27. 6. 2021

Cvičebnice tvůrčího psaní

 




Jako člověk, pro něhož je psaní a vytváření příběhů jedním z největších koníčků (ne-li vůbec největším), jsem nabídce nové cvičebnice neodolala. Mám doma spoustu učebnic tvůrčího psaní, ale cvičebnice se mi do rukou dostala poprvé a tak jsem byla zvědavá, co mi může předat. Také mě zaujalo její propojení s Kurzy z obýváku. A i když jsem na tyhle organizované psací výuky nikdy nebyla stavěná, rozhodla jsem se zkusit aspoň knihu.


Anotace:

Cvičebnice je určená pro všechny, kteří chtějí psát, anebo si psaní vyzkoušet a kreativně se vyjádřit. Provede vás od prvotního nápadu přes jednotlivé části psacího procesu a také poradí, co dále dělat s hotovým textem.

Psaní je také řemeslo, a pokud jej chcete ovládat, je užitečné dobře znát nářadí, se kterým budete pracovat. Je třeba vědět, co všechno si s literární postavou můžete dělat, jaké jsou možnosti vyprávění a jak překonat tvůrčí blok. Zkuste si roli spisovatele hravou formou, která vás bude bavit a která vám předá ucelený přehled o tvůrčím psaní. I Shakespeare nějak začal...

 

 

Pokud bych měla dát na první dojmy, musím knihu pochválit. Knih o tvůrčím psaní mám doma povícero, ale tato jediná je opravdu moc pěkná, esteticky potěšující a na recyklovaném papíru. Uvnitř je mnoho zdařilých tematických fotografií. Je elegantní a šik.

Jenže i když je na pohled fajn, u těchto knih o to nejde. Důležité je, co mi můžou předat. Takže pojďme mrknout na tuto stránku „šik cvičebnice“.


Ve zkratce bych to řekla asi takto:

Co kniha nabízí?

Možný začátek autorské cesty. Získáte možnosti, rady, nápovědu a prostor si vše zkusit na vlastní tužku (případně klávesnici).

Co neslibuje?

Koláče bez usilovné práce, mnohého zkoušení, tápání a sbírání zkušeností.

Co musím odevzdat, aby mi kniha k něčemu byla?

Bez ochoty zkoušet cvičení si knihu ani nekupujte. Pokud jste typ psavce, který je spíš intuitivní, nejspíš vám toto nebude vyhovovat.

 

A teď trochu podrobněji:

 Původního textu od autorů (ve smyslu dlouhých stran informací a teorie) v cvičebnici zase tolik není, ten budete postupně tvořit sami a teorii rovnou převádět v praxi. Autorky knihy vás jen postrčí na správnou cestu. Od toho je to cvičebnice a ne učebnice. Prostor na vlastní psaní v knize nechybí a můžete ho využít, jestli se vám neekluje psát do knih. Mně to nešlo ani přes velkou snahu, tak jsem pořídila blok :) A ono by to tak stejně dopadlo, protože pokud bych se měla při úkolech opravdu snažit a ponořit se do toho, určený prostor pro psaní nebude stačit ani náhodou.

Většina textu je tedy zadání různých úkolů a celkem obecné a pro pokročilého písmáka ne moc překvapivé povídání o tom, co je k napsání knihy potřeba, shrnuté v úvodu jednotlivých částí. Povídání autorek poskytuje rady, jak na úkoly jít, kde se inspirovat a ukázky dobrého a ne tak dobrého vypracování úkolů. Zkrátka, aby jeden věděl, jak na psaní samotné jít a jak raději ne :) Pro ty zkušenější harcovníky to tedy spíš moc není, ale začátečník, který teprve o psaní uvažuje a neví jak by nejlépe začal, určitě právě tyhle předané informace ocení a možná pro něj bude dost z toho nové. Ne každý je takový, že prostě začne. Těm váhavějším může kniha pomoci.

Text doplňuje větší množství pěkně aranžovaných fotografií, které přispívají k příjemnému naladění při listování knihou. Jeden by mohl říct, že jen zabírají místo, ale kupodivu to tak není. Proč by kniha, která je v podstatě motivací k dřině a dlouhému sezení na zadku nemohla vypadat pěkně a příjemně :)

Jaké úkoly vás v knize čekají?

Autorky postupují opravdu od začátku. Knihu dělí do několika okruhů, z nichž se bude váš budoucí příběh skládat a k těmto okruhům nabízejí tematická cvičení. Zabývají se nejen obecnými věcmi, jako je příprava a nasávání inspirace, ale i velmi konkrétními okruhy od tvorby příběhu, postavy, přípravy zápletky a rozvinutí děje. Dozvíte se, co je to vypravěč a jakého můžete zvolit pro svůj příběh, jak ho budete vyprávět, jak vytvořit dialog nebo i jak to všechno ukončit. A samozřejmě i další věci. Úplný obsah uvedu pod článkem.

