4. 6. 2020

Hon na (čarodějnice) Klišé



V poslední době je populární vyčítat knihám, že obsahují klišé. A pak je za to pěkně zlynčovat. Vyčíst jim to a zdůraznit, že autor je div ne debil, že si to ulehčil, je neoriginální a že knihy s klišé prostě neobstojí.
Na tvůrčích spisovatelských stránkách se diskutuje o tom, jak se tomu jako autor vyhnout, jako by se jednalo o nějaký strašlivý přečin, když se autor něčeho takového i v menší míře dopustí. Skoro vraždu koťátka. 
Připadá mi, že už je to takový literární Hon na čarodějnice Klišé.

Nejdřív nechme promluvit slovník cizích slov. Co je to klišé?
• zautomatizovaný nebo otřelý slovní obrat

• cokoli, co se stalo všedním, otřelým či nezajímavým proto, že je toho nadužíváno


Pominu teď první bod, protože jednak něco takového z pusy občas vypustíme všichni a druhak to někdy nemusí vadit, pokud většinou spíš použijeme vlastní hlavu a zkusíme věc opsat jinak. A někdy to ani jinak nejde než se otřít o otřelé.

Mě zajímá spíš druhý bod.

K této myšlence mě nakopla anketa „co je podle vás největší autorské klišé“ na FCB stránkách Odstartujte svoji knihu. Bylo tam v návrzích hodně věcí, které se opravdu často opakují. Nemůžu říct, že to tak není a nechci popřít, že některá z těch klišé za určitých okolností přímo vyhledávám :)

Všimla jsem si ale jedné zajímavé věci – když je to „něco“ napsané blbě, považuje se to za klišé. Když to autor zvládne, najednou tohle označení v hodnocení díla mizí. Pokud jsou dobré postavy a pohlcující příběh, i když je to pořád to samé klišé, najednou to nikomu nevadí. Nikdo si nestěžuje.

Takže jak to je?

Připadá mi, že toto slovo dokáže shodit naprosto cokoli na světě. Celý život je jedno velké klišé. Často i ty nejlepší příběhy jsou na nějakém založené. Konkrétně u knih bych takto mohla sejmout prakticky všechny, které mám, obzvláště z žánru YA. Zrovna ale u tohoto žánru přeci MUSÍ být všem jasné, že autor literatury, určené k zábavě a oddechu, naservíruje a někdo jiný vydá to, co lidé chtějí číst. Chtějí! Proto je to pořád dokola, ne proto, že by nikdo nedokázal napsat něco jiného. Funguje to a pak jsme zase u toho, jestli se stokrát omleté napíše dobře nebo ne.

Co tak přistupovat ke každé knize jako k individualitě? Ano – o všem se už někdy psalo. Psalo se o tom blbě, nudně a tuctově, ale i skvěle, čtivě a originálně…

Jenže v příbězích jde už od počátku lidstva vlastně pořád o to samé: v romaňtárnách o lásku, ve fantasy o vyvolené hrdiny, ve fantasy YA o úžasné vyvolené holky, v knihách ze středních škol o puťku, která přebere nejlepšího kluka největší pipině (a pipina je blond), v erotických knihách o divokou celonoční píchačku (s desetinásobným orgasmem), v detektivkách o vyšetřovatele (alkoholika), který zamete s nejfikanějším vrahem všech dob…

Takže co přestat řešit jestli je něco klišé, ale spíš si říct, jestli tohle bylo dobře napsané nebo ne. Pokud se totiž budeme chtít vyhnout klišé v knihách úplně, nejspíš budeme muset přestat číst. A nebo číst takové ty vysoce umělecké a intelektuální počiny, u kterých se tak dobře usíná a špatně relaxuje :)

A přiznejme si, stejně to chceme. Jen to chceme dobře napsané.

Představte si detektiva blbého jako dřevo, který nikoho nechytí. Romantickou knihu, kde se nikdo nezamiluje a už vůbec ne do někoho, kdo je mimo hrdinčinu ligu. Fantasy bez hrdiny ať už více či méně vyvoleného. Puťku na střední, která zůstane puťkou bez svého školního hrdiny a o maturitním večírku bude doma bečet do polštáře. Erotickou knihu, kde ženská nesbalí toho super týpka a když už, tak se s ním ani jednou neudělá (a on nebude mít pinďoura jako žulový obelisk, ale spíš jako baby mrkvičku).

Nuda, co? O čem by ty knihy pak byly?

Závěr: I klišé se snese, když je dobře napsané. Co snese! Sežere, spolkne, spokojeně pomlaská a ještě se bude oblizovat. Knihy jsou o fantasii, snech a prožívání těch snů - a sny většinou bývají klišé. Naše, tajné a soukromé vítězství nad světem.

A jo, už jsem narazila na knihy, kterým klišé opravdu vyčíst nejde. I mezi YA. Ale o tom tenhle článek není.

P.S.: Fuj, teď jsem „to slovo“ napsala tolikrát, že ho normálně nesnáším :)

31. 5. 2020

Šedí bastardi



Žít v sedle! Zemřít na mazlovi!


Autor: Jonathan French
Série: Země Lot (1. díl)
Překlad: Hana Vrábelová - Šimečková
Vydal: Host
Rok vydání: 2019
Počet stran: 461




Můj názor:

Kniha mě lákala už ode dne, kdy jsem ji zahlédla v edičáku. A rozhodně jsem s ní nešlápla vedle – ono s knihami od Hostu se to prostě nestává. Škoda jen, že se mi o knize tak špatně píše – tohle nejde popsat, to se prostě musí zažít :).


Skupiny poloorků – takzvaná Kopyta – jsou to jediné, co stojí mezi říší lidí a divokých orků. Prohánějí se na svých obrovských divočácích po pláních území Souzených, které jim kdysi připadlo, a chrání všechny před nájezdy orků, kteří chtějí obsadit území jiných ras.
Každé kopyto má svou vlastní osadu, kterou si brání a v níž panuje přísná hierarchie. Není jednoduché stát se jezdcem Kopyta a ještě těžší je stanout v jeho čele. Přesně na tento post pomýšlí hlavní hrdina příběhu mladý poloork Šakal. Již delší dobu je totiž patrné, že starý vůdce Jílmistr neplní svou funkci tak, jak by bylo potřeba a jak se patří. Vypadá to, že v brzké době by se mlaďochovy ambice mohly naplnit.
Jenže je Šakal připravený postavit se do čela svého Kopyta? A co za divné plány má Jílmistr? Události posledních několika dnů nasvědčují příchodu velkých změn. Otázka je, pro koho to bude dobře a jestli vůbec pro někoho…


Nevěříte, že je možné napsat fantasy, ve které hlavní roli nehrají éteričtí elfové, stateční rytíři nebo vousatí trpaslíci? Zapomeňte na tahle klišé a vítejte ve světě poloorků. Válečníků kopyta, kteří jezdí na divočácích a pro něž je válečnická čest a bratrství v Kopytu víc než vlastní život.

Kniha je psaná pro dospělé, takže pana autora moc netrápí drsnější mluva jeho poloorků a dalších postav. Musím říct, že samoúčelná a laciná nebo rádoby umělecká vulgarita v knihách mi vadí, ale tady to mělo svůj účel a nebylo to používáno přehnaně. Spíš by mi připadalo divné, kdyby poloorci mluvili perfektní spisovnou… asi orkštinou (?) bez jediného drsnějšího výrazu. 
Také jejich vtipkování mezi sebou bylo občas trochu drsnějšího zrna. Jenomže tenhle příběh to prostě potřeboval a patřilo to k němu. Orkská hrubost skvěle doplnila atmosféru. Vsadím se, že vadit to nebude nikomu, naopak se některým výrazům dá pěkně zasmát.
Věřím, že překladatelka si musela svou práci opravdu užít a na knize je to vidět.

