Sčítání lidu za II. čtvrtletí

Druhé – jarní, do léta se chýlící čtvrtletí roku je za náma. Odstartovalo dubnovou a květnovou zběsilou nákupní smrští, která byla zapříčiněna jednak šíleným výprodejem na buxu a dvak dost zajímavými novinkami. V létě naštěstí nakladatelé pojedou k vodě, já ušetřím a taky konečně přečtu to, co jsem stihla nahamtat.

Zdroj: internet

Takže nejdřív:

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni.

A teď:

Počet přečtených knih v dubnu byl k poslednímu dni zabuclatěn na kulaté číslo 10. V květnu mi dělalo společnost překvapivě taky 10 knih a v červnu taky skoro 10, spíš tedy 9,5 :D každopádně to bylo trochu překvapení, protože v červnu jsem se nešetřila a pustila se do těch bichlovitějších kousků :). Přednost při psaní článků mají samozřejmě recenzní kopie od Palmknih. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků zde.

Co mi tedy uvízlo v prackách?

Zdroj: internet

Přečteno ve čtečce:

Spratek*, Poslední království*, Obránci Ulthuanu*, Tady byla Britt-Marie*, Wonderland*, Láska podle Shakespeara*, Netvor*, Naslouchač*, Areston*, Sítě*, Než jsem tě poznala*, Hořké tajemství*, Kariéristky*, Kletba osudu*, Město schodů

Přečteno v papíru:

Tajemství tudorského dvora*, Návrat z temnoty*, Bez šance*, Isola*, Temná hrdinka*, Růže podzimu*, Rhett Buttler, Mladý mesiáš*, Dívka, která sahala po hvězdách, Jana*, Škola dobra a zla, Jed*, Smolný rok*, Svět bez princů, Poslední navěky

Koupeno:

Smolný rok, Temná hrdinka, Růže podzimu, Rhett Buttler, Když běhá žena, Dáma z popela, Bez šance, Jackaby, Dům v růžích, Isola, Wicca, Deklarace smrti, Šepot, Erebos, Dcera kostí a dýmu, Dny krve a hvězdného třpytu, Jed, Dívka, která sahala po hvězdách, Mezi zloději, Dvojčata, Jane, Koruna, Šachovnice královny, Dubnová čarodějka, Horečka, Past, Škola dobra a zla, Svět bez princů, Poslední navěky, Solaris, Posedlost, Místo v mém srdci, Sonety

Tedy 32 kousků za čtvrt roku. Většinou nakoupeno v bazarech a levných knihách :) stejně mám ale pocit, že jsem nějaká chamtivá – tento pocit může být pouze alergická reakce na přecpanou poličku :) a navíc to všechno nestíhám číst. Asi vyhlásím nákupní přestávku s ohledem na to, že i můj drahý už říká, že přece nemusím mít všechny knihy – to rozhodně nemusím, ale musím mít všechny, které chci :).

Výhry  a dárky:

Predátor – vpád: výhra v soutěži s Baronetem, Mladý mesiáš – výhra v konkurzu na recenzní výtisk od Omegy,

V íngliš: Komplet Harry Potter v nové edici, Riders a Gone with the wind – všechno dárky k narozeninám

Tento čtvrtrok nejsem schopná sestavit něco takového jako je žebříček nejlepších, nejčtivějších… prostě nej. Je to tím, že jsem měla tak ukrutně šťastnou ruku při výběru knih a jejich čtení v přesně té správné náladě, že mám pocit, jakobych křivdila těm ostatním tím, že vyberu k nějakému Nej jen jednu z nich :).

Zdroj: internet

Takový menší knižní plán na letní čtvrtletí

Přece jen jsem se rozhodla spáchat něco jako čtecí plán na další čtvrtletí. U recenzních knih se to plánuje tuze špatně, protože nikdy nevím, co si zrovna vyberu, tedy co budou mít v novinkách takového, že to ve mně zažehne ďábla chamtivosti a budu to muset mít :). Oproti tomu v nepřečtené knižní polici mám vcelku jasno – přečíst co nejvíc, ať se může pár kousků přestěhovat do knihovny. Mám tu krásnou sbírečku třiceti nepřečtených kousků a tím pádem jsem téměř na hranici mnou stanoveného nakupovacího stop stavu (33). Kolik toho mám nepřečteného ve čtečce raději ani nepočítám, mohlo by mě klepnout :). Co budu číst jmenovitě, to je nejspíš ve hvězdách, ale mám takové soukromé tajné favority, jako jsou Jackaby, Wicca a Dubnová čarodějka. Na ty se dostane určitě. Také bych chtěla dočíst první díl Harryho Pottera v íngliš a vrhnout se na druhý.

Co se nákupů nových kousků týká, chci být hodná panenka a držet se jen v mezích náhodných objevů v antikvecu, ale znám se jak své boty, takže se na mě může těšit i knihkupectví. Hlavně vzhledem k tomu, že knihy používám jako úplatek – když se mi něco nechce vyřizovat ve městě, uplatím se návštěvou knihkupectví nebo levných knih :). A navíc, přiznejme si, copak to opravdu jde nekoupit si za celý měsíc ani jednu knihu??!!

Všem čtenářům mého bloGu děkuji za to, že Trojtečku čtou. Jsem docela překvapená, kolik vás přibylo a doufám, že mi zůstanete věrní :). Další čtvrtrok se potáhne ve znamení knižních restů z mé šíleně přecpané „nepřečtené police“ a hlavně ve znamení léta! No a taky začínajícího podzimu. Letos se na tyhle podzimní měsíce strašně těším!

Zdroj: internet

Tour de...

... a taky 200. článek na bloGu...

Aktuální Tour de... je taková trochu hubená, protože se mi zatím daří dodržovat moje předsevzetí, že si nějaký čas, tedy nejméně do výplaty, žádnou knihu nekoupím. Daří se mi to už celých pět dní :). Uznávám, že to sice není moc, ale ta snaha, která za tím stojí... :) potlesk, prosím :).

Dnes tímto článkem slavnostně přivítám ve své knihovně dva úlovky, přičemž jeden z nich je pro mě velkou neznámou a druhý si zaslouží s hlubokou úctou smeknout klobouk (kdybych nějaký měla).

Místo v mém srdci

Tohle je ta velká neznámá. V LK si mě přitáhla něžně béžově oranžovou obálkou. Trčela totiž v polici jednokusovek mezi černými hřbety jako zlomený palec. Tak jsem ji vytáhla a anotace a krátký úryvek odněkud z poloviny, který jsem náhodně přečetla, mě přesvědčil, že si knihu musím odnést. Doma, po lustraci na DK, jsem byla překvapena vysokým hodnocením, které si kniha získala - 91%. Jsem tedy přesvědčená, že se jednalo opět o šťastný  nákup a můj čtenářský anděl strážný mě přivedl zase jednou ke knize, která se mi bude líbit.

Sonety

O této knize vím, že se mi bude líbit stoprocentně, protože Sonety Williama Shakespeara mám ráda. Moje původní vydání v překladu pana Sládka se bohužel někam zatoulalo, tak jsem pořídila toto nové v překladu pana Hilského a zase se mohu nechat houpat krásnými slovy před spaním. Hodnocení na DK mě tentokrát nezajímá :) bohatě si vystačím se svým vlastním - absolutní stovka!

Jak jste na tom vy? Taky máte nákupní stopku nebo si užíváte v knihkupectví radostné volnosti?

