Bridgertonovi: S láskou, Eloise

 

Eloise byla další z Bridgertonových, na jejíž příběh jsem se opravdu těšila. U předchozí knihy mě autorka dost potěšila a namlsala a tak jsem měla důvod věřit, že i Eloisin příběh se povede.

 

Anotace:

Rok 1824.

Ovdovělý sir Phillip ví, že Eloise Bridgertonová je stará panna, a tak ji požádá o ruku. Domnívá se totiž, že je to prostá, nenáročná dívka, která zoufale čeká na nabídku k sňatku. Avšak krásná žena na jeho prahu rozhodně není nesmělá, a pokud přestane mluvit na dostatečně dlouhou dobu, aby zavřela ústa, on ji tolik touží políbit…
To si myslí, že jí přeskočilo? Eloise Bridgertonová by se rozhodně neprovdala za muže, jehož nikdy neviděla! Ale potom začne přemýšlet… a pochybovat… a než pochopí, jak se to stalo, sedí uprostřed noci v pronajatém kočáru a jede za mužem, jenž, jak doufá, se k ní skvěle hodí.

Jenže tomu tak není. Dokonalý manžel by se nechoval tak náladově a nevycválaně, a přestože je sir Phillip bezesporu pohledný, je to tupec, hrubián a neotesanec zcela se lišící od londýnských džentlmenů, kteří se předhánějí v žádostech o její ruku.
Jakmile se však usměje… a políbí ji…, okolní svět zmizí a ona jen žasne…, může pro ni být tento nedokonalý muž dokonalým?

 

…

 

Eloise je nejsvobodomyslnější dívka z bridgertonovic klanu. Sama se nikdy vdát nechtěla a tak nějak jí nevadilo být považovaná za starou pannu. Konec konců s ní držela basu i její nejlepší kámoška Penelope. Jenže všechno se trochu otočilo ve chvíli, kdy se Pen vdala za Eloisina bratra. Najednou v tom Eloise byla sama a začala přemýšlet, že svatba nemusí být úplně špatný nápad. Jo, být sama starou pannou zase tak úžasné není, jako když byly dvě. Kolem sebe má navíc samé šťastné páry a začíná mít pocit, že jí v životě cosi chybí. Začíná to vypadat, že to záhadné něco bude přeci jen manžel.  Jenže kde v londýně vzít nápadníka? Hlavně, když už jich několik odmítla.

Naštěstí je po ruce někdo jiný. Muž, se kterým si Eloise už rok dopisuje. Vdovec se dvěma dětmi (kterýžto detail zatím Eloise neměla tu čest zjistit), majitel venkovského sídla a botanik. Z dopisů působí jako inteligentní veskrze sympatický člověk. Jmenuje se Phillip Crane a jeho zesnulou ženou je Eloisina sestřenice.

Před svatbou chce Eloise poznat svého potenciálního snoubence na vlastní oči a zjistit, jestli by se k sobě hodili. A protože je tak trochu zbrklá a úplně nedomyslí důsledky, vyrazí na návštěvu neohlášená a na vlastní pěst. A doma se o tom tak úplně nezmíní.

 

V páté knize o Bridgertonových a jejich vztazích přišla autorka s nečekanou novinkou. Pro Eloise si připravila nový druh nápadníka – vdovce se dvěma dětmi. Nebyla to tedy romantika, ale praktičnost a potřeba na obou stranách, které svedly pár dohromady.

A já musím říct, že toto jsou pro mě zatím nejlepší Bridgertonovi. Autorka pustila k vodě lehké a vtipné zamilované románky (i když lehkost a vtip nakonec knize také nechybí) a popsala skutečné a velmi silné emoce – bolest, touhu, strach z osamění a potřebu blízkosti jiné lidské bytosti. Ve Phillipově životě toho tolik chybělo, moc potřeboval emocionální blízkost a oporu, aby mohl totéž poskytnout svým dětem.

Je tedy zřejmé, že tentokrát mají Bridgertoni dost hlubší přesah. Nejde jen o povrchní flirt a lásku. Autorka se zabývá i opuštěností, nešťastným vztahem, depresemi a následky, které život s depresivním člověkem zanechá na jeho rodině. Tenkrát navíc depresi nikdo neuměl vhodně léčit, tak s tím rodiny bojovaly, jak uměly. Šrámy na Phillipovi a jeho dětech a vztazích mezi nimi byly opravdu hluboké. Nakonec i láska a vášeň z jeho strany byly stejně hluboké a silné, jako jeho předchozí zoufalství. Eloise pro něj byla cestou z temnoty.

Mezi hlavním párem to opět příjemně jiskří. Tentokrát má kromě svěžího humoru jejich láska ještě přídech zoufalé potřeby lidského kontaktu a citů, kterou Phillip cítí. Možná i díky tomu to na mě působilo o to opravdověji – bylo opravdu zřejmé, co hledá a proč to tak nutně potřebuje. Dokonce i jistá přehnaná vášnivost a hloubka jeho citů byla odůvodněná tím, co dosud v manželství prožil a co tam chybělo. Ze začátku jeho chlad a odtažitá opatrnost přinášela hodně nedorozumění a nešťastných konfliktů, které jí způsobovaly pochybnosti, jestli udělala dobře a jemu obavy, že ji od sebe odhání.

