Vlčí pouto

 

Tohle jsem brala do ruky jako sázku na jistotu. Už podle anotace měla kniha všechno, co mi vyhovuje a u čeho se obvykle dobře bavím. Jediná obava, kterou jsem měla, byla neznámá autorka (vlastně autorky), protože co si budem, občas se kvůli stylu psaní nepovede i zajímavý příběh. Tak schválně, co myslíte, jak to těm dvěma holkám klaplo?

 

Anotace:

Meryn se nikdy netoužila stát jednou ze Spoutaných, elitních královských válečníků jezdících na obrovských pravlcích. Pohrdá jejich chladnokrevnou brutalitou i životem v luxusu, který ostře kontrastuje s chudobou jejího lidu. Když ale její mladší sestru unesou nesmrtelná monstra, Meryn nemá na výběr. Přidat se ke Spoutaným je jediná možnost, jak milovanou Saelu zachránit. Nejprve však musí obstát ve smrtonosných zkouškách, kde ji i ta nejmenší chyba může stát život. Aby toho nebylo málo, ostatní rekruti by ji nejraději viděli mrtvou, její vlčice s ní odmítá komunikovat a instruktor Stark je krutější než samotné zkoušky.
Snad každý jí usiluje o život – každý až na proklatě přitažlivého prince Killiana, jehož pozornost z ní dělá snadný terč. A jak navíc Meryn brzy zjistí, tajemství skrytá mezi hradními zdmi nejsou o nic méně nebezpečná než monstra číhající za hradbami…

 

…

Království, v němž se příběh odehrává, je ve válce. Trvá už dlouho, několik generací a je vedená proti nepříteli, který je velmi silný – vampýrům. Naštěstí pro obyvatele říše stojí i na jejich straně silný spojenec. Obrovští vlci, na jejich hřbetech jezdí elitní válečníci do boje proti vampýrům. Tihle Spoutaní jsou sice ochránci království, ale nejsou o nic méně obávaní a krutí, než nepřítel.

Lidé žijí v chudobě. Všechno je podřízeno probíhající válce, která stojí obrovské množství zdrojů. Peněz, materiálů i lidí. A její konec je v nedohlednu…

 

Meryn, hlavní hrdinka knihy nemá snadný život. Její máma je nemocná a ona se sama stará o mladší sestru a její vzdělání. Nevydělává na to způsobem, který by člověk u mladé holky čekal, ale rozhodně je velmi odhodlaná sestře život usnadnit jak to jen půjde. A je sakra dobrá v tom, co si vybrala. Volné chvilky tráví s přítelem, který pracuje na hradě a na všechnu tu bídu okolo je vlastně díky němu docela spokojená. Až do chvíle, kdy její sestru unesou a Meryn je odhodlaná ji zachránit za každou cenu. Ví, že unášené děti jsou odvlékány na území nepřítele a jediný jistý způsob, jak se tam dostat rychle je s armádou. Meryn se nechá naverbovat a doufá, že pomaže na frontu obratem, ale má smůlu. Zrovna vyhlásili nábor do elitní jednotky Spoutaných a účast v něm není dobrovolná. Proti své vůli ve zkoušce uspěje, naváže pouto s vlkem a nastoupí na akademii, kde vlčí jezdce připravují a cvičí k boji.

Pouto s něčím mě na příbězích baví, pokud to něco není chlap. Tady se jednalo o pouto s obřím vlkem a musím říct, že párek Meryn a její vlčice se extra povedl. Člověk by řekl, že když ž se člověku podaří v první těžké zkoušce uspět a vybere si ho vlk, bude mít vyhráno, ale o Meryn to rozhodně neplatilo. U ní nebylo ani tak důležité, aby si ji vlk vybral. U ní bylo důležitější, aby přijala a pochopila něco, oč nikdy nestála a čím pohrdala, musela změnit od základu sebe sama, svůj náhled na svět a názor na některé lidi. Nemusím ani povídat, že na cestě, kterou musela ujít ji čekalo pár příjemných překvapení – nových přátelství a lásek, ale daleko víc zklamání – ztrát a zrady. Meryn je dubová palice, navíc nikomu nedůvěřuje a nechce s nikým sdílet tak extrémní blízkost, jako s vlkem. Vlčice Anassa je zase hrdá a nehodlá někomu podlézat a přesvědčovat ho. Merynin život na akademii tak začíná jako souboj dvou silných vůlí, komplikovaný ještě smrtelně nebezpečnými zkouškami, nepřátelstvím spolužáků a krutým velitelem instruktorů.

 

Autorka si připravila zajímavý střet dvou světů, z nichž jeden představuje Meryn, holka z lidu a druhý její spolužáci na akademii. Ti téměř všichni pocházejí z elitních rodin Spoutaných válečníků. Znají život v luxusu, umí chodit v dvorském chování a etiketě a hlavně považují službu mezi Spoutanými za absolutní čest a jediný smyls života. Meryn si tedy musí vybojovat i svoje místo mezi nimi a protože není „jejich“ moc o ni nestojí, pokud ji nechtějí rovnou zabít. Zabití někoho totiž pobyt na akademii dost usnadňuje. Při zkouškách vždycky někdo umře, stane se nehoda, „nehoda“ nebo vlci vyřazují slabý článek a tak Meryn musí tvrdě dřít na tom, aby se jím nestala ona. A její spolužáci mají proti ní obrovský náskok. Toto si užívám, baví mě sledovat úspěchy i neúspěchy a hrdinům fandit. Tady jsem to dostala přesně takové, jaké to chci mít.

Jak už jsem psala, můj šálek čaje je, když se kniha odehrává v nějakém druhu školního nebo obecně výcvikového prostředí, kde se hrdinka něco učí – o světě, o nutných nových věcech i sama o sobě. Hodně často to bývají tvrdá školní léta a to právě odlišuje dobrou knihu od špatné. Ne tedy přímo ta tvrdost, ale to, jakým způsobem tím hrdinka prochází. Často to autoři hrají tak, že všechno je drsné a krvavé tak nějak samoúčelně, moc to nedává smysl a hrdinka tím projde až moc snadno. Tady to tak nebylo. Krutost světa dávala smysl a Meryn nedostala nic zadarmo. Nebylo to tak, že by jí nikdo nepomáhal, ale větší část dřiny byla na ní a nic nedostala jen tak.  Dost často i něco, co se zdálo být požehnáním nebo výhodou nakonec bylo spíš prokletím nebo aspoň komplikací. Pokud tedy tento typ zápletky máte rádi, tady ji dostanete v její nejlepší formě.

Stejně ráda mám milostné trojúhelníky, ale opět jen ty zajímavé. Geometrický útvar vezdejší patřil rozhodně k těm povedeným, i když já jsem si v něm favorita našla rychle a snadno. Jeden z nich byl od začátku takový, že to působilo jako zdvižený prst. Věděla jsem, že je na něm něco špatně, jen bylo potřeba přijít na to, oč jde. Autorka to odkrývala pěkně postupně a na Meryn čekalo několik obrovských překvapení :D Není to sice úplně nepředvídatelné a skoro bych řekla, že místy průhledné, ale všechny víme, co máme rády a tak to nevadí :D

Co se žhavých scén týká, rozhodně tu nechybí, tak s nimi počítejte. Nedá se říct, že by se tu při jejich popisech někdo držel zrovna zpátky, takže počítejte i s tím. Naštěstí se dají přeskočit – a to jsem dělala, protože mi lezl na nervy ten chlap :D Z těch pár, které jsem zvládla, můžu konstatovat, že Meryn rozhodně není nevinná dívenka a podle toho to taky vypadá. Není to popsáno nijak nevkusně nebo nevhodně, ani trapně, ale žhavé je to až na půdu.

 

Autorčin styl je lehce košatější, ale napínavosti příběhu a spádu děje nějak neubírá. Četlo se to velmi pěkně a těch šestset-něco stánek uteklo až nemile rychle. Nenarazila jsem na nic, co bych považovala za zbytečný balast (možná jen začátek byl lehce pomalejší), takže po této stránce jsem rozhodně spokojená.  Autorce se povedlo pěkně propojit svět ostrých zbraní a krvavých bojů se světem sexy šatiček a dvorských intrik. Jasně, že v YA knihách nějaký ten plesík s příležitostí se nastrojit proběhnout musí a tady to tvořilo krásný kontrast se špínou výcviku a krví zkoušek. Meryn krásně zapadla do obou světů – i když ne snadno. Ona vlastně bojovala i na těch pitomých plesech :D chudák holka.

