Huxley

 

Nejsem úplně urputný čtenář komiksů. Když už si nějaký vyberu, je to většinou na doporučení, na sólo výběr mám odvahu málo kdy, protože komiksy jsou obecně spíš drahá záležitost a tak se mi nechce do metody pokus-omyl. Nejpravděpodobněji si oblíbím takový, který nabídne nějaké dobré téma, tedy jen „superhrdinové“ mi nestačí už od dob Želv Ninja :) I tady to byla zvědavost na příběh a na to, jak se takové téma doplní s kresbou.

Anotace:

Kdysi dávno, před tisícem let, zasypal vzkvétající svět popel jaderného holokaustu. Nyní se zmítá ve věčném chaosu, zcela zničený po generace trvajícími planetárními válkami. Zatímco lidstvo stěží přežívá, dva róninové, Max a Kaie, se vydávají na docela běžnou misi za získáním zdrojů. Netuší však, že právě ten den se jejich životy velmi zkomplikují. Objeví prastarého vnímajícího robota jménem Huxley a brzy se ocitnou uprostřed záhady doslova galaktického rozsahu. Tento napínavý sci-fi debut výtvarníka a tvůrce fantaskních světů Bena Maura připravuje půdu pro strhující postapokalyptické dobrodružství, které vás naprosto uchvátí a zatoužíte po dalších dílech.

…

Když mi kniha dorazila, překvapilo mě, jak je těžká. Přeci jen se nejedná o omnibus nebo nějaké podobné souhrnné vydání a ani nemá obálku v pevné vazbě. Když jsem ji otevřela, bylo jasné, proč tomu tak je. Huxley je tištěný na kříďáku, takže kvalitka papíru je to prvotřídní. Nese to s sebou ovšem i zmíněnou nevýhodu – kříďák je těžký jak potvora, takže se kniha nedrží úplně nejlépe a ještě hůř se přenáší. Velký formát tomu taky moc nepomohl.  Nepatřím zrovna k těm, kteří by při čtení měli knihu položenou na stole. Tak jsem docela trpěla :D Naštěstí se jedná o komiks a ten je přečtený raz dva. Záleží hlavně na vás, jak moc a jak dlouho se budete u čtení kochat obrázky.

 

Příběh je v tomto případě velmi jednoduchý. Na zdevastované zemi, kterou po jaderných válkách opustila „lepší“ část lidstva (rozuměj ta, co si to mohla dovolit), živoří na zemi zbytky civilizace a docela slušná smečka droidů a různých robotů a mechů. Problém je, že docházejí zdroje nejen na život, ale i na údržbu strojů a tak specializovaní hledači-vojáci-policajti (nebo co jsou přesně zač) propátrávají trosky strojů zbylých po válkách a hledají něco užitečného k prodeji. Hned na začátku příběhu dva z nich naleznou slušně zachovaného robota, který ale vykazuje známky nějakého druhu vědomí. Hledači se radují, protože očividně kápli na něco drahého, jenže situace se v jednu chvíli změní a místo prodeje se vydávají s robotem hledat… nejspíš naději pro lidstvo, dalo by se říct. Rozhodně to něco, čehož místo výskytu má robot uloženo v paměti, má být cennější než robot samotný a tak se hledači rozhodnou vyrazit s robotem na nebezpečnou cestu za pokladem.

V cestě jim stojí nejen zajímavě vizuálně zpracovaný záporák, ale i fungování a mocenská struktura současného světa. Ne všichni jsou ale nepřátelé a na cestě za onou záhadou potkají i několik nečekaných spojenců.

Autor v několika náhledech do minulosti vysvětluje i příčiny současné situace a dozvěděla jsem se i to, kdo je nalezený robot, či spíš kým býval a kam musí nevyhnutelně směřovat. Obzvlášť zajímavé mi přišlo vysvětlení, kdo je záporák a jak se zrodil.

