28. 3. 2020

Krásky



Autor: Dhonielle Clayton
Překlad: Zuzana Švábová
Vydal: Fragment
Rok vydání: 2020
Počet stran: 448



Můj názor:

V císařství Orleáns je krása vším. Je to společenská povinnost. Je to hlavní hybatel ekonomiky, nejdůležitější věc, o které se mluví, kterou se žije a která se aktivně tvoří. 
Musí se tvořit, protože, jak praví legenda, byli obyvatelé země stiženi žárlivým hněvem boha nebes a byla na ně uvalena kletba, která zasáhla jejich vzhled. Přirozený vzhled orleánských je kvůli tomu nevábný – šedá kůže, vlasy jako stájová sláma, rudé oči…  
Jenže bohyně krásy se nad svými dětmi slitovala a darovala jim Krásky. Nádherné dívky, které dokážou mocí svých arkán způsobit, že se krása do šedého těla navrátí. Pochopitelně to není zdarma! Krása je obchodem, krása je nutností, krása je životním stylem. Můžete vypadat jak chcete – pokud si to můžete dovolit.

Do královského paláce v hlavním městě právě přijíždí nová generace Krásek. Z nich si královna vybere jedinou, která bude vyvolená pro službu v paláci. Bude pracovat s královskou rodinou a nejvyšší šlechtou. Ostatní budou zkrášlovat své o něco méně VIP klienty ve vybraných čajovnách rozesetých po celé zemi. 
Každá Kráska chce být tou vyvolenou. Jenže jak se říká: Není všechno zlato, co se třpytí. A ani služba v paláci nemusí být nutně výhrou, pokud se v něm skrývá zlo s krásnou tváří.


Už jsem četla některé knihy, v nichž krása hrála hlavní roli. Nikde to však nebylo vyhnáno do takového rozjásaného extrému, jako v Kráskách.
Krásčí svět se na první pohled může zdát nevkusně přeplácaný. Je plný barev, ozdob, drahých kamenů, luxusu a krásných věcí. A taky ješitných, povrchních lidí, kterým záleží na celospolečenském ideálu krásy víc, než na čemkoli jiném. 
Není nic horšího, než když šedé tělo začne nabývat vrch nad krásčími úpravami – protože ty nejsou trvalé a je nutné je obnovovat. Budou trpět, budou platit, popřou a zahodí všechno, co je na nich přirozeného - prostě cokoli pro krásu. Musí být ti nej – krásnější než ostatní, originálnější, dokonalejší, lépe a výstředněji oblečení…

Postavy většinou kvůli své povrchnosti a posedlosti vzhledem vzbouzely spíš odpor. Toto paní autorka vykreslila skutečně přesvědčivě. Ve své posedlosti krásou působili naivně a hloupě – především ty, které neměly výraznější zápornou vlastnost. Těžko jsem mezi nimi hledala nějakou, které bych fandila a nepřipadala mi plochá – jenže ony právě ploché být měly, aspoň já to chápu jako záměr autorky (hlavně po přečtení doslovu). Jejich hlavním zájmem byla prostě jen krása – a peníze, bez nich by totiž neměly na krásčí služby. 
Hlavní hrdinka Camellie by sice mohla být jednou z těch oblíbených, ale přistupovala jsem k ní spíš neutrálně a stále jsem se nerozhodla, jestli jsme kámošky nebo ne. Ani z jejích sester mi žádná nebyla vysloveně sympatická. Pořád však beru tento první díl jako úvod do série (jestli Krásky sérií budou) a ke konci se také ukázalo, že i kladné nebo neutrální postavy se svého vývoje dočkají. Jen to prostě bude pomaleji, než je zvykem. Oceňuji nicméně, že i spíš kladné postavy měly své chyby – nebylo divu. Ovlivnilo je prostředí, ve kterém vyrostly a názory společnosti, která je utvářela.

Co se záporáků týká, ti byli skvělí! Negativní emoce ve mně svými postoji a jednáním vzbuzovali s lehkostí jarního vánku. A hlavní záporačka – tak ta stála za to! Takovou mrchu aby pohledal a navíc s téměř absolutní mocí. Třeskutá kombinace. Paní autorka přesvědčivě vyjádřila strach lidí jí odporovat i podlézavost přisluhovačů, kteří jí pochlebovali a přidávali se k ní v páchaných lotrovinách od těch menších spíš šikanózních až po opravdu hnusné skutky. Posedlost krásou hraničící až s šílenstvím často probouzela v lidech ty nejhorší vlastnosti. A ti nejhorší z nejhorších se shromáždili kolem ní. 
Na záporných postavách mi autorka ukázala, že dobrý charakter napsat umí a plochost a nevýraznost obyčejných postav byla zřejmě opravdu záměrem.

Hrdinové museli bojovat doslova s větrnými mlýny a měli to hodně těžké. Vážně jsem pochybovala, že z těch potíží najdou cestu ven a záporačku se podaří zpacifikovat. A ten konec… Další díl bude rozhodně zajímavý, na to bych si vsadila. Pokud tedy bude - jestli ne, knize to dost ubere a pro mě bude příběh polovičním a postavy značně nedotažené. Další díl to prostě potřebuje.

Prostředí bylo skutečně barvité, plné lampionů, světel, lesku a krásných věcí. Trochu jsem si ho představovala, jako křížence mezi Francií Ludvíka XIV., japonskými čajovnami gejš a indickými královskými paláci. Něco z těchto světů se skutečně dalo na stránkách zachytit. Paní autorka k tomu přidala fantasy prvky jako například krásčí magii, poštovní balonky – to se mi obzvlášť líbilo a další. Zajímavé mi připadalo také, že krásčí práce nespočívala jen v síle arkán, ale také pracovaly s mnoha dalšími předměty, květy a barvami. A nástroji. Trochu to připomínalo plastickou chirurgii a současnou kosmetiku, jen s kouzly navíc.