 

To, jestli pro budoucího spisovatele vašeho formátu bude kniha užitečná, zjistíte jednoduše. Jste hravý člověk? Máte rádi různé tvůrčí úkoly, které dráždí vaši fantasii? Tak trochu se ještě hledáte v tvůrčím procesu? Zatím v sobě nenosíte příběh, který se hrne ven? Potřebujete tak trochu systém a ne střelbu na slepo? Jestli na tyhle otázky odpovíte ano, bude vás kniha bavit. I kdyby pro vás mělo být tvůrčí psaní jen hrou na dlouhá odpoledne i tak bude vypracování cvičení přínosem.

Pokud jste spíš jako já, nejspíš si knihu užijete jen po vizuální stránce, po tvůrčí už méně. Já nejsem úplně typ, který by měl chuť vypracovávat krátká cvičení. Nejde mi to a nebaví mě to, raději pracuji na svých už rozdělaných věcech a zabývám se jimi. Postupuji spontánně metodou pokus omyl už od dětství a v knize předložený skoro bych řekla školní systém psaní mě spíš brzdí. To ale neznamená, že mi kniha nic nedala. Naopak – k mému velkému překvapení dokázala aktivovat nové nápady a chuť do psaní a to i když jsem neudělala jediné cvičení tak, jak chtěly autorky, ale přizpůsobila jsem si je svému naturelu a svým příběhům. Ano, i to jde :) Takto mohou knihu využít pokročilejší psavci s již rozdělanými příběhy.

Také se mi líbí, že autorky neslibují „bezceler“ na počkání. Upozorňují na to, že všechny ty celery i méně kvalitní „zeleninu“ si autor musel odsedět a odmakat. A hlavně: číst, číst, číst – psát, psát, psát. Všímat si, jak píšou jiní, zkoušet a hledat své vlastní vyjádření. A pořád dokola. Cvičení dělá mistra, ale to nejspíš víte. Jinak by vás tahle kniha nezaujala :)

Pro úplné začátečníky není kniha špatná. Myslím, že pokud ji projdou, budou jí věnovat pozornost a pokusí se úkoly poctivě vypracovat, zjistí, jestli je tvůrčí psaní pro ně vážně míněným oborem nebo jen koníčkem pro volná odpoledne. To není špatně – psaní má dělat hlavně radost, i kdyby bylo jen do šuplíku. Pokud však psavec míní své úsilí vážně, poslouží cvičebnice jako „žebřík ke skokanskému můstku“. Na skutečný skok bude potřeba mnohem víc, než v knize je.

Tak či tak, toto je možný začátek.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si pohráváte s myšlenkou zkusit psát a kniha vás zaujala jako možný start, najdete ji tady.



O knize:

Autor: Andrea Selzerová, Alžběta Bublanová

Vydal: Nakladatelský dům Grada

Rok vydání: 2021

Počet stran: 160


Obsah knihy:



Prolog

Poznejte své tvořivé já
Okouzlete se psaním

Úvod

O tvůrčím psaní
O kreativitě
O cvičebnici

Než začnete psát

Co potřebujete pro psaní?
Proč chcete psát?
Nepřátelé a pomocníci
Začněte krátkým textem
Dopis mému tvůrčímu já

Nespoléhejte na múzy

Pozorujte
Nasajte atmosféru
Popisujte
Čtěte!
Podporujte svou múzu

Vytvořte příběh

A o čem to je?
Určete si žánr
Specifikujte své dílo
Promyslete děj

Poznejte svou postavu

Seznamte se
Popište postavu tak, že ji čtenář nezapomene
Aby postava utkvěla čtenáři v hlavě!
Kdo vlastně jsi, postavo?
Vžijte se do svých postav
Nezapomínejte na popis

Budujte děj

Připravte zápletku
Vygradujte děj
Nebojte se popisem zvýšit napětí
Napište si osnovu
Nelpěte na osnově

Kdo je vypravěč?

Vyprávějte autenticky
Vypravěč jsem já
Kouzlo er-formy
Kombinace pohledů

Jak se bude vyprávět

Kompozice není sprosté slovo
Retrospektiva neznamená jen vzpomínka

Jak na dobrý dialog

Nebojte se dialogu
Každá postava má svou řeč
Mocný dialog
Reálné nereálné dialogy
Uvozovací věty

Příběh ukončete

Co se mohlo stát?
Změňte konec příběhu
Nebojte se přepisovat
Text po sobě čtěte
Kam s hotovým textem?

