Nevinný záskok

 

Co na tom může být tak složitého? K masu červené, k rybě bílé...

Po knize o zániku lidstva jsem zatoužila po něčem letním, oddechovém a pokud možno odlehčeném nějakou pěknou láskou, která pohladí po duši. Nevinný záskok přesně něco takového sliboval. Měla jsem si přečíst o létě v hotelu uprostřed krásné přírody, kam se vydá žena, která předstírá, že je někdo úplně jiný…

 

Anotace:

Heather má novou práci...

V čem je háček? Heather není ta, za koho se vydává.
A už vůbec se nejmenuje Heather.

Birdie a Heather jsou nejlepší kamarádky a spolubydlící. Heather je zodpovědná a má v životě jasno. Birdie je tak trochu střelec a neví, co se sebou. Když se Heather překvapivě vydá s novou láskou do Itálie a zruší tak vysněnou letní práci someliérky ve Skotsku, rozhodne se za ni Birdie zaskočit. Vždyť co na tom může být tak složitého? K masu červené, k rybě bílé…

A tak Birdie stráví léto v luxusním pětihvězdičkovém resortu. Dokáže ale obalamutit bohaté zákazníky při servírování vína, kterému na rozdíl od své spolubydlící ani za mák nerozumí? A hlavně – dokáže se neprozradit před hezkým a sympatickým kuchařem Jamesem, prvním mužem, který se jí doopravdy líbí?

 

…

Heather Jonesová a Elizabeth Birdy Finchová – kámošky na život a na smrt už od dětských let. Jedna pro druhou udělá cokoli. Bydlí spolu, jsou tu pro sebe, prožívají spolu své úspěchy (Heather) a neúspěchy (Birdy) a lásky. Jejich životy mají ale poněkud odlišný průběh.

Když začneme od dětství, už to bylo hodně jiné. Heather měla milujícího tátu, o kterého ale brzo přišla a zůstaly jí po něm jen peníze. Ty jí umožnily vystudovat, absolvovat drahé someliérské kurzy a její kariéra je slušně nakopnutá. Jen v lásce se jí nedaří, protože podvědomě hledá stejnou dokonalost, jakou měla v dětství. Birdy vyrůstala v rodině alkoholika, který si odmítal přiznat, co se děje a konspirační teoretičky, která si vzala za životní cíl jeho problémy popírat a tajit před světem. Dokonce raději ublíží vlastnímu dítěti, než aby si přiznala, že jejich rodina stojí za nic a za své dítě se postavila.

Ted v dospělosti Heather touží po lásce a přijetí a Birdy, no, u ní se zdá, že se chce jen bavit a jejím heslem je „hlavně žádnou zodpovědnost“. Všechno začne tím, že Heather se odhodlá vsadit vše na jednu kartu nové lásky a vykašlat se na práci, kterou má domluvenou v hotelu ve Skotsku. Birdy jí slíbí, že za ni práci nějak taktně odmítne, vždyť už se za ni vydávala tolikrát osobně, tak po telefonu to nebude problém. Jenže tentokrát se věci zamotají a Birdy se najednou ocitne v hotelu Loch Dorn, kde má dělat to, co původně měla Heather, tedy someliérku. Pochopitelně ví o víně prdlajs, tedy to, co asi každý normální člověk. Rozhodne se ale, že to nějak spláchne. Vždyť co je na tom těžkého a třeba to nakonec bude sranda…

 

K hlavní hrdince jsem měla nejdříve vztah spíš negativní. Hrozně mi vadil její podvod od chvíle, kdy přijela do Loch Dorn. Když byla ještě v Londýně, šlo v podstatě jen o záskok za Heather na večírcích a legrácky, takže to nikomu ublížit nemohlo. V hotelu, kde se vydávala za zkušenou someliérku už mohla pokazit ostatním jejich práci a své kamarádce Heather zničit profesionální pověst. Strašně mi to vnitřně vadilo, až tak, že se mi kvůli tomu Birdiny první okamžiky na Loch Dorn blbě četly. Byla tak lehkomyslná, bezohledná a zajímalo ji jen, že kuchař je docela hezoun. Prostě se rozhodla s drzostí nejdál dojít a nějak z toho vybruslit. Sympatie u ní nakonec zachránilo to, že poměrně záhy došla na to, jak přestřelila a začala se opravdu snažit. Jinak byla fajn, vtipná, pohotová, veselá. Ale taky v podstatě neschopná poradit si s vlastním životem a do třiceti se někde uchytit nebo aspoň přijít na to, co by chtěla. Byla nezralá, zbrklá, nedomýšlela důsledky, nedospělá a koketní. Trochu jsem přemýšlela, z čeho plyne její sebevědomí, když zatím nedokázala nic, oč by ho mohla opřít. Ukázalo se, že to je jen dobře nacvičená póza, za kterou se od dětství schovává. Svým způsobem byla ztracená a maskovala to veselostí a bezstarostností, aby si to nemusela přiznat. Já jsem s ní postupně došla od odsouzení a nesympatií až k pochopení. Nejen já jsem změnila svůj názor, ale i Birdy svůj postoj k životu a díky tomu, je podle mě dobře napsanou hrdinkou. Už jen z toho, kolik se mi toho o ní chtělo napsat, je vidět, že je opravdu zajímavá. Ne jen dobrá dušička, která konečně ke štěstí přijde, ale pěkné číslo, u něhož se nejdříve zdá, že by zasloužila spíš na zadek než najít štěstí.