Atmosféra, která je v knize nastavena, je překvapivě příjemná, i když hrdinové tráví většinu času v nebezpečí, bojích a potížích. Je taková lehce temnější, ale nechybí ani zábavné chvilky, kdy jsem se mohla ušklíbnout nad podařenou situací nebo hláškou. 
Ani na chvilku jsem nebyla na pochybách o složitosti života v Souzených a nebezpečí, které všude je. Zároveň však bylo poznat, že poloorci svůj život milují a pan autor uměl všechno předat tak, že jsem si čtení hodně užila a bez problémů jsem pocity hrdinů sdílela. V knize mají své místo intriky a mocenské boje stejně jako přátelství a zrada. A dokonce jsem mezi orky našla i první orkskou feministku, která bojovala o svoje místo v kopytě mnohdy tvrději než leckterý chlap.

Hlavní hrdina Šakal se od začátku zaplete do situace, která se mu zprvu zdá nepochopitelná, ale postupně rozplétá záhadu toho, kdo s kým peče, kdo je přítel a kdo naopak ne. Celý jeho svět, přání a ambice se obrátí vzhůru nohama a Šakal na své cestě k budoucnosti přijde o většinu naivity a iluzí a taky o značnou část mladické arogance. 
Šakal není zrovna myslitel. Spíš bojovník. Sebevědomí má však za tři a tak se občas stane, že koná rychleji, než se stihne pořádně zamyslet nad důsledky. Ke svým přátelům a jezdcům z kopyta chová bezmeznou oddanost a důvěru a i když se snaží tvářit jako drsoň, má v podstatě dobré srdce a smysl pro čest a spravedlnost. Teda ne že by drsoň nebyl, ale žádnou máčku u  poloorků pochopitelně nenajdete. Líbily se mi ty momenty, kdy pochopil, že jednal zbrkle nebo udělal vyloženou blbost, kterou nahrál protivníkům. Dokázal se však poučit a příště jednal rozumněji. Plány protivníků nebyly tak průhledné, takže bylo jasné, že občas se na něco nachytá. Oceňuji, že jsem byla často překvapená a nachytaná i já.

Moc se mi líbil svět, který si pan autor vytvořil. Kopyta, jejich způsob života a boje, různé více či méně magická stvoření a potvory… Hlavně ta Kopyta. To bylo skvěle vymyšlené společenství. V jejich fungování jsem nenašla žádné klišé typické pro fantasy. Děj je pěkně bohatý, není tu nouze o napínavé okamžiky a nečekané zvraty.


Takže: originální, svěží, akční, zábavné. 
Zajímavý svět, lákavý příběh a čtivý styl. Řekla bych teda, že tomu nic nechybí. Neskutečně mě to bavilo a jestli bude další díl nebo cokoli jiného od autora, bez váhání po tom sáhnu.


P.S.: Můj drahý, který je normálně schopný mrcasit se s jednou knihou třeba měsíc, přečetl Bastardy za dva dny. Je potřeba ještě nějaké další doporučení?


Anotace:

Krví nasáklé fantasy plné sarkasmu a temnoty.

Žít v sedle! Zemřít na mazlovi! Takové je krédo poloorků obývajících Souzené země. Tito bývalí otroci střeží svůj neutěšený kraj na hřbetech obřích divokých prasat, jimž přezdívají mazlové. Jsou tím jediným, co stojí mezi honosným a bohatým královstvím lidí, Hispartou, a divokými tlupami čistokrevných orků.

Šakal střeží svůj kraj coby člen Šedých bastardů, jednoho z osmi bratrstev, která přežila kruté obléhání Souzených. Mladý a ctižádostivý kříženec již dlouho nesouhlasí s rozhodnutími vůdce a zakladatele Bastardů, válečníka zvaného Jílmistr, a usiluje o jeho sesazení. Na své straně má věrného trojkrevného přítele Kaňoura a Nádhernou, jedinou jezdkyni v kopytu.

Když do pevnosti Šedých bastardů zavítá cizí čaroděj, plány na svržení šéfa jsou prozrazeny a Šakal se musí vydat na cestu. Během svého putování se utká s nebezpečnými protivníky: magickými kalňáky, hispartskými třasořitky, siláčími hordami i hrozivými kentaury, kteří za Zrádcova měsíce vyjíždějí vykonávat své krvavé rituály. Při hledání pravdy se Šakal musí rozhodnout, komu zůstane věrný, a najít si své místo ve světě, který odměňuje jen zlovolné.

21. 5. 2020

Říše



Příběh alternativní historie, jakou si snad ani nechcete představit...


Autor: Roman Bureš
Vydal: Epocha
Rok vydání: 2020
Počet stran: 400



Můj názor:

Říši jsem si chtěla přečíst už od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, že vyjde. V předchozím románu Inferium (můj článek) mě autor přesvědčil, že psát umí a téma, které si tentokrát zvolil, bylo podobné, i když bez těch démonských prvků. O zlo se postarali opět náckové, ale tentokrát o oddychovou literaturu nejde. A že by snad někteří fašouni byli v příběhu k smíchu, tak to už vůbec ne. 
V tomto románu totiž pan Bureš představí náš svět, jak by mohl vypadat, kdyby nacisté vyhráli druhou světovou válku.


Kniha je rozdělena na dvě části, jednu čtivější než druhou. Přemýšlím, jestli by nebylo lepší, kdyby se části přehodily a druhá byla uvedena jako první, ale možná ani ne. Na děsivé atmosféře nacistické zrůdnosti obou by to nezměnilo naprosto nic.
V obou částech autor mapuje část životního příběhu jedné rodiny – profesora historie Martina, jeho ženy Kláry a syna Alexandra.

V první části, která začíná v bývalém Rusku, se mladý Alexander dostává na práh dospělosti a i když jeho život nápadně připomíná středověk, vlastně si nežije vyloženě nejhůř. Je sice nevolníkem, stejně, jako jeho matka, ale má zatím něco jako sny o lepší budoucnosti, farmu, která je jakš takš uživí i po zaplacení daní a taky si zrovna našel holku. 
Všechno se zvrtne v momentě, kdy slečna provalí před vrchností, že má Alex v důsledku působení radiace jisté speciální schopnosti, které zajímají jak Reich, tak jejich poslední zbývající nepřátele Američany. Třetí světová válka je na spadnutí a obě mocnosti by rády využily lidi speciálních schopností v boji proti nepříteli. A právě americké SEAL komando se Alexe zmocní a odveze ho za Hitlerův val, který odděluje Říši a východní, radiací zamořená území. Pro kluka jeho schopností najdou určitě nějaké využití…

V druhé části pak na scénu přichází profesor historie Martin Neumann, áčkový občan a jeho žena Klára, která má bohužel v občance béčko. S nimi jsem krátce poznala život ve vesničce Lidice v protektorátu Bohmen a pak dalekou cestu na východ a hrůzy vysídlení.

První polovina byla spíš akčnější, napínavější a s nádechem maličké špetky naděje pro celý svět. Druhá podala přesvědčivý obraz bezmoci proti úřadům, beznaději a zoufalému boji o… o cokoli. I za cenu, kterou by se běžně člověk zdráhal zaplatit. 
Obě jsou tedy o boji, jen každý je trochu jiného druhu a vyžadoval od hrdinů jiný druh odvahy a odhodlání.


