Jen pět přežije

 

Původně – při první příležitosti si o knihu napsat – jsem si říkala, že do toho nepůjdu. Přeci jen jsem typ čtenáře, který je schopný se bát i u knih pro mlaďochy. Jenže pak se kniha objevila i v druhé nabídce a já jsem si řekla, že se do toho pustím. Nakonec to tak bojavé nebylo, stejně ale doporučuji si na dovolenou v karavanu vzít raději jinou literaturu. Tuhle nevynechejte, ale čtěte ji v bezpečí čtyřech pevných stěn. Tak aspoň nebudete mít pocit, že by ve tmě za okny karavanu mohl být někdo, kdo se dívá…

 

Anotace:

Osm hodin. Šest přátel. Jeden snajpr. Red Kennyová vyrazila o jarňácích s partou kamarádů na road trip. Jen ona, její nejlepší kámoška se svým starším bratrem, jeho dokonalá holka, kamarád ze školy a kluk, se kterým by Red nejradši víc než jen kamarádila. Jenže se jim v noci uprostřed ničeho porouchá obytňák a oni záhy zjistí, že v pustině nejsou sami. Někde tam ve tmě se totiž ukrývá odstřelovač. Nejde ale o žádného náhodného pomatence, tenhle chlap jde najisto – a jeho cílem je jeden z nich.

Do úsvitu zbývá 8 hodin. Do té doby musí šestice uprchnout, nebo odhalit, kdo z nich skrývá děsivé tajemství, pro které je muž venku ochoten je všechny do jednoho postřílet.

 

…

 

Začalo to pro mě, jak nejlépe mohlo – neměla jsem žádná očekávání. Jen jsem si prostě řekla, že anotace zní slibně a tak proč ne. Taky se hodil oddech od věčných fantasek, romantik, fantastických romantik a podobných jiných radovánek.

A stejně dobře zní i začátek příběhu. Oproti celému zbytku knihy na začátku panuje skvělá nálada. Děcka frčí na prázdniny v karavanu. Vypadají jako dobrá partička. Těší se a každý si užívá po svém. Někdo už popíjí, někdo hraje hry. A někdo už teď prožívá mírné sociální napětí a nekomfort, i když zatím z celkem běžných příčin, jaké by asi normálně řešil každý mladý člověk v kolektivu, který se něčím liší. Někdo je úplně v pohodě, někdo míň, ale v zásadě jsou zatím celkem soudržná parta, i když ne tak moc soudržná, jak se na prvních řádcích zdálo. V první kapitole by z toho mohla vzniknout i docela pěkná prázdninová romanťárna :) Hodně brzo je ale jasné, že pohodové prázdniny nikoho v karavanu nečekají.

Kniha nemá zrovna přehršel stránek, takže autorka obyčejný výlet velmi rychle mění v drama. Chvilku sice trvá, než děcka přijdou na to, že jim jde o krk. Následuje série více či méně hloupých pokusů (v rámci neexistujících možností) se ze situace dostat – což není spoiler, protože se to dalo očekávat. Autorka si ovšem připravila velkou kupu klacků, aby je postavám naházela pod nohy a tak nezbývá, než aby nepřítel dostal, co po nich chce. A v průběhu všech těch pokusů a úvah vychází najevo, co je vlastně kdo z nich zač.

 

Postavy a jejich chování od začátku až do konce jsou absolutním gró téhle knihy. Námět je sice super zajímavý, ale všechno to stojí a padá na postavách, které se pochopitelně pod tlakem mění. Jak málo stačí, než se z pohodových mladých lidí stanou uzlíčky rozdrnkaných nervů – no to uvidíte sami. Já v thrillerech opravdu miluju, když se s postavami něco děje po psychické stránce, fyzické násilí a šílení vrazi mě neberou. A tady to postavy předvedly prostě na jedničku. Jejich projev na venek se mi líbil, myslím, že na situaci, v níž se ocitli, reagovali opravdu autenticky (i když těžko říci, že :) ).

Mnozí z nich se mi nezdáli jako úplně vyrovnané osobnosti už od začátku – nebudu se s tím tajit – Olivera jsem nesnášela od první chvíle, zabila bych ho už ze startu, protože týpky, jako je on, fakt nesnáším i v normálu, natož v krizi. A Red mi taky právě nesedla, připadala mi divná, psychicky v nepohodě a plná podivně znepokojivých zlozvyků a vzorců chování. Trochu mě to štvalo, protože byla podle prostoru v textu očividně hlavní postavou, a když hlavní postava není sympatická a dokonce mě od začátku znervózňuje, není to úplně nejlepší znamení. U ní však bylo třeba si počkat na kompletní poznání jejího života, abych ji úplně pochopila. Ani pak sice nebyla mou nejoblíbenější postavou, ale aspoň jsem ji chápala. Arthur mi byl nejsympatičtější. Jako jeden z mála zachovával klid a zdálo se i, že se z nich všech chová nejlépe.

Tito tři byli pro mě nejvýraznější, ale i ostatní děcka byla perfektně zvládnutá a nesplývala mi dohromady v nerozeznatelný chumel. Autorka si dala práci a stvořila opravdu postavy, které byly nezaměnitelné a na situaci reagovaly zcela v duchu své povahy, jak byla vylíčená a životních okolností. Parádně se díky tomu mezi nimi měnily vztahy, reagovaly nejen na vypjatou situaci ale i na sebe navzájem a na změny, které se s nimi děly. Napětí mezi nimi se najednou dalo krájet. Nedůvěra, podezřívavost a některé i poněkud nepěkné vlastnosti se vynořovaly napovrch. Jak snadno se z normálního člověka stane magor? No, uvidíte. V mnohých okamžicích mě některé z nich opravdu zaskočily tím, jak se projevily a co byly schopné vymyslet za řešení situace. Dokonale se odkopalo, co je kdo z nich zač a jak si cení sám sebe nebo lidí okolo něj. Jak se zajetí prodlužovalo a dramatických okamžiků přibývalo, začalo se na postavách projevovat opravdu zoufalství a odhalily se doslova na dřeň – a tajemství vyplouvala na povrch. Díky suprovému vykreslení postav se moje sympatie docela potácely ze strany na stranu (k Oliverovi nikdy!) a autorka mě do dění tak vtáhla, že jsem si připadala skoro jako jedna z nich.

 

Líbilo se mi i vizuální zpracování knihy. Příběh je rozdělený do časových úseků oddělených samostatným listem s časovým údajem, takže jsem přesně věděla, jak si postavy stojí a kolik času zbývá do rána. Zároveň to zvyšovalo napětí a omezovalo jim zřetelně čas, do kdy musí zdrhnout nebo vyšťourat tajemství – respektive jeden z nich se musí přiznat, aby ostatní mohli přežít. Co myslíte? Přizná se? Budou mu ostatní stát za to po tom, co vidí, jak reagují, jak se chovají? Bude ochoten se za ostatní obětovat? A nevyhnutelně mě napadla i otázka, jak bych se v podobné situaci zachovala já, kdyby to tajemství bylo moje.

Základem pro zbudování patřičného napětí (krom snipera) jsou samozřejmě mezilidské vztahy ve skupině. Mělo to být jeden za všechny a všichni za jednoho, ale autorka nenechává na pochybách, že natolik soudržná zrovna tato skupina není. Přesto některé vztahy zde se ukážou jako hodně silné, i když asi jiné, než bych čekala.

Příběh zjemňuje velmi velmi velmi decentní romantická linka. Proč byla opatrná a nedůvěřivá ona, jsem chápala. U něj jsem pochopila až na konci – jeho celého jsem pochopila až na konci. O romantiku zde ale vůbec nejde a není potřeba si knihy nevšimnout jen proto, že tam nějaký náznak je. Na žádné vášně a cicmačky nedojde. V příběhu je prostě jen přítomné vzájemné zalíbení dvou postav – což je ve skupince mladých normální, které ale v nic většího nepřeroste.

Něco velkého tu ale je: Tajemství. Jaké asi bylo to tajemství, po kterém se odstřelovač pídí? Byla jsem opravdu zvědavá, kdo z nich to tajemství drží. Teď po dočtení je to z náznaků víc než jasné, ale autorka skládá svůj příběh opravdu postupně a nic nevyzradí zbytečně brzo. Navíc se ukáže, že nějaké „smrtelně vážné“ tajemství má každý. Vlastně je jich tam pár i bez těch uvozovek. A překvapivá tedy opravdu jsou. Doslova tajemství v tajemstvích jiných tajemství.

Škoda, že děj netrval déle, než jednu noc, protože v tom případě by se dalo i krásně využít omezeného prostoru karavanu, ponorky a nucené přítomnosti lidí, kterým nevěříte, ještě mnohem víc, než jak to bylo. I tak ale tyto okolnosti jen přispěly k budování masakrálního napětí mezi postavami a k pár opravdu hodně vyhroceným okamžikům.

Rozsah díla co se stran týká, mi nakonec přeci jen připadal tak akorát. Vzhledem k tomu, že se vše odehraje během zmíněné jedné jediné noci. Navíc delší text by ubíral napětí, které se v některých okamžicích dalo krájet.

 

Konec mě v lecčem překvapil. Neměla jsem sice žádná očekávání, ani mě nenapadalo nic, čím by to vůbec autorka zakončit mohla. Jen jsem trnula, aby mi nezabila některého momentálního oblíbence. Děj se sypal ke konci opravdu slušným tempem. Na samém konci to byla doslova smršť děje, emocí a nečekaných okamžiků.

Nakonec to nebylo prvoplánově strašidelné. Spíš se do děje vloudí takové plíživé, pozvolna narůstající napětí a citelný strach o vlastní život, které postavy prožívají. A to tajemství tam je a vy víte celou dobu, že to není nějaká blbina, ale něco, v čem opravdu o život jde. A napětí je tím ještě zvyšováno. Protože ten někdo, koho se celá akce týká, se neprozradí hned.

Tahle kniha je taky nečekanou výjimkou v tom, jaké konce mám ráda :) výjimečně bych uvítala i kapitolu „rok po té“. Až dočtete, pochopíte :)

 

Za přečtení kniha rozhodně stojí. Zejména za to první, kdy ještě neznáte tajemství a všechno, co se v karavanu stane. Autorka to prostě umí napsat opravdu napínavé a nečekanými situacemi nešetří. Já jsem si čtení užila.

