Operativec: Pravidlo tří zdrojů

 

Nejsem úplně čtenář, který by knihy špionážně thrillerového ražení vyloženě vyhledával. Na této mě nalákalo a zaujalo, že autor se dříve sám živil přesně tím, čím v knize hlavní hrdina. To dělalo tuto knihu v mých očích výjimečnou a říkala jsem si, že pokud je autor aspoň trochu zdatný vypravěč, bude stát čtení za to. Téma knihy rozhodně má potenciál!

 

Anotace:

Pravidlo tří zdrojů se odehrává na Středním východě a v České republice. Příběh popisuje rozsáhlou policejní a kontrašpionážní akci našich operativců a je plný napětí a intrik. Veškeré zločiny, které se dějí, připomínají ledovec v tom smyslu, že tu vetší část nikdy neuvidíte. Už jen proto, že ponořit se pod hladinu samo o sobě nic neřeší. A čím vetší špinavost hledáte, tím víc ji gauneři budou chtít utajit. Můžete se snažit, můžete mít i štěstí, ale najít ty správné informace nestačí. Když nesvedete přesvědčit ostatní, že případ, kterému jste na stopě, není jen bájením informátoru, byla vaše práce zbytečná. Místním Kurdům nemá David Prokop moc důvodů věřit, ale vypadá to, že by si díky nim mohl došlápnout na nebezpečného fundamentalistu. S lákavým případem v sobe probouzí pozapomenutou životní energii, která mu pomáhá bojovat se starými démony. David se brzy stává jen malým článkem v nepřehledné hře, kde vyhrát chce každý, ale hrát čestně jen málokdo.

 

…

 

Když si člověk představí špionážní či krimi román – nebo nějaký najde v knihkupectví, jedná se většinou o knihu z amerického, maximálně britského či severského prostředí. Ne že by domácí nebyly, ale těch zahraničních je prostě víc. Pravidlo tří zdrojů je výjimkou, která mě přilákala ke čtení – odehrává se totiž u nás, v českém prostředí. Také všichni ti Jamesové Bondové v literatuře nepůsobí úplně reálně, spíš to vypadá na první pohled jako hra. No, evidentně nemám v žánru nic moc načteno :) ale začala jsem dobře. U knihy, která je autentická tak jak jen může být – přímo osobními zkušenostmi autora.

 

Kniha mě od začátku překvapila zvláštním způsobem psaní. Trochu mi připomínala starší knihy a docela záhy jsem přišla na to, že mi použitý styl vyhovuje a k tomuto typu příběhu se dobře hodí. Styl byl spíš popisný, vypravěčský, než že by se vše posouvalo dopředu pomocí dialogů a na sebe se kupících akcí. Nicméně pozor! Akcí kniha začíná a to poměrně napínavou. Pak ale následuje spíš vyprávění, sledování pozadí samotného příběhu a spojování různých osudů, které se vzájemně mírně či hodně ovlivňují. Některé jednotlivé dějové linky začínají dávno před tím, než se odehrává samotný hlavní příběh Davida Prokopa a všechny se postupně (někdy i dost širokým obloukem) sbíhají, až se protnou. Nejdřív se mi kvůli tomu zdálo, že je v příběhu až moc lidí a nebylo úplně jasné, jak spolu všichni ti lidé souvisí. Autor totiž krom našich místních policistů a pár dalších lidí, kteří s nimi byli nějak očividně propojeni, sledoval i značné množství lidí ze středního východu, kteří na první pohled s příběhem nesouviseli nijak už jen proto, že jejich osudy, které jsem na stránkách sledovala, se odehrávali v minulosti docela vzdálené. Autor vše popisuje tak, že dává tušit, že ti lidé nepodstatní nejsou, jen je potřeba dočkat času…

Hlavní postava – David Prokop je nováčkem u brněnského útvaru, nikoli ovšem v branži. Zkušenosti už má a pravidla práce operativce má mít v malíčku. Docela mě tedy překvapil ve chvíli, kdy se nechal strhnout „loveckým pudem“ a porušil pravidlo ve své práci nejdůležitější (dokonce zmíněné v názvu knihy). Díky čemuž vlastně došlo k jedné z nejzajímavějších chvil v zápletce. Nemůžu nic prozradit, ale právě toto odhalení mi připadalo fakt úžasné. Navíc to hrdnu poněkud polidšťuje. Chybu prostě udělá každý, když už vidí hlavní výhru na dosah ruky. Až na toto drobné pochybení byl David spíš normální chlap a na desetibodové škále sympatií by si vybojoval slušnou sedmičku. Jak už je zřejmé, pracuje jako kriminalista-operativec. Tedy ten, který se snaží dopátrat informací o věcech, které by mohli ohrozit bezpečnost státu. Pracuje nejen s českými kolegy ale i s několika informátory z řad šmejdů maskovaných v tomto případě za slušné obchodníky.

Ačkoli se David zaměřuje hlavně na práci a s ženskými mu to v životě očividně moc nevychází, na stránkách si najde prostor i pro navázání nového vztahu. Není ale potřeba mít obavu z nějakých romantických záležitostí. Autor se na vztah dívá spíše „chlapsky“ a tak celá tato zápletka jen přirozeně patří k příběhu a dokonce v něm tento vztah má i další roli, nejen jako prostě vztah, aby hrdina někoho měl.

Na stránkách dostanou slovo i někteří Davidovi kolegové, dobří i ti méně, řekněme, morálně pevní. Stejně tak jsem se blíž poznala s některými východními aktéry příběhu. V tomto bodě musím autorovi přiznat talent přimět čtenáře, aby poznal danou postavu a pochopil její motivace a myšlení. Docílil toho právě oním představením minulosti postavy, třeba i o generaci zpět. Toto skvěle fungovalo hlavně u postav ze středního východu. Sympatie jim to sice nepřineslo, ale aspoň člověk více méně pochopil jejich naturel, byť právě ten se pochopení vzpírá ze všech sil.

Postavy tedy nemusí být na první pohled úplně sympatické a vlastně ani většinou nejsou, často spíš úplně naopak. Velmi snadno se pozná, kdo je tu ten kladný a kdo šmejd, ale i klaďasové jsou prostě lidi a mají své chyby a… řekněme způsoby. Líbilo se mi, že ani hlavní hrdina David Prokop nebyl v tomto směru nijak přikrášlený, že se autor nepokusil udělat z něj Mirka Dušína, ale nechal na stránkách ožít normálního chlapa. Tedy alespoň tak normálního, jak mu jeho práce umožnila být.

Parchanti a záporáci v této knize byli až nepříjemně opravdoví. Ona totiž je potíž v tom, že nepochybně opravdoví jsou, protože se prostě jen drží mentality a chování jistých lidí a to je bohužel realita našeho světa. Práce operativců tak místy připomínala boj s větrnými mlýny a kolikrát největší nepřítel se ukrýval i mezi blbci ve vlastních řadách. Úplně věřit se dalo málo komu. Některým (všem) „tamtěm“ věřit nešlo už ze zásady, protože účel pro ně evidentně světil prostředky a jejich morální kodex je dost odlišný od evropského. Navíc každé odhalené svinstvo je pořád jen špičkou ledovce a vede k hnoji mnohem hlubšímu, než do kterého by bylo milo šlápnout.

 

Děj se odehrává částečně v Brně a každý místňák nepochybně odhalí mnohé známé lokace a o to lépe si představí děj v hlavě. Další linky pak sledují osoby žijící v zapadlých a necivilizovaných dírách východního světa. To si lze kupodivu představit taky docela dobře, protože autor pěkně vystihuje na prostředí to podstatné. Rozdíl zde ale nebyl jen ve vnějším prostředí – tedy především v tom, že v dotčených zemích lidé znají převážně bídu, boj a válku, ale především v mentálním nastavení lidí, kteří na tom kterém místě žili a které kvůli bojům, válce a náboženským štváčům převzali do krve. Markantní rozdíly v pohledu na svět, životním stylu, myšlení, vzdělání, v chápání náboženství a ochoty k extrémním věcem zde byly dobře nastíněné. Autor dokázal popisem životních příběhů extrémistů poodhalit jejich motivy k činům v pravdě hrůzným a objasnit chybějící lidskost v jejich myšlení.

Dobře zpracované prostředí bylo i po stránce politické situace a historie zejména východních území. Věci, které jsem se tu dozvěděla o historii tamější části světa, mi jen ukázaly, jak by bylo důležité učit ve školách nejdříve moderní historii. Nikdy jsem se o tuto část dějin moc nezajímala a neznalost tohoto může zkreslit názory na spoustu věcí, co se dějí teď. V tomto ohledu je kniha taky hodnotná, předkládá holou realitu a historická fakta dobře stravitelným způsobem. Až mě překvapilo, jak mě to zaujalo a bavilo.

Asi není překvapení, že zde šlo především o válku mezi národy a etnickými skupinami a o náboženství. Všichni se tu podrážejí, využívají a vraždí navzájem, ať už se bojuje o území nebo o víru. Všichni jsou prostě nepřátelé a je nutno je zlikvidovat. Chytřejší nebo spíš vyčůranější pomocí náboženství manipulují ty bez formálního vzdělání. Náboženství má v knize velmi důležitou roli, ale to se není čemu divit, když jsou ve věci zapleteny východní země. Někdy se zdá, jako by tam ani nic jiného neexistovalo.

To, jak se tomu tématu autor věnuje, pomáhá pochopit to, proč je pro Davida a policii důležité chytit onoho fundamentalistu, který si to namířil do Čech. Ukazuje to, s čím mají tu čest a co by se nám tu potloukalo a jaké myšlenky a názory by to šířilo – jakou kulturu a životní styl by to dotáhlo s sebou a předalo dalším odhodlaným škodit. To dává celému ději větší napětí a naléhavost, skoro mrazivou. Hlavně když si člověk uvědomí, že to může být klidně realita a může se zrovna dít něco podobného.

