31. 3. 2016

Sčítání lidu za I.čtvrtletí


První čtvrtletí roku je v tahu a uteklo jako voda. Čtenářsky bylo ovšem poměrně produktivní na to, že jsem věnovala značnou část času jiným aktivitám. Ono taky počasí šlo čtení docela na ruku. A když máme ten poslední, krásně slunečný březnový den, je čas na malou rekapitulaci.

Takže nejdřív:
Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi spolupracovat i v tomto roce a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že jsou spokojeni.

A teď:
Počet přečtených knih v lednu byl k poslednímu dni zaokrouhlen na krásné číslo 7. V únoru mi dělalo společnost překvapivě taky 7 knih a v březnu se mnou za kamna vlezlo 7 společníků – asi je mi to číslo prostě souzené :). Ne na všechny už mám napsanou „recenzi“, ale postupně vše doplním. Přednost mají samozřejmě knihy od Palmknih. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny *.
Co mi tedy uvízlo v prackách?

Přečteno ve čtečce:
Isabela: neohrožená královna*, Longbourn*, Drsný spasitel*, Selekce (3.díly), Jen jedna bude královnou*, Kdo pohne osudem*, Jiskra v popelu*, Jak stvořit dívku*, Dlouhý sprint s ozvěnou*, Řekni vlkům, že jsem doma*, Stopy v oblacích*


Přečteno v papíru:
Born to run*, Báječný život na laně, Dobrá znamení, Pod nekonečnou oblohou*, Karanténa*, Andělská tvář, Wetemaa, Ženy českých vládců, Co tě nezabije…



Koupeno:
Dobrá znamení, Nebra, Pište správně česky, Pod nekonečnou oblohou, Pensylvánský upír, Upír 0, 99 rakví, Malér Eyrová, Wetemaa, Zaklínač a jeho svět, Ženy českých vládců, Karanténa, Co tě nezabije, Návrat z temnoty


Vypadá to jako že „au, za co jsi jedla celý čtvrtrok?“, ale cenově to nevycházelo až tak hrozivě, protože v levných knihách a výprodejích na buxu, případně v antikvariátu se toho dá ulovit spousta :).

Rekordy čtvrtletí:

Nejlepší!
Hodně těžké rozhodování nakonec vyhrály společně knihy Jiskra v popelu a Řekni vlkům, že jsem doma. I když ostatní tituly jim šlapaly na paty. Moje názory na tyto knihy najdete zde: Jiskra, Sprint.


Nejdražší!
Jednoznačný vítěz je Zaklínač a jeho svět, nádherná obrázková publikace. Dost jsem se zapotila, než se mi ji podařilo sehnat :).


Nejhůře se četla
Dobrá znamení, ale to je u mě u pratchetovek klasika, tuhle jsem dokonce několikrát odložila, i když nebyla špatná ani nudná, ale prostě si mě tak nepřipoutala jako ostatní.


Nejrychleji přečtená
Jiskra v popelu. Ačkoliv nebyla nejtenčí, trvala mi pouhé dva dny. Dlouhý sprint s ozvěnou – sice trochu kratší, ale taky slupnut jako malina.


Největší překvapení
Born to run. Nikdy by mě nenapadlo, že mě bude bavit číst knihu o běhání :). Ježíšek se trefil! Názor na knihu k přečtení zde.


Největší doják
Jednoznačně Řekni vlkům, že jsem doma. Názor na knihu najdete tady.


Největší zklamání
Nebra. Zatím jsem nebyla schopná dostat se přes prvních pár stránek. Styl, kterým autor píše je umělý a nepřirozený. Text je samé klišé. Vyžívá se v podivných popisech s příšerným množstvím nehodících se přívlastků a ještě vkládá hrdinům do úst věty, které neodpovídají věku hrdinů ani situaci, ve které se nacházejí. No, uvidím, možná tomu dám ještě šanci.



Nejčtenější názor na knihu
Řekni vlkům, že jsem doma                                     
   


Všem čtenářům mého bloGu děkuji za to, že Trojtečku čtou a doufám, že se mnou vydržíte další čtvrtletí :) a jestli jste některou z knih také přečetli, nechejte mi tu svůj názor na to, jak se vám líbila. 


30. 3. 2016

Stopy v oblacích


... příběh o běžecké vášni a utrpení...


Autor: Richard Askwith
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Mladá fronta
Překlad: Anna Kudrnová



Anotace:

Tato kniha změnila žánr – patří k povinné četbě každého běžce a běžkyně, kteří se alespoň jednou za čas hodlají popasovat s nějakým (nejlépe vyšším) kopcem. Uznávaný autor a běžec se rozhodl, že svět běžců do vrchu zažije na vlastní kůži. 
Potkával se s běžeckými legendami, které absolvovaly nejděsivější závody a běžecké výzvy, účastnil se mnohadenních závodů, v nejzapadlejších koutech Anglie objevoval tvrdé borce, kteří pamatují doby, kdy běh ještě hodně bolel … A vznikl portrét jedné z nejdrsnějších běžeckých disciplín, v níž se střídá extrémní vyčerpání s okamžiky radostného osvícení. Stopy v oblacích jsou kronikou masochistické touhy a obdivuhodné výdrže. Je to lyrická pocta britským horám a lidské vůle.
Askwithova kniha Stopy v oblacích získala ocenění za nejlepší literární debut ze sportovního prostředí a Bill Rollinson Prize for Landscape and Tradition.

Autor knihy Richard Askwith (zdroj: internet)

Můj názor:

Po tom, jak moc se mi líbila kniha Born to run, jsem se už nemohla dočkat letošního knižního čtvrtku, protože měla vyjít kniha Stopy v oblacích a vzhledem k tomu, že mě nějaké to běhání po kopečkách začíná lákat, rozhodla jsem se dopřát si ji jako recenzní výtisk od Palmknih.

Kniha nás zavede do společenství britských závodníků v běhu do vrchu (Fell running).
Nejdříve musím říct, že Stopy v oblacích nejsou zdaleka tak motivační knihou, jako byla Born to run. Pan autor nemá takový až bych řekla extatický písemný projev. Spíš popisuje naprostou realitu běhání do vrchu – bolest, únavu, zranění – prostě peklo! Born člověka naladila na běh, ale jaksi se zapomněla důrazně zmínit o tom, že to je boj a že hory jsou člověku důstojným a nemilosrdným soupeřem. Stopy v oblacích toto připomenou už během prvních pár stránek. Velmi důrazně připomenou!

Fell running v Lake District (zdroj: internet)


Kniha ve své první třetině není tak dokonale čtivá, protože pojednává především o historii britských vrchařských závodů, asociací a klubů tudíž pro toho, kdo není fanouškem běhů do vrchu nebo je jen běžec hobík není v podstatě téměř přínosem ale jen zajímavostí a to ještě psanou ne úplně románovým stylem. Někde hluboko pod povrchem textu, mezi výčtem názvů závodů a jmen závodníků, lze najít tu krásu běhání po kopcích, ale bohužel se nevznáší tak nahoře a nechytá za emoce jako u Born. Popisům samotných běhů se pan autor zatím moc nevěnuje. Jen na začátku popisuje svůj vlastní běh v kopcích, aby si čtenář udělal obrázek o čem to běhání do vrchu vlastně je a pak začne servírovat fakta.

V druhé třetině se začne v několika kapitolách věnovat konkrétním běžcům a to už je zajímavější, přesto stále nedosahuje čtivosti Born. Stále mi tu chyběl bližší popis závodů. Dozvěděla jsem se ale kvanta názvů různých kopců v Anglii a ve Skotsku, jejichž jména jsem nikdy předtím neslyšela a jednoho (Ben Nevis), o kterém jsem slyšela :). Báječný byl ale popis tréninku běžeckého klubu, do kterého pan autor patří – ten jsem si vyloženě vychutnala a v nějaké méně pekelné verzi ho i vyzkouším (rozuměj do menšího kopce :)). Taky jsem konečně přestala srovnávat s Born to run.