 

A jak tedy příběh pro mě vyzněl? No to bude složitější hodnocení. Je jasné, že když se jedná o komiks, nemohu očekávat nějak textově složitý příběh – není to román, že. Ale rozhodně očekávám příběh, který nebude plochý a předá mi potřebné emoce a informace, abych si ho mohla prožít, čemuž by vizuál měl ještě napomoci. A ano, mám srovnání s jinými grafickými romány, kde se toto podařilo na výbornou.

Zde byl rozhodně velký potenciál v podobě postapokalyptického světa, kde robot, který není tak úplně robotem, bojuje o budoucnost lidstva proti děsivému nepříteli, který chce vše pohltit.

Přiznávám, že příběh mě zaujal a bavil, jenže byl – a to i na poměry komiksu – dost stručný. Nedařilo se mi ponořit se do dění a velmi výrazné a propracované kresby pozornost spíš odvedly k sobě, než aby podpořily vnímání děje nebo děj pomohly rozvinout. Co si budem – i kresba rozptyluje, protože bylo na co koukat :) Toto se mi dělo hlavně v „přítomných“ scénách. Ve scénách v minulosti mi to sedlo daleko lépe a připadaly mi příběhově zajímavější – ovšem nebyly zajímavější po výtvarné stránce, tam rozhodně přítomnost vedla o parník. Osobně bych první díl raději rozdělila na dva, čímž by se dostalo více prostoru v první části putování k cíli a v druhé části dění na místě. V obou případech bych si víc vychutnala napínavé a nebezpečné okamžiky a boj se záporákem.

Po stránce příběhové by v takovém případě bylo nutné věnovat scénáři víc pozornosti, některá místa trochu rozvinout a přidat na příběhu a osobnostech a emocích postav – zejména ty byly spíš zlomkovité, což u takového tématu byla škoda. Jenže se tak trochu bojím, že autorovi by to poskytlo spíš více prostoru pro výtvarné řádění, než pro rozvoj scénáře příběhu, osobností postav a nějaké další „bubliny“ s dialogy.

Napětí se každopádně dařilo udržovat pomocí kresby, která byla v temnějších chvílích příběhu opravdu velmi zdařilá. Hlavně ve chvílích, kdy byl na scéně záporák.  A navíc se mi celkem zalíbila počáteční podobnost s Tatooinem :)

To je ostatně dost častý problém scífek, v nich má jeden hrdina napravit chybu lidstva a spasit svět. Pokaždé, když začnete nové, připomene vám to spoustu jiných. A přesně to se mi stalo s Huxleym. Připomněl mi něco jak příběhově, tak vizuálně na mnoha místech a to už je připomínání možná trochu moc.

 

Zaujal, či spíše překvapil mě konec – cca poslední třetina knihy, kde autor vložil větší množství bonusových materiálů – hlavně černobílých skic, v nichž ukazuje, jak komix vznikal. Ti, kteří sami kreslí, určitě tuto část ocení více, než „normální“ smrtelníci. Bylo to zajímavé pro porovnání s hotovými, už barevnými obrázky. A musím říct, že po výtvarné stránce si s knihou opravdu vyhrál. Každý obrázek je vypiplaný k dokonalosti. Uznávám nicméně argument, že kdyby „to tam nebylo“ příběh mohl být delší, což by si zasloužil. Místy na mě totiž působil dost zrychleně a ploše i na poměry komixu. Očividně se scénářem se autor nepiplal ani z poloviny tolik, jako s kresbou.  

Řekla bych, že Huxley vám sedne v závislosti na tom, co čekáte. Tedy jinými slovy jak moc vyžadujete vyrovnaný poměr mezi vizuálnem a příběhem. Jestli vás zaujal nástin děje a budete se těšit na příběh, budete spíš namlsaní a „nedojedení“. Pokud chcete pěkně zpracované a bombastické obrázky, budete asi výrazně spokojenější, protože toto se opravdu podařilo.

Ve mně zůstal spíš ten „nedojedený“ pocit. Jako že se příběh uzavřel a mě stále ještě chybí spousta informací a spousta děje, který mezi jednotlivými scénami chyběl. U jiných komiksů, které jsem četla, mi nechybělo nic. Jenže asi člověk nesmí úplně srovnávat např. se Sandmanem nebo Vránou. Aha! Už to mám! Příběh prostě postrádal duši. V myšlence byla, ale do dění na stránkách se nevešla. Přitom nápad tam rozhodně byl a potenciál taky.

