Murtagh

 

Asi se nikdo nediví, že jen těžko šlo odolat návratu do Alagaësie. A ještě ke všemu s mojí hodně oblíbenou postavou, která ale v předchozích knihách moc prostoru neměla a ještě ke všemu neměla ani nejlehčí osud. I přes veškeré těšení a očekávání jsem se čtením váhala. Dokud knihu neotevřete, je dobrá a nezklame vás :D jenže když začnete číst, může se všechno změnit.

Anotace:

Legenda pokračuje. Vraťte se do světa Eragona a Dračích jezdců! Pro Dračího jezdce Murtagha a jeho draka Trna už není na světě bezpečno. Zlý král byl svržen a z nich se stali vyděděnci. Po celé zemi se navíc začínají šířit zvěsti o pukající zemi a zápachu síry, který se vznáší ve vzduchu. Zdá se, že ve stínech Alagaësie se skrývá cosi zlého. A tak začíná epická cesta do známých i neprobádaných krajů, kde budou muset Murtagh a Trn použít všechny zbraně ze svého arzenálu, aby našli a přelstili tajemnou čarodějnici. Čarodějnici, která je mnohem mocnější, než se zdá.

…

Zásadní otázkou, kterou si pokládají čtenáři Eragona je, jestli to bude stejné. Jestli to nezklame očekávání a dostanou to, co chtěli. Tedy pokračování milovaného příběhu. No, ano i ne. Tak už to bývá. V něčem podobnost je a něco je úplně odlišné. A to odlišné je na tomto pokračování to nejpodstatnější.

Největší rozdíl vidím v tom, že zatím co Eragon byl klasickou cestou hrdiny na pomoc celému světu proti silnému nepříteli, Murtagh musí pomoci především sám sobě proti vnitřnímu nepříteli, který je jen jeho vlastní, ale o nic méně silný. Jeho cesta tím ale není snadnější, jen je jiná. A to bude podle mě kámen úrazu pro hodně fanoušků původní ságy.

To bylo pro ty, kterým se to nechce číst celé :) A teď podrobněji.

 

Je rok po válce a smrti Galbatorixe. Celá zem se z toho vzpamatovává a mladé Nasuadino království má ještě hodně práce před sebou. Největší hrdinové války, Eragon se Safirou, odletěli založit nový řád jezdců. Jen na jednu dvojici válečných hrdinů se zapomnělo a o jejich činu, kterým významně pomohli zvrátit závěrečný boj ve prospěch Eragona se veřejně neví. Stejně by ale nejspíš nezvrátil názor všech na ně po tom, co provedli před tím.

Trn a Mutagh osaměle putují zemí, na krajině a městech je stále vidět, kde se válčilo. Bitvy zanechaly stopy a i přes to, že lidé horlivě obnovují svá města a příroda se taky snaží, pořád je vidět, kde která velká bitva proběhla. Murtagh si je pamatuje (pochopitelně, když v nich musel bojovat nedobrovolně a na špatné straně) a vzpomínky a výčitky ho pronásledují.

Oba – drak i muž - se těžko vyrovnávají s tím, co byli donuceni udělat (pomocí jejich pravých jmen). Nejhorším Murtaghovým prohřeškem byla skutečnost, komu se narodil a to bohužel určilo i směřování jeho osudu. Snažil se dělat i dobré věci jenže ty byly zapomenuty po té, co ho padlý král zotročil pomocí pravého jména. Trpaslíci ho nenávidí, protože jim zabil krále, elfové, protože zabil Glaedra a Oromise, Wardenové protože nepomohl Nasuadě v zajetí a lidé mají spoustu důvodů. Ti dva tak v celé zemi nemají kam jít a musí se ukrývat.

 

Autor zvolil pro svůj nejnovější příběh podobnou strukturu, jakou měla předchozí série. Trochu to připomíná hru, kdy postava putuje zemí a plní postupně úkoly a dostává další indicie, které ji vedou dál k dalším zkouškám – takové RPG. Pravda, některé úkoly působily trochu zvláštně, ale vždycky přispěly k tomu, aby Murtagh něco pochopil nebo se naučil něco o sobě a druhých. Takže v tomto opravdu podobné, jako Eragon. Jedině snad s tím rozdílem, že Murtagh se nedozvídá vše od začátku, ale je „hotovým“ jezdcem. Výrazná podobnost je i v tom, že Murtagh musí nakonec taky čelit věci, která je pro něj zcela neznámá a nad jeho aktuální síly.

Cosi se totiž děje. Něco neznámého a nedobrého operuje tajně ve světě, jehož uspořádání je zatím křehké a hodlá se to přihlásit o moc – zatím neohrožuje všechny, ale potenciál má být ještě horší než Galbatorix. Murtaghův boj s ním bude z velké části i bojem se sebou samým a s minulostí, která hrozí, že se vrátí zpět, pokud se jí nedokáže vzepřít. V podstatě tedy bojuje také za celou Alagaësii, i když zatím v malém měřítku a mimo oči celé země.

Tentokrát je boj hlavního hrdiny ozvláštněn o smutný a dost intenzivní prvek osamění, protože Murtagh nemá žádného mentora, žádné pomocníky, nikoho, kdo by se chtěl postavit na jeho stranu a pomoct mu v boji. Nemá se kam obrátit a ví to. Je jen on a Trn. Oba zranění a traumatizovaní tím, co se jim stalo.

 

Murtagh je a vždycky byl zajímavější postava než Eragon. Není nezkušené a naivní dítě, které se musí všechno učit.  Na druhou stranu se o magii učí pořád - neměl učitele, kteří se snažili se s ním o znalosti podělit, takže v užívání Jazyka trochu tápe, ale mně bylo sympatické, jak o magii přemýšlel a jak se snažil o zdokonalení a pochopení principu, jak Jazyk s magií pracuje. Tím, že už věděl, co užívání magie obnáší, neměl v sobě zbrklost, která mi u Eragona vadila. Měl ovšem zvědavost a výraznou inteligenci, pomocí níž viděl magii i jinak, méně přímočaře. Zajímavou hloubku mu dodával taky jeho pocit viny a studu za činy ve válce, které mu bránily se obrátit na někoho, kdo by mu snad pomoci mohl a chtěl. Tyto zábrany mu jeho boj hodně zkomplikují a autor na tom krásně ukáže, že osamocený člověk má cestu k vítězství/úspěchu těžší, či spíš si ji tímto nezáměrně komplikuje sám.

Velkou součástí jeho osobnosti – a velmi dobře zpracovanou bylo i něco, co bych asi nazvala posttraumatickou poruchou. S tím, jak zemřel ten, kdo ho ovládal a zotročoval, bohužel nezmizely pocity, které musel zakoušet od chvíle, kdy se mu vylíhl Trn. Autor dost děsivě popisuje fyzické i duševní týrání, kterým prošli u Galbatorixe a stopy, které to zanechalo. Murtagh tedy nebojuje jen s vnějším zlem, ale i se sebou a to dělá jeho postavu mnohem lepší a propracovanější.

Stejně je na tom i Trn. Autor dokázal dost přesvědčivě vylíčit, jak tak silná bytost, jakou drak je, může být oslabená tím, co se mu stalo. Na jejich příkladu bylo mnohem víc vidět jak intenzivní je pouto mezi drakem a jezdcem a co to vlastně je.

 

Velkou část jejich putování zabírá krom krásných a podrobných popisů taky přemítání nad minulostí a vyrovnávání se s ní. Oba nejsou v pohodě, řeší traumata, nespravedlnost, vyrovnávání se s nepřízní osudu. Tohle je velké téma příběhu a podle mě je dobře zpracované – jestli to bude zábavné číst je otázka. Pro hodně lidí asi ne, protože takto podrobné rozebírání traumatu nebývá ve fantasy úplně zvykem. I když se autoři často tak tváří a postavám nakládají, do skutečných hloubek se detailně pouští málo kdo. Paolini si na to troufl a jejich duševní procesy vyvažuje svým způsobem odlehčeným klasickým dobrodružstvím, boji a napínavými okamžiky, ale pod povrchem to tam pořád je a pořád se to vynořuje na světlo. Úkoly, které musí plnit, je stále nutí svou minulost vidět, přijmout a vyrovnat se s ní a s následky. Zároveň také kvůli minulosti dělají v současnosti nějaké chyby, které je výrazně ohrožují a nahrávají protivníkovi.

Autor mi tady připadal ve všem a hlavně ve tvorbě postavy o hodně vyzrálejší. Není taky divu, když Eragona psal jako dítě. Už tehdy to bylo dobré, ale toto je o level lepší. Je to úplně jiný pohled na oblíbené universum. Mnohem dospělejší a o něco méně akční a zábavný. Tempo vyprávění je spíš pomalé, ale to tak bývá, když se knihy více zaměřují na duševno postav. Autor prostě potřeboval vyřešit u Murtagha jiné věci, než jen poražení nepřítele a to oceňuji. Obzvlášť, když to tak dobře zpracoval a vlastně poražení nepřítele spojil se začátkem vyrovnávání se s minulostí.

