11. 6. 2024

Měsíční rádobych - červen 2024

 




Na začátku května jsem si dala předsevzetí – o tom konec konců rádobychy jsou, že si budu průběžně zaznamenávat poznámky o věcech, které si tu pak můžu zmínit. Abych pak na konci měsíce pracně nelovila ve své mizerné paměti něco pamětihodného, když si nic nepamatuju :D Takže zde jsou ty slavné poznámky:

Ne, dělám si srandu. Vážně jsem si něco poznamenala.

Hned ze startu měsíce mě postihla kalamita domácích spotřebičů. Nejdřív mi chcípnul kotel a o pár dnů později ho do věčných lovišť následoval mrazák. Třetího do party naštěstí ti dva chcípáci nepřibrali. Nesnáším, když se věci lámou. Obzvlášť u plynového kotle se člověk bojí o život až do příjezdu opraváře.

Polární záře byla v květnu vidět i nad Českem. Ne, že bych ji tedy viděla já osobně. My, co chodíme spát se slepicema, máme v podobných sledovačkách většinou dost smůlu. Ale byla tu.

Nad Českem tento měsíc zářilo ještě něco – zlato v mistrovství v hokeji. Po čtrnácti letech. Krásný hokej, napínavý celou dobu a tvrdý boj až do konce. Nepovažuju se sice za extra fanouška, nicméně umím si boj o medaile užít :)

Tím výčet mých okouzlujících dovedností nekončí. Taky ještě furt umím přečíst knihu během jednoho dne a kdyby jen jednu. Tento měsíc jsem takto na jeden nádech slupla Slzotvůrce, S láskou z Londýna, Obránce mimo hru, Královnu mrtvol a Mrtvou říši. Kdyby nebyl Projekt Kronos takový tlusťoch, padnul by taky. Takto mi zabral dva dny a něco.

Volba knihy měsíce i tentokrát dost zamotala hlavu. Dlouho vedl Slzotvůrce, záhy začal konkurovat Projekt Kronos, aby nakonec po dlouhém rozmýšlení zvítězila Královna mrtvol. Tyhle tři bylo hodně těžké posoudit spravedlivě, protože jsou každá úplně jiná a každá mě dostala něčím jiným. Více méně se tedy tyto tři drží za ruku a stojí na bedně spolu :)





 

Co plánuji na červen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z května:

Z trojky vyvolených jsem jako první sáhla po knize Kurz tvůrčího psaní. Ne, není to učebnice, jak by se mohlo zdát, ale poměrně zdařilá detektivka z prostředí kurzu tvůrčího psaní. Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Nejen, že tu byly zajímavé postavy, ale dokonce i detektivní zápletka byla podařená. K tomu jsem se navíc fakt dozvěděla i něco nového o psaní. Takže dobrá trefa. Jako druhé přišlo na řadu Bezvětrné město 2. To už tak přesvědčivý úspěch nebyl. Ani vlastně nevím proč to nesedlo. Styl psaní se nijak zvlášť nelišil od prvního dílu. Dokonce to bylo i mírně akčnější. První díl mě však svým dějem přeci jen zaujal dřív. Taky myslím, že konkrétně u tohoto příběhu by bylo lepší, kdybych knihy četla hned po sobě. Do děje se mi po pauze naskakovalo mírně hůř. Jako poslední jsem popadla Projekt Kronos a ten mi dokázal zlepšit chuť. Fakt povedené čtení, dobře napsané a zajímavě vymyšlené, plus jako bonus parádní postavy. Takže tu mám další rozečtenou sérii :D a chci v ní pokračovat.

 

Tři vyvolené na červen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Noční cirkus. Popravdě si už ani nevzpomínám, o čem má být. Takže překvapení :) na anotaci ani nekouknu, ať jdu fakt do čisté vody.

Jedna z loňska

Tady vyberu Tajemství černé dámy. Dostala jsem ji loni k narozkám, takže má už pomalu na čase. Myslím, že by mi mohla pěkně sednout.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Stříbrné hrdlo. Na tento druhý díl série jsem čekala pěkně dlouho, než vůbec vyjde. Tak ji nenechám válet v knihovně nepřečtenou.

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za květnem:

Konečně jsem přišla na příčinu mého „upravovacího bloku“. Nechce se mi to otvírat, i když by chuť s tím hnout byla, protože ta bestie je moc dlouhá. Kdo by taky chtěl pokoušet Godzillu, která má víc jak 250 stran ve wordu – sebevražda. Rozpárala jsem monstrum na kusy podle částí a ejhle! Najednou to jde :D Největší opruz bylo to nakopírovat, ale zase už není opruz se v tom vrtat a najít místo, kde jsem posledně přestala upravovat. Škoda, že mě to napadlo až na konci měsíce, ale aspoň jsem to vůbec otevřela.

Červnové psací plány:

Jsou vachrlaté a ohrožené. Kolegyně začínají vybírat dovolené a tak nějak tuším, že to nejspíš bude znamenat víc práce pro mě. Zároveň já dovču nemám, tedy žádný čas navíc, který bych mohla obětovat na oltáři psaní. Dost víkendů to taky vypadá, že někam pojedeme. Na druhou stranu mám před sebou výše zmíněné menší porce. Tak to snad půjde. Doufám, že jsem to právě nezakřikla :D

  

Konec hlášení!




8. 6. 2024

Obránce mimo hru

 




Že jsem knihu četla zrovna v den finále hokejového mistrovství je povedená náhoda. Kvůli hokeji jsem si však knihu vážně vybrala. Ne ovšem kvůli tomu opravdovému.  Romantiky ze sportovního prostředí mě hodně baví, když se ovšem povedou. A tato rozhodně patří mezi ty povedené.

 

Anotace:

Mitch je pořádně ostrý hokejový obránce, který prostě nedokáže udržet svou vznětlivost na uzdě. A to vede k zákazu hry na patnáct zápasů NHL. Jako by to nestačilo, musí dočasně zaskočit za trenéra juniorů. Hned při prvním tréninku vtrhne na led energická blondýnka, které je úplně jedno, že má co dělat s hokejovou hvězdou, a neváhá mu pěkně od plic vysvětlit, co si myslí o jeho trenérských schopnostech.
Mitchova obrana přestává fungovat. Jiskří to mezi nimi totiž tak, že ledy tají.


 

Obránce mimo hru je romantika, která mi naprosto sedla. To jen tak zrychleně na úvod pro nedočkavé, kterým se nechce číst celý článek :)

Nebylo to pro mě zase až takové překvapení, protože když mi sednou postavy a styl psaní, má většinou autor vyhráno. Tady mi obojí sedlo prakticky hned, či spíš během prvních pár stránek. I když postavy a styl dost ovlivní celý názor na knihu, je tu přeci jen ještě příběh, který je taky hodně důležitý. Tento byl spíš oddechové a nijak překvapivé čtení. V romantikách už se zabydlela osvědčená šablona a upřímně, co taky vymyslet jiného než, že se postavy seznámí, postupně zjistí, že cítí něco víc, a po menších potížích jsou nakonec spolu. Stejně jednoduchá zápletka se najde i v této knize, ale i tak nemohu hodnotit jinak, než kladně. O mnohém také svědčí to, že jsem knihu přečetla za jediný den. Je hubená, já vím, ale i kdyby byla tlustší, neodtrhnu se od ní.

V knize jsem poznala dva (vlastně víc než dva) sympatické hrdiny, kterým bylo snadné fandit. Ano, čtenářskou podporu usnadňuje to, že je jasné, že zrovna těm dvěma je fandit třeba :) Kdyby to náhodou jasné nebylo, fandila bych jim stejně, protože jejich příběh mě zaujal na první dobrou.

Ona – Andie – je zdravotní sestra na JIP a taky je opatrovnicí svého mladšího bratra Noaha. Rodiče jim zemřeli při nehodě a Andie se ze dne na den musela usadit a postarat se o mladšího sourozence. Krom náročného soukromí má tedy i dost náročnou práci a není divu, že někdy působí trochu unaveně. S bratrem vždy vycházela, ale po nehodě se vztahy zhoršili, či spíš zkomplikovaly. Oba se musí vyrovnat se ztrátou a s novým životem. Andie to podle mě zvládala až překvapivě dobře, její zármutek nad ztrátou rodičů vyplaval na povrch jen občas. Dost ji ale trápil pošramocený vztah s mladším bráchou. Jedinou věc jsem její postavě nevěřila - Andiina neznalost hokeje působila trochu uměle. Byla představená jako sestra, která se ze všech sil pokouší bratrovy nahradit rodiče a sblížit se s ním a přitom se vůbec nezajímala o jeho nejoblíbenější sport? Vlastně o jedinou věc, která ho zajímá! To se mi nezdálo. Podle mě by si zjistila aspoň něco, aby mohla nějak začít řeč. Ale to je v zásadě prkotina, která mi čtení nekazila ani v nejmenším.

On – Mitch – je hokejovým obráncem v profesionálním klubu v NHL. Je poněkud nechvalně proslulý svou extra výbušnou náturou. Na začátku knihy mu to zase jednou ujede a po bitce na ledě dostane trest, který ho nejdřív uvrhne do stavu zoufalého vzteku, pak zoufalého odevzdání a nakonec se pro něj ukáže být pravým požehnáním. Jeho součástí je totiž trénink dětského hokejového klubu a tam se seznámí s Noahem a s Andie.

Všechny postavy si projdou proměnou, ať už větší nebo menší. Nejvíc je to ale vidět právě u Mitche. Ten se potýká s démony minulosti a spíš ten boj prohrává. Nemá rád společnost lidí a vlastně působí, že krom hokeje nemá rád nic. S ubývajícími stránkami se stává člověkem, který je odhodlaný své problémy řešit. Postupně se učí si problémy přiznat a bojovat s nimi, v čemž mu velmi pomáhá Noah a jeho příklad a pochopitelně taky rodící se vztah s Andie.

