14. 9. 2026

Dračí kavárna

 



Cosy fantasy jsem nikdy nečetla, takže toto měla být moje první. Docela jsem se těšila, protože nějaké pohodové čtení se vždycky hodí a tohle znělo podle anotace hodně lákavě. Kavárna, dračí mláďata a dva osamělí lidé, kteří se potkají. Co by se mohlo pokazit?

Anotace:

Když si Safira otevírala kavárnu pro dračí mláďata a jejich páníčky, nečekala, jak těžké bude udržet ji nad vodou. Brzy se ukázalo, že malí dráčci nejsou zrovna ideální zákazníci a neustálá výměna ohořelého nábytku stojí Safiru víc, než si může z prodeje své vyhlášené kávy pražené dračím dechem dovolit. Pohledný Aiden, majitel místního zahradnictví a proslulý lamač dívčích srdcí, se mnohem víc než o ženy zajímá o rostliny. Zároveň si ale neví rady se svým neposlušným dračím mazlíčkem. Když pozná Safiru, dostane geniální nápad – zaplatí jí, aby jeho nezbedného malého draka vycvičila. Safířina veselá a okouzlující povaha uzavřeného bručouna Aidena dráždí, zároveň ho ale taky beznadějně přitahuje…


 

Začalo to skvěle! Prostředí kavárny kam chodí majitelé na kafe i se svými dráčaty se mi líbilo. Připomínalo to kočičí kavárny, jen s výrazně aktivnější zvěří, která napáchá větší škodu :)

Na začátku čtení z knihy opravdu dýchala příjemná pohoda a jasně naznačovala, že půjde o milé, byť jednoduché a odpočinkové čtení. Autorka nasadila příjemné tempo a její styl psaní byl od prvních slov takový „usměvavý“. Jinak se to ani popsat nedá :) Kavárnu, její provoz a celé městečko vůbec vylíčila tak, že jsem si prostě řekla „jééé, tohle bude skvělé čtení!“ Ano, hlavní hrdinka měla za sebou nelehké období a v dalším se nacházela, jak se zdálo, ale na život pohlížela s takovým optimismem a dobrou myslí, že jsem se na její příběh těšila.

Záležitost s dračími mláďaty navíc dodávala příběhu přitažlivou originalitu. Na první dobrou působili jako kříženci štěňat, koťat a dětí. To zní sice divně, ale prostě z nich šel takový pocit. Nikde to neposedělo, bylo to roztomilé, ale člověk to musel pořád hlídat nebo došlo ke katastrofě.

K jedné takové katastrofě, která se v kavárně udála, se nachomýtl i hlavní hrdina, jehož drak byl naneštěstí katastrofou číslo dva. A náhoda svedla majitelku kavárny s hrdinou dohromady ve stylu „všechno zlé je pro něco dobré“.

 

Postavy, jejichž příběh kniha přinesla, byly dokonalým ztělesněním dobroty a něžné povahy. Autorka se sice snažila vylíčit hrdinu jako bručouna, ale nakonec byl jen hodně nesmělý.

Majitelka kavárny Safíra mi byla nejdřív opravdu sympatická. Milá, usměvavá a optimistická. Na první pohled působila jako holka, která si plní svůj sen i přes těžkosti, které jsou s tím spojené. Říkala jsem si, že musí být hodně silná a odhodlaná, když jako osamělá a ne zrovna movitá žena zvládne řídit svůj vlastní podnik a udržet ho navzdory náročné klientele, která působí víc škod než užitku (rozuměj nevychovaným malým dráčatům). Jenže ne, Safíra nebyla silná a odhodlaná, Safíra se nedokázala poprat sama za sebe. Safíra prostě byla ten dokonalý prototyp ženy, která všechno vydrží s úsměvem a všechno si nechá líbit, vždy ochotná udělat cokoli pro ostatní, vždy navenek s optimistickou tváří. Vždyť přece dráčci jsou tak maličcí a roztomilí! A to jako fakt znamená, že bude ze svého platit škody, které jí ostatní udělají svými draky v kavárně a ještě nad ní ohrnují nos, protože nepatří k jezdeckým rodům? Sakra holka, kde máš nějakou hrdost v té své nebetyčné dobrotě? Věděla, že o kavárnu brzo přijde kvůli penězům, ale ani tak se nevzchopila a já jsem chtěla, aby to udělala! Asi už jsem si moc zvykla na hrdinky, které se za sebe dokážou trochu porvat a nečekají na prince, který je v tomto případě ještě větší zoufalec než ona.

