Reset

 

Knihy jsem si pořídila na bazáči, protože mě zaujalo téma, o kterém měly vyprávět. Starší YA série mají pořád co nabídnout a tato zrovna není výjimkou. Mám pocit, že jsem ji kdysi viděla v Levných knihách. Teď už je k dostání jen na bazech, což je výhoda. Za malý peníz dobré čtení :) Série má dva díly, což je, podle mě, tak akorát.

 

Anotace prvního dílu série:

Před pěti lety byla dvanáctiletá Wren Connollyová třikrát střelena do prsou. Po 178 minutách vstala z mrtvých jako resetka: silnější, rychlejší, odolnější a bez emocí. Čím déle jsou totiž reseti mrtví, tím méně v nich zůstává po oživení lidského.

Wren 178 je nejnebezpečnější reset v Texaské republice. Nyní ve svých sedmnácti letech slouží v polovojenské jednotce společnosti KLEZ (Korporace pro lidskou evoluci a zalidnění).
Wren je jako zkušená bojovnice pověřena výcvikem nových resetů, ale její poslední nováček – Callum Reyes – je nejhorší, jakého kdy viděla. Callum byl oživen 22 minut po své smrti, a tak prakticky zůstal člověkem. Má příliš pomalé reflexy a nepatřičné otázky a jeho nikdy neuvadající úsměv vyvádí Wren z miry. Pořád však odpovídá za jeho výcvik. Když Callum odmítne splnit rozkaz, dostane Wren poslední šanci ho srovnat – jinak ho bude muset zlikvidovat. Wren dosud vždy uposlechla každý rozkaz a ví, že když se vzepře, bude také zlikvidována. Ale zároveň se nikdy necítila tak živá jako s Callumem…

…

 

Na první pohled je v knize téma, které se nezdá zase až tak originální. Skupina nadprůměrných jedinců je zotročena korporací a zneužívána na boj s odpůrci panujících pořádků. Kniha mě ovšem přesvědčila o tom, že zrovna v tomto zpracování JE téma zatraceně originální v mnoha detailech a supr napsané.

 

Autorka mě ve svém příběhu zavedla do úplně nového světa a nového společenského uspořádání.  Jedna věc je však logicky stejná jako v ostatních dystopkách: Lidstvo na tom (opět) není úplně nejlépe.

Populaci zdecimovala vážná nemoc, která je velmi nakažlivá a s jejímiž důsledky muselo lidstvo bojovat (a bojuje dosud). Pokud totiž na onen virus zemře člověk, může se stát, že po smrti resetuje – probudí se jako taková lepší lidská zombie. Silnější, rychlejší, prakticky nezabitelná, protože se rychle hojí z téměř každého zranění, méně ovlivňovaná emocemi, pokud vůbec. Podmínkou je, že člověk musí být při smrti mladý. Pokud je starší dvaceti let, jeho tělo změnu nepřijme dobře a reset je v podstatě jen zombie. Před začátkem děje knihy proběhly války mezi lidmi a těmito resety a reseti, tenkrát ještě bez výcviku a beze zbraní, byli poraženi. Pokusili se bojovat za svou svobodu a práva a prohráli. V důsledku toho jsou nyní otroky společnosti KLEZ, která je využívá jako jakési vojáky-policajty.

Reseti jsou drženi ve speciálních centrech a zachází se s nimi jako s věcmi. Lidé se jich bojí nebo štítí. Většinou spíš obojí. Reseti jsou prostě jiní a lidi je nenávidí už jen proto – ze strachu, z nepochopení.

Pro své velení jsou pouhými věcmi, nelidmi, bez práv a bez nároku na život mimo absolutní kontrolu v centru. Zde podstupují výcvik a přežívají do doby, než velení rozhodně o tom, že už nejsou užiteční. Jsou využíváni jako zbraň na špinavou práci a v důsledku toho se jejich pověst mezi obyčejnými lidmi ještě zhoršuje. Nepomáhá ani to, že jsou reseti dobře živeni, zatím co většina lidstva živoří ve slumech a trpí hlady.