 

Na knize oceňuji to, že se autor opravdu snažil přiblížit čtenáři všechny okolnosti, které vedli k současnému stavu a které formovali svět, z něhož „hrdinové“ knihy pocházejí a myšlení, které s sebou nesou. Ono historické okénko, které zdánlivě zpomalovalo děj, bylo v příběhu hodně důležité. Myslím, že se ho nemusí bát ani čtenáři, kteří se o podobné věci nezajímají.  Zpracováno je vše opravdu čtivě a v nezbytně nutné délce. Po této poklidnější vyprávěcí stření části následuje hodně akční – skoro filmový - závěr, který byl úplně parádní. Všechno se skvěle propojilo a konec byl pro mě v mnohém nečekaný.

Bavilo mě i to, jak autor nechal nahlédnout do zajímavého prostředí operativců – lovců informací. Ačkoli by všichni měli táhnout za jeden provaz proti společnému nepříteli, našel se i zde v zápletce prostor pro vyřizování osobních účtů a vzájemné nesympatie. Naťuknutí získávání informací a samotný průběh akcí včetně použitého žargonu, byl prostě top! Kniha není příliš dlouhá, jen 272 stran, ale mám pocit, že každá strana byla využita perfektně.

Celkově tedy hodnotím své setkání s špionážním-krimi románem jako velmi dobré a rozhodně pro mě mělo větší přínos než jen čas strávený u dobrého a místy napínavého příběhu. Pokud vás příběh lapne – a o tom nepochybuju – bude pro vás jistě radostnou informací, že je už k dispozici i druhý díl z trilogie.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Na příběh se můžete mrknout sem.  Všechny zatím dostupné díly série jsou tady.

 

O knize:

Autor: Eduard Krainer

Série: Operativec (1. díl)

Vydal: Jota

Rok vydání: 2024

Počet stran: 272

Svět ve stínu démonů

 

Věda vyvolává opojný pocit úžasu, stejně tak ale pseudověda. 

( str.21)

 

Proč jsem si vybrala zrovna toto čtení, i když u mě naučné knihy moc zdomácnělé spíš nejsou? Inu, protože mě fascinuje dnešní doba a rozšíření toho, čemu říkám lidová konspirační slovesnost. Přiznávám se, že sledování bizarností, které se mezi lidem vypráví a jimž se věří, mě baví. Kroutím sice hlavou nad tím, jakým nesmyslům jsou lidi ochotní uvěřit a rvát se za ně do krve, ale o to víc mě to fascinuje. Nechápejte mě špatně, já příběhy miluju. To je ostatně vidět na tom, kolik jich přečtu. Co ale vede lidi k tomu, že jsou ochotní některým uvěřit a považovat je za reálné?

Když jsem otvírala knihu, těšila jsem se na odpovědi nebo alespoň nasměrování, které mi ukáže nějakou tu záhadu lidské mysli.

 

Anotace:

Jak se máme inteligentně rozhodovat ve světě stále více ovládaném technologiemi, když nechápeme rozdíl mezi pseudovědeckými mýty a ověřitelnými vědeckými hypotézami? Carl Sagan, laureát Pulitzerovy ceny a významný astronom, zastává názor, že vědecké myšlení je kritické nejen pro hledání pravdy, ale i pro dobro našich demokratických institucí.

Sagan komentuje naši historii a kulturu, zkoumá a s podloženými fakty vyvrací klamy z dob minulých jako je čarodějnictví, léčení vírou, démoni i UFO. Přes to všechno se v dnešním takzvaném věku informací až znepokojivě daří pseudovědám s příběhy o mimozemských únosech, vyvolávání zemřelých a společných halucinacích, které si vyžadují pozornost a respekt. Jak Sagan jasně a výmluvně dokazuje, zpěv Sirén nerozumu není jen nesprávnou odbočkou naší společnosti, ale nebezpečný pád do temnoty, která může ohrozit naše základní svobody.

 

…

 

Lidi mají rádi příběhy. To víme všichni. Jako čtenáři patříme mezi ně.

Lidi si je rádi vymýšlejí a předávají dál. Dřív ústně a teď z této záliby těží knižní průmysl. No a co si budem – věda nám trochu kazí fascinaci těmito příběhy, když vyžaduje důkazy. Na druhou stranu je věda ochotná zkoumat a důkazy přinášet. Touto drobností, kterou bychom u jednotlivce mohli označit jako kritické myšlení, by se měl člověk v dnešní době zabývat obzvlášť pečlivě. Protože příběhů k uvěření jsou doslova hrsti. Internetem se šíří rychlostí blesku a je hodně lidí, kteří se za jejich pravdivost bijí v prsa. Každopádně touha nechat se odvést jinam, než do reality našich životů, alespoň v představách, tu je tak jako tak. Je tohle důvod, proč vznikly příběhy, které autor v knize ukazuje? Jaký je důvod toho, že je někteří považují za pravdu, ačkoli proto nemají jediný důkaz, který by bylo možné ověřit?

Na dobrodružné fantaskní příhody tu máme beletrii, že :) Na reálný život je potřeba nasadit trochu zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu. Obojím přispívá do veřejného prostoru právě tahle kniha.

 

Pan autor ve své knize představuje některé ze známých neověřených věcí (i očividných nesmyslů), které jsou dost často přijímány jako skutečné. Dost je všeobecně známých, i když se autor zaměřuje převážně na americké prostředí a tamní pseudovědecký folklór. Těšit se v knize můžete na oblíbené únosy mimozemšťany, problematiku čarodějnictví, zjevení a vizí, náboženství, využívání důvěřivosti lidí, různých typů zpeněžitelného šarlatánství (raději vynechám příklady, abych se někoho nedotkla :)), populární kruhy v obilí, trochu děsivý náhled do rádobyvěd totalitních režimů a mnohé další více i méně historické a bohužel stále aktuální příklady. Autor ale nevypráví tyto příběhy, pouze je uvádí jako příklady, ukazuje na nich kritické myšlení, uvažuje nad tím, kde se vzaly a proč jinak skeptičtí a málo důvěřiví lidé uvěří očividným blbostem. Kdo na tohle přijde, zasloužil by veřejné uznání…

Autor je zcela přiznaně zastáncem zdravého skepticizmu a vědeckého přístupu, kterého princip pro jistotu vysvětluje v předmluvě, aby náhodou nedošlo při čtení k nějakému nedorozumění. Předpokládám proto, že by se asi našlo dost lidí, kteří by knihu odložili už v předmluvě, i když právě takoví by měli číst dál.

Normálně (přiznávám) často vynechávám právě předmluvy. Tentokrát jsem ji nevynechala a jsem ráda. Autor v ní totiž velmi pravdivě a bohužel taky smutně shrnul způsob učení našeho školství. Až s podivem, protože popisoval školství americké. Musela jsem uznat, že školy opravdu nejsou právě příkladem vědeckého přístupu k poznávání světa. Otázka „proč“ a zkoumání věcí se v nich obvykle moc nenosí. Jestli něco, tak se lidi dobře naučí přijímat věci, které jim někdo sděluje, jako holý fakt bez nutnosti nad tím přemýšlet. Proti faktům nic nemám, jen se přikláním spíše k pochopení celku než biflování jako dogmatu.

Už v první kapitole mě autor překvapil objevem toho, proč někteří věří spoustě věcem. Musím říci, že z tohoto úhlu pohledu jsem se na konspirátory nikdy nedívala. Takových úhlů pohledu, které jsem dosud na spoustu věcí neuplatnila, jsou v knize hrsti. A to je právě ono – autor nevysvětluje a nevnucuje, jen uvažuje a nabízí úhly pohledu. Říkám si, že právě proto by mohla být kniha přijatelná i pro některé méně zatvrzelé důvěřivce, kterým by možná pomohla s tím, jak se na věci dívat. Oproti mým běžným zvykům jsem si hodně zajímavých myšlenek v knize označila, abych se k nim mohla později vrátit. Celou knihou prostupuje důkladné pitvání tématu a ověřování všeho ze všech stran. Svoje zjištění pak autor předkládá ke každému z témat. Tento přístup k novým informacím by už od začátku vzdělávání člověka měl být standardem. Dokonale je vidět, proč autor považuje nepřemýšlení a neověřování věcí za nebezpečné a svobody ohrožující. Konec konců i naše vlastní historie má dost příkladů toho, kam důvěřivý, zmanipulovaný dav může dojít na základě smyšlených příběhů, kterým uvěřil.

 

Kniha není rozhodně typicky naučným textem. Autor vypráví dost poutavě, i když by se jeho styl dal označit za trochu moc „ukecaný“. Polovina věcí by šla čtenáři sdělit klidně i stručněji. Musím ovšem uznat, že jako ukázka autorova přemýšlení nad věcmi, nahlížení z mnoha různých úhlů na tu samou věc a hledání a vyvracení argumentů, to bylo super. Rozhodně bych nekrátila ani o odstavec. Navzdory čtivosti to každopádně není kniha, kterou slupnete za večer a oblíznete prsty. Naopak! Já jsem ji četla dost po částech, protože mě bavilo nad věcmi v ní přemýšlet a dohledávat si více informací. Kvůli tomu to ale není zrovna odpočinkové čtení na večer do postele.

Originál knihy vyšel v roce 1996. Trochu mě to překvapilo, protože jsem to zjistila, až když mi kniha přišla domů. Říkala jsem si, jak moc to asi bude aktuální. No tak překvapivě bylo. Některé supr čupr vyprávěnky totiž zřejmě mají schopnost přetrvat staletí a nenechat se omezit jediným důkazem nepravdy, se kterým věda přišla. Stejně jako autor bych se mohla podivovat nad tím, jak je možné že lidi baví vymýšlet si příběhy a dušovat se, že se staly, když přitom svět okolo nabízí tolik úžasného a dechberoucího sám o sobě. Asi se nedivím, i když nechápu proč. Ani kniha nenabídne odpovědi na otázku proč. Jen odpovědi na to, jak to nejspíš skutečně je. S tím, že autor je ochoten po předložení ověřitelných důkazů změnit názor.

