15. 3. 2024

Tíživé ticho

 




Můj návyk na „bryndzovky“ zatím ještě v podstatě nenastal. Co jsem od autora četla, se mi líbilo, ale není to tak, že bych musela okamžitě mít vše, co napíše. Dost mě odrazuje to, že jsou knihy spojovány do „řady s jedním detektivem“. Nevím proč. Zdá se, že bych měla pokaždé raději jiné vyšetřovatele :) asi si mě tak vychoval Dick Francis. Proto jsem sáhla po Bryndzově novince, která do žádné řady nepatří a zároveň má být psychologickým thrillerem. To mám výrazně raději, než čistě detektivní romány nebo klasické krváky.

 

Anotace:

Maggie je úspěšnou lékařkou a s manželem Willem žijí přesně takový život, jaký si vysnili. Jednoho dne však k ní do nemocnice přivezou postřeleného muže v povědomém oblečení. Maggiin život se nejprve zastaví a pak obrátí naruby. Přes všechnu snahu se Willa nepodaří zachránit a Maggie je přesvědčená, že se stal obětí vloupání. Policejní zpráva zní ale jasně: spoušť stiskl Will sám.
Maggie je zdrcená žalem i sžíravými otázkami. Její manžel nebyl sebevrah. Měl toho tolik, pro co žít. Po pohřbu odjíždí Maggie do jejich prázdninového domu na malém chorvatském ostrově, aby unikla realitě. Jenže realita ji dostihne i na opuštěném místě a je mnohem temnější, než čekala.
Vše odstartuje dopis, který jí Will napsal pro případ své smrti a jenž obsahuje indicie odhalující děsivé tajemství.
Jak si Maggie skládá střípky dohromady, zjišťuje, že Willova smrt je spojena s někým z jeho minulosti... S někým, kdo udělá vše pro to, aby umlčel i ji.

 

 

Začátek příběhu vrhne hlavní hrdinku Maggie z vrcholku šťastného života přímo do propasti zoufalství. V jediném dni přijde o manžela i o pevnou jistotu toho, že byl jejich vztah šťastný, že k sobě byli upřímní a dokonce pochybuje i o sobě samé. Jak si mohla nevšimnout, že její manžel má doma zbraň? Jak mohla přehlédnout, že je na tom psychicky natolik špatně, že ji obrátí proti sobě? Mohla něco udělat? Mohla tomu zabránit? V naprostém zoufalství a psychické mlze absolvuje mužův pohřeb a protože je třeba vyřídit jejich pozůstalost v zahraničí, odjíždí do Chorvatska, kde měli s manželem prázdninový dům na ostrově.

Maggie zjišťuje, že manželova smrt přeci jen nemusela být sebevraždou nebo minimálně ne až tak dobrovolnou. A co hůř její život se záhy ocitá v ohrožení také. Zatím ještě netuší kdo a proč, ale jak pomalu rozmotává stopy, které jí manžel zanechal, je k rozluštění záhady čím dál blíž. To se pochopitelně nelíbí tomu, kdo je na opuštěném ostrově proto, aby pohřbil tajemství hluboko, jak jen to půjde, klidně i se samotnou Maggie.

 

To, že nemám s předchozí autorovou prací moc zkušeností, se nejspíš ukázalo být výhrou, protože ostatní čtenáři se často zmiňují, že se jim tato kniha líbila nejméně. Já mohu srovnávat pouze s jinými žánrovými knihami a z tohoto srovnání příběh vychází poměrně dobře.

Rozhodně je plus, že mě text pohltil hned na začátku a rychle vtáhl do vnitřního světa hrdinky. Autor ji popsal dost dobře, abych se s ní dokázala bez problému sejít na stejné vlně. Se smrtí manžela se vyrovnávala docela složitě a ukázalo se, že vztahy s jeho rodinou nejsou úplně ideální. Tchyně se netajila s tím, že si přeje vnoučata a Maggie dávala jednoznačně přednost kariéře lékařky, která ji cele naplňovala. Maggie byla vykreslená jako velmi zodpovědný a morálně srovnaný člověk. Nebyla zbabělá a dokázala jít za svým. Všechny tyto vlastnosti se později ukázaly být potřebné, i když dost nebezpečné. Kdyby ovšem byla bezcharakterní zbabělec, příběh by dost rychle skončil. Každopádně oceňuji, že v těchto ohledech byla popsána věrohodně a sympaticky. Rozhodně bylo možné se do ní vcítit – nejen díky tomu, že byla vypravěčkou, prožívat vše s ní a bát se o ni. To považuji za plus. Když se mi totiž stane, že je mi hrdina jedno, pokazí mi to sebelepší příběh.

 

Co se příběhu týká, byl jednoduše velmi čtivý a dokázal si mě udržet. Knihu jsem přečetla za dva dny a celou tu dobu jsem nenarazila na nudné místo. Ono taky nebylo moc kde, protože příběh plynul dost svižným tempem. Autor nic zbytečně nenatahoval, občas jsem měla i pocit, že je všechno rychlé jaksi až moc.

Dost se mi líbilo, že se většina příběhu odehrávala na prakticky vylidněném ostrově. V létě to bylo turisticky vyhledávané místo, v době děje knihy byl podzim a pohled na opuštěné hotely byl dost mrazivý. Celý ostrov byl prakticky „městem duchů“. Musím říct, že to ve mně vzbudilo chuť se do nějakého takového resortu „po sezoně“ podívat :) Nejsem si ale jistá, že by bylo snadné podobnou lokalitu najít.

K atmosféře místa přispívala i skutečnost, že počasí hrdince právě nepřálo. Moře bylo divoké a rozbouřené, pršelo, fučelo a byla zima. Když jsem pak vzala na vědomí skutečnost, že Maggie je na ostrově kvůli počasí prakticky uvězněná se třemi místními muži a někým, kdo jí jde po krku, moc příjemné zjištění to nebylo. Ovšem do psychologického thrilleru perfektní. Místo a obsazení jako stvořené pro pronásledování a osnování překvapivých nehod.

Zdánlivé nehody, které Maggie potkávaly, mě bavily naprosto neskutečně. Uznávám, že to zní divně, užívat si při čtení nehody… Obzvlášť vydařené pro mě byly zejména scény, kde nějak figurovala voda. Ať už šlo o skutečně nebezpečnou scénu nebo scénu kde se něco stát mohlo. Voda prostě umí děsit, zvlášť pokud se hrdina octne pod ní a nemůže pryč tak snadno, jak by chtěl. Občas se mi zdálo, jakoby se proti Maggie spikl její dům samotný spolu s okolní přírodou a napomáhal útočníkovi ji dostat. Nějak si nejsem jistá, jestli je prakticky automatizovaný dům úplně dobrý nápad postavit na opuštěném ostrově. Stránka napětí a pocit nervózního strachu byl v příběhu rozhodně dobře zmáknutý. Spolu s Maggie už jsem viděla nebezpečí za každým rohem.

Abych pravdu řekla, úplně si nemyslím, že by se některé situace mohly skutečně stát, aniž by je někdo výrazněji řešil. Sice je známé a tradované klišé, že jižní národy bývají trochu lehkomyslnější. Přes to, pokud někdo oznámí, že se bojí o život, asi bych čekala od policie trochu více snahy se k ohrožené osobě dostat. Na druhou stranu mi nepravděpodobné okamžiky zase tolik nevadily. Ve většině knih mi nevadí, pokud nejde o vyložené nesmysly a to tady v podstatě nešlo.