Paní autorka zvolila za hlavní držitelky moci v Orleánsu ženy. Koruna se předává v rámci ženské pokrevní linie. Podle mě je to správné rozhodnutí. Ženy bývají obecně krásou posedlejší a udělají pro ni cokoli. Muži kvůli tomu byli v knize trochu upozadění a nebýt tří, ani bych je snad nepostřehla. Většina děje se točila kolem Krásky Camellie a její služby v paláci. Líbilo se mi, jak tuto část autorka zpracovala. Od začátku bylo sice jasné, že za obchodem s krásou cosi smrdí a že věci nebudou tak, jak je to prezentované veřejnosti. Nebylo také nic těžkého přijít na podstatu zápletky, kdo co dělá a proč. Hlavní lump byl také od začátku jasný. Občas jsem sice narazila na nějaké ty nelogičnosti a věci, které byly zbytečně překombinované nebo problémy, které měly podstatně jednodušší řešení, než jaké autorka vymyslela. Ani jedno z toho mi však nevadilo, protože kniha se dobře četla a příběh byl dostatečně poutavý.

Co chtěla autorka povědět se postupně vynořovalo mezi řádky v mém vlastním odporu vůči povrchním dvořanům v paláci. Ošklivost lidských duší v příběhu vyniká tím víc, čím krásnější tváře mají. Naplno to však udeřilo až v doslovu autorky, který doporučuji nevynechat. Kniha své poselství rozhodně má.

Knihu k přečtení určitě doporučuji. I když jsem možná čekala něco víc, umí kniha okouzlit a přinese i zajímavé myšlenky a svět. Rozhodně jsem se při čtení bavila a to je asi to hlavní.

Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Ukázku k nahlédnutí a knihu ke koupi najdete zde.



Anotace:

Temný fantasy román o společnosti, která staví krásu nadevše“
V honosném světě Orléans je krása tou nejvyšší hodnotou. Lidé se zde rodí šedí a pouze uctívané Krásky mohou díky svým schopnostem měnit jejich zevnějšek i povahu. Camellii však nestačí být Kráskou, chce být nejlepší a sloužit královské rodině. Po příchodu do paláce zjistí, že je objektem temných zájmů, jež mohou její schopnosti zneužít pro zvrácené účely. Čeká ji nepředstavitelná volba… a v sázce bude osud celého Orléansu.

22. 3. 2020

Doporučuji 2019 - díl čtvrtý



...aneb být stále mlád :)


Čtvrtý článek doporučující série se zaměří na žánr, který čtu v poslední době asi nejvíc. Fantasy knihy pro mladší čtenáře a převyprávěnky známých příběhů a pohádek se mi v knihovně usazují v množství spíš větším.
Baví mě to číst, i když cílovka už tak trochu (víc) nejsem. Rozhodně si však nehodlám nic odepřít. A pokud vím, nejsem jediná stará sůva, která se v YA knihách topí. Tenhle žánr v sobě prostě něco má. V dospělé fantasy to většinou chybí. To samozřejmě není kritika – jen se prostě čte jinak.

Vzhledem k tomu, kolik jsem toho slupla, bych čekala, že výběr bude těžký. Jenže nebyl. Žánr bohužel trpí něčím, co bych nazvala masová výroba. Knih vychází neskutečné množství a většina je pro mě spíš průměr. I když se třeba dobře četly, do těch fakt skvělých jim něco málo chybělo.

Tyhle měly něco navíc, čím mě dokázaly oslovit:



Rituál – možná jste viděli film, který byl „podle“ knihy natočen. Byl však spíš volně inspirován a kniha je v dost věcech jiná. Příběh se každopádně hezky čte a drakodlak se mi zdál poměrně originální. Je to v podstatě pohádka, ale oceňuji absenci víl a upírů. Prostě svěží vítr. 

Článek o knize Rituál















Snílek Neznámý – autorku Laini Taylor není potřeba vůbec komentovat. Zajímavý příběh a krásně snivý styl jsou u ní samozřejmostí. 

Článek o knize Snílek Neznámý
















Bez srdce – Alenku v říši divů není asi nutné představovat. Bez srdce se odehrává před tím a hlavní hrdinkou je Srdcová královna. Není tedy těžké uhodnout, že kniha neskončí dobře a přes to jsem při čtení celou dobu doufala. Maryssa Meyerová udělala s tímto příběhem majstrštyk. Podle mě nejlepší z jejích knih. 















Temné a osamělé prokletí – převyprávění Krásky a zvířete u mě jednoznačně vedou. Je to asi tím, že se píšou nejvíc – nebo u nás jen nejvíc vycházejí. Tohle konkrétní je dobré v tom, že nejde jen o příběh těch dvou, ale i o všechno okolo. V příběhu je důležité celé království a osudy obyčejných lidí. V nich se propletou osudy tří hlavních hrdinů. Všichni tři jsou navíc skvěle napsaní. Příběh prostě nemá chybu. 













Podlý král – Holly Black je moje hvězda vílotin. Ona je prostě umí napsat tak, jak se mi líbí. Jsou zlé, kruté, bezohledné, ničeho se neštítící. I jejich svět je vykreslený naprosto skvěle. Tahle kniha dělí fanoušky na dva tábory – huj a fuj. Nejlepší je udělat si vlastní názor :) za mě rozhodně huj. 















Vsadím se, že zrovna v tomhle výběru se se mnou hodně lidí neshodne, ale pro mě tyto knihy prostě stály za to.


Články Doporučuji 2019 na bloGu:

díl první - domácí favorité
díl druhý - fantasy
díl třetí - scifi


15. 3. 2020

Příběh Christophera



Autor: Radek Hraba
Vydal: Petrklíč
Rok vydání: 2020
Počet stran: 224




Napsat a zveřejnit tenhle článek pro mě bylo hodně těžké. Na knihu jsem se těšila a bohužel nenaplnila má očekávání téměř v ničem. Převládající pocit z knihy je ten, že měla ještě chvíli zrát v šuplíku. Řádky níže jsou jen můj názor a proto pokud vás kniha láká, nenechejte se odradit a udělejte si obrázek sami.