Mé spisovatelské já

Najděte svůj styl
Zkoušejte neznámé
Experimentujte
Opojný pocit
Dílo vydejte
Pamatujte, proč jste začali

Závěr

Co jste se naučili?
Inspiraci pronásledujte palicí
O projektu Kurzy z obýváku
Poděkování

Doslov

Přílohy
Mapa tvůrčího procesu
10 nejčastějších spisovatelských chyb
Osobní tipy na knihy, které doporučujeme si přečíst
Vysvětlení pojmů, které jsme v cvičebnici použily
Můj originální slovník
Mé spisovatelské postřehy

20. 6. 2021

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové

 




Můj první Bryndza a hned takový… netradiční :)

Ne vážně! Pana Bryndzu jsem měla vždycky spojeného s detektivkami a thrillery (jako všichni ostatní), které zase až tak nečtu a doteď mě vůbec nelákalo o nějakou z jeho knih zavadit pohledem. Vůbec by mě nenapadlo, že zrovna on se pustí do humorného žánru. A vida! No, takže po takovém žánrovém veletoči se na něj moje lhostejné zraky upřely s náhle vzplanuvším zájmem. A navíc, taková fest růžová obálka moc přehlédnout ani nejde :).


Anotace:


Seznamte se s Coco Pinchardovou, představitelkou nové rom-com série od Roberta Bryndzy! Jaké to je, když po čtyřicítce začínáte úplně znovu? Je to sranda…
Coco Pinchardová byla až do vánočních svátků šťastná manželka a matka (před chvílí) dospělého syna, která si splnila svůj největší sen – vyšla jí první kniha.
U vánočního stromečku se měla sejít celá velká šťastná rodina a Coco se těšila, jaké skvělé věci jí další rok přinese.
A pak to šlo všechno do háje. Namísto vysněného šperku dostala Coco od manžela iPhone a za pár dnů je právě telefon skoro to jediné, co jí ze starého života zbylo. Z něj teď píše svým přátelům e-maily o tom, co se všechno v jejím „novém“ životě děje. A o tom, jaké to je, když si musíte život poskládat úplně jinak. Ještě že zbyl Coco nadhled a smysl pro humor...
 


Čtyřicátnice Coco má celkem fajn život. Je šťastně vdaná, má čerstvě dospělého syna a právě jí vyšla kniha. Jediné, co jí trochu kazí náladu je blížící se oslava Vánoc s rodinou, která jí trochu pije krev. Ale co, rodina po svátcích vymajzne a Coco si pak může užít všechno to úžasné a nové, co jí nový rok přinese. A pak se všechno pokazí. Život přehodí výhybku a Coco najednou začíná znova – kariéru, život samostatné ženy i hledání lásky. A protože je tak trochu rapl, potká ji při tom hledání ledacos…

Lákadlem na Coco Pinchardovou má být humor, v němž nepřehlédneme podobnost s Bridget Johnsonovou a jejími deníky.

Musím říct hned na začátku, že co kniha slibuje, to dodrží do puntíku. Opravdu je humorná a opravdu se podobá Bridget Jonesové. Nemůžu si tedy stěžovat, že by mě snad nepobavila. Četla se skvěle a prakticky najednou – prostě mě to bavilo. Bylo to nenáročné, svěží a co si budem, vždycky se dobře čtou vtipné knihy o v podstatě smolných věcech a cizích trapasech (a že jich Coco má!). Na druhou stranu jsem měla někdy pocit, že autor malinko přehání a snaží se pobavit čtenáře za každou cenu. I v tom případě, že to působí násilně nebo to dělá z hlavní hrdinky skoro psychopatku. Občas jsem se za ni i trochu styděla a říkala jsem si, že toto by dospělá ženská neudělala ani v románu.

Coco – hlavní postava, spisovatelka, podváděná manželka a matka – je opravdu trochu praštěná a chaotická osoba. Místy bych řekla, že je naivní možná až moc, ale každopádně je s ní sranda a její životní peripetie si užijete. I další postavy – tedy přátelé Coco a její rodina, jsou dost svérázné postavičky. Já osobně jsem si většinu z nich oblíbila víc, než samotnou Coco. Opět to bylo nejspíš tím, že pan autor při vytváření své postavy trochu moc tlačil na pilu a občas jsem měla problém uvěřit, že je Coco opravdu taková a nepřehrává. Ano, kdyby byla herečka, věřila bych jí víc a nejspíš by byla i zábavnější.