 

Na to, že je příběh YA a tedy nelze čekat úplnou pitvu do hloubky a vážnosti dospělého čtení, je kniha hodně dobře zpracovaná. I když jsou některé věci přizpůsobené YA a styl psaní je trochu jednodušší, není to nic, co by kazilo čtení a co bych chtěla vyčítat. Kniha je psaná velmi čtivě a kratší kapitoly jen pomáhají udržet slušné tempo děje a čtenáře u stránek. Nevybavuji si žádná místa, kde by mě čtení přestalo bavit. Žádnou zbytečnou omáčku a kupodivu ani žádné běžné klišé, na která jsem zvyklá.

 

Začátek příběhu, který se odehrává v jednom z resetích výcvikových center jsem doslova hltala. Podmínky a život v centru KLEZU jsou tedy docela mazec. Autorka se s resety moc nemazlila. Je zde nastavená přísná hierarchie, kterou reseti drží z jakési setrvačnosti a z důvodu přežití. Od začátku je jasné, že kdo nedrží hubu a krok, je bez milosti zlikvidován.

Autorka vymyslela zajímavý systém, jak jsou reseti cvičeni a který hierarchii ještě upevňuje. Protože jsou silnější a rychlejší než lidi, cvičí se navzájem. Nejvyšší čísla nad 120 se stávají instruktory pro ostatní. Nejvyšší čísla si své svěřence vybírají a proto elity cvičí elity. Čísla pod 60 prakticky nemají šanci na delší přežití ve službě. Některým z nich – vysokým číslům – je zdánlivě projevována důvěra. Jinak je drží pod krkem silou – náznak vzpoury a jsou nemilosrdně zlikvidováni. Nízkým číslům je dáváno najevo, že jsou spíš na odpis. Navíc se postupně ukáže, že lidi používají tato nižší čísla ještě k jiným věcem, než je boj.

 

Wren, hlavní hrdinka knihy, zemřela hodně mladá a před tím, než se dostala do KLEZího centra, žila hodně speciálním způsobem. Vyrůstala ve slumech, jako dítě feťáků. Všechno, co zažila před smrtí i po ní, jí obalilo duši tvrdou slupkou a udělalo z ní samotářku a spíš chladnou, odtažitou bytost. Projevit city nebylo dobré v dětství ani jako reset a tak, když potká Calluma, je to její první láska a vytáhne ji z její strnulé ulity do emocí, které nikdy před tím necítila. Logicky tedy řeší všechny ty věci, které holky při první lásce prožívají, včetně studu za vlastní tělo. Dlouhé resetování Wren totiž fyzicky poznamenalo a ona se za to stydí. Wren na začátku skutečně naplňuje představu lidstva o tom, že reseti jsou zcela bez citů. A čím vyšší číslo, tím hůř. Trochu mě zaskočilo, jak rychle se ze své bezcitnosti oklepala. Bylo to nicméně docela uvěřitelné a z její resetí bezcitnosti se stal spíš obranný mechanismus a potřeba naplnit představy velení, aby neměla potíže. Být taková, jakou ji chtěli, bylo pro ni prostě lehčí.

Líbilo se mi, že Wren byla popsaná jako člověk, který není rozeným vůdcem. To, že dostala tak vysoké číslo, které jí přináší respekt u ostatních, je jen náhoda. Ona však svou roli přijme, přes to, že jí není příjemná a nestojí o ni. Postaví se k ní čelem a zároveň s ohledem na to, co je morální a správné. Jestli tohle není znakem pravého vůdce, pak už nevím, co by mělo být. Samozřejmě dělá chyby a špatná rozhodnutí. Je totiž opravdu jen sedmnáctiletá holka, která se nikdy nerozhodovala sama za sebe a neprotivila rozkazům.

