Se srdečným pozdravem

 

Jakožto dlouholetá kancelářská krysa jsem jen těžko mohla odolat knize, která nabízí možnost se tomu povznášejícímu prostředí taky trochu zasmát. Nechápejte mě špatně – svoji práci mám ráda (aha, šéfe, jestli to čteš :) ), ale pořád jsme jen lidi a každý má „své okamžiky“. Takže je to tu – moje první kniha z kancelářského prostředí. Směle do toho!

 

Anotace:

Jolene je přesvědčená, že její interakce s kolegy v kanceláři by měly začínat i končit u oficiálních pracovních povinností. Její recept na přežití mezi otravnými spolupracovníky, kteří nechápou, jak důležité jsou hranice? Své stížnosti si vylévá v jízlivých PS e-mailů. Pak změní barvu písma na bílou a nikdo nic nepozná. Co by se mohlo pokazit? Když jí pak kvůli chybě v IT systému spadne do klína přístup k soukromým e-mailům celého oddělení, Jolene ví, že by to měla nahlásit. Ale kdo by odolal pokušení a nepřečetl si, co si o něm kolegové doopravdy říkají? Když navíc zjistí, že se chystá propouštění, uvědomí si, že tohle by mohl být klíč k záchraně jejího místa. Plán je jednoduchý: získat si přízeň šéfa, přesvědčit HR, že je pro Supershops nepostradatelná, a vyřadit konkurenci.

Hořkosladká tragikomedie z kancelářského prostředí o introvertní mileniálce Jolene čtenáře dojme i rozesměje a připomene, že na první pohled špatná rozhodnutí se mohou člověku vymstít, ale udělat ta správná je obvykle daleko těžší. Nechybí odkazy na současnou popkulturu, romantická zápletka a velká porce humoru.

 

…

 

Ještě udělat si k tomu kafe a můžeme začít :D

 

Od knihy jsem očekávala především vtipný a odpočinkový příběh, ale na začátku mi teda do smíchu zrovna nebylo. Autorka mě hodila do typického obchodního oddělení korporátu, do openspacu, v němž seděli prací značně otřískaní lidé, narvaní do společnosti osob, které by si normálně asi nevybrali. Nebylo zde přesně uvedené, jakou konkrétní práci vlastně dělají, ale ani to nebylo potřeba. Touha prostě jen přežít pracovní den z nich tak nějak koukala ze všech.

Dostala jsem asi typické složení kanclu. Jednu starší paní před důchodem, vedoucí oddělení. Ambiciozní potvoru a vlezdoprdelku, která se cpala na její flek.  Kluka, který práci sice dělal, ale očividně byl duší na míle daleko. A potom Jolene – hlavní hrdinku. Holku, která tu práci prostě nesnáší, ale nemůže si dovolit odejít.

Tihle lidi spolu tak nějak musí vycházet, co už taky že. Ale Vztahy mezi nimi úplně ukázkové nejsou. Vedoucí má své oblíbence, ambiciozní potvora má své cíle, všichni řeší vlastní problémy… a všichni pomlouvají Jolene.

To tohoto vřelého a „přátelského“ prostředí přichází nový HR manager. Optimistický a nadšený, s chutí věnovat se lidem – což je pochopitelně podezřelé. Navíc se proslýchá šuškanda, že se bude propouštět a co když tento přátelský chlapík je tu od toho, aby vybral, kdo poletí? No jasně že je!

 

Podívejme se nejdřív na postavu Jolene, protože v ní bylo tak nějak všechno. Byla absolutně vyhořelá. Do práce chodila jen z nutnosti kvůli penězům, život mimo kancl měla podobně smutný. Byla dost osamělá a lidi v kanclu ji neměli rádi kvůli její odtažitosti a zvláštnímu chování a spikli se proti ní.

Jolenin životní byl všechno jen ne veselý a ona v něm spíš bezmocně vězela, než že by nějak aktivně žila. Její plachost a úzkosti vyplývající z šikany v dětství a z tragické události, která se jí stala, z ní udělaly téměř asociála a její chování vzbuzovalo v lidech reflex spojit se proti ní.

Vzhledem k tomu, že příběh vyprávěla, jsem byla v její hlavě a moc příjemně mi tam nebylo. Na začátku přemýšlela hlavně nad utrpením v práci a odporem ke kolegům. Případně nad rodinnými očekáváními, která nenaplnila. Ona chtěla jediné: Přežít bez povšimnutí ze strany lidí okolo.

Naštěstí byla Jolene taky dost vtipná a její jedovaté leč trefné postřehy o každodenním plynutí času v kanclu mě bavily.

 

Monotónní plynutí času každodenní kancelářské rutiny velmi brzo narušily dvě věci. Jednak přišel onen nový  lidsko-zdrojník a dvak se přišlo na Jolenin nepěkný zlozvyk sdělovat lidem do mailu trefné postřehy o jejich osobnosti neviditelným písmem. Jolene byla potrestaná a do kompu jí nasadili sledováno mailů. Jenže stala se chyba – najednou měla přístup do mailů všech. Snahu to nahlásit měla, ale nakonec jí její špionské okénko zůstalo a najednou věděla o lidech okolo všechno. Nejen to, že propouštění a slučování míst se opravdu chystá. Věděla, co říkají o ní, jaké jsou jejich cíle, snahy a jak pracují. A dalo jí to možnost být ve všem o krok před nimi.

Jolene s vidinou nového životního cíle udržet si job a vyšachovat lidi, kteří ji trápí, úplně pookřála. Najednou tu bylo něco, za čím se aktivně hnát, něco co rozptýlilo oblak jejího vyhoření. Pustila se do aktivního tažení za získáním těch správných na svou stranu a dokázáním, že je pro firmu důležitější než konkurence.

Jolene díky tomu, že viděla do soukromí svých kolegů, je pochopila opravdu do hloubky a samotnou ji překvapilo, že se s nimi nakonec začala i sbližovat. Najednou poznala, že ti ostatní mají taky své problémy a slabá místa a že možná stačí jen trochu vyjít vstříc a být laskavější a nesoudit tak přísně.  Ano, u některých to nepomůže, ale většina lidí je normálních. Atmosféra knihy se tak pozvolna měnila, stejně jako samotná Jolene.

Život se pochopitelně neodehrává jen mezi stěnami kanclu. Jolene měla rodinu a autorka ji také zahrnula do děje. Musím říct, že tohle mě bavilo moc. Jolene byla peršanka a jejich rodinné uspořádání je trochu jiné. Líbilo se mi společenství její energické aktivní matky a ambiciozních tetinek, které probírali úspěchy svých dětí a řešili kdy a za koho je provdat či oženit. Ne že bych něco takového přežila na vlastní kůži, ale číst o tom byla zábava a z těchto rodinných dramat vyplynula v příběhu parádně zábavná zápletka.

 

Děj ubíhal hezky a svižně. Autorka dokázala vytvořit dost vtipných situací, občas opravdu k zasmání. Tím odlehčila závažnější věci, které její postavy řešily ve svých životech. Joleniny trefné komentáře mě opravdu dokázaly pobavit. I když ze začátku mi sympatická nebyla, nakonec mě napadlo, že bychom si asi rozuměly. Z toho je vidět, že autorka opravdu zvládla předat své hlavní poselství – lidi si vytvoří dojem podle toho, co je na povrchu a místo, aby dali šanci druhým lidem, uvíznou ve svých domněnkách o nich, často ještě podpořených stejným názorem okolí.

Zábavný i vážný příběh doplňuje hezká a jemná romantická linka, konečně taky jednou bez sexuálního divočení. Jolenin vyvolený nebyl žádný lev salonů, sportovec, pracháč a megamužný chlapák. Ale vlastně zrovna toto se mi líbilo. Ten chlap byl v pohodě a po dlouhé době jsem zažila šokující věc – opravdu se k hlavní hrdince hodil. Nebyli to jen dvě postavy nacpané k sobě, aby tam „jakože ta romantika byla“. Od prvního okamžiku si porozuměli a vztah mezi nimi se vytvořil bez nějakých extatických výlevů a popisů zničujícího vzrušení a nebezpečné přitažlivosti. Prostě stará dobrá romantika.

Potěšilo mě taky to, že dobrý nápad na zápletku nebyl potopený špatným zpracováním.

Nakonec musím říct, že kniha byla opravdu zábavná a svěží. Pokud vás baví sledování drobných lidských pokrytectvíček a objevování toho, co se asi ukrývá za usměvavou tváří, tohle si užijete. Zároveň ale nechybí ani hloubka lidských osudů, které byly u všech postav vypracované moc pěkně. A změna, která se udála se samotnou Jolene, povzbudila na duchu.

Ideální letní čtení i přes to, že je vlastně o práci :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za poznáním jednoho korporátu a vztahů v něm račte tudy.

 

O knize:

Autor: Natalie Sue

Překlad: Naďa Špetláková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Celebrita

 

Podobnou knihu, kde celebrita účtuje se svým životem, už jsem četla a hodně se mi líbila. Sáhla jsem proto i po této, ale doufala jsem, že hrdinka bude v tomto případě o něco méně normální holka a o něco více potvora. Anotace každopádně naznačila, že si můžu dělat naděje a mám se na co těšit.

 

Anotace:

„Sláva je můj život. Byla jsem na takový úspěch připravená? Samozřejmě že ano.“ 
Cléo odmalička věděla, že je jiná. Už od dětství měla jedinou obsesi: stát se slavnou. Během let překonala každou překážku, jež se jejímu cíli postavila do cesty, každé vítězství chňapla pevně oběma rukama, každou prohru nesmazatelně zařízla do své nohy. K překvapení všech, kromě jí samotné, se Cléo skutečně stala světovou hvězdou, držitelkou mnoha ocenění, majitelkou luxusní vily v LA s miliony dolarů na kontě.
Ve svých třiatřiceti letech si poprvé dovolí luxusní dovolenou – a odjede na opuštěný ostrov. Konečně v absolutním klidu mimo šílenou spirálu života popstar a bez všudypřítomných paparazziů skládá své čtvrté album. A má spoustu času přemýšlet o tom, jak se dostala tam, kde je…
Jedna z nejzajímavějších autorek současné generace vtáhne čtenáře do hlavy popové hvězdy, jíž svět leží u nohou, do světa celebrit, kde vládne extrémní soutěživost, tvrdost a – beztrestnost. Sžíravý román o světě showbyznysu, ceně slávy a době uchvácené oslnivou září několika vyvolených, který se zaryje hluboko pod kůži.

