Vražda v ledu

 

Nebýt obálky, vůbec bych si o tuto knihu nenapsala. Obecně si detektivky a sériové vrahy spíš neužívám, ale ta obálka je tak zajímavá, že mě přiměla věnovat pozornost anotaci. A pak jsem si řekla, že mrtvoly žen v ledových sochách jsou vlastně ohromně zajímavý nápad a že si o takovém případu přečíst chci.

 

Anotace:

Jedné mrazivé zimní noci je patoložka Julia Schwarzová zavolána k mrtvému tělu. Na efektně nasvícené ploše na náměstí však vidí jen krásnou ledovou sochu. Při pohledu zblízka si s hrůzou uvědomí, že uvnitř je mladá žena.

Nikdo neviděl, jak se tam socha dostala, nikdo neví, jak byla oběť v ledu uvězněna. Navíc není možné provést pitvu, dokud socha neroztaje. Než však Julia může vzít do ruky skalpel, podivný umělec udeří znovu.

…

V Kolíně nad Rýnem panuje toho roku obzvlášť ukrutná zima. Zrovna v tomto týdnu je to snad vůbec nejhorší. Mrzne, až praští, téměř pořád sněží a lidi chodí zachumlaní až po nosy v šálách a teplých kabátech.

Jaké jiné období by si měl vybrat vrah – umělec, který touží vystavit své oběti v ledových sochách? Jen těžko by hledal lepší podmínky. A tak se jednoho dne objeví první – žena v jednoduchých bílých šatech, zamrzlá v obrovském bloku ledu přitesaném do stejné pózy, jakou zaujímá ona. Je pečlivě nasvícená reflektory a na veřejném místě. Nikdo nic neviděl, svědkové, kteří by pomohli alespoň poodhalit totožnost pachatele, nejsou.

K případu je povolána i patoložka Julia a její partner kriminalista Florian. A začíná závod s časem. Musí rychle najít motiv a odhalit pachatele, protože už za pár dní se u jezera objeví další ledová socha…

 

Musím říct, že jsem se dost těšila. Podstata vraždy a nutnost vyšetřování dávala jasně najevo, že se dozvím něco o tvorbě ledových soch.  Z celého toho případu se trochu ježily vlasy, hlavně po první kapitole, kde byl popsán „zážitek“ první oběti při mrznutí. To byla docela děsivá situace, bohužel pro mě v příběhu spíš ojedinělá.

Příběh svým stylem psaní pro mě naprosto postrádal jakoukoli napínavost. Autorka všechno popsala zbytečně podrobně a názorně sebrala mi i možnost bádat a objevovat. Vysvětlila vše tak, aby čtenáři nic neuniklo a tím z něj tak trochu udělala obyčejného konzumenta, nikoli účastníka zážitku. Chyběl takový ten moment, kdy při čtení sepnou nějaké náznaky a čtenář se posune v pátrání o kousek dál a většinou u toho zůstane úplně paf. No tak tady jsem paf nezůstala.

Co hodnotím kladně je, že se příběh vážně dobře četl. Text nekladl žádný nárok na pozornost a tak byl vyloženě relaxační knihou. Bohužel mě k němu ani nic netáhlo, dokázala jsem knihu klidně na tři dny odložit a ani si na ni nevzpomenout.

 

Postavy mi tentokrát také moc k srdci nepřirostly. Hlavní postava patoložky Julie, byla pro mě naprosto nevěrohodná. Chovala se mnohem víc jako kriminalistka, než soudní lékařka. Špatná a nezodpovědná kriminalistka. Neustále porušovala nějaké zákony při svém šťourání a procházelo jí to proto, že (autorka prostě chtěla?) chodila s vyšetřujícím komisařem – což byl mimochodem vztah postrádající jakékoli city nebo vzájemnou přitažlivost a náklonnost.  Autorka tam prostě chtěla osobní vztahy a problematické k tomu, tak je tam dala. Komplikace s ex, pro které jsem marně hledala v příběhu význam, než prostě proto a poněkud vlažný, ale prý upřímný nový vztah s vyšetřujícím komisařem (Valentin a Florian – já se picnu! Doufejme, že jsou to u našich sousedů běžná jména). K tomu vyšetřujícímu komisaři: To je dost odvážné tvrzení. Julia vyšetřovala daleko víc než on, i když bez povolení, bez pravidel, zbrkle a bez rozmyslu a často protizákonně. On tam prostě jen tak nějak byl, aby měla někoho k sobě, kdo jí umožní přístup k obětem a ukáže její zranitelnou stránku. Přesně tak na mě působil. Byl tam prostě proto, aby tam byl komisař a aby se Julie předvedla i jako citlivá žena, nejen jako patoložka.

