Rituál

Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296

Můj názor:

Knihu jsem koupila protože mě zaujal příběh a navíc jsem měla už dobrou zkušenost s předchozí knihou autorského dua (Vita Nostra). V Rituálu šlo ale o něco úplně jiného. Dalo by se říci, že příběh je Kráskou a zvířetem trochu jinak.

…

V kamenném hradu u moře žije drak – tedy ne jen tak obyčejný. Je to více než dvoustý potomek starého rodu draků (drakodlaků?). Mužů, kteří se dokážou změnit v okřídleného ještěra. Arm-Ann je už poslední z tohoto rodu a leží před ním velký úkol. Musí naplnit živnost, jak tomu draci říkají. Jedná se v podstatě o to, že unese princeznu, sežere ji a tím získá sílu pro svůj oheň. 

Zdá se, že na tom nic není, ale Arm-Annovi není rodinná tradice moc po chuti. Vůbec se mu do žraní princezen nechce a tak si vymyslí plán – unese nějakou pěknou, chtěnou a obletovanou urozenými muži. Jeden z nich ji pak určitě bude chtít osvobodit a až se tak stane, bude mít Arm-Ann konečně pokoj od rodinných tradic.

Vyhlédne si jednu mladou, krásnou a milou a unese ji. Bohužel až doma zjistí, že se přesáhl a místo krásné dívky uchvátil do spárů její sestru Jutu. Už ne tak moc pěknou, obletovanou, milou a chtěnou. Po jeho kořisti dost pravděpodobně neštěkne ani pes.

A zatím co ti dva čekají na statečného rytíře, jsou nuceni spolu nějak vyjít. Jsou totiž jedinými živými bytostmi v polorozpadlém hradu u moře.

…

Styl psaní manželů Djačenkových se mi moc líbil a nejspíš se mi bude líbit dál, protože mě nezklamal ani v této knize, i když byla výrazně jiná než Vita Nostra. Rituál je příjemná pohádka, které právě onen psací styl dodal správnou míru ponurosti a čtivosti. Je sice trochu zjednodušený a ne tolik záhadný a abstraktní, jako u předchozího díla, má však tu výhodu, že se skvěle čte a Rituál je tak slupnutelný za večer.

Zápletka je docela povedená. Je sice od začátku jasné, jak asi kniha skončí, přes to ale cesta ke štěstí hrdinů nebude tak přímočará, jak to zprvu vypadá. Oba jsou navíc natolik sympatičtí, že jsem se od jejich příběhu nemohla odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to s nimi dopadne.

Hlavní hrdinka Juta není zrovna tradiční princeznou. Předně není hezká tak, jak je její princeznovskou povinností. A protože to ví a ví taky, že se jí všichni pošklebují, není na lidi ani moc milá. Zato je zvědavá a do všeho šťourá. 

Arm-Annovi to ze začátku leze na nervy, ale aspoň se konečně v jeho životě děje něco, co ho nutí nemyslet na to, jak moc zklamal své předky. Oba jsou vlastně tak trochu zraněné a osamělé duše. Ke cti autorů slouží fakt, že své postavy nenechali prožívat okázalou a patetickou depresi, jak se to v knihách často stává. 

Juta je sice rozmrzelá, lehce introvertní princezna, v jádru má ale veselou povahu a když ji nikdo nesoudí a nehodnotí, úplně se promění a nestydí se konečně být sama sebou. Arm-Ann je bručoun, ale nikoliv bez důvodu. Kde se měl asi naučit vycházet s lidmi, když žije v hradu celou dobru sám. Dost se v něm pere to, co by měl s tím, co by chtěl sám a jak mnozí víme, není občas snadné to vybalancovat.

Příběh se ubírá stejnými cestami jako téměř všechny, které jsou v tomto krásko-zvířecím duchu. V zásadě jsem tedy věděla přesně, co od knihy čekat. Přes to se manželům Djačenkovým podařilo zaplést do šablony nějaké novoty a překvapivé okamžiky. Obzvlášt otázku Arm-Annova dračího já, jeho rodinné tradice a povinností. Není klasickým Zvířetem. Nikdo ho nezaklel, láska princezny ho nemá z čeho vysvobozovat, pokud nepočítám beznaděj a osamělost. Zajímavé taky bylo, že osvobození se svým způsobem dostalo i princezně Jutě.

Jejich vzájemné přibližování bylo také pojaté moc pěkně. Vztah postav se vyvíjel pomalu a uvěřitelně, o lásku na první dobrou nešlo ani náhodou. 

Na cukrové řečičky si kniha moc nepotrpí a i když sem tam mihne nějaké to okoukané klišátko, je tahle stránka příběhu dobře zvládnutá.

Rituál si nejspíš získá úplně jiné publikum než Vita Nostra. Za přečtení ale rozhodně stojí, protože příběh umí okouzlit a zaujmout, aniž by musel vnucovat osvědčené triky YA autorů. Osobně mohu knihu doporučit. Já jsem si to užila a na další „djačenkovinu“ se moc těším.

…

P.s.: Na motivy knihy Rituál byl natočen i film. Viděla jsem ho ještě před přečtením knihy a nebyl tak špatný. Některé části připomínaly brutálně epickou fantasy se skvělou atmosférou – až se mi věřit nechtělo, že to natočili v Rusku. Ale oni rusáci o temnotě, utrpení a chudobě něco vědí. 

Bohužel si nemohli pomoct a zamíchali do věci romantiku způsobem, který připomínal začátek ne úplně povedeného erotického snímku. Pan Drak měl sice pecka břišáky, ale kaťata povětšinou zavěšeny proklatě nízko. Koukalo se na něj pěkně, to zase jo, pokud je to považováno za to nejdůležitější.  Na herečce šlo především o odhalené rameno a štíhlé nohy – soudě podle četnosti záběrů. 

Každopádně stál film za vidění, nenechte se odradit mýma kecama :) Škoda je, že se filmaři víc nedrželi knihy. Bylo by to víc temné, víc fantasy, víc epické… ale míň sexy :)

Anotace:

"Může se princezna zamilovat do draka? Knižní předloha k filmu Legenda o drakovi."
Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.

Knihy v krásko-zvířecím stylu na blogu:

Dvůr trnů a růží - asi znají všichni.
Krutá krása - rozporuplné názory, ale zajímavé zpracování.
Na lovu - když se Krásky vydá ulovit Zvíře. Šípy do srdce.
Netvor - jeden kousek ze současnosti.
Temné a osamělé prokletí - zajímavé pojetí.