Poznání, že každý má svoje potíže – jiné a přes to podobné – postavy krásně spojilo. Procházely si tím spolu, vzájemně se podporovaly a chápaly. To vytvářelo v příběhu příjemnou atmosféru, protože autorka s tím uměla pracovat, i když spíš klouzala po povrchu věcí a celkem to zjednodušila. To naopak považuju spíš za klad, protože číst romantickou knihu, kde se postavy v problémech doslova topí a většinu děje knihy spíš prohrávají, mám chuť málo kdy. Ano, nějaká potíž tu být musí a taky byla, ale postavy pomalu vyhrávaly a to se mi skvěle četlo.

Problémy se začaly řešit sice až podezřele rychle a snadno, ale to se dá pochopit vzhledem k tomu, že kniha je tenká. Nebyl úplně čas na popisy měsíců a let terapií. Tahle mírná zjednodušení a nerealističnost mi taky nevadila. Upřímně jsem asi i ráda, že hlavní hrdina neměl tak neprostupně všivou povahu, jako jiní v podobných knihách, kteří si na rozdíl od Mitche své problémy připustit nechtějí a raději ubližují všem okolo. Mitch hodně chtěl svoje problémy řešit. Nejen proto, aby se mohl vrátit ke hraní, ale proto, že v jádru byl hodný chlap, který si uvědomoval, že je něco špatně a chtěl blízkou duši ve svém životě. Jen prostě musel potkat tu pravou.

Líbilo semi, jak tu autorka ukázala, že i mladý člověk, spíš ještě dítě, může dospělého ledaco naučit a může mu pomoct vlastním příkladem. Vlastně tu taková pomoc fungovala vzájemně a mně se líbilo, že vedle vztahové linky mezi Andie a Mitchem je rozvíjen i přátelsko-skorootcovský vztah mezi klukem a mužem. Je tu také ukázáno, že odborná pomoc psychologa nebo terapeuta není nic, zač by se měl člověk stydět.

 

Příběh je celý takový poklidný. Velké výstřelky emocí se tu nenajdou, krom pár okamžiků Mitchova řádění na ledě. Není tu zbytečná hromada pateticky popsaných citů, ani nekonečného přemítání typu „má mě rád, nemá mě rád“. Jistě, kniha je tenká, takže autorka neměla na zbytečnou vatu prostor a tak ji tam prostě nevecpala. Dokonce i žánrově nutné „odloučení na chvilku“ je naprosto pochopitelné, nepřehnané a dobře sedí postavám.

Příběhu kraluje velmi jemná a pohodová romantika, žádné prasárničky, což opravdu velmi hodně oceňuji – konečně skutečně čistá romantika a ne přehršel často trapně popsaného sexu. Tato kniha je veskrze romantická, nesexuje se tu vůbec, takže dobrá zpráva pro nás, kteří popisný sex v romantikách nevyhledáváme. Sice tu chybí takové to super žhavé jiskření, to je pravda. Místo toho tu ale máme něco daleko lepšího – vzájemné poznávání, podporu, přátelství a samozřejmě také přitažlivost. Intimní kontakt mezi nimi se omezuje spíš na opatrné doteky a polibky, což působilo zvláštně něžným dojmem. Jiskření tu je a to, jak je popsáno, bohatě stačí. Neměla jsem pocit, že jde jen o fyzickou touhu, ale že se zde buduje skutečný vztah. Pár se na sebe nevrhá, nikam nespěchají, což se mi líbilo. Mitch je opatrný, nechce nic pokazit. Navíc se lidem vyhýbal už tak dlouho, že ho zhroucení vlastních pracně vystavěných obranných zdí překvapilo. Na druhou stranu ale nepředstírá, že o Andie nestojí a nechová se jednou jako že ano a pak zase ne. Neschovává ji před přáteli, nestydí se za ni ani za svůj vztah k ní, který mu svým způsobem kazí jeho dlouho budovanou image :). Andie si taky umí přiznat, co chce a spolu jim to moc slušelo. Mezi nimi probíhala příjemná chemie, parádní rýpání a špičkování. Bavilo mě, když byli ti dva spolu.

Bavily mě i scény, kdy nastoupili do akce Mitchovi spoluhráči z týmu. Podobné přátelské partičky už jsem v jiných knihách našla a většinou z toho byly potom i povedené série. Doufám, že to tak bude i tady.

Škoda, že kniha nebyla delší, za mě jedna z nejlepších čistě romantik tohoto roku. Najde se tu všechno, co od dobré romantiky očekávám a k tomu je to ukrutně čtivé. Atraktivní sportovní prostředí dobře sedlo. Hokej tu skutečně byl jako věc, kterou se hrdinové zabývají a ne jen jako nedůležitá kulisa. Zároveň se to ale nepřehánělo, takže i po hokeji neprahnoucí čtenářky se nebudou otravovat s něčím, co by je snad mohlo nudit. Kupodivu mi tentokrát ani nevadil onen šťastný konec, který si na závěr příběh dopřál. Autorka nezašla s tím štěstím zase moc do budoucna a tak všechno končí tam, kde by asi člověk u romantické pohádky pro dospělé čekal :)

 

Knihu ráda doporučím romantickým duším, které mají rádi sportovní romance. Zároveň i těm, které už jsou otrávené z nesčetného popisování sexu a raději si nechají trochu prostoru pro představivost. Pokud toužíte po něžné romantice, je to tohle.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na led račte tudy.

 


O knize:

Autor: Leah Brunnerová

Překlad: Petr Kotouš

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 256

 


2. 6. 2024

Strážci osudu

 




Po přečtení anotace jsem usoudila, že tato kniha mě nesmí minout. Slibovala totiž akční zábavu a absolutně neokoukané hlavní hrdiny. Vážně, kde jste se setkali se sudičkami naposled? Já v Šípkové Růženě a to tedy vysloveně akční příběh pro dospělé nebyl. Takže jsem se rozhodla rozšířit své poznání těchto entit.

 

Anotace:

Myslíte si, že historie je jen souhrou za sebou jdoucích náhod? Předpokládáte, že geniální lidé ovlivňující dějiny jsou dílem přírody a statistiky? Omyl! Za všemi důležitými událostmi lidské historie stojí šedé eminence, které trpělivě pozorují, hodnotí a zasahují. Předurčují životy čerstvě narozených dětí, dohlížejí na nás, řídí naše kroky i vývoj. Jsou tu pořád. Stály za vznikem jaderné bomby, zasadily se o vytvoření jahodového müsli a donutily Evropskou unii zakázat příliš výkonné vysavače.

Jak vznikly? Proč to dělají? To zatím nikdo neví. Stala se z nich mytická stvoření, vystupující snad jen v prastarých slovanských bájích. Jsou to temní strážci, často považovaní za příbuzné samotného ďábla.
Jejich úhlavní nepřítel?
Firma Electrolux, prachové filtry ve ventilaci a rasa super inteligentních chobotnic útočící na planetu Zemi.
Vesmírné invaze jsou snad ještě horší než helikon.

 

 

Varování: S knihou jsem si zalezla do vany s tím, že si přečtu jen první kapitolču. Bacha! Nechyťte se do stejné pasti :) Druhá kapitola začíná na straně 95. A první je taková zábava, že si toho nevšimnete.

 

Jeden by si málem myslel, že na poli akční zábavné literatury už nic nového vymyslet nejde. Co taky. Většinou jsou to různí upíři, démoni a hrdinové alkoholici, hlášky, létající useknuté končetiny a hromada sexu. Ve strážcích osudu se podařilo přijít s něčím novým a zároveň zachovat to staré, co je na podobných knihách super a ještě to pojmout neokoukaně. Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt.

Hlavní hrdinové příběhu jsou sudičky. Je ovšem potřeba opustit představu sudiček jako sympatických babušek nebo víl s jednou nesympatickou výjimkou. Tyto sudičky jsou moderně genderově vyvážené a navíc trpí dost rozvinutým syndromem vyhoření a úplnou absencí pohádkové laskavosti. Sudička vůdce Vladislav je navíc dost škodolibý hajzlík a tak jeho úvodní předpověď v první kapitole je mírně řečeno překvapivá.

Ano, základní myšlenka sudiček zůstala zachovaná. Sudičky i tady (nejen v pohádkách) předpovídají osud malým dětem a tím ovlivňují vývoj a směřování lidstva už od pravěku. Tak tomu říkám dobrý nápad na hlavní postavy.

 

Děj začíná v současnosti, kdy jsem byla svědkem jedné takové placené předpovědi. Jo, placené, protože sudičky už jsou poněkud otrávené a zhnusené nudnými předpověďmi, tak proč by na tom trochu nevydělaly?  Vyhoření v sudičkovské práci je v předpovědi celkem vidět a je to neskutečná sranda. V předpovídání jsou osobité a kreativní, každá dle své nátury, a když mohou, klidně budoucí osud dětí využijí ve svůj prospěch nebo jako odplatu za něco, co jim lidi udělali. Možnost ovlivnit budoucnost se prostě vždycky hodí.

Poklidné plynutí staletí naruší osudový okamžik, při kterém všechny tři pozemské sudičky spatří naráz neradostnou budoucnost. Za sto let zemi napadnou inteligentní fialové chobotnice a vyhladí lidstvo. Sudičky to namíchne, protože všechna jejich práce by tím přišla na buben a ony sami by byly nepochybně odstraněny mimozemskými sudičkami. Navíc si vlastně lidstvo celkem oblíbily. S veškerou vervou se tedy pustí do záchrany lidstva a boje s mimozemšťany, kteří už na zemi operují a pečlivě osnují zkázu lidstva.

V druhé části knihy autor odskočil do budoucnosti. O té nechci nic prozradit, abych nespoileřila, ale jedno říct můžu: přežití lidstva není zdaleka tak jisté, jak se na začátku bojově naladěným sudičkám zdálo.

