Handlíř - série

 

Na první díl mě nejdříve nalákala obálka. Pak upoutala anotace a pak mě to sežralo úplně celé. Rapsodie je dokonalou ukázkou toho, že když se povedou postavy a chemie mezi nimi, má autor naprosto vyhráno. Tím si samozřejmě na nic nestěžuji – snad jen na to, že jsem po dočtení nemohla hned otevřít pokračování. Dalšího dílu jsem se nakonec dočkala, čímž se dostávám k momentu, kdy začaly potíže.

Bohužel musím konstatovat, že série Handlíř je ukázkou toho, jak se může slibný začátek rozpliznout v něco, co ve své knihovně rozhodně nechci. Druhý díl ještě celkem ušel. Třetí díl… No, řekněme, že lituji toho, že jsem třetí vůbec četla.

 

Anotace:

Callypso je siréna, jejíž život se právě obrátil naruby. Sedm let nosila na ruce náramek s více než tři sta korálky. Na první pohled obyčejný šperk, jenže každý z těch korálků představoval magickou směnku – dluh Handlíři, vílímu králi.

Handlíř má pověst nelítostného vyjednavače, který dokáže splnit jakékoli přání – za přiměřenou cenu. A dluhy neodpouští. Po Callypso za své laskavosti nikdy nic na oplátku nechtěl. Až teď. Do jejího života se ale nevrátil jen proto, aby obnovil jejich dávný vztah. V Jinosvětě, který existuje paralelně s tím naším, se děje něco podivného. Vílí bojovníci mizí a vracejí se jen ženy – ve skleněných rakvích, s kojenci na hrudích. A mezi otroky se šíří zvěsti o probouzejícím se zlu.

Pokud má Handlíř svůj lid zachránit, musí požádat o pomoc sirénu, které před lety zlomil srdce. Jenže jeho nepřítel má naneštěstí v oblibě jedinečné tvory. A Callypso patří k těm nejvzácnějším…

 

…

POZOR! Jelikož se jedná o názor na celou sérii a ne tak úplně pozitivní, mohlo by vám další čtení něco vyzradit (a možná odradit).

 

Příběh první knihy je hlavně o romantice. Naštěstí je to věc, co se zrovna tady velmi povedla – kdyby ne, byl by to sakra průšvih. Mezi hrdiny to naštěstí jiskří úplně parádně. Nebojte, na ten sakra průšvih ve třetí části ještě dojde.

S popisem světa se v první knize autorka zase tolik neobtěžovala. Ani v naší části ani v té vílí. Přitom minimálně v té naší mohlo být zajímavé sledovat koexistenci lidí a nadpřirozených tvorů. Kdyby to udělala, sice by se tím trochu rozmělnila romantická linka – muselo by se jí dost přidat, ale zase by se do knihy vešlo více zajímavého děje. Nejsem si ovšem jistá, zda autorka měla tyto ambice nebo jí šlo hlavně o romantiku. Každopádně to nevadí, protože Handlíř a romantická linka dost vynahrazuje malou přítomnost ostatního a i to chybějící ostatní se v příštích dílech napravilo. Autorka vílí svět popsala daleko lépe, asi počítala s tím, že náš svět si každý představí sám. Zkrátka světa i zápletky bylo tak akorát, aby se kolem těch dvou něco dělo. A záhada, která sužuje zemi víl, mě bavila opravdu dost.

V jádru je to podobné Maasové, jak se psalo a taky všem ostatním podobným příběhům, přes to má Rapsodie (první kniha) dost jinakosti, abych si toho nevšímala a dokázala si příběh užít – tedy přinejmenším v první knize, od druhého je to šablona jak vyšitá. Se všemi jejími otravnostmi, klišé a přehnanou sexualitou.

V první knize je využité střídání kapitol z minulosti a současnosti postav. Mohla jsem tak objevit začátek jejich známosti kdy ona byla ještě malá, jak k sobě přišli, jak ona přišla k dluhům u Handlíře, postupně se budující vztah, kdy je Handlířův cit do očí bijící. Zjistila jsem, proč se na tak dlouho odloučili a vysvětlení bylo – světe div se – naprosto přijatelné. Calypso neměla zrovna záviděníhodné dětství, což byl ostatně důvod, proč se hned na začátku potkává s Handlířem nad mrtvolou „taťky“.

V dalších dílech už není nutné střídání využívat a kniha se zaměřuje především na současnost v ději, kdy říši víl ohrožuje jakési tajemné a velmi mocné Zlo – Zloděj duší. Při čtení posledního dílu jsem se ovšem nemohla ubránit dojmu, že zápletka příběhu byla pro autorku jen obtěžujícím doplňkem k sexuálním scénám, případně tomu, jak postavy myslely na sex. Přitom to bylo tak zajímavě rozjeté a mohlo to být opravdu skvělé zakončení. Ano, jak jste už jistě uhodli, konec série je pro mě docela zklamání.

 

Na hrbu celou první knihu táhnou postavy Calypso a Handlíře. Naštěstí jsou dost dobře napsané a pěkně to mezi mimi jiskří, takže první třetinu příběhu utáhly snadno. Jejich povahy, chování a vztah jsou tak dobře a logicky vystavěné, že jsou doslova neodolatelné. V dalších dílech autorka přidá výrazně víc na zajímavosti zápletky, což je jedině dobře, protože jinak by nebyl vůbec žádný důvod to číst dál. Ale k tomu se dostanu. Nejdřív postavy:

Calypso je siréna – to rozhodně umožnilo autorce spoustu věcí, povahových a vzhledových vlastností a hlavně řekněme jisté přítulnosti. V prvním dílu to sedlo skvěle a bylo to dobře uvěřitelné. Její minulost a to, jak se s ní dokázala vyrovnat, se podařilo autorce skvěle zmáknout. Její vývoj mi dával dokonalý smysl. V tomto příběhu se nevyskytuje dospělá žena s chováním puberťačky. Líbilo se mi – hlavně v minulosti hrdinky – jak se vyrovnávala s traumatem z dětství a hledala vlastní hodnotu. S tím jí Handlíř vydatně pomáhal, byl jí přítelem, když potřebovala a jejich vztah se budoval nádherně a uvěřitelně. Líbilo se mi, že nevyužil její lásky k němu, dokud ona na to nebyla úplně připravená.

Handlíř má všechno, co by měl chlap mít. Oceňuji, že autorka v určitých věcech nemá potřebu přehánět, není tedy tak absurdně mužný a dokonalý jak víláci v jiných knihách. Každopádně je temný, zamračený, záhadný a zprvu nedostupný – milujeme to, že, dámy :) Je celkem nemilosrdný a krutý, jak už tak víly jsou, ale nikdy ne ke Calypso.

No a pak přišel druhý a třetí díl.

Co to udělalo s postavami a jejich úžasným jiskřením? Zlo! Objevilo se nám tu totiž největší klišé ze všech – pouto a tím pádem i brutální nadrženost postav. Bohužel musím konstatovat i fakt, že pouto sežralo v prvním dílu tak skvěle vybudované osobnosti postav.

Postavy začaly být ploché a černobílé. Handlíř se stal se zajímavé mužské postavy typickým žárlivým a nadrženým – a tupým – vílákem. Jediné, co se o něm dalo najednou říct, že je dobrý v posteli a taky „brutální“. Jo a taky ji děsně miluje, je nadšený z její nadrženosti a má majetnické sklony. Stalo se z něj chodící vílí klišé. Ona se chovala jako arogantní rádoby drsňačka a štětka a z ničehož nic ji autorka obdařila až absurdně velkou mocí. Proč prostě nemohla zůstat sirénou? Vždyť samo o sobě už to je zajímavé.

Sexuální scény byly příliš časté, zbytečně sprosté a zcela bez jakéhokoli náboje – mechanicky popsáno s volbou předpokládaně žhavých slov, emoce nula. Celkově se úplně celý vztah mezi postavami vytrácel už od začátku druhého dílu a ve třetím už mě jejich neustálé nadržení a (cituji knihu) š*kání začalo vážně obtěžovat. Na to, že jim šlo o krk, se zdálo, že je nezajímá nic jiného, než jak by si někde švihli. Tyto části jsem začala přeskakovat. Vážně už je toho ve fantaskách moc. Někde se to povede, tady ani náhodou. Jako vážně je popis boje s významnou zápornou postavou na půl stránky a píchačka na téměř třech? Jo, vážně! A následuje další píchačka proložená myšlenkami na píchačku a náznaky, že se k ní schyluje. No dobrý, sem tam má Calypso sen, který je zajímavý – ale ohó, záporák ji taky chce… vy víte co.

Zdá se vám, že jsem v tomto odstavci zbytečně sprostá? To tak to nesahám ani po kotníky hlavním postavám! Ty byly v dialozích a myšlenkách sprosté tak, až to bylo nepříjemné. Proč mají autorky knih o vílách pocit, že když mají postavy pouto, udělá to z nich nadržené sexuální mašiny? Není to romantické, není to lechtivé, není to sexy. Zbudou jen popisy, které jsou nevkusné a sprosté! A přitom jsem četla dost jiných erotických knih, ve kterých byl velmi vášnivě a často i hrubě popsán sex včetně odpovídajícího výraziva a bylo to skvělé.

Jediné, co mě donutilo sérii dočíst, byla chuť se dozvědět, co je zloun vlastně zač. Abychom si rozuměli – sex v knihách mi nevadí, ale musí trochu dávat smysl a mezi postavami to musí jiskřit. Tady prostě chtěla být napsaná velká vášeň, ale zbyl z toho jen mechanicky popsaný sex – samozřejmě se všemi klišé, která to běžně obnáší. Obě hlavní postavy a tím pádem většinu knihy mi to úplně zhnusilo.