Hlavní hrdina James, který v hotelu dělal kuchaře, mi byl oproti tomu sympatický okamžitě. Na začátku působil sice trochu jako uťápnutý moula, ale to byl jen první dojem. Ocenila jsem, že hrdina není žádný supersamec s naditým kontem a poklopcem. Naopak. James je úplně normální chlap, možná trochu stydlivý, ale v tom co chce nebo nechce naprosto sebejistý. Svou neobyčejnou obyčejností a upřímným, poctivým přístupem k životu mi vyhovoval daleko víc než nějací supermachomani, jaké je poslední dobou v knihách časté vídat.

Třetím „hlavním hrdinou“je krásné prostředí skotského hotýlku poblíž ostrova Skye. Autorka sice trochu využívá procizinkoidní postoj čtenářek, ale je i vidět, že sama má tu knihu nejspíš ráda. Líbilo se mi popisování přírody, k němuž autorka využila i výpravy hrdinů pro zásoby k rybářům nebo na sběr do lesa. Nakonec i všechen děj, který se odehrával v hotelu v prostorách restaurace nebo kuchyně, se mi líbil. Je vidět, že tomu autorka rozumí a popisy jídel a k nim napárovaných vín mě donutily skoro slintat chutí je zkusit. U mě je takové ocenění a zájem něco neobvyklého, protože fakt nerada vařím. Že by i tohle přidalo k Jamesovým sympatiím? Protože chlap, který umí vařit a dělá to rád, je výhra :)

 

Ze začátku, než mě příběh pohltil, jsem byla při čtení strašně nervózní, měla jsem úplně strach za Birdy. Přeci ji musel někdo odhalit a všimnout si, že o víně neví ani to, jak se správně nalévá, natož které doporučit hostům. To byla ostatně jediná věc v knize, která mi úplně neseděla. Pochopitelně ji nikdo neodhalil a po pár velkých trapasech a přešlapech se Birdy rozhodla začít na sobě makat, aby všem nezkazila jejich snahu, hotelu pověst a své kamarádce someliérskou reputaci. Přineslo to s sebou dost vtipných situací, v nichž jen o vlásek unikla prozrazení. Postupně se kolem ní ale stahovala smyčka a já jen trnula, jak se prozradí. Kupodivu jsem jí nakonec držela palce, aby se to nestalo. Pochopitelně je nutné celý její someliérský úspěch brát trochu s nadhledem, protože pár týdnů praxe a snahy nenahradí dlouholetý zájem a zkušenosti. Akce, kterou Birdy připravila pro vinařský klub však byla neskutečně úžasná.

Styl psaní je skvělý. Lehký a vtipný, řádky doslova letí a krom počátečních nesympatií k hrdince vůbec nic nebránilo tomu, abych si čtení pěkně užila. Zvolené téma vína pro mě bylo překvapivě zajímavé a i když nerada vařím, zajímalo mě i fungování kuchyně a vaření a vymýšlení jídla.

Vedlejší postavy jsou dobře propracované a dostatečně různorodé, aby mě bavily a nehráli jen roli křoví. Personál hotelu není možné si neoblíbit a to i ty, kteří nejsou zrovna zlatíčka nebo mají nějaké osobní problémy. Dokonce i hosté hotelu byli víc než jen šedý dav, aby u stolů někdo seděl.

Celý příběh provází nádherně lehce jemná romantika. Autorka nechá vzduch mezi hrdiny pěkně jiskřit, aniž by přitom přeháněla nebo tlačila na pilu. Všechno se vyvíjelo přirozeně a pomalu. Pochopitelně není od začátku žádným tajemstvím, kdo s kým.  A ani to tajemstvím být nemělo. Paní autorka neháže svým zaláskovaným do cesty žádné klacky v podobě rozličných trojúhelníků a malicherných hádek. Jediným problémem je Birdino předstírání, že je někdo jiný a její strach aby to nikdo nezjistil. A to je dost skutečný problém a Birdy se bála následků oprávněně.

 

Celkově tedy: za mě dobrý. Kniha je příjemně odlehčeným čtením, plným léta a romantických okamžiků a zároveň se nevyhne ani náročnějšímu tématu lehkomyslnosti, odpovědnosti a nutnosti změny života. Má to všechno, co by člověk v podobném příběhu chtěl. Líbí se mi i taková drobnost jako je slovní hříčka v názvu s vínem a vinou :)

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu si můžete omrknout zde a rovnou ji i pořídit.

 

O knize:

Autor: Lizzy Dentová

Překlad: Petr Kotouš

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 368

Planeta idiotů

 

Když nastal konec světa, nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán – apokalypsa přišla se širokým úsměvem na  tváři, byla nenápadná, plíživá, a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo. Nikdo už nikdy neurčí, kdy a kde to začalo. Možná už v době, kdy se idioti přestali stydět za to, že jsou idioty...

Myšlenka, že lidstvo si jednoho dne najede na vlastní ostře broušenou kudlu a sejde ze světa, není v literatuře ničím nová. Lidi brousí vytrvale a nepoučitelně a spisovatelé si toho těžko mohou nevšímat. Většinou autoři mýtí lidstvo pomocí přírodních katastrof, zákeřných chorob, válek a super smrtících zbraní, případně vzbouřených technologií. Také se vše většinou odehrává v nějakém pěkném americkém městě. Pan Bureš na to šel ve své nové knize trochu jinak. Vítejte v Praze, přibližně někdy… Teď.

 

Anotace:

Apokalypsa přišla s širokým úsměvem, ve kterém na nás cenila zuby. Nebyla to žádná hollywoodská kosmická šupa, žádný asteroid nebo supervulkán. Byla nenápadná a plíživá a lidstvo ji vlastně ani nepostřehlo.
Nikdy nezapomenu na tu ženu v metru. Byla první a hlas měla jako zvon.

Později se k ní přidali další.

Stovky tisíc. Miliony.

A nakonec miliardy.

Byl jsem u toho. Od nesmělého začátku až po trpký konec.