Christopher je všechno možné jen ne obyčejný kluk. Přes to ho potkala věc, která se klukům stává – rozešel se s přítelkyní. K tomu ho trápí potíže s rodiči, kteří se špatně vyrovnávají s jeho sexuální orientací. On sám navíc bojuje s rodinnou zátěží v podobě magických schopností, které podědil z otcovy strany. Místo studia magie by se raději věnoval normálnímu životu a kariéře populárního rakouského popového zpěváka. 
A k dovršení všeho se ho někdo na párty jeho kamaráda pokusil otrávit léky v kombinaci s drogami a navlékl to tak, aby to vypadalo jako pokus o sebevraždu.
Rodiče nechají syna zavřít do blázince, aby mu tam pomohli se sebevražednými sklony. Chris ale ví, že on se zabít rozhodně nehodlal a protože mu to nikdo nevěří, rozhodne se záhadu své vlastní nepodařené vraždy vyřešit sám.


Anotace:

Christopher právě oslavil devatenácté narozeniny a plánuje strávit letní prázdniny cestováním po exotických destinacích se svými kamarády. Tento plán se ale změní, když se po jednom večírku probouzí v nemocnici a zjišťuje, že se „předávkoval“. Jeho rodiče, stejně tak policie i doktoři, usoudí, že to udělal kvůli rozchodu s holkou, načež ho umístí do léčebny, a pro jistotu mu nechají spoutat jeho magické schopnosti. V léčebně Christopher dochází na sezení s psycholožkou, které vypráví o magických i nemagických událostech, jemuž se dosud přihodily, díky kterým se psycholožka snaží přijít na důvod vedoucí k jeho „předávkování“. Christopher si to ale v žádném případě nechce přiznat, tak se za pomoci svých kamarádů tajně pouští do vyšetřování vlastního „pokusu o sebevraždu“.


Anotace strašně klame. Ale rozhodně je dobře napsaná, takže upoutá pozornost a vzbudí zájem. Kniha ale očekávání nedokáže naplnit – aspoň v mém případě. Čekala jsem úplně něco jiného a kniha mi podle anotace zněla jako napínavá fantasy s detektivní zápletkou. Proto mě mrzí, že hodnocení bude takové, jaké bude. Za moje očekávání sice autor nemůže, já bych se však bez problémů přepla jinam, kdyby… A těch kdyby je bohužel hodně.

I když jsem po 38 stranách měla chuť knihu odložit, rozhodla jsem se, že jí dám šanci, protože jsem očekávala, že se pan autor trochu rozepíše a věci, které mi vadí, se postupně zlepší. U prvotin se to stává často. 
Nejvíc mi vadily ploché postavy, přemnožené vykřičníky a celkové budování příběhu. Příběh sám by někdy v budoucnu špatný nebyl, ale potřebuje ještě zrát, přepisovat a škrtat.

Že jsem nebyla varována ohledně LGBT bych snesla, i když to není v literatuře můj šálek kafe (pokud se nejedná o knihu typu Studna osamění, kdy byl toto skutečné závažný problém, který společnost nebrala normálně a hrdinku to skutečně ničilo). Nakonec se ukázalo, že zrovna to mi vadilo nejmíň, i když to působilo spíš samoúčelně než jako skutečný problém postavy.

Christopherův problém s orientací, hledáním sebe sama, s rodiči, s rozchodem s dívkou, s magií a společenstvem mágů z Druhé dimenze i s jeho předávkováním a pobytem v léčebně byly problémy, které by vydaly na dobrý příběh, jenže autor tam právě ten příběh zapomněl rozpracovat. Ano, stalo se to, ale já jsem o tom byla informována jen jako ve vnitrofiremním oběžníku, ne jako v románu. Chrisovo vyšetřování pokusu o jeho „otrávení“ bylo nosným prvkem příběhu, to beze sporu. A připadalo mi to zajímavé – takže nemůžu říct, že by se mi nelíbilo nic. A navíc se to kupodivu nečetlo špatně. Nepropracovanost, kterou tu kritizuji, přispěla k tomu, že se řádky četly fakt rychle.

K tomu také přispělo minimum popisů, spíš žádné. To by asi nevadilo, někteří autoři s tím pracovat umí, když se zaměří na emoce a prožívání postav, popis všeho ostatního se poskládá sám. Vyžaduje to však nadprůměrnou řemeslnou zručnost, perfektní psychologii postav a brilantní práci s textem. Toto nebyl ten případ. 
Text působil jako vyprávění zcela bez kulis okolního světa a vzhledu lidí nebo jejich fungování v tom světě. Stačilo by věnovat se tomu, co postavy vidí, co slyší, jak vnímají okolí. Cokoliv, aby bylo znát, že žijí v nějakém prostoru a mají v něm fyzickou podobu. Občas tu nějaký náznak byl, hlavně ke konci se to lepšilo, ale nestačilo to.

Text působil jako sled k sobě přilepených scén – rychlých a odbytých. To bylo i tím, že celá kniha byla z většiny tvořená dialogy a to mě nutilo do čím dál tím víc rychlejšího čtení, když to neproložil nějaký klidnější popisový odstavec. Dialogy byly navíc tvořeny jiným písmem, což mě dost rušilo a ještě to dávalo vyniknout tomu, kolik jich je. Přebytek vykřičníků tomu taky moc neprospěl. Nejvíc mi z knihy utkvělo, že postavy na sebe neustále křičí a rozkazují si. K příjemnému pocitu při čtení to taky nepřidalo – příběh vyvolával při čtení pocit spěchu a nervozity.

