Huxley

 

Nejsem úplně urputný čtenář komiksů. Když už si nějaký vyberu, je to většinou na doporučení, na sólo výběr mám odvahu málo kdy, protože komiksy jsou obecně spíš drahá záležitost a tak se mi nechce do metody pokus-omyl. Nejpravděpodobněji si oblíbím takový, který nabídne nějaké dobré téma, tedy jen „superhrdinové“ mi nestačí už od dob Želv Ninja :) I tady to byla zvědavost na příběh a na to, jak se takové téma doplní s kresbou.

Anotace:

Kdysi dávno, před tisícem let, zasypal vzkvétající svět popel jaderného holokaustu. Nyní se zmítá ve věčném chaosu, zcela zničený po generace trvajícími planetárními válkami. Zatímco lidstvo stěží přežívá, dva róninové, Max a Kaie, se vydávají na docela běžnou misi za získáním zdrojů. Netuší však, že právě ten den se jejich životy velmi zkomplikují. Objeví prastarého vnímajícího robota jménem Huxley a brzy se ocitnou uprostřed záhady doslova galaktického rozsahu. Tento napínavý sci-fi debut výtvarníka a tvůrce fantaskních světů Bena Maura připravuje půdu pro strhující postapokalyptické dobrodružství, které vás naprosto uchvátí a zatoužíte po dalších dílech.

…

Když mi kniha dorazila, překvapilo mě, jak je těžká. Přeci jen se nejedná o omnibus nebo nějaké podobné souhrnné vydání a ani nemá obálku v pevné vazbě. Když jsem ji otevřela, bylo jasné, proč tomu tak je. Huxley je tištěný na kříďáku, takže kvalitka papíru je to prvotřídní. Nese to s sebou ovšem i zmíněnou nevýhodu – kříďák je těžký jak potvora, takže se kniha nedrží úplně nejlépe a ještě hůř se přenáší. Velký formát tomu taky moc nepomohl.  Nepatřím zrovna k těm, kteří by při čtení měli knihu položenou na stole. Tak jsem docela trpěla :D Naštěstí se jedná o komiks a ten je přečtený raz dva. Záleží hlavně na vás, jak moc a jak dlouho se budete u čtení kochat obrázky.

 

Příběh je v tomto případě velmi jednoduchý. Na zdevastované zemi, kterou po jaderných válkách opustila „lepší“ část lidstva (rozuměj ta, co si to mohla dovolit), živoří na zemi zbytky civilizace a docela slušná smečka droidů a různých robotů a mechů. Problém je, že docházejí zdroje nejen na život, ale i na údržbu strojů a tak specializovaní hledači-vojáci-policajti (nebo co jsou přesně zač) propátrávají trosky strojů zbylých po válkách a hledají něco užitečného k prodeji. Hned na začátku příběhu dva z nich naleznou slušně zachovaného robota, který ale vykazuje známky nějakého druhu vědomí. Hledači se radují, protože očividně kápli na něco drahého, jenže situace se v jednu chvíli změní a místo prodeje se vydávají s robotem hledat… nejspíš naději pro lidstvo, dalo by se říct. Rozhodně to něco, čehož místo výskytu má robot uloženo v paměti, má být cennější než robot samotný a tak se hledači rozhodnou vyrazit s robotem na nebezpečnou cestu za pokladem.

V cestě jim stojí nejen zajímavě vizuálně zpracovaný záporák, ale i fungování a mocenská struktura současného světa. Ne všichni jsou ale nepřátelé a na cestě za onou záhadou potkají i několik nečekaných spojenců.

Autor v několika náhledech do minulosti vysvětluje i příčiny současné situace a dozvěděla jsem se i to, kdo je nalezený robot, či spíš kým býval a kam musí nevyhnutelně směřovat. Obzvlášť zajímavé mi přišlo vysvětlení, kdo je záporák a jak se zrodil.

 

A jak tedy příběh pro mě vyzněl? No to bude složitější hodnocení. Je jasné, že když se jedná o komiks, nemohu očekávat nějak textově složitý příběh – není to román, že. Ale rozhodně očekávám příběh, který nebude plochý a předá mi potřebné emoce a informace, abych si ho mohla prožít, čemuž by vizuál měl ještě napomoci. A ano, mám srovnání s jinými grafickými romány, kde se toto podařilo na výbornou.

Zde byl rozhodně velký potenciál v podobě postapokalyptického světa, kde robot, který není tak úplně robotem, bojuje o budoucnost lidstva proti děsivému nepříteli, který chce vše pohltit.

Přiznávám, že příběh mě zaujal a bavil, jenže byl – a to i na poměry komiksu – dost stručný. Nedařilo se mi ponořit se do dění a velmi výrazné a propracované kresby pozornost spíš odvedly k sobě, než aby podpořily vnímání děje nebo děj pomohly rozvinout. Co si budem – i kresba rozptyluje, protože bylo na co koukat :) Toto se mi dělo hlavně v „přítomných“ scénách. Ve scénách v minulosti mi to sedlo daleko lépe a připadaly mi příběhově zajímavější – ovšem nebyly zajímavější po výtvarné stránce, tam rozhodně přítomnost vedla o parník. Osobně bych první díl raději rozdělila na dva, čímž by se dostalo více prostoru v první části putování k cíli a v druhé části dění na místě. V obou případech bych si víc vychutnala napínavé a nebezpečné okamžiky a boj se záporákem.

Po stránce příběhové by v takovém případě bylo nutné věnovat scénáři víc pozornosti, některá místa trochu rozvinout a přidat na příběhu a osobnostech a emocích postav – zejména ty byly spíš zlomkovité, což u takového tématu byla škoda. Jenže se tak trochu bojím, že autorovi by to poskytlo spíš více prostoru pro výtvarné řádění, než pro rozvoj scénáře příběhu, osobností postav a nějaké další „bubliny“ s dialogy.

Napětí se každopádně dařilo udržovat pomocí kresby, která byla v temnějších chvílích příběhu opravdu velmi zdařilá. Hlavně ve chvílích, kdy byl na scéně záporák.  A navíc se mi celkem zalíbila počáteční podobnost s Tatooinem :)

To je ostatně dost častý problém scífek, v nich má jeden hrdina napravit chybu lidstva a spasit svět. Pokaždé, když začnete nové, připomene vám to spoustu jiných. A přesně to se mi stalo s Huxleym. Připomněl mi něco jak příběhově, tak vizuálně na mnoha místech a to už je připomínání možná trochu moc.

 

Zaujal, či spíše překvapil mě konec – cca poslední třetina knihy, kde autor vložil větší množství bonusových materiálů – hlavně černobílých skic, v nichž ukazuje, jak komix vznikal. Ti, kteří sami kreslí, určitě tuto část ocení více, než „normální“ smrtelníci. Bylo to zajímavé pro porovnání s hotovými, už barevnými obrázky. A musím říct, že po výtvarné stránce si s knihou opravdu vyhrál. Každý obrázek je vypiplaný k dokonalosti. Uznávám nicméně argument, že kdyby „to tam nebylo“ příběh mohl být delší, což by si zasloužil. Místy na mě totiž působil dost zrychleně a ploše i na poměry komixu. Očividně se scénářem se autor nepiplal ani z poloviny tolik, jako s kresbou.  

Řekla bych, že Huxley vám sedne v závislosti na tom, co čekáte. Tedy jinými slovy jak moc vyžadujete vyrovnaný poměr mezi vizuálnem a příběhem. Jestli vás zaujal nástin děje a budete se těšit na příběh, budete spíš namlsaní a „nedojedení“. Pokud chcete pěkně zpracované a bombastické obrázky, budete asi výrazně spokojenější, protože toto se opravdu podařilo.

Ve mně zůstal spíš ten „nedojedený“ pocit. Jako že se příběh uzavřel a mě stále ještě chybí spousta informací a spousta děje, který mezi jednotlivými scénami chyběl. U jiných komiksů, které jsem četla, mi nechybělo nic. Jenže asi člověk nesmí úplně srovnávat např. se Sandmanem nebo Vránou. Aha! Už to mám! Příběh prostě postrádal duši. V myšlence byla, ale do dění na stránkách se nevešla. Přitom nápad tam rozhodně byl a potenciál taky.

Za mě bohužel zůstal nevyužitý a z něčeho, co se mohlo přidat na mou poličku komiksových legend je kniha, kterou už znova číst nebudu, protože pouze krásný vizuál ke kochání mi nestačí. Já bych tento příběh raději viděla jako film, protože to by bylo určitě skvělé, vzhledem k tomu, co má autor ve filmové tvorbě za sebou. Toto byl jeho první komiks a ejhle! Ono se to projevilo. Autor je mnohem více vizuální umělec než vypravěč. Jenže kniha (i komiks) je prostě něco jiného než film.

Pořád je tu ale možnost, že problém je pouze na mé straně „přenosu“ a jiné čtenáře kniha osloví více.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jste na postaposcífko zvědaví, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ben Mauro

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Severní den

kniha měsíce - červenec 2025 

K Severnímu dni mě nasměrovala obálka – jak taky jinak :) Protože ta vážně není k přehlédnutí. Po tomto prvotním zlákání jsem přečetla anotaci a kniha prostě musela být moje. Český autor byl taky příjemný bonus. Já jsem prostě věděla, že to bude dobré. A teď jsem ráda, že jsem si čtení nechala až na dobu těsně před vydáním druhého dílu. Můžu pěkně navázat, dokud to mám v paměti čerstvé, i když si nemyslím, že je cokoli z přečteného snadno zapomenutelné.

Anotace:

PILÍŘE, PŘEDCHŮDCI I VĚČNÝ DÉŠŤ. PROŽIJTE SI SVŮJ SEVERNÍ DEN… Před dvěma sty lety lidé uprchli z Kontinentu a usadili se na nehostinném ostrově Nordtag přezdívaném Severní den. Na troskách opuštěných skulptur postupně vybudovali nová města, aniž by cokoli tušili o stále funkčních mechanických konstruktech i jejich záhadných tvůrcích.

To vše se má nyní změnit. Julius Birma, prospektor s dluhy a složitou minulostí, přijímá riskantní zakázku doručit neznámému klientovi šifrovanou depeši. Na jiném místě prchá Hana Polach z okovů zlaté klece despotického muže. Pokud se jí to ale má podařit, musí spáchat ten nejhorší zločin. A Vicram Bagley, hlava zločineckého Syndikátu, uzavřel smlouvu, která může zapříčinit pád celého Nordtagu.

Do toho všeho se z nebe spouští nekonečný déšť a spolu s ním přicházejí ti, které dosud nikdo nespatřil. A hlavně – nikdy spatřit neměl.