A opravdu přežije jen pět z nich, jak autorka slíbila. Schválně, koho tipujete? Koho chcete mrtvého a koho ne?

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za příběhem se vydejte tudy.

 

O knize:

Autor: Holly Jacksonová

Překlad: Karolína Medková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 392

 

Další knihy autora na bloGu:

Návod na vraždu pro hodné holky

Hodná holka, zlá krev

Anna O.

 

Když mi byla kniha nabídnuta k přečtení, anotace okamžitě vzbudila mou zvědavost. Námět náměsíčnosti byl prostě trhák už sám o sobě a příběh, pro který byla využita, dráždil chuť ke čtení na maximum. Aby taky ne:

Anotace:

Průměrný člověk prospí třiatřicet let. Čeho všeho jsme během spánku schopni? A neseme za to odpovědnost? Anna Ogilvyová byla mladá nadějná novinářka z dobře situované rodiny, dokud ji jednoho dne nenašli zakrvácenou a s nožem v ruce poblíž dvou těl jejích ubodaných přátel. Anna O. ale od té doby spí a další čtyři roky se ji nepovedlo probudit.
Doktor Benedict Prince je forenzní psycholog a odborník na poruchy spánku se specializací na zločiny spáchané během něj. Jeho novátorská metoda na přerušení „syndromu rezignace“, jak Annin stav popisují odborníci, je poslední nadějí na probuzení Anny a možností spravedlivého soudu. Takové profesní metě se nedá odolat.

Jenže případ Anny O., jmenovkyně pacientky z knihy Sigmunda Freuda, je ostře sledovaný a Ben musí jednat obezřetně. Nejenže čelí nenávistným útokům, ale sám má profesní tajemství a komplikovaný osobní život. Navíc v průběhu léčby znejistí: opravdu Anna vraždila, nebo je za tím něco jiného? Jen ona zná pravdu o tom, co se té noci skutečně stalo. A jen Benedict ví, jak se k ní dostat. Ani pro jednoho z nich to dost možná nebude výhra.
Co když naše noční můry ve skutečnosti žádné noční můry nejsou? Příběh nahlížený z pohledu více postav neustále kličkuje a graduje až k napínavé hře na kočku a myš, kdy do poslední chvíle není jasné, kdo je tu kočka a kdo myš. Strhující, znepokojivý thriller, který vás jen tak nepustí.

 

…

Anna O. – nejznámější Šípková Růženka ve světě, který autor představuje ve stejnojmenném románu. Žena, která spí už čtyři roky od chvíle, kdy ji našli stát s nožem v ruce nad mrtvými těly jejích dvou přátel. Dokud spí, nelze ji soudit ani odsoudit a tak přichází na řadu její Princ. Doktor Benedict Prince ze spánkové kliniky, který se ji má pokusit probudit, aby mohla stanout před soudem. Je Anna vražednicí nebo jen obětí okolností? Ačkoli všechno ukazuje na její vinu, mně se to moc nezdálo a hned na začátku čtení, asi po 150 stranách, jsem si usnovala příběh, jak by to mohlo být. A byla jsem zvědavá, jestli mám pravdu :)

 

Kniha se četla téměř sama, protože autor zvolil zajímavé a opravdu velmi originální téma. Nad svým spánkem nemáme kontrolu nikdo, ale většinou se můžeme spolehnout na to, že zůstaneme bezpečně zašití v posteli a nejhorší, co se může stát, že z ní spadneme při zlém snu. Jenže co kdyby se vám děly horší věci? Zkuste si to představit. Náměsíčnost sama o sobě je prostě docela děsivá. A když se k tomu přidá ještě možnost, že někdo může jako náměsíčný ubližovat ostatním, je děsivá už dost fest. V případě vraždy ve spánku mi přišla zajímavá otázka toho, jestli je takový vrah vinen. Neuvědomoval si přece, co dělá a možná ani nechtěl. V příběhu byly nicméně představeny takové vraždy v náměsíčnosti, kdy vrah rozhodně měl motiv, jen by za bdělého stavu dost pravděpodobně nic takového nespáchal.

Příběh je složen z krátkých kapitol, takže jsem dostala relativně svižný děj a rychlé střídání kulis a časových rovin. Přes to jsem se v tom neztrácela, ať už jsem byla s Benem, Annou v jejím deníku nebo jinde. Vždycky bylo dění přehledné a věděla jsem, kde jsem. Poznávání Anniny minulosti mě zajímalo opravdu hodně, možná i proto, že v současném ději se z pochopitelných důvodů jako postava moc projevit nemohla. I to je jeden z důvodů, proč jsem si ji nejdřív dost oblíbila (dokud spala) – dost překvapení pro mě. V minulosti byla opravdu zajímavou postavou. Rodinné prostředí měla dost nešťastné, matka ututlala její problémy s náměsíčností, aby si tím nepoškodila kariéru. Anna se s tím potýkala sama. Bylo zvláštní poznat postavu, která má strach usnout, protože neví, co by mohla udělat. Od naprosto nevinných komplikací po vážné činy – neměla nad svým spánkem kontrolu a to bylo děsivé. Ovšem Anna dokázala být dost děsivá i bdělá. Celou dobu mě provázely pochybnosti, jestli vraždila schválně nebo ne.

Ben se mi zdál v některých okamžicích jako pravý britský studený čumák. Stalo se několik věcí, které s ním měly pořádně zacloumat, ale on byl mistr ve skrývání emocí. Jako by neměl dost důvěry v živé lidi – což možná chápu po rozvodu, kterým si prošel. Sice mi byl sympatický, ale měla jsem z něj pocit jakési odtažitosti a uzavřenosti – tedy samozřejmě v kapitolách s ním. Když byl s Annou a snažil se ji budit, bylo to mnohem lepší. Trochu více se tam otevíral. Anna působila jako jeho osobní psychoterapeut, tichý posluchač, který možná vnímá, možná ne, ale rozhodně nesoudí.

Za zajímavé považuji, jak se mi prohodily sympatie k postavám. Zatím co Annu jsem si oblíbila v první části, Benovi jsem fandila ve druhé :)

 

První půlka knihy moc napínavá nebyla, spíš poklidně plynoucí, ale rozhodně plná zajímavého děje. Hlavně šlo o seznámení s případem, tématem spánku a důležitými postavami. Zajímavou částí pro mě byl především Annin deník a další kapitoly z minulosti postav. Jak už to tak chodí, všechno co se děje teď má nějaké souvislosti s něčím před časem a lidé i události jsou propojení. Zbývalo tedy jen přijít na to jak.

Druhá půlka trochu nabrala na obrátkách, ale i tak bylo dění spíš klidnější. Postupně se z minulosti začaly vynořovat indicie k případu a autor si začal vytvářet podezřelé z vražd. Už to nebyla jen Anna. Napětí začalo stoupat, spekulování co je za tím vším, mi nedalo pokoj :) Bylo zjevné, že nejde jen o tu vraždu, kterou měla Anna spáchat, šlo tu o něco víc. Něco spletitějšího a zlovolného. Téměř na konci došlo i na zběsile pádící drama – možná mi připadalo zběsilejší i vzhledem k pomalejšímu a badatelskému předcházejícímu ladění příběhu.

Dost mě bavilo druhé hlavní téma vedle spánku samotného a to manipulování s lidmi. Vážně zde bylo ukázáno, jak snadné to může být, když někdo ví, co dělá a nemá zrovna pevné morální zábrany. Především „veselé“ to bylo u lidí, kteří si mysleli, že právě s nimi rozhodně manipulovat někdo nemůže. Nakonec ani nevěděli, že to někdo zkouší, natož že se mu úspěšně daří. V určité chvíli si to prostě přestali uvědomovat. A to nejen jednotlivci. Taky zde byla manipulace s davy prostřednictví sociálních sítí a blogů – více či méně pravdivých. A dokonce si přihřáli polívčičku – jako již tradičně – bulvární novináři. Autor ukázal celkem přesvědčivě, jak snadné je v dnešní době zničit někomu život, kariéru a pověst prostřednictvím nějaké senzační historky nebo pomluvy. Otázka viny a neviny je zde podružná – každý má svůj názor hotový raz dva a neváhá jej křičet do světa, často dost agresivně a hnusně. Když se na toto téma v knihách narazí, jeden opravdu ztrácí víru v lidstvo.

 

Autor vytvořil pro svou knihu překvapivě složité mezilidské vztahy, nejen v rodině Anny, ale i Benovo rodinné štěstí bylo hodně pošramocené. Vlastně jsem těžko hledala nějaký pozitivní vztah a trochu mi to v ději chybělo. Nemyslím přímo romantiku, ale spíš nějakou vzájemnou vřelost. Anna neměla snad vůbec nikoho a u Bena to nejspíš mohla být dcera, ale nějak jsem mezi nimi vztah moc neviděla, i když on se snažil. Asi by i bylo lepší, kdyby se jeho rodinný život nechal být úplně, jenže to nešlo i z důvodů pro děj podstatných. Každopádně to není věc, která by mi pokazila čtení, jen mi připadala mírně nekomfortní. Mnohem víc mě v tomto ohledu bavilo sledování Anny prostřednictvím jejích deníků nebo snahy Bena o její probuzení a rozluštění celé té záhady. Všechny zainteresované postavy nakonec byly propletené mnohem víc, než jsem si původně myslela a určitá odhalení na konci, kde propojení vyšlo najevo, mě fakt bavila. Bylo samozřejmě jasné už od začátku, že tam existuje, ale skutečně celý obrázek věcí minulých, jsem si dokázala kompletně složit až téměř na konci.

