Zaslíbená

 

O knize jsem slyšela spíš velké špatné a tak přes to, že mě obálka lákala od prvního pohledu, knize samotné jsem se dlouho vyhýbala. Pak jsem se rozhodla, že ji chci i navzdory nepříznivým ohlasům a udělám si vlastní názor. A jo, vyplatilo se to.

Anotace:

Když se král Jameson veřejně vyzná ze svých citů k lady Hollis Briteové, Hollis to překvapí – a nadchne. Koneckonců vyrůstala na zámku Keresken a odjakživa soupeřila s dalšími šlechtickými dcerkami o královu pozornost. Získat si jeho srdce, to je splněný sen. Ale Hollis si brzy uvědomí, že zamilovat se do krále a stát se královnou možná není ten šťastný konec, který si představovala. A když se setká s neurozeným cizincem, který má záhadnou schopnost nahlédnout přímo do jejího srdce, pochopí, že budoucnost, po které opravdu touží, je úplně jiná, než by ji kdy napadlo.

 

…

POZOR! Tentokrát se spoilerům úplně vyhnout nešlo, pokud jsem chtěla lépe popsat Hollis a její povahu. A to jsem chtěla. Byla to pro mě jedna z nejzajímavějších věcí na knize.

 

Začátek příběhu vypadal slibně a naladil na tu správnou notu života u dvora, krásných šatiček a romantické lásky krále k jeho lady. Vyvolená královská nevěsta lady Hollis Briteová byla lehce naivní, lehkomyslná a docela bezelstná lady - jedna z mnoha u dvora, jejíž ambice nijak zvlášť vysoko nemířily. Jenže všiml si jí král – hezký mladý a především král – takže pro Hollis nebylo tak těžké podlehnout představám, že by se mohla stát královnou. K její smůle však v zemi kde žila, byly královny odjakživa téměř legendami. A na tohle Hollis nebyla stavěná. Byla hezká, dokonce krásná, ale rozumu moc nepobrala a politikou prodchnutý život nebyl to, pro co se narodila.

Hollis všechno brala jako zábavu, životem proplouvala se smíchem a dobrou náladou. Sňatek s králem byla pro ni nejdřív úžasná záležitost z říše pohádek – všechna ta pozornost, lichotky a úžasné dárky! Vždyť právě ona byla vyvolená mezi všemi, takže se nechala opájet příjemným pocitem, že jí král dal přednost přede všemi ostatními. Jenže záhy přišla na to, že to až tak úžasné nebude, že v postavení královny jen těžko bude spokojená - nezdálo se však, že má v této životní volbě na výběr. Jak chcete odmítnout krále, zklamat rodiče i muže, o němž si myslíte, že vás má rád?

Hollis poprvé poznala pocit, že se jí má dostat něčeho o co nestojí. Něco, oč jiné dívky stály, co jí záviděly a jí to připadalo najednou jako zátěž. Odpovědnost a povinnosti se začaly kupit, všechno přišlo rychle a nečekaně a zavalilo ji jako lavina. Na něco takového nebyla připravená, bála se, že vysokým očekáváním nedostojí a uvědomila si, že ani nechce. Možná ještě stát se milenkou, ale královnou… Snít o tom bylo krásné, skutečnost už tolik ne – komu z nás se to kdy nestalo :)

V její povaze prostě nevidím zase takové mínusy, jako všichni ostatní. Naopak se mi zdála přijatelnější než America (Selekce), která byla arogantní, rozmazlená a nerozhodná. To Hollis není. Byla prostě jen naivní holka, žádná superhrdinka, která se zhostí se své úlohy, i když na ni absolutně nemá rozum a předpoklady. Hollis měla aspoň dost sebekritiky, aby vycouvala – nebo spíš dokázala využít první možnosti k úniku. Vlastně jí docela rozumím.