 

…

 

TIP pro snadnější začátek čtení:

Na konci knihy se nacházejí historické „reálie“ Norttagu – teda země, kde se příběh odehrává. Autor tam vysvětluje mnohé, co se do textu samotného nevešlo. Počínaje příjezdem Prvních osadníků na Severní den přes stručné shrnutí o začátcích života tam a formování uspořádání společenských a mocenských struktur. Z vlastní zkušenosti bych doporučila přečíst si to dřív, než započnete s příběhem samotným. Myslím, že to dost usnadní začítání a pochopení souvislostí a různých podivných názvů a spolků. Žádný děj to ale nevyzradí, je tam čistě popis toho, co se událo dávno před začátkem knihy.

Pokud se i tak bude zdát příběh opravdu zbytečně zamotaný a budete se ztrácet ve střídání krátkých kapitol, postav a časů ze začátku, přečtěte si znova anotaci. Tam je stručně shrnuto to důležité, to opravdu zásadní.

Ale teď už ke knize samotné:

 

Začátky bývají občas těžké a tady jsem tedy byla ze začátku opravdu trochu jelen. Příběh sleduje hned několik více či méně hlavních postav a každá z nich nejen že má vlastní kapitoly, ale nachází se trochu jinde a zatím spolu na první pohled nemají nic společného. Aby toho nebylo málo, příběh na začátku střídá současnost s minulostí, aby bylo možné trochu poznat postavy samotné. Kapitoly jsou navíc hodně krátké, a jak se rychle střídají (tedy i postavy a občas časy), je to trochu matoucí.

Do toho přichází hodně nových pojmů, nová společnost, politika, náboženství i věci všedního života postav – prostě vše týkající se nového světa, zatím zcela nepoznaného. Nekecám, když řeknu, že to šlo trochu pomalu, než mi vše sepnulo a do čtení jsem se mohla ponořit. Počáteční trpělivost se každopádně vyplatila!

Rozjezd vyprávění je trošku pomalejší, jak u podobných fantasek bývá zvykem. Kniha, která má trochu náročnější děj prostě potřebuje pečlivý úvod a tady opravdu je, i za cenu toho, že je pomalejší a méně akční rozjezd. Taky začátek opravdu vyžaduje trochu pozornosti. Není to něco, do čeho by se člověk mohl pustit jakože jen tak a doufat v rychlé začtení a pochopení během první kapitoly. To se podaří spíš v průběhu první části (kniha je dělená na čtyři).

 

Samotná myšlenka o světě na severu kam dopluli lidi od nás a narazili na zbytky očividně vyspělé civilizace, která mi trochu připomínala steampunk, mě opravdu chytila. Ten svět tak, jak byl vymyšlený, doslova ponoukal zvědavost a představivost. Při čtení jsem se těšila, co všechno se dozvím o jeho fungování a jaké záhady a napínavosti se mohou v tak ponurém prostředí vyskytnout.

A to prostředí opravdu bylo! Autor perfektně vychytal atmosféru vhodnou pro jeho příběh a pro všechny příběhové linky, které tu jsou a které se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Jednak tu máme mytologickou část. Trochu nadpřirozenou a fantaskní, založenou na jakýchsi záhadných nočních tvorech, které rozhodně nikdo nechce potkat. Do záhad místního světa patří také otázka Předchůdců. Kdo byli ti Předchůdci, kteří zanechali v Severním dnu pozůstatky velkých měst a záhadné mechanicko-magické konstrukty?

Pak je tu část politická, která je tu opravdu propracovaná. Pilíře moci, na kterých stojí zdejší společnost, jsou na začátku tak trochu záhadné a je jasné, že se vzájemně ovlivňují a že rovnováha je sice pevná, ale zároveň nesmírně křehká věc. Postavy a vůdci jednotlivých struktur si to sice nemyslí, ale brzo se přesvědčí, na jak moc vratké židli sedí. Zde to funguje jako domino. Stačí trochu šprtnout do jednoho z pilířů a už se rozkomíhají všechny. A osoba v pozadí dokázala zasadit spoustu maličkých, zdánlivě nedůležitých šprtanců. Postavy ani netuší, co svým jednáním způsobily, dokud není pozdě. Ono také každá z nich učinila jen maličký krůček, přidala jen malé a bezvýznamné kolečko do celkového stroje průšvihu. Od začátku vyprávění se všechno proplétá a jednání postav politiku velmi ovlivňuje, aniž by bylo patrné, kdo tahá za nitky a za jakým účelem a aniž by samotné postavy vůbec chtěly něco ovlivňovat nebo tušili, že to dělají a jak velký dopad to má.

Nějak se mi zdá, že půjde o víc, než jen o prosté převzetí moci. Je tam prostě příliš záhad na to, aby to byla „obyčejná a nudná“ politika. V celkovém obrazu zkázy zdejší společnosti nechybí samozřejmě náboženství, které se ale úzce prolíná právě s onou politickou částí. Když se náboženství začne montovat do politiky, je z toho vždycky průšvih. A tady to platí zrovna tak. A náboženství tu má velmi blízko k magii, respektive magie strká nos do všeho, a tím se opět dostáváme k oněm mytickým nestvůrám a překvapivě i k mechanicko-magickým konstruktům. Všechno to spolu souvisí, jen zatím netuším, jak přesně. Ne, děj tedy rozhodně průhledný není a zápletka se zatím nedá odhadnout.

Fakt miluju v knihách složitější politiku, mocenské hry, převraty režimů a podobné věci. Milovala jsem to v Duně, v Městě lží a dalších a miluju to i tady, ač velkou část si autor schoval do dalších dílů. Tady byl zatím „jen“ úvod do světa a začátek bouře. Každopádně zpracovaný tak, že se nemůžu dočkat pokračování.

Hrdinové krom výše popsanému musí čelit ještě i ne úplně přívětivému přírodnímu prostředí, v němž žijí. Mimo města není moc bezpečno, počasí je nevlídné, do toho ti noční tvorové… A ještě ke všemu začalo pršet. Hodně pršet. Vypadá to na potopu světa. Města jsou pod vodou a zoufalá mysl lidí, udolaná nepřízní osudu, snadno podlehne manipulacím…

 

Jak už jsem psala v příběhu je velké množství postav. Jsou tu ty hodně důležité a pak ty méně. Začínají tak, že mi připadaly úplně náhodné. Neměli v podstatě vůbec nic společného a vůbec jsem netušila, jak moc je autor nakonec svede dohromady, jak propojí jejich osudy a jak překvapivě dobrý smysl to bude dávat. Posbíral si je ze všech vrstev společnosti.

Julius, Hana, Severin, Cora, Vicram (a další) – ke každému z nich jsem si snadno vytvořila vztah. Jako postavy jsou výrazní a není úplně snadné (krom jednoho – toho kolaborantského, odporného, ješitného bídáka) říct, jestli jsou dobří nebo špatní. Mají svůj osud, své prostředí, ze kterého vzešli a okolnosti se kterými vstupují do příběhu a to všechno je tvoří do osobností, jakými jsou. Udělali v minulosti chyby a špatná rozhodnutí, často z nevědomosti, manipulace od někoho jiného nebo prostě jen z běžných osobních důvodů, a teď se musejí vypořádat s následky a ještě ke všemu s obří společenskou změnou, která přichází. Fakt mě bavili a těším se na jejich další příběh.

Měla jsem tu hrdiny fascinované mechanikou konstruktů (nedivím se). Byl tu jeden s nadpřirozenými schopnostmi, jejichž plná šíře se zatím úplně neodhalila a jeho síla v této oblasti byla kompenzována slabostí v jiné. Měla jsem tu jednoho z vysokých pater jisté mocné skupiny, který neodhadl vlastní moc, a dojel na to. Měla jsem zmetka, před kterým bych si nejraději uplivla a který byl vlastně jen ubožák, svým způsobem inteligentní i hloupý a neschopný, ale všeho schopný. Měla jsem tu manželku ve zlaté kleci, která ve své minulosti ukrývala něco, co se nesmělo provalit a která měla talenty dalece přesahující schopnosti nutné pro manželku z lepší společnosti. A další a další nesmírně zajímavé lidi – důležité i úplně obyčejné.

V první části je hodně náhledů do minulosti hlavních postav, které nejdřív působily při čtení trochu rušivě, ale takto zpětně rozumím tomu, proč tam musely být. Autor to s nimi ostatně nepřeháněl. Prozradil v nich o postavách to, co muselo být řečeno pro jejich lepší poznání. Nejsou tu velcí hrdinové, kteří určují morálku, postaví se do čela a společnost k nim může v krizi vzhlížet. Naopak. Příběh sleduje obyčejné lidi. Lidi, kteří žijí ve světě, co se mění nedobrým způsobem a každý z hrdinů bude bojovat jen o svůj malý kousek, který zvládne. Těžko říci, jestli jejich snažení bude mít vliv na celou společnost a jestli pomůže napravit, co se pokazilo. Jasné je jen to, že se pokusí…

Vedlejší postavy nejsou o nic horší. Samozřejmě takto obří příběh má postav slušnou kupu a vyhovovalo mi, jak je autor zpracoval. Ani hlavní ani vedlejší nepopisuje zbytečně moc. Dozvěděla jsem se jen podstatné věci a zbytek byl na mě. Autor se soustředil hlavně na povahy a činy. Tak to mám ráda. Z toho stejně každou postavu poznám úplně nejlépe.

 

Severní den není žádná moderní rychlokvaška. Je to opravdu kvalitní a propracovaný příběh, který má úroveň světového čtení. Přitom ale nenudí, jak to některé velké fantasy ságy umí. Není nabubřelý ani si nelibuje v patosu a vysloveně velkolepém hrdinství, přesto je cítit, že „to bude velké“. Styl vyprávění mi prostě skvěle sedl. Autor má fakt dobré vyjadřování a talent pro poutavé popisy, ale zároveň nevyzradí o ničem tak moc, aby mě připravil o objevování jeho světa a tajemství v něm schovaných. A svět je to nesmírně živý a svým způsobem originální tak jak je pojatý. Možná mi to občas někde něco připomnělo, ale rozhodně mě čtení dokázalo pohltit. A ta atmosféra! Psala jsem už, jak mě bavila ponurost severu? Vím že jo a ještě to párkrát napíšu :D

Další super věc byla steampunková část celku. Tohle mám ve fantaskách ráda.  Asi hlavně proto, že to tam obecně zrovna moc nebývá a celkově se mi dobrých knih s mechanickými mašinkami moc do rukou nedostalo (přijímám tipy!). Parádní nápad nacpat do příběhu tyhle záhadné konstrukty. Líbilo se mi, jak je lidi stále objevovali, u některých ani nevěděli, k čemu přesně jsou a jak mají fungovat. U některých, které byly pro město životně důležité, raději ani nezkoumali, jak fungují. Hlavně že fungovaly.