Vážně bych neuvěřila postavám Murtagha a Trna, které by předchozí dění nijak nepoznamenalo, jen se otřepali a prostě šli dál. Občas vzpomínky těch dvou na minulost působí trochu depresivně a hraničí to skoro s patosem, jenže i to se dá pochopit, vzhledem k tomu, jaké události se na konkrétních místech staly a co jim padlo za oběť. Dost ze zlých věcí taky způsobil Murtagh sám a vina se neptá, jestli to bylo dobrovolně nebo z donucení.

 

V příběhu nechybí ani věc, která je asi už taky typickou pro autora. Paolini rád popisuje a věnuje se občas až překvapivým a zdánlivě nedůležitým detailům. Kdepak to asi pobral? Jenže zatím co u Pána prstenů mi výrazná popisnost vadí, tady kupodivu ne. Sice to zpomaluje dění, ale pro mě je Paoliniho styl o něco víc přijatelný a stravitelný. Navíc ony nedůležité detaily při bližším pohledu říkají něco o postavě a její povaze, což mě rozhodně baví.

Děj se v první půlce knihy posouvá spíš pomalu. To se ale v druhé změní. Překvapivě je to ale způsobeno spíš tím, co se děje než že by šlo vysloveně o zběsilou akci. Upoutá hlavně záhada prostředí, kde se hrdinové ocitli a potřeba ji rozplést. Koncept toho „Zla“ mě hodně zaujal a líbilo se mi, že drak s jezdcem nebyli tak absurdně mocní, aby je nemohlo porazit něco jiného, co umí využít jejich slabostí. Sice na konci jsem se fakt klepala jak a jestli porazí záporáka, ale už vím, že Paolini jde na závěrečný boj často trochu oklikou a není to síla a moc, co souboje u něj rozhoduje. Často je to jen nějaká drobná změna nebo osobnostní rys hrdiny, který mu dá převahu v závěrečném souboji. A tady je o drobných změnách a osobnostech v postatě celá kniha a mnohem víc než o fyzickém boji.  Velké bitvy tu nejsou. Největší je rozhodně ta, která se děje v hlavách Murtagha a Trna. Další jsou spíš boje muže proti muži než armády proti armádě.

 

Asi chápu, proč kniha může hodně čtenářů zklamat. Přes některé podobnosti s Eragonem je to opravdu jiné. Co jsem tak pročetla názory, lidem se nelíbí právě to, co já na knize oceňuju :) No, to se stává. Mě ten intenzivní vhled do postavy přišel velmi zajímavý. Ano i hrdina může být uvnitř křehký a zraněný. To ho ale nedělá ufňukaným nebo slabým. Užila jsem si, jak se autor hodně zaměřil na draka a jezdce a jejich boj samých se sebou po „výchově“ u Galbatorixe a válce. I když je to mimo hlavní sérii, tak za mě její nejlepší díl.

Doufám v pokračování, protože Murtagh ještě má kam jít a co dokázat. Tak snad…

O knize:

Autor: Christopher Paolini

Série: Odkaz Dračích jezdců (5. díl)

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 632

 

O drakovi, který neuměl hrát šachy

 

...aneb jak jsem si zase jednou užila pohádku :)

Od autora jsem už jednu knihu četla. Byl to Epos o panáčkovi a to rozhodně není dětská kniha. Autorův styl mě ale bavil a byla jsem proto přesvědčená, že mě bude bavit i v pohádce. Zde navíc spojil síly s další autorkou, která mu vytvořila veršovanou polovinu knihy a s ilustrátorkou, která knihu doplnila pěknými obrázky.

 

Anotace:

Pohádka o princi, co nebyl ledajaký princ, o princezně, jež nebyla ledajakou princeznou, a o strašlivém drakovi, který nebyl ledajak strašlivý. Tradiční pohádka v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky. Z jedné strany otevřete prozaickou verzi, z té druhé se začtete do veršované. Obě pojednávají o pojídání princezen, nicméně jsou stravitelné i pro vegetariány. Kromě zábavy v knize naleznete i řadu ponaučení, a dokonce se můžete společně s drakem naučit hrát šachy. A to se může hodit i rodičům. Vtipné, zábavné, poučné, originální.

 

…

 

Když jsem knihu vybalila z obálky, ještě jsem netušila, co držím v rukou. Anotaci jsem v paměti bohužel uloženou neměla – stáří, skleróza – znáte to! – a tak bylo v tu chvíli hodně příjemným překvapením, že je kniha oboustranná. Když jsem ji totiž otočila, našla jsem víc méně stejný příběh (až na pár detailů) od začátku – jen psaný ve verších. To mi připadalo jako dobrý nápad. I když verše nejsou z pochopitelných důvodů úplně dokonalé, spíš jde o jednoduché rýmování, rozhodně se jedná o zpestření. O něco víc se mi líbila prozaická část, ale jsem přesvědčená, že děti ocení obojí a rozdíl je bude bavit.

Druhým faktem, který jsem objevila až po otočení, byla skutečnost, že všitá záložka se rázem ocitla dole a konec jsem utopila ve vaně :)

Ale teď vážně!

 

O čem pohádka je?

Autor si vybral klasické téma, v němž princ musí zachránit princeznu, kterou unesl drak, a vysloužit si tím její ruku a půl království k tomu. K věci ale přistoupil poněkud odlišně v mnoha věcech.

Zaprvé – příběh byl bez omáčky, ovšem nikoli bez chuti. Autor vynechal všechny zbytečné věci a do příběhu jsem vstoupila ve chvíli, kdy statečný princ dorazí na zámek, aby oznámil králi, že mu tedy zachrání dceru ze spárů draka. A následuje rovnou akce – princ vyráží na cestu do dračí sloje.

Za druhé – tradice se musí dodržovat, to je jasné. Takže drak musí unést princeznu, král mu ji musí dát a princ ji zachraňuje. A to je k tradicím všechno, protože tady se věci ubírají trochu jiným směrem, což postupně vejde ve známost v průběhu děje. Drak navíc není žádné tupé zvíře vedené žravým pudem, ale inteligentní, v pravdě renesanční… člověk :D Budete zírat jaké obory lidské činnosti mu nejsou cizí.

Za třetí – pohádce nechyběl vtip a jistý druh šarmu v narážkách na skutečný svět, který bude při předčítání bavit i dospělého. Nechci nic prozradit, ať nepřijdete o vlastní zážitek z objevování. Snad jen to, že milovníky Červeného trpaslíka jedna scéna určitě potěší – uvidíte ji a dokonce uslyšíte :D Rozhodně čtení taky potěší milovníky slovních hříček, narážek a nevinných dvojsmyslů. Menším dětem bude možná potřeba něco málo vysvětlit, ale i kdyby se vám do toho nechtělo, pořád zůstane hezká pohádka – jen pro praktické účely: budoucím nadějným stavařům a architektům vysvětlete rozdíl mezi muří a můří nožkou.

Pohádka je to pořád pro děti, to nemusíte mít strach, ale garantuju, že se budou dobře bavit i dospělí. A dost tak bych tipla, že na mnoha řádcích i lépe, než děti.

Autor si umí pohrát se slovy tak, že i banální situace pobaví, ať už jde o zmíněné slovní hříčky nebo právě o nějaké nenápadné narážky a vtipné situace. Prakticky na každé stránce jsem našla něco vtipného. Ne sice takové síly, že bych se řechtala nahlas, ale pobavilo mě to, o tom žádná. Dokonce jsem se dočkala i několika netradičních a překvapivých zvratů, což bych od pohádky o osvobozování princezny nečekala. Pohádka je v mnoha směrech celkem moderní, ale ne takovým tím debilním woke způsobem. Spíš prostě autor vložil do děje věci ze současného života – to hlavně ve vtipnějších narážkách pro dospělé. Pro děti je tu několik povzbuzujících věcí a poučení na závěr sice uznává tradice, ale zároveň ukáže, že je dobré umět se rozhodnout i jinak a jít vlastní cestou bez předsudků, protože tak může začít něco dobrého, třeba pěkné, byť hodně netradiční přátelství. Prostě trvat na tradicích za každou cenu je často spíš nevýhodný nesmysl a jsou situace, kdy si otevřeným rozhovorem pomůžete víc, než dobře mířenou fackou.

V knize nechybí hezké ilustrace a některé je možné dokonce vybarvit vlastní rukou – to mi bohužel nevyšlo, protože jsem při té příležitosti zjistila, že nevlastním pastelky a kupovat se mi nechtějí. Dítě nicméně tuto možnost určitě ocení. Ačkoli do knih se obecně čmárati nemá, do této je to dokonce žádoucí.

Pohádka je dlouhá tak akorát. Pokud budete číst po kapitolách, vystačí na pár večerů. Pravděpodobně ale dopadnete jako já (jste-li bez dítěte) a přečtete ji tahem. Už jen proto, že styl psaní opravdu baví a udrží pozornost. A jako bonus můžete po dočtení s dětmi zkusit hrát šachy. O tom, jak hýbat figurkami budete mít jasnou představu :)

V této knize nebylo ublíženo žádným zvířatům. Ani nadpřirozeným :)

 

Za knihu moc děkuji autorovi. Zakoupit ji můžete třeba tady.