Kenny Stuart (zdroj: internet)

Kniha mě začala opravdu bavit až v kapitole věnované Kennymu Stuartovi. Jednak se jednalo o skutečně zajímavou a legendární postavu vrchařských závodů a dvak konečně pan autor chytil slinu a krása běhání v kopcích začala vyvěrat ze spodních proudů příběhu na povrch. Tuto tendenci už si pak vyprávění zvládlo udržet. Dokonce se mi zdálo, že konečně dostávám tu porci čtení, kterou jsem očekávala – konečně jsou tu popisy závodů, konečně píše více osobně o lidech kolem závodů, popisuje i vlastní pokusy o okruh po 42 kopcích trasy Bob Graham Round. A já začínám trochu závidět :) a hlavně před nimi všemi hluboce smekám, protože ty výkony jsou neskutečné! Kapitola věnovaná jedné z legend – Jossu Naylorovi je naprosto neuvěřitelná, stejně jako kapitola o Helen Diamantidesové, která je zástupkyní ženské vrchařské špičky. Když pan autor líčí svůj vlastní závod Ben Nevis, je to docela drama, obzvlášť seběh dolů z hory. Tato část knihy – zhruba od druhé třetiny až do konce, bude každého běžce bavit. Bohužel dojde i na smutnou kapitolu o lidech, které běhání v horách stálo život. Ale bylo potřeba to říct – i přes pečlivou přípravu a osobní odpovědnost běžce jsou hory prostě hory a počasí nebo náhodě neporučíš.

Joss Naylor (zdroj:internet)

Na konci knihy jsou přiloženy mapky běžeckých okruhů, o kterých byla v knize řeč a přísahám, že při pohledu na trasu Bob Graham round jsem docela zírala :). Ano, z textu jsem pochopila, že to je „masakr“ a počítat do 42 taky umím, jenže když pak tu trasu člověk vidí… a to jsem nestála pod žádným z těch kopců a oni to prosím běhají pod 24 hodin! Pan autor také dal k dobru několik fotografií a opět malé přiznání – zírala jsem na ty lidi docela dlouho. Po tom co jsem o nich četla, bylo neodolatelné podívat se jim do tváře. Škoda, že mapky a fotografie nebyly přiloženy přímo v jednotlivých kapitolách. Myslím, že by to knize přidalo na zajímavosti.

Trasa Bob Graham Round - 72 mil, 42 vrcholů, 24 hodin


I přes rozpačitý začátek mohu knihu doporučit všem zájemcům o běh v přírodě, zejména v horách. Fakty na startu je prostě třeba se chvilku prokousávat a vydržet, protože pak to stojí za to.
Běhu zdar!

Knihu si můžete zakoupit zde a já děkuji Palmknihám za poskytnutí recenzního výtisku.


P.S.: Po prvním letošním výběhu do menších kopečků můžu konstatovat, že kniha motivační přece jen je :). Když jsem supěla do třetího návrší a říkala si, že už by to stačilo, vzpomněla jsem si na Josse a spol. a došlo mi, že ty moje mírné stoupáčky, jsou vlastně v pohodě :).


29. 3. 2016

Karanténa: Samotáři


Autor: Lex Thomas
Série: Karanténa (kniha první)
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Fortuna Libri
Překlad: Daniela Klečková



Anotace:

Byl to jen další obyčejný den na McKinleyho střední škole. Dokud školou neotřásl mohutný výbuch. Samotář David Thorpe se pokusil pomoci svému učiteli angličtiny. Ten mu však zemřel přímo před očima. A to byl jen začátek.
McKinleyho střední škola se změnila v nejhorší noční můru. Všichni studenti jsou napadeni virem, který je pro dospělé smrtelný. Škola je v karanténě pod dohledem armády. Všichni učitelé jsou mrtví. Z nevinných skupinek studentů se vytvořily násilné gangy. Bez nich není naděje na přežití. David nemá svůj gang. Má jen mladšího bratra Willa a s ním stojí proti celé škole.
V tomto děsivě temném a vzrušujícím románu Lex Thomas přivádí čtenáře do školy, kde děti nebojují o popularitu.Tvrdě bojují, aby přežily.

Můj názor:

Knihu od autorského dua Lex Hrabe a Thomas Voorhies píšícího pod pseudonymem Lex Thomas Jsem objevila za velice rozumnou cenu v Levných knihách. Upoutala mě obálkou, která v řadě ostatních opuštěných knih v „levném útulku“ doslova svítila – je lesklá, do zelena a ležela pod bodovkou :). Anotace jen podnítila moji zvědavost, takže kniha šla se mnou domů. A nelituji.

Hlavním hrdinou příběhu, který se celý odehrává v budově střední školy, je David. Rozhodně ale není nejzajímavější postavou, protože páni autoři se zodpovědně věnují každé své postavě se stejnou péčí.

Děj začíná večírkem, na kterém si David – pochopitelně nejen, ale také kvůli ženské a alkoholu, vyrobí několika ranami a kopanci nepřítele na život a na smrt. Pochopitelně díky této neblahé události nemá moc chuť jít do školy, jenže pro jeho bratra Willa to má být první školní den a tak David hodlá udělat co může, aby mu jej zpříjemnil.  Bohužel den nemá být příjemný pro nikoho ve škole. Po budově se obrovskou rychlostí rozšíří virus, který zabije všechny dospělé a nakazí děti. Škola je v brutálním tempu uzavřena armádou do karantény – děti pochopitelně uvnitř. Začíná boj o přežití. Zásoby jídla a vlastně všeho jsou omezené. Armáda je dodává jen jednou za čas, takže brzo se o ně rozhoří zoufalý boj. Děti v rámci pudu sebezáchovy vytvoří skupinky, protože ve skupině je snazší urvat svůj díl a přežít. A aby toho nebylo málo, Davidův nepřítel Sam je ve škole zavřený také.

Téměř okamžitě po vypuknutí nemoci a uzavření školy mě kniha absolutně vtáhla do děje. To, jakým způsobem pánové autoři podchytili psychologii postav, bylo místy až děsivé. V podobných situacích (zdá se) se podobní lidé semknou do skupiny kolem silného vůdce. Tak tomu bylo i v této knize. Školu si rozdělilo několik gangů na území. Vzhledem k tomu, že virus způsobil zbělení vlasů, barvil si je každý gang jinou barvou a členové tak byli odlišní od ostatních. A pak jsou tu ti, co nepatří nikam. Vlasy mají úplně bílé a protloukají se, jak to jen jde. Mezi tyto děti – Odpadlíky, patří i David a jeho bratr Will. Mezi skupinami se rozbují čilý výměnný obchod a všechno by nejspíš tak nějak fungovalo, kdyby nebylo Davidova nepřátelství se Samem, podpořené dost nešťastným úmrtím jednoho z členů Samova gangu, ve kterém měl tak trochu prsty David.

Je tu také další věc, která přispěje k napínavosti děje. Děti samozřejmě stárnou. A jakmile mají po pubertě, virus je zabije. Proto armáda instaluje do ochranné ocelové zdi kolem školy dveře s analyzátorem krve a ti, kteří se již blíží ke kritickému bodu, jsou postupně propouštěni. Dokud nejste dospělý, nemůžete odejít, musíte přežít!

Celý nápad je pro mě dost originální, i když několik „knih s virem“ jsem už přečetla také. Nikdy ale žádný autor nezavřel děti ve škole (nebo jiného uzavřeného prostoru) a nedal mi nahlédnout do toho, co se asi bude dít za jejími zdmi, jak poplynou měsíce, roky… .  Nedá se říci, že bych si některou z postav oblíbila více, než ostatní a to dokonce ani žádnou z hlavních. Měla jsem je ráda víceméně všechny stejně (až na největší gaunery). To, podle mě ukazuje, jak pečlivě bylo na každé z postav pracováno. Ani ty největší zmetky nemám moc chuti soudit a odsoudit, protože těžko říci, jak by se kdo zachoval v jejich situaci. Pokoušela jsem se zařadit sama sebe do některé ze skupin, ale neuspěla jsem. Pokud by se mi nepovedlo vybojovat místo mezi Nerdy ve školní knihovně, byl by ze mě Odpadlík :).
Systém obchodu, který se ve škole rozběhl a zavedl tak nějak samovolně – díky shazování zásob ze vzduchu v balíku, kdy každý urval co mohl a hleděl zmizet, takže měnit musel, se postupem času dost zorganizoval a každý gang se zaměřil na dodávky jiného typu zboží, více či méně nezbytného. Nerdi například drželi pod palcem obchod s elektronikou a knihami, Krásky ovládly kosmetiku, Děvky zase základní potřeby, jako toaleťák nebo mýdlo. Geekové dokonce vytvořili uměleckou společnost a prodávali hudbu a divadlo.

