Útěk na venkov

 

Když něco máš, uvědomíš si, jak moc sis to chtěl nechat, teprve když je to pryč.

 

 

Caplinová je už dávno autorkou, kterou nevynechávám. Proto jsem si nenechala ujít ani tuto novinku, k níž si autorka odskočila od své známé série Romantické útěky. I když jsem shledala v mnohém podobnosti  – hlavně v tradiční autorčině šabloně – našlo se přeci jen i něco, co „bylo tentokrát jinak“. A musím říct, že tento příběh patří k mým nejoblíbenějším od autorky. Vlastně, abych tak barvu přiznala, je vůbec nejoblíbenější.

 

Anotace:

Ilustrátorka Ellla odjede z milovaného Londýna na venkov hlídat dům své kmotry Magdy poté, co jí přítel oznámil, že si potřebuje dát pauzu. Chce si tam utřídit myšlenky a přijít na to, co od života doopravdy chce. Magda ale zapomněla zmínit jednu maličkost – že na ni v domě bude čekat fenka Tess, o kterou je třeba pečovat. Jak si Ella poradí se čtyřnohou spolubydlící, s mrzutým veterinářem Devonem a starousedlíky, kterým soukromí moc neříká? Přehodnotí svůj život a dá šanci lásce, i když si slíbila, že se bude mužům vyhýbat?

 …

Hlavní hrdinka knihy je, jak už to tak u Caplinové bývá, žena, která je právě čerstvě semletá životem. Semletá ovšem neznamená, že by byla sražená na kolena!

Na venkov přijíždí, aby pohlídala dům své kmotře Magdě, která odjela na 6 měsíců na dlouhou dovolenou na zaoceánské lodi (to by byl mimochodem taky super námět :)) Ella je totiž sice nešťastná, ale zároveň není žádná zoufalka a soudí, že změna prostředí a pauza v nevydařeném vztahu jí pomůže vyčistit si hlavu od všech trablů a dopřeje jí klid na práci, kde jí už dost hoří termín - tvorbu ilustrací do dětských knížek. Ke všem těm problémům, které má, se totiž přidala i naprostá ztráta inspirace a chuti malovat. Ella ani netuší, kdy a proč z ní inspirace vyprchala, ale zoufale ji trápí, že je pryč. Zklamání ve vztahu s majitelem galerie Patrickem situaci také nepomáhá. Prostě Ella útěk z Londýna potřebovala jako sůl.

Hlavní postava není žádná éterická bezmocná chudinka, spíš žena, které se stalo něco bolestného a potřebuje se s tím vyrovnat. Bohužel Patrik není partnerem, který by ji v těžké chvíli podpořil. Spíš úplně naopak. Ella si tak musí poradit sama a instinktivně volí pauzu ve vztahu s Patrikem a změnu prostředí, aby si urovnala myšlenky, vyrovnala se s tím, co se stalo a pokusila se znova najít jiskru, která jí dřív nosila inspiraci a vůbec směr, kterým svůj život dále vést.

 

Ella působí nejdříve trochu nesympaticky a povýšeně, zvlášť ve srovnání s ostatními, veskrze přátelskými postavami. Jak jsem ale hrdinku postupně poznávala, pochopila jsem, že to je jen obranný postoj a pozůstatek životního stylu a prostředí, v němž se pohybovala. Těžko říct, jestli bych v její situaci nereagovala úplně stejně. Naplánovala si totiž klid a samotu na venkově, kde se chystala někde v koutku dumat nad životem a kreslit. Místo toho má na starost krom baráku i psa, o kterého nestojí ani náhodou a na její současné rozpoložení až příliš přátelské sousedy, kteří se ji snaží zatáhnout do vesnického dění.

Obzvlášť u psa byla její nechuť viditelná. Ella prostě není milovník psů a paní autorce se povedlo pěkně popsat chování člověka, který psy moc nemusí a neví, jak se o ně starat. Díky psovi však Ella neměla moc času zabředat do svých smutků, protože se o něj musela postarat a na procházkách jí časem začal dělat společnost i jeden nabručený, ale dost sympatický veterinář. A musím říct, že Devon je asi nejlepší z mužských postav, které autorka vytvořila.

Ellina nervozita a nechuť ke společnosti lidí i zvířat, která ze stránek na začátku dýchá, se postupně uklidňuje a nastupuje caplinovsky typická pozitivní atmosféra, ve které dostane prostor nový vztah. Postupně se také ukazuje, co že se to Elle ve vztahu s Patrickem přihodilo.

