27. 2. 2021

Ukradený příběh

 


To, co chceme, není vždy to, co potřebujeme...




Možná se mi to jen zdá, protože podobné věci přitahují mou pozornost. Možná se mi to ale vůbec nezdá. Poslední dobou se roztrhl pytel s knihami se spisovatelem v hlavní roli. Většina z nich mě nezláká k přečtení. Tato ale měla zápletku, na kterou jsem ještě nenarazila. Ukradený rukopis – tak to je noční můra :).

 

Anotace:


Vanesse je něco přes třicet a ocitla se sama se dvěma syny, hypotékou a dírou v srdci tam, kde býval její muž, kterého jí odloudila psycholožka Natalie z manželské poradny. A tak se rozhodne splnit si svůj dávný sen a napíše zamilovaný román. V nakladatelství, kde vydává knihy její oblíbená autorka, ho zamítnou. O to víc je v šoku na autogramiádě svého idolu po několika měsících. Při čtení ukázky nemůže věřit vlastním uším. Slovo od slova slyší to, co před časem sama napsala!
Požádá o pomoc odborníka na autorské právo Marcuse. Když ho poprvé spatří, má pocit, že jí do života vkročil vysněný muž přímo ze stránek její knihy.

Je ale Marcus opravdu to, co v životě potřebuje?


 

Vannessa je rozvedená matka dvou synů, asistentka v zubařské ordinaci a taky čerstvá autorka. Právě odeslala svůj první rukopis do nakladatelství a teď čeká, co se bude dít. Myslí si, že to nejhorší, co by se jí mohlo stát je, že rukopis odmítnou. Jenže přijde ještě něco horšího. Když jednoho dne navštíví autogramiádu své nejoblíbenější spisovatelky, zjistí, že novinka, kterou zde oblíbenkyně představuje světu, je jen mírně upravený Vanessin příběh. Vannesa i ve svém málo sebevědomém stydlivém já najde sílu se ozvat a za své dílo zabojovat. A tak se do jejího života dostanou dva právníci. Dave a Marcus.

Na knihu jsem se vážně těšila. Autorce se povedlo vyhmátnout zajímavou zápletku a mě strašně zajímalo, co se bude dít. Už jen proto bych jí byla schopná odpustit i nějaký ten nedostatek nebo nezajímavou postavu. Naštěstí to však vůbec nebylo potřeba, postavy byly stejně zajímavé, jako příběh sám. I když hlavní zápletka byla dost dramatická a hrozilo, že na sebe strhne celou moji pozornost a zájem, nestála tak úplně v popředí. Mnohem důležitější bylo, kam ukradení rukopisu Vanessu dovedlo, s kým se seznámila a co to udělalo s jejím náhledem na život.

Paní autorka představila svojí hlavní hrdince hned dva zajímavé muže – právníky. Oba byli od sebe dost odlišní a zkušeným čtenářkám podobných knih bude už tady jasné, koho by si vybrat měla, koho ani náhodou a taky jak příběh nakonec dopadne.

První z právníků byl nesmělý, milý Dave. Dobrosrdečný člověk provozující malou právní praxi, ochotný pomoci každému, kdo to potřebuje, i když to třeba s jeho prací nemá moc společného. Není zrovna ideálem krásy a divokého charismatu, spíš působí trochu zanedbaně a neohrabaně, ale něco v něm přeci jen je. Bohužel je tak hodný a slušný, že toho občas lidé využívají. Vanesse nabízí spolehlivost, laskavost a srdce na dlani.

Ten druhý byl sebevědomý a oslnivý Marcus. Špičkový právník přes duševní vlastnictví a shodou okolností také čerstvě odkopnutý partner slavné spisovatelky, která Vanesse její román štípla. Markus je lev salónů, má peněz jako šlupek, nejlepší hadry, nejlepší auta, pohybuje se ve vyšší společnosti a je zvyklý na obdiv a pozornost. V tuto chvíli má hodně zraněnou hrdost (vážně, jak ho mohla bývalka takto odkopnout a tak rychle nahradit jiným? Jeho, Marcuse!) a tak se rozhodne Vanesse pomoci z čistě osobních důvodů (pomsta je prostě sladká). Vanessu dokáže oslnit nejen svým vzhledem, ale i okázalostí a penězi. Ukáže jí svět, do nějž zatím nenahlédla.