V průběhu vyprávění, mezi napínavými okamžiky výcviku a zkoušek a odlehčenými chvílemi na plesech a v luxusních komnatách jezdců, mě autorka postupně seznámila s historií království a jezdců na vlcích a přiblížila politickou situaci v zemi. Nemůžu říct, že bych se nedozvěděla vše podstatné pro tento první díl, ale mám pocit, že to nejzásadnější na mě teprve čeká. Klidně bych podobných politicko-válečných věcí brala víc. Na druhou stranu jsem vše poznávala společně s Meryn a ta kvůli svému životu před spoutáním nevěděla v podstatě nic, co nebylo oficiální komunikací vlády. Takže nic :), rozhodně ne pravdu. Krom bojování a lásky je tu tedy taky slušná porce tajemství, intrik a zrady, která nechá chladným jen opravdu hodně cynického čtenáře.

Svět i příběh je prostě podařený a už se nemůžu dočkat, až se dozvím víc o vampýrech. A taky jsem zvědavá, jak se vyvrbí situace v království po tom, co se na konci semlelo. Kde je můj další díl, prosím?

 

P.S.: Nechápu, jak mohou dvě autorky spolu napsat něco tak suprového. Jak se domluví, když chce každá něco jiného? Mně by vadilo, že mi do toho někdo kecá :D

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

První díl nové série najdete tady.

 

O knize:

Autor: Sable Sorensen

Série: Krev Nocturny (1. díl)

Překlad: Kateřina Tomcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

 

Podobné knihy na bloGu, aneb na co jsem po dočtení dostala chuť:

Jiskra v popelu

Čtvrté křídlo

Až na krev

 

Za volbou této knihy stála nutnost odpočinout si chvilku od pohodově laděných romantik, lehčích fantasek a „yafantasytypických“ hrdinů. Chtěla jsem něco napínavého, akčního… Něco, co bude mít spád. Tohle mi připomnělo Hunger Games a to rozhodně spád mělo. Takže jsem se rozhodla do toho jít. A nelitovala jsem!

 

Anotace:

Když žijete na Krvavém ostrově, každý den může být tím posledním. Právě tady totiž před deseti lety propukla nákaza, která člověka během chvíle změní v nemyslící vraždící monstrum. Dnes je ostrov prošpikovaný kamerami, jejichž záběry sledují miliony lidí po celém světě. Jenže i boj přeživších o holý život se jednou okouká, a tak se zrodí Útěk z Krvavého ostrova – reality show, v níž spolu bude deset Ostrovanů a stejný počet dobrovolníků z pevniny soupeřit nejen o astronomickou finanční odměnu, ale hlavně o možnost opustit Krvavý ostrov jednou provždy! Astrid, mezi diváky nechvalně známá jako Popravčí, je rozhodnutá soutěž za každou cenu vyhrát. Aby to dokázala, bude muset udržet naživu nejen sebe, ale také svého tajemného a nebezpečně lehkovážného parťáka z pevniny Lukea. Přitom nesmí zapomenout, že skutečným nepřítelem nejsou nelidské vatry, ale korporace Krvestráž, která touto barbarskou podívanou bezostyšně vydělává na utrpení druhých...

 

…

 

Kniha je dost akční už od začátku a napínavý start jasně udává směr, kam se vyprávění bude ubírat. Hned na prahu příběhu jsem poznala místní hrdinku a taky záporáky z dovozu, kteří se teda neštítili vůbec ničeho. Neskrývaně nátlakovou metodou nacpali hlavní hrdinku do situace, do které by nikdo rozumný dobrovolně nešel. Jakým překvapením nakonec bylo, když jsem zjistila, že se přeci jen našli blbouni, kteří do toho dobrovolně vlezli. Nepřekvapivě nikoli mezi obyvateli ostrova, ale rekrutovali se z řad diváků.

Diváků čeho, ptáte se?

Tak začneme od začátku. Byl jednou jeden ostrov…

A na tom ostrově se zrodil podivný živočišný druh, pro který se ujal název vatry. Jednalo se o jakési křížence upírů a zombíků. Každopádně šlo o nakažené původní obyvatele ostrova, ze kterých se staly po krvi a mase lačnící stvůry, které vylézají za soumraku a loví přeživší. Člověk by čekal, že lidi z pevniny se pokusí ostrovany zachránit, ale ne! Na ostrov navezli raději hromadu kamer a vysílají odtud „onlajn“ krvavou zábavičku pro lidi na pevnině. A protože každá zábava se přejí a diváci se nudí, je potřeba přitvrdit. A tak se zrodila reality show „Útěk z krvavého ostrova“.

Princip je jednoduchý: Soutěžící musí přežít mezi vatrami tak dlouho, aby splnili zadaný úkol a dostali se do bezpečí. A aby to bylo zajímavější, každý „dobrovolně“ se účastnící soutěžící z ostrova dostane k sobě skutečného dobrovolníka z pevniny. Přežít musí oba společně. Když umře jeden, bude i druhý ze soutěže vyřazen.

Musím uznat, že autorka se s hrdiny nijak nemazlila. Úkoly v soutěži nebylo potřeba nijak složitě vymýšlet, stačilo hrdiny vylákat do volného prostoru a nahnat tam s nimi krvežíznivé potvory. O napětí už se postarala prostá touha všechno přežít. Abych ale autorce nekřivdila, nějaké zadání soutěžící přeci jen měli a při tom všem utrpení zbyl i čas na to se s nimi trochu víc seznámit. Přesně dost na to, abych nechtěla, aby pomřeli. Aspoň teda někteří z nich. Nějak jsem tušila, že není moc dobrý nápad si oblíbit kohokoli mimo ústřední dvojici, protože vybíjení postav začalo už při prvním úkolu…

Hlavní hrdinka Astrid byla zajímavě napsaná už jen proto, že to nebyla drsňačka od nátury – čemuž mám obecně v knihách problém uvěřit a fandit. Dělala prostě všechno, co musela, aby zůstala naživu. Někdy to znamenalo i to, že musela nechat někoho zemřít, protože mu prostě nedokázala pomoct, aniž by sama zemřela. Legendární Popravčí z ní udělali až diváci, kteří naprosto nepochopili nejkrutější moment v jejím životě a nezatíženi zbytečnou empatií s malou holkou usoudili, že je prostě krutý zabiják. Uvnitř byla pořád holka s traumatem, které neměla čas vstřebat, protože musela dál denně bojovat o přežití.

Hlavní hrdina Luke… co o něm říct. Musím přiznat, že vedle ostrovanů jako pevninář celkem zanikal a vlastně byl zajímavý jen tím, že ho napárovali s Astrid. Očekávám, že to s ním bude lepší v dalším pokračování, kde dostane i víc prostoru jako osobnost. Tady byl prezentován, jako cosi lehce tajemného, takže ano, na záhadu kolem jeho osoby jsem zvědavá byla, protože náznaky slibovaly něco extra. Chováním byl lehce křísnutý Mirkem Dušínem a vlastně se tím k Astrid i hodil. Přinesl pro ni trochu zajímavý náhled na „cenu přežití“.

Na ztvárnění Astrid oceňuji nakonec i to, že byla perfektně funkční i bez hlavního hrdiny. Vlastně celá romantická linka byla velmi nevýrazná a v kontextu knihy hodně nedůležitá. Obecně z ní mám pocity spíš rozpačité a moc nechápu, proč byla vůbec nutná. Na obyčejném přátelství a sympatiích to mohlo fungovat úplně stejně a další rozvoj vztahu mohl počkat do dalších dílů příběhu. Problém byl, že příběh jako takový se na romantiku nezaměřoval a krutost ostatního děje brala romantice pozornost. A upřímně: I mě, jako čtenáři, nezbyla chuť a volná kapacita vnímat toto. Pozornost byla upřená spíš na to, kdo přežije, než na to, kdo se zamiluje. A tak se pro mě city prostě nevylouply moc přirozeně. Doporučení: Kvůli romantice to nečtěte :D

 

Kvůli čemu ale stojí za to knihu otevřít je jednoznačně napínavost, akčnost a nebezpečí pro postavy. Všichni soutěžící měli zajímavě zpracované osobní příběhy a u ostrovanů fungovala skvěle i motivace, proč chtěli soutěž vyhrát. Když jsem si přečetla podrobnosti o jejich životě na ostrově a minulost jednotlivých postav, bylo překvapivě snadné najít v sobě pochopení i pro ty drsnější, kteří vystupovali spíš jako záporáci než týmový hráči. Hra byla plná podrazů a ostrovani hráli vážně tvrdě.

Hráči umírali doslova od prvního úkolu. Překvapilo mě, že i na tak malém prostoru, na kterém jsem se s nimi mohla seznámit, bylo dost času, abych některým smrt opravdu nepřála a nebylo mi lhostejné, když pomřeli. Škoda, že se úkoly vzaly tak hopem. Vše se rozhodlo doslova během pár dnů. I když možná dobře, že to autor nenatahoval a neplnil omáčkou. Napětí a nebezpečí tak zůstalo pěkně hutné a udrželo mě u knihy doslova na jeden zátah.

Opravdu to bylo v lecčems podobné Hunger Games. S jediným rozdílem. Tam byla moderátorka úplně pitomá a stejně tak davy sledujících u obrazovek. Tady šlo o něco víc. Šlo o moc, o peníze a o nadvládu nad tupým stádem lidí, které sedí u televize zaujaté krutou podívanou a utrpením ostatních. Působilo to sakra opravdově.

