Ještě bije

 

Anotace knihy mi připadala hodně lákavá. Romantika, ale ne tak docela, od nepřátel k lásce a navíc ty dramatické okolnosti, za kterých se všechno stane. Slibovalo to, že kniha bude jízda. No, tak to jsem ještě neměla ponětí, jak moc velká horská dráha mě čeká.

 

Anotace:

Cora a Dean se nesnáší už od střední. Což není ideální, protože Dean se má co nevidět stát jejím švagrem. Ale když Coře jednou v noci v baru ukradnou peněženku a Dean je jediný, kdo ji může odvézt domů, nezbývá jí nic jiného než přijmout jeho pomoc. Obyčejná jízda autem se však změní v noční můru, když je cestou přepadne šílený maniak, unese je a spoutá ve sklepě. Jestli chtějí přežít, musí po patnácti letech špičkování, nadávek a nekonečných pranků překonat vzájemnou averzi a začít spolupracovat. Cora a Dean však netuší, že jejich únosce s nimi má plán. Plán, který změní jejich vztah, setře hranici mezi nenávistí a láskou a navždy je k sobě připoutá, i když se zbaví řetězů.
Jsou v tom spolu – bez ohledu na to, co je jejich nečekané pouto bude stát.

 

…

 

Prvních pár stran příběhu mě napadalo, jestli všechno náhodou nebude klasická romantika, jakých jsou tucty. Zdání ovšem klamalo a navíc jsem vážně nečekala, že autorka jednak stvoří tak perfektní postavy (i ty vedlejší) a navíc, že tak dobře umí psát. Jednoduše, ale s citem pro detail a vnitřní pocity hrdinů. Se schopností vyhmátnout to podstatné. A taky o násilí bez přehnaných detailních popisů činů samotných.

 

Prvních pár stran ukázalo klasický, obyčejný život lidí kolem třicítky. Probíhala oslava narozenin Mandy, sestry hlavní hrdinky, a přítomen v baru je i její největší nepřítel už od střední školy Dean – shodou neblahých okolností sestřin budoucí manžel. Ti dva se špičkují a dělají si naschvály už celých dlouhých patnáct let a Cora Deana upřímně nesnáší.

Prostě poklidný začátek a seznámení se s hrdiny. Jenže situace nabere ostrý obrat prakticky okamžitě a z poklidu zamíří hrdinové přímo do pekla. Po cestě z hospody jsou oba dva uneseni psychopatickým uchylákem a začíná nejdrsnější část knihy.

 

A to teda bylo! Přečetla jsem už hodně knih, ve kterých bylo násilí, nedobrovolný sex a podobné věci. Většinou to na mě zase až tak nepůsobí, prostě se to zdá buď „jenom jako“ nebo je to samoúčelně přehnané do absurdna, případně mám pocit, že se to hrdince vlastně spíš líbí, tak o co potom jde – a tímhle se jakákoli hrůza zabije spolehlivě. Jenže tady to na mě působilo úplně jinak. Tím, že se autorka nevyžívala v podrobném popisu alá návod k obsluze pračky, ale věnovala se spíš detailům a pocitům postav, bylo to všechno jaksi brutálně intenzivní a opravdové. A hrdince se to rozhodně nelíbilo, ani hrdinovi. Nebylo na tom ostatně nic, co by líbivě působit mohlo i pro masochistu. Jen zoufalství a snaha přežít. Nešlo taky „jen“ o násilný sex, ale také o zvrácenou psychologickou manipulaci s oběťmi, jejíž účel mi postupně docházel a připadalo mi to prostě jako strašný experiment šíleného, mengeloidního psychologa.

První část příběhu, ve které byli hrdinové spolu spoutaní ve sklepě, byla skutečná noční můra. Upřímně mě to fakt děsilo až k husí kůži. Při vnímání těch některých (zcela nesexuálních) detailů, které probíhaly, když jim únosce ubližoval, se dalo tak strašně moc vcítit do Cory i Deana, že jsem to v žádné podobné knize ještě nezažila. A taky ten způsob, jaký pachatel zvolil a účel, proč to všechno dělal… Hrůza!

