Vzpomínky a vrazi

 

Číst tuto knihu nemělo žádný zvláštní důvod. Prostě jen zapadá do schématu knih, které mě obvykle baví a u nichž si pěkně odpočinu. Očekávání jsem tedy neměla zrovna obří, chtěla jsem jen něco, co se mi „bude líbit“ a co se bude dobře číst. To kniha splnila a ještě dodala i něco navíc. A nemyslím tím pěknou obálku :) v mnohém byla lepší, než jsem čekala.

 

Anotace:

Josslyn Drakeová ví o magii jen tři věci – je vzácná, zakázaná a smrtelná. Takhle ji to odmala učili a ona neměla nikdy důvod o tom pochybovat. Takže když se infikuje vzpomínkami nechvalně známého čaroděje a teroristy lorda Banyona, je rozhodnutá udělat vše pro to, aby se jich co nejdříve zbavila. I kdyby to mělo znamenat spolupráci s arogantním kriminálníkem Jericho Noxem, který pase právě po magii ukryté v její hlavě.
Joss čeká střet s drsnou realitou. Bude muset přehodnotit všechno, co dosud věděla o magii, impériu i sobě samé. A ani ten Jericho nakonec není tak nesnesitelný, jak se na začátku tvářil.

 

…

 

Kniha pro mě byla docela překvapení. Tedy ne ve smyslu děje, protože se celkem slušně dalo odhadnout, kam přibližně se dění bude ubírat a co se asi stane.  To mi nevadilo, mimochodem. S tím, co mám načtené, mě asi vysloveně překvapí málo co a je nesmysl to očekávat. Ony i ty překvapivější momenty se nakonec našly. Kniha splnila hlavně moje očekávání na začátku a uspokojila moje těšení se na ni. Námět mi připadal zajímavý už podle anotace a stejně zajímavý byl i při čtení. Stejně tak mě překvapilo, jak moc jsem si užila čtení knihy s nepříliš složitým dějem a stylem psaní.

 

Autorka mi, krom hodně zajímavých vedlejších postav, předhodila i dvě úplně skvělé hlavní postavy. Holčičku z bohaté společnosti blízko k vládnoucí vrstvě a magií nadaného kluka z chudiny.

Holčičkou je Josslyn – zpovykaná, namyšlená a arogantní pipina z vyšší společnosti, která se ze všeho nejlépe umí oblékat, přetvařovat a myslí si, že nad ni není. Ona má vkus, popularitu i krásu a z toho titulu jí patří svět. Sice mi jí bylo nejdřív trochu líto, protože je to rok, co byl zavražděný její táta, jenže ona svým přístupem a myšlením dělala všechno pro to, aby mě ta lítost hodně rychle přešla. První sprchu pipina – eh vlastně Josslyn - dostala už na úvodní společenské události, kde si vyslechla jistý rozhovor, díky němuž zjistila, že i ostatní spřátelené pipiny ovládají umění přetvářky nejméně stejně dobře jako ona. No co, dobře jí tak! Následně dostala košem od hezounkého muže, kterého si vyhlédla na pletky. Dobře jí tak podruhé! Na večírku se posléze další události nešťastně spletou a Joss si odchází hýčkat raněnou hrdost trochu stranou od lidí. Tam se stane nepříjemná nehoda – Joss narazí na zloděje a náhodou je potřísněna záhadnou magickou substancí. Tak se ocitá tam, kde nikdy nechtěla být, mezi lidmi, kteří v sobě mají magii – mezi zločinci, vyvrheli a lůzou.

Protože přesně tím v příběhu lidé s magií jsou. V tomto knižním světě je magie zakázaná – dokonce hůř je přísně zapovězená, odsuzovaná a trestaná.

Jedním z takových zločinců je i druhý hlavní hrdina Jericho Nox. On je prototyp tichého zadumaného hrdiny, který si s sebou nese těžké rány z minulosti v důsledku čehož je tak trochu protivný a o dost víc odtažitý. Takto to vyznívá hrozně kýčovitě, ale slibuju, že Jericho samotný kýčovitý není. Je to vlastně opravdu kriminálník, který pracuje jako vykonavatel špinavé práce pro jistou ne příliš slušnou čarodějnici, která si morálkou a dobrotou příliš svědomí nezatěžuje. Úkoly, které Jericho musí vykonávat, tomu zhruba odpovídají. Aby pro něj bylo hůř, nedělá to dobrovolně. Tím se dost vysvětluje jeho odtažitost a zatrpklost. Ke štěstí opravdu moc důvodů nemá.

Tihle dva jsou nuceni spolupracovat z jasných důvodů – Joss se chce zbavit vzpomínkové magie, kterou v sobě má, aby se mohla vrátit ke svému pipinóznímu životu a Jericho z ní tu magii potřebuje získat, jinak ho to bude stát krk.

 

Upřímně musím přiznat, že jsem se od knihy nemohla odtrhnout. Na začátku mi sice pila krev Josslyn a prostředí v němž se pohybovala, ale jakmile se setkala s Jerichem a byla nucena ho následovat do „ilegality“ příběh se posunul směrem, který mi více než vyhovoval. Tempo vyprávění sic nebylo vysloveně závratné, ale dostačující množství napínavých scén se našlo. Zejména ke konci, kdy události nabraly rychlý spád a došlo k odhalení mnohých tajemství a křiváren.

Důležitým prvkem v příběhu je magie. Tady nebyla nijak zvlášť extra propracovaná, spíš šlo o jednoduchý systém. Nebo alespoň v tom, co bylo v knize ukázáno. Složitější věci, jako paměťová magie a jakási „černá magie“ nebyly víc vysvětleny. Úměrně k tomu bylo ale uvedeno, že i pro mnohé mágy jsou všechna tajemství magie nedostupná. Většina zde byla pouhými přírodními mágy – elementály, využívajícími přírodní síly. Jak říkám, nic složitého.

Magie v celém příběhu byla více ukázána jen z několika pro příběh podstatných zlomků. Seznámila jsem se hlavně se vzpomínkovou magií, která postihla Josslyn. To bylo docela zajímavé. Mág takto mohl uložit informace z vlastní minulosti, které nutně potřeboval předat dál, a pro Joss to byla možnost dozvědět se spoustu informací takovým způsobem, aby co nejlépe zapůsobily a pomohly nastartovat změnu, která se s ní měla stát. Dál tu byla léčivá magie, což je myslím jasné. To není moc potřeba vysvětlovat :) v podstatě šlo o to, že magií nadaní mohli využívat napojení na přírodu a elementy, tedy nic zlého a kromě zjevně užitečných vlastností (léčení) opět mohlo toto využívání magie působit na Josslyn, u níž bylo nutné změnit její náhled na kouzelníky pokřivený celoživotní výchovou. Z negativní „černé magie“ jsem zachytila jen zlomky. Hlavně ji využívala Jerichova zaměstnavatelka, nebo se to o ní aspoň tvrdilo. S jejími důsledky – těmi nejhoršími následky – jsem se setkala až na konci a musím říct, že super! Dobrý nápad a dobré zkomplikování zápletky. Další díl bude díky tomu od začátku zajímavý a napínavý.

Magie, kterou se nakazila Joss, jí zprostředkovávala záblesky vzpomínek jistého nechvalně proslulého mága, který byl v království považován za hlavního zlosyna. Joss to nemohla ovládat – co uvidí a kdy to uvidí. Tyhle záblesky vzpomínek, které ukazovaly nějaké okamžiky v minulosti, které přispějí ke změně Jossiny osobnosti a nahlodávají její pevnou víru v to, že magie je čisté zlo. Líbilo se mi, jak toto důležité okénko do minulosti autorka podala. Vždycky bývá ošidné, když je potřeba hrdinu konfrontovat s minulostí světa a dodat mu informace, které potřebuje, aby začal pochybovat o pravdě, které neochvějně věří. Tady se to povedlo.

 

Když už jsem u těch osobnostních změn u hlavní hrdinky:

Na této knize si hodně vážím vývoje, který doznal můj vztah k hlavní postavě, který se měnil postupně s tím, jak se měnila ona. Už docela dlouho jsem nezažila takové nesympatie ze začátku, které se posunuly přes porozumění a pochopení až k opatrným sympatiím, i když zatím stále s výhradami. Takto zpětně to hodnotím velmi kladně, protože to hrdinku dělalo zajímavou a živější. Její počáteční nastavení odpovídalo společnosti, v níž vyrůstala a tomu, co jí cpali od mala do hlavy. Byla tatínkova princeznička, měla místo v nejvyšší společnosti a spoustu peněz, s nimiž si mohla nakládat dle libosti. Cpali jí do hlavy, že je elita, novináři ji zuřivě sledovali ve společnosti, znala se s nejlepšími rodinami, dokonce s královnou, se kterou měla vynikající vztahy. Tak není moc čemu se divit, že z ní vyrostla fiflena, až to bolelo. Její povaha perfektně odpovídala. Nebylo v ní nic dobrého, co autorky obvykle svým hrdinkám dají, aby zmírnily jejich špatnou povahu. Tím víc mě bavilo sledovat změnu, která se s ní děla.

Ona postupně – a velmi neochotně – přijímala a chápala, jak se věci opravdu mají a nebylo pro ni snadné to v sobě zpracovat. Výkon byl už to, že vůbec začala pochybovat. Autorka to sice zestručnila a zrychlila, ale přeci jen bylo poznat, jak těžko se dostává přes to, co jí celý život vtloukali do hlavy. Strach z magie nakonec částečně a nejistě povolil v důsledku poznání lidí, kteří ji využívají. Ti lidé nebyli zlí, naopak se jim děli zlé věci kvůli lidem, jako byla Joss.

Co se oněch zlých lidí týká: Odhalení záporáka asi nikoho moc nepřekvapí, ale nějaké další okolnosti v jeho životě rozhodně ano. Rozhodně se mi líbil důvod, proč to všechno dělá a proč je vůbec schopen to udělat. Jde za svým bez ohledu na cenu, kterou kdo zaplatí a skvělé je, že platí i on a to poměrně dost. Onou pověstnou sněhovou koulí v kopci hnulo jediné špatné rozhodnutí a pak už prostě následky zastavit nešly. A na nevinné se nehledělo.

Další věc, která mě příjemně překvapila, souvisí nejen s hlavními postavami, ale i záporákem a dalšími vedlejšími rolemi v příběhu. Bavilo mě odhalování vztahů a vazeb mezi postavami. Jejich motivace k jakýmkoli činům nebyly úplně dobře odhadnutelné a v mnohém mě někteří dokázali překvapit. Autorka jim dala přiměřenou minulost, aby byli dostatečně živí a ne ploší. Také některá jejich pečlivě skrývaná tajemství a levárny, které vypluly napovrch, jsem si opravdu užila. Jeden typ „vztahů tu chyběl úplně. V textu není žádný sex, jen lehké a docela uvěřitelné vznikající pouto mezi hrdiny. Opravdu to není nic, co by zrovna tady chybělo. Naopak jsem ráda, že to sem autorka nepletla. Místo toho stvořila lehčí a pomalejší romantickou fantasy, což oceňuji.