 

Takže sice mě to mrzí, ale říct to musím. Bohužel má kniha Rapsodie dvě pokračování a oba další díly jsou postupně horší a horší. Především co se romantiky a jiskření mezi postavami týká a postav vůbec. Připadalo mi, že další díly snad psal někdo jiný. První díl mohu vřele doporučit. A tady končím. Další díly už jsou jen tuctovou fantasy, kde nápaditou zápletku pohřbila snaha udělat z knihy cosi vášnivého. Asi proto, že „tak se to teď prostě dělá“.

 

O knize:

Autor: Laura Thalassa

Série: Handlíř (Rapsodie, Neznámý žalm, Temná harmonie)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2022, 2023, 2023

Počet stran: 368, 392, 440

Rod země a krve

 

Tak jasně, že jsem si toto prostě musela přečíst, i když jsem se zařekla, že další fantasy-porno od Maasové mi nesmí do baráku. Konec konců je Půlměsíční město její první série pro dospělé, tak si zasloužila svoji šanci.

 

Anotace:

Bryce je 25 a žije už dva roky sama po záhadné vraždě svých přátel. Případ byl uzavřen a považován za ukončený dokud o dva roky později vrah neudeří znovu a nezabije další lidi naprosto stejným způsobem. Bryce se stane hlavní podezřelou, neboť každou z obětí viděla jako poslední. Aby dokázala svou nevinu, musí případ vyřešit a tak dostane tzv. ochránce a pomocníka Hunta Athalara. Společně pátrají a pravda, která vyjde najevo, by je ani v nejdivočejších snech nenapadla.

 

…

 

Hned ze začátku musím říct, že mě autorka vážně překvapila. Že by nejspíš napsala čtivě i naprostou blbost jsem věděla dávno. Tohle ale nebyla blbost ani náhodou. Jako jo, našly se tam nějaké nelogické věci (jako vždycky u ní), ale Maasová svou extrémní čtivostí vynahradí všechno. A že její knihy jsou extrémně čtivé, víme dobře. Prostě čtete a čtete a nezamýšlíte se nad tím, jestli je něco klišé nebo není, jestli to náhodou tak trochu autorka necucá z prstu, nezmatkuje a nepopírá sama sebe, jestli to náhodou není trochu nefér zásah vyšší moci a… jestli prostě něco nehraje. Maasová se čte, protože je to prostě oddech a zábava, fantasy pro velký holky křížená harlekýnkou. A taky proto, že tam najdete naprosto vždycky sexy vílího-andělského (či podobného) chlápka, který vás tak zatraceně baví, i když už je asi padesátý stejný, kterého napsala.

Tolik shrnutí :) čas na podrobnosti.

Jak už název série napovídá, děj se odehrává v jednom městě a po celou dobu se z něj hrdinové téměř nehnou na krok. Nedá se ovšem říct, že by v Půlměsíčním městě byla nuda.

Autorka si připravila úplně nový svět plný úplně starých typů postav. Krom obyč lidí jsou v Půlnočním městě k nalezení andělé, vlkodlaci, upíři, vodní lidi a další. Tyhle skupiny tvoří vlastní samostatné jednotky vedené „vládci“ ovšem všichni jsou pod nadvládou jediného archanděla, jež městu velí. Protože jo, archandělé jsou ti nahoře, a jít proti nim se fakt nemusí vyplatit, o čemž hlavní hrdina Hunt moc dobře ví. A za jedno takové protinimjdení platí doteď dost vysokou cenu.

Tenhle zajímavý nový svět je sice plný nelogičností a podivných vzájemně si odporujících okamžiků, ale to už k autorce tak nějak patří. Její čtenáři jsou zvyklí, že její fantasie prostě plyne a s fungováním některých detailů si hlavu moc neláme. Řeší je za běhu a pak to podle toho vypadá. Kniha je však zároveň tak ukrutně čtivá, že pokud si ji chcete užít a prostě číst, nic vám v tom nebude bránit a nakonec si stejně těch skřípajících míst nevšimnete, protože zběsilé tempo událostí to nedovolí. Knihy Maasové je potřeba číst takto. Nehledat chyby, nehnidopišit, jen si užívat. Taková jízda na příběhu je pak skvělá.

Zápletka byla založená na vyšetřování zločinu, což bylo něco u autorky nového a u mě to není nic, co bych chtěla moc rozpitvávat. Raději. Až moc věcí nedávalo smysl, ale to nic nemění na faktu, že jsem si to užila a konečné rozuzlení mě zaskočilo stejně, jako Bryce samotnou. Opět tu platí to, že autorka maskuje díry v zápletce jednou napínavou a zajímavou scénou za druhou a tak spolehlivě odvede pozornost. A mě to vyšetřování stejně bavilo – dozvěděla jsem se při něm hodně o životě ve městě celkově i v jednotlivých frakcích, o tom, jak funguje, o minulosti postav… je tam toho tolik, že ty chyby neuvidíte přes všechno ostatní, pokud je nebudete cíleně hledat. Proč by to někdo dělal? Víme, do čeho jdeme. Čteme Maasovou přece a to nikoli poprvé.

 

Hrdinové a postavy vůbec jsou sice částečně podobní těm z předchozích knih, ale není to něco, co by mi vadilo. Spíš naopak. Autorka navíc eliminovala některé věci, které mě na předchozích hrdinech štvaly. Ovšem bacha! Přepěkní, přesvalnatí, přesamotářští a přemocní chlapi nikam nezmizeli. Protože postav je v knize nasekaných jak dobrých, mrknu podrobněji jen na hlavní hrdiny.

Bryce sama o sobě si prošla dost překvapivým vývojem. Od šílené, nezodpovědné pařmenky a feťačky v holku, která se alkoholu ani netkne a která předešlé bezcílné poflakování zamění za život, v němž má jasný cíl a jde za ním. Věci se začnou měnit v okamžiku, kdy její nejlepší kamarádka zemře za příšerných okolností a Bryce je nucená podívat se pravdě do očí – její kamarádka, kterou měla v podstatě za bezchybný vzor, zdaleka bezchybná nebyla. Vyrovnat se s tím, je pro Bryce těžké a bojuje s tím celou knihu. V průběhu vyšetřování kamarádčiny vraždy – protože to je gró zápletky -  Bryce pochopí, že možná nevěděla o Danice všechno, jak si myslela. Její prozření bylo mimořádně těžké a Bryce si ho hodně protrpěla. Díky tomu byla neskutečně lidská a o mnoho lepší než ostatní hrdinky, které zatím z pera Maasové vypadly.

Hunt, co říci k Huntovi? Jasně že to je přesně takový hrdina, kterého u autorky všichni očekávají včetně mě. Hunt je anděl, který je zatraceně mocný – tedy byl by, kdyby se kdysi dávno nezapletl do vzpoury proti archandělům a jeho moc nebyla spoutaná. Teď je otrokem vládce města a musí pěkně makat na tom, aby se vykoupil. Je to takovej ten prototyp drsného týpka, který je v jádru citlivý tvor a ve své současnosti trpí jak zvíře. Krom toho je sexy jako blázen, fakt ukrutný bojovník… vždyť to ani popisovat nemusím, všechny víme, dámy :). Přiznávám, že by mě asi nemile překvapilo, kdybych takového v knihách autorky nenašla. Tak nějak do jejích příběhů patří.

 

Za jednu věc bych chtěla autorku strašně pochválit. Odpustila si přehršel zbytečně popisného a kýčovitého sexu plného debilních klišé – to je rozhodně skvělé, protože právě kvůli tomu nehodlám pokračovat ve Dvorech, z nichž se stávalo něco, co nechci číst. Ne že by v tomto příběhu mezi hrdiny nikdy k ničemu nedošlo, ale drží se to překvapivě v naprosto přijatelných mezích. Sex mezi nimi není to hlavní, co se mezi nimi má odehrát. Fakt jsem byla hodně překvapená, jak málo došlo na akci a jak se upřednostnilo budování důvěry a vztahu. Navíc si Saruš dokázala udělat srandu i ze sebe a z kritiky na své hlavní alfasamce-alfablbce. Snad jí podobný přístup vydrží a nevrátí se v dalším pokračování k nadpřirozenému pornu.

 

Jediné, co mi tak trochu vadilo, byl zlounův proslov na konci. Uznávám ale, že bez něj by možná v tom zmatku nevyzněl jeho motiv dostatečně.  A taky mohly trochu dráždit obvyklé věci, které u autorky zavávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Žádná vysoká literatura to není, ale copak to vážně někdo čekal?  Je to zábava? No jejda. Trpí to maasovskými nešvary? Trpí. Odradí mě to od dalšího dílu? Ne!

 

O knize:

Autor: Sarah J. Maas

Série: Půlměsíční město (1. díl)

Překlad: Ivana Svobodová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2020

Počet stran: 792

 

Prázdné sliby

 

Tento fantasticko-romantický příběh původně mou knihovnu vůbec zdobit neměl. Říkala jsem si, hlavně tedy ovlivněná ohlasy jiných čtenářů, že půjde jen o napodobeninu jiných populárnějších knih. A něco takového v knihovně úplně nechci, většinou s tím nemívám moc dobrou zkušenost. Trochu jsem se tedy té zmiňované podobnosti bála, kdyby se ukázalo, že je to pravda. No, vlastně by se dalo říct, že to tak je… a není.