 

V těchto knihách nebývá od začátku tajemstvím, které postavy jsou pro sebe určené. Ani si nějak neumím představit, jakými tajemnými fígly by se to dalo před čtenáři utajit. V podobných příbězích jde hlavně o to, jak k sobě ti dva hledají cestu a na podobné popisy je paní Caplinová mistr. Vše začíná setkáním, kdy to moc nezajiskří – tedy ano, ale úplně jinými emocemi, než by bylo pro romantický příběh žádoucí. Oba jsou zklamaní a nešťastní a při prvních setkáních si svou frustraci vybijí na tom druhém. Oba totiž mají jednu věc společnou. Oba mají partnery, kteří za moc nestojí a jsou sebestřední a sobečtí – či spíš bývalé partnery, protože stejně jako Ella opustila majitele galerie Patrika, odešel Devon od své ženy Mariny, slavné „televizní“ veterinářky. S Devonem má Ella společné i to, že oba vlastní psa. A oba dva potřebují novou naději a nový životní směr.

Obě postavy jsem si oblíbila velice rychle a snadno. Dokonce i ty ostatní kolem nich. Paní autorce se v lidech obývajících vísku podařilo skvěle načrtnout uvolněnější a přátelské prostředí malé vesnice. Místní tvořili sympatickou komunitu, která neměla problém přijmout mezi sebe nového člena – Ellu. Tahle lidská vzájemnost a hřejivá přátelskost se mi líbí na všech knihách od autorky. Ona ji navíc dokáže popsat tak, že působí přirozeně a opravdově. Nikdy nemám pocit, že jde jen o umělou a přehnaně pozitivní kulisu. Autorčiny postavy jí do jejího stylu psaní vždycky hezky zapadají – i  bručouni – a atmosféru krásně zabydlí.

 

Útěk na venkov je samostatnou knihou mimo autorčinu sérii Romantické útěky, přes to ale má dost společných věcí. Nejde tu o jídlo a vaření, ale láska zůstává a i podobná šablona, kterou si u ž s autorkou každý spojuje. Holka, která právě má po konci komplikovaného vztahu přijíždí do jiného prostředí, aby si odpočala a promyslela, co dělat dál. Někoho pozná a změní se jí život k lepšímu. Tady čekala podobná proměna oba – jeho i ji. Vlastně musím říct, že téma vaření a pečení mi vůbec nechybělo. I když se hrdinka na malou chvíli v kuchyni taky ocitne, netají se vůbec tím, že k této části bytu nemá žádný blízky vztah :) Hlavním pojítkem mezi párem hrdinů a věc, která je svedla dohromady, nebyla tentokrát vařečka, ale pes.

V knize pro jednou ani nehraje roli žádná zahraniční útěková destinace, ale hrdinka prchne jen do vesnice kousek od Londýna a vůbec ničemu to nevadí. Krásnou přírodu jako kulisu pro své vyprávění najde autorka i na anglickém venkově. Řekla bych, že když pozornost neodvádělo poznávání nové země a jejích kulinářských lákadel, dokázala autorka zaměřit pozornost na problémy ve vztazích a v životě hlavních hrdinů a podle mě byly opravdu dobře vymyšlené a zpracované. O to víc také vyniklo jejich postupné vybředání z životního splínu, který oba měli. Bylo krásně cítit, jak je jim spolu dobře.

Jako vždy v knihách paní Caplinové, nechybí ani tady nádherná „duše“ příběhu i přes složité životní osudy hlavní dvojice a jejich nepovedené vztahy na začátku. Je úplně okouzlující sledovat jejich proces uzdravení a cítit tu naději, která kouká z každé stránky. Autorka nastoluje nenápadně témata důvěry ve vztahu, sobectví, obětavosti, umění, ztráty a důležitosti mezilidských vztahů. Oba postupně pochopí důležitost nehnat se pořád zběsile kupředu špatným směrem. Dovolí si konečně odpočinout a ponořit se do klidu a relaxace v přírodě, utéct od tlaku očekávání partnerů a honby za úspěchem ať už v náročném světě umění nebo jiném. Uvědomí si, co v životě opravdu potřebují, kterým směrem chtějí jít a postupně se vyrovnají s tím, jak jim ublížili nejbližší.

V knize je krásně ukázáno, že důležitý vztah nemusí být jen láska k partnerovi, i když o tu jde ve všech  romantických příbězích vždycky :) stačí láska sama k sobě, tomu, co člověk dělá, přírodě, ostatním lidem nebo třeba domácímu zvířeti. Vše, co  autorka potřebuje, aby čtenář srostl s příběhem, předává hezky přirozeně a přidává poznávání se nové dvojice, která tyto věci prožívá nejdřív každý sám a později společně.

