Sestry z Versailles

Autor: Sally Christie

Série: Milenky z Versailles (1. díl)

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Knižní klub

Rok vydání: 2018

Počet stran: 480

Můj názor:

Zase se chystám psát článek o knize, o které jsem vůbec psát nechtěla, ale něco mě na ní zaujalo tak, že mi to prostě nedá. Přiznávám na rovinu, že mě baví číst o milenkách králů a vůbec podobně příběhy z historie založené na skutečných událostech. Určitě mnohem víc, než příběhy válek a podobně. Takže jsem si koupila k Vánocům oba dostupné díly série a doufala, že mi dají to, co jsem chtěla.

…

Sestry de Mailly-Neslé spolu vyrůstají v rodném domě vychovávány chůvou, jen občas zahlédnou matku, která je jednou z královniných dam. Holčičky rostou tak, jak je obvyklé – dostává se jim „vzdělání“ a těší se na vdavky. Být vdanou ženou a jít ke dvoru je snem všech šlechtických dcer. Druhou možností je klášter.

Louisa (nejstarší ze sester)přichází ke dvoru jako mladá manželka, ze začátku dost naivní a dětská a nevinná, ale později po tom žebříku potěšení, jak se zde říká, začne také stoupat na vrchol. Ke cti jí slouží, že u ní jde opravdu o lásku. S nadšením se ponoří do štěstí po boku krále, které v manželství nenašla ani náhodou. Štěstí ale netrvá dlouho a na pomyslném trůnu ji vystřídá mladší sestra Pauline – cílevědomá, sebevědomá, ale ne moc pěkná. Třetí sestra Diana, ne moc chytrá, ale veselá a upovídaná osůbka, zatím zůstává v klášteře. Čtvrtá Hortenzie je velmi zbožná a celkem šťastně vdaná za muže, který je věčně pryč u svého pluku. Marie Anna (nejmladší) má lepší manželství než její nejstarší sestra. Její muž ji miluje a ona ho využívá. Ne že by jí na něm nezáleželo, vlastně je docela sympatický, ale ona raději čte a sní o cestování do dalekých krajů.

Všechny, až na Hortenzii se stanou milenkami Ludvíka XV.

…

Očekávala jsem lehce romantický příběh z historického prostředí královského dvora a dalo by se říct, že jsem ho také dostala. I když se nejednalo o lásku, jak by si ji člověk představil a paní autorka nepopisuje vztahy výrazně emocionálně (snad s výjimkou Luisy). Spíš se jedná o obraz tehdejšího života a vztahů na královském dvoře. Kromě povrchních a pokryteckých vztahů mezi dvořany byl důležitým prvkem také způsob života u dvora, tehdejší odívání a celkově životní styl šlechty. Podlézání králi bylo normou a sympatie dvořanů se přelévaly hned tam a hned onam podle preferencí jejich vladaře. Milenky to neměly jednoduché, když byly na vrcholu přízně, všichni se kolem nich motali, ale pád byl dlouhý a strmý.

Ludvík je vykreslený jako poněkud dětinská osobnost, muž, který je zprvu věrný královně v obavě o svou nesmrtelnou duši. Louisa jeho náboženskou cnost dokáže přemoci, aniž by vlastně chtěla a další ženy už to mají výrazně jednodušší. Ludvík se naučil brát si, co chce. Ne že by byl vyloženě špatný člověk, ale prostě se stará více o své city než o city druhých – obzvlášť odkopnutých milenek. Na druhou stranu má velmi rád své děti a taky hoví spoustě zajímavých zálib, které jsou ale v textu zmíněny spíš okrajově, pokud je s ním některá ze sester sdílí.

Vztahy sester jsou úplně skvěle popsané. Z textu je krásně cítit, jak se sice tak nějak povinně sestersky mají rády, ale zároveň na sebe žárlí a sesterský vztah předstírají, aby dosáhly svého. Jedna je milenkou krále a pro své štěstí a lásku zapomene na všechno ostatní, dvě jsou zavřené v klášteře a ta starší by se ráda vdala. Sestře do Versailles píše nerada a z vypočítavosti – chce ke dvoru a chce se vdát. Její sestra má významné postavení, tak se toho musí využít! Další je vdaná sice šťastně, ale velký svět ji láká. Mezi všemi panuje rivalita a zároveň se v podstatě mají tak nějak opravdu rády, což si bohužel dost často uvědomí až pozdě. Každá je úplně jiná a paní autorce se povedlo vykreslit jejich osobnosti skutečně dobře. Sestry nejsou popsané jako naivní husičky, které by měly nějaké kór iluze o tom, jak to na světě chodí a pokud je mají, velmi rychle o ně v manželství a u dvora přijdou. Právě ony jsou tím, co knihu ozvláštňuje natolik, že se vyplatí ji číst, i když děj není nikterak originální a objevný.

Kapitoly jsou přiměřeně dlouhé a vypráví je vždy některá ze sester. Jsou také proložené dopisy, které si sestry píšou a díky nim lze poznat jejich vztahy a povahy ještě o něco lépe.

V knize je zachycena krása Versailles, ale i jejich odvrácená tvář temných a špinavých chodeb a skrytých schodišť za tou nádherou. Morálka není na královském dvoře právě očekávanou vlastností. Žena musí být především urozená, elegantní a hodí se, když je „ochotná“. Manželství se uzavírají kvůli titulům, majetku a postavení. Láska nebo alespoň vzájemné sympatie jsou podružné. Lidé si hledají štěstí nebo prostě rozptýlení od jednotvárnosti dvorského života jinde. Manželé u milenek a ženy, které slouží u dvora u milenců. Vzhledem k tomuto se jen těžko chápe, co je vlastně sestrám Neslé vznešenou společností vyčítáno a je nevyhnutelné dojít k závěru, že jde více méně o řevnivost a závist. Paní autorce se toto podařilo zachytit uvěřitelně a bez příkras. Nemůžu tedy říct, že by kniha byla vysloveně romantická. Ale čte se skvěle :).