V příběhu prostě nic neskřípe. Všechno funguje jak dobře namazaný stroj, je tu boj o přežití, přátelství, láska a nenávist až za hrob. Nenudila jsem se ani vteřinu a knihu jsem prostě neodložila.

Kniha rozhodně do levněknižního útulku nepatří, ale bohužel díky malé prodejnosti, se pravděpodobně nedočkáme překladu dalších dílů série, což je škoda. Konec je dost otevřený a v dalších dílech se může stát cokoliv :).


23. 3. 2016

Pod nekonečnou oblohou


Autor: Veronica Rossi
Série: Nebe (1. díl)
Rok vydání: 2012
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Michaela Škultéty



Anotace:

První díl futuristické postapokalyptické trilogie na pomezí fantasy, romance a dobrodružného příběhu. Hlavní hrdinové, Ária a Perry, pocházejí ze dvou radikálně odlišných společenských vrstev a vlastně by se ani neměli nikdy setkat, natož navázat vztah. Aria patří mezi obyvatele uzavřeného, vysoce technicky rozvinutého a izolovaného města, Perry zase do nebezpečného přírodního světa. Když Ariu vykáží z města za zločin, který nespáchala, domnívá se, že ji čeká okamžitá smrt - ve volné přírodě nemá šanci přežít. Divoch Perry je pro ni jedinou šancí, jak se zachránit. Zakázaná láska a rozpolcená civilizace vzbuzuje mnoho filosofických, morálních a etických dilemat zrcadlících se v neobyčejném vztahu dvou hlavních hrdinů.

Můj názor:

K tomuto dílku jsem přišla více méně omylem. Na stránkách bux.cz v záložce s výprodejem knih, mi padla do oka obálka. Následně se mi zalíbila anotace a dorazila to příjemná cena :). Přihodila jsem ji tedy ke dvěma dalším, již v košíku a nakonec byla první z balíčku přečtená.

Kniha začíná řádným šplouchnutím – autorka se rozhodla hodit mě, ubohého čtenáře, do vody a nechat plavat. Plavat v pojmech, kterými nazývá jednotlivé světy ve své knize. Různých názvů a specifik bylo tolik, že jsem si na prvních pár stránkách zaplavala opravdu důkladně. Zato potom, jakmile jsem se zorientovala, mě příběh začal bavit. Není to žádná náročná literatura, spíš oddechová věc, která se ale velmi příjemně čte a má fajn hlavní hrdiny – dívku a kluka. Celý příběh se odehrává ve světě, který je zničený eterovými bouřemi a lidé přežívají venku pouze v menších skupinkách. Větší skupiny lidí žijí v uzavřených koloniích – jakýchsi bunkrech. Hrdinové knihy pocházejí každý z jednoho z těchto prostředí.

Dívka, Árie, je Osadnicí. Obyvatelkou jedné z kolonií lidí zvané Lusk – ten, ve kterém Arie žije, se jmenuje Snění, kde lidé přežívají ve virtuální realitě, která je „lepší než skutečnost“. Do Říší, jak jednotlivé světy virtuální reality nazývají, se dostávají pomocí přístroje zvaného moudrooko. Přístroj je něco jako čočka, přisátá k jejich levému oku a popis její plochy připomíná klasický počítač. Matka hlavní hrdinky je vědkyně a pracuje v jiném Lusku, v Blaženosti. Jednoho dne s ní Árie ztratí spojení a pustí se do pátrání po tom, co se mohlo stát. Doufá, že informace vyrazí ze syna konzula Sorrena Hesse. Jenže se ukáže, že díky Sorrenovi má akorát průšvih a to tak značný, že ji za to vykopnou z Lusku, jen aby neprozradila nikomu, co se vlastně stalo (žádný spoiler nebude :)).

Peregrin (Perry) je Divoch. Žije venku mimo ochranné zdi Lusku. Jeho kmen Tideové se nemá právě dobře, lidi žijící venku totiž ohrožují bouře Éteru. Když bouře udeří, spálí všechno od úrody až po lidi. Perry je bratrem Krvepána jejich kmene – což je obdoba indiánského náčelníka :) prostě vůdce. Krom toho, že je Perry výborným lovcem, je také Vědoucí. Vědoucí jsou pro každý kmen cenní, mají zostřený jeden ze smyslů – Perry konkrétně má celkem brutální čich :) dokáže cítit dokonce i nálady. To je sice úsměvné, ale proč ne.

Tito dva se poprvé setkávají v Lusku Snění, kde Aria vyvádí lumpačiny se Sorrenem, což se zvrtne v pořádný požár a Perry, který šel do Lusku hledat lék pro nemocného synovce ji před ohněm (a Sorrenem) zachrání. Později se tito dva potkávají potom, co Arii vykopnou z Lusku. Aria hledá způsob, jak se spojit s matkou, Perry hledá způsob, jak osvobodit synovce, kterého unesli osadníci. Ačkoliv z toho není ani jeden z nich nadšený, mohou si vzájemně pomoci a proto spolu vyrážejí na cestu divokým světem s nebezpečnými eterovými bouřemi.
Příběh se drží klasického schématu postapokapo storek. Dva, nemají se rádi, potřebují se, cestují spolu, zamilují se… Skoro bych řekla, že to bude nuda, kdyby nebylo příjemného vypravěčského stylu paní autorky. Dokázala se vyhnout většině klišé, které v takových příbězích ztrpčují čtenáři život. Děj utíká příjemně a svižně a postavy i jejich pohnutky jsou uvěřitelné. Tentokrát jsem věřila hrdinům knihy, že mají důvod se nemít rádi a dokonce, ačkoliv to bylo naprosto předvídatelné, mi přišlo úplně normální, že se nakonec rádi měli. Paní Rossi to dokázala zpracovat tak nějak přirozeně. Píše jednoduše, nevyžívá se v komplikovaných souvětích, nesnaží se o intelektuální veledílo. Líbilo se mi také moudrooko – tedy věc, díky které získávali osadníci přístup do světů virtuální reality – sice tedy ta myšlenka, že se mi něco přisaje na oko je nepříjemná, ale možnosti, které to nabízí, jsou dost lákavé :). Milé bylo taky překvapení Arie z reálného světa – logické, když se dosud pohybovala jen ve virtuální realitě, ale milé. Pochopitelné bylo i její zděšení z některých drsnějších záležitostí normálního, nevirtuálního života.


Knížečka je docela tenká, jen 327 stran, takže ji přečtete rychle. Jediné, co mě na ní mrzí je to, že je součástí třídílné série a další díly jsou nedostupné. Pokud na ně ale narazím, určitě si je pořídím také – jako nenáročná četba je totiž kniha ideální.

21. 3. 2016

Bafni - improvizační divadlo




Na představení brněnského divadelního souboru Bafni jsem šla tak napůl nedobrovolně, nicméně s jistou zvědavostí. Improvizační divadlo jsem nikdy neviděla tak jsem si nebyla jistá, co mám očekávat a i přes to, že ostatní tvrdili, že to je sranda, nebyla jsem o tom tak docela přesvědčená. Ještě, že jsem šla! V Kabinetu múz jsem totiž absolvovala dvě perfektní hodiny naprosto úžasné zábavy a když řeknu, že jsme se smáli celou dobu, tak se pletu maximálně o těch deset minut přestávky.


Co že to je improvizační divadlo?