Upřímně jsem v tuhle chvíli nechápala, jak z tohoto udělá autorka vztah mezi těmi dvěma. Jak vůbec postavy dokážou přežít při nějakém zachování si zdravého rozumu. Nezpochybňovala jsem ovšem pouto, které se mezi nimi v tom sklepě ukulo a ani to, že pro sebe budou v dalším životě důležití.

 

Po tomto sklepním hororu přišly další části, které byly vyprávěny střídavě z pohledu Cory a Deana. Přežili, vrátili se domů a bylo potřeba nějak začít znova žít v okolním světě, vrátit se ke starému životu a lidem, i když oni dva už nebyli ti samí, co před tím a ani nemohli být. Oba dva museli projít procesem vyrovnání se s tím, co se jim stalo a hlavně se skutečností, že mezi nimi něco vzniklo. Komplikací bylo nejen prožité trauma, ale i fakt, že Dean byl pořád snoubencem Cořiny sestry.

Psychologii postav měla autorka naprosto přesvědčivou po všech stránkách.

 Jednak v tom sklepě (br, ani nevzpomínat) a pak hlavně potom. Nejsem psycholog a nevím přesně, jak probíhá uzdravování z něčeho takového. Doufám, že to ani nikdy nezjistím. Každopádně tady mi to přišlo více než dobře udělané. Od stránek jsem se nemohla odtrnout, jak moc mi záleželo na těch dvou a na tom, co s nimi bude. Jestli mi někde opravdu přirostly postavy k srdci, bylo to tady.

Cora na tom byla (z pochopitelných důvodů) o něco hůř, než Dean, ale ten si taky zažil svoje. Ona se z pohodové holky, která byla vtipná a drzá a užívala si života, proměnila v roztřesený uzlík nervů a viny. Zároveň ale byla nesmírně silná a bojovala s tím, jak to jen šlo – tak nějak to od ní všichni očekávali. Dokázala si zachovat soucit s druhými a záleželo jí na ostatních a tak se snažila chovat tak, aby jim situaci usnadnila a nedala najevo, že uvnitř se hroutí a nezvládá to. Jediný vztah, který kočírovala obtížně, byl ten k Deanovi.

Dean se vyrovnával se svou situací trochu jinak. Nebyl tolik emocionální, víc o věcech přemýšlel, i když to jemu ubližovalo, byl tu pro Coru. Rozhodně je to typ chlapa, kterého by každá chtěla vedle sebe. Ne svalovec, ne pracháč, ale normální čestný, slušný chlap, na kterého je spoleh. Ne dokonalý, ale schopný ženu podpořit.

Po jejich osvobození ze sklepa bylo jasné, že vztah Deana a Mandy nemá šanci. I kdyby se Dean s Corou už nikdy neviděli, neměl by šanci. Autorka hodně dobře popsala i změnu, která se s Deanem stala po této stránce a proces toho, jak se jeho dlouholetý vztah úplně rozdrobil do ztracena. Mandy působila až necitlivě, jak se snažila chovat se normálně, ale necitlivost to nebyla. Neměla prostě šanci pochopit, co se s Deanem potom stalo. Snažila se vklouznout do starých pořádků, jenže Dean už nebyl ten stejný člověk.

A Cora, na které mu záleželo už před tím, se v tom sklepě úplně vpila do jeho osobnosti, byla tu pořád, i když taky úplně rozbitá. Vlastně mi připadalo logické, že je to k sobě nějakým způsobem táhlo i po té hrůze, kterou zažili. Že to ale nebude procházka růžovou zahradou, bylo jasné. Jak taky navázat vztah, který už předem svazuje trauma, vina a vztahy v rodině.

