ji měli, byli vlastně spíš podřadní. Tvořili tu početnou vrstvu řemeslníků, zemědělců a různých podobně užitečných leč neprestižních povolání. Pak tu byli ti, kteří ovládali nějakou mocnou nebo nebezpečnou magii, ti byli mezi elitou. Ať už šlo o různé významnější dovednosti, jako léčení nebo o luxusnější dovednosti v podobě módních záležitostí, případně využití ve vojenství, šlo jednoznačně o „lepší“ lidi. A samozřejmě nechyběli ani tací, které božstvo žádnou magií neobdařilo. Takoví lidé byli pochopitelně vyvrheli společnosti a společnost s nimi zacházela bezohledně a krutě. Forma diskriminace nemagických lidí, měla podobu téměř genocidy.

 

Děj se z většiny odehrával v poušti. Do paláce jsem nakoukla jen na malý okamžik na začátku a jsem ráda, že to tak bylo. Poušť je pro mě ještě pořád neokoukaná kulisa a mám ji v knihách ráda. Příběh jako takový není vysloveně náročné čtení. Na žádné velké bitvy nedojde. Pokud tedy nepočítám zoufalý boj o trůn a stejně zoufalý boj Zahru o život. Spíše mi bylo dopřáno poznat jednotlivé hrdiny a jejich motivace. Rozvinuly se vztahy mezi nimi a to bude důležité do dalších dílů, protože ještě zdaleka dobojováno není a vítěz závodu se ještě zapotí, aby uhájil svoje místo na trůnu a zabránil válce, která jeho zemi hrozí.

V anotaci je slibován příběh ve stylu Holly Blackové. No… ani bych neřekla. Kdybych hodně hledala, tak asi něco najdu, ale to i v jiných knihách. Nejvýraznější podobnost je v tom, že mě obojí bavilo, i když z jiných důvodů. Autorka naznačila, jaké potíže čekají hrdiny do budoucna. Nastínila politickou situaci v zemi i vztahy s jejími sousedy. Podstatou prvního dílu bylo určit krále a poznat jednotlivé postavy a propojit je vztahy. V dalších tuším nejen potíže od poražených dědiců, ale i rozvíjející se mezinárodní trable.

Pokud vás baví příběhy z pouště, boj o trůn a takový trochu i popelčí příběh, jak se zdá, zkuste si knihu přečíst. Já jsem zklamaná nebyla a vyhlížím další díly.

 

O knize

Autor: Natalie Mae

Série: Laskavý jed (1. díl)

Překlad: Markéta Polochová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 376


15. 5. 2022

Rod země a krve

 




Tak jasně, že jsem si toto prostě musela přečíst, i když jsem se zařekla, že další fantasy-porno od Maasové mi nesmí do baráku. Konec konců je Půlměsíční město její první série pro dospělé, tak si zasloužila svoji šanci.

 

Anotace:


Bryce je 25 a žije už dva roky sama po záhadné vraždě svých přátel. Případ byl uzavřen a považován za ukončený dokud o dva roky později vrah neudeří znovu a nezabije další lidi naprosto stejným způsobem. Bryce se stane hlavní podezřelou, neboť každou z obětí viděla jako poslední. Aby dokázala svou nevinu, musí případ vyřešit a tak dostane tzv. ochránce a pomocníka Hunta Athalara. Společně pátrají a pravda, která vyjde najevo, by je ani v nejdivočejších snech nenapadla.

 

 

Hned ze začátku musím říct, že mě autorka vážně překvapila. Že by nejspíš napsala čtivě i naprostou blbost jsem věděla dávno. Tohle ale nebyla blbost ani náhodou. Jako jo, našly se tam nějaké nelogické věci (jako vždycky u ní), ale Maasová svou extrémní čtivostí vynahradí všechno. A že její knihy jsou extrémně čtivé, víme dobře. Prostě čtete a čtete a nezamýšlíte se nad tím, jestli je něco klišé nebo není, jestli to náhodou tak trochu autorka necucá z prstu, nezmatkuje a nepopírá sama sebe, jestli to náhodou není trochu nefér zásah vyšší moci a… jestli prostě něco nehraje. Maasová se čte, protože je to prostě oddech a zábava, fantasy pro velký holky křížená harlekýnkou. A taky proto, že tam najdete naprosto vždycky sexy vílího-andělského (či podobného) chlápka, který vás tak zatraceně baví, i když už je asi padesátý stejný, kterého napsala.

Tolik shrnutí :) čas na podrobnosti.

Jak už název série napovídá, děj se odehrává v jednom městě a po celou dobu se z něj hrdinové téměř nehnou na krok. Nedá se ovšem říct, že by v Půlměsíčním městě byla nuda.

Autorka si připravila úplně nový svět plný úplně starých typů postav. Krom obyč lidí jsou v Půlnočním městě k nalezení andělé, vlkodlaci, upíři, vodní lidi a další. Tyhle skupiny tvoří vlastní samostatné jednotky vedené „vládci“ ovšem všichni jsou pod nadvládou jediného archanděla, jež městu velí. Protože jo, archandělé jsou ti nahoře, a jít proti nim se fakt nemusí vyplatit, o čemž hlavní hrdina Hunt moc dobře ví. A za jedno takové protinimjdení platí doteď dost vysokou cenu.

Tenhle zajímavý nový svět je sice plný nelogičností a podivných vzájemně si odporujících okamžiků, ale to už k autorce tak nějak patří. Její čtenáři jsou zvyklí, že její fantasie prostě plyne a s fungováním některých detailů si hlavu moc neláme. Řeší je za běhu a pak to podle toho vypadá. Kniha je však zároveň tak ukrutně čtivá, že pokud si ji chcete užít a prostě číst, nic vám v tom nebude bránit a nakonec si stejně těch skřípajících míst nevšimnete, protože zběsilé tempo událostí to nedovolí. Knihy Maasové je potřeba číst takto. Nehledat chyby, nehnidopišit, jen si užívat. Taková jízda na příběhu je pak skvělá.

Zápletka byla založená na vyšetřování zločinu, což bylo něco u autorky nového a u mě to není nic, co bych chtěla moc rozpitvávat. Raději. Až moc věcí nedávalo smysl, ale to nic nemění na faktu, že jsem si to užila a konečné rozuzlení mě zaskočilo stejně, jako Bryce samotnou. Opět tu platí to, že autorka maskuje díry v zápletce jednou napínavou a zajímavou scénou za druhou a tak spolehlivě odvede pozornost. A mě to vyšetřování stejně bavilo – dozvěděla jsem se při něm hodně o životě ve městě celkově i v jednotlivých frakcích, o tom, jak funguje, o minulosti postav… je tam toho tolik, že ty chyby neuvidíte přes všechno ostatní, pokud je nebudete cíleně hledat. Proč by to někdo dělal? Víme, do čeho jdeme. Čteme Maasovou přece a to nikoli poprvé.