Dialogy na mě působily trochu uměle, některé i zbytečně. Postavám jen více ubírali na věrohodnosti. Navíc hlavní postava Christopher z dialogů vycházel jako pubertální blbec se značnou porcí arogance. Že to nevzbudilo sympatie k němu je víc než jasné. 
Pokud si autor vybere téma LGBT, problémy s dospíváním a hledáním vlastní identity, očekávala bych od postavy i jiné emoce než jen lhostejnost k tomu všemu a pohrdání vůči okolí. Já z něj skutečně necítila, že se s něčím pere (s výjimkou šesté kapitoly, která byla fakt dobrá). Chris byl arogantní, sarkastický, nevzbuzoval ve mně žádné sympatie. Ale to žádná postava.

Postavy – přemýšlím, co o nich říct – prostě ploché. V průběhu čtení pro mě postavy nebyly ničím víc, než jmény. Pan autor jim zapomněl dát osobnosti. Jejich emoce ke mně proudily jen prostřednictvím vykřičníků na konci věty (a vážně jsem byla v pokušení je počítat). Ve skutečnosti žádné emoce neprožívaly. Každá dostala jméno, ale žádná z nich v sobě neměla nic zajímavého, proč bych jí chtěla fandit, nenávidět ji nebo ji chtít poznat. Byly jen Chrisovo křoví.  Jejich reakce pro mě byly často nepochopitelné. Chris se třeba na jednom řádku kvůli něčemu strašně rozčiluje a hned v druhém pronese „Dobře“ a s celým problémem se okamžitě smíří – bez dozvuku, bez emocionální odezvy v něm, v textu nebo ve mně. Možná to všechno měl autor v hlavě, ale nedal to na papír. Nenechal mě svoje postavy poznat, neukázal mi, jaké jsou (krom Christopherovy nesnesitelné arogance), tak jak jsem pak měla prožívat s nimi, soucítit a považovat jejich příběh za něco reálného? Jediné, co mi utkvělo, bylo jejich nesnesitelně pubertální chování, šikanování nekouzelné veřejnosti a potřeba chlastat a balit holky.

Kniha se dělila v podstatě na dvě části – současnost a náhledy do minulosti vyprávěné Christopherem. Některé části, které mě přivedly do minulosti, nebyly úplně dobře zvládnuté. Už jen ty první dva – výlet se školou se smrskl jen na popis chlastání a sdělení, že se vyspal s holkou. A ten druhý - v klubu, vyspal se s klukem. No a? Jemu to bylo zjevně jedno, i když to pro něj mělo být obojí poprvé, ani jedno vyspání v něm nezanechalo sebemenší stopu. Co v tom teda bylo pro mě? Jen informace, že se to stalo? 
Na druhou stranu se mi líbilo, že vhledy do minulosti autor pojal, jako sezení s psycholožkou. To je celkem dobrý způsob, jak přinutit postavu otevřít minulost a zjistit co vedlo k její nynější osobnosti.

Při čtení se mi zdálo, že se v tématech autor utopil. Trochu to působilo, jako když pejsek s kočičkou pekli dort. Čarodějové, LGBT, hlavní postava popový zpěvák, ještě šlechtický titul v magické říši, potomek anděla a démona… Jako by tam mělo být všechno a některé věci z toho ani nevím proč. Něco navíc bylo jen tak plesklé do děje, aniž by byl viděn nějaký význam pro příběh (např. popový zpěvák). 
Text cválal kupředu jako splašený kůň, nenechal mě dostat se pod povrch (když pominu skutečnost, že se zdálo, jako by nebylo kam), nenechal mě poznat postavy, prostředí a vlastně ani pořádně zápletku nerozvinul. Co se v knize postavám děje mi bylo prostě jen stručně sděleno.

Příběh evidentně nebyl pro mě. Nesedl mi způsobem zpracování ani stylem psaní autora. Věřím, že autor dělal to nejlepší, co mohl – právě proto si myslím, že příběh potřeboval ještě zrát a autor se více vypsat a nabrat zkušenosti. 
Bohužel jsem jej také četla v době, kdy se mi pod ruku dostaly jedny z nejlepších knih, se kterými jsem kdy měla tu čest, takže nevypsanost autora a začátečnické chyby vynikly tím víc. 
Příběh sám o sobě měl zajímavý nápad, to rozhodně. Obzvlášť šestá kapitola, kde se stalo něco velmi zásadního, mě bavila tak, že mi ani výše zmíněné věci chvíli nevadily. Magický svět by si však zasloužil trochu lépe propracovat a vysvětlit. Stejně tak by víc pozornosti zasloužily postavy.

Za sebe knihu bohužel doporučit nemohu a mrzí mě to o to víc, že se jedná o českého autora, který mi knihu nabídl sám. Jen dobrý nápad mi bohužel nestačí.
Pokud však knihu chcete zkusit a udělat si vlastní názor, seženete ji v knihkupectví. Například zde.



9. 3. 2020

Hon na Vittry



Vydejte se do Skandinávie 14. století, do doby plné válek o bohatství a moc, v níž vittrové, havrouni a obří hadi jsou stejně skuteční jako mor nebo přírodní katastrofy…



Autor: Johan Theorin
Série: Příběh o Jarmalandu (2. díl)
Překlad: Jaroslav Bojanovský
Vydal: Moba
Rok vydání: 2020
Počet stran: 312




Můj názor:

POZOR! Pokud jste nečetli první díl, může vás v úvodu článku níže zaskočit nějaký ten spoiler.

Druhý díl navazuje přesně v místě, kde první skončil. Ani se mi nechtělo věřit, že od začátku celého příběhu uplynuly v knize pouhé dva měsíce, kolik se toho už stačilo stát. 
Vojsko lidí dobylo hrad Salajak a nyní se v něm zabydluje. Staví ohrady pro zajaté vittry a přeživší honí v tunelech pod hradem. Lidé vedou doslova vyhlazovací válku proti vittrům. Po dobytí Salajaku začíná být jasné, že nejde vůbec o nestvůrnost vitter a jejich lidožroutsví ale spíš o zásoby stříbra ukryté v chodbách pod Salajakem a v propasti Jarmaland. O ty by lidé moc stáli, hlavně ti, kteří zpunktovali válku proti vittrům. Prostí vojáci stále věří, že vittrové jsou lidožrouti, i když se v jejich zásobárnách nenašlo nic než rostliny a houby. Mnoho lidí přišlo ve válce o své kamarády a blízké a chtějí pomstu. Kdo je ale ten, kdo za všechno může? Kdo je skutečným nepřítelem?


