Gala Dalí

„Bez lásky, bez Galy, bych nebyl Dalím. To je pravda, kterou nepřestanu křičet do světa, kterou nepřestanu žít. Je mou krví, mým kyslíkem.“

- Salvador Dalí

Autor: Carmen Domingo
Překlad: Jana Suchánková
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 304

Anotace:

Příběh nekonvenční ženy, která se v mládí vydala z rodného Ruska do Paříže, protože věřila ve svůj výjimečný osud i schopnost rozpoznat a rozvinout geniální talent muže vedle sebe. Vedl ji k tomu tarot, jehož výkladem se celý život řídila. I proto je román strukturovaný do 22 kapitol s názvy podle tarotových karet Velké arkány.

Ctižádostivá Elena Dimitrijevna Diakonovová, známá jako Gala Dalí, objevila po svatbě s budoucím avantgardním básníkem Paulem Éluardemkouzlo erotiky a sexu i to, že díky nim může druhého ovládat. Její ložnicí poté prošla dlouhá řada mužů, mimo jiné také německý expresionistický malíř Max Ernst. Lišili se od sebe jako noc a den, byli různého věku i původu, malíři, spisovatelé, šlechtici, plebejci, bohatí i chudí. Manželství pro ni bylo ze společenských i ekonomických důvodů nezbytné, na věrnosti nesešlo.

Ve chvíli, kdy potkala Salvadora Dalího, jednoho z budoucích velikánů moderního umění, okamžitě poznala, že její životní role je po jeho boku. Opustila muže a dceru a stala se nepostradatelnou inspirací a zásadním fenoménem při formování výjimečného umělce.

Můj názor:

Zvláštní je, že až do chvíle, než jsem  objevila Galu Dalí v nabídce recenzních výtisků, mě nikdy nenapadlo, že Salvador Dalí mohl mít taky ženu. Jistě, že za každým slavným mužem stojí žena, jak se říká, ale málo kdo jí přikládá jakýkoliv význam. Proto mě zaujala anotace knihy - žena, která je múzou, inspirací, motorem a vášní. Žena, o které to prohlásí sám velký malíř. Ještě se mi divíte, že jsem si chtěla knihu přečíst?

Gala, vlastním jménem Elena Ivanovna Diakonova, se narodila v Rusku. Prý byla největší mrcha, jaká se v minulém století narodila. Její sexuální apetit byl pověstný, záliba v mladých milencích také. Nebyla krásná, ale přes to se stala Dalího Femme Fatale. Nemohl prý bez ní žít ani tvořit.

Těšila jsem se, až ji díky této knize poznám blíž.

Paní autorka mapuje Galin život od chvíle, kdy byla mladou, nemocnou dívkou v léčebně ve Švýcarsku, kde poznala svého prvního manžela Paula Éluarda. Léčili se oba s plicní chorobou a jejich vzájemný cit byl takový, že přiměl Paula postavit se proti vůli rodiny a Galu si vzít. Gala zase opustila Rusko a odjela za ním žít do Paříže. Je ale pravda, že u ní vedle lásky převládala i obrovská ctižádost. Chtěla žít po boku mladého a úspěšného umělce. Objevit v něm génia a hlavně zůstat v Evropě. Jejím prvním géniem se stal právě mladý básník. 

Po deseti letech s Paulem však potkala Salvadora Dalího. Jestli do té doby její ctižádost a životní styl vyvolával pohoršení, pak s Dalím nastala doslova smršť…

 

Zdroj

Gala popisovaná v knize  byla zvláštním člověkem. Sebestředná, sobecká, svým způsobem bezohledná. A já jí to nevyčítám. Byla taková a nepřetvařovala se. Pokrytectví jí bylo cizí a taky jí bylo dost jedno, co si myslí ostatní. Na druhou stranu mi byla někdy protivná nebo při nejmenším nepříjemná. Takový pocit z lidí, kteří si razí svoji cestu, ať to stojí, co to stojí, ale není nic divného. A Gala si šla za svým.

Ze začátku mi připadala jako zajímavá osobnost, jenže v průběhu čtení jsem ji začala, mírně řečeno, nemít ráda. Ji i Salvadora. Oba byli skvělou ukázkou naprosto nesnesitelných a nepochopitelných lidí. U něj se to ještě dalo vysvětlit tím, že ho nic než umění nezajímalo a svazovala jej jeho psychická "situace". Ona ale byla naprosto bezohledná mrcha. To, co se dalo v mládí obdivovat jako schopnost jít si za svým, se ve stáří stalo neuvěřitelným sobectvím. Nedokázala jsem ji za to obdivovat ani pro ni najít pochopení. Nezachránilo to ani její obětování se pro Dalího, protože stejně, kdesi ve skrytu duše, ho využívala jako všechny ostatní. 

Navíc její přístup k ostatním lidem byl opravdu divný. Na to, že je neustále obírala o peníze, jimi pohrdala až příliš otevřeně. Když se jí hodili k využití, to je znala, ale jinak pro ni byli břemenem, obzvlášť když by mohli oni něco potřebovat. Její přístup k sexu a obecně tomuto typu vztahů nebudu zmiňovat už vůbec. Všechny využívala i zde. Dělala si co chtěla bez ohledu na ostatní. Nejvíc mi vadil její přístup k bývalému manželovi Paulovi - opět zcela neskrývané využívání, citová manipulace a okrádání o peníze. A k její dceři - naprostý nezájem, lhostejnost až odpor. Úplně jsem souhlasila s jedním ze členů pařížské surrealistické skupiny, panem Bretonem, když řekl:

„Prostě ji nemám rád. Nemám tu Rusku rád. Nesnáším její způsob existence, nesnáším, jak se na nás dívá, jak se k nám chová. Dokonce i když neříká nic a celou dobu sedí na opačné straně sálu, nedokážu ji snést. Je v ní něco, co mě odpuzuje – prostě jí nevěřím.“

 

Zdroj

Kvůli ní se mi příběh postupně četl špatně, až došlo na to, že poslední třetinu už jsem četla jen proto, abych dočetla. Slibovaná fascinující žena nebyla fascinující. Byla zlý, bezohledný a sobecký člověk. Nebýt toho, že se vždy přilepila na nějakého muže, který stoupal nahoru a domanipulovala ho k úspěchu, skončila by nejspíš jako prostitutka a brzo umřela na souchotě. Nelze ale popřít to, že Dalího opravdu inspirovala a objevuje se na velkém množství jeho děl. Možná takovou ženu k sobě potřeboval.

Pokud na ní bylo něco zvláštního, úžasného a fascinujícího, nedokázala mi to paní autorka předat. Co se však povedlo zachytit skvěle, byla Galina žízeň po životě a nezdolná vášeň, která ji poháněla. Také bylo hodné uznání to, že se nebála ani fyzické práce, nepohodlí a dokázala se poměrně lehce přizpůsobit i chudobě, ve které museli nějaký čas s Dalím žít. Popisem špatných vlastností však byly ty dobré úplně ztracené a v podstatě vyznívaly jako špatné. Číst knihu o takových lidech není žádný kdoví jaký zážitek. Ačkoliv ze začátku jsem byla na příběh zvědavá a přibližně do třetiny jsem četla s nadšením, lidé, o kterých pojednával, mi ho úplně pokazili.

Musím ale říct, že jejich životní příběh byl zajímavý, žili v divoké době, plné změn a novinek nejen v oblasti umění. Navíc se jedná svým způsobem o příběh o zázemí a díle velmi slavného malíře, ale myslím, že mi bylo lépe, když jsem příběh v pozadí neznala. 