A tohle je záznam toho, co jsem viděl a co jsem prožil – moje osobní kronika konce světa.

…

 

Lidstvo se pomalu vzpamatovává z pandemie koronaviru, když se stane něco ještě mnohem děsivějšího. Něco, co se nenápadně vplíží aniž by si toho kdo povšiml a najednou se lidi dělí na my a oni. Trochu jiná zombie apokalypsa se tentokrát odehrává v Praze a člověkem, který přinese svědectví o tom, jak proběhla, není žádný neohrožený policajt s ostrou kudlou nebo charismatický chlápek s kuší (promiň, Daryle, i tak tě miluju :)).

 

Příběh sleduje trochu netradičního hlavního hrdinu. Zkrachovalého makléře, který to v minulosti na burze pěkně podělal a teď se snaží zase postavit na nohy, vrátit dluhy a dokázat v práci, že je opravdu zlatým chlapcem investic, že má na to vrátit se od jednotvárných analýz pohybu trhů zpět k velkým hrám o velké prachy. Provázel mě od jeho prvního setkání  s „nákazou“ až po téměř posledního člověka na zemi.

Na hlavní postavě mě nejdřív zaujalo, jak obyčejný a svým způsobem nezajímavý muž to je. Hned potom mi doklaplo, že vůbec netuším, jak se ten člověk vlastně jmenuje. A ještě o trochu potom, jak dobře to sedí k roli nezávislého pozorovatele konce světa, který přišel pomalu, radostně a bez varování. On (tedy hrdina) si nejdříve vůbec neuvědomoval, co se děje. Měl plnou hlavu práce a nastupující průšvih se projevoval jen dobrou náladou, zpěvem, přátelstvím a všeobjímající láskou. To mu bylo sice divné, ale lidi jsou prostě divní, to se všeobecně ví, a člověk jejich podivnosti snadno pustí z hlavy, zvlášť když má vlastních problémů dost, od pracovních, až po ty osobní a v celkovém kontextu knihy myslí na úplně banální každodenní věci. Lidé navíc mají sklon nepříjemné věci a náznaky, že se děje něco špatného ignorovat.

Po čase nespoutané radosti přišly hodně podivné věci, lidé se chovali naprosto jinak, než by člověk od lidí čekal. V podstatě strašně dobře, ale zároveň jako úplní idioti – a děje se to všude po celém světě. K tomu se ještě objevil jakýsi podivný kult Matky, o který nebylo radno otřít se nepěkným slovem a čím více se člověk choval iracionálně, tím oddanějším stoupencem Matky se zdál být. No a pak přišel průšvih. Jako správní zombie mezi sebou idioti vyčuchali černé ovce a nebylo ani překvapující, že je mezi sebou ve veselém stádu uctívačů Matky nechtěli. Ne, že by se pustili do jejich chytrých mozků, to přímo ne. Ale… No, to nenapíšu, to si musíte zažít sami.

 

Příběh začíná pozvolna a dost obyčejně. Postupně se ale situace začíná vyhrocovat a děj dostává spád, který by jeden neočekával ani náhodou. Všechno je náležitě připepřeno humorem poněkud černějším, jenže jaký jiný by měl být humor, když celé lidstvo pomalu mizí v propadlišti dějin a ještě se tomu směje. Poprvé jsem měla pocit, že se postavy baví stejně dobře, jako já při čtení :) Protože se příběh odehrává u nás a právě teď, nechybí šikovné narážky v textu na současnost, občas i docela ostrá seknutí do aktuálních témat a chování lidí, kvůli kterým bylo těžko zbavit se pocitu, že už to v reálu začalo a tenhle pocit ještě umocňuje atmosféru. Ta je přesně taková, jakou název a obálka slibuje. Protože zatímco název pobaví, z vyobrazených ksichtíčků nejde moc pozitivní pocit, spíš trochu podivné zamrazení kdesi v zátylku.

Na to, že lidstvo vymíralo – a bylo jasné, že dobře to tentokrát neskončí – byla kniha překvapivě vtipná. Na druhou stranu přicházely občas i chvilky, kdy se člověk zarazil, jak strašné to je nebo chvíle, kdy bylo spíš do breku nad neštěstím, které se jim děje, aniž by si to lidé uvědomovali. Pan Bureš dokázal, že s emocemi postav i čtenáře si rozhodně umí pohrát. Jak s těmi dobrými, tak s těmi horšími. Místy jsem se dost pobavila – například při scéně na policejní stanici – a zároveň jsem žasla, čemu se to vlastně směju. Ten smích vycházel z jakési absurdní vtipnosti a zároveň měl skrze emoce postavy podtext skoro hysterického záchvatu. Dokonce i scény, kdy hrdina nevěří vlastním očím, vůbec nechápe, co se to děje a snaží si to nějak rozumně odůvodnit, byly úplně perfektně popsané. Pocity jakéhosi neskutečna a šílenství se doslova přenášejí ze stránek. A nevíru vystřídal nakonec strach. Normálně jsem cítila hrůzu hrdiny, když procházel svým openspacem a přemýšlel, jestli už o něm vědí, jestli si pro něj jdou, přesto, že zatím jen divně koukají. Atmosféra byla místy hustá tak, že by se dala krájet.

Byla to první kniha, co jsem četla, ve které chytrému v apokalypse idiotů nebyla chytrost nic platná. Dokonce jsem neměla ani strach o postavy (spíš strach s postavami, jako by šlo i o mě), protože výsledek byl daný. Zastavit to nešlo. Každý jen čekal, až si pro něj osud přijde a vlastně na tom byli lépe ti, kteří už jeho příchod měli za sebou, než ti odolnější, na něž začala nákaza působit až později. Nevyhnutelnost smrti byla jasná, ale hrdinové v pudu sebezáchovy prostě bojovali i tak. Není v lidské povaze se vzdát. Jenže plísní obrůstajících uctívačů Matky bylo prostě víc a víc a neváhali využít všechny ty rozkošné věci, kterými lidé ubližují sobě navzájem a které si v historii lidstva vymysleli. A ještě to vlastně mysleli dobře a šli do toho s láskou a s úsměvem na tváři. Kristovanoho!