Mimochodem, vážně oceňuji to, že v této knize autorka přinesla starou dobrou jemnou romanci. Bez erotiky a popisů intimních scén. Je to dost osvěžující v záplavě knih, kde autor má potřebu popsat každý detail.

Líbilo se mi i téma ilustrování knih pro děti, úplně jsem viděla ty myšky z Elliných knih před sebou jako živé. O spisovatelích jsem toho četla už hodně, ale žádného ilustrátora si mezi hrdiny nevybavuji. Jsem ráda, že autorka šla touhle neokoukanou cestou a dala své hrdince tentokrát malování.

 

Celkově je pro mě toto určitě nejlepší caplinovka, kterou jsem četla. Slibuji milovníkům vaření a pečení z jiných „Útěků“, že i když si ho tady neužijí, nebude jim chybět. Naopak si tu na své přijdou milovníci knih, kde jednu z hlavních rolí hrají psi.

 

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.

Cesta k Útěku na venkov vede tudy.

O knize:

Autor: Julie Caplinová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 368

 

Další knihy autorky na bloGu:

Čajovna v Tokiu

Chata ve Švýcarsku

Domek v Irsku

Hotýlek na Islandu

Hrad ve Skotsku

 

Bojovníci s Nicotou

 

Střez se monster ve svém nitru...

Na tuhle knihu mě nalákalo jednoznačně téma. V anotaci zní děj opravdu zajímavě a podobnou superhrdinskou věc moc často do rukou nedostanu. Žánr YA navíc naznačoval, že to bude dílo spíš lehčí a snadno čitelné, což se mi zrovna trefilo do chuti. Také jsem se těšila na to, jak autorka pojme „slabého“ superhrdinu :)

 

Anotace:

Sedmnáctiletá Priscilla se narodila do jednoho z předních rodů gildy Bojovníků s Nicotou. Ti chrání lidstvo před útoky monster, která před věky pronikla do naší dimenze a jen díky těmto nadaným jedincům nezpůsobila zánik civilizace. Jako nejslabší z klanu Daalmanů je ale Priscilla svojí rodině jen na obtíž.

Když v zoufalém pokusu osvojit si za pomoci zakázaného rituálu novou bojovou schopnost začne do našeho světa nekontrolovaně povolávat stvůry Nicoty, ohrozí tak nejen své nejbližší, ale možná i bezpečnost celého světa.

…

 

Priscilla pochází z rodu superhrdinů – Bojovníků s Nicotou, kteří chrání náš svět před monstry přicházející z Nicoty. Její rodina je velmi významná a někteří její členové stojí až na vrcholu Bojovnické hierarchie nebo jsou nejlepšími bojovníky v jejich domovských bojovnických základnách rozmístěným po celém světě. To dává Priscille dost obtížnou startovací pozici do života. Ona totiž nijak mocná není. Při rituálu, kdy měla navázat spojení s mocí Nicoty a získat svého zvířecího společníka, který jí se spojením s mocí pomáhá, dostala jen velmi slabou schopnost.

Priscillu jsem potkala v celkem obtížném životním období. Prochází si něčím, jako superhrdinským dospíváním. Bojuje s pocitem, že pro rodinu není dost dobrá, přičemž ten dojem vyvěrá spíš z ní samé než z chování ostatních k ní. V důsledku tohoto pocitu méněcennosti nadělá spoustu kravin, jako například to, že se pustí tajně do rituálů, aby svou moc rozvinula. Její moc, nejdřív zdánlivě slabá, se nakonec ukáže jako dost nebezpečná. Hrdinčina reakce na objevující se projevy rozvíjející se moci je  - řekla bych – typická pro její věk. Ne už tolik pro výchovu, kterou měla projít.  Chápala jsem víceméně, proč se tak chová, její pohnutky a motivace byly dost zřetelné. Dobře rozeznatelná byla i její snaha dokázat rodině za každou cenu, že je užitečným bojovníkem. Dost se pro rodinu obětovala, makala v domácnosti jako šroub, aby dokázala svou nepostradatelnost a hlavně i něco sobě. Mnohem více by jí však pomohlo, kdyby se svěřila se svými pocity některé z příbuzných, se kterou měla blízké vztahy. Místo toho mlčí a motá se stále v kruhu domněnek o tom, jak ji rodina vnímá. Podtitul „Střez se monster ve svém nitru“ se po poznání Priscilliných nejistot zdá dost trefný.