Úplný konec mě však jaksi divně zklamal. Cokoli z podezření a závěrů před tím konečným se mi zdálo lepší, než poslední dvě kapitoly s vysvětlením. Připadalo mi to překombinované, zbytečné a navíc. Najednou jsem měla pocit, jako by někdo utrhl kousek z jiné knihy a strčil to tam – myslím onu závěrečnou zpověď lumpa. Vážně byly v knize náznaky, že to byl zrovna tento člověk? Pokud ano, nevzpomínám si na žádný. Kterémukoli jinému podezřelému bych uvěřila. I když jich tam autor nasázel jak do orloje. Nejde o to, že by mi konec nebyl po chuti – prostě mi nedával smysl, bylo to zamotané až moc. Úplně by stačilo, kdyby autor nechal řešení vyznít do ztracena, uvěřila bych i přes drobné nesrovnalosti a nešťourala se v tom. Jenže poslední dvě kapitoly tam byly a já nevím, jestli mi trochu nepokazily dojem z posledního velkého zvratu. Každopádně toto bude asi zrovna záležitost osobních preferencí. Jsem si dost jistá, že se najdou čtenáři, které taková představa zločince nadchne.

Kniha rozhodně je zajímavá. Jestli překombinovaná nebo ne, to už nechám na každém. Mě se četla dobře a za přečtení mi rozhodně stála.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

 Příběh spící Anny najdete zde.

 

O knize:

Autor: Matthew Blake

Překlad: Hana Sichingerová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 408

 

Měsíční rádobych - červenec 2024

 

Červen zahájil parádním počasím – déšť, víc deště, ještě trochu deště. Jo, je mi jasné, že ti, kteří mají sklepy pod vodou, se mnou nesouhlasí, ale já to fakt miluju. Jinak už je asi fakt léto a některé dny mi to dají pěkně sežrat. Plazím se stíny a na přímé slunko raději moc nelezu. Asi jsem byla v minulém životě něco, co žije v temnu pod kamenem. Nebo upír :D

V ten nejteplejší víkend nás nenapadlo nic chytřejšího, než si vyjet na skály. Takže jsem úplně usmažená a předehřátá na zbytek léta.

O knize měsíce se zdálo být rozhodnuto už první červnový den. Nějak jsem tušila, že nic lepšího než Tajemství černé dámy si v červnu už možná nepřečtu. Rozhodla jsem se ale nevzdat a vážně jsem se snažila obstarat vítězce konkurenci :) Podařilo se! Jako první konkurence se vyloupla Zmije a křídla noci, což byla fakt vyvedená upířina. A druhá sokyně vyrostla v knize Stříbrné hrdlo, napínavém fantasy příběhu severského ladění. Třetím bojovníkem se stal Woodhill, romantická duchařinka, také z českého pera. Všechny čtyři si zaslouží stát na bedně. Ale vítězství přeci jen zůstalo Tajemství černé dámy. A fakt doufám, že v červenci bude rozhodování lehčí :)

Kupodivu se v červnu našel čas i na psaní. Sice jsem se věnovala jinému textu, než jsem plánovala, ale aspoň něco. A taky se mi v hlavě rýsuje nový příběh z jiného světa. No nazdar!

 

Co plánuji na červenec?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z června:

Noční cirkus byl celkem překvapení. Nic moc jsem od knihy nečekala a tak byl výsledek spíš pozitivní. Každopádně to snadné čtení nebylo. Děj je celkem pomalý a kvůli častému střídání časových rovin působí nejdřív trochu zmateně. Nakonec to ale úplně zázračně sepne dohromady. Děj jako takový rozhodně zaujmout umí, či spíš by se dalo říct, že okouzlit :) o magii v něm konec konců jde.

Stříbrné hrdlo dostálo velkým očekáváním do puntíku. Navázalo přesně tam, kde předchozí díl skončil a rozhodně se nejednalo o žádnou výplňkovou knihu, jak to druhé díly občas mají. Těším se na třetí díl! Snad bude brzo.

Tajemství černé dámy překvapilo opravdu hodně. Nesmírně mi sedly postavy a bavilo mě sledovat jejich příběh. Ten se navíc opravdu povedl. Vypadá to, že kombinace historicky laděné fantasy s detektivkou a romantickým příběhem je něco, co ocením téměř vždy.

 

Tři vyvolené na červenec:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Tisící patro. Je to úlovek z levných knih a už si vůbec nevybavuju, o čem měla být. Takže překvápko. Minulý měsíc se vyplatilo, tak snad i teď to klapne.

Jedna z loňska

Tady vyberu Budoucí královna. Nic podobného už jsem celkem dlouho nečetla.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Do pekel 2. Série začíná nabalovat další díly, tak abych s tím pohla :)

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za červnem:

Začala jsem se zase konečně věnovat svým textům. Pravda, v plánu bylo pracovat na Gambitu, ne na Vzestupu a už vůbec ne na Zbytku, ale Múze neporučíš. Jsem ráda, že se aspoň něco děje. Hlavně se vrací chuť tomu věnovat čas.

 

Další plány zatím nejsou. Jen přežít letní vedra.

Konec hlášení!

Vždycky není navěky

 

Téma knihy mě hodně nalákalo. Opravdu moc. Podobné knihy už jsem četla a většinou to byla emocionální ždímačka. Podobné pocity jsem tedy očekávala i od tohoto příběhu. Prostě láska, která překoná smrt. Kdo by v něco takového nechtěl uvěřit?

 

Anotace:

Může pravá láska překonat smrt? Hart a Ruby jsou spřízněné duše a nejlepší kamarádi už od dětství. Chystají se nastoupit do posledního ročníku střední školy, když se Hart při tragické nehodě na lodi utopí a Ruby je naprosto zdrcená a nedokáže se se ztrátou životní lásky vyrovnat. Ani Hart se Ruby nemůže vzdát. Díky božímu zásahu je mu nabídnuta druhá šance a jeho duše se přenese do těla místního suveréna a namachrovaného sportovce Jamesona.

Hart musí zvládnout existenci v Jamesonově těle, žít jeho život a zároveň má zapovězeno říct Ruby pravdu. Získat ji zpět bude mnohem náročnější, než si myslel. A s každým dnem, který Hart stráví coby Jameson, se mu vytrácejí vzpomínky na jeho vlastní život.
Ruby sice stále truchlí po Hartovi, ale k Jamesonovi jako by ji něco přitahovalo. Této náklonnosti nerozumí, ovšem nedovede ji ignorovat. Proč ji tenhle kluk, který byl dosud Hartovým opakem, tak moc Harta připomíná? V zoufalé snaze zjistit, jestli pouto, které cítí, je skutečné, začne otevírat své srdce Jamesonovi. Bude hluboká láska stačit na to, aby dokázala překonat vzdálenost mezi Ruby a Hartem?

 

…

 

POZOR! Níže může být a bude pár spoilerů na vazby mezi postavami, jejich city a vývoj.

 

Od příběhu jsem měla opravdu velká očekávání. Navnadila mě na to nejen anotace a krásná obálka, ale hlavně téma. Nakonec se ukázalo, že ne všechno, co mi sedlo dříve, mi sedne vždycky. Respektive, že ne každé zpracování tématu je pro mě to pravé. Příběh byl nejspíš fajn, vlastně hodně fajn, jenže já jsem začala fandit jinému, než jsem měla. Takže celý můj názor je jen o jiném úhlu pohledu, než měla skupina ostatních, kteří se soustředili na základní myšlenku – tedy lásku Ruby a Harta. Já jsem jen výrazněji vnímala ten zbytek.

A to mi na téhle knize připadá skvělé – že umožňuje každému prožít příběh podle svého nastavení, i když se to vlastně úplně odkloní od původního záměru autorky.

 

Ruby a Hart byli na začátku pár, který spolu plánoval budoucnost. Když jsem je poznala, Hart zrovna zakoupil loď a pracoval na její renovaci. Po maturitě chtěl spolu s Ruby vyplout do světa a splnit jí tak sny o cestování na neznámá místa. Ruby je snílek, dobrodruh a cestovatel. Hart je romantik, písničkář a tak trochu opatrník.  Ačkoli by se mohlo zdát, že se k sobě úplně nehodí, klape jim to skvěle a celý život mají před sebou. Skoro. Hart umírá a Ruby je najednou na všechno sama. Věci, které měli společné, které plánovali spolu, najednou ztratily smysl, když by je měla zažít bez něj.

Jenže v příbězích občas dostanou velké lásky novou šanci a tak se Hart vrací na svět v novém těle. K návratu se ale vážou přísná pravidla: měl by zapomenout na starý život a začít prožívat nový. Jenže Hart se Ruby odmítá vzdát a tak o ni bojuje. Nemůže ji ale říct, kdo ve skutečnosti je, nemůže jí to napsat, nemůže jí to naznačit vůbec nijak. A navíc trčí v těle místního playboye, floutka, zbohatlíka a kluka, kterým Ruby pohrdá.

Do trojice hlavních postav tu máme ještě Jamesonovo tělo. Jo, já vím, že s ním jako s jedním z hrdinů příběhu nikdo nepočítal a byl jen Hartův avatar. Pro mě byl ale přítomnou postavou, protože díky Hartovi v jeho těle jsem poznala i Jamesonův život. Já vím, že jameson byl v podstatě zmetek a toho zajímavého z něj z části dělala hlavně Hartova povaha, jenže ani tak se mi nelíbilo, že byl ze svého těla vyhozen, či spíš nahrazen. Zdálo se sice, že by nejspíš zemřel stejně, ale i tak. Jak fandit Hartovi - hrdinovi, který ukradl jinému tělo a život? Autorka navíc Jamesona postupně v některých ohledech vylíčila tak, že by mě daleko víc bavil příběh Ruby a napraveného Jamesona, než Ruby a vzkříšeného Harta. Já prostě tu chemii mezi H a R nenašla. A, hergot, měl to být on – tedy Jameson, kdo novou šanci dostal :) ale k tomu se dostanu.

 

Ze startu mi to počteníčko trochu drhlo. Docela obtížně jsem se totiž sžívala s romantickým párem Hart + Ruby.  Jednak mi nebyli úplně sympatičtí od začátku jako osobnosti a jejich vztah hned správně nezapůsobil. Usoudila jsem, že je to tím, že jsem je potřebovala nejdřív lépe poznat, abych pochopila správně jejich city a povahy. Připadali mi hodně rozdílní a nějak mi k sobě nechtěli zapasovat. Problém byl v tom, že Hart jaksi zemřel a to hned na začátku. Poznávání mi tedy bylo překazeno.