To se mi ostatně hodně líbilo. V celé knize není očividný odsudek a obvinění ze lži – i když v pasážích o šarlatánech, kteří na důvěřivosti lidí vydělávají nebo hledají osobní prospěch, je trochu takový podtón. Pouze konstatovaní, že bez důkazů je vše, co lidi tvrdí pouhou vírou a smyšleným příběhem. A pak právě ony důkazy, které vyvracejí předložené příběhy a různé nesmyslné lidské konání pod rouchou spiritizmu, nadpřirozena a kdejakých pseudověd. Podle mého názoru je v knize dost slušně vysvětleno, co je to věda a jak funguje vědecké uvažování a hledání. Už jen principem fungování vědy – tedy hledáním důkazů a ochotou připustit omyl se věda liší od pavěd, které tvrdí, že „to tak prostě je“.

 

Našla jsem tedy svoje odpovědi? Ano i ne. U mnohých věcí je to celkem jasné – někteří lidé mají potřebu k šíření bludů naprosto jasnou – vydělat prachy nebo získat moc. U těch je tedy důvod sice křivý, ale jasný. Vzhledem k tomu, jak se jim zejména v poslední době daří, je to dokonce i trochu děsivé. Už to nemá nic společného s příběhy pro zábavu, ale smrdí to manipulací a nepěknými konci. A co ti ostatní, kteří na svých tvrzeních nevydělávají ani korunu a často kvůli tomu mají spíš problémy nebo je způsobují jiným? Pohání je touha být součástí něčeho úžasného? Nebo je to „dobrý úmysl“ vůči ostatním lidem? No, tak to těžko říct.

Jak říká oblíbený seriál dob minulých: „Pravda je někde tam venku.“ :) Našel by ji nejspíš někdo, kdo by udělal důkladný výzkum mezi lidmi. Nebo taky možná nenašel a příčina lidové konspirační slovesnosti zůstane záhadou.

 

Milujme příběhy! Užívejme si je!

Vždycky je ale potřeba rozlišovat mezi pravdou a fantasií. Mezi ověřenými fakty a tvrzeními bez důkazů. A o tom tahle kniha je.

Jak jsem někde četla: ti, kteří by tuto knihu potřebovali číst, si ji zcela určitě nepřečtou. Nepochybuji ale o tom, že spousta lidí ano a třeba pak svoje zjištění zkusí poslat do světa.

 

 

Pro koho tedy tato kniha je? Dovoluji si vypůjčit shrnutí jedné z uživatelek Databáze knih, která je nejspíš (odhaduji dle jejích slov) přímo z nakladatelství a na tvorbě knihy se podílela, takže si snad její slova vypůjčit mohu. Napsala to tak dokonale, že lépe už nelze. Cituji:

- pro skeptiky a vědce bojující proti pseudovědám pro připomenutí, že v tom nejsou sami, a že to má smysl
- pro intelektuály, aby na chvíli vykoukli ze své bubliny a uvědomili si, že tu opravdu pořád máme lidi, kteří věří na placatou Zemi, ještírky ovládající lidstvo, či účinnosti tisíce a jedné podoby hadího oleje
- pro veřejnost, která třeba tápe, jak si přebrat výpověď "vědce 1, který říká tohle" vs. "vědce 2, který říká tamto", a jestli je tenhle souboj vědců vážně tou vědou, které mají důvěřovat
- pro novináře, aby s předchozím bodem přestali.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

Cesta ke knize vede například tudy.

 

O knize:

Autor: Carl Sagan

Překlad: Jan Pavlík

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 512

Černý a bílý - Vzestup a pád Bobbyho Fishera

 

Od té doby, co jsem viděla seriál Dámský gambit, jsou pro mě šachy podstatně zajímavější záležitostí. Pořád je to sice hra, kterou neumím, ale zároveň získaly trochu na přitažlivosti a mě zůstala huť nahlédnout víc do tohoto prostředí.  Proto jsem uvítala příležitost si přečíst komiks o jednom z uznávaných šachových velikánů, který si prošel cestu na šachový trůn a po té i pád až na samé dno.

 

Anotace:

Bobby Fischer (1943–2008) je v šachovém světe považovaný za legendu, mimo šachové kruhy pak za určitý symbol epochy studené války. Fischer, zázračné šachové dítě, se v patnácti letech stal nejmladším americkým velmistrem všech dob. V roce 1972 hrál o titul mistra světa s ruským velmistrem Borisem Spasským – a jejich souboj v éře vrcholícího soupeření USA a SSSR se stal legendou.

Nikdy předtím nebyla šachům věnována taková pozornost – a Bobby Fischer se v devětadvaceti letech dostal na úplný vrchol. Pak ale následoval nezadržitelný pád: projevila se u něj duševní choroba, stal se silně paranoidním a zcela se oddal různým fantastickým konspiračním a antisemitským teoriím, což bylo o to bizarnější, že byl sám židovského původu. Jeho spory s americkými úřady došly dokonce do bodu, že veřejně schvaloval útoky na New York z 11. září 2001. V USA mu hrozilo zatčení, a tak strávil zbytek života v různých zemích světa jako uprchlík.

Zemřel v ústraní na Islandu. Bobby Fischer, výjimečný šachista, se tak z první globální šachové celebrity a americké kulturní ikony stal psancem a podivínem. Komiksové zpracování jeho životních osudů proto překračuje svět šachu a stává se i svědectvím o bouřlivém období studené války.

 

…

Když jsem nahlédla do životopisu Bobbyho na Wikipedii, bylo jasné, že dokázal něco úžasného a době studené války to nepřehlédl nikdo. Stal se symbolem pro snad celou Ameriku. Jeho životopis je opravdu působivé čtení.  A to je největší problém komiksu, na který zde píšu názor. Není dostatečně rozsáhlý, aby bylo možné úplně pochopit Bobbyho osobnost, zachytit jeho fenomenální úspěch, ducha té doby a především nástup Bobbyho duševní choroby a postupný pád na dno.

Hlavně u jeho osobnosti to byl velký problém. V průběhu jeho kariéry, tak jak byl vykreslený knihou, na mě působil prostě jako nesnesitelný kretén a arogantní machýrek, který nic a nikoho nechce respektovat. Kdybych z anotace nevyčetla, že měl duševní chorobu, nejspíš by tento názor převládl. Z příběhu samotného onemocnění ale úplně patrné nebylo, až do chvíle, kdy podlehl konspiračním bludům. Osobnost hráče byla zachycená hodně zjednodušeně, podle mě i na poměry komiksu. Bylo nesmírně těžké si k němu najít pozitivní vztah, i pochopit, že dokázal něco úžasného. Pořád z toho hlavně čnělo, že se choval jako arogantní člověk. Myslím, že na zachycení takové osobnosti navíc ještě s duševní chorobou, bylo v knize prostě opravdu málo prostoru. Musela jsem si pak informace o šachistovi vyhledat na netu, abych si doplnila bílá místa nebo ty okamžiky, kdy jsem něco úplně nepropojila. A byla jsem opravdu hodně překvapená, protože jeho osobnost najednou vypadala úplně jinak, než jaký jsem z komiksu získala dojem. Najednou všechny jeho obstrukce získaly cosi jako důvod. Už to nebyl kretén, ale nemocný člověk. Navíc, jako člověku, který šachům moc nerozumí a jejich historii a významné osobnosti spíš nezná, mi až při získání více informací došlo, jak fenomenální úspěch Fisher zaznamenal a jak nadaným hráčem byl.

Podrobnější zjištění o skutečném stavu věcí na Wikipedii mě přimělo přečíst si komiks ještě jednou a jednotlivé části hned získaly úplně jiný smysl a lépe zapadly do sebe. Najednou jsem si čtení i náznaky mezi políčky komiksu dokázala lépe vychutnat. Proto myslím, že než se čtenář do komiksu pustí, bylo by dobré se alespoň krátce o Fisherovi informovat. Pro úplně neznalého člověka bude komiks působit hodně stroze, povrchně a jednotlivé scény možná nedojdou pochopení nebo budou pochopeny úplně jinak.

Doba, v níž se Bobbyho příběh odehrává – tedy studená válka - bylo zase jen tak zlehka naťuknuté. Obávám se, že kdo o věci nic neví, nejspíš vůbec některé okamžiky v knize nepochopí. Na druhou stranu může kniha opět posloužit k tomu, aby se čtenář o tuto dobu zajímal a našel si něco víc o vztazích mezi Amerikou a Ruskem v té době. Pak bude snadné pochopit, proč bylo pro Američany takovou událostí, když jejich hráč sebral Rusákům titul ve hře, o niž se do té doby zajímalo jen hodně málo lidí. Rozhodně ne široká americká veřejnost.

 

Komiks je rozdělený na části, které mapují nejdůležitější okamžiky Bobbyho života a kariéry. Ovšem, jak už jsem psala, letí jeho životem hodně po povrchu a tak se mi při prvním čtení zdálo, že jde jen o útržky postrádající návaznost. Něco málo napovídalo označení kapitol pomocí šachových figur – od dámy přes pěšce, jezdce, věž, krále až po krále, který leží poražený. Líbilo se mi vyobrazení na začátku kapitoly, kde se začaly projevovat duševní problémy – padající figurky mi jako vyjádření duševního zmatku přišly skvělé. Kresba samotná je pěkná, černobílá a jednoduchá. Žádné výstřední styly. Co jiného by se taky lépe hodilo k šachům, než černobílé zpracování? Komiks doporučuji číst pomalu a pozorně, ne jen tak proletět. Přečíst jej třeba i víckrát. Šachová symbolika je tu moc hezky zpracovaná a bylo by škoda ji kvůli spěchu nevstřebat.