Smolný rok

„Bylo mi právě pětačtyřicet a to znamenalo, že nastal smolný rok. Každých patnáct let na nás pánbůh ukáže lhostejným prstem a my se bezmocně řítíme do temnot.“

Autor: Joshilyn Jacksonová
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Ikar
Překlad: Jana Kunová

Anotace:

Každých patnáct let potká Ginny "Velkou" Slocumbovou pohroma, která jí obrátí život naruby. Před třiceti lety na svém prvním večírku otěhotněla a s hanbou a novorozenou dcerkou odešla od rodičů, aby se protloukala jako svobodná matka na vlastní pěst. V patnácti pak přišla do jiného stavu i její divoká dcera Liza, a než vůbec dala své holčičce jméno, zmizela s ní kamsi do světa. Vrátila se až po letech, sice s malou Mosey v náručí, ale také se závislostí na drogách. Nyní uplynulo dalších patnáct let a Ginny s Lizou s hrůzou čekají, zda ve smolném roce dospívající Mosey zopakuje stejný scénář jako ony dvě. Kletba však tentokrát na rodinu dopadá zcela nečekaným způsobem, když Lizu postihne mozková příhoda a zůstává ochrnutá a němá. To je však teprve začátek. Skutečná hrozba přichází, odkud ji nikdo nečekal - z minulosti. V stříbrné truhličce pod vrbou na jejich dvoře totiž leží pohřbené tajemství, které může tři generace žen Slocumbových připravit o všechno, co v životě milovaly a tvrdě si vydobyly. A zatímco Mosey s pubertální drzostí podniká téměř detektivní pátrání, Velká hledá klíč tam, kde je to nejobtížnější - v srdcí a vzpomínkách své postižené dcery.


Můj názor:

Knihu jsem ukořistila jak jinak než v Levných knihách a ani jsem moc nevěnovala pozornost anotaci, protože mě absolutně uchvátila obálka. Nevím ani proč. Zírám tu na ni a pořád na to nemohu přijít. Je pro mě prostě záhadným způsobem přitažlivá, navíc ta truhlička v kořenech stromu slibuje překvapení… Ta kniha si mě sama přitáhla k sobě a já toho rozhodně nelituji :).

„Bylo mi právě pětačtyřicet a to znamenalo, že nastal smolný rok. Každých patnáct let na nás pánbůh ukáže lhostejným prstem a my se bezmocně řítíme do temnot.“

To „my“ v knize představuje tři vypravěčky příběhu, tři ženy z rodiny Slocumbových – Ginny, Lizu a Mosey. Ginny, které obě mladší dívky říkají Velká je maminkou Lizy a babičkou Mosey. Ano babičkou! Velká totiž měla svoji Malou Lizu v patnácti letech, v prvním smolném roce. Přišla kvůli tomu o všechno – rodinu, přátele i dětství. Musela se postarat o dceru a postarala se. Její Malá jí ale tak trochu přerostla přes hlavu a o dalším smolném roce přišla domů těhotná ona. Tak se narodila Mosey, které je teď patnáct let a obě starší ženy s hrůzou čekají, kdy přiletí vrána potřetí. Tentokrát si ale smolný rok vybere svoji daň jinak.

V knize si vypravěčské žezlo na střídačku předávají všechny tři a sledovat jejich úhel pohledu na stejnou situaci je zajímavé. Zatímco Mosey je patnáctiletá puberťačka a je to tak trochu poznat, je Velká prostě velká a řeší problémy už trochu jinak. Také její pohled je jiný a styl vyprávění tomu odpovídá. Liza je v podstatě jen uvízlá v minulosti, ale to neznamená, že by její vyprávění nebylo zajímavé. Vzpomíná na divoké mládí a na to co se tehdy stalo a díky ní se pátrání po tajemství posouvá vpřed v místech, kde je Velká ani Mosey posunout a objasnit nemohou. Má to ale háček. Liza je postižená – nedávno měla mrtvičku, zůstala po ní částečně ochrnutá, nic si nepamatuje, neumí mluvit…  Možná i díky tomu je pobyt v její hlavě o to zajímavější – precizně popsaný, to jak si snaží vzpomenout na slova, jak se jakoby topí ve své vlastní hlavě a znova vyplouvá z hlubiny zapomnění – úžasné! Všechny tři ale bojují za stejnou věc – za rodinu, za to aby byly všechny tři šťastné a zůstaly pohromadě. A právě mezilidské vztahy v rodině Slocumbových byly to, co tuhle knihu dělalo tak zvláštní a poutavou.

Paní autorka popisuje jejich rodinné pouto tak přirozeně, že to postavám Slocumbových žen vdechlo neuvěřitelnou životní sílu. Ani na vteřinu mě nenapadlo pochybovat o tom, že se budou prát jedna za druhou, nejen proto, že nikoho jiného nemají a zbytek města jimi opovrhuje, ale prostě proto, že to tak má být. Že tohle je to, co z nich tvoří rodinu. V naprosté většině knih na mě tyto věci působí nevěrohodně, ale tady to tak nebylo. Ostatní postavy byly také velmi dobře zpracované, ať už se jednalo o Moseyna kamaráda Rogera, novou kamarádku Patti, policistu Lawrence, který patřil k minulosti Velké nebo o jakoukoliv jinou postavu, každé byla věnovaná stejná péče a byly pěkně uvěřitelné a pochopitelné. Vztahy mezi nimi plynuly s lehkostí, ať už byly kladné, záporné nebo prostě jen komplikované, byly dokonale živé.

Paní Jacksonová navíc vypráví svůj příběh tak dovedně, že se čte lehce a úplně sám. Střídá svoje hrdinky přesně v tu pravou chvíli a postupně a pomalu odhaluje tajemství minulosti, které vykouklo z podkořenů vrby. Teď zpětně si říkám, že jsem asi mohla vytušit, jak to všechno bude, ale paní autorka odkrývá karty pomalu a tak šikovně, že neprozradí nikdy víc, než je potřeba pro daný úsek knihy. Použitý jazyk je neobyčejně půvabný, plný bohatých a pestrých přirovnání a zajímavých slovních spojení, což je i zásluha překladatelky, která nepochybně při tomto překladu potila krev a odvedla vynikající kus práce. I témata, kterých se kniha dotýká, jsou velmi silná – rodina, mezilidské vztahy, předsudky, pomsta, láska, nenávist, smrt, drogy…  a hlavně mateřská láska, která je díky postavě Velké přítomná snad na každé straně. Přidejte si k tomu jemný humor a máte dokonalý příběh – tenhle příběh.

Kniha pro mě má jak použitým stylem vyprávění, tak jazykem i příběhem a ryzími, živoucími postavami neuvěřitelné kouzlo a jsem moc ráda, že jsem ji v LK nenechala ležet. Že se pokusím sehnat i další díla paní autorky asi nikoho nepřekvapí :).

Růže podzimu

Autor: Abigail Gibbsová
Série: Temná hrdinka (2.díl)
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Jana Chartier

Anotace:

Autumn bydlí v ospalém přímořském městečku. Hluboko pod povrchem zdejšího poklidného života se však ukrývá temné tajemství. Její babičku před rokem a půl zavraždili a živá londýnská společenská scéna, kde Autumn vyrostla, je najednou strašně daleko. A co hůř, v nové škole se jí vyhýbají a odsuzují ji - a to všechno kvůli zvláštním jizvám v obličeji, které jí znemožňují splynout s davem. Když se ve škole objeví hezký kluk - který má stejné podivné znamení jako ona -, její svět se obrací vzhůru nohama. Jizvy jsou najednou v kurzu a Autumn se ocitá v záři reflektorů. Ovšem náhlá popularita s sebou nese úskalí, protože na povrch vyplouvají tajemství. A navíc se jí pořád vrací sen, v němž se jistou dívku chystá svést jeden velmi temný princ... Autumn musí najít způsob, jak ji zachránit dřív, než bude pozdě.

Můj názor:

Na knihu Růže podzimu jsem se těšila. Jednak má opět krásnou obálku a dvak je to druhý díl knihy Temná hrdinka, která byla velmi příjemným čtením.

Děj knihy se tentokrát neodehrává mezi vampýry v druhé dimenzi ale v první dimenzi mezi lidmi a Čaromocnými. Hlavní hrdinkou je vévodkyně Autumn Rose (nesnáším to přeložené Růže podzimu) a princ vládnoucí rodiny Čaromocných Fallon. Ve vyprávění příběhu se nám tito dva střídají, na což jsem si zvykla už v Temné hrdince.

Že je Autumn Rose První hrdinka jsme věděli už z předchozí knihy. V této se vracíme na začátek, kdy to ještě neví ani ona sama. Je jí 15, chodí do normální školy v lidském světě, pracuje v kavárně a krom toho je také strážkyní školy. Tu má za úkol hlídat před Exterminy, což je jakási obdoba lovců vampýrů, jen tihle mají zálusk na Čaromocné. Nedávno jí zemřela babička a tak je z toho Rose celá rozhozená a krom toho ji také ve škole šikanují spolužačky. Situace se otočí, když školu začne navštěvovat i princ Fallon a prozradí žákům Rosino pečlivě skrývané tajemství – je anglickou vévodkyní.