 

O knize:

Autor: Jaroslav Beznoska, Monika Tilečková

Ilustrace: Kateřina Valentová

Vydal: Lika klub

Rok vydání: 2025

Počet stran: 160

Další knihy autora na bloGu:

Epos o panáčkovi

Poslední dračí král

 

Tuhle knihu jsem si vybrala z jasných důvodů: draci, romantika a přetrvávající zblbnutí Čtvrtým křídlem :D Přiznávám, že jsem doufala v něco aspoň vzdáleně podobného i když jsem to opravdu neočekávala , protože podle anotace byla podstata příběhu poněkud odlišná.  Každopádně anotace měla rozhodně potenciál na dobré počtení, od kterého se neurvu. A to mi dost často stačí :)

Anotace:

Dračí král z království Avalier hledá nevěstu! Vyšle proto královskou gardu, aby přivedla ženy v plodném věku do jeho paláce v Jade City. Má to však jednu podmínku: jeho budoucí nevěsta, se kterou zplodí dědice, musí mít v krvi dostatek magických genů. Osmnáctiletá Arwen v sobě tolik magie nemá. Ví, že nebude vybrána, ale z nějakého důvodu jí královské čichačky přikážou, aby se králi představila jako možná manželka.
Na poslední chvíli však matka Arwen prozradí děsivé tajemství z minulosti. Tajemství, kvůli kterému by mohla být zabita... samotným králem.
Dokáže si dračí král najít nevěstu a zachrání tak svůj rod před vyhynutím

…

 

Na knihu jsem byla docela natěšená, ale zároveň jsem neměla vysloveně obrovská očekávání směrem k tomu, že příběh bude pecka. Což se nakonec ukázalo jako správný přístup. V určitých ohledech mě to zklamalo a zároveň se mi to četlo opravdu dobře. Vidím to tak, že jsem se s touto knihou úplně nepropojila. Což neznamená, že jiným čtenářům se to stane taky. Četla jsem ostatně i dost nadšené názory, takže je to, jako vždy, otázka konkrétního čtenáře. Nenechte se proto níže napsaným odradit, pokud vás příběh láká :)

 

Autorka stvořila pro svůj několikadílný příběh zemi Avalier, v níž se nachází více království, mezi nimiž nejsou tak úplně přátelské vztahy. Některé země jsou neutrální a neohrožují se, ale je tu jedna, která má dobyvačné sklony a válka je doslova na spadnutí.

Vyprávění začíná v zapadlé vesničce na samé hranici dračího království, v níž žije hlavní hrdinka a žije si docela spokojeně. Rozhodně na svém životě nic měnit nechce, až na to, že se jí líbí jeden kluk a tak trochu doufá, že je to vzájemné. Naděje jí ale překazí nečekaný vývoj událostí. Do vesnice přichází králova armáda spolu s královskými výběrčími vhodných nevěst. A ne, není to krása ani urozenost, podle které se volí. Přes krátký začátek v rodné vesnici hrdinky se rychle skočilo k tomu, že byla vybrána a šupajdila s královskými „nadháněčkami žen“ pěkně hopem do hlavního města. O její nezištný a touhou motivovaný souhlas tak úplně nikdo nestál, ale zaplatili za ni a to se její rodině nakonec hodilo.

Kromě opravdu snadné čtivosti a zajímavého námětu bohužel na příběhu nic moc skvělého nenacházím, takže teď je řada na té části článku, kdy začnu místy skuhrat :D

 

Styl psaní mi na začátku připadal hodně jednoduchý a zbrklý, k rychlému čtení navíc přispělo i docela velké písmo. Nemůžu ovšem popřít, že příběh zaujal, i když to nebylo nic nového a bylo od začátku jasné, kudy se budou osudy hlavní hrdinky ubírat. V knize je snad všechno, co jsem už někde viděla a dost věcí z toho mě baví, takže to neberte jako stížnost :) máme tu lovkyni, která je živitelkou rodiny, máme tu krále, který hledá nevěstu a vybírat bude z více dívek. Máme tu draky…

A máme tu postavy.

Hlavní hrdinka příběhu se jmenuje Arwen Novaksonová – jako fakt :D To byl první problém, jak mám brát vážně postavu s touto kombinací jména a příjmení. Ale zkusím to. Takže Arwen (nenuťte mě znova použít příjmení) je na začátku příběhu v pohodě. Působí poměrně dospěle a vyrovnaně, ovšem jen do chvíle, než ji vytrhnou z prostředí, kde žila a kde byla spokojená. Vrhnutá do světa, ve kterém nechce být, se mění v rozmazlené, zbrklé a hádavé stvoření a rozhodně to v tomto případě nebyl vývoj správným směrem, byť se asi v podobné situaci dal očekávat. Jinak působila dost nepropracovaně, trochu jako Mary Sue (nesnáším tohle označení, ale nejlíp vystihuje situaci). Z dračího krále moc nadšená není – což se nedivím, vzhledem k účelu sňatku a okolností, které ji ohrožují na životě.

Král samotný působil náznakem sympaticky, ale byl vykreslený tak málo, že vlastně nevím, kdo byl a jaká jeho postava byla. A protože byl vykreslený tak málo, bylo těžké napojit se na jeho bolest ze ztráty blízkých a prožít to s ním. Nejvíce ho charakterizovala ztráta předchozí manželky a dětí a nechuť podstoupit to celé znova. Zároveň ale i zodpovědnost k zemi a poddaným – věděl, že ženu a dědice mít musí z vážnějších důvodů než jen zachování rodu. Jeho povaha a postava ale byly popsané ještě míň než Arwenina a tak působil ještě víc plochý. To byla škoda. Mám ráda, když se mohu do hlavní mužské postavy „zamilovat“ spolu s hrdinkou a tady chyběla osobnost, u níž by to šlo.

Vzniknuvší lásku zmíněných dvou hrdinů se mi nepodařilo úplně pochopit. Kde se vzala, co je k sobě přitahovalo? Jejich „vášnivé okamžiky“ kdy z hádky měl vzejít výbuch citů, nejiskřily ani hádkou a city už vůbec ne. Ty dvě postavy k sobě nepatřily. Mnohem větší propojení se mi zdálo být u krále a jiné dívky a sedlo by jim to lépe. Arwen neměla být královnou, patřila do gardy ne do královy postele. Jenže to by autorka nesměla chtít „klasický“ konec.

Co se vedlejších postav týká, bylo to s nimi dost podobné. Když se autorka moc nemazala s hlavními, proč by měla s vedlejšími? Žádná postava mi nelezla na nervy, ale to hlavně proto, že jsem si ani žádnou vysloveně neoblíbila. Přitom nakročeno některé měly slušně. Našla jsem si tam některé, které do příběhu sedly a měly v něm své místo a daly by událostem zajímavější směr a spád. Bohužel právě ty byly záhy po smrti…

 

Stejně rychle a bez poctivé péče, jako k úvodu do příběhu a k postavám, přistupuje autorka i ke všemu ostatnímu v ději. Moc neztrácí čas s nějakými popisy, spíš prostě valí v ději dál a dál a nechává na čtenáři, co si představí a jak. Celý příběh fičí zběsilým tempem, což mi připadalo trochu škoda. Kdyby autorka malinko ubrala na cvalu, mohla by tam najít místo i na nějaké zajímavé dění okolo, popis okolí, nějaký smyslový vjem nebo třeba zajímavější popis myšlení a prožívání postav. Její vyprávění by potom působilo malinko víc uvěřitelně. Takto se mi zdál zajímavý nápad poněkud odbytý a nedodělaný. Jako četlo se to rychle a snadno, ale působilo to na mě jako první nástřel kostry příběhu, než se autor dá do pořádné práce a obalí ho masem nějakého fakt vyprávění. I tak mě ale dokázala autorka na několika místech překvapit ne snad nečekaným, ale zajímavějším zvratem, než jsem tušila. Byly tam záblesky zajímavých scén, jen se s nimi příběh vypořádal zkratkovitě a občas nelogickým jednáním postav a zbytečnými oběťmi.

Přes to si najdu i věci, které mě zaujaly a měly rozhodně potenciál.

Bavila mě představa království, které je založené na magii a proti němu jako úhlavní nepřítel stojí zem strojů a techniky, která chce veškerou magii vyhladit. Líbila se mi i myšlenka, že dračí království samo technozem nepřemůže a bude se muset spojit s dalšími zeměmi, kde ještě magii mají (toho se dočkám v dalších dílech). Vztahy mezi magickými královstvími – respektive mezi jejich vládci – ovšem nejsou zrovna ideální, jak bylo naznačeno. Budou muset překonat nějaké ty křivdy minulosti. Škoda, že politika nebyla trochu víc propracovaná, mohlo to být zajímavé. A z jiných knih víme, že i v YA to jde a čtenáře to baví.

A taky si najdu věci, které mi připadaly spíš zvláštní nebo nedomyšlené.