 

Konec mě dostal. Většinou se příběhy tak nějak doberou k tomu, že hrdina spravedlnost vybojuje stůj co stůj. Tady byl konec výrazným způsobem jiný. Přišlo mi, že se v podstatě velmi dobře trefil do toho, jak by vše ve skutečném světě nejspíš dopadlo. Přeci zase tak nevadí, že vraždíš a dopouštíš se nezákonných machinací, dneska ti vaz zlomí úplně jiné věci. Až do konce nepřestává pocit nepříjemného napětí a obrovské nespravedlnosti a bezmocnosti u hlavní postavy. Celou dobu je ve vzduchu otázka, jak a jestli vůbec může tohle Maggie vyhrát. Jen se divím, že se víc nezlobila na svého muže, když jí zanechal takové potíže.

Epilog mě už moc nezaujal, ale s tím mívám problémy dost často. Takže to beru čistě za svůj trabl, že mě podobné ukázky více či méně happy endů otravují.

Celkově jsem se čtením v podstatě spokojená. Příběh mě udržel napnutou a při čtení jsem se bavila. Takže za mě dobrý. Není to sice příběh, který bych chtěla číst znova, protože už bych přišla o prvek onoho neznáma a napětí, ale na první čtení to zážitek byl.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu si můžete prohlédnout tady.

 


O knize:

Autor: Robert Bryndza

Překlad: Kateřina Elisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 368

 

Další knihy autora na bloGu:

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové


6. 3. 2024

Pojízdná čajovna splněných snů

 




Na knihu mě nalákala představa putování v karavanu. Lákalo mě poznat příběh pojízdné čajovny a dost mě baví i podobné „život-nápravné akce“ po převratech ve vztazích. Hodně knih je na tom založených, třeba má oblíbená Caplinová. Protože Čajovna je postavená na podobných principech, měla by se mi tedy líbit také. Jak to nakonec bylo?

 

Anotace:

Rosie má život pod kontrolou. Vypracovala se na zástupkyni šéfkuchaře v michelinské restauraci, je vdaná za skvělého muže a budoucnost vypadá růžově. Vše běží podle plánu až do okamžiku, kdy se vrátí domů a v předsíni najde manžela na odchodu se sbalenými kufry. Rosie se rozhodne zlomené srdce utopit ve sklence (nebo spíš dvou lahvích) vína a druhý den ráno zjistí, že v alkoholovém opojení koupila obytné auto! A tak se rozhodne využít příležitost ke změně a vyrazí na životní cestu se svou pojízdnou čajovnou. Ta sice nezíská žádné michelinské hvězdy, ale srdce mnoha lidí ano.

 

 

Nepochybuji o tom, že jsou na světě lidé, kteří, když potřebují změnu, jsou schopní mnohého. Hned na začátku příběhu se ukázalo, že takovým člověkem je i Rossie, i když by to neřekla o sobě ani ona sama. Nudná Rossie, systematická Rossie, předvídatelná Rossie – to všechno klidně. Ale spontánní Rossie, ochotná vzdát se dlouhé roky budované kariéry a ze dne na den pláchnout v karavanu na cesty bez práce a bez životních jistot? Tak to ani náhodou. No, hrdinka překvapila, ale vezměme to od začátku:

Příběh začal koncem. S Rossie jsem se seznámila ve chvíli, kdy jí její dlouholetý přítel dával kopačky a využil k tomu přesně tyto vlastnosti – jsi moc usedlá, jak leklá ryba. Tak to chce každá ženská při rozchodu slyšet! Přitom ten chlap měl dávno naplánovaný život jinde a s jinou.  Tak se stalo, že při noční pijatyce na žal Rossie koupila růžový karavan a rozhodla se prostě začít žít.

 

Kniha se mi v zásadě líbila a přečetla jsem ji rychle. Byla velmi nenáročná a příjemná na čtení. Představa života nebo alespoň léta stráveného v karavanu na cestách od místa k místu, bez povinností a s partou fajn lidí zní jako recept na ztracené mládí. Něco, co každý člověk občas mívá ve snech, když leze v neděli večer do postele s představou pracovního týdne a kolotoče povinností. Takový nový začátek, nová naděje, že všechno je možné a že život je v podstatě krásná věc, i když se někdy všechno obrátí posraným navrch. Takový pocit podle mě chtěla kniha předat. Přes to mám k příběhu několik výhrad.

Rossiino řešení vztahového problému na mě byl ze začátku trochu extrém z ničeho nic. Podle toho jak o sobě mluvila v prvních kapitolách, bych to do ní vůbec neřekla. Tak rychlé rozhodnutí k obrovskému skoku do neznáma… Neuměla jsem si představit, že by se všeho vzdala a prostě jen odjela. V prvních kapitolách jsem viděla, jak se svou prací zabývala, bavilo ji to (i štvalo), dřela na tom léta. Měla v tom emoce, měla v tom srdce a věnovala tomu všechno. Sice se cítila vyčerpaná a drásalo ji, že gastronomie je jedna velká drbárna a všichni o konci jejího vztahu věděli dříve, než ona. Věděla, že už se nemá v kariéře kam posunout. Stejně se mi však nezdála jako ten typ, který zvládne udělat tlustou čáru. Nechtělo se mi věřit, že lze rozhodnutí udělat tak snadno. Ale možná to jde. Jen se mi zdálo, že Rossie ztrácí zbytečně moc a ještě se připravuje o jedinou jistotu, kterou v životě má a to, že se uživí i bez svého partnera.

Tady vidím první potíž příběhu. Začátek se na můj vkus dlouho zabýval Rosiinou životní situací před odjezdem. Příběh tak vyplýtval hrozně moc stránek, než se konečně rozjelo to hlavní. Mnohem více mi vyhovuje například u caplinovek (s nimiž je kniha srovnávaná), že rozhodnutí už mívají hrdinky za sebou a čtenář se vše, co k němu vedlo, dozvídá až zpětně a v míře nezbytně nutné. To ale není výtka ke knize, pouze něco, co mně více vyhovuje a činí pro mě hlavní postavu uvěřitelnější a příběh stravitelnější.

Při čtení se mi zdálo, že všechno utíká trochu moc rychle. Autorka přeskakovala vše nedůležité a věnovala se jen akci a důležitým scénám. Dočkala jsem se tak skoků z místa na místo a krátkých pobytů a mezitím jen zmínek, kolik času uteklo – a fakt mě překvapilo, když jsem se dočetla, že najednou končí léto. Ono se tedy nebylo čemu divit, protože hrdinka toho měla před sebou fakt hodně. Konec v práci, začátek cest a cesty samotné. Bohužel na to, jak zajímavé prostředí pro svou hrdinku autorka vybrala, strašlivě klouzala po povrchu toho nejlepšího. Ocenila bych – raději než zápletku se dvěma muži (a to se mi líbila) – přímočařejší vztah zaměřený jen na jednoho muže a mnohem víc rozpracovanou záležitost s putováním v karavanu a festivaly, čajem, knihami a zákusky. Festivaly samotné byly asi nejodbytější částí. Hrdinka prodávala baštu z karavanu, ale o festivalu samotném nešlo zjistit nic. Byla prostě někde v kempu s autem. Atmosféra úplně chyběla a středem byl téměř výhradně Rossiin karavan a její dvoumužné dilema.

