Deset mrtvých komiků

Autor: Fred Van Lente
Překlad: Kateřina Shevkunová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Knihy Omega
Rok vydání: 2019
Počet stran: 312

Můj názor:

Kniha mě lákala už od svého zjevení v edičáku.  Ani ne tak tím, že měla zaujmout fanoušky Agathy Christie, protože to já nejsem, ale tím, že jsou to právě komici, komu půjde v příběhu o krk. Tak nějak jsem doufala, že v sobě tváří v tvář smrti vykřešou nějaké hodně černé vtípky.

…

Ve světě zábavy existuje docela velká konkurence. Komiků je požehnaně a nejvíc těch méně úspěšných a průměrných. Jsou mezi nimi ovšem i hvězdy. A za ty sami sebe považují všichni. Alespoň tedy většina s té devítky, o kterou v knize půjde. Možná jim však někde v koutku duše hlodají pochybnosti, proto ani ten nejarogantnější z nich neodmítne pozvání legendárního producenta zábavních pořadů.

Kdo by taky odolal? Mít možnost strávit víkend na ostrově skutečné legendy a možná si odvézt nějakou tu nabídku spolupráce a vzkřísit tak uvadající kariéru. Nebo ještě více pozvednout tu stávající. Všichni oslovení promptně zruší plány a společně se sejdou na letišti, aby se nechali dopravit na víkend komikových snů.

V partičce rekreantů se potkají skutečně rozmanitá povolání. Bývalý moderátor populární televizní show, stand up komik, komik z ulice, ikona zábavy z Las Vegas, youtuberka, ženská, která svou vtipnost založila na urážení ostatních… Prostě pestrá a výbušná směska lidí, kteří se vzájemně moc nemusí. A své názory na sebe navzájem dali najevo už na letišti. Vybraná společnost některým z nich nebyla moc po chuti a to ještě netušili, co se na ně chystá. Původně idylický víkend se změnil v oživlou noční můru na ostrově plném smrtelných pastí. 

Přežije vůbec někdo?

…

Čtení bylo vtipné, svěží a bavilo mě. Povahy postav mi opravdu seděly a zaujaly mě – neříkám ovšem, že mi byli všichni sympatičtí a neměla jsem chuť některé nakopat do zadku. Vtipkování měli všichni v krvi a tak byl text plný hlášek, vtípků a dost často i vtipného urážení. 

Ne každý druh humoru, který se v textu našel, mi však úplně sedl. Vlastně to ale bylo dobře. Aspoň byli jednotlivý komici odlišní a mezi ostatními snadno rozeznatelní. Není vůbec potřeba se obávat, že se budou postavy plést, když je jich tolik. Jejich řady ostatně prořídnou docela brzo. 

Začátek je sice mírně nezáživný, ale jen do chvíle, než se budoucí oběti dostanou na ostrov. Od té chvíle začne text odsýpat jako na drátkách.  Uznávám, že postavy bylo nutné dobře představit a uvést na scénu a i když jsem se začítala pomalu, myslím, že to pan autor zvládl dobře.

Líbilo se mi, jak měl pan autor zpracované osobnosti komiků. 

Od dětinského trumpety zvaného Oranžové děcko přes feministky, blbce, arogantní kretény až po zkrachovalce a dokonce se našla i nějaká ta v podstatě dobrá duše. 

Napjaté vztahy začaly vyplouvat na povrch už na letišti dané jednak profesionální řevnivostí a také jejich lidskou přirozeností. Tuhle lidskou stránku sobeckých, malicherných a bezohledných dětinů pan autor vyhmátl na jedničku. Mám ráda, když se dá v příběhu dohromady skupina různorodých osobností, které nijak zvlášť nepředstírají, že jsou dobráci od kosti a pokud už předstírají, tak jen pro to, aby z toho něco měli. Zde konkrétně chtěli přežít. Z některých strach o život vykřesal to lepší a jiní byli odhodlaní jít přes mrtvoly ostatních. Hlavně aby jejich tělesná schránka byla v pohodě.

O život pak dost často přišli způsobem, který nějak korespondoval s jejich povahou, chováním nebo kariérou. Zdálo se, jako by je vrah dobře znal a věděl, do jaké pasti se nejspíš chytí. A přiznávám, byla to zábava. Připadalo mi, že mnozí jsou vtipnější ve smrti, než byli za života. Soudě alespoň podle vložených přepisů jejich stand up vystoupení, která mi zase bránici nijak zvlášť nepolechtala. Jejich vzájemná interakce na ostrově ale skýtala zábavy víc než dostatek. Některé jsem si docela oblíbila, tak mě mrzelo, že přišli o život. Jenže o to konec konců šlo, ne?

Kniha si nedělá nároky stát se suprovou detektivkou a významným textem. Jejím účelem je pobavit čtenáře zajímavou zápletkou a skvělými postavami. Tohle se povedlo. Dokonce i pokusy o vyřešení záhady a dopadení vraha byly docela vtipné. Bohužel však nemám v detektivkách tolik načteno, abych mohla posoudit, zda anotace mluví pravdu, když komici řeší záhadu stylem svého oblíbeného detektiva. 