 

Eloise skutečně dospěla. Už tady nehrála roli ta potřeštěná holčička, která měla sny a šla si za nimi podporována celou rodinou. Musela se postavit čelem k dospělým problémům a zdaleka nešlo jen o otázku vhodnosti sňatku a případné setrvalé staropanenství. Líbilo se mi, že její volba nakonec nebyla ovlivněná tímto. Zároveň však stále zůstala starou Eloise, ukecanou, netrpělivou a v některých věcech nerozvážnou.  Oceňuji, že u ní nedošlo k žádnému povahovému veletoči a svým způsobem se v zásadních věcech nezměnila. Líbilo se mi i to, že se bezhlavě a naivně nezamilovala a naopak přemýšlela, jestli se rozhodla pro dobrý krok. Výkyvy v Phillipově chování ji mátly, občas urážely a většinou je nechápala, ale snažila se porozumět a rozhodně nebyla z těch, které se vzdají snadno. Cesta zpět navíc nebyla možná.

Vtipné situace tu místo zvířátek tentokrát obstarávají děti. Jsou sice k pousmání, ale když se člověk zamyslí nad příčinou dětského zlobení, zase tak veselé to není. Kupodivu musím říct, že ač mi potomci jednoho z dvojice v romantických knihách většinou spíš překážejí, tady to tak nebylo. Autorka se nezapomínala soustředit na ty dva více, než na děti a potomky včlenila do děje tak nějak přirozeně. Děti navíc nejsou malé, už spíš docela velké a tak to má Eloise o něco lehčí :) No, i když…

 

Dohromady to byla parádní knížka. Nechybělo nic, co by člověk od podobné knihy čekal a zároveň tu bylo navíc hodně komplikovaných životních zkušeností, které aktérům neulehčily vzájemné poznávání a navázání vztahu. Nejednalo se o žádné nedorozumění, ale skutečné problémy, které se nedaly vyřešit snadno, ale chtěly čas a trpělivost. Skutečně mě to zaujalo a bavilo a knihu jsem zavírala ještě spokojenější než u ostatních ze série.

Na další díl už se těším. Podle anotace by to mohlo být opět dobré čtení.

 

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (5. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání: 2021

Počet stran: 275

 

Další knihy série na bloGu:

Vévoda a já

Vikomt, který mě miloval

Nevhodný návrh

Čekanka

 

Laskavý jed

 

Poctivě se snažím vzpomenout si, co mě tuhle knihu přimělo koupit. A nejde to, už prostě nevím :) Každopádně jsem ráda, že jsem to udělala. V podobných neplánovaných nákupech mívám obvykle štěstí a to se mě drželo i teď. Bylo to příjemné překvapení.

Anotace:

První díl napínavé fantasy série ve stylu knih Holly Blackové

Zahru sní o tom, že opustí rodnou Ateru a zažije dobrodružství, která zná jen z příběhů. Je však pouhá Zaříkávačka, takže její místo je ve stájích, kde pečuje o koně a dobytek. Vše se změní, když vládce země vyhlásí smrtící závod přes poušť, ve kterém se jeho tři potomci mají utkat o následnictví. Zahru se shodou nešťastných okolností stane tou, které budou všichni usilovat o život. Dokáže objevit záblesk naděje i v této bezvýchodné situaci?

…

V říši v níž je běžná magie a každý člověk vládne nějakou její částí, má hlavní hrdinka Zahru docela smůlu. Její schopnost je sice zajímavá a užitečná, ale nikoli tak ohromující nebo nebezpečná, aby si jí ostatní vážili. Není tedy překvapení, že na slavnost do paláce, která se má konat, pozvánku nedostane. Na slavnosti si totiž mají dědicové trůnu vybrat mezi pozvanými mocné mágy, kteří jim pomohou vyhrát závod o trůn.

Potíž je v tom, že Zahru hrozně moc touží spatřit palác se vším jeho leskem a nádherou a tak se, za pomocí své kamarádky a malé lsti se záměnou jmen, na oslavu vplíží. Její plánovaně nenápadný příjezd jí však nevyjde a nečekaně se stane nejen centrem pozornosti, ale přímo hlavní cenou závodu. Ona totiž bude tou, která na konci závodu zemře rukou vítězného dědice, aby si potvrdil svou výhru a získal novou magii.

 

Díky tomu, že o společnost Zahru v průběhu závodu stáli z pochopitelných důvodů všichni dědicové, měla jsem možnost dobře je poznat. Laskavého prince, krutého prince i potřeštěnou princeznu. A pochopitelně i samotnou Zahru a další pomocníky, které dědicové na cestu vzali s sebou. Protože se příběh odehrával převážně v průběhu závodu, ostatní vedlejší postavy jsem minula spíš okrajově, ale nevadilo to. Jakákoli další už by byla pro tuto knihu moc. Takto se autorka mohla věnovat těm důležitým.

Zahru je neskutečně pozitivní postava, která neklesá na mysli a věří, že se jí podaří v dědicích objevit nějakou stopu lidskosti a soucitu, která by je přiměla na konci závodu nezvednout obětní nůž nad jejím krkem. Není mocná ani silná, ale je zdatná manipulátorka a laskavostí a vemlouváním má slušný potenciál dosáhnout svého u všech tří dědiců a značně je cestou nahlodá. To se mi strašně líbilo, že autorka zvolila jiný druh síly pro svou postavu.

