Poslední dny slávy

Autor: Jaimy Gordonová
Překlad: Ladislav Nagy
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 316

Můj názor:

Když jsem byla mladší, četla jsem hodně knihy Dicka Francise. Bavilo mě na nich prostředí závodiště, dostihů a koní. Poslední dny slávy jsou taky o koních, taky o dostizích a taky o závodišti. S francisovkami však nemají společného nic dalšího.

Na svět dostihového sportu se paní autorka podívala z druhé strany. V této knize nejsou velké trofeje, velké peníze ani známá jména. Není to příběh o slávě, radosti a úžasné kariéře dostihového koně. 

Je to příběh o konci, poslední štaci a posledních nadějích.

...

Děj se odehrává na malém závodišti v západní Virginii, kde se běhají prodejní dostihy. Je to úplné dno dostihového světa. Běhají tu koně, kteří nejsou nijak extra, dost často vysloužilí nebo neúspěšní dostiháci. 

Ono je tu vlastně vysloužilé skoro všechno. 

Zdejší stájníci, trenéři i majitelé a dokonce i to závodiště má už na kahánku. Dokonce i ti mladí jsou svým způsobem na konci.

Mohlo by se zdát, že příběh bude depresivní a plný odumírající naděje. On tak trochu i je, ale zároveň pod tím vším svítí i ono nakažlivé vzrušení dostihů a střípečky koňácké slávy. 

Jednotlivé části knihy jsou nazvané číslem dostihu a jmény koní, o které v nich především půjde, a i když jsou to herky, paní autorka z nich dokázala udělat osobnosti. Osudy oněch koní se postupně propletou. Každý z koní, kteří dostanou na závodišti svoji poslední šanci vydělat peníze a ještě se zkusit zapsat do historie, má s sebou svoje lidi, jejichž osudy se spojí podobně, jako je tomu u koní. A tihle koňáci jsou představeni neméně dokonale než koně.

Seznámila jsem se s několika lidmi – různými, kteří se do téhle prdele dostihového světa dostali z různých důvodů. Ať už se jednalo o starého černého stájníka se zmrzačenou nohou nebo trenéra, který si o sobě myslí až moc a nesmyslně hazarduje nebo jeho stájnici, co se od něj nechá využívat, všichni s sebou nesli zajímavý příběh. Každý den se ze všech sil rvou o to, aby přežili i ten další. A každý z těch dnů se může všechno nekonečně podělat.

...

Nejsem si úplně jistá, jak příběh pochopí ti, kteří o koních nic nevědí. Paní autorka totiž používá koňáckou hantýrku, ve které se nejspíš nekoňák nebude moc orientovat a všechno mu tak může připadat nesmyslné. Přes to bych nerada odrazovala kohokoliv od čtení. Případné záhadné výrazy není těžké dohledat a příběh má hodně co nabídnout po stránce atmosféry. Protože přesně ona je na knize to nejúžasnější.

Styl psaní ve mně dokázal vzbudit naprosto neočekávané emoce. Smutek, depresi, ale i natěšené očekávání a hrdost a obrovské záchvěvy nadšení – to hlavně v těch závodních částech. 

Ze začátku jsem měla pocit, že knihu ani nedokážu vstřebat. 

Paní autorka píše pro náročnější čtenáře a na text je potřeba se hodně soustředit. Největší problém mi dělalo odlišení myšlenek postav a přímé řeči. V textu totiž chybí uvozovky. Když jsem si po pár stránkách zvykla, text se mi odměnil právě oněmi emocemi a jakousi nevšední krásou.

Na prostředí, ve kterém se děj odehrává, nebylo vlastně krásného vůbec nic, ale paní autorka i ty nepěkné věci dokázala podat s jakousi okouzlující syrovostí. Vážně se s ničím moc nemazala. O postavách jsem neměla vůbec žádné iluze. I hrdinové příběhu byli odhaleni až na dřeň a bylo zajímavé sledovat, kam až nouze a zoufalství z nenaplněných tužeb dokážou člověka dostat. Moc se mi líbila jejich láska ke koním a víra v ně, i když to nebyli milionoví šampioni.

V bídě prostředí byli koně jakýmsi záchytným bodem ušlechtilosti a dokonalého ducha, který se nevzdá až do poslední chvíle. 

Koně tu byli, aby běhali, to lidi si kolem nich rozehrávali svoje špinavé hry a spekulace, ale koním je to jedno. Běží, dokud mohou. Přiznávám, že dost často jsem si hýčkala naději, že třeba všechno dobře dopadne, ale paní autorka se drží reality a já jsem věděla, že se prostě všechno sesype, ale život na závodišti půjde dál. A tak jsem si užívala atmosféru, dostihy, vstřebávala lidské i koňské příběhy a nad některými si i pobrečela.

Pokud hledáte jednoduchý příběh o koních na příjemné odpoledne a odpočinutí, není tato kniha určená pro vás. Paní autorka od svých čtenářů vyžaduje spolupráci – soustředění a představivost. Bez ochoty pustit si její slova až na dno duše a porvat se s nimi to nepůjde. Za vaši snahu vás ale odmění neopakovatelným zážitkem při čtení.