Před nedávnou dobou se rozešla s partnerkou Onyekou, což je pro ni bolestivé. Údajně ji velmi milovala a dost přemýšlí nad tím, jestli důvod k rozchodu byl opravdu tak závažný. Její postoj k věci je takový typicky nevyzrálý – má svou vizi, pro kterou obětuje všechno a nechápe, že jiní to neudělají a mají třeba zase nějakou svou představu. Musím nicméně uznat, že Priscillin postoj nepůsobil nikterak přehnaně sobecky. Prostě jen měla z domova příklady života, který se neshodoval s životem její přítelkyně bez schopností. A nebyla úplně schopná udělat kompromis ani ho hledat.

Přemýšlela jsem, proč na mě romantická linka s Onyekou nefungovala. Celou dobu byla jejich romantika taková nejistá a roztřesená. Možná právem, protože k sobě po rozchodu znova hledaly cestu, ale na mě to prostě nefungovalo. Napadly mě jen dva důvody. První, že vztah byl vlastně ukončený už ve chvíli, kdy kniha začala a já jsem si proto k nim nenašla cestu jako k páru. Nevěděla jsem, odkud láska hlavní hrdinky pochází a co mají spolu za sebou a tak se její cit stal prostě jen informací v ději – ne tak důležitou, jako její superhrdinské potíže. Bylo mi vlastně jedno, co k sobě cítí a jestli se k sobě vrátí. Druhým důvodem, který mě napadl, že by to mohlo být kvůli LGBT, což mi sedne spíš málokdy. Pak mi ale došlo, že tím to není. Nefungovalo by to ani v případě, kdy by Onyeka byla muž. Chybělo mi tam prostě nějaké propojení a chemie mezi dívkami, abych jim uvěřila, že k sobě něco cítí a chtějí se k sobě vrátit. Jediné, co pro mě na jejich vztahu bylo dobré, byl důvod k rozchodu. Sedělo mi to k povaze hlavní hrdinky a jejím motivacím k rozhodování. Její nízké sebevědomí a pocit méněcennosti byl pro ni takovým kryptonitem, který ji znejisťoval a oslaboval a byl příčinou všech potíží a špatných rozhodnutí, tedy i těch vztahových. Tak moc se upínala na to, že musí vyhovět rodinným standardům, až tomu nechtěně obětovala i věci, které pro ni byly cennější. Na to ovšem musela teprve přijít.

V průběhu děje potká nového partnera, tentokrát je to muž. A já jsem konečně dostala svou zajímavou postavu. Ne, že by Priscilliny trable se sebevědomím nebyly zajímavým tématem, ale to Bastienovo mi připadalo přeci jen lepší. Jemu to autorka tak neulehčila. Nemá milující rodinu, nemá žádnou supermoc. Má jen odhodlání, charisma a cílevědomost.

V první chvíli se zdá, že by měl být jen náplasti na rány po vztahu s Onyekou, ale tady to jiskření bylo hned od začátku. A fungovalo by to i ve chvíli, kdy by Bastien byl žena. Bastien byl jednou z mála mužských postav, které v knize dostaly víc prostoru. Jinak to bylo poměrně hodně řekněme genderově jednostranné dílo. Příběh opanovalo až moc žen. Nemám nic proti feminističtějším dílům, ale nemám ráda účelové nadržování ani jedním směrem, aniž by to mělo v díle nějaký smysl. Nikde nebylo naznačeno, že by společnost bojovníků proti nicotě byla spíš matriarchální, ani že by ženy měly třeba silnější schopnosti a proto jich bylo mezi bojovníky víc. Z toho důvodu to považuji za čistě účelové, což mi vadí. Přitom by bohatě stačilo, kdyby autorka naznačila, že ženy jsou třeba vnímavější vůči moci Nicoty a proto se sdružují do převážně ženských společenství, kde jsou muži spíše výjimkou. Nic takového si ale v příběhu nevybavuji. A navíc je toto spíš můj osobní problém, než chyba knihy. Jiným čtenářům to vadit nemusí a sedne jim to jako zajímavost a ozvláštnění knihy.