Aiden měl jediné štěstí, že pocházel z jedné z nej jezdeckých rodin ve městě, protože to mu značně umetalo cestičku, i když se autorka snažila, aby to tak nevypadalo. Aiden nechtěl být jezdec a měl k tomu dobré důvody, raději si založil květinářství a břímě rodinného dědictví se rozhodl odmítnout. Na druhou stranu bylo z několika narážek patrné, že jeho rodinné postavení je společností stále uznáváno a ženy ho považují za dobrou partii. Naneštěstí pro vdavekchtivé holky byl takový asociální trumbelín, až působil jako úplný moula a „mouchy snězte si mě“. Tím pádem bohužel pro mě jako hrdina naprosto nepoužitelný. Nevadí mi samotáři, nevadí mi nesmělí hrdinové, nevadí mi povahové zvláštnosti, ale tady to šlo do neskutečného extrému. Nevěřila jsem, že takový hrdina by vůbec mohl existovat a nebylo mi to moc sympatické a tím pádem mě nijak nepřitahoval jako romantický interest. Byl to prostě chlap, který Safíře zaplatil za služby a taky se k ní jako k placenému personálu dokázal chovat – tedy ze začátku.

Nejzajímavější osobnost měl drak Jiskra a kupodivu to bylo způsobeno jeho nevychovaností, protože tím dával aspoň nějaký kontrast těm dvěma nudným existencím a nutil je k nějakým jiným reakcím než k unylému, váhavému a upřímně i nudnému navazování vztahu.

 

A je to tu! Musím říct, že romantická linka mi tentokrát moc nesedla. Nejdřív to vypadalo nadějně, ale ti dva mi k sobě nijak nesedli. Žádný z nich neměl nějaký povahový rys, který by ho učinil zajímavějším, cokoli, co by jejich sbližování oživilo a způsobilo trochu jiskřivosti a napětí. Oba byli tak strašně hodní, opatrní a od začátku tak moc jasní, že to veškeré napětí mezi nimi zabíjelo. Pokud bych hledala hezkou a jiskřivou romantickou linku, rozhodně bych kvůli tomu neotevírala tuto knihu.

Příběh byl snadno čitelný a hodně jednoduchý. Autorka mě nenechala ani na okamžik na pochybách, kam všechno směřuje a jak nakonec všechno bude. Ne že bych snad nějaké pochyby v romantických knihách očekávala. Většinou je to tak, že je všechno jasné. Přeci jen ale trocha nejistoty nezaškodí. Bohužel tím, že příběh nahlížel na hrdiny střídavě, jsem jim viděla do hlav už od začátku a chtěli se prakticky od prvního setkání. Jen kolem sebe dlouho nesměle hopkali, neschopní se vymáčknout. Rozpaky mezi nimi působili spíš uměle a vlastně jsem nepochopila, co jim bránilo se vymáčknout, protože signálů si dávali navzájem dost.

Když pak konečně došlo na nějaké fyzičtější sblížení, vlastně už mi to k nim vůbec nesedlo a k celkovému vyznění příběhu mi vášeň ani moc nepásla. Ne, že by byla nějak extrémně detailně popsaná, to rozhodně ne. Ale i tak by celkové lehce naivní až dětské vyznění příběhu sneslo spíš víc náznaků než skutečnosti.

 

Nalákána anotací jsem se těšila i na nějaké to cvičení draků. Říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavé. Jenže ono se to dělo spíš tak nějak mimochodem. Jiskra začal Safíru poslouchat obratem. Proti Aidenovi sice nějakou chvíli revoltoval a předvedl pár žárlivých scének, ale v podstatě jeho výcvik nijak komplikovaný nebyl. Oproti tomu bylo v hrozném kontrastu skládání zkoušek před prvním letem. Význam těch úkolů jsem naprosto nepochopila a přišly mi nesmyslné a kruté. Opět v celkovém cosy ladění knihy jako pěst na oko. Jako proč? Co to mělo draka naučit?  I další věci kolem draků byly takové nedomyšlené. Že je něco fantasy neznamená, že v tom můžou být random věci, které nedávají smysl nebo si přímo odporují. Tuhle stránku věci autorka trochu podcenila.

Bacha! Lehoučké spoilery k dračím záležitostem, ale nikoli k ději samotnému.

Třeba: Vlastnictví draka má být extrémně vzácné, vlastně ho smějí vlastnit jen členové starých jezdeckých rodů, pro ostatní je to nelegální. Takových rodů je ale očividně plné město, protože draka tu má tolik lidí, že má Safíra v kavárně pořád nátřesk. Jasně, asi tam chodí i lidi bez draků, ale šli byste někam, kde hrozí, že vás nevychovaný drak podpálí? Nebo aspoň vaše věci?