Trochu mi chybělo trochu větší ponoření do nějakých výraznějších emocí postav. U některých to chápu – kde nic není, ani čert nebere. Ale třeba naznačovaný vznikající romantický cit mezi dvěma postavami pro mě působil podivně ploše a nevýrazně. Nemuselo by se to přehánět, jen to vypsat v náznacích tak, abych pochopila, že city vznikají bez toho, aby musel autor o tomto cokoli říci přímo. Ne, já rozhodně nejsem zastáncem názoru, že do epičtějších fantasy něžný cit nepatří :D Má v něm svoje místo stejně jako jiné city. Co bylo naopak velmi zdařilé a nepřehlédnutelné, byly emoce toho bídáka prašivého – za to autorovi tleskám. Ježíš, jak já ho nesnáším! Tedy bídáka, ne autora :) A je mi jasné, že v druhém dílu ho budu i nenávidět.

Ještě jednu výhradu mám k použití slova ztopořil v souvislosti se vztyčením křížů (jo, i s lidma). Přišlo mi to takové nevhodné. Dvakrát mě to švihlo přes oči a pokaždé mi to do textu nesedělo. V celku příběhu je to ale jen banalita.

Ještě tu mám jeden vzkaz do nakladatelství a pro autora obálky: Mapka na deskách, nádherná obálka, to fakt tleskám, protože obojí je dokonalé! Málem bych panu autorovi záviděla, že jeho kniha dostala tak krásný vizuál. A k příběhu se navíc skvěle hodí. Působí na mě jako staré verneovky, které mi kupovali v dětství.

 

Tohle dílo rozhodně doporučuji všem milovníkům fantasy, protože jsem přesvědčená, že je nezklame. Pokud patříte mezi čtenáře lehčích fantasek, připravte se na trochu větší náročnost textu, ale ne takovou, aby odradila od čtení. Jen to nedostanete úplně zadáčo :)

A taky bych knihu ráda doporučila těm, kteří tvrdí, že fantasy je nízký žánr nebo že čeští autoři neumějí psát tak dobře nebo dokonce lépe, než zahraniční. Pletete se! Tak moc se pletete!

 

O knize:

Autor: Ondřej Blaho

Série: Severní den (1. díl)

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

 

Hlavně všechno přežít

 

Vlastně nevím, co přesně jsem od knihy čekala, ale věděla jsem, že to bude dobré čtení. Nečekala jsem každopádně, že to bude až tak dobré. Co to tedy je? Thriller? Rozhodně! Dystopie? Jako vyšitá! Román o mezilidských vztazích? Samo že! A zároveň taky v mnoha ohledech daleko víc. Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem letos měla v ruce.

 

Anotace:

Jmenuju se Haley Cooper Croweová a bydlím v izolaci na odlehlém místě, o kterém nesmím mluvit. Uběhly dva roky od pandemie covidu-19. Haley a Ben žijí se svou rozvedenou matkou. Jejich otec ovšem věří, že se neodvratně blíží epidemie nová, mnohem nebezpečnější, a je odhodlaný děti chránit všemi prostředky. Chce je okamžitě odvézt do svého prepperského úkrytu, kde budou před smrtelným dusivým virem v bezpečí. Matka však s jeho plánem nesouhlasí, a tak se otec pro záchranu svých dětí uchyluje k extrémnímu řešení – únosu.

Děti se ocitnou v jeho soběstačném areálu zcela v izolaci, bez kontaktu s okolním světem. Jak ale zachrání svou mámu? Dostanou se vůbec někdy živí ven? Je vnější hrozba skutečná – nebo jde jen o temnou fantasmagorii, která se zrodila v otcově mysli posedlé konspiračními teoriemi?

Mrazivě realistický příběh líčí v nelítostném tempu očima náctileté dívky kolaps dosavadního světa, v němž se rozpadá všechno, co dosud znala, včetně její rodiny a zdravého rozumu.

 

…

Knihu jsem přečetla nadvakrát. Přibližně v polovině po té, co jsem ji nemohla odložit, toho na mě najednou bylo moc. Pak jsem měla čtrnáct dnů pauzu s výrazně jednoduššími texty. Načež jsem se vrátila k této a dočetla ji na jeden zátah, opět neschopná se odtrhnout. Nechápejte mě špatně – ten text není náročný na čtení ve smyslu porozumění nebo nudnosti, ale je tak nabitý emocemi, vyhrocenými vztahy a atmosférou, že to v určitém bodě může být vyčerpávající a člověk zatouží po duhách a jednorožcích :)

 

Rozhodně nejlepší na celém příběhu byla naprosto fantasticky vytvořená atmosféra. Při čtení z textu úplně tryskalo napětí vybudované nejistotou a stresem hlavní postavy. Tempo příběhu je doslova zběsilé a ve čtenáři vyvolává skoro stejné pocity, jako musela mít Haley. Neustále se tu střídají naprosto protichůdné emoce hlavní postavy. Ocitá se někde, kde není dobrovolně a není si ani jistá, jestli je vůbec nutné tu být. Co když žádná pandemie není a otci jen hráblo? Dostane se ještě ven? Nebo by to ani chtít neměla, protože venku lidi umírají po tisících. V tom případě je tu v bezpečí, ale venku zase umírá její matka, prarodiče a všichni, na kom jí záleželo.

Od prvních řádků se nabízela tahle neodbytná otázka, kde je pravda. Těžko se mi odhadovalo, co je skutečné. Každou chvíli se Halyin názor přeléval tam i zpět podle toho, co zrovna zažívala, co vyšlo najevo nebo prostě podle chování jejích rodičů a ostatních lidí v bezpečném domě. Otec působil laskavě, ale byl dost neústupný ve své pravdě a odmítal jí předložit důkazy. Situaci jí neusnadnila ani matka, ta se ve svém chování uchýlila až k jakési posedlosti a skoro hysterické a bezohledné aktivitě a s dcerou mávala jako s kusem hadru – v podstatě její běžné manipulativní chování bylo najednou na steroidech. Haley mezi nima byla jako v lisu a pod potřebou vyhovět oběma a být k nim oběma stejně loajální místy padala na hubu. Do komplikovaných vztahů s rodiči se přidaly ještě vztahy s ostatními členy jejich komorní společnosti.

Haley se učí žít v úplně novém světě. Najednou jsou důležité jiné věci, než které před tím znala. Problémy, které Haley musela řešit, byly naprosto odlišné od běžných problémů v normálním světě. Tady nebylo normálního nic. Nastolena jsou nová pravidla, je obklopena novými lidmi, ke kterým si musí najít vztah, protože je s nimi doslova uvězněná v bezpečném domě. A máme tu další otázku: Byly vztahy opravdové nebo šlo spíš o stockholmský syndrom? No, těžko říct, protože situace, kterými je všechny autor propojil, byly vpravdě extrémní.

Autor představil malou společnosti lidí – nebylo divu, protože se celý děj odehrával jen v bezpečném domě. Haley byla nejdůležitější, jejíma očima jsem příběh viděla, jejími slovy byl vyprávěn. Pak samozřejmě tatík s matkou. Danny a jeho máma Meg, její partner Ray a spíše nepřítomná Kade, ti dva měli spíš menší role. Haleyn mladší brácha Ben byl taky spíš jen do počtu.

S tímto překvapivě malým množstvím postav si autor vystačil, aby stvořil opravdu zajímavé a propletené mezilidské vztahy. Postupně jsem poznala minulost některých a pochopila pouto, které je vázalo ke Haleynu otci a i důvod, proč mu důvěřovali. A taky jsem pochopila jejich vnitřní démony a minulost, která formovala jejich osobnosti a jednání.

 

Primární byl špatný vztah rodičů po rozvodu a skvělé zpracování toho, jak to může dopadnout na dítě. Haley byla nucena mezi nimi našlapovat jako po skle, aby se náhodou jednoho z nich nedotkla, neurazila ho nebo nebyla za rozhodnutí kritizována. Její jednání se hodně řídilo potřebou neublížit ani jednomu a ani o jednoho z rodičů nepřijít. To vyústilo skoro v neschopnost se jakkoli rozhodnout a usnadnilo rodičům manipulování s dcerou. Každý z nich na to šel jinak. Matka přes výčitky, nátlak a manipulaci. Otec používal jemnější metody – krom tedy toho únosu. Ani jednomu však nešlo o dceru. Oba jen chtěli mít pravdu a navrch nad tím druhým.

V tomto rodinném peklíčku působila jako balzám na duši hipísačka Meg. Sice měla divokou minulost, ale v současnosti působila jako laskavá ženská, která měla na starost prakticky celé fungování domu. Byla pro Haley takovou mateřskou osobou a oporou v hodně situacích. Svou jistotou v pravdě jejího otce dokázala Haley čas od času uklidnit. Byla také matkou Dannyho. Ten byl vůbec zajímavý. Dítě, či spíše mladý muž, který vypadl ze systému a byl vychován v přípravě na zcela nový svět, který měl po pandemii přijít. V hodně věcech byl zcela samostatný dospělý muž a v hodně zase nejistý kluk. Každopádně moje sympatie posbíral docela záhy.

Autor do knihy zabudoval i romantický vztah, který se úplně nabízel. Vždyť v bezpečném domě byli dva mladí lidé přibližně stejného věku a navíc mezi nimi nějaká přitažlivost byla. Romantická linka nebyla přehnaná. Naopak mi připadala naprosto uvěřitelná a na místě. Včetně všech komplikací. Protože jak si mohla být H. jistá tím, proč ji ten kluk přitahuje. Bylo to opravdu jím nebo prostě vědomím, že už nikdy neměla jiného kluka poznat – žádný jiný už nebyl (podle otce) mezi živými nebo nenakaženými. Takže šlo o skutečnou lásku nebo zase ten zpropadený stockholmský syndrom? Měla ho ráda proto, že prostě ve všech těch emocionálně vypjatých okamžicích potřebovala mít se u koho schovat v náručí? Nebo by ho měla ráda, i kdyby se potkali venku v normálním životě? Každopádně se autorovi povedlo vybudovat mezi nimi přitažlivost a uvěřitelnou vášeň a jiskření, aniž by se moc patlal v podrobných popisech. Za tento způsob zpracování intimních okamžiků tleskám.

Nevyhnutelná nutnost všech vztahů občas lezla Haley (a nejen jí) na nervy, což bylo pochopitelné. A vypjaté emoce neměly daleko k bouchnutí a dost často i bouchly. Pak bylo zajímavé sledovat reakce postav na to, co se dělo. Některé se situací popasovaly dobře – obvykle ty, které byly připravenější a hlavně se v bezpečném domě ocitly dobrovolně. To se o Haley říct nedalo, ani o její matce, proto jejich reakce byly ty nejbouřlivější. Autor se také nevyhýbal pohledu na to, co nucená izolace může nadělat s psychikou i po stránce depresí.