Na to, co se po poklidném začátku všechno stane, je konec zase až neuvěřitelně poklidný a chtělo by se říct i bezútěšně krásný. Přichází ta chvíle, kdy empatičtější čtenář zamáčkne i slzu v oku. Musím konstatovat, že konec, který si autor pro lidstvo připravil, nebyl tak strašný. Odcházet šťastný a neuvědomovat si, že umírám, není tak zlý konec. Na konci knihy se i píše, co to způsobilo. Čtu občas výčitky o ekologické agitce a zbytečně patetickém stylu. No, možná jo. I když já to pochopila trochu jinak. Bylo to skutečné nebo jen halucinace umírajícího v deliriu, při nichž mu jen spousta věcí konečně došla? Na to si musí každý po dočtení najít svou odpověď.

 

Tahle apokalypsa se mi vlastně líbila. Bavily mě všechny příchutě, které skonu lidstva autor dal. Dopřál některým svým postavám možnost užít si na konci ještě trochu srandy a hipísáckých mejdanů. Líbil se mi téměř mírumilovný stav v době, kdy už lidí bylo málo, líbila se mi nákaza, i žluté květy (kdo četl, pochopí). Jako skvělý hodnotím i konec, který se z pochopitelných důvodů jen rozplyne do ztracena. Nepočítejte s tím, že se najde hrdina, který situaci zachrání nebo vědec se zázračným lékem. A vlastně se mi líbí i ten ekologický podtext z konce knihy. Protože kdo jiný by měl upozorňovat na věci, kterých je potřeba si všimnout, když ne příběhy pomocí špatného příkladu. Hodně mi taky vyhovuje, že pan autor nemá potřebu využívat v textu rádoby drsňácké a značně okoukané a vyčpělé hlášky známé z určitých kruhů české literární scény. Hodně autorů se mi kvůli tomu znechutilo, ale u pana Bureše to nehrozí. Má vlastní styl a humor a nikoho nenapodobuje ani nevyužívá u svých hrdinů laciný „upindaný“ macho humor. 

Asi by se hodilo na závěr napsat něco ve smyslu, že mě pan Bureš opět přesvědčil o svých spisovatelských kvalitách a schopnosti přinést zajímavý a originální příběh. Pravda je taková, že už mě o ničem přesvědčovat nemusí. Jeho knihy jsou sázka na jistotu dobrého čtení a příběhu, na jemuž podobný jsem stoprocentně ještě nenarazila. Každá jeho kniha mi připadá lepší a lepší a fakt jsem zvědavá, s čím přijde příště.

U Planety idiotů se budete bavit, budete trnout hrůzou z blížícího se konce a ještě navíc budete mít dlouho po dočtení o čem přemýšlet.

 

 Knihu mi k přečtení nabídl sám autor. Moc mu děkuji za skvělý zážitek a stejně tak nakladatelství Epocha, které mi knihu zaslalo.

Planetu idiotů seženete zde.

O knize:

Autor: Roman Bureš

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2021

Počet stran: 328

Další knihy autora na bloGu:

Inferium

Říše

Bridgertonovi: Vikomt, který mě miloval

 

Příjemně překvapená a naladěná prvním dílem, jsem musela až nepěkně dlouho čekat na ten druhý… abych ho pak nenasytně zhltla během jednoho dne a čekací utrpení nastalo nanovo. No nic. Jaký byl druhý díl? Udržel si vše, co mě bavilo u prvního?

 

Anotace:

Vikomt Anthony Bridgerton má nejvyšší čas splnit svou povinnost a konečně se oženit. Dokonce se už rozhodl, kterou z mladičkých debutantek si vybere – vyhlášenou krásku sezóny Edwinu Sheffieldovou. Jenže ta má milující sestru Kate, které se namyšlený, panovačný a nebezpečně hezký nápadník vůbec nezamlouvá. Copak by s někým takovým mohla být Edwina šťastná? Anthonyho rozčiluje, jak mu všetečná intrikánka kazí zásnuby, ale kdykoli zavře oči, ve snech do pronásleduje Kate, nikoli Edwina …
Vybral si vikomt za nevěstu tu správnou sestru? A dokáže rázná vždycky rozumná Kate odolat muži, který v ní při každém setkání vyvolává takový hněv a takovou touhu?

…

 

Druhý příběh ze série o rodině Bridgertonových vypráví tentokrát o nejstarším z bratrů, Anthonym. Vikomt Anthony Bridgerton je toho času hlavou rodiny a také nejvyhlášenějším londýnským hejskem a zapřisáhlým starým mládencem. To pochopitelně provokuje vdavekchtivé slečny i jejich neúnavné matinky-dohazovačky. A jak píše lady Whistledownová ve svém společenském sloupku, sezona 1814 má být nepolapitelnému vikomtovi osudnou.