Jako oddychovka a nenáročná literatura je kniha skvělá. Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla. Zábavu, vtípky, zajímavou a nekomplikovanou zápletku a černý humor, který mě dost často přinutil ušklíbnout se nad „vyšší mocí“, která konala na základě hesla: „Kdo s čím zachází, tím také schází“.

Pokud tedy toužíte po čemkoliv z výše popsaného, knihu si zabalte do kufru na dovolenou. Myslím, že zklamaní nebudete a při odpočívání se i dobře pobavíte. Jen si moc neoblibujte žádnou postavu. Je totiž více než pravděpodobné, že váš oblíbenec nedopadne dobře.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Knihu seženete zde.

Anotace:

Příběh začíná pozváním devíti uznávaných komiků k legendárnímu hollywoodskému producentovi zábavních pořadů Dustinu Walkerovi na jeho soukromý ostrov. Ve skupince je bývalý moderátor populární late-night šou, stand up komik, komik z ulice, jenž pohádkově zbohatl, nebo ikona zábavy z Las Vegas. Všech devět dorazí lodí na ostrov a zjistí, že všechny domy jsou zcela opuštěné. Nefungují tu mobily ani wifi připojení a brzy začne jeden po druhém umírat.

Na odvrácené straně

Autor: Anthony O´Neill
Překlad: Jan Kalandra
Nakladatel: Leda
Rok vydání: 2018
Počet stran: 432

Můj názor:

Sín.

Hlavní město oblasti Očistec na odvrácené straně Měsíce. 

Bylo pojmenováno po sumerském bohu Měsíce, i když se nabízí i jiná zajímavá paralela. A vzhledem k obyvatelstvu Sínu by i seděla. Žijí tu zločinci, pro které už na zemi nebylo místo. Na Měsíci je ale jejich minulost „zapomenuta“ a mají šanci na normální život – v rámci možností.

Panují tu trochu jiná pravidla a lehce poupravené morální standardy. V zásadě by se ale dalo říct, že život tu není zase tak hrozný. Pokud si člověk zvykne na drobné nepříjemnosti, jako je nízká gravitace, měsíční prach a ohrožení ozářením ze slunce.

Měsíc má i své významné osobnosti a celebrity. Králem odvrácené strany je Fletcher Mosas, bohatý zakladatel Sínu, mecenáš vědy a umění, sběratel starých vozů a tvrdý obchodník. A taky grázlík k pohledání, který se řídí pouze vlastním pružným svědomím a bezohledným Kodexem Mosas (k přečtení na začátku knihy). 

Druhou politicky významnou osobou je jeho dcera, Zlata Mosas. Zlata je žena, která má vizi. Chtěla by ze Sínu udělat lepší místo, zlepšit jeho pověst a přitáhnout turismus. Jinak má ale také dost tvrdou povahu a neústupností se vyrovná svému otci.

Nejnovější sínskou celebritou je ale někdo jiný. Policejní komisař  Damien Zackon, který sotva nastoupil ke sboru, už velí vyšetřování nejnovějšího kriminálního činu. Zdá se, že někdo likviduje vybrané sínské prominenty. A Zackonovi to není jedno.

A po odvrácené straně zatím mašíruje šílený vraždící android s posláním. Je odhodlaný najít Oz a stát se králem. Každým okamžikem je blíž a blíž k Sínu…

…

Knihu jsem pořídila už kterýsi minulý květen zlákána anotací, i když jsem byla trochu skeptická ohledně tarantinovského lákadla, o kterém se v upoutávce píše. Vypravěčský styl Tarantinových filmů totiž oblibuju a zatím jsem nenarazila na knihu, která by ho dokázala napodobit. Na odvrácené straně ano. Vážně to připomíná Tarantina :). Dokonce si myslím, že by knize filmové plátno slušelo.

Kniha byla vážně jako film, úplně běžela před očima. Jednotlivé scény byli dobře vykreslené a nápadité. Některé kapitoly byly až absurdně komické. Rozhovory se možná zdály být místy nesmyslným žvaněním, ze kterého však nečekaně vyplynul obrovský význam a určitá temná zábavnost. Jestli jste alespoň trochu škodolibí, některé scény budete milovat.

Oceňuji skvělý popis Měsíce, úkazů, krajiny, města, vozítek a pohybu na Měsíci. Zajímavá byla také společnost a její fungování. Pan autor měl tuto stránku věci dobře promyšlenou a svému hrdinovi pozici neusnadnil. Zackon bohužel na vlastní kůži zažil, jak těžko se vyšetřují vraždy ve městě plném zločinců, kór když to vypadalo, že zbytek policejního sboru to má těžce v paži.