Tato druhá kniha i přes to, že byla autorsky „vyspělejší“ mě bavila o něco málo méně než Temná hrdinka. Možná proto, že mi Rose připadala občas nevysvětlitelně hysterická a kvůli některým věcem moc vyváděla. Byla až moc krásná, až moc ušlechtilá a nevinná a Fallon byl trochu moc zamilovaný trouba a trochu moc po něm šílely všechny holky ve škole. Také potenciál Čaromocných mi připadal nevyužitý, krom létání (toho využívali až moc), ale co ostatní magie? Přece ji nemohli používat jen na posílání zavazadel, úpravu vlasů a oblékání, jak to v knize bylo. Na konci se sice objevil jakýsi magický rituál, ale opět jen mlhavě naznačený. Slečna autorka se mohla trochu více zabývat magií, když už zasadila děj mezi čaroděje, místo toho utratila zbytečně moc stránek na Autumnino duševní rozervano.

Kniha nebyla úplně špatná, ale kdyby to byl první díl série, tak už druhý číst nejspíš nebudu. Takhle musím doufat, že to byl pouze mírně nepovedený krůček mezi skvělým prvním dílem a zatím záhadným třetím. Slečna autorka si svým členěním na devět dimenzí otevřela cestu nejen k upírům a čarodějům, ještě byli zmíněni také vlkodlaci a elfové a pak něco jako vodní lidé, tak jsem mocně zvědavá na další díly knihy, jestli budou. Vzhledem k tomu, že kniha doputovala do Levných knih, tomu moc nadějí nedávám, ale necháme se překvapit.

Shakespearovy knihy, Prosperova knihovna - přednáška

Přednášející: Prof. PhDr. Petr Osolsobě PhD., Filozofická fakulta Masarykovy univerzity

Vždycky mě zajímalo, kde bral pan WS inspiraci ke svému tvoření a proto jsem navštívila přednášku v MZK v Brně. Vůbec jsem netušila, do jak zajímavého a komplexního tématu tímto kousnu a určitě jsem netušila, že budu od toho dne každý den poslouchat další přednášky na toto téma na youtube :)

Zdroj: internet

Na této přednášce, kterou jsem navštívila živě, jsem se dozvěděla hlavně odpovědi na otázky WS a jeho knihovna – kde nabyl své knižní vzdělání, které staré knihy nejvíc čítal, kdo tiskl jeho knihy, jak vzniklo slavné foliové vydání jeho her (1626) a jak používá metaforu knihy ve svém díle. Dověděla jsem se, že WS se pohyboval v poměrně dost vysoké společnosti, takže měl přístup i k cenným tiskům, ke kterým se tenkrát běžně nebylo možné dostat. Mohl tedy čerpat inspiraci například i u Plutarcha, který ovlivnil hodně WS dramat, nebo třeba u Ovidia. WS se prostě dokázal inspirovat vším, co četl a prostřednictvím svých her předal příběhy ostatním – příběhy z historie, mýtů i skutečných událostí. Příběhy sice mohly být převzaté, ale řeč, kterou WS používá je naprosto originální.

First Folio, zdroj internet

Na hrách Williama Shakespeara mě fascinuje hlavně to, že jsou nadčasové. Navzdory tomu jak moc jsou staré, jsou v každé době pochopitelné a vždycky budou. Nikdy už nebude žádný dramatik, jako byl WS – jeho hry mají hloubku, jsou napínavé, zábavné, poučné, zamilované a především po čertech dobře napsané a jazykově bohaté, plné metafor a skrytých náznaků, narážek a odkazů. WS si nádherně hraje se slovy a jejich významem. Prostě každý si v jeho hrách najde to svoje.

Co mě velmi pobavilo, bylo to, že Shakespeara v podstatě donutila tvořit cenzura, která tenkrát byla – díky zákazu původních křesťanských her mohl a musel WS psát svoje hry, aby měl, ve svém divadle Globe, co hrát. Takže všechno zlé je nakonec pro něco dobré :).

Zrekonstruované divadlo Globe v Londýně, zdroj: internet

Pan přednášející Petr Osolsobě uměl nádherně recitovat, takže nám přednášku okořenil přednesem některých Shakespearových her a sonetů. A taková perlička – čtrnáct dnů před touto přednáškou objevili ve Francii jeden výtisk Shakespearova Folia, je to 234 původní zachovaný výtisk!

Téma je natolik obsáhlé, že se bohužel do dvou hodin prostě nemohlo vejít, takže na téma renesanční divadlo, historie divadla a Shakespeare a jeho hry mohu doporučit na youtube přednášky pana Hilského. Je to opravdu velice zajímavé téma, protože pan Hilský zmiňuje ve svých přednáškách i historické souvislosti. Žádnou přednášku pana Osolsobě jsem na youtube bohužel nenašla.

Můžete shlédnout například tuto s názvem Shakespeare a zrod anglického divadla, navzdory anglickému začátku je to v češtině :) :

https://www.youtube.com/watch?v=gxNhlpVHvYo

Tour de... levné knihy

... a taky jedna výherní :)

Zase ty Levné knihy... :) ale aspoň to moc nestojí, jen si člověk občas trochu strhá záda, jak vláčí kořist do své čtenářské jeskyně :) tentokrát jsem hubený úlovek zvládla odnést v ruce :) Prostě nebyla bych to já, abych se nenechala zlákat LK a nestrčila do toho obchůdku aspoň nos těsně za dveře. A pochopitelně málokdy zůstanu jen kousek ode dveří, ale prošmejdím to tam důkladně, aby mi náááhodou něco důležitého neuteklo :). Tentokrát jsem šla docela na jistotu pro jednu známou knihu, no a když už jsem tam byla...

Takže co jsem ulovila tentokrát?

Solaris

Ano, tohle je ta známá pecka, která mi dosud na poličce v knihovně chyběla. Abych pravdu řekla, docela se i divím, jak se ocitla v LK. Ještě jsem ji nečetla, ale těším se na ni. Hodnocení 82% je dobré, takže za těch pár korun si určitě nadávat nebudu :) a navíc mám na ni spoustu doporučení od kamarádů.

Posedlost

 

Tuhletu mi nedoporučil vůbec nikdo, jen jsem na ni četla ne zrovna dobrou recenzi, tak jsem byla rozhodnutá, že si ji nekoupím. Jenže jsem kolem ní pořád chodila, sem tam ji prolistovala, přečetla anotaci a pořád jsem si nějak nebyla jistá. Pak jsem ji namátkou otevřela, kousek si přečetla a kniha šla se mnou :). Hodnocení na DK 66% žádnou velkou pecku neslibuje, tak se asi nechám překvapit.

No a konečně ta výherní:

Predátor: Vpád

Tuhle jsem vyhrála v soutěži s Baronetem. Není to úplně typ knih, které bych četla pravidelně, ale film docela můžu, tak třeba mě nezklame i kniha, jsem na ni rozhodně dost zvědavá. Hodnocení má překvapivých 95%.

To je z dnešních úlovků všechno. Přes léto nejspíš vyhlásím nakupovací stopku a budu si jen číst, zatím tomu nahrává i počasí :). A taky moje nepřečtená police krapet praská ve švech.

Znáte některou? Četli jste?

Kariéristky

Autor: Louise Bagshawe
Rok vydání: 2016
Nakladatel: BB/art
Překlad: Ira Smolková

Anotace:

Původně nejlepší přítelkyně. Později soupeřky na život a na smrt. Jak dlouho přetrvá jejich nenávist?

Rowena Gordonová, příslušnice britské vyšší třídy, a Topaz Rossiová, prudká italo-americká zrzka z Brooklynu, se na univerzitě v Oxfordu stávají nejlepšími přítelkyněmi. Obě jsou talentované a velice ambiciózní. Neexistuje nic, co by jedna pro druhou nebyla ochotná obětovat. To však jen do chvíle, kdy Rowena přebere Topaz jejího milovaného muže.

