Všechno je jednou poprvé

 

Na knihu mě nalákala anotace a taky skutečnost, že youngadultovky z Cosmopolisu jsou poslední dobou pokaždé správnou volbou. Většinou se odlišují od standardu volbou tématu a velmi dobře se čtou. Tato kniha nebyla výjimkou. Jen tedy obálka mně dvakrát nesedla.

 

Anotace:

Natalie je chytrá, vtipná, hezká a zajímavá, i když ona si to o sobě vůbec nemyslí. Žije svůj život v uzavřené bublině s přáteli Lucy a Zachem a se svými rodiči. Nemá jasné představy o budoucnosti, ale zato má spoustu snů. A najednou se všechno začne hroutit – rodiče jí zčistajasna oznámí svůj rozchod a její dva nejlepší přátelé se do sebe zamilují. Ale všechny velké změny nejsou jen k horšímu. Natalii totiž potká nečekaná láska…

…

 

Tahle kniha mě už od prvních stran velmi mile překvapila. A to jsem čekala jen další zamilovanou oddechovku. Autorce se povedlo představit sympatickou hlavní hrdinku, do které bylo v mnoha ohledech hodně snadné se vcítit. Aspoň tedy pro mě.

Natálii jsem poznala ve chvíli, kdy se její rodiče rozhodli vybalit na ni pravdu o svém vztahu. Tedy spíš o jeho konci. Nepopadli to úplně za dobrý konec a už rok se před svou dcerou přetvařují. Natálie jim má tuhle lež za zlé (což se nedivím) a vyrovnává se s tím poměrně těžko. Krom téhle rodičovské podpásovky ji trápí ještě další věci. Její dva nejbližší přátelé – vlastně jediní dva přátelé – spolu chodí. Natálie má tedy občas pocit pátého kola u vozu, což s její dost silnou introvertností není úplně dobré kombo. Přátelé jí sice nic takového najevo nedávají, ale znáte to. Pocit, že by spolu raději byli sami bez vás, tu prostě je. Do toho se vyrovnává se všemi změnami, které dospívání přináší. Mívala svého času dost velké problémy s pletí, což jí přináší pochybnosti o vlastním vzhledu a o tom, jestli by i ona mohla být pro někoho přitažlivá. Jestli ji někdy bude někdo milovat.

 

Problematická pleť v takové míře, v jaké jí trpěla Natálie, to jsem v YA knize zatím ještě neviděla. Ona trpěla tou nejhorší formou akné, při níž vznikají bolestivé – no, tomu už se pupínky říct ani nedá a slovo vřed se mi zdá hnusné. Natálii zůstaly jizvy a situaci jí pomohly skutečně stabilizovat až léky. Já si s pletí užila a pořád užívám taky svoje, ale toto mě naštěstí nepotkalo. Dobře jsem nicméně chápala, co to udělá se sebevědomím dospívající holky – obličej se špatně ukrývá a ostatní děcka umí být fakt hajzlíci. Dobře jsem rozuměla i té skutečnosti, že opravdu jen velmi těžce si dokázala připustit, že by ji někdo mohl mít rád i tak. Že by se mohla líbit nějakému klukovi, který ji nutně musí vidět mezi jinými holkami s krásnou, bezchybnou pletí. Jak by mohla, když se dlouhé roky hnusila i sama sobě? Po takových zážitcích je těžké vidět se jinak.

Upřímně nechápu, že problémy s pletí se ještě v žádné knize neřešily. Vždyť je to poměrně častý úkaz v určitém věku. Možná ne do takového extrému jako tady, ale i méně úporné akné umí udělat ze života peklo, když je člověk jediný takový v kolektivu.

 

Natálie je naštěstí úplně normální holka. Je vtipná, milá, dobrá kamarádka. Taky je ale (z dobrých důvodů) nejistá a málo sebevědomá. Proto s ní taky pořádně zamává okamžik, kdy se zamiluje do kluka, kterého zná už dlouho a který, světe div se, její city opětuje.

Docela mě potěšilo, že ani ten kluk není dokonalý. Je prostě normální, žádný třídní playboy. Také má své problémy a těžkosti v životě a v určitých okamžicích potíže s nalezením vlastního místa ve světě a v životě.