A pak najednou byla dynamika jejich vztahu úplně jiná. Ten vztah existoval, ale zároveň ne. A navíc do toho vstoupil Jameson (bývalý majitel těla) jako do trochu podivné a neférové trojky. A zatím co chemii mezi Ruby a Hartem jsem nestihla pobrat, najednou mi vznikala úplně jinde – protože, přiznejme si to, pro Ruby to byl Jameson (i když nepochopitelně povahově změněný), ona nevěděla, kdo je uvnitř. A tím se mi důvěra v příběh i jeho základ, kterým byla nesmrtelná láska Ruby a Harta, úplně rozpadla. Toto pro mě nefungovalo, protože Ruby se zamilovala do nového kluka – stejná povaha, nové tělo a postupně i jiný styl života, jiná kombinace zájmů. Z nich dvou to byl jen Hart, který věděl, na čem je. On bojoval o minulost a Ruby šla dál – pochopitelně a správně!

Očividně mi také nevyhovuje koncept, kdy vztah hlavních hrdinů existuje od prvních stran. Na romantikách mě baví takové to pomalé poznávání. To tu naštěstí bylo, jen jsem na ně musela chvíli počkat. Trochu jsem se bála, aby mi novou romantiku Hart/Jameson + Ruby nepokazily předsudky a špatné první dojmy. Či spíš nedostatečné sžití s nimi jako se zavedeným párem, který má mezi sebou tak silné city, že překonají i smrt. Nakonec ano i ne. Tahle kniha rozhodně nedopřeje lehké zaujmutí postoje :) paní autorka napsala příběh, na který se dá dívat z tolika různých pohledů, že už jen proto stál za to. I když by pro mě byl uvěřitelnější a přijatelnější jiný konec.

 

Příběh byl nicméně zajímavě pojatý a téma mě bavilo, výhrady mi vlastně docházejí až zpětně, když o něm přemýšlím. Řekla bych, že v hodně věcech byl i dobře napsaný. Jako problém vidím pouze to, že ke mně z něj proudilo minimum potřebných emocí a to zejména na začátku. Tedy takto – hodně mě bavily pocity, které měl Hart, když se sžíval s Jamesonovým tělem a s jeho životem, který vlastně svým způsobem převzal. To bylo hodně pěkně popsané a dobře uvěřitelné. Potíž jsem měla vlastně jen s Ruby – či spíš se vztahem jí a Harta a jí a Harta/Jamesona. Prostě to tam chybělo. Láska, touha i nucené odloučení přes to, že se vlastně vídali. Hart jí nemohl říct, že je v Jamesonově těla a já jsem postupně získávala dojem, že by ani neměl. Že by bylo daleko zajímavější sledovat, jak se mu daří v novém životě než to, jak umanutě bojuje o ten starý. I když i to bylo pochopitelné. Jak se má taky člověk vzdát sám sebe? Hart postupně přicházel nejen o vzpomínky na Ruby, ale i o rodinu, své záliby, svůj talent… o věci a lidi, které miloval.

Splývání Harta a Jamesona mi seplo úplně skvěle, bylo to neskutečně přesvědčivé. Hart získával jeho vzpomínky, přebíral jeho život spolu s tělem, a pokud by měl dodržet pravidla a byl ochotný to udělat, měl přijít i o svoje vzpomínky a s nimi o lásku k Ruby. To ale nechtěl a tak se osobnosti těch dvou kluků celou dobu prolínaly v zajímavé kombinaci, ze které mi vyšel ten pravý. Tomu jsem fandila. Ne Hartovi jaký byl před tím, ne Jamesonovi, protože ani jednoho z nich jsem vlastně pořádně nepoznala. Příběh patřil tomu novému klukovi, který nebyl zcela ani jedním z nich. Ten se hodil k Ruby nejlíp. Tady ta chemie byla. Ale nikdy nebyla mezi Ruby a skutečným Hartem – jen mi bylo řečeno, že se milovali. Já vím, je snadné namítnout, že to byl ve skutečnosti Hart, jenže když si knihu přečtete, zjistíte, že tak docela „jen“ Hart to nebyl. Nakonec se pod tíhou okolností v mnohém změnil i on a už to prostě nemohl být ten původní Hart. A stejně tak Ruby byla sama sebou mnohem víc s tím novým, než před tím s Hartem.

Nevím, proč jsem si k Ruby nenašla cestu tak snadno jako k Hartovi/Jamesonovi. Objektivně na ní nebylo nic špatně. Nebyla zlá nebo nesympatická. Byla to holka, která smutní po mrtvém partnerovi a ze všech sil se snaží žít dál. Vlastně i dost bojovala s tím, že ji přitahuje nový kluk. V jejím vztahu k Jamesonovi byl ostatně jeden z menších problémů, které jsem s ní měla. Nevěřila jsem jí nenávist k němu. Nikde nebyla v příběhu ukázaná a když kolem ní začal kroužit už s „nainstalovaným“ Hartem, vlastně ani moc necukala, protože byl hezký – rozhodně hezčí než Hart. Přitahoval ji, což autorka vysvětlila „magií“ Harta v něm, jenže pro mě dost nepřesvědčivě. Ona to nevěděla, takže to nebyl Hart, s kým navazovala vztah.

Hartovo heslo znělo „Vždycky to byla Ruby“, ale její se postupně měnilo na: „Najednou to není Hart“.

Naštěstí pro základní myšlenku knihy má rodina Ruby celkem blízko k nadpřirozenu – sestra vykládá karty, teta čte aury. Nebylo se tedy čemu divit, že uvěřila – sice ne snadno – ale nakonec ano, tomu, že Hart se převtělil do Jamesona. Škoda, že Hartovi nedošlo, že Ruby se v podstatě sblížila s novým klukem. A toto je podle mě problém, který onen slavně romantický konec v mých očích poněkud ochlazuje.

Jo, já vím, je to jen o tom úhlu pohledu.

 

POZOR! Spoiler na konec příběhu.

Jenže autorka zabila celý vývoj postav a kopla je v podstatě zase na začátek. Do vztahu, který mi neseděl a ve kterém ta chemie nebyla. Autorka Harta v tom málu, co jsem stihla zachytit, popsala úplně opakem Jamesona. Ani jeden z nich nebyl tím pravým romantickým hrdinou, ale dohromady jím byli. A konec to sebral – Rubiin posun vpřed, Hartovu proměnu a celou tu trochu, která zůstala z Jamesona. Zbyla jen láska, které jsem nevěřila, protože jsem v podstatě celý příběh poznávala jinou.

Konec spoileru.

 

Autorka naťukla tolik zajímavých věcí a okolností, které formují život a povahu člověka. Vlastně bych mohla ocenit to, že Hart nebyl prvoplánově romantickým hrdinou, ale spíš takovým obyčejným klukem. Ani Jameson nebyl jen „prostě bohatý hajzlík“, ale to, jaký život žil a co v něm řešil, ho formovalo v člověka, jakým byl.

Líbilo se mi i dilema, které vlastně řešila Ruby – jak se v životě posunout dál a začít znovu. Jak se vyrovnat s velkou ztrátou, uchovat si vzpomínky. Líbilo se mi, jakou podporu měla v rodině, která ji pomáhala, aby mohla jít dál, což bylo nevyhnutelné. Vztah Ruby se sestrou byl naprosto skvělý! Stejně tak tu byla ukázaná i rodina, která nebyla zrovna ukázková. Kde si rodiče řešili vlastní ambice přes děti, kde bylo sice hodně peněz, ale dobrých vztahů pomálu.

Příběh je i o nesobeckosti, oběti pro ostatní a o ztrátách, které ovlivní život nečekaným způsobem.

Každopádně, pokud se rozhodnete vnímat jen lásku Ruby a Harta a zvládnete ignorovat v článku popsané detaily, které já jsem ignorovat nezvládla, dostanete parádně čtivý příběh. Budete moct fandit Hartovi, aby mu jeho láska s Ruby vyšla a byli zase šťastně spolu.

I když to ale budete vidět tak, jak autorka zamýšlela, nevymluvíte mi, že vám ani na okamžik nebude líto Jamesona. Toho, Jamesona, který přišel o všechno. Který svou šanci na nápravu a dobrý život nikdy nedostal.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu si můžete prohlédnout třeba zde.

 

O knize:

Autor: J.C. Cervantes

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 336

 

Další knihy o lásce až za hrob na bloGu:

Láska přes hranice světů

Chrám Azylu

 

Kniha má nádhernou obálku. To všichni vidíme na první pohled. I tak ale obálka nebylo to, co mě přimělo začíst se do Chrámu Azylu. Rozhodlo nakonec, že předchozí díly mám doma a ne a ne se do nich začíst. Tak jsem si řekla, že začnu trochu od konce :D Samostatným románem ze světa Azylu, který ale určitě alespoň trochu navazuje.

Anotace:

Samostatný román ze světa Azylu „Použij cokoliv, co funguje, a přežij!“ – to je heslo lovců nadpřirozených monster. Benedikt je samotář, který se s loveckou organizací Azyl nerozešel v dobrém. Ale když je v sázce život jeho bratra, je připravený zatnout zuby a spolupracovat s kýmkoliv, jen aby našel lék. Sourozenci se vydávají do tajemného Vietnamu, kde ve stínu džungle číhají neznámé nestvůry.

…

 

Na dobrý start musím zmínit jednu věc: Román je sice samostatným příběhem, ale přeci jen by se asi hodilo předchozí knihy znát. Autorka sice něco v průběhu děje objasní – rozhodně nevyzrazuje děj předchozích knih, nebojte - jenže v knize účinkují postavy, jejichž vztahy se začaly už v předchozích knihách. Mně připadá, že bych možná s postavami navázala snadněji kontakt a měli bychom jiný vztah, kdybych znala jejich dřívější osudy. Nicméně, opravdu není nutné předchozí knihy číst jako první. Příběh v této zelené krasavici to nijak nepoškodí.