…

 

Příběh jako takový je prosté vyprávění slavné zpěvačky o její cestě za slávou. Jak to od dětství vždy chtěla, jak věděla, že toho dosáhne, jak skutečně získala, co chtěla, a co všechno ji to stálo, jak to změnilo ji samotnou – ovšem nikoli k lepšímu. Tím v podstatě shrnuji děj knihy :D

Dostala jsem do rukou fiktivní životopis a rozbor osobnosti, který mě v mnohém překvapil a přiměl mě zamyslet se nad velkým množstvím otázek. Na jednu stranu je to tedy neskutečně čtivá kniha, kterou budete hltat a na druhou stranu věc, ve které se můžete po libosti ponimrat do hloubky, pokud budete chtít.

Budu tu psát mnohem víc o hlavní postavě samotné, než o ději knihy, protože právě ona – Cléo, je zde tím příběhem, ona samotná je dějem. Kniha je o vývoji její povahy při cestě za splněným snem (slávou). Tedy ani ne tak snem, ale dosažením toho, co jí – podle jejího přesvědčení, automaticky náleží. Protože ona se narodila pro to, aby byla slavná!

Kniha začíná v momentě, kdy už Cléo slavnou je a zrovna si přijela užít velmi exklusivní dovolenou. Zcela sama, na opuštěném ostrově, kde není nikdo než ona, úplně bez kontaktu s civilizací. V chatce se zásobami, kytarou a nekonečným oceánem okolo. Sama v soukromí, daleko od všech, jen se svými myšlenkami a tvorbou. Sem utekla, aby měla klid na práci, až na konci jsem pochopila, že klid a soukromí nebyli jediným důvodem cesty, zjistila jsem, před čím utekla a proč ve skutečnosti na ostrově je.

Po úvodu následují jednotlivé části příběhu, které mapují její životní etapy v cestě za slávou.

 

Na začátek si ujasníme jednu věc: Cléo NENÍ dobrý člověk. Cléo je namyšlená, arogantní a sebestředná kráva, povýšená nad ostatní a hluboce přesvědčená o tom, že sláva, moc a bohatství jí právem náleží. Cléo je také talentovaná, chytrá (až vypočítavá), neskutečně cílevědomá perfekcionistka, obrovský dříč, náročná na sebe stejně, jako na své okolí. Neměla o sobě žádné iluze, ale to ani v mladším věku. Věděla, co je zač. Že je zlá, neempatická sociopatka – a jako taková to měla ale naprosto na salámu. „Že vám ubližuju, tak to mi polibte, protože já jsem hvězda, já vás živím!“ To bylo její heslo.

Nejprotivnější mi byla v dětství a raném mládí, kdy byla její arogance, namyšlenost a naprostá absence empatie zřetelnější o to víc, že u dítěte by to nikdo nečekal. Nešlo jí upřít urputnou metodičnost a cílevědomost, ale té nadřazenosti tam bylo tolik… a i určité záměrné zloby vůči ostatním, kterou zatím nedovedla tolik skrývat.

Její léta mezi dvacítkou a pětadvacítkou v New Yorku byla pro mě nejzajímavější a její povaha se tolik neprojevovala. Mnohem víc ji pohlcovalo hledání sebe sama, svého hlasu a osobnosti. Vznikaly její první texty písniček a mě bavilo sledovat, co ze sebe do nich promítá a jak vznikají.  Jenže pak přišla sláva a začal strmý pád do propasti extrémní nesnesitelnosti a bezuzdné bezohlednosti.

Hrdinka projevovala celou dobu zajímavou směs cynické životní moudrosti obklopené mohutnou vlnou absolutní arogance a pocitu nadřazenosti. Sociopatická osobnost, ale zdálo se mi (na začátku), že právě to (nebo aspoň zdravou míru toho) asi potřebuje každý, kdo chce nahoru a nechce se tím nechat semlít. Později už to nešlo omluvit ničím – ani náročností jejího života - a zdánlivé pravdivé postřehy se staly jen projevem všivosti její povahy a pohrdání ostatními.

Od začátku rozhodně nebyla sympatie tím slovem, který bych si s hrdinkou spojila, spíš trochu zděšení nad její ohromující upřímností, se kterou líčí svůj pohled na svět. Ona neschovává kým je. Netají, že je mrcha a ostatními pohrdá nebo je využívá. V některých momentech jsem obdivovala její zdánlivý nadhled v některých situacích, aby mi v zápětí došlo, že jako člověk by musela být naprosto nesnesitelná – oslnivá, ale raději z dálky. Každopádně některé její nepřikrášlené až cynické postřehy o životě, slávě a cestě k ní a posléze udržení se na výsluní mi dávaly dost smysl. Autorka dobře vystihla fakt, že i člověk, který je objektivně bezcitný zmetek a víte to o něm, může být v některých názorech, postojích a dalších věcech fajn a vlastně s ním musíte souhlasit. Přitom pořád přetrvává pocit, že byste neměli – váš morální kompas prostě spouští alarm. Rozdíl u Cléo byl právě v tom chování na venek, když se kamery nedívaly. V bezohlednosti, aroganci a pocitu neomezené moci ze slávy a nenahraditelnosti. Fascinovalo mě, jak se smiřovala s tím, že ji její spolupracující nenávidí a bojí se jí a měla jistotu, že na odporné chování k nim má právo, protože jim vydělává peníze. Její sebehodnota stála na úspěchu a na tom, že lidsky je odpad, jí nezáleželo. Při své inteligenci, se kterou se chlubila, si tuhle věc nedokázala uvědomit, což z ní dělalo ukázkového sociopata.

 

Příběh vypráví přímo Cléo a je tím pádem trochu jednostranný v interpretaci jejího pohledu na sebe, svou kariéru, osobnost i vztahy s ostatními. Někdy jsem si přála, aby tam byl druhý pohled. Aspoň kousek. Náhled do hlavy lidí, se kterými žila, kteří jí „sloužili“, které šikanovala.  Jsem si dost jistá, že lidi z jejího nejbližšího okolí ji museli absolutně nesnášet, zatím co ona všechny považovala za hloupé, líné, neschopné… Její popis situací ovšem vždycky vyzníval tak, že je vlastně v právu. Každopádně byla nepochybně pod obrovským tlakem, a jak její kariéra postupovala, zdála se mi čím dál víc narušená. Proto by mi připadal zajímavý pohled na to, jak to vidí jiní. Na druhou stranu ten jednostranný pohled měl něco do sebe a právě on dělal knihu tak uhrančivou. Člověk měl při čtení sklon sklouzávat k pochopení, protože ona si dovedla své chování obhájit tak, aby vypadalo vlastně logicky – jako následek únavy, tlaku a neustálé pozornosti a ztráty soukromí. Jenže přes všechny ty hrozné věci na její slávě, které ovlivnily její duševní rozpad nelze popřít, že ona byla zkrátka bezcitná mrcha vždycky.

 

Zajímavý pohled nabídla autorka i na ty, kteří ji obklopovali. Bylo možné sledovat změny vztahů, které měla z „předslavných“ dob a porovnat je s těmi, které se objevily, až už slavná byla. Cléo neměla iluze ani o sobě, natož o jiných a tak si moc nevážila těch, kteří se přilísali později, aby se přiživili na její slávě. Dobře věděla, že pokud se jí přestane dařit, bez milosti ji odkopnou a tak ona odkopávala je v momentě, kdy je už nepotřebovala nebo se jí něčím znelíbili. Bohužel se chovala stejně sviňsky i k lidem, které potřebovala a byli jí užiteční nebo ji dokonce měli rádi (než jim doklaplo, co je zač). Našli se ovšem i lidé, které měla ráda a kterých si vážila – její otec, jedna z kamárádek… Což je poněkud smutně krátký výčet. Ostatní byli na jedno použití nebo konkurence k likvidaci.

Skvěle byl popsaný i tlak, který na vycházející hvězdu je. Od naprosté ztráty soukromí, po nároky na dokonalost, vystupování i samotnou prostou nutnost navázat na úspěch a držet laťku. Autorka popsala i obtížnost nalézání nové inspirace k tvorbě v situaci, kdy pro samou slávu nemáte čas na práci ani prostor na jakoukoli svou originální myšlenku a přitom víte, že musíte a to co nejdřív. Marketing dělá z člověka produkt, který se musí vyplatit. Účelově manipuluje, protože logicky chce maximalizovat zisk. Cléo s tím ale počítala a brala to tak, že když oni používají ji, jsou pro ni oni taky k použití. Celou dobu sice tvrdí, jak ji ten tlak a neustálá pozornost a ztráta soukromí vyčerpává, ale zároveň zdůrazňuje, že to chtěla – je slavná z vlastního rozhodnutí. Jeden se při čtení musel ptát, jak takovou situaci zvládá normální člověk, který se tak nerozhodl a prostě se mu úspěch stal tak nějak sám od sebe. Po dočtení knihy vím, že já bych slavná rozhodně být nechtěla. Se slávou se pojily pro mě extra nesnesitelné věci.

Líbil se mi i popis toho, jak Cléo jako marketingový produkt vznikala. Jak jí přiřadili tým lidí, který měl na starost, její značku. Autenticita se stala prázdným pojmem a nastupoval kalkul. Jak se oblékat, co říkat, co neříkat, dokonce s kým se nechat vidět s kým rozhodně ne. S kým žít. Jak co nejvíc rozdmýchat lásku fanoušků, kteří ani netuší, že milují přelud, produkt přesně vykalkulovaný a že Cléo je úplně jiná, než jak se prezentuje. Zajímavý byl i pohled na fanouškovství očima hvězdy a – v tom jsem musela dát Cléo za pravdu – někteří byli až posedlí.

 

Mezi jednotlivými částmi vyprávění, se příběh vrací v krátkých pohledech na ostrov, kde Cléo „dovolenkuje“ a tady se nakonec příběh i uzavře.