Anotace:

Poslední dny slávy, román, za který Jaimy Gordonová v r. 2010 získala americkou Národní knižní cenu, představuje čtenářům oblíbené dostihové prostředí zcela jinak, než jsou zvyklí. Neodehrává se totiž v kulisách velkých závodů, luxusu a bohatství, ale na samém dně dostihového sportu, na závodišti v zapadákově, kde se koně i lidé „za zenitem“ ze všech sil snaží přežít a účel světí prostředky. Každá z postav, které se nám v tomto přitažlivě hrůzném panoptiku představí, mluví vlastním svérázným jazykem, ale jejich osamělost a izolace pramení z jiné „jinakosti“. Ať už to je věk, barva pleti nebo původ, co je staví na okraj společnosti, když se setkají na scéně zanedbaného závodiště v Západní Virginii, rozehrají spolu napínavé drama plné zoufalství, odhodlání, vášně a koní.

Pět postav, pět originálních hlasů, pět osamělých duší potloukajících se kolem nejnižších příček dostihového sportu. Každý den je boj o přežití, a ne všichni přežijí.

Krutý princ

Autor: Holly Black
Série: Férská sága (1. díl)
Překlad: Radka Kolébáčková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 420

Můj názor:

Spisovatelku Holly Blackovou mám ráda.

Jako první jsem od ní četla Nejchladnější dívku ve městě chladu (článek zde), v níž mě svým vypravěčským umem a nastíněním upířího světa úplně dostala. V knize Krutý princ mě ale vzala do jiného prostředí. Mezi víly, kam už jsem krátce nakoukla v knize Daň peklu a od té doby se nemohla dočkat návratu.

…

Jude a Taryn jsou sestry – dvojčata. Lidské dívky, které byly jako malé odneseny bývalým mužem své matky do vílí říše Elfhame. Teď vyrůstají u dvora onoho pána, který je shodou okolností vysokým vílím šlechticem a generálem vojsk Nejvyššího krále. Obě dívky se tak pohybují mezi vysokou aristokracií, ale nikdo je tu rád nevidí. Jsou lidé a tak jimi víly pohrdají, protože se vílám nemohou rovnat ničím – krásou, schopnostmi ani délkou života.

Každá ze sester se k této situaci staví trochu jinak. 

Zatím co Taryn hledá své místo pomocí sňatku a poslušnosti, Jude je odhodlaná si ho vybojovat navzdory všem. A zejména navzdory princi Cardanovi, s nímž má krásný vztah vzájemné nenávisti.

…

Jak už jsem psala, je paní autorka skvělá vypravěčka. Má obrovský dar vystavět v nádherné vílí říši opravdu temnou a krutou atmosféru a zároveň umí ukázat i onu krásu prostředí a kouzlo vílího života, který smrtelníky tak láká.

Ve své knize nevynechala žádnou podstatnou vílí záležitost. Vykreslila krásně jejich krutou a lstivou povahu s jistým prvkem lehkomyslnosti a nadšením pro zábavu a hýření všeho druhu. Víly nemohou lhát, což jim ale nebrání v tom nehrát poctivou hru. Jsou doslova mistry v tom, jak říci jednu věc a myslet něco úplně jiného. Jsou silné, jsou krásné, jsou nemilosrdné a ambiciózní. Víly také využívají lidi jako otroky a služebné všeho druhu. Zároveň však i jako manželky, protože vílí děti jsou docela vzácnost.

Zdá se, že lidé proti nim nemohou mít žádnou výhodu, ale není to tak úplně pravda. Pokud ví, jak se chránit proti okouzlení a dalším nebezpečím vílího dvora, mohou ve vílí říši žít. Oproti vílám mají také výhodu toho, že mohou lhát, což se zrovna Jude v knize bude náramně hodit.

Někdo by si mohl myslet, že příběh bude jen o vztazích, protože patří do YA fantasy. To není tak úplně pravda. Vztahy, které v knize jsou, nejsou pro žánr úplně typické. Mají v sobě spíš prvek určité krutosti a zloby, než lásky a něhy. Navíc jich v příběhu moc není. Jde tu spíš o politiku, moc a intriky. Obě dívky s vílami moc nevycházejí, ale musí mezi nimi žít. Situaci jim komplikuje krutý princ Cardan a jeho kroužek kumpánů. A jejich šikanování je obzvlášť nepěkné, i když vypadá poněkud dětinsky, rozhodně takové není.

Paní autorce se podařilo krásně popsat duševní rozpoložení Jude, která je také vypravěčkou příběhu. Už od jejího únosu zažívá neustálý strach, trpí pocity méněcenností a touhou vyrovnat se vílám a zapadnout mezi ně. Rozhodně však nepatří mezi naivní a dětinské hrdinky. Dobře si uvědomuje, v jaké situaci se nachází, a bojuje s tím. Své místo ve vílím světě nechce jen trpně přijmout, ale zasloužit si ho.

Od prince Cardana jsem možná čekala maličko víc, ale něco mi říká, že jeho příležitost ukázat, jaký je parchant, ještě přijde. A pak mě skutečně přesvědčí o tom, že není padouch jen na sedmdesát procent, ale na plných sto. Konec knihy tomu nasvědčuje. 