Autorka knihy rozhodně není žádný začátečník a na příběhu je to hodně znát. Dějovou linii drží pevně v rukou, příběh je viditelně dobře promyšlený, postavy uvěřitelné a styl psaní velmi dobře čtivý. Líbí se mi také, že důležité informace přicházeli do děje přirozeně a tehdy, kdy byly potřeba. Neproběhla žádná „nalejvárna“ ani zbytečné žvanění, které by vyzradilo další děj. Po přečtení knihy mám také dojem, že se autorka cítí ve svém světě doma a psaní si užívá – a to je hodně poznat na výsledku. Prostě kniha nabízí všechno, co bychom od zkušené autorky očekávali. Úplně klidně se může postavit vedle zahraničních děl a obstojí velmi dobře, v hodně případech i lépe. To je ostatně velký bonus příběhu – mohu si jej přečíst „v původním znění“ tak, jak jej autorka skutečně napsala. Bez obav, že se něco ztratilo v překladu. Navíc v případě českého autora si mohu být jistá, že kniha není rychlokvaška psaná na kšeft a poplatná nějakému současnému trendu (jo, teď frčí například draci. Jééééj, všichni píšou o dracích, ať se svezem na módní vlně! No ni?). To také zaručuje, že se v příběhu nemusím otravovat s žádným klišé, které je i všude jinde a ten rok jsem na něj narazila už asi u desáté knihy.

Dosti ale teorie. Pojďme přímo k mým konkrétním dojmům a postřehům ze čtení knihy Zákon Azylu.

 

Příběh je postaven na asijské mytologii. Musím ihned přiznat, že v tomto oboru jsem úplný zelenáč (ladila jsem s obálkou :)) a byla to jedna z věcí, která mě na příběh nalákala. V rámci rozšiřování mytologických obzorů jsem se tedy seznamovala s vietnamskými monstry, obludami, duchy… no prostě bytostmi více či méně lidskými. Upřímně, přes to, že mě toto hodně zaujalo, zůstanu asi příznivcem mytologií spíše evropských. Jako exkurze do neznámého to byl nevšední a příjemný zážitek. Nevěděla jsem, co všechno potkám a jestli je to hodné nebo zlé, důvěryhodné nebo zákeřné. Prostě úplně nové a neprobádané vody. Poznávání vietnamské kultury a života, jejich mytologie, monster, duchů a všelikých nadpřirozených breber, to mě bavilo! Myslím, že autorka to popsala velmi dobře. Nezajímám se o autory a jejich průzkumy tématu, o kterém píšou, a jestli si vše náhodou nevymýšlejí. Bývá mi to jedno. Hlavně, když to baví. Tady jsem nicméně měla pocit, že autorka tam snad byla a dělala si výzkum přímo na místě (edit.: koukla jsem :) byla tam). Tak dobře na mě zapůsobily popisy tamního prostředí, chrámů, džungle, rybářských vesniček a způsobu života. Asijská kultura mi opravdu není blízká, ale hodně dobře na mě zapůsobila popsaná uctivost lidí k sobě navzájem a ke starším a moudřejším – mistrům, rodičům a dokonce i k duchům předků a různým stvořením. Docela příjemná změna. Poslední dobou čtu spíš knihy, kde nejsou hrdinové uctiví k nikomu.

 

Na začátku příběhu jsem se seznámila s lovcem monster Theodorem z pražské pobočky, který při poslední akci při magickém „úrazu“ úplně rozhodil svou jin-jan rovnováhu. Pražská léčitelka Tien sice dělá, co může, ale nedokáže mu sama pomoci. Je tedy rozhodnuto, že se vypraví do Vietnamu, kde by si některý z místních mistrů mohl vědět rady. Na cestu ho doprovodí právě ona léčitelka a jeho starší bratr Benedikt se svojí golemkou Yissl. A nesmím zapomenout na ducha Gabriela :), kterého bych klidně snesla mnohem víc, než kolik se mu dostalo prostoru.

Překvapením bylo, že po doputování do chrámu ve Vietnamu získala každá dvojice dočasně svou vlastní linku. Jinou cestou se vydal Theo a Tien a jinou Ben a Yissl. A díky tomu jsem zjistila, že jedna z dvojic mě baví mnohem víc. Obě linky nicméně měly svá vlastní dobrodružství a nebezpečenství, a když se znova spojily, vše mělo pro další děj svůj význam. Toto rozdělení bylo naprosto praktický a promyšlený krok.

Zaujalo mě taky, jakým způsobem autorka nastavila vztahy mezi jednotlivými pobočkami lovců monster. Sice všichni lovci makají na tomtéž (mrtvé monstrum, dobré monstrum), ale každý po svém a nedalo se říct, že by se sdružovali nebo si zasahovali do práce. O nějakém centrálním řízení nemohla být řeč ani náhodou. Každá pobočka se držela svých postupů, zvyků a bojovala se svými, dost odlišnými monstry. Vůbec samotná vietnamská monstra byla oříšek. Některá byla nebezpečná, jiná třeba i spolupracovala nebo byla za určitých okolností ochotná pomoci. Něco to ale stálo. Vietnamské potvory jsou netradiční, často lstivé a manipulativní, které se baví na účet lidí. Taky se ovšem najdou i ty dobré.

Co se dalších vztahů mezi postavami týká, přišel mi zásadní hlavně vztah mezi bratry, kteří měli očividně v minulosti nějaký rozpor (zde by se hodila znalost předchozích knih). Jejich aktuální vztah k sobě bych nazvala opatrným. S velkou snahou vzájemné vztahy napravit. Jeden z bratří je navíc dost nemocen, či spíš energeticky nevyvážen, a druhý se mu ze všech sil snaží pomoci. Vztah mezi nimi byl pro mě jeden z nejúžasnějších v celém příběhu. Nejvíc mě ovšem bavila linka dvojice Yissl a Ben. Ostatní postavy žádné vysloveně intenzivní pocity nevyvolaly, ale to mi nevadí. Nemůžu milovat všechny :) důležité bylo, že jsem se s nimi nenudila.

 

Vietnamská mytologie na mě zapůsobila hodně duchovně a obřadně a celkem to ovlivnilo i příběh samotný. Nemůžu však říci, že by kniha byla chudá na akci. To rozhodně ne. Monster k ulovení nebo k boji nebo spolupráci bylo dost, ale i tak bych knihu neřadila mezi takové ty klasické české akční fantasky. Spíš se jednalo o fantasy detektivku, kdy lovci řešili poněkud zapeklitý případ, aby si zasloužili pomoc pro svého bojovníka. S podobným konceptem jsem se už setkala a baví mě. Je tedy jasné, že jsem si ho užila i tady a navíc obohacený jiným prostředím, než městským. Jediné, co mě trochu potrápilo, byla jména – jak říkám, moc knih z východní tematikou nečtu, takže jsem si musela zvykat :)

V knize dostala prostor i decentně pojatá lesbická linka, která mě však výrazněji nezaujala. Oceňuji ovšem, jak přirozeně ji autorka vpletla do děje a dala mi možnost, abych se mohla cítit nezaujatá a nepřipadala si blbě, že to není zrovna můj interest. Další romantika v knize není a překvapivě si nejsem jistá, jestli mi chyběla. Spíš bych řekla, že by se mi vše dobře četlo i úplně bez ní. Uznávám ovšem jednu věc -  romantická linka naprosto dávala smysl a měla i jiný účel než jen to, aby tam byla.

Detektivní stránka vyprávění se mi zdála dobrá. Oceňuji, že Theo se nepřijel do Vietnamu vyléčit jen tak, ale že za pomoc musel taky nabídnout protihodnotu. Pomoc by sice nejspíš získal i bez ní, jenže autorka ho prostě nechala do toho pomáhání zapadnout až po uši a pak už se vezl i s ostatními spolubojovníky událostmi dál a dál. I s rozdělením do dvou příběhových linek mělo všechno pěkné a příjemné tempo. Nedostala jsem možnost se u knihy nudit, nebo přestávat číst. Děj mě přirozeně a snadno vedl dál a všechno na sebe dobře navázalo.

Ohledně záporáka jsem pojala podezření nezvykle brzy, ale dojem ze čtení mi to nepokazilo. Tím, že neznám vietnamskou mytologii, netušila jsem, co ještě přijde a co záporák udělá. Kniha mě tak v podstatě překvapovala i bavila na každé stránce něčím novým. Udělat odbočku do neznámých mytologických vod se prostě vyplatilo.

Východní mytologie sice nebude ani nadále mým šálkem čaje, ale nyní je šálek alespoň z jedné třetiny plný :)

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

Knihu můžete najít i s ukázkou třeba zde.

 

O knize:

Autor: Lucie Lukačovičová

Série: Zákon Azylu (3. díl)

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320

Měsíční rádobych - červen 2024

 

Na začátku května jsem si dala předsevzetí – o tom konec konců rádobychy jsou, že si budu průběžně zaznamenávat poznámky o věcech, které si tu pak můžu zmínit. Abych pak na konci měsíce pracně nelovila ve své mizerné paměti něco pamětihodného, když si nic nepamatuju :D Takže zde jsou ty slavné poznámky:

…

…

…

Ne, dělám si srandu. Vážně jsem si něco poznamenala.

Hned ze startu měsíce mě postihla kalamita domácích spotřebičů. Nejdřív mi chcípnul kotel a o pár dnů později ho do věčných lovišť následoval mrazák. Třetího do party naštěstí ti dva chcípáci nepřibrali. Nesnáším, když se věci lámou. Obzvlášť u plynového kotle se člověk bojí o život až do příjezdu opraváře.

Polární záře byla v květnu vidět i nad Českem. Ne, že bych ji tedy viděla já osobně. My, co chodíme spát se slepicema, máme v podobných sledovačkách většinou dost smůlu. Ale byla tu.

Nad Českem tento měsíc zářilo ještě něco – zlato v mistrovství v hokeji. Po čtrnácti letech. Krásný hokej, napínavý celou dobu a tvrdý boj až do konce. Nepovažuju se sice za extra fanouška, nicméně umím si boj o medaile užít :)

Tím výčet mých okouzlujících dovedností nekončí. Taky ještě furt umím přečíst knihu během jednoho dne a kdyby jen jednu. Tento měsíc jsem takto na jeden nádech slupla Slzotvůrce, S láskou z Londýna, Obránce mimo hru, Královnu mrtvol a Mrtvou říši. Kdyby nebyl Projekt Kronos takový tlusťoch, padnul by taky. Takto mi zabral dva dny a něco.