Nejstarší dědic, princ Kasta, byl divoký a nevyzpytatelný. Na první pohled se jevil jako tvrdý, nelítostný člověk, který jde za tím, co chce, i když není zdaleka jisté, že roli vladaře zvládne už vzhledem ke své výbušné povaze. Trpí také ukrutnou paranoiou vůči svému bratru Jetovi. Je přesvědčený, že mu schválně hází klacky pod nohy a očerňuje jej u otce, aby získal výhody a zdědil trůn.

Jet sám o vládnutí nestojí ani trochu. Celou dobu byl tak hodný, až mě to chvílemi štvalo. Občas působil trochu jako trouba. Celkově bylo ale jasné, že právě on by, se svým přístupem a povahou, byl mnohem lepším vládcem než ti dva ostatní. Líbil se mi jeho přístup ke společníkům i zodpovědnost vůči celé zemi.

Jedinou ženou mezi dědici byla princezna Sakiri. Ze začátku mi nebyla sympatická vůbec. Působila jako nezodpovědná holčička, která jen vyvádí lumpárny a pořádá večírky. Její chování má sice taky důvod, ale sympatie jí to u mě nezískalo. Její motivací bylo dokázat otci, že je schopná převzít trůn a získat si lidi. Asi i proto mi moc neseděla. Na postavy, které stále něco dokazují jiným, si moc nepotrpím.

Zahru se postupně dostane do bližšího kontaktu se všemi třemi následníky. A to je dobře, protože jen sblížení s nimi jí může zachránit život. Potřebuje je poznat do hloubky, spřátelit se s nimi. Potřebuje přijít na to, jak si je naklonit, aby byli ochotní zvážit, že jí na konci nepodříznou krk a pokusí se tradici závodu o trůn nějak obejít.

 

Jako hlavní motiv zápletky pro svůj příběh použila autorka cestu hrdiny a to hned několikrát. Jednak šlo o skutečnou cestu ve smyslu odněkud někam, za nějakým cílem. A pak taky o takovou, kterou musí každý urazit sám v sobě, aby našel svoje místo ve světě, poslání nebo prostě klid v duši. Tohle už je celkem ohraný a osvědčený způsob psaní (nejen) fantasy už od dob nutnosti zničit Prsten, ale pořád je to zábava a dá se to napsat zajímavě a dobře. Dost často jsou z toho silné příběhy. Tady to celkem klaplo. Svoji cestu dostali všichni hrdinové.

Nejprve musela hlavní hrdinka Zahru dorazit do paláce, odkud pak putovala s jednotlivými členy královské rodiny pouští. Díky tomu jsem mohla zjistit, jaký kdo skutečně je a jak se chová v různých situacích. Navzájem se také ovlivňují a mění sebe navzájem stejně hodně, jako je ovlivňuje a mění prostředí pouště, kterým jedou. Zahru je navíc docela žvanivá a dokáže se jim vemluvit do srdce, takže jí leccos svěří. Díky tomu se ukáže, že věci možná nejsou takové, jaké se zdají na první pohled být. Příběhy jednotlivých dědiců (a pomocníků) jsou zajímavé a ledaco se z nich dá pochopit o tom, proč jsou zrovna takoví. Také to, jakými pomocníky se obklopili a proč, má svůj význam. Mezi nimi je Zahru tím cizorodým prvkem, zrnkem písku, který perlorodku přiměje vytvořit v sobě perlu – tj. najít no nejlepší, co v duších dědiců je.

Z těchto příběhů jednotlivých královských dědiců, mě nejvíc zaujal ten Kastův. Nejdříve jsem nechápala jeho neustálá tvrzení, že se ho bratr snaží zničit a šílenou paranoiu, že vlastně úplně všichni jsou proti němu. Postupně však při čtení vyšlo najevo, že dříve takový nebyl, až později se takovým stal a nikoli bez důvodu. Jeho příběh je navíc úzce propojený s příběhem jedné z jeho pomocnic Maiou a když vyjdou okolnosti najevo, je to velmi smutné.

Autorka si nešla za svou zápletkou úplně nejpřímější cestou. Dokázala mě tím občas pěkně zaskočit a během závodu pouští díky tomu nastala spousta zajímavých a napínavých situací. Líbila se mi opět ta tenká hranice mezi dobrem a zlem a taky to, že se ukázalo, že zlo často nespočívá v jednotlivcích, ale v nastavených pravidlech společnosti, která je tlakem donutí k činům. Mají tak v podstatě jedinou možnost, být tvrdší než podmínky okolního světa, aby v něm přežili.

Jako podařené hodnotím i pojetí magie a její různorodost v knize. Díky ní autorka rozkastovala společnost do tří vrstev. Některá magie byla užitečná, ale ne moc mocná a mágové, kteří ji měli, byli vlastně spíš podřadní. Tvořili tu početnou vrstvu řemeslníků, zemědělců a různých podobně užitečných leč neprestižních povolání. Pak tu byli ti, kteří ovládali nějakou mocnou nebo nebezpečnou magii, ti byli mezi elitou. Ať už šlo o různé významnější dovednosti, jako léčení nebo o luxusnější dovednosti v podobě módních záležitostí, případně využití ve vojenství, šlo jednoznačně o „lepší“ lidi. A samozřejmě nechyběli ani tací, které božstvo žádnou magií neobdařilo. Takoví lidé byli pochopitelně vyvrheli společnosti a společnost s nimi zacházela bezohledně a krutě. Forma diskriminace nemagických lidí, měla podobu téměř genocidy.