Když jsme u těch dvou mužů, kteří byli středem romantické zápletky: ano, byl tu trojúhelník, ale poměrně neobvyklý. Musím říct, že mě tohle pojetí trojúhelníku bavilo. Rossie stála mezi dvěma muži. Sympatickým nomádem Maxem, který vypadal jak Jason Momoa. Byl vegan a asi ten nejhodnější obr na světě. Holky po něm samozřejmě pálily. Asi je chlap jako Jason typ mnoha žen :) já jsem překvapivě zjistila, že pokud se mi daný vzor úplně nelíbí, poněkud to postavu v mých očích poškodí. Druhým želízkem v ohni pak byl Ollie. Toho Rossie znala pouze z dopisování. Seznámila se s ním na stránkách pro karavanisty a Ollie jí radil se začátkem cest a praktickými věcmi. Byli domluvení, že se časem setkají a Rossie si od toho hodně slibovala, protože se k ní podle jejího názoru hodil lépe, než Max.

Musím říct, že se to autorce podařilo šikovně navléknout tak, že jsem chvilku váhala s kým Rossie nakonec odjede do západu slunce. Klasicky, jako každá ženská, naprosto neviděla, co pro ni Max dělá a neustále řešila jeho domnělé děvkařství a hledala na něm chyby. Na druhou stranu si až nepochopitelně idealizovala chlapa, kterého znala jen na základě pár dopisů. Působilo to nicméně opravdově. Jen jsem úplně nepochopila, když se na konci zápletka s Olliem vyřešila, co z toho všeho měl on vlastně mít.

Kniha byla hlavně o Rossiinu váhání mezi Maxem a Olliem. Mnohem víc o tom, než o cestování. Trochu to byla škoda, ale budování vztahu s Maxem se mi líbilo. Musím uznat, že vztahová část příběhu byla vážně povedená. A to i ta, ve které šlo spíš o přátelství a budování komunity podobně smýšlejících lidí. Rossie hledala sama sebe a zvolila si naprostou změnu celého života. Naštěstí narazila na lidi, kteří byli ochotní jí pomoci a přijmout ji mezi sebe. Rossie tak nenarazila v podstatě na žádné problémy. Krom nechutně ukončeného vztahu na začátku a menšího zklamání na konci ji v knize čekaly spíš příjemné věci a vztahy.

Krom příjemných vztahů příběh nepostrádá ani několik nových zážitků, které Rossie na cestě zažívá hlavně díky Maxovi a její nové spolucestující a kámošce Arie. Popsaný zážitek s lezením sice působil dost směšně, ale to asi nepozná člověk, který sám neleze. Zajímavé bylo poznávání veganských jídel z pohledu Rossie, která vyrůstala na vaření „máslo, cukr, smetana“. Strašně se mi líbilo, jak Rossie našla radost v tom, že vaří po svém a lidem to chutná. Nejsem sice typ, který by hledal uspokojení ve vaření, ale věřím, že to je skvělý pocit, když lidem chutná. Čajovna sice byla trochu upozaděná oproti jídlu, ale i tak byla v pozadí trochu přítomná vždycky. Náramně jsem si ovšem užila Ariino pojízdné knihkupectví. Tohle by byl karavan pro mě.

 

Celkově se tento příběh asi nestane mou oblíbenou romanťárnou. Uznávám však, že mě kniha bavila a příběh jsem si dokázala užít. Pokud autorka napíše další knihu, určitě ji zkusím také.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na cesty s karavanem račte tudy.

 


O knize:

Autor: Rebecca Raisin

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 296


2. 3. 2024

Měsíční rádobych - březen 2024

 






Únor bývá obvykle krátký, ale většinou se mi táhne. Letos tedy ani náhodou a to je o den delší. Vím, že to začíná být už dost ohraná písnička, ale fakt čas neuvěřitelně zběsile cválá vpřed. Únor navíc přinesl počasí vpravdě jarní. Asi více jarní, než co kdy pamatuji. Z plánů na hory tedy sešlo. Nemůžu ovšem říct, že bych toho nějak extra litovala. Není přeci nutné každý rok lyžovat. Jsou i jiné pěkné sporty, například lezení. Jo, lezecké plány mi pořád vycházejí.

Co se dalších rádobychových plánů týká, jaksi se mi daří dodržovat jen ty čtecí. A v únoru jsem měla hodně šťastnou ruku na fakt extra dobré knihy. Dokonce až tak dobré, že nejde vybrat jednu knihu měsíce, která byla nej. Přečetla jsem jich deset a z toho nejméně tři byly superpecky. Asi bych nějakou vylučovací metodou dospěla k té nejlepší, ale moc se mi do toho nechce, protože bych ostatní odsunula, což si žádná z nich nezaslouží. Ale tak dobře:

Od Sochařů masa jsem očekávala, že to bude paráda. A taky byla. Pád všech neřádů na tom byl stejně a i od Noční partie, jsem měla velká očekávání, byť mě ani ve snu nenapadlo, že ji přečtu za neděli. Série Vládci popela byla rozhodně překvapením a mnohem lepší sérií, než druhá od autora. A tak nějak mi zůstalo Valentýnské prokletí, což bylo rozhodně největší překvapení měsíce. Tak že by tak? :D Všechno více či méně oddechové knihy, ale bavily mě a úplně pohltily a to je hlavní.

Konečně se mi rozjíždí také novinkový trh a začínají mi padat předobjednávky, na které se těším. Šťastný život knihomila pokračuje :D

Tolik k únoru. Jde se dál:




 

Co plánuji na březen?

 

Rádobych čtecí:


Tři vyvolené z února:

Valentýnské prokletí bylo vážně překvapením. Ani ve snu by mě nenapadlo, že kniha bude tak dobrá. Zvlášť, když vezmu v úvahu, že jsem ji koupila jen kvůli obálce a nízké ceně. Jasné, je to oddechová YA, ale já si na to fakt potrpím a baví mě to. Od Sochařů masa jsem měla velká očekávání a kniha jim dostála zcela a beze zbytku. Nabyla jsem přesvědčení, že autor mě zklamat prostě nemůže a těším se na jeho další knihy. Dočíst jsem se rozhodla neřádovskou sérii. Pád všech neřádů očekávání také splnil, čekala jsem sice nějaký mega konec, což úplně nebylo, ale se zakončením jsem spokojená.

 

Tři vyvolené na březen:


Jedna stará více než 3 roky

Na březen jsem zvolila Odměna z pekla. Koupila jsem si ji kdysi na bazaru. Fakt myslím, že bude dobrou protiváhou všem těm romantikám :D

Jedna z loňska

Tady vyberu knihu Tlukot tisíců srdcí. Zase abych vyvážila tu předchozí, která bude asi maso :D

Jedna z rozečtené série

Vyvolenou se stává Harrow devátá. Trocha nekromantů nikdy neuškodí a navíc brzo vychází další díl.

 

Fakt doufám, že budu mít na knihy stejně šťastnou ruku, jako v únoru. To byla jedna pecka za druhou. Teď je to zajímavé kombo. Dost se těším.

