19. 3. 2023

Hladoví

 




Knihy jsem si všimla v knihkupectví v podstatě náhodou, kdy mě upoutala obálkou. Anotace taky nebyla nezajímavá. Tak jsem si knihu koupila a nečekala jsem nic moc. Spíš prostě další klasický YA příběh. Nooo… tak to jsem byla malinko vedle. Kniha sice byla o mladé dívce, ale nic typického pro YA žánr jsem v ní neobjevila.

 

Anotace:

Příběh dívky žijící v divočině ze skla a oceli, plný akce a života na pokraji smrti. Protože když matička Země nedovede uživit hladové krky, nezbývá než se bít o život.

„Naše sobeckost zabije lidskost, protože udrží na živu člověka...“ Celie je ženou divočiny. Ta divočina má podobu skla, oceli a vypleněných mrakodrapů, které měly kdysi dávno vyřešit problém přelidnění – marně. Ze světa je anarchie bez struktur, jen každodenní boj o jídlo, boj na život a na smrt. Co se ale stane, až dívka projeví soucit? Co potom, až druzí odhalí její maskované ženství? Divočina má mnoho nástrah…

Panika vypukla, když jí bylo deset. Tehdy se přelidnění zvrhlo v katastrofu, hladovění a krvavý boj o jídlo. Z lidí se stala zvířata bez soucitu, jen se sobeckým pudem sebezáchovy. Život se omezil na sháňku po jídle a rvačky.

Celie není jiná. Dožila se dospělosti jen proto, že se naučila zápasit a lhát o svém ženství. Ve světě tělesné síly jsou ženy jen ohroženou výjimkou, téměř vymřelým fenoménem odsouzeným k zániku. Ale co když se přeci jen najdou muži ochotní je chránit? A co když jejich láska dokáže porazit anarchii?

 


Hned na začátku se musím přiznat k předsudkům. Rozhodně bych nečekala, že takový příběh objevím v samonákladech u Pointy. Je mi jasné, že samonákladem nevycházejí jen knihy, které u nakladatele neuspěly, ale stejně od nich čekám spíš průměrné a oddechové kousky. Nevím, jestli autorka zkoušela s knihou nakladatelství a ani mě to vlastně nezajímá. Podstatný závěr je, že si od autorky ráda přečtu další knihu, pokud nějakou vydá ať už v samonákladu nebo u nakladatelství.

Toliko úvodní kecy a přistupme k líčení mých zážitků ze čtení Hladových. Hladoví mě překvapili. A ještě je to hodně slabé slovo.  Překvapení se dostavilo hned v několika věcech. První byl neskutečně pěkný styl psaní. Autorka používá krásná slova, má zajímavé popisy a měla jsem pocit, že se do své postavy dokonale vcítila. Díky tomu mě pobyt v hlavě hrdinky opravdu zaujal a vtáhl. Kupodivu, i když jsem neměla příběhu co vytknout a kniha je poměrně tenká, jsem ji nedokázala přečíst najednou. Ve druhé polovině jsem si musela dát od mizérie místního světa a neustálých bojů pauzičku.

 

Autorka v příběhu představí prostřednictvím vyprávění a vzpomínek své hlavní hrdinky Celie dystopický svět, ve kterém bych se octnout nechtěla. Není přesně určeno místo, kde se příběh odehrává, ale podle náznaků a jmen bych odhadla Ameriku – to nicméně není pro příběh vůbec podstatnou věcí. Fascinující na příběhu je to, jak uvěřitelně autorka představuje dystopický svět a zakládá ho na potížích, na které by současné lidstvo úplně klidně mohlo dojet. Na první dobrou to zaujme a chcete se dozvědět víc. Hlavně tedy jak se to stalo a jak to s hrdinkou dopadne.

Celie přežívá od deseti let sama a naučila se přežít. Vyhýbá se pozůstalým městským zástavbám, protože by tam mohla narazit na jiné lidi, pro které by mohla být soupeřem o jídlo nebo hůř jídlem samotným. Nebo ještě hůř – ženou. Přežil totiž jen ten, kdo byl silnější, schopnější se porvat o zbytky a nebo chytřejší a dokázal se lépe vyhnout střetům s ostatními hladovými. A ženy to, minimálně v prvních dvou případech, z logických důvodů nebyly. Zbývá jich už jen velmi málo… nemusím dodávat víc, že ne?

Celie sama je stvoření plné vypěstovaných instinktů, téměř zvířecích, které jí velí být opatrná, utíkat, schovávat se. Naučila se opatřit si jídlo. Naučila se odhadnout, kdo je slabší a využít toho. Naučila se nepřeceňovat své síly a využít toho, že ji samotnou ostatní podceňují. Naučila se skrývat své ženství, protože slabá žena ve světě mužů bojujících o potravu nemá šanci a stává se terčem.

V první polovině na mě působila přesvědčivěji. Změna, která se s ní v druhé půlce udála, se mi zdála hodně rychlá. I když asi pochopitelná, vzhledem k událostem.

Celiiny vzpomínky mě zavedli i do dob kdy „to začalo“. Ona byla desetiletá holčička, která byla najednou sama a okolo ní se odehrávala apokalypsa násilí a boje o přežití. Navrch nad lidstvím a morálními zásadami získalo právo silnějšího. Dozvěděla jsem se, co se stalo, a jak lidstvo postupně dospělo až do této situace. Jak ke katastrofě nakonec vedla jen docela malá událost – jediné osobní selhání a momentální převaha sobeckosti jednotlivce a jeho zájmů nad zájmem většiny. Pochopila jsem, že lidstvo v příběhu je rozhodně celkem beznadějně v prdeli a přitom autorka dokázala do děje vložit i záblesky krásných okamžiků, aby nakonec skončila u něčeho, jako je malá jiskra naděje na záchranu lidstva a na to, že v lidech zůstalo přeci jen trochu víc než hlad a instinkty.

 

Nemůžu říct, že by se to četlo úplně snadno. Hrdinka má dost těžké myšlenky a v její hlavě jsem vězela pořádně hluboko, vzhledem k tomu, že příběh vyprávěla. Jak se žije, když bojujete o každé sousto, musíte skrývat, že jste slabší a co víc, že jste žena? Myslím, že to autorka dokázala vylíčit přesvědčivě, stejně, jako popisy bojů, prostředí a chování jednotlivých postav. Naprosto jsem věřila, že takto by svět opravdu vypadal. Vůbec mi nepřišel na mysl ani stín pochybností, že lidé by se zachovali přesně takto. Jen bych možná očekávala mnohem víc tlup. Třeba i byly, ale v knize neměla autorka prostor zabývat se něčím víc, než výsekem světa okolo hlavní hrdinky.

Autorka má nádherné vyjadřování a své hrdince darovala opravdu zajímavé myšlenky. Místy bych to nazvala až zoufale realisticko-poetický pohled na svět. Hrdinka neměla naprosto žádné iluze o světě, ve kterém už tak dlouho musela přežívat. A přece v něm viděla i hodně pěkných věcí – pravda ne ve spojitosti s lidmi, ale i tak :)

Trochu mě zklamala romantická linka. Pouze ale v tom, že jsem ji očekávala o něco výraznější. Ti dva ale moc prostoru nedostali. Spíš hodně málo a nebýt celou dobu v hlavě hlavní hrdinky, asi by mi vůbec nedocvaklo, že k němu něco cítí. Nemůžu ale popřít fakt, že láska má v příběhu své místo jako symbol znovu nabývané lidskosti a naděje. Je i pochopitelné, proč hrdinka byla v přiznávání svých citů tak opatrná a proč je považovala spíš za hrozbu, než za něco dobrého. Na stejné úrovni měla i další „sociální záležitosti“ v naší současnosti běžné. Také z pochopitelných důvodů. Nepříznivci romantiky nemusí mít obavu. City jsou zde opravdu jen náznakem a v začátcích.

