Dům ticha

 

Všechny předchozí knihy autorky mě bavily, ale tato měla být podle anotace úplně jiná. Takže jsem pochopitelně byla zvědavá, jak si s něčím takovým autorka pohraje, jak jí sedne žánr a jestli mě tajemství Domu ticha pohltí.

 

Anotace:

Uprostřed smrtících bažin stojí ukrytý Dům ticha. Poslední naděje pro všechny děti, u kterých procedura vyvolala schopnosti příliš strašlivé, než aby se s nimi dalo žít. Nikdo neví, co se děje za jeho zdmi, jak probíhá léčba nebo kam potom děti půjdou. Birdie podstoupila všelicos, aby se do Domu ticha vetřela jako služebná. Právě sem totiž vedou poslední stopy její mladší sestry Magpie. Dům ale vůbec není takový, jaký čekala. Místo zubožených dětí, které podstoupily proceduru v naději, že tak zaopatří své chudé rodiny, se to tu hemží aristokratickými teenagery s podivnými schopnostmi. A Magpie nikde.
Kam se její sestra poděla? A co má za lubem přízračná Paní domu? Birdie chce přijít pravdě na kloub, ale musí si dát pozor – nebezpečí číhá na každém kroku, a jakmile vás dům jednou umlčí, zmlknete navždy…

 

…

 

Styl psaní byl přesně to, nač jsem u autorky zvyklá. Svižný, poutavý a místy poetický a zároveň schopný odlehčit ve správnou chvíli nebo vyvolat emoce, které daná scéna vyžaduje.  Na co u ní už úplně zvyklá nejsem, že se tak omezí a nechá se spoutat malým prostorem – jediným místem, do kterého zavře svoje postavy. Dostalo se mi tak pouze malého výřezu z velkého a komplikovaného světa, který zatím neznám jako celek. A to se ukázalo být pro mě největší problém.

Ne že bych snad měla problém pochopit souvislosti nebo význam samotného Domu ticha v daném světě nebo že by mě záhady nezaujaly. To ne. Spíš jsem to celé vnímala obráceně. Příběh Domu ticha byl prostě součástí něčeho, co tu nebylo, mnohem víc, než samostatným příběhem. Pro mě! Nikdo jiný to tak vnímat nemusí.

Prostě být to tři díly, na kterých by autorka mohla rozpracovat svůj skvělý svět a nápady a Dům ticha by byl jedním z dílů nebo dokonce jen jednou částí, bylo by to pro mě lepší, než takto krátká kniha, kde se ledacos nestihlo nebo muselo zrychlit a zkrátit.

 

Po krátkém prologu, kde jsem se seznámila (zběžně) se sestrami Birdie a Magpie a jejich vztahem, mě autorka vrhla rovnou do děje. O něco starší Birdie je na cestě do Domu ticha, kde má pracovat jako služebná. To ale není vše, oč jí jde. Dle informací, které má, je v domě zavřená její sestra, protože podstupuje léčbu po ne zcela běžné proceduře. Birdie neví, co přesně se jí stalo, ale má pochopitelně strach. Už vzhledem k tomu, že rodiče o ničem nechtějí ani mluvit, ani vědět, ale za Magpie a její schopnosti dostali sakra štědře zaplaceno. Birdie tedy doufá, že sestru najde a uteče s ní a jako výraz vděku člověku, který jí místo v domě sehnal, souhlasila, že pro něj bude v domě špehovat.

Brzo po příjezdu zjišťuje, že spíše než o léčbu jde v domě o nějakou levotu a při hledání sestry a péči o místní „pacienty“ se snaží onu záhadu Domu ticha odhalit. Zároveň svádí tvrdý boj se systémem, který panuje nejen v domě samotném, ale v celém světě, jehož je dům jen malou součástí.

Birdiiny kapitoly se zřídkavě střídají s pohledem Paní domu, který je záhadný a poměrně těžko pochopitelný, působí až skoro jako náhled do mysli nepříčetného člověka. Získáte z něj dojem, že dům je snad živý a jeho obyvatelé jej obtěžují „hlukem“, který má být odstraněn právě onou léčbou probíhající kdesi v tajemných útrobách domu.

Z obou částí plyne jedno – nic není takové, jaké se zdá být a všichni, kdo v domě jsou, jsou v nebezpečí. To napětí, strach a urputně tutlaná tajemství lze vyčíst nejen z režimu v domě, ale i z podivného chování jediných dvou dospělých osob – Paní domu a kuchařky.

 

Postavy dětí, musím bohužel říct, mi z většiny k srdci moc nepřirostly. Ani vztahy mezi nimi se mi nezdály nijak extra přesvědčivé. Možná proto, že vím, že autorka umí obojí lépe. Vztah Birdie s její sestrou mi byl lhostejný úplně, protože sestra byla jen čímsi abstraktním, co chce Birdie najít – jen něčím, co ji do domu má dostat. Bohužel pro mě jsem si na něj nestačila zvyknout natolik, abych se o něj vůbec zajímala. Neměla jsem nic, co by zdůvodnilo urputnou snahu Birdie najít sestru, kterou snad deset let neviděla. Mnohem víc než její vztah se setrou mě zaujalo špionážní pozadí celé akce. Birdie jde do Domu ticha pro informace. Jasně pro sestru taky, ale jak říkám, to mi bylo spíš fuk. Byla jsem zvědavá, co zjistí. Co se v tom baráku děje? A kdo je padouch? A proč jsou obě další služky tak podivně nezkušené v práci služebných?

O něco zajímavější byla situace v domě samotném a vztahy, které se tvořily mezi služebnými a dětmi se schopnostmi, které se tu měly léčit. Všechno se mi nicméně zdálo zbytečně povrchní. Ano, šlo o děti, které očividně kvůli svým schopnostem nebyly psychicky v pohodě. Šlo o udržení tajemství, utajení identit a mnohdy i skutečného rozsahu schopností. Šlo o důvěru a o to, že sdílení čehokoli s nesprávnou osobou, mohlo stát kohokoli život. Přesto by podobně napínavá a tajemná záležitost vyžadovala větší ponor do osobností dětí a vztahů mezi nimi. Z tohoto vyjímám pouze vztah mezi Birdie a Forestem, protože ten zajímavý byl a Forest byl nejzajímavější postavou. I mou nejoblíbenější. A ty okolnosti, za kterých v domě byl…! Super zápletka!

Po delší době jsem přišla na chuť i River a Lake, protože jejich schopnosti byly hodně zajímavé, ale oběma trochu škodilo, že jsem je poznala až, když už byly v domě a tam šel děj dost rychle. Jsem si nicméně jistá, že kdybych znala více pozadí jejich příběhu a životy před tím, oblíbila bych si je stejně, jako Foresta.

Romantické linky tu najdete taky, ale nejsou nijak výrazné a nemají sklon k sobě strhávat pozornost. Příjemným překvapením bylo, že měly důvod. Nebyly to jen city proto, aby „tam byly“, ale přímo ovlivnily postavy, jejich chování a reakce na určité situace a posléze i vývoj celé zápletky. To se mi líbilo a oceňuji, že vztahy, byť popsané spíš vlažně, měly skutečný význam pro příběh.

 

Samotné schopnosti dětí se mi zdály jako skvělý nápad. Procedura, která v dětech schopnosti umocňuje, je velmi drahá záležitost. Přes to se celé rodiny obětují a dřou do úmoru, aby nejmladšímu dítěti umožnili proceduru podstoupit v naději, že schopnost, která se v nich odemkne, bude společností ceněná a oni investici rodině svými výdělky vrátí a postarají se o ty, kteří se obětovali pro jejich lepší život. Fascinující byla ta nevyhnutelnost procedury, těch dětí se nikdo neptal, jestli o to stojí, měly být vděčné. A přitom se všechno mohlo docela pokazit, pokud se odemkla špatná schopnost nebo neužitečná, případně vůbec žádná. V tomhle bylo tolik zajímavého, že by to zasloužilo více rozpracovat. Automaticky mi vrtalo hlavou, proč by v domě léčili chudé děti, u nichž se procedura nepovedla. To mi k nastavení společnosti prostě nesedělo. Spíš by je zahodili do škarpy, nechali chcípnout a všechno ututlali. Když se ukázalo, že v domě jsou bohaté děti, zdálo se mi to hned pravděpodobnější. Proč by pak ale někdo tvrdil Birdie, že úplně chudá Magpie je právě v tom domě? A proč by děti boháčů podstupovaly proceduru, která se mohla zvrtnout, aby získaly schopnosti, které nepotřebují? Vlastně je pravda, že bohatí prostě nikdy nepodstupovali proceduru. Tak jakto, že tu ty děti jsou a očividně schopnosti mají?

