21. 1. 2023

Vítejte v pekle

 





Kdo se občas na mém bloGu objeví, nebude překvapený, že jsem si nenechala opět ujít novou knihu pana Bureše. Povídky sice nejsou můj šálek kávy, ale v tomto případě – vem to čert! Vítejte v pekle… a Burešovo peklo my milujeme. Konečně, po přečtení povídkové sbírky, je mi jasné, proč to tak je. Vlastně jsem definitivně přišla na to, proč mi Burešova práce tak skvěle sedí. Připravte se na smršť dojmů!

 

Anotace:

Čtrnáct povídek v širokém spektru žánrů – od pekelné temné fantasy přes drsné postapo a vzdálenou budoucnost až po čistokrevné historické příběhy, a dokonce i jednu pohádku!

Populární autor fantastiky Roman Bureš přináší výběr ze své tvorby, otevírá brány do několika fantastických světů a servíruje nám peklo hned na několik způsobů.

Co se stane, když lidé spáchají takové zlo, že dojde k narušení blány mezi světem lidí a pekelnou říší? Jak zastavit hladového obra, který hrozí sežrat celé království? Zbortí se lidská společnost jako domeček z karet, když bude znát datum svého zániku? Dokáže se mladá dívka postavit svému osudu ve slumu postapokalyptické megapole? A co zažívá hříšník, který se ocitne v pekle, aniž by tušil, za co si ho zasloužil?

 


Povídky obecně nemám ráda, protože se mi obvykle nepodaří tolik proniknout do poselství, které chce autor předat, nebo ho dokonce nestačím postřehnout a pořádně vstřebat. Sotva se začtu, je konec a zůstává málo. Měla jsem trochu strach, že se to stane i u této knihy a já si pokazím dojem, který z knih pana Bureše setrvale mám. No, tak ne. Obavy byly zcela zbytečné. Pan Bureš mi opět dokázal dát to, co od něj očekávám a co od příběhů chci.

V knize je čtrnáct povídek a každá z nich zobrazuje peklo trošinku jiným způsobem – některá přímo, některá v přeneseném významu. Jsou tu ty naprosto očividné, jako například poslední, kdy se duše hříšníků ocitnou v pekle. V některých příbězích závisí peklo spíš na úhlu pohledu, týká se třeba jen situace jediného člověka nebo prostředí, případně událostí. A pak jsou tu povídky, kdy peklo v nich tvoří démoni ze všech nejdémoničtější – lidi sami sobě nebo navzájem. V knize jsem našla povídky, které znám ze světa Inferia. Několik je jich z prostředí Propasti času, kterou jsem bohužel nečetla (což napravím). Je tu něco i z Legionáře – a to mě překvapivě hodně zaujalo. Povídka o konci světa byla dokonale mrazivá. Jo a taky je tu jedna pohádka :)

Každou z povídek uvádí autor krátkým odstavcem, kde ji trochu přiblíží. Mám za to, že v povídkových knihách to běžně nebývá (aspoň jsem to zatím neviděla), ale po přečtení Vítejte v pekle, to rozhodně považuji za plus. Nahlédnout autorovi do hlavy a do jeho spisovatelské historie se ukázalo být zajímavou exkurzí. Musím uznat, že některé z povídek bych si ráda přečetla jako plnohodnotný román. Obzvláště ty, které se váží k další autorově tvorbě, konkrétně k Propasti času nebo Legionáři.

Asi by se slušelo vybrat ty povídky, které ve mně nechaly nejhlubší dojem. Chtěla jsem obsadit jen tři první místa, ale nakonec mi tu vyšli čtyři největší favorité. Musím říci, že mě překvapivě hodně zaujaly věci, které nebyly z prostředí Inferia a tedy zobrazovaly peklo trochu jinak, než přímočaře čertovsky.

 

Třetí den – povídka zobrazuje – a to dost živě - bitvu mezi římskými legiemi a Germány z pohledu římského legionáře. To tedy bylo panečku peklo! Autor dokázal krásně zobrazit pochod legie lesem, kdy věděli, že jsou sledováni nepřáteli, kteří je početně převyšují. Slyšeli je všude kolem sebe. Spolubojovníci pomalu umírali, legie se rozpadaly, ale síla vůle jednotlivých legionářů a hrdost na to, kým jsou, je držela stále na nohou a nutila k boji. Na konci jsem si říkala, že už to není ani hrdost, ani vůle, ale jen jakási setrvačnost a otupělost. Neměli jinou volbu, než jít dopředu a bojovat. A tři dny šli naprostým peklem.