Z dalších vílích postav jsem také příjemně překvapená. Obzvlášť Cardanovi kumpáni jsou dárečky k pohledání. Jsem také zvědavá, jak do děje zasáhne Judina sestra Taryn. Pokud by někdo zasloužil pětadvacet na holou, byla to určitě ona.

Příběh ale není jen o nepřátelství pubertálních vílích a lidských dětiček. 

Navíc se v příběhu rozhoří boj o nadvládu nad vílí říší a ony dětičky v něm dospějí sakra rychle. Královský trůn je prázdný a dědicové si navzájem nehodlají nic darovat. Intrika střídá intriku a bojuje se nemilosrdně a krvavě. K dobru musím přičíst i ten fakt, že mě leckterá situace dokázala zaskočit a překvapit. Ano, něco se možná dalo očekávat, ale ty největší zvraty ne. Navíc konec je takový, že si pokračování prostě nemohu nechat ujít.

Čtení mě neskutečně bavilo. Knihu jsem slupla za jeden den a docela mě mrzí, že další díl zatím nemám. Zatím to byl pro mě asi nejzdařilejší exkurz do vílího světa. 

Paní autorka píše vyšší level YA fantasy, alespoň já to tak vidím, takže pro každého, kdo chce v žánru něco neokoukaného, je tahle kniha trefou do černého.

Anotace:

Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli spolu se sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží Jude po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá a nejvíce podlý princ Cardan. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.

Krev pro rusalku

"Amor hominum nostra lex"

Autor: Kristýna Sněgoňová
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 464

Můj názor:

Myslela jsem si, že v urban fantasy už mě nic nepřekvapí. 

Mám celkem načteno a tak jsem podlehla dojmu, že už jsem viděla všechno a cestička žánru je vyšlapaná v pevně zajetých kolejích. Paní Sněgoňová mě však přesvědčila o tom, že je pořád možné udělat věci jinak a přes to zachovat onu ukrutnou čtivost, která je na podobných knihách přitažlivá.

Příběh se odehrává v Brně, což mi bylo už od začátku sympatické. Je to však malinko jiné Brno, než jak ho znám. 

Krom normálních lidí v něm žijí také rozličné druhy víl, a protože jich není zrovna málo, jsou začleňovány do normálního života. Tak trochu po lidském způsobu, tedy donucením. Vílám, rusalkám, meluzínám to poněkud láme vaz, protože nejsou tak úplně lidmi, aby se dokázaly přizpůsobit lidskému životu. S lidmi se také moc nemusejí a důvody jsou na obou stranách.

Pro dohled nad vílami je zřízeno speciální policejní oddělení – vyšetřuje jejich zločiny. Převážně napadení a žraní lidí. Dohlíží také na to, aby víly dodržovaly pravidla a podmínky stanovené úřady. Mělo by teoreticky vyšetřovat i zločiny spáchané na vílách, jenže kdo by se staral. Vždyť víly jsou míň než zvířata.

Na tomto oddělení pracuje jako vyšetřovatel i Dominik Stolbenko, který je zároveň vypravěčem příběhu i hlavní postavou. Dominik není zrovna prototyp obdivuhodného policisty. K psychickým problémům, které má od dětství, kdy viděl, jak mu víla sežrala mámu, se přidala postupně i závislost na prášcích. 

Ze začátku jsem poznala spíš jeho špatné vlastnosti. Pokrytectví, sobectví, alibismus a prospěchářství. Na věci měl jen ten svůj úhel pohledu a cokoliv jiného si odmítal připustit. (Kdo z nás takový občas není, hoďme kamenem.) Občas tak úplně nedomyslel následky toho, co udělal a snažil se ze všeho vybruslit tak, aby si zachránil vlastní kůži a ještě si to sám před sebou obhájit.  V průběhu čtení se mi začal před očima nepatrně měnit a myslím, že tím překvapoval i sám sebe.

Dominik byl skvěle napsanou postavou a v knize Krev pro rusalku nebyl zdaleka jediný takový. Paní autorce se podařilo psychologii svých hrdinů skvěle podchytit a udělat z ní velmi silnou stránku knihy. Ať už se jednalo o strach, předsudky a z toho pramenící agresivitu nebo o slepé a nekritické obhajování a přijímání víl. 

Bohužel musím uznat, že se vše bylo postaveno na reálných základech a vzorcích chování, které je možné vidět i v současném životě. Cílem nenávisti, nepochopení a útlaku zde byly víly. Ztělesňovaly ale také strach ze skutečného nebezpečí i z neznámého a přitažlivost odsuzovaného. Bylo velmi snadné pochopit postoj obou stran a těžké rozhodnout se co je nejlepší.

Kniha není zběsile akční, jak jsem si zvykla u mužských kolegů paní autorky. Ženský pohled na věc, ale příběhu prospěl. Není to jen honička s macho hlavním hrdinou. Paní autorka přichází s něčím navíc. S jiným úhlem pohledu na společnost a její sociální problémy a přitom jsem nebyla ochuzena ani o brutální scény a promyšlené hnusárny, při kterých by se málem i žaludek zvedal.