 

Tomuto komiksu by jednoznačně slušel větší rozsah, který by se mohl více věnovat jak zajímavé osobnosti Bobbyho, tak šachům a období studené války. Na druhou stranu stručné zpracování přímo vybízí k tomu, aby se člověk zajímal víc a něco si zjistil. Když si po zjištění informací přečtete komiks znova, bude to úplně jiný zážitek.

Proto se mi kniha zdá vhodná hlavně pro ty, kteří se o šachy zajímají nebo pro ty, kterým nevadí, když nedostanou vše na talíři a musí sami zapátrat.

 

Na konec si dovolím uvést jeden citát z Wiki:

Na otázku, proč byl Fischer tak výjimečný šachista, hledal odpověď velmistr Lubomír Kaválek: 

„Především, jeho znalost hry a její minulosti byla enormní. Byl lačným čtenářem, hltajícím každou šachovou knihu nebo časopis, který mu přišel do rukou. Studoval ostatní šachové velikány a vybíral si jejich nejlepší myšlenky, na kterých se zdokonaloval. Jeho hra v zahájení byla smrtící. „Jakmile získá Fischer ze zahájení třeba jenom malinkou výhodu, začíná hrát jako stroj. Nemůžete ani doufat, že by udělal nějakou chybu,“ řekl po prohraném kandidátském zápasu v roce 1971 bývalý mistr světa Tigran Petrosjan. Fischerovy nejlepší partie byly krystalicky čisté, jednoduché a krásné. Jeho útoky měly přesnost laserového paprsku. Koncovky hrál přesněji než legendární José Raúl Capablanca. Logiku skrytou za Fischerovými tahy je jednoduché pochopit, ale jen velice těžko je ji možno napodobit. Byl komplexním šachistou s ohromnou vůlí po vítězství. Dalo by se říct, že hrát proti němu bylo přímo děsivé.“ 

(zdroj: Šachový týdeník, vydává Občanské sdružení Pražská šachová společnost, 24. ledna 2008 ročník II. číslo 4, str. 12)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Zase jednou jsem se díky nim dozvěděla něco nového. Pokud vás šachy zajímají a chcete se dozvědět něco málo o životě šachového velikána, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Julian Voloj

Kresba: Wagner Willian

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Grada)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 176

Život v utajení

 

Co mě zrovna na této knize zaujalo je, myslím, celkem jasné. Mám ráda filmy ze světa tajných agentů. Toto téma je tak nějak fascinující. Film je film, ale skutečnost bývá od filmů často hodně odlišná. Proto jsem neodolala nabídce přečíst si knihu od ženy – bývalé tajné agentky, která vypravuje příběh svého tajného života.

 

Anotace:

 

Amaryllis Fox vypráví ve svých fascinujících pamětech o výcviku a nasazení v elitní tajné operační jednotce CIA, o osmi letech pronásledování nebezpečných mezinárodních teroristů v šestnácti zemích, ale také o manželství a narození první dcery během doby, kdy stále pracovala v utajení. Kniha Život v utajení je výjimečnou výpovědí o životě zasvěceném službě, o vášni a o téměř nepochopitelné odvaze. Současně vypráví intimní, syrový a spletitý příběh o lidských vztazích, lásce a přátelství. Tyto paměti nadané začínající autorky si zkrátka musíte přečíst. Amaryllis byla po vystudování mezinárodního práva a teologie na Oxfordu přijata na Georgetownskou univerzitu ve Washingtonu, kde vytvořila algoritmus umožňující předvídat pravděpodobnost aktivace buňky teroristické organizace kdekoli na světě. V jednadvaceti letech vstoupila do služeb CIA. Zpočátku zde analyzovala tajné depeše a zpracovávala z nich výstupy pro prezidenta USA. Následně působila v irácké sekci protiteroristického centra CIA, kde měla za úkol lokalizovat zajatce unesené al-Káidou. O rok později už usilovala o to, aby se zbraně hromadného ničení nedostaly do rukou teroristů, cestovala po celém světě a vyjednávala o nákupech chemických a biologických zbraní s překupníky na mezinárodním černém trhu. Po završení náročného špionážního výcviku byla nasazena na špionáž ve zvláštním režimu utajení v nejodlehlejších částech severní Afriky, jihovýchodní Asie a Blízkého a Středního východu.

…

 

Po dočtení musím chtě nechtě konstatovat, že můj zážitek ze čtení byl tak půl napůl. Kniha není úplně suchý životopis – emoce, myšlenky, názory a postoje autorky tvoří podstatnou část textu. Autorka vypráví o svém životě trochu po romanopisecku. Zároveň to ale není tak úplně zábavný román. Přiznávám bez mučení, že jsem ji nečetla od začátku do konce a musela jsem ji proložit i jinou knihou. Nějakou, v níž nebyli lidé, kteří vždycky bojovali za správné věci, a která prostě byla zábavnější. Na druhou stranu si je nutné přiznat, že mě při čtení kniha většinou bavila. Autorka umí psát celkem čtivě a jako tajná agentka v terénu prožila dost zajímavé věci. Z pochopitelných důvodů se o nich ale nemůže zase až tak podrobně rozepsat a tak to líčení působí trochu stroze a skoro se zdá, že místy i nudně. To hlavně v místech, kde autorka musela trochu mlžit nebo možná zasáhla ruka tajného dohledu.

Mnohem více konkrétní je první část, kdy ještě byla autorka soukromou osobou a utajení nepodléhala. Na stránkách, kde popisuje své mládí, najdete hodně politiky, uvědomění, potřeby pomáhat – až téměř neuvěřitelný. Nevím, jestli je to tím, že já v sobě takové extrémní puzení nemám. Člověk vidí, co je špatně, ale zároveň vidí, že s tím nejspíš nic nedokáže udělat. Tak nic nedělá. Řekla bych, že taková je většina lidí. Naštěstí ne všichni. A autorka patří rozhodně mezi ty, co se rvou za druhé. Možná právě ta potřeba bojovat za správné věci je nutná k povolání, které si zvolila? Nevím.

Ze začátku na mě kvůli tomu kniha působila spíš jako zklamání. Autorka popisovala svůj aktivizmus a angažovanost v kdečem – a to od poměrně útlého mládí. A kvůli aktivismu jsem si knihu přečíst nechtěla. Místy to působilo opravdu až nepříjemně a já jsem věděla, že s autorkou bych si určitě nerozuměla, kdybychom se potkaly, i když její odvahu konat jsem obdivovala. Ani jako fiktivní postava by mi nebyla sympatická. Chápu nicméně, že bylo důležité se dovědět, co utvářelo její osobnost a co nejspíš způsobilo její předpoklady pro práci v CIA.

Pocit, že jsem s knihou šlápla vedle, se otočil téměř ze strany na stranu. To když začala popisovat své začátky v tajných službách.

Už na výcviku to bylo zajímavé a pak v akci také super. Upřímně si neumím představit, že bych takovou práci chtěla dělat. Asi to vyžaduje přesně ty schopnosti, které autorka ukázala už při své předchozí lidsko-právní aktivitě v mládí. Přišlo mi ale, že cena za to byla obrovská. Autorka to sice popisuje dost bez emocí, ale to, co musela obětovat kariéře v tajných službách, by normálně člověk obětovat nechtěl. Byl to vlastně život v tak absolutní lži, že postupně ztrácela i samu sebe. Potřeba neustálého utajení i před rodinou a přáteli způsobila, že postupně téměř žádné přátele z normálního světa neměla, manželské záležitosti nabyly až extrémně nepříjemnou úřednickou suchost, všechno to s sebou neslo komplikace v mezilidských vztazích.

Na její druhé manželství s kolegou z branže jejich pracovní povinnosti také hodně zanechaly stopu. Pokud byla „jen“ agent, bylo to prostě jen nebezpečí a vyrovnání se s ohrožením a strachem. V momentě, kdy se stala manželkou a matkou najednou emocionální náročnost narostla do obrovských rozměrů. Tady jsem konečně pochopila, proč si ji vybrali – člověk musí mít opravdu až fanatickou potřebu sloužit vlasti a lidstvu, aby toto vůbec vydržel. Autorka své pocity a úvahy popisuje docela detailně a to hlavně v době mládí a také v době, kdy čekala dítě a stále aktivně sloužila v zahraničí. Obzvlášť v době jejího těhotenství je dobře znát psychická náročnost této práce a velikost oběti, kterou agenti musejí přinést.

Výcvik a špionážní část mě obrovsky zaujala, bohužel ne na moc dlouho. Postupně začalo být vyprávění trochu monotónní a četbu jsem musela proložit ještě druhou beletrií. Rozsah knihy tedy hodnotím jako „tak akorát“. Nepochybuji o tom, že kniha určitě musela projít nějakým druhem cenzury a možná proto není tak akční a napínavá, jak bych asi čekala. Hodně věcí je vysvětleno poměrně stručně a i trochu neurčitě, což se dá pochopit, vzhledem k tomu, že jde o popis skutečného života a činnosti agentky. Každopádně to stačilo, na stručný náhled jsem dostala informací poměrně dost.

Jen pozor! Pokud milujete filmy o jistém 007 a podobné špionážní pecky, možná se vám při čtení stane, že povolání agenta přijde o dost podstatnou část svého akčního lesku.

 

Knihu doporučím spíš těm, kteří se o tajné služby zajímají a čtení nemají primárně jako odreagování a zábavu. Když už se začtete, kniha se čte dobře, nenudí a nemáte nutkání ji odložit. Není ale nic, co by mě k ní vyloženě přitahovalo. Pro mě až trochu moc se totiž soustředí na emoce a psychologickou stránku věci, názory autorky a její náhled na život, což nebylo úplně to, co jsem od knihy chtěla.

 

Za možnost vhledu do fascinujícího světa a za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Pokud také chcete nahlédnout „za oponu“ tajných služeb, najdete knihu tady.

Knihu je možné pořídit také do čtečky nebo jako audioknihu.