Callum oproti tomu pochází z podmínek trochu lepších. Když už nic, tak měl aspoň milující rodiče. Má silné morální zásady, zabíjet nechce, což se samozřejmě velení KLEZu vůbec nehodí. Kvůli brzkému zmrtvýchvstání je taky slabší než ostatní a výcvik je pro něj o to těžší. Pro resety i lidi je taková raritka – stejně jako Wren, jen z druhého konce. Nepřizpůsobuje se snadno a slevit ze svých hodnot v rámci přežití odmítá.

 Hrdinové jsou v podstatě zombíci, ale takové zombíky jsem zatím nikde neviděla. Mají rychlost a sílu, dobré hojení – což se hodí – a zároveň zůstávají lidmi se vším všudy. Včetně potřeb jako jsou jídlo, spánek, sex… Tím, že je série starší, nestačila ji drcnout móda víl a supersexy nasvalených a krutě zasmušilých borců. Hlavní hrdina tak působí prostě jako sedmnáctiletý kluk, kterým má v příběhu být. Až na to, že je po smrti. Na venek drsňák a uvnitř citlivá bytost je tady spíš Wren. Autorka to ovšem nepojala takovým způsobem, jak je v současnosti zvykem – hrdinka prostě není dokonalá a silná superžena, která sama vybojuje všechny bitvy. Není sarkastická, není drzá. Nemá na všechno odpověď a někdy raději mlčí a počká si, jak se věci vyvinou.

 

Romantická linka mezi hlavními hrdiny je taková rozpačitá a něžná, jak to u prvních lásek bývá. Hlavní hrdinové mi v tomto sedli, i když by se nemuseli pořád olíbávat, ale je to YA, tak co taky čekat. V tomto věku se prostě láska projevuje takto. Není tu žádný milostný trojúhelník. Autorka se vyhnula i detailním sexuálním scénám. Myslím, že tu byla snad jen jedna a ještě dost decentní. To je výhoda starších sérií, tam to nebylo zvykem a musím říct, že mi to i dost vyhovovalo, protože ne každá muchlačka je v knihách dobře popsaná. První díl mě bavil o něco víc, protože do druhého už se dostalo víc romantiky, než mi pro tento konkrétní příběh vyhovovalo.

Že se budou rozvíjet romantické city, jsem sice tak nějak očekávala, ale na malý okamžik v začátku čtení mě přeci jen zachvátily pochybnosti o tomto směřování příběhu. Reseti jsou lidmi chápáni jako bezcitní a autorka to několikrát ukázala i na chování vyšších čísel. Nicméně od začátku byly náznaky, že to tak nebude a to nejen u nízkých čísel. Když Wren cítila stud za vlastní tělo a kamarádství ke spolubydle na cele, cítila strach, který potlačovala, mohla tedy logicky cítit i všechno ostatní. Svoje pocity prostě potlačovala, aby se nezbláznila z toho, co je nucená dělat. Líbilo se mi i to, jak autorka zdůraznila, že Wren chytat zločince baví. Užívala si svou sílu a rychlost. Toto jsou podle mě věci, které by bezcitným zabijákům byly úplně jedno.

Pohled na zombíky je tady super vymyšlený a dost originální, bavilo mě to, líbila se mi myšlenka počtu minut od úmrtí a spojení se sílou, rychlostí hojení a emocemi. Docela mrazivé byli scény, kdy šli reseti do boje a schytávali zranění. Z výcviku byli naučení si toho nevšímat. Bolest však cítili a hojili se doslova za pochodu při dalším boji. Jediné, vůči čemu byli tedy opravdu bezcitní, byla vlastní bolest a zranění. Mě by trefilo, kdybych si měla sama vracet otevřenou zlomeninu nebo rýpat kulku z rány, aby se mi tam nevhojila. Samozřejmě mělo jejich hojení a nezranitelnost svá omezení, což je jedině dobře.