Konec je sice na první pohled šokující, ale nemůžu říct, že by mě až tak překvapil. Zanechal ale víc otázek než odpovědí a mírný pocit neukončenosti. Vážně by to bylo tak jednoduché? Nezdá se mi. Chyběl mi tam nějaký „dovětek“. Novinový článek, pohled někoho dalšího, prostě cokoli, co by vysvětlilo, jak se situace v civilizaci vyvíjela celou dobu Cléina pobytu na ostrově a třeba i pár měsíců po té.

 

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Dostanete totiž naprosto skvěle zpracovanou postavu. Nebudete ji mít rádi, ale zjistíte, že je jakýmsi zrůdným způsobem fascinující a od jejího příběhu se nedá odtrhnout.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh celebrity se můžete podívat sem.

 

O knize:

Autor: Maud Ventura

Překlad: Jana Chartier

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2026

Láska v oslabení

 

Když jsem si o knihu psala, těšila jsem se na klasickou sportovní romantiku od nesnášení k lásce. Anotace to naznačovala spolehlivě. A taky jsem byla zvědavá na ta slibovaná překvapení :) protože už dlouho žiju v přesvědčení, že na sportovních romantikách už mě téměř nic nepřekvapí. Aha! Nakonec musím říct, že překvapení jsem skutečně zažila a opravdu nejedno :)

 

Anotace:

Když se Mia setká s mladým, sebevědomým a nafoukaným hokejistou NHL, má chuť mu dát pěstí. Přesně takové týpky nesnáší. Jejich antipatie jsou vzájemné. Jenže Sebastiana na ní něco záhadně přitahuje a nemůže si pomoct. Musí ji vidět znovu i za cenu, že se zase pohádají. Jsou jako dva magnety, které se přitahují, a přitom se nemůžou vystát. Dokážou si tihle dva k sobě najít cestu? Připravte se na jízdu plnou emocí, vášně a nejednoho překvapení.

 

…

 

Když mi kniha dorazila, úplně jsem zůstala zírat na to, jaký je to hubeňour. Pouhých 221 stran a i na pohled je to takový mrňousek. To bylo první překvapení, které jsem s knihou zažila. Ovšem to, že je krátká rozsahem rozhodně neznamená, že by byla chudá příběhem. V tomto případě je to rozhodně naopak a na málo stránek se vmáčklo silné sdělení.

Taky musím říct, že trochu (hodně)klame obálkou (druhé překvapení). Protože co si budem, obálka jakoby z oka vypadla jakékoli jiné běžné sportovní romanci, se kterými se roztrhl pytel. Takovou nějakou svěží a nenáročnou romanci jsem popravdě od příběhu očekávala a s tím jsem knihu brala do rukou, protože ani anotace nenaznačuje nic jiného.

Musím na rovinu přiznat, že kdybych tušila, jak velmi náročné téma v knize bude a že opravdu nejde jen o čistě oddechovou romantiku se slaďoučkým koncem, určitě bych ji četla v jiném období. Ne před Vánocemi a v nejstresovější době v práci, kdy jsem opravdu měla chuť na oddech a na emoce spíš pozitivního a povzbudivého ražení.

V tomto ohledu bych klidně mohla říct, že mě kniha zklamala, ale ono to tak nakonec nebylo. Autorka dokáže psát tak, že jsem příběh i postavy přijala, i když jsem původně chtěla a očekávala jiný typ zápletky.

 

Obě postavy měly nakročeno stát se mými oblíbenci – sebevědomý hokejista a holka, která si jeho předvádění před kamarády nenechá líbit. Nakonec můj vztah k nim nebyl zdaleka tak přímočarý a od začátku nastavený pozitivně.

Na začátku jsem zejména Miu fakt nemusela. Chovala se jako kráva a já jsem se divila Sebastianovi, že to s ní pořád zkouší.  Ano, měla opravdu za sebou náročné věci a tušila jsem, co ještě dalšího v tom asi bude, proč je taková (a měla jsem pravdu), ale i tak… Mia je prostě jedna z těch hrdinek, kterou poznáváte opravdu pomalu a postupně a trvá dlouho, než se úplně otevře a nechá se poznat. A stejně dlouho trvá, než ji začnete považovat za něco jiného než arogantní slepici a bude možné k ní přistoupit s nějakou empatií. Osobně asi musím říct, že poznat ji ve skutečném životě v tomto jejím nastavení, kamarádky z nás nebudou, protože bychom se prostě nedostaly přes to její kopání kolem sebe. Body získala za to, že si uvědomovala, jak na lidi působí, ale nebyla v pozici s tím něco udělat ne z rozmaru nebo povahové vady, ale z opravdu vážných důvodů. A autorka získává body za dobře napsanou postavu.

Sebastiana jsem nejdřív měla za takového typicky sportovního machýrka, který si myslí, že si z něj všichni sednou na zadek. Velmi brzo se ukázalo, že za jeho chováním na začátku nebyla povahová vada, ale alkohol, společnost vrstevníků a prostě obyčejné mládí. Moje sympatie si získal upřímně míněnou omluvou, ale zase je začal malinko ztrácet tím, co všechno si nechal od Mii líbit. Trochu to zavánělo nedostatkem sebeúcty mnohem víc než neochotou prohrát, která byla deklarovaná. Postupem času se však jeho chuť dosáhnout svého proměnila v opravdový cit a jeho postoj k Miině situaci byl nečekaně dospělý a obdivuhodný.

 

Se samotným příběhem jsem to měla trochu na houpačce. Na začátku obvyklé očekávání a seznámení s postavami bylo fajn. Postupně – jak ubývaly moje sympatie k Mie, jsem si říkala, jak autorka stihne nacpat do tak tenkého díla lásku k tak protivné ženské a zároveň mi začal docházet důvod proč je taková. S tím se pojila obava, že mi kniha nesedne, protože náročný příběh jsem opravdu nechtěla. Později, když se M a S vydali na cesty to začalo být zase lepší a já jsem začala nacházet k Mii cestu, jen jsem se trochu ztrácela se Sebastiánem :)  Prostě na takového hubeňourka kniha přinesla opravdu hodně změn v názoru téměř na každý aspekt příběhu.

Abych uvedla nějaký názornější příklad, vezmu si na pomoc třeba to jejich cestování: Chápala jsem, proč Mia prožívala své zážitky opravu intenzivně, ale chvílemi jsem měla pocit, že autorka až moc předvádí své znalosti muzeí, knih, muzikálů… hlavně tedy v části, která se odehrávala v Paříži. I ten rozhovor, kde Sebastian mluvil o hokeji, se mi zdál umělý. Takové encyklopedické výčty si v knihách obecně moc neužívám. Dělá to například i Caplinová, ale ne v takové míře a na tak malém prostoru, takže to tolik neruší.

 Na druhou stranu když Mia popisovala pole nebo moře a podobné „emocionálně“ krásné věci, bylo úplně vidět, jak moc si váží života a vlastně jsem se na ni ani nezlobila, že v tomto ohledu Sebastiana poučuje. Ten rozdíl, který byl mezi nimi v náhledu na život, byl opravdu výrazný a krásně zpracovaný. Autorka dobře ukázala, že to, co je pro nás důležité a co nejvíc ovlivní náš náhled na věci a situace kolem nás, je často závislé na zkušenostech, na tom, co prožíváme a co v životě máme za sebou, co řešíme. Individuální život a situace člověka prostě ovlivní náhled na všechno. To je taková obecná pravda, ale neškodí si to občas připomenout hlavně v době, v níž každý rychle soudí a empatie s bližními se jaksi vytrácí a všichni a všechno jen zběsile pádí vpřed.

 

Autorka odkrývá důvody Miina chování velmi postupně. Pro mě však nebylo těžké odhadnout, oč půjde. Stačilo pár narážek a náznaků. Všechno ostatní – láska, cestování a plnění snů, bylo vlastně jen kulisou pro něco jiného. Něco, co si v sobě musela vyřešit Mia. Bylo to hlavně o ní, o jejím prožívání a tomu, kam spěje. Tahle část byla opravdu dobrá. Vzhledem k rozsahu knihy ale nebylo moc místa na skutečné budování vztahu mezi těmi dvěma. V důsledku toho jsem jim opravdu hluboké city zase tak nevěřila, ale nevadilo to, protože jsem se prostě soustředila na něco podstatnějšího. Vlastně se mi chvílemi zdálo, že jsou spíš kamarádi než pár a možná by se mi i víc líbilo, kdyby jen kamarádi skutečně byli. Čas na zamilování ve skutečnosti ti dva měli, ale v knize nebylo dost místa na to, abych si ten postup mohla přečíst a vnímat ten docela dlouhý čas, po který byli spolu. Důkladné propojení s jejich city prostě padlo na oltář rychle ubíhajícího děje.

Ke konci už příběh s oddechovou romantikou neměl společného vůbec nic a až do poslední strany jsem netušila, jestli skončí dobře nebo špatně. Spíš jsem se přikláněla k tomu horšímu konci, i když jsem doufala v ten lepší. Tady jsem taky začala být ráda, že je kniha hubená, protože to bylo všechno jen ne pohodové čtení do unaveného období.  Četla jsem hodně romancí, kde autor/ka zahrnuli do děje i náročné téma, ale musím říct, že málo kde to na mě zapůsobilo tak opravdově, jako v tomto příběhu. Trochu mi bylo líto, že jsem neměla v tu chvíli kapacity se více porýpat ve svých pocitech po dočtení a nechat poselství knihy v sobě více vyznít.

 

Na konci ve mně zůstal zajímavý rozpor. Kniha se mi líbila, byla napsaná čtivě a dobře se četla a téma bylo zpracované opravdu přesvědčivě. Autorka zvládla na malém prostoru věrohodně zpracovat něco, co většinou vyžaduje více stránek a rozhodně to nebylo zpracované hůře než v jiných knihách s podobným tématem. Na druhou stranu jsem od příběhu nedostala to, co jsem očekávala a co jsem v tu chvíli chtěla.

Přes to nemohu hodnotit špatně, protože v hubené knížečce se ukrývá opravdu silné poselství. Jen dejte pozor, když ji budete brát do rukou, protože sladká sportovní romantika to prostě není. Ale emoční jízda ano, v tom se anotace neplete.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu můžete pořídit třeba tady.