 

Děj se z většiny odehrával v poušti. Do paláce jsem nakoukla jen na malý okamžik na začátku a jsem ráda, že to tak bylo. Poušť je pro mě ještě pořád neokoukaná kulisa a mám ji v knihách ráda. Příběh jako takový není vysloveně náročné čtení. Na žádné velké bitvy nedojde. Pokud tedy nepočítám zoufalý boj o trůn a stejně zoufalý boj Zahru o život. Spíše mi bylo dopřáno poznat jednotlivé hrdiny a jejich motivace. Rozvinuly se vztahy mezi nimi a to bude důležité do dalších dílů, protože ještě zdaleka dobojováno není a vítěz závodu se ještě zapotí, aby uhájil svoje místo na trůnu a zabránil válce, která jeho zemi hrozí.

V anotaci je slibován příběh ve stylu Holly Blackové. No… ani bych neřekla. Kdybych hodně hledala, tak asi něco najdu, ale to i v jiných knihách. Nejvýraznější podobnost je v tom, že mě obojí bavilo, i když z jiných důvodů. Autorka naznačila, jaké potíže čekají hrdiny do budoucna. Nastínila politickou situaci v zemi i vztahy s jejími sousedy. Podstatou prvního dílu bylo určit krále a poznat jednotlivé postavy a propojit je vztahy. V dalších tuším nejen potíže od poražených dědiců, ale i rozvíjející se mezinárodní trable.

Pokud vás baví příběhy z pouště, boj o trůn a takový trochu i popelčí příběh, jak se zdá, zkuste si knihu přečíst. Já jsem zklamaná nebyla a vyhlížím další díly.

 

O knize

Autor: Natalie Mae

Série: Laskavý jed (1. díl)

Překlad: Markéta Polochová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 376

Rod země a krve

 

Tak jasně, že jsem si toto prostě musela přečíst, i když jsem se zařekla, že další fantasy-porno od Maasové mi nesmí do baráku. Konec konců je Půlměsíční město její první série pro dospělé, tak si zasloužila svoji šanci.

 

Anotace:

Bryce je 25 a žije už dva roky sama po záhadné vraždě svých přátel. Případ byl uzavřen a považován za ukončený dokud o dva roky později vrah neudeří znovu a nezabije další lidi naprosto stejným způsobem. Bryce se stane hlavní podezřelou, neboť každou z obětí viděla jako poslední. Aby dokázala svou nevinu, musí případ vyřešit a tak dostane tzv. ochránce a pomocníka Hunta Athalara. Společně pátrají a pravda, která vyjde najevo, by je ani v nejdivočejších snech nenapadla.

 

…

 

Hned ze začátku musím říct, že mě autorka vážně překvapila. Že by nejspíš napsala čtivě i naprostou blbost jsem věděla dávno. Tohle ale nebyla blbost ani náhodou. Jako jo, našly se tam nějaké nelogické věci (jako vždycky u ní), ale Maasová svou extrémní čtivostí vynahradí všechno. A že její knihy jsou extrémně čtivé, víme dobře. Prostě čtete a čtete a nezamýšlíte se nad tím, jestli je něco klišé nebo není, jestli to náhodou tak trochu autorka necucá z prstu, nezmatkuje a nepopírá sama sebe, jestli to náhodou není trochu nefér zásah vyšší moci a… jestli prostě něco nehraje. Maasová se čte, protože je to prostě oddech a zábava, fantasy pro velký holky křížená harlekýnkou. A taky proto, že tam najdete naprosto vždycky sexy vílího-andělského (či podobného) chlápka, který vás tak zatraceně baví, i když už je asi padesátý stejný, kterého napsala.

Tolik shrnutí :) čas na podrobnosti.

Jak už název série napovídá, děj se odehrává v jednom městě a po celou dobu se z něj hrdinové téměř nehnou na krok. Nedá se ovšem říct, že by v Půlměsíčním městě byla nuda.

Autorka si připravila úplně nový svět plný úplně starých typů postav. Krom obyč lidí jsou v Půlnočním městě k nalezení andělé, vlkodlaci, upíři, vodní lidi a další. Tyhle skupiny tvoří vlastní samostatné jednotky vedené „vládci“ ovšem všichni jsou pod nadvládou jediného archanděla, jež městu velí. Protože jo, archandělé jsou ti nahoře, a jít proti nim se fakt nemusí vyplatit, o čemž hlavní hrdina Hunt moc dobře ví. A za jedno takové protinimjdení platí doteď dost vysokou cenu.

Tenhle zajímavý nový svět je sice plný nelogičností a podivných vzájemně si odporujících okamžiků, ale to už k autorce tak nějak patří. Její čtenáři jsou zvyklí, že její fantasie prostě plyne a s fungováním některých detailů si hlavu moc neláme. Řeší je za běhu a pak to podle toho vypadá. Kniha je však zároveň tak ukrutně čtivá, že pokud si ji chcete užít a prostě číst, nic vám v tom nebude bránit a nakonec si stejně těch skřípajících míst nevšimnete, protože zběsilé tempo událostí to nedovolí. Knihy Maasové je potřeba číst takto. Nehledat chyby, nehnidopišit, jen si užívat. Taková jízda na příběhu je pak skvělá.