 

Slabšímu hodnocení knihy se trochu divím... a vlastně i trochu nedivím :) – toto rozhodně není příběh pro každého. Není to oddechová a snadno stravitelná beletrie. Popisy zápasů o jídlo a bojů o život dokázaly být ve své zoufalosti dost vyčerpávající a ve finále šlo stále o totéž. Autorka naštěstí v polovině přeřadila ze solitérní jízdy hlavní hrdinky pustinou na příběh, jehož děj se najednou přenesl do skupiny lidí. Hrdinka sice měla co jíst, ale ve společnosti ostatních přicházeli zase jiné potíže, hlavně vzhledem k tomu, že byla jedinou ženou mezi muži. Gentlemanství se nepěstovalo, šlo hlavně o jídlo a vyhrával silnější. Ona, jako holka, navíc měla pro tlupy chlapů ještě jeden zajímavý a dost lákavý potenciál. Bylo tedy docela zajímavé, když autorka přivedla do děje mužské postavy, které se k ní chovaly jinak, než byla dosud zvyklá. Bylo to pro ni matoucí a podle mě autorka skvěle vystihla to, jak ji to spíš oslabovalo, než aby jí to přineslo více sebevědomí.

Nejsem si úplně jistá, že kniha zaujme nenáročného čtenáře. Pokud hledáte oddechovku, tak tady nehledejte. Na to je autorka příliš přesvědčivá ve vykreslení dystopického světa a myšlenek hlavní hrdinky, které se ničím oddechovým rozhodně nemají čas zabývat. Pokud máte rádi popisný a poetický styl psaní, mohla by vám kniha sednout. Musíte ale odpustit lehce naivní závěr, který sklouzává k naději a tím trochu kazí zoufalý boj o přežití, který autorka popsala tak dobře :) Na druhou stranu, kdo by chtěl číst knihu zcela bez naděje na to, že se všechno může ještě spravit?

 

O knize:

Autor: Eliška Pohnerová

Vydal: Pointa

Rok vydání: 2022

Počet stran: 296


11. 3. 2023

Dvůr temnoty

 

,,Ve Versailles se rozvineš jako exotická květina. Vampýři v paláci šílí po všem, co není všední. Ale pozor: Dvůr Temnoty má svá pravidla, své smrtící nástrahy, a i za tu sebemenší chybu se platí krví…“




Knihu jsem si vybrala z jasného důvodu – upíři. Protože soudím, že upírů není nikdy dost a ráda přivítám každý nový nápad na to, jak zubaté téma zpracovat. Tentokrát zněla anotace obzvlášť lákavě. Posuďte sami:

 

Anotace:


V roce Spásy 1715 se Král Slunce nechal transmutovat v nesmrtelného vampýra, a stal se Králem Temnoty. Od té doby despoticky vládne Francii i jejím místokrálovstvím, které nadobro ustrnuly ve Velkém století.

Temnota postupně ovládá celý svět. Veškerý lid je spoután okovy a držen v hrůze. Pro nakrmení vampýrů, kteří tvoří nejvyšší šlechtu země, navíc doslova prolévá krev.

Tři sta let po Králově transmutaci je Johana vytržena ze své neurozené rodiny a vržena do školy ve Versailles, která připravuje mladé šlechtice na život u Dvora. Bude čelit krutosti živých-mrtvých, intrikám spolužáků i množícím se nestvůrnostem mezi zdmi královského paláce. Johana má ovšem tajný úkol. Co všechno bude ochotna mu obětovat a podaří se jí ho nakonec splnit?

Victor Dixen ve své nové sáze Vampyria rozehrává dechberoucí alternativní historii, ze které běhá mráz po zádech.


 

Po prvním otevření kniha působí vizuálně naprosto dokonale. Hned na začátku je krásná mapka a také pěkně graficky zpracovaný Kodex smrti, tedy jakýsi zákoník, kterým se svět v knize řídí. Doporučuji zákoník nevynechat, dost toho napoví do prvních kapitol, i když autor sám neváhá také vysvětlit spoustu věcí… a spoustu důležitých záležitostí taky parádně ignorovat, ale série je dlouhá, tak snad se dočkáme :).

V řádcích níže se zamyslím nad tím, proč u mě kniha dopadla tak na půl cesty mezi peckou a průměrem. A musím říct, že se tomu doteď divím, protože téma bylo skvělé a v případě upířin bývám obvykle spíš nekritická. Tady jsem ale měla od začátku taková očekávání vyhnaná marketingem, že to asi jinak dopadnout nemohlo.

Nejprve pojďme na ty klady, ať začnu v pozitivním duchu :)

Autor měl supr nápad a do děje příběhu hopnul rovnýma nohama. Představil hned na první stránce rodinu hlavní hrdinky a o pár stran dál už byli všichni po smrti a bylo víc než jasné, co budou místní vampýři a jejich „renfieldové“ zač. Tihle hodní nejsou, ale jedná se o fakt pokrytecké, kariéristické, arogantní a krvežíznivé mrchy. Nutno podotknout, že lidé, kteří jim oddaně slouží v naději, že se jednou dostanou mezi ně, nejsou o moc lepší. Na to právě dojela Johanina rodina a nutno říct, že začátek byl díky jejich konci pořádně akční a nabitý událostmi. Hrdinka na mě udělala dojem, když se v kritické chvíli dokázala zachovat fakt drsně, aby si zachránila život a mohla pokračovat příběhem dál za pomstou.

Díky svému pohotovému jednání je odvezena do Versailles, kde má absolvovat školu pro lidské šlechtice, kteří se chtějí uchytit u dvora. V této části kniha ztrácí body. Rozhodně by mě více zajímal dvůr krále Temnoty než rivalita ve škole, kterou musela hrdinka projít. Když už pominu to, že byla vržena do klasického YA houfku holek, kde se našly fakt všechny typické charaktery, vadí mi nakonec nejvíc, že by jí to ani náhodou nemohlo projít tak snadno. Nechápu, jak venkovanka mohla v určitých věcech konkurovat rodilým šlechticům, z nichž někteří už byli ve škole i více let. Navíc v tak krátké době. Jako ano, neštítila se podvodů a prasárniček – vlastně byla pěkná svi… mrcha, ale i tak.

Když už jsem tedy u Johany: hrdinka byla z těch, které si sympatie získávají těžko už jen vzhledem k pružné morálce, kterou Johana oplývala. Navíc projevovala až neobvyklou ochotu podrazit každého, aby dosáhla svého. V tomto ohledu mezi vampýry zapadne vážně dokonale. Ani vražda nebyla problém – ty se ale daly pochopit, šlo jí přeci jen o život a byla to buď ona nebo ten druhý. Podrážení kamarádek a ohýbání vlastních pravidel podle aktuálních potřeb mi na ní vadilo. A také její pokrytectví, protože co jí vadilo u jiných, neváhala klidně udělat sama, když se jí to hodilo. Uměla šikovně využít skrývaných tajemství a slabostí svých soupeřek, ale rozčilovala se, když někdo zkusil to samé na ni. Kladně ovšem hodnotím to, že autor skvěle vystihl její zaslepenost pomstou a nechal ji v té zbrklosti udělat sem tam i nějakou hloupost.

