Třinácté znamení

 

Když jsem si o knihu psala, měla jsem obavu z toho „erotikou nabitá“. Trochu to ve mně budilo pocit, že v knize nepůjde o nic, než o sex a děj bude jen skomírající kulisou, aby bylo možné ten sex do něčeho nacpat. Rozhodla jsem se to risknout a případně překročit svou komfortní zónu.

 

Anotace:

Erotikou nabitá vlčí romance Ayla se cítí jako vyděděnec, nikdy nebyla uznána jako právoplatný člen smečky znamení Raka. Naděje vkládá do Konvergence – shromáždění všech smeček, kde získá nejen schopnost přeměňovat se ve vlka, ale bude jí také přidělen osudový partner vyvolený Slunečními čarodějkami. Naplní se konečně její sen o lepším životě? Nebo bude muset čelit ještě horším výzvám?

 

…

 

Na začátku hned upozorním, že pokud hledáte něco „erotikou nabitého“ tak tady rozhodně nehledejte. K mé neskonalé blaženosti zde bylo víc příběhu a opatrného sbližování mezi postavami, než skutečné akce. Naštěstí, protože popis sexu byl do jisté míry takový, jaký v knihách dost často bývá. A o tom se mi fakt psát nechce. Jen snad naznačím, že méně je někdy více… ve všech ohledech. A jen zlehka naznačit může být víc, než napsat to… tak jak třeba tady.

Kniha začíná hodně zlehka a zlehka také pokračuje. I když se slovem zlehka by hlavní hrdinka Ayla asi nesouhlasila. Ve smečce Raka, kde vyrůstá jako dcera Alfy, má dost těžký život. Vlkodlaci zřejmě dělají všechno s intenzivní vášní, šikanu nevyjímaje. Pro Aylu bude naštěstí brzo konec. Blíží se její obřad, kde získá svého vlka a pokud bude mít štěstí, tak i druha z jiné smečky, kde bude moci začít nový život.

Kdyby se to povedlo, byl by příběh dost nudný, takže se Ayle všechno podělá přímo ukázkovým způsobem. Přijde o smečku, o druha a málem i o život. Je to ale silná holka a tak se rozhodne svůj příběh změnit. Příběh o holce, která nikam nepatří, nikde ji nechtějí a tak si najde svým způsobem vlastní cestu.

 

Styl vyprávění je hodně přímočarý a psaný poměrně jednoduše. I tak mě ale pohltil na první dobrou. Autorka se nezaobírá ničím zbytečným pro děj a tlačí události dopředu akorát tím správným tempem. O nepředvídatelnosti děje se v určitých ohledech mluvit nedá, přes to mě autorka dokázala překvapit. Některé okamžiky dopadly nejdříve tak, jak jsem myslela a nakonec se dokázaly úplně převrátit. Tomu fandím. Mám ráda, když mě zvraty v ději překvapují, obzvlášť když jde o romantické knihy, které se často drží očekávaných šablon zuby nehty. Líbil se mi nápad se znameními smeček a jejich mocí podle znamení. Spojení se slunečními a měsíčními čarodějkami bylo také originální a do děje vneslo zajímavý prvek v politické části příběhu. Vůbec historie čarodějek a vlků mě bavila, i když se jí autorka moc nevěnovala a nastínila ji spíš okrajově jen v míře, kterou potřebovala pro aktuální dění. Kniha je součástí série, tak počítám, že se v dalších dílech dozvím víc.

Hlavní hrdinka byla poměrně zajímavá už jen svým osudem dcery alfy, která však nemá právoplatné postavení, protože otec ji nemá rád. Překvapivě mu proto autorka dala i celkem vzato snad i pochopitelný důvod (kromě ega). Chudák holka tak trpí za hříchy svého fotra. Naštěstí má pravou alfovskou povahu a jen tak něco ji nepřinutí se sklonit před těmi, kteří jí ubližují. Řekla bych, že určitá arogance, kterou má v povaze, je také součástí onoho alfofství. Počítám, že i její způsob více tělesného vnímání hlavního hrdiny Kadena, bude „vlčí věc“. Nebo jsem to jen pochopila po svém :) Každopádně nemůžu říct, že by vůbec nebrala v potaz jeho dobré povahové vlastnosti. Neustálé upozorňování na tělesné přednosti mužů prostě k žánru dneska patří.