Nikdo netuší, že spřádat nástrahy není třeba. Vikomt sám už se rozhodl, že se ožení a vybral si dívku pečlivě, podle předem určených kritérií. Jeho manželka musí být chytrá, vychovaná, pochopitelně hezká a v žádném případě nesmí být taková, aby se do ní Anthony zamiloval. Vyvolenou je letošní první kráska sezony slečna Edwina Schefieldová, která všechna kritéria splňuje. Anthony nevidí žádnou překážku a otázkou zůstává už jen to, kdy ji požádá o ruku. Jeho dvoření ale stojí v cestě nečekaná překážka. Sestra jeho vyvolené Kate, která by svatbu s vyhlášeným hejskem sestře nikdy neschválila. A tak ji musí Anthony přesvědčit, že zdaleka není takový lump, jak se o něm povídá…

 

Druhý díl se mi líbil snad ještě víc, než první. Můj pohled tentokrát neovlivňoval seriál jisté nejmenované společnosti a tak jsem měla ve své fantasii poněkud více prostoru, jak si celou knihu představit. Upřímně musím říct, že se mi dost ulevilo po zjištění, že Anthony není takový, jaký byl v seriálu.

Na druhém příběhu Bridgertonových dětí musím vyzdvihnout dvě věci, které jsem si při čtení nesmírně užila:

Tou první je svěží humor a ještě více zábavných a přitom vlastně i docela vážných scén mezi Anthonym a Kate. Jejich vztah se krásně vyvíjel a příběh nabídl perfektně uvěřitelný přechod od nesympatií, které byly opodstatněné, k lásce, jež byla nevyhnutelná, protože přitažlivost je přitažlivost a co se škádlívá…

Tou druhou věcí jsou kupodivu podobnosti a zároveň rozdílnosti oproti předchozí knize. Zní to sice divně, ale právě v těch podobnostech a jisté šabloně byl zároveň zakopán ten rozdíl. Byla to chemie mezi hlavním párem, která byla o něco jiná, ale zároveň i dost podobná, jako u páru předchozího. Základní zápletka je také prakticky stejná nebo při nejmenším hodně podobná, jako v předchozím díle. Hlavnímu páru to ale podle mě sedlo daleko lépe a mnohem víc jsem jim věřila vznikající lásku.

Na mě evidentně obě tyto věci fungují, protože se mi v příběhu líbily a skvěle se mi četly. Možná je to také proto, že se v těchto knihách zaměřuji i na jiné věci než jen na oddechovost, čtivost a třeskutou romantiku. Baví mě ty vztahy sledovat, nimrat se v nich a porovnávat osudy jednotlivých sourozenců.

 

Anthony v knize byl úplně jiný než seriálový Anthony. Nehledejte tu žádný vztah s operní zpěvačkou – hledali byste marně. Anthony sice není žádný andílek, ale také není namočený v ničem tak vážném, jako je dlouhodobý tajený vztah nebo v nerovném vztahu. Trápí ho ale jiné věci, kvůli kterým se dosud moc nehrnul do svatby a zařizování dědiců. Právě ono shánění potomstva a odpovědnost vůči budoucnosti rodiny a zachování titulu ho nakonec přiměje přeci jen manželku hledat. Ale bez lásky, protože s tou je podle něj všechno komplikovanější a bolestivější.  Z dětství, které bylo šťastné, si přeci jen odnesl zátěž do budoucna, která ho hodně ovlivnila a očividně potřeboval ženu, která ho přiměje nahlédnout na věci jinak a svých neopodstatněných strachů se zbavit.

Kate byla hrdinka, která si rozhodně nehodlala nic dělat z toho, že ten blboň, který jí zkřížil cestu je náhodou vikomt a nejžádanější partie v celém zatraceném městě. Nenechala si od něj nic líbit a jejich vzájemné slovní souboje si nic nezadaly se špičkováním mezi Bridgeronovými sourozenci. Do rodiny prostě nutně musela skvěle zapadnout a bylo jen otázkou času, než to oba pochopí.

Autorka nechala také opět nahlédnout do zákulisí rodiny Bridgertonů a ta rodina je prostě úžasná. Matka, ač zdánlivě vztahová intrikánka, své děti velmi dobře zná a myslí jen na jejich dobro. Neváhá je chvilkami postrčit správným směrem a občas použije i intričku, kterou potomci nějak zapomenou vidět, ač normálně jsou přesvědčeni, že mají matku prokouknutou a na špek jí neskočí. I toto odlišuje sérii paní Quinnové od jiných podobných knih – postavy jsou neskutečně sympatické a při čtení mám pocit, že jde skutečně o jejich příběh a ne jen předvídatelnou romantickou zápletku a pár nudných a trapně popsaných sexuálních scén.

 

Od knihy jako jsou Bridgertonovi nelze očekávat nepředvídatelnost děje. Od začátku je nad slunce jasné, kdo s kým skončí a že se v příběhu najdou nějaké ty překážky, aby to zamilovaní neměli úplně zadarmo. Otázka je jen jak moc velké klišé autorka popadne a jak se s ním zvládne popasovat. Jako jo, jasně že se tu najdou nějaké ty šablonovitější okamžiky a podivné „náhody“, které přihrávají Kate do náruče Anthonyho. Jsou ale natolik svěže a zábavně napsané, že jsem si vůbec nestěžovala a naopak mi to přišlo skvělé.

 

Druhý díl byl pro mě jednoznačně lepší než ten první. A protože to vypadá, že mi autorka a její hrdinové sedí do čtenářského vkusu, budu se sérií určitě pokračovat. Dílů přede mnou je zatím dost a jsem zvědavá, co si autorka vymyslí pro ostatní členy rodiny.

Další díly série na bloGu:

Bridgertonovi: Vévoda a já

O knize:

Autor: Julia Quinnová

Série: Bridgertonovi (2. díl)

Překlad: Zdeňka Zvěřinová

Vydal: Ikar

Rok vydání: 2021

Počet stran: 320

Nevlastní sestra

 

 

Už nevím, čím mě tato kniha přitáhla, ale každopádně zasáhla šťastná ruka osudu :). Předchozí kniha autorky Matčina hra mě dost bavila (můjnázor zde) a v této podobě psychothrillerů/thrillerů pro ženy jsem se zřejmě čtenářsky našla. Nevlastní sestra se mi totiž líbila ještě o malý chloupek víc.