Strašně se mi líbí, jak pan autor umí pracovat se známou historií a fakty, využít to, co by nejspíš opravdu bylo uvedeno do praxe, kdyby Hitler válku vyhrál, a přizpůsobit to příběhu. 
Pokud víte trochu něco o nacismu a tom, jak třetí říše tenkrát opravdu fungovala a uvažovala po naštěstí jen omezený čas, budete si čtení náramně užívat. Skoro stejně, jako vám po zádech poleze hrůza a zároveň úleva, že se to nikdy nestalo. 
Najdete tu všechno, o čem jste už někdy slyšeli: 
Goebbelsovu propagandu přesvědčující navenek o nacistické dokonalosti, uvnitř rozpracovanou do absurdní nesvobody a extatického fašiství. Indoktrinace a vymývání mozků už od malých dětí je běžným standardem a kdo tuší, že jsou věci jinak, raději mlčí v obavě o život a rodinu. 
Speerovu Germánii, ohromující, obří a svým způsobem lacinou a neútulnou megalomanskou metropoli. 
Dočtete se, jak fungují protektoráty a taky o tom, jak se po válce daří obsazeným zemím, které byly spolknuty říší, znásilněny a pošlapány. Objevíte lesk života prominentů a bídu lidí považovaných za druhořadé nebo dokonce za míň než zvěř. 
A ten mráz po zádech vám poleze, to se vsaďte. Kniha je děsivě opravdová. Nemám pocit, že bych četla alternativní historii, ale spíš popis něčeho, co se opravdu stalo. Vůbec totiž nepochybuju, že náckové by svou tisíciletou říši vedli přesně tak, jak pan autor popisuje. Prostředí a atmosféra příběhu byly prostě vynikající!

V obou částech příběhu panuje podivná beznaděj, pan autor na své postavy vrší jednu katastrofu za druhou a nechá je doslova topit v událostech, které sice v některých případech ony samy rozhýbaly, ale zároveň jsou jimi strženy. Tak nějak od začátku tušíte, že těžko snad může dopadnout dobře to, do čeho se hrdinové knihy vrhají. Když se kácí les, lítají třísky a pan autor vystavěl ve svém příběhu opravdu monumentální říšský les zahrnující celou Evropu a významně ovlivňující i ty části světa, které pod říši přímo nespadají. Z něčeho tak obrovského musí zákonitě odletět spousta třísek. Pan autor se ani na okamžik nesnaží matlat mi kolem pusy med dobrého pocitu s tím, co hrdinové podnikají. Věděla jsem celou dobu, jak nebezpečné věci se na stránkách dějí a strach hrdinů pronikal do každého řádku. Zároveň se však dala najít i nesmírná odvaha, odhodlání a smíření s nevyhnutelným bojem o život a budoucnost. Oni bojovali, ať už je k tomu hnala povinnost, vlastenectví nebo čiré zoufalství a strach – bojovali a někdy vítězili a dost často taky prohrávali.

Postavy jsou skvělé. Možná nejsou propracované do posledního detailu, ale pro příběh jsou plně dostačující a velmi snadno se k nim dá najít vztah. 
Pan autor na stránkách představí celou řadu lidí od těch malých, obyčejných a "bezvýznamných" až po větší nacistické ryby. 
Setkala jsem se také s velkým množstvím různých prospěchářů, kteří se snaží ze situace těžit, ale také obyčejných lidí, prostě jen přežívajících. 
Našli se hrdinové, kteří odhodlaně a v skrytu bojovali proti režimu i práskači, kteří odhodlaně a v skrytu bojovali pro něj. 
Byla tu zlatá mládež bouřící se proti režimu i slušní lidé, přizpůsobení tak jak to jen šlo, snažící se pomáhat si navzájem. 
Objevilo se komando amerických SEALS a proti nim stáli esesáci a vyšetřovatelé gestapa se svými brutálními metodami. 
Na některé persóny byste s chutí plivli, kdyby před vámi vyskočily ze stránek. A jiným zase budete ze všech sil držet palce. Pan autor se nemohl vyhnout ani smrti některých postav a mě to přineslo ošklivý pocit nespravedlnosti a neférovosti – velmi opravdové. Jsou situace, ze kterých prostě nelze uniknout, pokud se příběh nemá rozpadnout pod rukama. A pan autor ho udržel pevně. Žádné náhodné zázraky se nekonaly.

Příběh nebyl o ničem hezkém. To opravdu ne a všichni si asi umí představit, co je na stránkách může čekat už podle obálky. Na druhou stranu jsou podle mě takové příběhy potřeba, aby si lidi uvědomili, jaký průser by taky mohl nastat, pokud se (nedej Bože) bude historie opakovat. 
Pan autor předestřel velmi reálný obraz, jak by svět v totalitě vypadal a podle mě je úplně jedno, jaká totalita by to byla. Modly by byly jiné, možná hlavní město, třebas i náboženství a jazyk, ale nesvoboda by zůstala stejná a utrpení nechtěných a neuznaných lidí by bylo v pravdě nekonečné. 
Líbil se mi i ten paradox, který autor do svého textu zapracoval – ve správné totalitě není totiž úplně svobodný nikdo, kdo neplave až na hladině té špíny. A tak i občané slavné Germánie a celé Říše žijí ve strachu z gestapa a fanatických nácků, kteří zemi vedou. Celá ta sláva a velkost je jen laciným pozlátkem řízeným propagandou a mezi řádky to vykukuje každou chvilku. Pokud někdo nepatřil mezi čistokrevné árijce, nejlépe s blízkou vazbou na stranu, žilo se mu, jako druhořadému občanu dost ztuha. Lépe se snad žilo i těm nesvobodným podlidem za velkou Hitlerovou zdí, i když zápasili s útlakem, bídou, hladem a radiací.

Oba dva příběhy, jak v první části, tak ve druhé, jsou velmi silné a hodně na mě zapůsobily. To jde asi z článku poznat. Pan autor k tomu nepotřeboval žádné vzletné řeči a přehrávaná dramata. Vystačil si s dobře vystavěným příběhem, zajímavou zápletkou a postavami, na kterých vám bude záležet. Dokázal využít hezky přístupný jazyk a dobře čtivý styl. Ubral tentokrát na fantastických věcech (oproti Inferiu) a myslím, že mu to sedlo do ruky skvěle. 
Od knihy se neodtrhnete nejen proto, že se dobře čte, ale taky budete chtít vědět, jak to všechno dopadne. Mně osobně se kniha líbila ještě o něco víc než Inferium, protože mě přiměla mnohem víc příběh prožívat a vcítit se do postav a jejich osudů.

Knihu doporučuji, což asi nikoho, kdo dočetl až sem, nepřekvapí :). 
Pokud si chcete vychutnat opravdově podané lidské příběhy ve světě alternativní historie, bude tohle pro vás dobrá volba.

Za knihu moc děkuji panu Burešovi a nakladatelství Epocha, které mi ji poslalo. Pořídit ji můžete třeba tady. A litovat určitě nebudete.