Za mě bohužel zůstal nevyužitý a z něčeho, co se mohlo přidat na mou poličku komiksových legend je kniha, kterou už znova číst nebudu, protože pouze krásný vizuál ke kochání mi nestačí. Já bych tento příběh raději viděla jako film, protože to by bylo určitě skvělé, vzhledem k tomu, co má autor ve filmové tvorbě za sebou. Toto byl jeho první komiks a ejhle! Ono se to projevilo. Autor je mnohem více vizuální umělec než vypravěč. Jenže kniha (i komiks) je prostě něco jiného než film.

Pořád je tu ale možnost, že problém je pouze na mé straně „přenosu“ a jiné čtenáře kniha osloví více.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jste na postaposcífko zvědaví, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ben Mauro

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Vlkochodci

 

Komiksy mám docela ráda, i když je většinou úplně nevyhledávám. Raději čtu souvislý text a nenechávám se ovlivnit vizuální představou někoho jiného. Kresba na obálce Vlkochodců mě ale oslovila na první dobrou a doporučení z Grady mě definitivně přesvědčilo. Zase jednou si přečtu komiks :)

 

Anotace:

Mladá Angličanka Robyn a její otec, mistr lovčí, se vydávají do Irska, aby pomohli lordu protektorovi vyhubit poslední zdejší vlky, a zkrotit tak tuto divokou zemi. Robyn by svému otci ráda pomohla, místo toho je ale nucena zůstat za hradbami města Kilkenny a dřít se s ostatními dívkami v paláci jako služka. Jednoho dne se proto vydá do divočiny na vlastní pěst. Hned na okraji lesa ji ale přepadne vlčí smečka, a nebýt divoženky Mebh, kdo ví, jak by to dopadlo. Obě dívky se záhy skamarádí a Mebh Robyn ukáže, jak vypadá život v lese mezi divokými šelmami. Patří totiž mezi Vlkochodce – starý keltský kmen, jehož členové jsou schopni měnit se ve vlky.

Mebh a její matka jsou však poslední svého druhu a angličtí okupanti pro ně představují nepřítele, se kterým se ještě nikdy nesetkaly. Pokud Robyn svým novým přátelům nepomůže, hrozí, že jejich národ navždy zmizí ze světa

Komiksová adaptace stejnojmenného filmu nominovaného na Oscara využívá nádherné ilustrace převzaté přímo ze své filmové předlohy a doplňuje je o exkluzivní úvod popisující historii kmene Vlkochodců.

 

…

 

Na začátku mě překvapilo zjištění, že kniha, kterou jsem držela v rukou, je komiksovou adaptací filmu z roku 2020. Dokonce, podle všeho velmi oceňovaného filmu diváky i odborníky, navrženého na Oscara. No… míra mého zaujetí filmovým průmyslem je nejspíš patrná už z tohoto sdělení. Existence filmu mi totiž zcela unikla. Nevím, jestli se na film podívám. Řekla bych totiž, že kniha bude nejspíš, jako vždy, o něco lepší. Na druhou stranu v případě zrovna tohoto příběhu si myslím, že by film mohl přinést krásný zážitek, takže možná…

Teď už ale k mým dojmům z knihy.

Nejsem úplně člověk, který by dokázal posoudit uměleckou hodnotu kresby. Dokonce si dovolím na umělecké hodnoty kašlat, když se mi něco líbí, případně nelíbí. A kresba Vlkochodců se mi líbí! Obrázky vždy dokázaly perfektně vystihnout atmosféru příběhu, působily živě a přitažlivě na pohled. Obzvlášť pokud šlo o vyjádření strohosti a jistého uniformního smutku města ve srovnání s divokým, barevným a svobodným lesem okolo. Skvěle se hodí k příběhu, který je převyprávěním legendy o Vlkochodcích – lidech, kteří se dokážou měnit ve vlky.