 

Hrdinové a postavy vůbec jsou sice částečně podobní těm z předchozích knih, ale není to něco, co by mi vadilo. Spíš naopak. Autorka navíc eliminovala některé věci, které mě na předchozích hrdinech štvaly. Ovšem bacha! Přepěkní, přesvalnatí, přesamotářští a přemocní chlapi nikam nezmizeli. Protože postav je v knize nasekaných jak dobrých, mrknu podrobněji jen na hlavní hrdiny.

Bryce sama o sobě si prošla dost překvapivým vývojem. Od šílené, nezodpovědné pařmenky a feťačky v holku, která se alkoholu ani netkne a která předešlé bezcílné poflakování zamění za život, v němž má jasný cíl a jde za ním. Věci se začnou měnit v okamžiku, kdy její nejlepší kamarádka zemře za příšerných okolností a Bryce je nucená podívat se pravdě do očí – její kamarádka, kterou měla v podstatě za bezchybný vzor, zdaleka bezchybná nebyla. Vyrovnat se s tím, je pro Bryce těžké a bojuje s tím celou knihu. V průběhu vyšetřování kamarádčiny vraždy – protože to je gró zápletky -  Bryce pochopí, že možná nevěděla o Danice všechno, jak si myslela. Její prozření bylo mimořádně těžké a Bryce si ho hodně protrpěla. Díky tomu byla neskutečně lidská a o mnoho lepší než ostatní hrdinky, které zatím z pera Maasové vypadly.

Hunt, co říci k Huntovi? Jasně že to je přesně takový hrdina, kterého u autorky všichni očekávají včetně mě. Hunt je anděl, který je zatraceně mocný – tedy byl by, kdyby se kdysi dávno nezapletl do vzpoury proti archandělům a jeho moc nebyla spoutaná. Teď je otrokem vládce města a musí pěkně makat na tom, aby se vykoupil. Je to takovej ten prototyp drsného týpka, který je v jádru citlivý tvor a ve své současnosti trpí jak zvíře. Krom toho je sexy jako blázen, fakt ukrutný bojovník… vždyť to ani popisovat nemusím, všechny víme, dámy :). Přiznávám, že by mě asi nemile překvapilo, kdybych takového v knihách autorky nenašla. Tak nějak do jejích příběhů patří.

 

Za jednu věc bych chtěla autorku strašně pochválit. Odpustila si přehršel zbytečně popisného a kýčovitého sexu plného debilních klišé – to je rozhodně skvělé, protože právě kvůli tomu nehodlám pokračovat ve Dvorech, z nichž se stávalo něco, co nechci číst. Ne že by v tomto příběhu mezi hrdiny nikdy k ničemu nedošlo, ale drží se to překvapivě v naprosto přijatelných mezích. Sex mezi nimi není to hlavní, co se mezi nimi má odehrát. Fakt jsem byla hodně překvapená, jak málo došlo na akci a jak se upřednostnilo budování důvěry a vztahu. Navíc si Saruš dokázala udělat srandu i ze sebe a z kritiky na své hlavní alfasamce-alfablbce. Snad jí podobný přístup vydrží a nevrátí se v dalším pokračování k nadpřirozenému pornu.

 

Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl zlounův proslov na konci. Uznávám ale, že bez něj by možná v tom zmatku nevyzněl jeho motiv dostatečně.  A taky mohly trochu dráždit obvyklé věci, které u autorky zavávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Žádná vysoká literatura to není, ale copak to vážně někdo čekal?  Je to zábava? No jejda. Trpí to maasovskými nešvary? Trpí. Odradí mě to od dalšího dílu? Ne!

 

O knize:

Autor: Sarah J. Maas

Série: Půlměsíční město (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 792

 


8. 5. 2022

Vzestup a pád agentury DODO




 

Knihu jsem dostala k narozeninám hned v tom roce, kdy u nás vyšla. A dostala jsem se k ní až teď – vážně raději nepřiznám nahlas, jak dlouho už to je. Čekací lhůty jsou u mě nekonečné a kniha mě lákala i odrazovala svou objemností. Nakonec na ni došlo letos, kdy jsem měla trochu více času na čtení a navzdory tomu, že má přes 700 stran, jsem na konci litovala, že je „tak krátká“ :)

 

Anotace:

 

Melisanda Stokesová je odbornice na starověké jazyky. Když se na chodbě univerzity náhodou sejde s Tristanem Lyonsem, jenž se zabývá vojenskou rozvědkou, netuší, že se ocitla na prahu událostí, které naruby obrátí nejen její život, ale i lidské dějiny. Mladík jí totiž navrhne cosi neuvěřitelného: aby mu pomocí překladů pečlivě tajených dávných dokumentů pomohla dokázat, že magie kdysi existovala a byla provozována. Až příchod osvícenství a moderní vědy ji oslabil a nakonec zcela zničil. Magie podle pramenů zmizela v roce 1851 – a Tristan je odhodlán nejen přijít na to, proč se tak stalo, ale pokud možno také magii vzkřísit z mrtvých a využít ji k rozvědným a vojenským účelům.

Tak vznikne DODO – Detašované oddělení diachronních operací, které přijde na jeden velmi nadějný, ale také krajně znepokojující způsob využití magie, jenž může lidstvu přinést mnoho užitku, ale i mnoho škody. Román, do kterého Neal Stephenson vnesl nápaditost, intelekt a sofistikovanost a Nicole Gallandová lidskou vřelost, humor a vypravěčské nadání, oživí nejen magii, ale taky vaši víru v nemožné, která byla odjakživa na science fiction a fantasy tím největším lákadlem.

 

 

U podobně dlouhých knih se mi často stává, že bývá pomalejší začátek a trvá se začíst. U této tomu tak nebylo. Pokud se dá o nějaké knize tvrdit, že mě polapila první stránkou, je to Dodo. Netvrdím tím, že se v knize nenacházely části, kde se mi čtení trochu zadrhlo, ale bylo jich hodně málo. Vlastně si takto namátkou vzpomínám jen na jednu, kterou jsem dokonce přeskočila a to „dobovou píseň barda“, která sloužila coby oslavný hymnus na činy jistého válečníka (víc neřeknu, předpokládám, že o spoilování tu nikdo nestojí.)