A autorka dobře udělala, že vedla příběh tímto směrem – tedy k tomu, že Hollis královnou být nechce. Stejně bych jí neuvěřila, že z takové povahy, jakou Hollis dala, dokáže na pár stránkách (pár týdnů v ději) vykřesat odpovědnou ženu a rozumnou budoucí královnu. Postava jako Hollis bude potřebovat hodně ran od příběhu, než se z ní stane skutečná osobnost a ne jen upovídaná a veselá hezká tvářička. Navíc, pokud jsem to celé správně pochopila, Jamesona nikdy neměla kdoví jak ráda. Spíš ji oslnilo jeho postavení a představa, že by mohla být mezi lidmi oblíbená a všemi milovaná, jako ostatní královny před ní. Vážně je nutné ji proto odsoudit jako blbku a plytkou postavu? Nemyslím si. To, jak byla popsána, odpovídalo příběhu a jeho stylu a ona se do něj hodila taková, jaká byla.

Když se objevil někdo, u nějž to přeskočilo, postrčil Hollis směrem, kam si sama neodvažovala jít. Že není kdoví jak odpovědná a rozumná jsme si už řekli. Takže se prostě nechá zblbnout. Zrovna u jejího typu povahy bych tomu věřila. Připomínala mi trochu Kateřinu Howardovou – prostě mladá, naivní, impulsivní a naprosto nepřipravená přijmout náročné postavení (vlastně jakékoli jiné, krom toho, co už má). A ve starém králi z Isolte se dala objevit malá podobnost s Jindřichem VIII. To mi bylo sympatické.

Když už jsme u toho s kým to přeskočilo - kauza Silas – krom toho, že měl pitomé jméno, se mi zdál nedostatečně představený. K jeho postavě nebylo možno získat nějaký vztah a moc jsem nepochopila, kde se vzal v Hollis. Nejspíš proto, že byla tak bezelstná a nenáročná, jí stačilo, co nabízel – hezké oči, milý úsměv a vrozenou dobrotu (a cestu ven z hradu). Mně byl ukradený. Našla jsem si jiného favorita, než Silase a v druhém dílu mu budu držet palce :) Vztahu mezi Silasem a Hollis jsem nevěřila a nemyslím si, že on byl tou hlavní romantickou linkou. Vnímala jsem ho spíš jako prostředek, skrz nějž si Hollis uvědomila, co od života chce nebo spíš co rozhodně nechce. To je ale celkem uvěřitelné – hodně lidí to tak má a bez nastaveného zrcadla se nedokáže podívat na jiné možnosti.

Postavy celkově nebyly tak propracované, jak bych od podobně zkušené autorky čekala. Na druhou stranu to pro příběh bylo více méně dostačující a množství postav a rozsah knihy zase kdoví jaké čarování s hloubkou neumožnil. Jsem z těch čtenářů, kterým nevadí občas si domýšlet. Bohužel autorka odflákla některé postavy, které se zdály být v příběhu obsazené do hlavních rolí. Tím mi krásně napověděla, že s nimi netřeba počítat do dalšího děje (a chybět mi nebudou, což možná záměrem autorky tak úplně nebylo). U těch důležitých postav si zase nijak extra nestěžuji, bavily mě.

Příběh také nebyl nijak zvlášť komplikovaný, stejně, jako Hollis sama. Zdá se spíš, že to dobrodružné, napínavé a hmm… vášnivější, se bude odehrávat až v pokračování (a mám své soukromé podezření, jak to dopadne :)). První díl byl příjemně čtivý a docela dost připomínal historickou romanci (i způsobem představení postav), jen bez erotických scén. Vůbec celá romantika byla v knize docela lehčího ranku na poměry v současné YA, skoro bych řekla, že vůbec nebyla. A nebylo to vůbec nepříjemné.

Kniha je takový příjemný a akurátní průměr, který mě osobně bavil. Hollis pro mě byla zajímavou postavou a na druhý díl se těším. Myslím, že by mohl přinést to, co tady chybělo – romantickou linku, která bude k uvěření. A vůbec bych se nezlobila, kdyby byla kniha o trochu delší, pak by autorka získala prostor obout se do toho pořádně, více si pohrát s postavami a rozvinout děj v důležitých scénách. Věřím, že pak by se jejímu příběhu dostalo příznivějšího přijetí.