 

Celkově musím říct jedno velké JO! Tohle fungovalo. Jednoduchá zápletka, jednoduchý děj a zároveň velmi opravdové nebezpečí a emoce spojené se vztahem k postavám. I když byla kniha relativně krátká, dala mi to, co jsem chtěla. Pokračování je v závěru jasně naznačené a já se na něj určitě chystám.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh seženete zde.

 

O knize:

Autor: Melissa Welliver

Překlad: Tomáš Slavík

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Na startu

 

Knihu jsem si vybrala, protože předchozí příběh od autorky mě bavil. Jéééj! Překvapení! Z tohoto důvodu si pravděpodobně vybírá knihy hodně lidí :D Prostředí formulí mě taky ještě lákat nepřestalo, tohle je konec konců teprve druhá romantika ze závodních okruhů. Takže po všech stránkách nebylo proč váhat.

 

Anotace:

Superfanynka Formule 1 Ava Yearwoodová nemůže uvěřit svému štěstí, když získá pozici v PR týmu stáje Rask Racing. Byla by to práce snů, nebýt nebezpečně přitažlivého, ale zároveň věčně nabručeného pilota Leifa Olsena. Přestože se k ní talentovaný závodník chová zpočátku nepřátelsky, nedá se popřít, že to mezi nimi jiskří. Když navíc Ava povýší na jeho osobní PR asistentku, začnou jeden druhému mnohem lépe rozumět. Jenže začít si s kolegou, navíc budoucí hvězdou týmu, by mohlo ohrozit Avinu vysněnou kariéru. A vzhledem k tomu, že jí posedlost F1 kdysi prakticky zachránila život, je pro ni práce na prvním místě. Dočasným řešením je jejich rozvíjející se vztah přede všemi tajit.
Pravda ale nakonec vždycky vyjde na světlo

 

…

 

I u tohoto volného pokračování se autorka podržela osvědčené metody, která se mi v předchozí knize líbila. Uvěřitelnější a něžnější příběh s reálně se vyvíjejícím vztahem, s několika trapasy na začátku, ale bez extrémních vášní, zato ale s extrémní chybou hrdinky v závěru knihy, která snadno mohla být vztahu osudná. Obě knihy ještě propojila tím, že dala malý prostor i hrdinům prvního dílu, kteří tentokrát narazili ve vztahu na první problémy. Holky se znají a kluci pochopitelně taky, jsou ze stejného sportu, i když od konkurence.

Autorka tentokrát zabrousila do stáje týmu Rask, který má od začátku sezony technické problémy a jezdcům se jejich vinou moc nedaří. Hlavní hrdinka do týmu přichází v podstatě omylem. Fandí konkurenci, ale tam zatím pracovat nemůže. Takže lepší vrabec v hrsti… a potenciál získat zkušenosti, než přejde ke svým miláčkům. Práce především a přímo k cíli, to je Avino heslo. Rozhodně se nechce nechat rozptylovat vztahem a ani si jím poškodit profesionální pověst – ona přece dosáhla úspěchu sama a ne proto, že chodí s jezdcem, což by stejně kvůli týmovým pravidlům tak úplně neměla. A tak jí vlastně hraje do noty způsob vztahu, který si začne s Leifem pěstovat.

Ano, tentokrát tu nemáme oblíbený předstíraný vztah, ale nahradil ho ještě lepší vztah utajený. Co si budem, tajnosti dodávají na pikantnosti, předstírání nezájmu zvyšuje zájem a skvěle se to čte. K tomu se ještě nabízí perfektní důvod pro „hádku na konci“, kterou každá romantika prostě mít musí. A to sice ten, kdy je čas vyjít se vztahem na světlo a vůbec hodit karty na stůl ohledně životních plánů. Tady kupodivu autorka tuhle nejsnazší cestu konfliktu nezvolila, ale vybrala ještě lepší a konfliktnější. Upřímně musím říct, že jsem byla naprosto na straně Leifa! Fuj Avo, hanba!

 

Hlavní hrdinkou příběhu je už dobře známá Ava, kamarádka Maisie z předchozího dílu. Obří fanda formule, která vede podcast o tomto sportu a krom toho se zabývá PR. Cílevědomá, odhodlaná a schopná, s jasným životním plánem a cílem, v jehož dosahovaní je Rask vlastně jen odbočka na získání zkušeností. Nebudu zastírat fakt, že Avu mám mnohem víc ráda, než Maisie a taky se mi její příběh líbil víc. Některá její rozhodnutí mě sice štvala, ale chápu, že celoživotní sen se špatně opouští, i když už nedává smysl a je spíš přítěží než skutečnou cestou vpřed. Každopádně mi prostě sedla víc, než předchozí hrdinka. A možná i proto mě na konci její chování tak naštvalo.

Leif byl taky mnohem víc můj typ, než Gio kdy mohl být. Leif byl dospělejší, vyrovnanější, měl cosi, co bych nazvala až umíněnou trpělivostí – pořád jsem čekala, jestli ho něco dokáže rozhodit (nakonec jo :) ). Takový klid se asi hodí, když se řítíte bůh ví jakou rychlostí po dráze v křehké plechové potvoře. I když Gio asi víc odpovídal představě hvězdy a závodního jezdce, Leif byl za mě mnohem lepší hrdina a daleko víc se hodil do situace, kdy všechno nejde hladce a nastanou problémy.  A to jeho odtažité bručounství se k němu hodilo. Pochopitelně nebyl skutečný bručoun, spíš mu jen trvalo, než někoho poznal a byl ochoten pustit si ho k tělu. Což je vlastně mnohem sympatičtější, než ony extrovertní a otevřené typy, které se seznámí s každým hned, ale jen povrchně. Možná i díky tomuto svému nastavení na konci ustál ten Avin průšvih, co napáchala.

 

Jejich vzájemná interakce byla mnohem častější, než u předchozí dvojice – pochopitelně, když spolu pracovali. Podle mě to mnohem víc přispělo k uvěřitelnosti vznikajícího vztahu. Měli mnohem víc prostoru a víc situací, které spolu zažili. Opět mě potěšilo skromnější zapojení milostných scén, vybavuji si jen jednu a ještě poměrně umírněnou. Není třeba se děsit Avy-sexuální dračice :) pokud tedy takovou hrdinku chcete, tady ji nehledejte. Ava má vůbec problém s navazováním vztahů a důvěrou, takže je to vlastně pochopitelné, že není žádná vymetačka postelí.

Budování vztahu bylo opět příjemně odlehčené a pomalé, i když o jeho vývoji nemohlo být pochyb od samého začátku. Ty sympatie tam prostě byly patrné :) Kupodivu důvod utajení tady i dával smysl, i když malinko smrděl vypočítavostí na jedné straně.

Utajené vztahy vůbec mají jakési podivné kouzlo :D ve skutečném životě to často končívá trvalým průšvihem, v knihách naštěstí jen dočasným nedorozuměním. Nedorozuměním, které by v mnoha případech vůbec nenastalo, kdyby spolu ti dva dokázali mluvit o tom, co je trápí. Jak ovšem všichni dobře víme, upřímnost a otevřenost bývá nejtěžší. A tak se nelze divit Avě, že nedokázala úplně upřímně komunikovat se svým utajeným přítelem. I když byl tak úžasný a mohla si být celkem dost jistá, že to na vztah negativní vliv mít nebude. Na druhou stranu se jí ale divit lze v jedné věci – proč ksakru čekala tak dlouho, než svou chybu napravila? Tím si tedy u mě rozhodně plusové body nezískala a divím se, že u Leifa a týmu si to vyžehlit dokázala.

 

Co se děje samotného týká, opět jsem byla mnohem spokojenější než u prvního dílu hlavně díky pohledu do zákulisí. A taky očividně ráda fandím týmům, které mají problémy a musí na všem zapracovat. Je to daleko zajímavější, než přijít mezi úspěšné hvězdy a sledovat jejich příběh.

Líbila se mi zápletka s PR jezdce formule, který o pozornost nestojí, protože má důležitější problémy k řešení, než nějaké hloupé fotky, facebooky a podobné blbiny. Kvůli Avě se ale přemůže a týmu to překvapivě prospívá. A jejich vztahu pochopitelně taky :)

Také tu měly dost prostoru komplikace a závady. Tým, do něhož hlavní hrdinové patřili, nebyl nejúspěšnější, spíš naopak. Technické potíže házeli jinak kvalitním jezdům klacky pod nohy a nějaká ta nehoda se taky občas stane, takže jezdci (a jejich tým) museli o své umístění tentokrát tvrdě zabojovat. A do toho otravovala malá umíněná Ava se svými videi a posty na sockách, což se z pohledu jezdů a techniků muselo jevit jako úplně nedůležité. Ještě že byl Leif trpělivost sama :D Tahle zápletka mě každopádně bavila, i když autorka nerozebírala žádné technické podrobnosti – jsme konec konců v romantice, ne v technické příručce. Dějem proplouvalo takové obecné povědomí o potížích a o to sladší byl každý sebemenší úspěch. Jako bonus k tomu jsem mohla sledovat vzrůstající soudržnost týmu a posilování týmového ducha – tým se skutečně na stránkách budoval. Z jednotlivců se stávala součást pevně semknuté skupiny a to mě strašně bavilo.