Další postavy – ledový sochař, baletky, architektka a další byly možná o něco lepší s trochu zajímavějším vystupováním, ale stejně šustily papírem až hrůza. Navíc jsem se nemohla zbavit pocitu, že autorka si sice nastudovala vše o výrobě ledových soch, ale baletu a architektuře větší pozornost nevěnovala. Postavy mi vůbec nepředávaly myšlenky a zkušenosti lidí, kteří se těmto oborům věnují. Mluvili o svých činnostech, které měly provádět s vášní a naprostou oddaností, které byly jejich největší ambicí, jako laici zvenčí.

Postavy prostě působily jako – s prominutím – bezduché loutky, které se pohybují od místa k místu a říkají naučené repliky. Nevěřila jsem jim strach, lásku, ambice… prostě nic.

 

Autorka postupně střídala postavy, o kterých vyprávěla. Tím bohužel ubírala na pozornosti vůči lince vyšetřování. To bylo dost snadné, protože nudnější vyšetřování jsem asi nečetla. Měla jsem tak sice možnost jednotlivé postavy poznat, ale dopředu bylo jasné, proč tam jsou – věděla jsem: tohle bude podezřelý, ale ne vrah, i když k němu autorka navádí – naváděla až moc nápadně. Věděla jsem, že dámy, které sleduje, budou další oběti. Dokonce jsem věděla, co přesně si myslí vrah a proč to dělá tak, jak to dělá. Pohled vraha mi obzvlášť vadil, bral mi možnost pátrat nad jeho motivací. Navíc v jeho kapitolách bylo jasně zřetelné, proč to nemohou být ti, které policie podezřívá.

 

Z výše psaného je jasné, že mě kniha spíš zklamala. Upřímně, kdybych ji neměla od nakladatele, nejspíš ji ani nebudu dočítat, protože mě prostě nedokázala zaujmout stylem psaní, ani postavami, ani zajímavým vyšetřováním. Jedinou zajímavou věcí pro mě zůstávaly mrtvoly v ledu. Myšlenka na to byla divně zrůdně krásná. Ony byly taky to, co mě přivábilo ke čtení.

Možná byla chyba i to, že jsem začala číst od třetího dílu v sérii. Nejsem si však jistá, jestli by čtení od začátku nějak vylepšilo můj názor. Možná – hodně možná - na postavy, ale na styl psaní těžko.

Dobrá zpráva pro ostatní čtenáře je, že jsem se svým názorem osamocená. Kniha, i když ne celá série, má velmi dobré hodnocení na databázích a dost nadšených komentářů. Nejlepší bude, udělat si svůj názor :)

 

Za knihu i tak moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Někdy to prostě nesedne :) 

Pokud vás příběh ledových soch láká nebo patříte k fanouškům autorky, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Catherine Shepherd

Série: Julia Schwarzová a Florian Kessler (3. Díl)

Překlad: Rudolf Řežábek

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 304

 

 

Dědictví krve

 

Dědictví krve je už druhou knihou přečtenou v jednom čtvrtletí, od které jsem moc čekala a dostala málo. Tedy v tomto příběhu to bylo ještě horší, protože jsem vážně uvažovala, že to nedočtu. Jako vždy se níže doberu k tomu, co mi vadilo a proč. A příště si dám většího majzla, abych nenaletěla na marketingovou vábničku. Jo a mimochodem, jsem stopro přesvědčená, že s tímto názorem budu jediná. Nebo aspoň jedna z mála.

 

Anotace:

Princezna Ana strávila celý svůj život v paláci. Když ji obviní z vraždy jejího otce, musí uprchnout, aby našla pravého vraha a prokázala svoji nevinu. Sama to rozhodně nedokáže. Ale existuje vůbec někdo, kdo by jí byl ochoten pomoci? Jeden adept by tu byl: prohnilý podrazák Ramson se srdcem černějším než ta nejtemnější noc. Ten má sice vlastní plány a tajemství – ale brzy zjistí, že Ana je nebezpečnější, než si kdy vůbec představoval.

 

…

 

Anotace (a markeťácká kampaň před uvedením knihy) slibovala několik úžasně lákavých věcí: prohnilého podrazáka, nebezpečně mocnou holku, krutý svět, v němž vládnou mocní a bezohlední a utiskují ty skutečně mocné, kteří si to bůhví proč nechají líbit. Také to měl být příběh o tom, jak je těžké vyrovnat se sám se sebou, se svými schopnostmi a tím, že vám všichni říkali, jaká jste zrůda. S tím, že máte moc, která ubližuje, pokud ji neudržíte pod kontrolou.

Toto všechno, pokud by se to dobře napsalo, nabízelo příběh na YA skutečně velkolepý.