Čtení mě bavilo, neuvěřitelně moc jsem si to vychutnala. Páně autorův styl je zábavný a nemilosrdně přímočarý. Dějovou linku netopí v litrech omáčky. Jde přímo k věci, popisy jsou jen ty nutné a nerýpe se v nepodstatnostech. Všechno mu dobře funguje a zapadá do sebe - doporučuji pečlivě číst Kodex Mosas a vracet se k němu, když děj nebude úplně srozumitelný. Je svižný, čtivý a tatantinovsky černý. Podařilo se mu vytvořit skvělou noárovou detektivku s nádechem „měsíčního westernu“. Černý humor kape z každé stránky – hlavně z těch, kde se vyskytuje vraždící android. Oběti umírají snadno, téměř lusknutím prstů a přitom to vůbec nevypadá neuvěřitelně. Prostě to do příběhu sedí jak zadel na hrnec.

Postavy jsou všechny pečlivě vytvořeny. Dokonce i ty rychle mřící, které se v příběhu jen mihnou a jsou určeny jako oběti pro androida. Všichni na Měsíci jsou větší nebo menší grázlíci a ani kladný hrdina není tak úplně kladný. Fletcher Mosas je zajímavá postava. Na začátku knihy jsem se seznámila s jeho kodexem a už tehdy jsem pochopila, že se ten magor rád poslouchá. Což by se dalo říct i o některých dalších. Sbor ostatních postav bych se nebála nazvat téměř panoptikem. To nebyly postavy, to byly přímo úkazy. A myslím to v dobrém. Strašně se mi líbilo, že někteří byli tak sví, že to hraničilo skoro se šílenstvím. Přitom jejich jednání mělo vždycky nějaký smysl, který se postupně vynořil z víru událostí. Pan autor dokázal postavy krásně polidštit popisem jejich myšlení, jednání a hříchů minulých. A nepotřeboval na to vůbec přehršel zbytečných řádků. Ty postavy dýchaly (i když některé ne moc dlouho :))

Myslím, že je zbytečné dál vypisovat, jak strašně mě to bavilo. Stejně ale vsadím krk na to, že se najde dost čtenářů, kterým to nesedne a text pro ně bude spíš nepřátelský. 

Na odvrácené straně je hodně svá kniha, drží se mimo proud toho, co je teď zrovna líbivé a v módě. Pan autor si ale zvolil styl psaní, který mu sedl, překladatel ho podpořil kvalitní prací a výsledkem je jedna z mých top knih tohoto roku.

Anotace:

Na odvrácené straně Měsíce se nachází Město hříchu založené výstředním miliardářem Fletcherem Mosasem – původně jako trestanecká kolonie pro nejtěžší zločince, nájemné vrahy a sexuální maniaky. V celém vesmíru není místo, kde byste sehnali účinnější fet, levnější plastickou operaci, intimnější zákoutí pro dohodnutí kšeftu… anebo zkorumpovanější policii.

Poručík Damien Zackon, jehož sem před mafiány na Zemi uklidili v rámci programu na ochranu svědků, se o tom má přesvědčit na vlastní kůži. Když v místním policejním revíru dojde k sérii krvavých atentátů, svěří vyšetřování právě jemu. Proč zrovna nováčkovi? Při pátrání po atentátnících mu hážou klacky pod nohy jak kolegové v čele s náčelníkem otylým jako hroch, tak zdejší samozvaný vládce. Jenže co když za vraždami stojí právě všemocný Mosas a jeho neméně ambiciózní dcera?

Mezitím se dva tisíce kilometrů odtud vydává na pouť v krutých podmínkách měsíčního povrchu uhlazený android, usměvavý, cílevědomý – a pokud se mu kdokoli ocitne v cestě, i krvežíznivý stroj vedený jedinou pohnutkou. Musí se dostat do Města hříchu a ovládnout ho…

Aura: Dar

Autor: Clara Benedict
Série: Aura (1. díl)
Překlad: Gabriela Bohmová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: King Cool
Rok vydání: 2019
Počet stran: 344

Můj názor:

Být v pubertě a ještě k tomu nešťastně zamilovaná není nic moc. Hanka právě prožívá něco podobného. Kluk, který se jí líbí, má jinou a Hanou očividně pohrdá.  K tomu se u ní objeví jisté záhadné síly, díky kterým jako by měla moc ovlivnit, co se kolem ní děje. Hana se musí naučit zvládnout obojí – lásku i super schopnosti.

…

Příběh začíná docela slibně. Hanka se svými kamarádkami se sejdou u ní doma před odchodem na večírek. Zatím co čekají na jednu z nich, než se vymotá z koupelny, vyprávějí si strašidelné historky. Od toho už je jen krůček k vyvolání fantóma ze zrcadla. Celá věc, která měla být jen vtipem, se jim vymkne děsivým způsobem z rukou. A od té chvíle se záhadné a strašidelné události na Hanku jen lepí.