 

Anotace:

 

Brie víly nenávidí a odmítá s nimi mít cokoli společného, i kdyby to mělo znamenat, že bude hladovět a žít na ulici. Ale když je její sestra prodána sadistickému králi dvora temných víl, aby tak splatila dluh, udělá Brie cokoli, aby ji získala zpátky. Klidně uzavře dohodu s králem samotným: ukradne pro něj tři kouzelné předměty ze Světlého dvora.
Získat přístup mezi světlé víly, to se však snadněji řekne, než udělá. Brie má jedinou
možnost: bude předstírat, že je potenciální nevěstou prince Ronana. Brzy se do něj však doopravdy zamiluje. Je ale odhodlaná nenechat se rozptylovat tím, co jí říká
srdce, a přijme pomoc od skupinky odpadlíků z řad temných víl, kteří mají vlastní tajné cíle. Brie tak začne trávit spoustu času s jejich záhadným vůdcem Finnem...
odolávat jeho svůdnému šarmu není o nic snadnějši.
Brie je teď chycena mezi dvěma nebezpečnými dvory a musí se rozhodnout, komu věnovat svou věrnost a své srdce. Zvolí si správně?

 

 

…

 

V Prázdných slibech lze najít vliv kde čeho  - od Maasové přes Cassovou a bůhví, kterou ještě. Teď už je jen otázka, jestli to něčemu vadí. Protože v některých věcech je příběh originální a svůj a krom prostředí a dvou soupeřících víláků se zase tak moc nepodobá. Těžko se ovšem nepodobat něčemu, když píšete o vílách, že. Pro fanoušky podobných vílích příběhů bude kniha sázkou na jistotu a všechny své oblíbené věci, kvůli nimž se podobné knihy čtou, tu najdou.

Především je to milostný trojúhelník – trochu rozpačitý, na první pohled viditelný, ale k dobru mu musím přičíst, že ani po dočtení neumím odhadnout, pro koho se hrdinka rozhodne. Nebo že by se našel někdo čtvrtý? Máme tu klasického hodného víláka-prince, proti němuž v druhém rohu ringu stojí princ temných víl. Oba bojují o hrdinčino srdce a možná o něco víc, než jen to.

Dál tu máme holku obdařenou velkou mocí – chválím, že chvilku trvalo, než mi došlo, oč půjde. Líbilo se mi, že hrdinka neřešila jen svou lásečku a přitažlivost k oběma fešákům, ale ovlivňovala ji také morální stránka vztahu s tím kterým. Opravdu jsem jí věřila, že jí záleží na osudu ostatních – i víl. A rozhodně jsem jí věřila, že jí záleží na její sestře a ona zajatá slečna není v knize jen do počtu a jako chabý důvod všeho dění.

Pak tu je samozřejmě také určitá záhadná přitažlivost víl, jejich krása a zatracená proradnost. Od začátku jsem si byla jistá, že nelze věřit ani jednomu a hrdinka to věděla taky. Musím říct, že autorka dobře vymyslela důvod, proč se o dámu oba rivalové tak přetahovali. Jsem vážně zvědavá, jak bude vše pokračovat.

Toto všechno se mi líbilo a bavilo mě. Našla se však i jedna věc, která v knize klidně nemusela být. Tím se dostávám k jednomu, poslední dobou podezřele oblíbenému prvku, který je taky furt někde přepíraný a tady nechyběl. Byly to námluvy světlého prince ve stylu Selekce. Nepochopila jsem úplně, proč zrovna toto téma tam musí být. Šlo by to i bez toho a konkurenční nevěsty neměly v knize žádný prostor, krom snad příjezdu do paláce, což se dalo v klidu vyřešit prostým plesem. Na druhou stranu to v příběhu ani ničemu nevadí a stojí to celou dobu tak trochu stranou.

 

Příběh není nikterak složitý, hodně věcí se dá odhadnout předem, ale zároveň není ani hloupý a nudný. Kniha se čte skvěle a prakticky sama – v tomto rozhodně podobnost s Maasovou drží. Připadala mi však o něco méně překombinovaná a začmodrchaná než její literární vzor (Dvory a Trůny). Autorka se zatím drží toho, že Abriella chce především pomoci své sestře a až pak je na pořadu dne případný vztah. Jenže když oni jsou víláci dost přitažliví a tak jí pochopitelně motají hlavu :) líbí se mi, jak oba princové vykládají Abrielle věci po svém a ze svého úhlu pohledu – pro ni a tím pádem i pro mě bylo těžké uvěřit víc jednomu, když okolnosti a příběh druhého naznačují jiné věci. Tuhle rozpolcenost jsem si fakt dokázala vychutnat a při čtení mě hrozně bavila. Jak se zdálo, byla pravda někde mezi a hrdinka si musela skládat dohromady vlastní názor. Mám ráda, když jsou hrdinové „komplikovaní“, protože pokud je někdo jen svatoušek nebo parchant, je to většinou nuda. A navíc je takový hrdina jen těžko přirozený a uvěřitelný.

Ačkoli se příběh zdá být typickou milostnou „jangadultovkou“, autorka se nezasekla jen u toho. Jasně, láska a přitažlivost mezi postavami tam rozhodně je, užila jsem si jí dosyta. Krom ní se ale rozvíjí docela slušná zápletka spojená s politikou vílího království, soupeřením o moc a hledáním jistých silných artefaktů. V pozadí se navíc vynoří jistá zajímavá kletba, která soupeřícím stranám dost svazuje ruce a komplikuje jejich vítězství. Ve světle všech těchto věcí, které na stránkách postupně přibývají, je stále těžší určit, kde je pravda a na kterou stranu by se měla Abriella přiklonit – či spíš jestli by bylo lepší nemíchat se do toho vůbec (ne že by mohla být nestranná vzhledem k okolnostem).

V příběhu popsaný svět se mi líbil, i když uznávám, že jsem z něj zase až tak moc neviděla. Každopádně začátek ve světě lidí byl rozhodně lepší než u konkurence. Rodinné vazby hrdinky a vztahy, které měla ve vesnici s ostatními lidmi byly přesvědčivé a podle mě zcela odpovídaly povaze, jakou holka měla a její podmínky přispěly k tomu, co z ní vyrostlo. Byla pro mě důvěryhodná ona, její motivace, vztah k vílám i její pochybnosti. Bylo naprosto jasné, proč bojuje za to, za co bojuje.

 

Zkrátka vzato – kniha mě celkem příjemně překvapila. A nebylo to zdaleka jen tím, že jsem neměla žádná očekávání, či spíš jsem čekala, že budu, když ne zklamaná, tak minimálně znuděná. To jsem rozhodně nebyla a k dalšímu dílu hodlám upřít svou pozornost také.

P.S.: tým Finn :)

 

O knize:

Autor: Lexi Ryanová

Série: Prázdné sliby (1. díl)

Překlad: Kristýna Suchomelová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2021

Počet stran: 440

Nejtemnější část lesa

V lese leží na zemi skleněná rakev a v ní spí chlapec, který má na hlavě rohy a jehož uši jsou špičaté jako nůž...

Autor: Holly Black
Překlad: Adam Steinz
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2015
Počet stran: 216

Můj názor:

Zaplétat se s vílami není dobrý nápad. Přát si od nich něco a uzavřít s nimi obchod, aby se přání splnilo, je ještě horší. Je to vlastně to úplně nejhorší, co se dá udělat. Každého vždy ošidí, nachytají…

Své o tom ví Hazel Jansová, dívka z městečka Fairfaldu, ve kterém jsou pohádkové bytosti a víly opravdovější než jinde. Jednou totiž, kvůli svému bratrovi, takovou dohodu uzavřela. Splnění přání ji stálo sedm let života a ona teď s hrůzou čeká, kdy krutý Olšekrál bude požadovat splátku dluhu. Mezitím žije celkem normální středoškolský život. Chodí do školy, má své problémy, touhy a sny.

Jedním takovým snem je rohatý chlapec. Krásná víla, která spí ve skleněné rakvi na palouku v hlubokém lese. Onen palouk je místem častých večírků a rohatý chlapec objektem snů a tužeb všech dívek ve městě už po několik generací. Nikdy se neprobudil, nikdy se nepohnul, ať se kolem něj dělo cokoliv.

Jednoho dne se však najde skleněné víko rakve rozbité a po chlapci uvnitř není ani památky. A pak se ve městě začnou dít zvláštní a i na zdejší poměry nebezpečné věci.

…

Kniha je celkem hubená záležitost. U Holly Blackové to nevadí, ona umí napsat skvěle celistvý příběh, kterému nic nechybí i na těch pár stránkách. Problém je jen v tom, že se mi nikdy nechce ze stránek jejích příběhů odcházet a to bohužel musím, když jsou knihy takové vychrtliny :). Neodolatelnost a čtivost těch příběhů tkví hlavně v tom, že mě vždycky neskutečně baví atmosféra, kterou vybuduje a charaktery, kterými své světy zabydlí. Obzvlášť víly jsou v jejím případě uvěřitelně krásné a skoro neuvěřitelně záludné a kruté.

Nejinak je tomu i tady. Příběh založený na nenávisti ve vílím světě a jednom neopatrném, byť šlechetném přání smrtelníka mě vtáhnul okamžitě. 

Ono splněné přání navíc velmi výrazně ovlivní i svět víl a zákeřnému vílákovi se jeho čachry pěkně vymstí. Síla lidské soudržnosti a přátelství totiž bude v příběhu vílami podceněna (i využita) a všechno se zajímavým způsobem zvrtne.