Tak předně vůbec se vlastně neví, co se bude celý večer dít (dobré bylo už to, když jsem doma řekla, že jdu do divadla a netuším, co budou hrát, než jsem podala vysvětlení, koukali na mě všichni tak trochu divně :)). Herci jsou na jevišti zcela naslepo a přehrávají scénky, ke kterým jim všechno nadiktují diváci – tedy kdo jsou a kde jsou. Téma večera je víceméně dané od moderátora, který vybere nejlepší nápady z pořvávajícího davu a pak už je na hercích, jak se s tím vypořádají. A tedy musím uznat, že se s tím poprali statečně. Na jejich místě bych být nechtěla :) ale velmi ráda příště zasednu opět v publiku.

Ukázky jejich scének můžete najít na Youtube zde.
Fotografije jsem si "vypůjčila" z galerie na internetových stránkách souboru.



20. 3. 2016

Nezapomenutelné knihy z dětských let


Jsou knihy z dětských let, které jen tak projdou a zůstanou zapomenuty. A pak jsou ty, které jsou strašlivě ohmatané, pokapané kdečím, někdy i s rozbitou, poslepovanou a zašlou vazbou od častého čtení. Stopa, kterou zanechaly, byla vzájemná – já jsem nechala svoji stopu na nich a ony na mně, či spíš ve mně. Chodily se mnou na základku a v aktovce/batohu a často nahradily některou z učebnic, když bylo málo místa :) proč tahat matiku, když byl Vinnetou zrovna v zajetí nebo se rozhodovalo, zda Scarlett získá zpět Rhetta nebo ne :).

Ty knihy ještě mám, i když je už třeba nečtu, ale nedokážu je „dát pryč“. Když kliknete na název knihy, můžete si přečíst jejich anotace na Databázi knih. A které to jsou?

Karel Maycokoliv kde byli Vinnetou s Old Shatterhandem


Je potřeba nějak blíže vysvětlovat? Pochybuji :). Knihy pořád mám a pořád občas čtu, když na mě přijde ta správná nálada, protože „Old Shatty“ je prostě sekáč :). A pořád se dají koupit.

Arthur Ransome – Trosečníci z Vlaštovky



Krásná kniha o dětech, které prožívají prázdniny na jezeře. Plachtí na malých loďkách, táboří na ostrovech na jezeře a hrají si na piráty. Posádku loďky Vlaštovka tvoří čtyři sourozenci a posádku Amazonky dvě sestry – pirátky. Knížku pořád mám, ale už ji nečtu. Zdá se mi už moc dětská, ale na prvním stupni základky jsem ji milovala.

Amálie Kutinová - Gabra a Málinka



Knihu o dvou sestrách, které vyrůstají v rodině ředitele školy ve Štítné nad Vlárou, možná budou někteří znát. Provázíme je jejich dětstvím, dospíváním ve Valašském Meziříčí, kam se přestěhují a nakonec i v Praze. Dětství, jaké měly Gabra s Málinkou, už dnes asi nikoho z dětí neláká, ale pro mě to bylo příjemné čtení. Knížky ještě mám, jsou (myslím) tři knihy, ale už ji nečtu.

Eduard Štorch - Lovci mamutů



Kdo by neznal příběh z pravěku. Dobrodružství tlupy lovců mamutů na území Velké Moravy četl za mých dětských let asi každý :) knihu ještě mám a nedávno jsem ji poslouchala i jako audioknihu.




Dva zástupci čeledi pohádkovitých. Krásné sbírky známých i méně známých pohádek. Obzvlášť Krása nesmírná byla opravdu nádherně ilustrovaná. Jednalo se o ruské pohádky, takže pro mě i exotická :) dokonce myslím, že se dá ještě koupit. Hořící kámen obsahoval i nějaké ty orientální pohádky. Knihu nám četla družinářka ve školní družině a já jsem ji měla tak ráda, že jsem si ji vyškemrala k Vánocům. Tuto sbírku už jsem ovšem v knihkupectvích neviděla.

Jilly Cooperová – Jezdci



Série: Ruthshireské kroniky
Tuhle jsem koupila omylem, protože jsem myslela, že bude o koních a tenkrát takových knih moc nebylo. A ona o koních byla. Díky šťastné náhodě jsem objevila Paní spisovatelku Cooperovou a její sérii Ruthshireské kroniky a úžasného hlavního hrdinu Ruperta Campbel-Blacka. Sérii mám kompletní, pořád knihy čtu a šíleně se těším na další díl, který paní Cooperová zrovna píše. Rupertovi už bude šedesát … toto letí :). Bohužel jsou starší díly zcela vyprodané a tak je hlídám jako oko v hlavě.

Margareth Mitchelová – Jih proti severu



Tuhle knihu jsem objevila taky omylem, když jsem byla na prázdninách u tety a strejdy a protože mi pravděpodobně došlo čtivo, které jsem měla s sebou, loupila jsem sestřenici v knihovně. A měla jsem zase šťastnou ruku. Jižanská kráska Scartett O´Harová se stala na dlouhá léta mojí oblíbenou hrdinkou. Kniha se odehrává za americké občanské války Severu proti Jihu a v letech po ní. Oba díly mám a také další dva (Scarlett I a II) které navazují a stále je čtu. Myslím, že i koupit se dají.

Collen McCulloughová – Ptáci v trní



Tohle je nádherná knížka! Četla jsem ji až později na druhém stupni základky po té, co jsem viděla stejnojmenný seriál. Hlavní hrdinkou je holčička Meggie z početné novozélandské rodiny, která se přestěhuje do Austrálie na ovčí farmu, patřící sestře Meggiina otce. Osudy rodiny na ranči Droggheda jsou dramatické a dobře napsané. Knihu pořád mám a v nejbližší době si ji znova přečtu.

Postupem času na tyto knihy doplním i samostatné články. Je škoda na ně zapomenout :) a těm, na které jsem třeba zapomněla, se moc omlouvám, možná někdy bude druhý díl tohoto článku, tak i jim se dostane prostoru.

A nakonec knihy, které ani nebyly knihami. Jednalo se o sešitky ze série Thoroughbread a prodávaly se v PNS stáncích s novinami. Byly jak jinak než o koních a jsem jim vděčná za to, že mě inspirovaly k mým prvním literárním pokusům :) Hlavní hrdinou byla dívka Ashley, která zachránila klisničku Hvězdu, slabé hříbátko, jenž se díky ní dostalo až na dostihovou dráhu a stalo se šampionem.


Co vaše knihy z dětství? Nebo takové, které jsou nezapomenutelné?


17. 3. 2016

Řekni vlkům, že jsem doma


... "Připomíná mi to vodu. Je měkká, poddajná a bezpečná, ale pak uplyne určitá doba ... a vy zjistíte, že tatáž voda vyhloubila Grand Canyon" ...

Autor: Carol Rifka Bruntová
Rok vydání: 2014
Nakladatel: Jota
Překlad: Vanda Ohnisková



Anotace:

Mimořádný literární debut, působivý příběh o smutku a dvou osamělých lidech, kteří znovu objeví lásku i radost ze života. Pouhou shodou náhod se stanou blízkými přáteli, aby posléze zjistili, že člověk někdy neví, koho ztratil, dokud ho „nenajde“.
Píše se rok 1987 a June Elbusové je čtrnáct. Uzavřená dívka nemá přátele, a navíc ji v poslední době trápí i vztah se starší sestrou, se kterou si dříve byly blízké. Nejraději by žila ve středověku, toulala se po lese a poslouchala vlčí vytí. Na celém světě existuje jenom jediný člověk, který jí opravdu rozumí – strýc Finn, uznávaný malíř, její důvěrník a nejlepší kamarád. Jenomže Finn zemře na záhadnou nemoc, jejíž jméno všichni jen šeptají, a dívčin svět se rázem převrátí vzhůru nohama.
Román je především příběhem o tom, jak dospět, najít vlastní identitu a vyrovnat se nejen s nejrůznějšími nečekanými situacemi, ale i ztrátami a bolestí, které přináší život. Přečtete si, co se stane, když se zamilujete do někoho, do koho byste se zamilovat neměli. Pochopíte, že žárlivost a pocity viny dokáží zničit i to nejpevnější přátelství a někdy mají ty nejtragičtější následky.