 

Autor vyprávění pojal částečně jako jakousi příručku, kde Haley doporučuje jak se s věcmi vyrovnat, jak přežít, co dělat v případě poněkud více extrémních zdravotních situací a podobně. Zároveň jsou tu také doporučení trochu jiná, vzniklá z reality jejího soužití se soupeřícími rodiči. Takže jsem se dozvěděla i to, jak navléknout únos dětí, aniž by tušili a šli bez odporu. Jak s dětmi manipulovat, aby přijali vaši pravdu. Místy byla tato příručka přežití dost mrazivá obzvlášť proto, že Haley to podávala naprosto věcně a prakticky. To bylo docela strašidelné. Zvlášť, když to, o čem Haley v příručce tak chladně v bodech a bez emocí vyprávěla, zrovna i prožívala reálně, což bylo všechno, je ne chladné, uspořádané a bez emocí. Dokonce tu byla i předpověď jejího otce o vývoji pandemie za hranicemi bezpečného domu a to tedy bylo taky docela děsivé počtení. Užila jsem si i několik děsivých momentů, kdy mi došly některé pravdy v příběhu ukryté a to, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi skutečností a představou.

 

Řekla bych, že se v tomto příběhu povedlo dost přesně popsat, co by asi člověk v takové situaci prožíval a způsob, jak na to reaguje. Autor využil nedávné pandemie Covidu a svůj příběh posadil hned za ni, jako takové „pokračování“. Myslím, že i to přispělo k reálnosti příběhu. Kniha navíc k tomu nasazuje trochu i zrcadlo našemu způsobu života a tomu, co je důležité a co není, když už jde jen o holé přežití. Zdůrazňuje i důležitost mezilidských vztahů a hlavně těch rodinných, které v současnosti nejsou úplně ideální. To je (mimo jiné) na příběhu docela k zamyšlení.

 

Rozhodně to není „jen“ příběh pro mladší čtenáře. I když je hrdinka mladá. Myslím, že tady si přijdou na své všichni čtenáři, kteří snesou trochu nervy drásající čtivo. Já si to rozhodně přečtu vícekrát, protože jsem si jistá, že při dalším čtení objevím mnoho pohledů na situaci, které mi na první čtení v tempu děje utekly.

Vážně dobrá knížka!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do bezpečného domu račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ewan Morrison

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

Mirzova vize

 

Od autora jsem četla naposledy Areston a byla jsem z něj dost nadšená. Proto jsem neváhala, když byla možnost přečíst si jeho novou knihu. Navíc obálka slibovala fakt zajímavé téma. Od dob jistých filmů se mi líbí srážky lidí s dinosaury :)

 

Anotace:

Mirzova vize se vyplní 21. června 2034. Svět se náhle propadne do minulosti. Do dalekého pravěku. Lidé zhýčkaní moderními technologiemi jsou vrženi do světa tvorů, které doposud vídali jen v muzeu či na stránkách encyklopedií. Boj o přežití začíná. Najde se mezi vyvrženci někdo, kdo dokáže tento tragický vývoj zvrátit? Co třeba dva nenadálí hrdinové – první z nich se dostal na samý závěr druhohor, druhý zůstal jakýmsi řízením osudu trčet v současnosti. Dali si za úkol obnovit v pravěku civilizaci a varovat svět 21. století před nastupující zkázou…

Jenže na druhohorní Zemi se nezadržitelně řítí její Nemesis – asteroid Chicxulub…

…

Začátek knihy byl dost záhadný. Nastavil hodně otázek a naladil na další pokračování. Autor nejdříve přišel s vizí jakéhosi Mirzi, který předpověděl v budoucnosti lidstva neblahou událost. Na první pohled se to zdálo být jen nějakým proroctvím nebo náboženskou záležitostí. Prostě nic, čemu by normálně smýšlející člověk uvěřil nebo věnoval pozornost. A hned potom přišel autor s archeologickým nálezem, který odhalil neuvěřitelné a Mirzova vize se najednou nezdála být zase až tak abstraktní.

Po dvou krátkých úvodech se už děj knihy rozběhl přímo v akci. Hlavní hrdina zakusil na vlastní kůži Velký propad a budoucnost lidstva v minulosti jsem při čtení poznávala přímo s hlavním hrdinou knihy Martinem.  Martin se vyloupne z propadu časem…  kdesi… Jak postupně prozkoumává nový divný svět okolo sebe, zjišťuje, že se ocitl mezi dinosaury. Někde hluboko v druhohorách. A nebyl tu sám. Už na hoře, kde ho Velký propad vyplivl, našel velké množství koster lidí, kteří měli evidentně smůlu a zemřeli brzy po příchodu do tohoto světa. Martin přežije první den, ale zdaleka to ještě není výhra. Začíná mu každodenní boj o přežití, který není rozhodně zadarmo. Nemá nic – žádné nástroje, ale naštěstí má rozum moderního člověka a tak si poradí poměrně slušně. Také se zdá, že tu není sám. Brzy narazí na zbytky osídlení, ve kterém museli žít lidé. To mu dá naději, že v místě, na němž se ocitli, bude snad nějaký další člověk živý.

 

Kniha se mi v první části – tj. v dění v minulosti s Martinem jako průvodcem - překvapivě táhla. To jsem úplně neočekávala, protože Areston, byl naprostá pecka. Mirzova vize byla zezačátku spíš povídáním člověka, který se snaží přežít. Skoro bych to nazvala deníkovým vyprávěním cestovatele, něco jako Robinson Crusoe. Martin vypráví, jak se v novém světě ocitl a jak se tu učí žít. Poznává skupinu lidí, z nichž ženy se v této době už narodily. Druhohorní svět není pro člověka právě pohostinný a tak na řadu přicházejí i různé úrazy, choroby a podobné nedobroty. Na druhou stranu jsou tu i objevy z dřívějšího osídlení a pochopení, že lidé se sem propadli už dříve a zdejší osídlení je dost staré.

Podle akční obálky jsem přeci jen čekala něco trochu jiného. Skoro dětinsky jsem byla natěšená na to, jak si hrdina osedlá dinoše :) nebo že s nimi budou lidé nějakým výraznějším způsobem fungovat. Dinosauři zde byli ale spíš k jídlu nebo jako prostředek obecného ohrožení a moc jsem si jich neužila. Kniha byla o lidech, jejich povahách a životě v nezvyklé době. Nemůžu nicméně říct, že by dění na stránkách nebylo zajímavé nebo že bych se nudila. Stejně jako u Crusoea mě boj o život v nezvyklých podmínkách dost fascinoval. Autor navíc postupně čtení obohatil o život ve skupině. Nezanedbatelné tedy byly i morální otázky a typické projevy lidské povahy, které tak nějak s Velkým propadem nevymizeli. Lidi jsou prostě nějací a ne všichni jsou ochotní pracovat pro zájmy celku. Rozhodně zajímavé to bylo z pohledu moderního člověka, pro kterého jsou jisté věci divné. Abych dala příklad: Dost nekomfortně jsem se (asi i jako žena) cítila v otázce zachování rodu a způsobu soužití rodinného celku, který byl v příběhu nevyhnutelný. Ve světě po Velkém propadu byl totiž velký nedostatek mužů. Z toho mužům plynuly jisté povinnosti a ženy, protože se zde narodily, to braly jako holý fakt. Prostě taková veliká pravěká rodinka. Docela by mě bavilo sledovat stejný příběh z pohledu ženy, která by se propadla do stejné situace, ale s obrácenou rozmnožovací potíží, tj. kdyby byl v oné době nedostatek žen. I když… ne, raději ne.

 

Jakmile došlo na druhou část příběhu, která se odehrávala z části i ve světě roku 2034 a popisovala osudy člověka, který po Velkém propadu zůstal v původním světě, začalo mě to bavit velmi. Zde jsem se dozvěděla, co se stalo, z jakého důvodu, kdo za tím stál a jaký byl osud země v budoucnu. Potom, když se obě dějové linky propojily, to začalo být více napínavé a akční – jo, dočkala jsem se Tyrouška z obálky :) Hrdina druhé části Diego, mě bavil přeci jen o něco více. U něj nebylo vše jen o prostém přežití. Protože měl lepší představu, co se v budoucnu stane, měl i jiné motivace, které pro mě vyzněly dost přesvědčivě. Jeho potřeba varovat lidstvo v daleké budoucnosti, co se jim stane a jak se tomu zkusit vyhnout, ho poháněla daleko vášnivěji než Martina jeho snaha přežít. Ocenila jsem také to, že příběhové linky se protnuly v zajímavém okamžiku a způsobem, který jsem nečekala. Rozhodně se o knize nedá říct, že by děj byl předvídatelný.

Od začátku je jasná jediná věc. Martin se nevrátí. Diego se nevrátí. Jsou nuceni smířit se skutečností, že v čase, kde jsou, také zemřou. Oba tu skutečnost přijali překvapivě dobře. Já bych s tím asi emocionálně výrazně víc bojovala – se vzpomínkami, s touhou po starém životě. Asi mi to tak přijde hlavně proto, že jako žena bych v tomto světě měla jedinou hlavní úlohu a s tou bych se smiřovala hodně těžko. I toto je důvod, proč by mi pohled ženy propadnuté do této doby přišel zajímavý.

 

Kniha má krásný vhled do dost zajímavých otázek o lidstvu jako takovém. Otázka morálky, některých lidských vlastností a obětí, kterých jsou někteří schopní i pro lidi kteří si to nezasluhují. A naopak to, že někteří nejsou schopni ničeho a hledí jen na sebe. Otázka toho, co je pro přežití lidstva víc, kterou musejí postavy řešit z mnoha různých úhlů pohledu – nejen z pohledu rozmnožování, zachování rodu a genetické rozmanitosti. Našli se i vizionáři, kteří viděli dál a chtěli zabránit Velkému propadu, ke kterému mělo v budoucnosti dojít. Skoro mi připadalo, že téma, které autor zvolil, by potřebovalo výrazně více stran nebo knih, aby se mohlo rozvinout v plné šíři. Nápad byl prostě úžasný. Přes to mi chyběly věci, které autor trochu naťukl – třeba ono budování civilizace a domestikace dinosaurů. Vím, že o tom to primárně nebylo, ale tahle otázka prostě vzbuzuje zvědavost.

 

Nedostala jsem úplně to, co jsem očekávala. S příběhem jako takovým jsem ale spokojená. Za moje očekávání autor nemůže :) Čtení mě rozhodně bavilo a ani ve více popisných částech jsem neměla pocit nudy nebo potřebu číst něco jiného. Zkušenosti autora se prostě poznají. Prostoru pro zamyšlení bylo dostatek a ještě i teď, týden po dočtení, mě napadají nové a nové otázky a myšlenky, které se při čtení nevynořily přímo, ale s děním na stránkách souvisí. Docela by mě bavilo pokračování z dalších historických epoch lidské civilizace. Změnili by lidé něco, když znají budoucnost?