Prostě jedna záhada na druhou :) Tajemství toho domu byla provokující :)

Další zajímavou věcí byla politická situace. Jihu vládli bezohlední boháči, to je jasné. Vliv měli i ti, kteří drželi ruku nad strojem na procedury, nad Domem ticha a nad armádou. Armáda byla důležitá pro válku s rebely na severu, ovšem „válka“ je zde spíš jiný výraz pro okupační akci s cílem získat suroviny a dětské „dobrovolníky“ na proceduru. Ale proč potřebovali víc zprocedurovaných dětí? No, to se na konci dozvíte :).

Stejně zajímavé pro svět jako takový se mi zdálo rozdělení kast podle jmen. Nejchudší měli jména zvířat (Magpie, Minnow), nad nimi byli ti pojmenovaní po rostlinách a úplně nahoře byla jména značně kreativní a zvláštní (Nimbus, Forest).  Seveřani  zase ujížděli na kovech a zbraních (Iron, Arrow). Pro účely příběhu autorka využila jen nejchudší a nejbohatší kastu a rozdíl mezi nimi to ještě umocnilo. Na první pohled každý věděl, kdo je kdo a šance se vymanit z okovů vlastního původu neexistovala.

 

Příběh byl dost tajemný a záhadný, skoro až moc. Nebylo úplně zadarmo se v něm něčeho chytit. Celkem mi vadilo malé vysvětlení procedury samotné a malé vysvětlení vleklé války mezi severem a jihem. Ano, náznaky tam byly, ale pozadí příběhu a politická situace byla natolik zajímavá, že mi jí chybělo víc a tentokrát mi nezodpovězené otázky hodně vrtaly hlavou a nešlo se přes to přenést. Celkově myslím, že ten nápad byl tak dobrý, že úplně zastiňoval Birdie a její příběh, který mi připadal prostě jako jedna kapitola vytržená z velkého celku potenciálně mnohem zajímavějšího vyprávění. Přes izolovanost domu a děj odehrávající se jen v něm nešlo okolí ignorovat, protože všechno, co se dělo venku, souviselo s děním uvnitř.

Věci ani moc nepomáhalo to, že mi Birdie prostě nějak nesedla. Kvůli tomu jsem měla od jejího příběhu zbytečně velký odstup a nepohltil mě tak, jak mohl, kdybych měla postavu, kterou jsem si oblíbila.

Co na mě zapůsobilo dobře, byla ponurost domu situovaného do odlehlého močálu, odkud se nedá utéct, pokud neznáte cestu přes bažiny. Dům byl dle popisu všechno jen ne útulné sanatorium pro bohaté nemocné dětičky – či spíš pro jakékoli dětičky. Na takto odlehlém a tajemstvím opředeném místě, se prostě už od pohledu nemohlo odehrávat nic jiného, než nějaká levárna. Zvlášť když jsem vzala do úvahy i režim, který tu panoval, pošahanou paní domu a věčně nalitou kuchařku. Ta tajemnost příběhu mě bavila. Pořád byla spousta otázek a věcí, na které jsem chtěla přijít, což dělalo knihu docela neodložitelnou.

 

Konec mě dost příjemně překvapil. Všechny ty propletené záhady a tajemství krásně seply v jeden celek a všechno tohle perfektně vylepšilo knize skóre. Nemůžu teda říct, že by mě kniha zklamala, to ne, ale čekala jsem rozhodně víc, vzhledem k perfektní propracovanosti předcházejících knih, zejména trilogie inspirované Drákulou. Toto byl opět skvělý nápad, ale potřeboval víc prostoru než jen jeden krátký příběh, jednu epizodu z velkého světa. Jsem si dost jistá, že kdybych měla onen celek, nějaký jiný větší příběh ve stejných kulisách, Birdiina odbočka od hlavního proudu by mě bavila mnohem víc.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud chcete poznat tajemství Domu ticha, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Překlad: Leona Maříková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

 

Další knihy autorky na bloGu:

Klam Lady Ginevry

Temnota

Celebrita

 

Podobnou knihu, kde celebrita účtuje se svým životem, už jsem četla a hodně se mi líbila. Sáhla jsem proto i po této, ale doufala jsem, že hrdinka bude v tomto případě o něco méně normální holka a o něco více potvora. Anotace každopádně naznačila, že si můžu dělat naděje a mám se na co těšit.

 

Anotace:

„Sláva je můj život. Byla jsem na takový úspěch připravená? Samozřejmě že ano.“ 
Cléo odmalička věděla, že je jiná. Už od dětství měla jedinou obsesi: stát se slavnou. Během let překonala každou překážku, jež se jejímu cíli postavila do cesty, každé vítězství chňapla pevně oběma rukama, každou prohru nesmazatelně zařízla do své nohy. K překvapení všech, kromě jí samotné, se Cléo skutečně stala světovou hvězdou, držitelkou mnoha ocenění, majitelkou luxusní vily v LA s miliony dolarů na kontě.
Ve svých třiatřiceti letech si poprvé dovolí luxusní dovolenou – a odjede na opuštěný ostrov. Konečně v absolutním klidu mimo šílenou spirálu života popstar a bez všudypřítomných paparazziů skládá své čtvrté album. A má spoustu času přemýšlet o tom, jak se dostala tam, kde je…
Jedna z nejzajímavějších autorek současné generace vtáhne čtenáře do hlavy popové hvězdy, jíž svět leží u nohou, do světa celebrit, kde vládne extrémní soutěživost, tvrdost a – beztrestnost. Sžíravý román o světě showbyznysu, ceně slávy a době uchvácené oslnivou září několika vyvolených, který se zaryje hluboko pod kůži.

…

 

Příběh jako takový je prosté vyprávění slavné zpěvačky o její cestě za slávou. Jak to od dětství vždy chtěla, jak věděla, že toho dosáhne, jak skutečně získala, co chtěla, a co všechno ji to stálo, jak to změnilo ji samotnou – ovšem nikoli k lepšímu. Tím v podstatě shrnuji děj knihy :D

Dostala jsem do rukou fiktivní životopis a rozbor osobnosti, který mě v mnohém překvapil a přiměl mě zamyslet se nad velkým množstvím otázek. Na jednu stranu je to tedy neskutečně čtivá kniha, kterou budete hltat a na druhou stranu věc, ve které se můžete po libosti ponimrat do hloubky, pokud budete chtít.

Budu tu psát mnohem víc o hlavní postavě samotné, než o ději knihy, protože právě ona – Cléo, je zde tím příběhem, ona samotná je dějem. Kniha je o vývoji její povahy při cestě za splněným snem (slávou). Tedy ani ne tak snem, ale dosažením toho, co jí – podle jejího přesvědčení, automaticky náleží. Protože ona se narodila pro to, aby byla slavná!

Kniha začíná v momentě, kdy už Cléo slavnou je a zrovna si přijela užít velmi exklusivní dovolenou. Zcela sama, na opuštěném ostrově, kde není nikdo než ona, úplně bez kontaktu s civilizací. V chatce se zásobami, kytarou a nekonečným oceánem okolo. Sama v soukromí, daleko od všech, jen se svými myšlenkami a tvorbou. Sem utekla, aby měla klid na práci, až na konci jsem pochopila, že klid a soukromí nebyli jediným důvodem cesty, zjistila jsem, před čím utekla a proč ve skutečnosti na ostrově je.

Po úvodu následují jednotlivé části příběhu, které mapují její životní etapy v cestě za slávou.

 

Na začátek si ujasníme jednu věc: Cléo NENÍ dobrý člověk. Cléo je namyšlená, arogantní a sebestředná kráva, povýšená nad ostatní a hluboce přesvědčená o tom, že sláva, moc a bohatství jí právem náleží. Cléo je také talentovaná, chytrá (až vypočítavá), neskutečně cílevědomá perfekcionistka, obrovský dříč, náročná na sebe stejně, jako na své okolí. Neměla o sobě žádné iluze, ale to ani v mladším věku. Věděla, co je zač. Že je zlá, neempatická sociopatka – a jako taková to měla ale naprosto na salámu. „Že vám ubližuju, tak to mi polibte, protože já jsem hvězda, já vás živím!“ To bylo její heslo.