Historická fakta… no, řekněme, že historie je zde pouze kulisou a paní autorka ji využívá jak potřebuje a jen to, co se jí hodí. Sestry Neslé skutečně žily a byly milenkami krále, ale jejich povahy, dopisy a další věci jsou literární fikcí. V knize se vyskytne i spousta dalších skutečných historických postav.  Děj není zase až tak originální, ale příběh sester, které se střídaly králi v posteli, byl čtivý a dokázal zaujmout. Psané je to spíš jednoduše, bez nějakých kudrlinek. Přehnanou, naivní a extatickou romantiku na stránkách nehledejte. Nějaké sexuální scény taky ne – sem tam se něco vyskytne, ale je to popsáno střízlivě a z pohledu té které sestry. Popis je tak přizpůsoben její povaze a vztahu ke králi, takže někdy je to jen takový nádech, někdy spíš cosi mechanického, zcela bez romantiky. Autorka se sexuálním scénám spíš vyhýbá, což je vlastně docela dobře. Nějak by se mi do tohoto příběhu nehodily.

Celkově musím říct, že mě to prostě bavilo. Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla a co mě na tomto žánru baví.

Anotace:

Velkolepý zámek ve Versailles byl za svou dlouhou existenci svědkem mnoha milostných dobrodružství, jejichž aktéry byly často i korunované hlavy, zejména však Ludvík XV., který za svůj život proslul mimořádnou zálibou v hezkých ženách. Ve výčtu jeho milenek sice většinou figurují slavné osobnosti jako markýza de Pompadour či Jeanne du Barry, avšak ještě před jejich příchodem uchvátila královo srdce pětice sester ze zchudlé aristokratické rodiny de Mailly. Tento strhující román, v jehož vyprávění se střídá všech pět sester, nabízí nejen historická fakta, ale i mnohdy šokující vhled do nevázaného života na francouzském královském dvoře 18. století.

Město v oblacích

Svět je v troskách. Když se hroutil, postavili lidé svou spásu – město na obrovských pilířích, chráněné před vším zmarem tam dole. Ale to bylo dávno. Tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje.

Autor: Kristýna Sněgoňová

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2020

Počet stran: 552

Můj názor:

Je mi jasné, že shrnutí patří až na konec a tak vůbec, ale já to prostě musím vyřvat hned. Kristýna Sněgoňová opět překonala sama sebe! Každá její další kniha se mi líbí víc a víc a téma, které si vybrala pro tuto je prostě perfektní.

Tak a teď, když už jsou emoce venku, můžu v klidu vysvětlit, čím mě Město v oblacích tak uchvátilo :).

Anotace:

Svět je v troskách. Když se hroutil, postavili lidé svou spásu – město na obrovských pilířích, chráněné před vším zmarem tam dole. Ale to bylo dávno. Tak dávno, že už si to nikdo nepamatuje. A kdo o tom něco tuší, je v nebezpečí, mohla by po něm totiž jít císařská tajná služba, Polit, protože svět mimo město přece neexistuje. Alespoň ne pro ty, kdo nejsou vyvolení. Jenže stará tajemství se ráda nečekaně vynořují, a když se ve městě začnou záhadným způsobem ztrácet děti, nejlepší vyšetřovatel Politu pochopí, že věci mohou být jinak, než mu celý život tvrdili. Nový román Kristýny Sněgoňové přináší mezi troskami světa po apokalypse temné dobrodružství, jaké tu dlouho nebylo.

…

Kniha se dělí na dvě části: Nahoře a Dole. A dvě části má i svět, který autorka vytvořila.

Nahoře je zvolna umírající město postavené kilometry nad zemí na obrovských kovových konstrukcích. Dny své největší slávy má už sice dávno za sebou, ale pořád zůstává útočištěm pro lidi, kteří v něm žijí. Dobře tu je však jen těm, kteří žijí v části určené pro elitu, v císařském paláci. Ostatní živoří a čím blíže ke konstrukcím ve Vnějším Městě, tím horší život mají. Ve Městě se proto rozmáhá kult takzvaných Navrátilců, kteří se touží dostat zpět na zemi, protože tak je to správné, tam mají lidi přeci žít.

Jenže:

Dole je opuštěná, nebezpečná a neobyvatelná země. Aspoň tak se to lidem povídá a nic bližšího nesmí vědět. Pravdu zná jen pár vyvolených a skupina zásobovačů sjíždějících na povrch, jejichž totožnost je pro lidi ve městě neznámá. Dole pod Městem totiž číhá na lidi jakési podivné a vysoce utajené nebezpečí.

Pro obyčejné lidi je ale alternativa neznámého lepší než čekání na pomalou smrt hladem ve Městě. Zásob je poslední dobou čím dál méně a chudina se propadá hlouběji do absolutní nouze. Navrátilci věří, že dole na zemi už důvody, které vyhnaly jejich dávné předky do oblak, pominuly. A i kdyby ne, nemůže to být přeci horší než v hlady umírajícím městě nahoře. Nebo může?

Mapka Města v oblacích

Kniha je pestrobarevnou směsí fantasy, dystopie a scifi. Zajímavé je, že lidé žijí v oblacích díky technologii, na kterou už dávno zapomněli, neumí jí používat a ani jí nerozumějí. Vědomosti zůstávají v rukou několika málo vyvolených a tak život ve městě trochu připomíná středověk – špína, děvky, žebráci…  Paní autorka stvořila ve svém příběhu velmi uzavřenou společnost. Na omezeném prostoru žijí všechny kasy od těch nejbohatších a vládnoucích, přes střední třídu až po úplnou chudinu, žebráky a podobné lidské trosky. Odděleny jsou od sebe zdmi, které jim vymezují prostor k žití.

Aby tohle prostředí udrželi pod kontrolou, snaží se císař a jeho úředníci prosazovat přísná pravidla, která až nepříjemně připomínají komunistický režim. Jejich součástí je i vštěpování víry, že dolů nelze odejít žít a kdo hlásá opak, je tvrdě pronásledován a umlčen. Proti politickým potížistům, kteří se chtějí navrátit na zemi, bojuje politická policie „Polit“ a hlavní hrdina příběhu, vyšetřovatel Lewenhart je jedním z nejlepších.