 

Jen lehce popsaný a vysvětlený svět mi v tomto případě velmi vyhovoval. Mohla jsem si domyslet, co se mi hodilo, nebo to případně neřešit vůbec  a soustředit se především na vývoj hlavní ženské postavy a jejích vztahů s ostatními. Svět byl kvůli menšímu vysvětlování poněkud nejasný. Trochu mi to připomínalo moderní dobu. V některých aspektech. Jindy se mi svět zdál být víc kouzelným středověkým královstvíčkem. Mělo by to být matoucí, ale pro mě nebylo. Neměla jsem problém si tyto podoby světa propojit. Nebylo to ostatně poprvé, co jsem to v YA fantasy musela udělat.

 

Jako celek nemůžu hodnotit jinak, než kladně. Dostala jsem přesně to, co jsem chtěla a co mě baví číst. Lehké, oddechové a téměř pohádkové vyprávění, kde se nepřehání fyzický kontakt postav, nezveličují traumata a nikdo si nehraje na arbitra morálky – prostě se tu netlačí to, co aktuálně musí být všude. Ano, otázky morálky a, řekněme, traumat, tu taky jsou, ale působí v knize přirozeně a dávají smysl.

Takovéto bývaly YA dřív. Pokud vás baví některé starší YA série, věřím, že si užijete i tuto. Pro náročné čtenáře to ovšem není. Opravdu se jedná o oddechové a nenáročné čtení. Pokračování vychází ještě letos a já si ho ujít nenechám.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Nakouknout na ukázky můžete tady.

 

O knize:

Autor: Morgan Rhodes

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopilis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 312

Klam Lady Ginevry

 

S autorkou knihy už mám předchozí velmi dobrou zkušenost konkrétně s její Dobyvatelskou ságou, která mi připadala dost originální a svá a přitom napsaná dobře. Když si autorka tak přesvědčivě poradila s drakulovskou legendou – včetně všech překvapivých změn, byla jsem zvědavá, co udělá s tou artušovskou. S dobrým výsledkem jsem předem počítala, takže kniha neměla snadnou výchozí pozici :)

 

Anotace:

Kamelot vzkvétá a král Artuš má nakročeno k tomu stát se legendou. Ne vše je ale tak idylické, jak by se na první pohled mohlo zdát, a ne všichni vnímají úspěchy mladého panovníka s nadšením. Ke království se stahuje temnota, která ohrožuje nejen Kamelot, ale i život samotného Artuše.
Kouzelník Merlin proto vymyslí plán. Na Kamelot přivede krásnou princeznu Ginevru, aby se stala Artušovou ženou a zároveň ochránkyní. Přestože by však za svého nastávajícího položila život, má to jeden háček. Možná není tím, za koho je nucena se vydávat…
Smrtící nepřátelé, podvratní rytíři a zakázané lásky nejsou ničím v porovnání s tou největší hrozbou – s dívkou s černými vlasy, blížící se na koni skrz temné hvozdy přímo k Artušovi.
Protože když je celá vaše existence lež, jak můžete věřit sami sobě?

…

Věk magie je u konce. K moci se dostávají lidé a těm vládně čestný mladý král Artuš z Kamelotu. Pomalu zatlačují magii do pozadí a učí se žít bez ní. Magie ještě přežívá v království v rukách žen, ale trestem za odhalení je vyhnanství nebo smrt. Jenže magie ještě neřekla poslední slovo. Kdesi v temnotě číhá a spí a věří, že se ještě dočká svojí šance.

Do téhle situace přijíždí mladičká Ginevra, jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme. Přijíždí proto, aby se v očích lidu stala Artušovou královnou, ale ve skutečnosti má na Kamelotu jiné, daleko nebezpečnější poslání.

 

Ginevra sama je od počátku hodně sympatickou postavou, ke které je snadné si najít cestu. Sama se učí žít v novém světě a pro ni v naprosto neznámé komunitě lidí. Nezná je, nezná jejich zvyky, nerozumí jejich víře, ale má otevřené srdce a přátelskou povahu. Chce lidi okolo sebe pořádně poznat a nenechá se ovlivnit postojem okolí k jednotlivým členům dvora. Je si vědoma své povinnosti, kvůli které přijela na Kamelot, ale i tak nepřestává být mladou dívkou, která také chce žít, cítí a touží být pro někoho milovanou bytostí, ne jen služebnicí. Její motivace, touhy a přání jsou velmi snadno pochopitelné. O to víc jsem musela obdivovat její postoj, se kterým se cele odevzdá povinnosti, kterou má a dokáže odolat divočejší stránce své povahy.

O Artušovi nemohu říct nic překvapivého. Je přesně takový, jakého by asi každý očekával. Po jeho boku zde vystupují všichni známí rytíři artušovských legend, jejich manželky a i pár naprosto neznámých lidí, které autorka potřebovala pro svůj příběh. Ne každé postavě je věnován velký prostor, takže bez obav :) přehlcení nehrozí. Každá je v ději aktivní jen do té míry, jak je to pro příběh potřeba.

Hodně důležité pro příběh byly ženské postavy – už jen proto, že významnější roli než Artuš měla tentokrát samotná Ginevra. Ženské postavy zde měly přirozenou sílu. Moc se mi líbilo, jak je autorka začlenila do děje a svěřila jim důležité role, aniž by to působilo nějak násilně nebo divně. A byla jsem překvapená, kde všude v artušovských legendách mohou ženy najít místo. Nejedná se o feministické čtení, ale přes to jsou tu ženy významné a silné, i když se autorka nebojí ukázat jejich slabosti nebo křehkost v určitých situacích. Nejsou nepřemožitelné nebo absurdně dokonalé. Dokonce i ty méně sympatické jsem si snadno oblíbila, i když jim jejich ne úplně milé vlastnosti záhadně nezmizely.

Rytíři byli přesně takoví, jací být měli. Věrní, stateční, vždy Artušovi po boku. S nimi do příběhu vplul duch rytířských klání a turnajů, veselosti při hostinách, ale i statečnosti a věrnosti v běžných situacích. Nebyli ale zase tak ústředními postavami, jak bych asi v artušovském příběhu čekala – s výjimkou Mordreda – a ono to kupodivu nevadilo. Tvořili takovou tu příjemnou kulisu středověkého dění.

 

Kniha se jmenuje Klam Lady Ginevry, ale klamů a tajností je v knize víc, než jen ten jeden, který mi byl odhalen hned na začátku v první kapitole samotnou Ginevrou. Málo co je takové, jakým se zdá být na první pohled. Mladý král Kamelotu má hodně nepřátel, nejen poraženou Temnou královnu, ale i některé lidi, kterým nové pořádky nevoní a rádi by se krále zbavili, aby se mohli vrátit ke starým. A pak jsou tu ti, kteří chtějí jen svobodu žít si po svém dle tradic předků, ne podle pravidel Kamelotu.

Pokud má někdo rád děj nabitý akcí, tak zde se z větší části nedočká. Kniha je založená spíš na okrývání tajemství a záhad. Mě osobně toto hodně baví, když musím poznávat postavy, hledat jejich tajemství a náznaky v ději, aby se přede mnou vyloupl příběh v celé své kráse. Toto mi kniha dopřála. Napínavé situace tady jsou, ale není jich tolik.

Lásku a romantiku v příběhu lze najít taky, ale nemá tu hlavní slovo. Je spíš doplňkem a do děje je vložená velmi přirozeně. I ti největší odpůrci romantiky musí uznat, že by bylo divné, kdyby Ginevru nepřitahoval mladý král, který je očividně velmi charismatickou a oslnivou osobností. Zprvu je taky jediný, kdo zná její tajemství a komu ona může důvěřovat. V nové zemi mezi cizími lidmi se cítí osamělá a tak není divu, že hledá přátelství a ráda by měla se svým mužem hlubší vztah – pokud zůstane královnou, nikdy jiného muže mít nebude. Je tu i něco jako náznak trojúhelníku, ale není to takový ten obtěžující a otravný. Má v ději účel mnohem větší než to, aby hrdinka mohla po někom vzdychat a řešit citové dilema.

Do popředí pozornosti se místo lásky dostávají témata úplně jiná. Například zodpovědnost za svůj lid, povinnost plynoucí z postavení, schopnost vybrat si správně, udělat těžká rozhodnutí někdy i svému přání navzdory, nutnost být dobrým člověkem. Je tu ukázané i to, že někdo, kdo je protivný, může být nakonec jen nešťastný a osamělý a potřebuje jen trochu pochopení a vstřícnosti. Na druhou stranu jsou tu i ti, kteří touží po moci za jakoukoli cenu – takže zlo není jen nadpřirozené, má i lidskou tvář. Našla jsem zde i náznak lesbického vztahu, který je ale do děje zapracován tak přirozeně, že nemůže vadit snad vůbec nikomu.

Líbilo se mi, jak tu byla zobrazena magie. V podstatě šlo hodně o ženskou věc – vázání uzlíků, léčení, věštění, čtení pocitů dotekem, hledání osob… Ginevra za její použití vždy něčím musela zaplatit. Nebyla absurdně mocná. Každé použití magie ji na oplátku nějak oslabilo na různě dlouhý čas a způsob oslabení souvisel s tím, jaké kouzlo použila a nač. Pokud například použila kouzlo prohlédnutí, dočasně tím do značné míry oslabila svůj zrak. Vyskytovala se tu i nebezpečnější krvavá magie, která si samozřejmě vyžádala větší daň. Čím náročnější čarování Ginevra prováděla, tím nevyzpytatelnější magie byla a tím více sil stálo ji udržet zkrocenou.

Přečetla jsem si i dost vtipných scének. Doteď se šklebím, když si vzpomenu na boj sira Borse a draka a další podobné taškařice. Dokonce i tyto směšné věci se podařilo napsat přesvědčivě a vtipy nepůsobí uměle. Dá se jim v klidu zasmát obzvlášť, když čtenáři nechybí trocha přirozené škodolibosti. Autorka z knihy neudělala komedii za každou cenu. Vtipné okamžiky jsou vyvážené s těmi smutnějšími – zase se mi vybaví drak. V některých chvílích je cítit smutek z toho, jak magie opouští postupně svět a něco „starého“ se ztrácí, aby uvolnilo místo novému. To bylo také velmi pěkné téma.

 

Klam Lady Ginevry je povedené převyprávění artušovské legendy. Stejně jako u drákulovské se toho autorka zhostila se ctí a legendu si pozměnila, jak potřebovala, aniž by ji pokřivila a znásilnila nějakými bláznivinami. Znalost artušovských legend pomáhá, ale zároveň taky trochu vyzrazuje osud některých postav, kterého se autorka drží sice zlehka, ale drží.

Kniha by měla být prvním dílem série a já opravdu moc doufám, že se dočkám dalších dílů. Čekala jsem, že mě to bude bavit, ale ne že až tak.

 

P.S.: Podle posledních slov knihy možná někdo odhadne, kým byla Ginevra, než ji přivezli Artušovi. A možná je to jen další klam…

 

Další knihy autora na bloGu:

Temnota

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Série: Vzestup Kamelotu (1. díl)

Překlad: Hana Láryšová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2023

Počet stran: 352

Vinice ve Francii

 

Ani desátý díl téhle povedené a maximálně odpočinkové romantické série jsem si nemohla nechat ujít. Jo, čtete dobře! Už desátý díl. Jeden by řekl, že už bych mohla mít caplinovské osvědčené šablony dost, ale opak je pravdou. Pochybuji, že se mi to vůbec kdy přejí, takže tentokrát jsem vyrazila na výlet do Francie.