Obě mladé ženy jsou předurčeny k úspěchu ve svých kariérách – Topaz v žurnalistice a Rowena v hudebním průmyslu. Když se jejich cesty po letech znovu zkříží, ukáže se, že Topaz své někdejší přítelkyni její zradu nezapomněla. Je připravena udělat cokoli, aby zničila Roweninu slibně se vyvíjející kariéru, a připravuje dokonalou pomstu. Rowena si ovšem nenechá nic líbit a své sokyni vyhlašuje válku…

Můj názor:

Kniha mě tentokrát nelákala ani tak obálkou, jako anotací. Co může být lepší než dvě bývalé kamarádky, které se rozhádaly kvůli chlapovi a teď si jdou vzájemně po krku a ničí si kariéru. Ano, rozhodla jsem se, že se hezky škodolibě pobavím a tak jsem si napsala Palmknihám o tuhle knihu.

Příběh začíná v Anglii na Oxfordské universitě. Studují tam dvě dívky – nejlepší přítelkyně, které jsou cílevědomé, soutěživé a hlavně inteligentní a překrásné. Každá ovšem malinko jiným způsobem. Rowena je klasicky krásná blondýna, ledová panenská anglická lady. Taková je ovšem pouze navenek. V koutku duše touží pracovat v hudební branži, vyhledávat nové talenty a hlavně být úspěšná. Topaz je temperamentní, proklatě sexy italo-američanka, jejíž největší touhou je psát do novin a později se stát šéfredaktorkou. Ona také chodí s Peterem – ano, to je ten mizera, který se stane klínem vraženým mezi ty dvě.

O tři roky později se tyhle princezny opět setkávají v New Yorku. Každá už má vydřenou tu svoji vytouženou závratnou kariéru, bohatého milence a úspěchy na všech frontách. Jenže stará zášť z university znova vzplane a z princezen se stanou vzteklé čarodějnice – konečně, úspěchy už začínaly být nuda :).

Děvčata jsem si nijak zvlášť neoblíbila, ale to jsem ani nečekala. Byly na mě trochu moc kariéristky a potvory – větší pomstychtivá mrcha byla každopádně Topaz. Rowena se v podstatě provinila jen tím, že nedokázala odolat manipulování ze strany chlapa, to se sice kamarádce nedělá, ale není to nejspíš nic, zač by se jí měla Topaz mstít ještě po třech letech. Obě každopádně na vrchol šlapaly usilovně a pokud bych už si z nich měla vybrat, byl by mi asi příjemnější Rowenin přístup ke kariéře. Jako postavy pro tento typ příběhu byly ovšem holky napsané skvěle! Možná mi jen vadila jejich až přehnaně zdůrazňovaná krása – ano, já jsem pochopila už v první části, že jsou nádherné, nebylo třeba to pořád opakovat :). Oběma se každopádně nedá upřít obrovská cílevědomost a úsilí s jakou pracovaly na svých kariérách. Se stejným úsilím ovšem pracovaly i na škodění té druhé, a když už to vypadalo, že se situace uklidní, jedna z nich si zase rýpla a jelo to nanovo. Obě prostě musely být lepší než ta druhá za každou cenu a ani jedna nenašla dost síly ustoupit první.

 Příběh se pochopitelně hemží i bohatými a úspěšnými muži, z nichž ti nejbohatší a nejúspěšnější (v přijatelném věku) spí s hlavními hrdinkami. Až na kauzu s prvním mužem Peterem se ale ani jedna z dívek nechová jako rajda a mají stálé partnery – každá svého. Dívky sice nebyly prototyp na moji nejlepší kamarádku, ale i tak jsem jim fandila a přála jsem jim šťastný konec. Jejich pracovní nasazení a úspěchy jsem také musela obdivovat, ač sama touhu po kariéře v povaze spíš nemám.

Paní autorka píše dost příjemným stylem. Příběh se jí nezasekává a svoje hrdinky zasadila do zajímavého prostředí – Rowenu do společnosti, která vyhledává mladé nadějné kapely a Topaz do velké společnosti, která vlastní a vydává noviny a časopisy. Příběh je sice trochu předvídatelný, protože mi bylo jasné, jak to nakonec dopadne, ale při čtení to vůbec nevadí. Je pravda, že nejdříve mi trochu dělalo potíže se do knihy začíst, první část, kdy byly holky teprve na škole, mi připadala mírně nezajímavá a minulost obou děvčat byla prazvláštní, i když vhodně zvolená k tomu, aby paní autorce vyrostly charaktery, které potřebovala. Pak se paní Bagshawe rozjela a příběh dostal spád s tím, jak popisovala zběsilý hon hrdinek za postavením, vlivem, úspěchem a mocí. Vztahy mezi postavami byly uvěřitelné a vůbec ne šablonovité jako v knihách tohoto typu. Musím také pochválit vkusně napsané erotické scény, protože tohle ne každý autor umí a ty laciné knihu dokážou pokazit.

Celkově jsem se od knihy dočkala překvapení. Paní autorka mi dopřála příjemných pár večerů čtenářské pohody s dobře napsaným románem pro ženy, který rozhodně nepatří do laciné červené knihovny. Doporučila bych ho ženám, kterým nestačí v knize jen předvídatelný románek, sexy chlap a přehnané erotické scény, ale očekávají také zajímavý příběh a dobře napsané postavy.

Za recenzní výtisk moc děkuji Palmknihám. Knížku do vaší čtečky si můžete pořídit zde. Dokonce je k dispozici i pokračování příběhu zde.

Kletba osudu

Autor: Tereza Mikulová
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Má kniha.cz

Anotace:

Také jste jako malé děti milovaly pohádky? A co ta O Šípkové Růžence? Co kdybychom vám řekli, že se něco podobného stalo ve skutečném světě, věřili byste nám? Že ne? No, tak to si přečtěte tento příběh...

V den, kdy má Fran oslavit své osmnácté narozeniny, se píchne do prstu. Nikoliv však omylem, nýbrž úmyslně. V tom okamžiku se u ní projeví kletba, kterou na ni uvrhla nevlastní sestra její matky. Její tělo však neusne a stane se něco, co by asi nikdo nečekal... Velmi zajímavý a neobvyklý příběh, který je žánrově řazen do Fantasy, dokáže vtáhnout každého z vás.

Můj názor:

Když se na FCB blogu Z novinářského deníčku, který sleduji, objevila možnost napsat si o recenzní výtisk knihy Kletba osudu, okamžitě jsem psala a doufala, že si mě Tereza Mikulová vybere, protože už jsem knihu zahlédla dříve a anotace mě zaujala :). Vybrala! Kniha mi došla v neděli a já jsem slíbila hotový článek do čtrnácti dnů, jenže jsem to jaksi nemohla vydržet a pustila jsem se do čtení hned. Byla jsem strašně zvědavá :)

A kdo by taky nebyl! Motiv klasické pohádky Šípková Růženka zasazený do moderního světa – to zní dobře. Růženka, která není bezmocná princeznička, ale jde kletbě naproti a bojuje za to, aby se jí zbavila – to zní přímo skvěle!

Fran je čerstvě osmnáctiletá dívka, která má tu smůlu, že sestra její mamky je čarodějnice a to ještě docela zlá a žárlivá čarodějnice. Protože Franin otec si vybral její sestru, nepukne čarodějnice Janice závistí, jak by se slušelo, ale prokleje dceru své sestry. Kletba se má naplnit v den dívčiných osmnáctých narozenin a spouštěčem prokletí je klasické píchnutí do prstu. Ráno, v den svých narozenin se Fran opravdu (dobrovolně) bodne do prstu a stane se něco, s čím nepočítala – spící kletba funguje. Zatímco v jejím těle se usadí její čarodějnická tetka Janice, ona sama se ocitne kdesi v neznámém světě a musí splnit tři úkoly, aby se mohla vrátit zpět…

Nejdříve mi trochu nesedla první kapitola, rozhovor matky s dcerou Fran jsem si musela přečíst několikrát, abych se zorientovala. Asi to byl na mě kapku rychlý úvod, i když chápu, že do rozsahu 52 stran (pdf) se toho dá nacpat jen omezeně a je tedy nutno trochu šetřit místem na další děj. Říkala jsem si taky, proč se chce Fran bodnout úmyslně, vždyť klasická Šípková se tomu vždy snažila vyhnout. Pak mi došlo, že Fran je moderní holka a nehodlá čekat na to, co bude, ale postaví se k věci čelem a bude bojovat sama za sebe, jak nejlépe dokáže. A navíc, přiznejme si, že tomu všemu tak docela nevěřila :).