Styl psaní byl takový zvláštním způsobem suchý, popisný a bez nějakých větších emocí. Paní autorka často opakovala některé věci, které sice byly důležité, ale stačilo je říct jednou. Přesto byla kniha čtivá a Galin příběh byl příběhem zajímavého a svým osobitým způsobem i naplněného života, i když ne zrovna těmi věcmi, co by člověk očekával od ženy té doby.

Docela mě zaujala její záliba v tarotových kartách – podle karet Velké Arkány jsou nazvány i jednotlivé kapitoly knihy a příběh jim překvapivě dobře odpovídá.

Možná bych ocenila navíc i obrazovou přílohu. Jistě, že fotky lze dohledat na internetu, ale pro knihu by to byl zajímavý prvek navíc.

 

Zdroj

Za sebe tedy knihu doporučit nemohu (či spíše tak napůl), ale jedná se jen o můj problém, ne o vadu knihy, vyprávění nebo příběhu. 

Čtení mi znepříjemnil můj postoj k chování a životnímu stylu postav. Pokud vám toto nevadí a dokážete nesympatické postavy přijmout, nebo se nad ně povznést, určitě najdete v příběhu spoustu zajímavých informací. Já jsem je našla taky. Odehrává se v meziválečném období, takže paní autorka nějaké ty historické události také zmíní, i když spíše okrajově pro dokreslení příběhu. 

Co je zajímavé a lákavé je, je to, že jsem s hrdiny knihy stála u zrodu surrealismu a v knize se mihlo docela dost známých jmen, včetně třeba Coco Chanel nebo Piccasa. Navíc jsem se dozvěděla zajímavé podrobnosti o životě, díle a osobnosti Dalího. Už kvůli tomu kniha za to stála.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu si můžete pořídit zde.

mléko a med

Sbírka básní a krátké prózy o přežití. O lásce a ztrátě, násilí a zneužívání, o ženskosti.

Autor: Rupi Kaur
Překlad: Petr Teichmann
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 216

Anotace:

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a každá má jiné poselství. Jedna se snaží léčit zármutek, jiná zase bojuje s všudypřítomnou bolestí. Čtenáři nabízí cestu od nejhorších životních momentů ke smíření a hledání radosti. Ta je totiž všudypřítomná, jedinou podmínkou je chtít ji vidět.

Můj názor:

Ačkoliv poezii občas čtu, nemám většinou potřebu se k ní nějak na svém bloGu vyjadřovat. Čtu si ji jen tak pro sebe. Když potřebuji pohoupat duši něčím zpěvným a krásným. A čtu převážně klasické autory. Přihlásit se do konkurzu na zhodnocení téhle knížky byla tedy docela výzva.

Moderní poezie – no čas to zkusit.

Vybrala jsem si sbírku mléko a med, protože je všeobecně velice dobře hodnocená. Na poezii přímo nadprůměrně. Byla jsem zvědavá, zda mě paní autorka dokáže zaujmout svými texty zaměřenými na ženu a na to, jaké to je ženou být.

Předestírám, že originál jsem nečetla a ani to nemám v úmyslu. Nemohu tedy srovnat překlad a to, jestli si zachoval dobře svůj význam a poselství v obou jazycích zůstalo stejné. Překladateli nezávidím. Překlad poezie se mi zdá náročný, i když v tomto případě to měl překladatel o něco lehčí v tom, že se nemusel trápit s rýmem. Také bych chtěla říct, že hodnocení poezie není a nemůže být objektivní – v mém podání ne. Níže se proto dočtete čistě můj osobní dojem a prožitek, který jsem měla při čtení knihy paní Kaur.

Paní autorka ve své knize píše o tom, čím si prošla ona a prochází si tím (něčím z toho) každá žena. Všechny to známe a vyrovnávaly jsme se s tím po svém. Paní Kaur zvolila k představení svých myšlenek formu moderní poezie a to se ukázalo být právě pro mě kamenem úrazu, ale pojďme postupně.

Na první pohled je kniha velmi minimalistická. Vyvedená v černé a bílé. To považuji pro poezii za velmi vhodnou úpravu. Fyzická podoba knihy nijak neruší a neodvádí pozornost od textů. Uvnitř je navíc doplněná o jednoduché kresby zpracované samotnou autorkou, které doplňují její texty. Kresby se mi velmi líbily a skvěle dotvořily atmosféru ke konkrétním myšlenkám.

Kniha samotná je členěná do čtyř částí. 

Nesou názvy: zraňovaná, milující, opouštěná a odpouštějící. 

Už na první pohled je tedy patrné, o čem texty budou, co potřebovala paní autorka svěřit papíru, odžít a vykřičet do světa. Myšlenky budou o vztazích, vášni, rozchodech a o ženství, sebeúctě a odvaze znovu vstát. Najdete v nich partnerskou lásku, lásku mezi otcem a dcerou i lásku k sobě samotné. Především ale bolest ze samoty, ublížení  a opuštění a v poslední části i úlevu a odpuštění druhým a sobě samotné a přijetí sebe. Básně jsou zpracovány ve formě volného verše. Žádný jiný v knize nenajdete, i když v jednom případě, snad díky překladu, se to paní autorce „rýmovalo“. Některé jsou pouze na tři řádky, některé zaplní odstavec, občas i celou stranu. Bohužel jsem v knize našla jen velmi málo takových textů, které bych nazvala básní a to i v případě, že se jedná o moderní poezii a volný verš.

Já, ač milovník klasické poezie, jsem k volnému verši poměrně tolerantní. Nevadí mi, stačí mi, když v básni najdu něco, co zazní i bez verše. A to mi tu bohužel ve většině případů chybělo. Většina - hlavně ty trojřádkové básně - se mi zdála být pouhým vyjádřením myšlenek, odskákaných entrem. Prostě jen útržky, poznámky pod čarou vepsané do soukromého deníku. Postrádalo to pro mě ten prvek navíc, uměleckou hodnotu a básnický půvab slov a způsobu vyjádření. Myšlenky to byly zajímavé, někdy hluboké a pravdivé, ale převratné a originální nikoliv. Vzpomínala jsem si na události v mém životě, které se popisovaným situacím velmi podobaly - říkala jsem si „To znám!“ možná až příliš často. Zdálo se mi však, že nahlížím do terapeutického deníčku paní Kaur nebo si čtu její facebookové statusy. Ani bych se nedivila, kdyby se některé její myšlenky objevily zrovna na tom facebooku v takových těch barevných rámečkách jako citáty dne. K zamyšlení to tedy stačilo, ale na to, abych to chtěla zvát poezií, byť moderní, to bylo málo. Byla v tom bolest, cit, smíření, odevzdání a vyrovnání se, jenže chybělo mi to, co nacházím v jiných básnických sbírkách – pocit, který doznívá ještě dlouho po přečtení a co mě nutí číst znova a znát ta slova zpaměti.

Když se podívám na svoji poličku s básnickými sbírkami, knihy se ježí barevnými lepíky, které označuji moje oblíbené básně. U knihy mléko a med je lepík jen jediný. Není to proto, že bych nikdy neprožila to, co paní autorka popisuje. Prožila to každá žena. Řekla bych, že bylo i více textů, které mě v této sbírce oslovily. Ale jen ta jedna myšlenka z celé knihy mi stála za zapamatování. Hodnotím nicméně kladně to, že mi texty přivolaly mnoho vzpomínek, dávno někde zasunutých. Některé jsou bolestivé, některé již odbolely, ale není dobré zapomenout.

Kniha není pro každého! 