 

Rádobych psací:


Ohlédnutí za únorem:

Vzhledem k tomu, jak dobře jsem si vybírala knihy na čtení, asi nepřekvapí, že na psaní už se mnoho času nedostávalo. No tak jo, ani jsem na to nesáhla. Jen mě napadly další důležité věci, které to ale zase o něco natáhnou. Budou však podstatné pro další pokračování. To tak v podstatě splyne s už napsaným a prostě jen naváže a víc propojí ty postavy, které si zaslouží trochu pozornosti a zatím jí moc nedostaly.

Březnové psací plány:

Čeká mě pár slaměných víkendů, kdy budu doma sama a budu mít klid. Místo úklidu se chystám na psací maraton. Držím si palce! Snad zase nezůstane u držení, ale tlačit na sebe nebudu. Pod tlakem ze mě bohužel diamanty nepadají. Spíš se to pak nedá číst.

 

Rádobych všednodenní:


Tentokrát to bude krátké. Pokračovat v lezení, pomalu se rozběhat a přidat trochu jógy. Nic složitého. A hlavně vychutnat si přicházející jaro.

 

Březnu zdar!

Konec hlášení!





23. 2. 2024

Rebelky z Oxfordu: Jak ulovit boháče

 




Původně jsem si myslela, že už v sérii nebudu pokračovat. Hattii – hlavní hrdinku třetího dílu -  jsem si v předchozích dílech oblíbila nejméně a tak mě její příběh zase tolik nelákal. Nakonec jsem se nechala zlákat na téma, které tato série má krom romantické linky. V sérii Rebelky z Oxfordu totiž nejde o pouhou romanci v historických kulisách.

 

Anotace:

Hattie Greenfieldová má plné zuby svého příliš chráněného života a její studium umění na Oxfordu neprobíhá tak, jak si představovala. Pustí se proto do malého dobrodružství, které neskončí dobře – u oltáře se zasmušilým Skotem Lucianem Blackstonem. Přijde na to, že může získat vše, pokud bude ochotná dát všanc své srdce?

 

 

Třetí díl Rebelek se od předchozích mírně odlišoval. Hlavní hrdinka tentokrát byla z nejlepší společnosti. Její romantický příběh byl také výrazně jiný. K přitažlivému manželovi přišla kvůli jednomu neuváženému polibku a nechtěnému sňatku. Tématem knihy se stal onen sňatek dvou lidí z rozdílných vrstev společnosti. K tomu autorka samozřejmě pokračovala v načaté lince boje za ženská práva a přidala náhled do života lidí z nejchudší společnosti – horníků. Ostatní témata knihy v mých očích tentokrát o dost překonala romantickou linku. Ale to bude asi můj problém, protože jsem si prostě moc nesedla s Hattie. Možná i právě proto ve mně její osoba vyvolala tolik dojmů, takže následující řádky budou dost často o ní samotné.

 

Hlavní hrdinka příběhu je slečna z bohaté rodiny. Vychovávaná jako poslušná holčička, která se k ženám bojujícím za svá práva přidává na tajňáka, aby táta nevěděl. Musí přeci dbát o svou pověst! Krom toho taky studuje malířství a umění a, což je trochu překvapivé vzhledem k jejím politickým aktivitám, sní o manželství. O tom, jaký její muž bude, jak si budou rozumět… Má dokonce vyhlédnutého gentlemana, lorda, který s ní chodí kreslit do kurzu. Její naivní představy o manželství rozbije na kusy skandál, v němž hraje hlavní roli ona a jistý velmi bohatý, leč značně společensky nevhodný pan Blackstone. A najednou je z Hattie vdaná paní.

Hattie, přes to, že se angažuje v ženských právech, je stran života nebohatých lidí a skutečných manželek značně naivní (což je pochopitelné). A jako naivní rozmazlená holčička, plná předsudků, se taky dokáže chovat, když všechno nejde podle jejích snů a něco se dotkne její hrdosti nebo představ o tom, jaké by věci být měli (to už moc sympatické není). Dost jsem obdivovala Luciana, jak dokázal být trpělivý. Hattie měla obrovské štěstí na manžela, jen musela přehlédnout přes zraněné ego, aby to pochopila. A přitom měla informace o případech žen, kterým se děly daleko horší věci, než svatba se sice nechtěným, ale na tehdejší poměry velmi tolerantním mužem.

Jistě, Lucian Blackstone nebyl žádný svatoušek. Byl to tvrdý, neústupný obchodník. Ne zrovna jemný gentleman, protože nepocházel ze stejné společenské vrstvy jako Hattie. Vypracoval se sám z nejchudších poměrů a ne pokaždé se jednalo o poctivou práci. Shrnout by se to dalo asi tak, že dělal vše proto, aby přežil. V zásadě ale bylo možné jeho vůli a odhodlání obdivovat a to včetně některých ne zrovna čistých praktik, když člověk poznal jeho důvody. Hlavně i on se snažil bojovat za spravedlivější svět.

Tihle dva docela rozdílní, ale v mnohém stejní, lidé byli postrčeni k sobě částečně náhodou a částečně plány jednoho z nich. Ani jeden nemá situaci zrovna lehkou – Hattie bojuje s vlastními představami o budoucím manželovi, s ponížením z toho, jak ke svatbě vůbec došlo a také s vlastní naivitou, předsudky a výchovou. Lucian má potíže se svou náturou a minulostí, v níž rozhodně nebyl vychován k tomu být zjemnělým manželem holčičky z lepší společnosti. Jeho manželka má sice dost očekávání společnosti a toho, že je považována za hodnou a poslušnou ženu a chce se jí bojovat za svá prává – zároveň jí ale velmi vyhovují pravidla a privilegia jejího postavení. Ovšem pouze ta, která neomezují ji, ale Luciana. Zkrátka dokáže se chovat jako dětinská rozmazlená fúrie, která si ráda hraje s ohněm, ale za to, že se spálila, může někdo jiný.

 

Jak je v této sérii zvykem, autorka se nespokojila jen s pouhou historickou romancí, ale vložila do příběhu i hodně zajímavá témata, která pálila tehdejší dobu a rezonovala společností. Nebylo to jen pozadí zmíněné pro zajímavost, ale velmi podstatná část příběhu. Kvůli fakt super prostředí a dost bolavým tématům tehdejší doby jsem měla sklon zajímat se daleko víc o ony problémy než o tom, co se slečně Hattie honí hlavou – naštěstí právě její přerod jako osobnosti byl velkou součástí těchto problémů. Její milostný příběh sice nebyl špatný, ale ona mě jako hrdinka romantického příběhu zaujala daleko méně, než ostatní, byť vedlejší postavy (nebo hlavní hrdinky předchozích dílů).

 Asi bych měla mít pro Hattie větší pochopení, ale nějak to nešlo. Problém byl v tom, že ve srovnání s ostatními ženami si mohla dost gratulovat, jen jí to muselo dojít. Uznávám ale, že nápad ukázat vše z pohledu ženy z vyšší společnosti s patřičnou správnou výchovou té doby, bylo zajímavé. A bylo také zajímavé sledovat, jak se v Hattie předsudky lámou a ona mění pohled na některé věci. V tomto byla rozhodně zajímavou postavou, i když mi pila krev svou úzkoprsostí a sobectvím  – třeba taková Scarlett O´Hara byla o dost lepší a více opravdová a přitom v podstatě bojovala stejnou bitvu.