Například takové bojové akce byly divné. Nedomyšlené a podle mě nevěrohodné vzhledem k tomu, že tak měl jednat podle autorky zkušený král s veliteli své armády. Jako fakt jen tak vyrazíte do cizího paláce páchat atentáty? Na cizí a velmi dobře bráněné území? Jen tak, jako z pomsty, riskujete život svých nejlepších bojovníků i svůj? Nelogičnosti jsem našla i v tom, proč armáda přeruší útok, který vyhrává.

A bylo toho víc. Jen nechci vyzradit děj, tak se posunem dál.

Trochu mě zaskočilo, jak přímočaře autorka přistupuje k partnerským vztahům, zejména, co se krále týká a jak je vyjadřuje. Hlavní hrdinka (a celé království s ní) není vůbec na pochybách, že král hledá jen „orgán“ který mu porodí dítě a o ženu, která je okolo toho orgánu až tak nejde. V knize se to opakuje dost často, a kdyby to stokrát bylo tak (jako že ve skutečnosti bylo) nečekala bych, že se to v knize pro mládež bude tak vystrkovat před lehce naivní a něžnou romantiku a spíše dobrý pohled na vztahy (i na takové, kde jde o dědice). Ona ta uvěřitelná romantika tam nakonec stejně nebyla, ale i tak. Dokonce tam byla i jedna postava, která nemohla počít dítě s manželem a tak si ho s jeho svolením upletla jinde. Nutilo mě to se ptát, pro koho vlastně autorka píše, protože pohled na vztahy, lásku a děti mi připadal pro mladé publikum dost cynický. I na konci – to jak jejich vztah málem proběhl a jak málem vyřešili velký problém – prostě nebylo téma do romantické knihy pro mladší čtenáře. V knížce pro dospělé nebo starší čtenáře by to byla fantastická zápletka a exkurz do povahy postav a prověrka síly vztahu, ale tady to bylo děsivé.

Našla jsem tu i nejspíš nejhorší popis sexu a líbání, který jsem kdy v knihách viděla. Extrémně zjednodušený, mechanický, zcela bez citu a nějaké vášně. Bylo by lepší, kdyby to tu nebylo vůbec než napsané takto. Donutilo mě to opět uvažovat nad tím, pro koho kniha vlastně je. Celé to bylo jako dětsky naivní pohádka bez větší hloubky a propracovanosti v osobnostech, ději, politice a prožívání a zároveň tím sexem, záležitostmi kolem dědice a porodem se to z této kategorie vyřadilo. Docela mě otravovalo, jak se pořád řešila otázka děloh a lůn a porodů děcek. Arwenino znechucení tímto bylo tak očividné, že jsem nechápala, kdy a proč vlastně otočila.

 

Celkově styl, jakým autorka vyprávěla, nebyl chyceným úplně za dobrý konec a příběh, který měl potenciál být zajímavý, to udolalo. Čtivé to bylo, ale to je tak asi všechno. Nějaké výraznější emoce ve mně prostě příběh neprobudil a vlastně mi v tomto ohledu připadá trochu zvláštní i varování na začátku. Upozorňovanou královu ztrátu a bolest jsem prostě necítila. Nemyslím si, že má v této podobě potenciál někoho traumatizovat, byť ztráta nejbližších je určitě bolestivé téma.

Přečtení nelituju, protože na oddech a odreagování to stačilo, ale v sérii pokračovat dost pravděpodobně nebudu. Není pravda, že by mě to nebavilo nebo nezaujalo, jen to bylo prostě moc jednoduché. Je psaná stylem pro opravdu hodně nenáročné nebo v žánru zatím nezkušené čtenáře a já očividně přeci jen nějaké ty nároky mám :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu najdete i s ukázkou tady.

 

P.S.: Vím, že to není můj příběh, ale přesto si neodpustím rýpnutí – je škoda, že se autorka držela předem vybraného záměru a neposlouchala, kam se příběh stáčí a kam její postavy “chtějí jít“. Měla v průběhu tolik zajímavých možností a držela se té, která byla zajímavá nejmíň.

P.S. 2: Fakt mě pobavilo názvosloví místní zvířeny, kdy Arwen lovila zvířata jako kralin, losin a krysin. Miluju kralina, losina a krysina :)

 

O knize:

Autor: Leia Stone

Série: Králové Avalieru (1. díl)

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 368

Čtvrté křídlo

 

Ano, přiznávám se! Taky jsem podlehla krásné obálce a marketingové masírce, která se kolem tohoto příběhu vytvořila. Chvíli to dokonce vypadalo, že kdo nečetl „Čtvrťáka“ jako by v knižní komunitě vůbec nebyl. Já jsem se přidala k ostatním o něco později, nicméně se stejným nadšením. Lákalo mě na tom úplně všechno.

 

Anotace:

Dvacetiletá Violet Sorrengailová měla nastoupit do kvadrantu písařů a strávit život mezi knihami. Její matka, nesmlouvavá velící generálka, jí však nařídí, aby se připojila ke stovkám kandidátů toužících dostat se mezi navarrskou elitu: dračí jezdce. Violet chybí trénink, navíc je menší než ostatní a draci se s „křehkými“ lidmi nespojují. Spálí je! Proto bude potřebovat všechen svůj důvtip, aby obstála. Brzo ale zjistí, že z Basgiathské válečné školy vedou jen dvě cesty ven: absolvovat, nebo zemřít.

 

…

 

Knihu jsem začala číst až ve chvíli, kdy se přiblížilo vydání dalšího dílu. Co kdyby mě to chytlo a na pokračování by se dlouho čekalo, že? Co potom? Zároveň jsem trochu doufala, že mě to nechytne, protože pokračování je poněkud dražší. No tak smolík. Chytlo mě to :) A zároveň mě suma ani tolik nebolí, protože to za to stojí. Kdybych měla dojmy zkrátit do jediné věty, řekla bych, že kniha má prostě všechno, co mě baví na podobných žánrech.

Nejen z tohoto důvodu mě to chytlo až překvapivě rychle. Do děje se vplulo nesmírně snadno a vlastně i vztah k hrdince jsem měla vybudovaný už od chvíle, kdy jí matka šlápla do představ o budoucnosti písařky a poslala ji v podstatě na smrt do akademie dračích jezdců.

 

Hlavní hrdinka neměla mít od začátku šanci. Nebyla připravovaná na kariéru jezdkyně jako ostatní adepti, kteří makali na dovednostech už od mala. Ona je ještě ke všemu i fyzicky poměrně slabý kus. Snadno se jí stane úraz, má slabé svaly, snadno se lámající kosti a vyskakující klouby. Nebyla jsem si tak úplně jistá, z čeho její křehkost a náchylnost k úrazům přesně pramení. Možná nějaká nemoc nebo prostě netrénovanost a fyzická slabost? Nejspíš to mělo i něco společného s tím, co se stalo její matce v těhotenství, rozhodně to ale nebyl ideální fyzický stav pro tak náročné povolání. Jenže ona má prostě paličatou povahu a schopnost vydržet docela hodně - zdá se, že když s bolestí denně žijete, vydržíte víc. Do toho je i chytrá, umí používat hlavu, svou výhodu si uvědomuje a dokáže z ní i těžit, když nestačí dovednosti a síla, umí si poradit jinak. Ví, že sama asi nepřežije nijak extra dlouho a tak si od začátku krom nepřátel nadělá i přátele. A přijmout pomoc umí. Vážně oceňuji, že autorka z ní až do konce knihy neudělala přehnaně a nečekaně silnou bytost. Ano, má velkou moc, ale na jejích slabostech to nic nezmění. Sice zesílí tréninkem, ale nadále potřebuje pomoc, protože ve fyzických věcech je přeci jen pořád slabší, než by potřebovala. Na konci je nad slunce jasné, že ji čeká ještě hodně učení, rozhodně není hotová bojovnice – toto je podobné jako v Eragonovi a je to další věc, kterou hodnotím kladně.

Hrdina – co o něm říct :) Jo, je prostě přesně ten typ, kterého chceme :) a zároveň – kupodivu – mi vůbec nepřipadal jako stereotypní mužský z podobných knih. Není potřeba nic psát. Stačí si ho jen při čtení užít :) Přemýšlím, ke komu ho nejlépe přirovnat, ale Xaden, jak se zdá, vytvořil svoji vlastní kategorii. Rozhodně není jen hezká tvářička, chodící charisma a dobrý bojovník. Xaden je jako cibule a já se těším na další vrstvy.

Ostatní postavy jsou také skvělé. Nejen Violetini přátelé, ale i nepřátelé. Vůči postavám jsem slyšela i výtku, že jsou ploché, ale mě to tak nepřipadalo. Někteří možná naplňují představu o určité šabloně, ale rozhodně je nebudu označovat za ploché. Méně péče bylo věnováno spíš těm, kteří v ději nebyli tak důležití, objevili se okrajově nebo brzo zemřeli. Navíc interakce a rozhovory mezi nimi jsou občas dost vtipné. Dokonce i Violetin drak je místy docela vtipálek.