Na stránkách knihy Hon na vittry pan autor předkládá další osudy hrdinů známých z prvního dílu a taky některých nových. Setkala jsem se opět s mahrou Ristin, princem Dhorem, bratry Eggovými, Lovisou a jejím hadem Storsim, Gabrielem Grauem a dalšími.

Předností knihy – teď už vlastně série - je nejen autorův cit pro stupňování napětí, ale i prostředí, které pro svůj příběh zvolil. Lidi v honbě za bohatstvím a pomstou nebo prostě jen ze zvědavosti jsou schopní vlézt opravdu všude a pan autor jim tedy dopřál prostředí vskutku nehostinné, které objevitelům zadarmo nic nedá. A tuhle nehostinnost dokázal v Honu na vittry krásně vytvořit a zdůraznit – poslal své hrdiny do Jarmalandu. Propasti, která se černá pod hradem Salajak a je tak hluboká, že na jejím dně se prý nachází říše samotné Hel.

Od knihy jsem měla velká očekávání a ráda říkám, že byla naplněna beze zbytku. Potěšila mě hlavně skvělá atmosféra při propátrávání propasti Jarmaland – děj knihy se odehrává převážně tam, i když kapitoly slečny Lovisy mě vracely nahoru do hradu. 
Postavy do hloubi země vstupují v několika místech a objevují netušené hloubky propasti a podivné bytosti, které tam žijí. Situace, které se jim tam dějí, mě držely u knihy a krátké kapitoly, v nichž se jednotliví aktéři střídali, zrovna tak. Pan autor kapitolu zakončuje vždycky v nejnapínavějším okamžiku a tak jsem neměla na vybranou, prostě jsem musela číst dál, abych se dověděla, jak to s tou kterou postavou dopadne. 
Na první pohled by se mohlo zdát, že je těchto jednotlivých kapitol z pohledu konkrétní postavy hodně a přibývají, jak se skupinky rozdělují a dostanou se v Jarmalandu každá jinam. Pan autor opravdu sleduje všechny důležité. Přehlcenost však nehrozí, protože všechny postavy zažívají napínavé věci. Žádná z postav a jejích kapitol nebyla vycpávková. Pan autor netrpí potřebou cpát do příběhu zbytečnou omáčku a tak se pořád něco děje, příběh se svižně posouvá a napětí se stupňuje.

Pan autor si podržel svůj jednoduchý a strohý styl z prvního dílu. Stále si však stojím za svým, že se k příběhu perfektně hodí a v druhém dílu snad ještě víc. Při popisování událostí v propasti si neumím představit jiný styl, barvitější nebo podrobnější. Právě tou strohostí se ještě zvýraznily dramatické situace a lépe na mě působily. Obzvlášť při popisování tvorů, kdy mi bylo sice ledaco sděleno, ale spoustu podrobností jsem si mohla taky domyslet po svém a to mám ráda. 
Napětí, kdy hrdinové putovali (občas i) ve tmě po skalních stěnách a často mezi sněhem a ledem, bylo skutečné. Dole se navíc pohybovaly skupiny postav, které se vzájemně chtěly zlikvidovat a k tomu ještě musely neustále očekávat nebezpečí ze strany neznámých obyvatel propasti. Lidé netušili vůbec, co tam žije a jestli je to nebezpečné. K dovršení všeho mnozí z nich objevují i pravdu, která nemusí být příjemná a dokáže hodně překvapit. Někteří totiž nejsou takoví, jak se na první pohled zdá.

Některé z lidských postav se pěkně vybarvily a ke slovu se dostávaly věci jako zrada, pomsta, touha po majetku a chuť získat ho za jakoukoli cenu, včetně vyvraždění nevinných bytostí a lidí, kteří znali pravdu. Hlavní hrdinové najednou přicházeli na to, že nestvůry z propasti a vittrové možná nebudou to nejhorší, co je na severu potká. 
Pan autor své hrdiny nešetří. Horké chvíle zažívají dobří i zlí, vittrové i lidé. Během války a událostí bezprostředně následujících se hroutí mnohé ideály a sny hrdinů a do popředí se dostává nepříjemná pravda. Často také přijde hrdinům pomoc z nečekané strany a díky tomu je možné si položit otázku kdo je vlastně v příběhu netvorem nebo co stvůru dělá stvůrou? Oceňuji i fantasii autora při vymýšlení života, který osidluje propast a jeho zapojení do děje. Nebylo to ani přehnané, abych měla pocit, že tam mermomocí cpe nějaké stvůry ani nedostatečné, aby se zdálo, že jsou hrdinové na nedělním výletě.

V mysli postav se autor ani nadále nenoří nijak hluboko. Jejich povahy a myšlenky jsou vykreslené jen potud, pokud se to do příběhu hodí. Minulý život a motivace k cestě na Salajak už jsem znala z prvního dílu a pan autor na ně sem tam odkáže. Hlavní změny v myšlení a konání postav se tedy odehrávají především na základě nutnosti čelit nebezpečenství v propasti nebo poznání pravdy v tom, kdo je jaký a jaké motivace skutečně k válce vedly. Nemám ale pocit, že by poznání postav bylo nedostatečné a že by mi něco v tomto směru chybělo.

Celkově knihu hodnotím velmi vysoko. Je to příjemná, lehká fantasy s netradičního prostředí s bytostmi, které člověk v jiných knihách nepotká. Čtení jsem si užila a podle toho, jak si autor nastřelil, se na další díl už moc těším. 
Knihu všem milovníkům oddechové a přes to zajímavé literatury ráda doporučím. Je ale nutné přečíst nejdřív první díl (Bitva o Salajak), protože děj druhého na něj přímo navazuje.



Za knihu moc děkuji nakladatelství Moba. Oba díly série Příběh o Jarmalandu můžete pořídit zde.