Tiskovka – povídka nezobrazovala peklo samotné, dokonce ani boje, apokalypsu nebo jiné utrpení. Byla to jedna z těch, kde záleželo na úhlu pohledu. Ocitla jsem se v ní na vědecké konferenci inteligentních živočichů, kteří na Zemi nahradili lidstvo. Jeden z hlavonožčích vědců se zde chystal vystoupit s šokujícím odhalením, na které vsadil svou pověst i život. Zde by se dalo peklo vidět v dogmatu, zaslepenosti víry, samolibosti inteligence a neochotě připustit jiný názor. A když se podíváme do historie lidstva, tyto věci dokázaly způsobit taky pěkná peklíčka.

Nemesis – povídka byla o konci světa. Od autora už jsem četla jiný takový příběh – Planetu idiotů, kterou vřele doporučuji. V této povídce nebyl konec ani náhodou tak pokojný a něžný. Hlavní hrdina na mě svým přemýšlením a jednáním udělal obrovský dojem. A peklo je zde jasné – víte, kdy bude konec. Úplně přesně. Pro všechny a bez rozdílu. Jedinou poslední věc, co můžete udělat je rozhodnutí, jestli to skončíte sami dřív nebo vydržíte až do konce. Poddáte se s tupou rezignací? Nebo bude něco, co uděláte? A s kým budete ten poslední okamžik? Přemýšleli jste nad tím? Po přečtení povídky budete.

Vítejte v pekle – Moje asi nejoblíbenější povídka. Nahlédnutí do pekla a okamžik, kdy duše lidí dospěly k pochopení konečné spravedlnosti, bylo jednoduše skvělé. Zobrazení nekonečné spirály a pocitu bezčasí při sestupu do pekla je až nadpozemsky úžasné. Jdeš a jdeš, pořád dokola a stejně se nehneš z místa a to utrpení, které cestou duše zažijí, bylo dokonalou zkouškou a ukázkou naprostého morálního úpadku, v němž o to víc vyčnívali ti rozdílní. Úplně jsem cítila strach a postupně převládající otupující zoufalství duší, se kterým se poddávaly bolesti a zlu. Jako by, když pochopily, že už jsou stejně po smrti a v pekle, přestalo záležet na zbytku hodnot a lidství. Toto je další z povídek, která čtenáře přiměje podívat se trochu sám na sebe.

 

Na autorově způsobu psaní ze všeho nejvíc oceňuji několik věcí.

První z nich je morální poselství každého příběhu předané tak, že při čtení nevyhnutelně dojdete ke správnému postoji, aniž byste měli pocit, že je na vás tlačeno nebo že je takový postoj vnucený v ději nějak na sílu. Správné pochopení je naprosto instinktivní. Potřeba zamyslet se nad sebou a životem lidstva obecně taky. Nedivím se, že autora fascinuje peklo jako nejvyšší autorita spravedlnosti. Koho by taky ne, kdo by o nějakou definitivní spravedlnost nestál v dnešním světě. I když by třeba hrozilo, že soukolí této spravedlnosti semele i jeho. Ou, no nazdar, ta poslední povídka mě vážně dostala :)

 

Líbí se mi, jak pan Bureš popisuje (jakékoli) peklo bez patosu, bez vyhrocených emocí, ale stejně dokáže předat jasné poselství toho, jak (a za co) lidi trpí – což pochopíte jen tak mimochodem. Démoni to nemyslí osobně, příroda to nemyslí osobně. No dobře… pokud je nepřítelem člověk, tak ten to osobně myslí… Tak či tak, všichni dostanou, co si zaslouží a o co se přičinili. Bez škodolibosti, záměrného násilí nebo zloby. Jen Boží mlýny. Fakt miluju představu Burešova pekla. Ne proto, že lidi trpí, ale proto že je to tak dokonalá spravedlnost.