O knize:

Autor: Kiera Cass

Série: Zaslíbená (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 272

Víno a čáry

 

Čarodějnice můžu úplně stejně, jako upíry, takže když se mi dostalo možnosti přečíst si o čarodějkách nějakou novou, neváhala jsem. Lákalo mě i propojení čarování, vína a lehkého nádechu romantiky. A i obálka přispívá k chuti vzít knihu do ruky. Prostě byla kniha od prvního pohledu určená pro mě :).

Anotace:

Zaklít čarodějku se nevyplácí…
Mladé čarodějce Eleně se po sedmi letech podařilo osvobodit z moci zlé kletby a vrátila se domů na vinici v údolí Chanceaux. Tam však zjistila, že za dobu její nepřítomnosti se spousta věcí změnila. Vinici převzal bývalý právník z velkého města, který odmítá staré ověřené metody i kouzla a snaží se řídit vědou a rozumem.

Podaří se Eleně odhalit, kdo stojí za jejím prokletím? Dokáže novému majiteli vinice, jak moc se mýlí a jak je pro něj důležitá? Ukáže se, kdo má na svědomí mrtvá zvířata, která už se nějakou dobu objevují po celém údolí?

 

…

 

Začátek příběhu jsem zažila v kůži ropuchy (tedy ne že bych ropucha byla já, ale hlavní hrdinka rozhodně ano). Naštěstí ne moc dlouho, protože hned na druhé straně se vinné čarodějce Eleně podařilo žabí kletbu zlomit. Mohla se konečně vrátit domů z bažiny, kde trávila sedm dlouhých let a začít zase pracovat na svém víně (a na své pomstě). Jenže na vinici, kterou měla podědit, už kraluje jiný pán – právnický synek z města Jean-Paul Martel. A ten nechce mít s čarodějnictvím a podobnými věcmi nic společného. Považuje vše za pouhé tmářství a pověry (i když se jich někde hluboko uvnitř bojí) a na své vinici prosazuje vědu a pokrok při práci s vínem. Má načteno, považuje se za odborníka a dodržuje nejmodernější postupy. Jenže výsledky se ne a ne dostavit…

Příběh je psaný spíš průměrně, ale stejně se mi to svým způsobem líbilo. Kniha dokázala navodit přesně ty příjemné pocity a zaujetí tématem, které při čtení očekávám. Některé věci by mi nevadily více rozepsané, ale nebylo to nic až tak zásadního, abych si knihu nedokázala užít i tak. Navíc se jedná o sérii, takže autorka bude mít ještě příležitost příběh doplnit. Začátek je pozvolnější, ale seznamování s prostředím, postavami a okolnostmi netrvá dlouho. Během pár kapitol se zápletka pěkně rozvine a nechybí záhady, intriky a jistá napínavost – i když viníka všeho není těžké identifikovat.

Líbilo se mi propojení čarodějek s vinicí a celkově prostředí francouzského údolíčka kde se téměř zastavil čas. Místní obyvatelé a pěstitelé vína si udržovali své pověry, které zde byly tak skutečné, že člověk z vnějšku jako Jean-Paul Martel zapadal pomalu a obtížně. Krásnou dobovou eleganci doplňovaly první technické vymoženosti a automobily.

Kouzlení bylo krásně zpracováno, kletbu nad vinicí jsem si dokázala úplně představit a těšila jsem se na to, jak s ní Elena bude bojovat. V knize byla zastoupená dobrá magie, i ta špatná. Autorka zpracovala i omezení, které čarodějky mají v podobě Úmluv i dozorového orgánu, který nad jejich dodržováním bděl.