Nejprotivnější mi byla v dětství a raném mládí, kdy byla její arogance, namyšlenost a naprostá absence empatie zřetelnější o to víc, že u dítěte by to nikdo nečekal. Nešlo jí upřít urputnou metodičnost a cílevědomost, ale té nadřazenosti tam bylo tolik… a i určité záměrné zloby vůči ostatním, kterou zatím nedovedla tolik skrývat.

Její léta mezi dvacítkou a pětadvacítkou v New Yorku byla pro mě nejzajímavější a její povaha se tolik neprojevovala. Mnohem víc ji pohlcovalo hledání sebe sama, svého hlasu a osobnosti. Vznikaly její první texty písniček a mě bavilo sledovat, co ze sebe do nich promítá a jak vznikají.  Jenže pak přišla sláva a začal strmý pád do propasti extrémní nesnesitelnosti a bezuzdné bezohlednosti.

Hrdinka projevovala celou dobu zajímavou směs cynické životní moudrosti obklopené mohutnou vlnou absolutní arogance a pocitu nadřazenosti. Sociopatická osobnost, ale zdálo se mi (na začátku), že právě to (nebo aspoň zdravou míru toho) asi potřebuje každý, kdo chce nahoru a nechce se tím nechat semlít. Později už to nešlo omluvit ničím – ani náročností jejího života - a zdánlivé pravdivé postřehy se staly jen projevem všivosti její povahy a pohrdání ostatními.

Od začátku rozhodně nebyla sympatie tím slovem, který bych si s hrdinkou spojila, spíš trochu zděšení nad její ohromující upřímností, se kterou líčí svůj pohled na svět. Ona neschovává kým je. Netají, že je mrcha a ostatními pohrdá nebo je využívá. V některých momentech jsem obdivovala její zdánlivý nadhled v některých situacích, aby mi v zápětí došlo, že jako člověk by musela být naprosto nesnesitelná – oslnivá, ale raději z dálky. Každopádně některé její nepřikrášlené až cynické postřehy o životě, slávě a cestě k ní a posléze udržení se na výsluní mi dávaly dost smysl. Autorka dobře vystihla fakt, že i člověk, který je objektivně bezcitný zmetek a víte to o něm, může být v některých názorech, postojích a dalších věcech fajn a vlastně s ním musíte souhlasit. Přitom pořád přetrvává pocit, že byste neměli – váš morální kompas prostě spouští alarm. Rozdíl u Cléo byl právě v tom chování na venek, když se kamery nedívaly. V bezohlednosti, aroganci a pocitu neomezené moci ze slávy a nenahraditelnosti. Fascinovalo mě, jak se smiřovala s tím, že ji její spolupracující nenávidí a bojí se jí a měla jistotu, že na odporné chování k nim má právo, protože jim vydělává peníze. Její sebehodnota stála na úspěchu a na tom, že lidsky je odpad, jí nezáleželo. Při své inteligenci, se kterou se chlubila, si tuhle věc nedokázala uvědomit, což z ní dělalo ukázkového sociopata.

 

Příběh vypráví přímo Cléo a je tím pádem trochu jednostranný v interpretaci jejího pohledu na sebe, svou kariéru, osobnost i vztahy s ostatními. Někdy jsem si přála, aby tam byl druhý pohled. Aspoň kousek. Náhled do hlavy lidí, se kterými žila, kteří jí „sloužili“, které šikanovala.  Jsem si dost jistá, že lidi z jejího nejbližšího okolí ji museli absolutně nesnášet, zatím co ona všechny považovala za hloupé, líné, neschopné… Její popis situací ovšem vždycky vyzníval tak, že je vlastně v právu. Každopádně byla nepochybně pod obrovským tlakem, a jak její kariéra postupovala, zdála se mi čím dál víc narušená. Proto by mi připadal zajímavý pohled na to, jak to vidí jiní. Na druhou stranu ten jednostranný pohled měl něco do sebe a právě on dělal knihu tak uhrančivou. Člověk měl při čtení sklon sklouzávat k pochopení, protože ona si dovedla své chování obhájit tak, aby vypadalo vlastně logicky – jako následek únavy, tlaku a neustálé pozornosti a ztráty soukromí. Jenže přes všechny ty hrozné věci na její slávě, které ovlivnily její duševní rozpad nelze popřít, že ona byla zkrátka bezcitná mrcha vždycky.

 

Zajímavý pohled nabídla autorka i na ty, kteří ji obklopovali. Bylo možné sledovat změny vztahů, které měla z „předslavných“ dob a porovnat je s těmi, které se objevily, až už slavná byla. Cléo neměla iluze ani o sobě, natož o jiných a tak si moc nevážila těch, kteří se přilísali později, aby se přiživili na její slávě. Dobře věděla, že pokud se jí přestane dařit, bez milosti ji odkopnou a tak ona odkopávala je v momentě, kdy je už nepotřebovala nebo se jí něčím znelíbili. Bohužel se chovala stejně sviňsky i k lidem, které potřebovala a byli jí užiteční nebo ji dokonce měli rádi (než jim doklaplo, co je zač). Našli se ovšem i lidé, které měla ráda a kterých si vážila – její otec, jedna z kamárádek… Což je poněkud smutně krátký výčet. Ostatní byli na jedno použití nebo konkurence k likvidaci.

Skvěle byl popsaný i tlak, který na vycházející hvězdu je. Od naprosté ztráty soukromí, po nároky na dokonalost, vystupování i samotnou prostou nutnost navázat na úspěch a držet laťku. Autorka popsala i obtížnost nalézání nové inspirace k tvorbě v situaci, kdy pro samou slávu nemáte čas na práci ani prostor na jakoukoli svou originální myšlenku a přitom víte, že musíte a to co nejdřív. Marketing dělá z člověka produkt, který se musí vyplatit. Účelově manipuluje, protože logicky chce maximalizovat zisk. Cléo s tím ale počítala a brala to tak, že když oni používají ji, jsou pro ni oni taky k použití. Celou dobu sice tvrdí, jak ji ten tlak a neustálá pozornost a ztráta soukromí vyčerpává, ale zároveň zdůrazňuje, že to chtěla – je slavná z vlastního rozhodnutí. Jeden se při čtení musel ptát, jak takovou situaci zvládá normální člověk, který se tak nerozhodl a prostě se mu úspěch stal tak nějak sám od sebe. Po dočtení knihy vím, že já bych slavná rozhodně být nechtěla. Se slávou se pojily pro mě extra nesnesitelné věci.

Líbil se mi i popis toho, jak Cléo jako marketingový produkt vznikala. Jak jí přiřadili tým lidí, který měl na starost, její značku. Autenticita se stala prázdným pojmem a nastupoval kalkul. Jak se oblékat, co říkat, co neříkat, dokonce s kým se nechat vidět s kým rozhodně ne. S kým žít. Jak co nejvíc rozdmýchat lásku fanoušků, kteří ani netuší, že milují přelud, produkt přesně vykalkulovaný a že Cléo je úplně jiná, než jak se prezentuje. Zajímavý byl i pohled na fanouškovství očima hvězdy a – v tom jsem musela dát Cléo za pravdu – někteří byli až posedlí.

 

Mezi jednotlivými částmi vyprávění, se příběh vrací v krátkých pohledech na ostrov, kde Cléo „dovolenkuje“ a tady se nakonec příběh i uzavře.

Konec je sice na první pohled šokující, ale nemůžu říct, že by mě až tak překvapil. Zanechal ale víc otázek než odpovědí a mírný pocit neukončenosti. Vážně by to bylo tak jednoduché? Nezdá se mi. Chyběl mi tam nějaký „dovětek“. Novinový článek, pohled někoho dalšího, prostě cokoli, co by vysvětlilo, jak se situace v civilizaci vyvíjela celou dobu Cléina pobytu na ostrově a třeba i pár měsíců po té.

 

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Dostanete totiž naprosto skvěle zpracovanou postavu. Nebudete ji mít rádi, ale zjistíte, že je jakýmsi zrůdným způsobem fascinující a od jejího příběhu se nedá odtrhnout.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh celebrity se můžete podívat sem.

 

O knize:

Autor: Maud Ventura

Překlad: Jana Chartier

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2026

Měsíčník - duben 2026

 

Tak se nám to zase pěkně jaří, kdo by to byl čekal v březnu. Zima ještě bojuje, ale rok od roku je ten boj vlažnější, tak si budu muset holt zvykat na hezké počasí. Případně zvážit stěhování někam na sever :D

S obrovským překvapením jsem zjistila, že podle mé oblíbené knihy Rivalové byl natočený seriál. Na první pohled mi herecké obsazení nesedělo, ale po tom, co jsem to viděla, musím říct, že se opravdu povedlo.