Zápletka byla založená na vyšetřování zločinu, což bylo něco u autorky nového a u mě to není nic, co bych chtěla moc rozpitvávat. Raději. Až moc věcí nedávalo smysl, ale to nic nemění na faktu, že jsem si to užila a konečné rozuzlení mě zaskočilo stejně, jako Bryce samotnou. Opět tu platí to, že autorka maskuje díry v zápletce jednou napínavou a zajímavou scénou za druhou a tak spolehlivě odvede pozornost. A mě to vyšetřování stejně bavilo – dozvěděla jsem se při něm hodně o životě ve městě celkově i v jednotlivých frakcích, o tom, jak funguje, o minulosti postav… je tam toho tolik, že ty chyby neuvidíte přes všechno ostatní, pokud je nebudete cíleně hledat. Proč by to někdo dělal? Víme, do čeho jdeme. Čteme Maasovou přece a to nikoli poprvé.

 

Hrdinové a postavy vůbec jsou sice částečně podobní těm z předchozích knih, ale není to něco, co by mi vadilo. Spíš naopak. Autorka navíc eliminovala některé věci, které mě na předchozích hrdinech štvaly. Ovšem bacha! Přepěkní, přesvalnatí, přesamotářští a přemocní chlapi nikam nezmizeli. Protože postav je v knize nasekaných jak dobrých, mrknu podrobněji jen na hlavní hrdiny.

Bryce sama o sobě si prošla dost překvapivým vývojem. Od šílené, nezodpovědné pařmenky a feťačky v holku, která se alkoholu ani netkne a která předešlé bezcílné poflakování zamění za život, v němž má jasný cíl a jde za ním. Věci se začnou měnit v okamžiku, kdy její nejlepší kamarádka zemře za příšerných okolností a Bryce je nucená podívat se pravdě do očí – její kamarádka, kterou měla v podstatě za bezchybný vzor, zdaleka bezchybná nebyla. Vyrovnat se s tím, je pro Bryce těžké a bojuje s tím celou knihu. V průběhu vyšetřování kamarádčiny vraždy – protože to je gró zápletky -  Bryce pochopí, že možná nevěděla o Danice všechno, jak si myslela. Její prozření bylo mimořádně těžké a Bryce si ho hodně protrpěla. Díky tomu byla neskutečně lidská a o mnoho lepší než ostatní hrdinky, které zatím z pera Maasové vypadly.

Hunt, co říci k Huntovi? Jasně že to je přesně takový hrdina, kterého u autorky všichni očekávají včetně mě. Hunt je anděl, který je zatraceně mocný – tedy byl by, kdyby se kdysi dávno nezapletl do vzpoury proti archandělům a jeho moc nebyla spoutaná. Teď je otrokem vládce města a musí pěkně makat na tom, aby se vykoupil. Je to takovej ten prototyp drsného týpka, který je v jádru citlivý tvor a ve své současnosti trpí jak zvíře. Krom toho je sexy jako blázen, fakt ukrutný bojovník… vždyť to ani popisovat nemusím, všechny víme, dámy :). Přiznávám, že by mě asi nemile překvapilo, kdybych takového v knihách autorky nenašla. Tak nějak do jejích příběhů patří.

 

Za jednu věc bych chtěla autorku strašně pochválit. Odpustila si přehršel zbytečně popisného a kýčovitého sexu plného debilních klišé – to je rozhodně skvělé, protože právě kvůli tomu nehodlám pokračovat ve Dvorech, z nichž se stávalo něco, co nechci číst. Ne že by v tomto příběhu mezi hrdiny nikdy k ničemu nedošlo, ale drží se to překvapivě v naprosto přijatelných mezích. Sex mezi nimi není to hlavní, co se mezi nimi má odehrát. Fakt jsem byla hodně překvapená, jak málo došlo na akci a jak se upřednostnilo budování důvěry a vztahu. Navíc si Saruš dokázala udělat srandu i ze sebe a z kritiky na své hlavní alfasamce-alfablbce. Snad jí podobný přístup vydrží a nevrátí se v dalším pokračování k nadpřirozenému pornu.

 

Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl zlounův proslov na konci. Uznávám ale, že bez něj by možná v tom zmatku nevyzněl jeho motiv dostatečně.  A taky mohly trochu dráždit obvyklé věci, které u autorky zavávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Žádná vysoká literatura to není, ale copak to vážně někdo čekal?  Je to zábava? No jejda. Trpí to maasovskými nešvary? Trpí. Odradí mě to od dalšího dílu? Ne!

 

O knize:

Autor: Sarah J. Maas

Série: Půlměsíční město (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 792

 

Vzestup a pád agentury DODO

 

Knihu jsem dostala k narozeninám hned v tom roce, kdy u nás vyšla. A dostala jsem se k ní až teď – vážně raději nepřiznám nahlas, jak dlouho už to je. Čekací lhůty jsou u mě nekonečné a kniha mě lákala i odrazovala svou objemností. Nakonec na ni došlo letos, kdy jsem měla trochu více času na čtení a navzdory tomu, že má přes 700 stran, jsem na konci litovala, že je „tak krátká“ :)

 

Anotace:

 

Melisanda Stokesová je odbornice na starověké jazyky. Když se na chodbě univerzity náhodou sejde s Tristanem Lyonsem, jenž se zabývá vojenskou rozvědkou, netuší, že se ocitla na prahu událostí, které naruby obrátí nejen její život, ale i lidské dějiny. Mladík jí totiž navrhne cosi neuvěřitelného: aby mu pomocí překladů pečlivě tajených dávných dokumentů pomohla dokázat, že magie kdysi existovala a byla provozována. Až příchod osvícenství a moderní vědy ji oslabil a nakonec zcela zničil. Magie podle pramenů zmizela v roce 1851 – a Tristan je odhodlán nejen přijít na to, proč se tak stalo, ale pokud možno také magii vzkřísit z mrtvých a využít ji k rozvědným a vojenským účelům.