 

Neskutečně mě bavily Nataliiny hlášky, úvahy a postřehy, dokonce i její nejistoty a přešlapy. Úplně mě to vracelo do mládí, kdy jsem se plácala v tom samém a taky bylo těžko uvěřit, že věci budou někdy lepší. Bylo vtipné, jak ji pozornost kluka zaskočila přes to, že po ní toužila a jak bylo pro ni těžké uvěřit a přijmout, že opravdu začíná sama svůj vlastní první vztah. Mezi těmi dvěma bylo něco opravdu pěkného. Začalo to pomalu, pomalu to rostlo a bylo to dost takové, jaký by asi první vztah být měl. Natálii potkávaly okamžiky, se kterými zápasila. Chvíle, kdy ji kluk pozval na pláž – jenže jak to udělat, když nechcete ukázat zjizvená záda, aby si vás nezošklivil. Složitá pro ni byla i všechna poprvé, která v prvním vztahu postupně přicházejí. Pořád nad tím uvažovala, hodnotila, váhala…

Bavení mi vydrželo asi tak do půlky knihy. To jsem knihu úplně hltala, potom už přeci jen trochu s rozpaky. Zlomilo se to v okamžiku, kdy se holčina rozhodla, že se se svým milým vyspí. Teda takový zabiják vášně, jakým se ukázala být Natálie, to se jen tak nevidí. Od té doby jsem v ni a její pošramocené sebevědomí ztratila malinko víru a říkala jsem si, že to možná v tomto případě autorka trochu přehnala. I když – jo, prostě nejistotu nahradila přehnanou suverénností :D

 

Příběh je celkově sice předvídatelný, ale zároveň velmi pěkný. Pro současné mladé má dost důležité téma a pro starší, kteří se potýkali s něčím podobným, přinese závan hezké nostalgie. Napadne vás: „Kéž bych tak tehdy věděla to, co vím teď.“  Kniha je opravdu tím lepším v žánru. Konečně se probírá něco jiného než „pouhé“ potíže s přiznáním sexuality a genderu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za Nataliinou první láskou račte tudy.

 

O knize:

Autor: Nina Kenwood

Překlad: Ivana Pospisil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Roky vydání: 2024

Počet stran: 272

Tíživé ticho

 

Můj návyk na „bryndzovky“ zatím ještě v podstatě nenastal. Co jsem od autora četla, se mi líbilo, ale není to tak, že bych musela okamžitě mít vše, co napíše. Dost mě odrazuje to, že jsou knihy spojovány do „řady s jedním detektivem“. Nevím proč. Zdá se, že bych měla pokaždé raději jiné vyšetřovatele :) asi si mě tak vychoval Dick Francis. Proto jsem sáhla po Bryndzově novince, která do žádné řady nepatří a zároveň má být psychologickým thrillerem. To mám výrazně raději, než čistě detektivní romány nebo klasické krváky.

 

Anotace:

Maggie je úspěšnou lékařkou a s manželem Willem žijí přesně takový život, jaký si vysnili. Jednoho dne však k ní do nemocnice přivezou postřeleného muže v povědomém oblečení. Maggiin život se nejprve zastaví a pak obrátí naruby. Přes všechnu snahu se Willa nepodaří zachránit a Maggie je přesvědčená, že se stal obětí vloupání. Policejní zpráva zní ale jasně: spoušť stiskl Will sám.
Maggie je zdrcená žalem i sžíravými otázkami. Její manžel nebyl sebevrah. Měl toho tolik, pro co žít. Po pohřbu odjíždí Maggie do jejich prázdninového domu na malém chorvatském ostrově, aby unikla realitě. Jenže realita ji dostihne i na opuštěném místě a je mnohem temnější, než čekala.
Vše odstartuje dopis, který jí Will napsal pro případ své smrti a jenž obsahuje indicie odhalující děsivé tajemství.
Jak si Maggie skládá střípky dohromady, zjišťuje, že Willova smrt je spojena s někým z jeho minulosti... S někým, kdo udělá vše pro to, aby umlčel i ji.

 

…

 

Začátek příběhu vrhne hlavní hrdinku Maggie z vrcholku šťastného života přímo do propasti zoufalství. V jediném dni přijde o manžela i o pevnou jistotu toho, že byl jejich vztah šťastný, že k sobě byli upřímní a dokonce pochybuje i o sobě samé. Jak si mohla nevšimnout, že její manžel má doma zbraň? Jak mohla přehlédnout, že je na tom psychicky natolik špatně, že ji obrátí proti sobě? Mohla něco udělat? Mohla tomu zabránit? V naprostém zoufalství a psychické mlze absolvuje mužův pohřeb a protože je třeba vyřídit jejich pozůstalost v zahraničí, odjíždí do Chorvatska, kde měli s manželem prázdninový dům na ostrově.

Maggie zjišťuje, že manželova smrt přeci jen nemusela být sebevraždou nebo minimálně ne až tak dobrovolnou. A co hůř její život se záhy ocitá v ohrožení také. Zatím ještě netuší kdo a proč, ale jak pomalu rozmotává stopy, které jí manžel zanechal, je k rozluštění záhady čím dál blíž. To se pochopitelně nelíbí tomu, kdo je na opuštěném ostrově proto, aby pohřbil tajemství hluboko, jak jen to půjde, klidně i se samotnou Maggie.

 

To, že nemám s předchozí autorovou prací moc zkušeností, se nejspíš ukázalo být výhrou, protože ostatní čtenáři se často zmiňují, že se jim tato kniha líbila nejméně. Já mohu srovnávat pouze s jinými žánrovými knihami a z tohoto srovnání příběh vychází poměrně dobře.

Rozhodně je plus, že mě text pohltil hned na začátku a rychle vtáhl do vnitřního světa hrdinky. Autor ji popsal dost dobře, abych se s ní dokázala bez problému sejít na stejné vlně. Se smrtí manžela se vyrovnávala docela složitě a ukázalo se, že vztahy s jeho rodinou nejsou úplně ideální. Tchyně se netajila s tím, že si přeje vnoučata a Maggie dávala jednoznačně přednost kariéře lékařky, která ji cele naplňovala. Maggie byla vykreslená jako velmi zodpovědný a morálně srovnaný člověk. Nebyla zbabělá a dokázala jít za svým. Všechny tyto vlastnosti se později ukázaly být potřebné, i když dost nebezpečné. Kdyby ovšem byla bezcharakterní zbabělec, příběh by dost rychle skončil. Každopádně oceňuji, že v těchto ohledech byla popsána věrohodně a sympaticky. Rozhodně bylo možné se do ní vcítit – nejen díky tomu, že byla vypravěčkou, prožívat vše s ní a bát se o ni. To považuji za plus. Když se mi totiž stane, že je mi hrdina jedno, pokazí mi to sebelepší příběh.

 

Co se příběhu týká, byl jednoduše velmi čtivý a dokázal si mě udržet. Knihu jsem přečetla za dva dny a celou tu dobu jsem nenarazila na nudné místo. Ono taky nebylo moc kde, protože příběh plynul dost svižným tempem. Autor nic zbytečně nenatahoval, občas jsem měla i pocit, že je všechno rychlé jaksi až moc.

Dost se mi líbilo, že se většina příběhu odehrávala na prakticky vylidněném ostrově. V létě to bylo turisticky vyhledávané místo, v době děje knihy byl podzim a pohled na opuštěné hotely byl dost mrazivý. Celý ostrov byl prakticky „městem duchů“. Musím říct, že to ve mně vzbudilo chuť se do nějakého takového resortu „po sezoně“ podívat :) Nejsem si ale jistá, že by bylo snadné podobnou lokalitu najít.

K atmosféře místa přispívala i skutečnost, že počasí hrdince právě nepřálo. Moře bylo divoké a rozbouřené, pršelo, fučelo a byla zima. Když jsem pak vzala na vědomí skutečnost, že Maggie je na ostrově kvůli počasí prakticky uvězněná se třemi místními muži a někým, kdo jí jde po krku, moc příjemné zjištění to nebylo. Ovšem do psychologického thrilleru perfektní. Místo a obsazení jako stvořené pro pronásledování a osnování překvapivých nehod.

Zdánlivé nehody, které Maggie potkávaly, mě bavily naprosto neskutečně. Uznávám, že to zní divně, užívat si při čtení nehody… Obzvlášť vydařené pro mě byly zejména scény, kde nějak figurovala voda. Ať už šlo o skutečně nebezpečnou scénu nebo scénu kde se něco stát mohlo. Voda prostě umí děsit, zvlášť pokud se hrdina octne pod ní a nemůže pryč tak snadno, jak by chtěl. Občas se mi zdálo, jakoby se proti Maggie spikl její dům samotný spolu s okolní přírodou a napomáhal útočníkovi ji dostat. Nějak si nejsem jistá, jestli je prakticky automatizovaný dům úplně dobrý nápad postavit na opuštěném ostrově. Stránka napětí a pocit nervózního strachu byl v příběhu rozhodně dobře zmáknutý. Spolu s Maggie už jsem viděla nebezpečí za každým rohem.

Abych pravdu řekla, úplně si nemyslím, že by se některé situace mohly skutečně stát, aniž by je někdo výrazněji řešil. Sice je známé a tradované klišé, že jižní národy bývají trochu lehkomyslnější. Přes to, pokud někdo oznámí, že se bojí o život, asi bych čekala od policie trochu více snahy se k ohrožené osobě dostat. Na druhou stranu mi nepravděpodobné okamžiky zase tolik nevadily. Ve většině knih mi nevadí, pokud nejde o vyložené nesmysly a to tady v podstatě nešlo.

 

Konec mě dostal. Většinou se příběhy tak nějak doberou k tomu, že hrdina spravedlnost vybojuje stůj co stůj. Tady byl konec výrazným způsobem jiný. Přišlo mi, že se v podstatě velmi dobře trefil do toho, jak by vše ve skutečném světě nejspíš dopadlo. Přeci zase tak nevadí, že vraždíš a dopouštíš se nezákonných machinací, dneska ti vaz zlomí úplně jiné věci. Až do konce nepřestává pocit nepříjemného napětí a obrovské nespravedlnosti a bezmocnosti u hlavní postavy. Celou dobu je ve vzduchu otázka, jak a jestli vůbec může tohle Maggie vyhrát. Jen se divím, že se víc nezlobila na svého muže, když jí zanechal takové potíže.

Epilog mě už moc nezaujal, ale s tím mívám problémy dost často. Takže to beru čistě za svůj trabl, že mě podobné ukázky více či méně happy endů otravují.

Celkově jsem se čtením v podstatě spokojená. Příběh mě udržel napnutou a při čtení jsem se bavila. Takže za mě dobrý. Není to sice příběh, který bych chtěla číst znova, protože už bych přišla o prvek onoho neznáma a napětí, ale na první čtení to zážitek byl.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu si můžete prohlédnout tady.

 

O knize:

Autor: Robert Bryndza

Překlad: Kateřina Elisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 368

 

Další knihy autora na bloGu:

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové

Pojízdná čajovna splněných snů

 

Na knihu mě nalákala představa putování v karavanu. Lákalo mě poznat příběh pojízdné čajovny a dost mě baví i podobné „život-nápravné akce“ po převratech ve vztazích. Hodně knih je na tom založených, třeba má oblíbená Caplinová. Protože Čajovna je postavená na podobných principech, měla by se mi tedy líbit také. Jak to nakonec bylo?

 

Anotace:

Rosie má život pod kontrolou. Vypracovala se na zástupkyni šéfkuchaře v michelinské restauraci, je vdaná za skvělého muže a budoucnost vypadá růžově. Vše běží podle plánu až do okamžiku, kdy se vrátí domů a v předsíni najde manžela na odchodu se sbalenými kufry. Rosie se rozhodne zlomené srdce utopit ve sklence (nebo spíš dvou lahvích) vína a druhý den ráno zjistí, že v alkoholovém opojení koupila obytné auto! A tak se rozhodne využít příležitost ke změně a vyrazí na životní cestu se svou pojízdnou čajovnou. Ta sice nezíská žádné michelinské hvězdy, ale srdce mnoha lidí ano.

 

…

 

Nepochybuji o tom, že jsou na světě lidé, kteří, když potřebují změnu, jsou schopní mnohého. Hned na začátku příběhu se ukázalo, že takovým člověkem je i Rossie, i když by to neřekla o sobě ani ona sama. Nudná Rossie, systematická Rossie, předvídatelná Rossie – to všechno klidně. Ale spontánní Rossie, ochotná vzdát se dlouhé roky budované kariéry a ze dne na den pláchnout v karavanu na cesty bez práce a bez životních jistot? Tak to ani náhodou. No, hrdinka překvapila, ale vezměme to od začátku:

Příběh začal koncem. S Rossie jsem se seznámila ve chvíli, kdy jí její dlouholetý přítel dával kopačky a využil k tomu přesně tyto vlastnosti – jsi moc usedlá, jak leklá ryba. Tak to chce každá ženská při rozchodu slyšet! Přitom ten chlap měl dávno naplánovaný život jinde a s jinou.  Tak se stalo, že při noční pijatyce na žal Rossie koupila růžový karavan a rozhodla se prostě začít žít.

 

Kniha se mi v zásadě líbila a přečetla jsem ji rychle. Byla velmi nenáročná a příjemná na čtení. Představa života nebo alespoň léta stráveného v karavanu na cestách od místa k místu, bez povinností a s partou fajn lidí zní jako recept na ztracené mládí. Něco, co každý člověk občas mívá ve snech, když leze v neděli večer do postele s představou pracovního týdne a kolotoče povinností. Takový nový začátek, nová naděje, že všechno je možné a že život je v podstatě krásná věc, i když se někdy všechno obrátí posraným navrch. Takový pocit podle mě chtěla kniha předat. Přes to mám k příběhu několik výhrad.

Rossiino řešení vztahového problému na mě byl ze začátku trochu extrém z ničeho nic. Podle toho jak o sobě mluvila v prvních kapitolách, bych to do ní vůbec neřekla. Tak rychlé rozhodnutí k obrovskému skoku do neznáma… Neuměla jsem si představit, že by se všeho vzdala a prostě jen odjela. V prvních kapitolách jsem viděla, jak se svou prací zabývala, bavilo ji to (i štvalo), dřela na tom léta. Měla v tom emoce, měla v tom srdce a věnovala tomu všechno. Sice se cítila vyčerpaná a drásalo ji, že gastronomie je jedna velká drbárna a všichni o konci jejího vztahu věděli dříve, než ona. Věděla, že už se nemá v kariéře kam posunout. Stejně se mi však nezdála jako ten typ, který zvládne udělat tlustou čáru. Nechtělo se mi věřit, že lze rozhodnutí udělat tak snadno. Ale možná to jde. Jen se mi zdálo, že Rossie ztrácí zbytečně moc a ještě se připravuje o jedinou jistotu, kterou v životě má a to, že se uživí i bez svého partnera.

Tady vidím první potíž příběhu. Začátek se na můj vkus dlouho zabýval Rosiinou životní situací před odjezdem. Příběh tak vyplýtval hrozně moc stránek, než se konečně rozjelo to hlavní. Mnohem více mi vyhovuje například u caplinovek (s nimiž je kniha srovnávaná), že rozhodnutí už mívají hrdinky za sebou a čtenář se vše, co k němu vedlo, dozvídá až zpětně a v míře nezbytně nutné. To ale není výtka ke knize, pouze něco, co mně více vyhovuje a činí pro mě hlavní postavu uvěřitelnější a příběh stravitelnější.

Při čtení se mi zdálo, že všechno utíká trochu moc rychle. Autorka přeskakovala vše nedůležité a věnovala se jen akci a důležitým scénám. Dočkala jsem se tak skoků z místa na místo a krátkých pobytů a mezitím jen zmínek, kolik času uteklo – a fakt mě překvapilo, když jsem se dočetla, že najednou končí léto. Ono se tedy nebylo čemu divit, protože hrdinka toho měla před sebou fakt hodně. Konec v práci, začátek cest a cesty samotné. Bohužel na to, jak zajímavé prostředí pro svou hrdinku autorka vybrala, strašlivě klouzala po povrchu toho nejlepšího. Ocenila bych – raději než zápletku se dvěma muži (a to se mi líbila) – přímočařejší vztah zaměřený jen na jednoho muže a mnohem víc rozpracovanou záležitost s putováním v karavanu a festivaly, čajem, knihami a zákusky. Festivaly samotné byly asi nejodbytější částí. Hrdinka prodávala baštu z karavanu, ale o festivalu samotném nešlo zjistit nic. Byla prostě někde v kempu s autem. Atmosféra úplně chyběla a středem byl téměř výhradně Rossiin karavan a její dvoumužné dilema.

Když jsme u těch dvou mužů, kteří byli středem romantické zápletky: ano, byl tu trojúhelník, ale poměrně neobvyklý. Musím říct, že mě tohle pojetí trojúhelníku bavilo. Rossie stála mezi dvěma muži. Sympatickým nomádem Maxem, který vypadal jak Jason Momoa. Byl vegan a asi ten nejhodnější obr na světě. Holky po něm samozřejmě pálily. Asi je chlap jako Jason typ mnoha žen :) já jsem překvapivě zjistila, že pokud se mi daný vzor úplně nelíbí, poněkud to postavu v mých očích poškodí. Druhým želízkem v ohni pak byl Ollie. Toho Rossie znala pouze z dopisování. Seznámila se s ním na stránkách pro karavanisty a Ollie jí radil se začátkem cest a praktickými věcmi. Byli domluvení, že se časem setkají a Rossie si od toho hodně slibovala, protože se k ní podle jejího názoru hodil lépe, než Max.

Musím říct, že se to autorce podařilo šikovně navléknout tak, že jsem chvilku váhala s kým Rossie nakonec odjede do západu slunce. Klasicky, jako každá ženská, naprosto neviděla, co pro ni Max dělá a neustále řešila jeho domnělé děvkařství a hledala na něm chyby. Na druhou stranu si až nepochopitelně idealizovala chlapa, kterého znala jen na základě pár dopisů. Působilo to nicméně opravdově. Jen jsem úplně nepochopila, když se na konci zápletka s Olliem vyřešila, co z toho všeho měl on vlastně mít.

Kniha byla hlavně o Rossiinu váhání mezi Maxem a Olliem. Mnohem víc o tom, než o cestování. Trochu to byla škoda, ale budování vztahu s Maxem se mi líbilo. Musím uznat, že vztahová část příběhu byla vážně povedená. A to i ta, ve které šlo spíš o přátelství a budování komunity podobně smýšlejících lidí. Rossie hledala sama sebe a zvolila si naprostou změnu celého života. Naštěstí narazila na lidi, kteří byli ochotní jí pomoci a přijmout ji mezi sebe. Rossie tak nenarazila v podstatě na žádné problémy. Krom nechutně ukončeného vztahu na začátku a menšího zklamání na konci ji v knize čekaly spíš příjemné věci a vztahy.

Krom příjemných vztahů příběh nepostrádá ani několik nových zážitků, které Rossie na cestě zažívá hlavně díky Maxovi a její nové spolucestující a kámošce Arie. Popsaný zážitek s lezením sice působil dost směšně, ale to asi nepozná člověk, který sám neleze. Zajímavé bylo poznávání veganských jídel z pohledu Rossie, která vyrůstala na vaření „máslo, cukr, smetana“. Strašně se mi líbilo, jak Rossie našla radost v tom, že vaří po svém a lidem to chutná. Nejsem sice typ, který by hledal uspokojení ve vaření, ale věřím, že to je skvělý pocit, když lidem chutná. Čajovna sice byla trochu upozaděná oproti jídlu, ale i tak byla v pozadí trochu přítomná vždycky. Náramně jsem si ovšem užila Ariino pojízdné knihkupectví. Tohle by byl karavan pro mě.

 

Celkově se tento příběh asi nestane mou oblíbenou romanťárnou. Uznávám však, že mě kniha bavila a příběh jsem si dokázala užít. Pokud autorka napíše další knihu, určitě ji zkusím také.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na cesty s karavanem račte tudy.

 

O knize:

Autor: Rebecca Raisin

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 296

Měsíční rádobych - březen 2024

 

Únor bývá obvykle krátký, ale většinou se mi táhne. Letos tedy ani náhodou a to je o den delší. Vím, že to začíná být už dost ohraná písnička, ale fakt čas neuvěřitelně zběsile cválá vpřed. Únor navíc přinesl počasí vpravdě jarní. Asi více jarní, než co kdy pamatuji. Z plánů na hory tedy sešlo. Nemůžu ovšem říct, že bych toho nějak extra litovala. Není přeci nutné každý rok lyžovat. Jsou i jiné pěkné sporty, například lezení. Jo, lezecké plány mi pořád vycházejí.

Co se dalších rádobychových plánů týká, jaksi se mi daří dodržovat jen ty čtecí. A v únoru jsem měla hodně šťastnou ruku na fakt extra dobré knihy. Dokonce až tak dobré, že nejde vybrat jednu knihu měsíce, která byla nej. Přečetla jsem jich deset a z toho nejméně tři byly superpecky. Asi bych nějakou vylučovací metodou dospěla k té nejlepší, ale moc se mi do toho nechce, protože bych ostatní odsunula, což si žádná z nich nezaslouží. Ale tak dobře:

Od Sochařů masa jsem očekávala, že to bude paráda. A taky byla. Pád všech neřádů na tom byl stejně a i od Noční partie, jsem měla velká očekávání, byť mě ani ve snu nenapadlo, že ji přečtu za neděli. Série Vládci popela byla rozhodně překvapením a mnohem lepší sérií, než druhá od autora. A tak nějak mi zůstalo Valentýnské prokletí, což bylo rozhodně největší překvapení měsíce. Tak že by tak? :D Všechno více či méně oddechové knihy, ale bavily mě a úplně pohltily a to je hlavní.

Konečně se mi rozjíždí také novinkový trh a začínají mi padat předobjednávky, na které se těším. Šťastný život knihomila pokračuje :D

Tolik k únoru. Jde se dál:

 

Co plánuji na březen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z února:

Valentýnské prokletí bylo vážně překvapením. Ani ve snu by mě nenapadlo, že kniha bude tak dobrá. Zvlášť, když vezmu v úvahu, že jsem ji koupila jen kvůli obálce a nízké ceně. Jasné, je to oddechová YA, ale já si na to fakt potrpím a baví mě to. Od Sochařů masa jsem měla velká očekávání a kniha jim dostála zcela a beze zbytku. Nabyla jsem přesvědčení, že autor mě zklamat prostě nemůže a těším se na jeho další knihy. Dočíst jsem se rozhodla neřádovskou sérii. Pád všech neřádů očekávání také splnil, čekala jsem sice nějaký mega konec, což úplně nebylo, ale se zakončením jsem spokojená.

 

Tři vyvolené na březen:

Jedna stará více než 3 roky

Na březen jsem zvolila Odměna z pekla. Koupila jsem si ji kdysi na bazaru. Fakt myslím, že bude dobrou protiváhou všem těm romantikám :D

Jedna z loňska

Tady vyberu knihu Tlukot tisíců srdcí. Zase abych vyvážila tu předchozí, která bude asi maso :D

Jedna z rozečtené série

Vyvolenou se stává Harrow devátá. Trocha nekromantů nikdy neuškodí a navíc brzo vychází další díl.

 

Fakt doufám, že budu mít na knihy stejně šťastnou ruku, jako v únoru. To byla jedna pecka za druhou. Teď je to zajímavé kombo. Dost se těším.

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za únorem:

Vzhledem k tomu, jak dobře jsem si vybírala knihy na čtení, asi nepřekvapí, že na psaní už se mnoho času nedostávalo. No tak jo, ani jsem na to nesáhla. Jen mě napadly další důležité věci, které to ale zase o něco natáhnou. Budou však podstatné pro další pokračování. To tak v podstatě splyne s už napsaným a prostě jen naváže a víc propojí ty postavy, které si zaslouží trochu pozornosti a zatím jí moc nedostaly.

Březnové psací plány:

Čeká mě pár slaměných víkendů, kdy budu doma sama a budu mít klid. Místo úklidu se chystám na psací maraton. Držím si palce! Snad zase nezůstane u držení, ale tlačit na sebe nebudu. Pod tlakem ze mě bohužel diamanty nepadají. Spíš se to pak nedá číst.

 

Rádobych všednodenní:

Tentokrát to bude krátké. Pokračovat v lezení, pomalu se rozběhat a přidat trochu jógy. Nic složitého. A hlavně vychutnat si přicházející jaro.

 

Březnu zdar!

Konec hlášení!