 

O knize:

Autor: Amaryllis Fox

Překlad: Ivana Sýkorová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 240

Trénuj jako výsadkář

 

Češi prý v pandemii přibrali v průměru 6 kilo. No… naneštěstí v tomto jsem téměř průměrný Čech, za poslední rok se ručička na váze sune nežádoucím směrem a dosažení jateční váhy není nereálné. Počet zajímavých zážitků a nových věcí taky nepříjemně poklesl. Takže směle do nového tréninku!

Ne že bych se snad chtěla stát výsadkářem. Představa skoku z letadla mě spíš děsí (hodně). Nějaký typ nového tréninku v současné vězeňské době mě lákal. A tak jsem se rozhodla knihu zkusit. Něco nového, co můžu dělat sama doma. Posilovnu mi zavřeli, tak třeba k běhání, józe a procházkám zařadím „výsadkařinu“. Jinak se v létě nevejdu do kraťasů. A něco mi říká, že nakoupit více sukní nebude tím správným řešením.

 

Anotace:

Postavte si před sebe neobvyklou výzvu a zkuste si vytrvalostní trénink, který se používá při výběru elitních výsadkářů. Proměňte svůj životní styl a obohaťte svůj trénink o metodu majora McGratha, v níž se propojuje vydatný spánek, správná výživa a pohyb se strukturovaným cvičebním režimem.
Zbavte se obav a získejte „výsadkářský mindset“, který se zaměřuje ne na dokonalost, ale na pokrok a na budování sebedůvěry. Jeho ztělesněním je zásada výsadkářů „Ready for Anything“ („Připraven na cokoli“).

 

…

 

Na první dobrou mě kniha trochu děsila. Ale co jsem taky čekala :) už podle názvu se zdá, že mi z fotek vojáčků na každé stránce zgumovatí a zezelená mozek :) říkala jsem si, že jsem se možná úplně netrefila. I když upřímně – trochu vojenské disciplíny a hrdinského odhodlání by mi neškodilo. Doufala jsem, že mě kniha dokáže motivovat, protože tohle je se mnou obvykle těžké. Fotky vyrýsovaných fitko holčinek a nabušených borců v jiných knihách mě odrazují od úsilí, protože tam kde jsou oni se dostat nechci a cíl mi připadá příliš nedosažitelný. Voják sice taky být nechci – i přes to na mě nakonec kniha působila normálněji než ostatní fitkařky. Krom dřiny totiž nabídla i zajímavý příběh, zážitky a zkušenosti z prostředí speciálních jednotek a jejich výcviku, který autor uvedl v úvodu. A taky postrádala onen prvek okázalého předvádění se v uplých hadříkách, který se mi hnusí.

 

Pan autor zvolil geniální úvod. Když jsem si přečetla, co je nachystáno pro kandidáty výsadkářů, aby se vůbec dostali do programu na výcvik, hned se mi ráno běhalo líp. Bez sedmnáctikilovýho báglu, klády nebo ležáka na nosítkách je to pohoda :) Na druhou stanu jsem doufala, že mi zbytek knihy nebude usilovat o život, jako výcvikový týden jim.

Klasické motivační kecy na mě nefungují. Spíš mají úplně opačný účinek. Hned na začátku mě teda zaskočilo, že tyhle motivační kecy, které v knize byly, docela beru. Dokonce mi připadaly rozumné a postrádaly takové ty plané hecovačky, pomocí nichž prodávají markeťáci permice do fitka.  Možná to bylo i příkladem těch lidí, o jejichž výcviku začátek knihy byl. Pan autor sám nepatří k vystajlovaným fitkařům, kteří fotí selfíčka na Instagramy. Působilo na mě dobře, že úsilí pro čtenáře mělo mít jiné důvody - a to celkovou změnu životního stylu a udržení dlouhodobé kondice a pohody. Vojáci byli pouze příkladem onoho odhodlání a překonání se. Nikdo se v textu ani na fotkách netvářil, že to je snadné a zadarmo. Naopak bylo zdůrazněno, že budování kondice je dlouhodobý proces a každému se bude dařit jinak a může to jinak dlouho trvat.

Na své si přijdou lidi běžní i ti, kteří se chtějí opravdu pokusit o výsadkářskou kariéru. Kniha nabídne něco pro obě skupiny – což je docela překvapivé, protože bych řekla, že úroveň a intenzita tréninku je u těchto skupin neslučitelná a tudíž se v jedné knize jen těžko potkají. No, kupodivu ne. Pan autor nepředpokládá, že běžný člověk bude makat celý den a nabízí i tréninkové plány tomu uzpůsobené. Zároveň i ten, kdo chce dřít naplno a cvičení je pro něj priorita, najde v knize i plány pro sebe. Základní principy jsou ale u obou stejné.

Kniha začne opravdu od začátku. 

Pan autor se hned po úvodu zabývá nastavením jídelníčku - nebojte, žádné hloupé diety, jen doporučení, co je vhodné jíst a co spíš není, a rozvojem mobility. 

Poradí, jak zhodnotit aktuální fyzickou kondici a rozsah pohyblivosti konkrétního člověka. Neskočila jsem tedy rovnýma nohama do boje – naopak je zdůrazněna důležitost nepřepálení startu, přizpůsobení fyzickým možnostem a péče o tělo tak, aby vydrželo zátěž a předešlo se zraněním. 

Nejběžnější zranění pan autor uvádí a poradí, jak jim předejít. Dozvíte se o důležitosti protažení i patřičné regenerace, něco o vhodném oblečení a pomůckách – zatracovány nejsou ani současné technologie a aplikace pro trénink. 

Ve srozumitelných nákresech jsou představeny doporučené cviky. Řada přijde i na jednotlivé tréninkové programy, které jsou rozepsané na jednotlivé týdny. Samozřejmě se nepočítá s tím, že nevoják bude mít tolik času a možností věnovat se tréninku – nechybí tedy kapitola pro normální lidi. Jak trénink přizpůsobit a začlenit do každodenního shonu.

Pan autor neslibuje nemožné, snadné ani to, že by snad někdo nemusel vyvinout značné úsilí k dosažení výsledku. Nemaže med kolem huby (obecně sladké nedoporučuje :D ) Naopak zdůrazňuje nutnost změny přístupu a životního stylu. Nevynechá i věci pro kondici a zdraví důležité – kvalitní jídlo, kvalitní spánek a samozřejmě pohyb systematicky a s rozmyslem.

Na konci nabídne autor i možné výzvy, které si člověk může dát. Ať už jde o různě dlouhé běhy, závody nebo současné populární SpartanRace. Nebo prostě jen výzvu pro normální kancelářskou krysu – udržet se v kondici běžnému dni navzdory. A to je mnohdy větší výzva, než když se člověk připravuje na nějaký závod. Je totiž snadnější se ve slabé chvilce na všechno vykašlat.

 

Jak to šlo mě?

Zatím co se spánkem jsem problém neměla, s jídelníčkem už to bylo o něco horší. Obecně mě nebaví přemýšlet nad jídlem, ale ono to bez toho úplně nejde. No… tak v dokonalé kondici prostě nebudu :D Jídlo je náboženství a modlit se musí :D. Snažila jsem se alespoň dodržet stručná autorova doporučení a nehřešit moc, abych si nepodkopávala snahu.

Systematický pohyb se ukázal být trochu komplikovaněji nastavitelný, protože přeci jen normální život má vlastní plány a trénink pro mě nebyl úplnou prioritou. Poslechla jsem tedy radu autora a trénink přizpůsobila individuálním potřebám a své každodenní situaci a prioritám. Na čtyři týdny to tedy pro mě nebude a většina z těch tréninkových plánů je pro mě za hranou možného při běžném životě. Musím ale konstatovat, že jako motivace a zdroj informací a možností co cvičit a jak se hýbat kniha svůj účel splnila. I když jsem si z nastavených plánů vyzobala jen něco.

 

Problém s touto knihou je takový, jaký je i se všemi ostatními. Pokud člověk přečtené neuvede do praxe, je úplně k ničemu. Pro lidi, kteří to s cvičením a změnou životního stylu myslí vážně, ale většina dostupných knih je pro ně moc slečinkovská nebo fitkomachrovská a nabušencohloupá, bude takhle dobrá už jen proto, že je jiná a má trochu jiný příklad. Minimálně aspoň postrčí správným směrem a dozvíte se něco zajímavého.

V případě, že pro vás není pohyb sprosté slovo a fyzička vám nechybí, můžete se směle vrhnout do největší bitvy a zkusit si kompletní čtyřtýdenní rozpis. Ani čtenář, který sportuje pravidelně nebude knihou zklamaný. Může se dozvědět, jak trénovat efektivněji a přidat si ke svým tréninkům něco nového a zajímavého.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud toužíte nabrat trochu té motivace, odhodlání a inspirace pro vlastní cvičení, najdete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Sam McGrath

Překlad: Jan Syka

Vydal: Nakladatelský dům Grada

Rok vydání: 2021

Počet stran: 176

Cvičebnice tvůrčího psaní

 

Jako člověk, pro něhož je psaní a vytváření příběhů jedním z největších koníčků (ne-li vůbec největším), jsem nabídce nové cvičebnice neodolala. Mám doma spoustu učebnic tvůrčího psaní, ale cvičebnice se mi do rukou dostala poprvé a tak jsem byla zvědavá, co mi může předat. Také mě zaujalo její propojení s Kurzy z obýváku. A i když jsem na tyhle organizované psací výuky nikdy nebyla stavěná, rozhodla jsem se zkusit aspoň knihu.

Anotace:

Cvičebnice je určená pro všechny, kteří chtějí psát, anebo si psaní vyzkoušet a kreativně se vyjádřit. Provede vás od prvotního nápadu přes jednotlivé části psacího procesu a také poradí, co dále dělat s hotovým textem.

