Cinder

Série, která už je starší a dost dobře známá, se už u mě v knihovně hřeje dost dlouho. Až tak, že je škoda, nemít tu o ní aspoň nějakou tu zmínku - tedy aspoň o jejím prvním dílu. Článek se mi podařilo vyhrabat mezi staršími a nikdy nezveřejněnými :) naštěstí, protože už je to docela doba, co jsem Cinder četla naposledy.

Anotace:

Rušné ulice Nového Pekingu se hemží lidmi a androidy. Populaci devastuje smrtící nákaza. Z vesmíru tomu přihlížejí krutí měsíční lidé, kteří čekají na správný okamžik. Nikdo netuší, že osud Země spočívá v rukou jediné dívky...

Šestnáctiletou Cinder považuje většina lidské společnosti za nepovedenou hříčku techniky a její macecha za neúnosné břemeno. Být kyborg ale má i své výhody – mozkové rozhraní poskytuje Cinder nevšední schopnost opravovat věci (roboty, vznášedla, své vlastní nefungující součástky), díky čemuž se stane nejvyhlášenější mechaničkou v Novém Pekingu. Právě tato pověst přivede k jejímu stánku prince Kaie, který potřebuje před výročním bálem opravit porouchaného androida. Princ opravu v legraci nazve otázkou národní bezpečnosti, ale Cinder má podezření, že věc je mnohem vážnější, než jí je princ ochoten prozradit.
Cinder touží udělat na prince co nejlepší dojem, ale se všemi plány je konec, když se její mladší nevlastní sestra a jediná lidská přítelkyně nakazí smrtelným morem, který sužuje Zemi už celé desetiletí. Macecha obviní z dceřiny nemoci Cinder a nabídne její tělo pro výzkum moru, což je „pocta“, kterou dosud nikdo nepřežil.
Ale netrvá dlouho a vědci zjistí, že jejich nové pokusné morče je zvláštní. Chirurgové, kteří proměnili Cinder v kyborga, něco skrývali. Něco cenného.
Něco, kvůli čemu jsou někteří lidé ochotní zabíjet…

...

Zajímalo by mě, kdo s touhle módou přišel? Myslím tím samozřejmě převypravování pohádek do moderních podob. Ne, že by mi to vadilo. Já čtu tyhle věci ráda. Jen mě zajímá, kdo byl první :). No, na tom koneckonců až tak nezáleží, důležité je, že převyprávění jsou k dispozici tuny. A dnes si vezmu na paškál jedno z nich – Popelku. Tedy vlastně Cinder, abych byla přesná.

Cinder je taková trochu netradiční hrdinka. Je jí sedmnáct, což by ještě tak divné nebylo, ale to, že je kyborg, už úplně běžné není. Žije se svojí adoptivní rodinou v Novém Pekingu a celou famílii, která čítá ještě nevlastní matku Adri, dvě sestry Perlu a Pivoňku a kyborgskou služku Iko, drží nad vodou penězi, které vydělá jako mechanička. Vyhlášená! Díky tomu také k jejímu stánku zavítá princ Kaito, který potřebuje opravit svého oblíbeného robota. A pohádka může začít.

Paní autorka zasadila svůj popelčí příběh do budoucnosti a vtiskla mu velmi osobitý ráz. Země je rozdělena na společenství. Po čtvrté světové válce se to totiž ukázalo jako nejlepší uspořádání. Příběh Cinder mě zavedl do Východního společenství – tedy do současných východních zemí. Tato čínsko-japonská kulisa byla docela zvláštní a kouzelná. Líbilo se mi to, jen prince jsem si nějak nedokázala představit jako Asiata, ale to je asi můj problém. Všechna společenství sužuje nákaza letumózou, nemocí, proti které bohužel není žádný lék. Jedinou pomocí je nakaženého izolovat a čekat, až zemře. Nemoc se nevyhýbá nikomu, dokonce ani královské rodině ne. Umírá i císař a princ Kai je nucen přijmout břemeno vlády i s ožehavým diplomatickým problémem – o jeho ruku ukrutně stojí měsíční královna Levana, která je ale opravdu strašná mrcha. Jestli si ji princ nevezme, vtrhne na Zemi s měsíčním vojskem, protože ona chce Zemi vládnout. Po zlém nebo po ještě zlejším :)

Zapojení Měsíčňanů jako největších nepřátel lidstva mi přišlo skvělé. Lidé se jich bojí pro jejich schopnost manipulovat s bioelektřinou, což působí skoro jako magie. Přinutí vás vidět je takové, jací chtějí být, dělat to co nechcete, prostě vám dokonale vymyjí mozek – říkají tomu „měsíční dar“. Levana je navíc krutá, mocichtivá a na trůn se dostala způsobem, který je z náznaků trošku krvavějšího ražení. Svým poddaným nic netrpí a stejně se hodlá zařídit i na Zemi, až bude vládnout i zde.

Paní autorce se zpracování povedlo na výbornou. Vyprávění nebylo nijak složité, ale ukrutně čtivé a příběh podaný tak dobře, že se mi tomu ani věřit nechtělo. Už jen to, že stokrát ohranou Popelku je možné takto zajímavě upravit je super. Přitom se paní autorka dokázala v podstatě držet předlohy – nechybí zlá macecha, sestry, krásný princ, popelčí kočár, ples a dokonce se najde i cosi, jako ztracený střevíček :). Všechno, co na Popelce milujete, tu je a dokonce ještě lepší. To co macecha provede Cinder, mě fakt naštvalo, je to ještě krutější, než v předloze. A konec není vůbec takový, jaký bych čekala. Protože přijdou další díly, je to zde maličko jinak, ale to nevadí. Pořád je to pohádka, takže doufám, že na konci celé pětidílné série dopadnou věci dle očekávání.

Postavy jsou takové, jaké mají být. Tady se paní autorka držela předlohy celkem věrně a nevrtala se v nějakých příliš podrobných popisech. Spíše mě nechala zaúřadovat samotnou a tak jsem si mohla postavy představovat do značné míry po svém. Toto se mi hodně líbí. Stalo se mi to už párkrát a příběh je tak pro mě ještě více osobní záležitostí, protože postavy vidím tak, jak je vidět chci – odtud možná pochází můj problém s asiatem Kaitem, prostě mi to nedošlo :). Povaha hrdinů byla samozřejmě daná, ale to mi nevadilo. Všichni víme, kdo je v pohádce kdo a jaký má být. Postavy se chovají a reagují tak, že mi to připadalo přirozené, neměla jsem pocit, že by byl někdo nedůvěryhodný nebo nadbytečný. Vedlejší postavy dokázaly krásně zapadnout na svoje místo a podepřít příběh tam, kde bylo potřeba.

Ačkoliv je děj pohádky známý, není vůbec (možná až na jednu drobnost) předvídatelný. Už proto, že je vše moderní a paní autorka se nebála rozehrát svoji fantasii v bohatých tónech. Sice bylo od začátku jasné, že v sobě Cinder a princ najdou zalíbení, stejně ale nepůsobil jejich rodící se vztah jako kýč.

Kniha je milá, oddechová, dobře napsaná, napínavá a především originální. Paní autorka dokázala, že psát opravdu umí, zatím jí všechno skvěle funguje a já se už těším na další díl. Vřele doporučuji nenechat si tuto knihu ujít!

O Knize:

Autor: Marissa Meyerová
Série: Měsíční kroniky, 1. díl
Překlad: Jana Zejmanová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2012
Počet stran: 386

Další knihy série na bloGu:

Nejkrásnější

Rudý vlk

 

Převyprávění mám ráda. Červená Karkule sice nepatří k mým oblíbeným pohádkám, ale zase má tu výhodu, že na ni tolik převyprávěnek není. Tak jsem se téhle ujala. Zajímalo mě, co autorka vymyslí. Něco s vlky se přímo nabízelo…

 

Anotace:

 

Vesnice Oakdale je odjakživa obklopena temnými hvozdy. Mezi stromy neproniká žádné světlo, zato jsou lesy plné smrtelně nebezpečných příšer. Proto se jim také vesničané, a mezi nimi i Adéla, důsledně vyhýbají.

V den svých šestnáctých narozenin se však Adéla dozvídá, že patří k rodu, který již po staletí brání vesničany před zkázou. Aby dostála svým povinnostem, musí se vzdát muže, kterého miluje, a s ním i celé své vysněné budoucnosti. Adéla stojí před rozhodnutím, co všechno je ochotna obětovat, aby ochránila svou rodinu a sousedy.