Anotace:

Druhá světová válka skončila vítězstvím nacistického Německa. Ihned v roce 1945 začala stavba Hitlerova valu, známého pod prostým názvem Zeď, který přetnul euroasijský kontinent od severu k jihu. Území na východní straně využívala Luftwaffe jako střelnici. Koktejl jaderných, biologických a chemických zbraní vrátil bývalé Rusko do středověku, zároveň však způsobil nové mutace. A to nejen fyzické, ale také mentální… Podaří se vojákům SEALs unést jednoho výjimečně nadaného jedince? Dokážou jeho telekinetické schopnosti zabránit vypuknutí třetí světové války mezi USA a Velkoněmeckou říší? A jak se žije ve stále se zmenšujícím protektorátu Čechy a Morava? Nový vůdce Reinhard Heydrich pokračuje v odsunu zbývajících Slovanů na východ, ale co odsun vlastně znamená – vyhnání za Zeď, nebo rovnou smrt?

17. 5. 2020

Enchantée: Okouzlená



Vsaď vše a neprohraj… Peníze, život, sebe…


Autor: Gita Treleasová
Série: Enchantée (1. díl)
Překlad: Alžběta Kalinová
Vydal: CooBoo
Rok vydání: 2020
Počet stran: 432




Můj názor:

Kniha v sobě spojuje historickou YA a fantasy. Tím mě zaujala na první pohled, i když se tím zrovna neodlišuje od spousty jiných. Tady je ale lákavý bonus v podobě hazardních her a něco takového jsem ještě nečetla.

...

Hlavní hrdinka tentokrát není žádná ztracená princezna. Camille je dcerou tiskaře, který zemřel i se svou ženou a nechal po sobě tři děti, které se teď těžko protloukají ve světě, ve kterém se bídně žije i dospělým. 
Starší bratr se dal na hazard a pití, když se dostane k penězům, okamžitě je prohraje, protože naivně doufá v obrat štěstěny a dluží na všechny strany. Sestrám tedy přináší spíš trápení než pomoc. 
Mladší sestra je po prodělané nemoci dosud slabá, vypomůže tedy občas svojí prací u místní modistky, pro kterou šije klobouky. 
Tíže obživy rodiny tedy dopadá na Camille. To ona shání peníze na jídlo, nájem a další věci. A protože doba je zlá, musí se uchylovat k nepoctivostem, aby rodinu zabezpečila. Od drobných podvůdků, kdy mění bezcenný kov v mince, aby měla na jídlo, se postupně přesouvá k hazardním hrám a její magická moc jí umožňuje hrát na místě, kde se točí nevyšší sázky – přímo ve Versailles.

Příběh je jedna velká hazardní hra. Ale zatímco pro šlechtice prohrané peníze mnoho neznamenají, Camille hraje o život. Proč by nepodváděla, když může a zachrání tak sebe i sestru? Jenže na světě jsou nebezpečnější hráči než ona a mohla by s nimi prohrát víc než jen peníze. To co původně bylo jen bizarním způsobem obživy, se zvolna mění v úplně jinou hru.


Kniha rozhodně disponuje zajímavým prostředím a zasazením do zajímavé doby. Vůbec si nevybavuju, že bych četla něco z období Marie Antoinetty, kromě čistokrevných historických románů. Pro tuhle knihu si tedy autorka vybrala dobře a dobové kulisy se jí povedlo dobře využít.
 Velká francouzská revoluce je na spadnutí a v knize je patrné, že k ní brzy dojde – nenávist ke šlechtě roste a paní autorka objasní proč to tak je. Zatímco ve Versailles plyne život v zábavách a rozmařilosti, v ulicích Paříže prostý lid trpí hlady. 
V příběhu jsem poznala obojí – jak chudinské čtvrti a život v nich, tak zámecké zábavy. Dokonce mi bylo dovoleno nahlédnout – i když jen zběžně, na setkání odpůrců monarchie a na krátkou chvilku jsem zažila i situaci, kdy se lůza vrhla na šlechtu a zmíněn byl dokonce pád Bastily. V částech, které se odehrávají ve Versailles, je patrné, že největší slávu mají už dávno za sebou a paní autorka tento fakt krásně propletla s kouzly a magií. 
Atmosféře knihy tedy není nic moc co vytknout. Na knihu pro mladší dospělé působí velmi dobře a přesvědčivě. Ponořila jsem se do ní hned. Kladný bod si paní autorka připíše i za to, jak je krásně zvýrazněn rozdíl mezi rozmařilým životem šlechty, plným plýtvání, radovánek a hazardních her a životem prostých pařížanů, kteří často nemají ani na chleba, natož na nějaké radování. Camille stojí jednou nohou v obou těchto světech.
K dobrému působení na čtenáře přispívá také sem tam umístěné francouzské slovíčko nebo věta. Na konci knihy je pak slovníček použitých slov a obratů, ale většinou jsou natolik známé, že se dají pochopit i bez toho nebo prostě odvodit z kontextu.

Hlavní hrdinka využívá svého kouzelného nadání, aby obírala šlechtice o peníze při hře v karty. Zároveň se propadá čím dál hlouběji do závislosti na kouzlech. Je to tak trochu (dost) podvod a zlodějina, ale ona nemá na výběr a později, když už by na výběr možná měla, si nedokáže pomoci. Ví, že je to špatné, ale dělají to všichni, tak co. Ona má jen malou výhodu a obírá přece ty, kterým peníze chybět nebudou. Magie je svůdná, lákavá a návyková. Stejně jako svět Versailles, krásných šatů a hazardních her.
Za kouzlení se platí daň. Čím náročnější kouzlo, tím větší. Zatím co obyčejná la magique vyžaduje pouze trochu smutku, náročnější kouzla glamoire už touží po krvi. Navíc jako by kouzelníka vysávala, brala si jeho životní sílu, až se on sám vytratí, průsvitný a slabý jako duch. Tohle chválím v knihách prakticky vždy. Mám ráda, když nadprůměrné schopnosti nejsou zadarmo a hrdinu jejich užívání něco stojí. Působí to pak mnohem opravdověji a právě v YA se na to rádo zapomíná.

Překvapila mě romantická linka. Čekala bych, že vzhledem k prostředí a žánru bude víc urputná a naivní. Mně však připadala celkem přirozená a nijak násilná, dokonce i „zamilování“ po prvním setkání se mi nezdálo nijak nepravděpodobné, protože neproběhlo úplně na první pohled. Hlavní hrdinka nepatřila mezi naivky a dobře věděla, že toužit po něčem nemusí nutně znamenat, že to dostane. Rozdíl mezi ní a její trošku naivní a zasněnou sestrou se mi moc líbil.

Malinko se mi zdálo, že autorka mohla trochu víc zapracovat na prožívání postav. Některé okamžiky byly skvělé, obzvlášť co se hlavní hrdinky týkalo. Líbilo se mi, jak postupně mění názor na opovrhovanou šlechtu, když si mezi nimi nachází přátele. Ti mají sice také své chyby, ale jak je Camille poznává blíž, uvědomuje si, že ne všichni jsou nutně taková cháska, za jakou je považuje. U Camille bych ocenila nějaké výraznější výčitky nad tím, že krade a podvádí. Dobře – když okrádala šlechtu, tak ještě cajk, boháči si s nějakým grošem hlavu nelámali. Ale pařížští občané už možná ano. A ona řešila jen to, že se jí nechce do kouzlení a co ji to stojí. Už ne to, co to bude stát ty okradené. Tohle jediné mi na ní trochu vadilo. Jinak mi hlavní hrdinka připadala napsaná dobře. 
Oproti tomu hlavní záporák na mě působil trochu nedopečeně – jeho motivace k záporačení se mi líbila, ale on sám mě nepřesvědčil o tom, že je škůdce, což se naplno projevilo hlavně na konci. Možná, pokud by dostal více prostoru se projevit a nefiguroval hodně jen ve varováních a náznacích pro hlavní hrdinku, bylo by to lepší. Podle těch záhadných nápověd jsem čekala skutečného vychytralého bídáka a nedostala jsem ho. Charisma měl, jen nebylo víc využito, což je škoda. 
Víc by mě zajímala i sestra hlavní hrdinky a třeba i Camillin milý vzduchoplavec. Jenže pokud by se autorka měla věnovat všem postavám, které mi přišly zajímavé, pečlivěji, nejspíš by kniha narostla o pěkných pár stran ne-li dokonce dílů.