Pokud jsem chtěla, mohla jsem se zamýšlet nad morální stránkou věci a nad rasizmem. Své tu hrají i rodinné vztahy. Detektivní zápletka byla zajímavá a dobře promyšlená. Pokud čtenář čte pozorně, má šanci přijít věci na kloub. Nakonec však stejně přijde zírání s otevřenou pusou.  Začlenění víl do běžného života ve městě se mi zdálo jako skvělý nápad a působilo to až překvapeně reálně. Skoro jsem se bála vyjít před barák :) a pokud znáte Brno, na určitá místa si už sami zaběhat nepůjdete.

Paní autorka píše skvěle. Srozumitelně a bez zbytečných jalových keců. Kniha se mi díky tomu rychle dostala pod kůži. Skvělý nápad podpořila čtivým zpracováním a dokázala se vyhnout většině otravných věcí, které v podobných knihách bývají navíc, například nevěrohodné romantice, přehnaně macho hrdinovi a lacině používaným vulgarismů. Tím nechci říct, že by v textu nebylo sprosté slovo, ale když je, má své místo a nepřehání se to s nimi. 

Celá atmosféra, kterou je kniha prodchnutá, je podivným způsobem depresivní. Přitom jsem si ji dokázala vychutnat, aniž by nějaké chmury sedly i na mě. Myslím, že k příběhu nemohlo být zvoleno nic lepšího.

Jaký je tedy konečný verdikt? Čtivé, akční, zajímavé, originální. Rozhodně nic, co by milovníci žánru měli obejít obloukem. Naopak! Neváhejte a začtěte se.

Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Ukázku z knihy najdete zde. A protože věřím, že neodoláte, můžete na stejném místě knihu koupit.

Anotace:

Rusalky, žínky, meluzíny, říkejte jim, jak chcete, protože co si budeme vykládat, většinou se stejně živí jako šlapky. Stačí zaplatit a víla se vám promění, v koho si přejete. Má to ale malý háček – platí se krví. Pro dohled nad vílami je tu speciální policejní oddělení a lidé v něm vědí, že když děláte s kur... pardon vílama, vždycky se něco podělá. A Dominiku Stolbenkovi se teď život podělal víc, než by si kdy dokázal představit. Navíc se v řece objevila mrtvá víla a její smrt má vyšetřit právě on. Vítejte ve špinavém světě vílích bordelů, krve, staré magie a tajemství, která se nezastavitelně derou na povrch.

Pekelná díra

Autor: Brian Herbert, Kevin J. Anderson
Série: (Pekelná díra (1. díl)
Překlad: Dana Chodilová
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2014
Počet stran: 544

Můj názor:

Planeta Hallholme, zvaná též Pekelná díra, je zapadlá planeta kdesi ve Vzdálené zóně. Podmínky na ní jsou doslova pekelné – planeta je nehostinná, nic k jídlu na ní neroste, nic pěkného na ní nežije. 

Původní civilizaci smetl pád asteroidu kdysi před pěti sty lety a od té doby planetu obývají jen nejodolnější jedovaté rostliny a brouci. 

Zdejší elektrické a prachové bouře jsou taky zážitek jen pro otrlé. A na tuhle prokletou planetu byl umístěn generál Tiberus Adolpus po neúspěšné vzpouře proti Konstelaci a její vládkyni Diadému Michelle Duchenetové. Původně se Diadém těšila, že na planetě on i jeho následovníci bídně pojdou, ale jim se podařilo vydupat z prachu slušně prosperující městečko. A myšlenky na vzpouru je také úplně neopustily…

Děj se odehrává nejen na Pekelné díře, ale i na jiných planetách v Konstelaci, ať už se jedná o Vzdálenou zónu, nebo střed říše – planety, které spolu tvoří takzvané Korunovační klenoty. 

Na všech těchto planetách mi bylo dopřáno seznámit se zajímavými postavami, které slouží jedné nebo druhé straně a dost často také vlastním zájmům. 

Šlechta je zkorumpovaná tak, že to svět neviděl. Zajímá se jen o vlastní prospěch a o to, jak si zabrat z cizího pro sebe co nejvíc. Škodí jeden druhému, zabíjí se, diskreditují, piklí… Samotná vládkyně Diadém Michella je mezi nimi pravou vládkyní – dost často se chová jako větší mrcha, než všichni ostatní. Ona i je ulhaná a bezcitná bestie.

Generál, který velí Pekelné díře, se oproti tomu jeví jako čestný muž a jemu a jeho spojencům jde o jedinou věc – osvobodit Vzdálenou zónu od nadvlády Diadému. Osamostatnit se a vládnout si sami.

…

Po knize jsem sáhla kvůli jejím autorům. Toto autorské duo má totiž na svědomí pokračování mojí milované Duny a tak jsem byla zvědavá, jak si poradí s vlastním světem a příběhem.

V knize jsem narazila na spoustu zajímavě vymyšlených věcí. Ať už se jednalo o zápletku, technické detaily nebo politický systém, bylo vidět, že autoři mají bohaté zkušenosti se složitým příběhem a budováním rozsáhlé zápletky. 