Zajímavé je, že se Coco pohybuje většinou ve společnosti gayů – patří mezi ně její nejlepší přítel, syn a tedy i pochopitelně jeho partneři. Původně jsem myslela, že nejlepší přítel gay bude tak trochu klišé a synek je jen do počtu, ale to jsem se pěkně pletla. Očividně jdou nejlepší přátelé gayové napsat i tak, že je to úplně v pohodě a spolu se synem se z nich dají udělat nejlepší postavy. Panu Bryndzovi jsem měla důvod věřit, že to tak nemá proto, že je to zrovna v módě a navíc tyto postavy zpracoval velmi dobře – líp než Adama, který měl sloužit jako pan Božský, ale nějak se to nepovedlo. Jejich vztahy začlenil do knihy tak přirozeně, že pro mě byly bližší než vztahy Coco a jejích partnerů a zajímaly mě mnohem víc, což se docela divím.

Kniha je psaná formou mailů, které Coco píše lidem okolo sebe (přátelům, rodině…). Trochu mi bylo líto, že v knize nebylo víc mailů, které Coco dostává jako odpovědi, po dočtení ale nemůžu říct, že by vysloveně chyběly. Z reakcí Coco se dá pochopit alespoň přibližně, co asi tak mohlo v jejich odpovědích stát. Díky mailové formě jsou kapitoly krátké a příjemně lehce se čtou. Kniha tedy přesně zapadne do chvilek, kdy nemáte moc času na čtení a potřebujete končit čtení s kapitolou :) jo, někdo to tak vážně má, třeba já. Neumím končit uprostřed textu. Zároveň je ale snadné si říct: „Tak ještě jeden.“ Příběh totiž pohltí dost snadno a bláznivá povaha Coco a její životní peripetie umí zaujmout tak dobře, že se dá bez problémů úplně zapomenout na čas.

Kniha nabízí lehký oddechový příběh a ničím se nesnaží tvářit se jinak. Od obálky přes anotaci a styl psaní – všechno dává jasně najevo, že se hodí pro líná odpoledne, kdy se čtenáři nechce moc přemýšlet a bádat nad smyslem života, ale spíš se nad ním trochu pobavit.


Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Možnost přečíst si ukázku a knihu zakoupit máte tady.



P.S.: Už nevím, kdy jsem na to přišla. Jestli na začátku čtení nebo v průběhu, ale každopádně mě to docela pobavilo. Pan detektivkář začínal na tomhle – humorném románu o dost svérázné čtyřicítce, která je potřeštěná až hrůza. Tak tomu říkám posun :).


O knize:

Autor: Robert Bryndza

Překlad: Ivana Skenderija

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 320



15. 6. 2021

Moře rzi

 


„Jediná pravda, kterou musíte v souvislosti se smrtí strojů znát, je, že čím rychleji se blíží jejich konec, tím víc se chovají jako lidé. A lidem se nikdy věřit nedalo.“




Moře rzi nepatří úplně mezi novinky. Spíš mezi ty déle odkládané, na které konečně přišla chuť. Nakonec se stala dalším nečekaným pokladem z hloubi knihovny, tahle sci-fi dystopie mi připadala naprosto skvělá. Jak nápadem, tak zpracováním i myšlenkami, které docela zajímavě zarezonovaly.


Anotace:


Během globálního povstání je lidstvo vyhlazeno právě těmi stroji, které byly vyrobeny, aby mu sloužily. Nyní světu vládnou Jedny světové inteligence – obrovské mainframy, které asimilovaly mysli milionů robotů.

Ale ne všichni roboti jsou ochotni vzdát se své individuality a Křehule – samotářka a sběračka odpadků, zaměřená výhradně na přežití – je jedním z těch, kteří se ještě drží.
Jenomže individualita má svou cenu a po téměř smrtelném setkání s jinou UI je Křehule nucena najít si nějaké útočiště. To však není vůbec jednoduché, protože se jedna JSI rozhodla obléhat nejbližší bezpečné město.

Kriticky poškozená Křehule musí vydržet dost dlouho na to, aby našla nezbytné vzácné součástky a mohla se opravit – ale jak robotovi pomalu odchází procesor, vynořují se všechny jeho staré vzpomínky. A to pro Křehuli znamená především jednu děsivou vzpomínku.
 

 

Lidstvo dávno vymřelo, konkrétně před patnácti lety byl zastřelen poslední muž a na nehostinné a zpustošené zemi žijí jen stroje – roboti, které lidé vytvořili, aby s jejich pomocí zabezpečili různé druhy prací a bohužel udělali tu chybu, že jim dali i vědomí a vlastní rozum.

I když roboti vyhráli válku s lidstvem o planetu, nevedou si na ní úplně nejlépe. Pomalu se blíží hranice jejich životnosti a součástky k opravě nejsou moc dostupné zboží. Někteří zoufalí roboti vyrážejí za poslední šancí jak součástku získat do Moře rzi – hřbitova strojů, který se rozkládá na části území bývalých států Michigan a Ohio. Tam odcházejí nebo jsou vypovězeni všichni, co jsou na hranici vyhoření a nacházejí se ve stavu selhávání systémů a „šílenství“. A v jejich nefunkčních tělech by mohl selhávající robo-občan najít součástku, kterou potřebuje, nebo nějakou, kterou by mohl směnit.