 

Když jsem začínala knihu číst, těšila jsem se na vykreslení upířího dvora, který přežívá na vlastních pravidlech až do současnosti a docela mě mrzí, že se více věcí neodehrávalo tam, ale ve škole. Nepopírám, že i škola měla své skvělé momenty, které mě bavily – například zkoušky. Místo studia a soutěžení šlechtických puberťáků by mě ale mnohem víc bavilo sledovat politiku upířího království, která byla spíš lehce naťuknutá a nechala mě hladovou po detailech. Upírští dvořané byli správně bezcitní a lidi, kteří bojovali o postup mezi elitní šlechtu, nebyli o nic lepší. Líbilo se mi politické pozadí příběhu, které bylo nastíněné. Jednalo se hlavně o dvě frakce bojovníků proti systému a s různými motivacemi svrhnout vládu Vampýrie. Počítám, že autor myšlenku a politiku rozvede více v dalších dílech a z tohoto důvodu mě lákají. Jen si nejsem jistá, že bych stála o další sledování osudů Johany.

Oceňuji také spoustu malých detailů a to, jakou vytvářely tyto detaily atmosféru. Věci jako upíří růže nebo vampýří housle – no paráda. Ty housle obzvlášť. Skvělé bylo také upíří cestování nebo způsob, jakým autor vyřešil na hostině rozdílné stravovací návyky vampýřích a lidských dvořanů. Scéna, kde se představily vampýří klisny, tak to bylo něco! Líbilo se mi také autorovo pojetí toho, jak to dopadne, když přimějete vampýra, aby si vás všiml a rozhodl se do vás „zamilovat“, či spíše podlehnout posedlosti vámi. Romantika ani náhodou, spíš krvežíznivá posedlost – a pořádně nebezpečná, to bylo jasně čitelné mezi řádky.

 

Kniha také v jednom překvapila, když už jsem tedy nakousla to zamilovávání. Na to, že je kniha YA příběhem se v ní vyskytuje naprosto nulová a nefunkční romantika. Hrdinka se prostě drží svého standardu a jen využívá city druhých. A ještě si umí fakt blbě vybrat, komu se rozhodne pomotat hlavu. K tomu jsem nezaznamenala ani ždibek chemie mezi postavami a ani náznak jiskření nebo upřímných citů z Johaniny strany. Všechno bylo velmi účelové a i když by se tomu – minimálně ze strany jistého mladíka – možná uvěřit dalo, nakonec šlo vždycky mnohem víc o přežití mezi šelmami než o lásku, přátelství nebo jiné vztahy. Kdo nemá romantiku rád, má jistě radost :) Podle mě by mnohem zajímavější bylo, kdybych nabyla dojmu, že Johaniny city jsou aspoň v jednom případě upřímné. Jenže Johys cítí jen touhu po pomstě a tady se chlap prostě neprosadí :D

Nejzajímavější na tom je, že ač mi hrdinka byla většinu knihy naprosto nesympatická a její rozhodnutí mi místy zvedaly kufr, do knihy se hodila. Nemohla od nikoho nic dobrého očekávat a tak ani ona nikomu nic moc dobrého nepřinesla. Stejně jako vampýři i ona měla na mysli především svoje dobro a svoje cíle. I když ji nemám ráda, považuji ji vlastně za docela dobrou a rozhodně přesvědčivou postavu.

 

Kdyby autor vynechal tu zpropadenou školu a Johana by se upíchla rovnou na dvoře, nejspíš bych byla z knihy podstatně nadšenější. Takto nevím, zda se mi chce v sérii pokračovat, i když konec vypadal hodně nadějně. Autorovi rozhodně nelze upřít schopnost vytvořit zajímavé postavy a pěkně hutnou atmosféru. Na druhou stranu mě některé části, kdy se příběh zvrhával spíš do YA klišé, zase tak moc nebavily. Je v tom ale naděje, že jakmile bude Johana vystudovaná a dostane se konečně přímo ke dvoru, přejde se pozvolna z malicherností a dětinského soupeření k vážným věcem a opravdovému souboji o moc. Kniha by se tak mnohem víc mohla začít podobat dospělé fantasy upířině a to by mě bavilo, soudě dle náznaků tohoto vyprávěcího stylu, který v knize rozhodně byl. Kniha je ale rozkročená mezi YA a dospělou fantastikou a to jí, podle mě, moc nesvědčí.

Jako rozjezd série tedy zaujalo a konec rozhodně navnadil na další díl. Jestli si to někdy přečtu znova? Spíš asi ne :)

 

O knize:

Autor: Victor Dixen

Série: Vampyria (1. díl)

Překlad: Alice Kottová

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2022

Počet stran: 408

 

Další upířiny na bloGu:

Dracula, má láska - romantická záležitost

Můří deníky - upíří záhada na internátní škole

Nejchladnější dívka ve městě chladu - když se z upírů stanou "célebrity"

Prokletá krev - opět tu máme moderní francouzskou monarchii

Půlnoční slunce - Stmívání z pohledu Edwarda

Temná hrdinka - trochu jiné Stmívání

Zhoubný kmen: Nákaza - a jako poslední drsná upíří pecka pro dospělé



27. 2. 2023

Štěstí voní jako chleba

 




Kniha mě zlákala na Skotsko a pak taky na pečení chleba. Působilo to na mě jako příjemná kombinace a trochu připomínalo knihy Caplinové, které mě baví. Nakonec nejsem zklamaná, ale úplně nadšená taky ne.

 

Anotace:

Potřebuje láska dovolenou? Podle Mily ano. Celé týdny byla zamilovaná do Thea a on v ní vzbuzoval naděje. Pak ale zjistila, že je zasnoubený! Když ještě ke všemu zavřeli hotel, ve kterém pracovala, rozhodla se zmizet. Nabídka hlídat dům ve Skotsku přišla právě včas, a tak se Mila ocitla úplně sama v malé ospalé vesnici. Její romantické představy rychle začaly brát za své – nikdo s ní ani slůvko nepromluvil, počasí bylo nevyzpytatelné, a navíc široko daleko neprodávali pořádný chleba.
To nemohla nechat jen tak! Mila totiž vyrostla v otcově pekárně, a tak se hned mohla pustit do pečení. Z oken domu se linula taková vůně, že překonala odpor místních k cizince. Mila začala směňovat chléb za marmeládu, teplou šálu, jídlo v hospodě či jablka ze zahrádky. A když se v domě objevil pohledný syn majitelů Finley, propadla už kouzlu Skotska definitivně.



Začnu tentokrát jinak. Jedinou negativní věcí, která mi ale nešťastným způsobem ovlivnila náhled na celý příběh. Hned ale musím taky upozornit na to, že se jedná čistě o můj problém a další čtenáře nemusí vůbec trápit :) a nejspíš ani nebude.

Hlavní hrdinka mi od začátku úplně neseděla. Smutné je, že mě vůbec nenapadá proč. Možná svou naivitou a posedlostí romantikou? Nevím. Já mám romantiku taky celkem ráda, ale Mila už byla docela přes čáru na dospělou ženu. Pro její propadnutí Theovi, jsem měla pochopení, i když zrovna jeho bych nejraději vzala několikrát klackem přes záda. V zamilování do nesprávného chlapa problém nebyl. Připadalo mi to spíš jako dobrá zápletka na začátek. Dokonce se mi zdálo obdivuhodné její řešení situace. Vlastně na ní nic špatného nebylo, jen mi nesedla osobností, která byla především velmi extrovertní. Na můj vkus asi až moc. V něčem mi připomínala mě v jistém mém životním období, což jí kupodivu body nepřidalo :D Lidsky byla skvělá, jako hrdinka romantického příběhu už tolik ne.