Dějová linka je zajímavá. Jde tu nejen o politiku. Najdou se i strašidelné, téměř hororové okamžiky, kdy hrdina čelí podivnému nebezpečí, které také postupně nabývá konkrétnějších obrysů. Nejdřív jsem toho moc nevěděla. Děj startoval ve městě v oblacích, kam lidi zdrhli před pár generacemi před průšvihem na zemi. Ten průšvih je z počátku dost nekonkrétní, dozvěděla jsem se, že se jedná o nějaké stroje a „katastrofu“, za kterou si lidi můžou tak trochu sami. Ani Lewenhart nejdřív nic nevěděl, protože prostě věřil – režimu, ve kterém byl vychován, pravdám, které mu říkali a lidem, jimž přísahal sloužit. V průběhu děje se však pomalu přikonkrétňuje a dost děsivá skutečnost vyplave napovrch správně dávkovaná po malých, akčních a napínavých doušcích. Odhalila jsem jen to, co autorka chtěla odhalit a pěkně postupně, takže jsem si mohla příběh užít od začátku až do konce. Všechno poznání a napínavé scény byly v knize rozvrstveny rovnoměrně, takže na nudu nedošlo. Na to už jsem si u autorky taky zvykla :)

Pro příběh byla zvolena naprosto ideální hlavní postava. Lewenhart je prototyp věrného a čestného policajta, který pro svou práci v Politu dýchá a vykonává ji bez váhání, protože hluboce věří v to, co dělá a ctí přísahu, kterou císaři složil. Metody jsou poněkud nelidské a způsob, jakým získává informace, bych označila jako nestandardní, má nicméně výsledky. Když není viník, tak si ho kdykoli může vyrobit. Po pár hodinách mučení se přizná k navrátilectví každý. Může se někdo divit, že ho celé město nenávidí a bojí se ho? Mají k tomu zatraceně dobrý důvod a na jeho charakter ukrytý kdesi v hloubi duše zvysoka kašlou. Na počátku čtení jsem měla vůči Lewenhartovu morálnímu kreditu dost připomínek. Tušila jsem ale, že si časem moje sympatie získá – paní autorka píše hrdiny, kteří jsou často nejdřív na kulku do čela, než se s nimi lépe seznámím a poznám jejich charakter do hloubky.

Jak Lewenhart pomalu zjišťuje pravdu o tom, do čeho se nevinným pátráním zcela mimo obor Politu zamotal, dostala jsem se s ním postupně až do nejvyšších pater vedení města v oblacích. Za chvilku už nebylo jisté, co je vlastně pravda a komu může hrdina věřit. To, čemu postupně přicházel na kloub, úplně obrátilo jeho život a otřáslo s věcmi, které pro něj byly do té doby dané. Lewenhart bojoval a byl přinucen najít v sobě to nejlepší, uskládat si priority a přijít hodně rychle na to, zač bojovat stojí a co je lepší nechat být. Musel čelit těžkým rozhodnutím, která šla proti všemu, čím dosud žil a čemu věřil, musel se postavit svým milým nebo přátelům a přijmout realitu, která byla dost nepředstavitelná.

Paní autorka nešetřila ani jeho ani ostatní aktéry příběhu. Sebrala jim všechny jistoty a poslala je čelit něčemu, čemu nejdříve nemohli ani pořádně rozumět, natož si s tím umět poradit. A oni to museli přijmout a přizpůsobit se nebo se nechat strhnout a ušlapat nevědomým davem – ať už Navrátilci nebo Politem. Zamilovala jsem si je úplně všechny. I ty, kterým příběh neurčil role hrdinů bez bázně a hany a ani jim třeba nedopřál dlouhého života. Všichni měli svůj úkol a postavili se k němu dle svého naturelu.

Paní Sněgoňová UMÍ NAPSAT SKVĚLÉ HLAVNÍ HRDINY.  Umí je vytvořit tak, že jsou mi poměrně záhy dost blízcí a sympatičtí. I když mají svoje mouchy a dokážou se občas chovat jako kreténi (kdo z nás ne), jsou přirození a jejich vlastnosti jim nejsou vnuceny. Někdy bývají záporné vlastnosti, zlozvyky a chyby u postav nacpané na sílu, jen aby nějaké postava měla – tady to tak není. Paní autorka umí postavu vytvořit tak, že je vše její přirozenou součástí. Díky tomu se s nimi lépe sžívá a postava nezažije podivné a nepochopitelné výkyvy nálad a chování. Mnohem snáz se mi tak přijme její případná změna názoru a vývoj – prostě cokoli, co bych na začátku zrovna u té které nehledala. Jejich charaktery se vynoří odněkud z hloubky v nutné reakci na situace, kterým je děj vystavuje.

Paní Sněgoňová UMÍ NAPSAT I SKVĚLÝ A NAPÍNAVÝ PŘÍBĚH, který se nedá než prostě zhltnout na posezení. Prostředí (i když to tentokrát nebylo Brno :)) je neodolatelné. Jak na nebi, tak i na zemi :D Možná by se mohlo zdát, že ono „nebezpečí“ na zemi nebude nic extra, jenže ono je tak popsané, že v první chvíli, kdy dojde na Lewenhartovo děsivé setkání s pravdou, jsem měla fakt divný pocit – jo, hergot, měla jsem z toho strach, i když mi vůbec nebylo jasné, co to, hergot, je :D. A pokud by náhodou měl někdo chuť se hluboce zamyslet, může. Má tu téma režimů, svobody, slepé víry v dogmata určená někým jiným i toho, kam lidstvo směřuje a jestli se náhodou časem neutopí ve své vlastní morální špíně.

I kdyby vás první dvě knihy paní autorky nezaujaly, tuhle neobcházejte, protože to prostě chcete číst. Sněgoňová je důkazem, že se u nás doma dá psát i jinak, než jak tomu je v pověstné české „brakové škole“. Že hrdinové nemusejí být machové s hubou plnou hlášek a babou na každém prstu a stejně je budete milovat. Že se příběh obejde bez absurdních honiček a hromady kvérů. Kniha je to pravé pro ty, které už česká brakovka trochu otravuje a chtějí zkrátka příběh založený trochu jinak.

Vážně bych si chtěla přečíst pokračování, protože možnosti, kam by se mohl příběh ubírat, tu jsou. A mě by to bavilo ještě chvilku prožívat. Kniha ale může bez problémů stát jako samostatný román, takže těžko říct, jestli se pokračování dočkám.

Za laskavé poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Všem kdo se rozhodli knihu zkusit – najdete ji zde i s ukázkou.

Další knihy Kristýny Sněgoňové na bloGu:

Krev pro rusalku

Zřídla

Kouzelný ostrov

Stará hezká chata k pronajmutí na malém ostrově...