Levné knihy ukončily činnost. Tak to nemám radost. Chodit tam nakupovat mě bavilo. Chodila jsem si tam dělat radost a sehnala jsem tam některé super kousky opravdu levně.

V březnu jsem měla celkem šťastnou ruku na dobré knihy. Dvě byly ale tak špatné, že už zvažuji kategorii i pro to, co mi nesedlo. Možná by to mělo větší význam, než psát o tom, co se mi líbilo. Hmmmm… Zvážím to.

Konečně jsem ve hře narazila na skupinu lidí, která mě přiměla brát to vážně – tedy pochopitelně WWčko. A je to mnohem větší zábava :D jen se u toho trochu musí popřemýšlet. Taky poprvé vážně zvažuju účast v gildě. To jsem vážně nečekala! GW2 je skvělá a je tam milion věcí, které se dají dělat a je tam opravdu skvělá komunita.

 

Jak to šlo v březnu s vybraným čtivem?

Tentokrát to úplný sukces nebyl. Spíš střídavě oblačno. Na příští měsíc budu muset vybírat lépe :)

Zkažená říše – na popisech sexu sice autorka ubrala, to přání se mi splnilo. Kniha mě ale stejně moc nebavila a v sérii pokračovat nebudu. Očividně se pro mě zajímavost tématu a hrdinů vyčerpala v prvních třech knihách.

Dvůr tak krutý a krásný – tohle nebylo špatné, ale pokračovat nejspíš taky nebudu. Po lidi, kteří nemají moc zkušeností se žánrem, bude kniha super. Pro mě po všech stránkách málo.

Prokletí Aurelie W. – tohle bylo super!  Propojení magie a „bridgertonových“ mě bavilo už v Půl duše a tato byla ještě o něco lepší. Doufám v další díl.

 

 

Nej kniha minulého měsíce:

 V březnu jsem četla několik dobrých knih, které byly kandidátkami na titul, ale vyhrát může jen jedna :)

 

Co plánuji přelouskat v dubnu?

Vybírám tentokrát ty, do kterých se chci pustit už opravdu dlouho. A jednu, kterou čtu pravidelně každý rok :)

Jedna z rozečtené série

Onyxová bouře - suprová série. Tuším, že ve třetím dílu trochu přituhne.

Jedna koupená v dubnu loni

Faeské pouto - vůbec nevím, co čekat. Přiznávám, zapomněla jsem, o čem to má být :D

Jeden zcela náhodný okamžik při průzkumu knihovny (co mi cvrnkne do nosu)

Rivalové - moje milovaná stálice. Po zhlédnutí seriálu jsem si ji musela okamžitě přečíst znova.

 

Konec hlášení!

Fantasma

 

Ke knize mě přivedla jednak samozřejmě obálka, která fakt není k přehlédnutí. Hlavním důvodem bylo přirovnání ke Caravalu, který se mi kdysi líbil. Podobný koncept, ale temnější a pro mírně dospělejší publikum mě hodně lákal. Trochu jsem měla obavu, protože když mě něco hodně láká, bývá to pak dost často zklamání. Risk ovšem taky může být zisk.

 

Anotace:

Když Ofélii a Genevieve náhle zemře matka, nemají ani čas truchlit. Ofélie totiž zdědila nejen mocnou nekromantskou magii, ale také obrovský dluh na jejich domě. Situace se však brzy ještě zhorší, protože Genevieve se rozhodne úvěr splatit tím, že vstoupí do Fantasmy – soutěže, kterou většina soutěžících nepřežije, ale vítězi se splní jedno přání.

Aby mohla Ofélie sestru zachránit, musí se hry sama zúčastnit. Fantasma je však prokletým sídlem plným klikatých chodeb a honosných pokojů, v nichž číhají svůdní démoni a hříšná pokušení. Ofélie musí překonat celých devět úrovní zkoušek, aby zvítězila…, pokud ji tedy dřív nepřemůže vlastní strach.

Když jí arogantní neznámý muž nabídne, že by ji mohl ochránit a vést, Ofélie ví, že by mu neměla věřit. Blackwell totiž možná nevypadá nebezpečně, ale zdání může klamat. Jenže v sázce je život její sestry, a tak si nemůže dovolit ho odmítnout. Důležité je, aby ignorovala neodolatelnou temnou přitažlivost, která je k sobě neustále táhne.

Ztráta vlastního srdce je totiž ve Fantasmě nebezpečnější než prohra.

…

 

Na začátek musím říct, že kniha se čte opravdu sama. Od prvních chvil autorka nasadí příjemné (i když možná ne vždy ideální) tempo a neváhá skočit rovnou do děje příběhu, jehož celková atmosféra a kulisy jsou nastaveny opravdu lákavě. Jednak samotná hrdinka pochází z nekromantské rodiny a její matka je ve městě vyhlášená svými seancemi s mrtvými, což dává vyprávění nádech „skutečné“ magie. A pak tu taky máme onen záhadný dům, plný démonů, který podrobí své návštěvníky smrtelně nebezpečným zkouškám, ze kterých vzejde vítěz, jemuž bude splněno jedno – jakékoli – přání.

Pochopitelně jsem se hned seznámila s hrdinkou Ofélií, jejíž matka nečekaně zemře a Ofélie se tak musí ujmout rodinného řemesla, ke kterému byla vychována výrazně dřív, než počítala. Moc se jí nechce stát se nekromantkou a jít ve šlépějích své matky, na rozhodnutí však má doslova pár okamžiků, kdy je možné moc převzít a tak udělá, co musí. Ještě ovšem nic netuší o všech potížích, které na sebe s tímto rozhodnutím vzala.

 

Ofélie je zvláštní postava a doteď vlastně nevím, jestli úplně dobrá. Asi spíš patří k těm lepším, i když na mě neudělala valný dojem svými schopnostmi nekromantky, které se údajně měla snažit ovládat od dětství, ale nijak výjimečně mocná nebo schopná mi nepřipadala – nutno říct, že ani sama sobě ne. Vlastně jediné, co jí její magie umožňovala, bylo mluvení s mrtvými, což na druhou stranu bylo přesně to, co potřebovala. Jinak vlastně nic jiného nepředvedla, krom nabytí schopností, které bylo vážně působivé.

Celým příběhem Ofélii provází Hlas, který v příběhu představuje obsedantně kompulzivní poruchu. Cosi v jejím nitru, co ji nutí dělat věci, které působí divně. Pocity jsou tak nutkavé, že v Ofélii vzbuzují až stavy paniky, pokud by hlas neposlechla a neudělala, co po ní chce. Tato součást Oféliiny osobnosti byla představena velmi opravdově a k ní samotné i k tónu příběhu skvěle sedla. OCD se stala dalším démonem, který Ofélii pronásleduje a ztrpčuje jí život. A v soutěži samotné to pochopitelně nijak věci neusnadní, spíš ještě zhoršuje. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli to zůstane pouze hlasem v její hlavě nebo to autorka využije nějak jinak. Samo o sobě to ale bylo dost děsivé a dokreslovalo to atmosféru vyprávění.

Hlavní mužská postava si u mě vedla podobně, jako ženská. Blackwell měl všechno, co by asi člověk od podobného hrdiny očekával. V mých očích ale velmi brzo přišel o podstatnou část svojí záhadnosti, což uznávám, bude můj problém. V zásadě je šablona vždycky stejná, a je jasné, že první zajímavý chlap, co se objeví, bude milostný interest hrdinky a taky největší komplikace a zároveň její největší zastánce. Není těžké dát si dohromady souvislosti, ale tady to zrovna nijak moc nevadí. Bavily mě jeho scény s Ofélií (ne všechny, jen ty oblečené), to nemůžu říct, že ne. Líbilo se mi, jak vystupoval v příběhu a bavila mě jeho část příběhu. Jenže nevěřila jsem jim ani vztah, ani vášeň a to přesně od chvíle, kdy došlo na víc, než na líbačku. Nakonec jsem sice byla se vztahovou zápletkou spokojená, ale malý ďáblík pokušitel ve mně se pořád ptal, jak by to vypadalo, kdyby ji skutečně jen využíval.