Tito dva se autorce povedli a myslím, že udělala dobře, když zvolila úplné protiklady. I když to trochu napovídá o správné volbě, rozhodnutí Vanessy ohledně těchto dvou a její reakce na ně není nepochopitelná. Co si vybere? Oslnivého rytíře v bílé zbroji a tajný vztah nebo podstatně skromněji působícího muže, který nic tajit nehodlá?

Postavy ve vedlejších rolích příběh zajímavě oživují a svými povahami a trampotami mu dodávají tu humornější stránku. Zároveň však nekradou hlavním třem jejich místo na výsluní čtenářské pozornosti. Našla jsem pestrou směsku lidí z rodin všech hlavních postav, jejich rodiče, děti i bývalé partnery. Jsou tu i kolegové z práce, zaměstnanci, klienti a další lidé – v některých případech bych řekla skoro komické postavičky. Příběh je dost zabydlený, ale autorka dokáže přesně vystihnout potřebnou míru informací o každé postavě, takže k nějakému zmatku nedochází a je snadné si zapamatovat kdo je kdo a kam patří.

Pokud si knihu rozečtete, hned od prvních stránek objevíte velmi příjemný oddechový příběh, psaný s nadhledem a lehkým humorem. Srovnání s Bridget Jonesovou není tak úplně mimo, i když Vanesse primárně o nalezení nové lásky nejde. Je to spíš stylem vyprávění paní autorky a situacemi, do kterých se postavy dostávají. Prostředí v němž Vanessa žije a lidé, s nimiž se setkává, působí trochu jako ze sitcomu, ale je to spíš plus než že by to působilo přehnaně.

Kupodivu tyhle záležitosti lidí trochu odsunují do pozadí hlavní zápletku a tou je Vanessin román a jeho ukradení. Nějak nemám pocit, že bych po téhle stránce dostala všechno, co jsem chtěla. Celá záležitost s psaním a podobně byla spíš jen ozvláštněním společenského románu o vztazích, než hlavním tématem knihy. Ale to se dalo čekat, takže to knize vyčítat nemohu. Na nějakou kostru paní autorka svůj příběh navěšet musela.

Překvapivě jsem i na tak milé a příjemné knize našla něco, co mi vadilo. Byl to nadměrně používaný výraz „kámo, kamaráde“. Já vím, že v anglicky mluvících zemích rvou ty své buddies za každou větu, jenže v češtině to tak není a neskutečně mi to kroutilo palci. Dokonce až tak, že mi to bralo soustředění na děj a jen jsem číhala, kde se zase „káma“ objeví. Dál mě taky moc nenadchnul uspěchaný a čupr romantický konec, ale ten se mi v těchto knihách většinou nelíbí, nebo mi úplně nesedne, takže žádná velká závada to není. Těžko říct, jestli se uvěřitelně dá napsat něco málo pravděpodobného a kýčovitého už ze své podstaty.

Některý čtenář by možná vyčetl příběhu velkou předvídatelnost a jistotu jak dopadne už od prvních kapitol. Průhlednost děje mně v tomto případě (a obecně v podobných knihách) moc nevadí, protože Vanessina cesta k tušenému konci byla zábavná a četla se jedním dechem.

Jako celek román hodnotím rozhodně kladně. Pro čtenáře žánru přináší přesně to, co očekávají. Kniha krásně odpoutá od všedních starostí, nevyžaduje žádnou nadměrnou pozornost a po dočtení nechá pocit příjemně stráveného času.

Pokud chcete vědět, jestli Vanessa získá zpět svůj ukradený příběh a možná i něco navíc, najdete knihu ke koupi třeba tady.


Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.



 


O knize:

Autor: Elizabeth Colemanová

Překlad: Petra Královcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 344



21. 2. 2021

Hon na střízlíka

 




Poslední dobou se mi líbí knihy, které mají na různých databázích poměrně nízké hodnocení a v komentářích dost námitek proti tomu či onomu. Mě na nich zaujme „něco“ a díky tomu mi třeba některé drobnější nedostatky nebo lehká naivita psaní nevadí. A přesně to je případ Honu na střízlíka. Nejedná se o žádnou vysokou literaturu, ale čím zaujmout má a čte se velmi příjemně a rychle.