 

O knize:

Autor: Renata Navrátilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 221

Srdcetápání

 

Autorka u mě měla úspěch už se svou první knihou Hladoví a tak jsem neváhala, když mi nabídla k přečtení svoji další knihu v pořadí. Tentokrát nezvolila cestu pointy, ale nakladatelství Petunky s nímž knihu vybavila lákavým vizuálem, stejně laděnou záložkou.

 

Anotace:

Vysoká škola je zavedla do města, kde se ztratili. Ne místně, ale citově. Vyznat se v mapách jim nedělá problémy, ale vyznání jdou mnohem hůř. Noah lásce nerozumí, Izák jí rozumět nechce, Jakub se pere se strachem z odmítnutí a kéž by Leo takový strach měl, ale ten ho postrádá. Ema je nešťastně zadaná, Laura nešťastně nezadaná a Kryštof je jenom nešťastný.  Naštěstí existují filmy, víno, sypané čaje, opilé noci, nahá kůže a andělé... ti bibličtí, padlí, jezerní, posvátní, co jsou snad jen obyčejnými lidmi jezdícími tramvají.
Každá jedna láska je hlavní rolí obrovského příběhu. Ale jaký budou mít konec? Vyzná se Noah své milé a Izák sám sobě? Vrátí se Jakub v čase a odpustí Laura minulost? Budou andělé stát při Kryštofovi, nebo ho utopí na kachlíkách v přízemí? Co když jim láska zlomí křídla, ruce nebo vaz?

…

Srdcetápání je pro mě zase jedna z TĚCH knih. Takových, co se mi snadno čtou, zanechají dojem a fakt těžko se o nich píše článek. Knihu jsem přečetla prakticky jedním tahem. Pak trvalo čtrnáct dnů, než se ve mně pocity z četby dokázaly usadit a já byla schopná z poznámek složit nějaký text, který snad dává smysl. A pak ho asi tak desetkrát přepsat :)Protože sakra! Tohle bylo tedy něco!

A doufám, že moje dojmologie níže fakt bude srozumitelná, protože kniha si to zaslouží :)

Nejdřív upozorním, že něco úplně jiného než Hladoví, i když už tam byla vidět autorčina schopnost pracovat s emocemi a prožíváním postav hodně opravdově a dívat se na věci z úhlů pohledu, které přinesou něco nového – a jo, dost často bolavého. Toto téma – tedy nikoli fantasy, ale současnost a citové problémy mladých lidí autorce sedlo naprosto neskutečně.

 

Autorka představuje několik postav, vysokoškoláků – většinou kluků, či spíš mladých mužů. Ženské postavy tu jsou samozřejmě také, ale připadalo mi, že mužské dostaly celkově více prostoru (taky jich bylo víc, že). Těchto sedm mladých lidí se potkává v rámci jednoho města. Sice se na začátku všichni ještě neznají (a na konci by se raději někteří nikdy nepoznali), ale příběh je postupně svede k sobě a jejich cesty se propletou. A ano, bude to kvůli srdečním záležitostem.

Jak nejlépe popsat postavy? Přesně citátem z anotace: Noah lásce nerozumí, Izák jí rozumět nechce, Jakub se pere se strachem z odmítnutí a kéž by Leo takový strach měl, ale ten ho postrádá. Ema je nešťastně zadaná, Laura nešťastně nezadaná a Kryštof je jenom nešťastný.

Autorka sama píše, že jejich jednotlivé příběhy je možné číst v libovolném pořadí s tím, že Kryštof musí být jako poslední.  A je to pravda. Všechno se propojí tak jak má a zjistíte, proč se kdo z postav zachoval tak jak se zachoval, i když to v danou chvíli třeba úplně jasné nebylo, ať už začnete číst kdekoli. A nepřekvapivě pak už nebude snadné některou z nich odsoudit za nějaké jednání, ale bude lehčí ji pochopit. Já jsem dost staromilec, takže jsem začala klasicky – od první strany do poslední. Tento postup tedy mohu doporučit. Zvědaví nechť zvědí, že mají i jinou možnost :) náhled na postavy a jejich pochopení to nijak neovlivní.

 

Než se vrhnu na emoce příběhu, nejdřív pár slov k dějové lince.

Po dočtení jsem byla překvapená, když mi došlo, že v knize vlastně žádná není v tom tradičním náhledu na to, co dějová linka je. Nebude se tu bojovat s vnější nepřízní osudu, nepůjde se odněkud někam, nebudou tu klasické vysokoškolské mejdany, sportovní akce a podobné vnější záležitosti. Na otázku, o čem to tedy je, by se dalo snadno odpovědět, že v podstatě o ničem, ale to by nebyla pravda. Jen chybí takový ten zažitý vnější obraz příběhu. Celou dobu jsem při čtení byla uvnitř smršti emocí a hluboce lidských pocitů a nejskrývanějších nejistot a tužeb.

Přiznávám, že jsem na začátku čtení nečekala tak intenzivní vhled do emocí, který umožnila mimo jiné právě ona absence výraznější příběhové linky, která by emocionální hutnost naředila. Zde je základ všeho opravdu to, že jste v něčí hlavě a neprožíváte s postavou zrovna šťastné období. Postavy jsou tu skutečně osamocené „uprostřed davu“. Každá se potýká s nějakým problémem v srdečních záležitostech a většinou v tom dost plavou – ať už jsou na vině vnější okolnosti nebo něco, co je hluboko uvnitř nich samých. Někdy je to něco, co mohou ovlivnit nebo na základ svého problému nemají vliv vůbec nebo jen prostě nemají schopnost ho vyřešit sami a nejsou schopni požádat o pomoc. Někdy nemohou sebrat odvahu, i když ví, co by měli udělat a někdy bojují, dělají všechno správně a stejně se zdá, že řešení je v nedohlednu. Jak taky vyřešit něco, co záleží na věci tak vrtkavé a nestálé, jako jsou emoce – všechny, nejen láska.

Občas se vyprávění z jejich hlav vynoří, aby postava mohla prožít něco normálního, co trochu změní okolnosti nebo náhled na její problém. Nějakou životní okolnost – práci, večeři s rodinou, setkání v kavárně, cestu po jiné zemi… Tím se nepatrně posune čas a pak se zase text ponoří do hloubky duše.

Takže: příběhová linka je o vztazích několika lidí, ale ne z vnějšku, ale přímo z hloubky jich samotných. Vztazích komplikovaných nejistotami a propletených, protože se příběh odehrává na poměrně malém prostoru a lidi se tak nějak znají nebo poznají. Na šťastný konec byste si nevsadili ani u jednoho z aktérů příběhu, ale zároveň není ani úplně vyloučený. Příběhy všech postav se na mnoha místech prolínají a při čtení jsem postupně přicházela na to, jak spolu tihle všichni lidé souvisejí a jak se ovlivňují.

Je to o myšlenkách, pocitech a prožívání. O bolestech a nejistotách lásky. O sbírání odvahy, strachu a překonávání překážek. A hlavně o hledání – sebe sama a toho důležitého pro život. A taky o tom, že odpověď je nakonec v nás samých a nikoli v někom druhém. Bolestná životní lekce, kterou si spousta lidí prošla taky. Vsadila bych si, že dost lidí se dokáže v některé postavě nebo příběhu najít. A kdyby ne, tak se alespoň vcítit a to především díky opravdu hluboce popsaným emocím hrdinů a právě oné možné vlastní zkušenosti.

Obecně bych řekla, že mužské postavy tu rozhodně dostaly více prostoru, než ženské, což pro mě bylo docela zajímavé na čtení vzhledem ke zvolenému úhlu pohledu na ně. I muži mohou mít slabiny a tím, že jsou tu i mužské hlavní postavy, kterým je vidět do hlav, to autorka krásně ukázala. Na muže v knihách o lásce jsem zvyklá zobrazené jinak. Tady byli muži, či spíš kluci, v lásce nejistí, ještě na začátku hledání toho, kdo jsou v této oblasti oni sami a po čem přesně touží a co mohou sami dát. To byl zajímavý kontrast ke všem jiným knihám o sebevědomých alfasamcích, kteří většinou trpí tak nějak okázale  „umělecky“ a jejich temnota je nastylizovaná, aby je mohla zachránit vhodná žena. Tady se ženské postavy spíš rozbíjejí o ony klasické mužské zadumance s temnou duší, protože tady jsou démoni skuteční.

Některé postavy se také nenacházejí v životní fázi a zkušenostech, kdy by byly schopné výraznější empatie k druhým, nakolik je jejich vlastní srdcetápání pohlcuje – vlastní bolest vítězí dost často a rozpíjí pocit viny. A aby to bylo fér, je potřeba zmínit, že ani mužské postavy nedostanou nic snadno. Oni se mohou snadno rozbít o ženu (nebo muže), která už dostala naloženo jinde a nevědomky posílá všechno dál. Jsou tu zastoupeny oba druhy – ti, kteří ubližují, ti, jimž je ubližováno a někteří jsou v obou rolích. Žádná z postav ale není prvoplánově zlá, nikdo nic nedělá schválně se záměrem ublížit. Nechybí ani okamžiky štěstí, popsané stejně intenzivně, jako ty druhé.

Postavy samozřejmě v příběhu prožijí i nějaký ten intimnější kontakt, ale bez obav. Vyprávění je prosté sexuálních popisů – což je v tomto případě jedině dobře. Explicitní popisy sexu by úplně pokazily vyznění příběhu. Pokud už se sex nějak zmiňuje tak proto, že souvisí se srdcebolem dvou postav. Každopádně se odehrává za zavřenými dveřmi.

 

Příběh je vyprávěný krásným jazykem, ale zároveň není přestylizovaný. Neměla jsem z něj pocit, že autorka pečlivě piplala každé slovo, ale že slova jsou skutečně autentická a noří se z nějakého prožitku či snad přímo osobní (nebo vyprávěné) zkušenosti. Nedostavil se pocit patosu nebo laciného hraní na city – to mi vadí, nemám to v textech ráda a autorka k tomu (k mému nadšení) nesklouzla, i když věřím, že by to určitě bylo snadné ve stylu vyprávění, který si vybrala. Autorka je jako správný psycholog – pozoruje, nastavuje zrcadlo, ale nesoudí.