 

…

 

Kdybyste chtěli žít ve vesnici Oakdale, musíte mít trochu dobrodružnou náturu a být opatrní. Je totiž obklopená Temným lesem, v němž žije kde co, co si rádo pochutná na lidské krvi. Zdá se, že i sám les je živý a vábí lidi blíž na své území. Pokud přes něj potřebujete přejít, nezhasínejte lucernu a držte se stezky. Neposlouchejte nic, co vás navádí jít do temnoty mezi stromy. Ani ve vesnici však nemáte vyhráno. Po setmění se držte raději doma v chalupách, které od lesa odděluje kruh hořících loučí a hlídají bdělí strážci. Ve dne pak spoléhejte na ty, kteří bojují sekerami s čerstvými výhonky a bujícími stromky, jenž chtějí kousek po kousku pohltit celou ves. Nebo doufejte, že se ve tmě mezi stromy, kam nepronikne ani paprsek světla, tiše pohybují strážkyně, které budou bojovat se zlovolnými stvůrami do posledního dechu…

 

Adéle je čerstvých šestnáct let a je na čase, aby se ujala rodinného odkazu. A vážně to není převzetí pekárny, v níž pracuje se svou matkou a mladší sestrou. Spíš je to jiná věc, ke které jí otevře dveře její babička, žijící osaměle na palouku v temném lese. V den úplňku na své narozeniny se za ní dívka musí vypravit sama s košíkem jídla. Už takto šla mnohokrát, ale tento den je jiný. Dnes se jí odhalí tajemství, že patří k rodu ochránkyň, které už celé generace chrání vesnici před hrozbou z Temného lesa. Její úděl ji nutí přehodnotit všechno, co v životě chtěla a přijmout úplně novou realitu. Nejdříve s tím bojuje a snaží se obě své životní situace nějak propojit, ale postupně chápe, že to nebude lehké, pokud vůbec možné. Učí se bránit vesnici, poznává temný les a někdy v průběhu té doby se dozví hodně sama o sobě a o tom, jak těžké volby před ní v budoucnu stojí, ať chce nebo ne.

 

Názor na knihu Rudý vlk se bude psát nesnadno :). Jak napsat něco o knize a nic neprozradit je v tomto případě opravdu výzva. Kupodivu to ale není tím, že by byl text vysloveně náročný. Spíš byla kniha docela krátká a tím pádem autorka všechny své nápady celkem zhustila, do mrtě využila a na omáčku a hloubku moc místa nezůstalo. Vešel se ale děj a hodně moc zajímavých nápadů. To je rozhodně dobře. Na škatulku YA byla kniha dost příjemným a napínavým zážitkem.

Autorka pracuje s pohádkou O Červené Karkulce, kterou asi všichni dobře znají, ale dala tomu trochu temnější a životu nebezpečnější podobu. Asi všichni hned uhodneme, oč zhruba půjde, protože vlk v původní předloze se celkem nabízí k využití. Autorka ho využila opravdu podle toho, jak jsem předpokládala a vytvořila parádní atmosféru středověké vesnice uprostřed lesů. Nechyběl tu ani motiv pověrčivosti a strachu z neznámého, který nutil lidi chovat se až přehnaně násilně a nedůvěřivě k cizímu, aby se ochránili. Bez rozmyslu bojují se vším, co by mohlo být byť jen náznakem ohrožením pro vesnici. To, co se na stránkách dělo, připomínalo místy hon na čarodějnice. A i když byl strach vesničanů pochopitelný, stejně jejich zbrklost a pověrčivost, která vedla k ubližování, dost zarážela. Nechyběl tam ani takový ten prvek morbidní zvědavosti na trestání provinilých snad jen proto, aby měli vesničané pocit, že něco dělají a bojují proti zlu. Pokud na někoho prst spravedlnosti ukázal, nepomohla ani rodina. Kdyby se zamysleli, šlo by najít jiné řešení, jenže oni měli své dlouholeté způsoby, jak věci řešit, tak proč uvažovat nad jinými?

 

Kniha se čte sama a dobře, i když je napsána poměrně jednoduše a některé situace nejdou moc do hloubky tak jak by mohly a jak by jim vzhledem k závažnosti těch okamžiků slušelo. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby byla delší a autorka si tak mohla se zajímavým nápadem více pohrát. Beru však v úvahu, že se jedná o YA a tam je určitý zúžený pohled na věci běžný. Z knihy by se nicméně snadno mohla stát i dospělá fantasy, pokud by to autorka uchopila více podrobně v prožívání postav. Mohla by zařadit i víc dějových linek a třeba i boj se změnou v myšlení a konání vesničanů. Temnoty je tam dost už takto. Autorka krásně pracuje se strachem z neznámého i známého zla, s pověrčivostí a chutí vyděšeného davu lynčovat i člověka, se kterým dlouhá léta žijí a dobře ho znají.

Autorka nadhodila dost zajímavou otázku. Co je to zlo a co dobro? V knize se hranice obojího hodně prolínají. Zlo se dá najít nejen v Temném lese, ale i v samotné vesnici a stejně tak i dobro. Hlavní hrdinka stála každou nohou na jedné straně a bylo pro ni hodně těžké rozlišit, na které zrovna teď je. Líbila se mi nutnost rozhodnout se a muset vždy něco obětovat, i když jsem Adélino rozhodnutí občas nechápala. Nebo spíš řekněme, že bych možná volila jiné východisko z problému. Její rozhodnutí byla opravdu těžká a cena za ně velká. Vždycky to někdo odnesl. Nikdy nic nezůstalo bez krvavých následků. V tomto ohledu byl příběh dost nekompromisní. Rozhodnutí měla následky, které se nabalovaly, situace se komplikovala a zhoršovala a na konci musela Adéla přijmout následky všech rozhodnutí.

 

Protože se jedná o příběh pro mladší čtenářky, nechybí tu několik typických věcí. První je dívka, která na prahu dospělosti objevuje své schopnosti a osudové předurčení. Musí se s tím vším vyrovnat a přijmout to, co pro ni bylo předurčeno a zároveň se proti tomu snaží bojovat a prosadit si aspoň v rámci možností vlastní cestu a to, po čem vždycky toužila. Druhou věcí je vztahový trojúhelník. Hrdinka je tu rozpolcená mezi mužem, kterého by chtěla a mužem, kterého by bylo rozumnější chtít. K jednomu ji váže láska a k druhému povinnost. Jednoho by si chtěla vzít a druhému byla zaslíbená už v kolébce. Na konci se ukáže, co bude silnější dost překvapivým způsobem. Musím, říct, že konec se mi hodně líbil a nečekala jsem, že události naberou takový směr.

Dospělejším prvkem bylo ono rozhodování a nekompromisně kruté následky, které to neslo s sebou. Žádná pomoc shůry nepřišla. Za Adélu nikdo nic nevyřešil. Svým činům a rozhodnutím se musela postavit sama. Tedy sama – nikdy nebyla úplně sama, ale musela se naučit s následky žít, i sama se sebou a za těch pár stran příběhu ušla dost dalekou cestu. Na konci bych o ní rozhodně nemluvila jako o malé holce, která má v hlavě jen vdavky a šťastný vesnický život, jaký si vysnila.

 

Kniha by si zasloužila více stran a větší propracování, klidně rozvinutí více příběhových linek a trochu výraznější propracování pocitů postav. Protože bylo málo místa, autorka se z pochopitelných důvodů zaměřila hlavně na Adélu.

I tak to ale bylo dobré čtení. Doporučím ho všem, kteří chtějí příjemně napínavé a snadno pohlcující čtení a mají rádi převyprávění pohádek. Myslím, že tímto zklamaní rozhodně nebudou. Autorka si na konci nechala pootevřená dvířka k dalšímu pokračování. Pokud bude, ráda po něm sáhnu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud se chcete bát v Temném lese, račte vstoupit tudy.

 

O knize:

Autor: Rachel Vincent

Překlad: Magdalena Farnesi

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2022

Počet stran: 320

Nevlastní sestra

 

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

Knihu jsem si pořídila už dávno, nalákána tématem. Málo kdy se mi pod ruku dostane příběh, který vypráví o tom, co bylo po tom kdy „zazvonil zvonec a pohádky byl konec“. Tady navíc byl ještě bonus v tom, že šťastný konec nastal pro krásnou a hodnou Popelku – jenže příběh vypráví o tom, jak to bylo dál pro její ošklivé a zlé nevlastní sestry. Kdo by odolal?

Anotace:

Isabelle by měla být navždy šťastná – princovu lásku má na dosah ruky. Až na to, že ona není ta krasavice, která na plese ztratila střevíček. Je tuctovou nevlastní sestrou, která si usekla prsty na noze, aby se do botky vešla. Když princ odhalí její podvod, s hanbou ji vyžene. Isabelle se ale nevzdá a neskloní hlavu před světem vážícím si pouze krásy. Naopak. Rozhodne se všem ukázat, že je v ní mnohem víc, než si všichni myslí!

…

 

Někdy se stane, že sáhnu po knize a očekávám zábavný příběh k oddechu. A pak nestačím zírat, co se z toho vyklube. A přesně to se mi stalo s Nevlastní sestrou. Zaujala mě tématem o Popelčiných sestrách, které se staly hrdinkami svého vlastního příběhu. Jako správná pohádka nabídla kniha zábavu i poučení a náhled na problémy, které tu vždycky byly a troufám si říct, že budou nadále.

Kniha si drží dvě linky – jednu z „opravdového“ života sester a druhou, tu víc fantasy, kde vystupují postavy sudiček jako správkyně neměnného a předem daného osudu a postava potřeštěného pana Šance, který proti nim bojuje o každou lidskou duši, která má sílu svůj osud změnit.