Při čtení mi některých postav bylo nejdřív líto – znáte takový ten pocit děsu z toho, co se hrozného děje postavě, o které zatím nic nevíte. Jenže pak se třeba dozvíte a úplně se vám převrátí pohled na tu danou postavu a na to, že hříchů třeba není jen sedm a že v současném světě je možná potřeba trochu rozšířit terminologii při popisu i těch sedmi základních. Při čtení byl pořád přítomen nepřehlédnutelný podtext toho, že si za to můžou lidi sami, že každý čin má svou odpovídající protihodnotu v utrpení  – i v těch povídkách, které nepopisovaly přímo démony a plameny. Jediné, kde jsou emoce znát, je v povídkách, kde je ukázáno utrpení nevinných lidí nebo těch, které semlely okolnosti a neměli moc na výběr. Líbí se mi, jak se někteří pod tlakem ohnou a pak jsou tu ti, kteří se i naprosto zoufalé situaci postaví čelem v záchvěvu posledního osobního hrdinství. Líbí se mi, že autor dokáže tuhle podstatu člověka rozlišit v příběhu, aniž by musel přímo ukázat prstem „toto je grázl“ a „toto je oběť“ případně „toto je na úhlu pohledu“. On prostě představí postavu a v průběhu seznamování s ní pochopíte, co je zač – dost často nelze ani jednoznačně říci, protože někteří jsou zároveň oběti i vrazi. A pozor – u některých toto poznání dost překvapí. Protože do té doby jste o něčem takovém ani neuvažovali stejně, jako po přečtení knihy. Ani o sobě jste možná neuvažovali tak, jako po dočtení některých povídek. To se mi na autorových knihách taky líbí, můžu se zamyslet i nad sebou. V důsledku toho jsou mi postavy hodně blízké.

 

Jak je asi vidět, autorova tvorba mi vážně sedí. Jeho způsob uvažování, pohledu na život a na to jak se lidé chovají k ostatním okolo a z toho plynoucí tvorba postav i zápletky, je v našich končinách dost ojedinělou záležitostí. Je to tak jiné, než ostatní česká fantastika, že to prostě nemůže nebýt přitažlivé. Ať se podíváte, na který příběh chcete, něco vám dá a zůstane to ve vás. Je jedno, jak nad tím budete přemýšlet. Jestli jen jako nad zajímavě pojatým příběhem nebo jako na něco, co vás může posunout v pochopení lidství. Autorovo zaměření na morálku člověka a konečnou spravedlnost je fascinující. Ať už se postavy zachovají jakkoli, ať už přežijí nebo umřou, zaujmou postoj a vy můžete s nimi. Podle mě je škoda se nad autorovou tvorbou nezamyslet. Pro mě je rozhodně přínosem.

Tato kniha nabízí průřez tvorbou. Podle mě ideální, pokud autora neznáte. Krásně si tak vyberete, která z jeho dalších knih by vám mohla sedět. Pokud máte autora načteného, věřím, že si rádi přidáte další kousek do sbírky.


Za knihu moc děkuji autorovi a nakladatelství Epocha. 

Tvorbu pana Bureše najdete zde.

 


O knize:

Autor: Roman Bureš

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2022

Počet stran: 408

 

Další knihy autora na bloGu:

 Inferium

Inferium II: Invaze

Planeta idiotů

Říše


15. 1. 2023

Nej čtivo roku 2022

 


Znáte vůbec někoho, kdo podobné články na konci roku nepíše (pokud má tedy kam)? 

Já snad ani ne. 

Přijdou s tím všichni blogeři, kteří ještě u nás přežívají. Předpokládám, že i youtubeři a ostatní –eři :) Já se teda taky poctivě zařadím do knihomilské smečky a přispěju svou doporučovací troškou do mlýna.

Jako již tradičně u mě se nebude jednat o knihy, které si dělají zálusk na nějaké literární ceny nebo povznesení čtenářů do vyšších sfér. Ne. Jsou to knihy, které mě bavily, oslovily a které mi dopřály příjemný čas. Samozřejmě to zařídily všechny, které jsem četla. Já tu ale přes to doporučím jen některé. Snažila jsem se vybrat takové, které na to šly jinak. Nejsou to (většinou) takové, které by se hřály na vrcholu čtenářské pozornosti a markeťáckého běsnění. Spíš takové, které by si větší pozornost zasloužily. Nemusí být dokonalé a nejsou. Prostě jen mají NĚCO.

Chtěla jsem vybrat z každé kategorie jen tři, ale nějak mě to přerostlo. To se stává. 

Seznam je tedy trochu přidelší, ale určitě si v něm každý vybere. A o to šlo. Články o všech knihách psát nejspíš nebudu, ale pokud je mám, dám tu odkaz.