 

Dovedla bych si představit i tento nápad více rozpracovaný jako dospělou fantasku, takto to nebylo sice žádné epické dílo, i když potenciál tam rozhodně byl, bylo to ale neskutečně čtivé. Navíc mi série naprosto zapadla do mého úmyslu pustit se do starších YA sérií, které ještě… řekněme nepodlehly všem moderním trendům. Proti moderním trendům v zásadě nic nenamítám, ale jsou témata, od kterých chci někdy držet trochu odstupu. Což neznamená, že by kniha neřešila nic důležitého, to ne, ale spíš všechno včleňuje nějak bez zbytečného humbuku a zveličování. Autorka nemá potřebu svým postavám nakládat rány osudu, aby byly zajímavé. Jejich těžkosti s sebou příběh prostě přirozeně nese. Není tam nic navíc jen proto, aby se náááhodou něco nevynechalo.

Příběh resetů je rozhodně jedním z těch, kde se sešel dobrý a originální nápad s dobrým, i když skromnějším, zpracováním. Sérii můžu s klidem doporučit. Je příjemná, čtivá a napínavá. Všechno tak akorát.

O knize:

Autor: Amy Tintera

Série: Reset (1. díl Reset, 2. díl Rebel)

Překlad: Jana Hejná

Vydal: Egmont ČR

Rok vydání: 2013, 2015

Počet stran: 384, 360

Planeta idiotů

 

Když nastal konec světa, nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán – apokalypsa přišla se širokým úsměvem na  tváři, byla nenápadná, plíživá, a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo. Nikdo už nikdy neurčí, kdy a kde to začalo. Možná už v době, kdy se idioti přestali stydět za to, že jsou idioty...

Myšlenka, že lidstvo si jednoho dne najede na vlastní ostře broušenou kudlu a sejde ze světa, není v literatuře ničím nová. Lidi brousí vytrvale a nepoučitelně a spisovatelé si toho těžko mohou nevšímat. Většinou autoři mýtí lidstvo pomocí přírodních katastrof, zákeřných chorob, válek a super smrtících zbraní, případně vzbouřených technologií. Také se vše většinou odehrává v nějakém pěkném americkém městě. Pan Bureš na to šel ve své nové knize trochu jinak. Vítejte v Praze, přibližně někdy… Teď.

 

Anotace:

Apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán. Byla nenápadná a plíživá a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo.
Nikdy nezapomenu na tu ženu v metru. Byla první a hlas měla jako zvon.

Později se k ní přidali další.

Stovky tisíc. Miliony.

A nakonec miliardy.

Byl jsem u toho. Od nesmělého začátku až po trpký konec.

A tohle je záznam toho, co jsem viděl a co jsem prožil – moje osobní kronika konce světa.

…

 

Lidstvo se pomalu vzpamatovává z pandemie koronaviru, když se stane něco ještě mnohem děsivějšího. Něco, co se nenápadně vplíží aniž by si toho kdo povšiml a najednou se lidi dělí na my a oni. Trochu jiná zombie apokalypsa se tentokrát odehrává v Praze a člověkem, který přinese svědectví o tom, jak proběhla, není žádný neohrožený policajt s ostrou kudlou nebo charismatický chlápek s kuší (promiň, Daryle, i tak tě miluju :)).

 

Příběh sleduje trochu netradičního hlavního hrdinu. Zkrachovalého makléře, který to v minulosti na burze pěkně podělal a teď se snaží zase postavit na nohy, vrátit dluhy a dokázat v práci, že je opravdu zlatým chlapcem investic, že má na to vrátit se od jednotvárných analýz pohybu trhů zpět k velkým hrám o velké prachy. Provázel mě od jeho prvního setkání  s „nákazou“ až po téměř posledního člověka na zemi.