Trochu mě zaskočilo zpracování vztahů mezi postavami. Postavy mezi sebou měly podivný odstup a nedůvěru, ale vzhledem k tomu, že šlo o čáry a kletby tak to nebylo úplně nepochopitelné. V některých případech se ukázalo, že to má dokonce důvod a tím pádem vlastně můžu říct, že se autorce podařilo dobře vystihnout chování provinilých lidí. Jen přemýšlím, proč ten odstup mezi sebou měly i postavy, které k sobě měly mít blízko – konkrétně tedy hlavní pár. Pořád jsem měla pocit, jako by ti dva stáli raději dva metry od sebe a k sobě se jim nechtělo, i když mi autorka povídala o přeskakující energii. Byli jako manekýny pohybující se každá ve svém vymezeném prostoru.

Možná to bylo tím, že styl psaní byl až moc strohý po lidštější stránce, chyběly mi v něm výraznější emoce mezi postavami a celkově ze strany postav vůči událostem. Všechno přijímaly dost pasivně, strojově. Zatímco čáry a popis prostředí zvládala autorka dobře, vztah hlavních hrdinů mi dost unikal. Kde se to vzalo? Proč to na stránkách necítili? Já jsem celkově příznivcem spíš pomalých a dobře budovaných vztahů než podobných rychlokvašek a tady se s tím autorka moc nepárala. Možná to bylo i celkem malým rozsahem stran a zajímavou zápletkou, na kterou se pozornost soustředila víc. Můj problém ale je, že v romanticky laděných knihách tu romantiku a vznikání vztahu prostě potřebuji cítit, abych jí uvěřila. Nestačí mi říct, že to tak je. A sem, do prostředí vinic, do dané doby a k čárům by se výraznější zaláskovaná linka hodila.

Další problém jsem měla nejen u lásky, ale i u ostatních emocí. Kde byl vztek? Já jsem Eleně nevěřila, že je naštvaná a chce se pomstít. Co strach? Nebo pocity nespravedlnosti a bezmoci. To všechno bych u hrdinky v některých okamžicích očekávala. Ona se se vším smířila hrozně rychle a na některé věci reagovala nepřesvědčivě. Po návratu na vinici bych čekala třeba i výraznější pocity štěstí a podobně. To mi chybělo.

I přes výhrady jsem s knihou spokojená. Celkově je příběh příjemně oddechový a hezky se čte. Jakmile jsem se začetla, vydržela jsem u čtení téměř do půlky knihy. Bavilo mě to, zaujalo a nevstávat do práce, dočtu ji celou. To je pro mě jednoznačné plus po stránce kvality zápletky a způsobu autorčina vyprávění. Jako vysloveně romantický bych příběh neznačila, protože vzájemné něžné city hrdinů nebyly moc dobře vykresleny, ale nějaká ta osudová láska se tam najde. Pro milovnice románů s podobným typem vztahů a lehkým nádechem čarodějnictví a tajemných kleteb bude kniha příjemným společníkem na dva večery.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si chcete přečíst Elenin příběh, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Luanne G. Smithová

Série: Víno a čáry (1. díl)

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 326

7 klíčů

 

7 ochránců internetu - 7 cílů k odstranění

Kniha mě v nabídce zaujala hlavně tématem, kterému se autorka rozhodla věnovat. Internet všichni používáme denně, aniž bychom potřebovali přemýšlet nad tím, jak funguje. Je pro nás prostě samozřejmostí – šlape to, tak proč to řešit :). Zároveň zůstává tak trochu magickým místem. Na jeho provoz, stabilitu a bezpečnost ale někdo dohlížet musí. A právě o těchto lidech kniha vypráví. O lidech, kteří mají v držení „klíče k internetu“.

Anotace:

6. srpna 1991 – datum, kdy se stal pro všechny dostupný nejdůležitější vynález v dějinách: internet.
Současnost – internet je zcela nezbytnou složkou pro fungování moderní společnosti. Počítačové programy a bezdrátové sítě jsou neoddělitelně provázány se systémy bank, dopravních podniků, záchranných složek, telekomunikací, elektráren, téměř jakékoliv výroby… Pokud by někdo získal kontrolu nad internetem, získal by kontrolu nad většinou vyspělých států.