Takové to být mělo. A teď k tomu, jaké to opravdu bylo:

Svět v této knize je skutečně krutý. Silnější požírají slabší, zlo triumfuje a kvete. Vládnou mu členové podsvětí předstírající příslušnost k vysoké společenské vrstvě. Máš prachy, jseš elita. Korupce prorůstá odzhora až dolů. Nejlépe se daří těm nejhorším – podvodníkům, otrokářům a dalším bezskrupulózním existencím. Je potřeba podrazit ostatní a všechno jim sebrat dřív, než to oni udělají tobě. Magie spojená s přírodními silami existuje, ale nic dobrého svým uživatelům nepřináší – jsou zotročování, vykořisťováni, je jimi pohrdáno. Vládce, ne vlastní vinou slabý, to buď nevidí nebo vidět nemůže. A v tomto světě jedna osamělá dívka, neprávem obviněná ze zabití otce, hledá spravedlnost a pomstu. Aby ji nalezla, musí se spojit se zločincem Ramsonem Sedmilhářem.

Na příběhu se mi líbilo právě tohle – přesvědčivě vykreslené podsvětí a politická situace v zemi. Obojí bylo tak kruté a nemilosrdné, až opravdu zamrazilo. Pocity bezmoci a nespravedlnosti byly k nalezení všude a fakt jsem reálně přemýšlela, jak se hrdince – byť nadané velkou mocí – podaří s tím něco udělat.

Zaujala mě inspirace Ruskem. Ať už to bylo zimní podnebí, podobné jídlo nebo slovník, dalo to příběhu zajímavý rámec. Výhradu mám jen k tomu, že určité výrazy mi za chvilku lezly dost na nervy, protože je autorka používala až moc často. Zimní podnebí samotné znesnadnilo hrdinům útěk a pobyt mimo města – to bylo dobré. Nápad se spřízněnci i to, jak jsou zotročování a využívání poskytl zneužívanému lidu přesně tu hladinu zoufalství a bezmoci, aby mohl přijít nějaký ten boj za jejich osvobození se silnou hrdinkou v čele. Navíc byli dostatečně mocní, aby mohli bojovat proti utiskovatelům, když je někdo sešikuje. To dává základ pro opravdu epický příběh, kde silná hrdinka obdařená velkou mocí může najít cestu sama k sobě a skrze soucit s utlačovanými všechno změnit.

Základ je dobrý, ale to málokdy není. V tomto příběhu se však opět ukázalo, že pokud v sebelepším příběhu bude postava hlavního hrdiny, která stojí za nic a vztahy násilně vecpané do nějaké šablony, bude působit rozpačitě i ten sebelepší příběh. A to přesně bylo to, jak se kniha četla – rozpačitě. Prostředím, zápletkou a politickou situací jsem měla nakročeno k dospělé fantasy a postavy a vztahy mezi nimi mě pořád tahaly do celkem průměrné YA.

Takže k těm postavám:

Začnu se spřízněnci moci. K záporákům se vyjadřovat nebudu, protože ti byli úžasní vesměs všichni. O kladných se to už bohužel říct nedá. Celé čtení mě napadá otázka, proč by vlastně měli mít jiný osud. Jen proto, že je někdo trápí tak si zaslouží změnu? Oni byli tak nijací, že mi to bylo úplně fuk. Bylo jich hodně a o žádném jsem se nedozvěděla nic moc osobního. Prostě šedý dav. Bylo těžké vnímat, jak trpí, když mi k nim autorka zapomněla vybudovat nějaký vztah. Měla jsem se spokojit jen s tím, že můj morální kompas ví, co je dobře a co špatně? Kladným chyběly osobnosti a příklady útlaku – ti, u kterých bylo ukázáno, jak trpí, vypadali, že je jim to buřt. Kladné postavy byly prostě všechny vesměs divné a nezajímavé. Autorka útočila na city čtenáře, ne na dobře propracované budoucí odbojáře. Ani jsem jim vítězství nepřála, protože svět s těmi zápornými byl prostě zajímavější.

Přesně jsem věděla, kdo kdy umře, aby nakopl hrdinku k vyšším výkonům. Kdo půjde z cesty, kdo se pro hrdinku obětuje. Kdo se do ní zamiluje a jak strašlivě se kvůli tomu změní jeho dříve přesvědčivě vybudovaná osobnost. Karty mezi postavami byly navíc špatně rozdané. Ana mohla být úplně vynechaná a nic by se nestalo nebo mohla uchopit věci jinak. Ona se neměla snažit o dobro. Mnohem lépe by se tu vyjímalo prostě zlo – sedělo by to do pojetí knihy. Vidět vytloukat klín klínem by bylo originální a podstata magie hlavní hrdinky na to byla lépe uzpůsobená. Svět v této knize nebyl pro dobro připravený. Mnohem víc dobra, i když špatně provedeného jsem viděla u hlavního záporáka a asi bych mu dokázala víc fandit než Aně. On měl potenciál něco změnit. Ona ne. Ji totiž zajímala jen křivda spáchaná na ní osobně a o lidi okolo se starala jen tak, protože se to pro hrdinu prostě sluší.