 


 

České


Uteč!

Velmi nečekané překvapení. O důvodech, proč mě kniha dostala, se rozepisuji v článku zde.

Inferium 2: Invaze

Pan Bureš už má u mě tradiční místo mezi nej knihami. Jeho styl mi sedí a baví mě. Více info o knize v článku zde.

Haka za lilii

Další z letošních překvapení. Tentokrát romantika a opět s článkem, který najdete tady.

Střípky času

Tohle dílo už se rozrostlo do třídílné série. Není to úplně top fantasy, ale má skvělý nápad a parádní atmosféru. Pokud oblibujete války čarodějů na českém území a knihy ze současnosti, zkuste.

Zlatá značí osud

Toto rozhodně zaujalo nápadem a dost zajímavými emocemi postav. Víc informací jsem sepsala v článku zde.

Zlatá Grai

Toto je ovšem fantasy, jak má být. Znepřátelené rasy, politika, tvrdý boj a výcvik postav, zajímavé prostředí. Nechybí tomu vůbec nic. Zatím nemám článek, ale nejspíš bude. Kniha za práci s ním rozhodně stojí.

Jako sama smrt

Pan Hoza tentokrát sáhl po klasické fantasy a byl více než úspěšný. Temné, napínavé, strhující a s dost nečekaným koncem. Moc doporučuji.

 

Fantasy


Lži Lockeho Lamory

Kniha je rozhodně více temnou a krvavou – prostě dospělou – verzí Šesti vran. Na druhou stranu je čtení o něco náročnější, nemůžu tedy zaručit, že milovníkům Šesti vran sedne :)

Gideon Devátá

Ou, tak to sedlo. Nekromanti, politika, nebezpečí a skvělá zábava. Autorka vystřihla fakt originální svět a postavy se neskutečně povedly.

Železný vlk

Opět zajímavý svět a do vikingovita laděný příběh.

Devátý spolek

Co k tomu říct? Vypadá to, že si na ty temné příběhy bývalých YA autorek potrpím. Tady rozhodně psaní pro dospělé sedí.

Smrtící vzdělání

Noviková je další z mých oblíbenkyň. V tomto příběhu vytvořila magickou školu, kterou si užijete ještě lépe, než Bradavice. Jen vám půjde o dost víc o krk a hrdinka je pěkně ostře nabroušená.

Ve jménu cti

První trochu lehčí kousek, i když rozhodně dobré čtení. Článek o knize řekne víc.

 

Sci-fi a dystopie pro dospělé


Vévoda z Caladanu

Nová série ze světa Duny o mém oblíbeném vévodovi. Rozhodně nezklamala a přiblížila události těsně před začátkem hlavní knihy.

Vzestup a pád agentury DODO

Kniha poněkud obtloustlá, ale nepřestane bavit. Cestování v čase, jako je tady, prostě chytit musí. Článek zde.


YA fantasy


Věže Asperfelu

Zajímavý začátek série. Přiznávám, že mě více bavil až ve chvíli, kdy se hrdinka dostala do lochu, ale rozhodně stojí za to celá. Článekje tady.

Světla nad Prahou

Upírotiny mě obecně dost hodně baví, ale tady se k tomu všemu přidalo i pěkné vyprávění a zajímavé postavy. Praha už je jen třešničkou na lahodném dortíku.

Řetěz ze zlata

Možná to není úplně největší pecka, ale vrátila mi víru v to, že svět lovců stínů ještě pořád stojí za to. Proto tu je.

Mýtonoši

Artušovské legendy v moderní Americe mě bavily. Těším se na další díl.

Bezvětrné město

Tady si užijete hlavně skvělé prostředí a zajímavý politický komplotík. Magie v příběhu je taky podařená.

 

Převyprávěnky


Dokonalé léto

Zafungovalo hlavně kvůli tomu, že se jedná o převyprávění Hříšného tance. Doporučím jako příjemnou oddechovku na letní dovolenou.

 

Romantika


Poslední song

Slavný hudebník z úspěšné kapely a holka, která se škrábe nahoru. Paráda.

Rivalové

Moje nejoblíbenější kniha od Cooperové. Nepravděpodobný pár, kterému budete fandit, jako žádnému jinému. Není potřeba znát předchozí díl (Jezdci), ale je to lepší pro pochopení postav.