Anotace:

Pod horou Salajak je dobojováno, hrad padl a lidé zvítězili, ale boj proti vittrům nekončí. Mnozí z nich po bitvě utekli do podzemních chodeb a propasti Jarmaland, do říše temnoty a životu nebezpečných bytostí. Vitterská bojovnice Ristin a princ Dhor, kteří jen o vlásek unikli smrti, se pomalu vydávají do jejích hlubin, pronásledováni skupinou vojáků, rytířů a elfů. Vedou je bratři Niklis a Jöran, protože k tomu mají velmi osobní důvod: chtějí se pomstít. Jarmaland je pro ně zcela neznámý svět, kde vane ledový vítr a ve stínech číhá zlo. Všichni se musí ze všech sil snažit, aby tuto náročnou výpravu přežili, ale jen někomu se to podaří…
Vydejte se do Skandinávie 14. století, do doby plné válek o bohatství a moc, v níž vittrové, havrouni a obří hadi jsou stejně skuteční jako mor nebo přírodní katastrofy…


4. 3. 2020

Člověk nula



Autor: Anna Starobiněcová
Překlad: Adéla Koutná
Vydal: Kniha Zlín
Rok vydání: 2020
Počet stran: 376



Vítejte ve světě, kde smrt není! 
Všichni lidé jsou jednotkami Živoucího a je jich přesně tři miliardy. Neumírají, vždy jen podstoupí krátkou pauzu a znovu se zrodí jako nový člověk, nové dítě, ale stará duše. Po dovršení osmi let získá balíček dat, která odkázal sám sobě před pauzou a tak se dozví o svém předchozím životě. Pokud ho teda vůbec zajímají ti, co byli jím před ním. 
Všechno je jisté, stálé a neměnné.

Až do chvíle, kdy se narodí Zero. Dítě, které dosud nežilo. Nemá minulost, nemá inkód, nemá napojení na síť socio. Má jen strašnou zátěž do života – co s ním? 
Je nebezpečný? 
Co jeho narození přinese šťastnému a dosud neměnnému společenství Živoucího?

Anotace:

Po globální katastrofě se počet lidí na planetě ustálil na třech miliardách – a to doslova. Nikdo neumírá, pouze se po dokončení jednoho života reinkarnuje. Rodina a vlast nic neznamenají, společnost je globalizovaná a centrální mozek řídí její bezchybný chod a udržuje ji ve stavu permanentního štěstí. Každý systém ale jednou selže, a tak se narodí Zero, který se nikdy narodit neměl. Kdo je to? A co když je celý systém reinkarnací založen na lži?


Jsou šťastní lidé, kteří jsou ve stavu štěstí uměle udržováni? Nezhroutí se takový systém? Nezahyne sám na sebe?


Můj názor:

Příběh mi přinesl hodně otázek a podstatně méně odpovědí. To je ale v pořádku. Zrovna tyhle odpovědi totiž musí každý najít sám a u každého člověka budou nejspíš trochu jiné. Stejně jako reakce na způsob zpracování a na dvě roviny, ve kterých se příběh pohybuje.

Paní autorka své postavy představuje jednak ve fyzické realitě – v první úrovni. Tuto úroveň bez problémů zvládne každá žijící bytost bez ohledu na inteligenci – každý ze tří miliard lidí, kteří tvoří organismus Živoucího.
Další úrovně už se nacházejí ve vnitřním světě – v mozku lidí v takzvaném sociu, do kterého se připojují prostřednictvím nainstalovaného rozhraní přímo v mozku. Společnost, která je schopná udržet úrovně v sociu, se v první úrovni prakticky nevyskytuje, pokud není v práci a kromě nutného fyzického rozmnožování a „smrti“ – tedy vlastně pauze, protože Smrt není! Když tělo dojde na konec povolené doby pozemské pouti, je pauznuto a vědomí člověka se zrodí v dalším těle.

Poměrně rychle je možné si udělat obrázek o tom, co za společnost se v knize vyskytuje a o jejím základním uspořádání a „víře“. I když autorka nic nevysvětluje, je úvod zvolen tak, aby bylo všechno důležité postupně pochopeno z kontextu. Tento způsob umí patřičně ohromit a občas i zděsit, když člověk odhalí nějakou skutečnost, která mu nejdřív nebyla úplně jasná.

Organizace lidstva připomíná termitiště. Vše je řízeno centrálně, lidé žijí víc v sociu – virtuální několikaúrovňové síti – než v normálním offline světě (první úrovni). Je to prostě a jednoduše příjemnější a zábavnější. Jsou organizování v jednom velkém organismu – Živoucím. Všechno podléhá pravidlům od pracovního zařazení, rozmnožování až po smrt. Ale pardon – smrt vlastně není. Existuje jen pauza a následné znovuzrození mysli v jiném těle. Na Festivalech pomoci přírodě jsou zřízeny zóny pauzy, kde jsou lidi „pauzováni“ a zároveň zóny kde je přikázán fyzický sex, aby se počali noví lidé, kam se umírající jednotky přesunou. Počet lidí je stále stejný – nově narozený nahradí pauzanta. Každý má své pevně určené a neměnné místo. 

Totalita a kontrola jsou absolutní. Díky sociosíti jsou připojení lidé neustále manipulováni a baveni, aby si nestačili všimnout, že žijí v otroctví. Manipulace – tedy vlastně vzdělávání :) - začíná už od raného dětství, opět pomocí programů v sociu, které jsou dětem nahrávány. Uniknout z mašinérie nelze. O každém jedinci se ví a má vlastní přidělený kód – do chvíle, než se narodí Zero. Muž bez kódu, bez minulosti a bez možnosti snadné manipulace.

Jak bude takový jedinec reagovat na sociální vyloučení a nemožnost spojit se v sociu s ostatními kolem sebe? Jak budou ostatní reagovat na něj? A co jeho přítomnost způsobí?