Postava Šance byla taková lehce šílená, trochu připomínala tarotového blázna. Se svou společností individualit a přístupem k životu působil lehkomyslně a potřeštěně. Neodolal žádné výzvě, bláznivému nápadu nebo zábavě – prostě perfektně odpovídal své nátuře „chopit se každé šance“. Sudička oproti tomu byla vypodobněna jako temná trochu strašidelná babice. Něco jako královna ze Sněhurky (nebo stará, přísná učitelka matiky :)). Působila tak dojmem nevyhnutelnosti osudu, nabádala k podvolení se a vzdání se všech šancí na lepší osud. Ten rozdíl mezi nimi se mi líbil, byli oba dobře popsaní tak, aby ztělesnili podstatu své role.

Jako hlavní postava v knize byla představena zlá sestra Isabelle. To je ta, která si ostrým nožem ufikla prsty, aby se dostala do skleněného střevíčku. Isabel je vznětlivá, sobecká, zahořklá a rozzlobená na celý svět. Taky není moc hezká a kulhá. Dle svého názoru má na vztek právo. Jí vzali všechno, všichni ji nenávidí a její sestra je lidem milovanou královnou. Jenže to není ten moment, který ji přiměl být zlou – Isabelle brali všechno už od malička. Vychovali z ní zlou nevlastní sestru tak dobře, že není cesty zpět. Isabel raději zůstává taková, jakou ji svět vidí, protože pod vším tím vztekem se ukrývá strach z toho, aby jí znova na něčem záleželo – ztratit to totiž bolí.

Právě o její duši budou bojovat stará sudička, pan Šance a kmotřička víla. Jeden bude mařit všechny šance, druhý ji postrkovat na správnou cestu a třetí přispěje pomocí a radou. Vlastní cesta ale bude stát Isabelle spoustu úsilí a odvahy se za ni trochu poprat.

„Věř tomu, že si svou cestu můžeš určovat sama. Nebo nevěř. Tak jako tak budeš mít pravdu.“

 

Kniha mi nabídla zajímavý pohled na osobnosti a životy nevlastních sester. Je docela zajímavou studií povahy šikanovaných a šikanujících v jedné osobě. Působí to všechno nesmírně logicky a z ošklivé sestry Isabelle, která byla v původní pohádce „prostě zlá“ to najednou dělá člověka, který může být leckomu blízký v jeho prožívání a už není tak snadné ji odsoudit. Zato je mnohem jednodušší ji chápat. A už pár stránek od začátku se jen těžko najde čtenář, který by se odvážil „hodit kamenem“.

„… Jaké to pro ni bylo, být tak osamělá, nemít žádné přátele kromě myší? Dumala Isabelle. Potom si s ostrou bolestí uvědomila, že nemusí dumat, protože to ví…“

K zamyšlení předkládá autorka otázku, čím je definován člověk.  To, že je ošklivý přeci neznamená automaticky, že musí být zlý, líný, drzý a hloupý. V pohádkách ovšem ano. Je to hluboko zakořeněný stereotyp a paní autorka ho úspěšně narušuje tím, že dala zlým sestrám jiný život, osobnost a vlastnosti než to, že jsou prostě ošklivé a tím pádem zlé a hotovo. Svou roli v jejich životech a povahách hrálo taky to, jak se k nim lidi chovali od dětství. Byly ponižované pro ošklivost, ambiciózní matka v nich potlačovala osobnosti a záliby a nutila je dobře se vdát, protože nic jiného se přeci pro holku nehodí. Její snahy udělat z nich krásky vedly jen k dalšímu výsměchu a ponižování. A začarovaný kruh stvořil nešťastné opuštěné bytosti snažící se vyhovět matce, žijící bez lásky, štěstí a naděje do budoucna. Krásná a dobrá Ela se tak v Isabelliných vzpomínkách jeví jako Paní Dokonalá a nedostižný vzor. S jejími dokonalými vlastnostmi a krásou matka týrá a poměřuje méně dokonalé sestry a pěstuje v nich stud a závist. Vše se nakonec obrátilo v zášť vůči té nejlepší. A dvě (ne vlastní vinou) neúspěšné sestry se nakonec spojí. Zničené posměchem už považují za výsměch všechno a podle toho se chovají.

„ …Růžové? Zeptal se při pohledu skrz čočky. Nebyla to jeho oblíbená barva. …Jinak se na život smrtelníků těžko dívá. Zkus to čirými čočkami a zlomí ti to srdce…“

Témata, kterým se autorka věnuje: mezilidské vztahy, oblíbenost = krása, zloba = ošklivost, právo na vlastní život a směřování – jsou dost aktuální i dnes. Některá byla opravdu k zamyšlení a věřím, že se s nimi potýká někdy každý z nás. Našly se však i takové myšlenky, které v příběhu divně trčely svou rádoby hloubkou a zbytečným moralizováním. Jakoby se snažily moc uměle navést čtenáře k té správné myšlence, což podle mě nebylo nutné. To, oč paní autorce šlo, není těžké v příběhu najít a nemusí se složitě pátrat mezi řádky.

Všechna tahle témata jsou šikovně zasazena do prostředí Francie. Princ si sice vzal svoji Popelku, ale na šťastný konec to nevypadá. V zemi zuří válka a nezkušenému panovníkovi se nedaří s ní bojovat. Lidé chudnou a ti, kteří ve válce nebojují a neumírají, mají co dělat, aby uživili rodiny a dostáli i odvodům do armády. V takové době, která je nesnadná už sama o sobě, je těžké snažit se změnit svůj osud. Pro Isabelle je to kupodivu ideální chvíle. A tak žena, kterou okolí podceňuje, má podmínky, aby uspěla v tom, co chce.

„…žaludek se uspokojí snadno. Je to hlad v srdcích, co nás zabíjí.“

Styl psaní je skvěle přístupný. Čte se to prostě perfektně. Dobrý nápad si tu podal ruku s kvalitním zpracováním. Líbí se mi, jak autorka pracuje s osudy postav a proplétá je. V takových těch malých okamžicích, kdy jedna postava ovlivní nějakým činem druhou, aniž by ji znala a aniž by věděla, co tím způsobí. V tom celkovém obraze, kdy šlo v knize o změnu osudu, jsem se na podobné drobnosti soustředila o to víc a bavilo mě, když se tam nějaké takové nevědomé dotknutí stalo.

Také psychologie postav je dost dobře zpracovaná – což už asi vyplynulo z výše napsaného – jejich osudy díky tomu lze sledovat s napětím a očekáváním. Protože je to pohádka, pomůže si autorka občas nějakým tím kouzelným darem, ale to vůbec nevadí. Naopak je to dobře. V reálném životě by změna, kterou Isabelle musí projít, nejspíš nebyla možná. Nebo by chtěla dobrého psychologa. V pohádce si naštěstí vystačí sama se sebou a dobrou kmotřičkou vílou, což je určitě zajímavější na čtení než sezení na psycho-pohovce. Kniha není psaná nijak ponuře a depresivně, ale spíš nabízí pohled na onu naději, která je tu pro všechny, co najdou sílu si ji vzít a držet se jí. Při čtení se tedy lze chytit linky k zamyšlení nebo ji jen nechat plynout na pozadí a soustředit se na pěkný děj.

Nevlastní sestra nabízí příběh o životě, o tom, jaký může být. Je o cestách, které si můžeme zvolit – snadných nebo obtížných. O ztrátách a nálezech, štěstí a neštěstí a o vině a odpuštění.

A taky je to příběh, který není nikde vidět a moc se o něm nemluví. Škoda. Právě takovéto pohádky mají dost co nabídnout.

„Je to zvláštní, že ano, jak právě ty příběhy, které se nikdy nevypráví, jsou ty, které nejvíce potřebujeme slyšet.“

O knize:

Autor: Jennifer Donnelly

Překlad: Adéla Špínová

Vydal: CooBoo

Rok vydání: 2019

Počet stran: 376

Píseň zimy

Autor: S. Jae-Jonesová
Série: Píseň zimy (1. díl)
Překlad: Tereza Frantová
Vydal: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 392

Můj názor:

Kniha mě zaujala už od začátku svou obálkou. Nebyla jsem si ale jistá, jestli ji chci opravdu číst. Osud rozhodl za mě :). Knihu jsem vyhrála v soutěži na blogu StoryHuntress a nakonec jsem ráda, že jsem ji četla. Příběh mi totiž opravdu měl co nabídnout.

…

Liesl vyrůstá v rodině hospodského a má se v ní co otáčet. Pomáhá v domácnosti, v kuchyni i jinde. Přes to si najde čas na svůj nejoblíbenější koníček – skládání hudby. I když to není ona, kdo je v rodině podporován v rozvíjení talentu, není pochyb, že nadání má. Za hvězdu je ovšem její mladší bratr, v němž se rodiče vidí a plní si v jeho výuce hudby vlastní nenaplněné ambice. Její sestra je v rodině zase za tu krásnou. A Liesl prostě je.

V blízkosti domu se nachází jedno tajemné místo. Háj, kam si Liesl chodívala hrát jako malá s tajemným chlapcem. A právě tento chlapec a tajemný háj sehrají v příběhu významnou roli.

...

Anotace:

Liesl celé své dětství poslouchala tajemné příběhy o Králi duchů, který vládne podzemí, a věřila jim. Poté ale vyrostla a musela se vzdát svých snů. Avšak když zmizí její sestra, jen ona ví, že ji odnesli skřeti, a vydává se do podzemí, aby ji zachránila. Král jí sestru vydá jen pod jistou podmínkou – Liesl se pro ni musí obětovat. Bez smrti se svět znovu nezrodí, zimu nevystřídá jaro, a tak dívka nabídne králi svou ruku. V podzemí ale pomalu umírá. Obětuje svou lásku, anebo nastane konec světa?