 

Různé


Síla psa

Western se skvělým přesahem a dokonalou hlavní postavou. Všemi postavami. Jen to není úplně snadné čtení. Chce to čas a náladu. Film se taky skvěle povedl.

Jsi tam?

 Příběh o životě, jaký taky umí být, když je vám přes třicet. Článek o knize je zde.

Luxus

Čtyřdílná série o lepší společnosti z Manhattanu z dob, kdy město začínalo růst. Článek je tady.

Prokletý rok

Zvláštní příběh o dívkách, které začaly změnu. Byť cena byla vysoká.

V šachu

Můj oblíbený autor koňáckých detektivek. Tentokrát se příběh odehrává v dostihovém vlaku.


 

Tak, to by asi zhruba stačilo :) sice mám snahu vecpat sem ještě další kousky, ale to bych mohla rovnou doporučit všechno. Pokud chcete vidět všechno, co jsem letos přečetla, najdete seznam tady. Pokud jsou ke knihám články, bude na dně odkaz u konkrétní knihy.

Uvidíme se za rok a věřím, že dvacettrojka bude mít taky co nabídnout. Už jen, když vidím svoje zásoby knih doma, se na ni těším.



9. 1. 2023

Tanec papírových draků

 




Tahle kniha byla celkem jasná volba už dlouho. Podobné „drsňácké“ partičky bojovníků mimo systém mě baví už od dob Kulhánka. Někdy mi skvěle sednou, někdy méně. Byla jsem zvědavá, jak dopadne moje první kniha od nového autora.

 

Anotace:

Nejsme normální. Nikdo normální by se nikdy nenechal nalejt k policii, ale my jsme extrém. Práce, co děláme, je špinavější než dvouhvězdičková štětka a za vrchol sociálního vyžití považujeme pozdravení se s někým, kdo si v posledních dvou hodinách nečistil zpod nehtů krev. Jsme PSZÚ – Policejní Sledovací a Zásahový Útvar (nebo taky Parta Slizkých Zkurvených Úchylů – což je vzhledem k tomu, že mezi námi jsou sériový vrah, pedofil, žhář, sadistka, nerd a další hříčky přírody, tak nějak přesnější). Vrána k vráně sedá – a my jsme hejno bílých vran. Neměli nás hledat, neměli nás najít, ale hlavně si neměli myslet, že jim tohle může projít! Je jedno, že jde o sektu převtělujících se telekinetiků, my totiž přicházíme s tou největší opthalmo-stomatologickou lekcí všech dob – oko za oko, zub za zub.

 

 

Než jsem se pustila do psaní tohoto názoru, nechala jsem všechno pár dnů uležet. Hlavně tedy ze zvědavosti, co ve mně zůstane, protože ačkoli jsem se při čtení dobře bavila a knihu jsem slupla skoro najednou, nepřipadala mi zase tak ničím výjimečná. Je to prostě taková ta typicky česká akční zábava. Spousta krve, hlášek a hrdinové, jejichž morální kredit nestojí za nic, ale stejně nakonec bojují za správnou věc. Někdo to prostě dělat musí a kdo jiný než ten, co na to má žaludek. Nápad na jednotku v podstatě gaunerů, kteří dostali novou šanci, sice není nic, co bych už neznala. Je to ale něco, co určitě nepřestane bavit. A zasazené do českého prostředí to bylo rozhodně super.

 

Zprvu příběh vypadal jako akční vyvražďovačka, kdy prostě komando jde po grázlech všeho druhu, ale jinak nic neobvyklého. Postupně se do děje zapojily i více fantasy prvky a musím říct, že v tomto případě mě to bavilo a ději to rozhodně prospělo. Pravda, náznak fantasy byl už na začátku, ale s úspěchem jsem na to zapomněla u dalších kapitol, kdy to začalo vypadat spíš jako běžná kotletovka, než se fantasy vrátilo. Bez oné nadpřirozené linky by to nejspíš tak zajímavý příběh nebyl, ale záhadní protivníci okořenili dění a vzbudili zvědavost. Bavilo mě objevovat spolu s hlavním hrdinou, jak se věci mají.