V některých aspektech byla kniha Duně trochu podobná. Opět se tu objevil vzácný prvek, který všichni potřebovali. Jednalo se o iperion. Tahle věcička byla důležitá pro přepravu obrovských tahačů ještě obrovitější rychlostí po strunových drahách. Dráhy byly vesmírem vyznačeny právě pomocí iperionu a bez nich by se zhroutil celý obchod a především spojení mezi planetami.

Druhá podobnost byla v tom, že se kladný hrdina, jež měl být bojovníkem proti zkorumpovanému systému, musel uchýlit na nehostinnou planetu a odtud vedl svůj další, pečlivě promyšlený odboj proti Diadému.

Tím ale podobnost končí a příběh se ubírá po své vlastní linii. 

Silnými hráči v něm nebudou pouze lidé a jejich vášně, ale ke slovu se dostane i mimozemská rasa. Musím přiznat, že právě ona mi v příběhu připadala trochu navíc a kýčovitá, ale uvidím, kam se ještě příběh posune. 

I když si v prvním dílu nemohu na nedostatek akce stěžovat, jde zde více o politiku než o boj. Páni autoři vysvětlují minulost, seznamují s jednotlivými aktéry děje příštího a přivádějí je do situace, která je přiměje vzepřít se impériu a bojovat na straně generála. Jejich motivace byly velmi uvěřitelné.

Na jednu stranu se může zdát, že právě kvůli tomu děj moc neběží kupředu, ale opak je pravdou. Jak už jsem psala, jedná se o zkušené autorské duo, takže nehrozí, že by dopustili, aby se jejich čtenář začal nudit. Text dokáže zaujmout bez problémů a neobsahuje žádné jalové stránky a zbytečné informace. 

Zaujalo mě politické uspořádání v podobě Konstelace planet jako vládnoucí soustavy a Vzdálené zóny coby utiskovaného odboje. Díky strunové dopravě byly odbojáři velmi závislí na vládě a byli drceni nesmyslnými dávkami, aby si šlechta dobře a pohodlně žila. Odměnou za jejich dřinu jim byl útlak a neustálý nedostatek. Možná trochu obehrané jako důvod ke vzpouře, ale funguje to.

Co se postav týká, nemůžu říct, že bych byla tak nadšená, jako v Duně – a tomu srovnání se bohužel ubránit nelze. 

Byla poznat snaha stvořit stejně charismatického vůdce, jako byl vévoda Leto Atreides, ale nevyšlo to. Generál zdaleka nemá takové charisma, i když vykazuje podobné povahové rysy. Jedna z postav mi trochu připomněla mladého Paula Atreida a u ní to kupodivu zafungovalo.  Diadém Michella by byla skvělou partnerkou pro barona Harkonena, bavilo by mě sledovat, jak si navzájem notují – než se sežerou kvůli moci. 

Postavy tedy byly do jisté míry archetypální – krutý vládce, zkorumpovaná šlechta, hrdinný a čestný vůdce odboje, ožebračelý šlechtický potomek, který se přidá na stranu dobra, naivní dcera vládkyně, vychytralý pašerák a tak dále. Ale ono to nevadilo. Příběh byl natolik čtivý a tak zajímavě postavený, že do něj tyhle postavy přesně pasovaly a plnily svojí úlohu na výbornou.

Celkově nepřichází kniha s ničím převratně novým a už vůbec s ničím takovým, abych si před ní sedla na zadek, jako před Dunou. Na druhou stranu má ale velmi čtivý příběh podávaný po krátkých kapitolách, takže čtení utíká, ani nevíte jak. 

Nenašla jsem v ní myšlenky, které bych si vypisovala, jako u Duny. Našla jsem ale zábavu a zaujetí dějem a to mi stačí. Milovníky Duny kniha určitě potěší, není to stejné, ale je to podobné a stejně dobře se to čte. 

Na druhý díl se těším, konečně totiž začne dlouho očekávaný boj a mám pocit, že je se na co těšit.

Anotace:

Planeta Hallholme, přezdívaná Pekelná díra, je smetiště vyhrazené pro nežádoucí živly, ztracené existence a šarlatány, zastrčené v odlehlém koutě vesmíru mezi desítkami podobně bezvýznamných světů. Hodí se leda jako poslední útočiště uprchlíků před vládou pevné ruky Michelly Duchenetové, vůdkyně hvězdného impéria Konstelace.
K těm patří i Tiber Adolphus, generál, který se mocné panovnici postavil na odpor a prohrál. Jenže vojevůdce jeho ražení se jen tak nevzdá – vzal si do hlavy využít ono peklo na zemi, sužované sopečnými výbuchy a ničivými bouřemi, coby odrazový můstek k novým možnostem. A zatímco kolonisté krůček po krůčku zvelebují prostředí a svádějí boj s krutými životními podmínkami, generál buduje tajné spojenectví s vůdci okolních planet. Sní o tom, že své vězení promění v centrum nové koalice planet, osvobozených z pout závislosti na zkostnatělém impériu, plném korupce a svárů mezi starými šlechtickými rody.
Vládkyně Michella věří, že se generála podařilo pokořit, neví o vzpouře kvasící ve Vzdálené zóně… nebo snad ano?
Jenže ona ani sám generál netuší, že planeta Hallholme skrývá děsivé tajemství: pozůstatky vyhlazené civilizace, která celá staletí trpělivě čeká na svou příležitost…