Ostatní soutěžící ve Fantasmě – tedy ti, kteří byli v Ofeliině skupině, tvořili pestrou směsici charakterů s vlastními sny, touhami a tajemstvími. Každý měl motivaci, proč se účastní nebezpečné hry o splněné přání a někteří byli odhodlaní udělat pro výhru doslova cokoli. Všechno je poměrně zřetelné, takže jde rychle poznat, kdo je parchant a kdo slušňák v rámci možností. Autorka neváhá při zkouškách některé postavy obětovat. To je ostatně jasné, protože vítěz může být jen jeden. Zároveň však zachovává možnost, aby pobrali zdravý rozum a ze zkoušky dobrovolně odstoupili. Schválně zkuste tipnout, při prvním seznámení s nimi, kdo jak dopadne :)

Při čtení se nelze vyhnout bližšímu seznámení s některými z démonů, kteří jsou „zaměstnanci“ Fantasmy a připravují zkoušky pro lidi. Ti byli super. Ne moc extra popsaní, spíš jen účelově, ale dost na to, aby tvořili zábavný prvek s lehkým podtextem nebezpečí a proradnosti.

 

Skutečně je pravda, že Fantasma je podobná Caravalu (plus ten sex), takže prostě lehčí fantaska a u tohoto žánru bych v podstatě asi zůstala. Nejsem si úplně jistá řazením do dark romance, protože mi to spíš připadalo jako klasická fantasy pouze se sexem navíc. Nic zas tak extra dark jsem v příběhu nezaznamenala, i když potenciál tam rozhodně byl. Zkoušky sice byly hodně drsné, ale autorka nevyplýtvala zase tolik řádků na vybudování pořádně dark atmosféry. V tomto ohledu (i při popisech domu) by bylo potřeba trochu zpomalit akci a děj a trochu se v budování atmosféry porýpat. Ať se do toho hezky čtenář zaboří. Toto byla spíš dietní verze darku.

Čímž neříkám, že mě příběh nezaujal a neslupla jsem ho jedním dechem. Opravdu mě bavil pekelný dům, ve kterém se všechno odehrává, jeho popis (byť dietní) a to jak démoni v něm žijící trápí soutěžící i mimo zkoušky. I zkoušky samotné byly skvěle vymyšlené. Devět zkoušek, devět kruhů pekla, devět různých druhů pokušení, která se dostanou hrdinům až na dřeň a vytáhnou z nich to nejlepší nebo to nejhorší, co je ukryté až v hloubi duše. Řekla bych jen, že z nich Ofélie vyklouzla až moc rychle a autorka mohla přeci jen napětí a nebezpečí o trochu víc přiostřit. V zásadě si ale nestěžuju. Zkoušky a pekelný dům byly jednoznačně nejlepší částí příběhu, kterou jsem si užila nejvíc.

Mezi jednotlivými zkouškami musí Ofélie vyřešit záhadu a najít něco, co Blackwell nutně potřebuje. Hledá v sídle, které je plné tajných chodeb, místností a pastí. Aby toho nebylo málo, na záhadu se cestou tak trochu přichytí další, která souvisí se samotnou Ofélií. V zádech má démony, kteří jí to ulehčit nechtějí a i když jí kvůli její dohodě s Blackwellem nemohou přímo ublížit, způsob si vždycky nějak najdou. Záhada samotná zase až tak záhadná není. Něco z toho mi doklaplo prakticky okamžitě, ale to neznamená, že jsem si příběh neužila.

Škoda, že kniha nebyla delší. Vešlo by se tam i více děje mezi jednotlivými zkouškami a hrdinka by měla více času na prolézání baráku. Ten čas byl na můj vkus dost zrychlený, i když samozřejmě mezi zkouškami nijak dlouhý čas neuplynul a taky musela někdy spát. Na druhou stranu asi tuším, k čemu by autorka stránky navíc využila a toho tam bylo dost už takto.

Ano, jsme u sexu. Kdyby se Ofelie v mezipauze mezi úkoly opravdu věnovala intenzivnějšímu zkoumání sídla s Blackwellem, bylo by to lepší než ten píchací festival, který předváděli zhruba od třetí zkoušky.

 

Sex, na délku příběhu zastoupený poměrně hojně, byl popsaný jako návod na smontování nábytku a asi tak stejně vzrušující. Možná bych nebyla tak přísná, kdybych už v žánru nečetla lepší popisy, ale toto byla fakt slabota – žádná vášeň, žádné jiskření, autorka prostě projela všechny věci, které postavy v takových scénách obvykle dělají v odpovídajícím pořadí. Občas byl popis dění proložen naprosto nezapadajícím vulgarizmem typu „ojeď“, který se mi k celkovému vyznění textu nehodil.

Sex a vášeň do Fantasmy patří, o tom žádná, vždyť jde o pekelný dům, hříchy a pokušení, ale chtělo by to ho napsat více „hříšně“ a méně popisně. A info o velikosti hrdinova péra jsem taky nepotřebovala. Všem nám je dávno jasné, že hrdinovy přednosti (doslova v každé knize) jsou vždycky ty největší. Blackwell je podle všeho kůň – případně má hrdinka ruce velikosti asi tak pětiletého děcka. Každopádně mi to k sobě velikostně nějak nepasovalo (a nejen s rukama). Autorky by si měly uvědomit, že určitá velikost už působí spíš směšně a anatomicky poněkud... no asi bizarně, bych řekla. Hlavně proto, že to je všude. Kdyby to nechaly být, každý si představí, co chce, a všichni budou spokojení.

Naštěstí se tyto neradostné scény a velikostní parametry dají přeskočit a nesex věci mezi nimi jsou fajn. Jen si potom říkám, proč vůbec autorka sex do knihy psala, když jí to nejde a děj jako takový to nijak zvlášť nevylepšilo. Nějaké to lechtivé škádlení by postavám a vztahu mezi nimi udělalo lepší službu než takové bušení, co je teď bůhví proč moderní cpát kde všude. Já vím, já vím – čtu dark romance, tak co čekám… Jenže dark romance podle mě prostě není libovolná fantasy (či nefantasy), ve které je popisná píchačka s patřičně rádoby drsným konáním a sprostým výrazivem.

 

Na konci se mi hodně zalíbilo, jak se vše propojilo se začátkem a samotnou Oféliinou existencí a i s Fantasmou jako takovou. Tuto část měla autorka očividně pěkně vymyšlenou a krásně jí všechno zapadlo do sebe. Epilog mě oproti tomu vůbec nepotěšil, protože nabral podobu přeslazené blbiny.

I když mě příběh jako takový bavil a nápad se mi zdál super, do dalšího dílu se pouštět nebudu. Na to mi příliš nesedl autorčin přístup k sexu a trochu se bojím, že v dalším dílu by přišlo něco podobného. Navíc hrdinkou má být sestra Ofélie a ta mi jako postava moc k srdci nepřirostla. Fantasmu samotnou ale klidně doporučím. Za přečtení stála.

 

O knize:

Autor: Kaylie Smith

Série: Ďábelské hry (1. díl)

Překlad: Šárka Králíková

Vydal: Red

Rok vydání: 2025

Polibek z hlubin

 

Knihy s rusalkami a vůbec slovanskou mytologií už jsem četla. Pořád jich ale není dost na to, aby mě nezlákala téměř jakákoli další. Tady se navíc nabízela ještě docela zajímavá a neokoukaná zápletka a romantický trojúhelník, na který jsem byla opravdu zvědavá. Takže jasná volba!

 

Anotace:

Jeden polibek. To je vše, co Gisela potřebuje, aby se mohla znovu stát člověkem. Když se totiž před rokem za záhadných okolností utopila, její duch svět neopustil, ale zůstal uvězněný v řece, kde teď Gisela společně s dalšími rusalkami straší. Ona se však touží vrátit mezi živé, a tak vábí nebohé smrtelníky k vodě v naději, že ji jednoho dne nějaký z nich políbí.
Trnem v patě je jí místní exorcista Kazik, jehož úkolem je z města vyhnat všechny zlé duchy – včetně drzých rusalek. Naštěstí pro ni ale jeho magie selhává, a tak spolu uzavřou dohodu: Kazik jí pomůže získat tolik potřebný polibek a ona na oplátku neřekne nikomu, že slavný postrach zlých démonů nedokáže vymítit ani ducha leklé ryby.
Oboustranně výhodná dohoda se ale zkomplikuje ve chvíli, kdy se oba zamilují do toho samého chlapce – který navíc skrývá nejedno tajemství...