Autor: Brenda Bowenová

Překlad: Monika Kittová

Vydal: Cosmopolis

Rok vydání: 2020

Počet stran: 280

Můj názor:

Blíží se léto a tak jsem dostala chuť podívat se alespoň v knize na nějaké pěkné místo, když už to ve skutečnosti nejspíš letos nepůjde. Kniha Kouzelný ostrov přesně tohle slibovala. Navíc se jedná o současný román pro ženy a to je žánr, který běžně nečtu. Chtěla jsem tedy zkusit, jestli by mi seděl.

…

Anotace:

Jednoho pochmurného jarního dne si Lottie a Rose všimnou na nástěnce v mateřské škole v Brooklynu inzerátu: Hopewellská chata. Little Lost Island, Maine. Stará hezká chata k pronajmutí na malém ostrově. Obě by si potřebovaly odpočinout – Lottie od panovačného manžela a Rose od svých zlobivých dvojčat – a dobít baterky. Nabídka jim nedá spát, a tak přestože si to nemůžou dovolit, na ostrov nakonec v létě vyrazí. Jsou uchváceny svěžím vzduchem, nádhernými výhledy, vidinou dlouhých bezstarostných dnů i představou humrů, kukuřice a koktejlů, které budou podávat na verandě. Na celý měsíc tak hodí skutečný život a všechny problémy za hlavu a na idylickém ostrově se postupně začnou otevírat: jak samy sobě, tak možnostem života, zcela odlišným od těch, které dosud poznaly. Je změna opravdu tak těžká? 

…

V knihách asi potřebuju, aby šlo o něco víc než jen pouhý relax na ostrovech a únik od problémů všedního dne. V tomto příběhu jsem opravdu nic moc jiného nenašla. Relax byl, o tom nemůže být sporu, ale problémy postav byly v některých případech nejasné. Netušila jsem, od čeho si některé tak moc nutně potřebují odpočinout. Jejich psychická zátěž se na nich nijak neprojevovala a celou dobu jsem tak zůstávala v dojmu, že si prostě holky chtějí orazit. To samozřejmě není vůbec nic špatného :)

Postupně jsem u některých začala tušit, oč půjde, ale jako důvody mi to připadalo nepřesvědčivé. U jiných jsem to naopak pochopila hned – bylo to přesně půl napůl. Nepochopila jsem ani jednání některých postav. Vážně, když si chcete od něčeho nebo někoho odpočinout, pozvete si ho na místo dovolené? Nebo možná šlo spíš o to, aby manželské páry zjistily, že si vzájemně chybějí a že se potřebují? Nevím a je z toho poznat, že sžívání s některými postavami a chápání jejich chování mi vysloveně nešlo. Nějak podivně mi nebyla žádná z nich vysloveně blízká, občas jsem sice cítila záchvěvy sympatií, ale celkově mě, téměř do půlky knihy, nijak moc nezajímaly.

Pak se situace zlepšila. Mezi nájemci chaty se utvořily postupně zajímavé vazby a hodně do popředí se dostaly vzájemné sympatie a přátelství. To bylo dobré. Postavy si k sobě nacházely cestu a původně cizí lidé se učili fungovat dohromady v jednom prostoru. Zjišťovali, že mají možná něco společného a navzdory váhavému začátku si přeci jen sedí. O přátelství umí paní autorka psát moc hezky. Zato láska a vztahy asi nejsou její silná parketa – tomuto citu jsem v knize moc neuvěřila. Oproti přátelství působil jaksi ploše a účelově. Je však pravda, že se mě ani nikdo nesnažil přesvědčit, že navázané (i znovu vyspravené) vztahy vydrží a přežijí konec léta.

Postava Lottie, byla až naivním způsobem vlezlá, působila přihlouple „sluníčkově“ a nedokázala naprosto respektovat potřebu ostatních. Prostě otravovala a vnucovala se tak dlouho, až se ostatní vzdali marných protestů. Měla své předpovědi a názory a byla hluboce přesvědčená, že ostatní v chatě uvidí svět jako ona. Její manžel byl absolutní megakretén, sobec, ješita… Asi těžko by s ním vydržela jiná povaha než Lottie. Později zase na ostrově působili jako dokonalý sluníčkový pár a muž se jako mávnutím kouzelného proutku změnil. Jejich vztah, názory, chování a celková situace pro mě byla nejvíc nesympatická. Unikla mi i podstata problémů v jejich vztahu. Zdálo se, že by mohlo jít o to, že muž moc pracoval a Lottie, která potřebovala pozornost a neustálou interakci s někým jiným, nebyla spokojená kvůli tomu? Nevím. Neměla jsem je moc ráda a bylo mi to i jedno. Zdá se mi to ale jako problém, který by se skutečně mohl vyřešit dočasnou změnou prostředí.

Beverleyho jsem chápala asi nejvíc. Rozuměla jsem tomu, proč chce být sám, od čeho utíká a vadilo mi, že ho ostatní nenechají v klidu. Možná to pro něj nakonec bylo prospěšné, ale nebyl mu ponechán prostor pro vlastní čas k tomu se vyrovnat s  životem a ztrátami a nečekanou osamělostí. V pozdním věku se toho na něj nahrnulo hodně – smrt partnera, domácího zvířete, které miloval, najednou velké množství starostí o peníze a existenci, které nikdy nemusel řešit a nezvládal to. Nebyl praktický člověk a neuměl si s tím poradit. Od prázdnin na ostrově ale dostal víc, než očekával při příjezdu. Za něj jsem měla radost.

Rose mi byla nejsympatičtější. Její obavy o děti jsem dokázala pochopit a srozumitelné bylo i to, proč potřebuje uniknout a porovnat si vše v hlavě. Její manžel… No, problém byl stejný jako u Johna. Body navíc sbíral jen za to, že byl spisovatel, ale jeho chování a nečekané změny názorů a citů bych čekala spíš u nevyrovnaného puberťáka, než u otce rodiny. Navíc, jak už jsem psala, citové věci autorce moc nejdou a i proto pak postavy působí nepochopitelně v jednání a nesympaticky jako osobnosti.

Caroline byla ze začátku protivná, ale taky si potřebovala odžít velké zklamání a ostudu. Ona také na ostrově našla sama sebe. Byla slavnou herečkou, které média pořádně omlátila o hlavu trapas na Oskarech a proto se toužila na chvíli stáhnout z veřejného života do soukromí. V životě jí však chybělo ještě něco a snad ani nepočítala s tím, že má šanci to na ostrově najít.