Pak jsou tu samozřejmě draci :) Spojení s draky mě bavilo. Bylo to opravdu zajímavě pojaté a Violetin drak se ukázal jako docela pohodář – v rámci dračích možností Líbilo se mi, že spojení s drakem si člověk musel hodně zasloužit a že to byl drak, kdo si jezdce vybral. Naneštěstí nikdo netušil, podle jakého klíče draci své jezdce volí. Jen se říkalo, že draci nesnášejí slabé jezdce. Mě se ale zdálo, že to nebylo jediné rozhodující kritérium. Samotný proces volby byl zajímavou kapitolou. Jezdci nedostali vejce, aby se jim vyklubalo. Museli navázat kontakt s dospělým drakem za poměrně dost nebezpečných okolností.

Draci zde jsou hrdé bytosti. Od začátku není pochyb, že lidi si sice hrají na armádu, ale jsou to draci, kteří o věcech rozhodují – od výběru kadetů po další, které nechci prozrazovat. Draci určují pravidla. Nevyhovujete jim? Upečou vás. A to, že si vás vyberou jako svého jezdce, nemusí ještě nic znamenat. Pokud z nich při výcviku spadnete, mohou se rozhodnout vás nechytit.

Ve spojení s draky přichází určitá surovost a neodvratná nemilosrdnost. Jakkoli hrozný byl výcvik, když jste dosáhli svého a spojili se s drakem, úleva ani bezpečí nepřišli. Nebylo pochyb o tom, že hrdinům jde o krk každý den – a hodně jich také zemře v průběhu děje. K mé smůle i pár mých oblíbenců. A že je zde docela snadné si některé postavy oblíbit, i když jsem je znala jen chvilku.

 

Svět v knize představený mě opravdu hodně upoutal. Jak zdejší organizace armády, tak fungování země, která se brání útokům nepřátel zpoza hranic. Zdejší obrana byla hodně propojena s draky a tak není divu, že jezdci byli elitou mezi bojovníky. Politika byla taky dost zajímavé vymyšlená, i když se jí autorka nezabývala tolik, jako výcvikem Violet. Počítám ale, že to přijde v dalším pokračování. Tady bylo ukázáno tolik, aby to stačilo vzhledem k situaci v příběhu a aby bylo jasné, že věci nejsou takové, jak se na první pohled mohou jevit. Na konci se mnohé prozradí a náhlý obrat na vahách „hrdina versus padouch“ se ukáže být velmi zajímavým. Pro postavy je podstatná nejen fyzická zdatnost a nemilosrdnost v boji. I přátelství a morální hodnoty jsou zde důležité. Ukáže se, že zrada je dost relativní pojem, jenže stále nebude jasné, kdo si lže do kapsy a kdo byl oklamán a kým a proč. Jediné, co víme, že draci jsou tím, kdo rozhoduje a vládne. Lidé bez draků by se neubránili, a nakonec ani draci bez lidí nejspíš ne.

Zkoušky, které museli zájemci podstoupit, dávaly překvapivě naprostý smysl. Už jen ten vstup do akademie.  Na první pohled vypadal přechod po úzké lávce nad propastí dost zvláštně, ale když pak přijdete na to, že vlastně z nich mají být jezdci na dracích, kteří létají poněkud vysoko a občas se hodí na nich při boji popoběhnout, začne to najednou dávat smysl. Co taky s člověkem, který neudrží ani základní rovnováhu. Další zkoušky byly dílem otázkou boje a dílem praktických věcí, které se dračím jezdcům prostě hodí každodenně – od nástupu na draka až po udržení se na něm nebo pochopení bitvy a správná bojová strategie. Trochu mě překvapilo, že jezdci vezdejší nepoužívají sedla. Takové sedlo se mi zdá docela praktické, ale místní draci by to asi nepochroustali – rozhodně ne všichni.

Romantika mi sedla. Jakože opravdu hodně. Není sice absolutně pochyb o tom, kdo bude hlavní „hot boy“ , ale to mi nevadí. Upřímně ani netuším, jak by se to dalo tajit, ještě v žádné romantické knize se to neutajilo v podstatě od prvního setkání těch dvou. Bylo taky jasné, že chudák druhý ve hře prostě nemá šanci. Přes to, že se znali dlouho a Violet do něj byla mimo akademii trochu zamilovaná, nakonec nebyl konkurence – a láska přešla z více důvodů, nejen proto, že jeho sok byl žhavý jako kamna. Na druhou stranu Violet ho ani netahá za nohu, jakmile přijde na to, koho chce, drží se svého rozhodnutí. Navíc nelze popřít, že mezi párem to dost jiskří, ne snad úplně v dobrém od prvních stran – opět z pochopitelných důvodů – ale rozhodně si věnují značnou pozornost. A mezi náma, kdybych byla na jejím místě, taky bych se necukala :) Je tu taky zajímavě pojatý druh pouta, který svým způsobem váže hrdiny k sobě a nutí je k vzájemné blízkosti, i kdyby třeba nechtěli. Normálně mě pouto v knihách už vytáčí, ale tady nelze mít námitek. Autorka to vyřešila naprosto dokonale! Oceňuji i lechtivé scény, které byly dostatečně žhavé, aniž by byly trapné. Hrdinka mu navíc nepodléhá zase až tak, umí si zachovat svou hrdost a samostatnost a nemyslí vagínou – opět plusové body.

 

Pokud už příběh obsahuje nějaká klišé, jsou tak podaná, že mi vlastně vůbec nevadila, pokud jsem je postřehla. Každopádně je to tak čtivé, že je těžko si podobných věcí všimnout. Vlastně je v knize všechno, co by člověk v rámci YA fantasy za klišé označit chtěl a nejspíš i mohl – hlavně co se hrdinky a romantiky týká. Jenže i když je to možná občas něčemu podobné, je to zároveň i neskutečně své a originální. Opravdu je snadné se do příběhu začíst a zamilovat.

Autorka udržuje skvělé tempo příběhu. Už jen tím, jak jsou nastavené podmínky v akademii, jde jejím hrdinům neustále o krk – všem hrdinům – a jedna napínavá situace střídá druhou. Draci nejsou v akci od začátku, nejdřív se jen tak míhají, než si vyberou svoje jezdce. Vlastně to trvá skoro celý první rok. Do doby, než se zapojí, ale rozhodně není nuda. Vlastně se mi hodně líbilo, že jezdci si musí své draky zasloužit, doslova vybojovat. Jen to posilovalo dojem elitní jednotky, kterou měli jezdci být.

Není to vysloveně dospělá fantasy, ale rozhodně to k ní má celkem blízko, takže to podle mě bude bavit i starší čtenáře, kteří vysloveně high fantasy úplně nepotřebují k životu. Bojová akademie a celkové ladění a atmosféra knihy mi trochu připomnělo Jiskru v popelu. A to je rozhodně lichotka! Takže pokud se někomu líbilo to, doporučuji zkusit i Křídlo. Nemůžu říct, že by příběh byl bezchybný, ale rozhodně je natolik čtivý a akční, že nějaké ty nelogičnosti ani nepostřehnete nebo nebudou vadit dobrému zážitku. Mně teda rozhodně nevadilo nic. Těch pět set stránek jsem slupla jako malinu a těším se na přídavek :)

 

P.S.: Pokud někdo bude chtít hledat chyby, najde je, ale nechápu, proč by to chtěl někdo dělat a raději si čtení neužil :)

 

O knize:

Autor: Rebecca Yarros

Série: Empyreum (1. díl)

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 536

 

 

 

Další knihy z neobvyklých škol a akademií:

Jiskra v popelu Plamen v temnotě Smrt před branami

Nikdynoc

Rudý úsvit

Červená sestra

Mladá dáma

 

Seriál jsem neviděla, ale i tak mě lákalo příběh poznat. Anotace zněla dobře a, přiznejme si to, tvář herečky na obalu knihy také láká už jen tím, že je známá. Nakonec jsem dostala výrazně lepší příběh, než jsem původně očekávala. Teď po dočtení, když se zamýšlím nad článkem, zjišťuji, že kniha měla daleko víc myšlenek, které mi došly až teď, když mě nerozptyluje hltání napínavého děje :)

 

Anotace:

Elodie nikdy nesnila o palácích a přepychu. Jako dědička chudého vévodství moc dobře ví, co to znamená hlad a bída. Když ji ale požádá o ruku okouzlující princ bohatého ostrovního státu Aurea, bez váhání přijme. Vždyť sňatek s Henrym znamená, že její lid už nikdy nebude trpět! Za pohádkovou nabídkou se však ukrývá tajemství. Temné, zubaté tajemství. Aurea totiž sdílí ostrov s drakem – krvežíznivou bestií, která si výměnou za svoji přízeň žádá krev. Královskou krev.

Elodie je ihned po honosné svatbě obětována netvorovi. Bude potřebovat veškerý svůj důvtip, aby v jeskynním bludišti unikla ze spárů jisté smrti a pomstila se všem, kdo ji zradili.