Trochu mě rušily přechody ze „současnosti“ do „minulosti“ v příběhu. Normálně s tím problém nemívám, ale tady se mi to trochu pomíchalo. Děj působil trochu zmateně v tom smyslu, že najednou tu byly opět postavy zabité v předchozí kapitole a děj najednou povídal něco hodně jiného, kolikrát přeskočil z ničeho nic do jiné země, do jiného případu. Ano, kapitoly z minulosti byly označené, možná to tedy byl jen můj problém, přes to bych spíš ocenila postupné dění bez skoků v čase. Možná by mi pak příběh připadal méně chaotický a více logický. Možná si to jen budu muset přečíst ještě jednou. Raději bych ale, aby mi celek dával smysl hned napoprvé, nejlépe už v průběhu čtení.

Autor má rozhodně čtivý styl, o tom žádná. Když už začne popisovat nějakou akci, jede mu to úplně samo a nejde se odtrhnout. Akční části tedy úplně na jedničku. Bavily mě a užila jsem si je. V postavách dal dohromady taky pěknou partičku podivínů – to mě na tom hodně bavilo. Oceňuji také vtipné hlášky, které byly konečně jiné než ty, co jsou servírovány v jiných podobných knihách až moc často a už spíš vyčpěly. Ačkoli došlo i na nějaký ten sex, líbilo se mi, že autor neudělal ze své postavy cynického prasáka.

Nejvíc ve mně nakonec zůstalo něco, co jsem naprosto nečekala. Pocit přátelství a soudržnosti v týmu individualit, které se rozhodně nedaly považovat za slušné lidi. Navzdory tomu, že autor nešel u svých postav do vyloženě duševních hloubek – to se v podobných knihách nenosí – pouto mezi hlavním drsoněm Mrtvolou a zbytkem týmu nakonec bylo. Sice u některých vyšlo najevo tak trochu posmrtně, ale bylo :) Na postavách toho jinak moc k obdivu není, ale toto určitě. Můžete být zmetek, ale ten, kdo vám kryje záda, je vždycky kámoš. A když vám někdo kámoše oddělá, jdete a pomstíte ho. Obzvlášť, když se zabíjením nemáte v zásadě problém.

 

O čem se chci zmínit ještě samostatně, je název knihy. Nejdřív mi připadal na akční hláškovku docela něžný a romantický. Musím však přiznat, že to byl právě on, který vzbudil zvědavost. A když jsem se v ději dozvěděla, k čemu se název knihy váže, nechalo to vážně hluboký dojem. Je to sice smutné, ale zdá se mi to neskutečně krásné a z ne úplně dokonale propracovaných postav to udělalo tým.

Celkově tedy za mě ano. Pokud hledáte oddechový zábavný příběh ve stylu české akční školy, máte ho tu. Sem tam sice zabzučí nějaká ta moucha, ale autora si rozhodně zapamatuju a po jeho další knize se podívám.

 

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji nakladatelství Epocha. 

Jestli chcete do příběhu nahlédnout, můžete tak učinit zde.

 


O knize:

Autor: Petr Brožovský

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2022

Počet stran: 400


4. 1. 2023

Hrad ve Skotsku

 




Série Romantické útěky s krásnými obálkami už u mě doma pevně zakotvila. Nejedná se o nějaké převratné čtení, spíš o oddechovou záležitost s krásnou atmosférou. Tahle vyšla těsně před Vánocemi a přesně tuhle atmosféru přinese. Vánoce na skotském hradu, zasněžená krajina a skupina lidí, kteří si rozumějí. Tuhle knihu nešlo vynechat :)

 

Anotace:

Na Skotskou vysočinu se pomalu snášejí první sněhové vločky a předvánoční závod s časem začíná.

Izzy McBrideové se ani nesnilo, že zdědí skutečný hrad. A teď se z ní díky odkazu prastrýce Billa stala hradní paní s velkými plány a mizivou hotovostí. Její excentrická matka Xanthe naštěstí sehnala první dobře platící hosty, jejichž peníze pomohou prostory zvelebit. Střechou sice stále ještě zatéká, ale počet obyvatel hradu nečekaně roste.