 

V této části taky přichází o něco popisnější sex, ale ne tak, aby mi připadal směšný nebo mi nějak vadil po stránce popisové. Maximálně u toho nemuseli vést některé řeči a typické průpovídky, ale na druhou stranu to plkání tak nějak patřilo k situaci a ke zpracování prožitého. Nejspíš to byly jediné vulgárnější komentáře v takových scénách, které se mi nezdály úplně samoúčelné a trapné. Navíc i v těchto situacích pořád vykukoval ten sklep z hlouby duše obou a v některých chvílích při čtení fakt zatrnulo.

Romantika mi připadala taky dobře vystavěná a ne zase až tak neuvěřitelná. Jen si nejsem moc jistá tím „od nepřátelství…“, protože takové pocity byly spíš jen na Cořině straně. Očividně mezi nimi bylo něco víc vždycky, jen prostě to nikdy nepřeklopili do vztahu, protože Dean si začal už ve škole s její sestrou.

Nešťastně uchopený začátek jejich „přátelství“ jsem poznala v krátkých vsuvkách z minulosti, které autorka zařadila do knihy. Bylo tam všechno od jejich seznámení ve škole až po některé klíčové naschvály, které více osvětlily pozadí jejich vztahu a nedorozumění, které už v mládí mezi nimi nastalo.

V romantické stránce knihy autorka podchytí osvědčenou šablonu, která ale tady byla trochu nakřáplá tím, jak kniha začala. Každopádně z ní zůstalo alespoň to dočasné odloučení páru, které ale tady mělo skutečně obrovský význam pro oba dva a pro jejich vztah. Opravdu jsem obdivovala způsob, kterým se Dean rozhodl všechno řešit, nešlo rozhodně o pohodlnější a příjemnější cestu nebo bezbolestný způsob. Spíš naopak. Ale on v tuto chvíli riskoval všechno kvůli ní, pro ni a pro její prospěch. Po úniku ze sklepa se stal pro Coru oporou, přítelem, milencem, vším, co potřebovala, ale včas poznal, kdy musí začít stát sama. Jestli tohle není láska, tak už fakt nevím, co je.

Epilog – ach jo, proč já čtu ty epilogy :). Kdy se konečně poučím? Ale ne, nebyla to zase taková hrůza. Jen to prostě sjelo opět do klasické romantiky, která se mi k předchozímu psychologickému dramatu nehodila, ale chápu, že autorka chtěla po tom všem děsu dopřát čtenářům trochu štěstí a zklidnění.

 

Knihu rozhodně doporučuji. Mrazivě temný příběh a přece svým způsobem romantický, plný intenzivních emocí a takt dobře napsaných, že jsem je cítila doslova fyzicky, to se hne tak nenajde. Není to pohodové čtení, ale rozhodně něco zanechá. Od autorky si ráda přečtu cokoli dalšího.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu určitě nevynechejte – seženete ji tady.

 

O knize:

Autor: Jennifer Hartmann

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

Dům ticha

 

Všechny předchozí knihy autorky mě bavily, ale tato měla být podle anotace úplně jiná. Takže jsem pochopitelně byla zvědavá, jak si s něčím takovým autorka pohraje, jak jí sedne žánr a jestli mě tajemství Domu ticha pohltí.

 

Anotace:

Uprostřed smrtících bažin stojí ukrytý Dům ticha. Poslední naděje pro všechny děti, u kterých procedura vyvolala schopnosti příliš strašlivé, než aby se s nimi dalo žít. Nikdo neví, co se děje za jeho zdmi, jak probíhá léčba nebo kam potom děti půjdou. Birdie podstoupila všelicos, aby se do Domu ticha vetřela jako služebná. Právě sem totiž vedou poslední stopy její mladší sestry Magpie. Dům ale vůbec není takový, jaký čekala. Místo zubožených dětí, které podstoupily proceduru v naději, že tak zaopatří své chudé rodiny, se to tu hemží aristokratickými teenagery s podivnými schopnostmi. A Magpie nikde.
Kam se její sestra poděla? A co má za lubem přízračná Paní domu? Birdie chce přijít pravdě na kloub, ale musí si dát pozor – nebezpečí číhá na každém kroku, a jakmile vás dům jednou umlčí, zmlknete navždy…