…

Nevím úplně konkrétně, co jsem od knihy čekala, ale ať už to bylo cokoliv, jsem nad míru spokojená. Bylo to temné, místy zlé a kruté a zároveň plné hudby, kouzel a klamů skřetího světa. Nadpřirozený svět skřetů a jejich krále je temný a nevlídný – místy se mi zdál dokonce krutější, než světy víl a podobných bytostí v jiných knihách. 

Také je vidět autorčino obrovské zaujetí a láska pro hudbu. Všechno je v zajetí hudby, propojené s nástroji a provázané emocemi. 

Číst to je vážně trochu náročnější a nemyslím si, že zrovna tuhle knihu a způsob jakým je napsaná každý přijme. Hodně se tím liší od stylově přístupnějších a stravitelnějších YA na trhu. Skoro bych měla víc chuti zařadit knihu do knih pro dospělé čtenáře. Autorka musí být zajímavý člověk mít zajímavé prožívání, když dokázala všechno takto živelně popsat. Pro svůj příběh čerpala z trochu jiné mytologie, než je běžné a také se nechala inspirovat filmem Faunův labyrint. Oba tyto prameny inspirace způsobují, že je kniha dost odlišná a svá.

Celý text má v sobě taky jakousi naléhavou vášnivost, která cloumá s hlavní hrdinkou. Příběh, který Elizabeth vypráví je hodně emotivní a postavy ho prožívají na plno. Pocitů a vášní je v příběhu tolik a jsou tak zvýrazněné, že čtenáři, který na to není zvyklý a neočekává to, mohou připadat přehnané, místy možná skoro hysterické a nepochopitelné. 

Liesl se v tom víru opravdu zmítá a její pocity tryskají z každé stránky. Její myšlenky a city jsou místy dost protichůdné, čímž může na některé čtenáře působit nepřesvědčivě, jako někdo kdo neví, co chce a neustále mění názor. Pokud však postavě dáte šanci a vcítíte se do ní, najednou zjistíte, že pochopit ji není zase tak těžké. Když k tomu navíc připočtete kouzla a mámení skřetího světa, těžko ji lze vinit z toho, že se v tom všem ztrácí.

Elizabeth je docela zajímavá hrdinka, sužovaná pochybnostmi o sobě samé, které jsou důsledkem nízkého sebevědomí a výchovy spíš, než skutečnosti a reakcí okolí na ni. Má talent pro skládání hudby, který však musela potlačit, protože rodiče upřednostnili talent jejího bratra. Když se srovnává se svojí sestrou, která je velmi krásná, připadá si Liesl nehezká a obyčejná. Bavilo mě sledovat její postupnou proměnu a nalézání sebe samé, své hodnoty a osobnosti. Trvá jí dlouho, než pochopí, že není obyčejná, ale plná vášně a chuti do života a že za svůj talent a náturu se nemusí stydět.

Král duchů je trochu zvláštní nadpřirozená bytost, jejíž pochopení mi mírně unikalo, kvůli malému počtu náznaků. Ano bylo zřejmé, oč by mu jako záporné postavě mělo jít, ale zároveň se mi zdálo, že se nutnosti svého úřadu staví na odpor. Jeho osobnost je držena dlouhou dobu pod příkrovem tajemství a odhaluje se hodně pomalu. Oproti Liesl působí chladněji a odtažitěji a vedle ní jeho odstup víc vyniká stejně jako její vášnivost oproti jeho strohosti.

Jediný problém jsem měla s němčinou, protože občas se v textu mihlo německé oslovení nebo nějaký výraz, případně německá podoba nějakého jména. Za to, že já mám na tento jazyk alergii a nelíbí se mi, autorka nemůže a já musím uznat, že to přispívalo k atmosféře, která byla – i díky tomu – originální.

Pokud máte chuť na trochu jinou mytologii a více emocionálnější styl psaní, zkuste to. Nemůžu úplně slíbit, že kniha každému sedne, ale šanci bych tomu dala. Z vlastní zkušenosti vím, že tyhle podivnější knihy dost často překvapí.

Král duchů 

Johann Wolfgang Goethe 

Zní nocí a větrem kopyt hlas; 

Kdo jede domů v tak pozdní čas? 

To otec se vrací s chlapcem tmou, 

Bezpečně drží ho na rukou. 

Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž? 

Je tu král duchů, nevidíš? 

Má korunu, žezlo a bílý šat.

To je cár mlhy jen, noční chlad. 

„Chlapečku hezký, pojď jen k nám! 

Tisíce krásných her já znám; 

Má zahrada pestrá, samý květ, 

S mou matkou budeš si vyprávět.“ 

Neslyšíš, tatínku, jeho hlas? 

Král duchů mi šeptá a slibuje zas. 

Buď klidný, můj chlapče, neměj strach; 

To vítr šelestí v korunách. 

„Chceš, chlapče milý, se mnou jít? 

Mé dcerky tě chtějí potěšit; 

Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn 

A ztiší tě tancem a zpíváním svým.“ 

Tatínku, táto, ty nevidíš snad 

Královy dcerky tam u řeky stát? 

Vidí je, chlapče, oči mé: 

Jsou to jen vrby šedivé. 

„Můj jsi jen, můj, chci tě v království svém; 

Ty jít se mnou musíš, ať v dobrém, či v zlém.“ 

Ach tatínku můj, bolest veliká! 

Král duchů teď se mě dotýká! 

Zděsí se otec, v trysk se dá, 

V náručí dítě mu naříká, 

Do dvora z posledních dojel sil; 

Na jeho rukou syn mrtvý byl. 

Pomsta a rozbřesk - série

Autor: Renée Ahdiehová
Překlad: Adéla Špínová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016, 2017
Počet stran: 400, 424

Můj názor:

Když tahle kniha zářila mezi novinkami, nalákala i mě. Bylo v ní totiž ukryto cosi svěžího, v YA dosud neokoukaného - svět pouště volně inspirovaný arabskou kulturou, způsobem života a jejich mýty a pohádkami.

Takže pochopitelně jsem si ji chtěla přečíst. Trvalo poměrně dlouho, než jsem se ke knize dostala. Pak jsem ji ale slupla za jeden večer. Mezi tím se k ní přidal i druhý díl a tak jsem se rozhodla spojit článek o knihách do jednoho. Ovšem bez obav: Spoilery k druhému dílu nebudou.

...

Žil byl v zemi Chorazán mocný mladý vládce kalif Chálid. A tento panovník měl zvláštní zálibu – každý den se oženil s dívkou, kterou druhy den za rozbřesku nechal uškrtit na hedvábné šňůře. Pro každou z dívek bylo neštěstí, když na nich se zálibou spočinulo oko vladaře, protože věděly, jaký je čeká konec a že jim zbývá pouhá jediná noc života. 

Pak se ale našla jedna, která vše změnila…

Přihlásila se dobrovolně a stala se kalifovou manželkou. A druhý den ráno se hedvábná šňůra poprvé nedočkala své oběti.

Tou dívkou byla Šeherezáda, a protože tenhle příběh všichni známe, je jasné, že kalifa utáhla na vařené nudli vyprávěných příběhů, které nad ránem „nestihla“ dovypravovat. Zvědavý kalif tak čekal na další noc. Tady bylo ale cosi navíc. Příběhy nebylo to jediné, co kalifa Chálida lákalo na půvabné Šeherezádě. 

Jedná se o YA knihu, takže zafungovala i láska na první pohled a okouzlení dívčinou osobností. Šeherezáda totiž byla všechno jen ne dívka, která se nechá nad ránem uškrtit a u toho bude pokorně klopit oči. V souladu se svojí nespoutanou povahou se rozhodla bojovat o svůj život a hlavně pomstít svoji kamarádku, která byla jednou z kalifových předchozích mrtvých manželek. Jenže Amorek si pohrál a svým šípem trefil i ji. Šeherezáda tedy musí řešit otázku, jestli poslechnout rozum, který velí k pomstě nebo srdce.

Tenhle pouštní příběh mě doslova uhranul a to i přes to, že se v něm nacházelo snad každé klišé, které si jen umím představit. Od lásky na první pohled, přes milostný trojúhelník až já nevím kam. Ono to tu ale vůbec nevadilo. Situaci zmírňovalo jednak velmi atraktivní prostředí, život v kalifově paláci a dokonce i názvy jídel a oděvů a jména postav. Všechno znělo tak cizokrajně a exoticky, že mi i ty běžně známé prvky YA příběhů připadaly zajímavé a nové.

Paní autorka navíc píše docela pěkným, vábivým stylem. Neumím sice úplně odhadnout, jestli by mě příběh zaujal bez toho kouzelného prostředí (vlastně jo, myslím, že zaujal), ale to nic nemění na tom, že měl všechno, co potřeboval, aby mě udržel u stránek do hluboké noci.