Mnohem víc prostoru dostali taky lidi okolo. V tomto díle bylo mnohem víc vidět, kolik lidí musí běhat kolem jediného jezdce, aby tým fungoval. Bylo tu vidět zákulisí kanceláře, asistentů jezdců, technických týmů i mechaniků. Vlastně je to nakonec mnohem zajímavější, než závody samotné, které autorka spíš nepopisuje a z děje vynechává.

Vybrané zaměření spíš na zákulisí hodně odlišilo první knihu od druhé a musím říct, že tato druhá se mi líbila výrazně více - nejen dějem, ale i co se postav a vztahu týká.

 

Kniha se četla stejně lehce jako ta první. Pokud se vám tedy předchozí autorčino dílo líbilo, toto naváže. Vzhledem k výskytu postav z první knihy je taky jakýmsi volným pokračováním a proto by bylo určitě dobré si přečíst předchozí knihu dřív. Není to ale zase tak nutné k pochopení děje. Jen si vyspoilujete předchozí vztah – pokud se tedy dá označit jako spoiler vyzrazení vztahu, který je předem více než jasný :D

Jestli chcete příjemnou a lehkou romantiku ze sportovního prostředí, bez prasečinek, které bývají u hokejovek, toto je vaše volba. Já přečtení rozhodně nelituju a další autorčinu knihu si dám taky.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jsou sportovní romantiky váš šálek čaje, najdete knihu tady.

 

O knize

Autor: Jenni Fletcher

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

 

Další knihy autorky na bloGu:

Na plný plyn

 

Dračí kavárna

 

Cosy fantasy jsem nikdy nečetla, takže toto měla být moje první. Docela jsem se těšila, protože nějaké pohodové čtení se vždycky hodí a tohle znělo podle anotace hodně lákavě. Kavárna, dračí mláďata a dva osamělí lidé, kteří se potkají. Co by se mohlo pokazit?

Anotace:

Když si Safira otevírala kavárnu pro dračí mláďata a jejich páníčky, nečekala, jak těžké bude udržet ji nad vodou. Brzy se ukázalo, že malí dráčci nejsou zrovna ideální zákazníci a neustálá výměna ohořelého nábytku stojí Safiru víc, než si může z prodeje své vyhlášené kávy pražené dračím dechem dovolit. Pohledný Aiden, majitel místního zahradnictví a proslulý lamač dívčích srdcí, se mnohem víc než o ženy zajímá o rostliny. Zároveň si ale neví rady se svým neposlušným dračím mazlíčkem. Když pozná Safiru, dostane geniální nápad – zaplatí jí, aby jeho nezbedného malého draka vycvičila. Safířina veselá a okouzlující povaha uzavřeného bručouna Aidena dráždí, zároveň ho ale taky beznadějně přitahuje…

…

 

Začalo to skvěle! Prostředí kavárny kam chodí majitelé na kafe i se svými dráčaty se mi líbilo. Připomínalo to kočičí kavárny, jen s výrazně aktivnější zvěří, která napáchá větší škodu :)

Na začátku čtení z knihy opravdu dýchala příjemná pohoda a jasně naznačovala, že půjde o milé, byť jednoduché a odpočinkové čtení. Autorka nasadila příjemné tempo a její styl psaní byl od prvních slov takový „usměvavý“. Jinak se to ani popsat nedá :) Kavárnu, její provoz a celé městečko vůbec vylíčila tak, že jsem si prostě řekla „jééé, tohle bude skvělé čtení!“ Ano, hlavní hrdinka měla za sebou nelehké období a v dalším se nacházela, jak se zdálo, ale na život pohlížela s takovým optimismem a dobrou myslí, že jsem se na její příběh těšila.

Záležitost s dračími mláďaty navíc dodávala příběhu přitažlivou originalitu. Na první dobrou působili jako kříženci štěňat, koťat a dětí. To zní sice divně, ale prostě z nich šel takový pocit. Nikde to neposedělo, bylo to roztomilé, ale člověk to musel pořád hlídat nebo došlo ke katastrofě.

K jedné takové katastrofě, která se v kavárně udála, se nachomýtl i hlavní hrdina, jehož drak byl naneštěstí katastrofou číslo dva. A náhoda svedla majitelku kavárny s hrdinou dohromady ve stylu „všechno zlé je pro něco dobré“.

 

Postavy, jejichž příběh kniha přinesla, byly dokonalým ztělesněním dobroty a něžné povahy. Autorka se sice snažila vylíčit hrdinu jako bručouna, ale nakonec byl jen hodně nesmělý.

Majitelka kavárny Safíra mi byla nejdřív opravdu sympatická. Milá, usměvavá a optimistická. Na první pohled působila jako holka, která si plní svůj sen i přes těžkosti, které jsou s tím spojené. Říkala jsem si, že musí být hodně silná a odhodlaná, když jako osamělá a ne zrovna movitá žena zvládne řídit svůj vlastní podnik a udržet ho navzdory náročné klientele, která působí víc škod než užitku (rozuměj nevychovaným malým dráčatům). Jenže ne, Safíra nebyla silná a odhodlaná, Safíra se nedokázala poprat sama za sebe. Safíra prostě byla ten dokonalý prototyp ženy, která všechno vydrží s úsměvem a všechno si nechá líbit, vždy ochotná udělat cokoli pro ostatní, vždy navenek s optimistickou tváří. Vždyť přece dráčci jsou tak maličcí a roztomilí! A to jako fakt znamená, že bude ze svého platit škody, které jí ostatní udělají svými draky v kavárně a ještě nad ní ohrnují nos, protože nepatří k jezdeckým rodům? Sakra holka, kde máš nějakou hrdost v té své nebetyčné dobrotě? Věděla, že o kavárnu brzo přijde kvůli penězům, ale ani tak se nevzchopila a já jsem chtěla, aby to udělala! Asi už jsem si moc zvykla na hrdinky, které se za sebe dokážou trochu porvat a nečekají na prince, který je v tomto případě ještě větší zoufalec než ona.

Aiden měl jediné štěstí, že pocházel z jedné z nej jezdeckých rodin ve městě, protože to mu značně umetalo cestičku, i když se autorka snažila, aby to tak nevypadalo. Aiden nechtěl být jezdec a měl k tomu dobré důvody, raději si založil květinářství a břímě rodinného dědictví se rozhodl odmítnout. Na druhou stranu bylo z několika narážek patrné, že jeho rodinné postavení je společností stále uznáváno a ženy ho považují za dobrou partii. Naneštěstí pro vdavekchtivé holky byl takový asociální trumbelín, až působil jako úplný moula a „mouchy snězte si mě“. Tím pádem bohužel pro mě jako hrdina naprosto nepoužitelný. Nevadí mi samotáři, nevadí mi nesmělí hrdinové, nevadí mi povahové zvláštnosti, ale tady to šlo do neskutečného extrému. Nevěřila jsem, že takový hrdina by vůbec mohl existovat a nebylo mi to moc sympatické a tím pádem mě nijak nepřitahoval jako romantický interest. Byl to prostě chlap, který Safíře zaplatil za služby a taky se k ní jako k placenému personálu dokázal chovat – tedy ze začátku.

Nejzajímavější osobnost měl drak Jiskra a kupodivu to bylo způsobeno jeho nevychovaností, protože tím dával aspoň nějaký kontrast těm dvěma nudným existencím a nutil je k nějakým jiným reakcím než k unylému, váhavému a upřímně i nudnému navazování vztahu.

 

A je to tu! Musím říct, že romantická linka mi tentokrát moc nesedla. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale ti dva mi k sobě nijak nesedli. Žádný z nich neměl nějaký povahový rys, který by ho učinil zajímavějším, cokoli, co by jejich sbližování oživilo a způsobilo trochu jiskřivosti a napětí. Oba byli tak strašně hodní, opatrní a od začátku tak moc jasní, že to veškeré napětí mezi nimi zabíjelo. Pokud bych hledala hezkou a jiskřivou romantickou linku, rozhodně bych kvůli tomu neotevírala tuto knihu.

Příběh byl snadno čitelný a hodně jednoduchý. Autorka mě nenechala ani na okamžik na pochybách, kam všechno směřuje a jak nakonec všechno bude. Ne že bych snad nějaké pochyby v romantických knihách očekávala. Většinou je to tak, že je všechno jasné. Přeci jen ale trocha nejistoty nezaškodí. Bohužel tím, že příběh nahlížel na hrdiny střídavě, jsem jim viděla do hlav už od začátku a chtěli se prakticky od prvního setkání. Jen kolem sebe dlouho nesměle hopkali, neschopní se vymáčknout. Rozpaky mezi nimi působili spíš uměle a vlastně jsem nepochopila, co jim bránilo se vymáčknout, protože signálů si dávali navzájem dost.