Na hrdinech – především těch vílích se mi líbila dvojakost, kterou do nich paní autorka dokázala vepsat. Na jednu stranu jsou neuvěřitelně charismatičtí, jsou krásní, svůdní, úplně chápu, proč hrdinky tolik lákají. Jenže pořád nejde přehlédnout to, že je to jen křehká slupka na povrchu, pod kterou číhá záludnost, sobectví a nebezpečí. Paní autorka umí vybudovat charaktery tak, že je oboji neustále zřetelné a jde to doslova ruku v ruce, ani na jedno se nedá zapomenout a pokud už na chvilku ztratí čtenář ostražitost, v zápětí se mu vše připomene. Tyhle víly se navíc s nějakými city nepromění v zamilované panáčkující zajíčky. To nikdy! Zamilovaní být klidně můžou, pořád jsou to ale pěkní parchanti a je lepší si na ně dát majzla. A to platí hlavně pro ty holky, na kterých oko víláků spočinulo s tím, čemu říkají láska.

Příběh není zase tak složitý – láska, nebezpečí, kletby… 

Vlastně v něm jde o to, oč jde mezi vílami většinou. Pomsta, moc a čachry se smrtelníky. Víly si prostě rády a často jdou po krku a mstí se sobě navzájem a u toho využívají smrtelníky a pletou jim hlavy. Tohle se asi neomrzí nikdy, i když to možná dělá příběhy trochu předvídatelnými. Ne však u Holly Black. Zápletka se sice dá očekávat, ale jednotlivé příběhy se vlastně celkem liší, i když pocházejí ze stejného univerza a dodržují určitá pravidla, která paní autorka nastavila. 

I tady sice mají dost důležitou úlohu lidé a různí vílo-lidští kříženci, přeci jen však musím uznat, že pro ně dokázala paní autorka vymyslet trochu jiné role v příběhu, než jindy. Příběh se také neodehrává čistě jen ve vílím světě, ale z velké části v tom lidském, do kterého víly zasahují a – přiznejme to – spíš škodí a využívají než co jiného.

Paní autorka si potrpí na silné ženské hrdinky a víláci jsou především fakt přitažliví (a nebezpeční) muži. Není se ale čemu divit, když jejím publikem jsou z větší části holky. Tenhle, možná už trochu stereotyp, jsem našla samozřejmě i tady. Nedivila jsem se a nevadilo mi to. Kniha mě zaujala a bavila, i když šlo o takovou jednohubku. Svět víl Holly Blackové mě láká a určitě jen tak nepřestane.

Vzhledem ke vzrůstající popularitě autorky u nás i k oblibě tématu věřím, že se časem dočkám i dalších knih z pera Holly Black. Určitě je ráda přidám do sbírky těch, které už jsem četla:

Články o nich jsou zde:

Nejchladnější dívka ve městě Chladu – sice ne o vílách ale i tak stojí za to a nejspíš je i mou nejoblíbenější.

Krutý princ.

Daň peklu.

Anotace:

Hazel žije se svým bratrem Benem ve městě Fairford, kde vedle sebe žijí lidé a kouzelná stvoření přezdívaná Lesní lid. Sjíždějí se sem turisté, aby na vlastní oči spatřili divy pohádkové říše, zejména pak rohatého chlapce. Jenže návštěvníci nevidí nebezpečí, které se zde skrývá.
Hazel a Ben si od pradávna vyprávějí smyšlené příběhy o chlapci ve skleněné rakvi. V jejich vyprávěních je on princem a oni chrabrými rytíři. Namlouvají si, že princ je jiný než ostatní Lesní lidé, kteří uzavírají s lidmi kruté dohody a číhají na turisty ve stínech stromů. Hazel ví, že není možné, že by se rohatý chlapec probudil.
Jenže přesně to se jednoho dne stane….
Celý svět se obrací vzhůru nohama a Hazel musí přijmout roli rytíře, na kterého si kdysi hrála. Je vtažena do víru nové lásky, musí se vyrovnat se zradou a rozhodnout se, na čí straně stojí. Dokáže v této roli obstát?

V podobě románu Nejtemnější část lesa se Holly Black, autorka mnoha bestsellerů, vrací k okouzlujícím pohádkovým příběhům, díky kterým se na počátku své kariéry proslavila.

Daň peklu

Toť čarokrásný kouzel kraj. 
Leč jak praví temná báj, až naplní se sedm roků, hrábne peklo po úroku.
Já skřítky spatřil - věř či ne. Daň strašlivá mě nemine.
Tam Lin, postava ze skotských balad


Autor: Holly Blacková
Série: Moderní příběhy z čarovné říše (1. díl)
Překlad: Jana Jašová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2007
Počet stran: 240

Můj názor:

Tuhle hubenou jednohubku jsem si sehnala na bazáči v záchvatu nadšení po přečtení jiné knihy od Holly Black (Nejchladnějšídívka ve Městě chladu). Doufala jsem v něco podobného a dostala jsem něco… jiného. :) I když atmosféra příběhu hodně podobná byla.

…

Kniha, ačkoliv by měla být pro mladší generace, se mi zdála poměrně dost temná a ponurá. Na to, že v ní byli skřítci a pohádkové postavičky jako třeba elfové. Paní autorka si nebrala servítky a popisovaný svět a zážitky hlavní hrdinky byly dost drsné.

Kaye je vypravěčkou příběhu a má hodně netradiční život. Nezbývá jí nic jiného, než být tak trochu samorost. Její matka je příšerná ženská. Rajda, která zpívá v nemožných kapelách, co krachují jedna za druhou. Nahání mužské a jediné, co dokázala dceři předat je nechuť ke škole, chlastání a kouření. Podle informací její matky je Kaye napůl Japonka a s jejím otcem se matka seznámila při grupáči, takže ho vlastně ani nezná.  

Dívka se s matkou stěhuje tam, kam ji zrovna zavane angažmá v nějaké podivné kapele. Do školy už se ani nehlásí, protože se stěhují každou chvilku. Většinou si musí najít nějakou práci, aby měly aspoň nějaké peníze. A když nemá peníze, krade jako straka. To mimochodem dělá i pro zábavu. Má také dost bujnou „fantasii“ a dějí se kolem ní hodně divné věci…

Když matce krachne další kapela a její aktuální chlap ji vyhodí z bytu, nemají obě kam jít a tak se vrátí do Jersey k babičce, která je sice nerada vidí, ale nechá je na čas u sebe. Kaye zde s matkou žila jako malá a k jejím nejlepším přátelům, krom Janet – spolužačky ze školy, patřili tři skřítci. Což jí pochopitelně nikdo nevěřil. Ale co když to nebyli jen imaginární kamarádi?

…

Zní to strašně, že? 

Vůbec ne jako kniha, která by byla příjemná na čtení, jenže se kupodivu četla velmi dobře. Navíc se mi moc líbilo, že fériové (fae) nebo jak to nazvat, prostě kouzelné bytosti a elfáci, zde nejsou vykreslení jako hodné dušičky s plochými charaktery. Spíš se jedná o sobecké a bezohledné parchanty s vrozeným odporem k lidem a chuti ke škodolibostem a naschválům všeho druhu. 

I když rozsah knihy nedovolil žádné hluboké zanořování do děje, historie postav, jejich charakterů nebo kamkoliv jinam, pochopila jsem všechno naprosto bez problémů. K tomu všemu se paní autorka nebojí nechat umřít prakticky jakoukoliv postavu. A že by se svoji hlavní hrdinku snažila vylíčit v růžových barvách, tak o tom už vůbec nemůže být řeč.

Jenže mně se ta její svérázná povaha líbila. Byla to hrdinka, jaké nejsou úplně běžné a protože se paní autorka s ničím moc nemazlí, její trochu hrubší přístup se do děje hodil. Pokud by byla za hlavní postavu zvolena nějaká křehká bytost v nadýchané sukýnce, nejspíš bych to paní autorce nesežrala. Taková by určitě nevydržela divokou vílí oslavu, nedokázala vzdorovat jejich kouzlům a intrikám a bojovat o vlastní život.

Kaye se zamotá do situace mezi elfím dvorem a svobodnými kouzelnými bytostmi a jen těžko se dá odhalit, kam bude chtít paní autorka svůj příběh směřovat. 

Výsledek mě trochu překvapil. 

A zpracování knihy docela hodně. 

Jednak svojí temnou atmosférou a také zajímavými postavami, které jsou kde co, jen ne černobílé a šablonovité. Vždycky se ukáže, že záleží nejvíce na zájmech té které postavy, i když se odhalují jen velmi postupně a pomalu. Přijmout je za své je však velice snadné, i když člověk ví, co jsou zač. Je úplně jedno, co víláci vyvádějí, protože mají takové charisma, že vás při čtení stejně  napadne, jaké by to asi bylo, kdyby vám někdo takový vlezl v noci oknem do ložnice. A možná, i přes ty jejich povahové kazy, by to stálo za to :).

Na tak málo stran je příběh velmi dobře propracovaný a nic mi v něm nechybělo. Líbila se mi dokonce víc než tolik jiných, které se vezou na současné vílí popularitě. 

Myslím, že vykreslení vílí povahy a fungování jejich světa je v knihách paní Blackové daleko přesvědčivější a působivější. Tak trochu z nich mrazí a jsou divně opravdovým způsobem kruté a nemilosrdné k postavám. 