Je hrozná škoda, že kniha nebyla delší. Slečna autorka tak neměla moc času více čtenáři přiblížit svoje postavy. Potom by třeba nedošlo k takovému omylu, který se stal mě – po první kapitole jsem Fran považovala za paličatou pubertální kozu. Celkově byly postavy a jejich jednání mírně nepochopitelné, ale v té rychlosti, jakou děj uháněl kupředu, si slečna autorka opravdu nenechala moc prostoru cokoliv rozvést. Trochu jsem tedy tápala v tom, proč třeba Janice ve Franině těle, dělá některé z věcí, aby Fran uškodila. Chtěla se přeci mstít její matce. Fran jsem naopak rozuměla – chtěla se dostat zpět.

Námět knihy byl velmi zajímavý, celkově snová říše fantazie, do které byla Fran zakletá, byla úžasný nápad. Líbilo se mi i to, že Franino zakleté tělo zatím neleželo někde ve věži, ale zmocnila se ho čarodějnice, která v něm vyváděla neplechu. Bohužel opět šlo, tedy aspoň pro mě, všechno hrozně moc rychle a čarodějnice se nestihla ani pořádně vyřádit a důkladně zaškodit – a že tam rozhodně byl škodící potenciál! Pomalu jsem se ani nestačila rozkoukat, jak se vše rychle střídalo. Hrdinka si ani nemohla pořádně své prokletí protrpět ani si užít pobyt ve světě fantazie. Pro mě tedy je škoda, že slečna Mikulová z dobrého nápadu nevyždímala více, protože možností bylo určitě dost. Stačilo jen vecpat mezi dialogy, na kterých byl příběh založený, trochu více popisných částí. Mám sice ráda, když spisovatelé nechají něco na mě, ale zas ne úplně všechno :)

Vzhledem k tomu, že se jedná o první knihu slečny Mikulové, není celkový výsledek vůbec špatný. Bude to chtít trochu vypilovat styl a hlavně přestat tolik spěchat a nechat postavy, aby se mohly v příběhu dostatečně rozvinout a projevit. Nápad na povídku byl rozhodně skvělý.

Děkuji slečně Mikulové za poskytnutý recenzní výtisk. Knížku si můžete koupit například zde a podpořit tak začínající autorku.

P.S.: Jednu cennou zkušenost mi tohle čtení poskytlo – získala jsem trochu kritičtější náhled na svoji vlastní práci. A tak doufám, že až jednou půjdu já s kůží na trh, můžu si říct o názor na svojí práci Tereze :) 

Tour de... pohádka

Bylo nebylo...

vlastně spíš bylo :) Jednoho dne dostala žena chuť poslechnout si nějaké pěkné videorecenze, aby zahnala tíživé ticho domácnosti a navštívila proto Svět podle Marillee. A tak začíná náš příběh...

Markéta na svém blogu vyprávěla úžasně poutavě o knize, či spíše knihách, Škola dobra a zla. Natolik mě zaujala svým nadšením a knihy nádhernými obálkami, že jsem začala pátrat po tom, co je to vlastně za sérii a proč jsem si myslela, že se jedná o něco pro předškolní děti. Mýlit se je lidské, tak jsem uznala svůj omyl a ještě ten den jsem cestou do města koupila první díl...

To bylo minulý týden a tento týden přibyly k prvnímu dílu trilogie v mojí knihovně i zbývající dva. Nejspíš by se dalo říct, že se jedná o sérii především pro děti, ale kniha se mi natolik líbila, že jsem musela mít řadu celou. Trochu mi to připomíná ty kouzelné časy, kdy vycházel Harry Potter :).

Takže toliko můj dnešní balíčkovo-pohádkový nákup. Četli jste sérii? Líbila se?

Jed

Borgiové. 
Vášniví. Nebezpeční. S osudovým vlivem.
Roku 1492 se jeden z nich dokonce stal papežem. A předtím se Francesca Giordanová stala jeho travičkou...

Autor: Sara Pooleová
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Alexandra Fraisová

Anotace:

Je léto roku 1492 a brutální vražda alchymisty v Římě rozpoutá divokou honbu za pachateli a strůjci spiknutí, které ohrožuje poměry v Evropě.
Francesca Giordanová je odhodlaná pomstít vraždu svého otce. Ten sloužil jako travič u Borgii - a po jeho smrti dcera, kterou zasvětil do svého umění, nastupuje na jeho místo. Francesca se vzepře veškerým konvencím a vydobude si postavení jako travička v domácnosti kardinála Rodriga Borgii, hlavy nejslavnější a nejnebezpečnější rodiny v celé Itálii. Stane se důvěrnicí Lucrezie Borgie a milenkou Cesareho Borgii. V pavučině zrad a klamů pronásleduje otcova vraha z hlubin římského ghetta až k nejvyšším místům Vatikánu. Začíná konkláve a Borgia se uchází o papežský stolec. A tajemný zrádce zatím stále uniká...

Můj názor:

Knihu jsem pořídila celkem nedávno ve slevách na buxu s tím, že sice nemá nijak závratné hodnocení – pouhých 77 %, ale téma je pro mě natolik lákavé, že mi za těch pár korun stojí. Obálka je na první pohled jednoduchá a k historickému románu a tématu se hodí. Dokonce se jedná o první díl série, takže si Borgie mohu užít i v dalších dílech.

Kniha se odehrává v Římě těsně před tím, než byl papežem zvolen kardinál Rodrigo Borgia, tedy v létě roku 1492. Ocitáme se v jeho rezidenci a průvodkyní příběhem nám je donna Francesca Giordano, dcera Borgiova traviče, který byl před nedávnem umlácen k smrti. Borgia už si najal jiného traviče, ale Francesca má své plány. Chce tuto důležitou funkci převzít po svém otci sama, aby získala dostatek moci a vlivu, což by jí umožnilo vypátrat otcova vraha a pomstít jeho smrt. Žena na postu traviče je ale něco neslýchaného, tak musí Francesca dokázat, že si místo zaslouží a jak jinak to udělat, než pomocí jedu… otráví nového Borgiova traviče. Svoje místo si tak vybojuje, protože travič je prostě nepostradatelná osoba v bohaté a vlivné římské domácnosti. Krom občasného odstranění nepohodlných občanů má na starosti velmi důležitou věc – aby nebyl otráven nikdo v domácnosti, kterou hlídá. A také dostane od Borgii úkol. Je jí naznačeno (nebo možná ne tak úplně :)), že by bylo nejspíš dobré odstranit jistou velmi důležitou osobu a to nejlépe tak, aby to vůbec nevypadalo jako otrava. Do toho samozřejmě nepřestává pátrat po tom, kdo zavraždil jejího otce, proč to udělal a na čem vlastně její otec před svojí smrtí pracoval. Jejich úkol totiž mohl být ten stejný…

Rodrigo Borgia, papež Alexander VI. (zdroj internet)

Kniha mě celkem příjemně překvapila. Nejedná se sice o nějakou bombu, od které bych se nedokázala odtrhnout dnem i nocí, ale je to slušně napsaný historický román se zajímavým tématem a napínavou detektivní zápletkou. Navíc období, ve kterém se odehrává, je poměrně atraktivní a taky pobyt v Borgiově domácnosti ději dává přidanou hodnotu – jednak je to tu samá složitá intrika a mocenská pleticha a taky jsem zatím nečetla žádnou knihu o Borgiovských travičích. Nepochybuji však o tom, že nějakého zaměstnávali.