Vážně přemýšlím, jak je možné, že kladné postavy mi pokazí celý příběh.

Pojďme teď na hlavní ženu a hlavního muže.

Líbil se mi začátek ve vězení a setkání Any a Ramsona. Vypadalo to na správné temno a začátek nucené spolupráce a obchodního partnerství na ostří nože.  Jenže už v úvodních scénách se hrdinka předvedla tak, jak se bude předvádět po většinu knihy – nána, která všem na všechno skočí, načež se naštve a udělá nějakou blbost. Kdyby neměla svou moc a nepomáhali jí lidi okolo, nepřežila by ani deset minut. Naštěstí v poslední třetině knihy se dokázala vzchopit k nějakému výkonu, který byl hodný aspoň vlažného potlesku. Konečně se přestala babrat ve svém trápení a rozhodla se pro trochu hrdosti. Jenže špatný první dojem už se na posledních pár stranách napravit nedal.

Většinou je hrdinka naprosto blbá a nepoučitelná. Své iracionální chování opakuje pořád dokola, stále se motá v těch samých rádoby šlechetných výbuších vzteku a pokaždé ji dostanou do potíží. A nejen ji, ale i všechny kolem. Kdyby se totiž jen na chvilku zastavila a zamyslela dřív, než začne šplouchat krvavou magií, třeba by spousta lidí přežila, třeba by na sebe nestrhávala pozornost přesilovky grázlíků a třeba by pak mohla něco udělat pro ty, jimž tolik touží pomoct. Jenže ona jim svými akcemi bez rozmyslu jen škodí. A poučí se z toho? Ne. Proč taky? Ono totiž kdyby paní autorka nevyvolávala akce takto, nejspíš by se v knize spoustu věcí nestalo a kniha by byla o půlku kratší. A ještě nudnější. No dobře no, aspoň se něco dělo, ale autorka si tím způsobila, že tu kačenu fakt nesnáším a většina děje mě štvala. K ohromné moci je totiž potřeba dát hrdince ještě něco dalšího ohromného – mozek.

Líbilo se mi, jakou potíž měla hrdinka s ovládáním moci, ale vadilo mi, že se chybami vůbec neučí. Ocenit na ní musím jedno. Váhala, jestli svou moc užívat, když je tak nebezpečná a snažila se být opatrná a neubližovat. Sice by bývalo lepší svůj dar přijmout a naučit se s ním zacházet, ale uznávám, že k tomu neměla moc podmínky, protože jí bylo od mala vštěpováno, že se za něj má stydět, potlačit ho a nebýt zrůdou.

Ramson byl sebestředný kretén. Takže se ke kačeně docela hodil. Jedno se mu ale musí nechat. Byl to přesvědčivý kretén. Lhář a podvodník od nátury. Autorce šly rozhodně lépe postavy zkažené, zlé, arogantní… a Ramson byl toho důkazem. Vlastně musím říct, že právě on mě nesmírně bavil, když jsem si na jeho přístup k životu zvykla. Bavilo mě, jak jsem pořád musela zvažovat, co mu věřit a co je jen účelová lež. O to více jsem nepochopila jeho proměnu v zamilovaného pitomečka, který se z ničeho nic přestal starat sám o sebe. Jakoby mu vzali půl mozku a začal najednou dělat stejné nepromyšlené hlouposti jako Ana.

Kdyby mezi ně nenacpala autorka nějaké citečky a Ramson zůstal parchantem a ona nánou, kterou využívá, bylo by to lepší a už jsme u jádra problému. Tento nápad nebyl dobrý pro zpracování v YA ranku. Mnohem více by mu slušela dospělá fantasy. Už jen vzhledem k prostředí a poměrům v království. Ana by pak nejspíš dostala lepší roli královny mrchy a byla by to ona, proti komu se vede boj. A byla by děsivá – všechny její strachy, slabosti a obrovská moc, to by bylo něco, kdyby se to rozmázlo do pořádného šílenství. I motivace záporáka a jeho projevy v příběhu, které byly skvělé, si zasloužily lepší uchopení – to záporák byl ve skutečnosti hrdinou. A upřímně, příběh měl nakročeno k tomu, aby dopadl blbě – hrdinové se budou muset ještě moc změnit, abych jim uvěřila, že mají na to zvítězit. A vlastně je mi fuk, jestli to udělají, protože vracet se do příběhu nebudu.

