Příběh matematiky – symboly, které změnily svět (přednáška)

Zdroj

 "PŘÍBĚH MATEMATIKY - SYMBOLY, KTERÉ ZMĚNILY SVĚT"

Přednášející: doc. RNDr. Mirko Rokyta, CSc., MFF UK

Je matematika jazykem přírody? A kdo tímto jazykem kromě matematiků mluví? Co je v matematice důležitější, uvažování nebo vzorce? Jsou vzorce konečným výsledkem matematických úvah? Nebo jsou tím, co naopak ovlivňuje či dokonce řídí naše uvažování? Proč jsou některé vzorce slavnější než jiné a jaká je historie, která provází ty nejslavnější? Co je důležitější při řešení konkrétního matematického problému: intuice nebo formální matematické uvažování? Jak se od sebe liší matematika a počty? A jaký druh uvažování, který se neopírá o žádný vzorec, lze označit za matematický? 

Na základce a později na střední jsem vždycky patřila mezi ty, kteří nesnášeli matiku. 

NESNÁŠELA JSEM JI! 

Hnus, nuda, muka, ztracený čas, biflování vzorečků a na konci koule, v lepším případě čtverec nebo trojúhelník v případě zázraku :) 

Jakmile ale došlo na dobrovolné získávání informací a přišla jsem na to, že matematika je víc, než jen ty nucené vzorečky, jejichž smysl nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. Matematika je kouzelná krajina a její jediné zaklínadlo se jmenuje pravda. Důležité je najít toho správného průvodce na cestě k pochopení. 

Přes to, že pořád nepatřím k těm, kteří matiku chápou snadno, občas se ráda nechám zlákat na podobnou přednášku, jaká proběhla na brněnské Hvězdárně.

Zdroj

„Tři muži, kteří v podvečer vzlétli na Letné v balónu, se ztratili v mlze. Už se začínalo stmívat a stále nevěděli, kde jsou. Netroufli si přistát, co kdyby to bylo uprostřed silnice nebo Vltavy. Začínali mít strach a jednoho z nich napadlo, že by mohli začít volat o pomoc. Naklonili se z koše dolů a začali křičet: "Halóóó, kde jsme?" Za čtvrt hodiny slyšeli z dálky odpověď: "Halóóó, jste ztracení!" Dva muži se zatvářili děsně vztekle a otráveně, třetí se však usmíval a během chvíle bravurně přistál na louce kousek od řeky. "Jak jsi to dokázal? Vždyť z té odpovědi jsi nemohl usoudit vůbec na nic. A kde vlastně jsme?" "Mýlíte se, mohl. Byli jsme u koleje 17. listopadu a odtud je to k řece kousek..." "Jak jsi to poznal?" "Podle toho, že ten, kdo nám odpovídal, mohl být jedině matematik. Pro tento úsudek mám tři důvody: zaprvé - trvalo mu dlouho, než odpověděl, zadruhé - jeho odpověď byla naprosto správná, zatřetí - byla úplně k ničemu."

Hned v úvodu mi pan přednášející zcela pokazil moji představu o matikářích. Matikáři přece nemají být sympaťáci, kteří občas pronesou vtip (o matikářích!) a umí zajímavě přednášet. No a vida! Pan přednášející si dokázal získat publikum a jeho pozornost hnedle ze startu.

Přednáška byla pro laickou veřejnost, takže pochopitelně bylo nutné přednášet srozumitelně. Nehrabat se nijak moc do hloubky – to ostatně ani nebylo možné z časových důvodů. 

Já sama jsem jako cíl přednášky viděla vzbuzení zájmu o věc. Kdo chce, může si do hloubky studovat dál sám.

Pan docent vybral pětici vzorců – známých a sem tam nějaký neznámý - mně neznámý, můj drahý se chytal bez problémů. O těchto vzorcích ve zkratce pohovořil, tak, aby nám je přiblížil. 

Z dávných i méně dávných časů se vynořil Pythagoras, Einstein, de Fermat, Euler a další. Dozvěděli jsme se, proč je matematika vyjadřována vzorci, co popisuje, jakým způsobem uvažuje a co je to vlastně matematické myšlení. Nechyběly příklady ať už se vzorci nebo bez nich.

Mohu prohlásit, že se jednalo o přínosnou přednášku. Především to byl ale zajímavě strávený čas, při kterém jsem se hodně dozvěděla a přišla jsem o hodně svých negativních pocitů k matematice. Pokud bude další přednáška na podobné téma, ráda se zúčastním zase.

P.S.: konečně vím, s jakým vzorcem počítá kalkulačka :) že tam nesedí trpaslík s kuličkovým počitadlem jsem věděla :D, ale vidět ten vzorec… paráda!

Jeden kmen

… aneb skřetí výstava

Mám ráda fantasy, dokonce dost hodně. Takže když se na brněnském Špilberku chystala výstava Jeden kmen, věděla jsem, že dříve nebo později se na ni musím jít mrknout. Nakonec jsem se k tomu dostala spíš později. Dva měsíce před koncem výstavy.

Výstava Jeden kmen dokumentuje „život“ jednoho ze skřetích kmenů viděný očima cestovatele, který se náhodou dostal mezi ně. 

Ve svých cestovních denících postupně popisoval záležitosti jejich všedního života. Seznámila jsem se tedy se způsobem obživy, lovem, válečným uměním a něčím jako náboženstvím či spíš spirituálními věcmi kmene. Součástí tohoto byl i pohřeb jejich šamana. Poznala jsem způsob jejich života v létě, v zimě, to jak bydleli, jak se bavili hudbou a také některé konkrétní skřety, kteří v kmeni žili.

Projekt Jeden kmen můžete znát už z dob, kdy hledal podporu na Startovači a nakonec se mu podařilo získat dost prostředků, aby skutečně vznikl. Musela být skvělá zábava tvořit všechny ty masky a předměty denní potřeby, které byly také součástí výstavy. 

Masky skřetů jsou představeny na nádherných velkých portrétních fotografiích, které jsem na výstavě také viděla. Fotografie jsou doplněny popisky lidí nebo událostí, které dokumentují. Texty jsou buď přímo u předmětů nebo přiložené v knížečkách vázaných v kůži, které jsou sem tam umístěny v „kapsách“ na zdi. 