Zbývá už jen maličkost – během pár týdnů před Vánoci proměnit chátrající hrad v kouzelný hotel. Naštěstí má k ruce pár pomocníků, kteří se pustí do renovace spolu s ní. Jedním z nich je i Ross, na kterého Izzy myslí víc, než by se jí líbilo. Vždyť ona přece musí chystat sváteční menu, a ne dumat nad tím, co se tomu tajemnému spisovateli honí hlavou…

 


Autorka dala ve svém devátém romantickém útěku vlastní příběh postavě, kterou už znám z předchozí knihy. Otázka je, jestli jde skutečně o romantický útěk, protože Izzy nikam neutíká. Spíš se konečně vrací domů na hrad, který zdědila. Moc ráda by se pokusila přeměnit hrad v hotel, ani jí nic jiného nezbývá, protože pokud si hrad na sebe nevydělá, nejspíš obyvatelům spadne na hlavu. Zatím co byla v Irsku na kuchařském kurzu, o hrad pečovala její matka, která je však tak trochu přírodní katastrofa, takže se Izzy vrací trochu s obavami, jestli sídlo ještě stojí a bude co předělávat. Matka ovšem překvapila. Povedlo se jí sehnat hosty – dobře platící hosty, kteří přijedou už na Vánoce. Takže honička začíná.

 

Kniha je tentokrát skutečně doslova reklamou na nádherné Vánoce, jaké by snad každý chtěl. I když situace postav není ideální, dala jim autorka takové povahy, aby se s tím zvládly vypořádat. Hodně tomu napomáhá a skvěle naladí atmosférou zasněženého skotského hradu a domácí pohody. Samozřejmě nechybí skvělé jídlo a vřelé vztahy. Autorka tentokrát posunula více do popředí přátelství a rodinu. To je hlavně o Vánocích velké téma a bylo by divné, kdyby v příběhu chybělo. Romantický vztah je tam samozřejmě taky, ale mnohem více než vášně v něm lze najít důraz na spolehlivost, oporu a péči o druhého. Což vlastně také není od věci.

Izzy má v tomto ohledu naprosto jasno. Ví, co chce, a zná svoji cenu. Rozhodně se nehodlá nechat omámit láskou a propadnout opět muži, který ji bude využívat jako pojistku jen ve chvílích, kdy jinou po ruce nemá. Tento postoj sice nepřináší příběhu naději na dech beroucí romantiku, je ale mnohem opravdovější a postava je tak mnohem vyzrálejší. Problematickým článkem se tentokrát ukázal být její protějšek. Samotářský spisovatel Ross se jeví v mnoha ohledech jako ideální chlap, ale co se vztahu týká, projevuje skoro nepochopitelné zábrany. Opravdu mi nedošlo, z čeho měl takový strach. Autorka naznačila předchozí špatnou zkušenost a nejspíš byl tedy ovlivněný právě tou. Chápu nicméně, že nějaký zádrhel nastat musel. V podobných příbězích to prostě bývá zvykem :).

Izzyiným soustředěním na jiné věci a Rossovým samotářstvím bylo zapříčiněno, že mezi hlavním párem to zrovna vášní nejiskřilo. Jejich vztah se však rozvíjel velmi pěkným směrem a působil hodně přirozeně. Mnohem víc jsem si užívala ostatní vztahy ve skupině lidí, která se na hradě sešla. To, jak si pomáhali, jak budovali něco společně a jak si společně dokázali užít pěkné chvíle nakonec na samotné svátky, bylo neuvěřitelně příjemné čtení. Působilo to až slavnostně. Něco takového jsem u autorky zatím neviděla. Asi to bylo těmi Vánocemi, protože ty prostě bývají magické samy o sobě. Tady navíc bylo to, co většina lidí považuje za vysněné Vánoce: sníh. Hodně, hodně sněhu v klidné, tiché krajině. Hořící krb, vůně horkého punče a dobrého jídla, dárky od srdce a lidi, s kterými jste, protože chcete.

Důležitá byla rodina a poselství toho, že i když vám občas vaši rodinní příslušníci pijí krev, jsou nenahraditelní. Stejně tak skupina přátel, která je na stejné vlně a můžete s ní trávit důležité chvíle. V téhle podivné době kniha zapůsobila o to silněji.

 

Hartusit na předvídatelnost u podobných knih nemá naprosto smysl. Proto to vezmu jinak. Nenazvala bych předvídatelností, když víte, která postava je určená které. Spíš příjemnou jistotou, že si užijete přesně to, co zrovna chcete číst a nebude se to příliš komplikovat. Konec konců sledování cesty dvou postav k sobě je důvodem, proč podobné knihy mají takovou oblibu. Číst o šťastných vztazích, které dobře dopadnou, je přece příjemné.