 

Anotace:

Vychutnejte si pravé šampaňské a máslové croissanty podávané s proslulým francouzským šarmem Hattie má zlomené srdce a cítí se mizerně. Když se jí naskytne příležitost pracovat dva měsíce na krásném sídle v oblasti Champagne, neváhá ani vteřinu a koupí letenky rychleji, než vyletí zátka z lahve šampaňského. Příprava velkolepého obřadu její sestřenice Gabby pro ni představuje šanci vypracovat se z pouhé asistentky na vyhledávanou organizátorku svateb. Proto se rozhodne zapomenout na trable s láskou a napnout všechny síly k uspořádání pohádkového dne. Nepočítala ovšem s jednou maličkostí… S úžasným Lucem, který neustále rozptyluje její pozornost. Podnikají spolu výlety po okolí, navštěvují místní trhy s delikatesami a užívají si pikniky mezi řádky vinné révy.
Možná za to můžou bublinky, možná Lucovo kouzlo, ale Hattie začne přemýšlet, jestli jde jen o chvilkové poblouznění, nebo snad o něco víc.

 

…

 

Jak už bývá v těchto příbězích zvykem, i zdejší hlavní hrdinka nedávno utnula dlouhý vztah. Pozor, změna! Utnula ho sama, protože ji psychicky doslova vysával a ničil. Naštěstí se jí hned po rozchodu nabídla možnost pracovat delší dobu v zahraničí. To se hodí, když potřebujete vypadnout co nejdál od svého bývaláče. A protože Hattie je budoucí podnikatelka - „plánovačka svateb“, odjíždí do Francie na zámeček, kde má zorganizovat monstrózní svatbu pro svoji bohatou sestřenici.

Hattie byla zase jednou z těch milých, až moc hodných hlavních hrdinek. Bylo jasné, že dobrotu má jednak v povaze a dvak naučenou z předchozího vztahu. Byla jsem však zvědavá, jestli se v průběhu knihy naučí trochu dupnout a nechat si kousek sebe pro sebe, místo aby se věčně nechala využívat druhými. Její pracovitost a ochota se pustit do jakékoli práce vlastníma rukama se jí nicméně bude dost hodit. Zámeček, kde se má svatba konat je poněkud… neuklizený a Hattie má na přípravu perfektní svatby jen dva měsíce. A hodně jí záleží na tom, aby bylo vše perfektní. Nejen proto, že se vdává její sestřenice, ale také proto, že úspěch by jí pomohl v rozjetí vlastní svatebně-planovačské firmy.

Autorka neztrácí čas trapným mlžením a hned v první kapitole je jasné, že životní restart půjde ruku v ruce s novou láskou a také hned zjistíme, kdo bude šťastný ON. Poznávací znamení jsou zřejmá: něžné oči, velké ruce, vysoký, charisma v takové dávce, že by na to měl mít zbroják a k tomu pohledný. Prostě přesně to, co, dámy, chceme :). Luc byl jeden z oněch fakt přitažlivých hrdinů s francouzským šarmem a dobrosrdečnou povahou. To, že je dědicem vinice a zámečku určitě také nebylo na škodu :) Stejně jako Hattie má i on velký cíl – chce znovu rozjet výrobu šampaňského pod vlastní značkou a navázat tak na odloženou rodinnou tradici.

Líbilo se mi, že zaujetí vzplanulo mezi oběma celkem hned a neměli nijak potřebu hrát si na to, že se vlastně nepřitahují. Asi by to bylo i zbytečné – každá čtenářka měla hned jasno už od prvního vzájemného pohledu do očí dvou hlavních hrdinů. Sblížení protáhlo vlastně jen to, že oba měli v minulosti něco, co potřebovali uzavřít před novým vztahem. Tomu fandím. Připadá mi to rozumné. Obě hlavní postavy mi docela rychle sedly a celkem i ladily k sobě, ale tentokrát mezi nimi nebyl ve větší míře přítomný onen příjemný škádlivý humor. Spíš řešili to, že se prostě fest fyzicky přitahují. Škádlivou stránku vztahů, kterou mám ráda, mi ale dopřál druhý pár v knize. Celkově tedy nemůžu říct, že by mi vysloveně něco chybělo, i když v některých předchozích knihách se mi průběh vztahu hlavní dvojice líbil o něco víc.

 

Součástí příběhu je, jako v této sérii vždy i poznávání nového místa z hlediska místní gastronomie a celkové atmosféry. Krom vaření, plánování a uklízení hrdince zůstane taky dost času na výlety do okolních vesniček na trhy a dokonce romantické výlety s Lucem. Překvapivě – nebo vlastně ne až tak překvapivě – se kniha věnuje o něco více vztahové lince, než přípravám na svatbu. V pozadí ale vše běží. Autorka dokonce svatební přípravy neváhala Hattie komplikovat zásahy neznámého škodiče. Sice není vůbec těžké uhodnout kdo škodí a proč, ale stejně se mi tato linka do příběhu hodila.

Autorka pěkně vystihla příjemný letní poklid francouzského venkova a prostředí zámečku na vinici. Škoda, že do děje nebylo více zakomponováno právě vinařské prostředí a vůbec proces výroby vína. Sice je fajn, že Luc vzal Hattie na romantický víkend do Paříže, ale mě by mnohem víc bavil víkend mezi révou. O víno šlo tak hlavně jako o doplněk k jídlu a jako „machrování“ vinařů, když popisovali vůni a chuť a kde co všechno, co ze své sklenky zrovna cítili. Jako kulisa romantického příběhu, který nebyl nijak epicky složitý, to však bohatě stačilo.

Absolutně nečekejte nějakou záhadu. Příběh je ve všem velmi přímočarý a naprosto odhadnutelný. V žádném případě mi to nebránilo užít si čtení. Spíš naopak. Kniha je prostě příjemnou a pohodovou četbou a nesnaží se hrát si na víc. Toto je i jeden z důvodů, proč autorku vyhledávám. Někdy má člověk dost nějakých přesahů, traumat hrdinů a hlubokých témat a chce si prostě jen užít čtení, o kterém má jistotu, že dobře dopadne a cestou hrdinové nezažijí žádná pekla. V minulosti hrdinů se sice vyskytují i neradostné okamžiky, ale autorka se v nich netopí. Jen jimi dokreslí povahu hrdinů a jejich jednání.

Trochu mě mrzí, že jsem si více neužila všechny ty záhady kolem tajemství, které hrdinové objevili na konci knihy. Velký objev, který se na vinici podařil, tak vyzněl spíš jako plácnutí do vody. Autorka v něm nakousla zajímavý příběh, ale pak ho odbyla spíš pár větami, než celým odstavcem. Chápu ale, že předmětem tohoto dílu nebyl průzkum minulosti vedlejších postav, byť se jednalo o minulost zajímavou. Připadalo mi to ale jako zajímavý námět na další díl.

K bonusům tohoto příběhu patří i decentně popsaný sex – toho si v poslední době velmi cením obzvlášť v romantických knihách, kde podrobnosti o „fyzické části lásky“ bývají dost nadbytečné. Obzvlášť vzhledem k tomu, že na to máme samostatný a dost bohatě zásobený žánr. Zde to paní autorka ponechává ve velmi jemné a opatrně popisné rovině. Je docela úleva nedozvědět se, jak obří má hrdina penis :) Jiskření mezi hlavním párem nicméně nechybí a není vůbec pochyb, že je to k sobě hodně táhne a že si umí užít soukromé chvíle.

Další věc, kterou hodně oceňuji je, že chybí něco, čemu jsem začala říkat „epilog po letech“. Znáte to – kupa dětí, šťastný život… to nechci, to si umím představit sama. Romantická kniha má podle mě končit šťastným shledáním páru, maximálně svatbou. Chápu ale, že toto má každý asi jinak.

V příběhu se opět mihnou některé postavy z předešlých knih a tentokrát mají docela významnou roli. Není kvůli tomu nutné číst předchozí knihy, ale také není špatný pocit narazit v novém příběhu na staré známé firmy :) Líbí se mi, že autorka takto svoje knihy propojuje. Vedlejší postavy tak mají větší osobnosti, protože jejich příběh už z dřívějška znám.

 

I když tento díl byl možná (pro mě) o něco slabší než ostatní, stále jsem si čtení užila a dostala to, co od série očekávám. Autorka nemůže za to, že mám raději země více na severu a podzimní nebo zimní atmosféru :) Každopádně pro milovnice série je kniha jasnou volbou. A pro ty, kteří ji neznají, může být vodítkem pohodová romantika. Pokud o ni stojíte, v knihách od Julie Caplin ji dostanete.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh z francouzské vinice najdete zde.

 

O knize:

Autor: Julia Caplin

Série: Romantické útěky (10. díl)

Překlad: Kateřina Brabcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 364

 

Další díly série na bloGu:

Hrad ve Skotsku, Hotýlek na Islandu, Čajovna v Tokiu, Chata ve Švýcarsku, Domek v Irsku

Věže Asperfellu

 

Do knihy jsem šla původně s očekáváními malými, jen s čistou zvědavostí vzbuzenou anotací. Pak začaly přibývat nadšené ohlasy ostatních. Možná tedy bylo na místě se radovat a očekávání zvýšit. Na mě to tentokrát mělo účinek přesně opačný – fakt jsem doufala, že nebudu zklamaná. A nebyla jsem.

 

Anotace:

 

ASPERFELL JE VĚZENÍ PRO MÁGY. JEŠTĚ NIKDO SE ODTAMTUD NEVRÁTIL…

Briony by ani ve snu nenapadlo, že se jednoho dne ocitne v magickém vězení zvaném Asperfell. Koneckonců nebyla ani mág, ani zločinec. Byla dcerou šlechtice, i když s prsty věčně umazanými od inkoustu a zablácenými šaty, protože buď seděla s nosem zabořeným v knize, nebo pobíhala po tajemných lesích jejich rodového sídla.
Jakmile však projde portálem do Asperfellu, všechno je najednou jinak: její rodina, domov i bezpečí jsou pryč. Briony stojí na prahu světa zavržených mágů, šílenců, přízraků, temné magie a záhadných vzkazů pronášených pouze šeptem…
Jedině tady ale může najít spásu pro trpící lid Tiralaenu. Z Asperfellu, odkud se ještě nikdo nikdy nevrátil, musí přivést právoplatného dědice královského trůnu. Co když ale zlomený princ o záchranu nestojí?

 

…

 

Knihu jsem přečetla v podstatě tahem, jen s přestávkou na spaní. S tím jsem teda nepočítala ani náhodou. A přitom se rozhodně nejednalo o zběsile akční příběh, který by mě utáhnul jen na neskutečně rychlém ději. Nač mě tedy kniha ulovila? Sama nevím, takže doufám, že při sepisování tohoto názoru na to přijdu.

 

Začátek jsem strávila s hrdinkou Briony jako dítětem v království, v němž princ, následník trůnu, zavraždil pomocí magie svého otce a byl za to vypovězen do prastarého vězení v jiném světě za magickou branou. S jednosměrnou jízdenkou pochopitelně. Z tohoto vězení pro nebezpečné mágy se ještě nikdy nikdo nevrátil, protože to prostě nejde. Tady by mohl příběh šťastně končit – zlo bylo potrestáno, na trůnu sedí nový král a vše je šťastné a zalité sluncem. Jenže ke konci knihy zbývá ještě kus a slunce zalézá pomalu za obzvlášť hnusná černá mračna.