Protože je kniha určená YA fanouškům, ukápne na stránky i trochu romantiky. Z nějaké přehnané cukernatosti ale není třeba mít obavy. Paní autorka k lásce přistupuje trochu jinak, jako ke všemu ostatnímu. Její postavy se ve své podstatě nezmění jen proto, že se zamilují a šablona YA to vyžaduje.

Škoda, že je kniha tak tenoučká a že jsem ji přečetla tak rychle. Byla to taková fascinující mlska na jeden večer. Určitě bych ocenila pár desítek stránek navíc nebo pokračování série. Toho se však nejspíš nedočkám. Naštěstí od paní autorky vycházejí i jiné knihy, takže si její vypravěčský talent můžu vychutnat v nich.

Doporučuji například knihu Krutý princ od stejné autorky. Víláci se prostě neomrzí :).

Anotace:

O šestnáctileté Kaye Fierchové, harcující se po světě s matkou-rockerkou, se povídá, že je divná. Nechodí do školy, vede zvláštní řeči a ustavičně si vymýšlí báchorky, které jí nevěří ani její nejlepší kamarádka Janet. Když se však Kaye povede oživit kolotočového koně s ulámanýma nohama, uhranout Janetina kluka, poté natrefit na zraněného elfa a ještě jí na okno zaťukají skřítčí kamarádi z dětství, je nad slunce jasnější, že tu doopravdy něco nehraje. Bodláčnice, Loutnička a Špičák dívce prozradí, že k nim má blíž, než si sama myslí. Proto ji požádají, aby jim pomohla v boji s elfskými mocipány, neboť se naplnila sedmiletá lhůta a jejich národ musí o halloweenské noci přijetím Pekelné daně stvrdit své vazalství vůči kouzelnému dvoru Prokletých. Ale pokud by se Kaye odhodlala stát se obětinou, smlouva zůstane nenaplněna a skřítkové by získali svobodu. Dívka prosbu vyslyší a spolu s Janetiným starším bratrem Cornym pronikne do bezcitného světa Neviditelných, aby se o nich i o sobě dověděla víc. Jakou úlohu však hraje v téhle nemilosrdné říši záhadný Roiben, kterého zachránila před jistou smrtí a který je tak přitažlivý? Je celá hra na obětování vážně jenom jako, anebo navzdory všem skřítčím ujištěním začalo jít do tuhého, protože za celou záležitostí stojí kdosi mocnější a Kaye čeká boj o holý život v kulisách, jež jsme vyhradili snům a pohádkám?

Krutý princ

Autor: Holly Black
Série: Férská sága (1. díl)
Překlad: Radka Kolébáčková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 420

Můj názor:

Spisovatelku Holly Blackovou mám ráda.

Jako první jsem od ní četla Nejchladnější dívku ve městě chladu (článek zde), v níž mě svým vypravěčským umem a nastíněním upířího světa úplně dostala. V knize Krutý princ mě ale vzala do jiného prostředí. Mezi víly, kam už jsem krátce nakoukla v knize Daň peklu a od té doby se nemohla dočkat návratu.

…

Jude a Taryn jsou sestry – dvojčata. Lidské dívky, které byly jako malé odneseny bývalým mužem své matky do vílí říše Elfhame. Teď vyrůstají u dvora onoho pána, který je shodou okolností vysokým vílím šlechticem a generálem vojsk Nejvyššího krále. Obě dívky se tak pohybují mezi vysokou aristokracií, ale nikdo je tu rád nevidí. Jsou lidé a tak jimi víly pohrdají, protože se vílám nemohou rovnat ničím – krásou, schopnostmi ani délkou života.

Každá ze sester se k této situaci staví trochu jinak. 

Zatím co Taryn hledá své místo pomocí sňatku a poslušnosti, Jude je odhodlaná si ho vybojovat navzdory všem. A zejména navzdory princi Cardanovi, s nímž má krásný vztah vzájemné nenávisti.

…

Jak už jsem psala, je paní autorka skvělá vypravěčka. Má obrovský dar vystavět v nádherné vílí říši opravdu temnou a krutou atmosféru a zároveň umí ukázat i onu krásu prostředí a kouzlo vílího života, který smrtelníky tak láká.

Ve své knize nevynechala žádnou podstatnou vílí záležitost. Vykreslila krásně jejich krutou a lstivou povahu s jistým prvkem lehkomyslnosti a nadšením pro zábavu a hýření všeho druhu. Víly nemohou lhát, což jim ale nebrání v tom nehrát poctivou hru. Jsou doslova mistry v tom, jak říci jednu věc a myslet něco úplně jiného. Jsou silné, jsou krásné, jsou nemilosrdné a ambiciózní. Víly také využívají lidi jako otroky a služebné všeho druhu. Zároveň však i jako manželky, protože vílí děti jsou docela vzácnost.

Zdá se, že lidé proti nim nemohou mít žádnou výhodu, ale není to tak úplně pravda. Pokud ví, jak se chránit proti okouzlení a dalším nebezpečím vílího dvora, mohou ve vílí říši žít. Oproti vílám mají také výhodu toho, že mohou lhát, což se zrovna Jude v knize bude náramně hodit.

Někdo by si mohl myslet, že příběh bude jen o vztazích, protože patří do YA fantasy. To není tak úplně pravda. Vztahy, které v knize jsou, nejsou pro žánr úplně typické. Mají v sobě spíš prvek určité krutosti a zloby, než lásky a něhy. Navíc jich v příběhu moc není. Jde tu spíš o politiku, moc a intriky. Obě dívky s vílami moc nevycházejí, ale musí mezi nimi žít. Situaci jim komplikuje krutý princ Cardan a jeho kroužek kumpánů. A jejich šikanování je obzvlášť nepěkné, i když vypadá poněkud dětinsky, rozhodně takové není.

Paní autorce se podařilo krásně popsat duševní rozpoložení Jude, která je také vypravěčkou příběhu. Už od jejího únosu zažívá neustálý strach, trpí pocity méněcenností a touhou vyrovnat se vílám a zapadnout mezi ně. Rozhodně však nepatří mezi naivní a dětinské hrdinky. Dobře si uvědomuje, v jaké situaci se nachází, a bojuje s tím. Své místo ve vílím světě nechce jen trpně přijmout, ale zasloužit si ho.

Od prince Cardana jsem možná čekala maličko víc, ale něco mi říká, že jeho příležitost ukázat, jaký je parchant, ještě přijde. A pak mě skutečně přesvědčí o tom, že není padouch jen na sedmdesát procent, ale na plných sto. Konec knihy tomu nasvědčuje. 

Z dalších vílích postav jsem také příjemně překvapená. Obzvlášť Cardanovi kumpáni jsou dárečky k pohledání. Jsem také zvědavá, jak do děje zasáhne Judina sestra Taryn. Pokud by někdo zasloužil pětadvacet na holou, byla to určitě ona.

Příběh ale není jen o nepřátelství pubertálních vílích a lidských dětiček. 

Navíc se v příběhu rozhoří boj o nadvládu nad vílí říší a ony dětičky v něm dospějí sakra rychle. Královský trůn je prázdný a dědicové si navzájem nehodlají nic darovat. Intrika střídá intriku a bojuje se nemilosrdně a krvavě. K dobru musím přičíst i ten fakt, že mě leckterá situace dokázala zaskočit a překvapit. Ano, něco se možná dalo očekávat, ale ty největší zvraty ne. Navíc konec je takový, že si pokračování prostě nemohu nechat ujít.

Čtení mě neskutečně bavilo. Knihu jsem slupla za jeden den a docela mě mrzí, že další díl zatím nemám. Zatím to byl pro mě asi nejzdařilejší exkurz do vílího světa. 

Paní autorka píše vyšší level YA fantasy, alespoň já to tak vidím, takže pro každého, kdo chce v žánru něco neokoukaného, je tahle kniha trefou do černého.

Anotace:

Jude bylo sedm, když jí zabili rodiče a unesli spolu se sestrami na proradný dvůr víl. O deset let později ale netouží Jude po ničem jiném než patřit mezi víly. A to i přes to, že je smrtelná. Většina víl lidmi pohrdá a nejvíce podlý princ Cardan. Aby Jude získala vysněné místo u dvora, musí se princi postavit. Zaplete se však do intrik, a když hrozí, že násilí zničí slavný dvůr, rozhodne se pro pochybné spojenectví, které ji může stát život.

Krev pro rusalku

"Amor hominum nostra lex"

Autor: Kristýna Sněgoňová
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 464

Můj názor:

Myslela jsem si, že v urban fantasy už mě nic nepřekvapí. 

Mám celkem načteno a tak jsem podlehla dojmu, že už jsem viděla všechno a cestička žánru je vyšlapaná v pevně zajetých kolejích. Paní Sněgoňová mě však přesvědčila o tom, že je pořád možné udělat věci jinak a přes to zachovat onu ukrutnou čtivost, která je na podobných knihách přitažlivá.

Příběh se odehrává v Brně, což mi bylo už od začátku sympatické. Je to však malinko jiné Brno, než jak ho znám. 

Krom normálních lidí v něm žijí také rozličné druhy víl, a protože jich není zrovna málo, jsou začleňovány do normálního života. Tak trochu po lidském způsobu, tedy donucením. Vílám, rusalkám, meluzínám to poněkud láme vaz, protože nejsou tak úplně lidmi, aby se dokázaly přizpůsobit lidskému životu. S lidmi se také moc nemusejí a důvody jsou na obou stranách.