 

 

Příběh je scifi akční komedie ve stylu Kulhánka a jemu podobných. Jen sudičky jsou originální, to jsem ještě neviděla. A klaplo to skvěle. Kniha je odpočinkové čtení a nehraje si na nic jiného. I když tu jsou zdánlivé složitosti při různých posunech času a vzájemného ovlivňování minulosti a budoucnosti, není to vůbec otravně mentorské a nepochopitelné. Všechno bylo očividně hodně dobře promyšlené, protože mě nezaskočila žádná nelogičnost nebo protiřečení, které by zastavilo plynulé užívání si čtení. Co mě občas zaskočit dokázalo, byl neočekávaný dějový zvrat, který sudičkám komplikoval zachraňování lidstva (nebo vlastního zadku). Autor měl pro ně připravené většinou nějaké vtipné řešení a občas taky ne a průšvih se prohloubil ještě víc. To oceňuji, že zde nebylo žádné snadné řešení vycucané z prstu, ale hrdinové opravdu museli bojovat a občas se jim i nedařilo. Z pochopitelných důvodů:

Protivníci našich pozemských ochránců – chobotničky, jsou vedeny silným soupeřem  – mimozemskou sudičkou. Hrdinové tedy narazili na někoho, kdo je jim schopnostmi více než roven a tím vzniká celkem složitý souboj předvídavosti a prolínání minulosti s budoucností. Celkem dost obdivuju, že se v tom autor neztratil a ještě to dokázal napsat tak, že jsem se neztratila já. Neříkám, že úplně chápu, jak by to asi mohlo fungovat, ale realita a striktní vědecké vysvětlení událostí opravdu není nic, co bych v podobných knihách chtěla. Stačí mi, když to dává v rámci pravidel vytvořeného světa smysl. A to tady dávalo.

 

Postavy jsou dost svéráz. Jenže to už k žánru tak nějak patří. Protože s nudnými postavami by jeden asi moc zábavy nenadělal. Sudičky tedy mají své povahové zvláštnosti a specialitky, jejich projevem se dá dobře ozvláštnit děj a rozproudit zábava. Rodinné vztahy mezi nimi jsou taky dost speciální. Z Vladislava a Moiry by si rodiče rozhodně brát příklad neměli, pokud nechtějí vychovat frustrovaného blba. Čímž nechci říct, že by Drak byl blb, jeho jinakost byla jedním z nejzábavnějších prvků. Nejnovější rodinný přírůstek Monika byla za rodinnou intelektuálku a asi mi z těch čtyř sedla nejmíň. Svou úlohu nicméně v příběhu měla a nemůžu přece čekat, že mi bude každý sympatický :)

 

Příběh byl stvořen pro zábavu a v tomto ohledu se rozhodně povedl.  Akce jsem si užila do sytosti. Originální a vtipné scény nechyběly zejména v první části. Přiznávám, že ta mě bavila o něco víc, než druhá část, ale jako celek jsem si užila obě. Kupodivu chybí takové to okoukané přehnané supersamcovství a scény, kdy hrdina ojede všechno, co se hýbá. Jasně sudička Alexandr je trochu prasáček, ale v tomto příběhu to není vysloveně rozmazáváno, protože o sex tu prostě nejde. Vyhovuje mi to. Víc takových knih!

Další věc, co mi dobře sedla, byl humor, vtipné scény a hlášky. Na vysavač už se nikdy nebudu dívat stejně :) Humor a hlášky navíc působí úplně přirozeně, ne jako něco, co se autor snažil vymyslet, aby byla „jakože sranda“. Občas je humor mírně nekorektní a hustě černý, ale to prostě musí být. My, kteří žánr čteme, to tak stejně máme nejraději :)

 

Celkově prostě čistá zábava. Kniha je sice mírně delší, ale nudit se u ní rozhodně nikdo nebude. Jsem zvědavá, jestli ještě nějaká další kniha ze světa udiček bude. Protože jestli jo, já jdu do toho.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelství Epocha. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 


O knize:

Autor: L.B. Arling

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2024

Počet stran: 408


29. 5. 2024

Klam Lady Ginevry

 




S autorkou knihy už mám předchozí velmi dobrou zkušenost konkrétně s její Dobyvatelskou ságou, která mi připadala dost originální a svá a přitom napsaná dobře. Když si autorka tak přesvědčivě poradila s drakulovskou legendou – včetně všech překvapivých změn, byla jsem zvědavá, co udělá s tou artušovskou. S dobrým výsledkem jsem předem počítala, takže kniha neměla snadnou výchozí pozici :)

 

Anotace:

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…
Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.
Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě?



Věk magie je u konce. K moci se dostávají lidé a těm vládně čestný mladý král Artuš z Kamelotu. Pomalu zatlačují magii do pozadí a učí se žít bez ní. Magie ještě přežívá v království v rukách žen, ale trestem za odhalení je vyhnanství nebo smrt. Jenže magie ještě neřekla poslední slovo. Kdesi v temnotě číhá a spí a věří, že se ještě dočká svojí šance.

Do téhle situace přijíždí mladičká Ginevra, jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme. Přijíždí proto, aby se v očích lidu stala Artušovou královnou, ale ve skutečnosti má na Kamelotu jiné, daleko nebezpečnější poslání.

 

Ginevra sama je od počátku hodně sympatickou postavou, ke které je snadné si najít cestu. Sama se učí žít v novém světě a pro ni v naprosto neznámé komunitě lidí. Nezná je, nezná jejich zvyky, nerozumí jejich víře, ale má otevřené srdce a přátelskou povahu. Chce lidi okolo sebe pořádně poznat a nenechá se ovlivnit postojem okolí k jednotlivým členům dvora. Je si vědoma své povinnosti, kvůli které přijela na Kamelot, ale i tak nepřestává být mladou dívkou, která také chce žít, cítí a touží být pro někoho milovanou bytostí, ne jen služebnicí. Její motivace, touhy a přání jsou velmi snadno pochopitelné. O to víc jsem musela obdivovat její postoj, se kterým se cele odevzdá povinnosti, kterou má a dokáže odolat divočejší stránce své povahy.

O Artušovi nemohu říct nic překvapivého. Je přesně takový, jakého by asi každý očekával. Po jeho boku zde vystupují všichni známí rytíři artušovských legend, jejich manželky a i pár naprosto neznámých lidí, které autorka potřebovala pro svůj příběh. Ne každé postavě je věnován velký prostor, takže bez obav :) přehlcení nehrozí. Každá je v ději aktivní jen do té míry, jak je to pro příběh potřeba.

Hodně důležité pro příběh byly ženské postavy – už jen proto, že významnější roli než Artuš měla tentokrát samotná Ginevra. Ženské postavy zde měly přirozenou sílu. Moc se mi líbilo, jak je autorka začlenila do děje a svěřila jim důležité role, aniž by to působilo nějak násilně nebo divně. A byla jsem překvapená, kde všude v artušovských legendách mohou ženy najít místo. Nejedná se o feministické čtení, ale přes to jsou tu ženy významné a silné, i když se autorka nebojí ukázat jejich slabosti nebo křehkost v určitých situacích. Nejsou nepřemožitelné nebo absurdně dokonalé. Dokonce i ty méně sympatické jsem si snadno oblíbila, i když jim jejich ne úplně milé vlastnosti záhadně nezmizely.

Rytíři byli přesně takoví, jací být měli. Věrní, stateční, vždy Artušovi po boku. S nimi do příběhu vplul duch rytířských klání a turnajů, veselosti při hostinách, ale i statečnosti a věrnosti v běžných situacích. Nebyli ale zase tak ústředními postavami, jak bych asi v artušovském příběhu čekala – s výjimkou Mordreda – a ono to kupodivu nevadilo. Tvořili takovou tu příjemnou kulisu středověkého dění.

 

Kniha se jmenuje Klam Lady Ginevry, ale klamů a tajností je v knize víc, než jen ten jeden, který mi byl odhalen hned na začátku v první kapitole samotnou Ginevrou. Málo co je takové, jakým se zdá být na první pohled. Mladý král Kamelotu má hodně nepřátel, nejen poraženou Temnou královnu, ale i některé lidi, kterým nové pořádky nevoní a rádi by se krále zbavili, aby se mohli vrátit ke starým. A pak jsou tu ti, kteří chtějí jen svobodu žít si po svém dle tradic předků, ne podle pravidel Kamelotu.

Pokud má někdo rád děj nabitý akcí, tak zde se z větší části nedočká. Kniha je založená spíš na okrývání tajemství a záhad. Mě osobně toto hodně baví, když musím poznávat postavy, hledat jejich tajemství a náznaky v ději, aby se přede mnou vyloupl příběh v celé své kráse. Toto mi kniha dopřála. Napínavé situace tady jsou, ale není jich tolik.

Lásku a romantiku v příběhu lze najít taky, ale nemá tu hlavní slovo. Je spíš doplňkem a do děje je vložená velmi přirozeně. I ti největší odpůrci romantiky musí uznat, že by bylo divné, kdyby Ginevru nepřitahoval mladý král, který je očividně velmi charismatickou a oslnivou osobností. Zprvu je taky jediný, kdo zná její tajemství a komu ona může důvěřovat. V nové zemi mezi cizími lidmi se cítí osamělá a tak není divu, že hledá přátelství a ráda by měla se svým mužem hlubší vztah – pokud zůstane královnou, nikdy jiného muže mít nebude. Je tu i něco jako náznak trojúhelníku, ale není to takový ten obtěžující a otravný. Má v ději účel mnohem větší než to, aby hrdinka mohla po někom vzdychat a řešit citové dilema.

Do popředí pozornosti se místo lásky dostávají témata úplně jiná. Například zodpovědnost za svůj lid, povinnost plynoucí z postavení, schopnost vybrat si správně, udělat těžká rozhodnutí někdy i svému přání navzdory, nutnost být dobrým člověkem. Je tu ukázané i to, že někdo, kdo je protivný, může být nakonec jen nešťastný a osamělý a potřebuje jen trochu pochopení a vstřícnosti. Na druhou stranu jsou tu i ti, kteří touží po moci za jakoukoli cenu – takže zlo není jen nadpřirozené, má i lidskou tvář. Našla jsem zde i náznak lesbického vztahu, který je ale do děje zapracován tak přirozeně, že nemůže vadit snad vůbec nikomu.