Psaní je také řemeslo, a pokud jej chcete ovládat, je užitečné dobře znát nářadí, se kterým budete pracovat. Je třeba vědět, co všechno si s literární postavou můžete dělat, jaké jsou možnosti vyprávění a jak překonat tvůrčí blok. Zkuste si roli spisovatele hravou formou, která vás bude bavit a která vám předá ucelený přehled o tvůrčím psaní. I Shakespeare nějak začal...

 

…

 

Pokud bych měla dát na první dojmy, musím knihu pochválit. Knih o tvůrčím psaní mám doma povícero, ale tato jediná je opravdu moc pěkná, esteticky potěšující a na recyklovaném papíru. Uvnitř je mnoho zdařilých tematických fotografií. Je elegantní a šik.

Jenže i když je na pohled fajn, u těchto knih o to nejde. Důležité je, co mi můžou předat. Takže pojďme mrknout na tuto stránku „šik cvičebnice“.

Ve zkratce bych to řekla asi takto:

Co kniha nabízí?

Možný začátek autorské cesty. Získáte možnosti, rady, nápovědu a prostor si vše zkusit na vlastní tužku (případně klávesnici).

Co neslibuje?

Koláče bez usilovné práce, mnohého zkoušení, tápání a sbírání zkušeností.

Co musím odevzdat, aby mi kniha k něčemu byla?

Bez ochoty zkoušet cvičení si knihu ani nekupujte. Pokud jste typ psavce, který je spíš intuitivní, nejspíš vám toto nebude vyhovovat.

 

A teď trochu podrobněji:

 Původního textu od autorů (ve smyslu dlouhých stran informací a teorie) v cvičebnici zase tolik není, ten budete postupně tvořit sami a teorii rovnou převádět v praxi. Autorky knihy vás jen postrčí na správnou cestu. Od toho je to cvičebnice a ne učebnice. Prostor na vlastní psaní v knize nechybí a můžete ho využít, jestli se vám neekluje psát do knih. Mně to nešlo ani přes velkou snahu, tak jsem pořídila blok :) A ono by to tak stejně dopadlo, protože pokud bych se měla při úkolech opravdu snažit a ponořit se do toho, určený prostor pro psaní nebude stačit ani náhodou.

Většina textu je tedy zadání různých úkolů a celkem obecné a pro pokročilého písmáka ne moc překvapivé povídání o tom, co je k napsání knihy potřeba, shrnuté v úvodu jednotlivých částí. Povídání autorek poskytuje rady, jak na úkoly jít, kde se inspirovat a ukázky dobrého a ne tak dobrého vypracování úkolů. Zkrátka, aby jeden věděl, jak na psaní samotné jít a jak raději ne :) Pro ty zkušenější harcovníky to tedy spíš moc není, ale začátečník, který teprve o psaní uvažuje a neví jak by nejlépe začal, určitě právě tyhle předané informace ocení a možná pro něj bude dost z toho nové. Ne každý je takový, že prostě začne. Těm váhavějším může kniha pomoci.

Text doplňuje větší množství pěkně aranžovaných fotografií, které přispívají k příjemnému naladění při listování knihou. Jeden by mohl říct, že jen zabírají místo, ale kupodivu to tak není. Proč by kniha, která je v podstatě motivací k dřině a dlouhému sezení na zadku nemohla vypadat pěkně a příjemně :)

Jaké úkoly vás v knize čekají?

Autorky postupují opravdu od začátku. Knihu dělí do několika okruhů, z nichž se bude váš budoucí příběh skládat a k těmto okruhům nabízejí tematická cvičení. Zabývají se nejen obecnými věcmi, jako je příprava a nasávání inspirace, ale i velmi konkrétními okruhy od tvorby příběhu, postavy, přípravy zápletky a rozvinutí děje. Dozvíte se, co je to vypravěč a jakého můžete zvolit pro svůj příběh, jak ho budete vyprávět, jak vytvořit dialog nebo i jak to všechno ukončit. A samozřejmě i další věci. Úplný obsah uvedu pod článkem.

 

To, jestli pro budoucího spisovatele vašeho formátu bude kniha užitečná, zjistíte jednoduše. Jste hravý člověk? Máte rádi různé tvůrčí úkoly, které dráždí vaši fantasii? Tak trochu se ještě hledáte v tvůrčím procesu? Zatím v sobě nenosíte příběh, který se hrne ven? Potřebujete tak trochu systém a ne střelbu na slepo? Jestli na tyhle otázky odpovíte ano, bude vás kniha bavit. I kdyby pro vás mělo být tvůrčí psaní jen hrou na dlouhá odpoledne i tak bude vypracování cvičení přínosem.

Pokud jste spíš jako já, nejspíš si knihu užijete jen po vizuální stránce, po tvůrčí už méně. Já nejsem úplně typ, který by měl chuť vypracovávat krátká cvičení. Nejde mi to a nebaví mě to, raději pracuji na svých už rozdělaných věcech a zabývám se jimi. Postupuji spontánně metodou pokus omyl už od dětství a v knize předložený skoro bych řekla školní systém psaní mě spíš brzdí. To ale neznamená, že mi kniha nic nedala. Naopak – k mému velkému překvapení dokázala aktivovat nové nápady a chuť do psaní a to i když jsem neudělala jediné cvičení tak, jak chtěly autorky, ale přizpůsobila jsem si je svému naturelu a svým příběhům. Ano, i to jde :) Takto mohou knihu využít pokročilejší psavci s již rozdělanými příběhy.

Také se mi líbí, že autorky neslibují „bezceler“ na počkání. Upozorňují na to, že všechny ty celery i méně kvalitní „zeleninu“ si autor musel odsedět a odmakat. A hlavně: číst, číst, číst – psát, psát, psát. Všímat si, jak píšou jiní, zkoušet a hledat své vlastní vyjádření. A pořád dokola. Cvičení dělá mistra, ale to nejspíš víte. Jinak by vás tahle kniha nezaujala :)

Pro úplné začátečníky není kniha špatná. Myslím, že pokud ji projdou, budou jí věnovat pozornost a pokusí se úkoly poctivě vypracovat, zjistí, jestli je tvůrčí psaní pro ně vážně míněným oborem nebo jen koníčkem pro volná odpoledne. To není špatně – psaní má dělat hlavně radost, i kdyby bylo jen do šuplíku. Pokud však psavec míní své úsilí vážně, poslouží cvičebnice jako „žebřík ke skokanskému můstku“. Na skutečný skok bude potřeba mnohem víc, než v knize je.

Tak či tak, toto je možný začátek.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si pohráváte s myšlenkou zkusit psát a kniha vás zaujala jako možný start, najdete ji tady.

O knize:

Autor: Andrea Selzerová, Alžběta Bublanová

Vydal: Nakladatelský dům Grada

Rok vydání: 2021

Počet stran: 160

Obsah knihy:

Prolog

Poznejte své tvořivé já
Okouzlete se psaním

Úvod

O tvůrčím psaní
O kreativitě
O cvičebnici

Než začnete psát

Co potřebujete pro psaní?
Proč chcete psát?
Nepřátelé a pomocníci
Začněte krátkým textem
Dopis mému tvůrčímu já

Nespoléhejte na múzy

Pozorujte
Nasajte atmosféru
Popisujte
Čtěte!
Podporujte svou múzu

Vytvořte příběh

A o čem to je?
Určete si žánr
Specifikujte své dílo
Promyslete děj

Poznejte svou postavu

Seznamte se
Popište postavu tak, že ji čtenář nezapomene
Aby postava utkvěla čtenáři v hlavě!
Kdo vlastně jsi, postavo?
Vžijte se do svých postav
Nezapomínejte na popis

Budujte děj

Připravte zápletku
Vygradujte děj
Nebojte se popisem zvýšit napětí
Napište si osnovu
Nelpěte na osnově

Kdo je vypravěč?

Vyprávějte autenticky
Vypravěč jsem já
Kouzlo er-formy
Kombinace pohledů

Jak se bude vyprávět

Kompozice není sprosté slovo
Retrospektiva neznamená jen vzpomínka

Jak na dobrý dialog

Nebojte se dialogu
Každá postava má svou řeč
Mocný dialog
Reálné nereálné dialogy
Uvozovací věty

Příběh ukončete

Co se mohlo stát?
Změňte konec příběhu
Nebojte se přepisovat
Text po sobě čtěte
Kam s hotovým textem?

Mé spisovatelské já

Najděte svůj styl
Zkoušejte neznámé
Experimentujte
Opojný pocit
Dílo vydejte
Pamatujte, proč jste začali

Závěr

Co jste se naučili?
Inspiraci pronásledujte palicí
O projektu Kurzy z obýváku
Poděkování

Doslov

Přílohy
Mapa tvůrčího procesu
10 nejčastějších spisovatelských chyb
Osobní tipy na knihy, které doporučujeme si přečíst
Vysvětlení pojmů, které jsme v cvičebnici použily
Můj originální slovník
Mé spisovatelské postřehy

Milované a obávané

 

Mytické ženy, jak je neznáte...

Jé, tak kniha je krásná! To mě napadlo, když jsem ji poprvé otevřela. A protože co na srdci to na jazyku, řekla jsem to i nahlas. A protože mi kniha přišla do práce, přilákala jsem pozornost kolegyň a na obdiv ke grafickému zpracování knihy nás hned bylo víc. A shodly jsme se na tom, že ta kniha je vážně krásná.

Anotace:

Padesát mytických ženských postav – padesát moderně převyprávěných příběhů. Čarodějky, bohyně, víly i válečnice…

Kniha Milované a obávané se skládá ze starých mýtů a lidových příběhů o legendárních mytických bytostech, ale vypráví je novým způsobem. Nezávislé víly, svůdné dívky v lesích, strašidelné čarodějnice nebo málo známé bohyně – kniha pokrývá širokou paletu mytických ženských postav z celého světa, od dobře známých po takřka zapomenuté, od prastarých po ty moderní, a ukazuje jejich příběh v novém světle, inspirativním pro současné ženy.