Bojovníkům s nicotou nekomplikují život jen nestvůry, před kterými musí lidstvo bránit. Autorka přidala do příběhu i, řekněme, „politickou“ zápletku. Samozřejmě, jako každý režim, má i organizace Bojovníků s nicotou své odpůrce. Tady jsou to Renegáti.  Autorka naznačovala, že je v organizaci bojovníků cosi shnilého, proti čemu se Renegáti vymezují a chtějí to změnit. Z textu nešlo vyvodit, jestli je to opravdu tak nebo se jedná jen o propagandu Renegátů a odplatu za osobní křivdy, které utrpěli. To je škoda, politiky a komplotů bych ocenila klidně víc. Dnes už to ani v YA knihách nebývá opomíjeno. Nicméně i odplata za osobní křivdy je dobrým tématem a zápletka s Renegáty mě bavila.

 

Celkově je příběh dost dobře čtivý a bavil mě, i když poměrně dost zjednodušený na to, jaký měl potenciál. A to i přes výhrady, které k němu mám. Nejdřív ale k tomu, co se mi líbilo.

Autorka vymyslela skvělý svět a podařilo se jí ho dobře zorganizovat, aby působil opravdově a funkčně. Líbila se mi naznačená spolupráce mezi hrdiny a lidmi, systém varování před nestvůrami a dokonce i to, jak měli bojovníci zmáknutý styk s veřejností :) Líbila se mi myšlenka, že síla superhrdinů pochází ze stejné Nicoty, z níž pronikají do našeho světa nestvůry. Bojovníci jsou s mocí Nicoty propojeni pomocí zvířecích společníků, kteří jim pomáhají moc čerpat. Pokud bojovník přijde o svého peta, přichází také o spojení  s mocí a navíc pociťuje i silnou emoční bolest ze ztráty společníka, se kterým je opravdu hluboce propojený. Tenhle vztah se podařilo autorce dobře zpracovat. Stejně dobře jako vztahy mezi jednotlivými členkami rodiny bojovnic s Nicotou. Záměrně říkám bojovnic, protože v této rodině nebylo pro mužské členy místo. Pokud už nějací byli, tak v roli partnerů a existovali tak nějak jen ve zmínce. Hlavní role v rodině hrály ženy. To by bylo také hodně zajímavým prvkem, kdyby to mělo nějaký účel, ale třeba se účelu ještě dočkáme :).

Boj s nestvůrami a akční scény moc prostoru nedostaly. Ne že by chyběly úplně, ale krom závěrečné bitvy mi připadaly spíš na vedlejší koleji, což mě zrovna u superhrdinského příběhu trochu překvapilo. Celý příběh je hlavně o tom, jak se Priscilla vyrovnává se svou mocí a jejími následky. S dospíváním v superhrdinské rodině, kde si připadá nedostatečná. Toto mi připadalo jako skvělá zápletka – vůbec si nevybavuju, že bych kdy četla něco podobného. Je fajn, že i superhrdinové mohou mít pocit méněcennosti :D docela je to pak přiblíží normálním lidem. Jen bych uvítala i trochu akce.

Na to, jak skvělý svět autorka vymyslela, nedokázala příběhu vdechnout ten správný spád. Kniha prostě plyne spíš v poklidu, aniž by se dlouho cokoli zásadního dělo. Hrdinové sice zažijí nějaké komplikace – a je řečeno, že jde vážně o průšvihy – ale vše se vyřeší až nepěkně snadno a rychle. Na konci dojde konečně na zásadní zvraty, ale opět se vše semele rychle a strašně snadno se to vyřeší ve smyslu deus ex machina. Jako vážně? Autorka vymyslí úplně skvělou věc, která má potenciál hlavní hrdinku sejmout na pěkně dlouho a postrčit příběh opravdu epickým směrem. Jenže pak se zdálo, že se sama zalekla svého rozhodnutí a tak vše, co mohlo být, utnula a všechno vrátila do původního stavu. Místo toho, aby nechala hrdinku trápit se opravdovým problémem.

 

Kniha nechává dojem úvodu do série – což vlastně i je. Úvod je to však dost pomalý. Nemůžu popřít, že mě bavilo čtení. Kdybych si dokázala více oblíbit hrdinku, nejspíš bych pokračovala i s dalším dílem. Takto ještě nevím, jestli bude chuť. Přeci jen s některými zásadními věcmi se autorka nepopasovala pro mě úplně nejlépe. Pro mladé čtenáře, kteří ještě nemají načtená kvanta lépe propracovaných věcí, však bude příběh skvělý. Nabídne jim zajímavé prostředí, Priscillino duševno, které bude lidem v patřičném věku blízké a snadno čitelný styl psaní.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Příběh Bojovníků s Nicotou můžete objevit třeba tady.

 

O knize:

Autor: Kate Murray

Série: Nicota (1. díl)

Překlad: Jakub Chodil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 288