Ostatní, zatím fungující občané, žijí v malých komunitách, které se ale musejí ukrývat před velkými mainframy. Když se neukryjí a neutečou, budou pohlceni a stanou se součástí obří supersítě, jejich data budou včleněna a přestanou samostatně existovat. Tito svobodní roboti však o svoji individualitu přijít nechtějí a tak utíkají z místa na místo a ukrývají se, dokud je bojové jednotky mainframu nenajdou a nedonutí k útěku zase někam jinam nebo k připojení k celku.

Křehule – robotka model Pečovatel - která příběhem provází, číhá právě tady, v Moři rzi. Pronásleduje napůl šílené různě porouchané roboty, kteří věří, že se nějak dokážou opravit sami a vytoužená součástka je v moři – pohřebišti už už na dosah. Dělá to, protože nemá na vybranou. Potřebuje jejich součástky, aby je mohla směnit za nějaké, které se hodí jí. Životnost jejích vlastních součástek pomalu dobíhá, jakékoli poškození některé z důležitých částí pro ni může být fatální. Není a nechce být součástí ani jedné ze dvou vládnoucích supermyslí a tak nemá jiný přístup k náhradním dílům, které potřebuje. Zároveň však vyznává jisté zásady – bere si pouze od umírajících nebo mrtvých jednotek – občanů.

 

V této knize jsem dostala zajímavý příběh ve stylu starých dobrých scifáren. Důraz je položený na příběh se značnou podobností k lidskému a zajímavou myšlenku a zároveň nechybí ani momenty nacpané akcí a napětím.

Současnou linku Křehulina příběhu příběhu protíná její vyprávění o věcech minulých a její vzpomínky na to, jak a proč zmizelo lidstvo. Kdy a jak se objevily první mainframy? Jak se stalo, že největší supermysli sjednoceného robotího světa pronásledují základní svobodné robotické jednotky? Kdy padl první výstřel ve válce robotů proti lidem a kdo to začal? Skoro jsem měla pocit, že jde o takového robotího Orwella. Tohle vzpomínání má ze začátku knihy mírně navrch a vůbec to nevadí. Události v něm jsou zajímavé a obsahují hodně myšlenek, které rozebírají i současné lidské chování a postoje k důležitým věcem. Myšlenka, že lidstvo si ve jméno pokroku a pohodlnosti kope vlastní hrob, se zde jevila ne pravděpodobná, ale stoprocentní. Zrcadlo zaniklé lidské civilizaci nastavuje právě chování robotů ve válce a po ní a jejich vzpomínky na život s lidmi.  Roboti zprvu nezatížení individualismem a potřebou se za něco rvát a vymezovat se, měli na začátku války o životní prostor hodně navrch.

Způsob, jakým bylo zachyceno přemýšlení a chování strojů, mi připadal téměř lidský. Kdyby nebylo určitých specifických věcí, dalo by se klidně zapomenout na to, že se o lidi nejedná. Pan autor tu na specifické věci nezapomínal a neustále se někde vynořovaly – byl zajímavý pocit, jak jsem se při čtení vžila do lidského uvažování a prožívání a toto mě vracelo zpět k robotické realitě příběhu. Díky tomu bylo možné mít k postavám robotů bohatší vztah, než kdyby to prostě byly univerzální, centrálně myslící stroje. Tito měli vědomí a oproti jednotkám supermysli byli krásně rozpoznatelní, měli osobnosti, byť v umělém těle. V některých ohledech byli možná lidští až moc – nechybělo jim sobectví, vůle přežít a bojovat za každou cenu (i kdyby ji měl zaplatit někdo jiný). Nešlo si nevšimnout jisté podobnosti mezi náboženstvím lidí a centralizací v supermysli u robotů. Dokonce i ti samostatní si postupně vyvinuli něco jako víru, i když v mnoha případech šlo trochu o šílenství a trochu o data.

Líbilo se mi, že zde nebyli roboti tak úplně pány světa s kontrolou nad situací, měli jistou úroveň bezmoci a hlodal je zub času. Oproti hypermoderním scifi to byla příjemná změna. Chyběl tam ten prvek nadvlády a naprosté úspěšnosti strojů po převzetí země. Vítězové prohrávali v boji s ještě silnějším zástupcem vlastního druhu. Museli se skrývat, bát se, bojovat o život a u toho cítili silnou touhu po zachování sebe sama. Stroje to trochu polidštilo – hodně polidštilo. Zajímavý prvek příběhu bylo popisované šílenství robotů a selhávání jejich paměti. Pan autor to tak zajímavě zakomponoval do děje, že (zvlášť u Křehule) jsem díky tomu zjistila některé zvlášť závažné události, které formovaly osobnosti robotů během války s lidmi.