Líbilo se mi, jak tu byla zobrazena magie. V podstatě šlo hodně o ženskou věc – vázání uzlíků, léčení, věštění, čtení pocitů dotekem, hledání osob… Ginevra za její použití vždy něčím musela zaplatit. Nebyla absurdně mocná. Každé použití magie ji na oplátku nějak oslabilo na různě dlouhý čas a způsob oslabení souvisel s tím, jaké kouzlo použila a nač. Pokud například použila kouzlo prohlédnutí, dočasně tím do značné míry oslabila svůj zrak. Vyskytovala se tu i nebezpečnější krvavá magie, která si samozřejmě vyžádala větší daň. Čím náročnější čarování Ginevra prováděla, tím nevyzpytatelnější magie byla a tím více sil stálo ji udržet zkrocenou.

Přečetla jsem si i dost vtipných scének. Doteď se šklebím, když si vzpomenu na boj sira Borse a draka a další podobné taškařice. Dokonce i tyto směšné věci se podařilo napsat přesvědčivě a vtipy nepůsobí uměle. Dá se jim v klidu zasmát obzvlášť, když čtenáři nechybí trocha přirozené škodolibosti. Autorka z knihy neudělala komedii za každou cenu. Vtipné okamžiky jsou vyvážené s těmi smutnějšími – zase se mi vybaví drak. V některých chvílích je cítit smutek z toho, jak magie opouští postupně svět a něco „starého“ se ztrácí, aby uvolnilo místo novému. To bylo také velmi pěkné téma.

 

Klam Lady Ginevry je povedené převyprávění artušovské legendy. Stejně jako u drákulovské se toho autorka zhostila se ctí a legendu si pozměnila, jak potřebovala, aniž by ji pokřivila a znásilnila nějakými bláznivinami. Znalost artušovských legend pomáhá, ale zároveň taky trochu vyzrazuje osud některých postav, kterého se autorka drží sice zlehka, ale drží.

Kniha by měla být prvním dílem série a já opravdu moc doufám, že se dočkám dalších dílů. Čekala jsem, že mě to bude bavit, ale ne že až tak.

 

P.S.: Podle posledních slov knihy možná někdo odhadne, kým byla Ginevra, než ji přivezli Artušovi. A možná je to jen další klam…

 

Další knihy autora na bloGu:

Temnota

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Série: Vzestup Kamelotu (1. díl)

Překlad: Hana Láryšová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2023

Počet stran: 352


19. 5. 2024

Mladá dáma

 




Seriál jsem neviděla, ale i tak mě lákalo příběh poznat. Anotace zněla dobře a, přiznejme si to, tvář herečky na obalu knihy také láká už jen tím, že je známá. Nakonec jsem dostala výrazně lepší příběh, než jsem původně očekávala. Teď po dočtení, když se zamýšlím nad článkem, zjišťuji, že kniha měla daleko víc myšlenek, které mi došly až teď, když mě nerozptyluje hltání napínavého děje :)

 

Anotace:

Elodie nikdy nesnila o palácích a přepychu. Jako dědička chudého vévodství moc dobře ví, co to znamená hlad a bída. Když ji ale požádá o ruku okouzlující princ bohatého ostrovního státu Aurea, bez váhání přijme. Vždyť sňatek s Henrym znamená, že její lid už nikdy nebude trpět! Za pohádkovou nabídkou se však ukrývá tajemství. Temné, zubaté tajemství. Aurea totiž sdílí ostrov s drakem – krvežíznivou bestií, která si výměnou za svoji přízeň žádá krev. Královskou krev.

Elodie je ihned po honosné svatbě obětována netvorovi. Bude potřebovat veškerý svůj důvtip, aby v jeskynním bludišti unikla ze spárů jisté smrti a pomstila se všem, kdo ji zradili.

 

 

Čekala jsem v podstatě pohádku o princezně a drakovi. Čekala jsem i trochu akční a napínavý děj, protože obálka něco takového ukazuje jasně. Obojí jsem dostala, ale rozhodně ne v těch tradičních klišé, jakými se příběhy o princeznách a dracích vyznačují. Na to, abych knihu mohla označit za pohádku, vezme všechno záhy dost překvapivý obrat do napínavé fantasky. Na začátku vypadá Elodiin život po domluveném sňatku jako splnění všech dokonalých snů. Velmi rychle se však pohádka mění v drama a boj o život.

Přiznávám, že v prvních pár kapitolách jsem si říkala, jestli jsem nesáhla vedle. Všechno bylo jakési moc ňuňu a dokonale princeznovské. Po příjezdu do nové země byla hrdinka přijata s laskavou a otevřenou náručí, obklopena vším myslitelným luxusem, šily se jí krásné šaty, dvořil se jí dokonalý princ… Prostě všechno bylo tak moc dobré, až to působilo falešně – to se autorce skvěle povedlo. Kdo nemá rád princeznovské věci, šatičky, hostiny a plesy a přípravy svateb, vydržte, nebude to tam dlouho.

Už první den po příjezdu nevěstinky je ze stylu vyprávění zřejmé, že je cosi shnilého v království aurejském. Bylo to tak absurdně dokonalé, všechno lichocení, dárky a služby pro nevěstu z bezcenné chudé země… Tím sňatkem nemohla Aurea nic získat. Byla to tak bohatá zem, že mohli mezi zájemkyněmi o ruku prince jistě vybírat a ne zvolit zemi, která bude pro království spíš přítěží v budoucnu. Oč jim tedy šlo? Zdálo se, jako by se tím podstrojováním snažili Elodii cosi vynahradit, zmást ji a udrndat, aby se bez odporu podrobila všem nutným svatebním „tradicím. Tím, jak dokonalé všechno bylo, se jen zdůrazňovalo, že se něco pokazí. A pokazilo – místo romantické svatební noci je princezna zcela neromanticky obětována drakovi. A tady to začalo být skvělé.

Princeznu máme u draka ve sloji a začíná její boj o život. A také se dostaví pochopení, že ani zdaleka není první princeznou, která měla skončit v dračím žaludku. Že celá ta šaráda se svatbou je pečlivě nacvičeným divadlem.

Líbila se mi představa, že pro princeznu žádný princ nepřijde a jestli bude sežrána nebo ne, záleží jen na ní. Zároveň jsem taky zatím nečetla žádnou pohádku, kdy by bylo tolik rozpracované, co se asi tak může odehrávat v dračí sluji, když dodají oběd :) Tady dokonce nikdo neměl ani zájem princeznu osvobozovat a kdyby utekla, vůbec by se to nikomu nehodilo. Nikomu!

Pobyt princezny Elodie v jeskyním labyrintu dračí sluje byl prostě neuvěřitelný. Napínavý, temný, plný strachu a překvapení, která tu číhala. Není to jen jedna jeskyně, ale celý systém chodeb, kde se Elodie může s drakem potkávat, ale i se mu vyhnout. Jsou tu mnohá místa, která jí mohou trochu pomoci přežít, ale zároveň i místa, kde se k ní drak snadno dostane – často i ta stejná. Jeskynní labyrint je skvěle popsaný, takže je snadné se do princeznina pobytu zde vcítit a vychutnat si to. Elodie nedostane nic zadarmo. Ne snad, že bych o ni měla vyloženě strach, ale hodně těsných a napínavých chvil tam rozhodně bylo. Navíc mě autorka nenechala na pochybách, že z ostatních princezen se ven zatím žádná nedostala. Jistota, že se to podaří Elodii, taky nebyla žádná.

Jako fakt dobrý nápad musím vyzdvihnout dračí jazyk vymyšlený dcerou autorky. Když drak na Elodii v jeskyních mluvil, úplně jsem cítila, jak v chodbách burácí jeho hlas, jak se ozývá ozvěnou ze všech stran. Slova byla správně hrubá a zároveň znělá a hodila se mi k dračí mluvě. Tím, jak autorka popisovala, jak se dračí hlas ozývá – blíž, dál, ze stran, jak kámen chodeb duní pod jeho kroky a šustí sunoucí se dračí tělo… Brrr. Dokonale to podtrhovalo atmosféru. Na konci knihy je navíc slovníček a stručná mluvnice dračího jazyka. Pokud bude někdo netrpělivý, nemusí jazyk pomalu poznávat s Elodií, ale věty, které drak říká, si přeloží rovnou.

 

Elodie jako hrdinka nebyla nikdy takovou tou typickou blboučkou a naivní princezničkou. Od začátku je představená jako holka, která vyrostla ve velmi chudém království. Cítila zodpovědnost za své lidi a byla ochotná pro ně hodně obětovat. Ať už se jednalo o práci vlastních rukou nebo nutnost se kvůli zdrojům provdat do bohatého království za muže, kterého nezná a vlastní milovanou zemi opustit. Kupodivu se na první pohled zdálo, že manželství i její nový domov a ženich, který ji tam čeká, jsou jako splněný sen všech princezen. Elodie byla vděčná za všechno, čeho se jí dostává a vědomá si svých nových povinností chtěla co nejlépe převzít tradice nového domova a vše se o něm naučit. Nakonec se vše obrátí spíš v noční můru všech princezen. Elodie navíc ví dobře, že její princ ji v žádném případě zachraňovat nebude. Naštěstí je to holka, která má všechny předpoklady pomoci si sama.

Oceňuji, že hrdinka není absolutně neohrožená a automaticky si umí se vším poradit, všechno zná a tak. Dovednosti, které má a které jí mají pomoci, získala v rodném království naprosto přirozeně a neumí zdaleka všechno, co by se jí hodilo. Je ale chytrá a umí se přizpůsobit nepříznivé situaci. Dělá chyby, má chvilky, kdy to chce vzdát, kdy je jí do breku, má strach, zpanikaří nebo něco podobného. Zároveň je obdařená velkou silou ducha a pevnou vůlí. Pokaždé se zvedne a pokračuje dál. Ví, že šance na vítězství jsou malé, ale dokud jsou, bojuje o každý metr k cíli. O každý den života. Celkově na mě působila jako hodně vydařená postava.