Musím říct, že se kniha četla snadno, samotné myšlenky postav však nebyly vždycky úplně snadné na čtení. Zvlášť pokud patříte mezi čtenáře, kteří se lehce emočně napojí na hrdiny. Kupodivu ze čtení nezůstanou nějaké černé myšlenky. Nebo aspoň u mě. Docela by mě zajímalo, jak by to bylo u čtenáře, který se nachází ve stejném životním období jako postavy. Přineslo by mu úlevu, že to někdo dokázal tak přesně popsat?

Jestli chcete něco nenáročného, lehkou romantiku nebo snadné rychlokvaškové vztahy postav, tak toto není pro vás. Toto není zamilovaný románek, na který jsme zvyklí z běžné produkce. Toto jsou hluboké a niterné – a tedy často dost syrové a bolestné - výpovědi lidí o lásce, sebepoznání a přátelství. Postavy poznají, jak je možné někomu ublížit, aniž by vůbec tušili, že ubližují. Jak je možné nenávidět sám sebe a stejně moc intenzivně milovat někoho jiného. Jak je možné nevědomky někomu pomoct, třeba jen prostým bytím. Že někdy je štěstí ukryté i v situacích, které bolí, jen čeká na svou příležitost se projevit.

 

 

Musím říct, že po předchozí knize autorky jsem očekávala… vlastně nevím co :) Rozhodně ne tak výraznou změnu žánru. Na škodu to ale není. Autorka svůj příběh ukočírovala, což mi teď při zpětném přemýšlení připadá naprosto neuvěřitelné. Popsat tak názorně prožívání sedmi různých lidí, aniž by se jejich příběhy zdály stejné, přes to, že v zásadě jsou, no to klobouk dolů!

Jestli si chcete přečíst něco jiného. Něco netradičního a hluboce zaměřeného do vnitřního prožívání postav, je tohle kniha přesně pro vás. Nebude to feel good počteníčko. Příběh možná otevře nějakou tajemnou komnatu z minulosti, ale bude to rozhodně čtení, které stojí za to.

Pokud autorce vyjde něco dalšího, moc ráda budu u toho a její další knihu si přečtu.

 

Za zaslání tohoto nevšedního příběhu spolu s CD s autorskou hudbou, moc děkuji autorce.

Jestli chcete knihu zkusit, najdete ji tady.

 

O knize:

Autor: Eliška Pohnerová

Vydal: Petunky

Rok vydání: 2025

Počet stran: 288

 

Povídejme si do noci

 

Knihu jsem si vybrala, protože jsem doufala, že tentokrát marketing nekecá a dostanu skutečně „jiný“ romantický příběh. Na romantiku mám chuť často, ale ne pokaždé na tu dokonalou. Tahle kniha dokonalou lásku přinést neměla. Podle anotace se zdálo, že to bude daleko víc opravdové a nepříznivé životní okamžiky zasáhnou do dění víc, než by bylo v romantických knihách běžné. Jak to dopadlo? No, vlastně více než dobře.

 

Anotace:

Will a Rosie se potkají jako teenageři. Ona je přemýšlivá a opatrná, on je divoký a nepředvídatelný, a navíc nejlepší kamarád jejího bratra. Během tajných procházek a nočních hovorů se mezi nimi vytvoří pouto, které je předurčí k tomu stát se životní láskou toho druhého. Až do dne, kdy tragédie roztříští jejich společnou budoucnost na kusy. Ale roky ubíhají a osud je znovu a znovu přivádí k sobě. Vždy, když se zdá, že se vše vrátí do starých kolejí, čelí otázce: Co dělat, když se nedokážete vzdát člověka, na kterého byste měli zapomenout? Úspěšný debutový román, který byl přeložen do čtyřiadvaceti jazyků, pro fanoušky knih Sally Rooney a seriálu Jeden den.

…

Na začátku čtení jsem byla hodně zvědavá, oč tedy doopravdy půjde. Ono tyhle epické love story se často zvrhnou do kýčů a patetických žvástů, nebo jsou prostě úplně stejně, jako všechny ostatní. V nejhorším případě obojí dohromady :) Musím říct, že tato kniha mě překvapila, protože se nevydala ani jedním z výše uvedených směrů. Autorka ukázala, že o lásce lze psát i bez textu plného zbytečně vzletných a často lacině znějících vyznání, věčně užvaněného sexu nebo uměle vystavěných citově ždímacích scén.

Rozhodně neočekávejte tuctovou romantiku plnou běžných klišé. Tato kniha se k tuctovitosti a klišárnictví nepřiblíží ani náznakem. Jinak můžete věřit marketingu.

 

Příběh je psaný v přítomném čase, což pro mě není úplně běžné. Chybí uvozovky u dialogů, i jakékoli jiné oddělení řeči od ostatního textu. Bylo to zvláštní si na to zvyknout. I když už jsem takové knihy četla (a překvapivě jsem při nich prožívala i podobné pocity). Způsobovalo to jakési pocitové splývání dialogu s textem a ještě víc umocňovalo snivý dojem, který text vyvolává. Není vůbec těžké se do něj propadnout a nechat ho kolem sebe protékat a působit. Po tom, co jsem tu podivnost přijala, jsem si řekla, že lepší formu psaní pro tento příběh si představit neumím.

Asi i díky tomu stylu psaní jsem si opravdu skvěle užila začínající vztah mezi hlavními hrdiny a jeho postupné proměny v čase a okolnostech, které byly většinou pro pár spíš nepříznivé než co jiného. Jako by jim snad osud prostě nepřál a zároveň je nenechal zapomenout a sváděl je k sobě - jak by jim podával prst, ale nedal jim zdravou ruku k uchopení. Kniha je sleduje na přeskáčku, takže jsem dostala pohled na ně oba a na to, jak situaci prožívají. A nebyli pořád jen spolu, život je často zavál jinam klidně i na několik let.

 

S postavami jsem prošla obdobím od střední školy až po dospělost. Příběh začíná, když je jim šestnáct a končí, když je jim mezi třiceti a pětatřiceti. Tenkrát na střední je spojí osudová láska, která ale vůbec – ani jednou za celou dobu – nepůsobí jako neuvěřitelný kýč. Zbytek příběhu sleduje jejich životy, jak plynou, jak se prolínají a míjejí. Zažila jsem s nimi rány osudu, obyčejné starosti a radosti i okamžiky štěstí a naplnění.

Postavy jsou skvělé, velmi propracované a rozebrané až na dřeň. Autorka stvořila opravdu zajímavé lidi, které formovalo ne zrovna ideální, ale zároveň nikoli úplně nešťastné dětství.

Willa nejdřív opustil táta a pak odešla i máma, žil s babičkou a dětství měl v zásadě dobré. Po tom co máma odešla, se vlivem několika nešťastných náhod stal známou místní černou ovcí, aniž by k tomu byl vysloveně důvod. Lidi ho odsoudili bez ptaní a bez náznaku pochopení k dítěti, které ztratilo samo sebe vinou dospělých. Měl podle všeho určitou „pověst“ - kluk, který odešel ze školy, má motorku, nosí koženou bundu (představte si to!), hodně na něj letí holky, přitom je uzavřený, nesdílný a samotářský. Nebyl úplně v pohodě, celý život bral antidepresiva. I tak jsem ale mohla sledovat, jak silná osobnost je a jak nachází svou cestu životem. Wil byl navzdory veřejnému mínění opravdu dobrý člověk.

Rossie byla hodná holka, trochu naivní, ale dokonalá a čistá holčička. Ne ani tak sama od sebe, ale byla do této pozice vmanipulovaná a dotlačená perfekcionistickou matkou.  Rossie dělá ostatním radost, potlačuje to, co by chtěla sama, protože ostatní – zejména matka, vědí nejlépe, co by měla chtít, cítit a kam svůj život směřovat. Rossie jejich názory přejímá, aby nedělala vlny. Raději bude sama nešťastná, než aby někoho zklamala nebo způsobila neštěstí jemu. Nedivila jsem se její kompulzivní poruše, protože tak mohla kontrolovat aspoň něco. Její cesta k sebenalezení byla delší než Willova, čistě proto, že od ženy se očekávají v životě jisté postoje a řekněme jistý postup životních rolí, které má přijímat. Tento tlak na Willa nebyl.

Láska těch dvou (zejména ze začátku) by mohla připomínat ohrané klišé, ale v tom, jak je příběh psaný se tyhle pocity okoukanosti ztrácí.

 

Jejich příběh vypráví o plynutí života a změnách, které přináší. O životních postojích, ztrátách, objevech. O rodičovských vzorech a očekávání společnosti, které často stojí proti vám a vašim přáním a představě o štěstí. Je napsaná krásně s neuvěřitelným citem pro emoce ani ne tak postav, ale života samotného. Jsem si poměrně dost jistá, že každý věk čtenáře přinese náhled na příběh úplně jinak zabarvený. Mně je přes čtyřicet, takže jsem o něco starší než hrdinové příběhu, něco už jsem si zažila, takže ve mně příběh probouzel něco mezi nostalgií, bolestí a štěstím. Řekla bych, že tohle je jedna z těch knih, které opravdu mají hloubku a tu je velmi snadné v textu najít, pochopit ji a napojit se na ni prostřednictvím postav. Už dlouho jsem od knihy nedostala tolik různých emocí, které mě úplně rozebraly. Nešlo přitom jen o hlavní postavy, ale i o ty ostatní, které měly role v jejich životech, objevovaly se a mizely, když jejich úloha v příběhu těch dvou skončila. Překvapivě žádná z emocí nebyla vysloveně negativní a to ani k těm postavám, které se moc dobře neprojevily. Autorka je totiž napsala s takovým pochopením pro různé odstíny života, že to nenutilo k žádnému vymezení se vůči nim. Jen k poznání a pochopení – nebo nepochopení. Každopádně k akceptaci, že život může být i takový a ne všichni si vytáhnou dobré karty do hry.