S tím souvisí další věc – v příběhu byla rozhodně lepší přátelství a ostatní mezilidské vztahy než láska mezi Milou a Finleym. Milino navazovaní vztahů ve vesnici a lidské osudy tam byly skvělé a od začátku mě poznávání Miliných sousedů neuvěřitelně bavilo. Vztah mezi ústřední dvojicí tomu spíš dělal doplněk a ještě dost vachrlatý. Skoro se mi zdálo, jako by ho tam autorka vložila, protože v romantické knize prostě být musí, ale kdyby nebyl, nestalo by se vůbec nic. Asi by mi přirozenější připadalo, kdyby zůstali kamarádi. Romantická linka mi prostě tentokrát moc nedávala smysl. Možná hlavně proto, že jsem si úplně neporozuměla s postavou hlavní hrdinky. Také se ukázalo problematické, že hlavní hrdina nastoupil do příběhu až poměrně pozdě, kdy už hrdinka měla za sebou komplikace s Theem a odjezd do Skotska, kde začala navazovat další vztahy, které mě hned od začátku zajímaly víc, než cokoli, co mohlo být s Finleym. Jistě, od prvního setkání těch dvou bylo jasné, že „tam něco bude“, to už není moc problém poznat pro ostříleného čtenáře romantik mého formátu :). Problém je, že to něco prostě nebylo dost, aby mě to přesvědčilo o romantickém vztahu mezi nimi. Spíš na sebe v malé skotské dědině tak nějak zbyli :) Asi by bylo lepší, kdyby autorka věnovala budování romantického vztahu více prostoru, ale to by se zase kniha ochudila o vztahy mezi ostatními lidmi ve vesnici a to by byla velká škoda.

 

Už přestanu hudrat, protože teď se dostávám k tomu, co mi na knize sedlo moc. Jednalo se o celkovou atmosféru malé vylidňující se skotské dědiny a životní osudy a povahy jejích obyvatel. Paní autorka dovedla krásně předat popisy místní krajiny a doslova se nebojím říct malebnost zdejšího života. Zázrak je, že mě, která se kuchyni vyhýbám jako čert kříži, dobře sedla myšlenka s pečením chleba a jeho směňováním za kde co. Okamžiky, kdy Mila pekla, se mi zdály být strašlivě příjemné a útulné. Úplně jsem se viděla v té kuchyni. Za okny pršelo do letní skotské krajiny a pokojem se linula krásná horká vůně chleba. To byly také chvíle, kdy mi byla nejsympatičtější – při pečení a při komunikaci s lidmi, které autorka neurčila jako partnery a rádoby partnery. Také se mi líbilo, že Mila chleba neprodávala, ale směňovala za žážitky a možnost naučit se od svých sousedů různé dovednosti. Přišla tak například ke košíkové, učení se na violoncello a kolu, na němž mohla podnikat výlety po okolí. To byl úžasný nápad a příběhu to přidalo moc víc na vřelosti mezilidských vazeb.

Když jsem o knize přestala přemýšlet prvoplánově jako o romantickém příběhu, přišla mi najednou strašně pohodová a příjemná na čtení. Na Mile jsem si začala najednou vážit toho, že s postupujícím příběhem není zaměřená jen na svoje city, jako na začátku byla. Měla ráda lidi a byla ochotná pro ně hodně udělat i na úkor sebe a to mě dokázalo hodně oslovit, protože v reálném životě už se to zase moc často nevidí. Nakonec jsem jí fandila hlavně v tom, jak se rozhodla uspořádat si život. Konec byl sice spíš pohádkový, ale skvěle mi sedl do nálady a úplně jsem chápala, proč se Mila rozhodla zrovna takto.

 

Autorka má příjemný a čtivý styl, což je dobře, protože kniha má poměrně dost stran. Ukázala také, že se celkem vyzná v lidech – dokázala stvořit různorodé postavy a i svým vedlejším postavám dala takové životní příběhy, že mě to nenechalo knihu odložit. Když u své Mily nechala být tu skoro až pubertálně naivní posedlost romantikou, bylo to strašně super čtení.

 Pokud máte rádi knihy Caplinové asi úplně zklamaní nebudete. Podobné to je, ale její knihy mi sedí daleko lépe. Tady jsem musela oželet výraznou chemii mezi hlavním párem, kterou Caplinová umí. Zato jsem ale dostala úplně stejně příjemnou a pohodovou atmosféru a daleko lepší a propracovanější příběhy vedlejších postav. O zklamání tedy mluvit nemůžu :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás příběh láká, najdete ho zde a s ním i ostatní knihy autorky.




 

O knize:

Autor: Pauline Mai

Překlad: Rudolf Řežábek

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 392

 


20. 2. 2023

Temná krása








Protože předcházející dva díly v sérii se mi moc líbily, bylo jasné, že i poslední díl se ubytuje u mě na polici. Nemohla jsem se dočkat vydání, protože ačkoliv jsem tušila, jak věci pravděpodobně dopadnou, neznala jsem dosud celý příběh, který k těm koncům vedl.


Anotace:

Lia sice přežila zajetí ve Vendě, ale teď se musí vypořádat s ještě větším problémem. Hrozí totiž, že dojde ke zničení jejího království. A pouze ona to může zastavit. Lia se tak musí stát tou, kterou nikdy nechtěla být – První dcerou Morrighanu. Musí se vypořádat se zrádci, překonat nepředstavitelné překážky a konečně přijmout to, kým je. Protože osud všech království závisí jen a jen na ní.


...


POZOR! V následujícím textu mohou být spoilery k předcházejícím dílům série a nejspíš i budou :).

V prvním dílu (Falešný polibek) jsem se seznámila s princeznou Liou, která prchá z rodného domu před plánovaným sňatkem. V patách jsou jí dva muži – odkopnutý princ a všehoschopný zabiják. 
V druhém dílu (Zrádné srdce) je unesená princezna vězněna v království Venda, ze kterého nakonec uprchne, nikoliv ovšem stejná, jako když do něj byla přivlečena. Dva muži zůstávají :) 

No a konečně ve třetím díle se všechno rozhodne. Vendský Komizar se chystá v čele svých oddílů napadnout království Morrighan. To však má být pouze první zastávkou na dobytí i těch ostatních. Lia mu v tom touží zabránit, stejně tak její princ z království Dalbreck a kupodivu také Komizarův zabiják. Problém je v tom, že vlastní království má Liu za zrádkyni a přitom jsou to jiní, kdo v samém středu Morrighanu hrají hru o moc s Komizarem.

Kdo všechno jsou zrádci? Podaří se Lie odhalit je a zachránit rodné království? Jak vybojovat bitvu, která se zdá být předem ztracená? A jak to dopadne s princem a zabijákem?


Hned na začátku dojde opět na změnu prostředí. 
Hrdinové knihy se už nenacházejí ve Vendě, ale na útěku z ní směrem do bezpečí první Dalbrecké pevnosti Marrbella. Zde se Lia poprvé setká s tím, jaké to bude být dalbreckou královnou. Místo opovržení a divných oděvů ve Vendě tu máme luxusní princeznovské modely dvorského odívání a… jaké překvapení – zase opovržení. Jen trochu jiného druhu. Paní autorka svojí hrdince prostě nepopřeje klidu stejně, jako se to píše v písni Vendy a Galadrielině poslední vůli, jejichž úryvky mě provázely i tímto závěrečným dílem.

Konečně se také podívám zpět do Morrighanu, i když musím říci, že ve Vendě se mi líbilo daleko víc. Paní autorka mi ale ztrátu Vendy vynahradila opět dějem bohatým na události, zvraty a nebezpečenství. Musím také ocenit zpracování vztahové linky. Hlavní pár svoje šťastně až na věky nezíská jen tak zadarmo a kdo ví, jestli vůbec. To oceňuji. Dokonalých a nekonfliktních vztahů, případně vztahů s malichernými rozmíškami mám plné zuby odjinud. Tady si paní autorka vyhrála více a vztah, mezi Liou a Rafem, byl velmi opravdový.