Doporučuji při čtení nevynechat úvod a nenechat se zlákat hned k listování mezi obrázky. V úvodu se  totiž uvádí mnohé důležité informace k pochopení celé legendy, na které je příběh založený.

 

Hlavními postavami jsou dvě dívky, které pocházejí z úplně odlišných prostředí. Robyn žije ve městě Kilkenny, do kterého se přistěhovala se svým otcem z Anglie. Robyn je všechno jen ne typická dívka té doby. Měla by pomáhat na hradě v přípravně jídel, starat se o domácnost… prostě být tou správnou dívkou. Ona však touží pomáhat svému otci lovit v lesích vlky. Na začátku příběhu kvůli tomu působí trochu umanutě a paličatě, jak se stále, navzdory otcovým přáním, plíží z domu a často se dostane do potíží. Když ale později poznáme druhou možnost, kterou má, nelze se jí divit, že raději tráví čas venku, v lese se svým sokolem a na lovu vlků.

S lovem to nakonec úplně nedopadne. Robyn přehodnotí svůj názor na vlky, když potká v lese malou divoženku Mebh, která je Vlkochodcem – člověkem, který se dokáže měnit ve vlka. Spolu se svou mámou je jedním z posledních a zdá se, že její máma se ztratila…

 

Kniha vypráví o přátelství, strachu z neznámého, roztahovačnosti a dobyvačnosti lidí. A taky o starých irských legendách, které mohou (nebo nemusí) být pravdivé. Děj příběhu se hodně věnuje především přátelství obou dívek a rodinným vztahům mezi dcerou a otcem a dcerou a matkou. Vedle toho není zanedbaný ani vztah lidí k přírodě okolo – nejen k lesu jako takovému, ale i k živočichům žijícím v něm. Lidé v městečku mají z vlků strach. Proto jsou tak nadšení z představy lovu na vlky, jejich vyhubení a vypálení jejich lesa. Kromě toho je také cílem nových usedlíků potlačení všeho původního – od stylu života, až k pověstem, které si lidi povídají. Někteří obyvatelé města i na těch pár momentů, kdy v knize byli, působili dojmem škodolibé radosti a potěšení z toho, že mohou ubližovat vlkům i ostatním místním lidem. Zejména tlupy městských dětí vypadaly zlomyslné a kruté. Oproti tomu více vyniklo pěkné přátelství, které mezi sebou měly Robyn a Mebh. I když z pochopitelných důvodů nebylo zase až tak rozepsáno jeho navazování a vývoj.

Děj plyne docela rychle. Autoři knihy se soustředili daleko více na obrázky než na doprovodný text, ale pomocí ilustrací dokázali krásně předat ty správné pocity, které při čtení byly potřeba. Ve městě to byla ponurost, strohost. Mezi lidmi jistá odtažitost a taková ta „městská nálada“. V lese vše najednou působilo svobodně a rozevlátě. Stránky hýřily barvami i tajemným přítmím starých stromů.

Myslím, že právě díky atmosféře a poselství, které má příběh předat, ho ocení jak mladší, tak i starší čtenáři. Je poměrně jednoduchý, ale o lidech toho řekne dost. Dětské vidění světa, otevřené všem krásám a zázrakům, kterým dospělí nevěří nebo je nevidí, a jasné oddělení toho, co je dobré a zlé, se tu ukáže jako správné a dobro nakonec zvítězí nad zlem. Štěstí dojdou ti, kdo si to svým jednáním zaslouží.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Vlkochodců najdete zde.

 

O knize:

Autor: Samuel Sattin

Kresba: Tomm Moore

Překlad: Eliška Boudová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 272

Černý a bílý - Vzestup a pád Bobbyho Fishera

 

Od té doby, co jsem viděla seriál Dámský gambit, jsou pro mě šachy podstatně zajímavější záležitostí. Pořád je to sice hra, kterou neumím, ale zároveň získaly trochu na přitažlivosti a mě zůstala huť nahlédnout víc do tohoto prostředí.  Proto jsem uvítala příležitost si přečíst komiks o jednom z uznávaných šachových velikánů, který si prošel cestu na šachový trůn a po té i pád až na samé dno.