V lásce se jí ovšem začíná dařit. Její idol Jan nečekaně otočí a dává Hance najevo, že stojí jen o ni. Zamilovaná Hanka snadno podléhá jeho šarmu, i když jeho chování je někdy divné a protichůdné. Hanka také není schopná odolat pokušení používat své schopnosti čím dál víc, což ohrožuje její přátelství a nutí ji se ptát, na kolik je ovlivňování lidí v pořádku a co už přesahuje morální hranici.

Zdroj obrázku: FCB knihy Dobrovský

Kniha je určena mladším čtenářkám a styl vyprávění tomu odpovídá. Není nijak náročný, zápletka je trochu průhledná a jde především o lásku zabalenou do kabátku nadpřirozených schopností. Příběh je tedy spíš young než adult, ale nápad je zajímavý. Dokonce dojde na napínavé situace a hrdince půjde o víc, než jen o lásku. Holky by kniha určitě zaujala. Opravdu holky, myslím, že většina kluků by podobný příběh neocenila.

Způsob, jakým Hanka na svoje schopnosti přišla, mě docela pobavil. A to, s jakou zvídavostí se stavěla k prozkoumávání svých možností, se mi líbilo. Paní autorka neopomněla zdůraznit, že s velkou mocí se pojí i odpovědnost za své činy a pokud Hanka svou moc použila k nebezpečným nebo nemorálním věcem, bylo to patřičně zdůrazněno jejími výčitkami svědomí. Sice ji to pokušení nezbavilo, ale aspoň se dokázala zamyslet nad důsledky svých činů.

Celé to manipulování s myslí a předměty má navíc větší rozměr než jednu puberťačku. Podobně schopných lidí je více a v ději bylo naznačeno, že mohou být všehoschopní. Počítám, že by toto mohlo být v dalších dílech zajímavě zpracováno. Paní autorka nápady rozhodně má.

Bohužel nemohu říct nic moc pochvalného o samotném zpracování nápadu. Nevím, jestli se jen nepovedl překlad nebo byl divný už samotný originál. Pokusím se tedy rozvést něco z toho, co mi vadilo:

Na stylu psaní je hodně poznat, že se jedná o prvotinu. Celý text je kostrbatý a nečte se to příliš dobře. Napínavé scény by ještě šly, to se paní autorce dařilo. Horší to ale bylo u romantických chvilek a hlavně u popisu chování postav, jejich uvažování a rozhovorů. Postavy jsou hloupé a nesympatické, chovají se nelogicky. Hanino uvažování je nepřirozené a omílající pořád to samé dokola. Jediná chvályhodná věc je, že si uvědomuje, co všechno je špatně na jejím chování i na Janovi – a pak jde a dělá stejné chyby se stejnou mocí a stejným klukem. O tom, jaký je hlavní mužský hrdina, raději nemluvím vůbec. Postavy nejsou na facku. Jsou na sekeru a špalek.

Z chyb překladu (redakce?) mohu uvést například přehnané množství zájmen, které byly naflákané v místech, kde to bylo nejen nepotřebné, ale také nečeské. V textu se nacházelo několik nevhodně použitých slov, které úplně měnily význam vět nebo byly nevhodně použitými doslovnými překlady. Kdyby se nad větou někdo zamyslel, musel by vidět, že jde o nesmysl a šlo to napsat lépe.

Postavy používají docela divná slova, která bych čekala od starších a i tak ne v běžném rozhovoru. Ráda bych věděla, která puberťačka někdy prohlásí například „neguji to“. Rozhovory v příběhu byly strojené a nepřirozené, stejně tak Hanino uvažování. Toto mohla být už chyba začínajícího autora, ale některé použité české výrazy určitě ne.

Upřímně musím říct, že jsem chtěla o knize napsat něco hezkého. Těšila jsem se na ni. Ale to zklamání je obrovské. Příběh mi vůbec nesedl a to přitom uznávám, že nápad je určitě dobrý. Šlo z něj ale vytřískat mnohem víc. Nespravil to ani celkem akční závěr, kde se paní autorka trochu odvázala. Na vyprávění příběhů ale talent spíš nemá. Chce to něco víc než jen přesný popis a hromadu nápadů.

Moc mě to mrzí, ale knihu bohužel doporučit nemohu. Nevadí mi, že má jednoduchý příběh. Myslím, že ten by cílovou skupinu zaujal. Zpracování ale moc povedené není.

Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení děkuji Knihám Dobrovský. Pokud si chcete udělat vlastní názor, seženete knihu zde.

Anotace:

Fantasy román pro dívky od 13 let odhaluje tajemnou sílu, jejíž moc dokáže měnit realitu.

Čtyři kamarádky si užívají svých mladých a nezávazných životů. Šestnáctiletá Hana, stejně jako její kamarádky, prožívá své první milostné románky. Zamiluje se do osmnáctiletého Jana, který o ni zprvu nejeví žádný zájem. Ale pak se přihodí něco nevysvětlitelného. Z vyvolávání duchů se stane hrůzostrašný zážitek, po kterém už nebude nic jako dřív.