Na mě tahle scifárna docela zapůsobila. Kniha měla při čtení mou maximální pozornost i ve chvílích, kdy se nedělo nic až tak akčního. Získala si je prostě jen zajímavostí tématu, myšlenkami a dobrým zpracováním. Zároveň ale nejde o náročné sci-fi, které by vyžadovalo extra soustředění a hluboké pátrání v hlubinách vlastních technických znalostí nebo morálních hodnot. Prostě příjemně oddechová záležitost.


O knize:

Autor: C. Robert Cargill

Překlad: Marek Čtrnáct

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2019

Počet stran: 336

 

Další zajímavé sci-fi knihy na bloGu:

 Spát v moři hvězd - nejnovější počin pana Paoliniho, jinak známého jako autora Eragona.

Člověk Nula - zajímavé a dobře napsané. Nepříjemně fascinující pohled na budoucnost. Vřele doporučuji!

Liščí gambit - skvělý a originální military sci-fi příběh.

Enderova hra - velmi doporučuji. Naprosto brilantní kniha.

My jsme legie - začátek příjemné série. A docela zábavné čtení.

Navigátoři Duny - příběh z mého oblíbeného univerza nesmí chybět!

Na odvrácené straně - trocha měsíčního noáru.


 



5. 6. 2021

Letní sázka

 




Tohle jsem si prostě nemohla nechat ujít. Letní lásku, romantiku a dva spisovatele, kteří společně tvoří v příjemném prostředí malého amerického městečka u velkého michiganského jezera. Očekávala jsem příjemný a oddechový románek s navyklou šablonou. To jsem dostala, ale k mému překvapení i něco navíc. Nebylo to jen o lásce, ale taky o vyrovnávání se s nečekanými událostmi v životě.

 

Anotace:


Augustus Everett je uznávaný autor klasických románů. January Andrewsová píše romantické příběhy. Zatímco její příběhy končí happy endem, jeho knihy vrcholí tragickou smrtí nebo deziluzí všech hrdinů. Pro January byla rodina vždycky oporou, Gusovo dětství nebylo zrovna procházkou růžovým sadem. Jsou jako noc a den (nebo jako leden a srpen). Jenže jsou skutečně všechny věci v životě tak, jak se jeví na první pohled?
January přijíždí do nově zděděného domu na břehu Michiganského jezera v ne úplně dobrém rozpoložení: tíží ji otcova smrt a tajemství, které se po jeho smrti dozvěděla. Navíc se jejím novým sousedem stane právě Gus, bývalý spolužák z vysoké školy, s nímž celé roky studia soupeřila. Rychle ale zjistí, že toho mají společného mnohem víc než jen zážitek z dávného kolejního večírku. Například to, že oba shodně trpí neschopností dopsat svou knihu.

A tak spolu tihle dva jednoho pošmourného večera trochu nečekaně uzavřou sázku, která je má vyvést z autorské krize: Augustus stráví celé léto psaním o něčem se šťastným koncem a January se pokusí napsat velký americký román. Ona ho pro inspiraci bere na výlety do míst, k nimž patří pořádná dávka romantiky, zatímco on s ní objíždí přeživší pamětníky sebevražedného kultu (co jiného by se od něj taky dalo čekat?). Plán je, že oba svou knihu dokončí a nikdo se do nikoho nezamiluje. Vážně.

 

 

January Andrewsová je autorka romantických příběhů se šťastným koncem. To je život, jaký odjakživa zná - i přes těžkou nemoc v rodině měla doma odjakživa zázemí a byla milovaným dítětem. To je život, jaký si vysnila i pro sebe: osudová láska jako u rodičů, její úžasný partner a její úspěšné knihy – všechno na vlnách perfektní lásky a šťastných konců. Jenže život jí z ničeho nic nastavil i svou nehezkou tvář. Táta jí zemřel a po smrti se přišlo na jeho nevěru. Máma o tom nechce mluvit, ale věděla to celou dobu. První duhová bublina štěstí a lásky tak praskla pod hrotem podvodu a předstírání. Druhou bublinu surově propíchnul její perfektní přítel, když se s ní rozešel. A ta poslední? January přišla o svou víru v lásku a šťastné konce a nemůže psát.

Augustus Everett je úplně jiný spisovatel než ona. Píše vážné romány, bez dobrých konců, ale plné těžkých témat a ran osudu. On sám je na první pohled taky takový, vážný, odměřený a rozhodně ne ten typ, který by se procházel ruku v ruce se svou životní láskou při západu slunce.