V příběhu měly místo i postavy ostrovanů – usedlíků. Hlavním hrdinům tvořili usedlíci spíš kulisu v různých situacích a možná proto bylo jejich jednání zvláštní a občas odpovídalo spíš nějakému utopickému ráji než skutečnému životu. Nebyli ale nijak důležití, tak se s nimi paní autorka moc nerozepisovala. Na role, které zastávali, byli ostrované popsáni dostatečně.

Co se prostředí ostrova týká, bylo vykreslené opravdu dobře. Nedá se říct, že by mě vyloženě přeneslo na ostrov, jak anotace slibovala, tak dobře zase autorka s emocemi čtenáře pracovat nedovede. Popsala však všechno tak, že jsem si to dokázala představit dost dobře. A upřímně – po přečtení by mi nevadilo strávit srpen v chatě v Maine :). Musí to tam být opravdu krásné a klidné místo na dovolenou.

Příběh je víc než cokoli odpočinkový, je to taková kniha na léto někam k moři, když toužíte o ničem moc nepřemýšlet, nehrát si s velkými emocemi a složitými zápletkami. Mně tam chyběl  propracovanější příběh, který by mě upoutal a zápletka, nad kterou bych mohla přemýšlet. Oceňuji však popis krajiny ostrova, chaty a letních činností od procházek, koupání, plaveb na lodičkách, objevování chaty až po třeba pečení humrů na pláži nebo společenské akce usedlíků. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se autorka ponořila do atmosféry léta ještě víc a nechala mě to víc pocítit – ostrov v Maine se k tomu přímo nabízel a autorka hozenou rukavici nezvedla. Jediné větší emoce se objevily, když léto končilo a nájemníci se měli rozloučit s chatou a ostrovem. Přes tyto výhrady se mi kniha četla hezky.

Knihu doporučím milovnicím poklidnějších ženských románů nebo někomu, kdo si chce při čtení odpočinout a moc nad ničím nepřemýšlet.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud vás kniha zaujala, najdete ji zde.

Víš, kdo se dívá?

Byla hvězdou internetu až do konce...

Autor: Catherine Ryan Howard

Překlad: Petr Kotouš

Vydal: Cosmopolis

Rok vydání: 2020

Počet stran: 360

Můj názor:

Kniha mě velmi zaujala anotací. Lákala na napínavý příběh, a když jsem si v ní přečetla, kde se skrývá ono nebezpečí, o které půjde, nedokázala jsem odolat. Svět sociálních sítí je prostě tahoun a cesty, které jím vedou nevyzpytatelné. Nikdy nemůžete vědět, kdo se dívá…

…

Anotace:

PŘEHRÁT
Je noc a Andrew, manažer rezortu Chaty Shanamore, sleduje skrytou kamerou svého jediného hosta – mladou ženu. Rád se dívá do soukromí druhých. Pak ale uvidí něco, co nečekal. V záběru se objeví postava v černém, spící ženu ubodá a kameru zničí. Kdo je ten vrah? A jak věděl o kameře?
PAUZA
Natalie přijíždí do Shanamore. Je tma, zima a celý ten nápad jí najednou připadá uhozený. I na tom manažerovi je něco divného. Nejradši by se vrátila domů, jenže nemůže – dokud nenajde to, co hledá.
PŘETOČIT NA ZAČÁTEK
Napínavý příběh o vraždě zachycené skrytou kamerou. Abychom pochopili, co se stalo, musíme přetočit nahrávku a sledovat ji od začátku do konce. Do hrozného konce…

…

Na začátku je vražda. Žena zemře ve své posteli doslova v přímém přenosu. Útočník ukončí vražedný čin rozbitím kamery ukryté v místnosti. A pak se přetočíme na začátek. Paní autorka postupně představí postavy, ukáže jejich život, problémy a vazby, které mají mezi sebou – prostě vše, jak to běžně bývá. Lehce napínavý příběh se tentokrát opírá o svět internetu a sociálních sítí. Zásadním tématem je také soukromí a to, jak se o něj připravujeme sami nebo jak nám ho může vzít někdo jiný, aniž bychom to věděli. I když následky zde byly vyhnané trochu do extrému, není úplně vyloučené, že by se podobný příběh udát mohl. A to je na tom to mrazivé.

Asi největší zvláštností knihy je již zmíněné přeskakování v čase. Ne tak, jak to vždycky bývá – pouze do minulosti, aby se představily zásadní okamžiky v životě postav. Paní autorka pomíchala kapitoly ještě víc. Nejdřív je už zmíněná vražda, pak se děj posune kousek zpět, pak zas kousek dopředu (ale pořád v minulosti) a tak se to různě – skoro bych řekla nahodile - střídá. Není v tom žádná pravidelnost. Nezdálo se mi to úplně přehledné jako vždycky a to se střídáním časů problém nemívám. Musela jsem víc přemýšlet nad tím, kdy se co odehrává. Nejsem si tedy jistá, jestli struktura příběhu byla zvolena ideálně.

Zajímavé to je – to jistě. Hned na začátku jsem věděla, kdo umře a pak teprve přišlo to, co smrti postavy předcházelo. Bohužel se mi kvůli tomu příběh trochu roztříštil, sebral mi napětí a podstatu zápletky jsem odhalila poměrně brzo a dokonce i vraha (!) téměř ihned potom, co se v příběhu představil. Nejsem zrovna zkušený čtenář thrillerů, tak neumím úplně posoudit, jestli by se mi to stalo u jiných současných thrillerů, rozhodně by se to ale nemělo stát tak brzy. Nemám moc ráda, když je pro mě kniha zbytečně průhledná.

Jinak se mi příběh líbil. Čtivé to bylo velmi a postavy byly dostatečně sympatické (případně protivné) a odlišné, aby mě udržely u čtení. Jednu drobnou chybu na kráse však přeci jen měly. I když se paní autorka pokoušela vzbudit ve mně podezření na základě nesympatií vůči některým z nich, moc se to nedařilo. V tomto ohledu byla opravdu hodně průhledná a nastrkování některých podezřelých bylo až moc očividné. Provázání všech aktérů případu a důvody jejich obav z vyšetřování vraždy v chatě se mi však zdály zajímavé a bavilo mě je objevovat.