Anotace:

Sestry Kate a Lauren si vždycky byly navzájem oporou. Každou neděli pravidelně obědvají spolu se svou matkou a po smrti otce na této tradici lpí ještě víc. Jednoho dne však někdo zaklepe na dveře a rázem je všechno jinak. Na prahu stojí mladá žena. Představí se jako Jess a v ruce drží výsledky testu DNA.
Tvrdí, že je jejich nevlastní sestra. Následky její návštěvy na sebe nenechají dlouho čekat. Najednou začíná vyplouvat na povrch, že každá z žen ukrývá nějaké tajemství a jejich rodina možná není tak dokonalá, jak by se na první pohled mohlo zdát.

…

 

Před necelým rokem zemřel muž. Vynikající právník, skvělý otec, dobrý manžel, dobrosrdečný a morální člověk, který byl tím, kdo držel celou svou rodinu pohromadě. Zanechal po sobě tři ženy – manželku a dvě dcery, které se s jeho odchodem vyrovnávají každá po svém a ne moc snadno. Matka Rose se snaží ze všech sil udržet rodinu pohromadě a tak stále pořádá tradiční rodinné obědy. Na nich se setkává s oběma dcerami – Lauren, která přichází s manželem Simonem a třemi malými dětmi a Kate, která je zatím bezdětná, ale s mužem Mattem se o dítě intenzivně snaží.

Rodina má své problémy a vztahy jsou trochu napjaté. Ale tak nějak v mezích normy. Až do chvíle, kdy se na jednu takovou rodinnou sešlost dostaví cizí holka a tvrdí, že je dcerou jejich otce. A v tu chvíli se dosavadní jistoty začínají hroutit, vztahy dostávají viditelné trhliny, emoce bouří a všichni si musí položit zásadní otázku: Kdo byl ten muž? A byl skutečně takový, za jakého ho měly? Nebo je pravda úplně jinde?

Na první pohled se zdálo, že půjde jen o to odhalit, jestli je náhle se objevivší sestra Jess podvodnice a sleduje nějaké záhadné cíle a důvody, proč se vetřít do rodiny nebo bude potřeba smířit se s faktem, že otec nebyl tak dokonalým manželem a podváděl svou ženu. To bylo ale opravdu jen na první pohled. Druhý pohled totiž odhalil věci hodně nečekané.

 

Příběh sleduje na střídačku obě sestry Lauren a Kate. Představil se tak nejen pohled a reakce obou na aktuální situaci, ale hlavně jejich životy, které se ubírají úplně jinými cestami. Jedna má děti a je ženou v domácnosti a druhá by děti moc chtěla, jenže zatím má jen velmi úspěšnou kariéru v novinách. Jedna má skvělého muže, druhá se svého spíš bojí. Jedna měla blíž k matce a s otcem neměla dobrý vztah a druhá byla tatínkova holčička, která vnímala, že k matce tak blízko nemá. Jedna novou sestru přijala a druhá ani náhodou.

Příchod třetí sestry odstartuje řetěz událostí, které Kate i Lauren připraví o všechny zbytky iluzí o vlastních rodičích, partnerech i sobě navzájem a obrátí jim životy úplně naruby. Vztahy mezi nimi se navíc ještě zhorší, protože nový člen rodiny vyvolá neshody mezi jejími členy, které byly zatím pečlivě skrývané a maska přetvářky už nestačí vše zakrýt.

Nevlastní sestra je zaměřená spíš na ženy. Hrdinkami jsou sestry a řeší se především rodinné vazby a aspekty ženského života, jako je mateřství, nešťastné manželství, vztahy mezi sestrami a vůbec prostě celkový život ženy v dnešním světě. Nepochybuji, že hodně čtenářek najde v příběhu něco, co jim připomene vlastní život nebo život někoho známého. Nebylo těžké pochopit jejich pocity a reakce. Počítám, že díky tomu může být sepětí čtenářek s hrdinkami knihy ještě větší. U mě každopádně spojení skvěle fungovalo, i když se mě ani jeden z problémů v knize nijak netýká. Paní autorka prostě umí napsat svoje hrdinky tak, aby čtenáře zajímaly a snadno se s nimi sladil na stejnou notu. I když mužské postavy tady nejsou hlavní, mají dost podstatné role v životech všech žen a autorka je neodbyla. Naopak věnovala jejich povahám dostatek prostoru, aby nepůsobily ploše a účelově.

Líbilo se mi, jak autorka pracovala s oněmi běžnými životními nedorozuměními, které komplikují vztahy. Zde například jedna sestra záviděla druhé to, co má, aniž by tušila, že ona o to tak úplně nemusí stát a měnila by s ní hned. Kvůli tomu, že spolu sestry nedokázaly moc mluvit, se nedorozumění jen prohlubovala a hrozilo, že se obě ženy odcizí úplně. Svou roli sehrálo také mnoho dalších drobných i větších křivd, které si obě ženy nesly z dětství, což opět znemožňovalo sblížení a větší porozumění mezi nimi. Protože i v rodině, kde se všichni snaží o dokonalost na venek, se nějaké ty problémy a nespravedlnosti najdou.

 

Mnohem víc než thriller, v tom smyslu, jak si thriller většina lidí (i já) představuje, je tato kniha společenským psychologickým románem odkrývajícím vztahy v jedné rodině, v níž po smrti otce zbyly jen tři ženy – matka a dvě dospělé sestry. Rozhodně je naprosto fascinující sledovat vztahy mezi lidmi v této rodině a malá i obrovská rodinná tajemství, na které se autorka ráda zaměřuje. Ta totiž často skrývají mnohem větší napětí a tajemství, než leckteré špionážní operace. I když jsem v některých drobnostech našla podobnost s předchozí knihou, nevadilo mi to.