Paní autorka to měla neskutečně dobře promyšlené. Povedlo se jí pěkně propojit realitu s prostředím socia a i když mi chvilku trvalo pochopit, jak všechno funguje, šlo to během první kapitoly. Možná bych uvítala trochu více informací o fungování fyzického světa. To jediné mi nebylo jasné. Jak funguje život mimo síť? Paní autorka rozebírala hlavně otázky Festivalu pomoci přírodě a do dalších aspektů fyzického žití moc nezabrousila. Pokud se tedy nejednalo o lidi žijící na okraji společnosti, kteří často ani nebyli schopni udržet víc než první úroveň nebo ani tu. Ve fyzičnu se také pohybovali pořádkové složky a vůdcové „úlu Živoucího“  takzvaná osmička. Ti jediní věděli…

Těžko zhodnotit dílo jako líbí/nelíbí – což je samo o sobě skvělé. Rozhodně je to ale kniha, na kterou jen tak nezapomenu. Zpracování bylo hodně netradiční, ale když jsem si zvykla, nevadí mi to. Věřím ale tomu, že se všem nemusí číst úplně dobře, protože přeskakování do prostředí socia je takové zvláštní. Čtenář se musí s postavami nořit do různých úrovní a to v podstatě zároveň bez výraznějších přechodů. Není to ale tak hrozné, stačí si všimnout, jak je příběh stavěný a pochopení se vynoří samo. Já si ale na podobné zvláštní věci dost potrpím, baví mě nad tím přemýšlet, takže mi vnoření zase tak dlouho netrvalo. Kniha se ale kvůli tomu nedá řadit mezi zrovna nenáročné a odpočinkové kousky, hlavně v prvních kapitolách to chce trochu pozornosti.

Námět je taky hodně k zamyšlení. Způsob, jakým tady společnost funguje, je při nejmenším strašidelný a při čtení místy vzbuzuje i špetku odporu, když člověk narazí na nějakou pasáž manipulace s postavami, která se jemu osobně příčí. A jsem si dost jistá, že každý si tam něco takového najde, ať už se bude jednat o nařizování způsobu života, povinné rozmnožování, neustálá kontrola, nemožnost nesdílet, nepodřídit se nebo dokonce odpojit ze sítě, nenápadná manipulace prostřednictvím socia, nucená délka života, zadržování nepohodlných jedinců v nápravných zařízeních… Je toho dost.

Jestli dílo snese srovnání s Orwellem, ptáte se? Podle mě jo. I když je v něm daleko víc modernějších prvků a stává se tak aktuálnějším, jde v podstatě o to samé – jen kontrola je důkladnější a šmírování vymakanější. Neschováte se ani ve vlastní hlavě. Základní bod je stejný. Absolutní nesvoboda zúčastněných lidí a co hůř v podstatě dobrovolná, neviděná a přijatá za normu. Prostě platí to, že lidé se nejpevněji drží okovů, které je spoutávají a za určitých okolností si nesvobodu raději ani uvědomit nechtějí. Vždyť je přeci tak příjemná a pohodlná.

Postava Zera byla podle mě velmi dobře vytvořená a zaujala mě od první chvíle. Hodně čtenářů bude asi od Zera očekávat něco jiného. Způsob jeho chování a přijetí situace, ve které se nacházel, mi ale přišlo velmi reálné a vytvořené s velkým pochopením pro fungování lidské povahy. Je velmi těžké být jediným žijícím tvorem na světě, který se odlišuje a postrádá spojení s ostatními. 
Zera se navíc pokoušejí využít jak zástupci Živoucího, tak „frakce rebelů“, která Živoucího považuje za monstrum a touží po osvobození. V Zerovi se to sbíhá a ten rozpor v něm je od začátku, kdy začíná poznávat život, začíná si přát a toužit až do chvíle, kdy pochopí. Vlastně mi ho bylo při čtení líto. Všechno to bylo daleko větší než on a nad síly jednoho osamělého člověka.

Kniha umí nádherně vtáhnout. Styl psaní napomáhá pocitu, že je člověk nalogován do života v sociu a tomu přispívá i jistý pocit zmatení, který to vytváří. Na začátku jsem si připadala, jako zrozená po pauze, která se snaží pochopit svět, který postupně objevuje na všech dostupných úrovních, aby na konci pochopila, že „Lžíce tu není!“ (Děkuji Matrixu, jiné přirovnání mě nenapadá :))

Knihu doporučím nejen milovníkům orwellovitých děl, ale i scifistům, kteří si v ní také najdou svoje. Díky zajímavě zachycené psychologii Zera a chování lidí v sociu (hlavně v části luxurie, kde si můžete plnit své nejen erotické sny), bude kniha zajímavá i pro ty, které baví zákoutí lidské mysli, složitost povah a různé psychologické kejkle. Jediné, co od knihy nečekejte, je odpočinek a čistá hlava po dočtení. Kniha zapůsobí a zanechá otázky ať chcete nebo ne.


Za e-knihu moc děkuji Palmknihám. Ukázku najdete zde a na stejném místě můžete knihu do čtečky také zakoupit.



1. 3. 2020

Kletba vítězů



Některá vítězství stojí víc, než jen velký balík peněz...


Autor: Marie Rutkoski
Série: Kletba vítězů (1. díl)
Překlad: Martina Chramosilová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2018
Počet stran: 352



Můj názor:

Kniha se ke mně dostala jako výhra na blogu Knižní velryby. A musím říct, že tohle bylo opravdu štěstí, protože četba rozhodně stála za to. Už to, že jsem se po dočtení pustila hned do dalšího dílu o lecčem svědčí.


Valeriáni – bojovný dobyvatelský národ – žije z toho, že si podmaňuje okolní země a obyvatele jímá do otroctví. Přesně tímto způsobem získali a nyní vlastní území Herranie. Zabrali ho ve válce, kvůli krásným a luxusním artiklům, které nabízelo a nastěhovalo na něj své prominentní občany.
Jedním z nich je i generál Trajan, vrchní velitel valeriánských ozbrojených sil. Ten žije v Herranii se svojí dcerou Kestrel v jedné z nejluxusnějších vil.

