11. 6. 2024

Měsíční rádobych - červen 2024

 




Na začátku května jsem si dala předsevzetí – o tom konec konců rádobychy jsou, že si budu průběžně zaznamenávat poznámky o věcech, které si tu pak můžu zmínit. Abych pak na konci měsíce pracně nelovila ve své mizerné paměti něco pamětihodného, když si nic nepamatuju :D Takže zde jsou ty slavné poznámky:

Ne, dělám si srandu. Vážně jsem si něco poznamenala.

Hned ze startu měsíce mě postihla kalamita domácích spotřebičů. Nejdřív mi chcípnul kotel a o pár dnů později ho do věčných lovišť následoval mrazák. Třetího do party naštěstí ti dva chcípáci nepřibrali. Nesnáším, když se věci lámou. Obzvlášť u plynového kotle se člověk bojí o život až do příjezdu opraváře.

Polární záře byla v květnu vidět i nad Českem. Ne, že bych ji tedy viděla já osobně. My, co chodíme spát se slepicema, máme v podobných sledovačkách většinou dost smůlu. Ale byla tu.

Nad Českem tento měsíc zářilo ještě něco – zlato v mistrovství v hokeji. Po čtrnácti letech. Krásný hokej, napínavý celou dobu a tvrdý boj až do konce. Nepovažuju se sice za extra fanouška, nicméně umím si boj o medaile užít :)

Tím výčet mých okouzlujících dovedností nekončí. Taky ještě furt umím přečíst knihu během jednoho dne a kdyby jen jednu. Tento měsíc jsem takto na jeden nádech slupla Slzotvůrce, S láskou z Londýna, Obránce mimo hru, Královnu mrtvol a Mrtvou říši. Kdyby nebyl Projekt Kronos takový tlusťoch, padnul by taky. Takto mi zabral dva dny a něco.

Volba knihy měsíce i tentokrát dost zamotala hlavu. Dlouho vedl Slzotvůrce, záhy začal konkurovat Projekt Kronos, aby nakonec po dlouhém rozmýšlení zvítězila Královna mrtvol. Tyhle tři bylo hodně těžké posoudit spravedlivě, protože jsou každá úplně jiná a každá mě dostala něčím jiným. Více méně se tedy tyto tři drží za ruku a stojí na bedně spolu :)





 

Co plánuji na červen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z května:

Z trojky vyvolených jsem jako první sáhla po knize Kurz tvůrčího psaní. Ne, není to učebnice, jak by se mohlo zdát, ale poměrně zdařilá detektivka z prostředí kurzu tvůrčího psaní. Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Nejen, že tu byly zajímavé postavy, ale dokonce i detektivní zápletka byla podařená. K tomu jsem se navíc fakt dozvěděla i něco nového o psaní. Takže dobrá trefa. Jako druhé přišlo na řadu Bezvětrné město 2. To už tak přesvědčivý úspěch nebyl. Ani vlastně nevím proč to nesedlo. Styl psaní se nijak zvlášť nelišil od prvního dílu. Dokonce to bylo i mírně akčnější. První díl mě však svým dějem přeci jen zaujal dřív. Taky myslím, že konkrétně u tohoto příběhu by bylo lepší, kdybych knihy četla hned po sobě. Do děje se mi po pauze naskakovalo mírně hůř. Jako poslední jsem popadla Projekt Kronos a ten mi dokázal zlepšit chuť. Fakt povedené čtení, dobře napsané a zajímavě vymyšlené, plus jako bonus parádní postavy. Takže tu mám další rozečtenou sérii :D a chci v ní pokračovat.

 

Tři vyvolené na červen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Noční cirkus. Popravdě si už ani nevzpomínám, o čem má být. Takže překvapení :) na anotaci ani nekouknu, ať jdu fakt do čisté vody.

Jedna z loňska

Tady vyberu Tajemství černé dámy. Dostala jsem ji loni k narozkám, takže má už pomalu na čase. Myslím, že by mi mohla pěkně sednout.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Stříbrné hrdlo. Na tento druhý díl série jsem čekala pěkně dlouho, než vůbec vyjde. Tak ji nenechám válet v knihovně nepřečtenou.