Hlavní hrdinka Natalie byla velmi úspěšnou youtuberkou, influencerkou a tím pádem byla veřejně hodně známá. Autorka tak mohla zapojit do hry více podezřelých. Mohlo by se uvažovat nad nějakým fanouškem, nebo naopak nad někým, kdo ji nenáviděl. Tyhle skutečnosti přispěly k jejímu psychickému stavu a nabízela se otázka, jestli je tento způsob obživy něco, oč by normální člověk stál. K pochybnostem o její práci se přidalo ještě i odcizení v manželství a myšlenky na to, že před ní manžel Mike tají nevěru.

Také postava správce chat Andrewa skrývala mnohá tajemství, která chtěl z pochopitelných důvodů utajit před veřejností. Jeho životní příběh a osudy mi připadaly nejzajímavější. Paní autorka ho napsala opravdu dobře a v příběhu byl ideálním aktérem pro danou roli. Vlastně mi ho bylo chvílemi líto. A chvílemi ani trochu. To, že byl šmírák, není zdaleka to nejhorší, co tropil ve volném čase.

Do děje se významně zapojila i webová novinářka Audrey, která vlastně spíš omylem narazí na případ influencerky Natalie, která záhadně zmizela z domu a nikdo netuší, kam odjela. Chopí se tedy příležitosti napsat skvělý článek a posunout se tak víš v redakční hierarchii. Vyrazí na vlastní pěst po stopách ztracené internetové hvězdičky.

 

Líbilo se mi – dokonce hodně-  zvolené prostředí irského venkova a vesničky Shannamore u moře. Bylo dostatečně ponuré a dokonce i kulisy utramoderních chat ve venkovském zapadákově působily dobře. Byly vymyšleny tak, že se v nich obyvatelé jen těžko mohli cítit v pohodě a paní autorka jejich pocity hezky předala. Nezaměřuje se na žádné nechutné popisy, spíš se snaží pracovat se strachem z toho, že se někdo dívá, že je člověk pozorován. Záleží asi na každém, jak moc tohle na něj zapůsobí. Já jsem si jistá, že oné chatě s prosklenými stěnami bych se úplně komfortně necítila. Stejně jako se komfortně necítila Natálie – ani v prosklené chatě, ani ve svém influencerském životě.

Knihu sice nelze označit za kdoví jak strhující thriller, nelze jí ale upřít čtivost a zábavnost. Jakmile jsem se začetla, velmi příjemně a plynule se mi pokračovalo. Členění na minulosti, současnosti a různé budoucnosti a kýho čerta co, jsem postupně přestala vnímat, když mi došlo, že mi k pochopení příběhu spíš škodí, než aby mě vedly. Kdyby si tohle autorka odpustila a po úvodní vraždě pokračovala chronologicky, bylo by to lepší a méně průhledné. Pro začínající nebo méně náročné čtenáře thrillerů však kniha nemusí být vůbec špatným kouskem.

Těmto čtenářům také příběh doporučím. Pokud by někdo patřil mezi thrillerové fajnšmekry, asi z knihy úplně nadšený nebude. Pro méně náročné však bude kniha příjemným a tak akorát napínavým čtivem – sice s průhlednější zápletkou, ale se zajímavými postavami.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Knihu si můžete prohlédnout tady.

Nespasitelní

Víra utváří realitu – věř dostatečně a tvé bludy se stanou skutečností…

Autor: Michael R. Fletcher

Série: Manifest bludu (1. díl)

Překlad: Zdeněk Milata

Vydal: Fantom Print

Rok vydání: 2020

Počet stran: 416

Můj názor:

Nalákána na „úplně jinou“ fantasy a šílenou jízdu s postavami, které budu milovat, jsem ve čtečce otvírala knihu Nespasitelní. Zajímalo mě, jestli je to pravda, protože co si budem, lákačky na úplně novou, originální a super zábavnou fantasy bořící hranice žánru už tu byly tolikrát, že je tomu těžko věřit. A většinou je to stejně kec. Jak to je tentokrát?

…

Anotace:

Víra utváří realitu. Ví to velekněz Konig Furimmer i každý, kdo někdy přišel do styku s Geisteskranken – šílenci, kteří svým bludům věří natolik, že se stávají skutečností, zatímco se pravda s pláčem krčí v koutě. Věřte dost silně, že jste nejmocnější bojovník, a budete neporazitelní. Věřte, že vaše odrazy mohou ze svého zrcadla cestovat i do těch ostatních, a budete mít špehy po celém světě. Věřte, že se dokážete proměnit v medvěda…

Konig má s vírou ale mnohem větší plány. Jeho sekta i její početní přívrženci totiž věří, že dokážou stvořit boha, který pak bude vázán jejich představami. Mladý chlapec Morgen, pečlivě vychovávaný v ústraní, je pro takové božství dokonalá nádoba. Škoda jen, že nejdřív musí zemřít Konigovou rukou, aby měl velekněz jistotu, že ho jeho bůh bude poslouchat i po smrti.

O Morgenovi se ale doslechli i tři kumpáni, kteří pořád ještě čekají na kšeft, co by jim vynesl dost peněz až do smrti. Bedeckt má akorát svoji sekeru, pár mincí pro případ, že by skončil v Posmrtí, a dva kumpány, ke kterým by se neotočil zády nikdo, natož on sám. Oba jeho společníci jsou totiž Geisteskranken – šílenci, kteří svým bludům věří natolik, že se stávají skutečností. Takových je svět plný a Bedeckt vražednou zlodějku i rádoby nejlepšího šermíře na světě toleruje jen proto, že jsou užiteční a ochotní jít přes mrtvoly, aby uskutečnili jeho plán na to, jak si zajistit bohatství až do smrti. A z únosu budoucího boha by mohlo kápnout dost velké výkupné na to, aby konečně mohli ve světě bláznů a slabochů pověsit řemeslo na hřebík.  Jenže sebestředný „největší šermíř na světě“, vražedná kleptomanka a možná poslední příčetný muž, který ještě zbyl, si tentokrát ukousli příliš velké sousto. Šílenství je totiž moc a chlapce se nikdo nebude chtít vzdát bez boje.

Nemluvě o tom, že bohové, i ti stvoření, mívají své vlastní plány.