Na hlavní postavě mě nejdřív zaujalo, jak obyčejný a svým způsobem nezajímavý muž to je. Hned potom mi doklaplo, že vůbec netuším, jak se ten člověk vlastně jmenuje. A ještě o trochu potom, jak dobře to sedí k roli nezávislého pozorovatele konce světa, který přišel pomalu, radostně a bez varování. On (tedy hrdina) si nejdříve vůbec neuvědomoval, co se děje. Měl plnou hlavu práce a nastupující průšvih se projevoval jen dobrou náladou, zpěvem, přátelstvím a všeobjímající láskou. To mu bylo sice divné, ale lidi jsou prostě divní, to se všeobecně ví, a člověk jejich podivnosti snadno pustí z hlavy, zvlášť když má vlastních problémů dost, od pracovních, až po ty osobní a v celkovém kontextu knihy myslí na úplně banální každodenní věci. Lidé navíc mají sklon nepříjemné věci a náznaky, že se děje něco špatného ignorovat.

Po čase nespoutané radosti přišly hodně podivné věci, lidé se chovali naprosto jinak, než by člověk od lidí čekal. V podstatě strašně dobře, ale zároveň jako úplní idioti – a děje se to všude po celém světě. K tomu se ještě objevil jakýsi podivný kult Matky, o který nebylo radno otřít se nepěkným slovem a čím více se člověk choval iracionálně, tím oddanějším stoupencem Matky se zdál být. No a pak přišel průšvih. Jako správní zombie mezi sebou idioti vyčuchali černé ovce a nebylo ani překvapující, že je mezi sebou ve veselém stádu uctívačů Matky nechtěli. Ne, že by se pustili do jejich chytrých mozků, to přímo ne. Ale… No, to nenapíšu, to si musíte zažít sami.

 

Příběh začíná pozvolna a dost obyčejně. Postupně se ale situace začíná vyhrocovat a děj dostává spád, který by jeden neočekával ani náhodou. Všechno je náležitě připepřeno humorem poněkud černějším, jenže jaký jiný by měl být humor, když celé lidstvo pomalu mizí v propadlišti dějin a ještě se tomu směje. Poprvé jsem měla pocit, že se postavy baví stejně dobře, jako já při čtení :) Protože se příběh odehrává u nás a právě teď, nechybí šikovné narážky v textu na současnost, občas i docela ostrá seknutí do aktuálních témat a chování lidí, kvůli kterým bylo těžko zbavit se pocitu, že už to v reálu začalo a tenhle pocit ještě umocňuje atmosféru. Ta je přesně taková, jakou název a obálka slibuje. Protože zatímco název pobaví, z vyobrazených ksichtíčků nejde moc pozitivní pocit, spíš trochu podivné zamrazení kdesi v zátylku.

Na to, že lidstvo vymíralo – a bylo jasné, že dobře to tentokrát neskončí – byla kniha překvapivě vtipná. Na druhou stranu přicházely občas i chvilky, kdy se člověk zarazil, jak strašné to je nebo chvíle, kdy bylo spíš do breku nad neštěstím, které se jim děje, aniž by si to lidé uvědomovali. Pan Bureš dokázal, že s emocemi postav i čtenáře si rozhodně umí pohrát. Jak s těmi dobrými, tak s těmi horšími. Místy jsem se dost pobavila – například při scéně na policejní stanici – a zároveň jsem žasla, čemu se to vlastně směju. Ten smích vycházel z jakési absurdní vtipnosti a zároveň měl skrze emoce postavy podtext skoro hysterického záchvatu. Dokonce i scény, kdy hrdina nevěří vlastním očím, vůbec nechápe, co se to děje a snaží si to nějak rozumně odůvodnit, byly úplně perfektně popsané. Pocity jakéhosi neskutečna a šílenství se doslova přenášejí ze stránek. A nevíru vystřídal nakonec strach. Normálně jsem cítila hrůzu hrdiny, když procházel svým openspacem a přemýšlel, jestli už o něm vědí, jestli si pro něj jdou, přesto, že zatím jen divně koukají. Atmosféra byla místy hustá tak, že by se dala krájet.