Autorka novopečenou paní Blackstonovou v knize zavede pryč z londýnské vyšší společnosti, mimo oxfordskou vzdělanou elitu, až na sever do Skotska. Hattie se tam seznámí s hornickou komunitou, pochopí, jak skutečně ženy žijí. Zjistí, že nejen muži, ale i ženy a děti pracují v dolech za mzdu poněkud směšnou, bez ohledu na nebezpečí. V příběhu se toto rozebralo fakt hodně, včetně toho, jak se tyto ženy dívaly na ženské volební právo a demonstrace za ně vzhledem ke svým životům. Protože Hattiin manžel pocházel ze stejných poměrů, přišlo na řadu i téma toho, jak vysoká londýnská společnost přijímala zbohatlíky bez dobrého rodinného jména v zádech. Mnoho mužů z těchto privilegovaných vznešených kruhů žilo na dluh a považovalo se to za normální – dokonce, když se po nich odvažovali věřitelé vymáhat dluhy, byli to oni, kdo byl ten špatný – toto byla mimochodem jedna ze skvrn na Lucianově pověsti a jeden z předsudků, který musela Hattie překonat. Hodně se také řešila práva žen v manželství a vzdělávání žen. S Hattie lomcovalo její největší téma – nedůstojný způsob, jakým se do manželství dostala a její hrdost, která tím utrpěla největší ránu. Byla jsem docela napnutá, jestli se jí to vůbec povede překonat. Moc to nevypadalo, protože uražená sebeúcta holt bolí. A tak se chovala dětinsky, sobecky a bezcitně vůči manželovi, zatímco projevovala soucit kdejakému gaunerovi, aby mohla manžela pořádně dusit za to, jakým způsobem si ji vzal.

Překvapivě mě natolik zaujala ostatní témata, že mně romantická linka nepřišla až tak pro knihu zásadní. Ve chvíli, kdy se změnila v erotickou, mě dokonce začala mírně otravovat. Hattie pro mě zkrátka nebyla postava na erotickou linku tak, jak byla napsaná. Asi jsem si na ni zvykla z předchozích knih jako na naivní slečinku a obrat v jejím smyslném chování byl pro mě až moc zhurta. Popisy těchto peprných okamžiků v knize klidně mohly chybět a bylo by to jen ku prospěchu věci. Líbila se mi ta fáze vztahu, kdy se s manželem poznávali, hledali k sobě cestu a bojovali s prostředím, z něhož pocházeli a výchovou a sami se sebou. To byla naštěstí většina knihy.

Na konci pro mě bylo mírně nepochopitelné jisté Hattiino rozhodnutí a to i vzhledem k povaze hrdinky a předchozímu průběhu vztahu. Autorka si to v doslovu obhájila, ale kdybych nečetla doslovy… Zkrátka Hattie pro mě nepochopitelně riskovala budoucí štěstí pro principy, které z pohledu toho, co jí Lucian jako manžel byl ochoten poskytnout, se mi zdály prostě jen jako paličatost holky, která si chce hrát na dospělou a přitom stále trucuje, jako děcko. Mně osobně by to nestálo za riziko, že přijdu o muže s takovým přístupem k manželství, jako měl Lucian. No, je to romantický příběh, takže se Hattie svého šťastného konce dočkala. Jestli si to zasloužila, to je věc druhá. Až do konce zůstala sobeckou holkou, která se starala jen o to, co ona chce, nač má mít právo a co jí ostatní mají poskytnout bez ohledu na ně samotné, jejich potřeby a city.

 

Tento díl se autorce skutečně podařil v jedné věci. Ukázala v mnoha věcech docela dobře povahu dobře vychované ženy tehdejší společnosti, která se nespokojí se svým osudem. Hattie hledala cestu jak vybalancovat požadavky společnosti a svou představu o životě, jaký by chtěla. To bylo sympatické. S některými jejími chvilkami jsem mohla nesouhlasit a kroutit nad nimi hlavou, já ale žiji v jiné době, s jinou výchovou a jsem starší než ona. Některé scény, které Hattie dělala, působily dost nelogicky a nepochopitelně, někde se chovala jako spratek, který svými činy odporoval tomu, co chtěl a vyloženě si šlapal po štěstí. Tyhle scény v knize nemusely být, nebo jich nemuselo být tolik. Také bych ubrala na erotice, protože s danými postavami prostě působila nepřirozeně a lepší by byla lehčí rukou napsaná. Chápu nicméně, co se tím autorka snažila naznačit, i když to nevyšlo.

 

Celkově knihu doporučím, i když se mi líbila ze série nejméně. Pokud si sednete s Hattie, bude to pro vás příjemná historická romance. Nepovedený konec ignorujte :) Za přečtení kniha stojí už jen proto, že nejde o tuctovou romanci, ale o knihu, která ukazuje důležité věci, které sice dnes považujeme za běžné, ale před námi musely být generace, které žily v úplně jiných podmínkách a ženy, které nám naše privilegia musely vybojovat.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh najdete zde

Celou oxfordsko-rebelkovskou sérii pak hledejte tady.

 


Další díly série na bloGu:

Jak svrhnout vévodu

Jak zkrotit svůdníka

 

O knize:

Autor: Evie Dunmore

Série: Rebelky z Oxfordu (3. díl)

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 408


16. 2. 2024

Láska nadivoko

 





Po tom, jaký úspěch u mě měla kniha Osamělá holubice, jsem dostala chuť na další knihu z prostředí amerického západu. Tentokrát se ovšem jedná o oddechový, romanticko dobrodružný příběh. Od autorek jsem četla už jednu sérii, která mi stylem psaní sedla, tak jsem si říkala, že tohle mě bude bavit. A taky jo.

 

Anotace:

Lily vyrůstala jako dcera známého lovce pokladů a věčně nepřítomného otce Duka Wildera, a tak neměla pro tuto profesi příliš mnoho trpělivosti ani mnoho peněz v bance. Zlomit se ale nenechala. S pomocí otcových vzácných, ručně kreslených map vodí turisty na výpravy za smyšlenými poklady do červených kaňonů Utahu a doufá, že se jí podaří vydělat dost peněz, aby mohla vykoupit milovaný rodinný ranč, který otec před lety prodal. Sotva ale platí účty a vše se ještě zkomplikuje, když se objeví nová skupina, ve které pozná muže, jenž jí před lety zlomil srdce, a jehož by nejraději zavedla daleko do pustiny a s klidným srdcem ho tam nechala.

 

 

Od knihy jsem očekávala docela málo. Rozhodně jsem nechtěla najít další Osamělou holubici. Spíš jsem chtěla něco málo romantiky, krásné prostředí, výlet na koních… Prostě po všech stránkách příjemnou a odpočinkovou četbu.

Příběh, který jsem v knize dostala, se rozvíjí docela pomalu a ke konci najednou nabere tempo a spoustu zvratů. Prolog je celý šťastný a zalitý sluncem – hlavní hrdinka Lilly konečně zdědí rodinný ranč a těší se, jak na něm bude žít a pracovat se svou velkou životní láskou Leem. A lásku si slíbili opravdu nekonečnou. No… co říct. Jí bylo devatenáct, jemu něco málo přes dvacet a život měl s nimi jiné plány. Dvojici rozdělil na dlouhých deset let.

Po letech se ti dva opět setkají v krásné přírodě Utahu, kde se Leo stává (spolu s přáteli) Lilliiným klientem při dobrodružné dovolené na koňském hřbetě. Mají absolvovat týden v sedle při cestě po stopách desperátů z divokého západu a hledání jejich „pokladu“. Na začátku nikdo netuší, že zábavná cesta, kterou mělo původně komplikovat jen romantické drama mezi hrdiny a bolavý zadek ze sedla, se změní ve skutečný hon za opravdovým pokladem.