Na druhý díl se těším. Prostředí mě zaujalo, i hrdinové knihy. Jsem i dost zvědavá, kam se bude příběh dál ubírat, protože se mi zdál poměrně uzavřený.
Knihu hodnotím jako podařený kousek v mé YA knihovně. Pokud chcete příběh zasazený do zajímavého prostředí s neotřelou zápletkou propletenou magií a hazardními hrami, jděte do toho.



Za laskavé poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Kniha do vaší čtečky už na vás čeká zde.




Anotace:

Láska. Magie. Revoluce.
Paříž je v roce 1789 město plné žebráků, zlodějů, revolucionářů – a mágů… Camille se stará o mladší sestřičku, a ještě musí ukočírovat rozmařilého bratra. Zprvu jí pomůže drobná, každodenní magie. Ta ale nevydrží věčně, takže se musí vydat do Versailles. Čím déle je u dvora, tím méně pohrdá šlechtou, ale také potká mladíka, který jí dá naději, že může mít lásku i svobodu. Když vypukne revoluce, musí se Camille rozhodnout, na kterou stranu barikády se postaví, dřív než Paříž shoří.


10. 5. 2020

Útok obrů




Jak se to opravdu seběhlo té noci, kdy připluli obři?



Autor: Kevin Hearne
Série: Sedm kenningů (1. díl)
Překlad: Pavel Černovský
Vydal: Argo
Rok vydání: 2019
Počet stran: 488



Můj názor:

Na město Pelemyn ležící na pobřeží kontinentu Teldwen jedné noci z nenadání zaútočí podivní obři, kteří rychle postupují, nechávají za sebou dokonalý obraz zkázy a díky svému ohromnému počtu mají šanci ve své dobyvačné válce uspět, i když se některým mocí obdařeným hrdinům povede jejich počty snížit už při prvním překvapivém útoku.
O tomto útoku podivných bílých obrů jsem věděla hned v první kapitole. Myslela jsem teda, že celý děj bude o boji proti těmto Kostěným obrům, o tom proč útočí, co chtějí a jak si to berou ale není tomu úplně tak.

Pan autor vystavěl cosi monumentálního – celý svět s šesti národy, který každý řeší vlastní problémy, používá svůj vlastní způsob magie a na začátku vůbec netuší, že se na ně řítí něco horšího než jejich vlastní politické problémy, ambiciózní cíle a tahanice uvnitř nebo mezi sebou.

...

Na začátku čtení jsem se dozvěděla o obrovském konfliktu, který v zemi vypuknul a postupně jsem se v jednotlivých částech vracela k jeho začátkům, příčinám a událostem, které konflikt ovlivnily. Nebylo zapomenuto ani na osudy jednotlivých postav. Naopak každá z postav, na kterou při vyprávění dojde řada, je pro děj nějakým způsobem důležitá, i když její úloha může skončit brzy nebo špatně. Stačí, když svými skutky ovlivní budoucnost ať už dobře nebo ne a přispěje tak k posílení nebo oslabení všech.

Obrovitost knihy může na první pohled trochu odrazovat od čtení. Vůbec však není potřeba se obávat zdlouhavosti, nečtivosti nebo kostrbatých začátků, které občas v klasické fantasy jsou. Tady se do děje vpluje hladce a je zajímavý a plný událostí od první strany. 

Pan autor se svým světem seznamuje postupně díky vyprávění barda Fintana, který představí ve svých zkazkách další postavy, jejich zemi, tradice a především to, jak u nich začala válka s obry. Děj se tak odehrává v podstatě na celém kontinentu a je vyprávěn – i když zprostředkovaně – různými postavami. 
Každá nová kapitola začíná povídáním mistra Dervana, který měl barda na starost při jeho pobytu ve městě Pelemynu a také ho měl pro svého pána tak trochu špehovat. Součástí kapitoly jsou pak ona bardova vyprávění, při nichž se postupně „kouzlem“ svého kenningu převtěluje do vybraných hrdinů a ti pak svůj příběh přednášejí shromážděným davům pod pelemynskými hradbami. 
Takto originální a příjemný způsob prvního poznání příběhu jsem snad ještě neviděla. Kniha se čte opravdu s lehkostí, pokud nepočítám její váhu :). 
K jednotlivým postavám se bard pravidelně vrací a jejich části jsou označeny jejich jmény. I kdyby to tak nebylo, nebyl by vůbec žádný problém odlišit kdo je kdo. Prostě do děje vplujete nesmírně hladce, pan autor vysvětlovat nemusí, nechal mě se svým světem prostě splynout, vstřebat ho.

Tohle umožňuje úplně dokonalé pojetí jednotlivých národů, včetně takových drobností jako je například náboženství, zvyky nebo i takové detaily jako klení nebo písně jednotlivých lidí, které bard občas zpíval svému obecenstvu. 
Národy byly opravdu dostatečně odlišné a promítlo se to i do chování postav a jejich mluvy, odění, stravy a způsobu života. Toto mám v klasické fantasy ráda. V každé, která si chce dělat nárok na tento titul, na tuhle stránku bývá důsledně dbáno.

Svět Teldwenu tedy obývá šest národů – to už víme. Pro knihu je ale nesmírně důležitá magická moc, kterou vyvolení občané vládnou. 
Každý národ ovládá jeden kenning, jeden druh přírodní moci. Tento konkrétní kenning lze získat pouze na území daného národa, většinou na jednom všem dobře známém místě a způsobem, který je nejen dost nepříjemný ale doslova smrtelně nebezpečný. Přesto je však kenning pro národ důležitý – dalo by se říct, že určuje jeho identitu, životní postoje a celkově kulturu. Získat ho je požehnáním, obrovskou ctí a také odpovědností. Ne každý, kdo se vypraví hledat požehnání kenningu ho taky získá. Těch, co neuspějí a zemřou, je podstatně víc.
Líbilo se mi, jak autor propracoval způsoby hledání kenningů. Já osobně bych asi nezkoušela žádný čest nečest, požehnání nepožehnání. Jeden způsob mi připadá hroznější než druhý :). Navíc nikde není jistota, jaký druh nadání mocí hledač získá – nemůže si vybrat. Získá prostě určité požehnání (nadání) a to určí jeho další život a povinnosti.
Kenningy jsou v podstatě magií jednotlivých živlů nebo přírody – našla jsem tak národ ovládající vodu, oheň, vítr, zemi, rostliny, zvířata. Říká se, že je i sedmý kenning, ale nikdo netuší, co by to mohlo být a jestli to náhodou není jen mýtus. Kenningy možná vypadají ze začátku trochu záhadně, ale postupně se vše vyjasní.