Začátek příběhu je v zimě a už z toho, jak autorka krásně popisuje sníh, hudbu a pocity jsem tušila, že tohle čtení bude něco extra. Kostrbatý pocit při začtení, které na prvních pár stranách zadarmo nebylo, způsobil pro mě hlavně ten přítomný čas a chybějící uvozovky. Počítám, že to asi trochu zaskočí každého :D  Až na toto drobné škobrtnutí už všechno byla krásná a plynulá jízda. Oceňuji, že okolnosti, které ty dva odváděly od sebe, nepůsobily uměle vykonstruované. Naopak bylo snadné všechno pochopit, i když ne tak úplně přijmout nebo souhlasit s rozhodnutím postav. Ten poslední bod vlastně oceňuji taky. Pokud by pro mě kniha byla svým vývojem moc „tak, jak chci já“, zdaleka by to nebyl tak dobrý příběh, ale jen jeden z mnoha.

 

Knihu opravdu můžu doporučit. Je to jiná romance, než ty běžné. Zároveň ale při čtení dostanete více méně všechno, co byste chtěli, jen ne snadno a na růžovo lakované. Pokud si chcete užít spoustu emocí a osudovou lásku, neváhejte!

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu najdete tady.

 

O knize:

Autor: Claire Daverley

Překlad: Hana Sichingerová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 400

 

Podobně zajímavě laděné knihy na bloGu:

Poslední dny slávy, Kdes byla včera v noci, Chuligán, Řekni vlkům, že jsem doma

Byli jsme tady

 

Ačkoli bylo na začátku jasné, že kniha nebude svým tématem odpočinková a optimistická, lákalo mě si příběh přečíst. Byla jsem přesvědčená, že mi něco dá a že bude prostě silný a dobrý. Moje očekávání byla naplněna beze zbytku. Nakonec jsem se díky knize zamyslela i nad něčím, co jsem neočekávala a stalo se to pro mě výrazným tématem a poselstvím knihy.

 

Anotace:

Nová škola. Nová nejlepší kamarádka. Nový kluk. A pak se stane, co se stát nikdy nemělo. Erica se probudí po propařené noci v pokoji přítele své nejlepší kamarádky. Nic z předešlého večera si nepamatuje. Je napůl nahá a po celém těle má načmárané vulgární obrázky, vzkazy a taky podpisy pěti spolužáků. Je mezi nimi i jméno jejího kluka Thomase. Co se vlastně stalo a proč tomu nikdo nezabránil?

…

POZOR! Text níže může obsahovat mírné spoilery. Všechno, co se v knize stane a kam příběh směřuje, je nicméně dost jasné už z anotace.

Kniha taky obsahuje dost realisticky podanou šikanu, sexuální násilí a dotýká se dost názorně tématu sebevraždy.

…

Tohle dílo patří k příběhům, který se čte jedním dechem od začátku až do konce, a doslova mrazí. Po celou dobu jsem si uvědomovala, že něco podobného se úplně klidně může stát. A co hůř, v dnešní době mobilů a sociálních sítí jsou dopady na oběť podobného činu o dost horší, než by třeba byly v minulosti. Otázkou je, jestli přístroj umožňující záznam obrazu a jeho přenos na sítě i v reálném čase patří do rukou osob, které nejsou schopné domyslet následky svých činů a jejich dopad na ostatní. Bohužel v dnešní době jde už o otázku čistě řečnickou. Dávno totiž má chytrý mobil téměř každý.

Proč vůbec někdo vezme do ruky mobil, aby natočil jiného člověka v jakékoli ponižující situaci a zveřejní to? Na toto kniha odpověď nenabízí, ale zaručeně přiměje každého se zamyslet nad tím, že činy mají následky. Nebo by aspoň měly mít.

 

Kniha od začátku háže rovnou do děje a na nic nečeká. Hlavní hrdinka se probouzí po mejdanu v cizí posteli s brutálním výpadkem paměti po šílené alkoholové jízdě. Neví přesně, co se stalo, vidí jen následky. Je očividné, že v noci byla úplně nahá, což by ještě nemuselo vadit, kdyby ji tak viděl pouze její kluk. Že to tak nebylo, si uvědomí ve chvíli, kdy na svém těle najde podpis snad každého, kdo byl ten večer na mejdanu. A taky urážky a hnusné obrázky. Všechno načmárané tlustým černým fixem. Na místech, která rozhodně nejsou určená k vidění pro každého.

 

Ve vyprávění příběhu se střídá Erica, které se to všechno stalo s Thomasem, klukem o kterého stála a o němž si myslela, že k ní cítí totéž. Kniha je ozvláštněná i komiksem, který hlavní hrdinka kreslí. V něm si stvořila svoji superhrdinku, díky níž v životě překonávala situace, v nichž si byla nejistá.

Všechno začíná pohledem Erici a ránem po té noci. Pokračuje to každým dalším dnem, kdy zažívá interakci s ostatními lidmi ve škole. Tedy nejen s těmi, kteří byli přímo na místě, ale i s těmi, kteří se to dozvěděli v podstatě hned druhý den kvůli existujícím fotkám z něčího mobilu. Do toho se občas objevují vzpomínky na dobu před tím a z nich vyplynou okolnosti, které zadělaly na celý ten průšvih.

Postupně jsem se dozvěděla, že Eričiny vztahy se spolužáky nebyli vlastně až tak fajn, že spíš byla vysmívaná a šikanovaná. Do Thomasovy party byla „přijata“ vlastně jen díky tomu, že o ni on stál a pro ostatní – zejména jednu holku a jednoho kluka byla vždy jen otloukánkem a osobou, kterou pohrdali a nenáviděli ji. Důvod nebyl úplně zřejmý, ale hlupáci k šikanování vždycky něco najdou. Stačilo, že byla nová, nejistá, měla větší stehna a poprsí, její matka nebyla moc majetná, takže nebydlela v té správné čtvrti a neměla drahé věci... Možná i to, že nebyla úplně sebevědomá a schopná se bránit a zmetci zavětřili snadný cíl.

A po tom činu to bylo ještě horší. Šikanátoři se nezastavili, naopak nabyli dojmu, že teď už si k ní mohou dovolit všechno a taky si dovolili. Školou začaly kolovat drby, pak fotky a nakonec i video…

 

Autorka předkládá brutálně a syrově dobře popsané pocity holky, které se stalo něco strašného, když o sobě nevěděla. Udělali jí to lidi, které znala. Děti ze spořádaných lepších rodin. A s nimi i kluk, do kterého byla zakoukaná. Pocity začínají na zmatku, zděšení a postupném rozvzpomínáním se. Pocit zneužití a ponížení je zde ještě umocněný těmi vzkazy fixou, které nejdou úplně hned beze zbytku dolů. Nechybí hanba a vina, kterou zde paradoxně cítí oběť a ne ti, kteří jí to udělali. Ti jsou naopak na koni a přitvrzují svůj nátlak a šikanu, která nabývá opravdu nechutných a obludných rozměrů. Erika se vše snaží nejdřív utajit, ale vzhledem ke kolujícím důkazům je jí jasné, že to nebude možné. Zoufalství a hanba se stupňují. Přidává se pocit, že s tímhle nedokáže a nechce žít…

Dobře propracovaná postava je nejen ona, z jejíhož pohledu je nejdůležitější část příběhu vyprávěna, ale i partička, která jí to provedla. Postupně jsem poznávala jejich povahy a taky se dozvídala jejich motivace k činu nejen ten večer, ale i v další dny, které následovaly. Byly tu snad všechny důvody od prostě čisté hajzlovitosti školní sportovní hvězdy, která si myslí, že jí všechno projde a naprosté neempatie a zbabělosti jeho přicmrndávačů, přes alkohol, žárlivost nebo jen obyčejnou stádovitost a neschopnost se ozvat proti ostatním, když se děje hnusná křivárna. Byla tu dokonce i postava neschopná uvěřit oběti jen proto, že její kluk byl jedním z pachatelů a ona o něj nechtěla přijít. Nikdo z nich nedokázal domyslet následky svého chování a byť jen elementárně se vcítit do oběti a stydět se za to, co provedli nebo vyjádřit lítost. Pokud už, tak litovali jen sami sebe, když to prasklo a hleděli si zachránit kůži a budoucnost. Na Eričině dalším životě očividně nikomu nezáleželo. Dokonce mě šokovala i reakce rodičů pachatelů, protože jsem čekala kde co, ale něco takového rozhodně ne. Vlastně jakékoli z těch vysvětlení pro onen čin a všechny další, které následovaly, bylo úplně špatně a bylo děsivé sledovat, čeho všeho jsou lidi schopní. A ano, nebylo těžké uvěřit, že podobné charaktery, tak, jak byly v knize popsané, toho schopné jsou i v reálu – bez jakýchkoli ohledů nebo zaváhání.

Naštěstí se našla alespoň jedna osoba, která se dokázala za Eriku postavit a bojovat za ni ze všech sil. Postava se silným smyslem pro spravedlnost a pro to, co je správné. Postavila se za Eriku proti všem, bez ohledu na to, co si ostatní pomyslí. A ne, nebyl to Thomas. Ten Thomas, který ve svých kapitolách tvrdil, jak mu na Erice záleželo…

Na konci jsem trnula, jestli se aspoň někdo z pachatelů dokáže zachovat správně, byť tím zničí životy svých kamarádů i svůj. Jestli se někdo dokáže postavit čelem k tomu, co udělal a nést za to následky. Nebo zůstanou všichni zbabělci neschopnými nést odpovědnost za vlastní hloupost? Jenže o no to nakonec nebylo o tom, jestli je přiznání zničí, protože k nenapravitelným škodám došlo už tu noc, kdy se všechno stalo. Už tam bylo potřeba mít odvahu a zabránit tomu. A to je hodně důležité poselství knihy.

 

Myslím, že toto je jedna z těch knih, které by měl číst každý mladý člověk v patřičném věku, než se mu dostane do rukou chytrý mobil. Ne proto, aby se mu dostalo varování před pořizováním důkazů při páchání špatností, ale už jen proto, aby si uvědomil, co všechno může způsobit blbým natočením nějaké - klidně i zdánlivě banální - ponižující situace na mobil a zveřejněním na síti. Nebo jen komentováním, sdílením a tím vlastně podpořením šikany. Co může způsobit jakákoli šikana a jak daleko to může někoho zahnat, jak odporné je někomu takovou věc udělat. A pokud už se taková věc stane, kniha na jedné z postav ukázala, jak moc důležitá je odvaha postavit se i proti všem za člověka, kterému bylo ublíženo.