Kromě lásky mezi hlavními postavami měl příběh kalifátu Chorazán i další lákavou stránku. Paní autorka vymyslela docela dobře „politickou“ zápletku příběhu a legendu k tomu proč vlastně každá manželka skončí jako mrtvola. Bylo to takové ponuré, záhadné tajemství a mě bavilo ho objevovat a postupně rozkrývat záhadu Chálidovy zamračené (charismatické) osobnosti. Postavám navíc nebude stačit pouhá láska, aby v příběhu uspěly. Budou v sobě muset najít důvtip, odvahu, schopnost odpouštět a neméně důležité bude i přátelské pouto, které mnohé z nich spojuje.

Ve svém vyprávění občas odskočila od Šeherezádiny linky a věnovala se i jejímu příteli Tárikovi a ráda říkám, že i děj za zdí paláce nebyl úplně nezajímavý.

Co je trochu škoda je to, že v knize chybí více příběhů, které Š. vyprávěla kalifovi. Chápu, že by to asi knihu hnusně natáhlo a pro děj to nebylo podstatné, ale kdyby se to zestručnilo… Líbilo by se mi pár starých známých příběhů nenásilně vecpaných na jednu pěkně ozdobenou stránku. Pokud mi paměť dobře slouží, dočkala jsem se jen dvou (bez ozdob).

Druhého dílu jsem se nemohla dočkat. Těšila jsem se na pokračování příběhu a byla jsem zvědavá, jak dopadne láska Chálida a Šeherezády.
Bohužel se ale dostavilo menší zklamání. V druhém dílu jsem nějak nedokázala najít tu poutavost a kouzlo z předcházející knihy. Všechno na mě působilo trochu přeplácaně. Jedna z mála zajímavých věcí tak byla kouzelná moc, kterou se Š. dařilo pomalu rozvíjet a ošoupaný kobereček, který měl sehrát v tom rozvíjení důležitou roli.
Bohužel se ale s touto částí vyprávění paní autorka nejdříve velmi tajila, aby ji pak ke konci smetla ze stolu téměř nepostřehnutelnou rychlostí. To byla škoda. Potenciál kouzel tak zůstal nevyužit.

Mnohem víc se mi líbila proměna Chálidovy osobnosti a sledování jeho kapitol. Byl pro mě mnohem zajímavější osobou než Tárik, který mě dost otravoval a nefandila jsem mu.

Paní autorka zachovala strukturu, ve které sledovala své postavy v kapitolách na (nepravidelnou) střídačku. Bohužel mě ale některé moc nebavily a nemohla jsem se dočkat, až se vrátím ke svým oblíbeným. Vlastně musím říct, že z vedlejších postav mě spíš nezaujala žádná.

Druhý díl nebyl úplně špatný, ale vedle zářivé "osobnosti" dílu prvního byl spíš takový průměr.
Zatímco první díl mě doslova okouzlil a příběh připoutal ke stránkám, druhý díl byl v čtivosti bohužel o dost horší. Vytratila se romantika a kouzlo dvojice Šeherezáda a Chálid. Napětí by tu i bylo, ale vždycky jen naťuknuté a pak jaksi rychle odbyté. S rozuzlením zápletky také nejsem moc spokojená. 

Paní autorka nacpala do druhého dílu spoustu věcí a pak všechno podivně uspěchaně uzavřela, aniž by využila potenciálu svých nápadů naplno. Knihu jsem přečetla, protože jsem chtěla vědět, jak příběh dopadne, ale nezanechala ve mně žádný pocit.

Takže konečný verdikt nad celou sérií zní nějak takto:

První díl byl skvělý a jen díky němu stojí za to sérii číst. Druhým si spíš pokazíte dojem.

Anotace:

V zemi Chorásán si násilnický kalif Chálid každou noc bere novou dívku, aby ji ráno nechal oběsit na hedvábném provazu. Když se šestnáctiletá Šíva stane jeho obětí, rozhodne se její nejlepší přítelkyně Šeherezáda, že se pomstí, a dobrovolně se stane jeho další ženou. Šeherezáda je nejen rozhodnutá zůstat naživu, ale ukončit hrůzovládu kalifa jednou provždy.

V tomto napínavém převyprávění Tisíce a jedné noci okouzluje Šeherezáda noc za nocí kalifa svými příběhy, a získává tak další dny života. I když ví, že každá noc může být její poslední. Avšak Chálid je jiný, než jakého si ho představovala. Za zrůdou se skrývá ztrápený kluk a Šeherezáda, aniž by chápala, jak je to možné, se do něj zamiluje. Jak jen mohla? Vždyť je to neodpustitelná zrada. V honosném paláci zjistí, že ne vše je takové, jaké se jeví, ale i přes svou lásku je rozhodnutá pomstít svou přítelkyni. Může v tomto světě plném příběhů a tajemství přežít láska? A znamená vůbec něco?

Temné a osamělé prokletí

Autor: Brigid Kemmererová
Série: Temné a osamělé prokletí (1. díl)
Překlad: Magdaléna Farnesi
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2019
Počet stran: 480

Můj názor:

Příběhům na motivy Krásky a zvířete odolám málo kdy. Vlastně jim neodolám nikdy :) a tak jsem rozšířila svou sbírku ihned, jak kniha vyšla. A ihned jsem se taky pustila do čtení – a vzhledem k tomu, že se kniha dostala do čela předlouhé nepřečtené fronty v mé knihovně, je jasné, že jsem se hodně těšila a měla velká očekávání. Běžně se totiž na novinky nedostane hned ten den, kdy je donesu domů.

…

V království Uhlíkov se zastavil čas, či spíše plyne daleko, daleko pomaleji. Místo, kde se zastavil úplně, je královský hrad Železná růže, jehož princ byl proklet čarodějnicí. 

Tady existuje jen „Období“, které odstartuje vždy ránem v den princových narozenin a končí ve chvíli, kdy princ opět zklame a nesplní svůj úkol. Když nedokáže přimět dívku, aby se do něj zamilovala. Pokaždé, když se mu to nepodaří, se promění v příšeru a nastane masakr. A další narozeninové ráno…

Uhlíkovským princem je Rhen. Kdysi nafoukaný a rozmazlený floutek, který bral život jako hru a na nikom a ničem mu nezáleželo. Teď je situace trochu jiná. Přešlo už spoustu období, v jeho hradě se vystřídala armáda dívek a kletba stále není zrušena. Princ pomalu ztrácí naději. Možná už není takový, jaký býval, možná je osamělý a záleží mu i na jiných věcech než na sobě. 

Jeho jediným společníkem je velitel Grey. Kapitán hradní gardy, který mu kdysi přísahal věrnost a stále mu stojí po boku. I jeho se kletba týká. Je totiž tím, kdo pokaždé na začátku období proklouzne magickým závojem do našeho světa a uloví princi další kandidátku na zamilovanou Krásku.

Další období právě začíná a má být už poslední. Nejspíš to bude další fiasko. Dívka, kterou Grey unesl omylem, totiž vůbec nevypadá na to, že by snad měla chuť na nějaké nesmyslné zamilování se.

Jmenuje se Harper a pochází z Washingtonu. Nevyrůstala zrovna v prostředí, které by prospívalo dívčí jemnosti a chování. Navíc má od malička obrnu, která se u ní projevila postižením nohy. Tento tělesný nedostatek ale vynahrazuje kuráží a dobrým srdcem.

…

O podstatě příběhu jako takového určitě nic psát nemusím. Myslím, že je nám to všem dobře známé a jasné :) Jediným rozdílem je tu to, že Harper je do sídla prokletého prince unesena z moderní doby, takže žádní tátové, růže a dobrovolný odchod na zamilovávací pobyt ve Zvířecím hradě. A není to úplně typ holky, která by si chtěla hrát na princeznu v šatičkách a nechat se oblbnout pěkným princem. A to mi bylo fakt sympatické. Celkem běžně v knihách probíhá zblbnutí a získání důvěry dost rychle. Tady teda rozhodně ne. Bod k dobru.

Příběh se představuje v celkem krátkých kapitolách, které vyprávějí na střídačku Harper a Rhen. Pro mě je to ideální volba, protože tak vidím do hlavy oběma. 

Kniha, kterou paní autorka předložila, byla pro mě docela nečekaný zážitek. Nenapadlo by mě, že se z tolikrát přežvýkaného námětu dá ještě vytvořit něco, co bude originální a překvapí mě. 

Může za to nejen příběh, ale především trojice hlavních postav, které byly velmi živé a zaujaly mě na první dobrou. 

Paní autorka děj zaonačila tak, že v něm nešlo jen o klasickou zápletku Krásky a zvířete, ale také o záchranu princova království před jinými problémy a nebezpečími, než byla krvelačná potvora, ve kterou se jednou za tři měsíce měnil. Nestalo se tedy to, že bych sledovala jen princovo dvoření a Harpeřino bloumání po prázdném hradu a vzdychání jestli ho teda miluje nebo ne. Paní autorka do příběhu vpletla také spoustu akce a napínavých scének. 

Také to, co předváděli princ a jeho dáma, nebylo dvoření v pravém slova smyslu. Spíše se jednalo o spolupráci a vývoj obou postav – hlavně teda Rhen dostával hodně za uši. Jeho kapitoly mě neskutečně bavily a nejen proto, že mu bylo dopřáno poznat spoustu věcí, díky kterým se změnil – nikoliv ze dne na den, ale postupně a pomalu (další plusový bod). Jeho povýšené princátkovství s ním občas mlátilo jako puberta. 