Zprvu celkem stejnoměrně plynoucí vyprávění nabere ke konci rychlejší tempo plné zvratů. To, k čemu si autorka pomaličku připravovala cestičku a podstrkovala nenápadné indicie, najednou vybuchlo doslova na pár stránkách. Neměla jsem ale pocit, že by to bylo na škodu nebo působilo ukvapeně a nevěrohodně. Postavy už byly v takovém vypětí, že muselo nutně dojít ke konfrontaci a odhalení.

Sice jsem tak nějak tušila, jak celý příběh dopadne, ale vůbec mi to nezabránilo v tom, abych si ho maximálně užila. Od knihy jsem se téměř neodtrhla, takže jsem měla štěstí, že mi čtení vyšlo na sobotu a mohla jsem se do dění krásně ponořit, aniž by mě rušila práce a podobné nedobroty. Není to sice příběh ve strhujícím tempu nacpaný akcí, ale pokud rádi sledujete rodinná dramata a vztahy, je to něco, co musíte číst.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu si můžete pořídit zde.

O knize:

Autor: Sandie Jonesová

Překlad: Michaela Martinová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 348

Předchozí knihy autorky na bloGu:

Matčina hra

Jeden rok

 

Člověk by si myslel, že po smrti najde klid. No… 

V některých případech to nemusí být tak úplně pravda. Vítejte v Ruinách – v místě, kde jsou smrtky doma.

Na knihu jsem narazila úplným omylem. Upoutala mě její obálka na FCB, kde ji doporučovala spokojená čtenářka ani nevím ve které skupině. Po velkém pátrání jsem zjistila, že v knihkupectví tuto četbu z pera domácí autorky neseženu a tak následovalo ještě větší pátrání, než jsem chytila stopu a do hodiny od prvního spatření měla knihu objednanou.

A hned na začátku oznámím, že tady mě vedla šťastná náhoda. Protože nepřečíst tuto knihu, cítila bych se rozhodně ochuzená o skvělý příběh, který si přečtu ještě hodněkrát. A upřímně, ať přemýšlím jak přemýšlím, druhou takovou knihu neznám.

 

Anotace:

Myslíte si, že po smrti dojdete klidu? Ne, když budete mít smůlu. Já ji měla. Překvapivě. Místo odpočinku jsem se dočkala bandy vyšinutých smrtek, které si svůj čas mezi sbíráním duší krátí vztahovými peripetiemi, za něž by se nemuseli stydět ani hrdinové telenovel, dramatů, tragédií a tragikomedií všeho ražení. Takže vítejte v Ruinách, domově Smrťáků. Jsem Ema a budu vaše průvodkyně.

 

…

 

Ema je smrtka. Zemřela už hodně dávno jako poměrně mladá holka, takže je na pohled i poměrně mladou smrtkou, i když vlastně tak úplně mladá není, protože jí za krkem sedí už nějakých pár stovek let, kdy se věnuje smrtkování – tedy převádění duší zemřelých na druhý břeh.

Žije s ostatními smrtkami na hradě, kterému říkají Ruiny někde na pomezí našeho a onoho světa. Smrtek je tam poměrně dost a jsou z různých období a různých kultur. Není teda moc překvapením, že na podobném „internátě“ vznikají různé zajímavé situace zapříčiněné právě kulturním nepochopením. A smrťáci nejsou imunní ani vůči lásce, žárlivosti a všem možným dalším veskrze lidským pocitům. Nejsou to chladné stroje na zabíjení, nejsou to ani všemocní superhrdinové. Skoro by se chtělo říct, že jsou to lidi, jako my. A díky tomu je tenhle příběh tak neodolatelný.

 

Nápad se smrtkami byl ten, který mě přitáhl. Několik příběhů na toto téma už jsem četla, proto jsem se trochu bála, jak moc se jim Jeden rok bude podobat. Něco mi říkalo, že zrovna z toho přeci jen v tomto případě strach mít nemusím. A taky že ne!

Děj knihy se odehrává během jednoho roku, od Silvestra do Silvestra. Za tu dobu se však stane opravdu hodně věcí a celkem poklidný, nebo spíš rutinní život hlavní postavy nabere úplně jiný směr a přinese jí změny, které nečekala ani náhodou. Ema vypráví svůj příběh s nadhledem a sarkasmem, který je její hlavní zbraní proti nejistotě a obavám, které má a které umí skvěle zamaskovat před každým, kromě svých nejlepších kamarádek a kolegyň. Umí si udělat legraci prakticky ze všeho a zasmát se sama sobě, když jí do smíchu třeba zrovna není. Možná díky tomu se jí daří přežít věčnost v Ruinách a náročnou práci smrtky.

Paní autorka stvořila ve svém smrtčím světě perfektní hierarchii. Byl dost rozdíl mezi novou smrtkou a tou, která je už služebně starší. Stejně tak velký, jako mezi služebně staršími a „vedením“ celého smrtčího řádu. Protože někdo tomu chaosu v Ruinách velet musel. Musel udržovat pořádek, určovat pravidla a bdít nad jejich dodržováním už jen z toho důvodu, z jak rozličných kultur a věků obyvatelé Ruin jsou.

Pochopitelně, že pravidla, která musejí smrtky dodržovat, se občas snaží jako rozjívení puberťáci obcházet. Obzvlášť Ema je na lumpačiny machr. Občas něco ukradne ze společných prostor, má slabost pro sladké a problémy s autoritami. Naštěstí těch smrtelně vážných pravidel zase tolik není a Emě ledacos projde – což ovšem neznamená, že za vlastnosti, jako je třeba lehkomyslnost, nezaplatí svou cenu.