 

Většina knihy je vyprávěná z pohledu hlavní hrdinky lingvistky Melisandy, od prvního okamžiku příběhu uvězněné v roce 1851. Protože si myslí, že se jí z oné doby už nepodaří vrátit zpět do současnosti, zaznamenává svůj příběh od počátku působení v DODO. Jednak jako takové vlastní memento a pak taky, aby dala svým parťákům v agentuře zprávu, co se potentonc, že uvízla tam, kde je. Krom jejího vyprávění jsou součástí knihy i různé deníkové záznamy lidí, zápisky z cest do minulosti, interní komunikace v agentuře a další. Tohle všechno dává dohromady zajímavou, čtivou a vtipnou knihu, u níž jsem se nenudila. Vyprávění je skvěle svěží a zároveň nijak zbytečně komplikované, takže četba vůbec neunavuje, není teda problém číst i pár hodin v kuse. Čas od času se Melisandino vypravování prostřídá s jiným stylem například mailové komunikace nebo stylově jinak znějící zprávy, takže nehrozí ani pocit jednotvárnosti vyprávění. Kdyby ta kniha nebyla tak těžká a v batohu neskladná, ani si neuvědomím, kolik má stran.

Kniha je zajímavým mixem scífka, které je zastoupeno cestováním v čase pomocí přístroje ODD a fantasy žánru, jehož prvky mají na svědomí čarodějnice a magie vůbec. Přemýšlím, co mě bavilo víc, jestli právě to zajímavé cestování v čase nebo čarodějnice. Těžko zvolit, oboje bylo tak nápaditě propojené, že se to snad oddělit ani nedá. Způsob, jakým tu funguje magie zase tak novátorský nebyl, ale cestování v čase byl rozhodně naprostý originál. Přiznávám, že to byl víceméně první způsob cestování, kterému jsem byla ochotná i uvěřit, že by byl klidně možný, kdyby teda magie existovala.

 

Poutavý děj a svižný styl psaní doplňují i skvěle podané postavy. Zejména ty, které jsou v akci už od začátku tedy Tristan a Melisanda. Autoři ty dva doplnili partičkou svérázů – od geniálního skromného vědce přes paličaté a rozmarné čarodějnice, různé spolupracovníky, nadřízené i podřízené osoby z časů minulých i současných. Nechybí ani nějaký ten roztomile pozitivňoučký a sebejistě arogantní byrokratický korporátně-vojenský blbec. Postavy mi sedly hned, dokonce i ti blbci a potížisti. Zvláštní kapitolou pak byla Elizabeth – nejpaličatější a nejsvéhlavější čarodějnice v dějinách čarodějnictví. Dílem byla užitečná a dílem působila potíže. Očividně ji to bavilo a strašně moc tím bavila mě.

Protože se jedná o cesty do minulosti, našla jsem v příběhu i docela slušné množství známých i neznámých historických postav. Některé z nich dokázaly slušně zacvičit s dějem. Všechny postavy byly každopádně dobře napsané a úžasně své. Většina z nich neváhala přiložit si své polínko do kotle dějin a pořádně ho rozfajrovat. Situace, které vznikaly, byly dílem komické, dílem vážné, občas došlo i na kolosální průšvih. Každopádně jsem nikdy neměla problém uvěřit motivacím postav, ať šlo o cokoli.

Součástí příběhu je i cosi jako romantická linka mezi hlavními postavami, ale netřeba mít z toho vítr, pokud to v knihách náhodou někdo nechce. Celou dobu má vztah podobu spíše přátelství, škádlení a sem tam nějakého náznaku jiskření. Obecně je zpracovaný dobře a uvěřitelně. Nedočkala jsem se přehršle žhavých vyznání jako spíš pravých citů založených na pevných základech. Milovníci romantiky tedy s tímto příběhem spíš ostrouhají, ale kniha dokáže chybějící láskyplné scény vynahradit jinými více než bohatě.

 

Protože tak masivní a komplikovanou, tedy i pochopitelně drahou věc, jako byl chod DODO, musel někdo financovat, je na stránkách zachycen i vznik krásně byrokratického korporátu řízeného vládou. Jak to tak bývá, ke kormidlu se dostal pitomec a s ním přišla celá řada kouzelných nařízení. Autoři si uměli udělat srandu prakticky ze všeho a perfektně zachytili atmosféru takových pracovišť, jaká pomáhá zaměstnancům všechno zvládnout. Obzvlášť mě bavily parádní zkratky kdečeho – jejichž tvorba měla pochopitelně vlastní směrnici, která fakt nezabránila lidem, aby si z toho dělali srandu. Dokonce i různá nediskriminační pravidla se tu stávala terčem vtipu. Autoři pěkně ukázali, jak je často potírána i taková diskriminace, která vůbec neexistuje.

Z přehnaně technických nebo fyzikálních záležitostí není potřeba mít obavy. Jo, něco se tu pochopitelně najde, ale pasáže, kde je všechno vysvětleno nejsou zase tak dlouhé a kupodivu ani moc nevadí, když člověk něco přesně nepochopí. Děj byl prostě zajímavý a zábavný a tak nebyl problém smířit se s tím, že to „prostě tak funguje“.

 

Zkrátka vzato, tahle tlustá bichle rozhodně stojí za přečtení. Máte-li rádi sci-fi, fantasy, cestování časem a zábavné podání toho všeho, neváhejte.  Kniha se nebere moc vážně, občas si dělá ze všeho legraci, občas narazíte na téma k zamyšlení. Rozhodně je v popředí zábava, čtivost, dobrý příběh a dobré postavy a to jsou důvody, proč vám kniha zase tak tlustá připadat nebude.


 

O knize:

Autor: Neal Stephenson, Nicole Galland

Překlad: Richard Podaný

Vydal: Argo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 704

 



2. 5. 2022

Láska naslepo

 



Od mé krátké návštěvy New Yorku má pro mě tohle město zvláštní kouzlo a tak musela tahle kniha získat místo v mojí knihovně. Romantický příběh z města měst. Kdo by nechtěl. K tomu navíc autorka využila oblíbenou zápletku vztahu „přes psaní“. A ještě, aby nechybělo už vůbec nic, přidala i příchuť jiskřivého šampaňského.

 

Anotace:

Gracie Cooperová je veselá, ochotná a snaží se vytěžit maximum z každé situace. Když její otec několik měsíců po zjištění diagnózy rakoviny plic zemře, odloží Grace stranou své umělecké ambice a plány a převezme jeho obchod se šampaňským na Manhattanu. Záhy ale zjistí, že výnosy z prodeje jsou čím dál nižší, a ještě k tomu se ji z prodejny pokouší vystrnadit velká korporace vedená pohledným, ale otravně arogantním Sebastianem Andrewsem.