 

Kniha nabízí i kapitoly s pohledy záporných postav a dokonce i první princezny, která se ocitla u draka. To bylo dobré. Dokonce i záporné postavy to v některých ohledech zlidštilo a dalo to jejich počínání smysl. Sice ano, dělají špatné věci, ale mají pro to ze svého pohledu překvapivě logické důvody. Je možné si tedy popřemýšlet, jestli jeden obětovaný život stojí za záchranu mnoha dalších. Je možné vcítit se do záporáků, kteří nejsou prostě jen zlí, ale své skutky páchají z důvodů pro ně jasného „vyššího dobra“. Obě tyto otázky nejsou zase tak cizí z jiných knih, ale i ze skutečného života. V tomto příběhu dokonce i některé provinilé trápí svědomí a velmi těžko svá rozhodnutí nesou. Dokonce i postavy jako „královští nadháněči“, kteří měli za úkol vyhledávat princezny, se museli vyrovnat se svou rolí v celé věci. Ani vedlejší postavy tedy nebyly odbyté s tím, že prostě dělají, co se jim řekne. Každý se k tradici nakonec postaví jinak a konečná rozhodnutí některých záporných postav lze dokonce i obdivovat. Autorka navíc u svých záporných postav dost přesvědčivě popsala, jak si obětiny obhajují a jak se dokážou ve své mysli zatvrdit, aby se jich jejich činy tolik nedotýkaly. Asi nebylo zbytí, přeci jen každý rok tři nevěsty a tři oběti… To jednomu pocuchá psychiku slušně.

Když už jsme u těch obětí -tradice, které v Auree měli, se zakládaly na historických událostech království. Dozvěděla jsem se, jak to začalo, jak se to postupně proměnilo v čase. Dokonce i jak pokračoval vládnoucí rod, když každou princeznu měli hodit drakovi.  Příběh zrovna v tomto udělal z potencionální oběti přeživší a následně spolupachatelku tradice. Dokonce se našel v minulosti i princ, který tradici odmítl. Většinou to vládnoucí rod bral jako svoje břemeno a oběť pro svůj lid. Když jsem se podívala, jak to všechno začalo, najednou ani drak nebyl taková bestie, jako před tím. Následky činů prvních aurejců dopadly na tolik generací a přitom mohlo být od začátku všechno úplně jinak. Kupodivu autorka i v tomto ponechala určitou nutnost, která hnala první osadníky ostrova k jejich činům, že ani je samotné nešlo jednoznačně odsoudit.

Tohle konkrétně mám u knih hodně ráda. Když jednání záporáků dává v určitém ohledu smysl a více méně je i logikou obhajitelné. 

Vzhledem k tomu, že jde na začátku o sňatek, byť domluvený, čekala jsem romantickou linku. Překvapivě tu není vůbec. No, vlastně ne zase tak moc překvapivě :) Sice na začátku, kdy princ Henry „ptáčka lapá“ se snaží působit jako sladký chlapec a svojí vyvolené se dvořit. Pod povrchem je ale přítomno něco divného, takže žádné city nedostanou prostor vyrašit. A v momentě, kdy Elodie pochopí, proč si ji Henry bral, je po citech definitivně – aspoň po těch romantických. Kdo tedy romantickou linku nemusí, vydržte, nebude tam dlouho.

 

Jako celek musím říct, že mě kniha překvapila. Četla se svižně a snadno a příběh upoutal už od začátku. Byl akorát správně strašidelný a napínavý. Konec mě sice trochu zaskočil, protože nic podobného jsem rozhodně nečekala, ale je to fantasy, tak proč ne :) V některých momentech trochu připomínal naivní pohádku, ale nakonec napínavost při pobytu v jeskyni převážila.

S klidným svědomím mohu doporučit i starším čtenářům, nejen předpokládané věkové kategorii. Je to sice pohádkově laděná fantasy, ale dobře zpracovaná. Myslím, že z článku je nakonec vidět, že jsem si knihu užila.

Přemýšlím o filmu, ale trochu se bojím, abych si nepokazila dojem :)


Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh můžete nakouknout zde.

 


O knize:

Autor: Evelyn Skye

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

 

Knihy o dracích a princeznách na bloGu:

Rituál


13. 5. 2024

Měsíční rádobych - květen 2024

 




Asi jste si všimli, že další měsíc je fuč a nový už se pár dní plácá na scéně. Tentokrát zmizel v čase duben a já marně přemýšlím, čím byl vlastně významný krom toho, že se mu povedlo utéct opět extra rychle. Namátkou se mi vybaví dva nebo tři dny extra veder a týden docela slušné zimy, která se potkala s týdnem mojí dovolené. Otázka zní: Co je lepší? Příjemná a mírná jara jsou asi minulostí, takže krásné kvetoucí parky a tenké jarní bundičky si asi už moc užívat nebudeme.

V dubnu jsem si super užila řádění na bazáčích, tomu jsem fakt přišla na chuť. Je to skoro jako kdysi s antíkama. Nikdy nevíš, co seženeš, za jak super cenu a kdy. Takové malé nákupní překvápko.

Kniha měsíce je tentokrát hodně těžká volba. Nemám totiž nic, z čeho bych si vysloveně sedla na zadek tak, že by to bylo výrazně lepší než ostatní. Hodně jsem si užila Trnovou královnu a Ženy, koně a intriky. Nakonec tedy jako knihu měsíce vyberu Trnovou královnu. U ní mi fakt sedla hlavní „hrdinka“ a její vztah s princem. A především ten konec, to mě dostalo :)

Jinak asi není moc co rekapitulovat. Někdo by možná řekl, že můj duben nestál za nic, ale já jsem po dlouhých letech fakt naprosto spokojená a v pohodě. Takže to je asi to hlavní.




 

Co plánuji na květen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z dubna:

S výběrem knih na duben jsem slavila skoro úspěch. Hostitel mě například překvapil docela dost. Kdysi jsem viděla film, tak jsem zhruba tušila, co očekávat - jednoduchou oddechovku a dostala jsem ji, to ano, ale zároveň i fakt zajímavou hlavní postavu s úžasným prožíváním a vývojem. Líbil se mi ten morální aspekt věci, který měl v knize hodně navrch a milostný trojúhelník byl hodně netradiční. Takže toto za mě dobrý. Klam Lady Ginevry mě taky dost příjemně překvapil. Je to trochu něco jiného než YA, na které jsem běžně zvyklá. Baví mě záhada, baví mě vztahy mezi postavami a artušovské legendy. Jestli vyjde pokračování, moc ráda se do něj pustím. Zloděj čísel byl tak trochu zklamání. Cestu k postavám už jsem si nějak nenašla. Přeci jen jsem první díl četla už před delší dobou a dost ze mě vyprchaly emoce, které přinesl. Zajímavá pro mě byla pouze linka Bena.  Knihu hodnotím spíš jako průměr. Těžko říct, jestli by mi víc sedla, kdybych ji přečetla hned po vydání, ale spíš asi ne.

 

Tři vyvolené na květen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Projekt Kronos. Ano, skutečně jsem to ještě nečetla :D Nejdřív jsem čekala, až bude série venku celá a pak na ni prostě nezbyl prostor. Znáte to: Knihy jsou tlusté, tři díly zároveň a plná knihovna :)

Jedna z loňska

Tady vyberu Kurz tvůrčího psaní. Detektivku z prostředí – překvapivě – kurzu tvůrčího psaní jsem ulovila na bazáči. Přiznám se, že mě zlákalo hlavně to prostředí. Byla za pár kaček, takže pokud nesedne…

Jedna z rozečtené série

Vybírám dvojku z duologie – Bezvětrné město. Jednička mě bavila, tak snad i dvojka mi sedne a bude to dobré zakončení série.

Tentokrát, žádná romantika. Asi jsem nějaká přeromantizovaná nebo co :)

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za dubnem:

Já už se snad raději ani neohlížím a neplánuji. Jediné psaní, které se daří dodržovat, jsou články na bloG. Tak asi budu vděčná aspoň za to. Zrovna v tomto jsem v dubnu chytla slinu. Hodně to udělaly knihy, které mě bavily (nebo naštvaly) tolik, že k nim mám co říct, takže mi stojí za čas věnovaný článku.

Květnové psací plány:

Vlastně nejsou. Jsem si poměrně dost jistá, že minimálně blogůvky přibývat budou. S dalším uvidím podle času a prostoru.

 

Příští rádobych už bude začátek léta. Snad budou letos vedra milosrdná :)

Konec hlášení!



6. 5. 2024

Ženy koně intriky

 



Kdysi dávno už mě jedna kniha o koních z prostředí parkurových závodů okouzlila. Když jsem uviděla tuto, těšila jsem se, že se zase vrátím do starého světa a četbu si užiju. A musím říct, že jsem se nespletla. Napínavý příběh z prostředí jedné snobské stáje jsem zhltla na posezení.

 

Anotace:

Román o dívkách na koních, o jejich bezohledných matkách a jednom podezřelém úmrtí během jezdecké soutěže v oslnivém a ambiciózním prostředí parkurového skákání. Když se rodina nedávno zbohatlých Parkerových přestěhuje do exkluzivní komunity v srdci jižní Kalifornie, věří, že se jim naskýtá šance na nový začátek. Heather Parkerová je odhodlaná dát svým dcerám život, jaký ona nikdy neměla – počínaje koňmi. Zapíše je na lekce v Jízdárně Rancho Santa Fe, kde koně představují životní styl. Heather se stává „mámou ze stáje“, jednou z bohatých žen, které se zde scházejí, popíjejí víno a připravují své dcery na soutěže.
Netrvá dlouho a rodina Parkerových se naplno vplétá do koňského světa, jehož součástí jsou zlomyslné dívčí pletichy, milostné románky i temná tajemství. S blížícími se závody plánovanými na konec léta se tlak stupňuje a matky se nezastaví před ničím, jen aby svým dcerám daly všechno, co si podle nich zaslouží.
Než léto skončí, lži se stanou smrtícími, a dojde k nehodám.

 

 

Kniha začíná policejním výslechem. Na mezinárodních závodech našli v boxu mrtvolu. Z textu není zatím zřejmé, jestli šlo o muže nebo ženu, ale rozhodně měla něco společného s koňmi a stájí v Rancho Santa Fe. Když mě začátek takto navnadil a napnul mou zvědavost, přesunula jsem se v ději o čtyři měsíce zpět a začala poznávat jednotlivé aktéry příběhu. Bylo mi jasné, že jeden nebo jedna z nich bude budoucí mrtvolou nalezenou v boxu závodního koně. Ale která?