Po letech, kdy už je Briony dospělá je situace v království úplně jiná. Mágové jsou krutě pronásledování, protože novému králi se podařilo vyvolat v lidech strach a nenávist k nim. Králi, zdá se, trochu hráblo nebo je zatraceně dobrý manipulátor a despota. Když je Brionin otec obviněn ze zrady a ona má být popravena jako dcera zrádce, podaří se jí s pomocí přátel uprchnout do Asperfellu, kde má najít vypovězeného prince a pokusit se o nemožné. Najít s ním cestu domů.

 

Začátek byl celkem pomalý. Briony začínala svůj příběh jako malá holčička, jenže pro knihu bylo celkem dost důležité ukázat události, které se v té době v království děly. Pro další děj mělo navíc velký význam to, co Briony prožila a lidé, kteří ovlivnili její dospívání, pohled na svět a formovali její názory a povahu. Dostala to, co musela mít, aby pochopila svět, v němž žije a dokázala si vybrat cestu, po které půjde. Bylo to trochu delší, než jsem čekala, to ano. Byla to nuda? Rozhodně ne. I když význam některých událostí mi doklapl až později, když na ně autorka navázala v ději s už dospělou Briony. V momentu, kdy se dostala do Asperfellu, už mě kniha měla zaháčkovanou, takže se to muselo stát někdy během toho dlouhého úvodu.

Prostředí Asperfellu tak, jak bylo popsané, bylo prostě skvěle vymyšlené. Člověk by od vězení pro ty nejhorší mágy čekal cokoli (ehm, Azkaban), jenže tady to bylo zdaleka jiné. Způsob života, který tam mágové vedli, byl docela pestrý a vůbec ne tak hrůzostrašný… i když… V Asperfellu něco bylo, něco pod povrchem a záhada se začala nejen vrstvit, ale i pomalu rozplétat hned, jak tam Briony přišla. Ano, samozřejmě našla vypovězeného prince, ale taky další hromadu vypovězených lidí za různé zločiny nebo „zločiny“. Na první pohled se zdálo, že v Asperfellu nemají vězni oč usilovat, krom přežití samotného, ale opak byl pravdou. Lidi jsou různí a někteří tu byli opravdu zavření z dobrých důvodů. A jiní kupodivu až tady našli smysl života a klid. Vlastně by to nebylo na první pohled tak špatné místo, kdyby jen z něj mohli odejít nebo tu aspoň byli dobrovolně.

Politika v příběhu byla taky zajímavá a není moc těžké uhodnout, čím se autorka inspirovala. Stejně tak není těžké uhodnout podstatu téhle mocenské záhady, jenže to nebylo až tak podstatné. Četla se skvěle, byla dobře vystavěná a zdaleka se nedá dopředu odhadnout, jak se všechno ještě zkomplikuje a jak vše dopadne. Našla jsem tu krále, nespravedlivě vládnoucího a utlačujícího část svých poddaných. Našla jsem vzbouřence, kteří operují v skrytu a riskují vše, aby trpícím pomohli. Našla jsem magií nadané padouchy, kteří hráli vlastní hru, ovšem překvapivě těsně propojenou s královskou politikou a nenávistí. Našla jsem nespravedlivě odsouzené mágy, vypovězené do Asperfellu jen proto, že se lišili, aniž by dostali šanci se obhájit, že nejsou zlí.

Postavy byly dobře uchopené. Ne všem se kniha věnovala stejně, přeci jen jich je docela dost, takže někteří prostě zákonitě museli dostat méně prostoru. Ani tak jsem neměla pocit, že by byly ošizené. O všech jsem věděla přesně to, co bylo pro příběh důležité. Některé mě dokázaly překvapit ve chvílích, kdy se rozhodly udělat správnou věc ve chvíli, kdy pro ně samotné to nebylo nejlepší rozhodnutí. Vývoji Briony se pochopitelně věnovalo nejvíce času. Žádná jiná postava se tolik nezměnila, ale žádná jiná to ani nepotřebovala. Pochopitelně se mi zavrtal pod kůži i princ. Já tyhle rádoby protivné týpky prostě žeru, doma bych to nechtěla, ale v knize je to bašta :) S Briony mu to krásně sedlo dohromady a jejich setkání na stránkách vždycky stála za to.

Další věc, co mě na příběhu bavila, byla pochopitelně magie. Líbily se mi její různé podoby, jak je autorka vymyslela. Působilo to sympaticky opravdově, autorka to celkem hezky vymyslela – její postavy měly všechno, co ve vyhnanství potřebovaly právě díky magii a zároveň se objevovaly i takové formy nadání, které byly zdánlivě úplně k ničemu nebo naopak velmi nebezpečné, kdyby je měl nějaký morálně vratký mág. Bavily mě Umbry, což byly duchové zemřelých čarodějů a jejich zapojení do děje. A především mě bavila ta záhada Asperfellu, která pochopitelně s magií úzce souvisela.

No a dostávám se k tomu poslednímu, co bych chtěla vypíchnout a to je skvěle zpracovaná hodně lehká romantická linka, kterou jsem sice čekala, ale vůbec jí to neubralo na kráse. Ze začátku ze sebe ti dva moc nadšení nejsou. Ona jemu narušuje život, s nímž se už smířil a znova šťourá do starých ran, které se ještě úplně nezahojili. On je protivný a svým přístupem k situaci ji naprosto zklame. Ona ještě hoří nadějí, on svoji dávno ztratil. Jo jasně, možná je to trochu průhledné už od začátku, s kým Briony skončí, ale nedá se těm dvěma nefandit. Čekala jsem tenhle vztah a upřímně, byla bych naštvaná, kdybych ho nedostala. Vyvíjelo se to pěkně pomalu a uvěřitelně, žádné zběsilé přehánění a patetické „beztebenemůžužití“ od prvního pohledu tu není. Seděli k sobě, jiskřilo jim to, já jim prostě věřím.

Autorka má příjemně čtivý styl, svěží nápady a dobré popisy, takže jsem se na stránkách brzo zabydlela bez potíží. I když je dílo řazené do YA, dost překročilo vlastní žánr. Zpracováním magie, světa Asperfellu, stylem psaní i zpracováním hlavních hrdinů. Tahle fantasy je hodně jiná, než většina knih, až nepěkně sobě podobných, co jsem poslední dobou četla. A pak že se nedá vymyslet nic originálního! Prostě se zdá, že kniha padla do YA čistě jen kvůli věku hlavní hrdinky a možná i kvůli romantické lince, která byla pravda pro žánr docela typická.

Fakt hodně doufám, že se dalšího dílu dočkám ještě letos. Pokračovat se sérií budu bez váhání.

 

O knize:

Autor: Jamie Thomasová

Série: Asperfell (1. díl)

Překlad: Monika Pavlisová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2021

Počet stran: 464

Rod země a krve

 

Tak jasně, že jsem si toto prostě musela přečíst, i když jsem se zařekla, že další fantasy-porno od Maasové mi nesmí do baráku. Konec konců je Půlměsíční město její první série pro dospělé, tak si zasloužila svoji šanci.

 

Anotace:

Bryce je 25 a žije už dva roky sama po záhadné vraždě svých přátel. Případ byl uzavřen a považován za ukončený dokud o dva roky později vrah neudeří znovu a nezabije další lidi naprosto stejným způsobem. Bryce se stane hlavní podezřelou, neboť každou z obětí viděla jako poslední. Aby dokázala svou nevinu, musí případ vyřešit a tak dostane tzv. ochránce a pomocníka Hunta Athalara. Společně pátrají a pravda, která vyjde najevo, by je ani v nejdivočejších snech nenapadla.

 

…

 

Hned ze začátku musím říct, že mě autorka vážně překvapila. Že by nejspíš napsala čtivě i naprostou blbost jsem věděla dávno. Tohle ale nebyla blbost ani náhodou. Jako jo, našly se tam nějaké nelogické věci (jako vždycky u ní), ale Maasová svou extrémní čtivostí vynahradí všechno. A že její knihy jsou extrémně čtivé, víme dobře. Prostě čtete a čtete a nezamýšlíte se nad tím, jestli je něco klišé nebo není, jestli to náhodou tak trochu autorka necucá z prstu, nezmatkuje a nepopírá sama sebe, jestli to náhodou není trochu nefér zásah vyšší moci a… jestli prostě něco nehraje. Maasová se čte, protože je to prostě oddech a zábava, fantasy pro velký holky křížená harlekýnkou. A taky proto, že tam najdete naprosto vždycky sexy vílího-andělského (či podobného) chlápka, který vás tak zatraceně baví, i když už je asi padesátý stejný, kterého napsala.

Tolik shrnutí :) čas na podrobnosti.

Jak už název série napovídá, děj se odehrává v jednom městě a po celou dobu se z něj hrdinové téměř nehnou na krok. Nedá se ovšem říct, že by v Půlměsíčním městě byla nuda.

Autorka si připravila úplně nový svět plný úplně starých typů postav. Krom obyč lidí jsou v Půlnočním městě k nalezení andělé, vlkodlaci, upíři, vodní lidi a další. Tyhle skupiny tvoří vlastní samostatné jednotky vedené „vládci“ ovšem všichni jsou pod nadvládou jediného archanděla, jež městu velí. Protože jo, archandělé jsou ti nahoře, a jít proti nim se fakt nemusí vyplatit, o čemž hlavní hrdina Hunt moc dobře ví. A za jedno takové protinimjdení platí doteď dost vysokou cenu.

Tenhle zajímavý nový svět je sice plný nelogičností a podivných vzájemně si odporujících okamžiků, ale to už k autorce tak nějak patří. Její čtenáři jsou zvyklí, že její fantasie prostě plyne a s fungováním některých detailů si hlavu moc neláme. Řeší je za běhu a pak to podle toho vypadá. Kniha je však zároveň tak ukrutně čtivá, že pokud si ji chcete užít a prostě číst, nic vám v tom nebude bránit a nakonec si stejně těch skřípajících míst nevšimnete, protože zběsilé tempo událostí to nedovolí. Knihy Maasové je potřeba číst takto. Nehledat chyby, nehnidopišit, jen si užívat. Taková jízda na příběhu je pak skvělá.

Zápletka byla založená na vyšetřování zločinu, což bylo něco u autorky nového a u mě to není nic, co bych chtěla moc rozpitvávat. Raději. Až moc věcí nedávalo smysl, ale to nic nemění na faktu, že jsem si to užila a konečné rozuzlení mě zaskočilo stejně, jako Bryce samotnou. Opět tu platí to, že autorka maskuje díry v zápletce jednou napínavou a zajímavou scénou za druhou a tak spolehlivě odvede pozornost. A mě to vyšetřování stejně bavilo – dozvěděla jsem se při něm hodně o životě ve městě celkově i v jednotlivých frakcích, o tom, jak funguje, o minulosti postav… je tam toho tolik, že ty chyby neuvidíte přes všechno ostatní, pokud je nebudete cíleně hledat. Proč by to někdo dělal? Víme, do čeho jdeme. Čteme Maasovou přece a to nikoli poprvé.