Volba knihy měsíce i tentokrát dost zamotala hlavu. Dlouho vedl Slzotvůrce, záhy začal konkurovat Projekt Kronos, aby nakonec po dlouhém rozmýšlení zvítězila Královna mrtvol. Tyhle tři bylo hodně těžké posoudit spravedlivě, protože jsou každá úplně jiná a každá mě dostala něčím jiným. Více méně se tedy tyto tři drží za ruku a stojí na bedně spolu :)

 

Co plánuji na červen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z května:

Z trojky vyvolených jsem jako první sáhla po knize Kurz tvůrčího psaní. Ne, není to učebnice, jak by se mohlo zdát, ale poměrně zdařilá detektivka z prostředí kurzu tvůrčího psaní. Musím říct, že mě to příjemně překvapilo. Nejen, že tu byly zajímavé postavy, ale dokonce i detektivní zápletka byla podařená. K tomu jsem se navíc fakt dozvěděla i něco nového o psaní. Takže dobrá trefa. Jako druhé přišlo na řadu Bezvětrné město 2. To už tak přesvědčivý úspěch nebyl. Ani vlastně nevím proč to nesedlo. Styl psaní se nijak zvlášť nelišil od prvního dílu. Dokonce to bylo i mírně akčnější. První díl mě však svým dějem přeci jen zaujal dřív. Taky myslím, že konkrétně u tohoto příběhu by bylo lepší, kdybych knihy četla hned po sobě. Do děje se mi po pauze naskakovalo mírně hůř. Jako poslední jsem popadla Projekt Kronos a ten mi dokázal zlepšit chuť. Fakt povedené čtení, dobře napsané a zajímavě vymyšlené, plus jako bonus parádní postavy. Takže tu mám další rozečtenou sérii :D a chci v ní pokračovat.

 

Tři vyvolené na červen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Noční cirkus. Popravdě si už ani nevzpomínám, o čem má být. Takže překvapení :) na anotaci ani nekouknu, ať jdu fakt do čisté vody.

Jedna z loňska

Tady vyberu Tajemství černé dámy. Dostala jsem ji loni k narozkám, takže má už pomalu na čase. Myslím, že by mi mohla pěkně sednout.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Stříbrné hrdlo. Na tento druhý díl série jsem čekala pěkně dlouho, než vůbec vyjde. Tak ji nenechám válet v knihovně nepřečtenou.

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za květnem:

Konečně jsem přišla na příčinu mého „upravovacího bloku“. Nechce se mi to otvírat, i když by chuť s tím hnout byla, protože ta bestie je moc dlouhá. Kdo by taky chtěl pokoušet Godzillu, která má víc jak 250 stran ve wordu – sebevražda. Rozpárala jsem monstrum na kusy podle částí a ejhle! Najednou to jde :D Největší opruz bylo to nakopírovat, ale zase už není opruz se v tom vrtat a najít místo, kde jsem posledně přestala upravovat. Škoda, že mě to napadlo až na konci měsíce, ale aspoň jsem to vůbec otevřela.

Červnové psací plány:

Jsou vachrlaté a ohrožené. Kolegyně začínají vybírat dovolené a tak nějak tuším, že to nejspíš bude znamenat víc práce pro mě. Zároveň já dovču nemám, tedy žádný čas navíc, který bych mohla obětovat na oltáři psaní. Dost víkendů to taky vypadá, že někam pojedeme. Na druhou stranu mám před sebou výše zmíněné menší porce. Tak to snad půjde. Doufám, že jsem to právě nezakřikla :D

  

Konec hlášení!

Obránce mimo hru

 

Že jsem knihu četla zrovna v den finále hokejového mistrovství je povedená náhoda. Kvůli hokeji jsem si však knihu vážně vybrala. Ne ovšem kvůli tomu opravdovému.  Romantiky ze sportovního prostředí mě hodně baví, když se ovšem povedou. A tato rozhodně patří mezi ty povedené.

 

Anotace:

Mitch je pořádně ostrý hokejový obránce, který prostě nedokáže udržet svou vznětlivost na uzdě. A to vede k zákazu hry na patnáct zápasů NHL. Jako by to nestačilo, musí dočasně zaskočit za trenéra juniorů. Hned při prvním tréninku vtrhne na led energická blondýnka, které je úplně jedno, že má co dělat s hokejovou hvězdou, a neváhá mu pěkně od plic vysvětlit, co si myslí o jeho trenérských schopnostech.
Mitchova obrana přestává fungovat. Jiskří to mezi nimi totiž tak, že ledy tají.

…

 

Obránce mimo hru je romantika, která mi naprosto sedla. To jen tak zrychleně na úvod pro nedočkavé, kterým se nechce číst celý článek :)

Nebylo to pro mě zase až takové překvapení, protože když mi sednou postavy a styl psaní, má většinou autor vyhráno. Tady mi obojí sedlo prakticky hned, či spíš během prvních pár stránek. I když postavy a styl dost ovlivní celý názor na knihu, je tu přeci jen ještě příběh, který je taky hodně důležitý. Tento byl spíš oddechové a nijak překvapivé čtení. V romantikách už se zabydlela osvědčená šablona a upřímně, co taky vymyslet jiného než, že se postavy seznámí, postupně zjistí, že cítí něco víc, a po menších potížích jsou nakonec spolu. Stejně jednoduchá zápletka se najde i v této knize, ale i tak nemohu hodnotit jinak, než kladně. O mnohém také svědčí to, že jsem knihu přečetla za jediný den. Je hubená, já vím, ale i kdyby byla tlustší, neodtrhnu se od ní.

V knize jsem poznala dva (vlastně víc než dva) sympatické hrdiny, kterým bylo snadné fandit. Ano, čtenářskou podporu usnadňuje to, že je jasné, že zrovna těm dvěma je fandit třeba :) Kdyby to náhodou jasné nebylo, fandila bych jim stejně, protože jejich příběh mě zaujal na první dobrou.

Ona – Andie – je zdravotní sestra na JIP a taky je opatrovnicí svého mladšího bratra Noaha. Rodiče jim zemřeli při nehodě a Andie se ze dne na den musela usadit a postarat se o mladšího sourozence. Krom náročného soukromí má tedy i dost náročnou práci a není divu, že někdy působí trochu unaveně. S bratrem vždy vycházela, ale po nehodě se vztahy zhoršili, či spíš zkomplikovaly. Oba se musí vyrovnat se ztrátou a s novým životem. Andie to podle mě zvládala až překvapivě dobře, její zármutek nad ztrátou rodičů vyplaval na povrch jen občas. Dost ji ale trápil pošramocený vztah s mladším bráchou. Jedinou věc jsem její postavě nevěřila - Andiina neznalost hokeje působila trochu uměle. Byla představená jako sestra, která se ze všech sil pokouší bratrovi nahradit rodiče a sblížit se s ním a přitom se vůbec nezajímala o jeho nejoblíbenější sport? Vlastně o jedinou věc, která ho zajímá! To se mi nezdálo. Podle mě by si zjistila aspoň něco, aby mohla nějak začít řeč. Ale to je v zásadě prkotina, která mi čtení nekazila ani v nejmenším.

On – Mitch – je hokejovým obráncem v profesionálním klubu v NHL. Je poněkud nechvalně proslulý svou extra výbušnou náturou. Na začátku knihy mu to zase jednou ujede a po bitce na ledě dostane trest, který ho nejdřív uvrhne do stavu zoufalého vzteku, pak zoufalého odevzdání a nakonec se pro něj ukáže být pravým požehnáním. Jeho součástí je totiž trénink dětského hokejového klubu a tam se seznámí s Noahem a s Andie.

Všechny postavy si projdou proměnou, ať už větší nebo menší. Nejvíc je to ale vidět právě u Mitche. Ten se potýká s démony minulosti a spíš ten boj prohrává. Nemá rád společnost lidí a vlastně působí, že krom hokeje nemá rád nic. S ubývajícími stránkami se stává člověkem, který je odhodlaný své problémy řešit. Postupně se učí si problémy přiznat a bojovat s nimi, v čemž mu velmi pomáhá Noah a jeho příklad a pochopitelně taky rodící se vztah s Andie.

Poznání, že každý má svoje potíže – jiné a přes to podobné – postavy krásně spojilo. Procházely si tím spolu, vzájemně se podporovaly a chápaly. To vytvářelo v příběhu příjemnou atmosféru, protože autorka s tím uměla pracovat, i když spíš klouzala po povrchu věcí a celkem to zjednodušila. To naopak považuju spíš za klad, protože číst romantickou knihu, kde se postavy v problémech doslova topí a většinu děje knihy spíš prohrávají, mám chuť málo kdy. Ano, nějaká potíž tu být musí a taky byla, ale postavy pomalu vyhrávaly a to se mi skvěle četlo.

Problémy se začaly řešit sice až podezřele rychle a snadno, ale to se dá pochopit vzhledem k tomu, že kniha je tenká. Nebyl úplně čas na popisy měsíců a let terapií. Tahle mírná zjednodušení a nerealističnost mi taky nevadila. Upřímně jsem asi i ráda, že hlavní hrdina neměl tak neprostupně všivou povahu, jako jiní v podobných knihách, kteří si na rozdíl od Mitche své problémy připustit nechtějí a raději ubližují všem okolo. Mitch hodně chtěl svoje problémy řešit. Nejen proto, aby se mohl vrátit ke hraní, ale proto, že v jádru byl hodný chlap, který si uvědomoval, že je něco špatně a chtěl blízkou duši ve svém životě. Jen prostě musel potkat tu pravou.

Líbilo se mi, jak tu autorka ukázala, že i mladý člověk, spíš ještě dítě, může dospělého ledaco naučit a může mu pomoct vlastním příkladem. Vlastně tu taková pomoc fungovala vzájemně a mně se líbilo, že vedle vztahové linky mezi Andie a Mitchem je rozvíjen i přátelsko-skorootcovský vztah mezi klukem a mužem. Je tu také ukázáno, že odborná pomoc psychologa nebo terapeuta není nic, zač by se měl člověk stydět.