S drakem se navazuje pouto, které vede později k nutnosti létání na něm, jinak drak trpí. Pro toho, kdo není s drakem spojený poutem, může být let na něm nebezpečný, zejména při závodech, které zde očividně staré rodiny vyznávají. V kavárně se ovšem najde párek důchodkyň, které mají draky a působí to, jako by měly mopse a čivavu, protože takové důchodkyně nesmí v žádné kavárně chybět. Kdo tedy bude na jejich dracích jezdit?  Navíc Aiden si úplně klidně půjčuje na létání dračici své sestřenice, klidně na vícedenní „výlet“. A to ona jako netrpí odloučením od své jezdkyně? Draka si teda můžete půjčit jako koně? Tak proč pouto? A proč je nutné ho navázat?

Drak se může připoutat jen k jednomu jezdci. Od začátku má ale Jiskra pouto jak se Safírou, tak s Aidenem a je to očividné, i když to autorka přímo nenapíše. Malé draky tu kradou pytláci. A drak, který po ukradení žije ve stejném údolí se sám nevrátí k pánovi, se kterým má pouto, jakmile ho pustí z klece? Nebo když ho ukradnou ještě před vytvořením pouta, tak si ho klidně může udělat s novým jezdem, který ho koupí. A pokud to tak není, proč by si někdo kupoval upytlačeného draka, když nenaváže důležité pouto? Nehledě k tomu, že musí být jasné, komu ho ukradli, když každá rodina se zaměřuje na jeden druh. To si jako koupíte něco, co bylo ukradeno a žijete s tím ve stejném městě jako původní majitel a on to nechá tak? Vždyť i psa by jeho majitel hledal, natož pak něco tak vzácného jako je drak.

Pokud nejste členem jezdeckého rodu, jste v místním údolí cosi míň. Zároveň je ale až směšně jednoduché si zařídit, aby vás staré jezdecké rody přijaly mezi sebe.

A hromada dalších věcí… Všechno dobré a zajímavé nápady, ale po malinkatém zamyšlení to prostě nikde nesedí. Jasně, ono to při čtení opravdu nevadí, jenže jakmile jsem našla první nesoulad, začala jsem se na ně zaměřovat a už to nešlo přehlédnout.

Konec lehoučkých spoilerů k dračím záležitostem.

 

Fantasy zápletka mě ke knize přitáhla a nakonec byla jedním z jejích největších problémů. Kdyby tam autorka narvala raději štěně bernardýna, asi by to všechno fungovalo líp. Abych si ale pěkně odporovala – ten dračí nápad byl vážně skvělý a ráda bych si ho přečetla od autora, který se aspoň zamyslí, než něco napleská do zápletky. Takto to projde jen u někoho, kdo vůbec fantasy nečte, nebo je mu jedno, co čte.

 

Zkrátka k milé a příjemné oddechové knize mám nakonec výhrad až moc. Očividně nejsem typ na cosy knihy. Té pohody, dokonalosti, lásky a zdrobnělin na mě bylo už tak v půlce víc, než bych dokázala snést. Zdrobnělineček a ňuňu roztomilých slovních obratů bylo všude plno, hlavně ve vztahu k drakům. Slova jako dráček, buclíček, mrně, zlobidlo, nezbeda… mi po chvíli lezla na nervy a místo pohody navozovala spíš podráždění. Očividně všeho moc škodí, už jsem se o tom přesvědčila u, řekněme hrubších romancí a teď u této až moc přeslazené a přepozitivnělé. Nelogičnost fantasy záležitostí mě taky fackovala ze všech stran.

Přitom rozhodně nemůžu říct, že by se mi kniha četla špatně nebo mě dokonce nebavila. To rozhodně ne! Jenže takto pozitivní jsem pouze, pokud se jedná o její první půlku. Pak už toho všeho bylo prostě moc.

Takže lituji. Za sebe tuhle knihu spíš nedoporučuji. Objektivně, kromě fantasy podivností, na ní není nic špatně, subjektivně mi to prostě jen nesedlo. Ostatní čtenáři ale reagují více nadšeně, takže pokud vás kniha láká a chcete si udělat vlastní názor (což je rozumný přístup :) ), směle do toho. Jako nenáročné a opravdu oddychové čtení po náročném dni to bude vyhovovat.

Rozhodně to naladí do optimistické, pohádkové vlny. Pocitově je kniha tak něžná, až je spíš skoro dětská (krom teda té romance, no :) )

Vhodné zejména pro nečtenáře fantasy ;)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Do dračí kavárny račte vstoupit tudy.

 


O knize:

Autor: Aamna T. Qureshi

Překlad: Magdaléna Farnesi Stárková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026