Atmosféru výstavy skvěle dokresluje nejen přítmí, ale i hudba, která byla speciálně vytvořena pro tento projekt.

Osobně jsem obdivovala právě ty masky, které působily naprosto skvělým a opravdivým dojmem. Člověk by řekl, že se vážně dívá na živou tlupu uruků, kteří jako by vypadli z Pána prstenů.

Přes to, že výstava není nijak rozsáhlá, byl to zajímavý a zvláštní zážitek. Krom hlídačů jsem tam byla sama a mohla jsem se tak úplně ponořit do atmosféry. Prohlídka nezabere více než hodinu, zdá se mi tedy ideální spojit ji třeba s procházkou na Špilberku. Ještě to stihnete, i když do konce března už moc dnů nezbývá.

Více informací na stránkách Muzea města Brna.

Kvalita fotografií je nevalná, ale vlastním obyčejný letitý kompakt a focení bylo povoleno pouze bez blesku. Ono by to stejně s bleskem nebylo lepší :)

Tak trochu sváteční Shakespearovská pošta.

Když slyším zvon, jak odměřuje čas,

a v tlamě noci vidím mizet den,

když stříbrem prokvétá už černý vlas

a jaro setřásá květ za květem,

když vidím zas, že opadalo listí

a holý strom že neskýtá už stín,

že zeleň léta vezou po strništi

jak na marách a s vousy od osin,

pak tvojí krásy ptám se v obavách,

zda tuhle zkázu času vydrží:

než každá krása obrátí se v prach,

má vidět jinou vedle sebe žít:

                                         pod kosou času jednou padne každý,

                                           jen ten, kdo plodí, může přežít navždy.

Sonet 12

Přednášky pana profesora Hilského hltám na youtube už docela dlouho. Moje radost nad tím, že zavítá i k nám do Brna, byla proto značná.  Pochopitelně jsem ani nemyslela na to, že bych na jeho přednášku v Moravské zemské knihovně z nějakého – jakéhokoliv – důvodu nešla. Chtěla bych touto cestou moc poděkovat Moravskézemské knihovně, že pana profesora pozvala a doufám, že to nebylo naposledy!

Pan profesor je současným českým překladatelem Shakespeara. Přeložil jeho kompletní dílo, za což se mu dostalo i ocenění. V roce 2015 získal cenu Česká hlava právě za tento překlad. Jinak je profesorem anglické literatury na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a Jihočeské univerzity, což oběma institucím a hlavně jejich posluchačům upřímně závidím.

Přednáška, u které jsem měla tu čest být osobně, se týkala Shakespearových Sonetů. Jednalo se o komponované pásmo, ve kterém zazněly Sonety i zhudebnělé skladatelem Danielem Dobiášem a neslo název

Tak trochu sváteční Shakespearovská pošta.

Na úvod nám pan profesor pověděl něco o historii sonetu. Že místem jeho vzniku byla Itálie a teprve pak se, díky překladům, dostal až do Anglie. Dozvěděli jsme se také o skladbě sonetu a protože pan profesor má i rozsáhlé znalosti o tehdejší době, doplnil svoji přednášku zajímavostmi a reáliemi, které se obecně neví, ale v kontextu jsou nesmírně zajímavé.

Pak už jsme se ponořili přímo do textů jednotlivých sonetů. Pan profesor vždy konkrétní sonet přiblížil. Řekl o čem je, co se v něm dá najít a nevynechal ani zajímavosti, které vyzní jen v originálním textu a srovnal je s překladem. A přeložit některé věci, aby zněly stejně krásně, jako v angličtině, to musel být opravdu oříšek. Pak vždy sonet přečetl a následovala jeho hudební verze v podání skladatele pana Dobiáše.

Pan profesor Martin Hilský

Musím říct, že poslouchat pana profesora byla radost, jako vždy. Nejen, že má hluboké znalosti o dané problematice, ale vypráví takovým vášnivým a zaujatým způsobem a to se mi velmi líbí. Je vidět, že žije tím, co dělá, a že je pro něj radost o tom přednášet, což velmi oceňuji. Navíc jeho charisma při osobním setkání je ještě větší než z videí na youtube, která mimochodem doporučuji zhlédnout. O anglické renesanci, divadle, historii a o Shakespearovi a jeho díle mě naučil víc, než celá školní docházka dohromady a ještě takovým způsobem, že mě to i bavilo a sama jsem chtěla více informací, což se škole bohužel nepodařilo.

Co bylo ze začátku zvláštní, byla zpívaná forma sonetů. Docela mi trvalo, než jsem si na to zvykla. První mě snad i trochu vyděsil, protože pan Dobiáš do zpěvu vkládal značnou energii a já jsem zvyklá mít na poezii ticho a klid. Nakonec ale musím uznat, že některé byly velmi pěkné i v tomto podání.

Hudební skladatel Daniel Dobiáš

Na konci přednášky se mi podařilo získat i podpis do svého výtisku Sonetů, takže mám konečně nějakou tu trofej :). Sonety, uvedené v tomto článku, jsou z knihy Sonety, kterou vydalo nakladatelství Atlantis v roce 2009 a v překladu Martina Hilského. A bylo těžké vybrat jen dva z mých nejoblíbenějších, ale přepisovat celou knihu se mi nechtělo :).

Přednášku o Sonetech můžete zhlédnout zde. Velmi ji doporučuji, stejně jako další přednášky pana profesora, například tuto, ta je jedna z mých oblíbených (nenechte se odradit angličtinou na začátku, přednáška je česky).

Pokud si budete chtít knihu koupit, tady vám poradí, kde ji seženete za nejlepší cenu.

Až přijde čas - a přijít může, kdo ví -,

a začneš na mně hledat samé chyby,

až tvoje láska ortel svůj mi poví

a účet dá, co nezná žádné "kdyby",

až přijde čas a budeš jako cizí,

za pohled ani nebudu ti stát,

láska, co byla, zničehonic zmizí,

výmluvu najde pro zdvořilý chlad,

až ten čas přijde, budu obrněn -

já vím, co jsem a co si zasloužím,

sám proti sobě zdvihnu ruku jen,

a přísahat budu na seznam svých vin.