 

Pokud hledáte knihu se spoustou akce (jak obálka trochu svádí si myslet), není Mirzova vize úplně to ono. Je to prostě vize – představa minulosti, budoucnosti a toho, jak si lidí poradí se situací, ve které se obojí propojí. Svým způsobem je to také varování před snadnou cestou a před tím, kam může vést touha po snadném úspěchu a zbohatnutí. Nikdy nevíte, jestli to, co je inteligentnější než vy a zdánlivě vám slouží, se neobrátí proti vám a nestane se vaší zkázou. Ať už za zkázu považujete cokoli.

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Epocha. 

S Mirzovou vizí se seznámíte zde.

 

O knize:

Autor: Josef Pecinovský

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2023

Počet stran: 320

 

Další knihy autora na bloGu:

Areston

Útěk z Arestonu

Vládce  Arestonu

Reset

 

Knihy jsem si pořídila na bazáči, protože mě zaujalo téma, o kterém měly vyprávět. Starší YA série mají pořád co nabídnout a tato zrovna není výjimkou. Mám pocit, že jsem ji kdysi viděla v Levných knihách. Teď už je k dostání jen na bazech, což je výhoda. Za malý peníz dobré čtení :) Série má dva díly, což je, podle mě, tak akorát.

 

Anotace prvního dílu série:

Před pěti lety byla dvanáctiletá Wren Connollyová třikrát střelena do prsou. Po 178 minutách vstala z mrtvých jako resetka: silnější, rychlejší, odolnější a bez emocí. Čím déle jsou totiž reseti mrtví, tím méně v nich zůstává po oživení lidského.

Wren 178 je nejnebezpečnější reset v Texaské republice. Nyní ve svých sedmnácti letech slouží v polovojenské jednotce společnosti KLEZ (Korporace pro lidskou evoluci a zalidnění).
Wren je jako zkušená bojovnice pověřena výcvikem nových resetů, ale její poslední nováček – Callum Reyes – je nejhorší, jakého kdy viděla. Callum byl oživen 22 minut po své smrti, a tak prakticky zůstal člověkem. Má příliš pomalé reflexy a nepatřičné otázky a jeho nikdy neuvadající úsměv vyvádí Wren z miry. Pořád však odpovídá za jeho výcvik. Když Callum odmítne splnit rozkaz, dostane Wren poslední šanci ho srovnat – jinak ho bude muset zlikvidovat. Wren dosud vždy uposlechla každý rozkaz a ví, že když se vzepře, bude také zlikvidována. Ale zároveň se nikdy necítila tak živá jako s Callumem…

…

 

Na první pohled je v knize téma, které se nezdá zase až tak originální. Skupina nadprůměrných jedinců je zotročena korporací a zneužívána na boj s odpůrci panujících pořádků. Kniha mě ovšem přesvědčila o tom, že zrovna v tomto zpracování JE téma zatraceně originální v mnoha detailech a supr napsané.

 

Autorka mě ve svém příběhu zavedla do úplně nového světa a nového společenského uspořádání.  Jedna věc je však logicky stejná jako v ostatních dystopkách: Lidstvo na tom (opět) není úplně nejlépe.

Populaci zdecimovala vážná nemoc, která je velmi nakažlivá a s jejímiž důsledky muselo lidstvo bojovat (a bojuje dosud). Pokud totiž na onen virus zemře člověk, může se stát, že po smrti resetuje – probudí se jako taková lepší lidská zombie. Silnější, rychlejší, prakticky nezabitelná, protože se rychle hojí z téměř každého zranění, méně ovlivňovaná emocemi, pokud vůbec. Podmínkou je, že člověk musí být při smrti mladý. Pokud je starší dvaceti let, jeho tělo změnu nepřijme dobře a reset je v podstatě jen zombie. Před začátkem děje knihy proběhly války mezi lidmi a těmito resety a reseti, tenkrát ještě bez výcviku a beze zbraní, byli poraženi. Pokusili se bojovat za svou svobodu a práva a prohráli. V důsledku toho jsou nyní otroky společnosti KLEZ, která je využívá jako jakési vojáky-policajty.

Reseti jsou drženi ve speciálních centrech a zachází se s nimi jako s věcmi. Lidé se jich bojí nebo štítí. Většinou spíš obojí. Reseti jsou prostě jiní a lidi je nenávidí už jen proto – ze strachu, z nepochopení.

Pro své velení jsou pouhými věcmi, nelidmi, bez práv a bez nároku na život mimo absolutní kontrolu v centru. Zde podstupují výcvik a přežívají do doby, než velení rozhodně o tom, že už nejsou užiteční. Jsou využíváni jako zbraň na špinavou práci a v důsledku toho se jejich pověst mezi obyčejnými lidmi ještě zhoršuje. Nepomáhá ani to, že jsou reseti dobře živeni, zatím co většina lidstva živoří ve slumech a trpí hlady.

 

Na to, že je příběh YA a tedy nelze čekat úplnou pitvu do hloubky a vážnosti dospělého čtení, je kniha hodně dobře zpracovaná. I když jsou některé věci přizpůsobené YA a styl psaní je trochu jednodušší, není to nic, co by kazilo čtení a co bych chtěla vyčítat. Kniha je psaná velmi čtivě a kratší kapitoly jen pomáhají udržet slušné tempo děje a čtenáře u stránek. Nevybavuji si žádná místa, kde by mě čtení přestalo bavit. Žádnou zbytečnou omáčku a kupodivu ani žádné běžné klišé, na která jsem zvyklá.

 

Začátek příběhu, který se odehrává v jednom z resetích výcvikových center jsem doslova hltala. Podmínky a život v centru KLEZU jsou tedy docela mazec. Autorka se s resety moc nemazlila. Je zde nastavená přísná hierarchie, kterou reseti drží z jakési setrvačnosti a z důvodu přežití. Od začátku je jasné, že kdo nedrží hubu a krok, je bez milosti zlikvidován.

Autorka vymyslela zajímavý systém, jak jsou reseti cvičeni a který hierarchii ještě upevňuje. Protože jsou silnější a rychlejší než lidi, cvičí se navzájem. Nejvyšší čísla nad 120 se stávají instruktory pro ostatní. Nejvyšší čísla si své svěřence vybírají a proto elity cvičí elity. Čísla pod 60 prakticky nemají šanci na delší přežití ve službě. Některým z nich – vysokým číslům – je zdánlivě projevována důvěra. Jinak je drží pod krkem silou – náznak vzpoury a jsou nemilosrdně zlikvidováni. Nízkým číslům je dáváno najevo, že jsou spíš na odpis. Navíc se postupně ukáže, že lidi používají tato nižší čísla ještě k jiným věcem, než je boj.

 

Wren, hlavní hrdinka knihy, zemřela hodně mladá a před tím, než se dostala do KLEZího centra, žila hodně speciálním způsobem. Vyrůstala ve slumech, jako dítě feťáků. Všechno, co zažila před smrtí i po ní, jí obalilo duši tvrdou slupkou a udělalo z ní samotářku a spíš chladnou, odtažitou bytost. Projevit city nebylo dobré v dětství ani jako reset a tak, když potká Calluma, je to její první láska a vytáhne ji z její strnulé ulity do emocí, které nikdy před tím necítila. Logicky tedy řeší všechny ty věci, které holky při první lásce prožívají, včetně studu za vlastní tělo. Dlouhé resetování Wren totiž fyzicky poznamenalo a ona se za to stydí. Wren na začátku skutečně naplňuje představu lidstva o tom, že reseti jsou zcela bez citů. A čím vyšší číslo, tím hůř. Trochu mě zaskočilo, jak rychle se ze své bezcitnosti oklepala. Bylo to nicméně docela uvěřitelné a z její resetí bezcitnosti se stal spíš obranný mechanismus a potřeba naplnit představy velení, aby neměla potíže. Být taková, jakou ji chtěli, bylo pro ni prostě lehčí.

Líbilo se mi, že Wren byla popsaná jako člověk, který není rozeným vůdcem. To, že dostala tak vysoké číslo, které jí přináší respekt u ostatních, je jen náhoda. Ona však svou roli přijme, přes to, že jí není příjemná a nestojí o ni. Postaví se k ní čelem a zároveň s ohledem na to, co je morální a správné. Jestli tohle není znakem pravého vůdce, pak už nevím, co by mělo být. Samozřejmě dělá chyby a špatná rozhodnutí. Je totiž opravdu jen sedmnáctiletá holka, která se nikdy nerozhodovala sama za sebe a neprotivila rozkazům.

Callum oproti tomu pochází z podmínek trochu lepších. Když už nic, tak měl aspoň milující rodiče. Má silné morální zásady, zabíjet nechce, což se samozřejmě velení KLEZu vůbec nehodí. Kvůli brzkému zmrtvýchvstání je taky slabší než ostatní a výcvik je pro něj o to těžší. Pro resety i lidi je taková raritka – stejně jako Wren, jen z druhého konce. Nepřizpůsobuje se snadno a slevit ze svých hodnot v rámci přežití odmítá.

 Hrdinové jsou v podstatě zombíci, ale takové zombíky jsem zatím nikde neviděla. Mají rychlost a sílu, dobré hojení – což se hodí – a zároveň zůstávají lidmi se vším všudy. Včetně potřeb jako jsou jídlo, spánek, sex… Tím, že je série starší, nestačila ji drcnout móda víl a supersexy nasvalených a krutě zasmušilých borců. Hlavní hrdina tak působí prostě jako sedmnáctiletý kluk, kterým má v příběhu být. Až na to, že je po smrti. Na venek drsňák a uvnitř citlivá bytost je tady spíš Wren. Autorka to ovšem nepojala takovým způsobem, jak je v současnosti zvykem – hrdinka prostě není dokonalá a silná superžena, která sama vybojuje všechny bitvy. Není sarkastická, není drzá. Nemá na všechno odpověď a někdy raději mlčí a počká si, jak se věci vyvinou.

 

Romantická linka mezi hlavními hrdiny je taková rozpačitá a něžná, jak to u prvních lásek bývá. Hlavní hrdinové mi v tomto sedli, i když by se nemuseli pořád olíbávat, ale je to YA, tak co taky čekat. V tomto věku se prostě láska projevuje takto. Není tu žádný milostný trojúhelník. Autorka se vyhnula i detailním sexuálním scénám. Myslím, že tu byla snad jen jedna a ještě dost decentní. To je výhoda starších sérií, tam to nebylo zvykem a musím říct, že mi to i dost vyhovovalo, protože ne každá muchlačka je v knihách dobře popsaná. První díl mě bavil o něco víc, protože do druhého už se dostalo víc romantiky, než mi pro tento konkrétní příběh vyhovovalo.