Bude se vám líbit, pokud procházíte zrovna těžkým obdobím. Rozchodem nebo pocitem, že nevíte co se sebou. Pokud jste ten typ, kterému pomůžou cizí věty o stejném prožívání, je to kniha přesně pro vás. Knihu ocení žena, která už má v životě mírně řečeno něco za sebou i mladá dívka, která právě stojí na prahu toho všeho, čím život, ženství a vztahy jsou. Je tedy určená především pro ženy. Neříkám, že neosloví některé muže, ale osobně si myslím, že ne. Také pokud jste sama se sebou srovnaná je možné, že v knize nenajdete nic víc než slova „Ano, to znám, to jsem zažila.“ Ale ono to vlastně může stačit.

Ten, kdo hledá poezii v její nejčistší podobě, kdo se chce chvět úžasem při nádherném vodopádu slov, by se měl této knize raději vyhnout. Já osobně jsem ráda, že mi bylo umožněno nahlédnout a udělat si svůj vlastní dojem. Zklamaná nejsem, jen moje očekávání jsou z větší části nenaplněná. 

Za úspěchem knihy stojí dle mého názoru především to, že jsou v ní myšlenky vyjádřené jednoduše a čtenář se v nich snadno najde. Vysoké hodnocení této sbírky nicméně chápu. Kniha má svoji emocionální hodnotu i lidskost a porozumění, kterým osloví a oslovovat bude.

Obrázky, použité v článku, pocházejí z knihy a jejich autorkou je Rupi Kaur.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu si můžete objednat přímo u nakladatele tady nebo v knihkupectví Dobrovský zde.

DNA

Brutální vražda jako trest – jaký skutek si ale zaslouží tak hrůzostrašnou odplatu?

Autor: Yrsa Sigurdardóttir
Série: Freyja a Huldar (1. díl)
Překlad: Milan Lžička
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 408

Anotace:

Mladá žena byla brutálně zavražděna. Jediným člověkem, který by snad mohl zodpovědět mnohé z otázek, je její sedmiletá dcerka, která se v době vraždy ukrývala pod postelí. Ta však mlčí.

Čerstvě povýšený detektiv Huldar se obrací na psycholožku Freyju a Dětský dům, zabývající se dětskými traumaty. Freyja, která nedůvěřuje policii a už vůbec ne Huldarovi, není nadšená. Jejich spolupráci totiž komplikuje skutečnost, že se spolu nedávno vyspali po seznámení v baru, kde se Huldar vydával za někoho jiného. Přesto souhlasí a je rozhodnuta postarat se o bezpečnost malé Margrét.

Vrah mezitím pokračuje v zabíjení, zdá se, že je vždy o krok napřed a zanechává za sebou nesmyslné stopy: číselné řady, varovné SMS, záhadné výpočty načmárané na útržcích papíru. Poodhaluje se temný příběh, který měl zůstat zapomenut. Lze rozlousknout šifrované vzkazy včas? Kdo je další na řadě?

Autorka špičkových bestsellerů Yrsa Sigurdardóttir opět dokazuje, jak mistrně umí napsat napínavou a strhující detektivku, které nechybí spád, čtivost, přesvědčivé postavy ani inteligentní zápletky.

Můj názor:

Paní Yrsu jsem dlouho přehlížela a teď už vím, že to nebyl dobrý nápad. Způsobila to bohužel moje nechuť k severské detektivce, která mi připadá příliš brutální. To ale není případ Yrsy.

Než začnu vyprávět o knize DNA, přiznám se na rovinu k jedné věci – nebudu psát příjmení ani jedné z postav. Prostě si je nepamatuju :). Stejně tak nebudu psát příjmení paní Yrsy (i když to si pamatuju) a budu jí říkat, stejně jako všichni ostatní, křestním jménem. A teď už ke knize.

Když dojde k vraždě, je to vždycky šok. Když dojde k vraždě v malém městě, je to ještě horší, protože vraha klidně můžete znát. Hlavně, když se malé město nachází na malém Islandu. Zdálo by se, že pachatele vraždy mladé ženy nebude těžké najít, jenže jak to vypadá, opak je pravdou. Vrah si postupně vybírá další oběti a nechává až podezřele málo stop. Jediný svědek, který by mohl něco povědět, nemá moc chuť do řeči. Je jím totiž sedmiletá holčička, která byla svědkem vraždy vlastní matky. Celou dobu byla ukrytá pod postelí…

Na scénu přichází vyšetřující policista Huldar a psycholožka Freyja – dvojice hrdinů nové trilogie od královny islandské krimi.

Freya je psycholožka. Žije v bytě, který hlídá uvězněnému bratrovi spolu s jeho mamutím psem, kterého se sice trochu bojí, ale tak trochu doufá, že v případě nutnosti by pes ohlídal ji spíš, než ona jeho. Obzvlášť po té, co se seznámila s malou sedmiletou holčičkou Margrét, jedinou svědkyní vraždy její matky. Margrét vozí do Dětského domu, kde Freya pracuje, na výslechy její dědeček, protože ona odmítá vstoupit na policejní stanici. Dětský dům je tedy jakousi neutrální půdou, kde s dívkou pracuje psycholožka na výslechu. 

Huldar je policista, který je pověřen vedením vyšetřovacího týmu. Je to pro něj první vyšetřování, které samostatně vede. Mimo jiné je přítomen výslechům malé Margrét, což není pro Freyu nic příjemného. Před nedávnem měla totiž s Huldarem epizodku na jednu noc a on nejen, že jí lhal o tom kdo je, ale navíc se ráno vytratil bez jediného slova. Spolupráce s ním je tudíž Freyi nepříjemná a trapná. Huldar netrpí žádnými alkoholickými excesy, jak tomu poslední dobou bývá. Jedinou slabůstkou jsou pro něj nikotinové žvýkačky. Paní autorka s tím ale v příběhu nepřichází moc často, takže mě to nijak neotravovalo. Nakonec i on má svůj stín minulosti, který jej pronásleduje a tím je poněkud divočejší sexuální život, ve kterém figuruje nejen Freya, ale i manželka jednoho z kolegů.

Radioamatér Karl je osamělý tvor, jemuž nedávno zemřela matka. Den co den se krčí ve své sklepní radiomístnosti a chytá z éteru různá vysílání. Jednoho dne zachytí podivné hlášení. Jedná se o změť čísel, ve které ke svému zděšení pozná svoje rodné číslo. Další z čísel je rodné číslo Elízy, matky Margrét. Následuje několik vysílání s podivnými shluky čísel, které Karl považuje za šifru a pokouší se ji rozluštit na vlastní pěst…

To bychom měli vše ke třem hlavním postavám. V knize jich samozřejmě žije mnohem víc a všechny, nejen ty hlavní, jsou skvěle popsány. Jsou dokonale přirození.  Kupodivu jsem si oblíbila celou hlavní trojici, což je sice u podivína Karla trochu nepochopitelné, ale budiž :). Bylo fajn, že Huldar nebyl žádný génius, který tahá důkazy z rukávu. Celé vyšetřování díky tomu působilo opravdověji.

Líbilo se mi, jakým způsobem paní Yrsa svůj příběh podala. Vraždy jsou sice úděsné, ale v přímých popisech násilí se nevyžívá - vždycky jen naznačí a moje představivost už udělala svoje. Policie je celkem bezradná, protože vrah po sobě zahlazuje stopy s nebývalou pečlivostí a vyšetřovatelé dokážou najít jen to, co se on sám rozhodne ukázat - oběť a u ní šifru - podivné shluky čísel, které se nedaří rozluštit. Ani mně se v luštění záhady moc nedařilo. Jedinou nadějí na posun ve vyšetřování tak zůstává výpověď malé Margrét. Tím, že paní autorka použila tak mladého svědka, byla ta příšernost situace ještě horší. Divila jsem se, že na tom holčička nebyla hůř.