                       Že opouštíš mne, důvody máš pádné,

                      já pro svou lásku neumím dát žádné.

Sonet 49

Na Větrné hůrce

Kdo by ho neznal. Příběh nenávisti a taky lásky, která je tak šílená, sobecká a bezohledná, že vede až ke zničení těch, kterých se dotýká i dalších, jež se jen nachomýtli do cesty těm dvěma zoufalcům. Úplně bez viny ale není nikdo…

Četla jsem knihu, viděla film s úžasným Timothy Daltonem a po té i s neméně úžasným Ralphem Fiennesem v roli Heatclifa… no a když se naskytla možnost shlédnout divadelní představení brněnského divadla BuranTeatr, neodolala jsem a šla se mrknout na to, jak se dokázali brňáci s tímhle náročným kouskem poprat.

„Ty tomu pořád nerozumíš, Nelly. Kdyby všechno ostatní pominulo a Heatcliff přetrval, můj život by v něm pokračoval dál. A kdyby naopak všechno ostatní zůstalo a on přestal existovat, svět by mi připadal úplně cizí. Všechno, co cítím já, cítí i Heatcliff. Jaký by ostatně mělo smysl, že jsem přišla na svět, kdybych existovala jenom v téhle podobě a tomhle těle? Já jsem Heatcliff, Nelly. Já jsem Heatcliff.“

Brněnský BuranTeátr je takové příjemné divadlo, nic luxusního, kam byste museli nastrojení jako do Mahenky, ale pořád je tu možnost se hezky obléknout a užít si hru v méně formálním prostředí. I v méně luxusním prostředí se ale dají najít dobré herecké výkony a dobré zpracování hry ač nízkonákladové. A to byl přesně případ Věrné hůrky.

V divadlech si tradičně sedám spíš dozadu, pokud si mohu vybrat. Zde jsem si mohla sednout kam jsem chtěla. Vybrala jsem poslední řadu. Občas se stává, že z posledního štoku není vidět dobře na jeviště. Tady měli vše dobře vyřešeno a sedadla byla dostatečně odstupňována. Na jevišti se pracovalo s minimem kulis, které se v průběhu představení neměnily. V podstatě šlo pouze o plastové pruhy - "závěsy" v pozadí, před nimi vyrovnanou řadu větrníků a několik židlí.  Absolutní minimalismus se vyplatil. Soustředila jsem se více na herce než na neustále se měnící kulisy.

Roli vypravěčky Nelly představila Ivana Plíhalová, která byla pro mě velmi přesvědčivá. Jejím monologem celé představení začalo a několik dalších monologů, které posouvaly děj, ještě měla. Postavy Hindleyho a Kateřiny Earnshawových byly pro mě taky herecky dobře obsazeny. Oba herci - Lukáš Rieger a Eliška Skálová - podali výkony odpovídající jejich postavám. 

Trochu kámen úrazu nastal u postavy Heatclifa. Vybrat někoho pro tuto roli muselo být peklo. Pan David Tchelidze, který Heatclifa nafasoval by sice typově i odpovídal, jenže byl od prvního pohledu prostě dobrá duše, ke které má postava Heatclifa, jak víme, daleko. V pozdějších scénách s Isabelou mě ale dokázal přesvědčit o temné straně své postavy. Hloupé ode mě je, že srovnávám s Daltonem a Fiennesem z filmů, kde měli oba přímo brutální charisma - mrazilo z nich, přitahovali, jenže Heatcliff prostě musí být vypočítavý (s odpuštěním) hajzl s brutálním charismatem už od pohledu. A když není, musí mi to herec vecpat do hlavy už od první scény, musí to z něj vyvěrat a to se zde bohužel hned nestalo. V tomto ohledu lépe uspěli Kateřina a Hindley, kteří mě o povahách jejich svěřenců přesvědčili bez nejmenších potíží. 

I paní Anna Čonková, která hrála Isabelu, dobře ztvárnila to, co měla - od naivní, dobře vychované holčičky až po ženu bez iluzí. V roli Edgara Lintona, bratra Isabely, se představil Martin Veselý a napůl chtěného snoubence a manžela sehrál tak, že mi bylo Edgara skutečně líto. Pan Roman Groszmann měl v roli lékaře několik vět tak cynických a pronesl je tak dokonalým toném, že mě to rozesmálo.

Byla jsem zvědavá, jak si herci vystačí pouze s několika kulisami a ejhle! Ono to šlo. :) Obzvlášť užití igelitových pruhů v pozadí se ukázalo jako dobrý nápad, protože část představení se odehrávala i za ním a v závěru duchové hlavních postav prošli tímto závěsem jakoby zpět do světa živých. Stejně jednoduché jako scéna byly i kostýmy a opět to ničemu nepřekáželo.

Zpracování hry bylo podle mého názoru také dobré. Nebyla opomenuta žádná důležitá scéna (až na jednu) a hercům bylo umožněno vyhmátnout na svých postavách to podstatné. Využití Nelly jako vypravěčky, když bylo nutné posunout děj o něco dopředu, se mi zdálo jako dobrý nápad. Co mi bohužel chybělo, bylo dostatečné prožití Heatcliffovy bolesti nad ztrátou Kateřiny. Její smrt ve hře tak nějak rychle prolétla kolem - málem jsem ji nestihla zaznamenat a Heatcliff tak nemohl diváky dostatečně přesvědčit o bolesti a přes to jakési umanuté krutosti a zlosti, která se mi zdá pro závěr příběhu nejpodstatnější věcí.

Velmi se mi líbil hudební doprovod. Jediný hudebník s kytarou doprovázel celé představení a hudební doprovod byl nevtíravý a přes to dobře podkreslil to, co se zrovna na jevišti dělo. Pěkné bylo i použití  zhudebnělé básně Johna Keatse v závěru představení.