Hlavní hrdina byl takový ten typický drsoň s měkkým vnitřkem. Nemusím popisovat víc. Dámy moc dobře vědí :) Autorka ani jemu nenadělila zrovna příjemný život. Respektive život měl fajn, ale v jeho osmnácti letech nabral poněkud neočekávaný směr, což momentálně vede jeho nesmiřitelnou nenávist vůči smečce Lva. Je fajn, že jsem si ho bez problémů oblíbila a že nevykazuje příliš superchlapských vlastností otravným způsobem.

 

Dvojici spojí dohromady touha po pomstě společnému nepříteli. A tato část příběhu je v podstatě tím hlavním, oč půjde. Ayla se za dramatických okolností dostane do Kadenovy smečky a autorka mezi nimi rozehraje celkem pomalou romantiku… která se nepěkně rychle zvrtne. To byla celkem škoda. Podle mě si techtle mechtle mohla klidně nechat až do dalších dílů. Asi by se mi to tak líbilo víc. Dneska ale prostě musí být sex v každé knize.

Této stránky díla jsem se nejdřív dost bála. Říkala jsem si, vzhledem k ladění obálky a zkušeností s podobnými příběhy, že „to bude samý sex“. Naštěstí to tak nebylo. Kniha byla v sexuálních scénách docela umírněná. Něco mi však na intimní stránce příběhu vadilo. Bylo to použité výrazivo při popisu sexu. Některá slova, která sem z pochopitelných důvodů nenapíšu, se mi zdála zbytečně sprostá a působila v textu jako pěst na oko. Neseděla mi k celkovému stylu vyprávění a chování postav a to ani v případě, kdy měly být ovlivněny „vlčí stránkou osobnosti“. Také mě štvaly některé věci, které jsou asi pro vlkodlačí příběhy typické. Nevím. Nemám úplně s čím srovnávat. Pokud jsem četla něco o vlkodlacích, bylo to oproti tomuto příběhu rozhodně víc umírněné ve výrazech a, řekněme, vlčí živočišnosti. Abych to rozvedla:

Chápu, že vlčí lidé mají zvířecí část osobnosti a hodně se poddávají pudům. To je vlastně naprosto logické a bylo by divné, kdyby to tam nebylo. Tady to na mě působilo rozhodně přesvědčivě. Zvířecí stránku osobnosti autorka vyjádřila snad ještě lépe, než lidskou. Oceňuji popisy toho, jak postava splývá se svým vlkem uvnitř a jak vnímá svět jeho prostřednictvím. Líbilo se mi skoro magické fungování pouta. Jediné, co mi vadilo, byla informace, že se ženy-vlčice dostávají do říje. To bylo jaksi nepatřičné. Navíc to, jak začal fyzický vztah mezi hlavními postavami, mi úplně rozbilo předchozí romantiku. Jiskření mezi postavami už bylo dost tak rozpačité, ale bylo tam. Pak přišlo jejich sblížení a způsob, jakým ho autorka pojala – jak jim v podstatě nedala na vybranou – mi trochu smrděl „znásilněním“ obou charakterů.

 

Celkově však knihu hodnotím kladně. Je rozhodně tak čtivá, že jsem ji slupla naráz a zařídila jsem si příjemný den s nenáročným, ale zajímavým příběhem, který mě od prvních stran zaujal a bavil. Postavy mi sedly a líbilo se mi, jak autorka vystihla jejich vlčí stránku. Přikládala jí skoro větší důraz, než jejich lidské části a tím opravdovější mi líčení života smeček připadalo. S Aylou jsem si užila vlčí obřad a život se smečkou, který moc příjemný nebyl. Pak autorka přidala kontrast ze života smečky, která měla všechno jinak. Mnohem víc přirozenější a instinktivnější. Každý tak pochopí, co je asi tak na životě dvanácti smeček zvěrokruhu špatně (krom politických bojů) a nejde se netěšit na to, jak se bude dál stav vyvíjet.