Poznávání nového světa není nikdy úplně zadarmo a ani tady není jasné všechno hned – nejen kenningy. Možná by menší slovníček toho nejdůležitějšího neškodil, ale všechno jde i bez slovníčku poměrně rychle a snadno pochopit z kontextu. 
Některé národy mají taky komplikovanější jména, ale ty nejdůležitější jsem si zapamatovala bez problémů hned od začátku. Ani v cizích výrazech a názvosloví typickém pro svět Teldwenu jsem se neorientovala nijak obtížně. Mě podobné objevování prostě baví. Hlavně když je vidět, že autor si psaní a vymýšlení evidentně víc než užíval.

Román je mnohovrstevnatý, má hodně propojených linií a životních osudů postav. Nepůsobí ale ani trochu překombinovaně nebo přeplácaně. Pan autor ukočíroval děj perfektně. Nikde jsem se neztrácela, i skoky časem i prostorem byly jasně pochopitelné a bylo zřetelné, co se kdy a kde odehrává. Pro lepší představu o světě je na předsádce pěkná mapka, kterou jsem při čtení občas využila. 
Autorovi se podařilo i vyhnout se největšímu fantasy klišé, jaké znám. Jeho hrdinové nejdou nikam zničit něco nebo někoho. Na tom děj postavený není, i když jsem se podívala na různá místa území a někdo přeci jen občas někam vycestoval. Nebezpečí přišlo za nimi a ohrožuje je přímo na jejich území a má v plánu expandovat. Navíc nepřichází jen z divných a neznámých krajů. Také se ukazuje, že nedorozumění mohou mít obyvatelé jednotlivých zemí i sami mezi sebou a najdou neshody i ve vlastní vzájemné politice a dohodách. 
Mnoho neshod může také pramenit z rozdílných povah jednotlivých národů, jejich zvyklostí, hrdosti a nebo prostě jen chuti jednotlivců se na situaci pěkně napakovat. Tohle měl autor tak dobře zmáknuté, že nebyl vůbec problém pochopit, co při jednání na co narazilo a proč nějaká kultura jedná tak, jak jedná. 

Dílo je prostě nádherně čtenářsky přístupné a komplexní. I když je psané celkem jednoduše, najdou se i vzletnější místa a poetičtější způsoby uvažovaní. Záleží na té které postavě, která je zrovna vypravěčem.


Takovou fantasy jako je Útok obrů je skutečně radost číst. Doporučím ji nejen milovníkům žánru, ale i těm, kteří se podobným knihám spíš vyhýbají. Není potřeba mít obavu z úplně nového světa. Díky způsobu vyprávění a pečlivosti autora se do děje vpluje více než hladce.


Anotace:

Kevin Hearne svými Kronikami železného druida plně prokázal výjimečné vypravěčské umění. V Útoku obrů vytvoří vlastní svět se zcela novou mytologií. V úvodním svazku jeho nové trilogie se lidské říše otřásají v základech po krvavém a zničujícím útoku obrů, proti nimž snad neexistuje obrana… Vítejte v magickém světě hrůz a zázraků. V příběhu o odvaze a válce o holé přežití, v němž se osudy jednotlivých postav nejrůznějším způsobem proplétají a ve kterém se z obyčejných lidí stávají hrdinové a z jejich životů legendy…




3. 5. 2020

After: Polibek



Autor: Anna Todd
Série: After (1. díl)
Překlad: Jana Jašová
Vydal: Yoli
Rok vydání: 2014
Počet stran: 528



Můj názor:

Tessa je poslušná holčička, vzorná studentka a objekt matčiných nenaplněných životních ambicí. Má hodného přítele, kterého jí schválila máma. Životní náplň, kterou jí schválila máma a teď nastupuje na vysokou školu, kterou její máma nedokončila - ale Tesse ji nadšeně schválila. Má bydlet sama na koleji a už první den její matku div neraní mrtvice z její nové spolubydlící - takže začátek její samostatnosti jí teda rozhodně neschvaluje.

Hardin není ani náhodou poslušný chlapec. Je ve vleku jakési temné minulosti, která zapříčinila vznik jeho pověsti všiváka. Je taky extrémně nejistý, což maskuje chováním ukázkového kreténa. Už od pohledu je ale fakt sexy týpek a ženské na něj letí jak vosy na plechovku sirupu.

A protože Hardin je kamarád Tessiny nové spolubydlící, tihle dva na sebe narazí prakticky okamžitě. A začne romance jak vystřižená z noční můry. Hardin Tessu strhne k obrovské revoltě proti matkou nadiktovanému životu a pomůže jí najít odvahu přijmout sama sebe, svou povahu a vlastní cestu životem, kterou chce pro změnu ona a ne někdo jiný. To je rozhodně dobře. Jenže je vztah s Hardinem to, co by Tessa měla chtít?


Knihu jsem přečetla kvůli filmu, který mě celkem zaujal. Usoudila jsem, že mezi hlavním párem je pěkná chemie a protože většinou bývají knihy lepší, docela jsem se na čtení těšila. 
Bohužel toto nebyl ten případ. Film zřejmě dostal zkušený scénárista, který dokázal protřídit balast a nechat jen to, co bylo v příběhu funkční. Hlavně dokázal dost umírnit nesnesitelnost hrdinů – obou.

Pojďme podrobněji:

Nejdřív se mi to docela líbilo. 
Začátek romantických knih je většinou zajímavý, než člověk pozná postavy a než se jejich vztah nějak zaplete. Zde jsem navíc měla pocit, že hrdinka je v celku v pohodě, i když trochu upjatá a rozhodně se z ní nestane taková fúrie, jakou později byla, když se její něžňoučká povaha střetla s Hardinovou. Ze začátku se také zdálo, že mezi postavami to bude pěkně jiskřit – a teď to myslím v tom dobrém smyslu slova. No, pro mě bohužel spíš ani ne.

Většinou mi ani nevadí buclatější romantické knihy, pokud to mezi hrdiny pěkně sedí. Téhle knize by prospělo asi tak o 250 stran míň. Možná by mě pak nestačily postavy, jejich všivé povahy a pomatený vztah začít štvát. 
Osobně si myslím, že mám pro pubertální chování hrdinů v knihách poměrně značnou toleranci, protože jaké jiné by člověk čekal v knihách YA, ale tady už mi to připadalo prostě moc – a zase, kdyby byla kniha kratší, nestačilo by mě to tolik zahltit a znudit. Jo, hádky časem nudí, když je to pořád dokola to samé a nikam to nevede.

Co se těch všivých povah týká, připomněly mi trochu Větrnou hůrku. Nejistota a žárlivost obou mě začala rozčilovat už přibližně v polovině. Autorka to začala dost přehánět a vyžívat se v jejich hádkách, malicherném žárlení a úplné nevyzrálosti pro vztah, do kterého se postavy hrnuly. 
Okej, člověk si může říct – jsou to děcka. Každý má právo na věk, ve kterém jsou nejdůležitějšími hodnotami přitažlivost a sex. Ale hergot, ten kluk potřeboval psychiatra a postupem čtení jsem získala pocit, že ona taky. Nejsou připravení na vztah a hlavně určitě ne na vztah spolu. Každý by si měl nejdříve vyřešit vlastní trable a nejistoty. Pak by se možná nedostávali do zbytečných hádek, které byly pořád dokola a pokaždé začaly tím stejným nesmyslem. 
Proto jejich vzájemné střety jen těžko můžu považovat za něco romantického nebo za něco, co by se snad byť jen vzdáleně vyrovnalo Větrné hůrce, i když ji to trochu připomíná – takže se mým přirovnáním nenechte splést.