 

Hrdinové a postavy vůbec jsou sice částečně podobní těm z předchozích knih, ale není to něco, co by mi vadilo. Spíš naopak. Autorka navíc eliminovala některé věci, které mě na předchozích hrdinech štvaly. Ovšem bacha! Přepěkní, přesvalnatí, přesamotářští a přemocní chlapi nikam nezmizeli. Protože postav je v knize nasekaných jak dobrých, mrknu podrobněji jen na hlavní hrdiny.

Bryce sama o sobě si prošla dost překvapivým vývojem. Od šílené, nezodpovědné pařmenky a feťačky v holku, která se alkoholu ani netkne a která předešlé bezcílné poflakování zamění za život, v němž má jasný cíl a jde za ním. Věci se začnou měnit v okamžiku, kdy její nejlepší kamarádka zemře za příšerných okolností a Bryce je nucená podívat se pravdě do očí – její kamarádka, kterou měla v podstatě za bezchybný vzor, zdaleka bezchybná nebyla. Vyrovnat se s tím, je pro Bryce těžké a bojuje s tím celou knihu. V průběhu vyšetřování kamarádčiny vraždy – protože to je gró zápletky -  Bryce pochopí, že možná nevěděla o Danice všechno, jak si myslela. Její prozření bylo mimořádně těžké a Bryce si ho hodně protrpěla. Díky tomu byla neskutečně lidská a o mnoho lepší než ostatní hrdinky, které zatím z pera Maasové vypadly.

Hunt, co říci k Huntovi? Jasně že to je přesně takový hrdina, kterého u autorky všichni očekávají včetně mě. Hunt je anděl, který je zatraceně mocný – tedy byl by, kdyby se kdysi dávno nezapletl do vzpoury proti archandělům a jeho moc nebyla spoutaná. Teď je otrokem vládce města a musí pěkně makat na tom, aby se vykoupil. Je to takovej ten prototyp drsného týpka, který je v jádru citlivý tvor a ve své současnosti trpí jak zvíře. Krom toho je sexy jako blázen, fakt ukrutný bojovník… vždyť to ani popisovat nemusím, všechny víme, dámy :). Přiznávám, že by mě asi nemile překvapilo, kdybych takového v knihách autorky nenašla. Tak nějak do jejích příběhů patří.

 

Za jednu věc bych chtěla autorku strašně pochválit. Odpustila si přehršel zbytečně popisného a kýčovitého sexu plného debilních klišé – to je rozhodně skvělé, protože právě kvůli tomu nehodlám pokračovat ve Dvorech, z nichž se stávalo něco, co nechci číst. Ne že by v tomto příběhu mezi hrdiny nikdy k ničemu nedošlo, ale drží se to překvapivě v naprosto přijatelných mezích. Sex mezi nimi není to hlavní, co se mezi nimi má odehrát. Fakt jsem byla hodně překvapená, jak málo došlo na akci a jak se upřednostnilo budování důvěry a vztahu. Navíc si Saruš dokázala udělat srandu i ze sebe a z kritiky na své hlavní alfasamce-alfablbce. Snad jí podobný přístup vydrží a nevrátí se v dalším pokračování k nadpřirozenému pornu.

 

Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl zlounův proslov na konci. Uznávám ale, že bez něj by možná v tom zmatku nevyzněl jeho motiv dostatečně.  A taky mohly trochu dráždit obvyklé věci, které u autorky zavávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Žádná vysoká literatura to není, ale copak to vážně někdo čekal?  Je to zábava? No jejda. Trpí to maasovskými nešvary? Trpí. Odradí mě to od dalšího dílu? Ne!

 

O knize:

Autor: Sarah J. Maas

Série: Půlměsíční město (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 792

 

Vzestup a pád agentury DODO

 

Knihu jsem dostala k narozeninám hned v tom roce, kdy u nás vyšla. A dostala jsem se k ní až teď – vážně raději nepřiznám nahlas, jak dlouho už to je. Čekací lhůty jsou u mě nekonečné a kniha mě lákala i odrazovala svou objemností. Nakonec na ni došlo letos, kdy jsem měla trochu více času na čtení a navzdory tomu, že má přes 700 stran, jsem na konci litovala, že je „tak krátká“ :)

 

Anotace:

 

Melisanda Stokesová je odbornice na starověké jazyky. Když se na chodbě univerzity náhodou sejde s Tristanem Lyonsem, jenž se zabývá vojenskou rozvědkou, netuší, že se ocitla na prahu událostí, které naruby obrátí nejen její život, ale i lidské dějiny. Mladík jí totiž navrhne cosi neuvěřitelného: aby mu pomocí překladů pečlivě tajených dávných dokumentů pomohla dokázat, že magie kdysi existovala a byla provozována. Až příchod osvícenství a moderní vědy ji oslabil a nakonec zcela zničil. Magie podle pramenů zmizela v roce 1851 – a Tristan je odhodlán nejen přijít na to, proč se tak stalo, ale pokud možno také magii vzkřísit z mrtvých a využít ji k rozvědným a vojenským účelům.

Tak vznikne DODO – Detašované oddělení diachronních operací, které přijde na jeden velmi nadějný, ale také krajně znepokojující způsob využití magie, jenž může lidstvu přinést mnoho užitku, ale i mnoho škody. Román, do kterého Neal Stephenson vnesl nápaditost, intelekt a sofistikovanost a Nicole Gallandová lidskou vřelost, humor a vypravěčské nadání, oživí nejen magii, ale taky vaši víru v nemožné, která byla odjakživa na science fiction a fantasy tím největším lákadlem.

 

…

 

U podobně dlouhých knih se mi často stává, že bývá pomalejší začátek a trvá se začíst. U této tomu tak nebylo. Pokud se dá o nějaké knize tvrdit, že mě polapila první stránkou, je to Dodo. Netvrdím tím, že se v knize nenacházely části, kde se mi čtení trochu zadrhlo, ale bylo jich hodně málo. Vlastně si takto namátkou vzpomínám jen na jednu, kterou jsem dokonce přeskočila a to „dobovou píseň barda“, která sloužila coby oslavný hymnus na činy jistého válečníka (víc neřeknu, předpokládám, že o spoilování tu nikdo nestojí.)

 

Většina knihy je vyprávěná z pohledu hlavní hrdinky lingvistky Melisandy, od prvního okamžiku příběhu uvězněné v roce 1851. Protože si myslí, že se jí z oné doby už nepodaří vrátit zpět do současnosti, zaznamenává svůj příběh od počátku působení v DODO. Jednak jako takové vlastní memento a pak taky, aby dala svým parťákům v agentuře zprávu, co se potentonc, že uvízla tam, kde je. Krom jejího vyprávění jsou součástí knihy i různé deníkové záznamy lidí, zápisky z cest do minulosti, interní komunikace v agentuře a další. Tohle všechno dává dohromady zajímavou, čtivou a vtipnou knihu, u níž jsem se nenudila. Vyprávění je skvěle svěží a zároveň nijak zbytečně komplikované, takže četba vůbec neunavuje, není teda problém číst i pár hodin v kuse. Čas od času se Melisandino vypravování prostřídá s jiným stylem například mailové komunikace nebo stylově jinak znějící zprávy, takže nehrozí ani pocit jednotvárnosti vyprávění. Kdyby ta kniha nebyla tak těžká a v batohu neskladná, ani si neuvědomím, kolik má stran.

Kniha je zajímavým mixem scífka, které je zastoupeno cestováním v čase pomocí přístroje ODD a fantasy žánru, jehož prvky mají na svědomí čarodějnice a magie vůbec. Přemýšlím, co mě bavilo víc, jestli právě to zajímavé cestování v čase nebo čarodějnice. Těžko zvolit, oboje bylo tak nápaditě propojené, že se to snad oddělit ani nedá. Způsob, jakým tu funguje magie zase tak novátorský nebyl, ale cestování v čase byl rozhodně naprostý originál. Přiznávám, že to byl víceméně první způsob cestování, kterému jsem byla ochotná i uvěřit, že by byl klidně možný, kdyby teda magie existovala.

 

Poutavý děj a svižný styl psaní doplňují i skvěle podané postavy. Zejména ty, které jsou v akci už od začátku tedy Tristan a Melisanda. Autoři ty dva doplnili partičkou svérázů – od geniálního skromného vědce přes paličaté a rozmarné čarodějnice, různé spolupracovníky, nadřízené i podřízené osoby z časů minulých i současných. Nechybí ani nějaký ten roztomile pozitivňoučký a sebejistě arogantní byrokratický korporátně-vojenský blbec. Postavy mi sedly hned, dokonce i ti blbci a potížisti. Zvláštní kapitolou pak byla Elizabeth – nejpaličatější a nejsvéhlavější čarodějnice v dějinách čarodějnictví. Dílem byla užitečná a dílem působila potíže. Očividně ji to bavilo a strašně moc tím bavila mě.

Protože se jedná o cesty do minulosti, našla jsem v příběhu i docela slušné množství známých i neznámých historických postav. Některé z nich dokázaly slušně zacvičit s dějem. Všechny postavy byly každopádně dobře napsané a úžasně své. Většina z nich neváhala přiložit si své polínko do kotle dějin a pořádně ho rozfajrovat. Situace, které vznikaly, byly dílem komické, dílem vážné, občas došlo i na kolosální průšvih. Každopádně jsem nikdy neměla problém uvěřit motivacím postav, ať šlo o cokoli.

Součástí příběhu je i cosi jako romantická linka mezi hlavními postavami, ale netřeba mít z toho vítr, pokud to v knihách náhodou někdo nechce. Celou dobu má vztah podobu spíše přátelství, škádlení a sem tam nějakého náznaku jiskření. Obecně je zpracovaný dobře a uvěřitelně. Nedočkala jsem se přehršle žhavých vyznání jako spíš pravých citů založených na pevných základech. Milovníci romantiky tedy s tímto příběhem spíš ostrouhají, ale kniha dokáže chybějící láskyplné scény vynahradit jinými více než bohatě.

 

Protože tak masivní a komplikovanou, tedy i pochopitelně drahou věc, jako byl chod DODO, musel někdo financovat, je na stránkách zachycen i vznik krásně byrokratického korporátu řízeného vládou. Jak to tak bývá, ke kormidlu se dostal pitomec a s ním přišla celá řada kouzelných nařízení. Autoři si uměli udělat srandu prakticky ze všeho a perfektně zachytili atmosféru takových pracovišť, jaká pomáhá zaměstnancům všechno zvládnout. Obzvlášť mě bavily parádní zkratky kdečeho – jejichž tvorba měla pochopitelně vlastní směrnici, která fakt nezabránila lidem, aby si z toho dělali srandu. Dokonce i různá nediskriminační pravidla se tu stávala terčem vtipu. Autoři pěkně ukázali, jak je často potírána i taková diskriminace, která vůbec neexistuje.

Z přehnaně technických nebo fyzikálních záležitostí není potřeba mít obavy. Jo, něco se tu pochopitelně najde, ale pasáže, kde je všechno vysvětleno nejsou zase tak dlouhé a kupodivu ani moc nevadí, když člověk něco přesně nepochopí. Děj byl prostě zajímavý a zábavný a tak nebyl problém smířit se s tím, že to „prostě tak funguje“.