 

Hlavním postavám jsem přišla na chuť celkem rychle a byly mi docela sympatické. Možná až na jména. Leo a Lilly, to je trochu k zasmání, jako dětská kreslená groteska. Můj problém, uznávám :) K Lilly by mi, vzhledem k její povaze sedělo úplně jiné jméno, nějaké míň naivní a princeznovské. S jejím způsobem života nebyla princezna ani náhodou. Líbilo se mi na ní, že věděla, co chce, co naplňuje její život a šla si za tím.

Leo byl sice chytrý chlap, který se dokázal postarat o mladší sestru. Byl očividně hodně obětavý, když ji zcela upřednostnil před sebou. Taky byl dost chytrý. Bohužel se v příběhu našly momenty, kdy na mě kvůli té své dobrosrdečnosti a počáteční zamlklosti působil trochu jako trouba, obzvlášť vedle rázné kovbojky Lilly. Jeho postavu bych ocenila trochu charakterově výraznější.

 

Láska mezi hrdiny byla celkem sympatická a dostatečně dobře podaná, aby byla uvěřitelná. Je hezké si myslet, že by to mohlo takto být a že velká láska neuvadne ani po deseti letech, že ani jeden nepotkají nikoho jiného, protože jsou prostě souzeni sobě. A pak stačí jen náhodné setkání a ne zcela uhaslá touha se znova nastartuje. Osobně myslím, že by to tak klidně i mohlo být, jen nevěřím tomu, že ani jeden nepotkali nikoho dost zajímavého v době mezi nimi. Jasné, autorky neměly čas dopodrobna rozvíjet jejich životy, když byli od sebe... Kuš, nebudu rýpat, měla to být osudová láska, byla to osudová láska.

Jediné, co mi připadalo trochu neuvěřitelné, byl způsob, jakým došlo k rozdělení dvojice. Dříve snad, když nebyl internet ani telefony, ale v dnešní době je to spíš důkaz neschopnosti komunikovat. Kdyby se totiž oba milovali tolik, jak autorky tvrdí, nejspíš by ve skutečném životě prostě neodpadli na tak dlouho. Na druhou stranu, když je dvojici potřeba rozdělit, v málokteré knize se to povede udělat přesvědčivě. A konec konců kniha nebyla o rozchodu, ale o opětovném setkání po letech. Touhu nebylo potřeba obnovit, pouze důvěru.

 

Kniha nabízí lehce naivní, ale milé a odpočinkové čtení – takže vlastně to, co jsem chtěla. Dobrodružná a romantická linka byly celkem vyvážené, obojího bylo v knize zhruba stejně. S romantikou jsem ostatně dost spokojená. Přidala bych víc putování, víc hádanek a napínavých okamžiků, v nichž by se hrdinové sbližovali. Samotné hledání pokladu bylo v knize až v poslední třetině a bavilo mě to tak, že prostor tomu věnovaný nestačil :) Jednání některých postav bylo kvůli blížícímu se konci knihy taky dost zbrklé a nepůsobilo opravdu důvěryhodně. Možná, kdyby bylo těch nečekaných zvratů a náhlých úletů v jednání některých postav méně, bylo by to lepší. Na tolik zvratů prostě nebylo v knize dost prostoru. Některé události tak působily nepravděpodobně nebo překombinovaně a chování postav bylo nápadně nelogické a účelové. Na druhou stranu jde o oddechovou romantiku, nelze tedy čekat, že všechno bude mít přísnou logiku kvalitní detektivky a postavy dokonalé profilování. Záporáci byli prostě záporní a jednali z obvyklých pohnutek, chovali se jako paka, oplývali negativními vlastnostmi a negativními vzorci chování a v příběhu působili jako typičtí westernoví banditi. Klaďasové oproti tomu byli mírní jako holubičky, chytří, pěkní, mužní, vždy gentlemani…

Jedna situace, kdy došlo k velkému zvratu, mě hodně překvapila. Tedy ani ne tak, že se „něco“ stalo. To se konec konců nabízelo do zápletky, ale spíš tím, jak se hrdinové rozhodli situaci řešit. Já na jejich místě bych se asi nerozhodla pokračovat v cestě za pokladem, když by se stalo to, co se stalo. A to bez ohledu na to, komu se to stalo. Autorky sice přišli pro svoje postavy s v celku uvěřitelnou výmluvou, ale stejně prostě nevěřím tomu, že by to byli lidi schopní nechat takto být.

 

Co musím opravdu pochválit, je zvolené prostředí a zápletka s turistickými výpravami. Autorky tak mohly využít nezvyklé krásy krajiny i zábavných, kovbojsky a indianajonesovsky laděných činností pro bandu měšťáckých turistů. Právě to prostředí a hledání pokladu udělalo jinak stokrát ohraný zamilovaný příběh nevšedním a neokoukaným. Upřímně musím říct, že takový výlet bych si taky dala líbit, jen tedy bez těch padouchů a úrazů. Krajina byla popsána dost pěkně a vidět ji z koňského hřbetu by byl nevšední zážitek. Vydat se po stopách známých banditů amerického západu by mě fakt lákalo.

Hledání pokladu mě bavilo. Tak trochu ve stylu Indiana Jonese. Hádanky na cestě za pokladem byly fajn. Škoda, že tato část nebyla více rozpracovaná a klidně i delší. Zlouni by tak dostali víc prostoru a jejich jednání by bylo uvěřitelnější. Mohli by víc škodit a hrdinové by víc zažili.

Dost mě potěšila decentně podaná erotika, protože v předchozí sérii od autorek bylo dost žhavo :) pokud si tedy nepotrpíte na nahaté scény, tady jsou hodně odlehčené. Jasně, to není překvapení, protože o erotický román nejde, ale trochu jsem si říkala, jestli autorky, které jsou to zvyklé psát co nejpeprnější, neujedou i v romantice dál, než by bylo fajn. Tak neujedou :) Jen jsem si říkala, kolik bych měla chuti na sex po týdnu stráveném v sedle bez sprchy a s vyhlídkou na další sprchu v nedohlednu. Ale to je jen takový civilizací zhýčkaný pohled na věc :D není potřeba si tím kazit atmosféru. Při čtení mě to každopádně nenapadlo, až potom. Což je jednoznačně důkaz, že autorky umí zaujmout.

 

To mě přivádí k tomu poslednímu. Kladem příběhu je jednoznačně velmi čtivý styl psaní a plynulé utíkání děje. Nikde jsem se nezadrhla a věci, které úplně nesedí nebo nedávají logický smysl, jsem dokázala bez problémů přeběhnout. Vlastně jsem si některé problémy uvědomila až na konci čtení. Takže dojem z příběhu mi nic nekazilo. Opravdu jsem si užila popisy přírody i cestu za pokladem a znovuobjevování citů mezi hlavními postavami. Docela obdivuju, že autorky dovedly vzájemnou touhu hlavních postav přesvědčivě předat, protože zase tolik prostoru pro to neměly a do knihy nacpaly celkem dost děje. O něco méně přesvědčivě na mě působilo jednání některých vedlejších postav. V oddechové literatuře jsem ale ochotná ledaco odpustit.