Pro dohled nad vílami je zřízeno speciální policejní oddělení – vyšetřuje jejich zločiny. Převážně napadení a žraní lidí. Dohlíží také na to, aby víly dodržovaly pravidla a podmínky stanovené úřady. Mělo by teoreticky vyšetřovat i zločiny spáchané na vílách, jenže kdo by se staral. Vždyť víly jsou míň než zvířata.

Na tomto oddělení pracuje jako vyšetřovatel i Dominik Stolbenko, který je zároveň vypravěčem příběhu i hlavní postavou. Dominik není zrovna prototyp obdivuhodného policisty. K psychickým problémům, které má od dětství, kdy viděl, jak mu víla sežrala mámu, se přidala postupně i závislost na prášcích. 

Ze začátku jsem poznala spíš jeho špatné vlastnosti. Pokrytectví, sobectví, alibismus a prospěchářství. Na věci měl jen ten svůj úhel pohledu a cokoliv jiného si odmítal připustit. (Kdo z nás takový občas není, hoďme kamenem.) Občas tak úplně nedomyslel následky toho, co udělal a snažil se ze všeho vybruslit tak, aby si zachránil vlastní kůži a ještě si to sám před sebou obhájit.  V průběhu čtení se mi začal před očima nepatrně měnit a myslím, že tím překvapoval i sám sebe.

Dominik byl skvěle napsanou postavou a v knize Krev pro rusalku nebyl zdaleka jediný takový. Paní autorce se podařilo psychologii svých hrdinů skvěle podchytit a udělat z ní velmi silnou stránku knihy. Ať už se jednalo o strach, předsudky a z toho pramenící agresivitu nebo o slepé a nekritické obhajování a přijímání víl. 

Bohužel musím uznat, že se vše bylo postaveno na reálných základech a vzorcích chování, které je možné vidět i v současném životě. Cílem nenávisti, nepochopení a útlaku zde byly víly. Ztělesňovaly ale také strach ze skutečného nebezpečí i z neznámého a přitažlivost odsuzovaného. Bylo velmi snadné pochopit postoj obou stran a těžké rozhodnout se co je nejlepší.

Kniha není zběsile akční, jak jsem si zvykla u mužských kolegů paní autorky. Ženský pohled na věc, ale příběhu prospěl. Není to jen honička s macho hlavním hrdinou. Paní autorka přichází s něčím navíc. S jiným úhlem pohledu na společnost a její sociální problémy a přitom jsem nebyla ochuzena ani o brutální scény a promyšlené hnusárny, při kterých by se málem i žaludek zvedal.

Pokud jsem chtěla, mohla jsem se zamýšlet nad morální stránkou věci a nad rasizmem. Své tu hrají i rodinné vztahy. Detektivní zápletka byla zajímavá a dobře promyšlená. Pokud čtenář čte pozorně, má šanci přijít věci na kloub. Nakonec však stejně přijde zírání s otevřenou pusou.  Začlenění víl do běžného života ve městě se mi zdálo jako skvělý nápad a působilo to až překvapeně reálně. Skoro jsem se bála vyjít před barák :) a pokud znáte Brno, na určitá místa si už sami zaběhat nepůjdete.

Paní autorka píše skvěle. Srozumitelně a bez zbytečných jalových keců. Kniha se mi díky tomu rychle dostala pod kůži. Skvělý nápad podpořila čtivým zpracováním a dokázala se vyhnout většině otravných věcí, které v podobných knihách bývají navíc, například nevěrohodné romantice, přehnaně macho hrdinovi a lacině používaným vulgarismů. Tím nechci říct, že by v textu nebylo sprosté slovo, ale když je, má své místo a nepřehání se to s nimi. 

Celá atmosféra, kterou je kniha prodchnutá, je podivným způsobem depresivní. Přitom jsem si ji dokázala vychutnat, aniž by nějaké chmury sedly i na mě. Myslím, že k příběhu nemohlo být zvoleno nic lepšího.

Jaký je tedy konečný verdikt? Čtivé, akční, zajímavé, originální. Rozhodně nic, co by milovníci žánru měli obejít obloukem. Naopak! Neváhejte a začtěte se.

Za laskavé poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Ukázku z knihy najdete zde. A protože věřím, že neodoláte, můžete na stejném místě knihu koupit.

Anotace:

Rusalky, žínky, meluzíny, říkejte jim, jak chcete, protože co si budeme vykládat, většinou se stejně živí jako šlapky. Stačí zaplatit a víla se vám promění, v koho si přejete. Má to ale malý háček – platí se krví. Pro dohled nad vílami je tu speciální policejní oddělení a lidé v něm vědí, že když děláte s kur... pardon vílama, vždycky se něco podělá. A Dominiku Stolbenkovi se teď život podělal víc, než by si kdy dokázal představit. Navíc se v řece objevila mrtvá víla a její smrt má vyšetřit právě on. Vítejte ve špinavém světě vílích bordelů, krve, staré magie a tajemství, která se nezastavitelně derou na povrch.

Dvůr křídel a zmaru

Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží (3. díl)
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 720

Můj názor:

Zakončení téhle parádní série jsem očekávala stejně, jako asi všichni, takže natěšená a napjatá, jak to nakonec všechno dopadne. Kdo umře, kdo přežije, kdo vyhraje, ať už svobodu, lásku nebo prostě jen válku.

Tradičně upozorňuji: POZOR! Následující text obsahuje spoilery k předchozím dílům série.

Můj článek o Dvoru trnů a růží najdete zde.

Dvůr mlhy a hněvu je okomentován tady.

A teď už můj názor na třetí díl.

Na konci druhého dílu byla Feyre nucena opustit Rhysanda a vrátit se na Jarní dvůr, kde předstírá lásku k Tamlinovi a zároveň špehuje pro svůj dvůr. Menší pomsta na Tamlinovi by jí taky přišla vhod, takže tak trochu i intrikuje a rozeštvává. 

Její sestry Elain a Nesta byly Kotlíkem proměněny ve vznešené víly. Návrat do světa za zdí je pro ně tudíž nemožný a zůstávají na Nočním dvoře pod ochranou Rhysanda. Se svojí novou situací se však nesmiřují nijak lehce. 

A zatímco Noční dvůr se připravuje na válku s Hybernem a snaží se shromáždit roztříštěné a rozhádané Dvory pod jeden prapor, aby všechny víly svorně bojovaly za Prythian, hybernský král také nezahálí. Je připraven vzít si, co mu podle jeho názoru náleží, silou...

 ...

Myslím, že je zbytečné tu zase vypisovat, co všechno umí paní Maas napsat naprosto perfektně, jak se jí podařilo vytvořit postavy a jak skvěle se mi kniha četla. Taky je zbytečné chválit krásně popsaný svět Prythianu, protože všichni dobře známe talent paní autorky na vytvoření zajímavých kulis pro svůj příběh. To všechno jsou už známé věci a zrovna od této paní autorky je člověk tak nějak očekává :). Ve třetím dílu se ale ukázalo, že občas se i mistr tesař utne a, alespoň z mého úhlu pohledu, v knize něco neštymuje.

Jedno se musí paní autorce nechat. Zatímco ve dvojce se věnovala především duševní stránce postav, jejich vývoji a vzájemným vztahům a chvilkami to bylo i na úkor děje (i když mě to bavilo, nestěžuji si, to v žádném případě :)), ve trojce se jí povedlo tohle daleko lépe vyvážit. 

Akční scény, bitvy, válečná a mírová jednání, to všechno tam bylo. Pořád se něco dělo. A přitom jsem nepřišla ani o vhled do prožívání postav, přičemž daleko více prostoru dostaly i jiné postavy než Feyre s Rhysandem. I když u některých bych toho prostoru ocenila i více. Obzvlášť co se mých miláčků Azriela a Cassiana týká :)

 

Zdroj

Co mi ale vadilo, byl jistý přehnaný současný trend, který se do třetího dílu bohužel promítl. Rhys neustále Feyre papouškoval, jak je mu rovná a přitom jsem měla pocit, že druhé housle hraje on jí. Za prvé v páru je přeci rovnost samozřejmá, není potřeba o tom neustále mlít a za druhé rovnost ženy přece neznamená upozadění muže. A přesně to se tu bohužel stalo. 

To, co se mi na Rhysovy v předchozím dílu líbilo, bylo tady z větší části pryč. V tomto díle měla navrch Feyre a Rhys se stal jen zamilovaným přikyvovačem s lehkým nádechem beznaděje a zoufalství v myšlení. Jenže tohle mi zrovna u něj vadilo a připadalo mi to, že se to k němu nehodí. Asi si přece jen potrpím na to, když je muž silnější a odvážnější a tak vůbec. Nevadí mi silné hrdinky, jen vedle nich nesmí jejich partner působit slabší.

Když mám teď za sebou všechny tři díly, zmocnilo se mě tušení, že se paní autorka nechala trochu ovládnout svým „citem“ nebo možná lépe řečeno postojem k hlavním mužským postavám. 

Nejdříve tu byl Tamlin. Ze začátku bylo jasné, že je za hrdinu, jenže pak se Feyre potkala s Rhysandem a byl tu druhý díl. 

Tamlina Rhysand zcela zastínil a hůř. Z někdejšího hrdiny se stal odvrhnutý a ukřivděný chlapeček. Zdálo se mi to a nebo se city paní autorky přesunuly k novému objektu? 

No a ve třetí knize už měla Rhyse okoukaného, tak se nám trochu oslabošil a svoji příležitost dostal Cassian, který tu vypadal jako mnohem větší úžasňák. Ale to i Azriel. 

U ženských hrdinek jsem nic takového nepozorovala. Jsem zvědavá, jestli se moje podezření potvrdí i v dalších dílech :).