Když pak konečně došlo na nějaké fyzičtější sblížení, vlastně už mi to k nim vůbec nesedlo a k celkovému vyznění příběhu mi vášeň ani moc nepásla. Ne, že by byla nějak extrémně detailně popsaná, to rozhodně ne. Ale i tak by celkové lehce naivní až dětské vyznění příběhu sneslo spíš víc náznaků než skutečnosti.

 

Nalákána anotací jsem se těšila i na nějaké to cvičení draků. Říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Jenže ono se to dělo spíš tak nějak mimochodem. Jiskra začal Safíru poslouchat obratem. Proti Aidenovi sice nějakou chvíli revoltoval a předvedl pár žárlivých scének, ale v podstatě jeho výcvik nijak komplikovaný nebyl. Oproti tomu bylo v hrozném kontrastu skládání zkoušek před prvním letem. Význam těch úkolů jsem naprosto nepochopila a přišly mi nesmyslné a kruté. Opět v celkovém cosy ladění knihy jako pěst na oko. Jako proč? Co to mělo draka naučit?  I další věci kolem draků byly takové nedomyšlené. Že je něco fantasy neznamená, že v tom můžou být random věci, které nedávají smysl nebo si přímo odporují. Tuhle stránku věci autorka trochu podcenila.

Bacha! Lehoučké spoilery k dračím záležitostem, ale nikoli k ději samotnému.

Třeba: Vlastnictví draka má být extrémně vzácné, vlastně ho smějí vlastnit jen členové starých jezdeckých rodů, pro ostatní je to nelegální. Takových rodů je ale očividně plné město, protože draka tu má tolik lidí, že má Safíra v kavárně pořád nátřesk. Jasně, asi tam chodí i lidi bez draků, ale šli byste někam, kde hrozí, že vás nevychovaný drak podpálí? Nebo aspoň vaše věci?

S drakem se navazuje pouto, které vede později k nutnosti létání na něm, jinak drak trpí. Pro toho, kdo není s drakem spojený poutem, může být let na něm nebezpečný, zejména při závodech, které zde očividně staré rodiny vyznávají. V kavárně se ovšem najde párek důchodkyň, které mají draky a působí to, jako by měly mopse a čivavu, protože takové důchodkyně nesmí v žádné kavárně chybět. Kdo tedy bude na jejich dracích jezdit?  Navíc Aiden si úplně klidně půjčuje na létání dračici své sestřenice, klidně na vícedenní „výlet“. A to ona jako netrpí odloučením od své jezdkyně? Draka si teda můžete půjčit jako koně? Tak proč pouto? A proč je nutné ho navázat?

Drak se může připoutat jen k jednomu jezdci. Od začátku má ale Jiskra pouto jak se Safírou, tak s Aidenem a je to očividné, i když to autorka přímo nenapíše. Malé draky tu kradou pytláci. A drak, který po ukradení žije ve stejném údolí se sám nevrátí k pánovi, se kterým má pouto, jakmile ho pustí z klece? Nebo když ho ukradnou ještě před vytvořením pouta, tak si ho klidně může udělat s novým jezdem, který ho koupí. A pokud to tak není, proč by si někdo kupoval upytlačeného draka, když nenaváže důležité pouto? Nehledě k tomu, že musí být jasné, komu ho ukradli, když každá rodina se zaměřuje na jeden druh. To si jako koupíte něco, co bylo ukradeno a žijete s tím ve stejném městě jako původní majitel a on to nechá tak? Vždyť i psa by jeho majitel hledal, natož pak něco tak vzácného jako je drak.

Pokud nejste členem jezdeckého rodu, jste v místním údolí cosi míň. Zároveň je ale až směšně jednoduché si zařídit, aby vás staré jezdecké rody přijaly mezi sebe.

A hromada dalších věcí… Všechno dobré a zajímavé nápady, ale po malinkatém zamyšlení to prostě nikde nesedí. Jasně, ono to při čtení opravdu nevadí, jenže jakmile jsem našla první nesoulad, začala jsem se na ně zaměřovat a už to nešlo přehlédnout.

Konec lehoučkých spoilerů k dračím záležitostem.

 

Fantasy zápletka mě ke knize přitáhla a nakonec byla jedním z jejích největších problémů. Kdyby tam autorka narvala raději štěně bernardýna, asi by to všechno fungovalo líp. Abych si ale pěkně odporovala – ten dračí nápad byl vážně skvělý a ráda bych si ho přečetla od autora, který se aspoň zamyslí, než něco napleská do zápletky. Takto to projde jen u někoho, kdo vůbec fantasy nečte, nebo je mu jedno, co čte.

 

Zkrátka k milé a příjemné oddechové knize mám nakonec výhrad až moc. Očividně nejsem typ na cosy knihy. Té pohody, dokonalosti, lásky a zdrobnělin na mě bylo už tak v půlce víc, než bych dokázala snést. Zdrobnělineček a ňuňu roztomilých slovních obratů bylo všude plno, hlavně ve vztahu k drakům. Slova jako dráček, buclíček, mrně, zlobidlo, nezbeda… mi po chvíli lezla na nervy a místo pohody navozovala spíš podráždění. Očividně všeho moc škodí, už jsem se o tom přesvědčila u, řekněme hrubších romancí a teď u této až moc přeslazené a přepozitivnělé. Nelogičnost fantasy záležitostí mě taky fackovala ze všech stran.

Přitom rozhodně nemůžu říct, že by se mi kniha četla špatně nebo mě dokonce nebavila. To rozhodně ne! Jenže takto pozitivní jsem pouze, pokud se jedná o její první půlku. Pak už toho všeho bylo prostě moc.

Takže lituji. Za sebe tuhle knihu spíš nedoporučuji. Objektivně, kromě fantasy podivností, na ní není nic špatně, subjektivně mi to prostě jen nesedlo. Ostatní čtenáři ale reagují více nadšeně, takže pokud vás kniha láká a chcete si udělat vlastní názor (což je rozumný přístup :) ), směle do toho. Jako nenáročné a opravdu oddychové čtení po náročném dni to bude vyhovovat.

Rozhodně to naladí do optimistické, pohádkové vlny. Pocitově je kniha tak něžná, až je spíš skoro dětská (krom teda té romance, no :) )

Vhodné zejména pro nečtenáře fantasy ;)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Do dračí kavárny račte vstoupit tudy.

 

O knize:

Autor: Aamna T. Qureshi

Překlad: Magdaléna Farnesi Stárková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Dědictví zmaru a krve

 

Nad knihou jsem trochu váhala. Lákala mě obálka a anotace a odrazoval název :D Ano, jsem malicherná, ale podobné složené názvy se v současnosti vyskytují u příběhů, které bývají často plytké a jako přes kopírák s jinými. Navíc jsou podobné poetické složeniny otravné, protože si je nepamatuju a vzhledem k ději často nedávají smysl. Vždycky něco s krví a stíny, zmary a smrtí. Ale zní to dramaticky a o to asi jde.

Tahle kniha mě překvapila, protože jako jedna z mála očekávání z názvu i plní. Jednak zmar a krev sedí k ději (zázrak) a dvak skutečně jde o dědictví, které je spíš prokletím. Nakonec jsem ráda, že jsem se odradit nenechala. A taky jsem ráda, že kniha nebyla ztrátou času, ale fakt zajímavým příběhem.

 

Anotace:

Camilla Marchesová, dědička jedné z nejvýznamnějších rodin v Lynchavenu, se ze všech sil snaží zabránit krachu rodinného podniku. Když se tedy objeví zlotřilý a proklatě okouzlující Nicolai z nepřátelského rodu Attanových a nabídne splatit rodinný dluh výměnou za její ruku, Camilla nemá na výběr. Musí si ho vzít. Věřit Attanovi nikdy není dobrý nápad, ale Nico tvrdí, že jeho motivace jsou čistě obchodní – pokud mu Camilla pomůže dopadnout sériového vraha řádícího v ulicích jeho části města, on jí na oplátku navrátí svobodu. V sázce je však mnoho. V městském podsvětí, kde magie a věda svádí boj na život a na smrt, jsou tajemství tím nejcennějším platidlem – a rodina Marchesových jich, jak se zdá, střeží hned několik. Dokáže Camilla odhalit pravdu a uniknout osudu dřív, než nejnebezpečnější muž ve městě ukradne její srdce?

 

…

 

Od knihy jsem očekávala neodolatelnou směs steampunku, romantiky a magie, což jsem přesně dostala. Ostatně postavit proti sobě magii a vědu zní prostě jako úspěšný příběh, pokud se něco výrazně nepokazí zápletkou nebo postavami. Tady se to nestalo a k výše uvedeným věcem jsem dostala navíc ještě velkou záhadu a tak trochu detektivní linku. Hádejte, kdo je padouch! Protože možná to není úplně ten, kdo na něj od začátku vypadá.