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za květnem:

Konečně jsem přišla na příčinu mého „upravovacího bloku“. Nechce se mi to otvírat, i když by chuť s tím hnout byla, protože ta bestie je moc dlouhá. Kdo by taky chtěl pokoušet Godzillu, která má víc jak 250 stran ve wordu – sebevražda. Rozpárala jsem monstrum na kusy podle částí a ejhle! Najednou to jde :D Největší opruz bylo to nakopírovat, ale zase už není opruz se v tom vrtat a najít místo, kde jsem posledně přestala upravovat. Škoda, že mě to napadlo až na konci měsíce, ale aspoň jsem to vůbec otevřela.

Červnové psací plány:

Jsou vachrlaté a ohrožené. Kolegyně začínají vybírat dovolené a tak nějak tuším, že to nejspíš bude znamenat víc práce pro mě. Zároveň já dovču nemám, tedy žádný čas navíc, který bych mohla obětovat na oltáři psaní. Dost víkendů to taky vypadá, že někam pojedeme. Na druhou stranu mám před sebou výše zmíněné menší porce. Tak to snad půjde. Doufám, že jsem to právě nezakřikla :D

  

Konec hlášení!




8. 6. 2024

Obránce mimo hru

 




Že jsem knihu četla zrovna v den finále hokejového mistrovství je povedená náhoda. Kvůli hokeji jsem si však knihu vážně vybrala. Ne ovšem kvůli tomu opravdovému.  Romantiky ze sportovního prostředí mě hodně baví, když se ovšem povedou. A tato rozhodně patří mezi ty povedené.

 

Anotace:

Mitch je pořádně ostrý hokejový obránce, který prostě nedokáže udržet svou vznětlivost na uzdě. A to vede k zákazu hry na patnáct zápasů NHL. Jako by to nestačilo, musí dočasně zaskočit za trenéra juniorů. Hned při prvním tréninku vtrhne na led energická blondýnka, které je úplně jedno, že má co dělat s hokejovou hvězdou, a neváhá mu pěkně od plic vysvětlit, co si myslí o jeho trenérských schopnostech.
Mitchova obrana přestává fungovat. Jiskří to mezi nimi totiž tak, že ledy tají.


 

Obránce mimo hru je romantika, která mi naprosto sedla. To jen tak zrychleně na úvod pro nedočkavé, kterým se nechce číst celý článek :)

Nebylo to pro mě zase až takové překvapení, protože když mi sednou postavy a styl psaní, má většinou autor vyhráno. Tady mi obojí sedlo prakticky hned, či spíš během prvních pár stránek. I když postavy a styl dost ovlivní celý názor na knihu, je tu přeci jen ještě příběh, který je taky hodně důležitý. Tento byl spíš oddechové a nijak překvapivé čtení. V romantikách už se zabydlela osvědčená šablona a upřímně, co taky vymyslet jiného než, že se postavy seznámí, postupně zjistí, že cítí něco víc, a po menších potížích jsou nakonec spolu. Stejně jednoduchá zápletka se najde i v této knize, ale i tak nemohu hodnotit jinak, než kladně. O mnohém také svědčí to, že jsem knihu přečetla za jediný den. Je hubená, já vím, ale i kdyby byla tlustší, neodtrhnu se od ní.

V knize jsem poznala dva (vlastně víc než dva) sympatické hrdiny, kterým bylo snadné fandit. Ano, čtenářskou podporu usnadňuje to, že je jasné, že zrovna těm dvěma je fandit třeba :) Kdyby to náhodou jasné nebylo, fandila bych jim stejně, protože jejich příběh mě zaujal na první dobrou.