Hana objeví svou tajemnou sílu. Nějakým nevysvětlitelným způsobem dokáže manipulovat nejen věcmi, ale i lidmi. Bohužel jí tato síla nepřináší jen pozitiva, ale i spoustu komplikací, jak ve vztahu s nejlepší kamarádkou Vivi, tak i s Janem, se kterým se stále více sbližují. S každým jejich setkáním roste nejen její zájem o Jana, ale i nejistota.

Proč se Jan chová tak protikladně? Chvílemi je milý a něžný, pak zase agresivní a distancovaný. Jeho nestabilita jí nahání strach, byl to totiž právě on, kterému svěřila své tajemství o síle. O síle, které má i své stinné stránky. Jan na celou situaci reaguje až moc klidně. Byla to snad chyba, že důvěřovala právě jemu?

Překroč svůj stín

Autor: Katie McGarry
Série: Překroč svůj stín (1. díl)
Překlad: Adéla Špínová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2014
Počet stran: 376

Můj názor:

Článek o téhle knize jsem původně vůbec psát nechtěla. Myslela jsem, že není o čem, protože jsem si knihu brala jako odpočinkovou. Čekala jsem jen nějaký lehčí dívčí románek ze střední školy. Něco, co se bude pěkně číst, nebudu nad tím muset moc přemýšlet a po dočtení to rychle pustím z hlavy. Prostě tuctovka už od pohledu.

Ach ty předsudky :).

První, co mě na příběhu překvapilo, bylo jméno hlavní hrdinky. Proti originálním jménům v podstatě nic nemám. Proti řeckým mýtům taky ne, ale vážně by se našel někdo, kdo pojmenuje dceru Echo? Ano, našel. 

Matka hrdinky Echo Emersonové přesně to udělala. 

Ale není to jméno, s čím má Echo v životě největší problém. Její rodinná situace není úplně růžová. Matka trpí bipolární poruchou, otec se znovu oženil a čeká dítě s její bývalou chůvou, nyní macechou. Bratr zahynul v Afghánistánu. A k dovršení všeho se v životě Eco stalo něco, na co si úplně nevzpomíná. Událost, kvůli které s nimi máma nežije a Echo skrývá pod dlouhými rukávy a rukavičkami strašlivě zjizvené ruce.

Druhým hlavním hrdinou je Noah Hutchins. Jestli někdo nemá na růžích ustláno, je to právě on. Svého času se nachází už v několikáté pěstounské péči a pokaždé zatím dostal pěstouny, kteří byli horší a horší. Ti poslední jsou alespoň lhostejní, což je vlastně docela výhra. Může si aspoň dělat, co chce. Rodiče mu zemřeli při požáru. On má chvilku do maturity a bojuje ze všech sil, aby dal dohromady svoji rozdělenou rodinu. Jeho mladší bratři byli totiž umístěni k jiným pěstounům. Jeho pověst nevyrovnaného člověka a tak trochu násilníka zrovna nepomáhá tomu, aby měl šanci své bratry vůbec vídat častěji, natož je snad dostat do pěstounské péče až dostuduje.

Tihle dva hlavní hrdinové vyprávějí na střídačku svůj příběh. 

Příběh o tom, jaké to je být sám na problémy, které jsou v jejich věku naprosto nad jejich síly. 

O tom, jaké to je nevěřit dospělým, kteří je zklamali a nechali vykoupat v těžké situaci. 

Jaké to je ztratit v životě lidi, na kterých vám nejvíc záleží. 

A taky pochopitelně o tom, že na konci tunelu může být přeci jen nějaké malé světlo, stačí nalézt spřízněnou duši a nebýt na všechno sám.

Romantika v knize nechybí a je jí tam hodně. Je jedním ze stěžejních prvků, protože ti dva se pochopitelně potkají a i když je nějaký vzájemný vztah nepravděpodobný a pro okolí spíš nepochopitelný, dojde na něj. Pro mě jako čtenáře bylo snadné pochopit, co ty dva k sobě táhne a na jakých základech jejich vztah stojí. 

Komplikovaný začátek tentokrát nevyzněl jako běžné klišé, protože oba měli důvod ke svým náladám. Navíc byli oba poměrně silné osobnosti, které se snažily něco se svým životem udělat. Nechtěli se smířit s tím, jaké karty dostali rozdané a tak se rozhodli hrát s tím, co mají, jak to šlo nejlíp.

Paní autorka si vybrala hrdiny s problémy, které jsou skutečně obrovské. Žádné typické středoškolské pseudotrable, ale vážné životní situace, které jsou ve věku hlavních hrdinů opravdu náročné. 