Buran teátr opět dokázal, že v jednoduchosti je krása. Že i s minimem kulis, jednoduchým hudebním doprovodem a menším počtem herců se dá zahrát dobré divadlo. Představení Větrná hůrka by se mělo ještě hrát, ačkoliv přesné datum další reprízy zatím není na stránkách souboru uvedeno. Pokud máte cestu do Brna, doporučuji udělat si čas a shlédnout je. Stálo to za to.

„Trochu jsem se v těch místech zdržel, pod tou příjemně vlahou oblohou, pozoroval můry, které kmitaly křídly nad vřesem, a taky zvonečky. Naslouchal jsem jemnému vánku rozechvívajícímu trávu a podivoval se, jak si vůbec někdo dokáže myslet, že by ti tři tady v té pokojné hlíně spali neklidně.“

* divadelní představení a výkony herců hodnotím pouze z pohledu diváka, nejsem profesionální divadelní kritik, a proto hodnotím pouze to, jak na mě představení působilo právě jako na diváka

Režie: Gabriela Ženatá

Překlad: Kateřina Hilská

Uprava textu: Jan Šotkovský

Dramaturgie: Mirosla Ondra

Scéna a kostýmy - Vendula Bělochová

Realizace kostýmů - Babka Skočovská

Hudba: Adam Hlavatý a kol.

Světla: Tomáš Tušer, Vojtěch Dvořák

Produkce: Jana Fišerová

Obsazení: Lukáš Rieger, Eliška Skálová, Ivana Plíhalová, Martin Veselý, Anna Čonková, David Tchelidze, Roman Groszmann 

Sobota po indicku - festival Indické kultury

Zdroj: internet

V posledních cca dvou letech jsme s přítelem propadli kouzlu indické kuchyně. Jednak je dobrá a taky je převážně zeleninová, což vyhovuje mně a vlastně i příteli a on ji navíc strašně rád vaří – což tedy vyhovuje hlavně mně :).

Jako správná žena, která podporuje muže v jeho koníčcích, jsem mu proto musela oznámit informaci, že se v Rosicích chystá druhý ročník festivalu Dvaraka, kde budou, mimo jiné, také ukázky vaření po indicku. Pochopitelně mě k tomu vedlo čiré dobro a podpora koníčků, nikoliv můj zájem vidět indické tanečnice a povozit se na velbloudovi :).

Zdroj: internet

Počasí se naštěstí vydařilo, tak jsme vyrazili vlakem do Rosic. Vybavila jsem se tříčtvrťákama vhodnýma pro jízdu na velbloudovi místo některou ze sukní, které mám doma a později jsem toho i litovala, ale všeho postupně. Dojeli jsme na místo a zámek, kde se akce konala, jsme našli bez problémů.

Po úvodním průzkumu zamířil Martin ke stánku s jídlem – protože byla možnost ochutnávek, takže jsme později i využili možnost se tu za rozumný peníz naobědvat a já jsem po chvilce čumění na velblouda vyrazila k žensky atraktivnějším stánkům se šperky, oblečením a stánku, kde byla možnost nechat si na tělo namalovat něco henou a také zkusit si obléct sárí. Toho jsem samozřejmě okamžitě musela využít, protože okolo už chodili v sárí oblečené ženy a vypadalo to moc krásně. Tady přišla ta chvíle, kdy jsem litovala, že nemám sukni a nějaké méně viditelné tričko :) na tomto festivalu totiž opravdu mohly být ženy oblečené půvabně a velmi žensky v sukních a sárí – poučení pro další ročník.

Tanečnice Manju Warrier. Zdroj: internet.

Na pódiu mezitím hrála indická hudba a brzy jsme se také dočkali tanečnic. Pokud jste se už někdy setkali s tímto uměním, víte, že tanečnice svými pohyby vyjadřuje nějaký příběh. Vždycky nám bylo pověděno, o čem ten který tanec vypráví, protože běžný člověk je člověk neznalý :) alespoň co se indických tanců týká. Předveden nám byl tradiční indický chrámový tanec Bharata Natyam. O tom, že byly dívky oblečené v krásných kostýmech a měly i velmi výrazné indické šperky asi netřeba dlouze psát.

Indické jídlo - bezmasé verze jsou ideální pro nemasožrouty.

Samozřejmě došlo i na avízované vaření. Tam jsme se bohužel mnoho nepřiučili, protože pan kuchař vařil dost jinak, než známe z originálních indických receptů z youtube. Jediné, co jsme pochytili a následně i zkusili byl paneer – tedy indický sýr a placky, které se nám v našich domácích podmínkách skvěle vydařily a měli jsme z nich hroznou radost :).

Pro děti byl připraven nafukovací hrad, malování, střelba z luku a různé dílničky. Pro zvědavé pak naučná galerie se "Starobylé Védy a předvedení obřadu, který se vykonává v chrámech.

Jediné, co bych pořadatelům vytkla, byl nedostatek toalet (možná jsme je jen nenašli, nevím) a odpadkových košů. Jinak se mi festival líbil a doufám, že příští rok nabídne klidně i daleko více zajímavostí z indické kultury. V tomto ohledu je pořád prostor pro zlepšování a spousta zajímavých možností.

Detail šperků tanečnice Manju Warrier. Zdroj: internet.

Obrázky jsou pouze ilustrační :). A na závěr odkaz na youtube na jeden tanec Bharata Natyam v podání originální indické tanečnice, ať se také můžete pokochat:

https://www.youtube.com/watch?v=SgiLOzFQh14

Shakespearovy knihy, Prosperova knihovna - přednáška

Přednášející: Prof. PhDr. Petr Osolsobě PhD., Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Vždycky mě zajímalo, kde bral pan WS inspiraci ke svému tvoření a proto jsem navštívila přednášku v MZK v Brně. Vůbec jsem netušila, do jak zajímavého a komplexního tématu tímto kousnu a určitě jsem netušila, že budu od toho dne každý den poslouchat další přednášky na toto téma na youtube :)

Zdroj: internet

Na této přednášce, kterou jsem navštívila živě, jsem se dozvěděla hlavně odpovědi na otázky WS a jeho knihovna – kde nabyl své knižní vzdělání, které staré knihy nejvíc čítal, kdo tiskl jeho knihy, jak vzniklo slavné foliové vydání jeho her (1626) a jak používá metaforu knihy ve svém díle. Dověděla jsem se, že WS se pohyboval v poměrně dost vysoké společnosti, takže měl přístup i k cenným tiskům, ke kterým se tenkrát běžně nebylo možné dostat. Mohl tedy čerpat inspiraci například i u Plutarcha, který ovlivnil hodně WS dramat, nebo třeba u Ovidia. WS se prostě dokázal inspirovat vším, co četl a prostřednictvím svých her předal příběhy ostatním – příběhy z historie, mýtů i skutečných událostí. Příběhy sice mohly být převzaté, ale řeč, kterou WS používá je naprosto originální.