Mona Lisa virus

Krása je lidskou největší mocí.
Honoré de Balzac


Autor: Tibor Rode
Překlad: Dita Sutterová
Edice: Omega
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Rok vydání: 2018
Počet stran: 432

Můj názor:

Na knihu mě nalákala její údajná podobnost s romány Daniela Browna a pak také portrét Mony Lisy na obálce. Koho by nezaujalo něco, co má být napínavé a ještě souvisí s nejznámějším obrazem na světě? Do příběhu jsem se tedy začítala s poměrně velkým očekáváním a natěšená na to, co mi přinese.

…

Ten, kdo otevře knihu Mona Lisa virus, si rozhodně nebude stěžovat na nedostatek akce. 

Celý příběh začíná v Mexiku, kam míří plný autobus amerických královen krásy, aby si zde užily soustředění před závěrečnou volbou té nejkrásnější. Na rekreaci nedojde. Dívky jsou uneseny. Zajímavé je, že výkupné za ně nikdo nežádá. Ještě ke všemu se začnou samy od sebe zase vracet, jenže změněné – znetvořené k nepoznání.

Ve stejnou dobu se odehrávají různě po světě záhadné a nepěkné události. Především začaly záhadně po tisících vymírat včely. Život jim bere agresivní virus, který je kosí po celých rojích. 

Jiný virus mezi tím napadá počítače a mění veškeré fotky tváří na děsivé karikatury a stvůry. 

Někdo také útočí na různé známé budovy a památky všude po světě a ničí je – tam odstřelí věž, zničí malbu…

Postupně se ukazuje, že všechny tyto události mají společného jmenovatele a že zdánlivě nesouvisející události spolu souvisí až moc.

Hlavní hrdinové to tedy nemají jednoduché. Prvním bojovníkem za spásu světa byla bývalá modelka, nyní vědkyně Helen, která se zabývá zajímavou vědeckou disciplínou – neuroestetikou. 

Zástupce vlivnějších sil ztělesňoval vyšetřovatel FBI Millner. Zatím co on chtěl záhadu rozlousknout, byla Helen do věci vtažena proti své vůli – její dcera byla unesena a Helen ji chce zpět.

…

Kniha v podstatě moje očekávání naplnila, protože se mi skvěle četla. A zároveň musím říci, že tak úplně spokojená nejsem, protože jsem čekala víc.

Lehce se četlo, to ano, stránky ubíhaly pod rukama samy. Kapitoly jsou velmi krátké a pan autor v nich skáče z jednoho místa na druhé, od postavy k postavě a dokonce i do daleké minulosti až k Leonardovi. Ten právě tvoří své nejslavnější dílo za pomoci záhadného cizince, který však sleduje vlastní cíl. 

Navzdory tomuhle častému střídání postav a prostředí nedochází k tomu, že bych při čtení nevěděla, kde zrovna jsem. Jen chvíli trvalo, než jsem poznala všechny důležité hráče. Nevadilo mi to. Začíst se do téhle knihy není ani nejmenší problém. Postavy sami o sobě nebyly nijak zvlášť komplikované a šlo dobře odlišit, kdo je kdo. Nevzbuzovaly sice vřelé sympatie, ale to mi nevadilo.

Pan autor bohužel strašně brzo odhalil původce všeho zla. Snažil se sice působit dojmem jisté záhadnosti, obzvlášť u částí ze středověké Itálie, ale pro mě bylo všechno velmi průhledné. Za normálních okolností by mi to asi v knize vadilo, ale tahle je tak čtivě napsaná a má takový spád, že jsem stejně pokračovala ve čtení.

Celek působil dojmem lehké přeplácanosti. 

Kdyby se pan autor řídil heslem méně znamená více, nemusely v knize být věci, které působily navíc. Těch příkoří, která svět zažíval kvůli hlavnímu zlosynovi, bylo prostě až moc. Pan autor sice vše důkladně promyslel, vysvětlil a pospojoval, stejně mi ale některé věci a události připadaly nadbytečné. 

Úplně by mi stačilo, kdyby se příběh zabýval jen obrazy a počítačovým virem. Ostatní události sice byly zajímavé, ale pro mě jen jako jakýsi pokus dodat konání padoucha na obludnosti, který v mém případě úplně nevyšel. 

V kraťoučkých kapitolách se navíc věci řešily a dramata končila dříve, než jsem se do nich stihla pořádně ponořit a opravdu procítit, že je průšvih na světě. Vyřešeno bylo o dva řádky později a jelo se dál. Vůbec by mi nevadilo, kdyby pan autor trochu zpomalil, přidal na atmosféře a nechal postavy trochu hmatatelněji trpět. Samotné nápady jsou skvělé, ale zasloužily by v tomto ohledu lepší zpracování.