Smrt rodičů a bratra, matka s duševní poruchou, těžký úraz s následky, který nejspíš nebyl úplně nehodou, špatně fungující sociální systém… 

Způsob, jakým o tom píše je docela zvláštní. Čekala bych, že s takovým tématem bude kniha spíš depresivní a těžko čtivá, ale opak je pravdou. Čte se to skvěle a děsné momenty jsou vyvážené vzájemným vztahem dvou hlavních hrdinů a jejich přátel. Vážnost témat paní autorka nepřehání a zbytečně situaci svých hrdinů nezhoršuje. Ona už je docela špatná i tak. Spíš je nechává hledat cestu ode dna zpět k hladině, nalézt znova důvěru v sebe sama i v ostatní. A tohle při čtení zanechávalo příjemný pocit.

Normálně ve většině knih docela těžko snáším taková ta romantická klišé, kterými se popisují rozklepaná kolena a motýli v břiše. Je to více méně všude stejné a málokterý autor dokáže přijít s něčím, co nepůsobí spíš hloupě než romanticky. Tady kupodivu emoce i jejich popis velice pěkně fungovaly a to jak ty dobré, tak ty špatné. Nejspíš to bylo tím, že paní autorka uvěřitelně představila prožívání svých postav v neštěstí, a když už je tak dobře přiblížila po stránce jejich vnitřního života a pocitů vůči světu, neměla jsem problém jim uvěřit i pocity vůči sobě navzájem. Navíc jsem jim něco pěkného v životě opravdu přála.

Pochopitelně v knize jsou i typické postavy americké střední školy, jako jsou králové sportovců a načančané slepičky dbající o svou manikúru a pověst, ale tady se nederou do popředí. V tomhle příběhu ze střední školy jde o něco jiného. O opravdový svět a problémy, které nejsou jenom jako, ale mají zatraceně vážný dopad na ty, kterých se týkají. A co si budem, tohle se čte líp než knihy ze kterých svítí slunko z každého řádku.

Nenechte se zmást obálkou. Kniha by zasloužila nějakou lepší, ale co už. Obyčejný příběh o dvou zamilovaných se v ní určitě neskrývá. Je to sice příjemná lovestory, ale je v ní i něco navíc.

Anotace:

Nikdo neví, co se stalo té noci, kdy se z Echo Emersonové, populární holky, stal outsider s podivnými jizvami na rukou, o kterých si špitá celá škola. Dokonce ani Echo nezná celou pravdu, co se té strašlivé noci odehrálo. Ale byla by moc ráda, kdyby se vše vrátilo k normálu. Ovšem když se v jejím životě zjeví Noah Hutchins, hezoun v černé kožené bundě, co holky vlastně jen využívá, její svět se obrátí vzhůru nohama takovým způsobem, že si to ani v nejdivočejších snech nedovedla představit. Noah jí totiž rozumí. A pomůže jí najít odpovědi. Přitom by neměli mít vůbec nic společného. A se všemi těmi tajemstvími, která v sobě oba nesou, je v zásadě nemožné, aby byli spolu. Přesto nedovedou potlačit vzájemnou přitažlivost. A Echo se ptá sama sebe, jak daleko může zajít, aby překročila vlastní stín, a co všechno je ochotná riskovat pro kluka, který ji může znovu naučit, jaké to je, když člověk miluje.

V kleci

Neurovědkyně FBI Sayer Altair pátrá po zlu v nejhlubších zákoutích lidské mysli.


Autor: Ellison Cooper
Série: Sayer Altair (1. díl)
Překlad: Martin Novák
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Vendeta
Rok vydání: 2019
Počet stran: 432

Můj názor:

Thrillery v poslední době moc nečtu. Zdá se mi, že žánr je tak populární, až mu to začíná trochu škodit. Mám pocit, jako by se někteří autoři jen předháněli ve snaze šokovat brutalitou a nechutnostmi a málokterý případ se snažili udělat skutečně zajímavý a napsat vyšetřovatele, který není samé klišé.  

Po knize V kleci jsem sáhla, protože jsem z anotace nabyla dojmu, že by v ní mohlo být vše jinak a že mi dokáže můj zájem o thrillery vrátit. A nespletla jsem se!

…

Ve Washingtonu, ve sklepě jednoho dlouho opuštěného domu, je nalezena mrtvá dívka. Je zavřená v kleci spolu se štěnětem a okolo vrah zanechal FBI několik drobností – záhadné symboly, fotografii další oběti a video. Všechno vypadá, jako nějaký divný rituál a místo činu je chráněno pastmi, jejichž vinou dojde po nálezu těla k neštěstí.

Vyšetřování se rozbíhá a do čela týmu FBI je určena zvláštní agentka Sayer Altairová, neurovědkyně afroamerického původu, která se zabývá i výzkumem mozků sériových vrahů. Dají dohromady tým odborníků, ale zdá se, že vrah je stále krok před nimi a vždy se mu podaří je obelstít a přechytračit…

…

První z obav, které jsem ohledně knihy měla, se paní autorce podařilo rozptýlit brzo. Vytvořila hlavní hrdinku-vyšetřovatelku, která netrpí běžnými klišé. Je sympatická, nechlastá, nekouří a neutápí se v mrzoutství a podivínství. Má sice také nějaké osobní problémy, ale takové, které nepůsobí divně a hloupě. Má za sebou zajímavou, i když smutnou minulost, její rodinné zázemí je také docela neobvyklé a současný život podřizuje z největší části práci. Myslím, že mě bude bavit ji sledovat i v dalších knihách. 