First Folio, zdroj internet

Na hrách Williama Shakespeara mě fascinuje hlavně to, že jsou nadčasové. Navzdory tomu jak moc jsou staré, jsou v každé době pochopitelné a vždycky budou. Nikdy už nebude žádný dramatik, jako byl WS – jeho hry mají hloubku, jsou napínavé, zábavné, poučné, zamilované a především po čertech dobře napsané a jazykově bohaté, plné metafor a skrytých náznaků, narážek a odkazů. WS si nádherně hraje se slovy a jejich významem. Prostě každý si v jeho hrách najde to svoje.

Co mě velmi pobavilo, bylo to, že Shakespeara v podstatě donutila tvořit cenzura, která tenkrát byla – díky zákazu původních křesťanských her mohl a musel WS psát svoje hry, aby měl, ve svém divadle Globe, co hrát. Takže všechno zlé je nakonec pro něco dobré :).

Zrekonstruované divadlo Globe v Londýně, zdroj: internet

Pan přednášející Petr Osolsobě uměl nádherně recitovat, takže nám přednášku okořenil přednesem některých Shakespearových her a sonetů. A taková perlička – čtrnáct dnů před touto přednáškou objevili ve Francii jeden výtisk Shakespearova Folia, je to 234 původní zachovaný výtisk!

Téma je natolik obsáhlé, že se bohužel do dvou hodin prostě nemohlo vejít, takže na téma renesanční divadlo, historie divadla a Shakespeare a jeho hry mohu doporučit na youtube přednášky pana Hilského. Je to opravdu velice zajímavé téma, protože pan Hilský zmiňuje ve svých přednáškách i historické souvislosti. Žádnou přednášku pana Osolsobě jsem na youtube bohužel nenašla.

Můžete shlédnout například tuto s názvem Shakespeare a zrod anglického divadla, navzdory anglickému začátku je to v češtině :) :

https://www.youtube.com/watch?v=gxNhlpVHvYo

Fyzikální desatero II - přednáška

zdroj: internet

Že se na Hvězdárně v Brně pořádají zajímavé přednášky, to ví snad každý, ale k mé hanbě jsem si uvědomila, že jsem na jedné z nich byla naposled před asi pěti lety. Rozhodla jsem se to napravit a mrkla na jejich stránky. Vykoukla na mě přednáška s názvem: Fyzikální desatero II. První díl jsem sice prošvihla, ale po přečtení stručného infa jsem věděla, že na dvojku půjdu:

"Fyzikální desatero II"

Pokračování mimořádně úspěšné přednášky, která nás opět zavede do světa, ve kterém panují základní principy fyziky, které jsme do současnosti byli schopni popsat. Jejich důsledky jsou často velmi překvapivé, svým způsobem fascinující a navíc vzájemně propojené. Tentokrát se zaměříme na extrémně miniaturní svět elementárních částic, poodhalíme stavbu atomu, budeme se zabývat vztahem mezi hmotou a energií, potrápíme své hlavy kvantovou mechanikou a také si představíme základní síly, které vládnou našemu vesmíru. 

Přednášel Ing. Martin Zeman, Ph.D. z Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské na ČVUT v Praze.

zdroj:internet

Pan přednášející měl menší zpoždění, vzhledem k nepředvídatelnému pohybu částic na D1, tak jsem využila akademickou čtvrthodinku k shlédnutí interaktivní výstavy o sluneční soustavě, která je zdarma v suterénu planetária. Po té, co jsem se přesvědčila, jak moc těžká je krabice džusu na Slunci (moc), rozhýbala Foulcaltovo kyvadlo a zjistila, kolik bych vážila například na Merkuru (výstava je docela zábava, škoda, že jsem neměla více času), musela jsem běžet nahoru, abych nezmeškala začátek přednášky.

Zdroj: internet

Ponoření do světa malých částic už nic nebránilo. Upravila jsem si sedadlo do polohy „pololež“ a doufala jsem, že se budu chytat alespoň částečně, protože veškerá fyzika pro mě skončila na střední škole. Pan přednášející naštěstí počítal s eventualitou, že v sále bude mít více takových kusů a informace předkládal srozumitelným stylem. Pro lepší pochopení tématu nám na strop digitária promítal obrázky a různou pomocnou grafiku a musím přiznat, že díky tomu bylo vše lépe pochopitelné, než kdyby jen mluvil. Ne že bych neměla bílá místa, ale pan přednášející nějak vytušil, kde by se problematické pasáže mohly vyskytovat a vše vysvětlil důkladně a různými způsoby. Například vysvětlit pohyb atomů pomocí rockového koncertu – tak tohle už mi z hlavy fakt nevypadne :). Co se kvantové mechaniky týče, nejvíce mě pobavilo prohlášení amerického fyzika Richarda Feynmana, který řekl:  "Myslím, že mohu s naprostou jistotou prohlásit, že kvantové mechanice nerozumí nikdo." Řekla bych, že to je asi tak v souhrnu pravda, pochopte něco, co nemůžete vidět a nemáte s tím žádnou předchozí zkušenost. A nepomohla tomu ani známá Schrödingerova kočka :).

zdroj: internet

Vím, že to bude znít neuvěřitelně těm, co mě znají, ale už se nemůžu dočkat, až bude Fyzika III. :) rozhodně na ni totiž půjdu a do té doby tu mám k přelouskání několik knih od Hawkinga, abych byla přece jen o něco lépe připravená:).

Program přednášek Hvězdárny najdete zde.