 

Zkrátka vzato, tahle tlustá bichle rozhodně stojí za přečtení. Máte-li rádi sci-fi, fantasy, cestování časem a zábavné podání toho všeho, neváhejte.  Kniha se nebere moc vážně, občas si dělá ze všeho legraci, občas narazíte na téma k zamyšlení. Rozhodně je v popředí zábava, čtivost, dobrý příběh a dobré postavy a to jsou důvody, proč vám kniha zase tak tlustá připadat nebude.

 

O knize:

Autor: Neal Stephenson, Nicole Galland

Překlad: Richard Podaný

Vydal: Argo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 704

 

Kouzla rodu Thornů

 

Knihu jsem tak nějak musela mít. Jako to bývá u většiny, které mě zaujmou obálkou a anotací. Tahle speciálně vypadala, že bude stát za přečtení. A to taky stála, ale… Přeci jen jsem vyšťourala nějaké to ale, které knihu řadí spíš k průměru, než k mým největším knižním hvězdám. Vyloženě zklamaná jsem sice nebyla, ale rozhodně jsem čekala mnohem víc.

 

Anotace:

Strhující fantasy, ve které knihy žijí vlastním životem a mohou i zabíjet.
Elisabeth vyrůstala v jedné z austermérských veleknihoven. Od malička procházela kolem spoutaných grimoárů – kouzelných knih, které se po osvobození změní v běsnící monstra z kůže a inkoustu. Když při útoku na veleknihovnu jeden z nejmocnějších grimoárů uprchne, Elisabeth se ocitne uprostřed gigantického spiknutí a je obviněna ze zločinu. A co hůř, k soudu ji bude doprovázet čaroděj Nathaniel Thorn, který je ztělesněním čirého zla… Nebo je vše jinak?

…

 

Nejzajímavější na knize mi přišel nápad. Jako asi většině lidí. Na zpracování „živých“ knih jsem byla opravdu zvědavá. A tato část knihy mě (snad jako jediná) nezklamala. Knihovny byly fascinujícím prostředím plný knižních osobností od těch poměrně neškodných až po smrtící kousky. Paní autorka krásně vysvětlila, proč tomu tak je a možnost stvořit pomocí magie a lidských (nebo prostě živých) artefaktů cosi žijícího vlastním životem a druhdy nebezpečného, byla originálním prvkem děje. Líbilo se mi i to, že některé knihy trávili svůj čas v normální knihovně, zatím co jiné byly uvězněny v okovech a různých ochranných pouzdrech, přičemž ty nejnebezpečnější měly dokonce celu ve sklepení. Podle stupně nebezpečnosti se s nimi taky zacházelo a to ještě umocňovalo dojem, že jsou opravdu živé. Kdybych byla mágem, šla bych do toho a vyráběla takové grimoáry :) samozřejmě jen ty milé, laskavé a neškodné.

Knihovníci, kteří tyto grimoáry opatrovali v knihovnách, už zdaleka nebyli tak zajímaví, jako jejich svěřenci a vlastně i zbytek postav, ale k tomu se dostanu. Teď zpět ke grimoárům. Autorce se povedlo vtisknout knihám skutečné osobnosti a vlastnosti. Při čtení je krásně cítit, co pod kterou knižní vazbou dřímá, jak to přemýšlí a jak moc škodlivé to je. A co teprv, když se ty nejškodlivější utrhnou ze řetězu a začnou řádit. To mě bavilo! Navíc mi to dávalo dokonalý smysl. Když přeci stvoříte knihu se zlým úmyslem pomocí zlých kouzel a částí těl obětí, nemůže vzniknout nic dobrého.

 

Svět nikterak extra propracovaný nebyl, možná bych ocenila malinko více informací, ale na druhou stranu to nebylo něco, co by mi vyloženě kazilo požitek při čtení. Bohužel jsem ale úplně nepochopila, kde přesně se nacházím. Prostředí mi připadalo středověké, ale život a chování postav tomu odpovídal jen částečně. Našli se tu i věci jako novináři a podobně. Protože autorka moc podrobně nepopisuje, místy mi připadalo, že jsem v temném středověku, třeba v knihovnách nebo při cestování,  a pak ve městě hupky do téměř viktoriánské éry. Knihovny jsem si představovala jako hrady a město trochu jako Londýn, ale třeba to tak mělo být, jen si tím nejsem moc jistá :)

Magie byla zajímavá. Ať už šlo o ony grimoáry nebo podstatu moci kouzelníků. Líbily se mi dědičné rody i nutnost připoutat k sobě „rodinného“ démona, pokud jste chtěli čerpat jeho magii a patřit tak k těm opravdu mocným. Škoda, že rody nedostaly v knize více prostoru, jenže to by zase byla kniha na více dílů a to, že nemá pokračování, byla jedna z věcí, která mě na čtení příběhu lákala. Navíc bych si nejspíš tolik neužila grimoáry a to by byla škoda. O způsobech kouzlení jsem se ale moc nedozvěděla a vlastně vyloženě čarodějnicky se projevoval hlavně Nathaniel a démoni. O ostatních bylo spíš řečeno, že používají magii a že jsou velmi mocní a knihovníci se jich obávají a pohrdají jimi. Dědicové rodů mi tak připadali spíš jako nádoby pro démony, aby mohli na svět, než plnohodnotní kouzelníci. Bez nich mágové moc z většiny ztráceli. Chválím ale, že používání moci démona kouzelníky i něco stálo a ze své magie neměli jen výhody. Nevím ale, jestli toto ještě považovat za plus a nějak to výrazněji chválit, protože se mi už nestává, že bych v knize narazila na moc bez určitých osobních obětí.

Příběh působil trochu nedotaženě a „detektivní“zápletka byla průhledná a místy nedávala moc smysl. Děj na stránkách se mi zdál dost předvídatelný – jak po stránce zápletky, tak po předvídatelnosti romantické linky i odhalení záporáka.  Nemůžu si stěžovat na to, že by se kniha nečetla dobře nebo nudila. Nenašla jsem v ní ale nic, co by bylo vysloveně úžasné a neodolatelné – tedy až na ty grimoáry, no. Pořád si však myslím, že se z toho dalo vytřískat víc.    

 

Z postav mi připadal jednoznačně nejlepší démoní  služebník Nathaniela Thorna, Silas. Mísil se v něm krásný rozpor mezi spoutáním smlouvou a démoní podstatou a touhou získat to, proč na svět vůbec byl ochoten přijít a spojit se s kouzelníkem. Vypadal jako opravdu hodný a slušný člověk a mě se líbilo, jak neustále ubezpečoval Elizabeth, která měla sklon naivně v jeho dobrotu uvěřit, že mu nemá věřit. Že je tím, čím je, i když v tuto chvíli oddaně slouží Nathanielovi a zdá se, že je snad jeho jediným přítelem.

Nathaniel sám taky nebyl úplně špatný. Chybělo mu ale nějaké výraznější charisma a i když byl mocným kouzelníkem, v jádru byl prostě vyděšený kluk, což jen maskoval sarkasmem hraným drsňáctvím. To mi trochu nesedělo k jeho výchově a prostředí, odkud pocházel. Zdálo se mi, že mezi kouzelníky není pro dětství ani křehkost místo. Rozhodně ne mezi těmi, kteří dobrovolně uzavírají smlouvy s démony. Ano, byl mladý, zažil v dětství hrozné věci, ale mně prostě vadilo, jak se k tomu stavěl. Nathaniel zaujal ke svému dědictví postoj, který mi sympatický nebyl – izolovat se od světa je pro hrdinu k ničemu. Čekala bych víc, když ví, jak na houby současný stav je. Čekala bych aktivitu, snahu využít moc k něčemu dobrému, touhu po změně – prostě udělat s odkazem něco, co má smysl. Podle všeho měl velkou moc a její jedinou ukázkou byla šou při zatýkání Elizabeth a příprava sálu na ples. Jako jo, na konci se trochu vzmužil a pohnul k nějaké aktivitě, jenže to už jsem mu to moc nevěřila a jeho motivace se mi nezdály dost silně ukázané. Pro mě neměly tu sílu překonat jeho dřívější rezignaci.

Když už jsem u hlavního hrdiny, musím se zmínit i o hrdince. Elizabeth byla trochu nemastná neslaná. Moc mě ani nenapadá, co bych o ní řekla. Možná, že byla statečná, ale jí se věci v podstatě jen děly a ona reagovala. Sice dobře, ale pořád nebyla moc aktivním hrdinou ve svém příběhu. Jen procházela a reagovala. Pokud měla nějaké výraznější rysy, byla to bezbřehá naivita a nezkušenost. Ano, byla celý život zavřená v knihovně, ale pracovala s tak nebezpečnými knihami, že by nejspíš měla vědět, že tomu, co hezky vypadá a hezky mluví, se nemusí vyplatit věřit. Kde se vzal její cit k Nathanielovi, to opravdu netuším a už vůbec nevím, kdy se vlastně on zamiloval do ní – proto mi to připadalo jako slabá motivace ke změně. Prostě tam tihle dva byli, tak na sebe zbyli?

Záporák byl jen naivní blbec, který dělal, pro co se domníval být předurčen, aniž by se jen na chvilku zamyslel nad tím, zda to náhodou není celé kravina. Upřímně pro mě asi největší záporácké zklamání, co jsem kdy zažila. Jeho plán měl tolik děr a po dlouholetých zkušenostech, jaké měli kouzelníci z velkých rodů mít, mu mělo být jasné, že to rozhodně nedopadne tak, jak si představoval. Navíc byla snaha předvést ho jako prohnaného politického manipulátora. To se ale projevilo jen tím, že ze sebe dělal celebritku a využíval k tomu tisk. To mi nepřipadá dost záporňácké, prostě klamání veřejnosti, které je běžné. Za ten zvrat v závěru, ale autorce docela tleskám.

 

Pokud od knihy moc nečekáte. Nejspíš nebudete mít po přečtení výhrady. Já jsem ale, vzhledem k marketingovému šílenství okolo, něco čekala a to byla nejspíš chyba. Nikdy nevěř démonům a marketingu :D  Kniha je prostě průměrná oddechovka s krásnou obálkou a sice zajímavým, ale ne úplně využitým potenciálem a ne úplně dotaženým dobrým nápadem. Pokud by byly skvělé postavy, tak mi to nejspíš nebude tolik vadit, ale ani v tomto mi to s knihou nezajiskřilo.

Myslím, že nadšení budou spíš hodně mladí čtenáři, zejména ti, kteří se žánrem teprve začínají. To není nic špatného! Každý příběh má své čtenáře. Tento byl pro ty, kteří zatím nemají moc s čím srovnávat. A těm ho i doporučím. Určitě na něm najdou to svoje.

 

O knize:

Autor: Margaret Rogerson

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

Víno a čáry

 

Čarodějnice můžu úplně stejně, jako upíry, takže když se mi dostalo možnosti přečíst si o čarodějkách nějakou novou, neváhala jsem. Lákalo mě i propojení čarování, vína a lehkého nádechu romantiky. A i obálka přispívá k chuti vzít knihu do ruky. Prostě byla kniha od prvního pohledu určená pro mě :).