Postava Francesci není nijak nesympatická, ale zároveň to není žena, kterou byste nějak závratně obdivovali. Na nic si nehraje a rozhodně netrpí žádnými iluzemi ohledně své osoby – je prostě vražedkyně, i když to někdy může posloužit dobré věci, tak to na skutečnosti nic nemění. A ona to ví a nesnaží se samu sebe nijak omlouvat. Svědomí a lidský soucit jí také nechybí. Je přímá, nepřetvařuje se, nic nepředstírá – v tomhle mi byla hodně sympatická. A taky má dost zajímavou práci. Co mi připadalo vtipné je to, že nesnáší pohled na krev – povolání si tedy vybrala dobře :D.

Lucrezia Borgia (zdroj internet)

Ze známých historických osobností se v knize setkáme především s kardinálem Borgiou a jeho dětmi Lucrezií a Cesarem. Kardinál je v knize prezentován jako velmi inteligentní, praktický muž, či spíše starší pán, protože je mu už 61 let. Nicméně je stále velice fyzicky zdatný a také obratný politik a příjemný člověk. Už jsem o něm četla kde co, ale v této knize byl postavou spíš kladnou. Autorka se však nevyhýbala ani jeho ctižádostivé stránce, jeho honbě za mocí a snaze o co největší úspěch rodiny Borgiů a rozhodně toho nedosáhl pomocí modlení. Jak už jsem se zmínila, byl obratným politikem a náboženství je také politika, obzvlášť když jde o papežský klobouk, to se pak i lahvička s jedem nebo řádně naducaný měšec s dukáty stává pádným argumentem.

Paní autorce se podařilo šikovně uchopit známá historická fakta, doplácnout je tím, co si vymyslela a vznikl z toho příjemně čtivý příběh. Svoje postavy dokázala polidštit, aniž by z nich přitom udělala nevěrohodné loutky. Kniha se čte celkově dobře, vyprávění se nezasekne na nudných pasážích, místy je dokonce i celkem napínavé. Zajímavé byly také části, které pojednávaly o jednotlivých jedech, ne že bych tyto znalosti potřebovala :), ale bylo to zajímavé a knihu její travičská hlavní postava odlišila od ostatních knih o Borgiích. V příběhu nechybí ani detektivní zápletka, kdy Francesca pátrá po vrahovi svého táty a dokonce se podíváme i za pevně zamčená vrata konkláve.

Mám v plánu si sehnat i druhý díl, protože jsem si oblíbila jak postavy, tak vypravěčský styl paní autorky a jsem si jistá, že i další díl mě bude bavit. Pokud máte rádi Borgie, renesanční itálii a ženské hrdinky, které si nehrají na princezny, bude se vám kniha líbit taky.

Cesare Borgia (zdroj internet)

Hořké tajemství

Autor: Barbara Woodová
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Alpress
Překlad: Renata Krejčířová

Anotace:

Příběh mladé šestnáctileté dívky jménem Mary, žijící v bigotní katolické rodině na malém americkém městě. Když jí lékař sdělí, že je těhotná, považuje to za nesmysl, protože je dosud panna. Nikdo jí nevěří a straní se jí i rodiče a začíná štvanice, zejména ze strany faráře. Teprve nestranný lékař zjistí, že Mary může mít pravdu...

Můj názor:

POZOR: článek prozrazuje dvě z teorií, dle kterých mohla Mary přijít k těhotenství, neprozradím ale, jak to opravdu bylo :)

Proč jsem se rozhodla pro tuto knihu? Nemám nejmenší tušení. Paní autorku znám pouze z doslechu, obálka je sice zajímavá, působí čistě a poutavě, ale není to nic, co by mě přesvědčilo, i když to byla ona, díky čemu jsem si knihy v nabídce všimla. Co se týká anotace – není to typ příběhu, který bych běžně četla, ale kdybych tvrdila, že mě neláká, tak bych lhala :) Kniha, od které jsem nečekala nic moc převratného - vlastně jsem jen byla zvědavá, mě velmi překvapila. Sice čtu celkem rychle, ale abych něco přečetla za jeden den, to u mě zase tak běžné není.

Celý příběh se odehrává v roce 1963 v katolické rodině McFarlandových. Jejich starší dcera, šestnáctiletá Mary, je příkladná katolička a celkově slušná holka a taky je miláčkem svého otce. Kluka sice má, ale zastává názor „až po svatbě“. Působila velmi dospěle a zodpovědně, až možná lehce upjatě a občas mírně hloupě, ale je pravda, že k ději knihy byla její postava napsána dobře. Jejich rodina je na první pohled perfektní. Proto s celým jejich světem otřese, když Mary zajde k lékaři s jakousi blíže neurčenou chorobou, ze které se nakonec vyklube těhotenství. Jenže Mary zůstává neoblomná ve svém tvrzení, že neudělala nic pro to, aby k těhotenství přišla běžným způsobem.

Pochopitelně jí nikdo nevěří, rodiče, lékaři, dokonce ani její přítel Mike. Všichni z ní chtějí vypáčit jméno otce a rodiče zároveň vymýšlejí co s tím. V rodině dojde k naprostému odcizení mezi rodiči a Mary. Pokouším se chápat, že byli katolíci a že tehdy byla jiná doba… ale především matka měla stát za dcerou, celkově se na Mary oba rodiče dopustili dost nepěkných věcí. Chápu, že byli vyděšení, zmatení, báli se ostudy a odsouzení lidí ve farnosti, ale proboha, hlavně byli dospělí a měli už dvě děti. Měli být oporou své dceři, i kdyby si mysleli, že jim za zády s někým spí. Místo toho měla Mary rodiče, kteří byli naprosto bezradní, matka se v podstatě zhroutila, zavírala se před dcerou v pokoji a topila všechno v alkoholu. Otec se taky neukázal jako chlap a hlava rodiny. Oba je najednou dohnala vlastní minulost a problémy, o kterých Mary neměla ani tušení a Mary na všechno zůstala sama - to a hlavně její těhotenství donutí dívku dospět zatraceně rychle…

Zajímavou postavou mimo rodinu pro mě byl Dr. Wade, který první Mary vyšetřoval a první si pohrával s myšlenkou, že nelže. Nejdříve byl zcela zaujat tím, co objevil, o co mohlo jít, a chtěl celou věc zveřejnit v lékařském časopise. Doslova ožil svojí šancí něco v lékařském světě znamenat, vyhrabat se na světlo ze svojí nudné venkovské praxe. Později ale zvažoval morální stránku celé věci a dopad, který by uveřejnění takové bomby mělo na Mary a její rodinu. Partenogeneze je fascinující – jak se zamýšlel Dr. Wade – sleduje li člověk tuto myšlenku až do nejzazších důsledků, dospěje k radikálnímu společenskému převratu. Co by se stalo, kdyby se ženy mohly rozmnožovat partenogeneticky? Co by se stalo s muži?

No, to je otázka :D

Maryina situace vůbec přiměje spoustu lidí k přehodnocování svého života a postojů, ať už rodiče, kněze Crispina a samotnou Mary. Zatímco Mariiny rodiče a otec Mika přijali teorii o partenogenezi celkem snadno, knězi to tak lehce nešlo. Uvědomoval si totiž, co by toto zjištění znamenalo, nebo spíš mohlo znamenat, pro katolickou církev. Pak by se totiž dalo takto vysvětlit třeba i neposkvrněné početí. Proto se snaží ze všech sil dívku přinutit, aby se přiznala, že „zhřešila“.

Na začátku příběhu mě mírně odradila erotická scéna. Nemám je v knihách ráda, rozhodně ne takto přímočaře napsané a hned ze startu a tak jsem doufala, že jich paní autorka nebude užívat moc často - vzhledem k situaci to bylo pravděpodobné :). Hlavní hrdinka už byla těhotná a tak naštěstí nebylo moc prostoru k nějakým divočinám. Co se jejího těhotenství týká, napadlo mě několik různých vysvětlení toho, jak to tomu outěžku mohla Mary přijít. Nebylo to tak komplikované jako partenogeneze ani tak fantastické jako neposkvrněné početí se svatým Šebestiánem. Asi čtu prostě moc kriminálek a psychologických románů a možná i dívčích románů :). Hrozně mě zajímalo, co to nakonec bude. No a paní autorka to narafičila vskutku šalamounsky :D.