Zdroj: internet

Moravská zemská knihovna v Brně - exkurze

Budova MZK - zdroj innternet

V pondělí jsem se ocitla na akci, o které jsem se dozvěděla úplnou náhodou na FCB. A sice na exkurzi v Moravské zemské knihovně v Brně. Vždycky jsem se chtěla podívat v knihovně do prostor, kam běžně návštěvníci nechodí a tady se mi to konečně splnilo! Navíc se nám věnovali opravdu příjemní lidé, takže ty tři hodiny utekly ani nevím jak :).

Sraz jsme měli na vrátnici knihovny a hned potom nás odvedla paní průvodkyně do konferenční místnosti v přízemí, kde nás stručně seznámila s historií a funkcí Moravské zemské knihovny:

Dověděli jsme se, kdy byla knihovna založena a jakými cestami se dostala do současné moderní budovy. Knihovna má takzvané právo povinného výtisku, to znamená, že všechno, co v České republice vyjde tiskem, musí být v jednom exempláři uloženo v knihovně, nakladatelé musí tento výtisk odevzdat zdarma a knihovna má povinnost výtisk uchovat. Když říkám všechno, myslím všechno - od knih, vědeckých publikací až po noviny a časopisy a to i ty naprosto „hloupé“. Všechno! Uchovávají více než čtyři miliony knih! V knihovně můžete najít většinu literatury vydané po roce 1935. Více z historie knihovny najdete zde.

zdroj: internet

Po úvodních slovech následovala prohlídka budovy. Pár informací o architektuře budovy, se nám dostalo v sedmém patře s nádherným výhledem na Brno. Například, jestlipak víte, proč jsou chodby v knihovně vlnité a oblé? Protože šlo o zdůraznění ideje, že cesta informací k člověku nemusí být vždy rovná a přímá. Taky už víme, že ne všechny moderní zlepšováky musí být nutně stoprocentně praktickou záležitostí :). Pokračovali jsme v ředitelské části v zasedací místnosti, kde je umístěn základní kámen knihovny – mimochodem je kámen umístěn kupodivu v sedmém patře, ale ředitel by asi jen těžko chtěl schůzovat ve sklepení :). Také jsme se dozvěděli něco dalšího o knihovnách v Brně a v republice a pak nás paní průvodkyně předala kolegyni ve skladu časopisů a novin. Tady nám paní ukázala jedny z nejstarších novin v republice, vyvázané v obrovských knihách. Dokonce jsme dostali do ruky knihu z roku 1756! Byla úžasná, nádherný pevný a silný papír, krásný zřetelný tisk i po těch letech! Ukázali nám mikrofiše, na kterých se dokumenty digitalizují a spoustu dalších věcí.

zdroj: internet

Pak jsme přešli dolů do výpůjční části knihovny a zde nás zavedli do skladu knih, mezi obrovské, vysoké a nacpané regály do mínus prvního a mínus druhého patra. Dozvěděli jsme se něco o systému ukládání knih – houby žánry, formát knihy je důležitý. Protože tady se ukrutánsky moc šetří místem. Něco málo jsme zvěděli i o způsobu vyhledávání, což mi stejně nejde do hlavy, jak se tu kdo vyzná, ale zjevně to chce trochu cviku a jde to a v mínus druhém patře došlo i na informace o úklidu knihovny a inventarizaci. Všude se pochopitelně šetří místem, takže u nejstarších děl, která se už moc nepůjčují a jsou uložena v mínus druhém, je systém posuvných regálů, aby nemusely být uličky a vešlo se tak opravdu maximální množství knih. Je zde stálých 18°C a žádné denní světlo. Průvodci nám trpělivě odpovídali na všechny otázky a prohlídka byla opravdu zajímavá.

zdroj: internet

Na závěr, opět v konferenční místnosti jsme shlédli krátký film o historii knihovny. A pak se s námi naše průvodkyně rozloučila s pozváním na další akce – děkuji, přijdu stoprocentně!

Mimochodem jsem se také dozvěděla o zajímavé záležitosti, která mi dosud unikala. Existuje služba na stránkách www.ptejteseknihovny.cz , kde můžete položit knihovnám v ČR jakoukoliv otázku a oni musí odpovědět :). Tomu říkám dobrý přístup k informacím.

Už se moc těším na další akci v knihovně – paní průvodkyně mluvila o exkurzi do knihařské dílny, paráda!

Bafni - improvizační divadlo

Na představení brněnského divadelního souboru Bafni jsem šla tak napůl nedobrovolně, nicméně s jistou zvědavostí. Improvizační divadlo jsem nikdy neviděla tak jsem si nebyla jistá, co mám očekávat a i přes to, že ostatní tvrdili, že to je sranda, nebyla jsem o tom tak docela přesvědčená. Ještě, že jsem šla! V Kabinetu múz jsem totiž absolvovala dvě perfektní hodiny naprosto úžasné zábavy a když řeknu, že jsme se smáli celou dobu, tak se pletu maximálně o těch deset minut přestávky.

Co že to je improvizační divadlo?

Tak předně vůbec se vlastně neví, co se bude celý večer dít (dobré bylo už to, když jsem doma řekla, že jdu do divadla a netuším, co budou hrát, než jsem podala vysvětlení, koukali na mě všichni tak trochu divně :)). Herci jsou na jevišti zcela naslepo a přehrávají scénky, ke kterým jim všechno nadiktují diváci – tedy kdo jsou a kde jsou. Téma večera je víceméně dané od moderátora, který vybere nejlepší nápady z pořvávajícího davu a pak už je na hercích, jak se s tím vypořádají. A tedy musím uznat, že se s tím poprali statečně. Na jejich místě bych být nechtěla :) ale velmi ráda příště zasednu opět v publiku.

Ukázky jejich scének můžete najít na Youtube zde.

Fotografije jsem si "vypůjčila" z galerie na internetových stránkách souboru.

Do naha!