To bylo ostatně to, co mi nejvíc chybělo – atmosféra. 

Pan autor sice umí psát tak, aby mě nenapadlo knihu odkládat, či dokonce nedočíst, ale jeho psaní na mě působilo jen jako naučená dovednost. Chyběly mi emoce, které by čtení u mě vyvolalo. O postavy jsem se nebála, necítila jsem se napnutá dějem a očekáváním a ony zrůdnosti mi ani nepřipadaly zrůdné. Jenže tohle já u thrilleru chci a prostá skvělá čtivost mi bohužel nestačí.

Ocenit musím to, že pan autor všechno perfektně vysvětlí a objasní. Nemusela jsem se vůbec namáhat s nějakým přemýšlením, protože všechny motivy jsou jasně sděleny. To dělá z knihy dobrého společníka na cesty do práce. Nehrozí, že byste se ztráceli v ději nebo vám snad něco podstatného mohlo utéci. Díky krátkým kapitolám a tempu, ve kterém se jednotlivé události dějí, nevadí ani častější přerušování čtení.

Celkově tedy hodnotím knihu spíš průměrně. 

Nenáročný čtenář, který ocení lehčí a velmi čtivý thriller, si příběh určitě užije. Pro období, kdy si nechcete plácat hlavu ničím komplikovaným a náročným na přemýšlení, je kniha skvělá. Pokud ale toužíte po vynikající atmosféře a perfektních charakterech, nebude tento román pro vás.

Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský. Pokud máte chuť si knihu přečíst, najdete ji nae-shopu zde. Na uvedeném odkazu se můžete začíst i do ukázky.

Anotace:

V Americe náhle zmizí skupina královen krásy a po čase se opět objeví, jenže všechny dívky jsou znetvořené po plastických operacích. V lipské Staré radnici je zdevastována nástěnná malba Leonarda Da Vinciho. Zároveň se po celém světě šíří počítačový virus, který ničí fotografie žen.

Co mají tyto události společného? To je otázka, na kterou musí najít odpověď vědkyně Helen Morgan, zvlášť když je její dcera unesena a stopa vede do Evropy – na místo, kde s největší pravděpodobností před 500 lety spatřil světlo světa slavný obraz Mona Lisa...

Vikingové - Pomsta synů

Až podsvinčata seznají kancův krutý osud, zavelí k boji a rozboří kotec.

Poslední slova Ragnara Lodbroka

Autor: Lasse Holm
Série: Vikingové (1. díl)
Překlad: Miroslava Gajzlerová
Edice: Fobos
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Rok vydání: 2018
Počet stran: 416

Můj názor:

V dobách, kdy byla Anglie rozdělená na několik království a zemi drancovali nájezdníci i boje mezi jednotlivými králi, se nežilo úplně snadno. 

Své o tom ví Wulf, kluk, který vyrostl se svojí mámou v chatrči v lesích poblíž vesnice Teurinton. Jenže jemu zrovna jeden z takových vikinských nájezdů přinese štěstí. Seveřané ho zachrání v poslední chvíli, kdy už stojí na špalku s oprátkou na krku.

Přesvědčí totiž jejich vůdce Železného Bjørna, že by jim mohl být užitečný. Zaujme nejen svými znalostmi, ale i výřečností, drzostí a prohnaností. Jeho statečnost tváří v tvář smrti se u vikingů taky cení, tak ho vezmou s sebou.

Železný Bjørn je ale jen jeden z vikinských jarlů, synů legendárního Ragnara Lodbroka, kteří přijeli do Anglie pomstít smrt svého otce. Wulf – teď už přejmenovaný na Rolfa – se postupně seznámí s nimi všemi a také s jedním opravdu zamotaným životním příběhem.

Proč a jak zemřel Ragnar Lodbrok? Kdo za tím stojí? A jaké jsou úmysly jednotlivých jeho synů? 

Na to všechno jsem dostala odpovědi.

…

Příběh vypráví přímo Wulf-Rolf a pan autor proto zvolil odpovídající způsob vyprávění. Přímočarý, nekomplikovaný a přes to barvitý a poutavý. 

Na Rolfovi, zdá se, není nic moc zvláštního. Je ale odvážný a po čertech mazaný a tak se mu daří nejen mezi vikingy přežívat, ale dokonce se dostane do nejvyšších kruhů mezi jarly a naváže s nimi vztahy v podstatě přátelské. Záhada kolem mrtvého válečníka mu nedá spát, začne tedy pátrat, jak to všechno bylo.

Postavy vikinských válečníků jsem si zamilovala. 

Nedá se sice říct, že by to byli kladní hrdinové, pan autor se držel reality a nenechal mě odplout na obláčku romantických představ o nich. Byli ale vytvořeni tak, že trávit s nimi čas při jejich výpravě a sledovat jejich povahy, plány a boje mě bavilo. Obzvlášť povahy jednotlivých synů byly skvělé, každý byl naprosto jedinečný.

V knize je hodně silných a sebevědomých hráčů, kteří se nebojí dělat vlastní politiku a spřádat intriky a podrazy. Jsou na straně vikingů i křesťanů. Pan autor tyto postavy vytvořil dobře a umí si s nimi poradit. Všechny jejich skutky jsou věrohodné a logické.