V příbězích nechybí židovská démonka Lilith, česká bojovnice Šárka, japonská bohyně Ame-no-Uzume, keltská víla bánší, egyptská bohyně Maat, severská Freya, řecká obluda Medusa, babylonská bohyně Tiamat, hinduistická Kálí či vúdú bohyně Maman Brigitte.

Kniha je rozdělena do pěti přehledných částí – Čarodějnice, Bojovnice, Nositelky neštěští, Elementární duchové a Velkorysí duchové a každou kapitolu doprovází také krásná barevná ilustrace.

…

Knihy zaměřené na ženské hrdinky, historické osobnosti a podobně – prostě knihy s čistě ženským obsahem spíš nevyhledávám. Ale tahle mě zlákala zaměřením na postavy z legend a bájí a díky tomu jsem přišla na to, že dělám nejspíš chybu. Paní autorka mě dokázala zaujmout už v úvodu, kde popisovala, čím jí učarovaly ženské postavy, kterým se chce v knize věnovat. 

Také jsem z toho pochopila, jakým úhlem pohledu na ně bude nahlížet – takže úvod tentokrát nevynechejte. Lehce feministický nádech knihy mě proto nepřekvapil, ale místy působil trochu nepříjemně ve smyslu, že se hledaly problémy a ústrky i tam, kde to úplně nebylo na místě. Není však potřeba mít obavy z nějaké feministické agresivity. Autorka se o tento pohled otře skutečně jen zlehka a hlavně tak činí v historických souvislostech a popisuje, jak se v průběhu času měnil pohled na ony legendární ženské postavy – a že tyto názory formovali hlavně mužští autoři, případně členové církve (nepřekvapivě také muži).  

Dobré je, že jednotlivé příběhy jsou krátké a přečetla jsem je rychle, takže jsem si dala vždycky jen dva tří před spaním. Kniha se dá číst i na přeskáčku – jak jednotlivé části, tak i jednotlivé dámy. Nevýhodou je malý rozsah stran a hodně jednotlivých postav, takže kapitolky o každé jednotlivé ženě byly dost stručné. Paní autorka v nich shrnula jak původ jednotlivých postav a také to, jak se jejich „legenda“ měnila v průběhu věků a čím (kým) byl ovlivněn pohled na tu kterou ženskou mytickou osobnost. Případně i jak je na ni nahlíženo v současnosti.

Každá postava je představena na dvou stranách a kousek plus obrázek a to, jak jistě uznáte, vydá jen na docela všeobecný pohled. Některé jsem dávno znala – a kupodivu je mi jejich příběh znám v některých případech trošilinku jinak a dost často z literatury poměrně spolehlivé (tedy nikoli beletrie). Sem tam jsem narazila i na nějakou nepřesnost, která mě namíchla -  jako fanouška Hvězdných válek, některých kapel a podobně. Nebylo jich zase až tolik a v některých případech se mohlo všechno zamotat v překladu. Vem to čert! Doopravdy jsem zase tolik netrpěla :)

O některých z dam, které mi dosud nebyly známé, bych se skutečně ráda dověděla mnohem víc, než co v knize bylo. Nic ale nebrání dohledání dalších informací, pokud by některá z nich zaujala více. V tomto pátrání jistě napomůže seznam knih uvedený na konci – ovšem díla jsou pochopitelně uvedena dle svých anglických originálů. Některá se však dočkala i překladu, takže jazykově méně vybavení mohou pátrat také :) Úplně na konci mě zaujal i seznam hudebních skladeb, které autorka v knize zmiňuje nebo jsou jí inspirací.

Ženská legendární sestava je rozdělena do pěti částí, v nichž se dámy představí ve společnosti sobě blízkých kamarádek. Dovolím si teď citovat samotnou autorku, protože jednotlivé kapitoly v úvodu představila perfektně:

Čarodějnice

Moudré ženy, věštkyně a léčitelky. Patří sem mocné ženy, vlastně jakékoli ženy, jejichž chování se vymykalo normálu a které byly označovány za čarodějnice. Hekaté, Baba Jaga a chladná Perchta zhmotňovaly strach mužů nedůvěřujících chytrým ženám, které by mohly ohrozit genderové status quo.

Nositelky neštěstí

V centru pozornosti jsou ničitelky, tvůrkyně chaosu a zvěstovatelky zkázy. Jsou to ženy pomstychtivé, nevěštící nic dobrého a zlovolné – mimo jiné třeba harpyje nebo Medusa -, jejichž jména jsou v dnešní době znovu vyslovována s úctou. Možná jsou to nestvůry, ale jsou to naše nestvůry.

Elementární duchové

Oslavují divoké ženy – vrhačky blesků, vládkyně planety a ty, které jsou zajedno s živly. Selkie, Duhový had a Mari  - to jsou ženy, které byly nespoutané a osvobodily se od očekávání i zdviženého obočí společnosti. Vedou útok v době, kdy je naše existence jako druhu tak strašlivě ohrožena.

Velkorysí duchové

Ženy, které je snadné milovat. Velkorysá božstva, štědří duchové, bohyně ochraňující domácnost. Brigid, Moiry, Bona Dea – ženy, které kladou štěstí a blaho ostatních před své vlastní. A přesto i ony mají svou temnější stránku, ty útržky reality, s nimiž se můžeme identifikovat, protože odrážejí naši lidskost, a konkrétně ženskou lidskost.

Bojovnice

Tyto dámy paní autorce z představování vypadly, ale asi si každý dokážeme představit, co se pod pojmem bojovnice ukrývá. Najdete tu bojovnice, stratégy (stratégyně?), nositelky spravedlnosti  – prostě hrdé dámy co si jdou za svým pomocí poněkud násilnějších prostředků.

 

V každé kapitole jsem si našla takové, které jsem už znala a moc nového jsem se tedy nedozvěděla. Některé mi byly známé jen podle jména případně spíš povrchně. A některé jsem poznala poprvé až na stranách této knihy.

Ze čtení si každopádně odnáším to, že ženy si s muži v ničem nezadají po stránce lstivosti, krutosti a paličatosti. Ale i v těch dobrých věcech  - odvaze, inteligenci a odhodlání. Zato dokážou být zákeřné, zlé tak, že se jich muži bojí a v tom na ně mužští kolegové ani náhodou nestačí. Mužští hrdinové bájí měli odvahu a sílu. No a pak taky pomoc bohů. Tohle ženy postrádaly, tak si musely pomoci po svém tím ostatním. Ne, vážně – nevím, jestli to bylo výběrem hrdinek, ale zdálo se, že na ženy z legend dopadá spíš těžkost osudu a boží tresty než co jiného :)

To už si musí každý čtenář přebrat po svém, jestli chce na knihu pohlížet jako na bezmála feministickou příručku ženských legendárních hrdinek nebo prostě jen na knihu o zajímavých postavách z bájí, které jsou čistě náhodou ženy.

Knihu ráda doporučím všem čtenářkám, mladším i starším. Jen vy starší doufejte, že si z hrdinek vaše dcery nevezmou příklad a když, tak jen v tom dobrém :)

Věc, která mi na knize vadila, se objevila až úplně na konci: vytištěno v Číně. To vážně? V Evropě, potažmo ČR už nejsou tiskárny? No tak, o tolik dražší zase doma být nemůžeme a v současné situaci i jakékoli jiné) by bylo fajn dělat naše knihy doma.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.  Pokud si rádi přečtete něco o legendárních ženských postavách, seženete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kate Hodgesová

Překlad: Eva Fuková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2020

Počet stran: 223

 

Anna Klevská: Královna s tajemstvím

Příběh Anny Klevské, čtvrté manželky Jindřicha VIII., první německé královny Anglie.


Autor: Alison Weirová
Série: Šest tudorovských královen (4. díl)
Překlad: Eva Křístková
Nakladatel: BB art
Rok vydání: 2019
Počet stran: 464

Můj názor:

O Jindřichových manželkách už mám načteno dost knih a stejně pro mě toto téma zůstává zajímavé a když se jeho nového zpracování chopí Alison Weirová, nemůže být jiný výsledek než úspěšná a perfektně čtivá kniha.

Tentokrát přišel na řadu příběh Anny Klevské, čtvrté manželky Jindřicha VIII., první německé královny Anglie.

…

Anna Klevská – dáma z německého rodu, kterou provdali za Jindřicha VIII., i když museli tušit, jakému nebezpečí ji tím mohou vystavit. Byla ale doba, kdy ženy nebyly nic jiného než figurkami v politických hrách a prostředkem k získání spojenectví pro svou zemi. A tak se vydala na cestu do daleké země, její jazyk vůbec neznala, aby se provdala za stárnoucího obtloustlého monarchu a posílila pozici rodného Klevska na mapě tehdejší Evropy.

Stala se nejprve královnou, pak zavrženou ženou a nakonec královou přítelkyní.

…

U paní autorky mám ráda její pověstnou pečlivost a zvědavost, se kterou pátrá v archivech, aby na své budoucí postavy vyšťourala každou známou a dohledatelnou drobnost. Vznikají tak portréty osobností a doby, které na mě působí dokonale živě a uvěřitelně. 

Případná hluchá místa si dokáže jemně a s citem pro postavy doplnit vlastní myšlenkou. Na konci v doslovu však vždy uvede na pravou míru, kdy se jednalo o skutečnost a kdy musela některé události upravit nebo si domyslet. Dozvěděla jsem se na konec, co byl tedy prokazatelný fakt a co románová tvorba.

Paní Weirová má obrovský talent přiblížit život v té konkrétní době a vykreslit svoje postavy živoucím způsobem aniž by o nich vynášela jakékoli soudy – názor na tu kterou osobnost nechává zcela na čtenářích. Jejich všeobecně známé osudy dokáže představit natolik osobitě, že i když jsem věděla, co přijde, stejně jsem se u knihy bavila a příběh mě zaujal, jako bych se o životě Anny dozvídala poprvé. 