 

…

 

Na knihu jsem se hodně těšila a tak jsem ji vzala na čtení hned, jak mi dorazila. A začetla jsem se do ní neuvěřitelně snadno.

 Začátek mě překvapil nasazeným tempem vyprávění. Všechno plynulo tak nějak pozvolna a lehce. Dalo by se říct, že to kopírovalo atmosféru lenivého lázeňského městečka, kde si na svou porci relaxu a pohody přijdou nejen lidští návštěvníci a hosté honosných lázeňských domů a vil, ale také rozličné kouzelné bytosti žijící zde v pestré škále od domácích skřítků, přes rusalky, víly až po děsivé lesní démony a stíny.

Tohle propojení magie léčivých pramenů a kouzelných bytostí s lázeňským světem mi připadalo natolik kouzelné, že už od teď budu nejspíš vždycky v lázních koukat po rusalkách :)

Krom pohádkově snivé atmosféry lázeňského městečka v krásné přírodě kniha nabízí klasický příběh o kouzlu (či spíš nečekaných účincích) lásky v moderním kabátku. Přináší ne dvojici, ale hned trojici ve vzájemných citech namočených hlavních postav a od začátku se zdá, že půjde nejen o záchranu nadpřirozené bytosti ale daleko o víc a ti tři si dají úplnou životní změnu způsobenou vlivem, který na sebe mají – a tohle se povedlo autorce zobrazit velmi dobře. Dokonce bych řekla, že nejvýraznější není změna, která se stane s Giselou, ale s Kazikem, že on je ten, kdo je hlavním hrdinou a komu jde o nejvíc. Ti druzí dva, byli jen prostředníci na jeho cestě za sebepoznáním. Sice i s nimi se stane změna, ale rozhodně ne tak výrazná, jako s Kazikem.

A jsme tedy u postav :)

Ze začátku jsem myslela, že hlavní postavou, o jejíž příběh půjde, je rusalka Gisela. Na tu myšlenku mě navedla nejen krásná obálka, ale i anotace. A – proč to neříct – i jasně vytyčený směr současných YA fantasek, kde hlavní hrdinkou je vždycky ženská a chlap je tu proto, aby ji měl kdo romanticky provokovat. K mému překvapení se všechno zvrtlo jinak. Pro mě byl jednoznačně hlavní a nejzajímavější postavou vymítač Kazik. Nemyslím si, že to tak úplně mělo být, ale on byl napsaný tak, že si tu hlavní roli od Gisely (s)prostě ukradl :)

Rusalka Gisela není rusalkou dlouho. Je to teprve rok, co přijela do lázeňského města se svým otcem, utopila se v bažinách a stala se nadpřirozenou bytostí. Na svoji smrt se nepamatuje, jako jiné rusalky a i v další věci není jako ony. Chce se stát zase člověkem, protože prý to možné je, pokud dostane polibek od smrtelníka. Je taková lehce umanutá, posedlá získáním polibku a otravná, možná až moc, takže jsem věřila Kazikovi, když tvrdil, že mu leze na nervy, mně by taky lezla :D Její nespokojenost se současným stavem je pochopitelná, byť od začátku působí, že je v něm v podstatě šťastná, jen trvá na tom, že chce to, co ztratila. Dobře vykreslená byla její prchavá a rozmarná povaha, která se mi k rusalce tak nějak hodila.

Kazik žil v místě děje příběhu od narození. Jeho babička byla místní „vědmou“,  léčitelkou, zaříkávačkou a vymítačkou. Celý život se učil, že převezme řemeslo po ní a protože babička před rokem zemřela po napadení běsem, je teď z Kazika místní vymítač. Svou povinnost bere smrtelně vážně, možná až moc a v důsledku ohromné zodpovědnosti je vyhýbavý a osamělý. Gisela ho rozčiluje, protože škodí v jeho rajonu a on pokládá svůj rodinný odkaz za středobod svého světa, chce dostát očekávání, která od něj rodina měla. Je to takový zadumaný pan správňák a ukradl si pro sebe moje sympatie zdaleka víc, než všichni ostatní. Líbilo se mi, jak autorka popsala jeho vnímání odpovědnosti vymítače, která ho trochu vydělovala ze společnosti normálních lidí. Rozhodně ze společnosti vrstevníků, kteří se spíš bavili, než co jiného.

Mezi těmi dvěma se zrodí zajímavá spolupráce, G. slíbí, že mu (a městu) dá konečně pokoj, když jí pomůže s dosažením jejího cíle. Tedy zisku polibku od smrtelníka. Poněkud nepříjemné překvapení ho čeká, když zjistí, koho si rusalka vyhlédla jako polibkového vysvoboditele a navíc se zdá, že budoucímu zachránci není polibek s Giselou vůbec proti mysli. Což Kazika překvapivě docela bolí. Otázkou je, kvůli komu.

A s tím přichází Aleksej – třetí kousek do trojúhelníku. Co je divného na Alexejovi? Tahle otázka mi ležela v hlavě od začátku příběhu. Očividně není prostě jen obyčejný člověk, i když jednoznačně člověkem měl být, a já měla hned několik podezření, co by mohl být zač. Postupně, jak se příběh odkrývá, je jeho tajemství zjevné asi daleko dřív, než autorka zamýšlela, ale nevadilo mi to, protože na něm jako na postavě mi sešlo nejmíň. Přitom zrovna jeho postava na konci prodělala dost zajímavý vývoj a jsem zvědavá, co s ním bude dál.

 

Kniha není ukázkou akčního vyprávění. Spíš je to taková lenivě snová fantaska, zaměřená hodně na prožívání postav. Ono taky na získávání polibku od smrtelníka velká akce potřeba není. Není ale důvod mít obavu, že by kniha byla nudná. Autorka příběh ozvláštnila hned několika věcmi.

První z nich je slovanská mytologie. V příběhu jsem mohla nahlédnout do vodníkova království v řece, kde žije s rusalkami a utopenci a sbírá dušičky do hrnečků s pokličkami. Takto to zní roztomile, ale stejně jako pán lesa, je i pán řeky obávaným tvorem. Zajímavý byl i náhled na život rusalek s jejich kouzelnými hřebínky a neustálými návštěvami lidského světa, který tady byl s nadpřirozeným propojený tím, jak lidé dodržovali tradice. Jednotlivé rusalky také měly svoje příběhy, některé bolestné, jiné méně a jejich společenství bylo popsáno moc pěkně. Kdyby se člověk nemusel utopit, aby se stal jednou z nich, asi bych do toho šla :D

Druhým ozvláštněním byla záhada Giseliny smrti a věci s tím související. Dala vyprávění mírný prvek tajemství a přinesla trochu napětí do jinak vcelku poklidného děje, kde by jinak šlo jen o rodící se city a snahu o získání polibku. Bylo totiž jasné, že pod povrchem lázeňské pohody se cosi děje. A to cosi nějak souviselo s Gizelou i Kazikem. Na konci mě překvapilo, jak tahle část příběhu všechno pěkně propojila a autorce to sedlo dohromady. A dočkala jsem se i napínavé akce.

Dalším interesantním bodem byl vztahový trojúhelník. Dva muži a jedna žena, ovšem nikoli tak, jak bývá zvykem, že se oba zajímají o ženu a soupeří o ni. Zde se muž zajímal o druhého muže i o ženu, ale o soupeření tak úplně nešlo. Muž, který oba chtěl, totiž nevěřil tomu, že by byť jeden z nich mohl mít opravdový zájem o něj.

 Připadalo mi ovšem, že potenciál tohoto trojúhelníku zůstal spíš nevyužitý. Protože Aleksej neplnil více méně jinou roli, než spojovník mezi těmi dvěma druhými a důvod, proč se mohli ocitnout spolu a spolupracovat. Docela by mě zajímalo, jak by se to s nimi seběhlo dál a kam by jejich vzájemné vztahy pokračovaly, kdyby kniha neskončila.

Romantika v příběhu je hodně ultralight verze, prakticky o ni vůbec nejde a postavy řeší spoustu dalších věcí, takže vznikající láska tolik nevynikne a jiskří to opravdu jen zlehka a vztah se rodí pooooomalu. Pořád jsem čekala, kdy to autorka pokazí nějakým přehnaným tlačením na pilu nebo zbytečně moc přepáleným sexem, ale nestalo se to. Opravdu jsem za to ráda, protože jestli by se do tohoto snivého příběhu něco nehodilo, je to prakticky cokoli víc fyzického, než líbačka.