 

Na začátku stojí svět, ve kterém vládnou na ostrově mocné rodiny. Některé pomocí vědy, některé pomocí průmyslu či čehosi, co nejvíc připomíná alchymii. Tak či tak, je to několik mocných rodů, které ovládají vše. A pak jsou tu ti obdaření silami a mocí, která na jednu stranu dost pomáhá právě oné vědě a průmyslu – a možná o to víc je obávaná a její uživatelé podléhají v životě na ostrově mnohým omezením a příkazům.

Hlavní hrdinka Camilla je dědičkou parního impéria rodiny Marchessů. Jejich rod krom kovodělného průmyslu ovládá také vlak, jediný dálkový dopravní prostředek a tím drží prst na tepu obchodu a dopravy napříč ostrovem. Blbé je, že rod je zrovna poněkud mírně řečeno ve finančních problémech a jedinou možností, jak to řešit, je provdat dědičku i s jejím podílem do jiného mocného a hlavně bohatého rodu, který za její něžnou ručku pěkně zaplatí a zachrání tak Marchesům zadek. Camille se to moc nelíbí, ale na vybranou nemá. Se svatbou tedy souhlasí  a když si pro ni nápadník přijede, je jeho osobou výrazně hodně zklamaná. Naštěstí se objeví jiný, ne zrovna společensky žádoucí, leč výrazně víc přitažlivý a nabídne víc. Camilla se očividně rozhodne řídit heslem: „Když už do pekla, tak na luxusním koni“ a zvolí hezčího a bohatšího. A tak se Camilla provdá do znepřáteleného rodu Attanů, do rodu magicky obdařených.

Drobnou změnou ve svatebních plánech ovšem zasáhne do mnohem méně drobných plánů mocných lidí, které to ani trochu nepotěší a oba novomanželé se rázem ocitají v ohrožení. Kdo ale tahá za nitky v pozadí a oč mu ve skutečnosti jde? A tahle záhada má ještě víc vrstev, než se na první pohled zdálo. Proč sakra všichni tolik stojí o Camillu a proč ji chtějí živou?

 

Postavy byly všechny dost podařené, ale pro účely článku se mrkneme jen na hlavní dvě:

Ona mě bavila. Na hrdinku byla tak akorát. Věřila jsem jí jak její zkušenosti s firmou, kterou měla podědit (tedy hlavně vlakem), tak jistou naivitu ve vztazích a touhu zavděčit se bratrům a pomoct rodině. Její loajalita k lidem, které si oblíbí je fakt obrovská a pro ni z toho, že jim pomáhá, žádné výhody neplynou, spíš naopak. Camilla ví, co chce, a umí si za tím jít. Není vychovaná jako slečinka, naopak ji celý život připravovali na roli dědičky. Je chytrá, akční, samostatná, umí se bránit a svou počáteční lehkou iluzi o světě, v němž žije, dokáže ve vlastním zájmu přepsat hodně rychle.

On mi jako nijak oslnivý a okouzlující muž nepřišel (na poměry běžných YA klišé). Ovšem zlotřilý, to zase ano. Jeho větší otrlost vůči krvi a násilí je ale pochopitelná vzhledem k tomu čím si prošel a co ho v současnosti nutí, aby dělal některé nepěkné věci. Má akorát trochu smůlu, že ho osobností dost zastiňuje právě Camilla a on se trochu krčí v jejím stínu. Konec ale naznačuje, že by se to v pokračování mohlo změnit. Nakonec mi vlastně vyhovovalo, že to nebyl takový ten typický YA hrdina, bylo v něm něco víc.

Oba spojuje nejen zatracená vzájemná přitažlivost, ale i zlé události z dětství, což vlastně vzájemné porozumění ještě zvyšuje. A zároveň i vysvětluje důvod nepřátelství mez i oběma rodinami. Za hříchy předků by tedy teď měli zaplatit oni dva.

Jejich romantická linka je poměrně jemnou záležitostí. Přitažlivost mezi sebou zase tak nepopírají, ale zpět je drží jednak ona minulost a rodinné nepřátelství, ale taky svatební smlouva, která má podmínky poměrně jasně stanovené. Vývoj vztahu je nicméně pěkně vidět. Chápete, proč se to stalo a dokážete tomu fandit.  Žhavá scéna je tu jen jedna a myslím, že to bohatě stačí. Cokoli víc by v příběhu jen zbytečně zabíralo místo, protože mezi těmi dvěma jsou důležitější věci, které potřebují pozornost.

 

Autorce se hodně povedlo město, do kterého příběh zasadila. Má skvělou atmosféru a kombinace steampunku, magie a detektivního pátrání parádně funguje. Líbilo se mi vystavění místní moci, založené na několika vlivných rodinách a jakési politické reprezentaci v osobě Nejvyššího představeného a přidružených vysokých představitelů. Hodně velkou část moci ale drží staré rody – prakticky všechnu. Mocenský boj tu probíhal v skrytu, zabalený do ošklivých tajemství a nehorázně velkých ambicí.  Převaha se získávala pomocí podrazů, uplácení, spolčování, smluv a jejich porušování a fujky násilných činů. Čistě kladnou a nesobeckou motivaci neměl nikdo :) a to nevadí. Mirek Dušín by byl nuda. A jsou tu upíři a ti jsou nudní málokdy :)

Bavila mě i místní magie a mytologie, která stála za tím. Ne, že by se v tom příběh nějak moc babral, ale kde se vzali obdaření, jsem se dozvěděla. I to proč který vládl nějakou konkrétní moci. Na to byla navázaná schopnost vědy se proti magii obdařených bránit a jeden z rodů na tom dokonce postavil svoje živobytí.

Nepřátelství mezi magickými a nemagickými tu bylo jasně pochopitelné a založené na reálných křivdách a činech. Nedošlo tedy u mě k žádnému pocitu, že některé jednání postav v tomto ohledu nedává smysl, případně je přehnané.

Děj samotný je taky dost strhující. Na začátku se sice řeší nechtěný sňatek, ale v knize jde o všechno jen ne o hloupou princeznu prodanou zlému drakovi. Jak se postupně odkrývají všechna tajemství města i postav samotných, je děj čím dál napínavější a o překvapení a nebezpečí v něm není nouze. Všechno tohle dělá knihu velmi příjemně čtivou.

I tak mám ale pocit, že něco chybělo – respektive, že mi to ještě nestačí k čtenářské spokojenosti. A nepochybuji, že to něco bude v dalším díle. Kniha totiž končí doslova v nejlepším a i když se některé linky a záhady vysvětlí a uzavřou, to nejdůležitější zůstává. Na druhý díl se tedy cítím parádně natěšená, protože bez něj bude prvnímu vždycky něco chybět. Dává mi to i naději, že dvojka nebude jen vycpávka a umělé natahování.

 

Takže jo, tohle čtivo za to stálo. Zase jsem jednou narazila na něco zajímavého a odlišného od současného hlavního proudu. Je to sice řazené pod YA, ale za mě by kniha mohla bavit i ostatní čtenáře, kteří jinak YA moc nevyhledávají. Navíc autorka umí psát a příběh hezky drží pohromadě, i když je zápletka a intriky celkem propracovaná. Hlavní mužský hrdina mě sice moc neuchvátil, ale nakonec i to je příjemná změna :D Za mě doporučeno!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou zamiřte tudy.

 

O knize:

Autor: Alexis L. Menard

Série: Řád a chaos (1. díl)

Překlad: Judith Hůla, Markéta Šinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Ambessa: Vyvolena vlkem

 

Kniha podle hry a seriálu? No proč ne. Knihy podle her a filmů občas čtu a většinou se mi líbí. Je ovšem pravda, že ony hry a filmy vždycky znám před tím, než se pustím do knihy, což hodně pomáhá při čtení u složitějších světů. U Ambessy to tak není. O seriálu jsem před tím nikdy neslyšela. O hře sice ano, ale nehrála jsem ji. Takže otázka: Bude to na mě fungovat? :)

 

Anotace:

VLK NEMÁ SLITOVÁNÍ Ambessa Medarda: bojovnice, generálka, matka. Žena, které je radno se obávat. Srazila na kolena celé říše. Přemohla legendární nestvůry. Pro úspěch obětovala mnohé. A za to byla odměněna: Vlk jí seslal vidění sebe samé na trůnu obrovského noxijského impéria. Jenže nejdřív se musí chopit vlády nad vlastním klanem. O tu se však uchází také její bratranec, zákeřný a ambiciózní Ta'Fik. Ten moc dobře zná Ambessinu krvavou minulost, a je proto odhodlaný svoji nechvalně známou příbuznou za každou cenu zastavit. Patnáctiletá Mel je rozhodnuta matce na cestě k trůnu pomoci. Ambessa v ní ale vidí jen dítě, které postrádá instinkt zabijáka. Dívka proto musí sobě i jí dokázat, že má na to stát se její pravou rukou a nástupkyní.