 

I přes některé zajímavé momenty se mi kniha četla poměrně špatně. Na začátku to bylo ještě dobré, ale postupně to šlo dolů. Nic mě nenutilo ji otvírat, moc se mi do čtení ani nechtělo. S postavami mi nebylo příjemně a jejich osudy mě nezajímaly. Pod slupkou tohoto příběhu jsem viděla tak obrovský potenciál, že nemůžu odpustit autorce, kam příběh tlačí. Není to ale můj příběh a tak můžu jen konstatovat, že pro mě kniha není a do dalších dílů se nepustím.

 

O knize:

Autor: Amélie Wen Zhao

Série: Dědictví krve (1. díl)

Překlad: Alžběta Kalinová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 400

Paříž je vždycky dobrý nápad

 

Knihu jsem si vybrala, protože byla chuť na nějakou zajímavou romantiku. Tato měla být spojena s cestováním do tří lákavých zemí, přičemž korunu tomu měla nasadit Paříž. Osobně tedy nepovažuji Paříž za královnu romantických měst, ale říkala jsem si, že to i tak bude stát za to.

 

Anotace:

Uplynulo už sedm let od doby, kdy Chelsea Martinová podnikla své evropské roční dobrodružství. Potom se musela nečekaně vrátit, a tak se vrhla na kariéru. Když jí otec zničehonic oznámí, že se bude ženit, Chelsea si uvědomí, že tak trochu zahořkla a její život se zastavil. A s tím se v žádném případě nehodlá smířit!

Proto se rozhodne cestu zopakovat a najít své staré já. Chce se znovu podívat na místa, která kdysi navštívila a kde byla opravdu šťastná. A ano, chce se znovu setkat i se svými tehdejšími milenci: Colinem v Irsku, Marcelinem v Itálii a Jeanem-Claudem v Paříži. Kdoví, třeba jí jeden z nich pomůže najít radost ze života.

…

Hlavní hrdinka knihy Chelsea Martinová je zajímavá žena. Nejspíš bych ji nazvala zapřisáhlou kariéristkou bez osobního života, kdyby ovšem nebylo dvou věcí. Chelsea pracuje ve společnosti, která získává od bohatých dárců peníze na výzkum rakoviny. Všechnu svou energii a čas tedy směřuje k dobré věci – a to nelze nikomu vyčítat ani náhodou. A tou druhou věcí je důvod, proč je taková osamělá, odtažitá a cele oddaná práci. Když byla těsně po škole, zemřela jí maminka na rakovinu. Chelsea se potom hodně uzavřela a dosud se s její smrtí nedokázala úplně vyrovnat, i když je to už sedm let.

S Chelsea jsem se seznámila za poněkud trapné okolnosti. Ve svatebním salonu, kde jí její otec oznámil, že se chystá uzavřít sňatek se ženou, kterou zná teprve dva týdny. Chelsea je z té novinky málem na mrtvici a dost nepěkně se mu to snaží rozmluvit. Její zloba a chladná nepřejícnost a neschopnost projevit radost z toho, že si dlouho osamělý otec našel ženu, mi hrozně vadila. Nehledě k tomu že Chels neměla naprosto právo se mu plést do života a dávat mu rady po té, co jí jasně sdělil, že se rozhodl a o její vměšování se do věci nestojí.  V ten moment u mě převážily antipatie k ní a trvalo opravdu hodně dlouho, než se zmírnily.  Později jsem pochopila, v čem byl problém a dokázala jsem s ní i soucítit. Bohužel jsem k ní už nedokázala najít ten správný vztah celou knihu a fandila jsem místo toho jejímu kolegovi a největšímu nepříteli Jasonovi. Zprvu tedy hlavně proto, že jsem naprosto nedokázala pochopit, proč ho Chels tak stírá a bylo mi ho líto. 

S Chelseiným postojem měla problém i její sestra a neváhala jí promluvit do duše. Výsledkem bylo, že Chels vyráží na cesty do Evropy, aby si přesně zopakovala cestu, kterou absolvovala jako mladá a znova nalezla štěstí a lásku, kterou přitom cítila. Má v úmyslu se setkat se svými bývalými milenci a vyzkoušet, jestli by mezi nimi nemohla znova vzplanout sejná láska, jako dříve. Doufá, že ano a že bude s jedním z nich konečně zase šťastná.

A tak její cesta začíná:

První kroky ji zavedou do Irska, kde kdysi pracovala v hospodě a poznala Colina z ovčí farmy. Jejich láska tenkrát byla úžasná, jenže Chelsea si už v mládí uměla jít za svým a tak milému Colinovi zlomila srdce, aby mohla pokračovat v naplánovaném poznávání Evropy a nasmlouvaných brigádách.