Tyhle dva, kteří spolu nemají na první pohled nic společného, spojuje hned několik věcí. Za prvé tvůrčí krize, za druhé nedávná obrovská a bolestivá změna v životě a za třetí sousedící domy u jezera v Michiganu, které jsou od sebe oddělené jen úzkou uličkou a oba si vidí prakticky do talíře.

Navíc se spolu znají už od školy. Do oka si nepadli tenkrát a ani teď to nevypadá na extra přátelství. Jenže oba mají jedno léto na to, aby dokončili svou knihu a oba s tím mají trochu trable. A aby podpořili tvůrčí chutě a zároveň ukázali tomu druhému, zač je toho v odlišném žánru loket, vsadí se. Gus napíše romanci se šťastným koncem a January zase knihu, která bude odrážet realitu běžného života bez něj.

 

Jednu věc autorce nemůžu upřít. Dokázala napsat moc příjemný příběh, který i když je v něm dost těžkých okamžiků a postavy mají trápení, je zároveň plný naděje a příjemných chvil. Pesimismus z knihy nedýchá, i když postavám občas není lehko, naopak se při čtení dá i zasmát. Oceňuji vyváženost romantické a vážné linky. Byla to příjemná kombinace a obě části příběhu pěkně plynuly pospolu a udržovaly mě u stránek a plnou chuti dozvědět se nejen o tom, jak to dopadne s láskou, ale také něco o životech postav a o tom, co je formovalo do osobností, jakými jsou a co teď, v dospělosti, ovlivňuje jejich psaní.

Začátek, kdy January přijíždí do domu u jezera, vůbec nevypadá na to, že by se o nějakou lehkou letní romantiku mělo jednat. Hrdinka je sežvýkaná událostmi minulého roku, přišla o všechno, co jí dodávalo stabilitu a jistotu a cítí se hodně sama. Když se k tomu přidá ještě tenčící se konto, nutnost napsat knihu a netrpělivý nakladatel, je nabíledni, že nic z toho v ní jiskřičku tvůrčího ducha nevykřeše. Jenže pak potkává jeho, Guse, a i když ho v zásadě nemusí a považuje ho za namyšleného „chladnokrevně nadrženého“ suchara (byť přitažlivého), je každé čtenářce od začátku jasné, že tady jiskra přeskočí a nejen ta tvůrčí.

To, že autorka nechala postavy se spolu vsadit, jí krásně umožnilo spoustu společných scén mezi nimi dvěma, aniž by působili násilně a uměle. Prostě je přirozeně včlenila do života svých postav – January pomáhá Gusovi najít romantickou inspiraci a on jí zase ukazuje tu horší stránku. V příběhu jsem tak našla chvilky, kdy oba pracují každý zvlášť i ty očekávanější, kdy jsou spolu. To se mi líbilo, protože autorka si díky tomu nemusela vymýšlet žádné „náhodně“ romantické situace. Postavy měly důvod je přímo vyhledávat a v příběhu to nepůsobilo prvoplánově, jak to někdy jindy bývá. Přidanou hodnotou byla i perfektní chemie mezi postavami – ti dva jsou spolu prostě úžasní. Neměla jsem problém uvěřit tomu, že je to k sobě táhne. Bylo to z řádků doslova cítit. Stejně tak jsem chápala i tu jejich opatrnost. Autorka prostě emoce příběhu zvládla předat perfektně.

Své postavy autorka vypiplala opravdu do hloubky. Obzvlášť u January to bylo výrazné, protože ona příběh vyprávěla a tak byl vhled do jejích myšlenek hlubší. January byla doslova umanutě zaměřená na dobré konce a překvapivě neměla své štěstí jen tak zadarmo. I v jejím životě bylo od dětství hodně náročných okamžiků, ona ale bojovala za své zdání dokonalosti. V tomhle svém povahovém nastavení byla celkem spokojená, i když si někde hluboko uvnitř uvědomovala, že to není opravdové. Pochopila to až po té, co v jejím životě všechno to pečlivě budované štěstí shořelo na popel a dál předstírat nešlo a ani nebylo co a komu. Její citové nejistotě a nutnosti hledat nový způsob, jak se k věcem stavět, nebylo problematické věřit – a nebude to problém pro nikoho, kdo už o růžové brýle přišel.

Gus oproti ní nikdy neměl ani iluzi šťastného dětství. Nikdy si tedy nevystavěl tu potřebu budovat vzdušné zámky, protože on musel realitu vnímat a čelit jí. Jako osobnost působil na první pohled vyrovnaněji, cílevědoměji a klidněji. Jen tak něco s ním nezmítalo a navenek ho málo co rozhodilo. Uvnitř už to tak jednoznačně nastavené neměl. Absence zázemí v dětství ho naučila nedůvěře k lidem a očekával spíš kopanec než šťastný konec.