Můj názor:

Mnohoslibný název a přitažlivá obálka mě zlákala k přečtení Řekni vlkům, že jsem doma. Taky anotace se jevila více než zajímavě a celkový dojem knihu řadil spíše k vážnější literatuře. A byl to „majstrštyk“! Prvotina paní autorky Carol Rifka Bruntové mě úplně pohltila. Jen jedno mi vrtalo hlavou – proč je na obálce ta konvička?

Celou knihou se táhne prolínání minulosti a současnosti, kdy hlavní hrdinka June po smrti strýce Finna vzpomíná na minulost a věci, které s ním prožila, zatímco kolem ní běží všechno ostatní a bez Finna je to najednou nudné a prázdné. Všechno, co se v současnosti děje – hudba, návštěva restaurace, obraz i boty, které nosí, jí přivolá nějakou vzpomínku na zesnulého strýce. Krom ní samozřejmě prožívají ztrátu příbuzného i Junina matka a sestra Greta a každá se s ní vyrovnává po svém. Do hry složitých mezilidských vztahů nečekaně vstoupí také přítel strýce Finna, Toby, který je rodinou nenáviděn a obviňován z toho, že Finna úmyslně nakazil AIDS.

Smrt v rodině pořádně zamíchala vztahy mezi jejími členy. Vazby mezi June a její sestrou Gretou, které si byly dříve blízké, se velmi zhoršují. Greta si vlastní bolest kompenzuje tím, že ubližuje June. June se cítí ukřivděná a nepochopená. Útěchu nachází nejdříve o samotě v lese, kde si hraje na středověk a později díky přátelství s Tobym – jehož nečekané zjevení jí zprvu ublíží, dosud o něm neměla tušení a najednou se o minulost s Finnem s někým dělí. Přátelství mezi nimi zůstává tajné – musí být díky nemoci, o které se tenkrát teprve začínalo mluvit a která nemocné odsouvala na kraj společnosti a to z jediného důvodu, nedostatek informací o nové nemoci AIDS vedl logicky k obavám z ní (Jak se můžu nakazit? Jde to použitím balzámu na rty nemocného nebo jen polibkem na tvář, či dýcháním vzduchu ve stejné místnosti?). Rodiče June by přátelství s homosexuálním Tobym, nemocným AIDS neschválili. Její matka si sama nese dosud nezhojené rány ze vztahu se svým bratrem Finnem. Jaké? A proč je Toby tolik nenáviděn? Tyto rodinné záhady a skrývaná tajemství June postupně odhaluje a díky nim získává lepší pochopení pro lidi ve svém okolí.

Ze začátku jsem měla pocit, že se mi toto téma vůbec nebude snadno číst, přece jen hned v úvodu příběhu zemře velmi milovaný strýc hlavní hrdinky na AIDS, hrdinka sama je spíše introvertní, osamělá, připadalo mi, že i nepochopená okolím. Ale víte co, ono jí to nevadí. Cítí se sama se sebou víceméně dobře, pokud se nesrovnává nebo není nucena srovnávat se s ostatními a svůj příběh vypráví bez zahořklosti, i když s určitým (pochopitelným) smutkem, pokud jde o strýce Finna a Tobyho. Čtrnáctiletá June v průběhu příběhu, projde obrovskou proměnou z malé holčičky v dospívající dívku. Je konfrontována se smrtí, láskou, přátelstvím a tím, jak složité někdy je žít s jinými lidmi. Pozná, jak veliká láska může být a že není jen jeden druh lásky, nemusí být vždy patrná na první pohled a občas se objeví i tam, kde by ji nikdo nehledal. Ztratí hodně, ale v těch ztrátách se jí podaří najít samu sebe.

Druhou hlavní postavu - Tobyho jsem si velmi oblíbila. Bylo mi ho líto pro spoustu věcí, kterými se vyznačovala jeho osobnost, nejvíc proto, že ztratil Finna. Toby, jak o něm řekl Finn, je dobrý člověk, který působil bezmocně a ztraceně ve světě bez svého milého a popis paní autorky vždycky, když o něm mluvila (ústy June), vzbuzoval strašlivou lítost. Možná proto mi nejdříve vůbec nedošla jedna zásadní věc, která se ho týkala a která byla asi nejzásadnější, pro kterou mi ho líto být mělo – kupodivu to zprvu nedošlo ani June, ale jejich těžko navázané křehké přátelství nemělo trvat dlouho. O to bylo možná cennější a intenzivnější.

Styl, kterým paní  Bruntová píše, mě osobně velmi oslovil a dokázal vyvolat přesně ty emoce, se kterými autorka počítala. Cítila jsem se jako June, občas jako bych znala Tobyho, Greta mi byla nesympatická a až téměř na konci jsem dokázala pochopit, jak nespravedlivá jsem k ní byla. Ač to tak vůbec nevypadá, četl se příběh s překvapivou lehkostí a neměl tendenci zaplnit mi hlavu těžkými myšlenkami. Úplně mě zaplavil a pohltil a kupodivu nechápu proč, ale na tuto knihu jsem musela být sama. Normálně čtu kdekoliv, ale tady jakoby ruch okolo ničil čistotu textu. Paní autorka popisuje realitu naprosto syrově a jednoduše, bez zbytečného patosu a laciných keců okolo. Servíruje život tak, jak běží, vztahy takové jaké jsou, komplikované a ne vždy úplně spravedlivé jednání s lidmi okolo. Psychologie postav se mi zdála velmi dobře zvládnutá a skvěle napsaná. Konec jsem obrečela, v podstatě posledních několik desítek stran téměř kompletně, ale přesto se nedá říci, že by kniha skončila špatně. Prostě končí - tak jako život.

Pro mě byla kniha velice zajímavým pohledem do životů hlavních postav a opravdu mi, díky talentu paní autorky a skvělé práci paní překladatelky, umožnila prožít velmi silný příběh a zařadila se po bok knih, které „změní pohled na svět“. Vím jistě, že se ke knize vrátím a všem ji můžu ze srdce doporučit.
… a taky jsem pochopila, proč je na obalu ta konvička …


Za recenzní výtisk velice děkuji Palmknihám a knihu do čtečky si můžete koupit zde.



15. 3. 2016

Dlouhý sprint s ozvěnou


Autor: Miroslav Žamboch
Rok vydání: 2009
Nakladatel: Triton


Anotace:

Mág vládnoucí městu Vegaš ve skutečnosti panuje celému světu. Císaři, králům i ostatním čarodějnickým klanům. Takové místo může zastávat jen nejsilnější z nejsilnějších. Podle starého práva je třicet dní před korunovací nástupce magického trůnu vyhlášen volný lov. kdo následníka zabije, má sám šanci nastoupit na jeho místo. Tekuard je druhorozený syn vládnoucího rodu čarodějů. Nemá magii rád, nemá k ní vlohy, nemá rád společnost, v níž se kouzlem zabíjí mnohem snadněji než ocelí nebo jedem. Měsíc před korunovací jeho starší bratr nešťastnou náhodou umírá a Tekuardovi nezbývá než prchat: před asasiny, nájemnými čaroději, před celým světem. Nemá naději, ví, že nakonec bude zabit. Na útěku však zjišťuje, že náhoda nebyla náhodou a celý svět se může ocitnout na prahu války megačarodějů. A po Dlouhém sprintu přichází Ozvěna věcí příštích ...

Můj názor:

Miluju svojí čtečku už jen proto, že když mi náhodou při pětihodinové cestě vlakem skončí rozečtená kniha, mám v zásobě pohotově další a nemusím zbývajících pár hodin zoufale civět z okénka. Tentokrát se stal mým společníkem ve vlaku pan Žamboch a jeho Dlouhý sprint s ozvěnou.
Pana autora by určitě nepotěšilo (nebo ano?) že jsem jeho nepochybně dlouhou práci na Dlouhém sprintu stihla zhltnout během té jedné cesty vlakem (plus 2 kapitoly doma na gauči).  Pryč ale od mých čtenářských návyků a věnujme se knize.