Těším se, s čím autorka přijde v dalších dílech, protože konec prvního byl dost dramatický a překvapivý.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu i s ukázkou najdete zde.

 

O knize:

Autor: Elizabeth Briggs

Série: Vlci zvěrokruhu (1. díl)

Překlad: Lucie Schürerová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 320

Smrt a jiné vrcholy mého života

Kniha mě přitáhla obálkou. Věděla jsem, že si ji přečtu ještě dříve, než jsem si vůbec přečetla anotaci. Roztomilá smrtička na obálce se síťkou na motýly byla dostačující zárukou. Čekala jsem vtipnou knihu, možná i trochu vážnou, díky tématu, ale určitě jsem nečekala, že mě bude tolik bavit.

Anotace:

Hlavní hrdina Martin není právě nadšený, když u postele své umírající babičky potká ztělesněnou Smrt. Ta si přišla pro duši staré dámy a raduje se, že ji konečně někdo vidí a slyší. Jedním si je jistá: Jim dvěma s Martinem je předurčeno, aby se stali nejlepšími přáteli. Tenhle kluk je opravdu milý človíček. A mimochodem, nikdo vám s jistotou nezaručí, že se nedá umřít na nudu nebo na zlomené srdce…Martin si časem zvykne, že se Smrt vynoří vždycky ve chvíli, kdy se mu to nejméně hodí. Když však potká ženu, o níž tuší, že je to ta pravá, musí si položit rozhodující otázku: Má vůbec smysl žít, milovat a toužit po štěstí, když stejně všechno skončí smrtí?

…

Na začátku příběhu je kluk jménem Martin. Je mu sedm let a není na něm vůbec nic zvláštního, jen okolnost za jaké jsem se s ním setkala. Umírá mu totiž babička a on se právě v Ten okamžik nachází u její postele. A tam ji (ho) poprvé spatří. Vysokou postavu v černém plášti, která má s sebou síťku na motýly. Dá se s ní do řeči a při té příležitosti zjistí, že se právě setkal se Smrtí. A může s ní mluvit! Jen on a nikdo jiný. Smrt proto na jejich vznikajícím přátelství začne velmi lpět a snaží se ho rozvíjet. Po tolika letech samoty ale není zrovna komunikačním expertem.

Ukáže se, že Martin je předurčený převzít Smrťovo řemeslo. Postupně, jak se spolu častěji setkávají, jejich přátelství se daří a Martin získává mnohé smrťácké schopnosti. A také nezdolnou chuť se smrtí bojovat za každou cenu…

Příběhem mě provázel vypravěč Martin, takže to byly jeho pocity a myšlenky, které byly ty hlavní. Martin neměl moc přátel, nebyl ani v kolektivu nijak zvlášť oblíbený. Skoro by se dal označit za outsidera. Jenže byl v celku sympatický, koneckonců je těžké nebýt divný, když vás běžně navštěvuje Smrt. I tak se snažil žít normální život. Tedy v rámci možností, protože čas od času přišel Smrt na návštěvu – většinou dost nevhod a pokazil Martinovi leckterou pěknou chvilku.

Trochu mě mátlo, že postava smrti byla muž, ale mluvila o sobě v ženském rodě. Zase se mi ale líbila představa, že duše je motýl a Smrťák má síťku na motýly místo kosy. Působilo to nesmírně jemným dojmem a trošku to odlehčilo docela závažné téma. Smrťák byl vůbec takový zajímavý podivín a získal si mě ještě snadněji než postava Martina. Scény s ním byly místy vážné a místy docela vtipné. Nic, při čem bych se smála na plné plíce, ale vtipné to bylo. Občas mi ho bylo i trochu líto, když jsem si představila tu osamělou bytost, která přišla k Martinovi na návštěvu a v ruce svírala pytlík brambůrek :).

Pan autor se nesnažil napsat žádné filosofické dílo, spíš oddechovou literaturu a to se mu i povedlo, na filosofii ale zbylo prostoru taky více než dost. Vážným tématům a otázkám ohledně lidského života a umírání se pochopitelně nešlo vyhnout.  Pan autor to ale pojal tak, že byly v podstatě všechny otázky zodpovězeny, aniž jsem dostala jedinou konkrétní odpověď :). Mohla jsem se ale zamyslet a vyvodit si vlastní závěr stejně, jako to dělal celou dobu Martin. Chvilku jsem se přikláněla k Martinovu názoru, chvilku k názoru Smrti. Dobrat se jediného „správného“ pohledu na věc bylo však nemožné.