 

Heather se kdysi musela vzdát svého koně, přátel a snů o ježdění, protože už rodina neměla peníze na to, aby si koně držela. Teď když Heatheřin manžel vydělal jmění, je odhodlaná dopřát své mladší holčičce Maple všechno, co ona sama ztratila. Bez ohledu na to, jestli o to holčička stojí nebo ne.

Její starší dcera Piper by zájem o koně měla, jenže Heather tolik tlačila na to, aby její jezdecká kariéra byla taková, jakou sama chtěla mít, že dceru úplně otrávila a ta ježdění nechala. S matkou nemá z tohoto a mnoha dalších důvodů ideální vztahy. V této rodině není ostatně nic takového, jako ideální vztahy. Manželství  Parkerových se chvěje na pokraji rozpadu. Manžel se stará víc o milenky a vydělávání peněz a Heather o jejich zběsilé utrácení.

Když se Heather podaří včlenit se do prostředí stáje Rancho Santa Fe, vůbec si zprvu neuvědomuje, že pro trenéra a další ambiciózní matinku Pamelu plní úlohu prachatého hejla, kterého budou chtít oškubat o co nejvíce peněz. Koupí své dceři vynikajícího, ale poněkud předraženého koně a užívá si její jezdecké hodiny.

Vztahy ve stáji jsou stejně narušené, jako v rodině Parkerových. Mezi dívkami, které tu jezdí, panuje značná konkurence. Každá chce na nejlepšího koně (který shodou okolností patří Maple), každá chce soukromé hodiny s trenérem a každá vzdychá po prvním stájovém jezdci Douglasovi. Jak známo, konkurence ambiciózních ženských v uzavřeném prostředí je dost třaskavá směs. A tady spolu holky i mámy bojují o všechno.

 

Autorce se musí rozhodně nechat jedna věc. Podařilo se jí vytvořit skvělé postavy a nastavit vztahy mezi nimi opravdu napjaté. Jsou tu bohatí a pak také nebohatí, kteří jsou na nich závislí. Kvůli tomu je tak trochu nesnáší a pohrdají jimi a snaží se je natáhnout, kde jen to jde.

Arogantní trenér Kieran má v manipulacích s matinkami nejlepší zkušenosti a umí z nich tahat prachy skutečně profesionálně. Využívá k tomu svého nejlepšího jezdce Douglase, který je stejně moc atraktivní, jako dobrý jezdec. Zdatně sekunduje i stájová matka Pamela, jejíž dcera u Kierana taky jezdí.

Matinky soutěžily mezi sebou, která bude mít dražšího koně a které dcerunka bude lepší jezdkyní. Poháněly je vlastní nenaplněné ambice, přenesené na dcery, jejichž prostřednictvím matky konečně dostaly to, co jim, podle jejich názoru, bylo nespravedlivě upřeno. Neustále se vzájemně porovnávaly a pozorovaly, hledaly u sebe jakýkoli náznak neupřímnosti, protože s ním dávno počítaly, ve stylu podle sebe soudím tebe. Heather sama snad zprvu očekávala, že se s dalšími matkami upřímně spřátelí, ale záhy pochopila, že to možné není. Peníze nesou závist a konkurenci v jezdeckém sportu.

Holky, které tu jezdily, měly trochu jiný konkurenční boj. V zásadě ale byly dost zmanipulované vlastními matkami. Každé záleželo na tom mít nejlepšího koně a dostat soukromé hodiny od trenéra, které vedly k účasti na závodech. Pokud už dobrý kůň nebyl jejich, mohly mít šanci dostat se na některého z koní jiných klientů, kteří sami nejezdili. Jenže na to musely být nejlepší a nejlepší mohla být jen jedna. Na oko samozřejmě bylo nutné přátelství předstírat – největšího nepřítele si člověk musí držet blízko. Už jen proto, že Maple měla nejlepšího koně, ale sama byla nejhorší jezdkyní. A vaše nejlepší kamarádka vám přeci koně ráda půjčí. Nebo ne?

 

Charaktery postav se postupně odkopávaly, i když o některých bylo jasno už od začátku, co jsou zač. Autorka jen ukazovala motivace k jejich jednání, ambice, sny a touhy, které je poháněly. Povahové rysy, které je tvořily a vztahy mezi nimi, které věci komplikovaly. Za chvilku už se mi zdálo, že skoro každý má motiv někomu jinému ublížit.

Zajímavé bylo proniknutí do vztahů mezi nejdůležitějšími osobami v Rancho Santa Fe. Bylo jasné, že tam není něco v pořádku. Čtveřice tvořená Pamelou, její dcerou, jezdcem Douglasem a trenérem Kieranem měla mezi sebou divné napětí a zároveň pevné pouto tvořené tím, že se vzájemně potřebovali. Stejně zajímavý byl vztah mezi Heather a jejími dcerami. Tato matka byla dost urputná při prosazování svého a nadělalo to dost paseku mezi ní a dcerami i mezi sestrami navzájem.

V postavách a vztazích mezi nimi spočívá hlavní síla příběhu. Samozřejmě tomu napomáhá i atraktivní a vysoce konkurenční prostředí, ale postavy byly top. Ani jsem si nevšimla, kdy mi na postavách začalo tolik záležet, ale od určitého momentu, kdy jsem jim lépe porozuměla a pochopila je, jsem se bála, aby avizovanou mrtvolou nebyla některá z mých oblíbených. Velmi brzy je jasné, že mrtvola jaksi neumřela stářím ani nešťastným omylem, že jí někdo pomohl. A já jsem nejen měla své podezřelé na roli vraha, ale i své žhavé kandidáty na mrtvolu. Problém byl v tom, že autorka nastavila vztahy ve stáji tak, že obojí roli mohl zastat téměř každý – a to včetně mladých holek! Vedle toho navíc vznikl ve stáji celkem sympatický milostný románek a já jsem trnula hrůzou, aby mi neumřel někdo z těch dvou. Jenom jsem sledovala, jak se vztahy komplikují a hrotí s blížícími se závody. Jak se postavy mění a napětí mezi nimi houstne.

Vyústění toho všeho nakonec bylo překvapivě logické. V ději bylo náznaků spousta, přes to ale není vůbec snadné konec odhadnout. To je podle mě dobře. Nebaví mě, když na podstatu zápletky přijdu moc brzo.

Abych tak pravdu řekla, na knize se mi nelíbí jen obálka. Nejsem si jistá, jestli dokáže čtenáře přitáhnout, i když jasná růžová (fuchsiová?) upoutá určitě.

 

Příběh vypráví o koních, lidech kolem nich, jejich ambicích, pochroumaných rodinných vztazích a nenaplněných snech. Nechybí falešná přátelství i velké city – láska i nenávist. Dočkala jsem se provalení nebezpečných tajemství z minulosti i vytváření nových, která se nesměla provalit z dobrých i pochybných důvodů.

Věřím, že tohle na příběhu bude bavit každého, i toho, kdo koně zrovna moc nemusí.  

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Knihu si můžete prohlédnout tady.

 


O knize:

Autor: Eliza Jane Brazierová

Překlad: Helena Hartlová

Vydal: Jota

Rok vydání: 2024

Počet stran: 288

 


28. 4. 2024

Střípky z moře

 




Knihu jsem si chtěla přečíst hlavně kvůli anotaci. Podobná šablona romantických knih na mě skvěle funguje a u takových knih si skvěle odpočinu. Většinou se nedá očekávat nic nadprůměrného, ale občas i tyto knihy dokážou překvapit. Jak si u mě vedly Střípky z moře?

 

Anotace:

Svatební koordinátorka Lauren se jednoho dne rozhodne prodat firmu, opustit New York a strávit léto mezi písečnými dunami na pobřeží oceánu. Před starostmi uteče do městečka v Severní Karolíně, kde pomůže postarší majitelce Mary vést malý penzion a zachránit ho před krachem. Jediné, po čem touží, je zabořit prsty do písku a nechat pobřežní vánek, aby jí zklidnil bolavé srdce. Nečeká však, že díky novým přátelům a místnímu rybáři Brodymu její život nabere zcela nový směr.

 

 

Na tuhle knihu mám názor někde tak napůl. Že byla kniha průměrná, však říct nechci. Jak totiž v čem. Pokud bych hodnotila romantický příběh, rozhodně jde o průměr. Pokud ovšem hodnotím, jak na mě zapůsobilo hlavní téma a jeho zpracování, rázem se dostanu nad průměrnou laťku.

Příběh byl určitě příjemný na čtení v rámci možností. Taky byl o hodně smutném tématu, i když jsem postavu sledovala už v období, kdy její bolest nebyla tak čerstvá, aby poklidnou atmosféru příběhu výrazně narušila. Při čtení jsem však cítila jistou nepohodu a nesouznění s mnoha věcmi, což se pokusím níže vysvětlit. Není to tím, že by text byl špatný, jen jsem dospěla k závěru, že na takové silné téma byl moc krátký a v důsledku toho i překombinovaný.

 

Ústředním tématem knihy je vyrovnání se smrtí blízké osoby, v tomto případě se jednalo o snoubence hlavní postavy. Další témata jsou složité rodinné vztahy, vyrovnání se s nenaplněnou láskou, ať už pár rozdělily nepříznivé okolnosti nebo právě smrt. Těch úmrtí milovaných osob bylo v příběhu víc. Každá postava se s tím popasovala jinak a některé svou radou a zkušeností mohly přispět i Lauren k jejímu vlastnímu smíření se situací. V doslovu autorka vysvětluje, proč zvolila toto téma a co tím chtěla dosáhnout. Myslím, že se jí to podařilo. Ne možná dokonale, ale rozhodně podařilo.

Pro vyprávění byla zvolena osvědčená šablona, v níž do malého města u moře přijíždí úspěšná žena, kterou potkala v životě nešťastná změna – většinou rozchod nebo úmrtí muže. Na místě potkává milé lidi, příjemné prostředí a muže svých snů, který tu žije. Ono to vlastně dobře funguje. Nejen pro nalezení nové lásky, ale i pro potřebnou životní změnu, kterou postava musí udělat. Zde konkrétně postupující změnu svým způsobem symbolizuje narůstající hromádka mořského skla v Laurenině sbírce. Tento prvek v příběhu se mi líbil. K hlavní postavě a její situaci mi to sedělo.