…

 Že bude kniha něco extra, se dalo odhadnout už v první kapitole, ve které tři hlavní „hrdinové“ přijíždějí do jakési zapadlé díry. Je to partička dacanů, a oslovují se tak „zjemněle“, že je to prostě zábava už od začátku. Ne, že bych potřebovala sprosťárny, sarkasmus a hrdiny s prořízlou hubou, abych se dobře bavila, ale když už jsou, dost často to zábava bývá. Pokud ovšem autor napíše své postavy úměrně k tomu a tady je napsal. Jejich povahy, vzhled, povolání, chování i mluva byly v dokonalém souladu. Od druhé strany mi bylo úplně jasné, co jsou ti tři zač a že se mi jejich příběh bude nejspíš líbit.

Vůle autorova mi jako průvodce příběhem učila vysloužilého starého válečníka, který nejde pro ránu daleko, ošklivou, věčně namíchnutou zlodějku, které se bojí úplně každý a pohledného, sebestředného  šermíře, který vyhledává souboje, kudy chodí. V druhé dějové lince kraloval Konnig, Furimmer a jeho šílené pokusy stvořit boha, který mu pak následně pomůže odolat jeho bludům, které se ho už už chystají pohltit. Jemu zdatně sekundovali různí pomatení šílenci, ze kterých mi šla hlava kolem.

Části, kde vystupovala řečená nesvatá trojice antihrdinů, se mi líbily už od začátku. V tom jsem se nepletla. Trochu hůř jsem se sžívala s knězem Konnigem a jeho Doppely. Tyhle části se mi začaly zamlouvat až o hodnou chvilku později – až když jsem konečně kápla na to, jak ten svět vlastně funguje. Při prvním poznávání náboženství, politiky a intrik v tomto románu a taky bludů a jejich fungování jsem trochu trpěla a moc mě to nebavilo. Naštěstí si to sedlo přibližně v první třetině. Pak už to byla vážně ona slibovaná jízda. 

Příběh dal dohromady úžasné panoptikum postav na hraně nekonečného šílenství, některé tak odporné a tak utopené ve vlastních bludech, že byly doslova fascinující. Tři hlavní postavy hrdinů jsou kreténi, dělají si cokoli je napadne i navzdory vzájemným domluvám, potrpí si na naschvály a lumpárny. Zabíjejí prostě jen tak a klidně podrazí i kámoše, když se jim to hodí nebo jim z ničeho nic rupne v bedně. Jeden z nich je nejspíš úplně normální, o to hůř se potýká se dvěma zbývajícími, kteří jsou fakt nezvladatelní. Jejich šílenství je svým způsobem znát, ale je to sranda. I když jsou to šmejdi, dá se o nich v jistých situacích mluvit jako o kladných hrdinech – se zavřenýma oběma očima, po tmě a s rozdupanými brýlemi :). 

S Konigem se to má trochu jinak. Nebyla jsem si jistá, jestli je naprostý šílenec nebo vizionář. Přišel mi jako daleko menší magor než ostatní, ale jeho moc byla podstatně větší a tím pádem i bludy ve kterých se topil. Kdyby nebyly jeho skutky motivované čistým sobectvím a strachem, asi by mohl být vizionářem a dobrým vládcem. Kupodivu jsem si docela oblíbila jeho Doppely -  zhmotněná vyjádření jeho samého a jeho obav.

Všechny postavy i ty vedlejší, byly děsivě perfektně propracované – obzvlášť v souvislosti s jejich bludy, které je utvářely uvnitř i navenek a ovlivňovaly i jejich okolí. Postavy zápasí s odporem sami k sobě, se svým pomatením a potřebami. Využívají se navzájem a příčetní lidé jsou v podstatě jen hračky nepříčetných určené ke zmanipulování – aby věřili bludům svých vládců a svou vírou posilovali jejich moc. Většinu hrdinů navíc pan autor dokázal zabít opravdu epickým způsobem a i jejich životy byly dost monstrózně velkolepé.

Osobně považuji knihu za skutečně plnou originálních nápadů a její zpracování za podařené. Pan autor má vytříbený cit pro šílence a jejich stvořenou realitu představil tak, že jsem si ten svět úplně dokázala představit. Postupně jsem získávala pocit, jestli náhodou nejsem magor taky, tak dobře na mě atmosféra díla působila. Bylo mi dost líto obyčejných lidí, kteří podléhali rozmarům pomatených. 

Svět, ve kterém se příběh odehrává, je hodně krutý.  Autor se s tím moc nemaže a nebojí se i opravdu nechutných věcí, i když se zbytečně nevyžívá v jejich popisech a nechal moji představivost, ať taky odvede svou práci. Hranice mezi příčetností a nepříčetností se při čtení pozvolna stírá a to, co je na začátku magořina, je vlastně ke konci úplně normální. Rozdíl mezi dobrými a zlými postavami neexistuje – žádná není dobrá, ale pro všechny lze v určitých situacích nalézt soucit a pochopení – na malou chvilku čtenářské slabosti :).

Kniha spíš nepatří mezi úplně čistě oddechové a nenáročné fantasy. Některé části jsou velmi zábavné a čtivé, ale pochopení, jak svět funguje, chce trochu snahy nebo aspoň pozornosti – neproplujete úplně hladce. Příběh je plný zajímavých myšlenek stran víry, moci a šílenství. Zvláštní se mi zdálo, že pan autor spojil víru s nepříčetností, bludy a mocí. A ono to skvěle fungovalo a vlastně to bylo dost logické. Mezi příčetností a nepříčetností byla stanovena rovnováha. Se silou bludů a vírou v ně moc rostla. Když někdo sklouzl příliš hluboko, vlastní bludy ho pohltily a o moc přišel nebo zemřel – spíš obojí. V momentě, kdy podlehl vlastním bludům a ztratil kontrolu, byla jeho mysl nenávratně zničena. Moc z víry lidu i mocných ve vlastní bludy se tedy nedala čerpat nekonečně. 