Že se budou rozvíjet romantické city, jsem sice tak nějak očekávala, ale na malý okamžik v začátku čtení mě přeci jen zachvátily pochybnosti o tomto směřování příběhu. Reseti jsou lidmi chápáni jako bezcitní a autorka to několikrát ukázala i na chování vyšších čísel. Nicméně od začátku byly náznaky, že to tak nebude a to nejen u nízkých čísel. Když Wren cítila stud za vlastní tělo a kamarádství ke spolubydle na cele, cítila strach, který potlačovala, mohla tedy logicky cítit i všechno ostatní. Svoje pocity prostě potlačovala, aby se nezbláznila z toho, co je nucená dělat. Líbilo se mi i to, jak autorka zdůraznila, že Wren chytat zločince baví. Užívala si svou sílu a rychlost. Toto jsou podle mě věci, které by bezcitným zabijákům byly úplně jedno.

Pohled na zombíky je tady super vymyšlený a dost originální, bavilo mě to, líbila se mi myšlenka počtu minut od úmrtí a spojení se sílou, rychlostí hojení a emocemi. Docela mrazivé byli scény, kdy šli reseti do boje a schytávali zranění. Z výcviku byli naučení si toho nevšímat. Bolest však cítili a hojili se doslova za pochodu při dalším boji. Jediné, vůči čemu byli tedy opravdu bezcitní, byla vlastní bolest a zranění. Mě by trefilo, kdybych si měla sama vracet otevřenou zlomeninu nebo rýpat kulku z rány, aby se mi tam nevhojila. Samozřejmě mělo jejich hojení a nezranitelnost svá omezení, což je jedině dobře.

 

Dovedla bych si představit i tento nápad více rozpracovaný jako dospělou fantasku, takto to nebylo sice žádné epické dílo, i když potenciál tam rozhodně byl, bylo to ale neskutečně čtivé. Navíc mi série naprosto zapadla do mého úmyslu pustit se do starších YA sérií, které ještě… řekněme nepodlehly všem moderním trendům. Proti moderním trendům v zásadě nic nenamítám, ale jsou témata, od kterých chci někdy držet trochu odstupu. Což neznamená, že by kniha neřešila nic důležitého, to ne, ale spíš všechno včleňuje nějak bez zbytečného humbuku a zveličování. Autorka nemá potřebu svým postavám nakládat rány osudu, aby byly zajímavé. Jejich těžkosti s sebou příběh prostě přirozeně nese. Není tam nic navíc jen proto, aby se náááhodou něco nevynechalo.

Příběh resetů je rozhodně jedním z těch, kde se sešel dobrý a originální nápad s dobrým, i když skromnějším, zpracováním. Sérii můžu s klidem doporučit. Je příjemná, čtivá a napínavá. Všechno tak akorát.

O knize:

Autor: Amy Tintera

Série: Reset (1. díl Reset, 2. díl Rebel)

Překlad: Jana Hejná

Vydal: Egmont ČR

Rok vydání: 2013, 2015

Počet stran: 384, 360

Hladoví

 

Knihy jsem si všimla v knihkupectví v podstatě náhodou, kdy mě upoutala obálkou. Anotace taky nebyla nezajímavá. Tak jsem si knihu koupila a nečekala jsem nic moc. Spíš prostě další klasický YA příběh. Nooo… tak to jsem byla malinko vedle. Kniha sice byla o mladé dívce, ale nic typického pro YA žánr jsem v ní neobjevila.

 

Anotace:

Příběh dívky žijící v divočině ze skla a oceli, plný akce a života na pokraji smrti. Protože když matička Země nedovede uživit hladové krky, nezbývá než se bít o život.

„Naše sobeckost zabije lidskost, protože udrží na živu člověka...“ Celie je ženou divočiny. Ta divočina má podobu skla, oceli a vypleněných mrakodrapů, které měly kdysi dávno vyřešit problém přelidnění – marně. Ze světa je anarchie bez struktur, jen každodenní boj o jídlo, boj na život a na smrt. Co se ale stane, až dívka projeví soucit? Co potom, až druzí odhalí její maskované ženství? Divočina má mnoho nástrah…

Panika vypukla, když jí bylo deset. Tehdy se přelidnění zvrhlo v katastrofu, hladovění a krvavý boj o jídlo. Z lidí se stala zvířata bez soucitu, jen se sobeckým pudem sebezáchovy. Život se omezil na sháňku po jídle a rvačky.

Celie není jiná. Dožila se dospělosti jen proto, že se naučila zápasit a lhát o svém ženství. Ve světě tělesné síly jsou ženy jen ohroženou výjimkou, téměř vymřelým fenoménem odsouzeným k zániku. Ale co když se přeci jen najdou muži ochotní je chránit? A co když jejich láska dokáže porazit anarchii?

 

…

Hned na začátku se musím přiznat k předsudkům. Rozhodně bych nečekala, že takový příběh objevím v samonákladech u Pointy. Je mi jasné, že samonákladem nevycházejí jen knihy, které u nakladatele neuspěly, ale stejně od nich čekám spíš průměrné a oddechové kousky. Nevím, jestli autorka zkoušela s knihou nakladatelství a ani mě to vlastně nezajímá. Podstatný závěr je, že si od autorky ráda přečtu další knihu, pokud nějakou vydá ať už v samonákladu nebo u nakladatelství.

Toliko úvodní kecy a přistupme k líčení mých zážitků ze čtení Hladových. Hladoví mě překvapili. A ještě je to hodně slabé slovo.  Překvapení se dostavilo hned v několika věcech. První byl neskutečně pěkný styl psaní. Autorka používá krásná slova, má zajímavé popisy a měla jsem pocit, že se do své postavy dokonale vcítila. Díky tomu mě pobyt v hlavě hrdinky opravdu zaujal a vtáhl. Kupodivu, i když jsem neměla příběhu co vytknout a kniha je poměrně tenká, jsem ji nedokázala přečíst najednou. Ve druhé polovině jsem si musela dát od mizérie místního světa a neustálých bojů pauzičku.

 

Autorka v příběhu představí prostřednictvím vyprávění a vzpomínek své hlavní hrdinky Celie dystopický svět, ve kterém bych se octnout nechtěla. Není přesně určeno místo, kde se příběh odehrává, ale podle náznaků a jmen bych odhadla Ameriku – to nicméně není pro příběh vůbec podstatnou věcí. Fascinující na příběhu je to, jak uvěřitelně autorka představuje dystopický svět a zakládá ho na potížích, na které by současné lidstvo úplně klidně mohlo dojet. Na první dobrou to zaujme a chcete se dozvědět víc. Hlavně tedy jak se to stalo a jak to s hrdinkou dopadne.

Celie přežívá od deseti let sama a naučila se přežít. Vyhýbá se pozůstalým městským zástavbám, protože by tam mohla narazit na jiné lidi, pro které by mohla být soupeřem o jídlo nebo hůř jídlem samotným. Nebo ještě hůř – ženou. Přežil totiž jen ten, kdo byl silnější, schopnější se porvat o zbytky a nebo chytřejší a dokázal se lépe vyhnout střetům s ostatními hladovými. A ženy to, minimálně v prvních dvou případech, z logických důvodů nebyly. Zbývá jich už jen velmi málo… nemusím dodávat víc, že ne?

Celie sama je stvoření plné vypěstovaných instinktů, téměř zvířecích, které jí velí být opatrná, utíkat, schovávat se. Naučila se opatřit si jídlo. Naučila se odhadnout, kdo je slabší a využít toho. Naučila se nepřeceňovat své síly a využít toho, že ji samotnou ostatní podceňují. Naučila se skrývat své ženství, protože slabá žena ve světě mužů bojujících o potravu nemá šanci a stává se terčem.

V první polovině na mě působila přesvědčivěji. Změna, která se s ní v druhé půlce udála, se mi zdála hodně rychlá. I když asi pochopitelná, vzhledem k událostem.

Celiiny vzpomínky mě zavedli i do dob kdy „to začalo“. Ona byla desetiletá holčička, která byla najednou sama a okolo ní se odehrávala apokalypsa násilí a boje o přežití. Navrch nad lidstvím a morálními zásadami získalo právo silnějšího. Dozvěděla jsem se, co se stalo, a jak lidstvo postupně dospělo až do této situace. Jak ke katastrofě nakonec vedla jen docela malá událost – jediné osobní selhání a momentální převaha sobeckosti jednotlivce a jeho zájmů nad zájmem většiny. Pochopila jsem, že lidstvo v příběhu je rozhodně celkem beznadějně v prdeli a přitom autorka dokázala do děje vložit i záblesky krásných okamžiků, aby nakonec skončila u něčeho, jako je malá jiskra naděje na záchranu lidstva a na to, že v lidech zůstalo přeci jen trochu víc než hlad a instinkty.

 

Nemůžu říct, že by se to četlo úplně snadno. Hrdinka má dost těžké myšlenky a v její hlavě jsem vězela pořádně hluboko, vzhledem k tomu, že příběh vyprávěla. Jak se žije, když bojujete o každé sousto, musíte skrývat, že jste slabší a co víc, že jste žena? Myslím, že to autorka dokázala vylíčit přesvědčivě, stejně, jako popisy bojů, prostředí a chování jednotlivých postav. Naprosto jsem věřila, že takto by svět opravdu vypadal. Vůbec mi nepřišel na mysl ani stín pochybností, že lidé by se zachovali přesně takto. Jen bych možná očekávala mnohem víc tlup. Třeba i byly, ale v knize neměla autorka prostor zabývat se něčím víc, než výsekem světa okolo hlavní hrdinky.

Autorka má nádherné vyjadřování a své hrdince darovala opravdu zajímavé myšlenky. Místy bych to nazvala až zoufale realisticko-poetický pohled na svět. Hrdinka neměla naprosto žádné iluze o světě, ve kterém už tak dlouho musela přežívat. A přece v něm viděla i hodně pěkných věcí – pravda ne ve spojitosti s lidmi, ale i tak :)

Trochu mě zklamala romantická linka. Pouze ale v tom, že jsem ji očekávala o něco výraznější. Ti dva ale moc prostoru nedostali. Spíš hodně málo a nebýt celou dobu v hlavě hlavní hrdinky, asi by mi vůbec nedocvaklo, že k němu něco cítí. Nemůžu ale popřít fakt, že láska má v příběhu své místo jako symbol znovu nabývané lidskosti a naděje. Je i pochopitelné, proč hrdinka byla v přiznávání svých citů tak opatrná a proč je považovala spíš za hrozbu, než za něco dobrého. Na stejné úrovni měla i další „sociální záležitosti“ v naší současnosti běžné. Také z pochopitelných důvodů. Nepříznivci romantiky nemusí mít obavu. City jsou zde opravdu jen náznakem a v začátcích.