Jako zrcadlo a možná trochu i vzor mu sloužil velitel Grey, který tvořil spojnici v obou částech vyprávění. Jakýsi most mezi ním a Harper. Rozumný a vyrovnaný Grey brousil hrany, protože jeho pán i paní byli oba pěkní paličáci. Právě Harpeřina vzdorovitost a Greyova podpora byla pro prince hnací silou k tomu, aby se vymotal z beznadějně poraženecké nálady a vzchopil se k činům.

Není potřeba se obávat přeslazené romantiky. Na nějaké vrkání hrdinům moc času nezůstalo, měli trochu naléhavější problémy k řešení a navíc si od začátku úplně nepadli do oka. Vztahy mezi postavami byly dobře napsané. Dost často bývá v knihách hodně krátký skok od „nenávidím tě“ k „miluji tě“ a já mívám problém tomu uvěřit. Tady mi nechyběl důvod, proč by se mohly city změnit a nějaká přechodová fáze. Paní autorka se trochu víc držela reality a Harper nepustila z hlavy svůj rodný svět během pár dní jen proto, že princ byl bohatý a blonďatý.

Celkově byl příběh svěží a příjemně se četl. I když některá témata byla spíš tak trochu na depresi, nepřestávala jsem věřit, že se paní autorka přidrží alespoň trochu pohádkových pravidel. 

Za zdárný průběh věcí ale museli hrdinové hodně zabojovat. Museli v sobě vydolovat to nejlepší a ledacos obětovat. Určitě se tedy nedá říct, že by šlo o klasický romantický příběh. Na vývoj postav, jejich sebepoznání, svědomí a objevení věcí, na kterých skutečně záleží, byl kladen velký důraz. Zdůrazněno bylo i to, že vnější krása nestačí, pokud ji hrdina nepodpoří sílou charakteru a nesobeckým jednáním.

Podle konce mám takové podezření, že mi drahá autorka připraví v dalším díle několik „neočekávaných“ překvapení. A pokud to tak bude, nedivím se. Ono se to trochu nabízí, ale taky můžu být nakonec úplně vedle. Doufám, že pokračování bude brzo, líbilo by se mi na Vánoce.

Tahle verze Krásky a zvířete patří k těm povedenějším převyprávěním. Myslím, že si najde spíš příznivce než odpůrce. Pokud máte rádi podobný typ knih, neváhejte.

Anotace:

Princ Rhen, dědic mocného království, se vždy těšil, až převezme vládu a ujme se správy své země. Jenže to bylo ještě předtím, než ho proklela zlá čarodějka. Předtím, než se proměnil v odpornou krvelačnou zrůdu. Předtím, než zničil svou rodinu, svůj hrad i svou zemi. Pro Harper život nikdy nenachystal nic dobrého. Žije sama s bratrem a matkou, nemají moc peněz. A když se jednoho večera pokusím pomoci neznámé dívce na ulici ve Washingtonu, je přenesena do zakleté říše prince Rhena. Monstrum? Princ? Harper netuší, co si myslet. Když však začne poznávat dobré stránky princovy povahy, vypadá to, že prokletí by mohlo být zlomeno. Že se do prince zamiluje lidská dívka. Ovšem to temné síly nemohou dopustit, a tak se spojí, aby Harper i Rhena zničily.

Krutá krása

Autor: Rosamund Hodgeová
Překlad: Anna Andrlová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 255

Můj názor:

Při prvním otevření knihy Krutá krása jsem s ní zacházela tak trochu jako se chcíplou kočkou. Četla jsem na ni plno negativních ohlasů a spokojeného čtenáře jsem snad nenašla vůbec.

Jenže i tak jsem si ji chtěla přečíst. Vlastní názor je vlastní názor a taky jsem doufala, že tohle převyprávění Krásky a zvířete bude jiné. Originální a své.

A to teda bylo.

...

Svět Arkádie, ve kterém žije hrdinka příběhu, je už po 900 let uzamčený pod kupolí, kvůli prokletí. Celá ta staletí nepoznal opravdovou oblohu a celý ten čas se chtějí lidé osvobodit od kletby, kterou na ně uvrhli Vlídní, když seslali Laskavého pána a jeho démony, aby pomocí splněných přání a ceny za to zaplacené sužovali lid.

Hlavní hrdinka příběhu, Nyx Triskelionová, je od malička určená jako nevěsta pro Laskavého pána. Její otec tím splácí dluh za přání, které mu Laskavý pán splnil (ach ty smlouvy s Ďáblem). Všeobecně se má za to, že Nyx jde na smrt a ona s tím také tak počítá. Od devíti let je ale také cvičená k tomu, aby vzala Laskavého pána do hrobu s sebou a osvobodila tak svět od jeho krutovlády…

Zdroj

Pominu teď to, že jsem ke knize přistupovala s nedůvěrou, čímž jsem si dost zkomplikovala začátek čtení. Zpětně jsem totiž docela spokojená. Jediné, co bych vytkla, je trochu moc dobrých nápadů na malém prostoru. Příběh tedy vzbuzoval dojem jisté překombinovanosti. A možná i kvůli tomu začne všechno dávat smysl až na konci a v průběhu čtení se mi zdály některé věci navíc. Na druhou stranu si ani nedokážu představit, co bych vyškrtla, kdybych mohla.

Když se totiž ty nápady daly dohromady, byla ona zdánlivě nesourodá směsice docela zajímavá:

Svět paní autorky je inspirován starým Římem a jeho pověstmi, náboženstvím a tak trochu i způsobem života. V knize tedy lze zakopnout o jejich božstvo, některé tradice a svátky, či dokonce na pověst o Pandoře.

Dále tu máme hermetické vědy. Čekala jsem, že se v ději dočkají mnohem větší užitečnosti, ale kupodivu se tak nestalo. Možná to je trochu škoda, ale na něco takového by daný rozsah nestačil určitě.

Když na chvilku zapomenu na staré pověsti římské, našla jsem v knize i střípky známých pohádek. Kráskou a zvířetem má být kniha přímo inspirovaná a jako doplněk si paní autorka zvolila Rampelníka.

Hlavní hrdinka Nyx byla vykreslena docela přesvědčivě. Byla plná vzteku, křivdy a žárlivosti na svoji sestru. Ta měla přežít, mít normální život, zatím co Nyx se měla obětovat za všechny. S negativními pocity ale statečně bojovala a snažila se vyrovnat se svým osudem. Ke své smůle narazila v domě Laskavého pána hned na dva přitažlivé muže, což jí, jako sedmnáctileté holce, zavdalo mnoho dalších podnětů k přemýšlení :). Tento poněkud netradiční „trojúhelník“ mě docela bavil a myslím, že se povedl napsat pěkně.

Hrdince je často vytýkáno divné chování a zamilovanost do obou "mužů" se kterými  je v domě zavřená. Když se pak ale na konci dozvíte, jak se věci mají, zase tak neuvěřitelné to není. 

Navíc - pokud byste byli sedmnáctiletou holkou, nemilovanou dcerou, která je už od devíti let připravovaná  na to, že zemře jako oběť netvora a vyrůstá po boku oblíbené sestry. Kdybyste věděli, že vás lidi nechtějí a jste dobří jen na to, abyste se obětovali za ty, kteří vám nenávist dávají najevo, milovali byste je? Neměli byste v srdci ani stín žárlivosti, zloby, lítosti? 

A pak, když byste se ocitli v domě, kam jste přišli zemřít, a očekávaný netvor byl nejen půvabný muž, ale navíc se k vám choval hezky, s obdivem a láskou a přijal vás takové, jací jste, nezamilovali byste se? No tak vy možná ne, ale já určitě :) 

Takže za mě ne, nechovala se divně. Za mě byla psychologie této postavy velmi dobrá.

 

Zdroj

Co se mi líbilo, i když bych uvítala detailnější rozpracování, bylo Nyxino propátrávání domu Laskavého pána. Dům byl do značné míry živoucím organismem, měnil se a „žil“ podle vlastního uvážení. Měl spoustu tajemství a bylo na něm hodně co k objevování. Toho bych brala klidně i víc, ale paní autorka by se musela trochu více položit do popisných částí. Tímto mě opravdu nezatěžovala nadměrně :).

Je škoda, že se paní autorka i o některých dalších zajímavých momentech nerozepsala trochu víc. Příběh by pak mohl být o něco akčnější. Bylo by fajn využití většího množství hermetických znamení a nauk, když už je hlavní postavě vtloukali do hlavy od dětství. Také bych si představovala dramatičtější vývoj vztahu mezi Nyx a Laskavým pánem, některé jejich společné chvíle mohly více vygradovat, ale i tak se mi zpracování líbilo. Jakékoliv techtle mechtle byly jen velmi decentně naznačeny, což jsem uvítala. Přehnaných detailů sexu už mám docela dost a není na škodu, když je ponechán prostor představivosti. Celé je to pak jaksi něžnější, což se mi k převyprávění pohádky hodí.

Celkově, i přes ty drobné výhrady, se mi kniha líbila a určitě se k ní vrátím. Na druhé čtení bude o něco zajímavější, když už mi nebudou souvislosti utíkat a věřím, že v ní objevím spoustu věcí, kterých jsem si na poprvé nevšimla.