Druhá zastávka je v Paříži, kde tenkrát poznala úžasného bohéma Jean Clauda. JC byl šik světák, lichotník a hezoun. Jeho ambice směřovaly k módnímu návrhářství a tak nepřekvapí, že právě tím se v současnosti živí. A krásnými šatičkami a večírky boháčů bude blbnout Chelsea hlavu. Paříž je ale možné si vychutnat i jinak, romantičtěji. A právě i na tohle dojde.

Poslední Chelseina štace je slunná Itálie, vinice pod hradem a dokonalý hradní pán – vinař Marcellino. Sem by mi asi Chels zapadala nejlépe a právě tady se mělo rozhodnout, jestli si nakonec vybere lásku z minulosti nebo tu současnou.

 

Musím říct, že jednotlivé návštěvy ve mně zanechali dost uspěchaný pocit, což byla vlastně i pravda. Chelsea se všude zdržela spíš jen pár dní než nějak vyloženě dlouho. Zároveň to však stačilo, abych pochopila, jakou dívkou na tom kterém místě Chelsea byla a co ji táhlo k tomu zažít to znova. Jenže ono se to pořád nedaří, protože život a lidé už jsou o sedm let jinde a Chels zatím nepochopila, že i její štěstí bude nejspíš nějaké nové, na novém místě a s novým člověkem, který ji bude mít rád takovou, jaká je teď. Její umanutost a zatvrzelost, se kterou trvala na dokončení své cesty, i když už tušila, že tím může přijít o hodně, byla pro mě nepochopitelná.

Pochopitelně dojde na šťastný konec a kupodivu nastane přesně s tím mužem, na něhož jsem sázela od chvíle, kdy se na stránkách objevil. Stopro to uhodne každý, protože je to prostě hodně průhledné a v žánru obvyklé. Tady je ale jejich sbližování popsáno tak dobře a vtipně, že to prostě bude bavit. Taky ručím za to, že ho budete milovat, protože to prostě jinak nejde. A vůbec nebude vadit, že budete tušit konec, protože přesně o tyhle dobré konce nám všem jde, když otevíráme podobnou knihu.

Celý příběh je vlastně o hledání sebe sama a něčím, co bych nazvala jako honem za chimérou mládí. Kdo z nás někdy neměl chuť někam se vrátit a zopakovat si nějaké šťastné období? Chels přesně to udělala, jenže zapomněla na jednu důležitou věc – lidi se mění a jen těžko se vracejí k bývalému já, když jsou bohatší o jiné životní zkušenosti a setkání. Často taky to pro vás nejlepší máte celou dobu před nosem, jen se vám to zrovna nechce tak úplně vidět, protože se, stejně jako Chelsea raději honíte za přeludy a duchy z minulosti. Tohle byla v příběhu vlastně docela hezká myšlenka.

Kniha mě bavila, i když Chelsea nebyla typ hrdinky, se kterou bych mohla dýchat stejný vzduch. Do příběhu se ale hodila a roli hlavního hrdiny mi bohatě zastal její kolega, který byl naprosto úžasný. Pokud máte rádi romantiku na cestách, bude se vám příběh určitě líbit také.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na cestu za hledáním štěstí a lásky se můžete vydat zde.

 

O knize

Autor: Jenn McKinlay

Překlad: Jiří Kobělka

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 376

Bridgertonovi: Nevhodný návrh

 

Na třetí díl jsem byla po stoupající kvalitě dílů předchozích natěšená na maximum. Začala jsem knihu číst hned ten den, kdy jsem si ji donesla domů. A druhý den ráno jsem ji dočetla. Systém čtení start-cíl naznačuje, že autorka opět zaujala. To jo, to zase nemůžu říct. Jenže tentokrát mám ke knize výhrady a ne malé. A jsem nejspíš jediná, komu třetí příběh Bridgertonů v nějakých ohledech vadil.

 

Anotace:

Rok 1815.

Sophii Beckettové se nikdy ani nesnilo, že se jí podaří vklouznout na vyhlášený maškarní ples lady Bridgertonové, natož se tam seznámit s “krásným princem”. Přestože je dcerou hraběte, zlá nevlastní matka ji odsoudila do role služebné. Teď se však Sophie v náruči šaramantního a pohledného Benedicta Bridgertona cítí jako princezna. Bohužel s vědomím, že až odbije půlnoc, kouzlo vyprchá…

 

…

POZOR! Níže může být nějaký ten malý spoileřík, i když pochybuji, že knihu jako je tato, lze vůbec vyspoilovat, když je každému všechno předem jasné.