 

Posledním zajímavým prvkem, který zmíním, bylo to, jak autorka uchopila postavu Kazika a jeho sociální izolaci. On byl hodně mladý, kolem dvaceti, a už měl myšlení mnohem staršího muže, na kterého jakoby už nic nemělo čekat, než práce a povinnosti. Byl přesvědčený, že ostatní ve vsi na něj nemají úplně dobrý názor a že se ho straní a baví se s ním jen tehdy, když od něj chtějí službu. Že nezapadá a nemůže zapadnout už jen pro to, čím se živí, kým je. Jako to bývá často, se i tady ukázalo, že omezení a předsudky si na sebe naložil větší mírou sám, než že by ho soudilo jeho okolí. A to je podle mě dost zásadní zpráva na zamyšlenou pro spoustu lidí. Příběh ho postupně naučil otevřít se a zkusit se na věci dívat trochu jinak. Proto jeho proměna byla tou nejhezčí věcí na příběhu. Bylo to, jako by chodil po světě slepý a najednou začal vidět. Za strašidly, která vymítal, bylo daleko víc než jen zlovolnost, city nebyly slabostí a v životě se dalo stihnout víc, než jen dřina a odpovědnost.

 

Celkově je kniha hodně přístupným a s citem psaným příběhem, ve kterém nemusíte hledat nic, než pohádku a příjemný odpočinek. Nebo taky můžete pohlédnout pod hladinu jednoduché příběhové linky a zjistit, že tůň pod ní může být v některých místech překvapivě hluboká.

Já jsem si vyprávění užila. Připomínalo mi to knihy, jak se psaly dřív. Bez zbytečného násilí, přehnaně drsné hrdinky a přepáleného erotického dusna. Víc takových příběhů, prosím!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do lázeňského města plného kouzel račte tudy.

 

O knize:

Autor: Alicia Jasinska

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Měsíčník - březen 2026

 

Není nic lepšího než začít měsíc týdnem dovolené :D z vlastní zkušenosti mohu tento postup doporučit. Únor už je sám o sobě krátký a když si ho ještě o pracovní týden pokrátíte, ani si nevšimnete, že nastal. Na hory jsme nakonec ze zdravotních důvodů části výpravy neodjeli a tak jsem využila příležitosti k posunu v herním příběhu o pěkný kus dopředu. Taky jsem si dala pauzu od sledování politické situace, což mi prospělo velmi. Zvlášť vzhledem k tomu, co se děje nejen u nás.

Spousta času byla taky na čtení a měla jsem až neuvěřitelně šťastnou ruku. Vlastně mě zklamala jen jedna kniha a když se tak na to dívám zpětně, ani mě to nepřekvapuje. Jen je škoda, že to byla upírovka, které si jinak umím užít.

Kupuju čím dál víc e-knih a to z několika důvodů: prvním je místo v knihovně. Prostě už není. Druhým jsou hnusné obálky často u romantik. Fakt se nechci dívat na polonahé mužské, kteří jsou navíc na knihách až nepříjemně stejní a nenápadití. Nemám ráda lidi na obálkách zejména, když jde o fotky. A třetím důvodem je zvyk poslední doby cpát knihy 500 + stránek do měkké vazby. Obecně si budu knihy nad 500 stran kupovat už jen do čtečky čistě z praktických důvodů.

 

Jak to šlo v únoru s vybraným čtivem?

 

Zrádná královna – trochu slabší, než první díl, ale pořád to stálo za čtení. Jenom mi trvalo o něco déle se do příběhu začíst. Další díl zkusím. Bude o jiné dvojici, což myslím bude dobře.

Krev křišťálového květu – toto byla skvělá trefa. Hlavně díky zajímavé hrdince a jejímu životu. Styl psaní mi připadal taky skvělý a jsem zvědavá, kam se příběh bude ubírat dál. Docela osvěžující byl i jiný pohled knihy na vztah, kdy hlavní interest hrdinky jí zdaleka nešel na ruku tak, jak bývá zvykem a absence sexu. Na další díl se těším.

Druhý rituál – knihu jsem začala číst hned, jak jsem ji donesla domů… a trvalo mi to celý únor. Upřímně mě to dost zklamalo a nebavila mě spousta věcí. Jednak se všechno opakovalo a svět knihy mi už přišel dost nezajímavý. Stejně tak hrdinové a jejich vztah. Všichni ti mazlíčci, jařmení, řešení jejího panenství a později jejich fyzický vztah… brr. Se sérií pokračovat nebudu. Snesu hodně, ale „vocamcaď pocamcaď“.

 

 Nej kniha minulého měsíce:

 Tohle je jedna z těch, které nesednou každému. Mě bavila její odlišnost od všech ostatních současných YA. Rozumím ale námitkám některých čtenářů. Taky jsem čekala něco jiného, ve výsledku jsem takto spokojenější. Pokud bych dostala to, co jsem čekala, zařadila by se kniha jen do průměru.

 

Co plánuji přelouskat v březnu?

 

Jedna z rozečtené série

Zkažená říše – od série jsem si dala delší čas pauzu na základě zbytečně mnoha a zbytečně dlouhých popisů sexu. Mám ráda, když se v knize děje i něco jiného. Tak doufám, že v dalším dílu autorka ubere.

Jedna koupená v únoru loni

Dvůr tak krutý a krásný – už ani nevím, o čem má kniha být. Tak se nebudu koukat, ať si nepokazím překvapení.

Jeden zcela náhodný okamžik při průzkumu knihovny (co mi cvrnkne do nosu)

Prokletí Aurelie W. – otevřela jsem ji hned, jak jsem ji donesla domů (to jest včera :)).  Nedalo se odolat.

 

Konec hlášení!

Podlé vrány

 

Díky doporučení jsem objevila svět nefantasy dark romancí a musím říct, že si ho až překvapivě užívám. I když nefantasy… jak se to vezme. Nereálných věcí je v těch knihách fůra i bez magie :) Očividně mě obzvlášť zaujal koncept vysokoškoláků, privilegovaných a trochu tajemných borců a jedné holky. Hele proč ne :D jen to chce natrefit na takovou knihu, která opravdu sedne. A když už to tedy čtu, tak sem s nějakým tím článkem na jednu z nich.

 

Anotace:

Tři muži, jedna žena, nekonečno vášně. První díl žhavé dark romance série.

Vyšťourám jejich špinavá tajemství, rozkryju jejich plány. Jen si musím dávat pozor, abych si při tom nezlomila vaz. Corvus, Rook a Grey, přezdívaní Vrány, se narodili do světa násilí a tajemství. Jsou nemilosrdní, arogantní a nenapravitelní. Jejich adoptivní otec založil gang, který vládne městu Thorn Valley. Vrány zase vládnou místní Briarově akademii. A rády by ovládly i novou spolužačku Avu Jade. Jenže ta nikdy neuměla poslouchat a podřizovat se.
Ti tři sexy surovci probouzejí v nové spolužačce něco temného a jejich vlastní temné duše to přitahuje. Ava Jade musí nějak přežít poslední rok školy a pak bude volná. Tu svobodu si nehodlá nechat vzít. Ne, pokud to bude záležet na ní.
Vrány si myslí, že Avu Jade vyděsí, že z města uteče, nebo se jim podřídí, to ji však moc dobře neznají. Nejsou totiž první lumpové, kterým Ava Jade čelila, a nebudou ani poslední. Po světě se potuluje někdo horší, kdo jí chce ublížit.

…

 

Mafiáni mě nikdy extra nebrali a tak jsem zrovna po této knize sáhnout vůbec nechtěla. Jenže doporůčo je doporůčo a tak se plány změnily. Bacha! Teď přijde varování – tohle čtení je zatraceně návykové a kniha moc dlouho nevydrží. Protože já jsem se fakt nemohla urvat. Doporučuju taky pořídit jako e-knihu, protože druhý díl budete chtít okamžitě a ne všude máte knihkupectví pět minut cesty od baráku. A mít první díl na polici a druhý ve čtečce je blbé.

A teď blíž k tomu, co na stránkách čekat.

 

To vám takhle na školu dorazí se začátkem semestru nová holka. Je dost „nevýhodně“ nová, protože nastupuje do posledního ročníku mezi lidi, kteří se už znají a vědí, jak to na škole chodí. Avě je ale buřt, jak to na škole „chodí“ a jaká pravidla všichni ostatní dodržují. Chce jen dodělat školu a jít si po svých. K její smůle ale na první dobrou přiláká pozornost tří kluků, králů společnosti vezdejší, kteří od ní očekávají, že bude šlapat brázdu, jako ostatní holky. Jenže právě pro tiché podřízení se Ava zrovna stvořená nebyla a tak vzdoruje nejen jejich pravidlům a šikanování, ale postupně i znepokojivé přitažlivosti, kterou začíná cítit… ke všem třem!