Ona – Andie – je zdravotní sestra na JIP a taky je opatrovnicí svého mladšího bratra Noaha. Rodiče jim zemřeli při nehodě a Andie se ze dne na den musela usadit a postarat se o mladšího sourozence. Krom náročného soukromí má tedy i dost náročnou práci a není divu, že někdy působí trochu unaveně. S bratrem vždy vycházela, ale po nehodě se vztahy zhoršili, či spíš zkomplikovaly. Oba se musí vyrovnat se ztrátou a s novým životem. Andie to podle mě zvládala až překvapivě dobře, její zármutek nad ztrátou rodičů vyplaval na povrch jen občas. Dost ji ale trápil pošramocený vztah s mladším bráchou. Jedinou věc jsem její postavě nevěřila - Andiina neznalost hokeje působila trochu uměle. Byla představená jako sestra, která se ze všech sil pokouší bratrovy nahradit rodiče a sblížit se s ním a přitom se vůbec nezajímala o jeho nejoblíbenější sport? Vlastně o jedinou věc, která ho zajímá! To se mi nezdálo. Podle mě by si zjistila aspoň něco, aby mohla nějak začít řeč. Ale to je v zásadě prkotina, která mi čtení nekazila ani v nejmenším.

On – Mitch – je hokejovým obráncem v profesionálním klubu v NHL. Je poněkud nechvalně proslulý svou extra výbušnou náturou. Na začátku knihy mu to zase jednou ujede a po bitce na ledě dostane trest, který ho nejdřív uvrhne do stavu zoufalého vzteku, pak zoufalého odevzdání a nakonec se pro něj ukáže být pravým požehnáním. Jeho součástí je totiž trénink dětského hokejového klubu a tam se seznámí s Noahem a s Andie.

Všechny postavy si projdou proměnou, ať už větší nebo menší. Nejvíc je to ale vidět právě u Mitche. Ten se potýká s démony minulosti a spíš ten boj prohrává. Nemá rád společnost lidí a vlastně působí, že krom hokeje nemá rád nic. S ubývajícími stránkami se stává člověkem, který je odhodlaný své problémy řešit. Postupně se učí si problémy přiznat a bojovat s nimi, v čemž mu velmi pomáhá Noah a jeho příklad a pochopitelně taky rodící se vztah s Andie.

Poznání, že každý má svoje potíže – jiné a přes to podobné – postavy krásně spojilo. Procházely si tím spolu, vzájemně se podporovaly a chápaly. To vytvářelo v příběhu příjemnou atmosféru, protože autorka s tím uměla pracovat, i když spíš klouzala po povrchu věcí a celkem to zjednodušila. To naopak považuju spíš za klad, protože číst romantickou knihu, kde se postavy v problémech doslova topí a většinu děje knihy spíš prohrávají, mám chuť málo kdy. Ano, nějaká potíž tu být musí a taky byla, ale postavy pomalu vyhrávaly a to se mi skvěle četlo.

Problémy se začaly řešit sice až podezřele rychle a snadno, ale to se dá pochopit vzhledem k tomu, že kniha je tenká. Nebyl úplně čas na popisy měsíců a let terapií. Tahle mírná zjednodušení a nerealističnost mi taky nevadila. Upřímně jsem asi i ráda, že hlavní hrdina neměl tak neprostupně všivou povahu, jako jiní v podobných knihách, kteří si na rozdíl od Mitche své problémy připustit nechtějí a raději ubližují všem okolo. Mitch hodně chtěl svoje problémy řešit. Nejen proto, aby se mohl vrátit ke hraní, ale proto, že v jádru byl hodný chlap, který si uvědomoval, že je něco špatně a chtěl blízkou duši ve svém životě. Jen prostě musel potkat tu pravou.

Líbilo semi, jak tu autorka ukázala, že i mladý člověk, spíš ještě dítě, může dospělého ledaco naučit a může mu pomoct vlastním příkladem. Vlastně tu taková pomoc fungovala vzájemně a mně se líbilo, že vedle vztahové linky mezi Andie a Mitchem je rozvíjen i přátelsko-skorootcovský vztah mezi klukem a mužem. Je tu také ukázáno, že odborná pomoc psychologa nebo terapeuta není nic, zač by se měl člověk stydět.