Jednou z nejcitlivějších částí internetu je tzv. kořenová zóna, kam se ukládají adresy, díky nimž se informace putující po síti dostanou, kam mají. Aby s nimi nemohl nikdo manipulovat, vyvinula ICANN – Nadace pro internetovou infrastrukturu sedm klíčů, jejichž virtuální podpis se otiskne na jediný pravý seznam adres.
Sedm klíčů, které mají moc manipulovat s internetem.

Sedm klíčů, jejichž opatrovníky jsou největší špičky v oboru bezpečnosti IT z celého světa.
Jedním z nich je i Rebecka Retéová, která se právě probudila s pistolí u spánku.
A jejího majitele zajímá jen jedna věc: „Kde je klíč?“

Nový román Åsy Schwarzové není jen strhujícím thrillerem z prostředí hackerů, extremistických skupin a tajných služeb, ale také varováním před reálným nebezpečím, které může kdykoliv ohrozit celou civilizaci.
Sedm klíčů k internetu skutečně existuje a jedním z jejich držitelů je Švédka.

…

Autorka si zvolila velmi zajímavé téma – bezpečnost internetu. A teď nemyslím jednotlivé uživatele, ale komplet celé sítě. Toto téma mě hodně lákalo a těšila jsem se co nového a zajímavého mi příběh odhalí. Bylo mi jasné, že nějaké opravdové detaily se nedozvím, ale aspoň v náznaky nebo malé objasnění „veřejných tajemství“ jsem doufala.

Vzhledem k tomu, že se jedná o thriller, očekávala jsem i celkem napínavý děj a nějaké to smrtelné nebezpečí pro postavy. Toho se mi dostalo prakticky od prvních stránek. Chudáci držitelé klíčů poznali, že jejich práce nemusí být úplně bezva, když se někdo neznámý rozhodne, že jejich klíče chce. Nebezpečí hrozilo nejen jim samotným, ale i jejich rodinám. 

Paní autorka si v příběhu vybrala hlavně dva z držitelů, kterým se věnovala nejvíc – Rebecku a Moogieho. Oba byli mimořádně zranitelní kvůli svému rodinnému životu a tak se na ubližování jim mohla autorka vyřádit. Zároveň také ohrožení zrovna těchto postav bylo asi čtenářsky nejzajímavější, i když mě by bavil nejvíc Roberth, který se uprchl ukrýt před ohrožením do brazilské džungle. Vydírání přes rodinu už je trochu okoukané, kdežto snaha dostat se na kobylku svobodnému a bezdětnému člověku a honička v džungli by byla zajímavá. Jeho prchání jsem ale měla jen naťuknuté okrajově v pár řádcích a autorka se mu osobně nevěnovala. Největší část děje se odehrávala s Rebeckou ve Švédsku a s Moogiem v Británii.

Ne že by umístění hrdinů bylo pro knihu nějak zvlášť podstatné. Paní autorka se výraznými popisy prostředí moc nezabývala a ani to nebylo pro děj potřeba. Při čtení jsem byla daleko víc zaujatá děním než tím, kde se příběh odehrává nebo jak to tam vypadá. O lokaci děje jsem měla povědomí hlavně díky nadpisu kapitol a konkrétní postavě.

Při čtení jsem narazila na drobný nedostatek, který možná jiní (zkušenější) čtenáři thrillerů výrazně vnímat nebudou nebo to pro ně nebude až tak důležité. Byl pro mě obrovský problém sblížit se s postavami. Byly mi lhostejné a nesympatické a vlastně mi bylo fuk, jestli pomřou – jak hlavní, tak většina vedlejších. Většinou mi připadaly neschopné a hloupé na to, jak chytré podle autorky měly být. Nevěřila jsem tomu, že by právě takoví lidé byli vybráni pro držení klíčů k internetu. Postavy se projevovaly dost často jako nerozhodné, moc manipulovatelné na tak zodpovědný úkol a některé pokrytecké a zbabělé. Místy jejich jednání bylo nelogické, vzbuzovalo nepochopení až odpor a to nejen u záporných postav, ale mnohem víc u těch kladných. Jejich motivace k jednání mi dost často unikala a na svou údajnou inteligenci se chovali dost impulsivně (to se nedělají prověrky a nějaký výcvik, než se lidem svěří něco tak důležitého?). 