Moc se mi také líbil vývoj a chování postav. 
Od prvního dílu ušli všichni hrdinové velký kus cesty a hodně se změnili, či spíše byli přinuceni ke změně okolnostmi. Změny navíc nebyly nijak nečekané, vždy jsem věděla, co je způsobilo a jak a proč byli hrdinové tvarováni takto. Liu jsem si obzvlášť oblíbila proto, že si dokázala z každé zkušenosti najít to krásné. I z vendské kultury si ponechala některé zvyky, a i když jí tam nebylo lehko, nezanevřela na obyčejný lid. Její nenávist a odplata padala tam, kam měla padnout. 
Rafe to u mě neměl nikdy jednoduché. Jednak jsem vždycky kopala za tým Kaden a ti princové mě prostě moc neberou. Musím ale uznat, že jako postava byl napsán dobře už proto, že mi bylo umožněno prožívat okolo něj takové rozpory a kolísání sympatií. Nebyl prostě za jednoduchého hlupáčka. Bojovala v něm láska a povinnost a rozhodování měl opravdu těžké. A emocionální paličatá princezna, naslouchající svému daru, mu to moc neusnadnila, zvlášť vzhledem k jeho praktickému a přímočarému vojenskému uvažování. 
A Kaden – moje slabost pro zabijáky, záporňáky se smyslem pro čest a spravedlnost a složitou minulostí. Vždycky jsem mu přála, i když v něm vítězila temná strana síly. Nakonec se vždy rozhodl dobře.

V ději všechno spěje ke konečnému rozuzlení. Ztracená princezna je na cestě domů a finální bitva se blíží. Přes to, že události jsou velmi akční a pořád se něco děje, paní autorka nespěchá a každé postavě i události se věnuje dostatečně. Některým možná trochu moc, ale to už je na osobních sympatiích. 
Konec byl na můj vkus poněkud uspěchaný a nedopadl dle mých představ. Když už mě paní autorka nechala v poslední kapitole téměř zaslzet, neměla dělat to, co nakonec přišlo. To jediné pak v knize působilo trochu nepatřičně a celou knihu více přihodilo na stranu YA, i když jsem si při čtení říkala, že podobný pohádkový efekt nejspíš nenastane. Celkově mi ale poslední kapitola dojem z dobrého příběhu nepokazila. Body navíc připisuji za to, že jsem byla napínána až do poslední chvíle a mohla jsem fandit až do konce.

Tenhle svět se mi moc líbil. Škoda, že je konec. Vím, že budu číst knihy znova, ale kouzlo prvního čtení je jen jedno.

Zkuste ten příběh, nechte se okouzlit… a pak mi napište svůj názor :)




O knize:

Autor: Mary E. Pearsonová
Série: Kroniky pozůstalých (3. díl)
Překlad: Jana Jašová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 512

11. 2. 2023

Vlku zaslíbená

 




Kniha mě lákala, ale pořád jsem tak nějak odkládala nákup v obavách, že to bude zase jen další variace téhož, co už na knižním trhu je dlouho. Nakonec mě definitivně zlákala nabídka ve společném čtení za kilčo a knihu jsem koupila. A nelituji ani náhodou!

 

Anotace:

Reda je první Druhorozená dcera po několika staletích, takže její život má jediný účel: má posloužit jako oběť Vlkovi z Lesa – v naději, že ten světu navrátí bohy, které uvěznil.

Redě se téměř uleví, když odchází. Sužuje ji nebezpečná síla, kterou neumí ovládat. Drží se jediné jistoty – že v Divém lese už nebude ohrožovat své blízké. Že už se to nebude opakovat.

Ukáže se však, že legendy lhaly. Vlk je muž, ne zrůda. Její magie je drahocenná schopnost, ne prokletí. A jestli se ji nenaučí ovládat, prastará božstva proměněná v monstra Divý les pohltí… a spolu s ním i celý její svět.

 

 

Začátek příběhu byl celkem pomalý, nicméně nutný. Autorka musela představit svůj nový svět, jeho nejvýznamnější legendu (a vlastně i víru) o ztracených králích a Divém lese a především dvě hlavní postavy. Sestry, jednu předurčenou vládnout a druhou, která se musí obětovat náboženské tradici.

Zatímco vyvolená budoucí královna Neiverai nechce, aby její sestra odešla do lesa, zdá se s tím být mladší Redarys podivně smířená. Na to, jak je jinak bojovná a nezkrotná, nakráčí do lesa až příliš ochotně, když přijde čas.

Kniha se v tom momentu, kdy Redarys zmizí v lese, dělí na dvě dějové linky. První sleduje právě ji, jak si buduje nový život mezi krvelačnými stromy a postupně přichází na to, o čem vlastně je víra, kterou jí odmala vtloukali do hlavy. Poznává Vlka, který ji měl původně přijmout jako oběť a místo ní propustit zajaté krále. A také zjišťuje, že Vlk nejen že o její oběť nestojí, ale navíc je odhodlaný udělat všechno pro to, aby se vůbec nijak obětovat nemusela a přežila. Reda postupně objevuje nový svět a začíná chápat mnoho souvislostí. A nakonec pochopí i to, v čem měla původně spočívat podstata její oběti, než ji náboženství časem tak divně zkomolilo.

Druhá linka sleduje starší sestru princeznu Neiverai, která se snaží ze všech sil Redu osvobodit a vrátit ji z lesa domů. Naprosto věří náboženství, ve kterém byla vychována a udělá cokoli, aby porazila domnělého nepřítele zosobněného Vlkem a Divým lesem. Při tom čím dál více podléhá vlivu nové velekněžky, na níž je od začátku vidět, že o dobro království jí tak úplně nejde. Na Neiveraině příběhové lince je jasně vidět, že cesty do pekel jsou dlážděné dobrými úmysly a pokud se někdo nechá zfanatizovat jakoukoli vírou a slepě věří tomu, čemu věřit chce, nedopadne to dobře.

 

Pokud bych chtěla hledat, našla bych v příběhu inspiraci hned několika známými pohádkami. Autorka ale se svou inspirací pracuje úplně suprově a všechno krásně propojila v jeden překvapivě dobře fungující celek. Nebylo mi tedy divné, když se různé pohádky trochu promíchaly a už vůbec jsem neměla pocit, že čtu něco, co by tu už stokrát bylo. Kniha zdaleka není obyč knížkou o vyvolené princezně, která zlomí nepřízeň osudu a místo bídné smrti najde lásku v náručí krásného, byť poněkud zakletého prince. Toto je opravdu fantasy, kde o temnotu, magii a krvavé rituály není nouze.

Když jsem se dostala k té magii, musím říct, že tato v knize mě opravdu bavila. Dost často v knihách bývá, že za užití magie se musí něčím zaplatit. Tady to byla krev a autorka se nebála prolít jí opravdu celkem dost. Les chránil před zlem a držel ho pevně spoutané, ale nešlo to samo. Za bezpečí se platilo krví lidí, kteří s lesem směnili svou službu za splněné přání. Chudák Vlk musel cmrndat svou krev po stromech až nemilosrdně často. Les si je zároveň držel pevně připoutané, takže nemohli odejít. Magie tu nefungovala jen v lese, kde Vlk bojoval proti temnotě používáním vlastní krve, ale byla aktivní na obou stranách. Ono totiž náboženství, ve které lidé mimo les věřili, bylo šikovně podchyceno a zmanipulováno černou magií a Divý les s Vlkem tak získali soupeře, který vlastní krvavou magií hatil jejich snahu zadržet zlo bující v kořenech lesa. V tomto bylo skvěle vidět nápadité rozložení rolí obou sester. Oceňuji, že nebyla důležitá jenom Reda a na druhou sestru se nezapomnělo, sotva první vkročila do lesa. Líbilo se mi i to, že se jejich role v podstatě prohodily a propojily krvavou magií. Obě sestry tak vlastně bojovaly za sebe navzájem, ale i proti sobě (i když ze začátku nevědomky). Strašně se těším, jak budou obě v příběhu pokračovat, protože konec nabral zajímavý zvrat.