Co však knize nemůžu a nechci upřít je snadnost, s jakou jsem se do textu začetla a jeho schopnost donutit mě číst pořád dál. Ne že by příběh přinesl něco převratného, ale prostě jsem četla. Nejdřív mě to opravdu zajímalo. Pak jsem byla zvědavá, jestli se konečně oba začnou chovat normálně a jak to dopadne. Prostě jsem četla…  Vím ale, že stejně snadno, jako jsem příběh přečetla, na něj i zapomenu. A když se náhodou stane, že pár odstavců nebudete moc vnímat, vlastně se nic hrozného nestane.
Je to taková jednohubka na oddech, která zobrazuje vztah, o nějž by asi normální dospělý (nebo i mladý) člověk bez nějakých problémů se sebevědomím a aspoň základní sebeúctou nestál. Jako první zkušenost náctiletých s vášní a touhou ale působil docela uvěřitelně, byť nepochopitelně. V tom věku bych asi pochopila jeho – asi měl důvod se chovat jako kretén, ale taky už měl mít dost rozumu, aby to řešil, když mu to tolik ovlivňovalo život. A ne – přítelkyně není fackovací panák ani psycholog. Kór taková přítelkyně, která sama bojuje s novým životem a vlastní sebedůvěrou a objevováním sebe sama.

Zhruba od strany 400 už jsem musela trochu „zatnout zuby a táhnout“. Chvilku jsem si i hrála s možností, že to nedočtu, protože už mě ty jejich tahanice a věčné předpoklady a stále stejná nedorozumění přestávaly bavit. 
Bylo to pořád dokola. Furt hádky, žárlení nedůvěra, tajnůstkářství…  Na Wattpadu to možná fungovalo, když člověk četl jednu kapitolu za týden, ale takto pohromadě na pětseti stranách to bylo zlo. A když se neštěkali, tak si pořád dokola meldovali, jak moc se milují. Jak dvě hrdličky se vzteklinou. Vážně, kdybych za každé „Miluji tě!“ v knize dostala pětikačku, tak mám za chvilku na letenku do New Yorku. Přistihla jsem se, že po každý takový hlášce si říkám : jasný, já vím a už mě s tím nes*rte. Navíc mě štvala jejich až extrémní závislost na vzájemné přítomnosti a oboustranná posedlost kontrolovat toho druhého. Jo dobrý, prostě už jsem na tohle stará a romantický mi to nepřipadá. Nic z toho.

Popisy sexu mě trochu zarazily. Na můj vkus jich bylo v knize pro mladší poměrně dost a hodně podobných, což bohužel způsobilo to, že jsem drahému páru jejich vzájemnou „elektřinu“ pomalu přestávala věřit. Minimálně půlka jich tam vůbec nemusela být. Vážně nepotřebuju mít podrobně popsanou úplně každou příležitost, při které si hrdinové vzájemně udělají dobře. Ze začátku to fungovalo, ale postupně jsem jim víc věřila „válku“ než lásku. To je podle mě jasný důkaz toho, že všeho prostě moc škodí, když hádky začnou nudit a vášeň přestane být přesvědčivá. 

Nakonec jsem se rozhodla, že mě to až tak nedráždí a knihu jsem dočetla, ale zájem ke konci mizel a už jsem četla prostě jen ze setrvačnosti. To podle mě úplně dobrá vizitka není.
Dokázala jsem si tím jednu věc – knihy z Wattpadu nemusí být špatné, ale vyžadují pečlivou redakci a dost často i uvážení zkrácení zbytečných událostí. Mládí a nevypsanost autorek je většinou (bohužel) dost poznat na věcech, které možná vypadají romanticky, ale nejsou a na chování postav, ať už dospělých nebo puberťáků. 
Celkově bych svůj postup zhodnotila jako zaujetí – znudění – otrávení - lhostejnost. Jestli budu číst další díly? Nevím. Rozhodně ne hned a Bůh ví, jestli vůbec. Další osudy páru mě nijak zvlášť nezajímají, spíš už o nich v životě slyšet nechci.


Knihu doporučuji devíti psychologům z deseti. Je to skvělý studijní materiál. 
Jinak se na to spíš vykašlete, je spousta romantických příběhu, které jsou skutečně romantické. Nebo si pusťte film. Tam to tak naředili, že je to vlastně docela dobré a mezi hlavním párem to jiskří něčím jiným než věčnými hádanicemi.


Anotace:

Tessa má všechno – žije v láskyplném prostředí, má chápající rodiče a taky kluka snů, laskavého, milého, kterého jí závidí všechny kamarádky. Lepšího už si ani nemohla přát potkat. Tessin snový svět ale náhle změní jediné setkání. Hardin je pořádně drzý kluk, s nepřeslechnutelným, nafoukaným britským akcentem, nezapomenutelným rozcuchem, tetováním a piercingem ve rtu. Tessa si nemůže pomoct – Hardin je zkrátka jiný než ostatní...
A to po všech stránkách – dovede být i pěkně krutý. Neměla by ho spíš nenávidět? Neměla by jím Tessa pohrdat? Jak to, že se od něj nemůže odpoutat? Nedokáže to – i přes všechny jeho chyby a prohřešky. Intenzivní vášnivou blízkost střídají neustálá Hardinova zmizení. Může takhle vůbec vypadat láska? Tessa sama nevěří, že by takový vztah mohl fungovat. Ale jde odolat jeho polibku?

26. 4. 2020

Smrtka



V situaci, kdy reálně nebylo o co usilovat, šlo v životě o údržbu. Věčnou údržbu.


Autor: Neal Shusterman
Série: Smrtka (1. díl)
Překlad: Petr Kotrle
Vydal: Yoli
Rok vydání: 2018
Počet stran: 384



Můj názor:

Lidstvo dosáhlo absolutního vědění a dokonce porazilo smrt. Civilizace je řízena Nimbem – jakousi supermyslí, která udržuje rovnováhu a dostatek pro všechny. Je neúplatný a neovlivnitelný a za lidi odedře všechnu práci. 
Život lidstva je průzračně jednoduchý, neustále plynoucí od jednoho obrácení listu po druhé. Věčné mládí, pokud chcete.

Přes to však mají lidé určité obavy ze smrti. Nebo spíš z pokosení, jak je tu tahle událost nazývaná. Přirozeně se neumírá a regulaci obyvatelstva zajišťují smrtky na základě statistiky a náhodného výběru. Nebo prostě jiného důvodu, který se jim zlíbí.
Být smrtkou je velmi obávané a vážené povolání. Lidé k nim chovají až absurdní úctu zapříčiněnou především strachem z pokosení. Co když vám podlézání smrtce zajistí, že si pokosení rozmyslí? Nebo dokonce přiměje smrtku udělit imunitu před pokosením!

Smrtek není zase až tak moc, aby zvládly udržet populační explozi v mezích. Čas od času jsou potřeba nějaké nové, aby posílily jejich řady. Do cechu jsou přijímány po absolvování učňovství u některé ze smrtek, která si je vybere a po složení zkoušky. Každá ze smrtek hledá u svých budoucích učedníků něco jiného – jiné předpoklady pro plnění povinností. 
Smrtka Faraday – velmi vážený smrtka – natrefí na začátku knihy hned na dva lidi, u nichž najde potřebné morální vlastnosti a přijme je do učení. Pro Citru a Rowana se tím změní úplně všechno. Jenže místo smrtky je jen jedno…


Atmosféra příběhu je už od začátku velmi působivá. Tak trochu mi běhal mráz po zádech od první stránky. Nedočkala jsem se sice nijak strhujícího a napínavého děje, ale bohatě mi to vynahradilo téma a způsob, jakým autor svoje dílo pojal.