Svým smrtkám dala autorka také nějaké ty zajímavé schopnosti a mně se moc líbilo, že s jejich zvládáním měla například Ema docela potíže. Protože ano, Ema má speciální dovednost. Nedosáhla v ní však pokroku lusknutím prstů a musela pro zlepšení svých schopností něco udělat. Většinu toho konání šla daleko za vlastní komfortní zónu a situace, které z toho vznikly, byly občas k popukání, občas vážné, ale vždycky se skvěle četly. Docela mě zajímá, kam tahle její speciální dovednost povede v dalším pokračování (jestli bude), protože zatím žádné konkrétní využití neměla, krom toho, že kvůli ní musela být Ema zařazena do speciálního výcviku, aby se naučila zvládat své emoce i své schopnosti. A tedy samozřejmě hodí se pro konzumaci maršmelounů, ale to jen tak pod čarou :)

 

Autorka obrovsky vyniká hlavně v tvorbě dobrých a vtipných dialogů a situací. Ema je drzá jako opice, nic si nenechá líbit, díky své pohotovosti a břitkému jazyku se umí vykecat z kdejakého průšvihu a některé další postavy si v ní s ničím nezadají. Obzvlášť skvělé byly interakce s jejím mentorem smrtkou-vikingem Ericem, Lucienem nebo s úžasným, tajemným, málomluvným, krásným feratem Eskarem. Je jasné, do koho jsem úplně zblbla, že? :) Přitom Eskar nebyl takový ten prvoplánový hejsek. Jistě, vykazoval některé v YA populární vlastnosti idolů, ale to mi vůbec nevadilo. Naopak! Zdá se, že přesně takoví hrdinové mi vyhovují. A přesně takové hrdinky, jako je Ema. Vůbec mě nepřekvapilo, že Ema zapadala spíše mezi mužské osazenstvo. Mezi smrtčími dámami měla jen dvě své nejlepší kamarádky.

Všechny postavy, které se autorka rozhodla více v knize použít, byly skvěle napsané. Nevím, jestli mi bude jako argument uznáno, že mi mezi nimi bylo dobře, ale ono opravdu bylo. Ať už jsem byla v Ruinách nebo s Emou a některou z jejích zbloudilých lidských duší, které měla na krku, bylo mi prostě dobře. Mezi smrtkami bylo tolik zajímavých osobností, že bych v Ruinách snad i chtěla žít, abych je poznala. Skoro bych řekla, že se mi po nich stýská.

V anotaci zmiňované řešení mezismrtčích vztahů v knize opravdu bylo. Na věčnosti je totiž čas poměrně dlouhý, a když už jsou zavření kluci a holky dohromady, vyhněte se tomu. Smrťáci si navíc do života po životě přinášejí dost svých lidských vlastností a řekněme si na rovinu, vztahy prostě vedou. Kdo by chtěl být na věčnosti sám, ať už jde o vážnou lásku nebo jen teplou postel za chladných nocí nebo po dlouhém sbírání duší. Všechno tohle vztahové bylo dobře pojaté. Vůbec ne kýč, vůbec ne přehánění a vůbec ne prvoplánová romantika. To jiskření mezi ústřední dvojicí bylo úplně elektrizující. Sice jsem hned věděla, s kým Ema vybuduje vztah, vůbec mi to nevadilo. Jejich vztah byl vytvářený pěkně pomalu a uvěřitelně, jak to mám ráda. Nejdřív důvěra, přátelství, potom až přitažlivost. A Ema byla ve vztazích hodně zranitelná a s důvěrou měla problémy.

I když vztahů – nejen milostných – bylo v knize dost, nezapomínala autorka ani na to hlavní v životě smrtky, tedy na pracovní povinnosti. S Emou jsem se dostala i ke sběru duší. Líbilo se mi, že autorka to smrtkám trochu zkomplikovala a zavedla do děje Zbloudilé. Ema si s nimi docela užila a mně se tyhle části líbily stejně, jako dění v Ruinách.

Do příběhu se povedlo zakombinovat také moderní technologie a některé smrtky je uměly zdatně užívat. I když to nebylo nic, nač by byly z epochy, ve které žily zvyklé, uznávaly, že třeba takový mobil umí být dost praktickou záležitostí. A filmové večery taky nejsou špatný program, když zrovna nesbíráte duše. Pobavilo mě, jak autorka vyřešila otázku fungování a nabíjení takových přístrojů v nadpřirozeném světě.

 

Celkové hodnocení je nadmíru vynikající. Autorka čaruje s parádní slovní zásobou a atmosféra v Ruinách je skvělá. Kniha zanechala obrovský dojem a řádnou knižní kocovinu. Rozečíst něco po tomto není úplně lehké, tak se na to připravte :) Taky se připravte na skvělý, originální svět, úžasné postavy, vtipné dialogy, příjemnou romantiku, nějakou tu akci a nebezpečí a na lásku jako trám. Myslím tu vaši k příběhu a postavám, která se vyklube po přečtení.

Nějaký ten drobný češtinářský úlet, překlepík, chybějící písmeno nebo jiný nešvar výjimečně odpouštím. Normálně mi to v knihách vadí, když si všimnu, ale tady toho nebylo zase tolik a navíc byla kniha natolik skvělá, že mi to zážitek při čtení nekazilo.

 

P.S.: Jak tak na čtení vzpomínám… jdu si to přečíst znova. Stejně se k tomu schylovalo už od dočtení poslední stránky.

O knize:

Autor: Eleanor Corvin

Vydal: Bookla

Rok vydání: 2021

Počet stran: 393

A abych vám ušetřila hledání, knihu seženete zde: https://www.bookla.cz/eshop/zbozi/10000419