Na chvilku se urvat od čtení nebylo nic příjemného. Paní autorka moc dobře ví, jak si udržet čtenáře cele zaujatého tím, co čte. Napětí v příběhu buduje hezky pozvolna a záhadu vraha a důkazy proti němu dávkuje po troškách. Měla jsem tak dostatek času tvořit si vlastní teorie o tom, kdo a proč. Navíc jsem mohla obdivovat i skvělé popisy, výborné vyjadřování a zajímavá přirovnání - za což pochopitelně vděčím i překladateli.

Paní autorce se podařilo rozšířit mi obzory v oblasti radiového vysílání, o kterém jsem nevěděla nic. Zde bylo docela zásadní a ještě víc prohlubovalo záhadu vraha, dokonce právě odtud pocházel můj tajný tip na vraha, který byl úplně vedle :). Ze začátku jsem netušila, jak s příběhem souvisí prolog, který se týkal systému péče o děti a pěstounství, ale postupně mi to docházelo. I to, proč se kniha jmenuje DNA. Také jsem získala poněkud nečekané a nechtěné informace o možnosti použití domácích spotřebičů. Na vysavač už se nikdy nebudu dívat stejně :).

Na tuhle knihu se mi článek psal opravdu špatně. Co taky psát, když není vůbec co vytknout a každá chvála, byť zasloužená, zní jako jedno velké klišé? :). Paní Yrsa má svůj královský titul oprávněně. DNA je jednou z nejlepších krimi, které jsem četla a pokud s Yrsou nemáte zkušenost, neváhejte! Já si další pokračování nenechám ujít.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Novou Yrsu můžete pořídit zde.

Kaziměsti

Autor: Martin Bečan
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 256

Anotace:

Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm papír, tramvajové koleje tvoří horské dráhy, krysy se mění ve stíny a jsou v něm domy, ulice a celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou sem přestěhovat. Jenže město je nakaženo nemocí...

Můj názor:

Jednou takhle za úplně obyčejného dne po zkouškách ve škole jdou čtyři kamarádi ulicí města Olomouce, když se před nimi zjeví tramvaj s číslem 0, která podle cedule nad čelním sklem míří do Nikam. To by ještě nemuselo být nic divného, reklamní akce bývají různé, ale tramvaj najednou jakoby vyskočí z kolejí a zamíří přímo skrz nic netušící lidi a v cestě stojící dům kamsi, kam koleje nevedou a nikdy vést nemohly. Jenže ony tam najednou jsou!

A tak objevili Lazar, Cesmín, Zima a Parma cestu do Nikam.

V Nikde je všechno divné, jiné a plné zázraků. Nevědí, jestli se ocitli v pohádce nebo království Williho Wonky, ale jsou Nikde natolik okouzlení, že se tam rozhodnou žít. Z hnusných kolejí se přestěhují do domu na okraji jezera na ulici Podivná a příběh se může pořádně rozjet. Postupem času vychází najevo, že v Nikde nejsou jen úžasně podivné věci, ale ještě cosi jiného. To něco městu škodí, je to stejně podivné, jako všechno okolo. Pokud město může zemřít, pak Nikde umírá…

Svět, který pan autor stvořil, nemá vůbec žádná pravidla. Je tam možné všechno a může se stát cokoliv. A taky se cokoliv děje. Všechno, co pana autora napadlo, se ocitlo na stránkách knihy. Místy to sice působí trochu halucinogenně, ale jako celek to překvapivě funguje. Živé kanály, domy s dveřmi, které před vámi utíkají, sněžící papír, lidé se mění, tramvaje jezdí po horské dráze... Je toho spoustu. Pan autor má zcela zjevně obrovskou fantazii a nezdráhá se ji použít. 

Uplatnil ji i na jména hlavních hrdinů, která jsou, mírně řečeno, nezvyklá a zdá se, že hodně lidem při čtení vadila. Mně ne. Vysvětlení, které k nim pan autor podal, mi stačilo. 

Lazar - rodinné dědictví - ok, proč ne. Kdybych se já jmenovala po dědovi, nebylo by to o moc lepší. Cesmín - rodiče botanici - dobrý. Netradiční, ale dobrý. Parma - nemá ráda svoje křestní jméno a tak jí říkají podle příjmení - nic divného. Takových znám. Zima - no dobře, tohle divné je, ale sama přiznává trhlé rodiče :). 

Navíc díky jménům se mohlo později v ději uskutečnit cosi důležitého. Divná jména měli i někteří obyvatelé Podivné ulice, ale v celkové podivnosti díla pro mě pojmenování postav nebylo nic, nad čím bych se chtěla pozastavovat.

Hrdinové jako takoví mě nijak zvlášť neoslovili. Jednalo se prostě o normální lidi, s normálními lidskými vlastnostmi. Byli ale dobře a poměrně do hloubky vykresleni, takže jsem si je dokázala živě představit. Líbilo se mi, jak s jejich povahou a jménem souvisely podivnosti, které se jim děly.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se v příběhu neděje vlastně nic akčního a zásadního. Ale ono je potřeba trochu číst mezi řádky a přistoupit na psychedelicko-fantastickou hru pana autora. Když se mi po chvilce čtení podařilo příběh přijmout a nehledat v něm nic běžného, zjistila jsem, že se mi čte hodně dobře. Byla jsem zvědavá, co si ještě pan Bečan vymyslí a jaké podivnosti přijdou. 

Zápletka sama nijak složitá nebyla. Kouzlo knihy tkví převážně v těch podivnostech. I když konec mě celkem okouzlil :). Každý si ho sice může vyložit tak trochu po svém… A mně se můj způsob výkladu zalíbil. Navíc jsem po dočtení získala úplně jiný úhel pohledu na obálku. Před tím mi připadala krásná a přitažlivá a potom také, ale navíc i získala důvod proč jsem ji začala zkoumat důkladněji. Uvidíte sami :).

Na stranách knihy Kaziměsti mě nečekal nijak napínavý nebo dobrodružný příběh. Celé je to takové klidnější, téměř pohádkové vyprávění. A jako pohádka by to klidně mohlo fungovat nebýt docela častých vulgarismů a sem tam trochy sexu. Ačkoliv si na tohle běžně nepotrpím, zde jsem nebyla nijak pohoršena. Vulgarismy sice působily trochu jako pěst na oko a obešla bych se klidně bez nich, jenže hlavními hrdiny jsou současní studenti. Tak si říkám, že těch sprosťáren tam vlastně bylo spíš málo :). 

Při pobytu v Nikde a v průběhu všech těch podivných situací se mi dostalo mnoha podnětů k zamyšlení a hodně možností využít svoji představivost na maximum. To když se mi před očima odehrávaly obrazy velmi živě a pěkně popisované panem autorem.

Celkově tedy mohu knihu doporučit těm, kdo si chtějí odpočinout u příběhu, který bude ale dostatečně zajímavý a nebude nudit. Vaše představivost dostane trochu zabrat. Možná i vaše tolerance k podivným věcem a extravagantním jménům. Ale stojí to za to. Přečtení určitě litovat nebudete.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky koupíte zde.