Smutné je, že by jednání skutečných, úplně obyčejných lidí ve skutečném životě nejspíš takové bylo. Možná by pomohlo, kdyby svým postavám paní autorka dala aspoň nějaký méně opravdový, zato alespoň trochu obdivuhodný rys povahy. Jediný, koho jsem si celkem oblíbila, byl „muž s černým šmoulou“ a i ten nakonec vypadal jako neschopný hlupák a jeho v podstatě hlavní úloha v příběhu se změnila v pouhý „štěk“. Jeho motivace alespoň byly jasné a chování logické a účelné vzhledem k jeho roli v celém ději. Hlavní postava Rebecka mi naštěstí vyloženě nevadila. Sympatie k ní jsem sice také nepociťovala, ale aspoň mi nijak nepřekáželo, že s ní trávím ze všech postav nejvíc času. Hlavní záporáci vyzněli tak nějak rozplizle a do ztracena. Všichni tihle lidé měli být inteligentní, špičky v oboru. Tak proč to nebylo poznat? Působili jako tetky z vedlejšího vchodu – náhodně sebraná partička ne úplně schopných a vhodných kandidátů. U záporáků zase nevěřím, že zrovna oni by dokázali něco takového zorganizovat.

Paní autorka události popisuje dost věcně a s odstupem. Možná by nezaškodilo přidat trochu na vybudování vztahu s postavami. Abych s nimi příběh více prožívala. Takto mě zajímal víc internet než lidi okolo.

Navzdory nechuti k postavám jsem příběh slupla téměř najednou. Bylo to prostě zajímavé a akční čtení. Všechno v nedostatku „lidskosti“ bylo nahrazeno fascinací příběhem a záležitostmi okolo internetu, hackerů a prográmátorů. Přehnané odbornosti ale není potřeba se bát. Autorka má talent popsat všechno tak, aby to v příběhu dávalo smysl, aniž by se nějak do hloubky zabývala technickými detaily. Co se jí taky podařilo výborně, byla psychologie toho, jak se dostat lidem pod kůži a manipulovat s nimi. Líbil se mi rozpor mezi povinností vůči světu a vůči vlastní rodině u Rebecky. O něco míň se mi líbilo Moogieho váhání a přizdisráčství, které bylo jeho hlavním dilematem.

Jako bonus hodnotím to, že se mi nepodařilo odhalit pachatele a na konci jsem byla docela překvapená, i když náznaky rozhodně nechyběly. Dění bylo ale tak zajímavé, že úplně odtrhlo moji pozornost od náznaků a mě se všechno krásně spojilo až na konci. Rozuzlení příběhu se mi moc nelíbilo. Všechno se událo hrozně rychle, chybělo tomu výraznější emoční zabarvení a vlastně jsem si všimla, že je konec, až když mi došly stránky.

Na úplný závěr knihy autorka přidala nějaká ta upozornění co se bezpečnosti týká. Doslov autorky byl tentokrát zajímavý stejně, jako příběh samotný.

Celkově je pro mě 7 klíčů spíš průměrná kniha. Zaujmout rozhodně dokáže. Na první přečtení mě nezklamala a přečetla jsem ji během jednoho dne, nebyla jsem v pokušení ji odkládat. Příběh mě bavil.  Na druhou stranu mi zase nic tak zásadního nepředal a nemyslím, že bych o něco přišla, kdybych se rozhodla knihu nečíst. Znova ji každopádně číst nebudu. Na to mě postavy příliš štvaly a nechce se mi se k nim vracet.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud vás příběh láká, seženete knihu tady.

O knize:

Autor: Asa Schwarz

Překlad: Helena Matocha

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 328

Opskurno

 

,,Lidé jsou, jací jsou. A všichni jsou divní."