 Kniha sama o sobě není psána nikterak zázračně, je v ní bohužel dost chyb, mezer na nesprávném místě a překlepů, taky jsem narazila občas na divný slovosled ve větě, ale téma bylo natolik poutavé, že jsem to dokázala nevnímat. Dokonce mi nevadily ani některé trochu hloupější dialogy. Paní Woodová si vybrala tak zajímavý námět, že úplně zastínil to, že její styl psaní není až tak vytříbený, jako u jiných autorů. Píše spíš jednoduše, bez zbytečných vzletných souvětí a komplikovaných zápletek. Všechno je přímočaré, jednoduché a k tomuto typu příběhu se to skvěle hodilo a dalo mu to vyniknout. Prožívání zápletky nic nerušilo a mohla jsem si tak vychutnat zajímavé a velmi osobní lidské příběhy. Bohužel neznám žádné jiné dílo paní autorky, takže nemohu posoudit, zda takto píše běžně nebo svůj styl přizpůsobila okolnostem – tedy pojetí knihy a hlavně postavě Mary. Rozhodně ale musím pochválit uvěřitelnost jednání postav. Ani na chvilku jsem nepochybovala o jejich motivech a jejich projev nepostrádal přirozenost a logičnost.

Mimochodem partenogeneze opravdu existuje, a i když to není úplně tak, jak paní autorka popisuje, chápu, že někdy je potřeba skutečnost šikovně natvarovat tak, aby šla na ruku autorskému záměru :)

Kniha mě rozhodně nezklamala, přečetla jsem ji doslova jedním dechem a i přes to, že jsem si na začátku myslela, že paní autorka nemá s čím operovat na celých 214 stranách ukázalo se, že námětu na zajímavý příběh našla více než dost.

Děkuji moc Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. Pokud máte chuť přečíst si Maryin příběh, můžete si knihu do čtečky pořídit zde.

Četli jste některou další knihu od paní Woodové?

Než jsem tě poznala

Autor: Jojo Moyesová
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Ikar
Překlad: Lucie Mikolajková

Anotace:

Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise... Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje. 

Můj názor:

Tak jsem se zase jednou pěkně spletla :) myslela jsem, že kniha paní Moyes Než jsem tě poznala, bude taková ta lehoučká oddechová blbůstka, která pohladí dušičku, ale celkem výraznou stopu nezanechá. No, jak jsem psala – byla jsem úplně vedle!

Na knihy paní Moyesové mě upozornily kvanta nadšených recenzí a tak jsem se rozhodla, že to tedy taky zkusím v rámci oddechu po náročnější knize a taky v pauze mezi dvěma recenzními kousky. Zbývalo jen vybrat první… a vybrala jsem tu, která se chystá dobýt kina – knihu Než jsem tě poznala.

Hlavní hrdinka příběhu Louisa, přijde o práci. To je blbé. Ovšem zdaleka ne tak moc jako situace hlavního hrdiny Willa – ten přijde málem o život a skončí upoutaný na invalidní vozík bez naděje na uzdravení. Takhle nešťastně paní autorka svoje vyprávění začíná. Louise se nová práce najít nedaří a tak, přesto, že se jí do ošetřovatelství moc nechce, přijme od úřadu práce místo pečovatelky u Willa (překvapení :)).

„Kristepane,“ vyprskl můj otec. „Umíte si to představit? Jako by nebyl chudák dost potrestanej, že skončil na vozíku, ještě přijde naše Lou a bude mu dělat společnost.“ „Bernarde!“ pokárala ho matka. Za mnou se děda chechtal do svého hrnku s čajem.

Slečna Louisa na mě nepůsobila jako tvor obdařený jiskřivou inteligencí, ale byla milá a hodná a šíleně se oblékala. Občas sice plácla nějaký nesmysl, ale to je jedině dobře, protože ty její nesmysly byly fakt vtipné. V některých situacích jsem řvala smíchy. Moc jsem jí fandila. Tomu jak bojovala za Willa, za jejich lásku a budoucí štěstí a i když jsem jí to moc přála, Willovi jsem nakonec jeho představu štěstí pro oba přála víc.

Will byl nejdříve vzteklý, sarkastický a věčně špatně naladěný, čemuž se nešlo moc divit. Já na jeho místě bych na tom byla stejně, ne-li hůř. Díky Lou se pomalu dostával ze svojí uzavřené, nehybné osamělosti a pokusil se kvůli ní zažít něco pěkného. Dokázal si mě získat svojí povahou, rozhledem a dokonce i jedovatými poznámkami na adresu Lou. Bohužel jeho kvadruplegie nebyla nic příjemného a důstojného. Byl zcela odkázán na pomoc svého ošetřovatele a Louisi a proto, byť se ve mně všechno vzpíralo proti jeho rozhodnutí, nakonec jsem ho pochopila.

Mezi těmi dvěma to od začátku pěkně jiskří. Perfektně se doplňují, ryjí do sebe. Za ten půlrok, který spolu stráví, toho prožijí hrozně moc. Vzájemně si změní život a pohled na něj. Obzvlášť Louise se díky Willovi otevře nádherný svět plný věcí, které ji dříve míjely a nezajímaly. Jejich běžný den je někdy naplněný štěstím a smíchem, ale Willův zdravotní stav se pořád vznáší nad tím vším a stahuje všechno do hlubokých údolí smutku a beznaděje.

Písemný projev paní Moyesové je jemný, nevyumělkovaný a přesto precizní. Umí si s příběhem pohrát tak, že se v jednu chvíli smějete jako blázni a hned na to saháte po kapesníku. Její postavy nejsou pouze uvěřitelné, jsou dokonale živé. Musíte je milovat, dýcháte s nimi, prožíváte každou vteřinu a na konci… poslední třetina knihy – téměř hodinu nepřetržitého slzopádu. Věděla jsem, jak to všechno dopadne, ale paní autorka mi pořád nechávala střípeček naděje, že se stane zázrak. Přesto nejsem schopná jednoznačně říct, že to byl smutný konec. Rozhodně ale vím, že se jednalo o nádherný příběh. Jsem moc ráda, že jsem ho četla.

Do kina na něj ale nepůjdu, raději si ho pustím doma v soukromí – jen já a moje krabice kapesníků :).

Jana

Autor: April Lindnerová
Rok vydání: 2012
Nakladatel: Ikar
Překlad: Ivana Nuhlíčková

Anotace:

Novodobé zpracování klasického příběhu o Janě Eyreové je současným milostným příběhem s dramatickou zápletkou. Jane Mooreová se po smrti rodičů vzdá studia na výtvarné škole a přijme místo chůvy malé holčičky, jejímž otcem je stárnoucí bývalý rocker. Dívka se sžívá s malou Maddy a chodem domácnosti Thornfield Parku, postupně začne podléhat kouzlu zkušeného podmanivého muže a poprvé v životě se zamiluje. Dům ale skrývá tajemství, které život všech obrátí naruby...

Můj názor:

Po všech těch fantaskách jsem dostala chuť na obyčejný příběh, kde bude všechno normální. Sáhla jsem tedy po úlovku z výprodeje, který lákal na moderní příběh Jany Eyreové. Byla jsem totiž zvědavá, jak se paní autorka dokáže vypořádat s některými událostmi v JE, protože se mi zdály nenapasovatelné na moderní dobu.  A taky se mi moc líbila obálka – velice jednoduchá a příjemná kombinace růžové a šedé…

Vysokoškolačka Jana přijde při nehodě o oba rodiče, a protože jí po nich téměř nic nezůstalo, hledá si práci jako chůva. Přes agenturu sežene místo u Nica Rathburna , který sice není šlechtic, ale zato je rocková hvězda – což je dneska skoro totéž, ne-li něco lepšího :). Paráda, máme skvěle našlápnuto do příběhu, který mě bude bavit :).