Anotace:

Každé Vánoce Wren i její rodinu v lesích kolem jejich vesnice pronásledují mocní nepřátelé její augurské rodiny – soudci. Ona sama ani nikdo z augurů v okolí je nedokáže zastavit a navíc hrozí, že soudci získají veškerou moc a zvítězí v prastaré válce. V zoufalé snaze zachránit rodinu i přátele se proto vydává na tajnou misi jako asistentka do nepřátelského velitelství. V spleti lží a podvodů si jí však začne všímat soudkyně Cass Harknessová – a Wren tak brzy bude muset volit mezi záchranou rodiny a zkázou dalších lidí.


Děj knihy se odehrává v irském městečku/vesnici Kilshamble Hlavní hrdinka Wren je augurka, jejíž nadání se projevilo tím nejméně žádoucím způsobem, vedoucím postupně ke ztrátě zdravého rozumu. Na druhou stranu ale umí být užitečné, takže když má cosi jako vizi budoucnosti, v níž předpoví neblahý vývoj událostí pro její komunitu, věci dlouho plánované se dají do pohybu – Wren je vyslána jako špicl (eh, stážistka) do nepřátelského tábora, aby z něj přinesla něco cenného, důležitého pro zvrácení vývoje události a přesunu výhod směrem od soudců k augurům. A protože nepřátelský tábor se nachází v domě nejvýše postavené soudkyně Cassy Harknessové a navíc zde žijí i Wrenini největší nepřátelé a pronásledovatelé v čele s Davidem, asi ji nečekají zrovna prázdniny. Kdyby soudci přišli na to, co je zač…

V Kilshamble vedle sebe totiž žijí (pochopitelně v utajení před světem i sebou navzájem) dvě soupeřící frakce - lidé nadaní schopností používat nějakou formu přírodní magie a všichni jsou potomky starých irských druidů. Paní autorka zde rozdělila druidy – draoithy – na tři skupiny. Všechny tři ke své magické moci a provozování rituálů potřebovali takzvané nemethony (místa síly), kterých ale nebylo moc a tak se o ně přetahovali, seč mohli. Kdo ovládne nemethony, ovládne magii a zbaví se konečně svých nenáviděných protivníků. Bardi zmizeli už kdysi dávno. Soudci měli nakročeno k absolutní moci a auguři tak trochu skomírají. Že přetahování o omezené zdroje síly nevede zrovna k přátelským vztahům je nasnadě.

Kniha začíná ukázkou jedné z tradic, která přežívá z dávných dob. Tradice honu na střízlíka zde v Kilshamble měla poněkud extrémnější podobu a smysl úvodních scén jsem pochopila až o něco později – skoro by se dalo říct na konci. Objevování té záhady bylo nakonec docela fajn, i když z počátku jsem z toho byla spíš vykulená než co jiného. Hlavní hrdinka Wren v důsledku této tradice každý rok na Štěpána prchá lesem před bandou kluků (v čele s Davidem), kteří ji pronásledují, zdánlivě aniž by k tomu měli konkrétní důvod. Vypadá to prostě jako divná šikana od bandy pubertálních a namakaných debílků. V jiných městech tradice neprobíhá takto, jde spíš o oslavu a symbolický hon. V Kilshamble však ne. Tady má úplně jiný význam, protože na sebe narážejí zmínění odvěcí nepřátelé auguři a soudci.

Protože k vysvětlení důvodu oné tradice dochází až v průběhu čtení, působí ze začátku příběh trochu divně a úvodní scéna nesmyslně. Autorka to se záhadností a rozličnými cizorodými pojmy možná malinko přehnala a některé čtenáře by to mohlo vůči dalšímu ději naladit spíš nepřátelsky. Mě to ale zaujalo a rozhodla jsem se tou divnou tradicí a podivnými názvy prokousat. Každopádně doporučuji začít raději slovníčkem na konci, abyste se orientovali aspoň v základních pojmech. Pak bude čtení přeci jen o maličko jednodušší. Nakladatelé - co tak dávat podobné slovníčky na začátek, he?

Pochopila jsem taky, že příběh se odehrává v současnosti, ale při čtení na mě často dýchala atmosféra úplně jiné doby. Mnohem starší a asi i mnohem víc se hodící pro dané téma. Proti moderní době nic nemám, ale nějaký středověk (nebo aspoň minulé století) by mi asi v tomto případě seděl víc. K těm čarodějkám a charakterům by se mi více hodil a víc by podtrhl příběh. Navíc mi připadalo, že autorka si na moderní dobu vzpomene, jen když se to hodí a nějaké dřívější století by sedělo nejen k příběhu, ale i jí osobně k psaní. Že by to prospělo atmosféře, je nasnadě – nějaké to bláto, utrpení a dobové kostýmy ještě ničemu neuškodili :). A taky by mě zajímalo, jak velké město/vesnice to Kilshamble vlastně je. Někdy jsem z textu nabyla dojmu, že jde o zapadlou díru o pár barácích a pak zase připomínalo spíš okrajovou čtvrť většího městečka.