 

…

 

Čekala jsem v podstatě pohádku o princezně a drakovi. Čekala jsem i trochu akční a napínavý děj, protože obálka něco takového ukazuje jasně. Obojí jsem dostala, ale rozhodně ne v těch tradičních klišé, jakými se příběhy o princeznách a dracích vyznačují. Na to, abych knihu mohla označit za pohádku, vezme všechno záhy dost překvapivý obrat do napínavé fantasky. Na začátku vypadá Elodiin život po domluveném sňatku jako splnění všech dokonalých snů. Velmi rychle se však pohádka mění v drama a boj o život.

Přiznávám, že v prvních pár kapitolách jsem si říkala, jestli jsem nesáhla vedle. Všechno bylo jakési moc ňuňu a dokonale princeznovské. Po příjezdu do nové země byla hrdinka přijata s laskavou a otevřenou náručí, obklopena vším myslitelným luxusem, šily se jí krásné šaty, dvořil se jí dokonalý princ… Prostě všechno bylo tak moc dobré, až to působilo falešně – to se autorce skvěle povedlo. Kdo nemá rád princeznovské věci, šatičky, hostiny a plesy a přípravy svateb, vydržte, nebude to tam dlouho.

Už první den po příjezdu nevěstinky je ze stylu vyprávění zřejmé, že je cosi shnilého v království aurejském. Bylo to tak absurdně dokonalé, všechno lichocení, dárky a služby pro nevěstu z bezcenné chudé země… Tím sňatkem nemohla Aurea nic získat. Byla to tak bohatá zem, že mohli mezi zájemkyněmi o ruku prince jistě vybírat a ne zvolit zemi, která bude pro království spíš přítěží v budoucnu. Oč jim tedy šlo? Zdálo se, jako by se tím podstrojováním snažili Elodii cosi vynahradit, zmást ji a udrndat, aby se bez odporu podrobila všem nutným svatebním „tradicím. Tím, jak dokonalé všechno bylo, se jen zdůrazňovalo, že se něco pokazí. A pokazilo – místo romantické svatební noci je princezna zcela neromanticky obětována drakovi. A tady to začalo být skvělé.

Princeznu máme u draka ve sloji a začíná její boj o život. A také se dostaví pochopení, že ani zdaleka není první princeznou, která měla skončit v dračím žaludku. Že celá ta šaráda se svatbou je pečlivě nacvičeným divadlem.

Líbila se mi představa, že pro princeznu žádný princ nepřijde a jestli bude sežrána nebo ne, záleží jen na ní. Zároveň jsem taky zatím nečetla žádnou pohádku, kdy by bylo tolik rozpracované, co se asi tak může odehrávat v dračí sluji, když dodají oběd :) Tady dokonce nikdo neměl ani zájem princeznu osvobozovat a kdyby utekla, vůbec by se to nikomu nehodilo. Nikomu!

Pobyt princezny Elodie v jeskyním labyrintu dračí sluje byl prostě neuvěřitelný. Napínavý, temný, plný strachu a překvapení, která tu číhala. Není to jen jedna jeskyně, ale celý systém chodeb, kde se Elodie může s drakem potkávat, ale i se mu vyhnout. Jsou tu mnohá místa, která jí mohou trochu pomoci přežít, ale zároveň i místa, kde se k ní drak snadno dostane – často i ta stejná. Jeskynní labyrint je skvěle popsaný, takže je snadné se do princeznina pobytu zde vcítit a vychutnat si to. Elodie nedostane nic zadarmo. Ne snad, že bych o ni měla vyloženě strach, ale hodně těsných a napínavých chvil tam rozhodně bylo. Navíc mě autorka nenechala na pochybách, že z ostatních princezen se ven zatím žádná nedostala. Jistota, že se to podaří Elodii, taky nebyla žádná.

Jako fakt dobrý nápad musím vyzdvihnout dračí jazyk vymyšlený dcerou autorky. Když drak na Elodii v jeskyních mluvil, úplně jsem cítila, jak v chodbách burácí jeho hlas, jak se ozývá ozvěnou ze všech stran. Slova byla správně hrubá a zároveň znělá a hodila se mi k dračí mluvě. Tím, jak autorka popisovala, jak se dračí hlas ozývá – blíž, dál, ze stran, jak kámen chodeb duní pod jeho kroky a šustí sunoucí se dračí tělo… Brrr. Dokonale to podtrhovalo atmosféru. Na konci knihy je navíc slovníček a stručná mluvnice dračího jazyka. Pokud bude někdo netrpělivý, nemusí jazyk pomalu poznávat s Elodií, ale věty, které drak říká, si přeloží rovnou.

 

Elodie jako hrdinka nebyla nikdy takovou tou typickou blboučkou a naivní princezničkou. Od začátku je představená jako holka, která vyrostla ve velmi chudém království. Cítila zodpovědnost za své lidi a byla ochotná pro ně hodně obětovat. Ať už se jednalo o práci vlastních rukou nebo nutnost se kvůli zdrojům provdat do bohatého království za muže, kterého nezná a vlastní milovanou zemi opustit. Kupodivu se na první pohled zdálo, že manželství i její nový domov a ženich, který ji tam čeká, jsou jako splněný sen všech princezen. Elodie byla vděčná za všechno, čeho se jí dostává a vědomá si svých nových povinností chtěla co nejlépe převzít tradice nového domova a vše se o něm naučit. Nakonec se vše obrátí spíš v noční můru všech princezen. Elodie navíc ví dobře, že její princ ji v žádném případě zachraňovat nebude. Naštěstí je to holka, která má všechny předpoklady pomoci si sama.

Oceňuji, že hrdinka není absolutně neohrožená a automaticky si umí se vším poradit, všechno zná a tak. Dovednosti, které má a které jí mají pomoci, získala v rodném království naprosto přirozeně a neumí zdaleka všechno, co by se jí hodilo. Je ale chytrá a umí se přizpůsobit nepříznivé situaci. Dělá chyby, má chvilky, kdy to chce vzdát, kdy je jí do breku, má strach, zpanikaří nebo něco podobného. Zároveň je obdařená velkou silou ducha a pevnou vůlí. Pokaždé se zvedne a pokračuje dál. Ví, že šance na vítězství jsou malé, ale dokud jsou, bojuje o každý metr k cíli. O každý den života. Celkově na mě působila jako hodně vydařená postava.

 

Kniha nabízí i kapitoly s pohledy záporných postav a dokonce i první princezny, která se ocitla u draka. To bylo dobré. Dokonce i záporné postavy to v některých ohledech zlidštilo a dalo to jejich počínání smysl. Sice ano, dělají špatné věci, ale mají pro to ze svého pohledu překvapivě logické důvody. Je možné si tedy popřemýšlet, jestli jeden obětovaný život stojí za záchranu mnoha dalších. Je možné vcítit se do záporáků, kteří nejsou prostě jen zlí, ale své skutky páchají z důvodů pro ně jasného „vyššího dobra“. Obě tyto otázky nejsou zase tak cizí z jiných knih, ale i ze skutečného života. V tomto příběhu dokonce i některé provinilé trápí svědomí a velmi těžko svá rozhodnutí nesou. Dokonce i postavy jako „královští nadháněči“, kteří měli za úkol vyhledávat princezny, se museli vyrovnat se svou rolí v celé věci. Ani vedlejší postavy tedy nebyly odbyté s tím, že prostě dělají, co se jim řekne. Každý se k tradici nakonec postaví jinak a konečná rozhodnutí některých záporných postav lze dokonce i obdivovat. Autorka navíc u svých záporných postav dost přesvědčivě popsala, jak si obětiny obhajují a jak se dokážou ve své mysli zatvrdit, aby se jich jejich činy tolik nedotýkaly. Asi nebylo zbytí, přeci jen každý rok tři nevěsty a tři oběti… To jednomu pocuchá psychiku slušně.

Když už jsme u těch obětí -tradice, které v Auree měli, se zakládaly na historických událostech království. Dozvěděla jsem se, jak to začalo, jak se to postupně proměnilo v čase. Dokonce i jak pokračoval vládnoucí rod, když každou princeznu měli hodit drakovi.  Příběh zrovna v tomto udělal z potencionální oběti přeživší a následně spolupachatelku tradice. Dokonce se našel v minulosti i princ, který tradici odmítl. Většinou to vládnoucí rod bral jako svoje břemeno a oběť pro svůj lid. Když jsem se podívala, jak to všechno začalo, najednou ani drak nebyl taková bestie, jako před tím. Následky činů prvních aurejců dopadly na tolik generací a přitom mohlo být od začátku všechno úplně jinak. Kupodivu autorka i v tomto ponechala určitou nutnost, která hnala první osadníky ostrova k jejich činům, že ani je samotné nešlo jednoznačně odsoudit.

Tohle konkrétně mám u knih hodně ráda. Když jednání záporáků dává v určitém ohledu smysl a více méně je i logikou obhajitelné. 

Vzhledem k tomu, že jde na začátku o sňatek, byť domluvený, čekala jsem romantickou linku. Překvapivě tu není vůbec. No, vlastně ne zase tak moc překvapivě :) Sice na začátku, kdy princ Henry „ptáčka lapá“ se snaží působit jako sladký chlapec a svojí vyvolené se dvořit. Pod povrchem je ale přítomno něco divného, takže žádné city nedostanou prostor vyrašit. A v momentě, kdy Elodie pochopí, proč si ji Henry bral, je po citech definitivně – aspoň po těch romantických. Kdo tedy romantickou linku nemusí, vydržte, nebude tam dlouho.