Tak vznikne DODO – Detašované oddělení diachronních operací, které přijde na jeden velmi nadějný, ale také krajně znepokojující způsob využití magie, jenž může lidstvu přinést mnoho užitku, ale i mnoho škody. Román, do kterého Neal Stephenson vnesl nápaditost, intelekt a sofistikovanost a Nicole Gallandová lidskou vřelost, humor a vypravěčské nadání, oživí nejen magii, ale taky vaši víru v nemožné, která byla odjakživa na science fiction a fantasy tím největším lákadlem.

 

…

 

U podobně dlouhých knih se mi často stává, že bývá pomalejší začátek a trvá se začíst. U této tomu tak nebylo. Pokud se dá o nějaké knize tvrdit, že mě polapila první stránkou, je to Dodo. Netvrdím tím, že se v knize nenacházely části, kde se mi čtení trochu zadrhlo, ale bylo jich hodně málo. Vlastně si takto namátkou vzpomínám jen na jednu, kterou jsem dokonce přeskočila a to „dobovou píseň barda“, která sloužila coby oslavný hymnus na činy jistého válečníka (víc neřeknu, předpokládám, že o spoilování tu nikdo nestojí.)

 

Většina knihy je vyprávěná z pohledu hlavní hrdinky lingvistky Melisandy, od prvního okamžiku příběhu uvězněné v roce 1851. Protože si myslí, že se jí z oné doby už nepodaří vrátit zpět do současnosti, zaznamenává svůj příběh od počátku působení v DODO. Jednak jako takové vlastní memento a pak taky, aby dala svým parťákům v agentuře zprávu, co se potentonc, že uvízla tam, kde je. Krom jejího vyprávění jsou součástí knihy i různé deníkové záznamy lidí, zápisky z cest do minulosti, interní komunikace v agentuře a další. Tohle všechno dává dohromady zajímavou, čtivou a vtipnou knihu, u níž jsem se nenudila. Vyprávění je skvěle svěží a zároveň nijak zbytečně komplikované, takže četba vůbec neunavuje, není teda problém číst i pár hodin v kuse. Čas od času se Melisandino vypravování prostřídá s jiným stylem například mailové komunikace nebo stylově jinak znějící zprávy, takže nehrozí ani pocit jednotvárnosti vyprávění. Kdyby ta kniha nebyla tak těžká a v batohu neskladná, ani si neuvědomím, kolik má stran.

Kniha je zajímavým mixem scífka, které je zastoupeno cestováním v čase pomocí přístroje ODD a fantasy žánru, jehož prvky mají na svědomí čarodějnice a magie vůbec. Přemýšlím, co mě bavilo víc, jestli právě to zajímavé cestování v čase nebo čarodějnice. Těžko zvolit, oboje bylo tak nápaditě propojené, že se to snad oddělit ani nedá. Způsob, jakým tu funguje magie zase tak novátorský nebyl, ale cestování v čase byl rozhodně naprostý originál. Přiznávám, že to byl víceméně první způsob cestování, kterému jsem byla ochotná i uvěřit, že by byl klidně možný, kdyby teda magie existovala.

 

Poutavý děj a svižný styl psaní doplňují i skvěle podané postavy. Zejména ty, které jsou v akci už od začátku tedy Tristan a Melisanda. Autoři ty dva doplnili partičkou svérázů – od geniálního skromného vědce přes paličaté a rozmarné čarodějnice, různé spolupracovníky, nadřízené i podřízené osoby z časů minulých i současných. Nechybí ani nějaký ten roztomile pozitivňoučký a sebejistě arogantní byrokratický korporátně-vojenský blbec. Postavy mi sedly hned, dokonce i ti blbci a potížisti. Zvláštní kapitolou pak byla Elizabeth – nejpaličatější a nejsvéhlavější čarodějnice v dějinách čarodějnictví. Dílem byla užitečná a dílem působila potíže. Očividně ji to bavilo a strašně moc tím bavila mě.

Protože se jedná o cesty do minulosti, našla jsem v příběhu i docela slušné množství známých i neznámých historických postav. Některé z nich dokázaly slušně zacvičit s dějem. Všechny postavy byly každopádně dobře napsané a úžasně své. Většina z nich neváhala přiložit si své polínko do kotle dějin a pořádně ho rozfajrovat. Situace, které vznikaly, byly dílem komické, dílem vážné, občas došlo i na kolosální průšvih. Každopádně jsem nikdy neměla problém uvěřit motivacím postav, ať šlo o cokoli.