Romantika zde pochopitelně nechybí a od začátku není těžké uhodnout, kdo s kým. Navíc autorka vsadila na osvědčenou taktiku „Romeo a Julie“ a překvapivě to docela dobře vyšlo. Augurka samozřejmě potkává přitažlivého až neodolatelného soudce, který netuší, že je augurka a ona to pečlivě tají. Jenže tady nešlo jen o to. Ty dva mělo spojovat ještě něco jiného, jisté dávné proroctví, k jehož naplnění se schyluje právě teď a tady. Říkala jsem si, že jejich vzájemný vztah jim věci spíš ulehčí, což byl docela rozdíl oproti jiným knihám, kde vše spíš komplikuje. O tom vztahu se vůbec nečetlo špatně. On byl docela k sežrání, sice takovým tím typickým způsobem, ale komu to vadí :) Ona taky nebyla žádná slepice, tak se jí dalo držet palce bez potíží.

Zajímavě podané byly taky vztahy a hierarchie v obou hlavních soupeřících frakcích - Háji augurů a Zahradě soudců. Obojí byly svým způsobem rodiny vyznačující se nekompromisním vůdcem, přísnou hierarchií a pravidly, ale i vzpurnou mládeží. Obě ukrývaly četná tajemství a svým členům servírovaly spíš polopravdy, než že by s nimi jednaly na rovinu (prostě ve stylu „účel světí prostředky“). Pro hlavní postavu se tak rýsoval jeden z nejtěžších úkolů. Bude muset zjistit komu věřit, kdo to s ní myslí dobře a jakou cenu za konečné vítězství bude muset zaplatit. Co bude muset obětovat a co jsou ochotní obětovat jiní, aby dosáhli svého. Toto bylo dobře udělané a dočkala jsem se i mnohých nečekaných zvratů a překvapení.

Vhled do irských legend byl docela zajímavý a vlastně hlavně díky tomu působila kniha zajímavě a přitažlivě. Vůbec si nepamatuju, že bych něco podobného četla – možné to je, jen to neutkvělo. Musím ale říct, že na zemi, kde se příběh odehrává, nebylo těžké zapomenout. Většinou jsem při čtení byla v jakémsi bezčasí a bezzemí a zeměpisnou lokalitu jsem si uvědomila až ve chvíli, kdy na to některá z postav upozornila. Nemůžu říct, že by to bylo na škodu, ale trochu víc popisů prostředí a vjemů z okolí by asi neškodilo. Propojení s přírodní magií se autorce povedlo, i když jako mnohem zajímavější skupina se jevili soudci. Možná to bylo tím, že hlavně s nimi strávila hrdinka nejvíc času a v jejich prostředí se odehrála většina děje.

Když tak nad tím přemýšlím, druhý díl si asi dám. Pokud tedy bude. U této knihy neumím odhadnout, zda měla úspěch nebo ne. Každopádně budoucím čtenářům doporučím spíš nic světoborného neočekávat, protože kniha podle mého názoru každému nesedne. Jako odpočinkový příběh, s nádechem irského prostředí a malého tajemna se četl dobře a prakticky sám. Že by ale kniha čněla nad ostatními podobnými se říct nedá. Shrnula bych to nějak jako "na prvotinu slušný výkon".

P.S.: Obálka se nádherně povedla a skvěle k příběhu sedí. Což mi doklaplo až po dočtení :)


O knize:

Autor: Mary Watsonová

Série: Hon na střízlíka (1. díl)

Překlad: Petra Miketová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 368




13. 2. 2021

Případ alchymistovy dcery

 


Už to tak vypadá, že každý šílený vědec z viktoriánských románů má dceru...





Kniha ke mně přišla krátce před Vánocemi a chvíli po nich na ni došlo. Celkem rychle u mě, ale poslední dobou to tak mám, když mě nějaký příběh hodně pokouší. A tento nabízel podle anotace něco nového – svým způsobem možná i převyprávění, ale spíš setkání se starými známými postavami, jen tentokrát ve vedlejších rolích.