 

Slabšímu hodnocení knihy se trochu divím... a vlastně i trochu nedivím :) – toto rozhodně není příběh pro každého. Není to oddechová a snadno stravitelná beletrie. Popisy zápasů o jídlo a bojů o život dokázaly být ve své zoufalosti dost vyčerpávající a ve finále šlo stále o totéž. Autorka naštěstí v polovině přeřadila ze solitérní jízdy hlavní hrdinky pustinou na příběh, jehož děj se najednou přenesl do skupiny lidí. Hrdinka sice měla co jíst, ale ve společnosti ostatních přicházeli zase jiné potíže, hlavně vzhledem k tomu, že byla jedinou ženou mezi muži. Gentlemanství se nepěstovalo, šlo hlavně o jídlo a vyhrával silnější. Ona, jako holka, navíc měla pro tlupy chlapů ještě jeden zajímavý a dost lákavý potenciál. Bylo tedy docela zajímavé, když autorka přivedla do děje mužské postavy, které se k ní chovaly jinak, než byla dosud zvyklá. Bylo to pro ni matoucí a podle mě autorka skvěle vystihla to, jak ji to spíš oslabovalo, než aby jí to přineslo více sebevědomí.

Nejsem si úplně jistá, že kniha zaujme nenáročného čtenáře. Pokud hledáte oddechovku, tak tady nehledejte. Na to je autorka příliš přesvědčivá ve vykreslení dystopického světa a myšlenek hlavní hrdinky, které se ničím oddechovým rozhodně nemají čas zabývat. Pokud máte rádi popisný a poetický styl psaní, mohla by vám kniha sednout. Musíte ale odpustit lehce naivní závěr, který sklouzává k naději a tím trochu kazí zoufalý boj o přežití, který autorka popsala tak dobře :) Na druhou stranu, kdo by chtěl číst knihu zcela bez naděje na to, že se všechno může ještě spravit?

 

O knize:

Autor: Eliška Pohnerová

Vydal: Pointa

Rok vydání: 2022

Počet stran: 296

Moře rzi

 

„Jediná pravda, kterou musíte v souvislosti se smrtí strojů znát, je, že čím rychleji se blíží jejich konec, tím víc se chovají jako lidé. A lidem se nikdy věřit nedalo.“

Moře rzi nepatří úplně mezi novinky. Spíš mezi ty déle odkládané, na které konečně přišla chuť. Nakonec se stala dalším nečekaným pokladem z hloubi knihovny, tahle sci-fi dystopie mi připadala naprosto skvělá. Jak nápadem, tak zpracováním i myšlenkami, které docela zajímavě zarezonovaly.

Anotace:

Během globálního povstání je lidstvo vyhlazeno právě těmi stroji, které byly vyrobeny, aby mu sloužily. Nyní světu vládnou Jedny světové inteligence – obrovské mainframy, které asimilovaly mysli milionů robotů.

Ale ne všichni roboti jsou ochotni vzdát se své individuality a Křehule – samotářka a sběračka odpadků, zaměřená výhradně na přežití – je jedním z těch, kteří se ještě drží.
Jenomže individualita má svou cenu a po téměř smrtelném setkání s jinou UI je Křehule nucena najít si nějaké útočiště. To však není vůbec jednoduché, protože se jedna JSI rozhodla obléhat nejbližší bezpečné město.

Kriticky poškozená Křehule musí vydržet dost dlouho na to, aby našla nezbytné vzácné součástky a mohla se opravit – ale jak robotovi pomalu odchází procesor, vynořují se všechny jeho staré vzpomínky. A to pro Křehuli znamená především jednu děsivou vzpomínku.

 

…

 

Lidstvo dávno vymřelo, konkrétně před patnácti lety byl zastřelen poslední muž a na nehostinné a zpustošené zemi žijí jen stroje – roboti, které lidé vytvořili, aby s jejich pomocí zabezpečili různé druhy prací a bohužel udělali tu chybu, že jim dali i vědomí a vlastní rozum.

I když roboti vyhráli válku s lidstvem o planetu, nevedou si na ní úplně nejlépe. Pomalu se blíží hranice jejich životnosti a součástky k opravě nejsou moc dostupné zboží. Někteří zoufalí roboti vyrážejí za poslední šancí jak součástku získat do Moře rzi – hřbitova strojů, který se rozkládá na části území bývalých států Michigan a Ohio. Tam odcházejí nebo jsou vypovězeni všichni, co jsou na hranici vyhoření a nacházejí se ve stavu selhávání systémů a „šílenství“. A v jejich nefunkčních tělech by mohl selhávající robo-občan najít součástku, kterou potřebuje, nebo nějakou, kterou by mohl směnit.

Ostatní, zatím fungující občané, žijí v malých komunitách, které se ale musejí ukrývat před velkými mainframy. Když se neukryjí a neutečou, budou pohlceni a stanou se součástí obří supersítě, jejich data budou včleněna a přestanou samostatně existovat. Tito svobodní roboti však o svoji individualitu přijít nechtějí a tak utíkají z místa na místo a ukrývají se, dokud je bojové jednotky mainframu nenajdou a nedonutí k útěku zase někam jinam nebo k připojení k celku.

Křehule – robotka model Pečovatel - která příběhem provází, číhá právě tady, v Moři rzi. Pronásleduje napůl šílené různě porouchané roboty, kteří věří, že se nějak dokážou opravit sami a vytoužená součástka je v moři – pohřebišti už už na dosah. Dělá to, protože nemá na vybranou. Potřebuje jejich součástky, aby je mohla směnit za nějaké, které se hodí jí. Životnost jejích vlastních součástek pomalu dobíhá, jakékoli poškození některé z důležitých částí pro ni může být fatální. Není a nechce být součástí ani jedné ze dvou vládnoucích supermyslí a tak nemá jiný přístup k náhradním dílům, které potřebuje. Zároveň však vyznává jisté zásady – bere si pouze od umírajících nebo mrtvých jednotek – občanů.

 

V této knize jsem dostala zajímavý příběh ve stylu starých dobrých scifáren. Důraz je položený na příběh se značnou podobností k lidskému a zajímavou myšlenku a zároveň nechybí ani momenty nacpané akcí a napětím.

Současnou linku Křehulina příběhu příběhu protíná její vyprávění o věcech minulých a její vzpomínky na to, jak a proč zmizelo lidstvo. Kdy a jak se objevily první mainframy? Jak se stalo, že největší supermysli sjednoceného robotího světa pronásledují základní svobodné robotické jednotky? Kdy padl první výstřel ve válce robotů proti lidem a kdo to začal? Skoro jsem měla pocit, že jde o takového robotího Orwella. Tohle vzpomínání má ze začátku knihy mírně navrch a vůbec to nevadí. Události v něm jsou zajímavé a obsahují hodně myšlenek, které rozebírají i současné lidské chování a postoje k důležitým věcem. Myšlenka, že lidstvo si ve jméno pokroku a pohodlnosti kope vlastní hrob, se zde jevila ne pravděpodobná, ale stoprocentní. Zrcadlo zaniklé lidské civilizaci nastavuje právě chování robotů ve válce a po ní a jejich vzpomínky na život s lidmi.  Roboti zprvu nezatížení individualismem a potřebou se za něco rvát a vymezovat se, měli na začátku války o životní prostor hodně navrch.

Způsob, jakým bylo zachyceno přemýšlení a chování strojů, mi připadal téměř lidský. Kdyby nebylo určitých specifických věcí, dalo by se klidně zapomenout na to, že se o lidi nejedná. Pan autor tu na specifické věci nezapomínal a neustále se někde vynořovaly – byl zajímavý pocit, jak jsem se při čtení vžila do lidského uvažování a prožívání a toto mě vracelo zpět k robotické realitě příběhu. Díky tomu bylo možné mít k postavám robotů bohatší vztah, než kdyby to prostě byly univerzální, centrálně myslící stroje. Tito měli vědomí a oproti jednotkám supermysli byli krásně rozpoznatelní, měli osobnosti, byť v umělém těle. V některých ohledech byli možná lidští až moc – nechybělo jim sobectví, vůle přežít a bojovat za každou cenu (i kdyby ji měl zaplatit někdo jiný). Nešlo si nevšimnout jisté podobnosti mezi náboženstvím lidí a centralizací v supermysli u robotů. Dokonce i ti samostatní si postupně vyvinuli něco jako víru, i když v mnoha případech šlo trochu o šílenství a trochu o data.

Líbilo se mi, že zde nebyli roboti tak úplně pány světa s kontrolou nad situací, měli jistou úroveň bezmoci a hlodal je zub času. Oproti hypermoderním scifi to byla příjemná změna. Chyběl tam ten prvek nadvlády a naprosté úspěšnosti strojů po převzetí země. Vítězové prohrávali v boji s ještě silnějším zástupcem vlastního druhu. Museli se skrývat, bát se, bojovat o život a u toho cítili silnou touhu po zachování sebe sama. Stroje to trochu polidštilo – hodně polidštilo. Zajímavý prvek příběhu bylo popisované šílenství robotů a selhávání jejich paměti. Pan autor to tak zajímavě zakomponoval do děje, že (zvlášť u Křehule) jsem díky tomu zjistila některé zvlášť závažné události, které formovaly osobnosti robotů během války s lidmi.

Na mě tahle scifárna docela zapůsobila. Kniha měla při čtení mou maximální pozornost i ve chvílích, kdy se nedělo nic až tak akčního. Získala si je prostě jen zajímavostí tématu, myšlenkami a dobrým zpracováním. Zároveň ale nejde o náročné sci-fi, které by vyžadovalo extra soustředění a hluboké pátrání v hlubinách vlastních technických znalostí nebo morálních hodnot. Prostě příjemně oddechová záležitost.

O knize:

Autor: C. Robert Cargill

Překlad: Marek Čtrnáct

Vydal: Fobos

Rok vydání: 2019

Počet stran: 336

 

Další zajímavé sci-fi knihy na bloGu:

 Spát v moři hvězd - nejnovější počin pana Paoliniho, jinak známého jako autora Eragona.

Člověk Nula - zajímavé a dobře napsané. Nepříjemně fascinující pohled na budoucnost. Vřele doporučuji!

Liščí gambit - skvělý a originální military sci-fi příběh.

Enderova hra - velmi doporučuji. Naprosto brilantní kniha.

My jsme legie - začátek příjemné série. A docela zábavné čtení.

Navigátoři Duny - příběh z mého oblíbeného univerza nesmí chybět!

Na odvrácené straně - trocha měsíčního noáru.

 

Písek

 

Svět pohřbený v písku a lidé, kteří mají sílu vzdorovat… 

Nekonečnost, marnost… a naděje.