 

Jako celek musím říct, že mě kniha překvapila. Četla se svižně a snadno a příběh upoutal už od začátku. Byl akorát správně strašidelný a napínavý. Konec mě sice trochu zaskočil, protože nic podobného jsem rozhodně nečekala, ale je to fantasy, tak proč ne :) V některých momentech trochu připomínal naivní pohádku, ale nakonec napínavost při pobytu v jeskyni převážila.

S klidným svědomím mohu doporučit i starším čtenářům, nejen předpokládané věkové kategorii. Je to sice pohádkově laděná fantasy, ale dobře zpracovaná. Myslím, že z článku je nakonec vidět, že jsem si knihu užila.

Přemýšlím o filmu, ale trochu se bojím, abych si nepokazila dojem :)

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh můžete nakouknout zde.

 

O knize:

Autor: Evelyn Skye

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

 

Knihy o dracích a princeznách na bloGu:

Rituál

Dračí dcera

 

Kniha mě samozřejmě utáhla na obálku a koho taky ne :) Na modré draky slyším už od dob Eragona a abych pravdu řekla, moc YA dračích příběhů se mi do rukou nedostalo. Když přišla nabídka s touto knihou, řekla jsem si, že se to musí napravit a i když je kniha spíš pro mladší čtenáře, než obvykle čtu, rozhodla jsem se ji zkusit.

 

Anotace:

Když se služebná Milla stane svědkem vraždy, obrátí se jí život vzhůru nohama. Stane se totiž opatrovnicí posledních čtyř dračích vajec – a záhy také první dračí jezdkyní nové éry! Jenže vládce ostrovního města Arcosi je odhodlán existenci magických tvorů za každou cenu utajit. Dívka se rázem ocitá v centru mocenských bojů o samou duši Arcosi a jeho obyvatel.

Městem zuří nepokoje. Staří Arcosané se vracejí a dožadují se svých práv. Přinesou draci spásu, nebo plameny? A kdo je vlastně Milla – dívka bez minulosti a rodiny?

 

…

 

Na Arcosi žili dřív draci úplně běžně. Líhli se na tržišti, hledali svého spřízněného člověka a pomáhali lidem na skalnatém malém ostrově přežít. No, časy se mění. V době začátku příběhu není na Arcosi drak dávno ani jeden. Původní obyvatelé ostrova jsou také pryč a zemi zabral jiný národ, který si své malé území uprostřed moře velmi střeží. Jeho vévoda se stará o svůj lid – ovšem pouze o ten norlandského původu. Další národ, který tu žije, Sartolané, nemají zrovna na růžích ustláno a je vůči nim uplatňován značný útlak a znevýhodňování.

Jenže to se má brzo změnit. Podle starého proroctví se draci na Arcosi vrátí a s nimi přijde nový řád. Utlačovaní získají svá práva a všechno bude zase jako dřív. Protože je tato kniha určená dětem, není překvapením, že v centru toho všeho bude stát mladá dívka, skoro ještě dítě, která náhodou získá dračí vejce a jeden z vylíhnutých draků si vybere právě ji. Hlavní hrdinka Milla je sirotek. Žije v domácnosti bohatého kupce a dělá služebnou jeho dceři. Na první pohled tak nevypadá jako někdo, koho by si vybral drak jako svého člověka. Jenže se to stane a protože draci jsou čtyři, ti další zvolí Tarju, dívku, které Milla slouží, jejího bratra Isaka a syna místního vévody, Viga.

Příběh tedy začíná zdánlivě šťastně – čtyři mladí lidé a čtyři draci se našli a začíná se naplňovat proroctví, které povede k lepšímu životu pro obyvatele Arcosi. Cesta k šťastnému konci ale nebude jednoduchá.

 

O této knize se mi kupodivu nepíše moc lehce, i když se mi snadno četla. Tentokrát mi to, že nejsem cílovou skupinou, docela vadilo. Autorka totiž dokázala knihu na své čtenáře zacílit naprosto přesně. V patřičném věku 10 – 15 let bych si tento příběh užívala neskutečně. Takto byl pro mě příliš dětský, i když do něj autorka zahrnula vážnější témata, jak je poslední dobou zvykem.

Postavy hlavních hrdinů mi poměrně sedly, alespoň ve třech případech určitě – v těch třech, kteří byli přeci jen o něco starší než Milla a díky tomu jsem jim i mnohem víc věřila jejich chování v událostech, které přišly. Co se mě týká, Milla byla navíc, což je bohužel hloupé vzhledem k tomu, že ona měla stát v čele příběhu celou dobu. Mnohem zajímavější hlavní hrdinka by byla Tarja. Oba kluci Vigo i Isak byli super a měli v příběhu své vlastní (dost zajímavé) místo, jen mi připadalo škoda, že nedostali moc prostoru. To ale v podstatě žádná z postav kvůli tomu, že jich bylo tolik. Autorka s nimi dost klouže po povrchu, ale pro danou cílovou skupinu jsou popsané přesně akorát. Nejvíc se samozřejmě věnovala Mille, která mě ale bohužel nebavila. Oproti ostatním třem byla přeci jen hodně dětská, což ale podle mého názoru bude plus právě pro cílovou skupinu, která se s ní díky tomu sžije mnohem rychleji.

V příběhu se stane docela hodně věcí, na tak malý rozsah knihy. Vysvětlené však byly dostatečně vzhledem k očekávanému věku čtenářů. Tam, kde starší čtenář uvidí logické díry a příliš snadná řešení, uvidí čtenář ve správném věku dobrodružství, napínavost a bude se těšit na to, až bude bezpráví potrestáno. Moc se mi líbilo zpracování právě toho bezpráví. Vévoda věřil, že dělá dobrou věc pro svůj národ, že se o své lidi stará a bojuje za ně. Nebyl tedy prvoplánově zápornou postavou, která páchá zlo schválně.  Jeho dobré úmysly vůči Norlanďanům však byly cestou do pekla pro Sartolany. Autorka na tom ukázala, že svět není černobílý a je nutné posuzovat věci ze širšího náhledu. Dobrý úmysl se snadno stal zlem.

 Hrdinové řešili krom problémů své země i své vlastní problémy. Nejzajímavější příběh dostal do vínku Isak a mě by mnohem víc bavilo sledovat právě ten jeho. Isak neměl úplně nejpevnější zdraví. Měl kvůli tomu pocit, že pro svého otce není dost dobrý. Snadno tak podlehl vévodovu vlivu, když ten se k němu choval jinak. Isakovi se také vylíhlo nejslabší dráče, které mělo v příběhu ještě další znevýhodnění oproti ostatním. Pro Isaka se tak komplikovalo zapojení k ostatním a dost se jim odcizil. Autorka jeho pocity a reakce na toto zpracovala skvěle. Ve své odlišnosti i v odlišnosti svého draka se cítil izolovaný a podle mě to ještě krásně ovlivní vývoj postavy do dalších dílů. Osobně mu fandím nejvíc a doufám, že v další knize bude mít více prostoru. Nepochybně i s ním se někteří čtenáři dokážou sžít perfektně.

Vigo byl vůči svému otci vévodovi v podobném postavení, měl ale mnohem stabilnější osobnost díky vlivu své matky. Synové, kteří se postaví svým otcům, jsou pro mě obecně zajímavými postavami a jsem zvědavá, co s ním bude dál. Tarja sice nebyla taky úplně taková dcera, jakou by její otec asi chtěl, o to ideálnější byla jako dračí jezdkyně. Byla hrdá, odvážná a věděla, co chce. Líbilo se mi, že autorka vybrala pro své postavy rozdílné povahy a různé jinakosti. Tohle působí v příbězích většinou dobře a ukazuje to, že odlišnosti lidských povah jsou ku prospěchu věci a být jiný není špatně.

Draci působí ze začátku tak trochu jako troubové než nebezpečné potvory a jejich lidé se k nim chovají jako k plyšákům. Ale tak jsou to dráčata :) tedy aspoň ze začátku. Nejvíc patrné to bylo na Mille a jejím Ignatovi. Právě na nich dvou se autorka rozhodla nejvíc ukázat vztah mezi člověkem a drakem. Za mě toto popisování opět perfektně odpovídá cílové skupině a ta bude patřičně spokojená. Bude pro ni snadné si představit, že jsou v podobné situaci a mají svého draka, který se chová spíš jako štěně.