Anotace:


Mary Jekyllová, po smrti rodičů osamělá a bez peněz, se začne zajímat o záhadnou minulost svého otce. Objeví stopu, která naznačuje, že Edward Hyde, otcův někdejší přítel a vrah, je možná stále nablízku. Na informace vedoucí k jeho dopadení je vypsána odměna… Odměna, jež by vyřešila všechny její tísnivé finanční potíže. Pátrání ji dovede k Hydeově dceři Dianě, divokému dítěti, zanechanému na výchovu u jeptišek. S pomocí Sherlocka Holmese a doktora Watsona se Mary dál snaží najít tajemného Hydea, a zakrátko se spřátelí s dalšími ženami, které jsou poznamenané děsivými experimenty svých stvořitelů – s Beatricí Rappacciniovou, Catherine Moreauovou a Justinou Frankensteinovou. Když spolu odhalí tajnou společnost nemorálních vědců posedlých touhou po moci, hrůzy jejich minulosti se vracejí v plné síle. A nyní je na nestvůrách, aby zvítězily nad nestvůrnými…

Okouzlující a duchaplný příběh o nepředstavitelné síle přátelství vynesl autorce nejen zaslouženou přízeň mnoha čtenářů, ale také cenu Locus pro nejlepší románový debut a nominace na prestižní žánrová ocenění Nebula a World Fantasy Award.

 


Mary Jekyllová žije v Londýně. Je mladá, dobře vychovaná dáma a je sirotek. Už před nějakou dobou jí zemřel otec – doktor Jekyll a teď ho následovala do hrobu i její matka. Mary je vyčerpaná dlouhou péčí o matku, která před smrtí postupně ztrácela rozum, starostí o domácnost a především hrozící bídou. Moc peněz jí nezůstalo, tak tak, že nemusí prodat dům. Po rodičích jí zbyly jen nezodpovězené otázky a hromada písemností. A právě v té kupce starých papírů a dopisů najde cosi divného. Něco, co vrhá na minulost jejího otce dost nelichotivé světlo a zároveň vyvolává víc otázek než odpovědí. 

Mary neví, co řešit dřív, jestli potíže s penězi nebo záhady, které za sebou rodiče nechali. Nakonec se ukáže, že obojí lze vyřešit jedním tahem – Mary se rozhodne pomoci dopadnout hledaného vraha pana Hydea (mrk, mrk), o němž se písemnosti zmiňují, na jehož hlavu je vypsaná pěkně tučná odměna a který se s jejím otcem "znal" a tak by mohl něco vědět. A tady přichází ke slovu známý detektiv Holmes, k němuž se Mary obrátí na konzultaci…


Kniha nabízí příběh pro mladší i starší čtenáře ve stylu viktoriánských hororů a napínavých příběhů a s mnohými známými postavami z oněch slavných a nestárnoucích příběhů jsem se na stránkách potkala. Tentokrát mají pouze roli vedlejších postav, protože hlavní role si rozebraly jejich dcery. A protože slavní pánové jsou povětšinou i šílení vědci, dcerušky jsou tak trochu výsledky jejich experimentů. Průvodkyněmi příběhu jsou „nestvůrné dámy“ a budoucí členky Athenina klubu – Mary Jekyllová, Diana Hydeová, Catherine Moreauová, Justine Frankensteinová a Beatrice Rappaciniová.

Líbilo se mi, jak autorka včlenila do své knihy známé postavy anglické literatury a zároveň stvořila svůj vlastní příběh – originální, i když založený na v podstatě známých věcech. Sázka na tuhle kombinaci skvěle vyšla. Bavilo mě připomenout si klasiky, které už jsem dlouho nečetla. Dracula, Frankenstein, Jekyll a Hyde, Moreau, Sherlock a Watson – mohlo by se to zdát na první pohled přeplácané a nepřehledně mišmašovité, ale to ani omylem není.

Přeci jen se však velké množství postav stává nepatrnou nevýhodou – opravdu jich je hodně a přibývají. Nemůžu si stěžovat, že by byly ploché a v důsledku jejich hojného počtu odfláknuté, ale než každá z nich řekne, co potřebuje říct, vypadá to, jako by příběh byl pořád na začátku a moc se nehýbal z místa. Autorka s tím naštěstí umí pracovat a postavy postupně a přirozeně vpraví do děje. Výhodu jsem měla i ve znalosti původních děl, v nichž se inspirovala. I tak je to jedna z věcí, která malinko zpomalí děj. Všechny ty slečny, šílení vědci, lidé okolo a jejich životní příběhy jsou ale dostatečně zajímavé, aby mi nevadilo trochu se s nimi pozdržet. Navíc každá z dívek svým životním příběhem přidá dílek do skládačky, kterým pomohou vyřešit případ a odhalit záhadu - spolek šílených vědců, jejichž experimenty, které jsou poněkud zrůdné, daly vzniknout partě dívek.