Příběh zavede nedočkavého čtenáře do království Vegaš. Nesmírně bohatého a mocného království, plného čarodějů, asasinů, zlodějů a dalších více či méně nekalých živlů a lidí, kteří se živí různě, ale většinou ne poctivě a podle (dost benevolentního) zákona. Děj začíná v momentě, kdy na projížďce spadne následník trůnu z koně tak nešikovně, že si zláme vaz a zemře. To je pro mladšího bratra následníka dost průs … švih. Mrtvý princ byl totiž od malička cvičen v boji a čarodějnictví a to velice důkladně proto, aby přežil obřad korunovace nového krále, kdy mají všechny ostatní rody a jejich trénovaní nejlepší muži šanci prince zabít a nastoupit tak na jeho místo. Korunovace má začít už za 49 dní a nemusím zdůrazňovat, že mladší princ a hlavní hrdina knihy tak důkladně cvičen nebyl. Nebyl cvičen téměř vůbec. Takže jak říkám průs … však víte.

Nejdříve jsem myslela, že v knize půjde jen o přípravu na korunovaci a pak o popis samotného průběhu – takže v podstatě o klasickou kulhánkovskou vyvražďovačku, ale omyl! Pana autora jsem podcenila a snad mě omlouvá prozatímní téměř neznalost jeho díla (chyba, veliká chyba). Do děje nám totiž zapracoval zajímavou záhadičku, na jejímž rozkrytí pracuje princ v průběhu výcviku. Užijeme si tedy i zajímavých mocenských pletek, intrik a úskoků v úskocích jiných úskoků. Poznáme důkladně Vegaš – jeho spodní patra, plná žebráků, vrahů, špinavých podniků a pajzlů i ty hornější patra, kam se dostaneme po visutých lávkách a chodnících, protože čím výš bydlíte, tím jste větší boháč a tím výše stojíte ve zdejší společnosti. Zjistíme, čím je možné se v takovém městě živit (od hospodských, přes mrtvoláře, bludníky, asasiny až po štětky a čaroděje) a taky čím bychom se určitě živit nechtěli (zmíněný mrtvolář, případně kanálník je taky terno). A přiznávám, že asi nejmíň ze všeho bych chtěla být zdejším princem.

On princ by jím už od začátku taky nejraději nebyl. Po smrti svého bratra má totiž celkem jisté, že za 49 dní to bude mít za sebou taky. Jenže nemá moc na vybranou a tak prostě začne trénovat, aby se pokusil alespoň chvilku vydržet, když už ne přežít. Pomáhá mu mistr zbraní jeho otce, Zephyr a několik dalších spolehlivých lidí z paláce. Jenže někdo se pokouší prince zabít už dřív, než korunovace začne. Proč? A kdo? To by ho taky zajímalo, takže hurá do pátrání.

Nemohu říci, jestli se jedná o typickou žambochovinu, protože zatím nemám z jeho díla načtený dostatečný vzorek, ale obě knihy, které jsem zatím přečetla, spojuje jedno – propracovaný, promyšlený svět a děj, dobře napsaná hlavní postava, která příběh vypráví a zajímavé vedlejší postavy. Autor se také nevyžívá v přehnaném násilí, i když se násilí ani nevyhýbá, ale netlačí na pilu tak, že si v půlce knihy řeknete „tak tohle už je moc“. V Dlouhém sprintu najdete toto všechno, plus jako bonus velice zajímavý způsob použití magie, která zde nepůsobí jako laciné čáry máry, ale jako velice reálná věc a dá se s ní fungovat jen tak myšlenkou – pokud jste dobrý čaroděj nebo – pokud nejste, můžete si koupit u cechu čarodějů aktivní drahokamy, které jsou naplněné určitým kouzlem.
Stejně jako magie je zde velmi zajímavé i prostředí, ve kterém se vše odehrává – tedy město. Moc se mi líbila autorova představa nejnižších pater a podzemí města i s jedovatým vzduchem, špínou a nebezpečím, které tu číhalo. Čím se stoupalo výše po vysutých chodnících, tím byl vzduch čistší a společnost vybranější, krámky a domy luxusnější, bordely dražší a v nejvyšších patrech byly obytné domy dokonce prosklené a s krásným výhledem na střechy města a skalní stěny obklopující údolí, ve kterém město stojí.


Pan autor svojí druhou knihou, kterou jsem od něj přečetla, jen potvrdil svoje vypravěčské kvality a já už zkoumám, kterou si od něj vyberu jako další.


11. 3. 2016

Černé drahokamy - trilogie


Autor: Anne Bishop
Rok vydání: 2010
Nakladatel: Triton
Překlad: Jana Odehnalová

Části trilogie:
Dcera čisté krve, Dědička stínů, Královna temnoty



Anotace:

Před sedmi sty lety černá vdova prožila mystické vidění a z pavučiny jejích snů a vizí vzešlo starodávné proroctví. nyní se říše Temnoty připravuje na příchod Královny, která bude vládnout mnohem větší mocí a silou než samotný pán Pekla. Ale Královna je ještě mladá, přístupná všem vlivům a korupci. Kdo ovládá Královnu, ovládá i Temnotu. (anotace první části)

Můj názor:

Kdysi jsem si slíbila, že na podobné knihy recenze psát nebudu, protože to dělají všichni ostatní a tím pádem je jich dost. Změna se stala až po mém seznámení s Anne Bishopovou a její trilogií Černé drahokamy, na kterou mimochodem recenze nejsou, nebo jsem na ně aspoň nikde nenarazila.

Přiznávám, že čtení prvního dílu Dcera čisté krve mi zpočátku dělalo potíže. Než se vše ustálilo v jedné časové linii, přeskakovala paní autorka staletí a celý děj mi připadal zmatený a nepřehledný, ale jen do chvíle, než jsem zjistila, o co jde a jaký panuje v autorčině světě systém.  V tomto příběhu vládnou ženy čisté krve – čarodějnice. Jako královny spravují určitá území v říši Temnoty a vždy podléhají vyššímu územnímu celku a tedy výše postavené královně. Jejich síla a moc se měří tím, jakou barvu drahokamu nosí od narození a pak od té doby, co obětovaly Temnotě. Čím tmavší drahokam, tím lépe. Ovšem jsou zde také muži – zcela podřízeni ženám, více méně otroci, výjimečně rovnocenní partneři, protože té správné královně sloužit chtějí.V podstatě se věc má tak, že čarodějnice může poroučet každému muži, ale někdy to není úplně jednoduché, pokud se jedná o prince válečníka, který nosí nejtmavší černé drahokamy. Tady platí pořekadlo o džbánu, uchu a vodě.


Princů s černým drahokamem moc není. V knize se vyskytují tři – Nejvyšší pán pekla a Nejvyšší kněz Přesýpacích hodin Saetan SaDiablo, starý pán, ovšem nikoliv slabý. Jeho syn Daemon Sadi a jeho nevlastní bratr Lucivar Yaslana. Ženských je oproti tomu požehnaně (s černým drahokamem žádná), vesměs jsou to mrchy, zkažené, majetnické, zákeřné – no budiž, výjimky jsou … ale požitkářské bezcitné bestie jsou skoro všechny. Čistá krev je v úpadku a vládnoucí královny všechno vedou jen k horšímu. Rozhodně se zde potvrdilo známé pravidlo, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně.
Pak přijde ona – sedmileté děvčátko, které se narodí s černým drahokamem. Byla předpovězena před staletími čarodějkou Černou vdovou a muži trpělivě čekají, až se skutečně objeví tato nepředstavitelně mocná čarodějka, bohužel moc mladá na sílu kamenů, které nosí a nejspíš také snadno ovlivnitelná. Nejdříve na ni narazí Saetan, její první ochránce, učitel a sloužící. Bratři Daemon a Lucivar se s ní potkávají také a jejich hlavním zájmem je ochránit ji od vlivu vládnoucích královských potvor na tak dlouho, než bude její vlastní moc dost silná, aby obětovala Temnotě a založila vlastní dvůr.