Se zrádci uvnitř vlastní rodiny, nepřáteli, kteří se k ní stahují ze všech stran, a neviditelnými silami, číhajícími ve stínech, je Ambessa každým dnem ve větším a větším nebezpečí. Přesto se nikdy nevzdá. Aby usedla na trůn, jenž jí náleží, uvrhne klidně celý svět do plamenů.

 

…

 

Moje neznalost současných seriálových (a herních) trendů měla tentokrát t jeden senzační efekt. K Ambesse jsem přistupovala se zvědavostí a naprostým netušením, co všechno přijde. A v podstatě taky bez očekávání, což možná trochu pomohlo. Dost často se mi stává, že velká očekávání knize spíš neprospějí.

 

Příběh mě zavedl do noxijské říše, která se momentálně trochu zachvěla v základech. Patriarcha jedné z nejmocnějších rodin zemřel a před smrtí nestačil určit svého nástupce. Kandidáti jsou dva: generálka Ambessa a její bratranec TaFik. Každý úplně jiný, ale oba stejně neústupní a nesmiřitelní, ochotní pro získání vytouženého trůnu udělat cokoli. Ambessa jakožto válečnice jde na věci spíš silou a vojenskou strategií, TaFik se od začátku jeví spíš jako politik a tahá za nitky ze stínů. Špinavou hru ale hrají oba. A usmíření není možné vzhledem k ambicím a minulosti obou.

Jejich neústupnost, neochota se domluvit a chuť se navzájem zabít rychle vyhrocuje spor mezi těmito dvěma členy rodu. Oba chtějí vyhrát. Jakkoli, za jakoukoli cenu. Do neshody zatáhnou doslova celé impérium. Tohle mám ráda a musím říct, že tady se to povedlo napsat dobře.

Po úvodním setkání rodiny v domovském hradě se věci zvrtnou a Ambessa proti svému konkurentovi tahá za značně kratší konec. Doslova to vypadá, že na její straně není nikdo krom nejbližšího okolí a rodiny a i v těchto případech to není úplně jednoznačné. I když možná její nejbližší nesouhlasí, zůstávají loajální a Ambessa musí získat další spojence dřív, než její soupeř provede další tah…

 

Hrdinkou příběhu tentokrát není mladá holka, která se tak nějak hledá. Tentokrát je to žena, už zralá, zkušená bojovnice, matka, manželka a potenciální matriarcha rodiny. To byla dost příjemná změna. V příběhu chybělo takové to nevyzrálé váhání. Ambessa už dávno věděla, že každá věc má svou cenu, že vítězství není bez obětí, kterou v každé bitvě někdo přinese. Dokonce i ten, který přežil a vyhrál. A Ambessa rozhodně neměla problém oběti přinášet.

Bez pochyb jsem jí věřila, že je úspěšnou bojovnicí a schopnou generálkou. Její uvažování a činy tomu nasvědčovaly. I její motivace ke všem činům, které v příběhu udělala – tedy zisk trůnu a pozice hlavy rodiny, byla naprosto uvěřitelná. Byla ostatně vychovaná k tomu toužit po nejvyšších metách a nic jako neúspěch nebo selhání se nepřipouštělo.

Vychoval ji docela drsně její děd, patriarcha rodu Medardů, který nebyl zrovna citlivý člověk. Ostatně svět byl ve válce, budovalo se impérium, bojovalo se o všechno se všemi. Nejspíš by se dalo říct, že ji vychoval pro svět, ve kterém žil. Řídil se podle vlastního velmi přísného kodexu rodiny a Ambesse ho doslova nalil do žil.

Líbilo se mi na ní, že nebyla typickou hrdinkou nejen věkem a rodinným stavem. Úspěšně se u ní dalo pochybovat o tom, jestli je vůbec kladnou hrdinkou, protože spíš nebyla. Většinu příběhu působila neústupným a krutým dojmem, což se projevovalo nejen pozitivně – tedy úspěšnou vojačinou, vyhranými bitvami a respektem u vojáků, ale i negativně – s vlastními dětmi zrovna krásný vztah neměla. A upřímně v některých chvílích byly její volby sice nejspíš pochopitelné a prozíravé, leč taky značně bezcitné a ke cti jí moc nesloužily.

 

Svět, ve kterém se příběh odehrává, je obrovský. Ambessa na své cestě za získáváním spojenců proti konkurentovi projede dost slušnou jeho část. Zde jsem poprvé pocítila nevýhodu neznalosti prostředí. Ne že by to byl nějak extra zásadní problém při čtení, protože v knize se pořád něco děje a člověk se nestačí zase až tak do hloubky nimrat v tom, že mu chybí nějaké informace. Nicméně uznávám, že ten svět zajímavý prostě je a hodilo by se vědět trochu víc nejen o místopise, dějinách a vztazích mezi postavami a národy v něm.

Postav je taky poměrně slušné množství, protože velký svět pochopitelně zabydlují velké rody a spousty dalších NPCček :) Neměla jsem ovšem pocit, že bych se nějak výrazně ztrácela nebo nevěděla, kdo patří kam. Kniha se věnuje hlavně těm důležitým pro tento příběh a i když jejich dost, dá se zorientovat. U většiny se poznání nenoří nijak hluboko. Pochopitelně nejvíc prostoru má hlavní hrdinka.  Poznání jejích motivací a uvažovaní a také nejbližších kolem ní mi dokonale stačilo ke štěstí.

Dost oceňuji taky to, že zde každé rozhodnutí hrdinky (každé postavy) mělo následky. Někdy dokonce i na mém vztahu k ní :D Rozumem jsem chápala, proč se nějak rozhodla, ale morálně mi nezbylo, než její jednání odsoudit a souhlasit spíš s přístupem její dcery. Na druhou stranu se morálně správné rozhodnutí mohlo jevit nerozumné a nebezpečné – což se často potvrdilo a postavy nesly následky i za toto. Působilo to hodně opravdově. Ne jak to v knihách bývá, že hrdinové šlapou předem připravenou cestičku a klacky pod nohama mají spíš, aby se neřeklo a pokud se správně rozhodnou, všechno dobře dopadne. Tady správné rozhodnutí neexistovalo, pouze možnosti. A pak rozhodnutí, které mělo následky. Palec nahoru!

 

Krom dvou soupeřících stran v rodu Medardů jsou tu ještě další hráči, kteří tahají za nitky a sledují vlastní cíle. Takové zápletky mám ráda. Zde zastupovalo tuto roli společenství mágů, značně tajemné a očividně hodně nebezpečné. Bavili mě. Doufám, že v dalším dílu taky budou, protože zatím jsou pro mě stále spíš záhadou. Do příběhu, který se zdál být původně spíš „fyzickou záležitostí“ ve smyslu bojů a přirozené síly hrdinů, vnášejí prvek magie a dost tak hýbou s rovnováhou sil.

Další zajímavou věcí je vztah mezi postavami. Ať už se jedná o soupeřící dvojici rádoby vládců, Ambessu a jejího pobočníka Ricta nebo jiné. Obzvlášť mě bavila Ambessina dcera Mell a chráněnka Rell. Obě holky pod Ambessiným vlivem rostou úplně jinak a jejich srovnání bylo zajímavé – nejen v očích generálky. Tyto dvě postavy měly zajímavý vývoj a doufám, že se v budoucnu s nimi ještě setkám. Něco mi říká, že spolu Ambesse zlomí vaz :D Ale nevím, jak říkám, neznám seriál ani hru.

 

Kniha je akční, svižná a plná napínavých scén, při kterých není na první pohled jasné, komu padne karta a kdo jak dopadne. Na druhou stranu jí nechybí ani hloubka – což mě vlastně docela překvapilo :) Pořád můžete přemýšlet nad spoustou rozhodnutí, která v knize padla (a budete, protože vám to nedá). Spolu s hrdinkou můžete přemýšlet coby kdyby, ale jen před tím, než se věci stanou. Protože ona se zpět nedívá a ničeho nelituje.

Škoda, že kniha nebyla delší, protože bych se vůbec nebránila zůstat v příběhu o něco déle. Musím ale přiznat, že by mě lákalo opustit Ambessu na místě, kam se dostala a sledovat její dceru Mel a chráněnku Rell. Jejich příběh bude určitě skvělý už jen proto, jak rozdílné jsou.

 

Že bych se teda na ten seriál podívala? Měl by na knihu navazovat, takže bych se hned dozvěděla, jak moje (překvapivě) oblíbené postavy dopadnou. Už jen to, že mě láká ztrácet čas seriálem, je pro knihu super vizitka. Myslím, že pro fanoušky hry a seriálu je to nutnost a ostatní si to užijí i bez znalosti obého. Takže to zkuste. Já jsem se bavila.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pořídit si ji můžete tady.