 

Kniha se může právem pyšnit skvělými popisy a parádně čtivým stylem, kterým autorka svůj příběh přednáší. Když už jsem se do knihy začetla, bylo těžké se odtrhnout. Jediné, co mě trochu mrzelo, že komplikace a těžkosti se Mille řešily až podezřele snadno. To ale opět patří ke knihám pro danou cílovou skupinu. Čtenáři si tu můžou pěkně prožít všechno od nálezu vejce, vylíhnutí dráčete až do prvního letu. Všechno prožijí s Millou a Ignatem. Ostatní jsou v tomto trochu upozaděni, ale to je pochopitelné, když si autorka vybrala, že draky a jezdce bude mít čtyři. Díky tomu může do popředí postavit jejich přátelství a spolupráci. V některém případě dokonce lásku, i když ta je zde podána lehce, spíš nenápadně a naprosto úměrně věku. Přátelství mezi jezdci i ostatními postavami je tady klíčové a bez spolupráce a vzájemné pomoci by postavy nedosáhly ničeho. Všichni se spojí za společnou dobrou věc a tohle podle mě do pohádek rozhodně patří. Moc se mi líbí, že autorka nepodlehla některým současným trendům a středobod jejího příběhu je právě toto.

Kniha Dračí dcera je takovým předstupněm před dalšími dračími knihami, jako je například Eragon. Pro děti, které chcou svoji první knihu o dracích bude skvělým čtením. Kniha je i přes poměrně závažné životní skutečnosti postav spíš pohádkou než fantasy příběhem. I když se v ní odehrávají situace, kdy má sobectví, chamtivost a bezpráví navrch, není to podáno přehnaně krutým a zlým způsobem. Zároveň se autorka nebojí nechat postavy prožít něco zlého, aby mohla ukázat, že spolu budou silnější a dobro dokáže zvítězit, i když to bude něco stát.

Pro cílovku ve věku kolem jedenácti let je to rozhodně skvělé čtení, pro starší čtenáře už bohužel ne, ti už by mohli v příběhu něco postrádat. Za sebe nemůžu říct, že by mě příběh nezaujal, ale přeci jen byl pro mě až příliš jednoduše psaný. Jako oddechovka a milá pohádka o přátelství ovšem zapůsobil parádně a docela mě mrzí, že jsem něco podobného v dětství neměla :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh draků z Arcosi najdete tady.

 

O knize:

Autor: Liz Flanagan

Překlad: Karolína Medková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 320

 

Rituál

Autor: Marina a Sergej Djačenko
Překlad: Konstantin Šindelář
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2019
Počet stran: 296

Můj názor:

Knihu jsem koupila protože mě zaujal příběh a navíc jsem měla už dobrou zkušenost s předchozí knihou autorského dua (Vita Nostra). V Rituálu šlo ale o něco úplně jiného. Dalo by se říci, že příběh je Kráskou a zvířetem trochu jinak.

…

V kamenném hradu u moře žije drak – tedy ne jen tak obyčejný. Je to více než dvoustý potomek starého rodu draků (drakodlaků?). Mužů, kteří se dokážou změnit v okřídleného ještěra. Arm-Ann je už poslední z tohoto rodu a leží před ním velký úkol. Musí naplnit živnost, jak tomu draci říkají. Jedná se v podstatě o to, že unese princeznu, sežere ji a tím získá sílu pro svůj oheň. 

Zdá se, že na tom nic není, ale Arm-Annovi není rodinná tradice moc po chuti. Vůbec se mu do žraní princezen nechce a tak si vymyslí plán – unese nějakou pěknou, chtěnou a obletovanou urozenými muži. Jeden z nich ji pak určitě bude chtít osvobodit a až se tak stane, bude mít Arm-Ann konečně pokoj od rodinných tradic.

Vyhlédne si jednu mladou, krásnou a milou a unese ji. Bohužel až doma zjistí, že se přesáhl a místo krásné dívky uchvátil do spárů její sestru Jutu. Už ne tak moc pěknou, obletovanou, milou a chtěnou. Po jeho kořisti dost pravděpodobně neštěkne ani pes.

A zatím co ti dva čekají na statečného rytíře, jsou nuceni spolu nějak vyjít. Jsou totiž jedinými živými bytostmi v polorozpadlém hradu u moře.

…

Styl psaní manželů Djačenkových se mi moc líbil a nejspíš se mi bude líbit dál, protože mě nezklamal ani v této knize, i když byla výrazně jiná než Vita Nostra. Rituál je příjemná pohádka, které právě onen psací styl dodal správnou míru ponurosti a čtivosti. Je sice trochu zjednodušený a ne tolik záhadný a abstraktní, jako u předchozího díla, má však tu výhodu, že se skvěle čte a Rituál je tak slupnutelný za večer.

Zápletka je docela povedená. Je sice od začátku jasné, jak asi kniha skončí, přes to ale cesta ke štěstí hrdinů nebude tak přímočará, jak to zprvu vypadá. Oba jsou navíc natolik sympatičtí, že jsem se od jejich příběhu nemohla odtrhnout. Musela jsem vědět, jak to s nimi dopadne.

Hlavní hrdinka Juta není zrovna tradiční princeznou. Předně není hezká tak, jak je její princeznovskou povinností. A protože to ví a ví taky, že se jí všichni pošklebují, není na lidi ani moc milá. Zato je zvědavá a do všeho šťourá. 

Arm-Annovi to ze začátku leze na nervy, ale aspoň se konečně v jeho životě děje něco, co ho nutí nemyslet na to, jak moc zklamal své předky. Oba jsou vlastně tak trochu zraněné a osamělé duše. Ke cti autorů slouží fakt, že své postavy nenechali prožívat okázalou a patetickou depresi, jak se to v knihách často stává. 

Juta je sice rozmrzelá, lehce introvertní princezna, v jádru má ale veselou povahu a když ji nikdo nesoudí a nehodnotí, úplně se promění a nestydí se konečně být sama sebou. Arm-Ann je bručoun, ale nikoliv bez důvodu. Kde se měl asi naučit vycházet s lidmi, když žije v hradu celou dobru sám. Dost se v něm pere to, co by měl s tím, co by chtěl sám a jak mnozí víme, není občas snadné to vybalancovat.

Příběh se ubírá stejnými cestami jako téměř všechny, které jsou v tomto krásko-zvířecím duchu. V zásadě jsem tedy věděla přesně, co od knihy čekat. Přes to se manželům Djačenkovým podařilo zaplést do šablony nějaké novoty a překvapivé okamžiky. Obzvlášt otázku Arm-Annova dračího já, jeho rodinné tradice a povinností. Není klasickým Zvířetem. Nikdo ho nezaklel, láska princezny ho nemá z čeho vysvobozovat, pokud nepočítám beznaděj a osamělost. Zajímavé taky bylo, že osvobození se svým způsobem dostalo i princezně Jutě.

Jejich vzájemné přibližování bylo také pojaté moc pěkně. Vztah postav se vyvíjel pomalu a uvěřitelně, o lásku na první dobrou nešlo ani náhodou. 

Na cukrové řečičky si kniha moc nepotrpí a i když sem tam mihne nějaké to okoukané klišátko, je tahle stránka příběhu dobře zvládnutá.

Rituál si nejspíš získá úplně jiné publikum než Vita Nostra. Za přečtení ale rozhodně stojí, protože příběh umí okouzlit a zaujmout, aniž by musel vnucovat osvědčené triky YA autorů. Osobně mohu knihu doporučit. Já jsem si to užila a na další „djačenkovinu“ se moc těším.

…

P.s.: Na motivy knihy Rituál byl natočen i film. Viděla jsem ho ještě před přečtením knihy a nebyl tak špatný. Některé části připomínaly brutálně epickou fantasy se skvělou atmosférou – až se mi věřit nechtělo, že to natočili v Rusku. Ale oni rusáci o temnotě, utrpení a chudobě něco vědí. 

Bohužel si nemohli pomoct a zamíchali do věci romantiku způsobem, který připomínal začátek ne úplně povedeného erotického snímku. Pan Drak měl sice pecka břišáky, ale kaťata povětšinou zavěšeny proklatě nízko. Koukalo se na něj pěkně, to zase jo, pokud je to považováno za to nejdůležitější.  Na herečce šlo především o odhalené rameno a štíhlé nohy – soudě podle četnosti záběrů. 

Každopádně stál film za vidění, nenechte se odradit mýma kecama :) Škoda je, že se filmaři víc nedrželi knihy. Bylo by to víc temné, víc fantasy, víc epické… ale míň sexy :)

Anotace:

"Může se princezna zamilovat do draka? Knižní předloha k filmu Legenda o drakovi."
Během královské slavnosti přilétl strašlivý drak a unesl princeznu na svůj hrad. Její život se rázem změnil. Jediné, co teď s jistotou ví, je skutečnost, že má sehrát roli v prastarém Rituálu. Světlým bodem jejího života v zajetí jsou návštěvy záhadného mladíka jménem Arman. Jak se na opuštěný ostrov dostal a co je vlastně zač? Když na to přijde, je už příliš pozdě... Láska k dračímu princi je totiž hořká a velmi nebezpečná.

Knihy v krásko-zvířecím stylu na blogu:

Dvůr trnů a růží - asi znají všichni.
Krutá krása - rozporuplné názory, ale zajímavé zpracování.
Na lovu - když se Krásky vydá ulovit Zvíře. Šípy do srdce.
Netvor - jeden kousek ze současnosti.
Temné a osamělé prokletí - zajímavé pojetí.