Také mi vadilo větší množství sexuálních scén v knize. Rozumějte, nejsem nijak prudérní a sex prostě k životu patří, ale popis těchto záležitostí tak, jak ho podává paní autorka, mi prostě nesedí. Je mi jedno, jak velké a tvrdé má Rhys „Vy víte co“ a už vůbec nechci vědět, co hlavní hrdinku tlačí do zad nebo na mandlích. A taky zrovna na tohle není potřeba věnovat několik stránek. Myslím, že jistá umírněnost a decentnost by zde neškodila. I když přiznávám, že to bylo lepší, než v díle předchozím. Minule ovšem v celé věci bylo jaksi více vášně a emocí, tentokrát to vyznívalo poněkud plytce a to hlavně mezi Feyre a Rhysem.

Pozor! Malinký a nenápadný, ale přece spoiler.

Konec... Inu, co s tím? Jak to napsat co nejvíc bez spoilerů? Zkusím takto: Nečekala jsem, že zrovna z tohoto románu bude mít paní autorka nutkání udělat pohádku s dobrým koncem. 

Chápu, že zabít nějakou postavu, se kterou prožijete tolik stran, je nejspíš těžká věc, pak ale neměla psát monumentální epickou bitvu. V bitvách se umírá a umírají i hrdinové. Ale dobře, no. Respektuji její konec. Štěstí je, že mi neodpravila někoho z oblíbenců.

Konec malinkého a nenápadného spoileru.

Hlavně jsem však nečekala, že na konci zůstane moje oko zcela suché. A to je to, co mi na knize vadilo nejvíc. Nic se nedostavilo, žádná emoce, prostě jsem jen dočetla. Čekala jsem, že budu brečet nad padlými a radovat se s těmi, co přežili a ono nic. A možná jsem byla i trochu zklamaná z otevřených vrátek do dalších (?) dílů. Čekala jsem, že se uzavře maličko více rozepsaných záležitostí. Zase se ale můžu těšit na další pokračování. I když z nekonečných sérií už začínám být poněkud unavená, i z těch dobrých.

 

Rhys je prostě Rhys :) Zdroj

Teď to možná vypadá tak, že se mi kniha nelíbila, ale opak je pravdou. 

Přečetla jsem si ji ráda, se zájmem a prakticky tahem, protože jsem se od ní nedokázala utrhnout. Jen měla více věcí, které se mi zdály nedotažené. Některé části mě možná trochu zklamaly, ale celkový dojem je výborný.
Oceňuji, že paní autorka našla konečně více prostoru pro životní příběhy dalších postav. Líbilo se mi, že Feyre nešlo nic samo a musela trochu zapracovat na získání dovedností. A dokonce oceňuji i to, že zdárný vývoj všech vztahů v knize - a to nejen partnerských - nebyl ani zdaleka samozřejmostí a všechny postavy na nich musely pracovat.

Jak některé věci budou se sice dalo odhadnout už v průběhu čtení a nemůžu tedy říct, že by mě události na konci kdoví jak překvapily, ta ukrutná maasovská čtivost příběhu tu ale je, o tom žádná.

Anotace:

Feyre se vrátila na Jarní dvůr, odhodlaná získat informace o Tamlinových manévrech a jeho spolupráci s Hybernem. Aby to udělala, musí se zapojit do smrtícího tance podvodů – a v něm může jeden chybný krok přivodit zkázu nejen jí, ale i celému světu. Feyre čeká nesnadné rozhodnutí, komu z oslnivých a smrtících Vladařů věřit...

Dvůr mlhy a hněvu

Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží (2. díl)
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 664

Anotace:

Feyre přežila střet s Amaranthou a vrátila se na Jarní dvůr. Avšak ani zde nemá klidu, protože ji neustále pronásledují vzpomínky na to, co musela udělat, aby osvobodila Tamlina i jeho lid.

A stejně tak nemůže zapomenout ani na smlouvu s Rhysandem, s kterým má strávit jeden týden v měsíci. Ač je nyní vznešenou vílou, srdce má stále lidské. A navíc si postupně uvědomuje, že na obzoru se objevuje ještě mnohem větší zlo, než jaké kdy zažila. A tak zatímco se snaží vyznat v zákrutech vílího života, zjišťuje, že její role zachránkyně ještě neskončila. Avšak dokáže se vyrovnat s nebezpečím, které se k ní blíží?

Můj názor:

Na tuhle knihu jsem se těšila už od chvíle, kdy jsem dočetla první díl (článek o knize k nahlédnutí zde). Byla jsem zvědavá, co udělá paní autorka s dobře nakousnutým příběhem. Jestli se z Feyre stane ta pravá hrdinka, jak se naznačovalo na konci první knihy. No a pak taky samozřejmě Rhysand a jeho Noční dvůr. Na to se musel těšit každý :).

Po dlouhém váhání jsem, vzhledem k tloušťce knihy, zvolila raději knihu v elektronické podobě, přece jen – více než šest set stran a paperback, to mi úplně nejde dohromady. Čtečka tu ohromnou tloušťku krásně spolkne bez poškození desek knihy. To, že si ji časem pořídím i v papíru je jistota.

Zdroj

Děj nového příběhu paní Maasové začíná tři měsíce po tom, co se staly události v říši pod Horou. Amarantha je mrtvá, Feyre se vrátila s Tamlinem na Jarní dvůr a chystají svatbu. Jenomže Feyre se necítí ve své kůži, má noční můry a pořád jakoby nějaká její část vězela v Amaranthiných kobkách pod Horou. Nedokáže zapomenout na hrůzy, které tam prožila a na věci, které byla donucena udělat. Tamlin ji zavírá doma a tak Feyre bloudí domem, zkouší si šaty, aranžuje květiny a trpí osamělostí, nepochopením, nočními můrami a nudou. Zjišťuje, že se před třemi měsíci zřejmě neproměnila jen fyzicky, ale také se změnilo cosi uvnitř ní, co ještě sama dobře nechápe a neumí si s tím poradit. A pak je tu taky ta malá nepříjemnost – Feyre slíbila vladaři Nočního dvora Rhysandovi, že s ním každý měsíc stráví jeden týden v jeho říši, aby splatila dluh, který u něj má za pomoc, jenž jí poskytl…

Krom starých známých účastníků příběhu jsem se seznámila s několika novými postavami, převážně členy Nočního dvora:

Rhysand mě nezklamal. V průběhu čtení se mi čím dál víc odhaloval – myslím obrazně :) a jak se tak postupně ukazovaly složitosti jeho povahy, jeho minulost a současnost mezi svými na Nočním dvoře, věděla jsem, že jsem už v prvním dílu série vsadila na správného koně. On je přesně takovou postavou, kterou si dokážu oblíbit okamžitě. Silný, rozhodný a odvážný muž, který si dokáže poradit v každé situaci. Je silným bojovníkem stejně, jako dobrým vladařem a oporou pro svoje bližní. Byl to koneckonců on, kdo dodal Feyre tu její novou skvělou osobnost, kdo jí pomohl postavit se znova na nohy – nechci o něm moc prozrazovat, protože právě jeho si čtenářky užijí úplně nejvíc. 

 Rhysandův nejužší kruh je jedním slovem báječný. Pobyt s nimi na Nočním dvoře mě opravdu bavil. Byly to skvěle napsané a výrazné postavy. Nudný a kožený Jarní dvůr byl pryč i s nudným Tamlinem, kterého fakt nemusím. To, co jsem naprosto nevěřila páru Feyre a Tamlin, jsem si parádně užila u Feyre a Rhyse. Vůbec mi nepřipadalo klišovité to jejich prvotní nepřátelství, které se změnilo v důvěru a dobré vztahy. V tomhle mě paní Maasová nezklamala, konečně jsem pochopila, co na jejím psaní všichni vidí. I když bylo od začátku jasné, kam příběh směřuje – alespoň tedy v mezivílích vztazích – vůbec mi to nebránilo v tom užít si každé slovo.

Zdroj

Feyre konečně v tomto dílu získala to, co jí v prvním chybělo, a sice osobnost. Teď byla konečně živá! Cítila, myslela, prožívala a hlavně se konečně někam vyvíjela. Konečně se stala tou hrdinkou, se kterou je nutno v knize počítat. Holkou, která zjistila, co potřebuje a šla si za tím i přes těžká rozhodnutí, která musela udělat. Na začátku knihy byla ponořená v husté kaši traumat, která si odnesla z dní, jež trávila pod Horou. Ono přece jen s vlastní smrtí a znovuoživením v jiném, vílím těle by se asi málokdo vyrovnal s lehkostí obzvlášť, když její srdce zůstalo lidské. Navíc ten nýmand Tamlin jí moc nepomáhá tím, jak se ji snaží kontrolovat a řídit každý její krok. Feyre se ale dokáže odrazit ode dna a postupně zase najít samu sebe.

Druhý díl byl výrazně akčnější a napínavější než první. Po zamordování Amaranthy se věci neuklidnily, jak by se dalo očekávat, ale vše naznačuje, že boje o nadvládu nad územím Prythianu a světem lidí budou pokračovat dál. Paní Maasová Feyre tentokrát nešetří. Ne že by jí vůbec nedopřála krásné šaty a luxusní šperky nebo půvabné prostředí vílího světa, ale všechno to krásně vyvážila i nebezpečnými situacemi a napínavými okamžiky a ponurými místy v Prythianu.