Příběh je zvláštně vyprávěný. Jedna z postav - Catherine píše knihu, kterou zrovna čtete a občas jí do toho ostatní dámy skočí komentářem. Myslela jsem, že mě to bude rušit, ale ne, zvykla jsem si během druhé kapitoly a pak mi některé poznámky přišly vtipné. I tak ale nemůžu říct, že by to byl způsob vyprávění, který bych snesla jinde. Sem se to však hodilo.

Paní autorka má příjemný, zábavný styl psaní, hezké popisy, nikterak náročné na soustředění, poznání postav a pochopení děje. Knihu napsala ve stylu viktoriánských šestákových románů s lehkou detektivní zápletkou, která se postupně rozplétá a s velmi mírným hororovým nádechem. Děj zrovna dvakrát nespěchá, dává si na čas, aby bylo možné vychutnat si dobovou atmosféru, napínavost některých scén a tajemství obklopující dívky i skupinu šílených vědců. Atmosféru tehdejší doby se skutečně podařilo vystihnout skvěle. Zasloužil se o to hlavně malebný a více popisný styl autorky. Trochu archaická forma vypravování jí sedla a mě bavila. Kniha byla skvělá – zábavná, svěží a originální.

 Podstatu detektivní zápletky jsem sice odhalila na straně 62, ale na tom kniha postavená není. Paní autorka si na detektivku-tajnůstkářku nehraje a svůj příběh postavila hlavně na dobrých a zajímavých postavách a skvěle zpracovaném dobrém nápadu než na neproniknutelné záhadě. Napínavé okamžiky však nechybí. Najdou se nějaké ty kruté vraždy, záhadné dopisy, stará tajemství, všetečné slečny, uhlazení gentlemani, šílení padouši a velmi nenápadný a nepatrný náznak romantiky na tom nejméně očekávaném místě. Kniha je tlustá tak akorát, takže i když se čte trochu pomaleji, neměla jsem pocit, že by se autorka v něčem zbytečně babrala na úkor spádu děje nebo že by něco nastavovala omáčkou.

Jako celek nelze než hodnotit kladně. Pokud máte rádi příběhy s viktoriánskou atmosférou a v takovém tom starém, klasickém stylu, není u této knihy proč váhat. V současné smršti YA a převyprávěnek trochu jiného (a vzájemně občas až nepříjemně podobného) typu byla kniha příjemně svěžím vánkem. Hrdinky nebyly žádné bojovnice, ani křehké květinky, prostě tak akorát. Já mám druhý díl už doma nachystaný.


O knize:

Autor: Theodora Gossová

Série: Podivuhodná dobrodružství Athénina klubu (1. díl)

Překlad: Petra Diestlerová

Vydal: Argo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 344


6. 2. 2021

Spát v moři hvězd

 




Novej Paolini. Co k tomu dodat :) Po těch letech, které uplynuly od vydání Eragona jsem ani nedoufala, že ještě něco napíše (Červa , poutníka a cosi nepočítám). A ejhle! Zase pěkná bichlice, jen tentokrát čistokrevné scífko. Skoro jsem v pokušení napsat jen to, že mě to prostě neskutečně bavilo a vykašlat se na dlouhé články. Třeba ze mě vypadne něco podrobnějšího. Uvidíme:

 

Anotace:

Měl to být rutinní průzkum neobydlené planety. Ale když pod povrchem neznámého světa narazí xenobioložka Kira Navárezová na pozůstatek mimozemské stavby, změní to navždy nejen ji, ale i chod lidských dějin. Hrůzy i zázraky prvního setkání s novým druhem, monumentální bitvy o osud lidstva a nejvzdálenější kouty galaxie – to je budoucnost, která Kiru čeká, když se rozhodne odhalit pravdu o tajemné mimozemské civilizaci.