Gracie nedokáže snést pomyšlení na to, že bude muset zahodit otcův sen, stejně jako předtím svůj. Připadá si zahnaná do kouta, přičemž ale nechce přátelům ani rodině přiznat, že uvažuje o zavření obchodu, a proto hledá útěchu jinde – na anonymní internetové seznamce, kde zvolna propadá kouzlu uživatele s přezdívkou Sir.
Přestože ale Gracie z každého online setkání se Sirem zaplavuje pocit blaženosti, nemá tušení, že ho již potkala ve skutečném životě… kde jeden druhého nemohou vystát!


 

Mít svůj vlastní obchod na Manhattanu vypadá jako splněný sen. V případě Gracie Cooperové bohužel pouze vypadá. Není to totiž její sen. Obchod se šampaňským zdědila spolu se svými sourozenci po rodičích. Jenže zatímco její bratr i sestra vyrazili za svými vlastními životy a sny, ona uvízla ve snu a životě svých rodičů. Kdysi chtěla být malířkou, ale to nějak vyšumělo v návalu povinností a zůstal pouze koníček. Své obrázky prodává v obchůdku jako doplňkové zboží. Obchůdek navíc už tak docela neprosperuje a jen tak tak se drží nad vodou. Gracie se ho snaží udržet, jednak to dluží rodičům, má zodpovědnost za své zaměstnance a navíc už s ním žije tak dlouho, že ani neví, jak žit bez něj.

Jejím velkým snem není jen malovat, ale i potkat svého pana „pravého“. Prince na bílém koni, muže, z něhož se jí rozklepou kolena a na první pohled pozná, že je její druhou polovinou. Možná už takového našla. Jen chybí ten pohled, protože její okouzlující Sir je pouze kontaktem na seznamce, s nímž si píše a skvěle si rozumějí. Zatím se však nesetkali osobně, tak si není jistá, jestli by jiskra přeskočila i ve fyzické rovině.

Ona pověstná jiskra přeskočí úplně s někým jiným. S mužem, který je nejen zadaný, ale ještě ke všemu je majitelem velké firmy, která se Gracie snaží přesvědčit, aby prodejnu uzavřela. Pan Sebastian Andrews je sice přitažlivý, až to bolí, jenže co z toho, když mu Gracie nemůže přijít na jméno.

 

Od knihy jsem očekávala příjemný oddechový příběh. Chtěla jsem, aby to hlavní dvojici pěkně sepnulo a jejich sbližování mělo hezký průběh. Doufala jsem, že se autorce podaří pěkně vystihnout atmosféru New Yorku a že se mi podaří se tam prostřednictvím příběhu aspoň trochu vrátit. Jsem opravdu příjemně překvapená v tom smyslu, že jsem dostala přesně to, co jsem chtěla.

Příběh je krásně něžný a pohodový, i když nevynechává ani nepříjemné životní okamžiky. Paní autorka ale nenechává svoje hrdiny utonout v zoufalství a problémy jsou takové ty běžné, které se v životě stanou, ale dají se řešit. Zároveň se mi líbilo, že autorka nenahrnula všechny ty nesnadnosti žití na hlavní hrdinku, ale dala opravdové životy i ostatním postavám. Své potíže tak řešila i její sestra, další zaměstnanci obchůdku a i přitažlivý pan Sebastián. Zároveň dostali všichni i svou porci šťastných okamžiků, které byly často společné, a udělali z nich příjemnou semknutou skupinu lidí, se kterou bylo na stránkách příjemné pobývat.

Hlavní hrdinka je energická a optimisticky naladěná dospělá žena, která ví, co chce, i když to zrovna nemůže mít. Přijme tedy to, co má a dělá všechno pro to, aby se jí dařilo v rámci možností dobře. Jediné, v čem jí to moc nejde, je láska. Stále hledá prince na bílém koni a zároveň stojí dostatečně nohama na zemi na to, aby mohla provozovat obchod zděděný po rodičích. Není to zrovna její sen, prostě na ni zbyl. Gracie byla veselá, přátelská povaha. Moc se mi líbil její přístup k obchůdku a její pokusy, jak se ho snažila udržet nad vodou. I tady se ukázala týmová práce a vzájemná náklonnost všech postav. Líbilo se mi, jak drželi při sobě a snažili se ze všech sil obchod udržet.

Do této kulisy skomírajícího rodinného obchůdku spojujícího partu fajn lidí se najednou přidá cizí element. Pan Andrews, majitel domu, kde má obchod sídlo, učiní Gracie docela dost výhodnou nabídku, aby ji přiměl zavřít. S domem má jiné plány a navíc ví, že na tom jeho nájemkyně není s čísly moc dobře. Gracie ví, že má pravdu a o to víc jí ten chlap leze na nervy. Autorce se hezky podařilo vystihnout rozpor v tom, že by si Gracie chtěla držet odstup a zároveň ji on opravdu hodně přitahuje. Nebylo těžké uhodnout, že přitažlivost je vzájemná a už vůbec bylo od začátku jasné, jak to dopadne. Vůbec to ale nebránilo v tom si jejich společné scény užít a buď se u nich docela bavit, nebo si užívat příjemné a pohodové chvilky. Autorka stvořila dvojici, která opravdu od začátku měla být spolu. Skvěle si seděli, přitahovali se, rozuměli si. Ani na chvilku jsem neměla pocit, že je k sobě sválně páruje. Hledali si cestu sice pozvolna ale úplně přirozeně.

Do toho jsem sledovala ještě Graciinu korespondenci na seznamce se sympatickým Sirem. Upřímně musím říci, že jsem ráda, že těchto messengerových konverzací nebylo moc, protože mě zase tolik neoslovily. Navíc jsem měla pocit, že Gracie Sira živého ani moc poznat nechce a vyhovuje jí vztah, jaký mají. I tak Gracie váhá, protože ji oba přitahují a okolnosti ji nutí rozhodnout se pro jednoho z nich. Navíc si není úplně jistá, jestli o ni stojí alespoň jeden. To se pak těžko vybírá, když je co ztratit. Trochu mě rušilo, že jsem celou dobu věděla, že jsou jeden a ten samý, ale upřímně si neumím představit, jak by se toto dalo napsat tak, aby to žádná čtenářka nepoznala.