Devět dní

Autor: Zuzana Strachotová
Série: Devět dní (1. díl)
Nakladatel: FANTOM Print
Rok vydání: 2017
Počet stran: 342

Anotace:

Věřit a nepochybovat. Lee Parker věří, Sera Trantorová věří – pouze každý něčemu jinému. Vleklé války nejen že měly fatální dopad na tvář přírody, ale rozdělily lidstvo na dva nesmiřitelné tábory. Životním krédem kněžích je askeze. Hlavními hodnotami jsou čistota, zbožnost a také absence citu. Proti této nesmyslné víře stojí Povstalci, kteří bojují za návrat původního světa. A jejich přesvědčení je neméně houževnaté, jak brzy na vlastní kůži pocítí Parker, nejlepší voják z elitní jednotky Jestřábů a vykonavatel kněžské vůle, který má jasný úkol: přivést do Citadely Povstalkyni Seru živou. Ovšem ani Seřiny pevně vštěpované morální zásady nezůstanou ušetřeny tvrdé zkoušky. Brzy však oba shledají, že uprostřed nezmapované divočiny budou muset čelit novému nebezpečí – záhadnému atmosférickému jevu známému jako Růžová bouře, z jejíchž purpurových blesků dosud nevyšel nikdo živý. Budou Sera s Leem první a budou to ještě vůbec oni? Otočil se snad svět naruby, nebo byl takový i předtím? Dva úhly pohledu, dvě přesvědčení. A pravda ukrytá někde úplně jinde.

Můj názor:

Kniha Devět dní mě zavedla do budoucnosti, ve které je svět zpustošen válkami. 

Lidstvo přežívá ve městech kontrolovaných hlavním městem Citadelou a zcela ovládaných Konsiliem kněží. Totalita je naprostá. Náboženství řídí vše od oblékání, jídla, chování, sexu, názorů, myšlení... Zakázaná je spousta věcí: veškeré umění, hudba, kontakt se zvířaty, opuštění města... Jakékoliv odchylky od nařízeného chování jsou velice přísně a bezohledně trestány a Boží zákon je tvrdě vynucován inkvizitory a armádou. Takový je život v každém městě v celé Sabrii.

Je tu ale ještě druhá, méně početná komunita lidí, kteří chtějí normální život. Takový, jaký byl dřív, svobodný, plný zpěvu a s možností vlastní volby a názorů. Tito rebelové žijí v divočině v bývalé vodní elektrárně, které říkají Blok. Od měst jsou odděleni protolesem plným divokých zvířat, do kterého se měšťáci neodváží – ani nesmějí. Povstalci bohužel nedisponují ani tím minimem technických vymožeností a léky, jako citadelané a tak občas pořádají loupeživé nájezdy na města, aby získali, co potřebují.

Při těchto akcích dochází ke střetu dvou kultur, které se nesmiřitelně nenávidí a pohrdají sebou navzájem. A při jednom takovém přepadu se taky setkají dva hlavní hrdinové: Sera Trantorová a Lee Parker.

Zatímco Sera je povstalkyně, Lee je úplně jiný případ. Je členem elitní bojové jednotky agentů zvané Jestřábi. On sám je jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší. Ona je emocionální, on chladně kalkulující. Ona bojuje o život, on chce splnit úkol. Nikdy neselhal a neselže ani teď, když má chytit ji...

Při útěku a pronásledování se dostanou hluboko do protolesa a od možnosti návratu je odřízne obávaná Růžová bouře. Chtě nechtě tedy musí spolupracovat. Ocitnou se totiž na celých devět dní zabarikádovaní v jeskyni. Spojuje je jediné - touha přežít bouři. Rozděluje je vzájemné pohrdání a nenávist povstalce a vykonavatele Boží moci..

 

Zdroj

Sera je mladá dívka, na kterou už toho život stihl naložit více než dost. Poznala jsem ji, když prchala o život do divočiny protolesa s Leem Parkerem v patách. K srdci mi ale přirostla až mnohem později, až když jsem ji poznala víc, protože jako velitelka skupiny povstalců mi moc neseděla. Byla celkově hodně emocionální a to mě někdy rušilo, i když v situacích, kdy plakala nebo panikařila, to bylo více než pochopitelné a logické. Překvapivě byla ale příjemně přímočará a nedělala si žádné iluze o světě ani o lidech. Nebyla typickým prototypem hrdinky, i když dokázala být i statečná a jednat rázně. Zároveň byla i žensky křehká a přirozená.

Lee Parker. Co o něm říct? Omlouvám se Seře, ale to on byl pro mě hlavní postavou. On prošel největší změnou. Ze špičkového profesionálního vojáka z elitní skupiny zabijáků a agentů, se stal člověk, který samostatně myslí a rozhoduje se. V jeho společnosti mi bylo dobře už od začátku. Jeho chladná maska navenek nebyla to, co si nosil v sobě a tenhle rozpor mi připadal přitažlivý. Navíc byl mužem, který si dokáže poradit v každé situaci, nastavený na to, aby našel řešení i tam, kde zdánlivě žádné není. Nebudu zastírat, že se mi to u hlavního hrdiny líbí.

Ve vyprávění se střídají tihle dva, takže jsem se na konkrétní situace podívala z jeho i jejího pohledu. Obzvlášť ze začátku to bylo zajímavé, jak jeden malý okamžik vypadal rozdílně. Nejdříve jsem si říkala, že má paní autorka dobře nakročeno na klišovité okamžiky, to když zavřela svoje hrdiny na celých devět dní do jeskyně, ale musím říct, že mě příjemně překvapila. V příběhu pochopitelně dojde i na city, ale jsou zpracovány takovým způsobem, že jsou uvěřitelné a nepřehnané vzhledem k situaci. Nebude tak zklamán ani čtenář, který lásku očekával, ani ten, který si na romantiku nepotrpí.

Zdroj

V knize obzvlášť vyčnívají skvěle zvládnuté bojové scény, které jsou nesmírně akční a zároveň dobře propracované a uvěřitelné. Zjistila jsem, že paní autorka toto konzultovala s odborníkem na bojové umění. To byl dobrý tah. Akčním scénám to neuvěřitelně prospělo a dodalo jim to na opravdovosti a věrohodnosti. Také mě zaujalo zajímavé prostředí v přírodě okolo Citadely, a když už jsme u té Citadely, nelze nezmínit totalitářský režim kněží, který paní autorka stvořila. Pro knihu postapokalyptického typu je to ideální nápad na uspořádání společnosti a i tady to skvěle vyšlo. Otec představený Felebius byl pak krásnou ukázkou nenápadného manipulátorského diktátora a uzurpátora neomezené moci, který se spokojeně halí do náboženského hávu. Myslím, že v dalších dílech bude pro Leeho a Seru důstojným protivníkem.

Kniha si zaslouží chválu, protože je psaná velice čtivě a svižné. Nudit se u ní není možné a odložit ji už vůbec ne, zvláště od přibližně poloviny. Postavy jsou vymyšleny tak, že mi na nich záleželo a zajímal mě jejich další osud. Napínavé okamžiky jsou vystavěny přesně tak, aby se mi nezdály přitažené za vlasy. Hrdinové nejsou nezranitelní, dělají chyby a také se z nich musejí sami dostat bez zásahu neuvěřitelné náhody a štěstí. Nicméně několik velmi malých výhrad ke knize přeci jen mám. Byla jsem trochu překvapená, když Leemu na začátku ujela myšlenka, že kněží jsou fanatici. Pokud by absolvoval takové vymývání mozku, jaké by bylo pro elitní jednotku pravděpodobné, nemělo by ho něco takového ani napadnout. Nebo při nejmenším ne hned na začátku.

Další zádrhel spatřuji v tom, že dva hlavní hrdinové se k sobě chovali příliš záhy až nepřiměřeně slušně. Bylo to sice vysvětleno. Ze strany Leeho důvodem dovést ji zdravou a nepoškozenou. Jenže chyběl tam takový ten vnitřní chlad a odstup, který bych si v případě nepřátel, byť dočasně okolnostmi nucených pobývat spolu, představovala. 