Tolik tedy zhruba k ději knihy a v podstatě celé série. Co je nutno říci – ten svět Království temnoty je fascinující, hierarchie propracovaná a fungování společnosti na základě drahokamů je geniálně zpracované. Ještě jsem se nesetkala s knihou, kde by tak absolutně vládly ženy a muži byli tak podřízení a přes to ne úplně bezmocní – někteří měli dost síly k odporu, i když to nebylo zrovna bezbolestné a dost často se mstili ženám za to, co jim prováděly, čemuž se nelze divit. Ona – tedy čarodějka Jaenelle, taky nemá zrovna jednoduchý život. Vyrůstá v rodině, kde se mužům povedlo situaci tak trošku otočit a Královna jejich území je spíš pro parádu. Krom toho muži z její rodiny také založili ústav Šípov, kam chodí dělat nepěkné věci malým holčičkám – čarodějku je totiž poměrně snadné zlomit, tedy ji zbavit její kouzelné moci při její první noci. Jaenelle proto skrývá to, kým je a jakou sílu ve skutečnosti má, což není tak těžké, protože vedle své sestry se při učení projevuje vyloženě neschopně…


Musím, ač nerada přiznat, že v příběhu se nacházejí docela často různé nelogičnosti a věci, které si odporují, ale děj je natolik napínavý a prostředí zajímavé, že si toho minimálně při prvním čtení nevšimnete. Při několikátém čtení objevíte souvislosti a nelogičnosti se začnou postupně narovnávat. Také mi připadalo dost přehnané zaujetí, se kterým přistupuje pán Pekla a démoni k Jaenelle, to neustálé zdůrazňování její úžasnosti a výjimečnosti nemuselo být tak neustálé, i když se dá asi pochopit, když na Ni čekali tolik set let :). Bohužel pro mě měla kvalita jednotlivých částí trilogie sestupnou tendenci a zatímco jednička byla parádní, trojka už byla dost slabá a vlastně mě na ní zaujal až závěr. Děj je místy dost syrový a autorka se s postavami moc nemaže, koneckonců, odehrává se to v Temném království, takže procházka růžovou zahradou se nekoná. V příběhu postavy trpí jak na těle, tak na duši a některé scény by mohl závidět i markýz de Sade.

Hierarchie a uspořádání moci ve světě Temnoty je perfektní. Použití barevných drahokamů jako nositelů moci se mi zdá jako skvělý a zajímavý nápad a určení síly čaroděje dle barvy – to tu ještě nebylo. Taky je zajímavě vymyšlené cestování mezi říšemi a vůbec celkově na těchto detailech paní Bishopová dost zapracovala.
Postavy jsou také napsány dobře. Mrchám jsem věřila jejich mrchovitost a krutost a vůbec mě nenapadlo o tom byť na vteřinu pochybovat. Hlavní mužské postavy byly přesně takové, jaké by mužské postavy měly být v knihách pro ženy a v chování a vývoji postav neshledávám žádných pochybení :) tedy až do třetího dílu, tam to naopak, co se chování postav týče, vypadá místy hodně nepravděpodobně a mám pocit, jakoby třetí díl psala pubertální holčina. Celá trilogie se odehrává v Temné říši (jak už jsem psala), takže vysloveně klaďas nebyl žádný, ale přinejmenším člověk věděl, kdo je největší zmetek – za vším hledej ženu :).


Trilogii určitě doporučuji k přečtení, já sama ji nepochybně budu číst ještě několikrát, protože opravdu stojí za to. Na poprvé fascinuje a na opětovné čtení zůstává zajímavým a lákavým oddechovým kouskem.


7. 3. 2016

Drsný spasitel


Autor: Miroslav Žamboch
Rok vydání: 2007
Nakladatel: Triton


Anotace:

Nevím, kdy to lidé podělali úplně, ale řekl bych, že pohár přetekl, když ukřižovali Krista. Myslím podruhé.

Století válek mezi lidmi a bytostmi z Druhé strany reality změnilo svět. Možná je to jen zvláštní muž bez paměti, možná démon, netvor s okem nadaným vlastní zlověstnou inteligencí, který hledá odpověď na otázku, kdo vlastně je.

Ve světě, kde jsou lidé jen trpěnými hosty, chovným dobytkem k ukojení chutí věčně hladových stvůr, jsou zapotřebí i silnější zbraně než je brokovnice nebo granátomet…

Poutník hledající pravdu, vlastní minulost a ukradenou duši se nezastaví před ničím. Konec lidstva se blíží a on je ten, kdo apokalypse otevírá cestu. Zabránit jí může jen tvor zrozený z utrpení - Drsný spasitel.

Můj názor:

Protože strejda Kulhánek už začíná být mírně obnošená vesta a Asfalt už znám téměř nazpaměť, přišla konečně řada na Žambocha, aby taky ukázal, co umí a trochu narušil semknutý šik historických knih, které se mi tu kupí. Jeho Drsný spasitel vpadl do mojí čtečky a značně rozvířil stojaté vody dámských krinolín :).
Mrkněme se mu na jeho „mutantní“ zoubek.

Děj knihy se odehrává po Krachu – tedy po konci civilizace na zemi a to konkrétně v bývalých Čechách a na Moravě. Lokace je tedy dost blízká, i když země k nepoznání. Naše rodná hrouda se nám hemží Bohy, démony, upíry, čaroději a potvorami všelikými a v tom chumlu nadpřirozených zmetků se vyskytují i zbytky lidí a téměř lidských … bývalých lidí, upravených chirurgy, magií nebo naprostými magory do jakýchsi mutantů.

To je víceméně i náš hrdina Drsný spasitel. Sešívanec, který má v lidském základu biomechanické oko, místo ruky klepeto (většinou zmuchlané v rukavici) a nadlidskou odolnost a regeneraci. Taky má biomechanického konstrukta – kobylu Micumu a značnou amnézii stran toho, kdo je, kým byl nebo co tu vůbec dělá. Jeho zbraně Matylda, Greyson a později Zabiják jsou veliké sympaťačky s potenciálem nadělat v rukou svého pána maximální škodu. Takto tedy putuje svým postapokapo světem a tropí výtržnosti. Jenže, jak se postupem času ukazuje, je Drsný spasitel vlastně „pan hodný“.

Svět, kterým se klepeťák (vlastním jménem C.R.) toulá je veskrze nepřátelské místo, člověk nikdy neví, kdy narazí na nějakou krvelačnou potvoru nebo kdy ho podrazí obyvatelé nějaké lidské osady – boj o přežití je trochu drsná záležitost, tak jaképak ohledy na morálku, že. Postupem času si C.R. začíná zlehka vzpomínat na to, kým by snad mohl být, ale konečnou jistotu získá až v poslední povídce v doslova ledem a sněhem zavalené Ostravě kde v mrazivých hlubinách jiného světa Něco číhá a snaží se To ze všech sil vecpat do našeho světa. A protože i Bohové jsou na To krátcí, musí to vyřešit C.R.

Celý příběh je členěný do několika částí, skoro bych se nebála říci samostatných povídek, které na sebe navazují a jedna je lepší než druhá. Rozuzlení je docela překvapivé, napadalo mě kdeco, ale toto ne :).

Musím přiznat, že donedávna, či spíše do přečtení Drsného spasitele, jsem se neřadila mezi fanoušky pana Žambocha. Teď vlastně nechápu, proč to bylo a mám pocit, že jsem se o něco ochudila :). Písemný projev pana autora je totiž více než příjemný a velice čtivý. Do knihy jsem se začetla téměř okamžitě a málem jsem zapomněla vystoupit z vlaku tam, kde bylo potřeba. 
Nepředpokládám neznalost pana Žambocha u jiných čtenářů, ale kdybyste náhodou byli zrovna jako já, toto je žambochovka, kterou můžete klidně začít.


4. 3. 2016

Do naha!