Součástí příběhu je i cosi jako romantická linka mezi hlavními postavami, ale netřeba mít z toho vítr, pokud to v knihách náhodou někdo nechce. Celou dobu má vztah podobu spíše přátelství, škádlení a sem tam nějakého náznaku jiskření. Obecně je zpracovaný dobře a uvěřitelně. Nedočkala jsem se přehršle žhavých vyznání jako spíš pravých citů založených na pevných základech. Milovníci romantiky tedy s tímto příběhem spíš ostrouhají, ale kniha dokáže chybějící láskyplné scény vynahradit jinými více než bohatě.

 

Protože tak masivní a komplikovanou, tedy i pochopitelně drahou věc, jako byl chod DODO, musel někdo financovat, je na stránkách zachycen i vznik krásně byrokratického korporátu řízeného vládou. Jak to tak bývá, ke kormidlu se dostal pitomec a s ním přišla celá řada kouzelných nařízení. Autoři si uměli udělat srandu prakticky ze všeho a perfektně zachytili atmosféru takových pracovišť, jaká pomáhá zaměstnancům všechno zvládnout. Obzvlášť mě bavily parádní zkratky kdečeho – jejichž tvorba měla pochopitelně vlastní směrnici, která fakt nezabránila lidem, aby si z toho dělali srandu. Dokonce i různá nediskriminační pravidla se tu stávala terčem vtipu. Autoři pěkně ukázali, jak je často potírána i taková diskriminace, která vůbec neexistuje.

Z přehnaně technických nebo fyzikálních záležitostí není potřeba mít obavy. Jo, něco se tu pochopitelně najde, ale pasáže, kde je všechno vysvětleno nejsou zase tak dlouhé a kupodivu ani moc nevadí, když člověk něco přesně nepochopí. Děj byl prostě zajímavý a zábavný a tak nebyl problém smířit se s tím, že to „prostě tak funguje“.

 

Zkrátka vzato, tahle tlustá bichle rozhodně stojí za přečtení. Máte-li rádi sci-fi, fantasy, cestování časem a zábavné podání toho všeho, neváhejte.  Kniha se nebere moc vážně, občas si dělá ze všeho legraci, občas narazíte na téma k zamyšlení. Rozhodně je v popředí zábava, čtivost, dobrý příběh a dobré postavy a to jsou důvody, proč vám kniha zase tak tlustá připadat nebude.

 

O knize:

Autor: Neal Stephenson, Nicole Galland

Překlad: Richard Podaný

Vydal: Argo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 704

 

Láska naslepo

 

Od mé krátké návštěvy New Yorku má pro mě tohle město zvláštní kouzlo a tak musela tahle kniha získat místo v mojí knihovně. Romantický příběh z města měst. Kdo by nechtěl. K tomu navíc autorka využila oblíbenou zápletku vztahu „přes psaní“. A ještě, aby nechybělo už vůbec nic, přidala i příchuť jiskřivého šampaňského.

 

Anotace:

Gracie Cooperová je veselá, ochotná a snaží se vytěžit maximum z každé situace. Když její otec několik měsíců po zjištění diagnózy rakoviny plic zemře, odloží Grace stranou své umělecké ambice a plány a převezme jeho obchod se šampaňským na Manhattanu. Záhy ale zjistí, že výnosy z prodeje jsou čím dál nižší, a ještě k tomu se ji z prodejny pokouší vystrnadit velká korporace vedená pohledným, ale otravně arogantním Sebastianem Andrewsem.

Gracie nedokáže snést pomyšlení na to, že bude muset zahodit otcův sen, stejně jako předtím svůj. Připadá si zahnaná do kouta, přičemž ale nechce přátelům ani rodině přiznat, že uvažuje o zavření obchodu, a proto hledá útěchu jinde – na anonymní internetové seznamce, kde zvolna propadá kouzlu uživatele s přezdívkou Sir.
Přestože ale Gracie z každého online setkání se Sirem zaplavuje pocit blaženosti, nemá tušení, že ho již potkala ve skutečném životě… kde jeden druhého nemohou vystát!

…

 

Mít svůj vlastní obchod na Manhattanu vypadá jako splněný sen. V případě Gracie Cooperové bohužel pouze vypadá. Není to totiž její sen. Obchod se šampaňským zdědila spolu se svými sourozenci po rodičích. Jenže zatímco její bratr i sestra vyrazili za svými vlastními životy a sny, ona uvízla ve snu a životě svých rodičů. Kdysi chtěla být malířkou, ale to nějak vyšumělo v návalu povinností a zůstal pouze koníček. Své obrázky prodává v obchůdku jako doplňkové zboží. Obchůdek navíc už tak docela neprosperuje a jen tak tak se drží nad vodou. Gracie se ho snaží udržet, jednak to dluží rodičům, má zodpovědnost za své zaměstnance a navíc už s ním žije tak dlouho, že ani neví, jak žit bez něj.

Jejím velkým snem není jen malovat, ale i potkat svého pana „pravého“. Prince na bílém koni, muže, z něhož se jí rozklepou kolena a na první pohled pozná, že je její druhou polovinou. Možná už takového našla. Jen chybí ten pohled, protože její okouzlující Sir je pouze kontaktem na seznamce, s nímž si píše a skvěle si rozumějí. Zatím se však nesetkali osobně, tak si není jistá, jestli by jiskra přeskočila i ve fyzické rovině.