…

Na začátku bylo nadšení ve stylu: „Jé, to je jako Popelka, Benedict uloví Popelku“. Ano, začátek příběhu asi do strany šedesát skutečně připomínal převyprávění známé pohádky. Sirotek vyrůstající na šlechtickém sídle s otcem, který se sice stará, jak mu smysl pro povinnost velí, ale nepřizná se k otcovství. Nevlastní matka, která si do manželství přivede dvě dcery a schovanku muže nenávidí. Smrt otce, zotročení nešťastné dívky a osudový ples. Prostě všechno jako v Popelce.

Postupně se vše začalo ubírat vlastním směrem a popelčí příběh nabyl nepěkné reality vztahu mezi dobře situovaným a společensky na úrovni mužem a ženou, která na takový vztah nesmí ani pomýšlet. Maximálně snad může být dobře ukrytou milenkou. Protože slušní mladí muži se přeci nežení s nemanželskými dcerami a už vůbec ne se služkami.

Z výše napsaného je tedy zřejmé, že Benedict svou vyvolenou potkal na plese – maškarním pochopitelně, aby nepoznal kdo to je a mohl ji po půlnočním úderu zvonu začít hledat. Jenže osud zamíchal kartami a jemu nebylo souzeno zjistit, kdo byla dáma, která ho očarovala.

Sophie, protože to byla ona, což je známo od prvních stránek, mezitím musí opustit Londýn, protože nevlastní matka ji vyžene z domu. Protlouká se, jak umí a nemá vůbec jednoduchý život. Nakonec se ale na dívku dost vláčenou životem usměje štěstí. Na venkově se opět setkává se svým princem. Jenže po dvou letech, bez prostředí plesu a krásných šatů ji Benedict nepozná. Vidí jen to, co má vidět – služku…

 

 

Třetí kniha v sérii si opět udržela onu ukrutnou čtivost, která mě na podobných příbězích baví. Jakmile jsem ji otevřela, svět anglické lepší společnosti mě úplně pohltil.

V hledáčku všech matinek a svobodných dcerunek (jakož i paní Whistledownové) byl tentokrát druhý z bratrů Bridgertonových Benedict. Byla jsem na něj zvědavá, protože v předchozích knihách se moc neprojevoval a ani v seriálu se spíš necpal do popředí. Věděla jsem o něm jen to, že se ženit nechce, nemá žádnou představu o manželce a moc rád kreslí.

První scéna na plese byla ukrutně dokonalá a úplně mě strhla k dalšímu čtení, i když většina knihy byla plná takových těch obvyklých situací známých z podobných knih. U předchozích dílů to tak taky bylo, což mi nevadilo, protože mezi páry byla ukrutná chemie. Tady bohužel až tak úplně nefungovala. Pár mi tolik nesepnul, jako v předchozích dílech už jen proto, že své hrdiny autorka natlačila do nerovného postavení. A Benedict, který toho radostně využil, mi právě proto moc nepřirostl k srdci. Dění na stránkách daleko víc připomínalo klasické historické romance, které vůbec nemusím.

Navíc Benedictovo chování mu dalo, i přes urputnou snahu o slušné vystupování, tak trochu roli slizáckého šlechtice, který je schopný mít pracky všude a odhodlaný prosadit si svoje. Jeho gentlemanství vyznívalo spíš jako póza a občasné chování k Sophii trochu moc povýšenecky. Sice tak vynikla Sophiina tvrdohlavá potřeba zachovat si slušnost a úroveň, ale bohužel na mě úplně nefungovalo ani toto. Ano, ona byla vychovaná jako šlechtična, odmítala tedy klesnout na úroveň vydržovaných milenek, na druhou stranu se v jistých situacích zase tak moc necukala, i když to podléhání autorka vydávala za její vůli.

Paní autorka se taky snažila vykreslit potíže, které by Benedict měl, kdyby si vzal dívku společensky nevhodnou, i jeho dilemata z toho plynoucí. Jako dobrý, to by v té době zvažoval každý chlap a žádného by svatba ani nenapadla. Spíš by ho napadaly ty samé věci, jako Benedicta. Mně jen moc nesedl způsob jeho uvažování tak, jak byl představen. Na jednu stranu přitahovaný Sophií se jí snažil nadbíhat a dost nevybíravě ji tlačil do role milenky – nedostala na výběr ani po odmítnutí. Na druhou stranu ji miloval a toužil se zachovat čestně. Kdyby si s ní ale nezačínal nic dříve, než se rozhodne, nemusela by mezi nimi půlka neshod vůbec vzniknout a on mohl být podaný daleko lépe. Pak by se příběh vyhnul mému srovnávání s milostnou romancí a autorka by se vyhnula šabloně, na kterou tu plivu špínu, protože jsem ji četla tisíckrát a pokaždé se stejným výsledkem. Je to laciné a rozhodně bych to nečekala v sérii, jakou jsou Bridgertonovi. Ti, ač dosud průhledně romantičtí, nikdy lacině nepůsobili.