Lauren tedy přijíždí do menšího městečka u moře, kde má pomoci vést penzion, který neprosperuje úplně ideálně. Narazí tam na majitelku – milou starou paní, která sice dělá, co může, ale zvrátit postupný úpadek penzionu není úplně v jejich silách. Prostředí bylo velmi krásné, doslova balzám na duši. Přes to, že autorka popisy úplně neplýtvala, dokázala jsem si ho dobře představit.

Jsem si jistá, že v takovém místě by bylo příjemné trávit dovolenou a pro penzion tedy nebylo nic ztraceno. Lauren to také vidí a díky tomu zde dostala potřebný impulz k tomu, aby se pro něco dokázala zase nadchnout. K tomu všemu se vrací k práci, kterou skvěle umí – organizování svatby pro místní ženu. Sice právě před tím utekla z New Yorku, ale budiž.

Pochopitelně – protože se jedná o romantickou knihu – potkává zde Lauren i novou lásku, místního rybáře Brodyho. Nejdříve se vznikající přitažlivosti brání, nepřipadá jí to správné vzhledem k památce jejího snoubence. Postupně ale přestává kouzlu sympatického muže odolávat. Tím se dostávám k hlavní mužské postavě.

Brody, Brody…  co s tebou Brody? Já vlastně nevím. Byl šikovný, pomáhal lidem, kteří to potřebovali, byl hezký. Pokud měl nějakou špatnou vlastnost, nenašla jsem ji. Na tom chlapovi objektivně nebylo nic špatně. Svou povahou mi připomínal některé lidi, které znám. Jsem i přesvědčená o tom, že hrdinka někoho takového potřebovala. Jen jsem mezi nimi nedokázala vidět žádné jiskření. Působil na mě víc jako její psychoterapeut – partner převozník nebo jak se tomu říká. Prostě někdo, po jehož zádech se vyškrábe ze srabu a pak potká někoho jiného, kde emoce od začátku budou a nenaruší je stesk po jiném muži. Brody byl nekonečně trpělivý, ochotný počkat, až se Lauren srovná. Byl moc dokonalý. Takový ten prototyp nejlepšího kamaráda.

Láska mezi nimi mi v tomto příběhu připadala spíš nadbytečná, u hlavní hrdinky určitě. Klidně by vztah mezi ní a Brodym mohl zůstat v rovině přátelství, protože lásku jsem jim moc nevěřila. Proč vůbec v podobných knihách musí vše skončit láskou? V tomto případě by velmi dobré přátelství dávalo daleko větší smysl a bylo by daleko cennější než partnerský vztah. Autorka její i jeho pocity popisovala, ale nebyly tam, jen jsem věděla, že by být měly. Oproti tomu Laureninu bolest a truchlení nad ztrátou přítele jsem cítila z každé stránky. Tyto její pocity pro mě byly daleko víc přítomné a živé, než jakákoli láska nebo přitažlivost k Brodymu.

Snoubenec jí zemřel před rokem a pro ni je stále vše velmi silné. Všude ho vidí, všechno jí ho připomíná, přemýšlí, co by on na věci řekl a jak by je dělal. S tím, jak byly její emoce v tomto smyslu popsané, se mi nezdá pravděpodobné, že by se tak snadno otevřela novému vztahu. Takovému, který by fungoval jako plnohodnotný vztah – ne fyzická přitažlivost. Ona velmi potřebovala spřízněnou duši a tou Brody byl, na cokoli víc bylo v příběhu prostě moc brzo. Ovšem pozor! S tím, jak příběh skončil, bych úplně klidně očekávala jejich sblížení v pokračování. Pak by to bylo od přátelství k lásce a to by se mi do této situace a povah postav skvěle hodilo.

Musím ovšem uznat jednu věc. Jejich vztah byl v příběhu na samém začátku. Nevyskytují se zde žádné přehnaně vášnivé scény ani nic, co by se zdálo přemrštěné. Myslím, že pro většinu lidí to uvěřitelný vztah bude.

 

Dění v současnosti – tedy osudy Lauren a přípravu svatby – střídá linka v minulosti. U té jsem nejdřív nerozuměla, co má vlastně s příběhem společného. Najednou přibyli úplně cizí lidé a prožívali svůj vlastní silný a komplikovaný životní příběh. Naštěstí postupně, jak kapitol z minulosti přibývalo, se vše propojilo. Bohužel se mi zdálo, že na tak tenkou knihu se tu sešlo zbytečně moc velkých témat a tak se mi hůř ukládala do některého z nich emoce z mé strany. Každé téma samo o sobě bylo zajímavé a skvělé na příběh, ale potřebovalo by svůj čas a prostor. Jinak bohužel vyznělo spíš plytce a zase bez těch zatracených emocí. Nebyl na ně čas. V tomto příběhu by bohatě stačila linka Lauren. Minulost rodinných příslušníků už byla nadbytečná, příliš stručná. Rozvíjí sice zajímavou linku, ale zároveň tříští pozornost k jinému tématu než k Lauren a jejímu smiřování se s odchodem milovaného člověka. To bylo podle mě tak dobré a silné téma a tak dobře podané, že ostatní věci byly prostě navíc. Také závěrečné vyvrcholení rodinného dramatu a šťastné shledání pro mě bylo navíc a, přiznávám, trochu působilo jako kýč ve stylu Limonádového Joa.

Bylo pro mě taky docela překvapení, jak velmi pozitivní byli všichni lidé v příběhu. Na jednu stranu to sice působilo poněkud neuvěřitelně, jenže na stranu druhou bylo fajn číst zase jednou o lidech, kteří si pomáhají a jsou na sebe hodní. To, že to působí neuvěřitelně až neupřímně, vypovídá daleko víc o dnešní době, než o knize samotné.

Ukázat v příběhu, jak by se k sobě měli lidi chovat je fajn. Ovšem v tomto případě mám, no… ani ne tak výhradu, jako spíš téma k zamyšlení. Občas může být cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly. Tady jsem viděla například problém v nepřiměřeném tlaku na Lauren, aby se svěřila, aby šla mezi lidi, aby někomu organizovala svatbu a ještě o tom natáčela pořad do televize. Vše proto, aby ji donutili otevřít se a začít se uzdravovat. Oni to mysleli dobře, chtěli pomoct!  Jenže občas to hraničilo až s citovým vydíráním – například při onom organizování svatby. Lauren to prožívala hodně citlivě vzhledem k podobnosti nevěsty a jí samotné, ale nevěsta prostě chtěla, aby Lauren svatbu zorganizovala. Bez ohledu na její prožívání. Připadá to sobecké jen mně? Druhým takovým případem bylo, když ji Brody nutil, aby se mu svěřila. Proč byl problém respektovat to, že ona zatím není připravená o všem mluvit? Znali se hodně krátkou dobu, proč by se měla svěřovat?  Lauren v obou případech souhlasila bez ohledu na sebe, aby vyhověla druhým, nenaštvala je, neublížila jim, nepřišla o ně...

Ano, v příběhu se Lauren nakonec ulevilo, přes to si ale myslím, že tlačit někoho k tomu, aby se svěřil nebo udělal něco, co ho samotného bolí a nač se necítí, není úplně šťastné. A je jedno, že neznám důvody, proč nechce. Chápu, že v omezeném čase příběhu s tím autorka musela pohnout rychleji, ale na mě to prostě nepůsobilo dobře.

 

Z výše uvedeného doufám vyplynulo dost zřetelně, proč je pro mě kniha tak napůl a proč jsem ohledně některých věcí na pochybách, jestli jsou pro příběh spíš dobré nebo ne. Jako takový je příběh spíš dobrý. Určitě ho budou jinak vidět lidé, kteří o někoho přišli. Pro mě, která jsem očekávala pěknou a pohodovou romantiku od moře, což obálka podpořila, to nebylo úplně ono. Nakonec jsem dostala dobrý a silný příběh. Ovšem zase s pocitem, že romantika do něj zatím tak úplně nesedí. Asi není lehké se mi zavděčit :).

Pokud máte podobný typ příběhů rádi a nepřepadne vás chuť vrtat se zbytečně moc v prožívání postav, určitě se vám příběh zalíbí. Dýchá z něj naděje, lidská vzájemnost a příjemný poklid z krásného místa, kde se odehrává.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh si můžete prohlédnout zde.

 


O knize:

Autor: Jenny Haleová

Překlad: Ivana Čejková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 272


21. 4. 2024

Trnová královna

 




Tahle kniha byla jasná volba. Krásná obálka upoutala pozornost, anotace i řazení do New Adult dávalo tušit, že to bude něco malinko jiného, než je na trhu obvyklé. Než jsem se do knihy pustila, vyrojilo se dost hodnocení, která úplně pozitivní nebyla. O to víc jsem se těšila, až si udělám vlastní názor. Obvykle mi totiž knihy v „modrých číslech“ sedí docela dobře.

 

Anotace:

Země rudě rozkvete krví, růžemi a válkou. Princovo srdce se stane zkázou, nebo spásou. Jeho volba nás může všechny zachránit. Jeho nevěsta – na té to všechno závisí! I když je věštkyně Violet oddanou služebnicí krále, v žádném případě nemá na růžích ustláno. Mazaná manipulátorka je trnem v oku zejména pohádkově krásnému, ale také neskutečně otravnému princi Cyrusovi. Následník trůnu přitom stojí ve středu strašlivého proroctví Violetiny předchůdkyně. Lid Slunečního kontinentu totiž zanevřel na své bohyně, a ty si za trest žádají jeho krev.

Na maškarním plese, kde si má princ vyvolit svoji nastávající, všechny okouzlí tajemná dívka v masce motýla. Hovoří snad věštba o ní? Anebo je vše úplně jinak?

 

 

Tohle bylo jedno z nejlepších zpracování pohádky a kletby, které si za poslední dobu vybavuju. Bylo úplně jiné, než všechna ostatní. Velmi dospělé, realistické a politické na jednu stranu a dostatečně pohádkové na stranu druhou. Začetla jsem se velmi rychle a snadno a stejně tak mi kniha utíkala. Opravdu lituji toho, že to nebyla větší bichle. A to mě poslední dobou bichle štvou.