 

O knize:

Autor: C. L. Clark

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Se srdečným pozdravem

 

Jakožto dlouholetá kancelářská krysa jsem jen těžko mohla odolat knize, která nabízí možnost se tomu povznášejícímu prostředí taky trochu zasmát. Nechápejte mě špatně – svoji práci mám ráda (aha, šéfe, jestli to čteš :) ), ale pořád jsme jen lidi a každý má „své okamžiky“. Takže je to tu – moje první kniha z kancelářského prostředí. Směle do toho!

 

Anotace:

Jolene je přesvědčená, že její interakce s kolegy v kanceláři by měly začínat i končit u oficiálních pracovních povinností. Její recept na přežití mezi otravnými spolupracovníky, kteří nechápou, jak důležité jsou hranice? Své stížnosti si vylévá v jízlivých PS e-mailů. Pak změní barvu písma na bílou a nikdo nic nepozná. Co by se mohlo pokazit? Když jí pak kvůli chybě v IT systému spadne do klína přístup k soukromým e-mailům celého oddělení, Jolene ví, že by to měla nahlásit. Ale kdo by odolal pokušení a nepřečetl si, co si o něm kolegové doopravdy říkají? Když navíc zjistí, že se chystá propouštění, uvědomí si, že tohle by mohl být klíč k záchraně jejího místa. Plán je jednoduchý: získat si přízeň šéfa, přesvědčit HR, že je pro Supershops nepostradatelná, a vyřadit konkurenci.

Hořkosladká tragikomedie z kancelářského prostředí o introvertní mileniálce Jolene čtenáře dojme i rozesměje a připomene, že na první pohled špatná rozhodnutí se mohou člověku vymstít, ale udělat ta správná je obvykle daleko těžší. Nechybí odkazy na současnou popkulturu, romantická zápletka a velká porce humoru.

 

…

 

Ještě udělat si k tomu kafe a můžeme začít :D

 

Od knihy jsem očekávala především vtipný a odpočinkový příběh, ale na začátku mi teda do smíchu zrovna nebylo. Autorka mě hodila do typického obchodního oddělení korporátu, do openspacu, v němž seděli prací značně otřískaní lidé, narvaní do společnosti osob, které by si normálně asi nevybrali. Nebylo zde přesně uvedené, jakou konkrétní práci vlastně dělají, ale ani to nebylo potřeba. Touha prostě jen přežít pracovní den z nich tak nějak koukala ze všech.

Dostala jsem asi typické složení kanclu. Jednu starší paní před důchodem, vedoucí oddělení. Ambiciozní potvoru a vlezdoprdelku, která se cpala na její flek.  Kluka, který práci sice dělal, ale očividně byl duší na míle daleko. A potom Jolene – hlavní hrdinku. Holku, která tu práci prostě nesnáší, ale nemůže si dovolit odejít.

Tihle lidi spolu tak nějak musí vycházet, co už taky že. Ale Vztahy mezi nimi úplně ukázkové nejsou. Vedoucí má své oblíbence, ambiciozní potvora má své cíle, všichni řeší vlastní problémy… a všichni pomlouvají Jolene.

To tohoto vřelého a „přátelského“ prostředí přichází nový HR manager. Optimistický a nadšený, s chutí věnovat se lidem – což je pochopitelně podezřelé. Navíc se proslýchá šuškanda, že se bude propouštět a co když tento přátelský chlapík je tu od toho, aby vybral, kdo poletí? No jasně že je!

 

Podívejme se nejdřív na postavu Jolene, protože v ní bylo tak nějak všechno. Byla absolutně vyhořelá. Do práce chodila jen z nutnosti kvůli penězům, život mimo kancl měla podobně smutný. Byla dost osamělá a lidi v kanclu ji neměli rádi kvůli její odtažitosti a zvláštnímu chování a spikli se proti ní.

Jolenin životní byl všechno jen ne veselý a ona v něm spíš bezmocně vězela, než že by nějak aktivně žila. Její plachost a úzkosti vyplývající z šikany v dětství a z tragické události, která se jí stala, z ní udělaly téměř asociála a její chování vzbuzovalo v lidech reflex spojit se proti ní.

Vzhledem k tomu, že příběh vyprávěla, jsem byla v její hlavě a moc příjemně mi tam nebylo. Na začátku přemýšlela hlavně nad utrpením v práci a odporem ke kolegům. Případně nad rodinnými očekáváními, která nenaplnila. Ona chtěla jediné: Přežít bez povšimnutí ze strany lidí okolo.

Naštěstí byla Jolene taky dost vtipná a její jedovaté leč trefné postřehy o každodenním plynutí času v kanclu mě bavily.

 

Monotónní plynutí času každodenní kancelářské rutiny velmi brzo narušily dvě věci. Jednak přišel onen nový  lidsko-zdrojník a dvak se přišlo na Jolenin nepěkný zlozvyk sdělovat lidem do mailu trefné postřehy o jejich osobnosti neviditelným písmem. Jolene byla potrestaná a do kompu jí nasadili sledováno mailů. Jenže stala se chyba – najednou měla přístup do mailů všech. Snahu to nahlásit měla, ale nakonec jí její špionské okénko zůstalo a najednou věděla o lidech okolo všechno. Nejen to, že propouštění a slučování míst se opravdu chystá. Věděla, co říkají o ní, jaké jsou jejich cíle, snahy a jak pracují. A dalo jí to možnost být ve všem o krok před nimi.

Jolene s vidinou nového životního cíle udržet si job a vyšachovat lidi, kteří ji trápí, úplně pookřála. Najednou tu bylo něco, za čím se aktivně hnát, něco co rozptýlilo oblak jejího vyhoření. Pustila se do aktivního tažení za získáním těch správných na svou stranu a dokázáním, že je pro firmu důležitější než konkurence.

Jolene díky tomu, že viděla do soukromí svých kolegů, je pochopila opravdu do hloubky a samotnou ji překvapilo, že se s nimi nakonec začala i sbližovat. Najednou poznala, že ti ostatní mají taky své problémy a slabá místa a že možná stačí jen trochu vyjít vstříc a být laskavější a nesoudit tak přísně.  Ano, u některých to nepomůže, ale většina lidí je normálních. Atmosféra knihy se tak pozvolna měnila, stejně jako samotná Jolene.

Život se pochopitelně neodehrává jen mezi stěnami kanclu. Jolene měla rodinu a autorka ji také zahrnula do děje. Musím říct, že tohle mě bavilo moc. Jolene byla peršanka a jejich rodinné uspořádání je trochu jiné. Líbilo se mi společenství její energické aktivní matky a ambiciozních tetinek, které probírali úspěchy svých dětí a řešili kdy a za koho je provdat či oženit. Ne že bych něco takového přežila na vlastní kůži, ale číst o tom byla zábava a z těchto rodinných dramat vyplynula v příběhu parádně zábavná zápletka.

 

Děj ubíhal hezky a svižně. Autorka dokázala vytvořit dost vtipných situací, občas opravdu k zasmání. Tím odlehčila závažnější věci, které její postavy řešily ve svých životech. Joleniny trefné komentáře mě opravdu dokázaly pobavit. I když ze začátku mi sympatická nebyla, nakonec mě napadlo, že bychom si asi rozuměly. Z toho je vidět, že autorka opravdu zvládla předat své hlavní poselství – lidi si vytvoří dojem podle toho, co je na povrchu a místo, aby dali šanci druhým lidem, uvíznou ve svých domněnkách o nich, často ještě podpořených stejným názorem okolí.

Zábavný i vážný příběh doplňuje hezká a jemná romantická linka, konečně taky jednou bez sexuálního divočení. Jolenin vyvolený nebyl žádný lev salonů, sportovec, pracháč a megamužný chlapák. Ale vlastně zrovna toto se mi líbilo. Ten chlap byl v pohodě a po dlouhé době jsem zažila šokující věc – opravdu se k hlavní hrdince hodil. Nebyli to jen dvě postavy nacpané k sobě, aby tam „jakože ta romantika byla“. Od prvního okamžiku si porozuměli a vztah mezi nimi se vytvořil bez nějakých extatických výlevů a popisů zničujícího vzrušení a nebezpečné přitažlivosti. Prostě stará dobrá romantika.

Potěšilo mě taky to, že dobrý nápad na zápletku nebyl potopený špatným zpracováním.

Nakonec musím říct, že kniha byla opravdu zábavná a svěží. Pokud vás baví sledování drobných lidských pokrytectvíček a objevování toho, co se asi ukrývá za usměvavou tváří, tohle si užijete. Zároveň ale nechybí ani hloubka lidských osudů, které byly u všech postav vypracované moc pěkně. A změna, která se udála se samotnou Jolene, povzbudila na duchu.

Ideální letní čtení i přes to, že je vlastně o práci :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za poznáním jednoho korporátu a vztahů v něm račte tudy.

 

O knize:

Autor: Natalie Sue

Překlad: Naďa Špetláková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026