Autorka by musela příběh postavit úplně jinak a myslím, že by to celé dopadlo o poznání lépe – tedy by to daleko méně připomínalo kýčovitou historickou romanci, kde jde jen o lechtivé scény. Zde byla sice jen jedna lechtivka a bez nějakých výrazně podrobných popisů, ale v podstatě celý vznikající vztah těch dvou byl založený na Benedictově nátlaku z pozice výše postaveného muže vůči služebné. K tomu mohlo dojít jen díky jejich rozdílnému postavení a už jsme zase u toho, co mi na tom neštymovalo. Co je na tom romantického, když muži podlehne holka, která nemá kam jít a on má tak skvělé možnosti s ní manipulovat podle svého? I když se s ní nakonec ožení – a to není spoiler, protože je to každému jasné už od přečtení anotace. Autorka mohla tohle jejich postavení využít a ukázat, že to jde i jinak a i takové romantické klišé by mohlo být perfektně funkční. Myslím, že by čtenářkám ani nevadilo, že přijdou o pár žhavých scének a ozobávání hlavního páru. Vždyť přeci přitažlivost a náklonnost může stát i na něčem jiném než na fyzických projevech.

Problém jsem měla taky v tom, že na takové čtivo o lásce až na věky „úderem blesku“ nejsem moc stavěná. Raději mám, když vidím, jak vztah vzniká, což v prvních dílech bylo a v tomto třetím jsem měla nalinkováno od prvního setkání. Tanečky, které pak ti dva předváděli, působili opravdu jako maximální klišé přesně podle zaběhnutých šablon pro knihy o nerovném vztahu. Od autorky bych rozhodně očekávala víc.

Abych nežehrala jen na to, jaké rány schytal od autorky Benedict, musím se zmínit i o hraběnce Aramintě, nevlastní matce Sophie. Její nenávist mi připadala až přehnaná a skutky, které vůči Sophii podnikala, vyznívaly spíš jako parodie. Ani ona jako postava nezapadla do stylu série, jaký si autorka vytvářela od prvních dílů. Mělo to být přeci o lepší společnost, možná lehká parodie ve stylu Austenové. Tak proč měla potřebu vytvořit postavu, která se většinu času chová jako dementní kráva, která o lepších mravech v životě neslyšela, a podrývá tak vlastní postavení v době, kdy postavení ve společnosti bylo klíčové?

Samozřejmě byly i věci, které se mi na knize líbily. Nejdříve už zmiňované prostředí lepší anglické společnosti a mlenice na svatebním trhu. Toho jsem si tady užila méně, protože Sophie z pochopitelných důvodů moc plesů nenavštívila a na manželství nebyla také žhavou kandidátkou. Zase byl ale jako bonus představen život služebné a zmíněny i takové aspekty života komorných a služek, nad kterými normálně moc nepřemýšlím. Dál taky špičkování mezi bratry i mezi Sophií a Benedictem. V jiskřivých dialozích autorka na kvalitě neubrala a i tady bylo možné si je opravdu užít. Dobrá byla také první třetina knihy, když ještě děj setrvával v lepší společnosti, do chvíle, kdy slepice Araminta Sophii vypakovala z baráku. Pak už to bylo slabší, omezené více méně jen na Sophii s Benedictem a jejich podivný nevhodný románek. Musím taky uznat, že pro Sophii a její argumenty proti vztahu s Benedictem jsem měla pochopení. Ona si uvědomovala více než on, co by ji to stálo, kdyby mu byla po vůli. On sám riskoval až na konci, kdy se rozhodl zachovat čestně.

Ze třech dílů, které jsem zatím četla je Nevhodný návrh nejslabším. I tak se mi ale kniha četla celkem pěkně a v knihovně si ji nechám. Jen si nejsem jistá, že se zrovna k tomuto dílu budu vracet. Myslím, že tady to paní autorce trochu ujelo. Možná ve snaze zrealizovat svůj nápad s Popelkou, šlápla kapku vedle. Nebo jsem prostě měla po prvních dílech vysoká očekávání a odchýlení od nastaveného kurzu mi nesedlo. Na sérii každopádně nehodlám zanevřít a do dalších dílů se určitě pustím.

 

P.S.: Proč se museli hned brát? Mnohem realističtěji by na mě působilo, kdyby Sophie žila jen v pozici milenky, ale v podstatě jako manželka, protože Benedict by do konce života jinou ženu nechtěl? Ale tak nic, můj příběh to není :)

 

Další knihy v sérii na bloGu:

Vévoda a já

Vikomt, který mě miloval

 

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (3. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání 2021

Počet stran: 317