Na konci knihy jsou uvedeny kontakty na linky důvěry, kam se může případně obrátit někdo, kdo má podobné problémy. Osobně to považuji za dobrou věc. Pokud by knihu četli někdo, komu se něco podobného stalo, najde pomoc přímo na konci příběhu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Cassie Gustafson

Překlad: Magdaléna Farnesi Stárková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Roky vydání: 2024

Počet stran: 352

Pro tebe

 

Co jsem čekala? Nějaký hezký a trochu smutný romantický příběh. Anotace toho naštěstí moc neprozrazuje a to je dobře. Protože kdyby prozradila víc, příběh by přišel o část své síly, i když rozhodně ani o trochu z poselství, které nese. Takto na úvod mohu prozradit, že toto je jednoznačně adeptka na knihu roku.

 

Anotace:

Nedlouho po svatbě Lo Harperová jen bezmocně sleduje, jak se jí život hroutí pod rukama. Každý den je delší, těžší a černější než ten předchozí. Cítí se ztracená a osamělá a neví, jak dlouho ještě vše vydrží. Pak ji zvláštní ironie osudu spojí s mužem, který se jí v bezútěšné situaci stane záchranným lanem. Je okouzlující, laskavý a nic po ní nechce. Jako by jí stál po boku proto, aby jí vykouzlil úsměv na tváři a rozptýlil ji, i když jen na chvíli. Bolest a zoufalství však Lo nepřestávají pronásledovat. Stejně jako pocit viny, kterého se nemůže zbavit.

Luke Williamson je úspěšný svobodný muž, který se ve vztazích se ženami vyhýbá komplikacím i větším závazkům. Když mu jednoho večera pod kola auta vběhne mladá žena, jeho bezstarostný život se obrátí vzhůru nohama. Lo a Luke navážou nepravděpodobné přátelství, i když ze zcela odlišných důvodů, na které oba začnou spoléhat. Přestože Luke s Lo svůj život sdílí, ví, že ona před ním ten svůj skrývá. A jak se její tajemství postupně odhaluje, Luke si pomalu uvědomuje, že aby Lo mohla mít svůj šťastný život, musí obětovat své štěstí on…

 

…

 

Taky po přečtení anotace přemýšlíte, v čem to trápení hlavní hrdinky spočívá a co nakonec bude muset on obětovat? Těch možností, co se Lo může dít je tolik… A já jsem ani přibližně neodhadla nejen správnou odpověď ale ani to, jak silný příběh se dá na něčem takovém postavit. A to už jsem přitom pár podobných (a přece hodně jiných) četla. Bohužel je nemohu doporučit konkrétně, protože tím by se vše prozradilo a to nechci :)

O téhle knize je opravdu hodně těžké psát, protože nechci vyzradit nic pro příběh podstatného. Potíž je v tom, že to nejlepší – tedy emoce a vztahy mezi postavami se těžko vysvětlují bez informací k ději. No, asi se budu muset pokusit :) Případné spoilery, kterým se nepůjde vyhnout, označím. Ale nepřestávám doufat, že se jim vyhnu úplně.

 

Knihu jsem celkem dlouho odkládala ve prospěch jiných a trochu jsem se odhodlávala do ní pustit. A to i přes to, že jsem se na ni hodně těšila. Upřímně musím doznat, že proto, že jsem měla od knihy opravdu velmi vysoká očekávání a měla jsem strach ze zklamání. Že nebude taková, jak čekám. Tak silná, jak se píše v hodnoceních. Pak jsem knihu konečně otevřela… a přečetla za jeden víkendový den. Protože toto je přesně ten příběh, od kterého neodejdete. Bude to bolavé, s tím počítejte, ale zároveň se dočkáte hodně krásných okamžiků a čtení ve vás hodně zanechá.

Příběh na střídačku sleduje dění z pohledu dvou hlavních postav Luka a Lo. Měla jsem tak příležitost oba opravdu dobře poznat. Jejich životy, zázemí, okolí… Oba dva byly hodně silné postavy, které unesou neskutečně moc. Až je to překvapivé, kolik člověk – konkrétně v tomto příběhu žena i muž – dokážou vydržet a nezlomit se. Jasně, Lo neměla zrovna dvakrát na výběr – tedy vlastně měla, ale… měla možnost, ale nebyla pro ni z jasných důvodů přijatelná a tak vydržela. Luke možnost měl, ale z důvodů velmi nesobeckých a z velmi silných citů v sobě dokázal najít to nejlepší, co ani sám nečekal, že by v něm bylo. Jenže v životě obou se objevily okolnosti, které vás dokážou od základu změnit. Z někoho vykřešou to nejlepší a z někoho ne – jedna taková „ne“ postava se tu taky najde. A je to jediná postava, pro kterou vzhledem k jejímu zapojení do dění nebudete mít pochopení ani trochu.

 

Kniha v sobě ukrývá opravdu silné lidské příběhy. O to jsou silnější, že víte, že ve vašem okolí se minimálně Loin příběh někde určitě odehrává a možná dokonce znáte někoho, kdo podobný prožil. Dílo je tak velmi čtivé nejen tématem, ale ze značné části i zpracováním. Autorka se nežene do patosu, emoce a prožívání postav popisuje v podstatě jednoduše a přímočaře. Přes to se na stránkách najde obrovská hloubka citů, které i když nejsou přímo řečeny, jsou vidět z každého skutku nebo gesta.  Že se Luke zamiloval, ví čtenář daleko dříve, než Luke samotný. Že to není tolik vidět u Lo nebo že cítí nad svým rostoucím vztahem k Lukovi vinu je více než pochopitelné. Přes to, že jsou tu naznačené jisté morální otázky, tomu vztahu jsem od začátku naprosto fandila. Oceňuji  a to hodně, že jednu morální hranici autorka nepřekročila. V příběhu nejsou žádné erotické scény a ani by se do něj nehodily.

 

Autorka proti sobě prostě postavila dvě naprosto protichůdné emoční a morální situace a nechala postavy, ať se s tím popasují. A musím říct, že to autorsky zvládla naprosto skvěle a velmi citlivě. Předložila situace, ve které se čtenář musí sám sebe ptát, jak by jednal na místě postav. Najednou jste při čtení v situaci, kdy víte, co je morálně správné rozhodnutí ale zároveň víte, že sami byste dost pravděpodobně nebyli schopní ho udělat. Zároveň však při čtení žádnou z postav nesoudíte, protože příběh je tak skvěle napsaný, že toho ani nejste schopni a jen čtete, jak to bude dál.

Vedlejší postavy a vztahy jsou taky velmi dobře uchopené. Vztahy, které měla Lo dříve z – možná ne pochopitelných nicméně jasných důvodů mizí nebo se zhoršují. Ovšem nesuď nikdo, kdo nezažil. Já jsem se ptala sama sebe, jak bych se zachovala já a jakou sílu bych v sobě za daných okolností dokázala najít. Upřímně nevím a doufám, že to nikdy nezjistím. Mnohem víc se tedy objevují vztahy nové ze „strany“ Luka. Jeho kamarád Todd, který ve vztazích spíše plave, jeho dcera, která přes své mládí má poměrně jasno v životě a v podstatě ji všechno ještě čeká, dědeček… Každý je úplně jiný a bez každého jednoho z nich by knize hodně chybělo.

Je tu jedna postava, která stála v centru dění a přes to trochu stranou. Ona byla svým způsobem centrem bolesti a důvodem Loina utrpení, i když bez vlastní viny. Bylo mi to tak velmi líto, ale ve víru ostatního dění a „budoucnosti“ příběhu, jsem tuto postavu trochu přehlížela a jejími pocity a prožíváním jsem se nechtěla moc zaobírat. Až budete číst, pochopíte, kdo a proč.

 

Příběh je opravdu výjimečný. Hodně náročný, zejména pro empatického čtenáře, který se opravdu vcítí do situace všech zúčastněných. Přes všechnu tu neradostnou stránku je taky velmi krásný, zejména pro to, jak je skutečný a že přináší naději. Ne pro všechny – na to je opravdový až moc – ale aspoň pro někoho, což je svým způsobem útěcha.

Zajímavé je, že ač je v knize popisováno naprosté dno zoufalství a lidi na konci svých sil, nic z toho se na čtenáře nepřenese v negativním smyslu. Jo, pobrečíte si, někteří možná hodně, ale mnohem víc ve vás zůstane pocit vděku za to, co máte a že vám život nadělil to dobré.

Myslím, že asi každý pochopil, že knihu doporučuji všemi deseti. Pro toho, kdo má rád silné a opravdové příběhy, bude jako dělaný.

Od autorky jsem zatím nic nečetla a očividně to byla chyba. Pokud jsou i další její knihy takto dobré, není nad čím váhat. Určitě se po nich podívám a dám vědět :) Další knihy jsou sice, jak se zdá, spíše eroticko-romantického ražení, ale to nevadí.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh se podívejte tady, stojí to za to.

 

P.S.: Nakonec se to povedlo bez spoilerů :)

 

O knize:

Autor: Jodi Ellen Malpas

Překlad: Iva Bartíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 696

 

Hlavně všechno přežít

 

Vlastně nevím, co přesně jsem od knihy čekala, ale věděla jsem, že to bude dobré čtení. Nečekala jsem každopádně, že to bude až tak dobré. Co to tedy je? Thriller? Rozhodně! Dystopie? Jako vyšitá! Román o mezilidských vztazích? Samo že! A zároveň taky v mnoha ohledech daleko víc. Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem letos měla v ruce.

 

Anotace:

Jmenuju se Haley Cooper Croweová a bydlím v izolaci na odlehlém místě, o kterém nesmím mluvit. Uběhly dva roky od pandemie covidu-19. Haley a Ben žijí se svou rozvedenou matkou. Jejich otec ovšem věří, že se neodvratně blíží epidemie nová, mnohem nebezpečnější, a je odhodlaný děti chránit všemi prostředky. Chce je okamžitě odvézt do svého prepperského úkrytu, kde budou před smrtelným dusivým virem v bezpečí. Matka však s jeho plánem nesouhlasí, a tak se otec pro záchranu svých dětí uchyluje k extrémnímu řešení – únosu.