Zdálo se mi, že nepřátelství je sice řečeno – často a důkladně, ale ne už tak docela prožito – připadalo mi, že hrdinové o tom oba pořád mluví, ale uvnitř nich to není tak jednoznačné. Zvlášť, když přihlédnu k tomu, že je vzájemné nenávisti učili už od mala. Překvapilo mě, že Sera uvažuje nad tím, jaké by bylo ho políbit. Takovýto nápad také vzešel trochu předčasně – i když, je to přece jen ženská a my občas uvažujeme trochu divně :). Navíc chápu, že změna jejich postoje k sobě navzájem byla podstatná pro děj.

Zdroj

Popisy bojů, akce a zápletka - naprosto precizní. Vymyšlený svět – paráda. Náboženství – luxus. Jen ty emoce hlavních hrdinů a jejich postoje se mi měnily nečekaně a místy jsem měla pocit (hlavně u Leeho) že bezdůvodně. Důvody jsem sice pochopila zpětně, ale byla bych si raději přečetla postupně, jak na změnu názoru došel. Vždyť se nejednalo o lehká rozhodnutí. Musel jít úplně proti celému dosavadnímu stylu života, víře a přesvědčení.

Tyhle výhrady jsou ale opravdu drobnosti zachycené v několika málo větách na začátku knihy. Jinak je to příběh, co stojí za přečtení a mně se četl skvěle. Jsem ráda, že se něco takového zrodilo u nás doma, že si to můžu přečíst v originále tak, jak paní autorka zamýšlela svůj příběh říct. Na druhou stranu, napsat to někdo „za mořem“, nejspíš by už byla v jednání práva na film. Takhle se budu muset spokojit s tím, že se ještě dočkám pokračování a doufat, že to bude brzo.

Knihu si určitě pořiďte. Tady bych vůbec neváhala. Bude se líbit starším i mladším, holkám i klukům. A jako bonus, než se definitivně rozhodnete o koupi, se můžete mrknout na stránky, které paní autorka pro svoji knihu připravila. Najdete je zde a stojí to za to.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Devět dní do vaší čtečky si můžete pořídit zde.

Strom lží

Autor: Frances Hardinge
Překlad: Marek Čtrnáct
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 410

Anotace:

Faith vždy obdivovala a zbožňovala svého otce – reverenda Sunderlyho, jednoho z nejslavnějších přírodovědců své doby. A stejně jako otec vždy milovala vědu, i když jako dívka se mohla jenom dívat a nedávat najevo svou chytrost. Navzdory si však nestěžovala. 

Dokud hrozící skandál nepřinutí její rodinu opustit rodný Kent a uchýlit se na maličký ostrůvek Vane. Faith se ocitá ve zcela cizím prostředí s novými, neznámými lidmi, kteří navíc nejsou ani jí, ani její rodině vůbec nakloněni. Ale to není to nejhorší… 

Když reverend Sunderly za záhadných okolností zahyne, Faith zjišťuje, že nikdo nemá v úmyslu vyšetřit, co se doopravdy stalo – každý se chce jen utvrdit v názoru, jenž si už udělal. V otcových dokumentech je však stopa: zmínka o tajemné rostlině, která má moc odměňovat lež pravdou. Faith je sama, nemá žádné spojence a nikdo ji nebere vážně. Musí tedy využít jedinou možnost, kterou má – Strom lží. Musí lhát, aby odhalila pravdu. Jenže netuší, že než konečně dospěje k pravdě, po které touží, dozví se spoustu věcí, které by bylo lepší nevědět.  

Můj názor:

Kniha Strom lží byla v edičáku Omegy naprosto jasnou volbou. Obálka mě upoutala na první pohled a po přečtení anotace jsem nabyla dojmu, že tahle kniha mě prostě zklamat nemůže. A měla jsem pravdu. Prostě nemohla a prostě nezklamala :)

Píše se rok 1865 a na ostrov Vane se stěhuje rodina reverenda Erasma Sunderlyho. 

Jeho dcera Faith tak nějak podvědomě tuší (a také si potají vyslechla), že stěhování je důsledek pomluv, které se začaly šířit v jejich původním domově v Kentu. Proto její otec využil příležitosti a přijal pozvání na ostrov, kde právě probíhají vykopávky. Je totiž známým a na slovo vzatým přírodovědcem. Jenže pomluvy už si žijí vlastním životem a proniknou za nimi až na Vane. Sunderlyovi nebyli nijak zvlášť oblíbení už po svém nastěhování, ale teď se od nich obyvatelé ostrova odvrací úplně. Než ale stihne Faith zjistit, co přesně bylo tím důvodem, vyplave věc na povrch sama. Lidi si divně šuškají a ještě divněji se po nich koukají, stejně jako doma v Kentu. 

A pak přijde o život její otec.  

Okolnosti této smrti jsou přinejmenším nejasné a jediná Faith se rozhodne pochybovat o závěru, který se nabízí a rozhodne se pátrat na vlastní pěst. Pomoci jí v tom má podivná rostlina, která jí po otci zůstala – Strom lživosti…

Zdroj

V případě této knihy musím souhlasit s tím, co uvádí Patrick Ness na její obálce: brilantní, originální, vzrušující. Skutečně, paní autorce se podařilo přijít s myšlenkou, která je úžasně nová a svěží – strom, který je krmen lží. Roste si pěkně ve tmě, v skrytu bují a rozlézá se a roztahuje svoje lepivé liány v temnotě. To je krásná a podařená metafora ke lži a pomluvám. A o ty půjde v příběhu především. A také o pravdu, kterou strom vyjeví, když je nakrmen dostatečným množstvím lží. Uzraje na něm ovoce, po jehož pozření se dozvíte pravdu (co vám to připomíná?).

„Strom, který vám mohl dát tajemství, jaká neznal nikdo jiný, a odhalit všechny záhady světa. 

Strom, který mohl vládám ukázat nepřátelské plány, vědcům tajemství věků, novinářům neřesti mocných. Takový Strom nebyl jenom fascinující z vědeckého hlediska. Byl hodnotný. Mocný. Nevyčíslitelně cenný.“

Stejně skvěle bylo zvoleno i prostředí a doba, do které svůj příběh paní autorka zasadila. Málo kde by to mohlo tak úžasně fungovat, jako v 19. století a v malé společnosti odlehlého ostrova. Navíc právě toto období poskytlo příběhu další zajímavý prvek, a tím je postavení žen v té době. Paní Hardinge se povedlo skvěle zachytit jaké ústrky a společenské normy v té tobě ženy musely snášet. Už jen to, že podle pánů neměly vlastní rozum a o nějakých schopnostech, kterými by se vyrovnaly mužům, nemohlo být už vůbec řeč. Na jednu stranu tedy byla ženám prokazována úcta a na druhou stranu byly odsuzovány jako pouhé doplňky manžela, případně majetek otce. Dcery neznamenaly nic. Měly cenu jen jako manželky a to ještě ne kdo ví jakou.

Zdroj

Faith tímto velmi trpí, protože je inteligentní a zajímá se o přírodní vědy – což se nesmí nikdo dozvědět. Musí hrát hloupoučkou, aby se dobře vdala. Přitom touží studovat nejen z knih, které jí dovolil číst otec, věnovat se přírodním vědám a hlavně dokázat otci, že má svoji cenu, že není hloupá a neschopná. Svého otce velmi miluje a nahlíží na něj s téměř posvátnou úctou. Její otec ji ale považuje za pouhou dceru a ona touží najít si k němu cestu – smutné. 