Nebylo to nejromantičtější čtení od autorky, možná mám výhrady k některým okamžikům a scénám, ale i tak to byl atmosférou jeden z nejlepších dílů. Skotský hrad je místo, kde prostě chcete na Vánoce být a navíc v takové společnosti, jakou autorka vytvořila. Kniha se úspěšně zařadí mezi moje vánoční navozovače pohody a atmosféry.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na zasněžený hrad a vánoční pohodou račte tudy.

 


O knize:

Autor: Julie Caplinová

Série: Romantické útěky (9. Díl)

Překlad: Petra Královcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 313

 

Další knihy ze série Romantické útěky na bloGu:

Hotýlek na Islandu

Čajovna v Tokiu

Chata ve Švýcarsku

Domek v Irsku


1. 1. 2023

Novoroční rádobych 2023

 

protože na slovo předsevzetí má dávno každý těžkou alergii.


 


 

Je tu první den nového roku.

Starý byl tradičně zavržen za mohutného kraválu a nový je ve svém prvním ránu přivítaný mírumilovným tichem. A haldou bordelu, který zůstal po provozovatelích nočního dělostřeleckého představení.

Obvykle bývá zvykem zhodnotit starý rok a udělat si nějakou představu o tom, co by bylo fajn si v novém roce dopřát. Nastává boj za zlepšení sama sebe. Takový ten, který je tiše zapomenut nejpozději v únoru, protože nutit se příliš rychle do kompletní změny je poněkud nerozumné. Jako bychom za ty roky nevěděli, že to není reálné. Jako bychom se už neznali.

No, smůla, že já se znám. Takže na předsevzetí tradičně kašlu. Zůstává jen jediná otázka: Co skutečně chci a jak moc to chci?





Tím pádem je následující nezbytné:

Prvním a nejdůležitějším plánem je konečně si uspořádat priority a ne na týden nebo na měsíc, ale na celý rok. Obecně chci věnovat energii věcem, které mě naplňují. Dělat více toho, co mi prospívá než toho, co mi škodí. Abych zase na konci roku nedopadla jako letos a skončila jsem s lítostí nad tím, co jsem nedokončila, čemu jsem se nevěnovala a co mi chybí. A čeho naopak bylo zbytečně moc a nepřineslo to nic dobrého.

 

To by bylo zhruba tak všechno, ale abych nevypadala jako suchar nebo nedostatečně zaneprázdněně novými odhodláními, dám si ještě takové drobné, dílčí cílečky.

 

Uvolnit knihovnu od knih, co už nebudu číst podruhé. Každý měsíc vytřídit nejméně dvě. Bohužel jsem narazila na prostorové limity mého obydlí a hledat si větší jeskyni kvůli tomu fakt nebudu. Stejně není v lidských silách číst všechno, co by člověk chtěl. Aktuálně dávám knihy k adopci na Trh knih.

Číst méně. Ano, čtete dobře. Potřebuji ten čas věnovat jiným věcem. Ne jen útěkům do jiných realit (pokud tedy nepůjde o ty moje:) Tam jsou naopak útěky žádoucí). U tohoto bodu si úspěchem moc jistá nejsem. Trochu zvolnit tempo by mi mohlo pomoci čtení v angličtině, takže každý den před spaním si naordinuji alespoň jednu stránku.

Psát víc a pravidelně. Během ledna už konečně dodělat úpravy Gambitu, v únoru najít první čtenáře. Toto bude těžké, vzhledem k práci a nárokům, které si klade na můj čas a mou příčetnost. 

Pokud tyto dvě věci spolu kamarádit nebudou a práce mě bude příliš vysávat i nadále, bude muset přijít na řadu hledání takové, která mi umožní čas a chuť na můj největší koníček. Už nechci, aby můj další rok byl především o povinnostech, přesčasech a stresu.

 Vrátit se k józe. Ne hned od prvního dne. Bude stačit bohatě až od chvíle, kdy ze mě sleze momentálně přítomná nemoc.

 

Asi by mě napadlo i víc věcí, ale nemá smysl to hnát do krajnosti.  Úplně bude stačit tohle.


Přeju vám všem, ať vám vaše plány v novém roce vyjdou. 

Přeju vám zdraví a dobrou náladu. 

Přeju vám sílu splnit si své sny. 

Ať máte krásný a nezapomenutelný každý jeden z těch 365 dnů, které nás čekají v roce 2023.