Ava Jade nebyla taková ta křehká květinka, se kterou si pohrají gauneři a vyplivnou ji, aby pak odcupitala se skloněnou hlavou a tichým „děkuji, pane“. Naopak byla pěkná mrcha, a co se svědomí a morálky týkalo, klukům se úplně v klídku vyrovnala. Nebylo divu vzhledem k prostředí, z něhož pocházela a životu, jaký doteď žila. O její minulosti se postupně objevuje maličko víc informací, ale už od začátku je jasné, že procházka růžovou zahradou to nebyla. Není divu, že ji kluci podezřívali ze spolupráce s konkurenčním gangem.

Tři páni kluci totiž mají tatínka, který vede místní mafii a kluci už jsou zapojení do činnosti podsvětí. Samozřejmě pokud je mafián ještě školou povinný, musí být naprostým pánem školního kolektivu, to by jinak prostě nešlo. Jejich panovnické věci nemálo napomáhá skutečnost, že jsou všichni tři pekelně přitažliví, namakaní, arogantní a vůbec tak nějak od pohledu nebezpeční a ve všech ohledech žádoucí. Jo a taky tajemní až hrůza. Postupem času majetničtí, ale překvapivě ochotní se spolu o Avu podělit. Neptejte se mě, proč tohle v knihách funguje, když ve skutečném životě takového chlapa ani vztah prostě nechcete. Na stránkách to je vzrůšo. Neuvěřitelné. Toxické. Ale vzrůšo. A funguje to!

Postavy se ve vyprávění střídají, takže je možné si užít pohledu každého z nich. Nakoukla jsem tedy do Avina soukromí i minulosti a zároveň do mafiánských aktivit kluků. Samozřejmě jejich současnost se dost nepříjemně zamotá a Ava je vtahována čím dál víc někam, kam nechce. Ohrožená začíná být nejen ona, ale především její svoboda, po které tak zoufale touží.

 

Upřímně musím říct, že tohle mi sedlo naprosto perfektně. Hlavní postavy k sobě skvěle pasovaly a v tomto případě mi ani nevadila panovačnost kluků, protože si k sobě nevybrali žádnou nevinnou holku, která by to neustála. Všichni čtyři měli duše tak zpřelámané minulostí, že jejich kousky prostě jen zapadly do sebe a chemie mezi nimi skvěle fungovala.

Autorka dokázala stvořit v podstatě jednoduchý příběh, kterému nechybí napětí, tajemství ani pikantní okamžiky. Z mého pohledu to tedy byl příjemný vstup do nefantasy dark romancí ze školního prostředí. Přemýšlím, jestli kdybych měla v žánru víc načteno, nechybělo by mi tam trochu víc děje. Pravděpodobně ale ne, protože kniha je celkem krátká a překvapivě neobsahuje žádné výplňové nebo nudné scény. Tajemnost postav a jejich minulosti (i současnosti) a napínavé scény, při kterých jim jde o krk nebo oni jdou po krku někomu jinému, navíc opravdu upoutají. A pro mě tam zatím nebylo ani moc žánrových klišé, protože (jak už jsem řekla) nejsem v žánru zase tak sečtělá. Zatím tedy nenalézám ani žádné otravné vzorce.

Jednu věc je každopádně nutné vzít v úvahu: Je to prostě pohádka pro velké holky. Pomineme proto realističnost mafiánského prostředí, stejně to tu byla hlavně kulisa k tomu, aby kluci i Ava mohli být za drsňáky. Pomineme také realističnost „pánů školy“, protože i škola samotná je tady hlavně kulisa k tomu, aby Ava i kluci mohli být za drsňáky a byli někde pohromadě, aby si mohli něco začít.

Ohledně oné realističnosti, když už jsem u toho – vážně ji někdo v takovém příběhu čeká? Já teda ne a proto mě nepřekvapily věci, které jiní knize vyčítají. Jo, v mafii by neměli jako v podstatě ještě skoro děti respekt, rozhodně by tak necvičili s celou školou a rozhodně by si od nich nenechali všichni tolik líbit. Taky by asi nebyli tak sexuálně zkušení a sebevědomí ve svém věku, že. Je mi prostě dost putna, že kluci jsou na střední (vysoké?) - prostě školou povinní. Jako jiné čtenářky jsem si je představovala spíš jako vysokoškoláky aspoň přes dvacet, i když ani tak by se to k realitě neblížilo, ale v hlavě mi to k nim podstatně více sedělo. Tyhle knihy si ale nevybírám pro realističnost děje. Tady mě to navíc nijak nerušilo nebo jsem to spíš dokázala ignorovat. Je ale docela možné, že až podobných knih přečtu víc, bude mi to vadit čistě proto, že to budu vídat mockrát.

 

Od knihy nelze očekávat romantiku, nebo aspoň ne takovou tu něžnou a sladkou. Co tu chybí na něze a zamilovaných slůvkách, to je dohnané doslova ohnivou chemií mezi postavami a vášní nejen slovní.

Jsou k dispozici hned tři kluci, kteří se nijak v ničem nekrotí a holka, která si mezi nimi nechce a ani nebude vybírat jen jednoho z nich. Původně jsem čekala, že mi tento koncept nesedne, ale vlastně mi sedí :D Navíc, známe to všechny: Na střední nás v románcích bralo, když se do holky zamilovali aspoň dva kluci a s postupujícím věkem a odcházející naivitou se to holt posunulo k… no však víte :D

To, že je v knize popsaný sex nepřekvapilo, to jsem očekávala. Nečekané bylo, jak dobře zmáknutý byl. Autorka sem toho nenacpala nijak extra moc (ve dvojce si vášně užijete více). V podstatě si Ava jednou vrzla s každým z kluků a párkrát oni jinde. „Skutek“ samotný byl navíc popsaný tak nějak decentně, i když poměrně dost žhavě a ne zbytečně rozvláčně. Musím přiznat, že tahle intenzita čtení podobných zážitků mi úplně postačuje. Podstatné je, abych to postavám věřila – to tu bylo, a nešlo o popis ve stylu návod k použití pračky - to tady nebylo.

Nečekala jsem žádné něžnosti a ani jsem se jich nedočkala, ale zároveň se autorka nevyžívá v nějakých odpornostech nebo přehnaně popisné krutosti, která by mohla působit absurdně. Kluci jsou zvyklí s holkama zacházet poněkud jako se spotřebním zbožím, dokud nepřijde Ava, která to pochopitelně má ráda trochu drsněji – což mi zrovna k ní kupodivu sedělo, a neudělá si spotřební zboží z nich. Někdy mám pocit, jako by autorky věřily, že vášeň v sexu se nedá napsat bez určité míry hrubosti nebo nějakého násilí. Semo tamo mi toto vadí, občas ne. Tady mi to nevadilo, protože se to nepřehánělo do nějakých šíleností a navíc byla chemie mezi postavami poměrně dost jiskřivá. Všichni byli navíc jako osobnosti popsáni tak, aby se jim to uvěřit dalo. Když teda zapomeneme na ten jejich věk, no :D

 

Abych tak pravdu řekla, vůbec by mi nevadilo, kdyby kniha byla delší a autorka se mohla trochu víc ponořit do vykreslení světa a postav. Pokud vím, v sérii jsou ještě další tři knihy, takže se časem možná dočkám i toho. Pokračovat ve čtení dalších knih určitě budu. Vlastně mě to chytlo tak moc, že jsem okamžitě kupovala další díl (zlaté e-knihy, člověk může mít pokračování obratem).

Pokud se vám líbí směs tajemství, nebezpečí okořeněné špetkou násilí a nebezpečnou přitažlivostí, je to kniha pro vás. Pokud vám nevadí holka, která řádí v duchnách se třemi borci (zatím zvlášť a ne úplně v duchnách), je to kniha pro vás.

Za mě jsem prostě dostala něco, co mě baví, a na nějakou dobu se v žánru asi zabydlím.

 

O knize:

Autor: Elena Lawson

Série: Vrány z Briarovy akademie (1. díl)

Překlad: Renata Heitelová

Vydal: Baronet

Rok vydání: 2025