 

Příběh je celý takový poklidný. Velké výstřelky emocí se tu nenajdou, krom pár okamžiků Mitchova řádění na ledě. Není tu zbytečná hromada pateticky popsaných citů, ani nekonečného přemítání typu „má mě rád, nemá mě rád“. Jistě, kniha je tenká, takže autorka neměla na zbytečnou vatu prostor a tak ji tam prostě nevecpala. Dokonce i žánrově nutné „odloučení na chvilku“ je naprosto pochopitelné, nepřehnané a dobře sedí postavám.

Příběhu kraluje velmi jemná a pohodová romantika, žádné prasárničky, což opravdu velmi hodně oceňuji – konečně skutečně čistá romantika a ne přehršel často trapně popsaného sexu. Tato kniha je veskrze romantická, nesexuje se tu vůbec, takže dobrá zpráva pro nás, kteří popisný sex v romantikách nevyhledáváme. Sice tu chybí takové to super žhavé jiskření, to je pravda. Místo toho tu ale máme něco daleko lepšího – vzájemné poznávání, podporu, přátelství a samozřejmě také přitažlivost. Intimní kontakt mezi nimi se omezuje spíš na opatrné doteky a polibky, což působilo zvláštně něžným dojmem. Jiskření tu je a to, jak je popsáno, bohatě stačí. Neměla jsem pocit, že jde jen o fyzickou touhu, ale že se zde buduje skutečný vztah. Pár se na sebe nevrhá, nikam nespěchají, což se mi líbilo. Mitch je opatrný, nechce nic pokazit. Navíc se lidem vyhýbal už tak dlouho, že ho zhroucení vlastních pracně vystavěných obranných zdí překvapilo. Na druhou stranu ale nepředstírá, že o Andie nestojí a nechová se jednou jako že ano a pak zase ne. Neschovává ji před přáteli, nestydí se za ni ani za svůj vztah k ní, který mu svým způsobem kazí jeho dlouho budovanou image :). Andie si taky umí přiznat, co chce a spolu jim to moc slušelo. Mezi nimi probíhala příjemná chemie, parádní rýpání a špičkování. Bavilo mě, když byli ti dva spolu.

Bavily mě i scény, kdy nastoupili do akce Mitchovi spoluhráči z týmu. Podobné přátelské partičky už jsem v jiných knihách našla a většinou z toho byly potom i povedené série. Doufám, že to tak bude i tady.

Škoda, že kniha nebyla delší, za mě jedna z nejlepších čistě romantik tohoto roku. Najde se tu všechno, co od dobré romantiky očekávám a k tomu je to ukrutně čtivé. Atraktivní sportovní prostředí dobře sedlo. Hokej tu skutečně byl jako věc, kterou se hrdinové zabývají a ne jen jako nedůležitá kulisa. Zároveň se to ale nepřehánělo, takže i po hokeji neprahnoucí čtenářky se nebudou otravovat s něčím, co by je snad mohlo nudit. Kupodivu mi tentokrát ani nevadil onen šťastný konec, který si na závěr příběh dopřál. Autorka nezašla s tím štěstím zase moc do budoucna a tak všechno končí tam, kde by asi člověk u romantické pohádky pro dospělé čekal :)

 

Knihu ráda doporučím romantickým duším, které mají rádi sportovní romance. Zároveň i těm, které už jsou otrávené z nesčetného popisování sexu a raději si nechají trochu prostoru pro představivost. Pokud toužíte po něžné romantice, je to tohle.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na led račte tudy.

 


O knize:

Autor: Leah Brunnerová

Překlad: Petr Kotouš

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 256

 


2. 6. 2024

Strážci osudu

 




Po přečtení anotace jsem usoudila, že tato kniha mě nesmí minout. Slibovala totiž akční zábavu a absolutně neokoukané hlavní hrdiny. Vážně, kde jste se setkali se sudičkami naposled? Já v Šípkové Růženě a to tedy vysloveně akční příběh pro dospělé nebyl. Takže jsem se rozhodla rozšířit své poznání těchto entit.