Během doby, kdy jsem sledovala její příběh, se úžasně proměnila. Celý svůj dosavadní život musela být hodná, poslušná a milá a mně se líbilo to potěšení, které z ní bylo cítit, když najednou měla moc rozšířit nějakou lež a dát tak věci do pohybu. Strhlo jí to masku hodné holčičky a udělalo z ní živoucí bytost. Sice pořád klopila hlavu a způsobně mlčela, ale uvnitř ní to žilo, skvěle myslelo a plánovalo.

„Faith v sobě měla hlad, a dívky hlad mít neměly. Měly u stolu jen tak trošku zobat a stejně tak se i jejich hlavičky měly spokojit se skrovnou dietou. Několik okoralých lekcí unavené guvernantky, nudné procházky, bezmyšlenkovité kratochvíle. Jenomže ono to nestačilo. Faith přitahovaly vědomosti – jakékoli vědomosti – a krást je, aniž by ji někdo viděl, to jí přinášelo nádherné, jedovaté potěšení.“

Z postav mi byla od začátku sympatická pouze Faith. Její otec byl chladný a odměřený člověk, který pro vědu obětoval vše. Působil ovšem jako velice silná a charismatická osobnost a svým způsobem jsem chápala, proč Faith touží po jeho uznání. Její matka Myrtle byla obratná manipulátorka, a i když se později ukázalo, že jako většina žen, žila tak, jak mohla a dělala, co musela dělat, stejně si moje sympatie nezískala. Povahy ostatních lidí na ostrově se paní autorce povedlo zachytit skvěle. Byli dokonale přirození, ačkoliv sympatičtí vůbec ne. Tvořili dohromady úzkoprsou společnost, která si libovala v drbech a skandálech. Nebylo to ovšem nikterak přehnané, lidi takoví prostě bývají. Vlastně právě díky tomuto temnému koutu lidské duše mohl Strom lží vzkvétat.

„Faith se učila, že stačí poskytnout pouze část lži. Mohli jste se spolehnout, že fantazie ostatních lidí už si mezery vyplní“

Paní autorka krásně ukázala, že se lží se to má jako se sněhovou koulí, do které kopnete na vrcholu kopce. Kutálí se, nabaluje další sníh a už ji nezastavíte – přesně jako lež nebo pomluvu. Její hrdinka nejprve vědomě šíří lži – z dobrého úmyslu – vždyť chce jen zjistit pravdu o smrti svého otce. Jenomže postupně si uvědomuje, jakou škodu tak může napáchat. Že lži mohou mít pro lidi nedozírné následky, které se napravují jen velmi těžko, pokud vůbec. Toto všechno si Faith postupně připouští a v průběhu knihy díky tomu poznání „vyroste“ z naivního děvčátka v mladou ženu.

„Faith zjišťovala, že lež je jako oheň. Zpočátku ji musíte hýčkat a živit, i když opatrně a jemně. Slabé dýchnutí nově zrozené plameny rozdmýchá, ale příliš silné fouknutí by je sfouklo. Některé lži se uchytily, šířily, praskaly vzrušením a už se nemusely nijak přiživovat. Ale to už pak nebyly vaše lži. Měly svůj vlastní život a tvar a nedaly se ovládat.“

Strom lží je originální, strhující a zajímavé čtení. Paní autorka chytila už od začátku skvělou vypravěčskou notu a její styl mi sednul. Líbilo se mi její vyjadřování a zajímavá přirovnání a popisy – což je samozřejmě i zásluhou překladatele. 

Příběh je skvěle vystavěn, nikde jsem nenašla žádné zbytečné odstavce a věci, co by nezapadaly do děje. V textu bylo také hodně zajímavých myšlenek, postřehů a pravd o lidské povaze a morálce. A to prosím bez nějakého moralizování nebo kázání o tom, co by bylo správné – je plně ponecháno v kompetenci každého čtenáře, jaký závěr si udělá a co si z příběhu odnese. 

Paní autorce se podařilo skvělým způsobem popsat vztahy mezi lidmi v malé společnosti ostrova, kde každý vidí každému do talíře a moc rád se v něm šťourá. A taková pěkná tučná pomluva a ještě o ne moc oblíbených lidech, to je lákavé sousto pro místní znuděné paničky, které jinak nemají co na práci. Navíc, kromě téměř mystické zápletky se stromem a detektivního pátrání, jsem dostala ještě skvělou sondu do tehdejších zvyklostí a způsobu života. 

O postavení žen v tehdejší době a společenských poměrech už vím svoje, ale přes to se paní autorce podařilo oslovit mě i tímto.

Trochu překvapivě je kniha řazena ve fantasy pro mládež, ale podle mého názoru zaujme i dospělého čtenáře. Kdo má rád historii, fantasy a napínavé příběhy, přijde si tady na své určitě. Je to úplně něco jiného než to, co se mi běžně dostává do rukou – je to skvěle napsaný příběh bez obvyklých klišé s možnostmi zamyšlení pro ty, kdo se budou chtít zamyslet. Ostatní si užijí napínavý příběh a tajemství obklopující Strom lží.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu si určitě pořiďte, stojí totiž za to. Seženete ji v eshopu Knihy Dobrovský tady, nebo přímo u nakladatele zde.

Kruh

Opravdu chceme jeden o druhém vědět všechno, nebo je to na škodu? Máme ve světě sdílení informací ještě právo na tajemství a soukromí?

Autor: Dave Eggers
Překlad: Petr Eliáš
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2015
Počet stran: 416

Anotace:

Mae Hollandová získala práci v Circlu, nejsilnější internetové společnosti na světě, a nemůže uvěřit svému štěstí. Otevřely se jí tím nejen dveře do světa milých a pracovitých lidí, ale i sportovních klubů, skvělých restaurací a luxusu. Zaměstnanci Circlu používají nejmodernější technické vymoženosti, nosí nejkvalitnější oblečení, stojí u zrodu nových trendů a dokážou svými nápady a oddaností obrátit běh světových událostí k lepšímu. Navíc ve všech situacích drží pospolu a o každém svém kroku se informují na sociálních sítích. Mae tak víří v kruhu pracovních povinností, virtuálního přátelství, rostoucí sebedůvěry a stále větší zodpovědnosti a ani si nevšimne, jak se vzdaluje běžnému kontaktu s rodiči a přáteli… Opravdu chceme jeden o druhém vědět všechno, nebo je to na škodu? Máme ve světě sdílení informací ještě právo na tajemství a soukromí?

Můj názor:

Kruh.

Firma zaměřená na komunikaci a  moderní technologie. Pyšní se tím, že pod svojí střechou sdružuje vizionářské mozky. Ty nejlepší z mladých lidí, kteří makají dnem i nocí na skvělých vynálezech pro dobro lidstva. Žádný obor, kde lze něco inovovat, jim není cizí. Technika, komunikace, zdravotnictví, přírodní vědy, bezpečnost, dokonce i kultura je oblastí, ve které Kruh nešetří podporou. Pracovat v této firmě je vnímáno jako výsada a začátek skvělé kariéry.

Do této firmy se díky své kamarádce dostává i Mae. 

Od samého začátku je ohromená velikostí Kruhu a možnostmi, které jí nabízí. Je odhodlaná uspět, být nejlepší... Od prvního dne v práci je připravená nadchnout se pro cokoliv, co jí Kruh nabídne.

Je přidělena do oddělení zákaznické péče a ze začátku vypadá vše náročně – vše je hodnoceno a orientováno na maximální výkon, ale ona se odhodlaně pouští do práce. 