Děti se ocitnou v jeho soběstačném areálu zcela v izolaci, bez kontaktu s okolním světem. Jak ale zachrání svou mámu? Dostanou se vůbec někdy živí ven? Je vnější hrozba skutečná – nebo jde jen o temnou fantasmagorii, která se zrodila v otcově mysli posedlé konspiračními teoriemi?

Mrazivě realistický příběh líčí v nelítostném tempu očima náctileté dívky kolaps dosavadního světa, v němž se rozpadá všechno, co dosud znala, včetně její rodiny a zdravého rozumu.

 

…

Knihu jsem přečetla nadvakrát. Přibližně v polovině po té, co jsem ji nemohla odložit, toho na mě najednou bylo moc. Pak jsem měla čtrnáct dnů pauzu s výrazně jednoduššími texty. Načež jsem se vrátila k této a dočetla ji na jeden zátah, opět neschopná se odtrhnout. Nechápejte mě špatně – ten text není náročný na čtení ve smyslu porozumění nebo nudnosti, ale je tak nabitý emocemi, vyhrocenými vztahy a atmosférou, že to v určitém bodě může být vyčerpávající a člověk zatouží po duhách a jednorožcích :)

 

Rozhodně nejlepší na celém příběhu byla naprosto fantasticky vytvořená atmosféra. Při čtení z textu úplně tryskalo napětí vybudované nejistotou a stresem hlavní postavy. Tempo příběhu je doslova zběsilé a ve čtenáři vyvolává skoro stejné pocity, jako musela mít Haley. Neustále se tu střídají naprosto protichůdné emoce hlavní postavy. Ocitá se někde, kde není dobrovolně a není si ani jistá, jestli je vůbec nutné tu být. Co když žádná pandemie není a otci jen hráblo? Dostane se ještě ven? Nebo by to ani chtít neměla, protože venku lidi umírají po tisících. V tom případě je tu v bezpečí, ale venku zase umírá její matka, prarodiče a všichni, na kom jí záleželo.

Od prvních řádků se nabízela tahle neodbytná otázka, kde je pravda. Těžko se mi odhadovalo, co je skutečné. Každou chvíli se Halyin názor přeléval tam i zpět podle toho, co zrovna zažívala, co vyšlo najevo nebo prostě podle chování jejích rodičů a ostatních lidí v bezpečném domě. Otec působil laskavě, ale byl dost neústupný ve své pravdě a odmítal jí předložit důkazy. Situaci jí neusnadnila ani matka, ta se ve svém chování uchýlila až k jakési posedlosti a skoro hysterické a bezohledné aktivitě a s dcerou mávala jako s kusem hadru – v podstatě její běžné manipulativní chování bylo najednou na steroidech. Haley mezi nima byla jako v lisu a pod potřebou vyhovět oběma a být k nim oběma stejně loajální místy padala na hubu. Do komplikovaných vztahů s rodiči se přidaly ještě vztahy s ostatními členy jejich komorní společnosti.

Haley se učí žít v úplně novém světě. Najednou jsou důležité jiné věci, než které před tím znala. Problémy, které Haley musela řešit, byly naprosto odlišné od běžných problémů v normálním světě. Tady nebylo normálního nic. Nastolena jsou nová pravidla, je obklopena novými lidmi, ke kterým si musí najít vztah, protože je s nimi doslova uvězněná v bezpečném domě. A máme tu další otázku: Byly vztahy opravdové nebo šlo spíš o stockholmský syndrom? No, těžko říct, protože situace, kterými je všechny autor propojil, byly vpravdě extrémní.

Autor představil malou společnosti lidí – nebylo divu, protože se celý děj odehrával jen v bezpečném domě. Haley byla nejdůležitější, jejíma očima jsem příběh viděla, jejími slovy byl vyprávěn. Pak samozřejmě tatík s matkou. Danny a jeho máma Meg, její partner Ray a spíše nepřítomná Kade, ti dva měli spíš menší role. Haleyn mladší brácha Ben byl taky spíš jen do počtu.

S tímto překvapivě malým množstvím postav si autor vystačil, aby stvořil opravdu zajímavé a propletené mezilidské vztahy. Postupně jsem poznala minulost některých a pochopila pouto, které je vázalo ke Haleynu otci a i důvod, proč mu důvěřovali. A taky jsem pochopila jejich vnitřní démony a minulost, která formovala jejich osobnosti a jednání.

 

Primární byl špatný vztah rodičů po rozvodu a skvělé zpracování toho, jak to může dopadnout na dítě. Haley byla nucena mezi nimi našlapovat jako po skle, aby se náhodou jednoho z nich nedotkla, neurazila ho nebo nebyla za rozhodnutí kritizována. Její jednání se hodně řídilo potřebou neublížit ani jednomu a ani o jednoho z rodičů nepřijít. To vyústilo skoro v neschopnost se jakkoli rozhodnout a usnadnilo rodičům manipulování s dcerou. Každý z nich na to šel jinak. Matka přes výčitky, nátlak a manipulaci. Otec používal jemnější metody – krom tedy toho únosu. Ani jednomu však nešlo o dceru. Oba jen chtěli mít pravdu a navrch nad tím druhým.

V tomto rodinném peklíčku působila jako balzám na duši hipísačka Meg. Sice měla divokou minulost, ale v současnosti působila jako laskavá ženská, která měla na starost prakticky celé fungování domu. Byla pro Haley takovou mateřskou osobou a oporou v hodně situacích. Svou jistotou v pravdě jejího otce dokázala Haley čas od času uklidnit. Byla také matkou Dannyho. Ten byl vůbec zajímavý. Dítě, či spíše mladý muž, který vypadl ze systému a byl vychován v přípravě na zcela nový svět, který měl po pandemii přijít. V hodně věcech byl zcela samostatný dospělý muž a v hodně zase nejistý kluk. Každopádně moje sympatie posbíral docela záhy.

Autor do knihy zabudoval i romantický vztah, který se úplně nabízel. Vždyť v bezpečném domě byli dva mladí lidé přibližně stejného věku a navíc mezi nimi nějaká přitažlivost byla. Romantická linka nebyla přehnaná. Naopak mi připadala naprosto uvěřitelná a na místě. Včetně všech komplikací. Protože jak si mohla být H. jistá tím, proč ji ten kluk přitahuje. Bylo to opravdu jím nebo prostě vědomím, že už nikdy neměla jiného kluka poznat – žádný jiný už nebyl (podle otce) mezi živými nebo nenakaženými. Takže šlo o skutečnou lásku nebo zase ten zpropadený stockholmský syndrom? Měla ho ráda proto, že prostě ve všech těch emocionálně vypjatých okamžicích potřebovala mít se u koho schovat v náručí? Nebo by ho měla ráda, i kdyby se potkali venku v normálním životě? Každopádně se autorovi povedlo vybudovat mezi nimi přitažlivost a uvěřitelnou vášeň a jiskření, aniž by se moc patlal v podrobných popisech. Za tento způsob zpracování intimních okamžiků tleskám.

Nevyhnutelná nutnost všech vztahů občas lezla Haley (a nejen jí) na nervy, což bylo pochopitelné. A vypjaté emoce neměly daleko k bouchnutí a dost často i bouchly. Pak bylo zajímavé sledovat reakce postav na to, co se dělo. Některé se situací popasovaly dobře – obvykle ty, které byly připravenější a hlavně se v bezpečném domě ocitly dobrovolně. To se o Haley říct nedalo, ani o její matce, proto jejich reakce byly ty nejbouřlivější. Autor se také nevyhýbal pohledu na to, co nucená izolace může nadělat s psychikou i po stránce depresí.

 

Autor vyprávění pojal částečně jako jakousi příručku, kde Haley doporučuje jak se s věcmi vyrovnat, jak přežít, co dělat v případě poněkud více extrémních zdravotních situací a podobně. Zároveň jsou tu také doporučení trochu jiná, vzniklá z reality jejího soužití se soupeřícími rodiči. Takže jsem se dozvěděla i to, jak navléknout únos dětí, aniž by tušili a šli bez odporu. Jak s dětmi manipulovat, aby přijali vaši pravdu. Místy byla tato příručka přežití dost mrazivá obzvlášť proto, že Haley to podávala naprosto věcně a prakticky. To bylo docela strašidelné. Zvlášť, když to, o čem Haley v příručce tak chladně v bodech a bez emocí vyprávěla, zrovna i prožívala reálně, což bylo všechno, je ne chladné, uspořádané a bez emocí. Dokonce tu byla i předpověď jejího otce o vývoji pandemie za hranicemi bezpečného domu a to tedy bylo taky docela děsivé počtení. Užila jsem si i několik děsivých momentů, kdy mi došly některé pravdy v příběhu ukryté a to, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi skutečností a představou.

 

Řekla bych, že se v tomto příběhu povedlo dost přesně popsat, co by asi člověk v takové situaci prožíval a způsob, jak na to reaguje. Autor využil nedávné pandemie Covidu a svůj příběh posadil hned za ni, jako takové „pokračování“. Myslím, že i to přispělo k reálnosti příběhu. Kniha navíc k tomu nasazuje trochu i zrcadlo našemu způsobu života a tomu, co je důležité a co není, když už jde jen o holé přežití. Zdůrazňuje i důležitost mezilidských vztahů a hlavně těch rodinných, které v současnosti nejsou úplně ideální. To je (mimo jiné) na příběhu docela k zamyšlení.

 

Rozhodně to není „jen“ příběh pro mladší čtenáře. I když je hrdinka mladá. Myslím, že tady si přijdou na své všichni čtenáři, kteří snesou trochu nervy drásající čtivo. Já si to rozhodně přečtu vícekrát, protože jsem si jistá, že při dalším čtení objevím mnoho pohledů na situaci, které mi na první čtení v tempu děje utekly.

Vážně dobrá knížka!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do bezpečného domu račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ewan Morrison

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400