 

Anotace:

Bobby Fischer (1943–2008) je v šachovém světe považovaný za legendu, mimo šachové kruhy pak za určitý symbol epochy studené války. Fischer, zázračné šachové dítě, se v patnácti letech stal nejmladším americkým velmistrem všech dob. V roce 1972 hrál o titul mistra světa s ruským velmistrem Borisem Spasským – a jejich souboj v éře vrcholícího soupeření USA a SSSR se stal legendou.

Nikdy předtím nebyla šachům věnována taková pozornost – a Bobby Fischer se v devětadvaceti letech dostal na úplný vrchol. Pak ale následoval nezadržitelný pád: projevila se u něj duševní choroba, stal se silně paranoidním a zcela se oddal různým fantastickým konspiračním a antisemitským teoriím, což bylo o to bizarnější, že byl sám židovského původu. Jeho spory s americkými úřady došly dokonce do bodu, že veřejně schvaloval útoky na New York z 11. září 2001. V USA mu hrozilo zatčení, a tak strávil zbytek života v různých zemích světa jako uprchlík.

Zemřel v ústraní na Islandu. Bobby Fischer, výjimečný šachista, se tak z první globální šachové celebrity a americké kulturní ikony stal psancem a podivínem. Komiksové zpracování jeho životních osudů proto překračuje svět šachu a stává se i svědectvím o bouřlivém období studené války.

 

…

Když jsem nahlédla do životopisu Bobbyho na Wikipedii, bylo jasné, že dokázal něco úžasného a době studené války to nepřehlédl nikdo. Stal se symbolem pro snad celou Ameriku. Jeho životopis je opravdu působivé čtení.  A to je největší problém komiksu, na který zde píšu názor. Není dostatečně rozsáhlý, aby bylo možné úplně pochopit Bobbyho osobnost, zachytit jeho fenomenální úspěch, ducha té doby a především nástup Bobbyho duševní choroby a postupný pád na dno.

Hlavně u jeho osobnosti to byl velký problém. V průběhu jeho kariéry, tak jak byl vykreslený knihou, na mě působil prostě jako nesnesitelný kretén a arogantní machýrek, který nic a nikoho nechce respektovat. Kdybych z anotace nevyčetla, že měl duševní chorobu, nejspíš by tento názor převládl. Z příběhu samotného onemocnění ale úplně patrné nebylo, až do chvíle, kdy podlehl konspiračním bludům. Osobnost hráče byla zachycená hodně zjednodušeně, podle mě i na poměry komiksu. Bylo nesmírně těžké si k němu najít pozitivní vztah, i pochopit, že dokázal něco úžasného. Pořád z toho hlavně čnělo, že se choval jako arogantní člověk. Myslím, že na zachycení takové osobnosti navíc ještě s duševní chorobou, bylo v knize prostě opravdu málo prostoru. Musela jsem si pak informace o šachistovi vyhledat na netu, abych si doplnila bílá místa nebo ty okamžiky, kdy jsem něco úplně nepropojila. A byla jsem opravdu hodně překvapená, protože jeho osobnost najednou vypadala úplně jinak, než jaký jsem z komiksu získala dojem. Najednou všechny jeho obstrukce získaly cosi jako důvod. Už to nebyl kretén, ale nemocný člověk. Navíc, jako člověku, který šachům moc nerozumí a jejich historii a významné osobnosti spíš nezná, mi až při získání více informací došlo, jak fenomenální úspěch Fisher zaznamenal a jak nadaným hráčem byl.

Podrobnější zjištění o skutečném stavu věcí na Wikipedii mě přimělo přečíst si komiks ještě jednou a jednotlivé části hned získaly úplně jiný smysl a lépe zapadly do sebe. Najednou jsem si čtení i náznaky mezi políčky komiksu dokázala lépe vychutnat. Proto myslím, že než se čtenář do komiksu pustí, bylo by dobré se alespoň krátce o Fisherovi informovat. Pro úplně neznalého člověka bude komiks působit hodně stroze, povrchně a jednotlivé scény možná nedojdou pochopení nebo budou pochopeny úplně jinak.