Držíme se předlohy :) a proto, že se jí držíme, je celá kniha naprosto předvídatelná. Věděla jsem, co přijde a v jakém pořadí to bude, ale nevěděla jsem, jak to paní autorka zaonačí, aby jí to sedělo do jejího moderního pojetí příběhu. Na celé věci toho bylo tolik k pokažení, že jsem opravdu mile překvapená z výsledku psaní paní Lindnerové. Nejen, že příběh nepokazila, ale dokázala jej vyprávět zajímavým způsobem a příjemným, nekomplikovaným a nevyumělkovaným stylem. Psala přirozeně, tak jakoby lehce a vyprávění jí plynulo bez větších zadrhnutí. V podstatě trochu drhnulo jen ve věcech, které by se v moderní době určitě řešily jinak – nikdo například nemusí skrývat duševně chorou manželku na půdě.

Hlavní postava a vypravěčka příběhu studentka Jana, toho času chůva u Rathburnů je milá slečna. Trochu upjatá vzhledem k ne moc šťastnému dětství, ale díky tomu dosáhla paní autorka značné podoby s původní Janou Eyrovou. Dětství této naší moderní Jany bylo vyřešeno originálně. Paní  Lindnerová ji nestrčila nikam do dětského domova, jak se nabízelo, ale darovala jí rodinu, ve které byla nemilovaným, nechtěným a odstrkovaným dítětem. Její malé sebevědomí a celková nespolečenskost nepůsobila v knize nijak divně a nepřirozeně. Paní autorka se nedopustila žádného přehmatu při popisu jejího chování a myšlení, což měla možná ulehčené díky tomu, že předloha už je hotová, ale ani v moderních kulisách nepůsobila Jana divně.

Její zaměstnavatel, pan Rathburn – či spíš Nico, jak ho personál oslovuje, je již lehce pohaslá rocková hvězda, která se snaží vrátit se zpět na vrchol, ze kterého předčasem spadla vinou chlastání, drogových skandálů a podobných radovánek. Působil na mě jako sympatický člověk, který už se vyblbnul, uvědomuje si své chyby a snaží se alespoň něco z nich napravit. Například tím, že bude dobrým otcem své dceři.

Příběh okouzlí, stejně jako původní předloha, nekomplikovanou láskou bez přehnaných vášnivých výstřelků a přehnaně popisných erotických pitomostí. I když jedna nebo dvě trochu žhavější scény se taky najdou. Je to takový ten klasický popelkovský příběh, kdy fandíte hrdince, fandíte hrdinovi a chybí jen zlé sestry, i když zde by se dalo říci, že měly zastoupení ve fotografce Biance Bischopové :).

Přesto, že se mi kniha líbila, mám několik výhrad:

Paní autorka se držela předlohy trochu moc striktně, takže občas některé situace tak trochu kulhaly na jednu nohu. Jak je například možné, že Jana Nicka nepoznala, když se poprvé potkali na silnici, viděla přece spoustu jeho fotek, když byl slavný zpěvák a dohledávala si i čerstvé fotky, takže přece musela vědět, na koho narazila a pak ho pozná jen po hlase, jako jasně, byl zpěvák, ale přece jen… ne, nebudu šťourat, ona to paní autorka věděla a pokusila se to vysvětlit. Další věcí bylo to, že po Janině útěku ji nebyl schopen nikdo najít, že se policajti moc nesnažili, no dobře, ale ani žádný paparazzi ji nevyšťoural, což nechápu, protože Nico byl dost slavný a jeho zmařená svatba a vysoká odměna za nalezení Jany nutně musela vyvolat zájem veřejnosti… no a pak taky ta manželka na půdě :).

Přes tyto maličkosti si kniha svoje čtenáře určitě najde. Já osobně jsem byla spokojená a určitě se k ní časem vrátím stejně, jako se vracím k Janě Eyrové.

Hedvábník - audiokniha

Autor: Robert Galbraigth
Délka nahrávky: 19 hodin 13 minut
Vydal: Plus
Čte: Petr Oliva

Anotace:

Když zmizí spisovatel Owen Quine, jeho žena se obrátí na soukromého detektiva Cormorana Strika. Zpočátku se domnívá, že se na pár dní někam vypařil - už to v minulosti udělal- a po Strikovi jen chce, aby ho našel a přivedl domů. Jenže Strikovi během vyšetřování začíná být čím dál jasnější, že za Quineovým zmizením se skrývá větší tajemství, něž si jeho žena myslí. Romanopisec právě dokončil rukopis, v němž s jízlivou zlomyslností vykreslil téměř všechny své známé. Kdyby se román zveřejnil, zničil by leckomu život. Existuje tudíž spousta lidí, kteří ho mohli chtít umlčet. A ve chvíli, kdy je Quine nalezen brutálně zavražděný za bizarních okolností, začíná souboj s časem, v němž je třeba porozumět motivaci krutého vraha, vraha, který se nepodobá žádnému z těch, s nimiž se doposud Strike setkal...

Můj názor:

Zatím jsem od pana Galbraigtha (čti paní Rowlingové) nečetla žádnou knihu krom Pottera, takže jsem byla zvědavá na knihy pro dospělé a navíc detektivky. A musím říct, že skvělé vypravěčské schopnosti paní autora (nevím jak ji/ho oslovit, zůstanu u muže :)) se projevily i tady.

Nejdřív mi přišel divný hlas pana Petra Olivy, který čte, ale pak jsem si zvykla – docela rychle, už v průběhu první kapitoly a pak se mi naopak zdálo, že se hlas skvěle hodí ke knize. Je takový lehce strikovsky ochraptělý – pokud by měl Strike mluvit, představuji si takto jeho hlas, takže pan režisér měl šťastnou ruku :), a navíc hlas pana Olivy opravdu příběh doplňuje. Taky použitá hudba se mi zdála pro knihu zvolená vhodně, nedokážu si představit nic jiného, co by sedlo lépe.

Moc se mi líbilo prostředí, ve kterém se příběh odehrával – knihy, nakladatelství, Londýn… Mám ráda anglické detektivky! Vzhledem k tomu, že pan Galbraigth žije v GB, zná prostředí velmi dobře a z příběhu je to poznat. Taktéž prostředí nakladatelství a knižního průmyslu mu nejspíš není úplně cizí :D  Fascinující byly i propletence vztahů mezi lidmi, které Strike považoval za podezřelé a proč to neříct, i ukázky z románu Bombix Mori byly takovým divným způsobem zajímavé – sice úchylným způsobem, ale papír snese všechno :). A co teprve zápletka!

Pan Galbraigth má neuvěřitelný talent nenechat mi ani náznak něčeho, čeho bych se mohla chytit, při pátrání po vrahovi. Vážně jsem nejdřív netušila, koho mezi naservírovanými podezřelými vybrat, jako svého favoritního adepta na vraha, až v průběhu vyprávění jsem si našla své dvě želízka v ohni. Děj plynul nejdříve víceméně klidně, pan autor se zabýval i jinými věcmi než vraždou, hlavně vztahy mezi lidmi, zákulisím kolem románu Bombix Mori, který byl zřejmě důvodem k odstranění spisovatele Quina a taky životy Strikea a Robin. Toto se mi líbilo, že nešlo jen o ten případ, ale že postavy měly své vlastní životy, propracované do detailů a věrohodné, že mimo vyšetřování  opravdu fungovaly jako lidé, kteří byli obklopeni propracovaným okolím a minulostí. A pak to přišlo - mrtvolák Owen Quine, nalezený zhruba v polovině příběhu byl ultranechutným mrtvolákem :). Ne že bych netušila, kde ho najdou, kdy a kdo. V tom byl snad jediný předvídatelný moment příběhu. Ale rozhodně by mě tedy nenapadlo, v jakém stavu ho najdou. Pak se najednou začalo dít spousta věcí a Strike se zavrtával více a více do případu, věci se komplikovali a podezřelý byl kdekdo. Raduji se převelice, že nakonec to byl přesně ten, koho jsem měla za největšího vrahounského favorita, ale myslím, že jsem to uhodla spíš náhodou :).

Mimo jiné bych chtěla pochválit překladatele knihy pana Ladislava Šenkyříka, odvedl skutečně kvalitní práci a použitými výrazy a celkovým stylem panu Galbraigthovi dílo nepokazil.

Audiokniha mě rozhodně nezklamala a od pana Galbraigtha si co nejdříve přečtu nebo poslechnu další knihy. Na poličku vedle Harryho Pottera si je asi nepostavím, ale vedle knih Dicka Francise se budou vyjímat hezky :).