Neplánované akce prý bývají nejlepší. Tak jsem se nechala přemluvit na poslední chvilku, doslova pár hodin před akcí, k návštěvě brněnského Městského divadla a představení Do naha. Navíc když už bylo toho 29.února, což každý rok není, tak byl o to větší důvod udělat den ještě výjimečnějším a dopřát si něco, co taky není každý den :).

fotky uloupeny ze stránek divadla, protože v sále se pochopitelně fotit nesmí

Pokud jste viděli film Do naha!, víte, o čem byla tahle muzikálová komedie. Pro ty, co třeba nevědí se to má tak:

Příběh se odehrává v Buffalu (takže přece jen změna oproti filmu), kde zavřeli ocelárnu a muži jsou bez práce. Situace už trvá půl roku a muži jsou tedy patřičně zoufalí (ne až tak, aby vzali „potupnou“ práci hlídače v obchoďáku). Zato ženy práci mají a chodí si své peníze náležitě užívat a to konkrétně do hospody, kam přijeli se svým striptýzovým vystoupením dva hošani z New Yorku. Hlavní hrdina Jerry v tom v náhlém pomatení mysli nebo v rozžehnutí geniální jiskry (těžko říci:)) uvidí příležitost, jak taky konečně vydělat nějaké peníze, dá dohromady partu ze zavřené fabriky a začnou trénovat. Jak udělat z obyčejného chlapa striptéra? A čím se odlišit o newyorčanů? Jasný, musí jít prostě úplně do naha.

Mohlo by se zdát, že na představení je zajímavé jen to, jestli se herci nakonec svlíknou nebo ne, ale tak jednoduché to není. Především šestice hlavních herců – ocelářů/striptérů podala opravdu senzační výkon. Tím nechci upozadit výkony ostatních, ale těch šest, to byla prostě pecka. Také se nejednalo pouze o prvoplánovou srandu, i když jsme se nasmáli dost. Ač se jednalo o komedii, možností na přemýšlení nad tématy jako role mužů a žen ve společnosti, nezaměstnanost, vztahy a manželské krize a přátelství a něco víc než přátelství mezi muži (aspoň se mi tak zdálo), bylo taky dost. Rozhodně jsem si užila živou kapelu, která hrála mezi jednotlivými výměnami kulis na točitém jevišti a texty písní, které herci zpívali, mě několikrát taky velmi oslovily a pěvecké výkony byly parádní. Potlesk ve stoje na závěr si herci více než zasloužili!

Jako divákovi se mi dostalo zábavy, možnosti k zamyšlení, dobré hudby a vůbec to bylo více než dobře strávených pár hodin. Takže mrkněte na stránky Městského divadla Brno a zajděte. Ještě to hrají a lístky jsou :).

Vulkány – tepny Země.

Vulkány – mohutné hory chrlící oheň a lávu přitahovaly pozornost člověka od pradávna. Pro antického básníka byly sídlem bohů, pro středověkého scholastika projevem pekelných sil a pro geologa okem do nitra Země.

Jako úvod k výstavě v Paláci šlechtičen v Brně mi toto naprosto stačilo, abych na tu výstavu chtěla rozhodně jít. A řekla bych, že to stálo za to.

Hned u vstupu mě praštila přes oči animace vzniku Země, která byla tak šikovně udělaná, že jsem na ni vydržela koukat několikrát. Rozhodně chvíli trvalo, než jsem se od ní odtrhla a mohla se věnovat informačním panelům. Zde se rozebral vznik vulkánů poněkud podrobněji včetně různých druhů sopek. Krom nejznámějších světových zástupců čeledi sopkovitých zde byly představeny i české krásky, které naštěstí od své aktivity již upustily. Ani mě nikdy nenapadlo, kolik jich na našem území vlastně je.

V dalších místnostech se dají najít krásné sopečné polodrahokamy a drahokamy. K prohlédnutí zde mají i nejstarší evropskou fosilii savce. Dokonce je možné vyzkoušet si zemětřas na vlastní kůži na zemětřasné desce – slibovaný sopečný popel nás naštěstí nezavalil :).

Při prohlídce výstavy jsme tu byli sami, takže atmosféru nám nikdo nerušil. Mohli jsme si v klidu užít přítmí sálů, kde byly osvětlené pouze kameny a panely s informacemi, provázené duněním sopek a zpěvem ptáků (když zrovna nic nechrlilo lávu :)).

V prvním patře je potom část výstavy určená lidem, kteří si rádi hrají :) můžete zde skládat puzzle zemského jádra, hledat sopky na mapě ČR, přiřazovat k sobě kameny nebo si zahrát na improvizovaný kamenný xylofon. Ti co si zrovna hrát nemusejí, mohou zatím koukat na promítání fotek světových sopek.

Zajděte. K současnému deštíku a ochlazení se malé zahřátí u zemského jádra může hodit.  Už nebude otevřená dlouho jen do 20.září.

Vila Tugendhat

... less is more ...

Letošní poslední listopadový víkend jsme vyrazili za kulturou, konkrétně na prohlídku restaurované brněnské funkcionalistické perly - vily Tugendhat.

Návrh vily má na svědomí architekt Ludwig Mies van der Rohe a byl vytvořen koncem roku 1928 na zakázku manželů Tugendhatových, Gréty a Fritze. Stavba byla zahájena 1929 a architektovi nebyl stanoven žádný (!) finanční limit. Bohužel si domu majitelé moc neužili, protože před válkou museli jakožto Židé utéci do zahraničí. Za války měla vila dosti nešťastný osud, nejdříve ji zabrali němečtí vojáci, potom Rudá armáda, která v ní měla dokonce i stáje a s citlivostí sobě vlastní si topila policemi z knihovny a nakonec ji jen těsně minula letecká puma při náletu na Brno.
Více o historii se dozvíte přímo na oficiálních stránkách nebo kdekoliv jinde na internetu :).