Na úvod si neodpustím jeden malý postřeh: namátkou jsem koukala na některá hodnocení knihy a získala jsem dojem, že kniha je trochu problematická tím, jak moc se liší – a především její závěr – od současných fantasek s romantickou zápletkou. Tak jen abyste počítali s tím, že není taková, jak asi lze od zařazení do žánru očekávat a konec bude chtít od čtenáře ochotu přistoupit na něco jiného. A pokud přistoupíte, je docela dobře možné, že vás okouzlí, jak pěkně to autorce všechno zapadlo dohromady.

 

Hlavními hrdiny příběhu jsou naprosto racionálně uvažující věštkyně a prokletý princ. Vypravěčkou příběhu je věštkyně Violet a musím říct, že pobyt v její hlavě a její pohled na události, jsem si užila.

Od prvního seznámení s Violet bylo zjevné, že sice své schopnosti přiznává a má je, ale na druhou stranu je nevyužívá úplně, jak by měla. Když do její věštecké věže zavítá klient a vloží jí ruce do dlaní – protože Violet čte z dotyků – vidí sice cosi v jeho budoucnosti, ale většinou je to taková nuda, že lidem řekne nějak šikovně přesně to, co chtějí slyšet, ale zároveň vlastně nic. Trochu to připomíná reálné věštkyně :). Stejně tak je ochotná veřejnosti lhát o tom co vidí na přání krále, protože si prostě chce udržet pohodlný život a je jí jasné, že pokud nepůjde chlebodárci na ruku, vrátí se klidně šupem do slumů, odkud přišla.

 Violet je chytrá a vždycky chytrá byla. V dětství díky svému daru zachránila princi život a dokázala tak zařídit lepší život pro sebe. Dostala se z ulice do pohodlí života u panovníkova dvora a svůj současný standard si hodlá udržet stůj co stůj. Na princi ji štvala lehkost, s jakou přijímal své privilegované postavení, kterého si podle ní nevážil. Zdálo se jí, že zatím co ona musí o své štěstí a pohodlí bojovat a i tak stojí její osud na vratkých nohou, on má vše na zlatém talíři a ještě jí vyčítá, že ona o svůj zlatý talíř přijít nechce. Violet o sobě nemá žádné iluze, ví jaká je, jak se chová a stejně nemilosrdně jako sebe dokáže vidět i ostatní. A stejně jako si dokáže obhájit vlastní křivácké a manipulativní chování, umí to i u ostatních. Kromě prince.

Princ působí na první pohled jako floutek s hezkou tvářičkou, kterému záleží jen na jeho pohodlí a flirtících. Na druhý pohled – a nemusí být moc pečlivý, protože princova osobnost a motivace jsou snadno čitelné – už jako floutek zas tak moc nepůsobí. Prohánění dam se od něj čeká, má si přece hledat nevěstu. A tak prohání a snaží se na sebe nestrhávat moc pozornosti otce (s nímž má na vládnutí dost odlišný názor) a šlechticů (kteří nechtějí omezit svou moc) – místní politika by mu totiž mohla snadno zlomit vaz dříve, než stihne usadit vznešený zadek na trůnu.

Princ chtěl řešit pro své království úplně jiné, závažnější věci, než pitomou kletbu, které stejně zase až tak nevěřil. Věděl, že Violet klidně při věštění lže, tak proč by nemohla být vylhaná i jeho věštba od její předchůdkyně? Neviděl důvod hned si brát nějakou holku a ještě k tomu se zamilovat, což bylo pro něj tak trochu komplikované ještě z dalšího důvodu. Jeho vztah k Violet byl řadou průšvihů a nedorozumění už od dětství. Z nejlepších kamarádů se stali nepřátelé a na vině (podle něj) byla právě její ctižádost a ochota jít králi na ruku, aby si udržela postavení.

 

Věštkyně a princ jsou politikou a okolnostmi nuceni spolupracovat a přitom mají jeden na druhého dost vyhraněný názor. Vzájemně na sobě nenávidí jisté morální aspekty jejich práce, ale zároveň nemůžou popřít, že je ten druhý přitahuje. To situaci komplikuje, protože z povahy svých funkcí nemohou být spolu a tak je lehčí a obecně přijatelnější nenávidět se. Události v příběhu je nicméně tlačí ke spolupráci. Nakonec to, že se vzájemně potřebují a spolupracovat musí, je jen dalším kamínkem do hromady nenávisti a vzteku na to, že nemají na výběr.

Obě hlavní postavy v podstatě předváděly sobecké a nepoctivé jednání, nicméně nešlo popřít, že krom svého zájmu prosazují i blaho země. Emoce mezi nimi byly sice skrývané, ale přes to místy propluly na povrch. Stejně jako jejich antipatie byly velmi intenzivní. Bylo zřejmé z čeho jejich vášeň roste.

Takto dospělý a reálný pohled na postavy mě neskutečně bavil – i na vedlejší postavy. Politika krále byla velmi opravdová, věštkyně měla naprosto pochopitelnou péči o to, aby nepřišla o dobré bydlo a princ se nehrnul do sňatku z dobrých důvodů. Jeho revolta vůči otci nicméně nespočívala pouze v tom, že si postavil hlavu proti ženitbě. Měl mnohem závažnější důvody pro to, rozcházet se s otcem názorově. Postavy mají názory, své způsoby, jak věci dělat a dosáhnout svého. Chybují, prožívají úspěchy a pády. Bojují bitvu s osudem a v soukolí jejich činů a následků s nimi může být rozdrceno celé království.

 

Musím potvrdit to, co knížce některé názory vytýkají – rozhodně to není klasická zažitá YA/NA romantika – sice ano, láska tu vzešla z nepřátelství, což je pro YA/NA časté, ale romantické a něžné vrkání na stránkách rozhodně není. Ty postavy se opravdu nemají rády a nezmění se to jen proto, že se jim chce ze sebe vzájemně strhat hadry. A víte co? Já fakt oceňuju, že na stránkách nedošlo k obvyklému myšlenkovo-citovému veletoči a postavy se nezměnily jako mávnutím proutku, když si spolu začaly. Nedůvěra a konflikty budované tolik let prostě jen tak zmizet nemohou, kór v situaci, kdy jde oběma nejen o dobré bydlo, ale i o život. Můžete klidně s někým spát, ale důvěra a opravdový upřímný vztah je věc naprosto jiná. Z Violet se nestala uvzdychaná slepička a z prince nebyl ochotný ňouma, který pro svou lásku obětuje všechno včetně své osobnosti, jen aby se na něj usmívala. Nenajdete tu takové to hysterické ochraňování vyvolené dívky a vzdychání nad břišáky krásného prince. Super změna!

Líbil se mi ten podtext katastrofy předpovězený kletbou. Pořád jsem si říkala, že to podivně nesedí, že je kletba jaksi celá obráceně a něco se mi na tom nezdálo. Temné síly kroužili kolem království, dokonce i kolem věštkyniny věže. Byly trochu jako had – zaútočily a stáhly se. Jakoby se snažily své oběti domanipulovat někam, kam nikdo nečekal – včetně mě. Ano, konec jsem sice trochu tušila, ale stejně mě překvapil. Seděl prostě k povahám postav naprosto dokonale. Kletba vlastně byla dost originální. Celkem jsem se smála nad tím, že „zlo“ zřejmě podcenilo vyčůranost postav, když už dobře odhadlo jejich sobectví a způsob, jakým s nimi manipulovat.

V knize se najde několik událostí, které dopřejí ženskému srdci užít si pěkných šatiček, ale je jich překvapivě málo na to, že se děj odehrává u dvora. Mnohem více si zde lze vychutnat politikaření a intriky zla, které se plíží královstvím a manipuluje. Podotýkám, že ani lidé si se zlem v ničem nezadají a každý pěkně vehementně prosazuje vlastní zájmy na úkor okolních království i svého vlastního. Král i šlechta si jsou nemilosrdně za svým, princ si jde za svým, věštkyně se taky stará v první řadě o svoje. Jakoby náhodou se občas některý z těchto zájmů projeví užitečně a ušlechtile, ale v zásadě není skrývané, že jde o peníze, moc a území. Je to pořád v podstatě pohádka, takže vše není tak dokonale propracované jako u plnokrevných dospělých fantasy, ale i tak je to dobré.

Ještě jednu velkou pochvalu mám: Bože všech čtenářů, děkuji ti za vkusně popsaný intimní okamžik v této knize. „Kontaktnějších scén“ je pomálu, nejsou nijak podrobné, takže těžko říci, jak daleko to postavy skutečně dotáhly. Když už ale dojde na něco tělesného, je to takové, jak si představuju – mezi postavami to jiskří, dokonale to odráží jejich vzájemné vztahy (to dobré i to špatné) a nepřipomíná to návod k použití na vysavač. Popis naopak ponechává výrazný prostor pro vlastní představivost a vyhýbá se nutnosti použít nějaké, řekněme, trapnější výrazivo, které se v knihách občas nachází.

 

Epilog mě tentokrát velmi bavil. Strašně se mi líbilo, jak se kletba vyřešila, aniž by k řešení došlo. Konec byl pro mě celkem dost nepředvídatelný. Jestli se jedná o šťastný konec je ovšem trochu pochybné. No, uvidíte sami. Škoda jen, že rozuzlení bylo shrnuto epilogem a nebylo součástí děje. Sice by to vydalo ještě na nějaké desítky stran, ale stálo by to za to.

Tohle je jedna z knih, u které mě mrzí, že je krátká. Podle mě by autorka dokázala v pohodě využít prostor dalších stránek pro intenzivnější rozpracování postav i politiky a zápletky. To je jediné mínus knihy. Že se vše muselo vejít na malý prostor a tak to možná někdy působilo nedodělaně a zbytečně stručně. Doufám tedy aspoň v pokračování. Nakročeno je k němu slušně.

Za mě mohu příběh doporučit, patří letos k mým nejoblíbenějším. Gratuluji nakladateli ke šťastné ruce při výběru.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za poznáním netradiční kletby račte tudy.




 

O knize:

Autor: Gina Chen

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344