A teď: Číst nebo nečíst?

Číst, pokud máte rádi pohádky, staré pověsti a příběh, který je trochu jiný než ty ostatní. Kniha není nijak náročná na čtení, ale trochu soustředění na děj to přeci jen chce. V krásných červených deskách najdete pohádku, ve které je možná na první pohled trochu víc nenávisti, než lásky, ale možná je o to víc „skutečnější“.

Anotace:

Již od narození byla Nyx zaslíbená krutému vládci svého království. A také už od narození trénovala, jak ho zabít. V den svých sedmnáctých narozenin odchází do paláce, aby se provdala za netvora. A má jasný plán, zabít ho a ukončit jeho devět set let trvající vládu. Ovšem panovník ji od samého začátku překvapuje a přitahuje a jeho sídlo není tím pochmurným místem, o kterém jí rodiče vyprávěli. Ovšem aby zůstala loajální své rodině, stejně ho musí zabít! Anebo ne?

Zakletá

Autor: Orson Scott Card
Překlad: Pavel Medek
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2013
Počet stran: 432

Můj názor:

Knihu jsem koupila ze tří důvodů: Fakt, ale fakt hezká obálka, jedno dobré doporučení na DK a nízká cena u Dobrovského. Anotaci jsem četla zběžně a ani jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu. O to víc ráda jsem, že to klaplo a kniha byla něco nového.

Začátek byl nic moc.

Seznámila jsem se s hlavním hrdinou, Ivanem Smetským, synem profesora, který vyučuje dávno zapomenuté jazyky. Hned na začátku jsme se já i Ivan dozvěděli, že je vlastně židovského původu, ke kterému se rodiče najednou a pro Ivana dost překvapivě hlásí a budou kvůli tomu vysídleni z Ukrajiny. Čekají vlastně už jen na vystěhovalecké vízum do Izraele. 

Těsně před samotným odjezdem navštíví na čas bratrance Marka na ukrajinském venkově a tam, uprostřed divokých lesů najde Ivan cosi zvláštního. Hlubokou jámu, zasypanou listím, pod kterým se pohybuje něco živého a nebezpečného. A na skalnatém sloupu uprostřed spí krásná dívka. 

Nebo se mu to snad jen zdálo?

Do Izraele Ivanova rodina nikdy nedorazí. Skončí v USA, kde Ivan – teď už známý jako Izák, dostuduje až k doktorátu ze stejného oboru, jako jeho otec, a má před svatbou s milou židovskou dívkou. Prostě ho čeká takový ten běžný život – škola, titul, svatba, kariéra na universitě, děti… Ještě před tím, než zabředne do téhle líné a pohodlné životní kaše, se vrací na čas na Ukrajinu, aby posbíral informace pro svoji závěrečnou práci na téma společný původ pohádek. 

A co nenajde uprostřed divokých lesů, kam si jde jednou z rána zaběhat? Hlubokou jámu zasypanou listím…

A protože je Ivan zdatný sportovec, odhodlá se jámu přeskočit a dívku osvobodit…

Panu autorovi se podařilo naprosto skvěle nakombinovat pohádku a moderní svět. Nejdříve se moderní muž Ivan dostal do země a století princezny Kateriny (to ona je tou spící kráskou). Tam ale působil jako úplný neschopa, přeci jen nároky na muže kladené tehdy a dnes se značně liší. 

Ivan se snaží, ale logicky nemůže tak úplně uspět. Vlastně jediná dovednost, která se mu hodí, jsou ty dávno zapomenuté jazyky, které studoval. 

Pak se ale situace otočí a Katerina se ocitá v moderním světě. A hádejte, jak se její náhled na Ivana změní.

Tahle kniha pro mě měla neobyčejné kouzlo, jaké jsem u převyprávěných pohádek zatím neviděla. Vlastně to byla první převyprávěná kniha, která by se dala směle označit jako „pro dospělé“. Čímž samozřejmě netvrdím, že ji nemůžou číst i děti. Dospěláci ale podle mě více ocení smysl pro humor pana autora – nasmějete se už při osvobozování princezny -  a jeho rozkošné dialogy mezi páry.

Úžasně zpracované rozhovory jsou velmi inteligentní. Postavy nekecají nesmysly, jsou vtipné, pohotové a občas do sebe dost rýpají, jako… no jako manželé, kteří už mají pár let společného života za sebou. Ženy jsou zde skvěle jízlivé a muži občas smíření se vším, ale berou to s humorem. Nejlepší jsou tyto slovní přestřelky mezi Jagou a jejím mužem Medvědem. 

Celkově si pan autor tou moderně-pohádkovou kombinací připravil dost chvilek pro zasmání nejen v rozhovorech. Nepochybuji o tom, že vtipným situacím v knize velmi napomohl i překlad. Když se podíváte na jméno překladatele, o kvalitě nebudete pochybovat ani vteřinu.

Základ má příběh v ruských pohádkách. 

Ať už jde o onu spící krasavici nebo o Babu Jagu a Medvěda. Hlavní myšlenka je ta, že pohádky vycházejí z jednoho prazákladu a tuto myšlenku pan autor vyjadřuje díky Ivanově bádání. Vlastně svého hrdinu postaví přímo do centra dění a ukáže se, jak to s těmi pohádkami vlastně je. Také není těžké uhodnout, která že to pohádka je základem pro tuhle převyprávěnku :).

Mně se to líbilo. 

Fakt hrozně moc, takže odpouštím pomalý rozjezd, protože zbytek už jsem přečetla jedním dechem. Dostala jsem dospělácký pohled Ivana, ale i kouzla a pohádkovou atmosféru prostřednictvím ženských postav. Byla bitva za dobrou věc proti mocnému zlu a byl krásný pohádkový konec. Když jsem se prokousala tím začátkem, ani se mi nechtělo knihu odkládat. Styl psaní byl výrazně odlišný od ostatních převyprávěnek, které jsem četla. Bylo to víc opravdové, méně naivní, bez sladkobolných řečiček a laciných vyznání. Romantika nebyla tak zvýrazněná. Vztah mezi postavami spíš hodně připomínal realitu dvou dospělých lidí, kteří se nenechají vláčet city z rohu do rohu. 

Možná to bylo způsobeno tím, že knihu napsal muž. Jestli to byl ten důvod, doufám, že muži budou podobné knihy psát častěji.

Knihu doporučuji všem, kdo mají rádi převyprávěnky a chtějí zkusit nějakou, která není až tak dětinská, není přehnaně romantická a může nabídnout příjemný humor a o něco víc reálný příběh a zajímavé propojení s moderní dobou.

P.S.: A bonus na závěr! Kniha není součástí série. To je v dnešní době neskutečně osvěžující záležitost :).

Anotace:

V okamžiku, kdy desetiletý Ivan narazí v hustém lese Karpat na tajemnou mýtinu, se jeho život navždy změní. Na vrcholu podstavce uprostřed mýtiny spatří ležet krásnou zakletou princeznu Katarinu, kterou hlídá tajemná nestvůra, jež ho zažene na útěk. Nyní je Ivan americký postgraduální student, který před sebou má slibnou budoucnost a je zasnoubený s ženou svých snů. Přesto stále nemůže zapomenout na ono setkání, i když se sám sebe snaží přesvědčit, že to byl pouze výplod dětské fantazie. Poté, co se vrací do rodné země, najde i tajemnou mýtinu.

Tentokrát však neuteče. Tentokrát probudí krásnou princeznu polibkem… a vstoupí do světa, který zmizel před tisícem let. Napínavý a vtipný příběh o střetu různých světů i kultur. Zakletá je originální román o lásce a osudu, jež překonají staletí… a o temné síle, která je pronásleduje celé věky.

Na lovu

Když se Kráska vydá na lov Zvířete…

Autor: Megan Spoonerová
Překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 328

Můj názor:

Proč zrovna tato kniha? A proč dostala přednost před tolika ostatními? Když já mám ty převyprávěnky tak ráda!

A tahle konkrétně vychází z mé oblíbené Krásky a zvířete a z dosud nejspíš nepřevyprávěného ptáka Ohniváka a najde se v ní zmínka o některých ruských pohádkách, na kterých jsem vyrůstala. Takže když si ke mně našla cestu, bylo jasné, že bude přečtena mezi prvními.

…

Žil byl v jednom malém městečku kupec, který měl tři dcery. Lenu, Jasenku a Jevu. Žena mu zemřela již docela dávno a tak vychovává dívky sám. Jeva, hlavní hrdinka příběhu, je společnicí baronky a má se u ní naučit všemu, co může mladá žena potřebovat, aby se dobře vdala. Jeva ale není úplně ten správný typ na vdávání. Stýská se jí po životě v lese, který vedla s otcem dříve, než ho zemřelá choť přinutila ke stěhování do města. Jeva s ním chodila lovit a naučila se od něj vše, co lovec musí znát o lese, zvěři i lovu samotném.

Jednoho dne přichází hrozná zpráva! Karavana se zbožím, do které Jevin otec vložil všechno své jmění a značnou část půjčených prostředků, byla přepadena a všechno je pryč. Rodina je rázem zcela bez prostředků a s obrovskými dluhy. Musejí tedy vše prodat a stěhují se zpět do srubu v lesích, kde dříve žili. Otec se znovu chce živit lovem.