Se smrtí jako takovou jsem se v knize setkala docela často, přesto čtení nepůsobilo pochmurným a smutným dojmem. Možná to bylo tou sítí na motýly nebo prostě jen stylem, jakým pan autor svoje vyprávění pojal. Příběh nikam nepospíchá, ubírá se svým tempem zvolna, bez nějakých velkých zvratů a akčních scén. Humor v knize je velmi jemný a milý, nepůsobí vůbec nevhodně a „černě“. Ústředním tématem není jen smrt, ale i lidský život, osud a otázka, jestli se mu lze vyhnout.

Očekávala jsem nejspíš úplně jiný konec a možná mě ten, co byl, trochu mrzel, ale zase v něm bylo trošku naděje… I když ne, konec bych napsala jiný tak, aby lépe navázal na to, co se v příběhu stalo. Pan autor si v něm přece jen malinko odporoval.

Knihu určitě a ráda doporučuji k přečtení všem. Zůstal mi po ní příjemný pocit a jakýsi klid na duši.

O knize:

Autor: Sebastian Niedlich
Překlad: Olga Kolečková
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2016
Počet stran: 296

Cinder

Série, která už je starší a dost dobře známá, se už u mě v knihovně hřeje dost dlouho. Až tak, že je škoda, nemít tu o ní aspoň nějakou tu zmínku - tedy aspoň o jejím prvním dílu. Článek se mi podařilo vyhrabat mezi staršími a nikdy nezveřejněnými :) naštěstí, protože už je to docela doba, co jsem Cinder četla naposledy.

Anotace:

Rušné ulice Nového Pekingu se hemží lidmi a androidy. Populaci devastuje smrtící nákaza. Z vesmíru tomu přihlížejí krutí měsíční lidé, kteří čekají na správný okamžik. Nikdo netuší, že osud Země spočívá v rukou jediné dívky...

Šestnáctiletou Cinder považuje většina lidské společnosti za nepovedenou hříčku techniky a její macecha za neúnosné břemeno. Být kyborg ale má i své výhody – mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci (roboty, vznášedla, své vlastní nefungující součástky), díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou v Novém Pekingu. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida. Princ opravu v legraci nazve otázkou národní bezpečnosti, ale Cinder má podezření, že věc je mnohem vážnější, než jí je princ ochoten prozradit.
Cinder touží udělat na prince co nejlepší dojem, ale se všemi plány je konec, když se její mladší nevlastní sestra a jediná lidská přítelkyně nakazí smrtelným morem, který sužuje Zemi už celé desetiletí. Macecha obviní z dceřiny nemoci Cinder a nabídne její tělo pro výzkum moru, což je „pocta“, kterou dosud nikdo nepřežil.
Ale netrvá dlouho a vědci zjistí, že jejich nové pokusné morče je zvláštní. Chirurgové, kteří proměnili Cinder v kyborga, něco skrývali. Něco cenného.
Něco, kvůli čemu jsou někteří lidé ochotní zabíjet…

...

Zajímalo by mě, kdo s touhle módou přišel? Myslím tím samozřejmě převypravování pohádek do moderních podob. Ne, že by mi to vadilo. Já čtu tyhle věci ráda. Jen mě zajímá, kdo byl první :). No, na tom koneckonců až tak nezáleží, důležité je, že převyprávění jsou k dispozici tuny. A dnes si vezmu na paškál jedno z nich – Popelku. Tedy vlastně Cinder, abych byla přesná.

Cinder je taková trochu netradiční hrdinka. Je jí sedmnáct, což by ještě tak divné nebylo, ale to, že je kyborg, už úplně běžné není. Žije se svojí adoptivní rodinou v Novém Pekingu a celou famílii, která čítá ještě nevlastní matku Adri, dvě sestry Perlu a Pivoňku a kyborgskou služku Iko, drží nad vodou penězi, které vydělá jako mechanička. Vyhlášená! Díky tomu také k jejímu stánku zavítá princ Kaito, který potřebuje opravit svého oblíbeného robota. A pohádka může začít.