Neplánované akce prý bývají nejlepší. Tak jsem se nechala přemluvit na poslední chvilku, doslova pár hodin před akcí, k návštěvě brněnského Městského divadla a představení Do naha. Navíc když už bylo toho 29.února, což každý rok není, tak byl o to větší důvod udělat den ještě výjimečnějším a dopřát si něco, co taky není každý den :).

fotky uloupeny ze stránek divadla, protože v sále se pochopitelně fotit nesmí

Pokud jste viděli film Do naha!, víte, o čem byla tahle muzikálová komedie. Pro ty, co třeba nevědí se to má tak:
Příběh se odehrává v Buffalu (takže přece jen změna oproti filmu), kde zavřeli ocelárnu a muži jsou bez práce. Situace už trvá půl roku a muži jsou tedy patřičně zoufalí (ne až tak, aby vzali „potupnou“ práci hlídače v obchoďáku). Zato ženy práci mají a chodí si své peníze náležitě užívat a to konkrétně do hospody, kam přijeli se svým striptýzovým vystoupením dva hošani z New Yorku. Hlavní hrdina Jerry v tom v náhlém pomatení mysli nebo v rozžehnutí geniální jiskry (těžko říci:)) uvidí příležitost, jak taky konečně vydělat nějaké peníze, dá dohromady partu ze zavřené fabriky a začnou trénovat. Jak udělat z obyčejného chlapa striptéra? A čím se odlišit o newyorčanů? Jasný, musí jít prostě úplně do naha.



Mohlo by se zdát, že na představení je zajímavé jen to, jestli se herci nakonec svlíknou nebo ne, ale tak jednoduché to není. Především šestice hlavních herců – ocelářů/striptérů podala opravdu senzační výkon. Tím nechci upozadit výkony ostatních, ale těch šest, to byla prostě pecka. Také se nejednalo pouze o prvoplánovou srandu, i když jsme se nasmáli dost. Ač se jednalo o komedii, možností na přemýšlení nad tématy jako role mužů a žen ve společnosti, nezaměstnanost, vztahy a manželské krize a přátelství a něco víc než přátelství mezi muži (aspoň se mi tak zdálo), bylo taky dost. Rozhodně jsem si užila živou kapelu, která hrála mezi jednotlivými výměnami kulis na točitém jevišti a texty písní, které herci zpívali, mě několikrát taky velmi oslovily a pěvecké výkony byly parádní. Potlesk ve stoje na závěr si herci více než zasloužili!


Jako divákovi se mi dostalo zábavy, možnosti k zamyšlení, dobré hudby a vůbec to bylo více než dobře strávených pár hodin. Takže mrkněte na stránky Městského divadla Brno a zajděte. Ještě to hrají a lístky jsou :).




2. 3. 2016

Jak stvořit dívku


Téměř na každé stránce najdete něco, co vám vyloudí úsměv na tváři, rozesmutní vás nebo přiměje se zamyslet — často všechny tři věci najednou. - THE SPECTATOR

Autor: Caitlin Moranová
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Host
Překlad: Petra Jelínková



Anotace:

Co byste dělali, kdybyste během dospívání zjistili, že to, co vás rodiče naučili, prostě nestačí?
Píše se rok 1990. Čtrnáctiletá Johanna Morriganová si v televizním pořadu utrhla tak příšernou ostudu, že už nemá žádný důvod být dál Johannou. A tak si vymyslí identitu Dolly Wildeové — hubaté gotičky a sexuální průzkumnice se zálibou v alkoholu! Chce zachránit svou chudou bohémskou rodinu tím, že se stane spisovatelkou — podobně jako Jo v románu Malé ženy nebo sestry Brontëovy, ale bez toho umírání v mladém věku.
V sedmnácti se opíjí, kouří a zkouší všechny druhy sexu. Pracuje pro hudební magazín, kde ve svých recenzích o šesti stech a méně slovech pitvá hudební skupiny. 
Ale co se stane, když si Johanna uvědomí, že její Dolly má jednu fatální chybu? Stačí krabice plná nahrávek, stěna plná plakátů a hlava plná paperbacků k tomu, aby se dala stvořit dívka?

Můj názor:

Po dočtení Jiskry v popelu bylo hodně těžké vybrat si další recenzní knihu. Jiskra zanechala tak mohutný dojem, že jsem neměla moc náladu na nějaké vážné téma, tak jsem pro odlehčení zvolila knihu Jak stvořit dívku. Po přečtení anotace a recenze na netu jsem usoudila, že by se mohlo jednat o něco podobného jako Mládí v hajzlu.

V podstatě jsem nebyla daleko od pravdy a taky jsem byla od pravdy na míle daleko.

Kniha je rozdělena na tři části. Po přečtení první z nich jsem si nebyla úplně jistá, co si vlastně myslet. Ne že by mě to nebavilo, četlo se hezky a autorčin styl je trochu twispovský, ale očekávaný humor zatím nebyl takový, že bych se dusila smíchy, i když k občasnému lehčímu pousmání došlo. Jedná se spíš o úvod do děje, seznámení s hlavní hrdinkou Johannou, její rodinou a s tím proč se Johanna rozhodla zahodit svoji starou identitu a stát se někým jiným ...

Johanna žije ve Wolverhamptonu v rodině se čtyřmi dalšími sourozenci, otcem, který je v invalidním důchodu po pracovním úrazu a matkou na mateřské s dvojčaty, toho času v poporodní depresi. V tomhle ohledu není kniha twispovská ani náhodou. Spíš se zabývá tématem chudoby, na nějž nahlíží okem puberťačky, která pomalu začíná tušit zač je toho loket a ví, že bez peněz není život jednoduchý. V druhé části tedy dojde i na překvapivě hluboké myšlenky a vážná témata k zamyšlení.

Druhá část, kde Johanna realizuje samotný vznik nové a lepší „sebe“ je bohatší na vtipné okamžiky i na zmíněné vážné věci a celkově lépe odsýpá než část první. Jednak její alter ego Dolly Wildeová se jeví jako pěkné číslo a dvak taky pěkné číslo je a do třetice se na Johanu usměje štěstí (kterému vyšla dost odhodlaně naproti) a pod Dollyiným pseudonymem začne publikovat recenze na kapely v hudebním časopise.  Sledujeme její pisatelský vzestup od prvního článku, první koncert, první rozhovor s hvězdou a taky první lásky a zklamání a přátelství nalezené na nečekaném místě. Celá tato část je o Johannině hledání sebe sama. Hrdinka zde jako Dolly prochází omyly, poznáními a slepými uličkami. Zjišťuje kdo je ona – ne Dolly, ale Johanna. Přiznávám, že nejméně mě bavila ta část, kde si řeší nejdříve svoje sexmindráky a následně posedlost, ale asi to k věci svým způsobem patří :). Zdálo se mi to místy až přehnané, ale budiž. Taky přiznávám, že se ze slečny stane pěkně arogantní potvora, ale ten její „kýbl studené vody“ na konci také přijde a ona se ze svých omylů naštěstí poučí.

Co se mi na knize líbilo rozhodně a moc byl autorčin styl psaní, úžasná slovní zásoba, obraty a přirovnání (na čemž má zásluhu nemalou i paní překladatelka). Umí se přirozeným a nenásilným způsobem dostat od humorných situací k vážným myšlenkám. Až jsem někdy přemýšlela, čím si asi autorka prošla, když takto upřímně a emotivně popisuje situaci chudé Johanniny rodiny a vkládá názory do úst Johna Kitea. Chvilkami jsem měla pocit, jako bych už nečetla ani tak o Johanně, ale spíš o samotné autorce. Chyběla tam taková ta naivní twispovská dětskost – Johanna jako postava přemýšlela a přemýšlela hodně. Pokud jste nechtěli hloubat s ní, stačilo se jen bavit, ale pokud se vám chtělo ponořit hlouběji, získala kniha na přidané hodnotě.

Celkově jsem od knihy nezískala to, co jsem chtěla a to zábavu a nic než zábavu. Můžu ale říci, že mě kniha hodně překvapila. Autorka byla schopná v textu předat i něco navíc (krom humoru) v podobě zajímavých myšlenek, názorů a vývoje hlavní postavy. Takže ano, líbila se mi a možná bych strčila i malinkatý kousíček prstu do ohně za to, že se bude líbit i Tobě, milý čtenáři :).


Za poskytnutý recenzní výtisk děkuji Palmknihám a knihu si můžete koupit zde.