 

V této knize se z New Yorku stalo nesmírně romantické město a z Central parku kulisa chvilek, které by chtěl asi zažít každý. Musím říct, že na knize je spousta okamžiků, které úplně hladí po duši a vychutnala jsem si je až do dna. Líbilo se mi, že nešlo o žádná velká a laciná gesta a monumentální zážitky, které mají ohromit a demonstrovat sílu citů dvojice. Hrdinové zažívali příjemné a všední okamžiky normálních životů a normálních vztahů a o to lépe se do situace vciťovalo a o to hezčí mi přišla. Autorka uměla udělat z těch všedních chvilek vzácné.

Knihu jsem přečetla snadno a lehce. Až mě skoro mrzelo, že tak rychle :) Těm, kteří mají podobné oddechové příběhy rádi, ji vřele doporučím. Příběh má přesně to, co se od něj očekává. Příjemně jsem si u něj odpočala a naladila se na Gracieinu pozitivní notu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Cesta do Gracieina příběhu vede tudy.

 


O knize:

Autor: Lauren Layneová

Překlad: Věra Kotábová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 272


25. 4. 2022

Domek v Irsku

 




Autorka už se mi dávno se svojí tvorbou zavrtala pod kůži. Vím přesně, co od ní očekávat a její knihy si nenechám ujít. Domek v Irsku byl tedy z nabídky knih pro spolupráci naprosto jasnou volbou.

 

Anotace:

Hannah Cambellová se rozhodla pro velkou životní změnu a vyměnila kariéru úspěšné právničky z uspěchaného Manchesteru za studium na vyhlášené kulinářské škole v Irsku. První den si v Dublinu užívá všechno, co nové město nabízí – speciality, skvělé drinky a také společnost charismatického Conora, se kterým se náhodou seznámí. Když se další den přesune na malebný venkov, kde se škola nachází, zjistí, že „to, co se stane v Dublinu, nezůstane jen v Dublinu“… Kulinářská škola ukrytá mezi krásně zelenými kopci naučí Hannah mnohem víc než kuchařské základy.

 

 

Jak už jsem psala v úvodu, vím přesně, co od autorčiných knih očekávat a taky že to tam vždycky najdu. Šablonka příběhů je stále stejná, člověk s jistotou ví, jakou cestou se bude zápletka ubírat. Není teda problém si knihu vzít, když je na ni nálada. Na druhou stranu mi to připadá trochu škoda, protože čím víc od autorky čtu, tím víc je šablona vidět. S jistou předvídavostí (značnou) je ale u podobných knih nutné počítat a, přiznejme si, i kvůli tomu je čteme.

Skvělé na této sérii je změna prostředí s každým dalším dílem. Tentokrát mě autorka vzala na výlet na Irský venkov. Tyhle venkovské díly mi sedí zdaleka nejvíc. Příroda je prostě skvělý rámec romantického dobrodružství. Prostředí statku přeměněného na více méně soběstačnou farmu a kuchařskou školu, bylo skvěle vymyšlené. Autorka jako vždy dokázala prostředí dokonale popsat a vytvořit atmosféru pohody. Při čtení jsem měla pocit, že už jsem tam byla. Po dočtení zase vím, že bych tam určitě chtěla jet na dovolenou (vařit ani náhodou).

Jenže ono to jídlo, vaření a pečení ke knihám paní Caplinové patří taky. No a proč ne. Láska přece prochází žaludkem :D a musím uznat, že na chlapech, kteří umí vařit, je vážně něco neodolatelného. V této knize se mi líbilo, že vyhlášená kuchařka vařila ze svých vlastních výpěstků, bylinek a z masa vlastních zvířat. I to, že využívala ve své kuchyni hodně sezónní věci a místní zdroje. Taky účastníci kurzu se museli zapojit do prací kolem bylinkové zahrady a zvířat, takže poznali vaření i z této stránky. I když hlavní hrdinka Hannah trochu popírá myšlenku, že z kvalitních surovin nejde uvařit blbě :)

Když už jsme u Hannah, musím říct, že jsem se s ní sžila opravdu rychle. Obě dvě jsme ve vaření úplně stejně „dobré“ a líbilo se mi, že mám konečně hrdinku, která netráví veškerý čas v kuchyni. Hannah je právnička, má dobrou pověst – v práci je úspěšná, ale zároveň je tak trochu škrob. Na rozdíl od své sestry, s níž jsem se seznámila v předchozí  Chatě ve Švýcarsku, je Hannah spíš klidnější, zodpovědná a rozvážná osoba. Nic neriskuje ani v práci ani v osobním životě, drží se zajetých kolejí. Samotnou ji trochu překvapí (stejně jako šéfa v práci), že se odhodlá vzít si šest týdnů dovolenou a odjet na kuchařský kurz. A navíc se hned v Dublinu dopustí další naprosto nehannahovské věci. Nabrnkne si chlápka na jednu noc. Druhý den, trochu vyděšená sama ze sebe, pokračuje do Killogary, kde se má její kurz odehrávat a je fakt ráda, že svůj úlet nechává za sebou a chlápka, kterému se doslova vyplížila nad ránem z ložnice, už nikdy neuvidí. Jenže… A protože autorku známe, všem je nám jasné, jaké jenže nastane :) Hannah se začíná učit vařit a zároveň se musí vyrovnat s tím, že její úlet Connor, je jaksi každý den někde poblíž.

 

Na začátku knihy bylo toho vaření přeci jen trochu hodně. Až mě to vysvětlování a poučování na startu trochu odrazovalo a donutilo pochybovat, zda mi tentokrát caplinovka sedne. Podobně jsem to měla i s Čajovnou v Tokiu. Naštěstí podobnost pokračovala a po rozpačitém začátku přišlo parádní pokračování, na které jsem u autorky zvyklá. Kupodivu jsem zjistila, že i v kuchyni se dá zažít spousta zábavného. Tím spíš, když se na kurzu sejde tak různorodá parta lidí, jako byla tady. Autorka postavy prostě umí, i když i u nich se projevuje trochu šablonovitost a určité typy, hlavně ženských postav, se dají najít v každé knize.

Jako další kladnou věc na příběhu musím vyzdvihnout, že hlavní pár mi naprosto dokonale sedl k sobě. Průběh jejich vztahu mě bavil a všechno, co spolu zažívali, jiskřilo jejich vzájemnou přitažlivostí a zároveň jakousi pohodou a důvěrou mezi nimi. I když, pravda, nezačali úplně nejlépe. Vyhovovalo mi, že neměli potřebu kolem sebe přehnaně dlouho kroužit jako puberťáci. Jejich vztah šel tak nějak přirozeně. To je taky dar autorky, že to umí podobně napsat. U žádného z jejích párů jsem nikdy neměla pocit, že jsou k sobě tlačeni na sílu. Paní Caplinová má sice šablonu, ale rozhodně nepíše lacinou romantiku s nesmyslnými vztahy. Při čtení mi hodně vadí, když vztahu nevěřím a to se mi u této autorky zatím nikdy nestalo.