Také ostatní postavy jsou dobré a zajímavé, i když se jim paní autorka věnovala trochu méně než Sayer. Jejich vývoj a životy jsem sledovala jen tolik, nakolik to bylo důležité pro tento konkrétní příběh. Nicméně dal se dohromady tým lidí, kteří mě jistě budou provázet i dalšími případy a je tedy šance, že se o nich dozvím víc. A budu ráda, protože jsou sympatičtí a uvěřitelní.

Případ, který agenti šetřili, mě hodně zaujal a připadal mi velmi zajímavý a neobvyklý. Zápletka vzbudila okamžitě můj zájem a chuť odhalit indicie dříve než vyšetřovatelé. To se mi nepodařilo. Paní autorka si se mnou dokázala pěkně pohrát a přiměla mě, aby osobní antipatie ovlivnily můj úsudek. Pachatele jsem si tipla úplně špatně. 

Oceňuji také, že příběh není zahlcen popisy přehnaných brutálností a detaily krvavých hnusů a nezměrného utrpení obětí. Paní autorka dokazuje, že lze napsat dobrý thriller beze snahy šokovat a znechutit, pokud se zaměří na zajímavý motiv a dobře vymyšlený případ. Případ byl záhada a trochu mi připomněl některé méně fantasy díly Akta-X – tím jak byl pečlivě promyšlený a jak mě zaujal a bavil.

Paní autorce všechny věci a stopy pěkně zapadly dohromady a celkový obrázek se skládal pomalu a postupně. Díky tomu bylo čtení napínavé a styl, kterým byl příběh vyprávěn, byl hodně čtivý. Taky pečlivě zapracovala na zajímavostech, které vyšetřovatelé o případu zjišťují. To bylo příjemným zpestřením děje. Kapitoly nejsou nijak zvlášť dlouhé a kromě probíhajícího vyšetřování se mi dostalo i možnosti octnout se na pár chvil i v klecích vedle obětí. Styl psaní byl příjemný a svižný a tempo příběhu mě dokázalo bez potíží udržet u čtení. Měla jsem velká očekávání a kniha je bez problémů naplnila.

Ráda ocením také zpracování knihy. Po vizuální stránce vypadá velice dobře a kvalita textu a překladu nezaostává. Vůbec si nevzpomínám, že bych se musela potýkat s nějakými překlepy nebo divnými větami.

Celkově nemohu jinak a knihu doporučuji. Pokud si nepotrpíte na přehnané krváky, ale dáváte přednost propracovaným případům a zajímavé zápletce, přijdete si určitě na své. V kleci jistě ocení milovníci dobrých thrillerů i ti, kteří žánr moc často nečtou.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Knihu V kleci můžete zakoupit zde.

Anotace:

Neurovědkyně FBI Sayer Altair pátrá po zlu v nejhlubších zákoutích lidské mysli.

Zatímco se stále vzpamatovává ze smrti svého snoubence, netouží po ničem jiném než se zaměřit na svůj výzkum mozků sériových vrahů. Ale když washingtonská policie začne vyšetřovat strašlivou vraždu dívky, která pomalu vyhladověla k smrti, zatímco byla vězněna v kleci, je Sayer přivolána, aby vyšetřování vedla. Když je oběť identifikována jako dcera známého senátora, stává se Sayer středem pozornosti.

Zatímco roste tlak ze strany veřejnosti, zjišťuje, že byla unesena další dívka, která se potácí na hranici smrti. S přibývajícími důkazy se Sayer usilovně snaží zachránit druhou oběť. Brzy ale zjišťuje, že pátra po vrahovi s nebezpečnou posedlostí – vrahovi, který je jí blíž, než si myslela.

Upřímnou soustrast

Ničím zajímavý, obyčejný obřad. Z reproduktoru hraje pomalá píseň R. Kellyho I believe I can fly (Věřím, že mohu létat), kterou vybrala rodina zemřelého.
„Připomeň mi jenom, jak že to umřel?“
„Tenhle? No, vyskočil z okna…“

Autor: Guillaume Bailly
Překlad: Kateřina Bažantová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Kontrast
Rok vydání: 2019
Počet stran: 320

Můj názor:

Černý humor docela můžu a z čeho jiného si dělat srandu, než z něčeho, čemu prostě není možné utéct. Proto jsem si vybrala knihu Upřímnou soustrast. Kvůli černému humoru a taky ze zvědavosti. Ještě nikdy se mi nedostala do rukou kniha, která slibuje zábavné historky z funebrácké praxe. A byla jsem zvědavá, protože zrovna tahle práce nevypadá na první pohled moc vesele.