Anotace:

Zaklít čarodějku se nevyplácí…
Mladé čarodějce Eleně se po sedmi letech podařilo osvobodit z moci zlé kletby a vrátila se domů na vinici v údolí Chanceaux. Tam však zjistila, že za dobu její nepřítomnosti se spousta věcí změnila. Vinici převzal bývalý právník z velkého města, který odmítá staré ověřené metody i kouzla a snaží se řídit vědou a rozumem.

Podaří se Eleně odhalit, kdo stojí za jejím prokletím? Dokáže novému majiteli vinice, jak moc se mýlí a jak je pro něj důležitá? Ukáže se, kdo má na svědomí mrtvá zvířata, která už se nějakou dobu objevují po celém údolí?

 

…

 

Začátek příběhu jsem zažila v kůži ropuchy (tedy ne že bych ropucha byla já, ale hlavní hrdinka rozhodně ano). Naštěstí ne moc dlouho, protože hned na druhé straně se vinné čarodějce Eleně podařilo žabí kletbu zlomit. Mohla se konečně vrátit domů z bažiny, kde trávila sedm dlouhých let a začít zase pracovat na svém víně (a na své pomstě). Jenže na vinici, kterou měla podědit, už kraluje jiný pán – právnický synek z města Jean-Paul Martel. A ten nechce mít s čarodějnictvím a podobnými věcmi nic společného. Považuje vše za pouhé tmářství a pověry (i když se jich někde hluboko uvnitř bojí) a na své vinici prosazuje vědu a pokrok při práci s vínem. Má načteno, považuje se za odborníka a dodržuje nejmodernější postupy. Jenže výsledky se ne a ne dostavit…

Příběh je psaný spíš průměrně, ale stejně se mi to svým způsobem líbilo. Kniha dokázala navodit přesně ty příjemné pocity a zaujetí tématem, které při čtení očekávám. Některé věci by mi nevadily více rozepsané, ale nebylo to nic až tak zásadního, abych si knihu nedokázala užít i tak. Navíc se jedná o sérii, takže autorka bude mít ještě příležitost příběh doplnit. Začátek je pozvolnější, ale seznamování s prostředím, postavami a okolnostmi netrvá dlouho. Během pár kapitol se zápletka pěkně rozvine a nechybí záhady, intriky a jistá napínavost – i když viníka všeho není těžké identifikovat.

Líbilo se mi propojení čarodějek s vinicí a celkově prostředí francouzského údolíčka kde se téměř zastavil čas. Místní obyvatelé a pěstitelé vína si udržovali své pověry, které zde byly tak skutečné, že člověk z vnějšku jako Jean-Paul Martel zapadal pomalu a obtížně. Krásnou dobovou eleganci doplňovaly první technické vymoženosti a automobily.

Kouzlení bylo krásně zpracováno, kletbu nad vinicí jsem si dokázala úplně představit a těšila jsem se na to, jak s ní Elena bude bojovat. V knize byla zastoupená dobrá magie, i ta špatná. Autorka zpracovala i omezení, které čarodějky mají v podobě Úmluv i dozorového orgánu, který nad jejich dodržováním bděl.

Trochu mě zaskočilo zpracování vztahů mezi postavami. Postavy mezi sebou měly podivný odstup a nedůvěru, ale vzhledem k tomu, že šlo o čáry a kletby tak to nebylo úplně nepochopitelné. V některých případech se ukázalo, že to má dokonce důvod a tím pádem vlastně můžu říct, že se autorce podařilo dobře vystihnout chování provinilých lidí. Jen přemýšlím, proč ten odstup mezi sebou měly i postavy, které k sobě měly mít blízko – konkrétně tedy hlavní pár. Pořád jsem měla pocit, jako by ti dva stáli raději dva metry od sebe a k sobě se jim nechtělo, i když mi autorka povídala o přeskakující energii. Byli jako manekýny pohybující se každá ve svém vymezeném prostoru.

Možná to bylo tím, že styl psaní byl až moc strohý po lidštější stránce, chyběly mi v něm výraznější emoce mezi postavami a celkově ze strany postav vůči událostem. Všechno přijímaly dost pasivně, strojově. Zatímco čáry a popis prostředí zvládala autorka dobře, vztah hlavních hrdinů mi dost unikal. Kde se to vzalo? Proč to na stránkách necítili? Já jsem celkově příznivcem spíš pomalých a dobře budovaných vztahů než podobných rychlokvašek a tady se s tím autorka moc nepárala. Možná to bylo i celkem malým rozsahem stran a zajímavou zápletkou, na kterou se pozornost soustředila víc. Můj problém ale je, že v romanticky laděných knihách tu romantiku a vznikání vztahu prostě potřebuji cítit, abych jí uvěřila. Nestačí mi říct, že to tak je. A sem, do prostředí vinic, do dané doby a k čárům by se výraznější zaláskovaná linka hodila.

Další problém jsem měla nejen u lásky, ale i u ostatních emocí. Kde byl vztek? Já jsem Eleně nevěřila, že je naštvaná a chce se pomstít. Co strach? Nebo pocity nespravedlnosti a bezmoci. To všechno bych u hrdinky v některých okamžicích očekávala. Ona se se vším smířila hrozně rychle a na některé věci reagovala nepřesvědčivě. Po návratu na vinici bych čekala třeba i výraznější pocity štěstí a podobně. To mi chybělo.

I přes výhrady jsem s knihou spokojená. Celkově je příběh příjemně oddechový a hezky se čte. Jakmile jsem se začetla, vydržela jsem u čtení téměř do půlky knihy. Bavilo mě to, zaujalo a nevstávat do práce, dočtu ji celou. To je pro mě jednoznačné plus po stránce kvality zápletky a způsobu autorčina vyprávění. Jako vysloveně romantický bych příběh neznačila, protože vzájemné něžné city hrdinů nebyly moc dobře vykresleny, ale nějaká ta osudová láska se tam najde. Pro milovnice románů s podobným typem vztahů a lehkým nádechem čarodějnictví a tajemných kleteb bude kniha příjemným společníkem na dva večery.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si chcete přečíst Elenin příběh, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Luanne G. Smithová

Série: Víno a čáry (1. díl)

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 326

Hon na střízlíka

 

Poslední dobou se mi líbí knihy, které mají na různých databázích poměrně nízké hodnocení a v komentářích dost námitek proti tomu či onomu. Mě na nich zaujme „něco“ a díky tomu mi třeba některé drobnější nedostatky nebo lehká naivita psaní nevadí. A přesně to je případ Honu na střízlíka. Nejedná se o žádnou vysokou literaturu, ale čím zaujmout má a čte se velmi příjemně a rychle.

Anotace:

Každé Vánoce Wren i její rodinu v lesích kolem jejich vesnice pronásledují mocní nepřátelé její augurské rodiny – soudci. Ona sama ani nikdo z augurů v okolí je nedokáže zastavit a navíc hrozí, že soudci získají veškerou moc a zvítězí v prastaré válce. V zoufalé snaze zachránit rodinu i přátele se proto vydává na tajnou misi jako asistentka do nepřátelského velitelství. V spleti lží a podvodů si jí však začne všímat soudkyně Cass Harknessová – a Wren tak brzy bude muset volit mezi záchranou rodiny a zkázou dalších lidí.

…

Děj knihy se odehrává v irském městečku/vesnici Kilshamble Hlavní hrdinka Wren je augurka, jejíž nadání se projevilo tím nejméně žádoucím způsobem, vedoucím postupně ke ztrátě zdravého rozumu. Na druhou stranu ale umí být užitečné, takže když má cosi jako vizi budoucnosti, v níž předpoví neblahý vývoj událostí pro její komunitu, věci dlouho plánované se dají do pohybu – Wren je vyslána jako špicl (eh, stážistka) do nepřátelského tábora, aby z něj přinesla něco cenného, důležitého pro zvrácení vývoje události a přesunu výhod směrem od soudců k augurům. A protože nepřátelský tábor se nachází v domě nejvýše postavené soudkyně Cassy Harknessové a navíc zde žijí i Wrenini největší nepřátelé a pronásledovatelé v čele s Davidem, asi ji nečekají zrovna prázdniny. Kdyby soudci přišli na to, co je zač…

V Kilshamble vedle sebe totiž žijí (pochopitelně v utajení před světem i sebou navzájem) dvě soupeřící frakce - lidé nadaní schopností používat nějakou formu přírodní magie a všichni jsou potomky starých irských druidů. Paní autorka zde rozdělila druidy – draoithy – na tři skupiny. Všechny tři ke své magické moci a provozování rituálů potřebovali takzvané nemethony (místa síly), kterých ale nebylo moc a tak se o ně přetahovali, seč mohli. Kdo ovládne nemethony, ovládne magii a zbaví se konečně svých nenáviděných protivníků. Bardi zmizeli už kdysi dávno. Soudci měli nakročeno k absolutní moci a auguři tak trochu skomírají. Že přetahování o omezené zdroje síly nevede zrovna k přátelským vztahům je nasnadě.

Kniha začíná ukázkou jedné z tradic, která přežívá z dávných dob. Tradice honu na střízlíka zde v Kilshamble měla poněkud extrémnější podobu a smysl úvodních scén jsem pochopila až o něco později – skoro by se dalo říct na konci. Objevování té záhady bylo nakonec docela fajn, i když z počátku jsem z toho byla spíš vykulená než co jiného. Hlavní hrdinka Wren v důsledku této tradice každý rok na Štěpána prchá lesem před bandou kluků (v čele s Davidem), kteří ji pronásledují, zdánlivě aniž by k tomu měli konkrétní důvod. Vypadá to prostě jako divná šikana od bandy pubertálních a namakaných debílků. V jiných městech tradice neprobíhá takto, jde spíš o oslavu a symbolický hon. V Kilshamble však ne. Tady má úplně jiný význam, protože na sebe narážejí zmínění odvěcí nepřátelé auguři a soudci.

Protože k vysvětlení důvodu oné tradice dochází až v průběhu čtení, působí ze začátku příběh trochu divně a úvodní scéna nesmyslně. Autorka to se záhadností a rozličnými cizorodými pojmy možná malinko přehnala a některé čtenáře by to mohlo vůči dalšímu ději naladit spíš nepřátelsky. Mě to ale zaujalo a rozhodla jsem se tou divnou tradicí a podivnými názvy prokousat. Každopádně doporučuji začít raději slovníčkem na konci, abyste se orientovali aspoň v základních pojmech. Pak bude čtení přeci jen o maličko jednodušší. Nakladatelé - co tak dávat podobné slovníčky na začátek, he?

Pochopila jsem taky, že příběh se odehrává v současnosti, ale při čtení na mě často dýchala atmosféra úplně jiné doby. Mnohem starší a asi i mnohem víc se hodící pro dané téma. Proti moderní době nic nemám, ale nějaký středověk (nebo aspoň minulé století) by mi asi v tomto případě seděl víc. K těm čarodějkám a charakterům by se mi více hodil a víc by podtrhl příběh. Navíc mi připadalo, že autorka si na moderní dobu vzpomene, jen když se to hodí a nějaké dřívější století by sedělo nejen k příběhu, ale i jí osobně k psaní. Že by to prospělo atmosféře, je nasnadě – nějaké to bláto, utrpení a dobové kostýmy ještě ničemu neuškodili :). A taky by mě zajímalo, jak velké město/vesnice to Kilshamble vlastně je. Někdy jsem z textu nabyla dojmu, že jde o zapadlou díru o pár barácích a pak zase připomínalo spíš okrajovou čtvrť většího městečka.