Už mám od autorky načteno tolik, že se mi daří objevovat jisté zábavné vztahové aha momenty, které mají všechny knihy společné. Třeba takové to, kdy si hrdinka uvědomí, že se do svého „odříkaného krajíce“ zamilovala. Nebo aha, když hrdince doklapne, že ten, kterého náhodou potkala, je ten on, který má s ní do budoucna hodně společného. Vím, že tyto věci budou příště zase stejné a i tak se těším na další příběh.

 

Autorka do příběhu krom vaření, zajímavého nového prostředí a lásky zamontovala ještě i napínavý prvek, u kterého jsem si nebyla jistá, kam nakonec povede. Tuhle zápletku mě taky bavilo sledovat. Osvěžilo a zpestřilo to děj podobně, jako tomu bylo u Hotýlku na Islandu. Navíc se tak krásně rozvinuly vztahy mezi postavami a kurzisti natolik srostli s domácími, že se na konci všichni semkli a drželi při sobě. Takové příběhy a vztahy mezi postavami jsou v dnešní době jako balzám na duši.

Celá tahle série je balzámem na duši. V každém jejím jednotlivém příběhu najdete všechno, proč budete zavírat knihu s pocitem spokojenosti a pohody. A to je i důvod, proč se vrátíte k dalším dílům.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu a samozřejmě i celou sérii najdete tady.

 



Další knihy autorky na bloGu:

Hotýlek na Islandu

Čajovna v Tokiu

Chata ve Švýcarsku

 

 O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (8. díl)

Překlad: Ivana Čejková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 352

 

 


20. 4. 2022

Uteč!

 




Knihu jsem vyhrála v soutěži  v roce 2021, mám ji dokonce se skvělým věnováním autorky. A vážně lituju, že jsem se k ní nedostala dřív. Jenže jsem prostě netušila, jak silný příběh se v ní skrývá. Očekávala jsem prostě běžnou romantiku ve stylu hodná holka potká fakt nevhodného kluka s temnou minulostí. No, ano. Tak by se to dalo říct i o této knize. Jenže tohle je zdaleka nejlepší kniha na podobné téma, která se mi dostala do ruky.

 

Anotace:

 

Je lepší postavit se svým démonům, nebo před nimi utéct?

Milující rodina, bohatý a vlivný snoubenec, vidina úspěšné profesní kariéry. Obrázek života, po kterém touží většina žen. Hanna se před ním však rozhodla utéct.

Na své pouti za nalezením odpovědí potká Jaye. Nepřátelského a uzavřeného motorkáře, který za pevnými hradbami mlčení ukrývá děsivou minulost. Pomůže mu pouto, jež mezi nimi vzniká, překonat traumata, která ovlivňují celý jeho život? Najde Hanna to, co hledá, nebo se jejich nebezpečná jízda nádhernou krajinou východního pobřeží USA řítí k nevyhnutelné pohromě?

Silný příběh o tom, že i dobrým lidem se dějí špatné věci a že láska a přátelství mohou vzniknout tam, kde by to nikdo nečekal.

 

 

Jak vás ovlivní prostředí, z něhož pocházíte a výchova, kterou jste v dětství prošli? Co znamená možnost jít si vlastní cestou? Zaslouží si lidé dostat druhou šanci? Zajímá vůbec někoho, jací opravdu jste, nebo více rozhoduje, jak vypadáte a jací jste podle jejich názoru? Tohle a další otázky v knize zazní a já jsem musela chtě nechtě hledat odpovědi, stejně jako postavy, které v příběhu vystupují. Ať už se jedná o bohatou naivní Hannu nebo Jaye s úplně odlišnou minulostí, oba dva si museli projít svým osobním zkoumáním sebe sama i toho druhého. Často navzdory svému okolí, protože předsudky společnosti jsou skutečné, lidé rychle soudí na první pohled a dají si vás do škatulky, z níž je pak těžko se vymanit.

 

Hanna je vzorná bohatá holčička. Pochází z bohaté rodiny, má dobrou školu, oddaného snoubence ze stejného prostředí, jako je sama. Na první pohled má všechno. Budoucnost před ní leží jako jasná, jejími blízkými předem naplánovaná linie a Hanna se od ní neodchyluje, protože by je zklamala. Nikdy nepřemýšlela nad tím, co chce sama. Ani snad nad tím, že by něco mohla chtít jinak. Až do chvíle než na výletě v přírodě načapá svého dokonalého snoubence, jak vedle záchodků projevuje nevhodný zájem o polonahé tělo jiné ženy. Hanně se převrátí svět vzhůru nohama a rozhodne se, že potřebuje být chvíli sama, aby si jej zase nějak uspořádala. Sbalí tedy bágl a vyrazí sama do divočiny. Místo, kam se vydala, leží na konci známé turistické stezky, takže za normálních okolností by to byl krásný výlet. Potíž je v tom, že Hanna jde sama a od cíle ji dělí hodně dlouhá cesta.

Na této cestě krásnou přírodou naráží na nečekanou společnost. Trojici motorkářů, kteří od pohledu vybízejí každého, aby se držel dál. Jenže se situace tak semele, že je Hanna vlastně vděčná za to, že s nimi může kousek cesty popojet.

Jedním z těch maximálně nevhodně vyhlížejících týpků je Jay a ze začátku se k Hanně staví ze všech nejvíc odmítavě. Je celkem dost nemluvný a odtažitý.  Jenže postupem času si začínají rozumět a stane se to, co jsem na začátku očekávala. Hodná holka opravdu potkala nevhodného kluka. Jen s tím rozdílem, že kluk byl už dávno muž a rozhodně se nechoval jako kretén z mladické rozháranosti. A taky měl zatraceně dobré důvody nedůvěřovat světu a opravdové rány, které si v sobě nesl. Přes to se k Hanně nechoval jako hajzl. Autorka ukázala, jak doopravdy pojmout postavu, řekněme, neusměvavého trpícího hrdiny, aby se z ní nezvedal žaludek. Jay ani náhodou v životě nedělal a nezažil dobré věci, ale přesto není hajzl z principu. Vlastně, navzdory jeho minulosti, není hajzl vůbec. Jen zažil věci, které ovlivnily jeho přístup k životu, okolí i k sobě samému a zatraceně těžko hledá z naučených stereotypů cestu ven.