 

Příběh je celý takový poklidný. Velké výstřelky emocí se tu nenajdou, krom pár okamžiků Mitchova řádění na ledě. Není tu zbytečná hromada pateticky popsaných citů, ani nekonečného přemítání typu „má mě rád, nemá mě rád“. Jistě, kniha je tenká, takže autorka neměla na zbytečnou vatu prostor a tak ji tam prostě nevecpala. Dokonce i žánrově nutné „odloučení na chvilku“ je naprosto pochopitelné, nepřehnané a dobře sedí postavám.

Příběhu kraluje velmi jemná a pohodová romantika, žádné prasárničky, což opravdu velmi hodně oceňuji – konečně skutečně čistá romantika a ne přehršel často trapně popsaného sexu. Tato kniha je veskrze romantická, nesexuje se tu vůbec, takže dobrá zpráva pro nás, kteří popisný sex v romantikách nevyhledáváme. Sice tu chybí takové to super žhavé jiskření, to je pravda. Místo toho tu ale máme něco daleko lepšího – vzájemné poznávání, podporu, přátelství a samozřejmě také přitažlivost. Intimní kontakt mezi nimi se omezuje spíš na opatrné doteky a polibky, což působilo zvláštně něžným dojmem. Jiskření tu je a to, jak je popsáno, bohatě stačí. Neměla jsem pocit, že jde jen o fyzickou touhu, ale že se zde buduje skutečný vztah. Pár se na sebe nevrhá, nikam nespěchají, což se mi líbilo. Mitch je opatrný, nechce nic pokazit. Navíc se lidem vyhýbal už tak dlouho, že ho zhroucení vlastních pracně vystavěných obranných zdí překvapilo. Na druhou stranu ale nepředstírá, že o Andie nestojí a nechová se jednou jako že ano a pak zase ne. Neschovává ji před přáteli, nestydí se za ni ani za svůj vztah k ní, který mu svým způsobem kazí jeho dlouho budovanou image :). Andie si taky umí přiznat, co chce a spolu jim to moc slušelo. Mezi nimi probíhala příjemná chemie, parádní rýpání a špičkování. Bavilo mě, když byli ti dva spolu.

Bavily mě i scény, kdy nastoupili do akce Mitchovi spoluhráči z týmu. Podobné přátelské partičky už jsem v jiných knihách našla a většinou z toho byly potom i povedené série. Doufám, že to tak bude i tady.

Škoda, že kniha nebyla delší, za mě jedna z nejlepších čistě romantik tohoto roku. Najde se tu všechno, co od dobré romantiky očekávám a k tomu je to ukrutně čtivé. Atraktivní sportovní prostředí dobře sedlo. Hokej tu skutečně byl jako věc, kterou se hrdinové zabývají a ne jen jako nedůležitá kulisa. Zároveň se to ale nepřehánělo, takže i po hokeji neprahnoucí čtenářky se nebudou otravovat s něčím, co by je snad mohlo nudit. Kupodivu mi tentokrát ani nevadil onen šťastný konec, který si na závěr příběh dopřál. Autorka nezašla s tím štěstím zase moc do budoucna a tak všechno končí tam, kde by asi člověk u romantické pohádky pro dospělé čekal :)

 

Knihu ráda doporučím romantickým duším, které mají rádi sportovní romance. Zároveň i těm, které už jsou otrávené z nesčetného popisování sexu a raději si nechají trochu prostoru pro představivost. Pokud toužíte po něžné romantice, je to tohle.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na led račte tudy.

 

O knize:

Autor: Leah Brunnerová

Překlad: Petr Kotouš

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 256

 

Strážci osudu

 

Po přečtení anotace jsem usoudila, že tato kniha mě nesmí minout. Slibovala totiž akční zábavu a absolutně neokoukané hlavní hrdiny. Vážně, kde jste se setkali se sudičkami naposled? Já v Šípkové Růženě a to tedy vysloveně akční příběh pro dospělé nebyl. Takže jsem se rozhodla rozšířit své poznání těchto entit.

 

Anotace:

Myslíte si, že historie je jen souhrou za sebou jdoucích náhod? Předpokládáte, že geniální lidé ovlivňující dějiny jsou dílem přírody a statistiky? Omyl! Za všemi důležitými událostmi lidské historie stojí šedé eminence, které trpělivě pozorují, hodnotí a zasahují. Předurčují životy čerstvě narozených dětí, dohlížejí na nás, řídí naše kroky i vývoj. Jsou tu pořád. Stály za vznikem jaderné bomby, zasadily se o vytvoření jahodového müsli a donutily Evropskou unii zakázat příliš výkonné vysavače.

Jak vznikly? Proč to dělají? To zatím nikdo neví. Stala se z nich mytická stvoření, vystupující snad jen v prastarých slovanských bájích. Jsou to temní strážci, často považovaní za příbuzné samotného ďábla.
Jejich úhlavní nepřítel?
Firma Electrolux, prachové filtry ve ventilaci a rasa super inteligentních chobotnic útočící na planetu Zemi.
Vesmírné invaze jsou snad ještě horší než helikon.

 

…

 

Varování: S knihou jsem si zalezla do vany s tím, že si přečtu jen první kapitolču. Bacha! Nechyťte se do stejné pasti :) Druhá kapitola začíná na straně 95. A první je taková zábava, že si toho nevšimnete.

 

Jeden by si málem myslel, že na poli akční zábavné literatury už nic nového vymyslet nejde. Co taky. Většinou jsou to různí upíři, démoni a hrdinové alkoholici, hlášky, létající useknuté končetiny a hromada sexu. Ve strážcích osudu se podařilo přijít s něčím novým a zároveň zachovat to staré, co je na podobných knihách super a ještě to pojmout neokoukaně. Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt.

Hlavní hrdinové příběhu jsou sudičky. Je ovšem potřeba opustit představu sudiček jako sympatických babušek nebo víl s jednou nesympatickou výjimkou. Tyto sudičky jsou moderně genderově vyvážené a navíc trpí dost rozvinutým syndromem vyhoření a úplnou absencí pohádkové laskavosti. Sudička vůdce Vladislav je navíc dost škodolibý hajzlík a tak jeho úvodní předpověď v první kapitole je mírně řečeno překvapivá.

Ano, základní myšlenka sudiček zůstala zachovaná. Sudičky i tady (nejen v pohádkách) předpovídají osud malým dětem a tím ovlivňují vývoj a směřování lidstva už od pravěku. Tak tomu říkám dobrý nápad na hlavní postavy.

 

Děj začíná v současnosti, kdy jsem byla svědkem jedné takové placené předpovědi. Jo, placené, protože sudičky už jsou poněkud otrávené a zhnusené nudnými předpověďmi, tak proč by na tom trochu nevydělaly?  Vyhoření v sudičkovské práci je v předpovědi celkem vidět a je to neskutečná sranda. V předpovídání jsou osobité a kreativní, každá dle své nátury, a když mohou, klidně budoucí osud dětí využijí ve svůj prospěch nebo jako odplatu za něco, co jim lidi udělali. Možnost ovlivnit budoucnost se prostě vždycky hodí.

Poklidné plynutí staletí naruší osudový okamžik, při kterém všechny tři pozemské sudičky spatří naráz neradostnou budoucnost. Za sto let zemi napadnou inteligentní fialové chobotnice a vyhladí lidstvo. Sudičky to namíchne, protože všechna jejich práce by tím přišla na buben a ony sami by byly nepochybně odstraněny mimozemskými sudičkami. Navíc si vlastně lidstvo celkem oblíbily. S veškerou vervou se tedy pustí do záchrany lidstva a boje s mimozemšťany, kteří už na zemi operují a pečlivě osnují zkázu lidstva.

V druhé části knihy autor odskočil do budoucnosti. O té nechci nic prozradit, abych nespoileřila, ale jedno říct můžu: přežití lidstva není zdaleka tak jisté, jak se na začátku bojově naladěným sudičkám zdálo.

 

 

Příběh je scifi akční komedie ve stylu Kulhánka a jemu podobných. Jen sudičky jsou originální, to jsem ještě neviděla. A klaplo to skvěle. Kniha je odpočinkové čtení a nehraje si na nic jiného. I když tu jsou zdánlivé složitosti při různých posunech času a vzájemného ovlivňování minulosti a budoucnosti, není to vůbec otravně mentorské a nepochopitelné. Všechno bylo očividně hodně dobře promyšlené, protože mě nezaskočila žádná nelogičnost nebo protiřečení, které by zastavilo plynulé užívání si čtení. Co mě občas zaskočit dokázalo, byl neočekávaný dějový zvrat, který sudičkám komplikoval zachraňování lidstva (nebo vlastního zadku). Autor měl pro ně připravené většinou nějaké vtipné řešení a občas taky ne a průšvih se prohloubil ještě víc. To oceňuji, že zde nebylo žádné snadné řešení vycucané z prstu, ale hrdinové opravdu museli bojovat a občas se jim i nedařilo. Z pochopitelných důvodů:

Protivníci našich pozemských ochránců – chobotničky, jsou vedeny silným soupeřem  – mimozemskou sudičkou. Hrdinové tedy narazili na někoho, kdo je jim schopnostmi více než roven a tím vzniká celkem složitý souboj předvídavosti a prolínání minulosti s budoucností. Celkem dost obdivuju, že se v tom autor neztratil a ještě to dokázal napsat tak, že jsem se neztratila já. Neříkám, že úplně chápu, jak by to asi mohlo fungovat, ale realita a striktní vědecké vysvětlení událostí opravdu není nic, co bych v podobných knihách chtěla. Stačí mi, když to dává v rámci pravidel vytvořeného světa smysl. A to tady dávalo.