Romantická linka byla v tomto příběhu sice očekávaná, ve smyslu kdo s kým, ale rozhodně dobře udělaná. Vztah těch dvou se vyvíjel od prvního setkání pěkně pomalu a uvěřitelně. Navíc autorka tím, že je propojila něčím víc, než láskou, dosáhla toho, že nemusela popisy citů hnát do krajnosti. Jejich pouto bylo více vyjádřeno společnou magií a tím jak je propojovala a jak ji vnímali silnější, když přijali, že patří k sobě. Fakt to oceňuji, protože temně nebezpečná přitažlivost a do krajnosti vyhnaná bezdůvodná vášeň v jiných knihách už je docela klišé. Eammon nejdříve s Redou spolupracovat nechce – a když jsem se postupně dozvídala proč, nebylo se celkem čemu divit. Ale Reda se nenechá odbýt a postupně se jí daří prorazit hradby okolo Vlkova samotářství a paličatého odmítání pomoci, kterou (jak sám věděl) potřeboval. Bylo dobře, že ho autorka neudělala nabručeného jen tak, ale jeho chování mělo skutečně důvod. Navíc kdo by nebyl trochu bručoun, když trčí osamělý v začarovaném lese a ještě k tomu ví, že boj s temnotou je tak trochu nad jeho síly.

 

Dalším bonusem knihy jsou opravdu krásné popisy. Hlavně popsání lesa a jeho magie pěkně zdůraznilo pocit skutečného nebezpečí, které postavám hrozilo. Les je zároveň krásný a nebezpečný, velmi živý a odhodlaný dostát svému účelu. Líbilo se mi, jak autorka popisovala jeho krutost s tím, že les jako takový krutý není, jen dělá, co musí, aby udržel zlo ve svých hranicích. Lidi, kteří v něm žijí, jsou lesem postupně přetvářeni a měněni. S tím, jak Reda přicházela na jeho tajemství, se měnila také. Dokázala vnímat detaily více než na začátku a autorka stejně tak dokázala pocit tohoto vnímání a pochopení předat čtenáři.

Pokud máte rádi knihy Naomi Novikové (které vážně doporučuju), tak toto je něco podobného. Čtivý, zábavný a napínavý příběh se zajímavou magií. Ten les je rozhodně paráda. Takže jo. Za mě kniha za přečtení rozhodně stojí.


1. 2. 2023

Dirigentka

 




Když jsem se rozhodla přečíst tuto knihu, bylo to hlavně proto, že mě přitáhla zajímavým životním příběhem Antonie Bricové. Klavíristky a první dirigentky. Věděla jsem, že to bude silné, protože to tyhle příběhy o lidech, kteří dokážou prorazit navzdory společnosti a jejím pravidlům, bývají.

Před knihou byl film, jehož scénář napsala stejná autorka. Po dokončení filmu zpracovala scénář i do knižní podoby.

 

Anotace:

Antonia má sen, že jednou bude dirigovat mezinárodně uznávaný orchestr. Problém je ale v tom, že je žena a píše se rok 1926. Od dívek se očekává, že se vdají a budou mít děti, ne že půjdou na konzervatoř. Ona je ale pevně odhodlaná jít za svým. Studuje hru na klavír a po nocích hraje v jazzovém klubu.
Na koncertě se seznámí s manažerem Frankem, mladíkem z bohaté rodiny, který má mnoho kontaktů mezi hudebníky. Přestože pocházejí z různých společenských vrstev, zdá se, že jejich láska všechno překoná.
Když Antonia konečně dostane příležitost studovat dirigentský kurz, stojí před nemožnou volbou – má poslechnout své srdce, nebo se vydat za možná nesplnitelným snem?



Příběh se začíná psát v roce 1926, v dobách, kdy ženy nehrály v orchestrech, kdy vdát se znamenalo pro ženu konec kariéry, ať měla touhu nebo talent jakýkoli. V dobách, kdy se smáli ženě, která se chtěla stát dirigentkou. A pokud se nesmáli, klepali si na čelo a mnozí se stavěli aktivně proti podobným změnám společenských poměrů.

Ženou, která se rozhodla prorazit ten skleněný strop v mužském světě hudby, byla Antonia Bricová. A v jejím příběhu poznáte, že nejen ona, ale i ostatní ženy, které se chtěly v té době věnovat profesionální kariéře (nejen) v umění, to rozhodně neměly lehké.

 

Antoniino vyprávění začíná v roce 1926, kdy Antonia – tehdy ještě pod jménem Willhelmina, které dostala od svých pěstounů – pracuje (mimo jiné) jako uvaděčka v koncertní síni v New Yorku. Tahle práce jí umožňuje poslouchat velká díla klasické hudby hraná místním orchestrem a živí plameny její touhy stát jednou za dirigentským pultíkem.

Už od prvních kapitol je Antoniino zaujetí hudbou patrné. Žije prakticky jen tím a nejen proto, že ani nic moc jiného v životě nemá. Prostě byla jednou z těch Bohem políbených duší, které jsou opravdu fascinovány tím, co se rozhodly dělat. Autorka to uměla krásně předat, i když si nelibuje v moc popisném stylu a emocemi v textu taky zrovna nehýří. O klasických dílech jsem se z textu dozvěděla docela dost a doporučuji si některé z nich při četbě i poslechnout :)

Antonii jako postavu – a vlastně i jako skutečného člověka – nešlo neobdivovat. Za svým snem šla skutečně odhodlaně. Byla ochotná obětovat mnohé, aby si splnila to, po čem touží. V tomto ohledu by mohla být mnohým ženám inspirací a příkladem. I když je kniha poměrně strohá a nezabíhá do zbytečných detailů, je vidět, že se Antonia skutečně nadřela. Nic jí nespadlo do klína samo a navzdory talentu musela dřít. Protože byla žena, tak více než její mužští kolegové. Musela se vyrovnávat s překážkami, které jim do cesty nikdo nestavěl. Musela bojovat nejen s nedostatkem peněz, ale i s posměchem okolí, genderovými předsudky a zvyklostmi té doby. Na jejím příběhu je velmi hodně vidět, že nic není zadarmo a úspěch je vždycky něčím vykoupený. Že si člověk prostě musí v určitých chvílích zvolit cestu, po které půjde a kterou naopak nechá neprošlápnutou.

 

Kniha se na začátku věnuje Antoniinu životu v Americe, jejím prvním krokům k tomu, aby si svůj sen splnila. S tím, jak jde život, přicházejí i velká přátelství, velké lásky a zdánlivě nepřekonatelné překážky. Studium Antonii zavede zpět do rodného Holandska, kde hledá své kořeny, ale i do Německa a dalších zemí. V tomto období příběh hodně přeskakuje mezi roky, takže není potřeba mít obavu, že by v knize bylo zbytečně něco navíc. Spíš naopak bych řekla, že docela hodně věcí chybělo a autorka byla zbytečně stručná. I když vzhledem k rozsahu knihy už tam o moc víc nacpat nemohla.