…

Celá kniha je tvořená krátkými příhodami zaměstnance pohřebního ústavu ve Francii. Pan Guillaume-funebrák vypráví neobvyklé zážitky, které se přihodily přímo jemu nebo někomu jinému z jeho známých od fochu.

Jednotlivé příhody jsou hodně krátké, tak na 1 – 3 stránky. Někdy je to třeba jen odstavec. Dozvěděla jsem se z nich však spoustu věcí z práce těch, kteří zajišťují poslední věci člověka. Hlavně to, že podobnou práci nemůže dělat každý kvůli emocionální náročnosti a řekněme nutnosti jisté odolnosti – a to jak vůči hrozným situacím tak vůči těm zábavným.

Historky byly vyprávěny s lehkým nadhledem a decentním humorem. Nějaké velké výbuchy smíchu a obzvláštní porce černého humoru tedy očekávat nelze. Spíš mi občas bylo některých aktérů líto a z některých příhod smutno. Očekáváte-li tedy od knihy velikou zábavu, budete nejspíš lehce zklamáni.

Příjemné je zjištění, že funebráci si dokážou s vážnou tváří poradit i se situacemi, které by leckoho rozesmály (pohřeb tlouštíka jeřábem nebo pád do otevřeného hrobu). Někdy je asi těžké se nesmát nebo si neklepat na čelo, když pozůstalí projeví své přání nebo chtějí vyhovět přání nebožtíka (netradiční hudba nebo pohřeb psa). 

Byly však i takové situace, kdy jsem více než pozůstalé litovala funebráky. Někteří mrtvoláci se občas našli v takovém stavu, že nebylo příjemné je zaopatřovat (léto, horko, pár týdnů v uzavřeném bytě nebo skok pod vlak). A občas bylo těžké pořízení s pozůstalými, kteří hleděli na svých blízkých ušetřit nebo nebyli schopni ani na pohřbu odložit rodinné spory a nepřátelství. Smutné bylo, když se našel mrtvý někdo, kdo nikoho neměl. A dokonce byl i případ, kdy si stařenka šla zajistit pohřeb sama, aby své děti neobtěžovala. Některé historky tedy byly více smutné a k zamyšlení než zábavné.

Knihu je možné číst po částech, vždy jen několik příhod. Asi bych to i doporučila. 

Já ji sice slupla téměř najednou, protože historky jsou zajímavé a vzbuzují téměř morbidní zvědavost a je skoro nemožné odolat pokušení dozvědět se co nejvíc. Jenže pak se snadno může stát, že se té smrti a truchlení navalí zároveň moc a čtení nabude lehce posmutnělou pachuť.

Autorovi nelze upřít, že své zážitky vypráví citlivě. Není potřeba se obávat skutečně černého humoru na hranici dobrého vkusu nebo dopodrobna popsaných nechutností a nemilých detailů. Možná bych ocenila malou porci cynismu navíc, ale to už by bylo za hranicí záměru autora. Myslím totiž, že chtěl sice povykládat zajímavé historky, ale také se zdržet zveličování jen pro pobavení a nevkusné bulvárnosti. Obojí se mu podařilo.

Kniha je malým nahlédnutím do zákulisí pohřebních ústavů. I když se příhody odehrály ve Francii, počítám, že u nás bude hodně věcí stejně. V rámci zajímavostí kniha obsahuje i „rámečky“ s krátkými informacemi ozřejmujícími původ některých slov v pohřebnictví  nebo perličky typu: na co se lidi nejčastěji ptají, když potkají funebráka na večírku.

Pokud vás zajímá, jak to u pohřebáků funguje, knihu si určitě přečtěte. Budete zírat, jak věci chodí a co všechno se taky může stát na pohřbu. Jako zpestření mezi jinými romány byla kniha skvělá.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Pokud chcete nahlédnout do zákulisí pohřebního ústavu, seženeteknihu zde.

Anotace:

Tato kniha je souborem krátkých vyprávění zaměstnance pohřebního ústavu ve Francii. Historky vycházejí ze skutečných událostí v autorově každodenní praxi, ať už při organizování či vykonávání smutečních obřadů.

Během pohřbů se může stát spousta nepředvídatelných věcí. Zvonící telefon je běžný, ale co takhle obří stavební jeřáb při ukládání rakve nadměrného nebožtíka nebo náhlé výkřiky z otevřeného hrobu? I zkušený funebrák často kroutí hlavou nad neuvěřitelnými reakcemi a chováním pozůstalých, kteří jsou bezradní, rozhazovační, někdy dokonce i agresivní.

Dojmout či rozesmutnit nás může obětavost některých příbuzných, ale i těžké osudy lidí, které denně potkáváme, aniž bychom si uvědomovali, co prožívají. Četba této knihy nás často přivádí k zamyšlení nad vlastní lidskostí i (ne)lidskostí ostatních.