Lidstvo kolonizovalo rozsáhlou část vesmíru a obývá mnohé soustavy a planety, které si dokáže přizpůsobit k životu. Stále také objevuje nové, které by mohly být vhodné pro terraformaci a kolonizování. Začátek příběhu zastihl hlavní postavu Kiru Navarézovou na jedné z nich – Andrasteie, kde byla součástí výzkumného týmu jako bioložka. Šťastnou náhodou narazila na mimozemský artefakt, který měl v dalším obratu vesmírných dějin sehrát zásadní roli a Kira – omylem vyvolená (na což si autor zřejmě potrpí :)) chca nechca musí sehrát tuto roli taky. Tak trochu to připomíná situaci se Safiřiným vejcem, jen se nevylíhne drak, ale i tak tento mimozemský tvor-výtvor Kiru změní k nepoznání stejně, jako nález vejce změnil Eragona.

Ale dosti srovnávání, aspoň na chvilku :) I když v určitém ohledu se srovnávání, vzpomínání na Eragona a hledání podobností vyhnout nešlo. Psaní pana autora v sérii Eragon mi vyhovovalo, i když jsem měla nějaké připomínky – nebo spíš části, které mi nesedly zase až tak (ehm, Roran a Katrina). Psal ji hodně mladý, ale poznat to nebylo. K jeho už „dospělé“ knize se tedy od začátku upínalo dost velké očekávání z mé strany. Jak se jeho psaní změnilo? A sedne mu sci-fi žánr? Těšila jsem se na čtení. Fakt moc.

A Spát ve stínu hvězd si v tom srovnání vedla velmi dobře. Kniha je nesmírně lehce čtivá a prvních dvě stě stran jsem slupla ani jsem si nevšimla jak. A to i přes počáteční problémy s hlavní postavou, která mi ze začátku moc neseděla. Sžila jsem se s ní, až když se vymanila ze svého určení bioložky a z bezpečné skupiny kolegů výzkumníků. K nesympatiím přispěl i její partnerský vztah, který mi prostě nějak váznul. Neseděli mi spolu ti dva – od dob Eragona se pan autor romantické vztahy psát prostě stále nenaučil. Naštěstí to bohatě vynahrazuje jinak a tady ten románek stejně nebyl důležitý. Ostatní mezilidské vztahy a postavy, které k sobě necítí žádný nadstandard, mu jdou naštěstí stále dobře. A ráda říkám, že jsem si v příběhu našla snadno hodně oblíbenců a to především, když se hlavní linka vyprávění přesunula na palubu vesmírné lodi Šnek.

Stejně jako v Eragonovi i tady pan autor cestu postav příběhem docela natáhl a dění stupňuje pozvolna. Což však neznamená, že jsem si to nedokázala patřičně užít. Vlastně osazenstvo příběhu bylo trochu podobné s Eragonem – ale proč měnit, co se osvědčilo. Bavila mě sledovat záhada podivného mimozemského organismu a Kiry, bavilo mě objevovat jeho minulost a způsob propojení s emzáky. Bavily mě i různé vesmírné národy, které se zapojily do bitvy a to, kde se vzaly a jak fungovaly. Emzáci, kteří se míhali Paoliniho vesmírem, byli parádně vymyšlení.

Šlo o čtyři vesmírné kultury:

Medůzáci – líbila se mi jejich „mořská vizáž“ a „podvodní“ životní styl. Zdá se mi originální inspirovat se podmořským životem a poznávání této civilizace mě zaujalo. Dokonce mi byli i poměrně sympatičtí.

Noční můry – tady se o sympatiích mluvit nedalo. Nebudu psát, co přesně jsou noční můry zač, protože ten zážitek z pochopení jejich původu nechci nikomu sebrat. Jsou v podstatě ekvivalent skřetů z fantasy, fungují zde také jako univerzální protivník ve stylu „nás mnogo“.

Lidi – to asi není potřeba moc rozvádět. Lidi jsou prostě lidi. Rozdíly mezi nimi pan autor zpracoval zajímavě – záleží na tom, která je jejich domovská planeta, kde se narodili. Jiní lidé jsou z planet s větší gravitací, jiní z planet, kde musí žít pod silnými slunečními filtry, jiní z vesmírných lodí a prvních kolonizovaných světů a tak dále. Rasa se neřeší – pouze planetární původ.

Zmizelí – jsou prostě zmizelí. Tady prozradím jen to, že jde o vyspělou, inteligentní rasu, která… prostě zmizela, ale její stopy se linou celým příběhem.