Autorka se věnuje hlavně sledování Antoniina života a její cestě za úspěchem. Nemůže se ale vyhnout ani vedlejším postavám, které jejím životem projdou. Dvě hlavní linky patřily Frankovi a Robinovi. Lidem, kteří byli v Antoniině životě velmi důležití. Tyto dva životní příběhy na mě působily na konci nedotaženě, ale je jasné proč. Autorka se zarazila v místě, kdy hrdinka dosáhla kýženého úspěchu, stala se dirigentkou. Linky některých vedlejších postav tak prostě skončily nedovyprávěné, což mě zejména u Robina docela mrzelo. Tento životní příběh byl neméně zajímavý než dirigentčin a to, že nebyl ukončený, způsobilo, že vyzněl úplně naprázdno a jeho poselství se úplně vytratilo. A přitom to bylo poselství a osud, ze kterého jsem si v knize sedla na zadek asi úplně nejvíc.

Zajímavá romantická linka v příběhu pochopitelně nechyběla. Láska v životě potká a možná i inspiruje snad každého. U Antonie měla její láska být spíš rozptýlením a odvedením od původního cíle, protože jak jsem už psala, byla to doba, kdy se ženy vzdávaly svých snů ve prospěch rodiny a manžela. U příběhů inspirovaných skutečnými životy se ostatně moc v tomto řádit nedá, autoři se musí držet aspoň trochu reality a tak vztah těch dvou vyzněl kupodivu romanticky snad ještě víc. Víc tím, že se Antonia svých snů nevzdala. A zároveň tím, že ten, koho milovala, za ní nakonec stál, i když vztah s ní nebyl podle jeho představ. Autorka romantickou linku dokázala popsat tak, že každý musí pochopit, jak důležitý ten vztah pro Antonii byl a jak těžké muselo být rozhodnutí ho neupřednostnit.

 

Příběh není psaný nikterak složitě. Čte se prakticky sám a je natolik zajímavý, že knihu prostě neodložíte. Sice je jasné, jak to nakonec dopadne, ale i tak je radost číst, jak všichni nepřející nakonec ostrouhají mrkev. Smutné je, že klacky pod nohy hrdince házely i ženy, od kterých by člověk spíš čekal, že budou ochotné pomoci. V příběhu bylo krásně vidět, jak urputní dokážou být lidé, když nechtějí dovolit uspět někomu, kdo se vymyká a nerespektuje pravidla doby a společnosti. Zajímavé je na tomto příběhu i to, žemírně připomene, že i když se mnohé změnilo a ženy mají hodně věcí jednodušších a více dveří otevřených, vybírat si musejí pořád. Dost často je volba stejná – kariéra nebo rodina. A když zvolí to první, nemusí to být a není všemi přijato jako správné, jako oprávněná volba vlastní životní cesty.

Autorce se podařilo vykreslit přesvědčivě obraz a atmosféru oné doby - ne zase tak vzdálené minulosti. I když emocemi šetří, v knize nakonec žádné nechybí a jsou přesně na místech, kde mají být. Při čtení mě přepadala chuť pustit si skladby, o kterých mluví nebo chuť zažít večer v jazzovém klubu v tehdejší době. V tomto ohledu tedy kniha obohatí také.

Jednoduše shrnuto. S touto knihou nemůžete šlápnout vedle. Pokud máte rádi zajímavé příběhy podle skutečné události, nebo příběhy o ženách s nezlomným duchem, rozhodně vás Antoniin příběh nemůže zklamat.

No a já si jdu pustit ten film :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu můžete prolistovat i rovnou zakoupit zde.

 


O knize:

Autor: Maria Petersová

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 272


21. 1. 2023

Vítejte v pekle

 





Kdo se občas na mém bloGu objeví, nebude překvapený, že jsem si nenechala opět ujít novou knihu pana Bureše. Povídky sice nejsou můj šálek kávy, ale v tomto případě – vem to čert! Vítejte v pekle… a Burešovo peklo my milujeme. Konečně, po přečtení povídkové sbírky, je mi jasné, proč to tak je. Vlastně jsem definitivně přišla na to, proč mi Burešova práce tak skvěle sedí. Připravte se na smršť dojmů!

 

Anotace:

Čtrnáct povídek v širokém spektru žánrů – od pekelné temné fantasy přes drsné postapo a vzdálenou budoucnost až po čistokrevné historické příběhy, a dokonce i jednu pohádku!

Populární autor fantastiky Roman Bureš přináší výběr ze své tvorby, otevírá brány do několika fantastických světů a servíruje nám peklo hned na několik způsobů.

Co se stane, když lidé spáchají takové zlo, že dojde k narušení blány mezi světem lidí a pekelnou říší? Jak zastavit hladového obra, který hrozí sežrat celé království? Zbortí se lidská společnost jako domeček z karet, když bude znát datum svého zániku? Dokáže se mladá dívka postavit svému osudu ve slumu postapokalyptické megapole? A co zažívá hříšník, který se ocitne v pekle, aniž by tušil, za co si ho zasloužil?

 


Povídky obecně nemám ráda, protože se mi obvykle nepodaří tolik proniknout do poselství, které chce autor předat, nebo ho dokonce nestačím postřehnout a pořádně vstřebat. Sotva se začtu, je konec a zůstává málo. Měla jsem trochu strach, že se to stane i u této knihy a já si pokazím dojem, který z knih pana Bureše setrvale mám. No, tak ne. Obavy byly zcela zbytečné. Pan Bureš mi opět dokázal dát to, co od něj očekávám a co od příběhů chci.

V knize je čtrnáct povídek a každá z nich zobrazuje peklo trošinku jiným způsobem – některá přímo, některá v přeneseném významu. Jsou tu ty naprosto očividné, jako například poslední, kdy se duše hříšníků ocitnou v pekle. V některých příbězích závisí peklo spíš na úhlu pohledu, týká se třeba jen situace jediného člověka nebo prostředí, případně událostí. A pak jsou tu povídky, kdy peklo v nich tvoří démoni ze všech nejdémoničtější – lidi sami sobě nebo navzájem. V knize jsem našla povídky, které znám ze světa Inferia. Několik je jich z prostředí Propasti času, kterou jsem bohužel nečetla (což napravím). Je tu něco i z Legionáře – a to mě překvapivě hodně zaujalo. Povídka o konci světa byla dokonale mrazivá. Jo a taky je tu jedna pohádka :)

Každou z povídek uvádí autor krátkým odstavcem, kde ji trochu přiblíží. Mám za to, že v povídkových knihách to běžně nebývá (aspoň jsem to zatím neviděla), ale po přečtení Vítejte v pekle, to rozhodně považuji za plus. Nahlédnout autorovi do hlavy a do jeho spisovatelské historie se ukázalo být zajímavou exkurzí. Musím uznat, že některé z povídek bych si ráda přečetla jako plnohodnotný román. Obzvláště ty, které se váží k další autorově tvorbě, konkrétně k Propasti času nebo Legionáři.

Asi by se slušelo vybrat ty povídky, které ve mně nechaly nejhlubší dojem. Chtěla jsem obsadit jen tři první místa, ale nakonec mi tu vyšli čtyři největší favorité. Musím říci, že mě překvapivě hodně zaujaly věci, které nebyly z prostředí Inferia a tedy zobrazovaly peklo trochu jinak, než přímočaře čertovsky.