 

…

 

Styl psaní byl přesně to, nač jsem u autorky zvyklá. Svižný, poutavý a místy poetický a zároveň schopný odlehčit ve správnou chvíli nebo vyvolat emoce, které daná scéna vyžaduje.  Na co u ní už úplně zvyklá nejsem, že se tak omezí a nechá se spoutat malým prostorem – jediným místem, do kterého zavře svoje postavy. Dostalo se mi tak pouze malého výřezu z velkého a komplikovaného světa, který zatím neznám jako celek. A to se ukázalo být pro mě největší problém.

Ne že bych snad měla problém pochopit souvislosti nebo význam samotného Domu ticha v daném světě nebo že by mě záhady nezaujaly. To ne. Spíš jsem to celé vnímala obráceně. Příběh Domu ticha byl prostě součástí něčeho, co tu nebylo, mnohem víc, než samostatným příběhem. Pro mě! Nikdo jiný to tak vnímat nemusí.

Prostě být to tři díly, na kterých by autorka mohla rozpracovat svůj skvělý svět a nápady a Dům ticha by byl jedním z dílů nebo dokonce jen jednou částí, bylo by to pro mě lepší, než takto krátká kniha, kde se ledacos nestihlo nebo muselo zrychlit a zkrátit.

 

Po krátkém prologu, kde jsem se seznámila (zběžně) se sestrami Birdie a Magpie a jejich vztahem, mě autorka vrhla rovnou do děje. O něco starší Birdie je na cestě do Domu ticha, kde má pracovat jako služebná. To ale není vše, oč jí jde. Dle informací, které má, je v domě zavřená její sestra, protože podstupuje léčbu po ne zcela běžné proceduře. Birdie neví, co přesně se jí stalo, ale má pochopitelně strach. Už vzhledem k tomu, že rodiče o ničem nechtějí ani mluvit, ani vědět, ale za Magpie a její schopnosti dostali sakra štědře zaplaceno. Birdie tedy doufá, že sestru najde a uteče s ní a jako výraz vděku člověku, který jí místo v domě sehnal, souhlasila, že pro něj bude v domě špehovat.

Brzo po příjezdu zjišťuje, že spíše než o léčbu jde v domě o nějakou levotu a při hledání sestry a péči o místní „pacienty“ se snaží onu záhadu Domu ticha odhalit. Zároveň svádí tvrdý boj se systémem, který panuje nejen v domě samotném, ale v celém světě, jehož je dům jen malou součástí.

Birdiiny kapitoly se zřídkavě střídají s pohledem Paní domu, který je záhadný a poměrně těžko pochopitelný, působí až skoro jako náhled do mysli nepříčetného člověka. Získáte z něj dojem, že dům je snad živý a jeho obyvatelé jej obtěžují „hlukem“, který má být odstraněn právě onou léčbou probíhající kdesi v tajemných útrobách domu.

Z obou částí plyne jedno – nic není takové, jaké se zdá být a všichni, kdo v domě jsou, jsou v nebezpečí. To napětí, strach a urputně tutlaná tajemství lze vyčíst nejen z režimu v domě, ale i z podivného chování jediných dvou dospělých osob – Paní domu a kuchařky.