Kestrel si žije poměrně šťastně až na jeden malý detail. Čeká ji těžké rozhodnutí o její budoucnosti. Podle pravidel, kterými se její národ řídí, se musí buď vdát nebo nastoupit do armády a to do svých osmnáctých narozenin. A ty už klepou na dveře.
Když si jednoho dne na trhu koupí otroka, kterého vlastně ani nechtěla, netuší, jak moc tenhle impulsivní nákup změní nejen její život, ale i život všech lidí, které zná.


Kniha mě zaujala hned několika věcmi a hlavní z nich bylo to, kde paní autorka očividně nabrala inspiraci. Valoriáni mi připomínali římské impérium. Jejich zaujetí vojenstvím, způsob boje i jakýsi válečnický kodex cti působil velmi přesvědčivě. Vyznačovali se také značnou arogantností neporažených bojovníků, nenasytností a pohrdáním jinými kulturami, které využívali jako otroky.

Děj se převážně odehrával na dobytém území Herranie, jejíž občané byli toho času otroky. Sledovali, jak se Valoriáni roztahují v jejich bývalých domech, sklízí plody jejich práce a ubližují lidem, protože to považují za právo vítěze. Otrokům se to pochopitelně nelíbí a tak se situace vyvine tak, jak prostě musí. Nepřátelství mezi pány a otroky tvoří základ příběhu.

Kromě této politicko-společenské linky je v knize k nalezení také romantika, která zde ale není zase až tak cpaná do popředí a poměr všech těchto složek mi připadal vyvážený. Neopomíjí se ani jiné vztahy, jako je přátelství, loajalita a jejich opaky. Zrady, úskoků a intrik je taky víc než dost. Myslím, že tohle se povedlo a vztahy mezi postavami byly hodně přesvědčivé.

Paní autorka založila gró své romantické linky na klasické zápletce Montekové vs. Kapuletové. Tohle bude fungovat ve většině případů a celkem to šlape i tady. Když k sobě zkusíte napasovat naprosté protiklady, jejichž národy nebo rodiny se nenávidí, vznikne krásná překážka na komplikování vztahu a osobnostní rozdíly mezi oběma spárovanými. Z nastínění situace je vám jasné, kdo se do sebe zamiluje, je však také jasné, že tohle nemůže vyjít z naprosto zjevných důvodů. Ne pro žádné pseudopuberťácké rozmary, ale z důvodů, které se překonávají jen těžko, pokud vůbec.

Kestrel sloužilo ke cti, že se zamilovaně nevrhla svému drahému do náruče a nevzdala se pro něj všeho a vždycky uvažovala střízlivě a hlavou. Ačkoliv od začátku bylo zjevné, že jí styl života valeriánů v mnohém nevyhovuje a její uvažování je úplně jiné – ne tak černobílé, výchova je výchova. A krev není voda. 
Arin – no, co k němu říct – působil na mě trochu nevyrovnaně. Ze začátku odhodlaný dospělý muž se postupně s láskou změnil v zoufalého člověka, který moc nevěděl, co s tím a zavalený city vršil jednu hloupost na druhou. Nepůsobilo to nijak otravně, ale trocha hrdosti by mu asi neškodila. Vlastně jsem se ani nedivila, že Kestrel táhne všechno přes rozum, protože někdo prostě musel. Arin se řídil srdcem až zbytečně často, ale vlastně jsem ho chápala. Byl v situaci, kdy mu nic jiného nezbývalo, takže pochopení jsem pro něj rozhodně měla.

Líbilo se mi i zpracování politiky a „válečných“ taktik. Kestrel byla chytrá a její plány měly hlavu a patu. Dost často se jí stalo, že narazily na plány někoho jiného a nedopadly tak úplně, jak si představovala. To mi vyhovuje, protože to působí opravdověji. V YA bývá vše často zjednodušené, že kladný hrdinům prostě všechno vychází – nebo většina zásadních věcí. Tady ne, nikdy všechno nedopadlo tak, jak si Kes naplánovala. A dávalo příběhu jistý „dospělejší ráz“, že autorka nezapomínala na to, jak hrdinu ovlivňují ostatní postavy, které také určují pravidla hry, něco podnikají a mění rozhodnutí.


Celkově musím říct, že mě to bavilo a četlo se mi to skvěle. Vůbec nevadí, že je kniha prvním dílem z trilogie. Spíš naopak. Jsem ráda, že si můžu postav a světa užít ještě o trochu víc. Kniha je sice určená mladším čtenářům, ale i dospělý si přijde na své hlavně díky tomu, že paní autorka nevyužila některá klišé z YA literatury, která se nabízela a místo toho raději zvolila poněkud vyzrálejší způsoby, jak hrdinům komplikovat život. Zvolené prostředí a inspirace Římskou říší byla taky trefa do černého. Jsem zvědavá, čím si postavy projdou v dalších dílech a jak se situace vyvine.


Anotace:

Některá vítězství stojí víc, než jen velký balík peněz... Jako dcera mocného valoriánského generála si Kestrel užívá bezstarostného života. Její osmnácté narozeniny se ale blíží a ji čeká zásadní rozhodnutí: buď se přidá k armádě, nebo se vdá. Když jednoho dne míjí na trhu místo, kde právě probíhá prodej otroků, upoutá její pozornost mladík hrdě vzdorující ponížení, kterému je vystaven. Kestrel se impulzivně pustí do dražby a vyhraje. Vítězstvím však na sebe přivolá kletbu, jejíž následky ji budou stát mnoho. Zakázané přátelství, které mezi nimi záhy vznikne, se stane nebezpečným nejen pro ně, ale i pro celou zemi. Kestrel – představitelka silného národa dobyvatelů a válečníků, a Arin – otrok z pokořeného národa Herranů, se totiž stanou důležitými figurkami ve vysoké politické hře plné intrik, tajemství a zrady…