 

Celkově mohu knihu doporučit všem, kteří hledají příjemnou a lehce napínavou knihu s osudovou láskou a dobrodružnou zápletkou v zajímavém prostředí. Je to opravdu oddechovka, u které si krásně odpočinete. Pokud vám ale vadí trochu překombinované a nedotažené zápletky, budete možná po dočtení lehce podráždění :)

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Příběh můžete najít zde

 


O knize:

Autor: Christina Lauren

Překlad: Jan Sládek

Vydal: Jota

Rok vydání: 2023

Počet stran: 376


2. 2. 2024

Měsíční rádobych - únor 2024

 



Je tu únor. Může mi někdo vysvětlit, jak je možný, že leden tak utekl? Jsem zvyklá, že se každý rok táhne a letos nic. No neva. Co va podstatně víc, že letos se leden nevycajchnoval se sněhovou nadílkou. Jediné, čeho jsme užili, byly dva dny ledovky a to není nic, z čeho by se jeden radoval. Třeba bude v zimní nadílce únor úspěšnější. Na jaro je ještě času dost.

Co se rádobychových plánů týká, musím se pochválit a poplácat po ramenou. Plán na leden vyšel perfektně. Zdá se tedy, že krátkodobé měsíční cíle u mě budou tím správným řešením předsevzetí :D Pokračuji tedy dál s tímto konceptem sebemotivace. Odlenochování mého flákačského já už bylo víc než potřeba!

 

 


 

Co tedy plánuji na únor?

 

Rádobych čtecí:


Tři vyvolené z ledna:

Jak jsem předpokládala, není takový problém vybrat si tři knihy, jakkoli odleželé, a skutečně je za měsíc přečíst.

Tajemství Heavenu byla příjemná oddechovka, možná s trochu uspěchaným a mírně neuvěřitelným koncem, ale rozhodně mě bavila číst. Vracet se k ní nicméně nebudu a pošlu ji dalším čtenářům. Čaropisci byla naprostá pecka. Neskutečně mě zaujalo fungování magie ve světě, který autor vybudoval. V sérii nejspíš budu pokračovat, i když konec knihy mě uspokojil dostatečně a je natolik uzavřený, že by mi to i stačilo. Atlasův paradox také nezklamal. Kniha pokračuje ve stejném rozjímavém duchu, jako předchozí díl. Nečte se úplně snadno a oddechově, ale baví mě to.

 

Tři vyvolené na únor:

Jedna stará více než 3 roky

Na únor jsem zvolila Valentýnské prokletí. Nějak se mi k únoru hodí :D Koupila jsem ji ve slevách v roce 2020. A – šokující – zatím na ni nedošlo. Jako ostatně na většinu z této kategorie.

Jedna z loňska

Tady vyberu knihu Sochaři masa. Dostala jsem ji k Vánocům, a protože předcházející kniha autora mě posadila na zadek, doufám, že to dokáže i tato.

Jedna z rozečtené série

Vyvolenou se stává Pád všech neřádů. První díl byl pecka. O druhém tedy nemám důvod pochybovat. Jsem vlastně dost zvědavá, jak to dopadne.

 

Další knihy budou asi spíš spoluprácovité. Případně uvidím, nač budou choutky :) Mám tady tolik úžasných pecek, že je chuť skoro na všechny. Aspoň je z čeho vybírat.


 

Rádobych psací:


Ohlédnutí za lednem:

Podařilo se vyřešit jedno zapeklité místo v kapitole, kde mi jednání postav nedávalo dostatečný smysl, teď už je to v pohodě. Měla bych mít tedy všechny záseková místa rozseknutá.

Taky se mi v myšlenkách vylíhl nápad na pokračování, jak to uchopit a jaké postavy v tom dostanou hlavní roli. Že by se letos rýsovalo NaNo?

Jinak byl měsíc spíš bloGo-psací, což ale taky není k zahození. Hlavně, že se daří každý den.


Únorové psací plány:

Chystám se zase trochu pohnout s úpravama Gambitu. Obtížná místa už mám více méně vyřešená, některé věci, které bylo nutné předělat taky. Už vím, jak na místa, která mě zasekávala a nedávala v rámci děje moc smysl. Příběh se tím sice úplně nepokrátí, ale pal to čert. V nejhorším seknu na dva díly. Snad se mi to povede konečně rozjet a ještě letos dotáhnout pro první čtenáře.

 

Rádobych všednodenní:


Zdravý duch ve zdravém těle se v lednu pojal lezecky. Začíná to vypadat, že návrat k oblíbenému sportu bude úspěšný. Kupodivu nejsem tak marná, jak jsem původně počítala. V únoru tedy hodlám pokračovat stejným tempíčkem.

V únoru chci prozkoumat novinku. Knihovrátek. Je to služba jistého nejmenovaného knižního prodejce, který takto vrací knihy zpět do oběhu. Napadlo mě, že by mi to mohlo pomoct s výprodejem knih, které už podruhé číst nebudu a trochu tak odlehčím své přecpané knihovně. I když… Asi neodlehčím. Za odeslané knihy do jejich bazaru pošlou poukázku na nové :D Pokud budou nabízet rozumné výkupní ceny, nejspíš tam něco málo pošlu.

 

To by stačilo. Únor je přeci jen o něco kratší.

 

Konec hlášení!



28. 1. 2024

Vinice ve Francii

 





Ani desátý díl téhle povedené a maximálně odpočinkové romantické série jsem si nemohla nechat ujít. Jo, čtete dobře! Už desátý díl. Jeden by řekl, že už bych mohla mít caplinovské osvědčené šablony dost, ale opak je pravdou. Pochybuji, že se mi to vůbec kdy přejí, takže tentokrát jsem vyrazila na výlet do Francie.

 

Anotace:

Vychutnejte si pravé šampaňské a máslové croissanty podávané s proslulým francouzským šarmem Hattie má zlomené srdce a cítí se mizerně. Když se jí naskytne příležitost pracovat dva měsíce na krásném sídle v oblasti Champagne, neváhá ani vteřinu a koupí letenky rychleji, než vyletí zátka z lahve šampaňského. Příprava velkolepého obřadu její sestřenice Gabby pro ni představuje šanci vypracovat se z pouhé asistentky na vyhledávanou organizátorku svateb. Proto se rozhodne zapomenout na trable s láskou a napnout všechny síly k uspořádání pohádkového dne. Nepočítala ovšem s jednou maličkostí… S úžasným Lucem, který neustále rozptyluje její pozornost. Podnikají spolu výlety po okolí, navštěvují místní trhy s delikatesami a užívají si pikniky mezi řádky vinné révy.
Možná za to můžou bublinky, možná Lucovo kouzlo, ale Hattie začne přemýšlet, jestli jde jen o chvilkové poblouznění, nebo snad o něco víc.

 

 

Jak už bývá v těchto příbězích zvykem, i zdejší hlavní hrdinka nedávno utnula dlouhý vztah. Pozor, změna! Utnula ho sama, protože ji psychicky doslova vysával a ničil. Naštěstí se jí hned po rozchodu nabídla možnost pracovat delší dobu v zahraničí. To se hodí, když potřebujete vypadnout co nejdál od svého bývaláče. A protože Hattie je budoucí podnikatelka - „plánovačka svateb“, odjíždí do Francie na zámeček, kde má zorganizovat monstrózní svatbu pro svoji bohatou sestřenici.