 

Postavy dětí, musím bohužel říct, mi z většiny k srdci moc nepřirostly. Ani vztahy mezi nimi se mi nezdály nijak extra přesvědčivé. Možná proto, že vím, že autorka umí obojí lépe. Vztah Birdie s její sestrou mi byl lhostejný úplně, protože sestra byla jen čímsi abstraktním, co chce Birdie najít – jen něčím, co ji do domu má dostat. Bohužel pro mě jsem si na něj nestačila zvyknout natolik, abych se o něj vůbec zajímala. Neměla jsem nic, co by zdůvodnilo urputnou snahu Birdie najít sestru, kterou snad deset let neviděla. Mnohem víc než její vztah se setrou mě zaujalo špionážní pozadí celé akce. Birdie jde do Domu ticha pro informace. Jasně pro sestru taky, ale jak říkám, to mi bylo spíš fuk. Byla jsem zvědavá, co zjistí. Co se v tom baráku děje? A kdo je padouch? A proč jsou obě další služky tak podivně nezkušené v práci služebných?

O něco zajímavější byla situace v domě samotném a vztahy, které se tvořily mezi služebnými a dětmi se schopnostmi, které se tu měly léčit. Všechno se mi nicméně zdálo zbytečně povrchní. Ano, šlo o děti, které očividně kvůli svým schopnostem nebyly psychicky v pohodě. Šlo o udržení tajemství, utajení identit a mnohdy i skutečného rozsahu schopností. Šlo o důvěru a o to, že sdílení čehokoli s nesprávnou osobou, mohlo stát kohokoli život. Přesto by podobně napínavá a tajemná záležitost vyžadovala větší ponor do osobností dětí a vztahů mezi nimi. Z tohoto vyjímám pouze vztah mezi Birdie a Forestem, protože ten zajímavý byl a Forest byl nejzajímavější postavou. I mou nejoblíbenější. A ty okolnosti, za kterých v domě byl…! Super zápletka!

Po delší době jsem přišla na chuť i River a Lake, protože jejich schopnosti byly hodně zajímavé, ale oběma trochu škodilo, že jsem je poznala až, když už byly v domě a tam šel děj dost rychle. Jsem si nicméně jistá, že kdybych znala více pozadí jejich příběhu a životy před tím, oblíbila bych si je stejně, jako Foresta.

Romantické linky tu najdete taky, ale nejsou nijak výrazné a nemají sklon k sobě strhávat pozornost. Příjemným překvapením bylo, že měly důvod. Nebyly to jen city proto, aby „tam byly“, ale přímo ovlivnily postavy, jejich chování a reakce na určité situace a posléze i vývoj celé zápletky. To se mi líbilo a oceňuji, že vztahy, byť popsané spíš vlažně, měly skutečný význam pro příběh.

 

Samotné schopnosti dětí se mi zdály jako skvělý nápad. Procedura, která v dětech schopnosti umocňuje, je velmi drahá záležitost. Přes to se celé rodiny obětují a dřou do úmoru, aby nejmladšímu dítěti umožnili proceduru podstoupit v naději, že schopnost, která se v nich odemkne, bude společností ceněná a oni investici rodině svými výdělky vrátí a postarají se o ty, kteří se obětovali pro jejich lepší život. Fascinující byla ta nevyhnutelnost procedury, těch dětí se nikdo neptal, jestli o to stojí, měly být vděčné. A přitom se všechno mohlo docela pokazit, pokud se odemkla špatná schopnost nebo neužitečná, případně vůbec žádná. V tomhle bylo tolik zajímavého, že by to zasloužilo více rozpracovat. Automaticky mi vrtalo hlavou, proč by v domě léčili chudé děti, u nichž se procedura nepovedla. To mi k nastavení společnosti prostě nesedělo. Spíš by je zahodili do škarpy, nechali chcípnout a všechno ututlali. Když se ukázalo, že v domě jsou bohaté děti, zdálo se mi to hned pravděpodobnější. Proč by pak ale někdo tvrdil Birdie, že úplně chudá Magpie je právě v tom domě? A proč by děti boháčů podstupovaly proceduru, která se mohla zvrtnout, aby získaly schopnosti, které nepotřebují? Vlastně je pravda, že bohatí prostě nikdy nepodstupovali proceduru. Tak jakto, že tu ty děti jsou a očividně schopnosti mají?