Hlavní příběh doplňují i záblesky minulosti zprostředkované Měkkým ostřím, které je v podstatě taky samostatnou postavou. Naznačují, že potíže ve vesmíru a boje o nadvládu nad životním prostorem, začaly ještě dřív, než lidstvo do vesmíru vůbec vyrazilo. Lidé se konečně setkávají s dalšími inteligentními obyvateli vesmíru a hned jsou v průšvihu až po krk. Smůla, no :) Na druhou stranu už samotná lidská povaha a přirozenost při řešení problémů dokážou emzákům dost zamotat hlavy (nebo co to mají). Pan autor si s tímhle dokázal pěkně pohrát a využít to pro vybudování povah emzáků i lidí. Když na sebe podobné rozdílnosti v uvažování a chování začnou narážet, je to vždycky bezva čtení, pokud to není ignorováno.

 

I přes poměrně dost fyzikálních a technických vychytávek – hlavně co se cestování vesmírem týká – nebyla kniha zase až tak náročným scífkem, jak bych možná očekávala. To cestování a záležitosti se stází a dlouhými vesmírnými cestami mě dost bavilo. Pan autor měl tyhle věci dobře vymyšlené a pozjišťované a při čtení mi to dávalo smysl a nebylo těžké pochopit, jak věci v tomto příběhu fungují. Navíc technické záležitosti nepitval vysloveně do podrobností, jako někteří hard-scifisti, kteří se v podobných technologických popisech a komplikacích doslova vyžívají. Pan Paolini se tím zaobírá jen tak, abych se orientovala a není to na úkor příběhu, takže o nudě nebo utlučení fyzikou a technologií při čtení knihy nemohla být řeč. Četla se hodně příjemně a pohodově, i když se zrovna řešilo toto.

Příběh samotný není vyloženě zběsilá a nabušená akce. Spíš pozvolné a poklidné plynutí. A to i ve chvílích, kdy se bojuje s emzáky. Akce bylo dost, ale vyloženě napětí, dramatickou nervozitu před bojem a strach o postavy jsem celkem dlouho necítila – vlastně to přišlo až se zapojením posádky lodi Šnek. Nějak jsem tušila, že pan autor nebude chtít přijít o hlavní postavy na začátku knihy. Jenže jak se blížil konec, atmosféra houstla a nebezpečí se stupňovalo. Nějak se přestalo zdát, že moji oblíbenci jsou v bezpečí. Do událostí se vpašoval i velmi jemný náznak budoucí romantiky, která může, ale i nemusí být. Nezáleží na tom až tolik. Autor odhadl tu správnou míru, abych pěkně reagovala na spolupráci těchto postav, i kdyby se jednalo jen o chvilkový záblesk sympatií. Pestré a živoucí vztahy mezi všemi postavami a zajímavá minulost hrdinů pochopitelně nechybí a ještě zpestřují příběh. Zajímavá a originální mi připadá i představa Lodních mozků. Nejsou zde tak úplně čistou umělou inteligencí a jejich život nebyl vždy spjat pouze s lodí, na které jsou „nainstalovaní“.

Menší rozvolněnost a popisnost vyprávění mi nevadila, spíš přidávala atmosféře a užívání si nového prostředí. Neměla jsem pocit, že by kniha obsahovala nějakou zbytečnou omáčku. Naopak jsem vítala příležitost s v novém světu blaženě porochnět a užít si autorovu vesmírnou fantazii plnými doušky. Nezkracovala bych ani o stránku. Jsem naopak ráda, že kniha má pokračování a dostanu příběhu víc.

Na budování atmosféry a přenesení čtenáře do děje, se podílí i ilustrace, vlastně spíš mapy a zobrazení hvězdných soustav, které pěkně dokreslili představu o místech, kde se hrdinové pohybovali. Kniha je prostě krásná. Příběhem i vzhledem.

Na konci zůstal takový ten pocit, že by nový díl měl být hned. To je podle mě dobře. Fakt mě těší, že autor neztratil nic ze svých schopností, naopak se spíš zdá, že sci-fi mu sedí úplně stejně dobře, jako předchozí fantasy. Jen fakt doufám, že na další příběhy nebudu čekat zase tak dlouho. I když čekání za to stálo a kniha je skutečně vymazlená a vypiplaná v každém detailu.

Zkuste to! Zklamaní určitě nebudete.


O knize:

Autor: Christopher Paolini

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 560