Hattie byla zase jednou z těch milých, až moc hodných hlavních hrdinek. Bylo jasné, že dobrotu má jednak v povaze a dvak naučenou z předchozího vztahu. Byla jsem však zvědavá, jestli se v průběhu knihy naučí trochu dupnout a nechat si kousek sebe pro sebe, místo aby se věčně nechala využívat druhými. Její pracovitost a ochota se pustit do jakékoli práce vlastníma rukama se jí nicméně bude dost hodit. Zámeček, kde se má svatba konat je poněkud… neuklizený a Hattie má na přípravu perfektní svatby jen dva měsíce. A hodně jí záleží na tom, aby bylo vše perfektní. Nejen proto, že se vdává její sestřenice, ale také proto, že úspěch by jí pomohl v rozjetí vlastní svatebně-planovačské firmy.

Autorka neztrácí čas trapným mlžením a hned v první kapitole je jasné, že životní restart půjde ruku v ruce s novou láskou a také hned zjistíme, kdo bude šťastný ON. Poznávací znamení jsou zřejmá: něžné oči, velké ruce, vysoký, charisma v takové dávce, že by na to měl mít zbroják a k tomu pohledný. Prostě přesně to, co, dámy, chceme :). Luc byl jeden z oněch fakt přitažlivých hrdinů s francouzským šarmem a dobrosrdečnou povahou. To, že je dědicem vinice a zámečku určitě také nebylo na škodu :) Stejně jako Hattie má i on velký cíl – chce znovu rozjet výrobu šampaňského pod vlastní značkou a navázat tak na odloženou rodinnou tradici.

Líbilo se mi, že zaujetí vzplanulo mezi oběma celkem hned a neměli nijak potřebu hrát si na to, že se vlastně nepřitahují. Asi by to bylo i zbytečné – každá čtenářka měla hned jasno už od prvního vzájemného pohledu do očí dvou hlavních hrdinů. Sblížení protáhlo vlastně jen to, že oba měli v minulosti něco, co potřebovali uzavřít před novým vztahem. Tomu fandím. Připadá mi to rozumné. Obě hlavní postavy mi docela rychle sedly a celkem i ladily k sobě, ale tentokrát mezi nimi nebyl ve větší míře přítomný onen příjemný škádlivý humor. Spíš řešili to, že se prostě fest fyzicky přitahují. Škádlivou stránku vztahů, kterou mám ráda, mi ale dopřál druhý pár v knize. Celkově tedy nemůžu říct, že by mi vysloveně něco chybělo, i když v některých předchozích knihách se mi průběh vztahu hlavní dvojice líbil o něco víc.

 

Součástí příběhu je, jako v této sérii vždy i poznávání nového místa z hlediska místní gastronomie a celkové atmosféry. Krom vaření, plánování a uklízení hrdince zůstane taky dost času na výlety do okolních vesniček na trhy a dokonce romantické výlety s Lucem. Překvapivě – nebo vlastně ne až tak překvapivě – se kniha věnuje o něco více vztahové lince, než přípravám na svatbu. V pozadí ale vše běží. Autorka dokonce svatební přípravy neváhala Hattie komplikovat zásahy neznámého škodiče. Sice není vůbec těžké uhodnout kdo škodí a proč, ale stejně se mi tato linka do příběhu hodila.

Autorka pěkně vystihla příjemný letní poklid francouzského venkova a prostředí zámečku na vinici. Škoda, že do děje nebylo více zakomponováno právě vinařské prostředí a vůbec proces výroby vína. Sice je fajn, že Luc vzal Hattie na romantický víkend do Paříže, ale mě by mnohem víc bavil víkend mezi révou. O víno šlo tak hlavně jako o doplněk k jídlu a jako „machrování“ vinařů, když popisovali vůni a chuť a kde co všechno, co ze své sklenky zrovna cítili. Jako kulisa romantického příběhu, který nebyl nijak epicky složitý, to však bohatě stačilo.

Absolutně nečekejte nějakou záhadu. Příběh je ve všem velmi přímočarý a naprosto odhadnutelný. V žádném případě mi to nebránilo užít si čtení. Spíš naopak. Kniha je prostě příjemnou a pohodovou četbou a nesnaží se hrát si na víc. Toto je i jeden z důvodů, proč autorku vyhledávám. Někdy má člověk dost nějakých přesahů, traumat hrdinů a hlubokých témat a chce si prostě jen užít čtení, o kterém má jistotu, že dobře dopadne a cestou hrdinové nezažijí žádná pekla. V minulosti hrdinů se sice vyskytují i neradostné okamžiky, ale autorka se v nich netopí. Jen jimi dokreslí povahu hrdinů a jejich jednání.

Trochu mě mrzí, že jsem si více neužila všechny ty záhady kolem tajemství, které hrdinové objevili na konci knihy. Velký objev, který se na vinici podařil, tak vyzněl spíš jako plácnutí do vody. Autorka v něm nakousla zajímavý příběh, ale pak ho odbyla spíš pár větami, než celým odstavcem. Chápu ale, že předmětem tohoto dílu nebyl průzkum minulosti vedlejších postav, byť se jednalo o minulost zajímavou. Připadalo mi to ale jako zajímavý námět na další díl.

K bonusům tohoto příběhu patří i decentně popsaný sex – toho si v poslední době velmi cením obzvlášť v romantických knihách, kde podrobnosti o „fyzické části lásky“ bývají dost nadbytečné. Obzvlášť vzhledem k tomu, že na to máme samostatný a dost bohatě zásobený žánr. Zde to paní autorka ponechává ve velmi jemné a opatrně popisné rovině. Je docela úleva nedozvědět se, jak obří má hrdina penis :) Jiskření mezi hlavním párem nicméně nechybí a není vůbec pochyb, že je to k sobě hodně táhne a že si umí užít soukromé chvíle.

Další věc, kterou hodně oceňuji je, že chybí něco, čemu jsem začala říkat „epilog po letech“. Znáte to – kupa dětí, šťastný život… to nechci, to si umím představit sama. Romantická kniha má podle mě končit šťastným shledáním páru, maximálně svatbou. Chápu ale, že toto má každý asi jinak.

V příběhu se opět mihnou některé postavy z předešlých knih a tentokrát mají docela významnou roli. Není kvůli tomu nutné číst předchozí knihy, ale také není špatný pocit narazit v novém příběhu na staré známé firmy :) Líbí se mi, že autorka takto svoje knihy propojuje. Vedlejší postavy tak mají větší osobnosti, protože jejich příběh už z dřívějška znám.

 

I když tento díl byl možná (pro mě) o něco slabší než ostatní, stále jsem si čtení užila a dostala to, co od série očekávám. Autorka nemůže za to, že mám raději země více na severu a podzimní nebo zimní atmosféru :) Každopádně pro milovnice série je kniha jasnou volbou. A pro ty, kteří ji neznají, může být vodítkem pohodová romantika. Pokud o ni stojíte, v knihách od Julie Caplin ji dostanete.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh z francouzské vinice najdete zde.

 


O knize:

Autor: Julia Caplin

Série: Romantické útěky (10. díl)

Překlad: Kateřina Brabcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 364

 

Další díly série na bloGu:

Hrad ve Skotsku, Hotýlek na Islandu, Čajovna v Tokiu, Chata ve Švýcarsku, Domek v Irsku