Paní autorka zasadila svůj popelčí příběh do budoucnosti a vtiskla mu velmi osobitý ráz. Země je rozdělena na společenství. Po čtvrté světové válce se to totiž ukázalo jako nejlepší uspořádání. Příběh Cinder mě zavedl do Východního společenství – tedy do současných východních zemí. Tato čínsko-japonská kulisa byla docela zvláštní a kouzelná. Líbilo se mi to, jen prince jsem si nějak nedokázala představit jako Asiata, ale to je asi můj problém. Všechna společenství sužuje nákaza letumózou, nemocí, proti které bohužel není žádný lék. Jedinou pomocí je nakaženého izolovat a čekat, až zemře. Nemoc se nevyhýbá nikomu, dokonce ani královské rodině ne. Umírá i císař a princ Kai je nucen přijmout břemeno vlády i s ožehavým diplomatickým problémem – o jeho ruku ukrutně stojí měsíční královna Levana, která je ale opravdu strašná mrcha. Jestli si ji princ nevezme, vtrhne na Zemi s měsíčním vojskem, protože ona chce Zemi vládnout. Po zlém nebo po ještě zlejším :)

Zapojení Měsíčňanů jako největších nepřátel lidstva mi přišlo skvělé. Lidé se jich bojí pro jejich schopnost manipulovat s bioelektřinou, což působí skoro jako magie. Přinutí vás vidět je takové, jací chtějí být, dělat to co nechcete, prostě vám dokonale vymyjí mozek – říkají tomu „měsíční dar“. Levana je navíc krutá, mocichtivá a na trůn se dostala způsobem, který je z náznaků trošku krvavějšího ražení. Svým poddaným nic netrpí a stejně se hodlá zařídit i na Zemi, až bude vládnout i zde.

Paní autorce se zpracování povedlo na výbornou. Vyprávění nebylo nijak složité, ale ukrutně čtivé a příběh podaný tak dobře, že se mi tomu ani věřit nechtělo. Už jen to, že stokrát ohranou Popelku je možné takto zajímavě upravit je super. Přitom se paní autorka dokázala v podstatě držet předlohy – nechybí zlá macecha, sestry, krásný princ, popelčí kočár, ples a dokonce se najde i cosi, jako ztracený střevíček :). Všechno, co na Popelce milujete, tu je a dokonce ještě lepší. To co macecha provede Cinder, mě fakt naštvalo, je to ještě krutější, než v předloze. A konec není vůbec takový, jaký bych čekala. Protože přijdou další díly, je to zde maličko jinak, ale to nevadí. Pořád je to pohádka, takže doufám, že na konci celé pětidílné série dopadnou věci dle očekávání.

Postavy jsou takové, jaké mají být. Tady se paní autorka držela předlohy celkem věrně a nevrtala se v nějakých příliš podrobných popisech. Spíše mě nechala zaúřadovat samotnou a tak jsem si mohla postavy představovat do značné míry po svém. Toto se mi hodně líbí. Stalo se mi to už párkrát a příběh je tak pro mě ještě více osobní záležitostí, protože postavy vidím tak, jak je vidět chci – odtud možná pochází můj problém s asiatem Kaitem, prostě mi to nedošlo :). Povaha hrdinů byla samozřejmě daná, ale to mi nevadilo. Všichni víme, kdo je v pohádce kdo a jaký má být. Postavy se chovají a reagují tak, že mi to připadalo přirozené, neměla jsem pocit, že by byl někdo nedůvěryhodný nebo nadbytečný. Vedlejší postavy dokázaly krásně zapadnout na svoje místo a podepřít příběh tam, kde bylo potřeba.

Ačkoliv je děj pohádky známý, není vůbec (možná až na jednu drobnost) předvídatelný. Už proto, že je vše moderní a paní autorka se nebála rozehrát svoji fantasii v bohatých tónech. Sice bylo od začátku jasné, že v sobě Cinder a princ najdou zalíbení, stejně ale nepůsobil jejich rodící se vztah jako kýč.