Zdálo by se, že se Jevě splnil její sen žít opět v lese, jenže jednoho dne se otec z lovu nevrátí a Jeva se ho vydá hledat…

 

Zdroj

To je tak v kostce začátek knihy, ale ráda říkám, že příběh je mnohem bohatší a paní autorka do něj zahrnula mnohem víc pohádkových i méně pohádkových prvků.

Původní pohádky se drží celkem věrně a přes to přišla s něčím novým a originálním. Líbilo se mi zasazení do ruského prostředí, i když jsem si chvilku zvykala na neobvyklá jména. Díky prostředí mohl příběh využít klasických ruských pohádek a postav z nich a já jsem si zavzpomínala na knihu Krása nesmírná :). Co se mi zdá také poměrně originální je to, že hlavní hrdinka dokonce chodí na záchod (bez detailů :)), onemocní, může být zraněná a i v jiných věcech působí velmi reálně. Její pocity a prožívání jsou přirozené a uvěřitelné.

Jeva – to ona je Kráskou – je všechno, jen ne křehoučká dívka bez vlastního názoru na život. Ve městě nebyla spokojená, pořád ji něco táhlo do lesa, pořád se honila za něčím jiným. Nezdálo se jí, že život, po jakém toužily její sestry, tedy rodina, muž, děti a zázemí, je tím, co by pro ni samotnou bylo nejlepší. Milovala les, svého psa a svoji svobodu. Působila samostatně a věrohodně. Dokonce jí paní autorka nechala bát se, když byla vězněna na Zvířově hradu a přes to se nevzdala svého plánu a byla odhodlaná bojovat za to, co chtěla. Tyto její vlastnosti navíc nevypluly ze vzduchoprázdna. Paní autorka je podložila dívčinou výchovou a dětstvím. V průběhu příběhu také Jeva hodně osobnostně vyroste a pochopí spoustu věcí o životě a o sobě. Jeva mi byla sympatická a velice snadno jsem se s ní spřátelila.

 

Zdroj

Zvíře je vytvořeno naprosto geniálním způsobem. Jeho krátké vstupy jsou psané kurzívou a Zvíře o sobě mluví nejdříve v množném čísle a postupně opatrně a pomalu přechází do čísla jednotného. Prve mi to přišlo jen zajímavé, ale postupně mi docházelo proč to je a přisoudila jsem tomu téměř genialitu. Paní autorce se tím podařilo nádherně zachytit ten rozpor ve Zvířeti.

Celý příběh mi hodně připomněl naši černobílou pohádku Kráska a zvíře. Starší možná pamatují – zvíře mělo ptačí hlavu. Vypravování v knize bylo místy podobně ponuré, téměř hororové a paní autorce se povedlo vytvořit skvělou atmosféru. Zatím co v Krásčině světě vynikala jakási domácká pohoda a láska, ve světě Zvířete tomu bylo spíš naopak. Ponurý hrad, nebezpečí, pohádkový les plný zajímavých bytostí, touha po odplatě… 

Někde hluboko pod tím vším se nakonec našlo i to pěkné, co jsem od začátku očekávala a co má v pohádce o Krásce a zvířeti nezastupitelné místo. Kniha je sice moderní převyprávění, ale nechybělo všechno, co má pohádka mít, včetně dobrého konce a závěrečného ponaučení „do života“

I když je kniha pro mladší čtenáře, nepostrádá myšlenky a momenty, které člověka přimějí na chvilku se zastavit při čtení a trošku nad věcí popřemýšlet. Obzvlášť konec je takový. Navíc paní autorce všechno tak krásně zapadne do její pohádky, že jsem ji ani na moment nepodezřívala ze snahy poučovat a kázat o morálce a životních hodnotách.

A jak s tím vším souvisí pták Ohnivák? No uvidíte :).

A jestli jste měli v dětství rádi Krásu nesmírnou, tak tohle prostě musíte přečíst. Bude se vám to líbit.

Anotace:

Kráska zná tajemný les lépe než kdokoli jiný. Cítí ho ve své krvi. I když vyrostla mezi šlechtici daleko od lesa, ví, že temný hvozd skrývá tajemství, která dokáže odhalit jen pravý lovec. Když její otec přijde o všechno jmění a Jeva se musí společně se sestrami odstěhovat pryč z města, uleví se jí. Uprostřed divočiny se nemusí přetvařovat a usmívat se na bohaté dámy – nebo se vdát za bohatého šlechtice….
Ale ve chvíli, kdy v lesích zmizí při lovu její otec, nemá Jeva na vybranou – musí ho najít. A jediná cesta vede po stopách stvoření, které se otec snažil ulovit. Přes varování sester se vydává do lesa a stopuje Zvíře až do jeho království – zakletého údolí, zničeného zámku a světa plného stvoření, o kterých slyšela pouze v pohádkách. Do světa, který ji může zničit, nebo spasit.
Zbývá jen jedna otázka. Kdo přežije tento lov: Kráska, nebo Zvíře? 

Nejkrásnější

... příběh Levany...

Anotace:

Čiré zlo má své jméno, skrývá se za maskou klamu a používá “osobní romantické kouzlo”, aby získalo moc nad ostatními. Ale kdo je doopravdy královna Levana? Dlouho předtím, než jí cestu zkřížily Cinder, Scarlet a Cress v Měsíčních kronikách, žila Levana úplně jiný příběh – příběh, který nebyl nikdy vyprávěn… až dosud.
Marissa Meyerová, autorka ságy Měsíční kroniky, odhaluje v knize Nejkrásnější ze všech život své magnetizující záporné hrdinky, nezapomenutelný příběh o lásce a válce, zradě a smrti. 

...

Oproti předcházejícím dílům Měsíčních kronik je Nejkrásnější opravdu útloučká. Skrývá v sobě ale zásadní příběh pro celou sérii – příběh královny Levany.

Začíná se psát v královském paláci na Měsíci po smrti Levaniných rodičů. Královnou se má stát její sestra Channary, která je povrchní, záleží jí jen na vlastní kráse a na flirtování s muži. Taky je zlá, sobecká a bezohledná. Přípravy na korunovaci vrcholí, ještě před tím je ale nutné pohřbít Levaniny rodiče.

Na pohřbu nám paní autorka předvede pro děj snad tu nejzásadnější věc – Levaninu nezměrnou (a sobeckou, bezohlednou) lásku ke členu královské stráže. Evret Hayle je krásný, jako ostatně všichni měsíčňané a Levana sní o tom, že i on miluje ji. Jenže to má háček, Evret je ženatý a v Levanině srdci se objeví zcela nové pocity. Žárlivost a nenávist…

Zdroj

Bylo zajímavé sledovat Levanin příběh a to jak se krásně odráží v současnosti Měsíčních kronik – Levana je totiž nepoučitelná a opakuje stále ty samé chyby. Sem tam udělá něco z dobrých úmyslů, časem se ale ty úmysly stanou přinejmenším pochybnými a navíc ani vyšším dobrem opravdu není možné omluvit vše. Její poddaní prostě musí akceptovat to, jak ona vidí jejich štěstí a být spokojeni ať se jim to líbí nebo ne. Levana sama je ovšem připravena přinést oběti v zájmu vyššího dobra pro svoje království, žádná cena pro ni není dost vysoká, bez ohledu na to, co to bude stát ji nebo ostatní. I kdyby to mělo všechny stát život… ona bude oblíbená, krásná a milovaná za každou cenu.

V příběhu mi paní autorka odhalila také záhadu Levanina strachu ze zrcadel. Přiznávám, že mi bylo Levany i líto, jenže ona tu svoji bolestnou situaci řešila vždy tak, že ubližovala někomu jinému, což mě zase o veškerou lítost a soucit s ní připravilo. Musím uznat, že Levana je, jako záporná postava, vymyšlená a napsaná skvěle. Její motivy jsou nezpochybnitelné a chová se tak, jak by se od ní dalo očekávat. Vzbuzuje přesně ty pravé emoce, abych si mohla užít vše od soucitu přes nepochopení až po odsouzení jejích skutků. Je zlá, odporná, zvrácená, nezastaví se před ničím, ale ve svých očích je dokonalá a dokáže si omluvit jakýkoliv čin. Většinu knihy jsem si říkala, že by měla trávit život v uzavřeném oddělení psychiatrické kliniky. Takto to má vypadat!

Vnitřní strana původního vydání - Měsíční město Artemida. Zdroj

Příběh sám je opravdu krátký, což mě sice mrzelo, ale na druhou stranu paní autorka odhadla přesně to množství informací, které bylo potřeba. Necpala tam nic navíc, co by knihu prodloužilo na úkor kvality děje. Dozvěděla jsem se podstatné informace pro celou sérii. Proč je Levana taková, jaká je, proč tolik touží vládnout na Zemi, proč nosí prsten z černého kamene a skrývá se za závojem.

Paní Meyerová přidala s Nejkrásnější další kvalitní knihu do naprosto neodolatelné série. A já už se těším na Winter. Mám takový nejasný pocit, že po dočtení celé této série mi bude hodně smutno na duši. Doufám, že paní Meyer napíše hodně brzo něco dalšího!

O knize:

Autor: Maryssa Meyerová
Série: Měsíční kroniky
Překlad: Jana Zejmanová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2015
Počet stran: 188