Co se týče mých dojmů z prohlídky:

Prohlídku jsme započali jak jinak než ve vstupní hale vily. Jako první nás všechny zaujala nádherná podlaha z italského travertinu a krásné obložení stěn a vstupní dveře do pokojů z palisandru. Hned potom, pro mě dosud neviděné, zařízení na obalování bot igelitovou fólií - strčíte tam botu, našlápnete a dostane se vám krásné, igelitové a šustivé papuče, abyste nehňácali botama po bílém linoleu v hlavní obytné místnosti :).

vstupní hala

Po ofóliování obuvi jme byli upozorněni na zvláštnost stavby a sice konstrukci nosných ocelových pilířů používaných ve výrobních halách - zde dovedně obalených v chromových krytkách. Byl nám vysvětlen architektův záměr "plynoucího prostoru" a sděleno, že vila je kompletním dílem architekta včetně vnitřního zařízení (samozřejmě i další základní informace). Po té jsme byli vpuštěni přímo do ložnic, do kterých se vchází hned z haly mohutně působícími dveřmi, které jsou vysoké až ke stropu - to se mi mimochodem dost líbí. Nakoukli jsme do ložnic Grety a Fritze, jejich dětí a guvernantky a také do jejich koupelen.

Ze všech pokojů je krásný výhled velikými okny na brněnské panoráma Špilberku a Petrova a samozřejmě přístup na terasu. Pokoje samotné nejsou nijak velké a spíše praktické než ohromující. Dominují zde v podstatě jen dvě barvy - bílá na stěnách a podlaze a tmavá žíhaná hnědá na vestavěných skříních, ostatních barev je minimum (kytky, křeslo, koberec ...).

pokoj paní Grety

Jako nejlépe obyvatelný a útulný jsme vyhodnotili pokoj guvernatky, který měl dokonce i vlastní umyvadlo skryté ve vestavěné skříni a pokoj paní Grety. V ložnici rodičů jsou opět krásné palisandrové vestavěné skříně. Co nás trochu zarazilo byla neútulnost dětského pokoje chlapců a čtvery dveře, které do něj vedou, což nám přišlo trochu moc. Pan architekt také neměl (prý) v oblibě obrazy, takže za celou prohlídku jsme viděli jen tři - v pokoji Fritze a Grety.

hlavní obytná část s onyxovou příčkou

Další naše kroky vedly dolů o patro níže do hlavní obytné prostory.
Tady opravdu velmi vyniká architektův záměr volného prostoru, který rozdělují pouze závěsy, půlkruhová stěna jídelního prostoru z makassarského ebenu a nádherná (!) onyxová příčka, která je překrásná při západu slunce, kdy propouští sluneční paprsky a mění barvu na  - no to se musí vidět, prostě žíhanou oranžově zářící :). Bohužel slunce nezapadalo, tak bylo předvedeno pouze na malé části baterkou. Stěny místnosti jsou ze dvou stran zcela prosklené. Dvě obrovská okna naproti onyxové příčce a jídelního prostoru se dají spustit pomocí elektromotorů do podlahy a otevřít tak přístup do zahrady. I v hlavním obytném prostoru jsou ponechány viditelně nosné ocelové sloupy s chromovými krytkami. Obdivovali jsme také knihovnu, opět z makassarského ebenu, i když mě se zdál knihovní koutek dost tmavý. Líbilo se také oblíbené posezení paní Grety před stěnou z mléčného skla, které se dalo zezadu osvětlit. V této místnosti mohla rodina také promítat filmy z vlastní promítačky na plátno, Fritz tu měl svoji pracovnu a také tu bylo posezení s výhledem na Brno a jídelní kout oddělený půlkruhovou příčkou z ebenu.

Zde nás zaujal kulatý stůl, původně malý na ocelové nožce stejného tvaru jako nosné sloupy, který se dal přídavnými panely rozšířit na stůl poměrně obrovský. Pánové se také zajímali o způsob vytápění místnosti, zatímco dámy obdivovaly zimní zahradu a především onyxovou příčku ... no dobře, tak hlavně já jsem obdivovala onyxovou příčku :). Po té, co nás pan průvodce přesvědčil, že ten obrovský kus okna opravdu dokáže zajet do podlahy jsme přešli do části pro personál, konkrétně do kuchyně a spíže, které se nacházejí hned za jídelním koutem a po točitých schodech jsme přešli do suterénu domu, kde je technické zázemí.

interiér kuchyně

Tady bylo možné obdivovat především systém vzduchotechniky. A také prostor, kam se spouští dvě skleněná okna, když někdo v obývacím prostoru zmáčkne knoflík.
Systém zdejšího topení a klimatizace je zajímavý. Se vzduchem se pracuje pomocí klikou a systémem kladek otevíratelných komor, kam se vzduch nasává z hlavní obytné místnosti elektromotorem. Dostane se do komory, kde se chladí pomocí kamenů na které je sprchována studená voda. Pokud prý se otevře komora s těmito nachlazenými kameny, je možné srazit takto teplotu v obytném prostoru o 10°. Dále se vzduch žene přes olejový filtr, cedrový filtr - což mohlo hezky vonět, když byly hoblinky dřeva čerstvé a v zimě se ohřeje, než je vháněn elektromotorem (původním a funkčním) zpět do obytných prostor. Do cedrových hoblinek je prý možno přidat i esenciální oleje, takže luxusní vůně je zaručena. Dříve se topilo koksem, který skladovali v přilehlé koksovně, dnes jsou naprosto neromanticky leč (snad) ekologicky  napojeni na místní teplárnu. Původní motor pro rozhánění teplého vzduchu ale používají a dokonce nám ho pan průvodce i zapnul. Vytopení obytné místnosti prý trvalo zhruba půl hodiny.

vzduchotechnika vily - chladící komory

V suterénu se také nacházejí prádelna, sušárna, žehlírna, fotokomora a speciální místnost pro uskladnění kožichů, ve které se prý molům nelíbí díky proudění vzduchu. Nevím, mol tam žádný nebyl a kožichy taky nevypadaly okousané :). Zde je nainstalována i expozice o vile a obchůdek se suvenýry.
Více o vile se dočtete na oficiálních stránkách zde.

Po celou prohlídku jsme přemýšleli, jestli se dá v takové vile normálně žít. Asi dá :) ale ...
no, tu onyxovou příčku bych bych brala :).

Zajděte. Cena je sice vyšší - 350,- na dospělý kus, ale stojí to za to.
Děkuji i panu průvodci, který byl sympaťák a hlavně nám řekl spoustu zajímavého a trpělivě odpovídal na naše zvědavé dotazy.