Pomatení přitom trpěli různými bludy a několik z nich bylo „hlavních“, vycházely hodně z psychiatrických diagnóz, měly své pojmenování „cechu“ a většinou byly dost děsivé nebo odporné. Nic mě ale nedonutí opakovat ty šílené paněmecké výrazy, stejně si je nepamatuju :) To byl ostatně jeden z problémů, který jsem s knihou měla a trochu mi komplikoval začtení. Němčina (a už vůbec ne její napodobenina) pro mě není tak přístupný a sympatický jazyk jako angličtina, ale ke světu plnému šílenců se skvěle hodí. Je taková hrubá a nepěkná, stejně jako ten svět, postavy a to, co se v příběhu dělo. Podle mě byla zvolena dobře, i když se mi z pseudoněmeckých názvů hůř odvozovalo, oč jde.

 S proniknutím do fungování světa a názvosloví sice pomůže slovníček na konci – já jsem ale četla ve čtečce a trapně jsem na něj narazila až po dočtení, protože přeskakovat pořád na konec se mi fakt nechtělo. Pochopit vše lze i bez něj, ale trvá to a tak bych zrovna tady vážně ocenila slovníček na začátku knihy. Usnadnilo by to porozumění a příběh bych si začala užívat daleko dřív. Čtení tedy doporučuji začít právě tím slovníčkem. Ušetříte si tápání.

Řekla bych, že příběh bude milovníky trochu šílené fantasy bavit. Řeči o originalitě, čtivosti a neodolatelnosti nelhaly. Když teď při psaní nad tím přemýšlím – hergot, ta kniha byla fakt úžasná! Úžasně šílená. Kde mám další díl?

Za laskavé poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Ukázku najdete zde a knihu si tam můžete rovnou pořídit do vaší čtečky.

Hon na (čarodějnice) Klišé

V poslední době je populární vyčítat knihám, že obsahují klišé. A pak je za to pěkně zlynčovat. Vyčíst jim to a zdůraznit, že autor je div ne debil, že si to ulehčil, je neoriginální a že knihy s klišé prostě neobstojí.

Na tvůrčích spisovatelských stránkách se diskutuje o tom, jak se tomu jako autor vyhnout, jako by se jednalo o nějaký strašlivý přečin, když se autor něčeho takového i v menší míře dopustí. Skoro vraždu koťátka. 

Připadá mi, že už je to takový literární Hon na čarodějnice Klišé.

Nejdřív nechme promluvit slovník cizích slov. Co je to klišé?

• zautomatizovaný nebo otřelý slovní obrat

• cokoli, co se stalo všedním, otřelým či nezajímavým proto, že je toho nadužíváno

Pominu teď první bod, protože jednak něco takového z pusy občas vypustíme všichni a druhak to někdy nemusí vadit, pokud většinou spíš použijeme vlastní hlavu a zkusíme věc opsat jinak. A někdy to ani jinak nejde než se otřít o otřelé.

Mě zajímá spíš druhý bod.

K této myšlence mě nakopla anketa „co je podle vás největší autorské klišé“ na FCB stránkách Odstartujte svoji knihu. Bylo tam v návrzích hodně věcí, které se opravdu často opakují. Nemůžu říct, že to tak není a nechci popřít, že některá z těch klišé za určitých okolností přímo vyhledávám :)

Všimla jsem si ale jedné zajímavé věci – když je to „něco“ napsané blbě, považuje se to za klišé. Když to autor zvládne, najednou tohle označení v hodnocení díla mizí. Pokud jsou dobré postavy a pohlcující příběh, i když je to pořád to samé klišé, najednou to nikomu nevadí. Nikdo si nestěžuje.

Takže jak to je?

Připadá mi, že toto slovo dokáže shodit naprosto cokoli na světě. Celý život je jedno velké klišé. Často i ty nejlepší příběhy jsou na nějakém založené. Konkrétně u knih bych takto mohla sejmout prakticky všechny, které mám, obzvláště z žánru YA. Zrovna ale u tohoto žánru přeci MUSÍ být všem jasné, že autor literatury, určené k zábavě a oddechu, naservíruje a někdo jiný vydá to, co lidé chtějí číst. Chtějí! Proto je to pořád dokola, ne proto, že by nikdo nedokázal napsat něco jiného. Funguje to a pak jsme zase u toho, jestli se stokrát omleté napíše dobře nebo ne.

Co tak přistupovat ke každé knize jako k individualitě? Ano – o všem se už někdy psalo. Psalo se o tom blbě, nudně a tuctově, ale i skvěle, čtivě a originálně…

Jenže v příbězích jde už od počátku lidstva vlastně pořád o to samé: v romaňtárnách o lásku, ve fantasy o vyvolené hrdiny, ve fantasy YA o úžasné vyvolené holky, v knihách ze středních škol o puťku, která přebere nejlepšího kluka největší pipině (a pipina je blond), v erotických knihách o divokou celonoční píchačku (s desetinásobným orgasmem), v detektivkách o vyšetřovatele (alkoholika), který zamete s nejfikanějším vrahem všech dob…

Takže co přestat řešit jestli je něco klišé, ale spíš si říct, jestli tohle bylo dobře napsané nebo ne. Pokud se totiž budeme chtít vyhnout klišé v knihách úplně, nejspíš budeme muset přestat číst. A nebo číst takové ty vysoce umělecké a intelektuální počiny, u kterých se tak dobře usíná a špatně relaxuje :)

A přiznejme si, stejně to chceme. Jen to chceme dobře napsané.

Představte si detektiva blbého jako dřevo, který nikoho nechytí. Romantickou knihu, kde se nikdo nezamiluje a už vůbec ne do někoho, kdo je mimo hrdinčinu ligu. Fantasy bez hrdiny ať už více či méně vyvoleného. Puťku na střední, která zůstane puťkou bez svého školního hrdiny a o maturitním večírku bude doma bečet do polštáře. Erotickou knihu, kde ženská nesbalí toho super týpka a když už, tak se s ním ani jednou neudělá (a on nebude mít pinďoura jako žulový obelisk, ale spíš jako baby mrkvičku).

Nuda, co? O čem by ty knihy pak byly?

Závěr: I klišé se snese, když je dobře napsané. Co snese! Sežere, spolkne, spokojeně pomlaská a ještě se bude oblizovat. Knihy jsou o fantasii, snech a prožívání těch snů - a sny většinou bývají klišé. Naše, tajné a soukromé vítězství nad světem.

A jo, už jsem narazila na knihy, kterým klišé opravdu vyčíst nejde. I mezi YA. Ale o tom tenhle článek není.

P.S.: Fuj, teď jsem „to slovo“ napsala tolikrát, že ho normálně nesnáším :)