Romantika zde pochopitelně nechybí a od začátku není těžké uhodnout, kdo s kým. Navíc autorka vsadila na osvědčenou taktiku „Romeo a Julie“ a překvapivě to docela dobře vyšlo. Augurka samozřejmě potkává přitažlivého až neodolatelného soudce, který netuší, že je augurka a ona to pečlivě tají. Jenže tady nešlo jen o to. Ty dva mělo spojovat ještě něco jiného, jisté dávné proroctví, k jehož naplnění se schyluje právě teď a tady. Říkala jsem si, že jejich vzájemný vztah jim věci spíš ulehčí, což byl docela rozdíl oproti jiným knihám, kde vše spíš komplikuje. O tom vztahu se vůbec nečetlo špatně. On byl docela k sežrání, sice takovým tím typickým způsobem, ale komu to vadí :) Ona taky nebyla žádná slepice, tak se jí dalo držet palce bez potíží.

Zajímavě podané byly taky vztahy a hierarchie v obou hlavních soupeřících frakcích - Háji augurů a Zahradě soudců. Obojí byly svým způsobem rodiny vyznačující se nekompromisním vůdcem, přísnou hierarchií a pravidly, ale i vzpurnou mládeží. Obě ukrývaly četná tajemství a svým členům servírovaly spíš polopravdy, než že by s nimi jednaly na rovinu (prostě ve stylu „účel světí prostředky“). Pro hlavní postavu se tak rýsoval jeden z nejtěžších úkolů. Bude muset zjistit komu věřit, kdo to s ní myslí dobře a jakou cenu za konečné vítězství bude muset zaplatit. Co bude muset obětovat a co jsou ochotní obětovat jiní, aby dosáhli svého. Toto bylo dobře udělané a dočkala jsem se i mnohých nečekaných zvratů a překvapení.

Vhled do irských legend byl docela zajímavý a vlastně hlavně díky tomu působila kniha zajímavě a přitažlivě. Vůbec si nepamatuju, že bych něco podobného četla – možné to je, jen to neutkvělo. Musím ale říct, že na zemi, kde se příběh odehrává, nebylo těžké zapomenout. Většinou jsem při čtení byla v jakémsi bezčasí a bezzemí a zeměpisnou lokalitu jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy na to některá z postav upozornila. Nemůžu říct, že by to bylo na škodu, ale trochu víc popisů prostředí a vjemů z okolí by asi neškodilo. Propojení s přírodní magií se autorce povedlo, i když jako mnohem zajímavější skupina se jevili soudci. Možná to bylo tím, že hlavně s nimi strávila hrdinka nejvíc času a v jejich prostředí se odehrála většina děje.

Když tak nad tím přemýšlím, druhý díl si asi dám. Pokud tedy bude. U této knihy neumím odhadnout, zda měla úspěch nebo ne. Každopádně budoucím čtenářům doporučím spíš nic světoborného neočekávat, protože kniha podle mého názoru každému nesedne. Jako odpočinkový příběh, s nádechem irského prostředí a malého tajemna se četl dobře a prakticky sám. Že by ale kniha čněla nad ostatními podobnými se říct nedá. Shrnula bych to nějak jako "na prvotinu slušný výkon".

P.S.: Obálka se nádherně povedla a skvěle k příběhu sedí. Což mi doklaplo až po dočtení :)

O knize:

Autor: Mary Watsonová

Série: Hon na střízlíka (1. díl)

Překlad: Petra Miketová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 368

Bestie je zvíře

 

Zase se mi jednou potvrdilo, že nejlépe se mi názory píšou na knihy, na které jsem žádné názory psát nechtěla. A že knihy, od kterých nic nečekám, umějí občas pořádně překvapit. Zrovna u Bestie je zvíře by mě nenapadlo, že dostanu takový příběh, jaký nakonec byl. A zase se divím, proč neměla kniha větší úspěch a není o ní více slyšet.

Anotace:

Jako dítě se Alys rýmovačkám o Bestii smála a strach, který vyvolávaly příběhy o čarodějnicích, ji mrazil jen příjemně. Pak ale jednoho dne přišly. Ty dvě. A s celou vesnicí a dosavadním bezstarostným životem byl konec. Spolu s ostatními dětmi prchá Alys do sousedního Defaidu, kde ji čeká těžké dospívání ve světě svázaném ne-úprosnými pravidly. Defaid i jeho okolí zachvacuje panika před tím, co má prý na svědomí tajemná Bestie. Jenže utrpení, které si lidé dokážou působit navzájem, si s tím nadpřirozeným v ničem nezadá. A Alys navíc cítí, že má k hvozdu a Bestii podivně blízko…

 

…

 

Příběh je vyprávěný hodně poklidně – skoro bych řekla pohádkově a snivě, i když věci, které se od začátku dějí, se rozhodně poklidnými nazvat nedají. Po jistých dramatických událostech v minulosti, spojených s podezřením z čarodějnictví, se úplně obrátí na ruby životy jedné ženy a jejích dvou dcer. To se stalo před lety. V současnosti se dívky vracejí do vesnice Gwenyth, která je před lety vyhnala do lesů, aby dosáhly odplaty. Všichni dospělí ve vsi zemřou mimořádně podezřelým způsobem, přežijí jen děti do patnácti let. A viník je pro všechny jasný – Bestie a její přisluhovači, pojídačky duší.

Pověsti o Bestii jsou známé v celém kraji a hrůzu v lidech vyvolává jen pomyšlení na to, co se skrývá v hlubokých lesích okolo vesnic. Teď, když padla Gwenyth, se povídačky potvrdily a strach z Bestie, pojídaček a čarodějnic vzrůstá.

Sirotků z Gwenyth se ujímá jiná vesnice, i když jen neochotně. Nikdo neví co s nimi a tak zůstávají žít v Defaidu v postavení jakýchsi druhořadých občanů s nerovnými právy. A všechen strach, pověry a předsudky jsou v Defaidu úplně stejné, jako byly před tím v Gwenyth.

 

Hlavní postavou knihy je Alys, holčička z Gwenyth, která jediná byla vzhůru, když se „to“ stalo. Viděla, co se v její vesnicí přihodilo a kdo vybil všechny dospělé. Už jen z tohoto důvodu je podezřelá – protože se liší od ostatních dětí – a nebude to mít v novém domově lehké. Ne že by ostatní děti z Gwenith měly život jednodušší. V Defaidu platí za podřadné občany a jsou zneužívány k ochraně hradeb města a stád před pojídačkami duší. Starší z Defaidu raději riskují životy pro ně bezcenných sirotků, než aby se zachovali jako dospělí a bránili se sami. Alys je od začátku prezentovaná jako někdo, kdo může zlo zastavit i když je údajně stejná jako ono samo.

Příběh se vyznačuje docela zajímavou a temnou atmosférou vesnice obklopené hustými lesy, v nichž přebývá zlo, kterého se vesničané bojí. Všechno zlé na světě je pro ně zpodobněno onou Bestií a ze všech sil se snaží vyhnout se tomuto nebezpečí, tak že povedou dobrý a mravný život, protože na dobré lidi zlo nemůže a zlými činy ho naopak lze přivolat. Jejich snaha o čistý a mravný život však nejvíc ze všeho připomíná pokrytecký fanatismus a zavírání očí před skutečností. Ve své snaze o mravnost trpí předsudky vůči jiným lidem, odsuzují jiné a sami se dopouštějí hrozných skutků například na sirotách z Gwenyth. Strach, zloba a náboženský fanatismus je přítomen v pozadí každého jejich jednání. Paní autorce se to podařilo moc hezky popsat – až z toho běhal mráz po zádech.

Dobro a hodní lidé – nebo aspoň rozumně a prakticky uvažující lidé – se v knize také najde. Dokonce zde má i místo pevné přátelství mezi dětmi z Gwenyth a protože Alys je mladá, najde si prostor i pro lásku, když potká někoho, kdo předsudky netrpí a zamiluje si ji, i když je většinou odvržená a odsouzená. Žádné přeslazenosti se ale nikdo bát nemusí. Romantické cukrbliky opravdu nejsou to, co by autorka do svého příběhu zahrnula. Protože tyhle city na řádcích chybí, může se vztah těch dvou zdát nepřesvědčivý, ale není pro děj zase tak podstatný, aby to vadilo. O to přesvědčivější jsou zase Alysiny pochybnosti vůči sobě samé a její vnitřní život a myšlenky. Tohle dost ovlivnil postoj defaiďanů k ní a pod vlivem jejich odsudků Alys pochybuje o sobě samé a zvažuje, zda nakonec není přesně tak zlá a nebezpečná, jak jí její okolí tvrdí.

V příběhu je přítomno několik fantastických prvků a zároveň něco z reálné historie. Fantasy zastupuje Bestie a pojídačky duší – má to skoro až pohanský nádech. Proti tomu stojí realita honu na čarodějnice a víry v Dobrého pastýře. Příběh by se mohl úplně klidně odehrát v dobách kolonizování Severní Ameriky v některé z prvních osad nebo v salemském období. Přesně tak na mě působila atmosféra i chování a uvažování postav. Celou dobu jsem si i myslela, že lidé v knize mají holandský původ, ani nevím proč, asi kvůli jménům a celkové atmosféře vesnic – ale to jen tak na okraj můj ničím nepodložený pocit :).

Paní autorka také přesně ukázala, že největší zlo často nepochází z vnějšku, ale zevnitř - temnota v lidech se probouzí ovlivněná okolím a podněcována společností. Lidé ze strachu dokážou vykonat nepěkné věci, ublížit každému a hlavně přestávají normálně přemýšlet. Ke slovu pak přicházejí pověry a vlády nad komunitou se ujímají hlupáci a prospěcháři, kteří dokážou nejhlasitěji křičet a prosadit své názory. Další hlupáci už jen papouškují nesmysly, aniž by se namáhali zapojit hlavy a přemýšlet sami - přesně to se stalo v Defaidu. Proti tvrdým opatřením a špatnému jednání Starších se nikdo nepostavil a naopak všichni ze strachu a hlouposti oddaně stáli za nimi a jako ve správné pohádce se ukázalo, že kdo jinému jámu, jámu, sám do ní sám…

Bestie na konci překvapí. Není sice úplně řečeno, co je zač, ale mám svou teorii – kterou pochopitelně neprozradím :). Dokonce i konečné řešení a zmizení zla je překvapivé. Něco se předvídat dalo, něco bylo dokonce i úplně průhledné, ale toto ne.

Kniha je lehce mrazivé čtení s příjemně nahororovitělou atmosférou. Pokud se vám něco podobného líbí, směle do ní. Mohla by se líbit čtenářům Medvěda a slavíka od K. Arden. Atmosférou jsou si podobné. (Další podobné knihy uvádím níže.)

 

O knize:

Autor: Peternelle van Arsdale

Překlad: Barbara Hajná

Vydal: Slovart

Rok vydání: 2017

Počet stran: 368

 

Podobné knihy na bloGu:

Medvěd a slavík

Dívka ve věži

Hluboký hrob: Dítě útesu

Píseň zimy

Strom lží

Světla na obloze