 

Anotace:

Myslíte si, že historie je jen souhrou za sebou jdoucích náhod? Předpokládáte, že geniální lidé ovlivňující dějiny jsou dílem přírody a statistiky? Omyl! Za všemi důležitými událostmi lidské historie stojí šedé eminence, které trpělivě pozorují, hodnotí a zasahují. Předurčují životy čerstvě narozených dětí, dohlížejí na nás, řídí naše kroky i vývoj. Jsou tu pořád. Stály za vznikem jaderné bomby, zasadily se o vytvoření jahodového müsli a donutily Evropskou unii zakázat příliš výkonné vysavače.

Jak vznikly? Proč to dělají? To zatím nikdo neví. Stala se z nich mytická stvoření, vystupující snad jen v prastarých slovanských bájích. Jsou to temní strážci, často považovaní za příbuzné samotného ďábla.
Jejich úhlavní nepřítel?
Firma Electrolux, prachové filtry ve ventilaci a rasa super inteligentních chobotnic útočící na planetu Zemi.
Vesmírné invaze jsou snad ještě horší než helikon.

 

 

Varování: S knihou jsem si zalezla do vany s tím, že si přečtu jen první kapitolču. Bacha! Nechyťte se do stejné pasti :) Druhá kapitola začíná na straně 95. A první je taková zábava, že si toho nevšimnete.

 

Jeden by si málem myslel, že na poli akční zábavné literatury už nic nového vymyslet nejde. Co taky. Většinou jsou to různí upíři, démoni a hrdinové alkoholici, hlášky, létající useknuté končetiny a hromada sexu. Ve strážcích osudu se podařilo přijít s něčím novým a zároveň zachovat to staré, co je na podobných knihách super a ještě to pojmout neokoukaně. Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt.

Hlavní hrdinové příběhu jsou sudičky. Je ovšem potřeba opustit představu sudiček jako sympatických babušek nebo víl s jednou nesympatickou výjimkou. Tyto sudičky jsou moderně genderově vyvážené a navíc trpí dost rozvinutým syndromem vyhoření a úplnou absencí pohádkové laskavosti. Sudička vůdce Vladislav je navíc dost škodolibý hajzlík a tak jeho úvodní předpověď v první kapitole je mírně řečeno překvapivá.

Ano, základní myšlenka sudiček zůstala zachovaná. Sudičky i tady (nejen v pohádkách) předpovídají osud malým dětem a tím ovlivňují vývoj a směřování lidstva už od pravěku. Tak tomu říkám dobrý nápad na hlavní postavy.

 

Děj začíná v současnosti, kdy jsem byla svědkem jedné takové placené předpovědi. Jo, placené, protože sudičky už jsou poněkud otrávené a zhnusené nudnými předpověďmi, tak proč by na tom trochu nevydělaly?  Vyhoření v sudičkovské práci je v předpovědi celkem vidět a je to neskutečná sranda. V předpovídání jsou osobité a kreativní, každá dle své nátury, a když mohou, klidně budoucí osud dětí využijí ve svůj prospěch nebo jako odplatu za něco, co jim lidi udělali. Možnost ovlivnit budoucnost se prostě vždycky hodí.

Poklidné plynutí staletí naruší osudový okamžik, při kterém všechny tři pozemské sudičky spatří naráz neradostnou budoucnost. Za sto let zemi napadnou inteligentní fialové chobotnice a vyhladí lidstvo. Sudičky to namíchne, protože všechna jejich práce by tím přišla na buben a ony sami by byly nepochybně odstraněny mimozemskými sudičkami. Navíc si vlastně lidstvo celkem oblíbily. S veškerou vervou se tedy pustí do záchrany lidstva a boje s mimozemšťany, kteří už na zemi operují a pečlivě osnují zkázu lidstva.

V druhé části knihy autor odskočil do budoucnosti. O té nechci nic prozradit, abych nespoileřila, ale jedno říct můžu: přežití lidstva není zdaleka tak jisté, jak se na začátku bojově naladěným sudičkám zdálo.