Obě postavy byly skvělé. Propracované až na dřeň, obzvlášť v Jayově případě opravdu až do nejtemnějších koutků duše. Oba měli před sebou dlouhou cestu, kterou museli ujít a to nejen v zeměpisném smyslu toho slova. Cesta hrdiny, na kterou se Hanna v příběhu vydala, byla nakonec nejen o ní ale snad ještě mnohem víc o Jayovi, který bojoval s démony minulosti tak krutými, že bylo úplně hrozné pomyšlení na to, že někteří takto musí vyrůstat, aniž by za svou situaci nějak mohli. Jejich životní příběhy byly zajímavé a hodně silné, i když každý trochu jinak. Strašně mě bavilo číst, jak se ti dva potkali a vzájemně si pomohli změnit trochu život.

 

Romantika je v tomto příběhu velmi jemná a vzrůstající náklonnost postav velmi dobře zvládnutá. Není navíc tím nejdůležitějším, okolo čeho se příběh točí, jen prostě je. Vzájemná přitažlivost Jaye a Hannu docela zaskočila. Problém dvojici způsobuje nejen celkem velký věkový rozdíl, ale i hodně rozdílné prostředí, z něhož pocházejí a životní zkušenosti, které mají za sebou. Hanna teprve slupuje první vrstvy naivity a hledá sama sebe. Jay dostal od života naloženo, že to téměř neunesl a sám sebe našel i zároveň ztratil a ztrácí každý den znova a znova.

Autorka má krásné popisy přírody. Úplně mě to na ta místa vtáhlo a dokázala jsem si všechno krásně přestavit včetně všemožných vůní, zvuků a podobných věcí. Nepíše nijak komplikovaným a nepřístupným stylem. Naopak umí velmi pěkně přiblížit prožívání postav a nebyl tak vůbec problém se do nich vcítit. Mluva a chování jednotlivých aktérů byla navíc dobře přizpůsobená tomu, jací měli být. Některé okamžiky a scény působily možná trochu přehnaně, ale rozhodně v knize nepřekážejí a pro vývoj děje jsou potřeba.

Hlavní příběh doprovázejí také mezihry. Nejdříve to vypadá, že půjde jen o úryvky deníku Hannina strýce, který se jí dostal do rukou po jeho smrti a v němž Hanně píše o svém životě. Postupně se však přidávají se svým líčením minulosti i Jay a Hannina kamarádka Heather. Zpověď Hannina strýce, který do značné míry ovlivnil její život, a pohledy do Jayova dětství byly fascinující. Prve jsem myslela, že mě budou tyhle vstupy do minulosti rušit, ale nakonec se mi líbily úplně stejně jako hlavní příběh. Skvěle ho doplnily a vysvětlily hodně věcí.

Oceňuji, že autorka nesklouzla k otřepané, uspěchané a dost nepravděpodobně znějící romanci, která se nabízela, v ten moment by se celý příběh shodil a stal neuvěřitelným. Byla by to škoda, vzhledem k silnému poselství. Autorka to udržela v přijatelně uvěřitelné rovině, ale naději svým postavám nevzala. Vážně chci věřit, že to Jayovi vyšlo, že se dokázal postavit sám sobě a vybojovat si právo na normální život. Já tomu věřím, vyšlo mu to! Vyšlo jim to! Navzdory všem a všemu. Nemohl by být další díl?

Kniha mě naprosto dostala. Zamilovala jsem se do tématu, do prostředí i do postav. Strašně mě mrzí, že kniha není delší a že se nedozvím, jak osudy postav pokračovaly. Poselství nesoudit na první pohled, mě ovlivnilo, ať chci nebo ne, člověk si uvědomí, jak zkratkovitě jeho myšlení občas může jednat, i když pochopitelně. Je dobré umět si opravit názor a nesoudit na první dobrou. Není to sice lidem vlastní, ale možná by bylo dobré se naučit dávat druhou šanci, když poznáme, že jsme se pletli.

 

O knize:

Autor: Dagmar Česká

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 280


11. 4. 2022

Slunečné dny a mořský vánek

 




Do knihy jsem šla s tím, že příběh bude laděný do prázdninova, odpočinku a příjemně strávených chvil. Název by tomu odpovídal a i když anotace naznačovala na modrém nebi i hnusné mraky, stejně jsem se nemohla zbavit dojmu, že čtení bude spíš příjemné, než naopak.

 

Anotace:

Na trajektu směřujícím na ostrov Wight opouští Jodie svůj londýnský život, kariéru i manžela. Má v plánu uchýlit se načas na bratrův útulný hausbót Slunečné dny, kde doufá, že nalezne ticho a klid.

Jenže od chvíle, kdy vstoupí na palubu, je jasné, že to nebude ani trochu jednoduché. Pokud tam zrovna není výstřední Marilyn, která se velmi zodpovědně ujala úkolu se o Jodie starat, pak je tu Ned, hlučný sochař z vedlejšího hausbótu. A jak má Jodie přemýšlet, když z něj nemůže spustit oči?

 

 


Kniha, která od názvu voní létem a prázdninami, z počátku není ani o létě, ani o prázdninách a už vůbec ne o příjemných věcech (to přijde až později, takže bez obav!). Na začátku jsem dostala scénu větrného, studeného dne, v němž na trajektu, směřujícím na ostrov Wight stojí osamělá žena, která zatraceně hodně doufá, že se jí snad brzo podaří uspořádat si život.

Jodie se odhodlala k těžkému životnímu kroku. Rozhodla se na nějaký čas opustit Londýn, kde má skvělou práci interiérové architektky, krásný byt, manžela… Celý svůj dosavadní život chce nechat za sebou a na chvíli se zašít někam, kde bude sama a dá sama sebe dohromady. Poslední dobou na ni totiž život naložil více ran, než dokáže unést a ještě se před lidmi přetvařovat, že je všechno v pohodě. Její bratr jí nabídne dokonalé místo – hausbót zakotvený v klidné zátoce na ostrově Wight.  Hned při příjezdu se ukáže, že to je přesně takové místo, na kterém je možné vyléčit zraněnou duši. Jen to možná nebude v takové samotě a poklidu, v jaké Jodie doufala.

 

Autorka se v úvodu nepárá s vysvětlováním, rovnou jsem se ocitla na trajektu, plujícím na ostrov a veškeré podrobnosti toho, proč tam vlastně hlavní postava je, vyplouvaly na povrch postupně. Něco bylo víceméně jasné od začátku, něco se dalo pochopit postupně až později. Líbilo se mi, že autorka vše „vyslovila“ přímo, až když jsem z náznaků pochopila, oč jde. Díky tomu mi byla postava Jodie bližší a lépe jsem se do ní vciťovala. Také se mi zdálo, že svoje problémy prožívá o to víc, oč o nich nedokáže hned mluvit. Popis její odtažitosti pak působil přesvědčivěji.