Příběh je skvěle srozumitelný, není psán nijak přehnaně složitě a vyumělkovaně ani neunavuje suchopárnou nudností. Autorka si na nic nehraje, pouze přibližuje historii čtenářům a činí tak nesmírně čtivou a příjemnou formou. Ani jsem si nevšimla, kolik má kniha stran.

Život Anny Klevské nebyl žádnou zběsilou smrští navzdory tomu, za koho se musela provdat. Paní autorka ji ukázala jako postavu mírnou a rozumnou, i když se (možná) mohla dopustit nějakých přešlapů, které nad ni v příběhu zavěsily pověstný Damoklův meč v podobě nedovoleného vztahu. Tato zápletka se mi jako oživení příběhu moc líbila, i když byla smyšlená. 

Nebylo možné postavit celý děj jen na jejím manželství s Jindřichem, protože byla královnou jen krátce a tak zápletka s Ottou z Wyllichu moc pěkně dokreslila život, který se jinak mohl zdát spíš plytkým. A skutečně – paní autorce se podařilo zachytit příjemný klid a celkem slušnou svobodu života po rozvodu s králem i obavy, které zažívala jako královna. Bylo zajímavé sledovat králova následující manželství očima zavržené ženy, která byla „v bezpečí“ a unikla neblahému osudu ostatních manželek.

Kniha byla rozdělena na čtyři části, ve kterých se popisovalo Annino mládí v Klevském vévodství, její život po boku Jindřicha, další život v Anglii po rozvodu s panovníkem a nakonec poslední etapa po smrti krále až do smrti samotné Anny. 

Některé kapitoly byly částečně propojeny s osudy ostatních Jindřichových žen – ono to ani jinak nešlo, protože Anna už žila, když byl Jindřich ženatý s Annou Boleynovou, když zemřela Jana Seymourová a zažila i manželky, které přišly po ní. Anna byla ta, která je přežila všechny a část jejího života proběhla ještě za vlády Marie Tudorovny. 

Osudy zavržené královny byly také představeny ve světle tehdejší politické a náboženské situace a mihly se i jiné známé osobnosti jak z anglických, tak z evropských dějin.

Ptáte se proč číst znova knihu o osudech této královny a v čem je jiná? 

V tom, že je vše sledováno právě jejíma očima. Některé události líčené v jiných knihách tak chybí, protože jim Anna nebyla přítomna a ani o nich možná nevěděla. Některé jiné jsou tu však navíc, hlavně z jejího života před Jindřichem a po něm. Jedná se tedy o trochu jiný pohled, který doplní celkový obrázek o tom, jak to bylo, nebo mohlo být.

Knihy AW budou vždycky stát za to, i když člověk o dané osobnosti už četl. Z knih o anglických královnách byla tato nejvíc poklidná společně s tou o Janě Seymourové. To však neznamená, že se za života Anny Klevské neudály žádné dramatické věci, které se nesmazatelně vryly do historie. Jako exkurzi do doby a osobnosti  čtvrté Jindřichovy královny mohu tuhle knihu doporučit.

Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky můžete pořídit zde. K dispozici je i celá dosud vydaná série o Jindřichových královnách.

Knihy Alison Weirové na bloGu:

Kateřina Aragonská: Pravá královna
Jana Seymourová: Laskavá královna
Královna Alžběta
Normanské královny Anglie
Pád Anne Boleynové

Anotace:

Ovdovělý Jindřich VIII. se hodlá znovu oženit. Z politických důvodů padla volba na německou princeznu Annu Klevskou, jejíž portrét králi učaroval. Anna ví, že není žádná
kráska, a modlí se, aby se mu zalíbila.
Uprostřed zimy připlouvá do Anglie a nedočkavý král jí spěchá v ústrety. Jejich první setkání je však katastrofa. Jindřich je hluboce zklamaný. Snaží se „vyvléct z chomoutu“, ale smlouvy jsou smlouvy. Celý dvůr si o ní myslí, že je naivní a hloupá, ale ona ví, co se odehrává za jejími zády. A má tajemství…

Přísně tajné skandály

Už mnohokrát jsem se přesvědčil o tom, že náhody na světě neexistují. První kniha byla o záhadách kriminalistiky. Jenže ne všechny případy, které jsem zpracovával, se do této škatulky vejdou. Kriminálem to smrdělo mockrát, nicméně spíš než na mrazení v zádech přijde, jsem při probírání nevěřícně vrtěl hlavou a bavil se představou, jak se aktéři kvůli mému nežádoucímu šťourání obracejí v hrobech. (z předmluvy autora)

Autor: Jaroslav V. Mareš
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2019
Počet stran: 360

Můj názor:

Nejen v současnosti se občas proženou různými veřejnými i méně veřejnými cestami informace, které se vymykají běžným zprávám. Bývají trochu lechtivé, pohoršující nebo přímo ostudné. Vyprávějí o skandálech, poklescích, záhadách či různých tajemstvích, která by měla zůstat raději skrytá, ať už z jakéhokoliv důvodu. 

V dnešní době se dají podobné věci tajit daleko hůře, než tomu bylo kdysi, přes to v minulosti takové více či méně známé skandální příběhy jsou a pan autor se rozhodl vydat se po jejich stopách.

V knize Přísně tajné skandály představuje některé z nich, které se pohybují napříč našimi dějinami a vyprávějí o lásce, děsivých věcech, nedbalosti, hlouposti, statečnosti… 

O věcech, které byly utajovány z důvodu rodinné cti šlechticů, neschopnosti politických režimů nebo prostě časem upadly v zapomnění z jiných příčin.

…

Když se mi naskytla možnost knihu si přečíst a ohodnotit, moc jsem do toho nespěchala. Čtení o událostech zahrabaných v čase mě sice lákalo, ale nebyla jsem si jistá, jestli mám chuť na tento typ historické knihy. Bývají totiž dost často těžko stravitelné a já jsem na něco podobného moc neměla náladu. Nakonec mě přemohla zvědavost a knize jsem dala šanci ukázat, co v ní je. Dobře jsem udělala. Moje předchozí obavy se vůbec nepotvrdily.

Pan autor má totiž tu přednost, že umí psát zábavně a čtivě. Do příběhů a skandálů, které si vybral pro svoji knihu, se pustil se zvídavostí a neodbytností pečlivého reportéra, kterým ostatně je a dokázal vyšťourat kdejaký zajímavý a podstatný detail. Díky tomu skandály a historky doslova ožívaly před očima. 

Předložil mi ke zvážení nejen vlastní závěry, ale i názory odborníků, historiků a podobných povolaných osob. Pravda, dost často po odpovědích následovala další zvědavost a otázek neubylo, ale to už se tak nějak dá pochopit, když vezmu v úvahu, jakou práci si dali aktéři historek se zahlazením stop.

Z nezajímavosti témat není potřeba mít obavy. Mě moc nezaujal jen jeden příběh. Ostatní mě bavilo číst. O něčem jsem mlhavě věděla, ale dostalo se mi hodně nových informací. Některé příběhy byly spíš úsměvné a dalo se nad nimi škodolibě šklebit. Některé, obzvlášť ty z nedávné komunistické a nacistické minulosti, spíš mrazily a nedalo se než obdivovat odvahu některých lidí a kroutit hlavou nad hloupostí jiných.

Příběhy byly dost různorodé, z mnoha období a týkaly se rozličných skandálů a ostud. 

Přečetla jsem si třeba o české „čachtické paní“, o jistém slavném zbojníkovi, o šlechtičně, která způsobila skandál s kovářem, o císařském synkovi, který se pro lásku neurozené ženy vzdal koruny, o chlebíčkové aféře, o muži, který prodal Karlštejn, o velkém filmovém podvodu, o tom, kdo mohl být ve skutečnosti předlohou slavného Drákuly nebo o neštěstí, které způsobily poměry za komunistů.

Vyprávění doplňuje opravdu bohatá obrazová příloha. I když jsou fotografie černobílé, stačí k tomu, aby dokreslily atmosféru příběhů. Nechybí ani výpovědi různých lidí od historiků, „svědků“ z dobových dokumentů nebo přímo pamětníků, kteří ještě žijí.

Celkově ráda říkám, že je dobře knihu přečíst. 

Tyhle věci jsou zajímavé, probouzí zvědavost a chuť poznat toho ještě víc. Kniha je k tomu vážně dobře napsaná a netrpí občasnou nudností naučných knih. 

Za sebe můžu jen doporučit. Pro zájemce o naši historii – především tu ne moc známou, takovou, o které se ve škole nedozvíte – bude kniha určitě skvělá. Jestli bude mít pokračování a pan autor vyšťourá nějaké další skandály, ráda se zase začtu.

Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Epocha. Pokud jste aspoň trochu zvědaví a rádi byste se začetli, najdete knihu tady.

Anotace:

Když se přihodí nějaká ostuda, aktéři se s ní obvykle moc nešíří. Když se stane skandál, aktéři se ho snaží ututlat stůj co stůj. V mnoha případech se to i podaří. Zamést veškeré stopy je ale daleko těžší. A tak je naše historie plná příběhů, které jsme neměli znát. Proč celý svět zná Alžbětu Báthoryovou, zatímco její českou předchůdkyni nezná nikdo? Jak je možné, že zavražděného zbojníka, hrdinu románů 15 let po jeho smrti propustili z vězení? Proč se archeologové dodnes bojí otevřít hrobku významného šlechtice? Jak strašlivou historii skutečné předlohy hraběte Draculy ukrývá českokrumlovské podzemí? Na čem ztroskotal pokus českých fašistů předběhnout Hitlera a převzít u nás moc dřív, než se to podařilo v Německu? Proč se středobodem českého protinacistického odboje staly obložené chlebíčky? Na tyto a další příběhy našich dějin hledá odpovědi známý český reportér.