Kniha si mě přitáhla lákavě historickým vzhledem obálky a tím divně znějícím názvem. Jako vážně, co si pod tím chcete představit? Něco mi říkalo, že to bude podivné čtení a taky jo. Podivné, zábavné a ne úplně lehko vstřebatelné. A nakonec knihu docela dobře charakterizuje citát na začátku tohoto článku :)

 

Anotace:

Vítejte v Opskurnu! Město Opskurno si žije uzavřeno samo do sebe — navzdory pozoruhodné architektuře, průkopnické vědě a neobvyklým rituálům se o něm nezmiňují žádné mapy ani průvodci. Královna Alžběta I. město oddělila od zbytku Anglie a jeho nezávislost podléhá jediné znepokojivé podmínce: je přísně zakázáno studovat opskurenské dějiny... Pod kouzelně výstředním zevnějškem totiž číhá tajemství tak temné, že ho nikdo nesmí znovu objevit, natožpak znovu použít. Jenže tajemství mají sklon vycházet najevo. Do města přijíždějí dva zvídaví cizinci: Jonáš Oblong, který má na opskurenské škole vyučovat moderní dějiny (hlavně nic místního a nic před rokem 1800), a zlověstný miliardář sir Veronal Lapillus, který se chystá renovovat zpustlé panské sídlo. Třebaže Lapilluse i Oblonga pohánějí protichůdné motivy, oba se snaží spojit si minulost a přítomnost a nakonec soupeří s časem i mezi sebou navzájem... Tento závod může mít smrtící a apokalyptické následky — nejen pro Opskurno.

…

 

V jednom údolí v Anglii leží městečko Opskurno. Je to velmi zvláštní místo a ačkoliv lidi fascinuje, není úplně jednoduché podívat se do něj. A že by snad někdo dostal povolení tam žít? No tak to už vůbec ne!

Opskurenští občané si už pár staletí udržují svrchovanost přislíbenou samotnou královnou Alžbětou. Život, tradice i věda a technika se tam tedy ubírá úplně jinými cestami než ve zbytku světa. Místní obyvatelé jsou vesměs nadprůměrně inteligentní a svérázní až hrůza. Jediné, o čem nic nevědí, je historie jejich vlastního města. Je totiž přísně zakázáno pátrat po ní, jakkoli ji uchovávat a vůbec se o ni zajímat.

Jednoho krásného dne však opskurenská škola potřebuje právě učitele historie. Pouze té novodobé ovšem. Do města kvůli učitelské práci přijíždí člověk zvenčí – učitel Oblong, který má nahradit předchozího historika, jež záhadně a beze slova zmizel. A zatím co se nový občan podivuje místním zvláštnostem a poznává lidi a začleňuje se do života společnosti, přijíždí ještě další cizinec. Nový majitel opskurenského zámku, bohatý šlechtic s manželkou a synem.

Učitel brzy zjišťuje, že Opskurno skrývá jakési záhadné tajemství, které s nově přibyvším zámeckým pánem nějak souvisí. A i když se to nesmí, začne na vlastní pěst pátrat po tom, co jeho učitelský předchůdce objevil v opskurenské historii...

Perlou této knihy jsou jednoznačně postavy. Pan autor sleduje ve své knize události očima hned několika – je jich vážně hodně. Každá sleduje své vlastní cíle a díky jejímu pohledu je možné vnímat příběh trochu jinak. Každá mu přidává něco podstatného na celkové atmosféře městečka. Všechny jsou svým způsobem svérázné, některé až bláznivé a potřeštěné. Mají své libůstky, dobré i špatné vlastnosti a způsob uvažování, díky kterému je snadné je rozlišit a neztratit se v tom. Jejich jména větší nebo menší měrou tyto vlastnosti vyjadřují – překladatel si jejich vytváření určitě užil :). Pan autor dal dohromady pěkné panoptikum lidských ctností i nešvarů a já jako čtenář jsem od začátku věděla, na které straně ta která postava je a který nešvar je její slabůstkou. Ony postavy to však o sobě navzájem nevěděli a bylo zábavné sledovat, jak se vzájemně klamou, předstírají a hrají svoje hry. 