Jodie samotná byla pro mě celkově docela snadno pochopitelnou postavou a její přístup k řešení problémů se mi líbil. Ze začátku byla trochu odměřená a hodně nešťastná, ale postupně se otvírala lidem. Jediné, co mi na ní trochu vadilo, byla nepromyšlenost přístupu k Nedovi. Očividně byla natolik zraněná a v tom naprosto pochopitelně sobecká, že chtěla pro sebe něco hezkého, co jí pomáhalo, bez ohledu na to, že by to mohlo ostatním ublížit. Vůbec by mi nevadilo, kdyby byla od začátku otevřenější stran svého rodinného stavu a stavu manželství, než začne ujíždět na neodolatelném šarmu svého souseda. Na druhou stranu má i tato neupřímnost v ději své místo a je něčím, co by asi bylo v podobné situaci nejvíc reálné chování.

Ned to měl v životě naopak. Líbil se mi jeho přístup k životu a vážně chápu, že mu Jodie nedokázala odolat. Fakt bylo příjemné mít v knize jednou zase hrdinu, který nemá problém sám se sebou, je srovnaný s životem a má nějaké zásady. Bylo taky skvělé, že jsem od začátku neměla pochyb o tom, že se mu Jodie líbí. Choval se k ní podle toho, bez nějakých přetvářek a pseudodůvodů k tomu, aby se od ní držel dál. Své city jí dával najevo bez nějakého nátlaku, naprosto přirozeně a upřímně, bez teatrálních gest a podobných věcí, které v knihách tohoto typu někdy jsou. Bylo to velmi osvěžující. A stejně tak na mě udělal dojem ve chvíli, kdy se nerozloučili s Jodie zrovna v přátelském duchu.

Další postavy, které Jodie na ostrově poznala, byly taky fajn. Místní lidi se jí v podstatě vnutili do života a tím jí pomohli možná ze všeho nejvíc. S nimi se krásně otevřela a zjistila, že život je krásný i přes to, že občas bolí víc, než si myslíme, že uneseme. Paní v domácnosti Marylin byla možná výstřední a hlučná. Zároveň však byla typem ženské mentorky a matky, k níž Jodie mohla utéct a dostala od ní podporu, aniž by bylo nutné ji vracet. Číšnice Ida byla prototypem kamarádky a začínající spisovatel George zase někým, kdo Jodie ukázal, že je možné jít si za svým, i když to nebude snadná cesta. Nejvíc si paní autorka vyhrála s Marylin, ale i Ida dostala zajímavý příběh. Ne úplně šťastný po vztahové stránce, ale právě proto nebude mít většina čtenářek problém vcítit se i do ní.

 

Příběh se drží osvědčené a oblíbené šablony – žena někam odjíždí, většinou kvůli problémům nebo potřebě změny v životě. Potká zajímavého muže, jiskří to, zapletou se, rozejdou se a následuje opětovné setkání a více nebo méně šťastný konec. Není to na podobných knihách nic překvapivého. Jenže my, co se do těchto příběhů pouštíme, přesně tohle chceme. Máme rádi ten postup i ty šťastné konce. Někteří autoři to zpracují na můj čtenářský vkus dobře a někteří méně. Tady mi zápletka sedla a působila dost opravdově. Líbilo se mi i použití změny prostředí, kde může být člověk sám sebou, pro nutný ozdravný proces. Nikdo nesoudí, protože nikdo netuší, že je nějaký problém. Tedy respektive tuší, ale protože neznají podrobnosti, je pro ně postava pouze novým člověkem, který mezi ně přišel. Postava se tak může otevřít všemu, co noví lidé do života přinášejí bez toho, aby se musela nějak ovlivňovat starým životem. Úplně chápu, proč toto v příbězích tak skvěle funguje. Parádně to fungovalo i tady.

Stejně dobře mi bylo i ve zvoleném prostředí. Jodie měla dost co dělat sama se sebou a podle mě jí autorka vybrala skvělé místo na sebrání se. Úplně jsem si dokázala představit možnost bydlet na hausbótu na tak pěkném ostrově, kde nic moc není, ale přes to je to nádherné místo. S takovou dovolenou bych si dokázala skvěle poradit. Autorka navíc krásně vypíchla všechno, co bylo na místě, kde se příběh odehrával krásné. Lodě, moře, pláž, příjemné kavárny a samozřejmě lidi. I když jsem si neužila zrovna teplého počasí a ze všeho nejvíc se psalo o studeném větru, teplých bundách a pletených doplňcích, stejně jsem dostala tu prázdninovou atmosféru, kterou jsem na začátku chtěla.

Styl psaní je velmi příjemný. Příběh je vyprávěný z pohledu Jodie a tak je možné krásně vidět její myšlenky a to, jak se jí pozvolna mění nálada. Paní autorka píše svižně a hodně přístupně, takže jsem se začetla raz dva. Trochu jsem měla obavu z okamžiku, kdy dojde na nějaké intimnosti, protože bylo jasné, že na ně dojde. Naštěstí se to obešlo bez detailních popisů. Paní autorka nepostavila základ vznikajícího vztahu jen na, řekněme, tělesnějších věcech. Dopřála hrdinům možnost se trochu poznat a vztahu se rozvinout. To je pro mě taky plus.

Příběh nebyl jen veselým čtením o nových šancích a začátcích. Vším hezkým se jako černá nit vinuly Jodiiny problémy a ztráty. Nakonec ale bylo hlavním poselstvím příběhu, že se vše dá zvládnout a přebolí to, kdy na problémy není člověk sám a neodmítne pomoc okolí. Stejně jako ji neodmítla Jodie, i když jí nejdřív nebyla moc po chuti.

 

Celkově vzato hodnotím knihu jako hodně podařený román pro ženy. Líbila se mi víc než autorčina předchozí – Čokoládový klub. Hlavně kvůli tomu, že tu nebylo žádné třeštidlo typu Lucy, ale postavy, které byly velmi uvěřitelné a zápletka o něco méně divoká.

Myslím, že by se kniha mohla klidně líbit čtenářkám Caplinové a podobně laděných románů pro ženy.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Trajekt na ostrov Wight do tohoto příběhu chytnete tady.


 



Další kniha autorky na bloGu:

Čokoládový klub

 

O knize

Autor: Carole Matthewsová

Překlad: Alena Gentile

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 336