 

Postavy jsou dost svéráz. Jenže to už k žánru tak nějak patří. Protože s nudnými postavami by jeden asi moc zábavy nenadělal. Sudičky tedy mají své povahové zvláštnosti a specialitky, jejich projevem se dá dobře ozvláštnit děj a rozproudit zábava. Rodinné vztahy mezi nimi jsou taky dost speciální. Z Vladislava a Moiry by si rodiče rozhodně brát příklad neměli, pokud nechtějí vychovat frustrovaného blba. Čímž nechci říct, že by Drak byl blb, jeho jinakost byla jedním z nejzábavnějších prvků. Nejnovější rodinný přírůstek Monika byla za rodinnou intelektuálku a asi mi z těch čtyř sedla nejmíň. Svou úlohu nicméně v příběhu měla a nemůžu přece čekat, že mi bude každý sympatický :)

 

Příběh byl stvořen pro zábavu a v tomto ohledu se rozhodně povedl.  Akce jsem si užila do sytosti. Originální a vtipné scény nechyběly zejména v první části. Přiznávám, že ta mě bavila o něco víc, než druhá část, ale jako celek jsem si užila obě. Kupodivu chybí takové to okoukané přehnané supersamcovství a scény, kdy hrdina ojede všechno, co se hýbá. Jasně sudička Alexandr je trochu prasáček, ale v tomto příběhu to není vysloveně rozmazáváno, protože o sex tu prostě nejde. Vyhovuje mi to. Víc takových knih!

Další věc, co mi dobře sedla, byl humor, vtipné scény a hlášky. Na vysavač už se nikdy nebudu dívat stejně :) Humor a hlášky navíc působí úplně přirozeně, ne jako něco, co se autor snažil vymyslet, aby byla „jakože sranda“. Občas je humor mírně nekorektní a hustě černý, ale to prostě musí být. My, kteří žánr čteme, to tak stejně máme nejraději :)

 

Celkově prostě čistá zábava. Kniha je sice mírně delší, ale nudit se u ní rozhodně nikdo nebude. Jsem zvědavá, jestli ještě nějaká další kniha ze světa udiček bude. Protože jestli jo, já jdu do toho.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelství Epocha. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: L.B. Arling

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2024

Počet stran: 408

Klam Lady Ginevry

 

S autorkou knihy už mám předchozí velmi dobrou zkušenost konkrétně s její Dobyvatelskou ságou, která mi připadala dost originální a svá a přitom napsaná dobře. Když si autorka tak přesvědčivě poradila s drakulovskou legendou – včetně všech překvapivých změn, byla jsem zvědavá, co udělá s tou artušovskou. S dobrým výsledkem jsem předem počítala, takže kniha neměla snadnou výchozí pozici :)

 

Anotace:

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…
Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.
Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě?

…

Věk magie je u konce. K moci se dostávají lidé a těm vládně čestný mladý král Artuš z Kamelotu. Pomalu zatlačují magii do pozadí a učí se žít bez ní. Magie ještě přežívá v království v rukách žen, ale trestem za odhalení je vyhnanství nebo smrt. Jenže magie ještě neřekla poslední slovo. Kdesi v temnotě číhá a spí a věří, že se ještě dočká svojí šance.

Do téhle situace přijíždí mladičká Ginevra, jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme. Přijíždí proto, aby se v očích lidu stala Artušovou královnou, ale ve skutečnosti má na Kamelotu jiné, daleko nebezpečnější poslání.

 

Ginevra sama je od počátku hodně sympatickou postavou, ke které je snadné si najít cestu. Sama se učí žít v novém světě a pro ni v naprosto neznámé komunitě lidí. Nezná je, nezná jejich zvyky, nerozumí jejich víře, ale má otevřené srdce a přátelskou povahu. Chce lidi okolo sebe pořádně poznat a nenechá se ovlivnit postojem okolí k jednotlivým členům dvora. Je si vědoma své povinnosti, kvůli které přijela na Kamelot, ale i tak nepřestává být mladou dívkou, která také chce žít, cítí a touží být pro někoho milovanou bytostí, ne jen služebnicí. Její motivace, touhy a přání jsou velmi snadno pochopitelné. O to víc jsem musela obdivovat její postoj, se kterým se cele odevzdá povinnosti, kterou má a dokáže odolat divočejší stránce své povahy.

O Artušovi nemohu říct nic překvapivého. Je přesně takový, jakého by asi každý očekával. Po jeho boku zde vystupují všichni známí rytíři artušovských legend, jejich manželky a i pár naprosto neznámých lidí, které autorka potřebovala pro svůj příběh. Ne každé postavě je věnován velký prostor, takže bez obav :) přehlcení nehrozí. Každá je v ději aktivní jen do té míry, jak je to pro příběh potřeba.

Hodně důležité pro příběh byly ženské postavy – už jen proto, že významnější roli než Artuš měla tentokrát samotná Ginevra. Ženské postavy zde měly přirozenou sílu. Moc se mi líbilo, jak je autorka začlenila do děje a svěřila jim důležité role, aniž by to působilo nějak násilně nebo divně. A byla jsem překvapená, kde všude v artušovských legendách mohou ženy najít místo. Nejedná se o feministické čtení, ale přes to jsou tu ženy významné a silné, i když se autorka nebojí ukázat jejich slabosti nebo křehkost v určitých situacích. Nejsou nepřemožitelné nebo absurdně dokonalé. Dokonce i ty méně sympatické jsem si snadno oblíbila, i když jim jejich ne úplně milé vlastnosti záhadně nezmizely.

Rytíři byli přesně takoví, jací být měli. Věrní, stateční, vždy Artušovi po boku. S nimi do příběhu vplul duch rytířských klání a turnajů, veselosti při hostinách, ale i statečnosti a věrnosti v běžných situacích. Nebyli ale zase tak ústředními postavami, jak bych asi v artušovském příběhu čekala – s výjimkou Mordreda – a ono to kupodivu nevadilo. Tvořili takovou tu příjemnou kulisu středověkého dění.

 

Kniha se jmenuje Klam Lady Ginevry, ale klamů a tajností je v knize víc, než jen ten jeden, který mi byl odhalen hned na začátku v první kapitole samotnou Ginevrou. Málo co je takové, jakým se zdá být na první pohled. Mladý král Kamelotu má hodně nepřátel, nejen poraženou Temnou královnu, ale i některé lidi, kterým nové pořádky nevoní a rádi by se krále zbavili, aby se mohli vrátit ke starým. A pak jsou tu ti, kteří chtějí jen svobodu žít si po svém dle tradic předků, ne podle pravidel Kamelotu.

Pokud má někdo rád děj nabitý akcí, tak zde se z větší části nedočká. Kniha je založená spíš na okrývání tajemství a záhad. Mě osobně toto hodně baví, když musím poznávat postavy, hledat jejich tajemství a náznaky v ději, aby se přede mnou vyloupl příběh v celé své kráse. Toto mi kniha dopřála. Napínavé situace tady jsou, ale není jich tolik.

Lásku a romantiku v příběhu lze najít taky, ale nemá tu hlavní slovo. Je spíš doplňkem a do děje je vložená velmi přirozeně. I ti největší odpůrci romantiky musí uznat, že by bylo divné, kdyby Ginevru nepřitahoval mladý král, který je očividně velmi charismatickou a oslnivou osobností. Zprvu je taky jediný, kdo zná její tajemství a komu ona může důvěřovat. V nové zemi mezi cizími lidmi se cítí osamělá a tak není divu, že hledá přátelství a ráda by měla se svým mužem hlubší vztah – pokud zůstane královnou, nikdy jiného muže mít nebude. Je tu i něco jako náznak trojúhelníku, ale není to takový ten obtěžující a otravný. Má v ději účel mnohem větší než to, aby hrdinka mohla po někom vzdychat a řešit citové dilema.

Do popředí pozornosti se místo lásky dostávají témata úplně jiná. Například zodpovědnost za svůj lid, povinnost plynoucí z postavení, schopnost vybrat si správně, udělat těžká rozhodnutí někdy i svému přání navzdory, nutnost být dobrým člověkem. Je tu ukázané i to, že někdo, kdo je protivný, může být nakonec jen nešťastný a osamělý a potřebuje jen trochu pochopení a vstřícnosti. Na druhou stranu jsou tu i ti, kteří touží po moci za jakoukoli cenu – takže zlo není jen nadpřirozené, má i lidskou tvář. Našla jsem zde i náznak lesbického vztahu, který je ale do děje zapracován tak přirozeně, že nemůže vadit snad vůbec nikomu.

Líbilo se mi, jak tu byla zobrazena magie. V podstatě šlo hodně o ženskou věc – vázání uzlíků, léčení, věštění, čtení pocitů dotekem, hledání osob… Ginevra za její použití vždy něčím musela zaplatit. Nebyla absurdně mocná. Každé použití magie ji na oplátku nějak oslabilo na různě dlouhý čas a způsob oslabení souvisel s tím, jaké kouzlo použila a nač. Pokud například použila kouzlo prohlédnutí, dočasně tím do značné míry oslabila svůj zrak. Vyskytovala se tu i nebezpečnější krvavá magie, která si samozřejmě vyžádala větší daň. Čím náročnější čarování Ginevra prováděla, tím nevyzpytatelnější magie byla a tím více sil stálo ji udržet zkrocenou.

Přečetla jsem si i dost vtipných scének. Doteď se šklebím, když si vzpomenu na boj sira Borse a draka a další podobné taškařice. Dokonce i tyto směšné věci se podařilo napsat přesvědčivě a vtipy nepůsobí uměle. Dá se jim v klidu zasmát obzvlášť, když čtenáři nechybí trocha přirozené škodolibosti. Autorka z knihy neudělala komedii za každou cenu. Vtipné okamžiky jsou vyvážené s těmi smutnějšími – zase se mi vybaví drak. V některých chvílích je cítit smutek z toho, jak magie opouští postupně svět a něco „starého“ se ztrácí, aby uvolnilo místo novému. To bylo také velmi pěkné téma.

 

Klam Lady Ginevry je povedené převyprávění artušovské legendy. Stejně jako u drákulovské se toho autorka zhostila se ctí a legendu si pozměnila, jak potřebovala, aniž by ji pokřivila a znásilnila nějakými bláznivinami. Znalost artušovských legend pomáhá, ale zároveň taky trochu vyzrazuje osud některých postav, kterého se autorka drží sice zlehka, ale drží.

Kniha by měla být prvním dílem série a já opravdu moc doufám, že se dočkám dalších dílů. Čekala jsem, že mě to bude bavit, ale ne že až tak.

 

P.S.: Podle posledních slov knihy možná někdo odhadne, kým byla Ginevra, než ji přivezli Artušovi. A možná je to jen další klam…

 

Další knihy autora na bloGu:

Temnota

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Série: Vzestup Kamelotu (1. díl)

Překlad: Hana Láryšová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2023

Počet stran: 352