Na těch postavách a jejich perfektně zmáknutých povahách stál příběh hodně – zejména tedy jeho vedlejší linky, které nebyly vždy úplně nutně potřeba pro hlavní linii příběhu. Tou bylo velmi dávné tajemství, velmi nebezpečné pro Opskurno i zbytek světa. A ono bylo důvodem, proč bylo Opskurno světu tak pečlivě uzavřené.

I když jsem o postavách věděla hodně, stejně jsem tajemství Opskurna i jejich vlastní objevovala postupně. Opskurno není kniha, která vydá svá tajemství snadno a rychle - úplně z toho bylo poznat, že pan autor to se zákazem studia historie myslel vážně - tajemství bylo pohřbené v čase, zaprášené a zasuté do nejhlubších temných koutů. Čtení mi trvalo celkem dlouho, i když mě kniha bavila a zaujala. Ono to tak u některých je. Není to lahůdka, kterou slupnete za den nebo dva, protože u ní není nutné moc přemýšlet. Naopak. Jedná se o knihu, která má zajímavý svět, promyšlenou zápletku a vyžaduje od čtenáře plnou pozornost. Každý malý detail může být důležitý a občas něco velmi důležitého jen tak nenápadně proplyne v textu a může zmizet bez povšimnutí. A pak je na řadě zmatené tápání v dalším ději. Proto si nemyslím, že kniha bude sedět každému. Styl vyprávění je hodně specifický. Vsadím boty (a klidně i oblíbené), že při druhém čtení v něm objevím zase další věci a kouzla, co mi při prvním čtení utekly.

Příběh byl hodně spletitou kombinací aktuálního dění, minulosti a magie, která spojovala oba tyto časy. Magie má navíc docela zajímavou podstatu, kterou jsem ještě jinde nečetla. Jak už jsem psala, drží si pan autor svoje tajemství pěkně pod pokličkou a vzdává se jich jen pomalu a neochotně. K tomu si užívá celkem podrobné popisy a některé úseky děje by se mohly zdát zbytečné. Svádí to k chuti knihu osekat o některé vedlejší linky, ale při bližším zkoumání jsem si uvědomila, že by to byla škoda. Přišla bych tím o mnoho vtipných situací při sledování svérázných opskurenských tradic a povah a životních příhod místních obyvatel. To všechno (snad i záměrně) odvádělo pozornost a pan autor mi tak spíš zamotal hlavu.

Hlavní zápletkou, jak už jsem psala, je jakási záhada související s městem, zázračnými schopnostmi jeho obyvatel a jistou tajemnou loukou. Rozmotat tu záhadu bylo docela dost těžké hlavně proto, že pan autor často odbíhal k oněm příhodám okolo, i když byly zábavné, dost to tříštilo pozornost. Při čtení mi tak občas něco uteklo a musela jsem se vracet. Množství vedlejších linek, které neměly pro hlavní příběh souvislost, mě prostě mátlo. Naštěstí vše postupně a pomalu – hodně pomalu – zapadá dohromady. Takže doporučuji knihu neprokládat jinými a najít si na ni dost času. Při návratu po delší době do rozečteného příběhu by zapadnout nemuselo nic obzvlášť, když čtení přerušíte v nějaké zdánlivě bezvýznamné, ale překvapivě důležité chvíli.

Kniha se čte zvláštně – tak trochu obskurně – je potřeba na ni mít náladu a se čtením nespěchat. Počítejte s tím a věnujte jí čas, který vyžaduje. Jinak od ní nedostanete to, co může dát,  a to by byla škoda.

 

P.S.: Pokud máte pocit, že je článek poněkud zmatený, není divu. Prostě Opskurno, no :D

O knize:

Autor: Andrew Caldecott

Série: Opskurno (1. díl)

Překlad: Petra Johana Poncarová

Vydal: Host

Rok vydání: 2018

Počet stran: 450