Prostě jedna záhada na druhou :) Tajemství toho domu byla provokující :)

Další zajímavou věcí byla politická situace. Jihu vládli bezohlední boháči, to je jasné. Vliv měli i ti, kteří drželi ruku nad strojem na procedury, nad Domem ticha a nad armádou. Armáda byla důležitá pro válku s rebely na severu, ovšem „válka“ je zde spíš jiný výraz pro okupační akci s cílem získat suroviny a dětské „dobrovolníky“ na proceduru. Ale proč potřebovali víc zprocedurovaných dětí? No, to se na konci dozvíte :).

Stejně zajímavé pro svět jako takový se mi zdálo rozdělení kast podle jmen. Nejchudší měli jména zvířat (Magpie, Minnow), nad nimi byli ti pojmenovaní po rostlinách a úplně nahoře byla jména značně kreativní a zvláštní (Nimbus, Forest).  Seveřani  zase ujížděli na kovech a zbraních (Iron, Arrow). Pro účely příběhu autorka využila jen nejchudší a nejbohatší kastu a rozdíl mezi nimi to ještě umocnilo. Na první pohled každý věděl, kdo je kdo a šance se vymanit z okovů vlastního původu neexistovala.

 

Příběh byl dost tajemný a záhadný, skoro až moc. Nebylo úplně zadarmo se v něm něčeho chytit. Celkem mi vadilo malé vysvětlení procedury samotné a malé vysvětlení vleklé války mezi severem a jihem. Ano, náznaky tam byly, ale pozadí příběhu a politická situace byla natolik zajímavá, že mi jí chybělo víc a tentokrát mi nezodpovězené otázky hodně vrtaly hlavou a nešlo se přes to přenést. Celkově myslím, že ten nápad byl tak dobrý, že úplně zastiňoval Birdie a její příběh, který mi připadal prostě jako jedna kapitola vytržená z velkého celku potenciálně mnohem zajímavějšího vyprávění. Přes izolovanost domu a děj odehrávající se jen v něm nešlo okolí ignorovat, protože všechno, co se dělo venku, souviselo s děním uvnitř.

Věci ani moc nepomáhalo to, že mi Birdie prostě nějak nesedla. Kvůli tomu jsem měla od jejího příběhu zbytečně velký odstup a nepohltil mě tak, jak mohl, kdybych měla postavu, kterou jsem si oblíbila.

Co na mě zapůsobilo dobře, byla ponurost domu situovaného do odlehlého močálu, odkud se nedá utéct, pokud neznáte cestu přes bažiny. Dům byl dle popisu všechno jen ne útulné sanatorium pro bohaté nemocné dětičky – či spíš pro jakékoli dětičky. Na takto odlehlém a tajemstvím opředeném místě, se prostě už od pohledu nemohlo odehrávat nic jiného, než nějaká levárna. Zvlášť když jsem vzala do úvahy i režim, který tu panoval, pošahanou paní domu a věčně nalitou kuchařku. Ta tajemnost příběhu mě bavila. Pořád byla spousta otázek a věcí, na které jsem chtěla přijít, což dělalo knihu docela neodložitelnou.

 

Konec mě dost příjemně překvapil. Všechny ty propletené záhady a tajemství krásně seply v jeden celek a všechno tohle perfektně vylepšilo knize skóre. Nemůžu teda říct, že by mě kniha zklamala, to ne, ale čekala jsem rozhodně víc, vzhledem k perfektní propracovanosti předcházejících knih, zejména trilogie inspirované Drákulou. Toto byl opět skvělý nápad, ale potřeboval víc prostoru než jen jeden krátký příběh, jednu epizodu z velkého světa. Jsem si dost jistá, že kdybych měla onen celek, nějaký jiný větší příběh ve stejných kulisách, Birdiina odbočka od hlavního proudu by mě bavila mnohem víc.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud chcete poznat tajemství Domu ticha, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Kiersten White

Překlad: Leona Maříková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2026

 

Další knihy autorky na bloGu:

Klam Lady Ginevry

Temnota