Písek mě zaujal názvem. Ani jsem nepotřebovala nic jiného. Prostě mi stačilo vědomí, že takto zajímavé prostředí určitě přinese neobvyklý příběh. A dá se říct, že se to stalo. Jenže taky musím konstatovat fakt, že navzdory zajímavému prostředí mě kniha spíš trochu zklamala, protože jsem prostě čekala víc. Už z toho, jak hodně dlouho jsem ji četla je to vidět. Prostě mi ten písek nějak drhnul a skřípal mezi zuby. Kniha je jednoznačně náročnějším čtením – aspoň pro mě. No, pojďme na to mrknout podrobněji:

Anotace:

Ztracený otec. Opuštěná rodina. Zapomenutý svět. Vítejte v Písku, dalším apokalyptickém thrilleru Hugha Howeyho, autora fenomenální bestsellerové trilogie Silo, Turnus a Prach. Než se do něj vnoříte, pořádně se nadechněte – může to být naposledy. Starý svět byl zasypán. Nový teď existuje jen na vršcích pohyblivých dun. V zemi skučícího větru a pekelného, všudypřítomného písku se čtveřice sourozenců pokouší dát znovu dohromady svou rodinu. Jejich otec pracoval jako písečný potápěč, jeden z těch, kdo z hlubin pouště přináší pozůstatky starého světa, které lidem pomáhají přežít. Ale otec zmizel. A svět, ve kterém své děti zanechal, nejspíš brzy zmizí taky…

…

Mnohem víc než „akční“ dystopie se mi dostalo životního příběhu lidí bojujících každým rokem boj s pískem, který nemůžou vyhrát. Kniha sleduje jednu rodinu písečných potápěčů žijících v zapadlé vesničce v poušti. Ves je vybudovaná z věcí, které potápěči vynesli z hlubin, z trosek našeho světa a každým dnem si ji hlubiny zkouší vzít zpět. Jejich život je neustálým bojem s pískem, který svou neúnavností a neúprosností připomíná ubíhající čas, a touhu po lepším životě. Touhu podívat se za obzor, kde duní rány válek Pánů. Chuť stát se něčím víc než jen dalším písečným potápěčem, který se jednoho dne z písku nevynoří.

V tom byla kniha zvláštní a zanechala rozporuplné pocity. Četla se mi poměrně nesnadno a docela pomalu, jako bych si ten svět musela dávkovat po částech, abych všechno důkladně pochopila – v tom byla ona náročnost. Rozhodně to pro mě nebylo nic, co bych přečetla za večer s minimálním soustředěním. Ta kniha nelze číst nepozorně, příběh se odmítá nechat odbýt.

Začnu nejdřív tím, co mě na knize bavilo a zaujalo.

Jako první je to určitě prostředí a zpracování. Díky nehostinnému a krutému prostředí pouště, kde každý už od mala musel bojovat za svůj hlt vody a životní prostor s nekončícím přívalem písku, mohl autor svým poměrně mladým postavám vnuknout myšlenky a způsob uvažování, jakému bych v jiných knihách těžko věřila. Tady jsem s tím neměla problém i u takto mladých lidí. Mladí byli nezdolní, plní chuti bojovat a prosadit se. U dospělých se zase projevilo prostředí spíš rezignací nebo naprostou bezohledností k ostatním a sobectvím. Děti ještě byly schopné pomoct si a podělit se. Dospělí brali. Pan autor měl prostředí a jeho vliv na lidi promyšlený do posledního detailu. A co víc, dokázal pocity postav a jejich fyzické nepohodlí přenést na čtenáře pomocí fakt parádních popisů – ať už šlo o popis ponorů, žízeň, boj o nádech pod pískem, nevzdání se nebo naopak rezignaci na všechno.

Na pocity předávané čtenáři tahle kniha vůbec jede hodně. Na atmosféře a předávání emocí je prostě od začátku stavěná – a je to spíš bída, zoufalství a bezmoc než co jiného. I když v pozdějších kapitolách dojde i na akční scény, kde se dějí věci dost napínavé, nepatří kniha k těm strhujícím, které nedají pokoj, dokud nejsou dočteny. Plyne spíš poklidně a přináší zajímavý lidský příběh. Začátek je trochu zdlouhavější, ke konci ale akce přibývá a tím i zájmu čtenáře a čtení je lehčí, když je možné se odpoutat od přemýšlení hrdinů a zažít nějakou akci. Pořád jsou ale dominantní ony pocity a prožívání konkrétních lidí. Dokonce bych řekla, že to má trochu navrch nad příběhem samotným. Pan autor toho docílil tím, že hodně ubral na dialozích a soustředil se na vnitřní prožívání a myšlenky svých hrdinů. Nebylo to na škodu, jen čtení kvůli tomu šlo pozvolněji.

Příběh je taky hodně zaměřený na nehostinnost prostředí a na to, jak v něm lidi přežívají – což je pochopitelné. Autor si všímá, jak to utváří osobnosti lidí, jak je takový životní boj zoceluje a mění. Postavy mají v povahách zajímavé rozpory mezi sobeckou touhou přežít a soucitem s ostatními. Soudržnost rodiny, společenství a parťáků při potápění – to byly jistoty tohoto světa. Člověk samotný by nepřežil. Potřeboval společenství už při tak prostém úkonu, jakým bylo vynášení písku, aby nezasypal studnu. Fascinovalo mě, jak lidé bojovali o všechno s přívaly písku každý den znova a znova, každý po svém. Já bych asi byla mezi těmi, kdo by zkusili prostě odejít. Někteří by se možná našli mezi mladými „revolucionáři“, kteří chtěli změnit svět. A další by to přijali – záleží na každém čtenáři a autor nepodsouvá správnou volbu, která v tomto světě stejně neexistuje. Stejně jako v něm neexistuje kladný nebo záporný hrdina. Všichni jsou obojí.

Nejlepší popis má hlavní postava knihy – budete se divit, ale hlavní postavou je jednoznačně písek. Je popsaný tak, že byl všudypřítomný. Skoro jsem čekala, že nějaký vyklepu z bot nebo mi při čtení zakřupe mezi zuby. Lidi se s ním na stránkách potýkají neustále a autor na to nezapomíná upozorňovat v letmých a nenápadných zmínkách. Nejde na to zapomenout, když vás to skoro kouše pod vlastním zadkem.

Z těch poněkud méně abstraktních postav jde hlavně o jednu rodinu, která je celý příběh v centru dění. Je to rodina písečných potápěčů. Kniha začne s Palmerem, pokračuje s Connorem a nejmladším Robem. Svou příležitost dostane i Vic, jejich sestra a nekorunovaná královna hloubkových potápěčů a dokonce i jejich matka, toho času majitelka bordelu a prostitutka. Smutná historie rodiny se začala psát dne, kdy odešel jejich otec. Za pár let je následovala sestra a zůstali už jen bratři, pevně se drží rodinných tradic a historie – dokonce i té z odcházením, jako by to měli prostě v krvi a dálce za obzorem se nedalo odolat. Píseční potápěči byli něco, co je pro mě naprosto nepředstavitelné. Doslova mi z myšlenky na ponor do písku běhal mráz po zádech. Pokud to s potápěním pod cokoli máte stejně jako já, začátek knihy vám nejspíš způsobí dost nepříjemných pocitů. Jak už jsem psala, pan autor umí předat vjemy tak, že jsem doslova cítila tlak písku a každé zrnko, když se potápěli. Samotná technologie nutná k ponoru byla fascinující, i když autor nijak podrobně nezmínil, kde se vlastně vzala.

Tím se dostávám k věci, která je knize vyčítána, ale do jisté míry zbytečně. Jedná se o otázky typu: kdo jsou, kde se vzali a co se to se světem stalo. Hodně čtu, že informace, co se s naším světem stalo, není k nalezení, ale ona tak úplně nechybí. Jen má podobu náznaku mezi řádky a dvou malých zmínění, která ale člověk pochopí až u poslední věty a ani pak si není úplně jist správností svých úvah a toho, jestli by zrovna toto mohlo způsobit zasypání světa pískem. Otázkou je, jestli je pro čtení vůbec nutné to vědět – mě to ani netrápilo a nad odpověďmi jsem začala dumat až na konci. Rozhodně proto neuberu knize body, protože to pro mě není zas tak podstatné. A tak stejně nenápadné jsou i ostatní informace a autor vyžaduje od čtenáře tak trochu domýšlení až občas věštectví :) Kniha navíc svádí ke ztrátě pozornosti při čtení, takže jejich přehlédnutí je spíš pravděpodobné. Možná se domýšlím moc, ale mě se to zdá celkem možné. Napovídat nebudu, hledání mezi řádky je zábava :) Jediné, nač jsem opravdu nenašla odpověď je: Proč, hergot, ještě zůstávají? Oni mají kam jít.

V textu se dá najít hodně zajímavých myšlenek nebo těch zde už tolikrát zmíněných popisů. Nemyslím tím ale zbytečnou vatu, ale spíš věci, které prostě zaplaví čtenářovu mysl – třeba popis prvního nádechu potápěče, když se vynoří z písku, i když už v něco takového nedoufal. Nebo naopak pocity člověka umírajícího udušením pod obrovským tlakem písečné hmoty – doslova jsem ho cítila nad vlastní hlavou. Stejně tak popis ponoru byl působivý a také popis písku: písku, jak se sype, jak zalézá pod kůži, jak zabírá prostor. Vážně, atmosféra díla je neuvěřitelně barvitá, doslova k osahání. Popisy tu mají místo a jsou skvělé – žádná zbytečná snaha o vykecávání, lyriku, poetično nebo prostě pindání o ničem, aby nabyly stránky. Bez toho všeho by se příběh rozpadl.

Z výše napsaného rozhodně není poznat ono moje zklamání avizované na začátku. Ono to vlastně ani vysloveně zklamání není. Spíš takový pocit, že to úplně nestačilo a že bych k dokonalým popisům a atmosféře potřebovala ještě stejně dokonalý příběh, který by měl větší sílu a smysl než ten, který jsem dostala. Myšlenka díla je jasná a zajímavá, ale já bych potřebovala, aby tam autor toho příběhu dal víc, úměrněji k budování atmosféry, myšlenek postav a mnou už tolikrát vychválených popisů. Jasně, chtělo by to víc stran, ale u této knihy by to rozhodně stálo za to. Otázkou je, jestli by pak atmosféra zůstala stejně hutná a působivá, jako je teď.

Knihu doporučím čtenářům, kterým náročnější texty nevadí a naopak si potrpí na texty, které jim dají víc než jen příběh. Tady je potřeba trochu se zanořit a nechat slova působit pomaleji a o to hlouběji. Kniha se za to odmění, ale dost možná se dojmy ze čtení budou muset nechat pár dní uležet. Okamžitý dojem po dočtení je spíš neuspokojení – po pár dnech se dostaví to, co jste četli výše :)

Za poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud toužíte ponořit se do Písku, najdete knihu do vaší čtečky tady.

O knize:

Autor: Hugh Howey

Překlad: Jiří Engliš

Vydal: Laser-books

Rok vydání: 2020

Počet stran: 296