Sexu naštěstí nebylo tolik, kolik jsem čekala, když jsem slyšela, že ho má být „opravdu hodně“.  Jednalo se pouze o několik scén na začátku a na konci knihy, ale zato velmi podrobných a popsaných do nejmenšího detailu. Paní autorce se sice povedlo nepopsat vše lacině a výrazy, které by vše spíš znechutily, přes to si ale mohla tak podrobnou popisnost odpustit. Po tom velmi krásném jiskření mezi postavami, jsem si chvílemi připadala jako bych se ocitla v příběhu z poněkud jiné kategorie. Řekla bych to tak, že někdy může méně znamenat více.

Nedá se říct, že by se paní autorka dokázala vyhnout každému klišé a byla nepředvídatelná, to ne. Jenže ona má natolik přitažlivý styl psaní a stvořila takové hrdiny a takový svět, že jí nějakou tu žánrovou šablonu odpouštím. Vlastně jsem si jich při čtení ani nestačila všímat, protože v tomto druhém dílu nebylo moc rozvláčných částí, u kterých bych si mohla oddechnout a hledat na textu nějaké mouchy. Ani jsem je hledat nechtěla, užívala jsem si krásný příběh, napínavé chvilky i jiskření mezi hrdiny. Dozvěděla jsem se mnohé nové informace o vílím světě a dokonce i některé věci, které staví předchozí díl najednou do úplně nového světla. Mezidvorské vílí politiky tu bylo také dosyta, dokonce bylo naťuknuto i téma kast a nepěkného dělení víl na nižší a vznešené víly. Že byly nižší víly považovány za něco jako poddruh se asi zmiňovat nemusím.

Zdroj

S Kráskou a zvířetem má kniha společného opět jen velmi maličko. Našla jsem sice takový ten známý pohádkový motiv „pomoz někomu a bude ti pomoženo, až budeš ty v nouzi“, jinak se ale o pohádku spíš nejednalo. Na co se ale musím ptát, je to, jestli jsem se v prvním dílu knihy nespletla. Mám takové podezření, že pokud byla některá z postav Zvířetem z oné známé pohádky, nemusel to být nutně zrovna Tamlin, i když ani u něj se to úplně vyloučit nedá. Jenže Kráska měla přece hledat krásu ukrytou uvnitř Zvířete…

Celkově se jedná o velice krásný romantický příběh napsaný citlivě a lehkou rukou. Kromě skvělého jiskření mezi hlavním párem jsem si jako čtenář užila i pestrý výběr napínavých scén a dvou nádherných proměn hlavních postav Feyre a Rhysanda. Paní autorka svůj více než šestiset stránkový příběh ukočírovala s bravurou a dokázala ho rozvinout do opravdu bohatého a naplněného děje. Díky trochu nečekanému a překvapivému závěru se už nemůžu dočkat dalšího dílu.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihy ze série mají v nabídce obě, můžete si je pořídit na níže uvedených odkazech:

Dvůr trnů a růží – 1. díl

Dvůr mlhy a hněvu – 2. díl

Dvůr trnů a růží

Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží, 1. díl
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 433

Anotace:

Úžasný a mrazivý příběh na motivy příběhu Krásky a Zvířete. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale Tamlin – jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Můj názor:

Pohádku o Krásce a zvířeti mám moc ráda a už jsem ji viděla a četla v nespočtu různých podob od těch více princeznovských až po moderní kousky. Když se na pultech knihkupectví objevilo nové převyprávění, věděla jsem, že si ho prostě musím zařadit do své krásně-zvířecí sbírky.

Příběh se odehrává na ostrově, který je z větší části územím víl – jejich části země se říká Prythian. Menší územíčko, až úplně dole na jihu, zabírá kraj lidí. A v jedné z vesnic, blizoučko u zdi, která obě království odděluje, začíná paní autorka svůj příběh. V oné vesnici žije dívka Feyre se svojí rodinou. Nežije se jim nijak snadno, nedávno totiž rodina přišla o veškerý majetek a teď mají jen bídu a nouzi. Nebýt toho, že Feyre umí lovit a že slíbila matce na smrtelné posteli, že se o rodinu postará, nejspíš by zahynuli hlady. Otec je mrzák a sestry se také moc k práci nemají. S Feyre mě paní autorka seznámila právě na lovu. Dívka stopovala laňku, jenže někdo jiný byl rychlejší – vlk. Ačkoliv Feyre měla tušení, že nejspíš nedělá dobře, zabila ho. Vlk ovšem nebyl jen vlkem, ale také vílou a zabití víly se trestá. Jednoho večera vtrhne k Feyřině rodině do chalupy zvíře a žádá Feyřin život jako trest za smrt víly. Její život nebo to, aby s ním odešla žít do jeho království a nahradila tak ztrátu, kterou způsobila…

Tím zvířetem je Tamlin. Víla. Odvede si Feyre k sobě do paláce a ačkoliv je nejdříve odtažitý, možná skoro nepříjemný, zdá se, že Feyre u něj nebude zle…

Zdroj.

Nemůžu říct, že by mi Feyre byla sympatická nebo nesympatická, ono se to tak nějak střídalo, ale v jejím příběhu jsem se dokázala naprosto dokonale utopit. Strašlivě mě to bavilo číst, i když styl psaní není nijak superhvězdný a komplikovaný. Je ale moc pěkně čtivý a poutavý a fantazie paní autorky mi naprosto vyhovuje. Líbily se mi taky všechny ty různé stvůry a stvůrky, které do svého příběhu zařadila. Jen mi připadá škoda, že nedostatečně využila Tamlinova potenciálu jako romantické postavy. Mezi ním a Feyre to, dle mého názoru nejiskřilo tak, jak mohlo, kdyby se do toho paní autorka dokázala obout stejně, jako do popisů prostředí a postav. Feyre byla jak ledový šutrák a slova, kterými bylo popisováno její…  no, řekněme zaujetí Tamlinem na mě nepůsobila tak, jak měla. Tyhle části knihy mají „lechtat“ a zároveň mrazit po celém těle, tady jsem je prostě jen přečetla. Prostřednictvím Feyřina pohledu působil Tamlin jednoduše a ploše, takový škrobený panák – škoda ho. Na první zajiskření jsem musela čekat až do strany 360. Tam konečně přestala paní autorka z Tamlina dělat moulu a nechala ho projevit se trochu… ehm… vášnivěji :). Takže trpělivost, milé dámy! Na druhou stranu musím na Feyre ocenit to, že nebyla představena jako nevinná panenská princezna. Naopak byla více reálná, nebála se, aby ji neofouklo a dokázala se postarat sama o sebe. Taky byla paličatá a ráda strkala nos do míst, kam jí ho bylo důrazně doporučeno nestrkat, ale dobrá, pro zápletku to bylo potřeba.

Svoje oblíbené postavy jsem si našla jak mezi hodnými vílami, tak mezi těmi zlými. Paní autorka si s nimi vyhrála. Jen možná od těch zlých bych očekávala malinko větší zákeřnost. Kupodivu mě více oslovily vedlejší postavy, než ty hlavní. Oblíbila jsem si Luciena, Tamlinova společníka. Feyřinu sestru Nestu – ačkoliv měla působit jako záporná postava, zdála se mi jako žena, která to má v hlavě srovnané a byla mi sympatická i s jejími špatnými vlastnostmi. Nejlepší postavou byl jednoznačně Rhysand :) byl opravdový, propracovaný, fungovaly v něm nějaké emoce, vášně a pocity – toho se mi u hlavních postav dostalo v menší míře.

Jinak děj zpočátku po dramatu se zjevením zvířete ve dveřích chalupy probíhal spíše poklidně s občasným lehčím načechráním v podobě nějaké té agresivní lidožravé stvůry. Popisy vílího světa a zejména Jarního dvora, protože tam se děj z větší části odehrával, však byly pořád stejně dokonalé a malebné. V poslední třetině však příběh dostal obrovské grády a byl napínavý až do konce. Musela jsem knihu dočíst na jeden zátah, protože odložit nešla. I přes pomalejší vývoj příběhu jsem nenašla žádná místa, která by na mě působila jen jako bezdůvodné a zbytečné zaplňování stránek. Všechno v příběhu mělo svůj smysl, i když jsem se jej dozvídala jen pomalu a postupně. Kniha dokázala šířit jak pohodu krásného prostředí, tak napětí v závěrečné třetině.

Prythian. Zdroj.

Celým dějem se prolíná jakási záhada, která obklopuje Jarní dvůr. Jejím nejviditelnějším znakem je to, že Tamlin ani nikdo jiný z jeho dvora nemůže odložit svoji masku. Vysvětluje se to jakousi tajemnou „nákazou“ , která ubírá vílám z magických sil a šíří se světem Prythianu. Tuto záhadu prozrazuje paní autorka jen po trošičkách, takže jsem si měla při čtení pořád čím lámat hlavu :). Na začátku se dozvíme pouze to, že nákaza existuje.

Z původní předlohy, kterou se dílo pyšní – tedy z Krásky a zvířete, jsem zaznamenala jen drobnější náznaky, ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Líbilo se mi, že kráska v podání Feyre nebyla bezmocná slečinka. Co mě trochu zklamalo, byla zásadní hádanka na konci. Kdybych hádala já, odpovím dvě vteřiny po dočtení zadání a příběh by pak přišel o to napínavé, tak je možná dobře, že je Feyre taková… nehádanková.

Celkově příběh hodnotím kladně, přes to, že ze začátku nebyl nijak akční a na nějaké napětí a jiskření mezi postavami jsem si musela počkat až téměř na konec. Je to čtivé, je to zábavné a já si určitě přečtu další díl.