Zápletka, kterou si pan autor připravil, je v pravdě detektivní. 

Postupně se ukazuje, že věci okolo smrti válečníka a pomsty jeho synů nejsou takové, jak se na první pohled zdají být. Jak se Rolf postupně dovídá víc a víc z vikinských legend a příběhů o Ragnaru Lodbrokovi, zjišťuje, že se příběhům nedá zrovna moc věřit. Každý z hrdinů je vypráví po svém tak, aby ohromil své posluchače a pravda je někde mezi.  

Spoustu z těch příběhu jsem si přečetla, pan autor je šikovně včlenil do děje, a mezi nimi se ukrýval klíč ke všemu, co se v knize dělo

Nechyběly ani krátké retrospektivy do minulosti, ve kterých vyjde najevo kdo je Wulf a jak a za co se vlastně dostal na onen šibeniční špalek. Tyto části jsou psané kurzívou a ukážou vždycky jen malý kousek. Zároveň se v příběhu také ukazují scény, ze kterých promlouvá Rolf z daleké budoucnosti. Věděla jsem tedy, že přežije, ale zároveň pan autor neprozradil nic důležitého. Jen mě tím velmi nalákal na další čtení.

V knize je spousta akčních scén a bojů, ale pan autor nezabíhá do zbytečně krvavých detailů. Vše popisuje tak, že jsem neměla pochybnosti o krutosti té doby a drsné válečnické povaze, ale zároveň se mi nezvedal při čtení žaludek. 

Myslím, že se podařilo také krásně a věrohodně ukázat rozdíl mezi životem pohanů a křesťanů. Tyto dvě kultury na sebe v tehdejší době ostře narážely a v knize byl jasně viditelný rozdíl v jejich chápání světa, života, boje, cti a podobně.

Celý román je velmi chytlavý a prakticky neodložitelný. Děj ubíhá svižně. Pořád se něco děje a chvilky odpočinku, kdy se zrovna nebojuje, jsou proloženy příběhy o hrdinských skutcích Ragnara Lodbroka. 

Medovina a pivo tečou proudem. Bojuje se ve štítových hradbách, obléhají pevnosti, vypalují vesnice a také dojde i na plavbu na vikinské veslici. Při čtení jsem měla pocit, jako bych byla součástí toho všeho. Do postav jsem se krásně vžila. To svědčí o skvělých vypravěčských schopnostech pana Holma. 

V doslovu uvádí i které postavy byly skutečnými žijícími lidmi a v čem se držel historie. Příběh samotný je sice smyšlený, ale stejně mě dokázal přesvědčit o tom, že by mohl být opravdový.

Kniha je moc hezky zpracovaná. Na předsádkách jsou k vidění i vyobrazení měst, ve kterých se příběh odehrává tak, jak je bylo možné vidět v době, o kterou v knize jde. Podle informace z přebalu je snad měl kreslit dokonce sám autor. Nechybí ani mapy tehdejších anglických království a severských zemí. K příběhu je to skvělý doplněk. Navíc se můžeme těšit i na další díly, které si já nenechám ujít.

Pro všechny, kteří mají rády příběhy z vikinských dob, je kniha nutností. Je opravdu dobře napsaná a nechybí v ní nic, co by čtenář od příběhu očekával. 

Pokud jste žádný román z té doby nečetli, tento je vhodný k tomu, aby byl první. Neznalý čtenář dostane přesvědčivý obraz té doby a mentality lidí.
Kniha bude to pravé také pro fanoušky Posledního království - ať už knihy nebo seriálu.

Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Na ukázku se můžete podívat na e-shopu zde.

Anotace:

Ragnar Lodbrok je mrtev. Jeho pět synů žije. A teď se chtějí pomstít.

Jaro 866. Severoanglická vesnice se ocitá pod útokem vikingů. V jejím srdci stojí na šibenici chlapec Wulf s oprátkou kolem krku, jenž přihlíží tomu, jak skandinávští nájezdníci drancují jedno obydlí za druhým. Chlapec však neumírá v plamenech, ale opouští vypálenou vesnici společně s vikingy, kteří jej pojmenují Rolf a odvedou ho s sebou na svou pevnost.

Rolf si pomalu uvědomuje, že útok na vesnici nebyl náhodný. Pět synů slavného vikinga Ragnara Lodbroka – Bjørn, Ivar, Sigurd, Ubbe a Halfdan – totiž přišlo do Anglie, aby pomstili smrt svého otce, jenž zemřel na následky hadího uštknutí ve vězení northumbrijského krále Ælly.

Když se z cesty bratrů za pomstou stane rozsáhlá invaze a Rolfova vlastní tajemství začnou postupně vyplouvat na povrch, začíná závod s časem. Bude mít dostatek času na to, aby dokázal královu nevinu a zabránil tak obrovskému krveprolití na obzoru?

POMSTA SYNŮ je první díl trilogie z prostředí raného středověku. Historický román založený na skutečných událostech, který potěší nejen fanoušky seriálu Vikingové.