Byla to první kniha, co jsem četla, ve které chytrému v apokalypse idiotů nebyla chytrost nic platná. Dokonce jsem neměla ani strach o postavy (spíš strach s postavami, jako by šlo i o mě), protože výsledek byl daný. Zastavit to nešlo. Každý jen čekal, až si pro něj osud přijde a vlastně na tom byli lépe ti, kteří už jeho příchod měli za sebou, než ti odolnější, na něž začala nákaza působit až později. Nevyhnutelnost smrti byla jasná, ale hrdinové v pudu sebezáchovy prostě bojovali i tak. Není v lidské povaze se vzdát. Jenže plísní obrůstajících uctívačů Matky bylo prostě víc a víc a neváhali využít všechny ty rozkošné věci, kterými lidé ubližují sobě navzájem a které si v historii lidstva vymysleli. A ještě to vlastně mysleli dobře a šli do toho s láskou a s úsměvem na tváři. Kristovanoho!

Na to, co se po poklidném začátku všechno stane, je konec zase až neuvěřitelně poklidný a chtělo by se říct i bezútěšně krásný. Přichází ta chvíle, kdy empatičtější čtenář zamáčkne i slzu v oku. Musím konstatovat, že konec, který si autor pro lidstvo připravil, nebyl tak strašný. Odcházet šťastný a neuvědomovat si, že umírám, není tak zlý konec. Na konci knihy se i píše, co to způsobilo. Čtu občas výčitky o ekologické agitce a zbytečně patetickém stylu. No, možná jo. I když já to pochopila trochu jinak. Bylo to skutečné nebo jen halucinace umírajícího v deliriu, při nichž mu jen spousta věcí konečně došla? Na to si musí každý po dočtení najít svou odpověď.

 

Tahle apokalypsa se mi vlastně líbila. Bavily mě všechny příchutě, které skonu lidstva autor dal. Dopřál některým svým postavám možnost užít si na konci ještě trochu srandy a hipísáckých mejdanů. Líbil se mi téměř mírumilovný stav v době, kdy už lidí bylo málo, líbila se mi nákaza, i žluté květy (kdo četl, pochopí). Jako skvělý hodnotím i konec, který se z pochopitelných důvodů jen rozplyne do ztracena. Nepočítejte s tím, že se najde hrdina, který situaci zachrání nebo vědec se zázračným lékem. A vlastně se mi líbí i ten ekologický podtext z konce knihy. Protože kdo jiný by měl upozorňovat na věci, kterých je potřeba si všimnout, když ne příběhy pomocí špatného příkladu. Hodně mi taky vyhovuje, že pan autor nemá potřebu využívat v textu rádoby drsňácké a značně okoukané a vyčpělé hlášky známé z určitých kruhů české literární scény. Hodně autorů se mi kvůli tomu znechutilo, ale u pana Bureše to nehrozí. Má vlastní styl a humor a nikoho nenapodobuje ani nevyužívá u svých hrdinů laciný „upindaný“ macho humor. 

Asi by se hodilo na závěr napsat něco ve smyslu, že mě pan Bureš opět přesvědčil o svých spisovatelských kvalitách a schopnosti přinést zajímavý a originální příběh. Pravda je taková, že už mě o ničem přesvědčovat nemusí. Jeho knihy jsou sázka na jistotu dobrého čtení a příběhu, na jemuž podobný jsem stoprocentně ještě nenarazila. Každá jeho kniha mi připadá lepší a lepší a fakt jsem zvědavá, s čím přijde příště.

U Planety idiotů se budete bavit, budete trnout hrůzou z blížícího se konce a ještě navíc budete mít dlouho po dočtení o čem přemýšlet.

 

 Knihu mi k přečtení nabídl sám autor. Moc mu děkuji za skvělý zážitek a stejně tak nakladatelství Epocha, které mi knihu zaslalo.

Planetu idiotů seženete zde.

O knize:

Autor: Roman Bureš

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2021

Počet stran: 328

Další knihy autora na bloGu:

Inferium

Říše