 

 

Příběh je scifi akční komedie ve stylu Kulhánka a jemu podobných. Jen sudičky jsou originální, to jsem ještě neviděla. A klaplo to skvěle. Kniha je odpočinkové čtení a nehraje si na nic jiného. I když tu jsou zdánlivé složitosti při různých posunech času a vzájemného ovlivňování minulosti a budoucnosti, není to vůbec otravně mentorské a nepochopitelné. Všechno bylo očividně hodně dobře promyšlené, protože mě nezaskočila žádná nelogičnost nebo protiřečení, které by zastavilo plynulé užívání si čtení. Co mě občas zaskočit dokázalo, byl neočekávaný dějový zvrat, který sudičkám komplikoval zachraňování lidstva (nebo vlastního zadku). Autor měl pro ně připravené většinou nějaké vtipné řešení a občas taky ne a průšvih se prohloubil ještě víc. To oceňuji, že zde nebylo žádné snadné řešení vycucané z prstu, ale hrdinové opravdu museli bojovat a občas se jim i nedařilo. Z pochopitelných důvodů:

Protivníci našich pozemských ochránců – chobotničky, jsou vedeny silným soupeřem  – mimozemskou sudičkou. Hrdinové tedy narazili na někoho, kdo je jim schopnostmi více než roven a tím vzniká celkem složitý souboj předvídavosti a prolínání minulosti s budoucností. Celkem dost obdivuju, že se v tom autor neztratil a ještě to dokázal napsat tak, že jsem se neztratila já. Neříkám, že úplně chápu, jak by to asi mohlo fungovat, ale realita a striktní vědecké vysvětlení událostí opravdu není nic, co bych v podobných knihách chtěla. Stačí mi, když to dává v rámci pravidel vytvořeného světa smysl. A to tady dávalo.

 

Postavy jsou dost svéráz. Jenže to už k žánru tak nějak patří. Protože s nudnými postavami by jeden asi moc zábavy nenadělal. Sudičky tedy mají své povahové zvláštnosti a specialitky, jejich projevem se dá dobře ozvláštnit děj a rozproudit zábava. Rodinné vztahy mezi nimi jsou taky dost speciální. Z Vladislava a Moiry by si rodiče rozhodně brát příklad neměli, pokud nechtějí vychovat frustrovaného blba. Čímž nechci říct, že by Drak byl blb, jeho jinakost byla jedním z nejzábavnějších prvků. Nejnovější rodinný přírůstek Monika byla za rodinnou intelektuálku a asi mi z těch čtyř sedla nejmíň. Svou úlohu nicméně v příběhu měla a nemůžu přece čekat, že mi bude každý sympatický :)

 

Příběh byl stvořen pro zábavu a v tomto ohledu se rozhodně povedl.  Akce jsem si užila do sytosti. Originální a vtipné scény nechyběly zejména v první části. Přiznávám, že ta mě bavila o něco víc, než druhá část, ale jako celek jsem si užila obě. Kupodivu chybí takové to okoukané přehnané supersamcovství a scény, kdy hrdina ojede všechno, co se hýbá. Jasně sudička Alexandr je trochu prasáček, ale v tomto příběhu to není vysloveně rozmazáváno, protože o sex tu prostě nejde. Vyhovuje mi to. Víc takových knih!

Další věc, co mi dobře sedla, byl humor, vtipné scény a hlášky. Na vysavač už se nikdy nebudu dívat stejně :) Humor a hlášky navíc působí úplně přirozeně, ne jako něco, co se autor snažil vymyslet, aby byla „jakože sranda“. Občas je humor mírně nekorektní a hustě černý, ale to prostě musí být. My, kteří žánr čteme, to tak stejně máme nejraději :)

 

Celkově prostě čistá zábava. Kniha je sice mírně delší, ale nudit se u ní rozhodně nikdo nebude. Jsem zvědavá, jestli ještě nějaká další kniha ze světa udiček bude. Protože jestli jo, já jdu do toho.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelství Epocha. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 


O knize:

Autor: L.B. Arling

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2024

Počet stran: 408