Kniha je milá, oddechová, dobře napsaná, napínavá a především originální. Paní autorka dokázala, že psát opravdu umí, zatím jí všechno skvěle funguje a já se už těším na další díl. Vřele doporučuji nenechat si tuto knihu ujít!

O Knize:

Autor: Marissa Meyerová
Série: Měsíční kroniky, 1. díl
Překlad: Jana Zejmanová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2012
Počet stran: 386

Další knihy série na bloGu:

Nejkrásnější

Čtvrtletka I. 2023

 

První čtvrtletí roku nasadilo tempo vskutku vražedné a je, tak nějak nečekaně, definitivně v tahu. Vím, že to říkám pokaždé, ale tento rok utekly zimní měsíce, které se přece mají nekonečně táhnout, nechutně rychle. Marně přemýšlím, co je vlastně nového, protože v tom fofru jsem se ani pořádně nestihla rozkoukat, natož pořizovat do života nějaké novoty :).

 

leden

Z plánovaných věcí na tento měsíc jsem nestihla prakticky nic. Nebo spíš vůbec nic. Aspoň, že v práci se situace postupně uklidnila a už to není hnusný vánoční fofr, co otravuje každý den. Konečně se dá z práce dorazit v takovém duševním rozpoložení, že nemám chuť jít hned spát, ale jsem schopná nějaké činnosti. Pročež tedy vážně nechápu, proč jsem nic nestihla. Ono je to nakonec fuk. Můžu být jen ráda, že mě mé koníčky nevydělávají na živobytí :D protože s takovou by bylo brzo po mně a měla bych hezoučké přírodní bydlení pod mostem.

Jediné předsevzetí, které se mi zatím daří, je vytřídění knihovny. K tomu mě dost tlačí nutnost vybudovat více prostoru pro knihy, které si chci doma nechat.

 

Přečetla jsem:

Vlku zaslíbená*, Bridgertonovi VIII: Před svatbou, Vzpomínky na zítřek, Říše upíra, Dirigentka *(R)

 

Nováčci v knihovně

 

Nákupy:

Přání – knize to na Pointě nevyšlo, ale nakonec přece spatřila světlo světa.

Tajemství Heavenu – loni jsem podpořila na Pointě, letos se můžu začíst.

Les bez srdce – sehnáno na Trhu knih za supr cenu.

Vánoční prázdniny – Vánoce jsem si loni moc neužila, tak snad doladím atmosféru zpětně :)

Temné a kruté lži – láká mě a nevím proč. Snad se to vyplatí. Většinou to tak je.

 

Celkem 5 přečtených knih, 2.412 stránek a koupeno 5 nováčků.

 

únor

Z nějakého nepochopitelného důvodu na mě v únoru přišla extrémní psací nechuť. Psát cokoli byl problém. No, naštěstí se tím neživím, takže o nic nešlo, jen jsem si dala měsíc pauzu od veškerých kreativních činností :) Někdo by to možná nazval psacím blokem. To je podle mě blbost. O žádný blok se nejedná. Prostě a jednoduše se mi nechce :) V hlavě to nicméně šrotovat nepřestane nikdy, takže nápadů je dost. Teď už jen počkat na psací slinu. Třeba dorazí s jarem.

Oproti tomu se čtení dařilo skvěle a předsevzetí méně číst bylo porušeno opravdu ve velkém stylu :D ono když už porušovat předsevzetí, tak se vší parádou.

Přiznávám se také k obnovení pařanské vášně, kterou jsem byla nucena v prosinci opustit. Drahý můj mi předplatil SWTOR. Větší část únorových podvečerů jsem trávila sesíláním blesků na nic netušící Jedie a levlováním nové Sithky. Jako relax je to super, ale toho času, co to sežere…!

 

Přečetla jsem:

Vánoční prázdniny, Pomněnka: Co za světla není vidět, Hladoví*, Dvůr temnoty*, Štěstí voní jako chleba* (R), Hypotéza lásky, Jeden rok*, Přání!, Dvanáct měsíců

 

Nováčci v knihovně

 

Knihy ve spolupráci:

Štěstí voní jako chleba – nalákána na Skotsko, sáhla jsem po této knize.