Hlavní myšlenka příběhu je velmi logická a jednoduchá. I když lidstvo pokročilo tak, že nejsou nemoci a zmrtvělého lze oživit, platí pořád jedno pravidlo, byť ten, kdo ho prosazuje, není už příroda samotná. Smrt je prostě nutná, jinak to v žádném případě není možné, všichni to vědí a v příběhu existenci smrtek všichni uznávají a schvalují. 
To ale neznamená, že by se pokosení nechtěli vyhnout a neměli strach. V jejich jednotvárném a nudném životě je smrt v podstatě jedinou událostí, která čeří stojatou vodu. Smrtky jsou zároveň obávané i celebrity. Je jim plněno každé přání, podlézáno, lichoceno. Lidé se jim vyhýbají, bojí se jich a zároveň jim nedokážou odolat. Kosení je ve světě nesmrtelných fascinující událostí.

Nápad je prostě skvělý a zpracování za ním nijak nepokulhává. Pan autor je dostatečně zkušený a s podobnými tématy už si párkrát ruku podal (například Bez šance – můj článek zde). Nepříjemné pravdy předkládá suše a stručně, ale přitom je v textu dostatek emocí, aby to se mnou krásně rezonovalo. Čtení jsem si opravdu užívala – od prosté zábavy a zájmu o příběh, přes lehké mrazení až po přemýšlení nad otázkami morálnosti.

Autor moc nepopisuje postavy, což mi ve výsledku vyhovuje. Mohu si je představit po svém a navíc zrovna pro tento příběh není vzhled postav zase až tak podstatný, jako jejich uvažování, myšlení a především morálka. 
Postavy lidí – křoví určené k pokosení - jsou představeny v podstatě jen ve vztahu k smrti a to především ve chvílích kdy na ně dojde řada a stojí tváří v tvář smrtce. V příběhu vlastně vůbec nejde o lidstvo a jeho šťastnou současnost absolutního vědění a nesmrtelnosti. Jsou jen jako ryby v rybníce a čekají na tu ne moc pravděpodobnou chvíli, až je někdo vyloví. Někteří nudící se nesmrtelní dokonce v zmrtvování sebe sama nalezli zábavu – proč taky ne, když vás zase oživí, že? 

Smrtky a učedníci mají pochopitelně výrazně jiný, méně lehkomyslný, často až filosofický pohled na život i na smrt a toto je ta stránka, po které jsou především představeny. I u Citry a Rowana jde hlavně o to, jak se vypořádají s principem učednictví, které přijali – vždyť se učí brát život a jednat s lidmi, které si vybrali k pokosení a s jejich příbuznými. Oba jsou vystaveni výrazně odlišnému stylu práce smrtky a jak na to reagují je gró jejich vývoje. Asi není potřeba říkat, že ve svém učení oba dospívají zatraceně rychle a stejně rychle také přicházejí o iluze mládí. Díky tomu rozhodně nepůsobí jako běžné postavy z žánru YA, proto se knihy nemusí bát ani dospělí čtenáři. 

Od hrdinů, kteří se měli stát smrtkami, se očekávala jistá morální úroveň, odpovědnost a vyspělost, kterou s sebou tahle práce nutně nese. Co asi s člověkem udělá taková moc nad životem a smrtí ostatních? Hodně to bylo vidět na přístupu jednotlivých smrtek k jejich práci. Každá byla opravdu jiná, kosila jiným způsobem a vyznávala jinou ani ne tak životní jako spíš „smrtnou“ filosofii. A vlastně i životní, protože životní styl smrtek se ne vždycky řídí jejich desaterem. Smrtky jsou prostě nad zákonem a uznávají jen svůj vlastní. Moc pravidel nemají a některé si i to málo dokážou ohnout po svém nebo prostě obejít. Trochu mi připadalo, jako by si pan autor neodpustil nenápadnou narážku na jistou církev – ono to uspořádání smrtčího cechu malinko připomínalo cosi, co je ze současnosti známé a to nejen názvoslovím nebo některými věcmi, jako je například deset přikázání, konkláve, rituály a tak dál. No, někde se prostě člověk inspirovat musí :)

Docela mě zaujal akt, který každá smrtka provedla po svém zvolení a sice, že si vybrala jméno podle významné historické osobnosti z věku smrtelnosti. Bavilo mě hádat, proč si jednotlivé smrtky vybraly konkrétní jména. Nebo spíš pátrat po tom. Vyhledávala jsem si osobnosti, abych se o nich dozvěděla zajímavé podrobnosti nejen to, kdo byly a pak zkoušela najít souvislost s konkrétní smrtkou. Jde to, zkuste taky :)

Jen malá odbočka: Líbí se mi taky, že nebyla přeložena jména hrdinů. Přiznávám, že mi to dost vadí například hlavně u Maasové, ale i jinde. Dost často překlad jména postavě ublíží a tady by se to stoprocentně stalo. Navíc by museli přeložit jen některá a to by vypadalo pitomě. Konec odbočky :)
.
V příběhu nechybí taky lehce napínavá linka, kdy oba učedníci chápou, že v cechu smrtek je cosi v nepořádku. Že v něm místo morálky a soudržnosti panuje rivalita a politikaření. Prospěcháři se derou k moci a považují se za vizionáře. Cech smrtek a jeho uspořádání směřují ke změně, která se zdá být nevyhnutelnou. Je celkem jasné, kdo stojí na které straně, autor má v tomto karty rozdané a od prvního setkání s postavami jsem věděla, do kterého tábora patří. Průhlednost děje ale knize rozhodně vytknout nemůžu.

Kapitoly sledují oba hrdiny více méně na přeskáčku a kupodivu se mi nestalo, že by mě jeden příběh zaujal víc než druhý nebo bych jednomu z nich víc fandila. Oba mě bavili stejně. Stejně tak mě zaujaly úryvky z deníků kosení, které si každá smrtka musí vést. Byly vždy před novou kapitolou a našla jsem v nich hodně zajímavých myšlenek.

Knihu si určitě neužije ten, kdo hledá akci, napětí a strhující děj. Tahle je jiná. Plyne spíš pomalu. O děsivé okamžiky kosení každopádně není nouze, ale autor se dokázal vyhnout lacinosti. Dokonce ani hromadné kosení smrtky Goddarda nepůsobí jako šaráda. Kosení jednotlivců je každopádně výrazně mrazivější a osobnější.  Jak se příběh chýlí ke konci, překvapivých momentů přibývá a konec hodně láká na další díl. Já si ho přečtu určitě. Tahle série má dobře nakročeno k tomu stát se nezapomenutelnou. Pan Schusterman si umí rozhodně dobře vybrat téma a naštěstí umí i dobře psát.


Knihu ráda doporučím všem, které zaujme téma. Vůbec není potřeba uhýbat před ní, protože má nálepku YA. Myslím, že má velký potenciál zaujmout každou věkovou kategorii.


Anotace:

Svět bez hladu, nemocí, válek, bídy. To vše se lidstvu povedlo. Zvítězilo dokonce i nad smrtí. Smrtky jsou nyní jediní, kdo může ukončit jakýkoliv život a je jim přikázáno tak činit s cílem udržet objem populace pod kontrolou.

První část strhující nové knižní série od Neala Shustermana, autora čtenářského hitu Bez šance. Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit „umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří, mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu.