Láska přes hranice světů

 

Knihu jsem si vybrala kvůli anotaci. Ani na okamžik jsem nepochybovala, že ji budu číst, protože popsaný příběh mi připadal velmi krásný. A taky byl.

 

Anotace:

Příběh o ztrátě, touze a lásce dvou milenců, které rozděluje život a smrt. Bojují se svou vlastní osamělostí, aby poprvé našli lásku. Pravda, osamělost je u obou trochu odlišná a z jiných důvodů.

Ryder je už pět let mrtvý, uvězněný mezi životem a smrtí, neviděn živými. Jen se toulá ulicemi a sleduje Maggie, dívku, do které se bezmezně zamiloval. Ale jedna deštivá noc všechno změní. Když se Maggie dostane do smrtelného nebezpečí, Ryder neuváženě využije náhodné cizí tělo a zachrání jí život.
Proč nešel kolem někdo jiný? Proč to musel být zrovna Charlie, nafoukaný lamač srdcí a idol všech holek ve škole? Ryder se trápí, potřebuje být znovu nablízku své lásce, i když nemůže být úplně sám sebou. Má Maggie říct pravdu, že jejím skutečným zachráncem a klukem, do kterého se zamilovala, není Charlie, ale on?

…

 

Propojení témat lásky a smrti vyznívá v prvním náhledu jako cosi, co bude velmi melancholické a smutné čtení – rozhodně jsem neočekávala nic podobného šťastnému konci. Když jde o smrt, musí být přeci konec jednoznačně smutný a slzavý. Nebo nemusí?

 

Začátek je rozhodně netradiční. Jedna z hlavních postav, Ryder, je mrtvý. Zemřel při nehodě hodně mladý, tak mladý, že ještě téměř nic nezažil. Po smrti „neodešel do světla“ a tak zůstal na zemi jako duch. Tráví svůj čas v podstatě docela dobře (v rámci možností) až na drobný detail, že ho nikdo nevidí, nevnímá… Prostě jako by neexistoval – což je vlastně fakt. Pro svět Ryder neexistuje. Není duchem sám, bludných duší je na světě víc, ale obecně se spolu moc nebaví. Spíš si tak (ne)existují ve vlastní posmrtné mizérii a uvědomění, že jejich šance odejít dál, je prostě pryč. Výjimkou je Ryderova duch-kamarádka Jade. Není sice úplně sám, ale osamělý a ztracený rozhodně je.

Jednou takhle v nemocnici, kam chodí kvůli prchavému kontaktu s čerstvě zemřelými, protože ti ho mohou na krátký okamžik po smrti spatřit, potkává Maggie. Ze začátku ho jen zaujala, ale jak ji tak poznával víc, prostě se zamiloval. Veškerá síla první lásky je pro něj stejně krásná, jako zoufalá. Ryder je duch, takže nejen, že o něm jeho láska nemá ani tušení, ale on nemůže nic jiného, než se dívat. Potenciál na romanci tedy ze startu nic moc nadějně nevypadá.

Maggie je sice živá, ale není o nic méně osamělá, než je Ryder. Rodiče nemá a žije v pěstounské péči. Má jen babičku, která je ale ze zdravotních důvodů v ústavu a nemůže se o Maggie starat. Maggie je hodně plachá, introvertní osobnost. Moc kamarádů nemá, přesněji tedy nemá žádné, ale dokáže se ztratit v knihách a hudbě. Obzvlášť hudba jí pomáhá překonat problémy, které jsou na tak mladou a osamělou holku těžké až až.

Jednoho dne se Maggie dostane do situace, která má pro ni končit smrtí. Na štěstí to však vidí Ryder, vstoupí do těla náhodného přihlížejícího (Charlieho) a zachrání Maggie život…

 

Psaní názoru na tuto knihu zrálo poměrně dlouho. Pořád jsem nevěděla, jak to uchopit a říct, které myšlenky a věci se mi líbili, aniž bych prozradila něco z děje. Myšlenky, témata a všechny podstatné události, které bych byla chtěla vyzdvihnout, jsou s dějem tak úzce spojené, že bych jejich vyzdvihnutím něco prozradila určitě.  Ale pokusím se :)

 

Nejdříve bych chtěla pochválit jemný a příjemný styl psaní. Příběh plyne úplně sám už od prvních stran a autorka v ničem netlačí a nepouští se do žádných patosů. Přes to se v příběhu najdou silné emoce a jdou s postavami krásně prožít. Témata nejsou zrovna lehká. Najdete tu otázky života, smrti, osamění, sobectví i nesobectví. Protože hlavní hrdinka žije v pěstounské péči, nelze přehlédnout ani to, co to může s dětmi udělat a jak to ovlivní jejich život. Konkrétně Maggie se naučí nenavázat vztahy, aby to nebolelo, až půjde jinam. Autorka tu má také lásku, která je už předem odsouzená k marnosti.  Hlavní věcí je ale každopádně smrt – Ryder je mrtvý, Jade taky, Maggie uteče doslova hrobníkovi z lopaty, duchové vyhledávají umírající lidi v ústavech a nemocnicích…

Autorka však dokázala všechny situace a negativní témata popsat opravdu hezky. Nepřináší žádné zoufalství a špatnou náladu, spíš prostě konstatuje, že tyto věci jsou součástí života. Obzvlášť poslední záležitosti lidského života popsala s velkou citlivostí. Ať už šlo o Rydera samotného, nebo staroušky, které navštěvoval v nemocnicích a pečovatelských domech. Obvykle tohle téma spíš nevyhledávám, ale tady se podařilo propojení s první láskou tak pěkně, že ulomilo nepříjemný hrot bolestivých odchodů lidí ze světa. Melancholické čtení to z mnoha důvodů bylo, ale také se jednalo o příběh plný naděje, ztrát, ale i nálezů. Kniha je poměrně tenká, ale i na těch pár stranách dokázala autorka rozvinout několik důležitých témat a vše sepsat přiměřeně věku čtenářů, jimž je kniha určená. Při čtení tak úplně klidně jde vynechat otázky nepohodlné a jen si užít příběh o první lásce mezi duchem a živou dívkou. Autorka vše vypráví střídavě jako Ryder a Maggie, takže jsem si krásně vychutnala pohled jich obou. Možná, jen tak pro zajímavost, bych ocenila pár kapitol z pohledu Charlieho. Ten ale vlastní hlas v příběhu z pochopitelných důvodů nedostal: jednak je to pitomec a dvak, z podstatných událostí si nic nepamatuje (škoda, byla by to zajímavá komplikace).

Vážně se mi líbil krásně popsaný svět duchů. Působilo to sice smutně, ale na druhou stranu se našli i veselé momenty a zajímavé okamžiky. Autorka vysvětlí na Ryderově příkladu, jak se stanete duchem, jak se to projevuje, co nemůžete, vaši osamělost (duchů je sice víc, ale jsou samotářští), sledování umírajících v nemocnicích, abyste si dokázali vlastní existenci. Když jste duch, jste prakticky jen otisk osobnosti zemřelého – nic fyzického vám nezůstalo, nemůžete se dotknout, cítit vůně, chutě. Jediné, co cítíte, je osamělost a vědomí toho, že je po vás a že nemáte kam jít, protože „do světla“ jste z nějakého důvodu nešli, když byla možnost. A pak taky můžete cítit lásku, a v tom byla v příběhu obrovská pozitivní jiskra i naděje.

Romantika v příběhu je poněkud nezvyklá, takový zvláštní trojúhelník, z nějž jeden účastník neměl o dění ani potuchy :) Ze strany Rydera jde o celkem zoufalou situaci, protože Maggie, i když má ráda Ryderovu mysl, zná ji pouze v Charlieho těle. Pro Maggie je to matoucí, na jednu stranu ji její spolužák Charlie ve škole ignoruje a chová je jako nepříjemný, namyšlený pitomec. Charlie sám o sobě byl povahově úplně jiný než Ryder a tak bylo jeho chování, když ho zrovna neokupoval duch, pochopitelně úplně jiné. Na druhou stranu je prostě skvělý, když je s ní sám. Charlie je v příběhu největší chudák – někdo mu krade tělo a dělá s ním něco, s čím by Charlie rozhodně nesouhlasil. Jeho jako postavu si asi oblíbí málo kdo, když je sám sebou, ale i tak mi ho bylo líto kvůli tomu, že mu „někdo zneužívá tělo“.  A jak příběh postupuje, půjčování těla přibývá, Ryder se čím dál víc oddává vztahu s Maggie. A přitom moc dobře ví, že by měl se vším přestat, protože nakonec Maggie ublíží. Charlieho tělo si nechat nemůže, proto ví, že ji ztratí a taky ví, že čím déle bude rozloučení odkládat, tím více to bude bolet i ji.

Autorka se tím zajímavým způsobem dotýká tématu sobectví v lásce. Jasně, láska už ze své podstaty v určitých ohledech sobecká je. Tady se ale rozhodně nejedná o žádné klišoidní sobectví. Hrdina je duch, takže jeho jednání ve vlastní prospěch je dost specifické. Položme si tedy otázku, kterou si pokládá i on: Je to od Rydera sobecké, když si půjčuje Charlieho tělo, aby byl s Maggie? Vůči Charliemu určitě, protože ten je v tu chvíli jen nevědomou loutkou. A Maggie tím vlastně obelhává. Žádný dobrý úmysl ani cit v tu chvíli Rydera neomlouvá. Přes to bylo snadné pro něj najít pochopení. Věděl dobře, že musí udělat to, co je správné, jen má z toho strach, protože ztratit někoho, koho milujete, je sakra nepříjemná věc. Jenže Ryder nemohl okupovat Charlieho tělo napořád – a přiznávám, že tohle řešení mě fakt napadlo :). Ať jsem nad tím přemýšlela, jak jsem chtěla, nedokázala jsem najít dobrý konec, kterým by autorka mohla tuhle šílenou situaci rozplést.

Občas jsem u čtení měla pocity trochu negativní, když jsem opravdu hluboce cítila, že Ryder překračuje hranice a pralo se to ve mně s tím, že jsem mu vlastně fandila. Chápala jsem, proč je překračuje, jak se u toho cítí a proč si nemůže pomoct. Mrzelo mě však, že Maggie svazuje s něčím, co jí nakonec bude muset sebrat. Nebylo úplně snadné zůstat nezaujatým pozorovatelem :) autorce se však povedlo zůstat nezaujatým vypravěčem, kdy stála stejně na straně Rydera, Charlieho i Maggie.

Konec, stejně jako celý příběh, je takový hořkosladký. Lepší si ani neumím představit. V ději byly náznaky, z nich šlo odvodit, jak všechno skončí.

 

Kniha mi připomněla film Duch a nebo Casper. Tematicky je ale tak někde mezi nimi – ne úplně dospělá, ne úplně dětská. Každopádně jsem si čtení užila, i když je určená mladším čtenářům. Má ale přesah do témat, díky kterým si ji oblíbí i dospělí.

 

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh najdete i s ukázkou tady.

 

 

O knize:

Autor: Josie Williams

Překlad: Marie Polasková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 240

Ta z katovny

 

Knihu jsem si vybrala v rámci rozšiřování svých čtenářských obzorů. Duchařinky totiž moc nevyhledávám (jsem tak trochu strašpytel, znáte to... :) ). Jenže když tu byla tato – od české autorky – navíc se zajímavým dějem, řekla jsem si, že není důvod se knize vyhnout.

 

Anotace:

Lucie se po rozchodu s přítelem rozhodne všeho nechat a odstěhovat se do bývalé katovny v zapadákově nedaleko hranic. V okolních lesích brzy objeví opuštěné sídlo, které ji přitahuje svou ponurostí, a začnou ji pronásledovat znepokojivé sny o ženě v černých šatech. Děsivý přízrak se jí nejen zjevuje, ale bez pozvání vstupuje do jejího těla a Lucii se pak před očima odehrávají dramatické útržky ze života hraběnky Celestýny, která v sídle kdysi žila. Během pátrání po osudu tajemné ženy se Lucie sblíží s jejím potomkem Petrem, který však má vlastní pečlivě střežené tajemství. Čím víc toho Lucie odkrývá, tím větší nebezpečí jí hrozí.

 

…

 

Než jsem se do knihy pustila, stihla jsem se podařenou obálkou a anotací tak navnadit, že mě začátek čtení trochu zklamal. Autorka totiž vzala takové to seznamování s příběhem a základem hlavní postavy dost ostrým tempem. Tak moc, že mi nejdřív dělalo problém vstřebat mlhavou atmosféru opuštěného domku, kde hrdinka našla nový domov, a lesa okolo. Do příběhu se mi podařilo vnořit až ve chvíli, kdy Lucie objevila staré sídlo a došlo k prvnímu letmému kontaktu s duchem. K tomu naštěstí dojde prakticky hned na začátku, takže o zbytečně dlouhém začítání nemůže být řeč. Jakmile se pak časové linie propojily a začaly se v ději střídat, kniha mě pohltila okamžitě. Není potřeba se bát, že by zvykání trvalo nějak dlouho. Kniha je vcelku hubená, takže možní i to je jeden z důvodů, proč autorka s úvodem tolik spěchala.

Po váhavém začátku jsem si zvykla na styl psaní (a na Lucii) a děj taky výrazně zpomalil. Lucie začala nahlížet do minulosti a života Celestýny a její vlastní život před ni stavěl výzvy, které ji trápily podstatně víc než to, že vidí ducha. Příjemně mě překvapila ponurá a temná atmosféra, nastavená pro mě tak akorát. Nešlo o žádný velký horor ani brutální duchařinu s duchem, který chce ublížit. Autorka zvolila způsob vyprávění spíš jako lehké mrazení. Začátek podzimu se pro podobné vypravování také jevil jako ideální období. Znáte to: Mlha, brzo tma, v lese a starých opuštěných domech vytváří slabší podzimní světlo spoustu strašidelných stínů. Co potom můžete čekat, že uvidíte? A je to opravdu duch nebo vás klame stín lesa?

Po stránce atmosféry je tedy kniha povedená. Nic není navíc, nic nebude rušit a nenašla jsem ani nic, co bych mohla považovat za účelové klišé. Autorka s prostředím pracuje pěkně a uvěřitelně a dává skvělý rámec nejen příběhu, ale i svým postavám, které skvěle zapadnou. Není třeba se obávat toho, že by nedošlo k pochopení jednání tří hlavních postav. Autorka sice jejich popisy hned ze startu neplýtvá, ale postupně, pomocí události v ději a vzpomínek postav samotných se ukazuje celý jejich příběh v souvislostech, který výrazně pomáhá k jejich poznání. Je pak jasné proč právě Lucie má spojení s Celestýnou.

Hlavní hrdinka Lucie je od začátku příběhu na první pohled psychicky nevyrovnaná. Její problémy začaly už v minulosti a promítají se do jejích současných vztahů k mužům. Odhaduji, že právě její životní zkušenost a psychická nestabilita pomohla její vnímavosti. Lucie i Celestýna měly docela zásadní věci společné a možná proto bylo jejich spojení tak silné. Připadalo mi to jako logické vysvětlení a oceňuji, že autorka svoje hrdinky takto propojila. Neměla jsem pak pocit, že by si duch „vybral“ náhodnou oběť, ale že našel člověka, který je mu podobný a který mu může porozumět.

Petr, i když se na první pohled ukazuje jako majitel ranče a muž, který si umí jít za tím, co chce, není úplně takový, na jakého si hraje. Že s Lucií nejedná na rovinu je patrné z mnoha náznaků. Pro emocionálně zraněnou Lucii není úplně tím pravým partnerem. Sám totiž není dostatečně silný na to, aby se postavil čelem k vlastním problémům. Natož aby dokázal podpořit člověka, který má potíže ještě větší.

Jejich vzájemný vztah na začátku knihu zpestří a odlehčí. Romantika je jemná a nenásilná, i když přitažlivost těch dvou je dost silná na to, aby na fyzický vztah nespěchali. Autorka však naštěstí z knihy neudělala erotický román a podobné scény jsou spíš naznačené. Lucie je nejdřív šťastná a Petr, zdá se také, tajnosti a podivnosti v jeho chování ale zase probouzejí Luciiny nejistoty a už od počátku je jasné, že toto prostě dobře neskočí.

 

Svým způsobem je Celestýni i Luciin (a vlastně i Petrův) příběh možno brát jako ukázka toho, jak se může zvrtnout vztah s člověkem, kterého pořádně neznáte. Na začátku vypadá vše růžově a čerstvě zamilovaný člověk nevidí nebo nemůže vidět okolnosti. Postupně, když se vše kazí, záleží už jen na tom, jestli máte možnost ze vztahu, který vám ubližuje, vystoupit a najdete sílu ji využít. Zajímavé je zjištění, jakou možnost úniku před utrpením zvolila Celestýna a jakou Lucie. Předpokládala bych, že to bude obráceně, i když uznávám, že Celestýna nebojovala jen za sebe.

V příběhu se objevuje i velmi nepříjemné téma týrání dětí a jaké následky to pro jejich budoucí život může mít. To bylo obzvlášť děsivé, protože na rozdíl od partnera, rodiče si vybrat nejde. Na jejich příkladech autorka ukazuje téma domácího násilí jak v minulosti, tak v současnosti. Psychického i fyzického. Doba se zase tak nezměnila. Jediný rozdíl je v tom, že pokud by vás snad někdo zabil, přijde se na to, kdežto dřív to bylo každému jedno. Lucie tedy má, na rozdíl od Celestýny šanci z kruhu špatných vztahů vyskočit a postavit si život takový, jaký by ho chtěla mít. Zajímavé je, že v současné lince netrpí nevyrovnaným partnerstvím jen žena, ale ukazuje se, šéfem a manipulátorem ve vztahu může být kdokoli. Také je kniha jasným důkazem toho, že komu je ubližováno, dost často, i třeba nechtěně, ubližuje on sám ostatním.

 

Knihu jsem přečetla prakticky tahem. Nebyl to až takový problém, vzhledem k rozsahu díla, ale mnohem víc za to mohla čtivost příběhu a moje chuť zjistit, jak to dopadne. Pravidelně se střídaly části ze současného života Lucie a Petra s částmi ze života Celestýny. Zatím co v současnosti Lucie řešila svůj vztah a způsob, jak se vyrovnat s minulostí, v životě hraběnky nebylo co řešit. Tam se jednalo prostě o čisté zlo. Věděla jsem, že to skončí špatně a i tak jsem to napjatě prožívala a držela hraběnce palce, když se snažila bojovat s nešťastným osudem.

Duchařská část příběhu spočívala prostě jen v propojení těch dvou žen, není proto potřeba se obávat nějakých strašidelných scén, lekaček a podobných hororových záležitostí. Duchařina je spíš jemným podkresem při líčení událostí ve vztazích žen, které od sebe dělí čas. Přes to je díky tomu atmosféra díla lehce mrazivá a tajemství jsou pak o něco málo napínavější a mrazivější. Měla jsem tendence některé postavy podezřívat z daleko horších skutků a u některých jsem se i trefila.

Líbilo se mi, jak autorka propojila duchařskou část příběhu s psychologickým románem. Působilo to velmi přirozeně a vzbuzovalo chuť číst pořád dál a knihu neodkládat. Napínavé a strašidelné chvilky jsem si užila také, hlavně při scénách, kdy Lucie prolézala starý opuštěný zámeček. Pocit „něčeho“ nedobrého okolo koukal z každého řádku. Když jsem navíc věděla, co se tam v minulosti dělo, působil vybydlený dům opravdu mrazivě.

 

Za mě se jedná o velmi povedený příběh, i když podle anotace jsem čekala něco trochu jiného. Zklamaná však rozhodně nejsem. Propojení více žánrů se podařilo na výbornou, postavy, atmosféra i příběh mi sedly. Čtení jsem si opravdu užila. Co víc si přát?

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh ženy z katovny najdete tady.

 

O knize:

Autor: Diana Štelová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 240

 

Poslední dny Jacka Sparkse

Jack Sparks během psaní své knihy zemřel. Zaznamenal do ní své poslední dny.


Autor: Jason Arnopp
Překlad: Blažena Kukulišová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Fobos
Rok vydání: 2018
Počet stran: 408

Můj názor:

Knihu jsem si vyhlédla v knihkupectví, kde jsem ji objevila spíš náhodou. 

Abyste rozuměli, toto není zrovna můj žánr. Jsem pověstný strašpytel, a proto hororovější typy knih nevyhledávám. Na Posledních dnech JS však bylo něco, co mě úplně uhranulo a nebyla to jen povedená obálka. Proto jsem využila laskavou nabídku knih Dobrovský na zhodnocení lákavé novinky (a škrtla ji ze seznamu pro Ježíska :) ).

Brzy uvidíme, jestli je tohle možné. Nejspíš uhodnete, na co bych vsadil.

Jack Sparks

Jack Sparks je zajímavý týpek. 

Arogantní cynik, přehnaně sebevědomý muž, kterému není nic svaté. 

Ješitný posměváček se závislostí na alkoholu, sociálních sítích a nedotčenosti svého ega. 

Novinář a autor knih, které docela zahýbaly světem. 

Obzvlášť jeho poslední kniha mu přinesla množství fanoušků i odpůrců. Jack Sparks na drogách byl opravdu knižní hit. On, jako autor, vyzkoušel všechny dostupné drogy a své zážitky popsal. Pravda, vyneslo mu to, krom popularity i pobyt na odvykačce. 

Teď už je ale venku a chystá se vysmát věci, kterou on sám považuje za nesmysl – exorcismu. Hodlá všechny přesvědčit, že je to nesmysl a učiní tak v nové knize Jack Sparks a nadpřirozeno.

Seznam SPOOKS (Sparksův Přehled Očividně Oblbujícího Kolosálního Shitu)

Lidé tvrdí, že byli svědky nadpřirozených jevů, z následujících důvodů:

1 Snaží se oklamat ostatní.

2 Někdo se snaží oklamat je.

Celou knihu jsem sledovala postupný vznik Jackovy knihy o nadpřirozenu – příběh vlastně byl knihou Jack Sparks a nadpřirozeno. Bavila se jeho stylem vyprávění a setkávala se spolu s ním s lidmi, kteří nadpřirozenu nejen věří, ale sami v tomto oboru aktivně podnikají – nebo jak to jinak říci. No ano, prostě podnikají. 

V příběhu tak vystupuje například katolický kněz coby vymítač ďábla, bojový mág, který vymítá pro změnu duchy a zlé entity nebo sdružení hollywoodských experimentátorů s duchy. 

Proti nim stojí ateista a posměváček Jack a na každé stránce je nějakým způsobem poníží a znectí. Jeho cílem je v knize dokázat, že něco jako ďábel, duchové a jiné nadpřirozeno, prostě neexistuje a  jen se tak dělají z důvěřivých lidí hlupáci.

Příběh vypráví sám Jack a je velmi zajímavé sledovat, jak se jeho osobnost postupně mění. 

Všechno začne účastí Jacka na exorcismu v Itálii a zde se Jack opravdu předvede. Je to ten typ, který všude byl, všechno zná nejlíp a odevšad má tričko. A všichni ostatní jsou kreténi. Hned na začátku jsem tak pochopila, s kým mám tu čest a ačkoliv jako postava neměl být vůbec sympatický, jeho vyprávění se skvěle četlo a všechny ty arogantní a machistické průpovídky, které měl, byly nesmírně zábavné. 

Pan autor ale ukázal, že o psychologii postav něco ví a tak na svém hrdinovi předvede celou škálu změn, až bych se nebála říct skoro psychiatrických diagnóz. Postupně se přede mnou zhmotňovala skládačka jménem Jack Sparks a nutila mě hltat text s očima navrch hlavy.

Ze začátku kniha vypadala spíš na zábavné čtení a to svým způsobem zůstala až do konce. Postupně ale atmosféra potemňovala a navozovala pocit „mrkni za sebe, asi tam něco je“. Ano, strach z neznámého má vždycky největší oči. Konec byl doslova smršť. Něco takového jsem ještě nečetla. Horory moc načtené nemám, ale z toho co jsem dosud přečetla, bylo tohle nejlepší a beze stop podivností stále se opakujících. Nelze očekávat lekačky typu „jdu do sklepa a zhasne baterka“. Nic takového tu není. 

Zlo vyskytující se v tomto příběhu, bylo originální a děsivé a po přečtení knihy mi jistě dá každý za pravdu, že se s podobným principem zla zatím nesetkal. Navíc všechno, co se v příběhu událo, bylo velmi zajímavě propojené od začátku až do konce a vyvolávalo to poměrně nepříjemné mrazení v momentě, kdy mi  jednotlivé souvislosti docházely. 

Na některé věci jsem možná přišla trochu předčasně, ale pan autor měl v rukávu i tak dost překvapivých es, takže o nějaké předvídatelnosti příběhu se tak zcela mluvit nedá. Něco mi došlo,až když se to na konci propojilo.

Zároveň byly do děje zapleteny věci pro nadpřirozeno a lov duchů poněkud netypické, ale prudce moderní a dodaly tak některým scénám až absurdně humorné pozadí. Jo, mluvím o sociálních sítích a posedlém sdílení kdejaké kraviny v té samé vteřině, kdy se děje. 

Příběh také doplňují krátké vsuvky, ve kterých se k textu knihy Jack Sparks a nadpřirozeno vyjadřují další osoby z Jackova okolí. Jsou to jednak lidé, se kterými se setkal, když sbíral materiály pro svoji knihu, rozhovory s nimi, jejich maily, zápisy z deníčků a podobné věci, ve kterých lze hlavního hrdinu poznat z jejich úhlu pohledu a pak také jeho bratr Alistair. 

A je to pochopitelně úplně jinak, než jak se vidí Jack sám. Jack má občas ve svých textech ne snad vyloženě lži, ale události malinko upravené tak, jak by se sám rád viděl (ale jo, lži). Proto například zápis z deníku jeho spolubydlící, je velmi zajímavé čtení a hodně o Sparksovi prozradí.

Abych to shrnula – bavila jsem se skvěle. Kniha je velmi čtivá, docela mrazivá a na konci téměř šílená. Pan autor ústy své hlavní postavy promlouvá velmi poutavě a Jacka i svůj příběh stvořil tak, aby čtenáře ani nenapadlo knihu odkládat, dokud nedočte. 

Zápletka je velmi dobře nakombinovaná a obsahuje ten správný poměr zábavy, hrůzy, nevíry a podezření, že pravda je přeci jen tam někde venku. Už se těším na další knihy, které doufám přijdou.

Knihu doporučuji milovníkům strašidelných příběhů, duchařinek a ďáblovin. Zároveň věc není tak příšerná, aby si ji nemohli přečíst i ti, kteří si na horory nepotrpí.

Za laskavé poskytnutí výtisku ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. A protože vím, že tuhle knihu chcete, usnadním vám hledání. Najdete ji na e-shopu zde.

Anotace:

V roce 2014 Jack, kontroverzní popkulturní novinář, zemřel za záhadných okolností. Pro své fanoušky byl Jack neohrožený rebel, pro kritiky pisálek bez špetky talentu. Ať tak či onak, jeho smrt byla neočekávanou událostí, která zasáhla široké okolí.

Nebylo žádným tajemstvím, že se Jack při sbírání materiálu pro svou novou knihu začal zabývat okultismem. Jeho příspěvek na Twitteru a parodující video na YouTube, ve kterých se vysmál rituálu vymítání ďábla na italském venkově, vyvolaly zuřivou bouři nevole a nenávisti. Za pár dní se na jeho YouTube kanálu objevilo nové video, 36 vteřin hrůzných záběrů. Jack však opakovaně tvrdil, že ho nenatočil…

Nikdo nevěděl, co se dělo v následujících dnech. Kniha, sestavená ze záznamů nalezených po jeho smrti, odhaluje mrazivé podrobnosti o posledních hodinách Jacka Sparkse.

Střípky duší

Autor: Mary Lindseyová
Překlad: Andrea Vašíčková
Vydavatel: CooBoo
Rok vydání: 2012
Počet stran: 304

Anotace:

Lenzi slyší hlasy a má vize – vize o náhrobních kamenech, povodních a chlapci s kovově šedýma očima. Zdá se, že jí nikdo nemůže pomoci – dokonce ani její přítel Zak. Pak však potká Aldena, kluka ze svých snů, jenž jí prozradí, že ona je mluvčí – člověk schopný komunikovat s bloudícími dušemi a pomoci jim – a že on byl po celá staletí jejím strážcem. Nyní čeká Lenzi těžké rozhodnutí: Zak, nebo Alden, život, nebo smrt. Jenže čas se krátí. Zlovolná duše chce Lenzi zničit a zabije ji, jestliže se nerozhodne včas…

Můj názor:

Knihu jsem si pořídila v Levných knihách a už si ani nepamatuji, co mě na ní zaujalo. Nejspíš to byla tradiční kombinace obálky a anotace, která mě nakonec přiměla knihu koupit. Od příběhu jsem nic extra neočekávala. Možná jen příjemně romantické čtivo. O to více jsem pak byla překvapená.

Hlavní postavou a vypravěčkou příběhu je středoškolačka Lenzi. Po smrti svého tatínka, který spáchal sebevraždu, má Lenzi psychické problémy, zdá se jí, že slyší hlasy, má vidiny. Bojí se, že má schizofrenii, tutéž nemoc jako její táta, jenže jednoho večera se ukáže, že v jejím případě o nemoc nejde. Kromě těch hlasů je Lenzi úplně normální holka. Má přítele, který jí pomáhá se se vším vyrovnat, chodí do školy… prostě normální život v rámci možností. Potom potká Aldena…

Zdroj.

Jak už to tak bývá, je Alden přitažlivý a po všech stránkách úžasný YAboy a Lenzi brzo přijde na to, že tentokrát to není žádná halucinace, která by ji pronásledovala, ale člověk z masa a kostí. A navíc to vypadá, že ji zná. Tvrdí jí, že mají něco společného, že patří k sobě a že jí může pomoci zvládnout to, co se s ní děje. Lenzi je prý mluvčí a Alden její strážce. V průběhu věků se rodí stále znova a pomáhají bloudícím duším vyřešit jejich nedokončené záležitosti na tomto světě a odejít někam dál, kde duše končí. Lenzi je tou, která s dušemi přímo komunikuje (pamatujete ty hlasy?) ony sami ji oslovují a chtějí její pomoc. Alden potom chrání Lenzi před těmi dušemi, které nejsou zrovna hodné.

Kniha byla zajímavou kombinací duchařiny a románu pro dívky a opravdu mě překvapila tím, jak dobrý nápad v sobě nesla a jak čtivě byla napsaná. Přečetla jsem ji za jedinou noc, což dělám málokdy. Celá ta záležitost s dušemi byla promyšlená do posledního detailu. Paní autorka stvořila jakousi oficiální instituci, která nad bloudícími dušemi bdí a pod niž spadají strážci a mluvčí. Mluvčí musí odvést svůj poctivý díl práce a za vyřešení případu duše – rozhřešení, jsou bodováni podle náročnosti výkonu. To rozhodne o tom, jestli jim bude dovoleno vrátit se po smrti zpět v dalším vtělení. Mluvčí jsou nesmírně vzácní, proto jsou tu strážci, kteří jim v případě nebezpečí pomohou.

Zdroj.

V knize se pochopitelně objeví i jedna taková odporná zkažená duše, která bude chtít Lenzi škodit, to aby Alden přeci jen musel něco pořádného dělat. A taky se najde i chvíle na lásku, která bude jak jinak než komplikovaná :). Vztah tohoto typu už je pro YA literaturu prakticky šablonou, ale to mi nijak nevadí, když se povede dobře a zajímavě napsat, jako v tomto případě. Všechno okolo i to, co ústřední dvojici spojovalo, bylo totiž tak zajímavé a dobře podané, že to v mých očích posunulo knihu na hodně vysokou příčku. Ačkoliv by se mohlo zdát, že se na zmíněnou klasickou YA šablonu a ústřední pár již nic zajímavého našroubovat nedá, dokázala paní autorka, že i – nebojím se toho výrazu – otřesné klišé lze vyprávět tak, aby si to čtenář téměř neuvědomil.

Paní autorka mi v příběhu dopřála i nějaké to poměrně vyhrocené drama, takže jsem si při čtení užila i mírně napínavé scény, kdy jsem doslova letěla očima po stránkách, abych věděla, jak to dopadne. Za mě tedy příběhu nechybělo nic. Měla jsem sympatické hrdiny, trošku napětí i romantiku.

Jako příjemná relaxační literatura je kniha úplně ideální. Určitě ji doporučuji i starším čtenářkám, protože i ty si příběh užijí. Jako bonus je tu ještě ta výhodná cena v Levných knihách :) myslím, že by ještě mohla být aktuální. Pokud knihu zahlédnete, určitě neodcházejte z obchodu bez ní. Byla by to škoda.

Lovci duchů

Autor: Neil Spring
Překlad: Marie Fulková
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2016
Počet stran: 440

Anotace:

Vítejte na faře v Borley! Dostáváte se zřejmě na nejstrašidelnější sídlo v Anglii. Píše se rok 1926 a Sára Greyová získala práci, když se stala osobní asistentkou Harryho Pricea. Tento známý londýnský lovec duchů zasvětil život tomu, aby odhalil pravdu o mnoha anglických „duchařských případech“. Bylo o něm známé, že neustane nikdy dřív, než případ vyřeší - buď odhalí podvod, nebo zjistí děsivou realitu…

Fascinující příběh o vyšetřování záhadných úkazů na faře Borley je dnes již legendární. Neil Spring přibližuje fakta o tehdejších událostech z působivého a neotřelého úhlu, který mistrná beletristická románová tvorba umožňuje. 

Můj názor:

Když jsem čekala, až ke mně dorazí tato novinka, cítila jsem takové to příjemné napětí, které vyvolala anotace a těšila jsem se, jak se budu po večerech krásně bát při čtení. Proto jsem se také přihlásila do recenzního konkurzu nakladatelství Omega.

Ústředním motivem příběhu byly paranormální jevy a lov duchů. Jako hlavní lákadlo byla zmíněna fara v Borley (hrabství Essex), která byla svého času považována za nejstrašidelnější dům v Anglii. Ano, v knize pan autor pracuje se skutečnými událostmi! Než mě však zavedl na ono děsivé místo, bylo nutné se seznámit s hlavními postavami a tím, jakým řízením osudu začali spolupracovat při pátrání po nadpřirozenu.

Harry Price. Zdroj.

Harry Price je vědec a ne jen tak ledajaký, ve své době je předním specialistou na výzkum okultních jevů. Ne, že by tak úplně věřil na duchy a taky se nedá říct, že by úplně nevěřil. Při svém vědeckém bádání se chce dobrat odpovědi na otázku, jestli jsou média, která komunikují s duchy a záhrobím, podvodníci nebo opravdu mají nějaké spojení s mrtvými. A také strašně moc rád dokazuje, že podvodníci jsou. Strašně a škodolibě moc rád :). Krom toho, že je tak trochu bezcitný a sobecký mizera, je také fascinující osobností a charismatickým člověkem. Jeho povaha má také i další, daleko víc stinné stránky, které postupně vycházejí najevo.

„Jsem zaměstnán vyšetřováním jednoho z nejvýjimečnějších případů řádění poltergeist a jeho pronásledováním, jemuž se věnuji už léta. 

Harry Price, časopis Americké společnosti pro okultní výzkum. Srpen 1929“

Sára Greyová, která se s Harrym potkává poprvé na přednášce a představení jeho laboratoře pro výzkum okultních věcí, je nejdříve k celé té záležitosti s nadpřirozenem značně skeptická, jenže Harry ji zaujme a ona se stane jeho osobní asistentkou na dlouhých pět let. Ona je taky tou, která mi příběh vyprávěla. Sára je racionální, inteligentní a praktická žena. To jí ale nezabrání hluboce se zamilovat do svého zaměstnavatele a být mu bezmezně oddaná. Její životní příběh, do něhož jsem mohla prostřednictvím knihy nahlédnout, byl všechno, jen ne obyčejný a nudný. Od té doby, co se stala Harryho asistentkou, procestovala hezký kus světa v honbě za senzačními událostmi a místy spojenými s nějakou záhadou, či výskytem podivuhodných jevů. Nejvýznamnější z těchto míst byla fara v Borley. Tenhle děsivý, rozpadající se barák a události v něm ovlivnil životy všech postav v knize. Děly se tam podivné věci. Objevovaly se tajemné bloudící postavy, mizely předměty, aby se zase objevily někde jinde, ozývalo se podivné škrábání, bouchání, kroky, zvonění zvonků. Na zdech se sem tam našel nějaký ten strašidelný, nesouvislý nápis…

Otázkou bylo: jedná se o šikovný podvod nebo je za tím přeci jen něco víc? Existuje opravdu něco mezi nebem a zemí?

„Fara v Borley byla dokonalou ukázkou strašidelného domu. Stála ve stínu vysokých cedrů, byla zpustlá, rozpadala se a zdála se překvapivě velká. Okna – napočítala jsem jich dvanáct a jedno osamocené – měla úzká, s železnými mřížemi a vzbuzovala dojem vězení nebo blázince.“

Fara v Borley. Zdroj.

Knížka byla zajímavá a dobře napsaná, bavila mě číst a přes to mi trvalo dlouho, než jsem ji přečetla. Nechápu, proč to bylo, rozhodně ne nečtivostí knihy. Text si prostě říkal o soustředěné čtení, které bylo tím pádem pomalejší. Čekala jsem také, že se budu děsivě bát a to nakonec nepřišlo. To mi teda rozhodně nevadí :) Spíš jsem při čtení cítila zvědavost a fascinaci nadpřirozenými jevy, které byly v knize popisovány. Kniha tedy úplně nesplnila moje původní strašidelné očekávání. O to víc mě ale příjemně překvapila příběhem, který pan autor předložil. Kromě vyšetřování děsivých událostí na faře šlo v příběhu také o mezilidské vztahy, povahy a démony, které si postavy nosily uvnitř sebe. Toto vše bylo tak výborně popsáno, že jsem si čtení opravdu užívala. Precizní vykreslení povah, víry, skepse a pohnutek lidí bylo ještě zvýrazněno nadpřirozenými jevy a okultním výzkumem, kterým se hlavní aktéři zabývali. V těchto kulisách mohl pan autor skvěle rozehrát psychologii svých postav. Mohl je trápit pochybami, výčitkami, strachem a překvapením nad tím, co se dozvídali o sobě samých i o těch ostatních a taky o jevech, které se okolo nich odehrávaly. Mohl kolem nich usnovat pavučinu lží, podvodů, záhad a podivných událostí, při kterých i ti největší popírači měli chuť uvěřit, že se přece jen děje něco, co věda vysvětlit nemůže.

„Spiritualismus, ačkoli nekonvenční, je v zásadě vírou. Ať už souhlasíte, nebo nesouhlasíte s principy té víry. Nejsem si však jistá, jestli víra potřebuje vědecké ověření.“

V knize je také zmíněn vztah Sáry k jejímu zaměstnavateli. Tahle „romantická“ část nepůsobí nijak rušivě a v příběhu je sotva zaznamenaná. Spíš jen tak proplouvá mezi řečí, coby fakt. Sára vše vypráví bez nějakých zásadních emocí, prostě jen zapisuje svůj příběh, tak jak se stal. V podstatě jediné emoce, které jsem si odnesla, byly již zmíněné zvědavost a fascinace nadpřirozeným a taky mírné mrazení v zádech z toho, že by to mohlo opravdu být něco tajemného. Přitom Sára sděluje osud, který k ní nebyl po všech stránkách laskavý, ale nelituje se a nesvádí nic na ostatní. Přiznává, že vše bylo dílem jejích rozhodnutí a že měla na výběr. To se mi na ní líbilo. Nelitovala se a ani já jsem pak lítost necítila. Zůstaly tak pouze sympatie a sepětí s postavou Sáry Greyové.

Za dne docela příjemný dům. Zdroj

Pan autor má zajímavý vypravěčský styl, který si nelibuje v přehánění a okázalé dramatičnosti. Přesto ale dokázal popsat události dostatečně napínavě, aby vzbudil chuť knihu číst. Od počátku jsem se řadila spíš mezi pochybovače, ale přece jen se podařilo zasít do mě, pomocí dovedně vedeného děje, semínko chuti uvěřit.

Události, o kterých se v knize mluví, jsou skutečné. Nebo v případě, že nevěříte na duchy a nadpřirozené jevy, údajně skutečné. Tak či tak se prý opravdu staly. Na reálné věci je v knize odkazováno a na konci je pro zvídavého čtenáře uveden seznam, kde se dozví více. Doporučuji do seznamu občas nakouknout, je to velice zajímavé čtení. K faře se pochopitelně vážou i pověsti, které mají vysvětlovat, kdo byla tajemná žena, která se tu zjevovala a proč vlastně bloudí na tomto světě. Skutečný Harry Price o faře napsal dvě knihy a pár novinových článků – informace o nich najdete také v seznamu na konci knihy.

U Omegy už je zvykem kvalitní zpracování knihy co se vazby, papíru a obálky týká. Mně osobně vyhovuje i textilní záložka, která u knihy nechybí a to, že po sundání přebalu, má kniha desky se stejným motivem, jako obálka. Bohužel mě ale tentokrát zklamali velkým množstvím překlepů, vynechaných písmen a podobných nešvarů. Normálně si toho moc nevšímám, ale tady už se to vyskytovalo tak často, že mi to bylo trochu nepříjemné a rušilo mě to při čtení. Naštěstí se šotek vyřádil v první polovině knihy a tu druhou půli už mě nechal v klidu dočíst bez otravování.

Knihu doporučuji všemi deseti těm, kteří mají rádi trochu nadpřirozené příběhy a vyprávění dle skutečných událostí. Bát se sice nebudete, ale čtenářský zážitek, který kniha nabízí, je velice dobrý.

Pokud jste zvědaví, jak to nakonec s těmi poltergeisty bylo, můžete si knihu pořídit tady přímo u Omegy a nebo tady v knihkupectví Dobrovský.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega.

Šepot

Autor: Isabel Abedi
Rok vydání: 2009
Počet stran: 269
Nakladatel: Víkend
Překlad: Lukáš Novotný

Anotace:

Šepot, tak Noa pokřtila pět set let starý zanedbaný dům na venkově, v němž má strávit prázdniny se svou matkou. Ze staré budovy vyzařuje něco hrozivého, ale zdá se, že kromě Noi to nikdo nevnímá. Starý dům obklopuje neskutečné ticho, tísnivé a nebezpečné. Když do něj Noa poprvé vstoupí, ovládne ji strach a zvědavé očekávání. Přesto, jako by nikdo kromě ní netušil, že stará budova skrývá dlouho opatrované tajemství...
Náhle se začnou dít podivné věci. nejdřív se objeví David, chlapec z vesnice se zelenýma očima, který Nou okouzlí. Spolu se pokusí o seanci, při níž vyvolávají duchy. V okamžiku se všechno změní. Najednou se jim zdá, že k nim promlouvá nějaký přízrak. Je to dívka Eliza, která tvrdí, že byla před třiceti lety na půdě tohoto domu zavražděna. Noa a David jsou zděšeni. zdálo se jim to, nebo dům opravdu skrývá nějaký zločin? Všechny stopy dovedou Davida a Nou k jedinému místu, na uzamčenou půdu tajemného domu.

Můj názor:

Po tom, jaký úspěch u mě měla kniha Isola od stejné autorky, mě ukrutně potěšilo, když jsem v Levných knihách objevila tuto její druhou knihu. Anotace slibovala o malinko napínavější, detektivně-duchařský příběh.

Celý děj se odehrává ve vesnici kdesi na německém venkově, kam přijíždí známá herečka Katherina Thalisová se svojí dcerou Norou (ale ne abyste jí tak říkali), homosexuálním přítelem Gilbertem a dvěma kočkami Hitchcockem a Pancake.  Na venkově si pronajali na delší dobu domek, aby si odpočali od ruchu velkoměsta a Kat mohla studovat svoji další roli.

Noa nemá ráda svoji matku Kat. Zatraceně hodně ji nemá ráda a já se jí ani moc nedivila :). Kat je celkem dost extrovertní  a předvádí se kudy chodí. Nemyslí to zle, prostě je taková, ale u pubertální dcery s tím rozhodně nezaboduje. U mě taky ne :) zdálo se mi, že místy byla až křečovitě „úžasná“ a všechny reakce až moc přehrávala. Gilbert je mezi nimi takovým hromosvodem a čímsi jako otcem pro Nou a velmi dobrým přítelem pro Kat. Krom toho je také milovníkem esoteriky, což se ukáže pro další děj klíčové :). Všichni tři se nastěhují do domku a protože v něm už dlouho nikdo nebydlel, je jasné, že bude třeba menší rekonstrukce, aby se stal útulnou chaloupkou, po které Kat touží. Na pomoc s opravami si sjednají syna místních hostinských Davida.

Poměrně brzo začalo být jasné, že v budoucí útulné chaloupce je bubák. Dokonce jsem i tušila, kdo že to tam straší, jen jsem nevěděla proč – co se to stalo v roce 1975?

Celá záležitost s bubákem nebyla nakonec až tak strašidelná, protože se nejednalo o zlého bubáka ale o dívku, která kdysi přišla na půdě domku o život a ráda by se domohla odhalení toho, jak celá věc ve skutečnosti byla. Ona nám také, prostřednictvím úryvků ze svého deníku, které jsou předkládány na začátku kapitol, přiblíží některé události roku 1975 a také svoje myšlenky.

V průběhu vyprávění nás paní autorka seznámí nejen s životy hlavních postav, ale i s dalšími obyvateli zapadlé vesničky, s jejich životními osudy a hlavně s minulostí. U některých vesnických obyvatel je patrný pokus o vytvoření jakési svéráznosti, ale nezdálo se mi, že by se to paní Abedi tentokrát podařilo. Hlavní postavy jsou ale napsány dobře a i ty, kterých se nějakým způsobem dotýká minulost mrtvé dívky. Knihu jsem sice přečetla téměř na jeden zátah, ale spíš proto, že jsem byla zvědavá, jak to vlastně bylo, než že by byla kdoví jak strašidelná a napínavá. I když, abych příběhu úplně nekřivdila, pár napínavých okamžiků se našlo a vsadím se, že vraha neuhodnete :). Docela hezky byla vylíčena láska, která se vyloupne mezi Noou a Davidem. To bylo opravdu velice příjemné a nenásilné, jako ostatně i v předchozí knize paní autorky.

Bohužel mám ze čtení také pár negativních pocitů. V knize jsem odhalila několik nebo vlastně spíš docela dost chyb (například „svými nohami“ na místě, kde má být jednoznačně koncovka -ama) a sem tam nějaké to kostrbatější slovní spojení nebo divné vyjádření, které vypadalo jako až moc doslovný překlad. Co třeba obzvlášť nesnáším je, když postava například „zavrtí svou hlavou“. Jakou jinou by taky měla vrtět, že :). Pan korektor měl asi zrovna slabší den, což je škoda, protože kniha je jinak příjemně čtivá. Chyby, obzvlášť to křečovité používání zájmen, opravdu bodaly do očí.

I když Isola byla jednoznačně lepší, Šepot také nebyl k zahození. Jako čtení na prázdniny je kniha docela příjemná obzvlášť, pokud je trávíte na vesnici v nějakém starém a osaměle stojícím domku :).