Ona pověstná jiskra přeskočí úplně s někým jiným. S mužem, který je nejen zadaný, ale ještě ke všemu je majitelem velké firmy, která se Gracie snaží přesvědčit, aby prodejnu uzavřela. Pan Sebastian Andrews je sice přitažlivý, až to bolí, jenže co z toho, když mu Gracie nemůže přijít na jméno.

 

Od knihy jsem očekávala příjemný oddechový příběh. Chtěla jsem, aby to hlavní dvojici pěkně sepnulo a jejich sbližování mělo hezký průběh. Doufala jsem, že se autorce podaří pěkně vystihnout atmosféru New Yorku a že se mi podaří se tam prostřednictvím příběhu aspoň trochu vrátit. Jsem opravdu příjemně překvapená v tom smyslu, že jsem dostala přesně to, co jsem chtěla.

Příběh je krásně něžný a pohodový, i když nevynechává ani nepříjemné životní okamžiky. Paní autorka ale nenechává svoje hrdiny utonout v zoufalství a problémy jsou takové ty běžné, které se v životě stanou, ale dají se řešit. Zároveň se mi líbilo, že autorka nenahrnula všechny ty nesnadnosti žití na hlavní hrdinku, ale dala opravdové životy i ostatním postavám. Své potíže tak řešila i její sestra, další zaměstnanci obchůdku a i přitažlivý pan Sebastián. Zároveň dostali všichni i svou porci šťastných okamžiků, které byly často společné, a udělali z nich příjemnou semknutou skupinu lidí, se kterou bylo na stránkách příjemné pobývat.

Hlavní hrdinka je energická a optimisticky naladěná dospělá žena, která ví, co chce, i když to zrovna nemůže mít. Přijme tedy to, co má a dělá všechno pro to, aby se jí dařilo v rámci možností dobře. Jediné, v čem jí to moc nejde, je láska. Stále hledá prince na bílém koni a zároveň stojí dostatečně nohama na zemi na to, aby mohla provozovat obchod zděděný po rodičích. Není to zrovna její sen, prostě na ni zbyl. Gracie byla veselá, přátelská povaha. Moc se mi líbil její přístup k obchůdku a její pokusy, jak se ho snažila udržet nad vodou. I tady se ukázala týmová práce a vzájemná náklonnost všech postav. Líbilo se mi, jak drželi při sobě a snažili se ze všech sil obchod udržet.

Do této kulisy skomírajícího rodinného obchůdku spojujícího partu fajn lidí se najednou přidá cizí element. Pan Andrews, majitel domu, kde má obchod sídlo, učiní Gracie docela dost výhodnou nabídku, aby ji přiměl zavřít. S domem má jiné plány a navíc ví, že na tom jeho nájemkyně není s čísly moc dobře. Gracie ví, že má pravdu a o to víc jí ten chlap leze na nervy. Autorce se hezky podařilo vystihnout rozpor v tom, že by si Gracie chtěla držet odstup a zároveň ji on opravdu hodně přitahuje. Nebylo těžké uhodnout, že přitažlivost je vzájemná a už vůbec bylo od začátku jasné, jak to dopadne. Vůbec to ale nebránilo v tom si jejich společné scény užít a buď se u nich docela bavit, nebo si užívat příjemné a pohodové chvilky. Autorka stvořila dvojici, která opravdu od začátku měla být spolu. Skvěle si seděli, přitahovali se, rozuměli si. Ani na chvilku jsem neměla pocit, že je k sobě sválně páruje. Hledali si cestu sice pozvolna ale úplně přirozeně.

Do toho jsem sledovala ještě Graciinu korespondenci na seznamce se sympatickým Sirem. Upřímně musím říci, že jsem ráda, že těchto messengerových konverzací nebylo moc, protože mě zase tolik neoslovily. Navíc jsem měla pocit, že Gracie Sira živého ani moc poznat nechce a vyhovuje jí vztah, jaký mají. I tak Gracie váhá, protože ji oba přitahují a okolnosti ji nutí rozhodnout se pro jednoho z nich. Navíc si není úplně jistá, jestli o ni stojí alespoň jeden. To se pak těžko vybírá, když je co ztratit. Trochu mě rušilo, že jsem celou dobu věděla, že jsou jeden a ten samý, ale upřímně si neumím představit, jak by se toto dalo napsat tak, aby to žádná čtenářka nepoznala.

 

V této knize se z New Yorku stalo nesmírně romantické město a z Central parku kulisa chvilek, které by chtěl asi zažít každý. Musím říct, že na knize je spousta okamžiků, které úplně hladí po duši a vychutnala jsem si je až do dna. Líbilo se mi, že nešlo o žádná velká a laciná gesta a monumentální zážitky, které mají ohromit a demonstrovat sílu citů dvojice. Hrdinové zažívali příjemné a všední okamžiky normálních životů a normálních vztahů a o to lépe se do situace vciťovalo a o to hezčí mi přišla. Autorka uměla udělat z těch všedních chvilek vzácné.

Knihu jsem přečetla snadno a lehce. Až mě skoro mrzelo, že tak rychle :) Těm, kteří mají podobné oddechové příběhy rádi, ji vřele doporučím. Příběh má přesně to, co se od něj očekává. Příjemně jsem si u něj odpočala a naladila se na Gracieinu pozitivní notu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Cesta do Gracieina příběhu vede tudy.

 

O knize:

Autor: Lauren Layneová

Překlad: Věra Kotábová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 272