Doba, v níž se Bobbyho příběh odehrává – tedy studená válka - bylo zase jen tak zlehka naťuknuté. Obávám se, že kdo o věci nic neví, nejspíš vůbec některé okamžiky v knize nepochopí. Na druhou stranu může kniha opět posloužit k tomu, aby se čtenář o tuto dobu zajímal a našel si něco víc o vztazích mezi Amerikou a Ruskem v té době. Pak bude snadné pochopit, proč bylo pro Američany takovou událostí, když jejich hráč sebral Rusákům titul ve hře, o niž se do té doby zajímalo jen hodně málo lidí. Rozhodně ne široká americká veřejnost.

 

Komiks je rozdělený na části, které mapují nejdůležitější okamžiky Bobbyho života a kariéry. Ovšem, jak už jsem psala, letí jeho životem hodně po povrchu a tak se mi při prvním čtení zdálo, že jde jen o útržky postrádající návaznost. Něco málo napovídalo označení kapitol pomocí šachových figur – od dámy přes pěšce, jezdce, věž, krále až po krále, který leží poražený. Líbilo se mi vyobrazení na začátku kapitoly, kde se začaly projevovat duševní problémy – padající figurky mi jako vyjádření duševního zmatku přišly skvělé. Kresba samotná je pěkná, černobílá a jednoduchá. Žádné výstřední styly. Co jiného by se taky lépe hodilo k šachům, než černobílé zpracování? Komiks doporučuji číst pomalu a pozorně, ne jen tak proletět. Přečíst jej třeba i víckrát. Šachová symbolika je tu moc hezky zpracovaná a bylo by škoda ji kvůli spěchu nevstřebat.

 

Tomuto komiksu by jednoznačně slušel větší rozsah, který by se mohl více věnovat jak zajímavé osobnosti Bobbyho, tak šachům a období studené války. Na druhou stranu stručné zpracování přímo vybízí k tomu, aby se člověk zajímal víc a něco si zjistil. Když si po zjištění informací přečtete komiks znova, bude to úplně jiný zážitek.

Proto se mi kniha zdá vhodná hlavně pro ty, kteří se o šachy zajímají nebo pro ty, kterým nevadí, když nedostanou vše na talíři a musí sami zapátrat.

 

Na konec si dovolím uvést jeden citát z Wiki:

Na otázku, proč byl Fischer tak výjimečný šachista, hledal odpověď velmistr Lubomír Kaválek: 

„Především, jeho znalost hry a její minulosti byla enormní. Byl lačným čtenářem, hltajícím každou šachovou knihu nebo časopis, který mu přišel do rukou. Studoval ostatní šachové velikány a vybíral si jejich nejlepší myšlenky, na kterých se zdokonaloval. Jeho hra v zahájení byla smrtící. „Jakmile získá Fischer ze zahájení třeba jenom malinkou výhodu, začíná hrát jako stroj. Nemůžete ani doufat, že by udělal nějakou chybu,“ řekl po prohraném kandidátském zápasu v roce 1971 bývalý mistr světa Tigran Petrosjan. Fischerovy nejlepší partie byly krystalicky čisté, jednoduché a krásné. Jeho útoky měly přesnost laserového paprsku. Koncovky hrál přesněji než legendární José Raúl Capablanca. Logiku skrytou za Fischerovými tahy je jednoduché pochopit, ale jen velice těžko je ji možno napodobit. Byl komplexním šachistou s ohromnou vůlí po vítězství. Dalo by se říct, že hrát proti němu bylo přímo děsivé.“ 

(zdroj: Šachový týdeník, vydává Občanské sdružení Pražská šachová společnost, 24. ledna 2008 ročník II. číslo 4, str. 12)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Zase jednou jsem se díky nim dozvěděla něco nového. Pokud vás šachy zajímají a chcete se dozvědět něco málo o životě šachového velikána, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Julian Voloj

Kresba: Wagner Willian

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Grada)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 176