Víkend plný viny – tenhle typ knih si umím užít.

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Zlatá – nová Meyer, to musíš mít! :)

My všichni neřádi – vypadá to vážně skvěle a protože už jsem to i přečetla, tak vím, že je :)

Stačí mávnout křídli – nalákána doporučeními.

Hypotéza lásky – také na doporučení.

Dvanáct měsíců – protože když jsi z prvního dílu unešená, musíš mít i druhý :)

Princezna noci a stínů – odměna za návštěvu zubaře :) tuto rozkošnou tradici zavedla máti coby úplatky v dětství. Doporučuji, funguje to skvěle.

 

Podporuji vydání:

Padlý vládce nebes – knize se podařilo vybrat potřebné prachy, takže se můžu v budoucnu těšit.

 

Celkem 9 přečtených knih, 3.229  stránek a koupeno 6 nových knih.

 

březen

Konečně se probudil můj spící psací múzák a trochu jsem pohnula jak s Gambitem tak s články na bloG. Jsem přesvědčená, že pauza pomohla, protože nově předělané a upravené věci příběh rozhodně vylepšují. Kupodivu se mi postupně rýsuje v hlavě čím dál víc přepracování Dámy. Dopadne to tak, že první verzi si uschovám pro potěšení a druhá verze se bude ubírat úplně jinými cestami – opět jsem přesvědčená, že to bude spíš ku prospěchu věci. Takže jakmile posunu Gambit prvním čtenářům, vrhnu se na to. Posouvání se posunulo na další čtvrtletí a fakt doufám, že se moje únorová lenivost a tvůrčí nechuť nevrátí.

Naplno se rozjela předprodejová knižní sezóna. To byl vždycky můj oblíbený sport :D Snažím se krotit, ale jsou knihy, které prostě doma mít chci.

 

Přečetla jsem:

Kniha noci, Přízraky noci, Víkend plný viny *(R), My všichni neřádi, Půlměsíční město 2, Vinnetou, Chce to dva *(R), Rapsodie, Šepotání

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Chce to dva – odhaduji to na romantickou komedii. Na ty je nálada vždycky.

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

12 králů Šarachaje – úlovek z bazaru za super cenu. Je na doporučení, tak jsem zvědavá.

Království lhářů – supr výhodný nákup z rušeného knihkupectví. Dlouho na seznamu, konečně doma.

Tisíc dokonalých tónů – malá radost z LK za pár kaček.

Budoucí královna – opět rušené knihkupectví.

Do pekel – podle anotace to vypadá jako něco, od čeho neodtrhnu oči.

Litersum – nalákala na téma. Buď to bude super nebo tuctovka. Snad to první :)

 

Celkem 9 přečtených knih, 3.700 stránek a koupeno 6 nováčků.

 

čtvrtletí celkem?

 

Celkem 23 knih a 9.341 stran. Koupila jsem „jen“ 17 knih.

 

Pořád říkám, že je škoda, že mě za čtení neplatí. Mít korunu za stránku, budu mít každého čtvrt roku příjemné prémie :). Aspoň se můžu pochválit, že když už jsem nakupovala, bylo to většinou v akcích a tak jsem vlastně „ušetřila“.

Seznam všech článků o knihách je již tradičně k nalezení zde, případně i s obrázky v albech na FCB. Ano, jsem tak stará a nepružná, že jsem si instáč ještě pořád nedokázala oblíbit a do budoucna to ani nemám v plánu.

Knihy ve spolupráci, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

 

závěrem

Chtěla bych poděkovat Nakladatelskému domu Grada za důvěru a dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni. Objevila jsem díky nim hodně nových autorů a dokonce i žánry, o které mě dřív nenapadlo zavadit pohledem. Pokaždé to sice nevyjde a kniha mi nesedne, v Gradě to ale berou sportovně a negativní recenze nevyčtou ani slovem. Za takový přístup jsem vděčná.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům. Těší mě, že je vás tolik a pořád čtete můj bloG, i když blogům mělo už dávno odzvonit.

Tento bloG se zatím chcípnout nechystá, takže se uvidíme v dalším čtvrtletí. Užijte si jaro!