 

Třetí den – povídka zobrazuje – a to dost živě - bitvu mezi římskými legiemi a Germány z pohledu římského legionáře. To tedy bylo panečku peklo! Autor dokázal krásně zobrazit pochod legie lesem, kdy věděli, že jsou sledováni nepřáteli, kteří je početně převyšují. Slyšeli je všude kolem sebe. Spolubojovníci pomalu umírali, legie se rozpadaly, ale síla vůle jednotlivých legionářů a hrdost na to, kým jsou, je držela stále na nohou a nutila k boji. Na konci jsem si říkala, že už to není ani hrdost, ani vůle, ale jen jakási setrvačnost a otupělost. Neměli jinou volbu, než jít dopředu a bojovat. A tři dny šli naprostým peklem.

Tiskovka – povídka nezobrazovala peklo samotné, dokonce ani boje, apokalypsu nebo jiné utrpení. Byla to jedna z těch, kde záleželo na úhlu pohledu. Ocitla jsem se v ní na vědecké konferenci inteligentních živočichů, kteří na Zemi nahradili lidstvo. Jeden z hlavonožčích vědců se zde chystal vystoupit s šokujícím odhalením, na které vsadil svou pověst i život. Zde by se dalo peklo vidět v dogmatu, zaslepenosti víry, samolibosti inteligence a neochotě připustit jiný názor. A když se podíváme do historie lidstva, tyto věci dokázaly způsobit taky pěkná peklíčka.

Nemesis – povídka byla o konci světa. Od autora už jsem četla jiný takový příběh – Planetu idiotů, kterou vřele doporučuji. V této povídce nebyl konec ani náhodou tak pokojný a něžný. Hlavní hrdina na mě svým přemýšlením a jednáním udělal obrovský dojem. A peklo je zde jasné – víte, kdy bude konec. Úplně přesně. Pro všechny a bez rozdílu. Jedinou poslední věc, co můžete udělat je rozhodnutí, jestli to skončíte sami dřív nebo vydržíte až do konce. Poddáte se s tupou rezignací? Nebo bude něco, co uděláte? A s kým budete ten poslední okamžik? Přemýšleli jste nad tím? Po přečtení povídky budete.

Vítejte v pekle – Moje asi nejoblíbenější povídka. Nahlédnutí do pekla a okamžik, kdy duše lidí dospěly k pochopení konečné spravedlnosti, bylo jednoduše skvělé. Zobrazení nekonečné spirály a pocitu bezčasí při sestupu do pekla je až nadpozemsky úžasné. Jdeš a jdeš, pořád dokola a stejně se nehneš z místa a to utrpení, které cestou duše zažijí, bylo dokonalou zkouškou a ukázkou naprostého morálního úpadku, v němž o to víc vyčnívali ti rozdílní. Úplně jsem cítila strach a postupně převládající otupující zoufalství duší, se kterým se poddávaly bolesti a zlu. Jako by, když pochopily, že už jsou stejně po smrti a v pekle, přestalo záležet na zbytku hodnot a lidství. Toto je další z povídek, která čtenáře přiměje podívat se trochu sám na sebe.

 

Na autorově způsobu psaní ze všeho nejvíc oceňuji několik věcí.

První z nich je morální poselství každého příběhu předané tak, že při čtení nevyhnutelně dojdete ke správnému postoji, aniž byste měli pocit, že je na vás tlačeno nebo že je takový postoj vnucený v ději nějak na sílu. Správné pochopení je naprosto instinktivní. Potřeba zamyslet se nad sebou a životem lidstva obecně taky. Nedivím se, že autora fascinuje peklo jako nejvyšší autorita spravedlnosti. Koho by taky ne, kdo by o nějakou definitivní spravedlnost nestál v dnešním světě. I když by třeba hrozilo, že soukolí této spravedlnosti semele i jeho. Ou, no nazdar, ta poslední povídka mě vážně dostala :)

 

Líbí se mi, jak pan Bureš popisuje (jakékoli) peklo bez patosu, bez vyhrocených emocí, ale stejně dokáže předat jasné poselství toho, jak (a za co) lidi trpí – což pochopíte jen tak mimochodem. Démoni to nemyslí osobně, příroda to nemyslí osobně. No dobře… pokud je nepřítelem člověk, tak ten to osobně myslí… Tak či tak, všichni dostanou, co si zaslouží a o co se přičinili. Bez škodolibosti, záměrného násilí nebo zloby. Jen Boží mlýny. Fakt miluju představu Burešova pekla. Ne proto, že lidi trpí, ale proto že je to tak dokonalá spravedlnost.

Při čtení mi některých postav bylo nejdřív líto – znáte takový ten pocit děsu z toho, co se hrozného děje postavě, o které zatím nic nevíte. Jenže pak se třeba dozvíte a úplně se vám převrátí pohled na tu danou postavu a na to, že hříchů třeba není jen sedm a že v současném světě je možná potřeba trochu rozšířit terminologii při popisu i těch sedmi základních. Při čtení byl pořád přítomen nepřehlédnutelný podtext toho, že si za to můžou lidi sami, že každý čin má svou odpovídající protihodnotu v utrpení  – i v těch povídkách, které nepopisovaly přímo démony a plameny. Jediné, kde jsou emoce znát, je v povídkách, kde je ukázáno utrpení nevinných lidí nebo těch, které semlely okolnosti a neměli moc na výběr. Líbí se mi, jak se někteří pod tlakem ohnou a pak jsou tu ti, kteří se i naprosto zoufalé situaci postaví čelem v záchvěvu posledního osobního hrdinství. Líbí se mi, že autor dokáže tuhle podstatu člověka rozlišit v příběhu, aniž by musel přímo ukázat prstem „toto je grázl“ a „toto je oběť“ případně „toto je na úhlu pohledu“. On prostě představí postavu a v průběhu seznamování s ní pochopíte, co je zač – dost často nelze ani jednoznačně říci, protože někteří jsou zároveň oběti i vrazi. A pozor – u některých toto poznání dost překvapí. Protože do té doby jste o něčem takovém ani neuvažovali stejně, jako po přečtení knihy. Ani o sobě jste možná neuvažovali tak, jako po dočtení některých povídek. To se mi na autorových knihách taky líbí, můžu se zamyslet i nad sebou. V důsledku toho jsou mi postavy hodně blízké.

 

Jak je asi vidět, autorova tvorba mi vážně sedí. Jeho způsob uvažování, pohledu na život a na to jak se lidé chovají k ostatním okolo a z toho plynoucí tvorba postav i zápletky, je v našich končinách dost ojedinělou záležitostí. Je to tak jiné, než ostatní česká fantastika, že to prostě nemůže nebýt přitažlivé. Ať se podíváte, na který příběh chcete, něco vám dá a zůstane to ve vás. Je jedno, jak nad tím budete přemýšlet. Jestli jen jako nad zajímavě pojatým příběhem nebo jako na něco, co vás může posunout v pochopení lidství. Autorovo zaměření na morálku člověka a konečnou spravedlnost je fascinující. Ať už se postavy zachovají jakkoli, ať už přežijí nebo umřou, zaujmou postoj a vy můžete s nimi. Podle mě je škoda se nad autorovou tvorbou nezamyslet. Pro mě je rozhodně přínosem.

Tato kniha nabízí průřez tvorbou. Podle mě ideální, pokud autora neznáte. Krásně si tak vyberete, která z jeho dalších knih by vám mohla sedět. Pokud máte autora načteného, věřím, že si rádi přidáte další kousek do sbírky.


Za knihu moc děkuji autorovi a nakladatelství Epocha. 

Tvorbu pana Bureše najdete zde.

 


O knize:

Autor: Roman Bureš

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2022

Počet stran: 408

 

Další knihy autora na bloGu:

 Inferium

Inferium II: Invaze

Planeta idiotů

Říše