S úžasem a nadšením se zapojí do využívání firemních benefitů a do akcí, které probíhají v areálu Kruhu. Tam se seznamuje se záhadným mužem, který je pro ni přitažlivý, avšak nějak se nestihnou vzájemně představit. Při pátrání v databázích Kruhu i v jejich online zaznamenávání polohy všech "kruháčů" jej ale nemůže najít. Vypadá to, že v tak dokonale transparentní společnosti, kde ví každý o každém vše, může být přece jen někdo neviditelný...

Mae je naprosto příšerná postava. Slabá, důvěřivá, ovlivnitelná, samostatně nemyslící, toužící se zavděčit tak moc, že mění názory z minuty na minutu. Připadala mi i hloupá a naivní. Neschopná se zamyslet nad důsledky toho, co dělá. Neschopná přijmout jiný názor a životní styl než ten diktovaný Kruhem. Možná by mi jí mohlo být líto, kdyby tak lehkomyslně nezahazovala zrovna věci, na kterých mě záleží a které já považuji za jednu z velkých priorit. 

Takto svojí podstatou stála přesně proti té mojí a proto mi byla jako postava velmi nepříjemná a svým způsobem mi i vadilo o jejím životě číst a být svědkem jejích špatných rozhodnutí a toho, jak sebou nechává manipulovat. Pan autor ale bohužel přesně takovou nanynku do svého díla potřeboval a v tomto ohledu byla dobře napsaná. Na začátku z ní byl cítit takový slaboučký odpor vůči manipulaci nadřízených, ale ten se vždy rozplynul během pár minut. Na konci už z ní byla agresivní a pomatená prosazovatelka vyššího dobra, vnucovačka pozitivity a nekonečného sdílení a přátelství.

Jedno se ale panu autorovi musí nechat - ten vývoj postavy a její zfanatizování měl zmáknutý skvěle. Věřila jsem mu každé slovo.

Maina práce ve šmíráckém Kruhu a každodenní popisy života tam, byly pro mě naprosto nesnesitelné a zároveň fascinující. Zahrnovalo to absolutní ztrátu soukromí, nucené sdílení všeho – dokonce povinné! Účast na kdejaké pitomosti v Kruhu, povinná radost ze života a pozitivita a naprosto nesnesitelná, všudypřítomná průhlednost všeho a totální komunikace. Mae postupně ztrácela svoje soukromí, identitu – nutno ovšem říct, že ochotně a dobrovolně. Pokud se snad někdy nad něčím pozastavila, velmi rychle ji to přešlo.

Sebrali jí její koníčky a vláčeli je firemní sítí, aby všechno, čím ona je, mohli všichni lajkovat, srdíčkovat, komentovat… V každé chvíli všichni museli vědět kde je, co dělá, jak se cítí… musela se účastnit, musela být vidět. Bylo to strašné! Já osobně bych dala výpověď asi po prvních třech hodinách, kdy jí v rámci „úžasných služeb“ pro zaměstnance nahráli do firemního cloudu všechny soukromé databáze a informace o ní a dali je sdílet všem. Už toto bych nikdy nepřipustila. A přitom to byl jen začátek té hrůzy, která měla přijít. Tady jsem si zatím říkala jen: "To jako fakt si nechá líbit?". Křižování se a rozlévání svěcené vody proti zlu přišlo až později :)

Přitom na první pohled se zdál být Kruh skvělým zaměstnavatelem. Prezentoval se tak, že pro svoje zaměstnance dělá vše. Veškerou péči, možnosti, obchody, jídlo, lékařskou péči i pro rodinu - všechno dostupné... a všechno veřejné, sdílené, všem k nahlédnutí a komentářům. Bože to je strašné :)

Postupně a nenápadně však Kruh přebíral čím dál větší moc nad rostoucím okruhem lidí, začal prorůstat do dalších oblastí. Z firmy zaměřené původně na komunikaci se dostal do bezpečnosti, politiky, finančnictví, lékařství. A rostl a požíral a pohlcoval vše svobodné okolo.

Četla jsem hodně názorů, že čtenářům vadí popisy fungování technických vynálezů kruhu. Mně nevadily, i když jich bylo hodně a mohly se zdát zdlouhavé. Naopak. Jen ukazovali, kam jsou až lidi schopní zajít a jaké hrozné věci ještě považují za dobro. Tedy ono při určitém úhlu pohledu ty nápady, nebo alespoň některé z nich byly obhajitelné, například program pro bezpečnost dětí. Jenže na druhou stranu byly draze vykoupené, jak moc draze - no, to už musí posoudit každý dle svého. Hranice mezi dobrým a zlým (důležitostí sdílení informací a naprostou ztrátou soukromí) byla zde zatraceně tenká. 

Více než zmiňované popisy mně vadily ty neustálé pozitivní průpovídky a falešné přátelství. Všechno bylo super, paráda, skvělé. Všichni se chtěli do všeho zapojit, sdílet. Všechno, doslova všechno hned všichni věděli, komentovali – bylo to strašné. Hlavně to odsuzování a výčitky, nátlak, pokud sdílení někdo byť jen jednou zapomněl udělat – jednou Mae nenasdílela  s ostatními chvilku, kdy chtěla být sama a hned druhý den byla na koberečku u šéfa na porci motivačně-manipulujících keců. 

Na druhou stranu právě díky těmto řečem byl nádherně vidět postup manipulace, vlastně až téměř zfanatizování Mae. Nejdříve jí zaměstnali myšlenky na každou minutu a vteřinu, díky tomu nestíhala vlastně ani normálně myslet a žít, stala se závislou na hodnocení od druhých a nakonec zbyl jen Kruh. Bylo to strašné! Velmi nepříjemně reálné.

Nejdříve mě kniha moc nebavila. Říkala jsem si, že ji ani nedočtu, protože Mae mě neokouzlila a děj se zdál nic moc. Pak ale nastoupila do Kruhu a kniha na mě konečně začala působit. Začala mě rozčilovat! Jak příběh postupoval a já pronikala hloub do vizí a fungování Kruhu, objevovalo se mezi zaměstnanci čím dál více doslova zfanatizovaných jedinců. Byli mi nepříjemní. Naštěstí se ale pár normálních našlo - Maina rodina a její bývalý přítel. A dokonce kupodivu i několik jedinců v samotném Kruhu... 

Většina ostatních postav - zaměstnanců (kruháčů) snad ani nebyli lidé, jen zmanipulované trosky osobností zaseknuté v pozitívním a všeobjímajícím módu, spokojené ve svém zotročení, nadšeně ho vítající. Není nic horšího než číst, jak si vězeň dobrovolně nasazuje okovy a zamyká celu. No a pak tam byli ti, kteří tahali za nitky, vedení kruhu - vyčůranci a ambiciozní manipulátoři, toužící po vlivu a moci.

A ten konec! Husí kůži z něj jsem měla ještě několik hodin po dočtení a když se podívám okolo sebe v tramvaji na hlavy skloněné k chytrým telefonům...

Knihu lze brát jako důrazné varování, které ale stejně nikdo nebude poslouchat. Davy ženoucí se za svojí představou vyššího dobra a jediného správného přístupu k životu nikdy neuznají, že ne všichni si přejí žít stejně. A pak už zbývá jen ten malý krok od dobrovolnosti k donucení.  

Kniha bude určitě skvělým kouskem do sbírek milovníků orwelovitých příběhů. Při čtení vám budou vstávat vlasy hrůzou nad tím, co uvidíte na stránkách. Budete si klást otázku, jak to mohli dopustit, jak to mohli bez otázek přijmout? Nečte se úplně lehce, ale na konci pochopíte, jakou pecku jste měli v rukou a co vám ukázala.

Použité obrázky jsou plakáty k filmu The Circle, který byl ale hluboko pod úrovní knihy.