Líbilo se mi, jak autorka pěkně zdůraznila rozdílnost hrdinů. V těch očividných věcech, jako je rozdílné dětství, povahy, odlišná tvorba a světonázor, ale i v roztomilých maličkostech jako jsou třeba jména Augustus a January.

 

Kromě rodící se lásky se příběh zaměřuje i na překonávání trablů a zklamání a postavy mají kvůli tomu každá svůj důvod, proč být v nově vznikajícím vztahu opatrní a nejistí. Uznat důvody jejich opatrnosti jsem neměla problém ani v jednom případě. Nejednalo se o žádné pseudoproblémy. Příběh postavy provede nejen začínající láskou, ale i smířením s ostatními okolnostmi v jejich životě. A i když na začátku knihy mají nějaký názor, je tu naděje, že se jejich postoje mohou změnit.

Pro čtenáře je od začátku snadné některé z postav a jejich činy a smýšlení odsoudit, jenže autorka ukáže, že život není jen černý a bílý a postupně i čtenáře přiměje k tomu svůj názor přehodnotit a odsudky zmírnit (když postavy pozná a pochopí je). Líbilo se mi, že si autorka dala práci i s vedlejšími postavami a více je zapojila do života obou hlavních. Kniha tak nepůsobila plytce a netrpěla jen úzce zaměřeným pohledem na ty dva. Díky tomu ani nepůsobí příběh zbytečně jednoduše, jako někdy letní romance bývají. Čtenář, který sám už něco zažil, se bude na příběh dívat jinak než ten, komu půjde jen o romantiku. Oba ale najdou to, co potřebují.

Romantika, na kterou kniha láká, je tu perfektní. Vztah se rodí pomalu a lehce. Nikde se netlačí na pilu a January s Gusem se postupně poznávají a učí se spolu fungovat. Autorka krásně vypíchla okamžiky, ze kterých se jejich vztah rodil a scény, v nichž si k sobě hledali cestu, byly úplně přirozené. Když postavy zaváhaly a na jejich společné cestě se objevil výmol, věděla jsem přesně proč to tak je – proč se Gus drží zpátky nebo proč January tak vyvádí. Nebylo to prostě proto, že to v podobných šablonách příběhu je zvykem.

Autorka se velmi zaměřuje na postavy. Pro romantický příběh, který má být o lidech, jejich povahách a vznikající lásce je to rozhodně dobře. Možná bych ale uvítala trochu víc popisů prostředí a něco, co by mi víc navodilo pocit léta. V knize hodně pršelo, bylo vlhko a vedro nebo naopak zima. Jinak jsem si ale vůbec neuvědomila, že se děj skutečně odehrává v létě. Kdybych u michiganského jezera nebyla (a v malých amerických městečkách) asi bych si ho úplně nedokázala představit. Rozhodně to ale není chyba knihy – popisů bylo více méně dostatek. Jen jsem si toho tak všimla mezi čtením :) Každopádně, pokud by to někdo za nedostatek považoval, je to bohatě vynahrazeno perfektním zpracováním postav. Což na druhou stranu může upoutávat moc pozornosti k nim a méně k lásce. Možná to má důvod, proč bývají letní románky hodně jednoduché čtení :)

Problémem pro mě zůstal pouze konec. Jak se často ukazuje, bývá pro mě zajímavější cesta než cíl a skutečný šťastný konec nepotřebuju mít rozebraný až do poslední tečky. Tady navíc vůbec nebylo potřeba, aby si hrdinové vysvětlili své city, protože z jejich chování byly krásně rozpoznatelné, upřímné. Vůbec by mi nevadilo, kdyby o nich na konci nemluvili. Nevadí mi si domýšlet, ale chápu, že jiné čtenářky to mají jinak.

Kniha není jen běžným a průměrným oddechovým letním románkem. Je to také příběh o tom, že všechno se dá překonat. January měla pravdu, šťastné konce existují, jen je někdy nutné se za ně porvat, otevřít se jim a vyrazit jim trochu naproti :)


Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Kniha už vyšla, takže ji bez problémů koupíte třeba tady.


 

P.S.: Po přečtení ostatních názorů vidím, že můj pohled na knihu je asi trochu jiný :) v jednom se ale shodněme všichni: kniha je příjemné čtení a stojí za čtenářský čas.



O knize:

Autor: Emily Henryová

Překlad: Tereza Libichová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 384


Další knihy se spisovatelem v hlavní roli:

Ukradený příběh - můj názor zde.

Každé řešení má svůj problém - můj názor tady.