Smrtka

V situaci, kdy reálně nebylo o co usilovat, šlo v životě o údržbu. Věčnou údržbu.

Autor: Neal Shusterman
Série: Smrtka (1. díl)
Překlad: Petr Kotrle
Vydal: Yoli
Rok vydání: 2018
Počet stran: 384

Můj názor:

Lidstvo dosáhlo absolutního vědění a dokonce porazilo smrt. Civilizace je řízena Nimbem – jakousi supermyslí, která udržuje rovnováhu a dostatek pro všechny. Je neúplatný a neovlivnitelný a za lidi odedře všechnu práci. 

Život lidstva je průzračně jednoduchý, neustále plynoucí od jednoho obrácení listu po druhé. Věčné mládí, pokud chcete.

Přes to však mají lidé určité obavy ze smrti. Nebo spíš z pokosení, jak je tu tahle událost nazývaná. Přirozeně se neumírá a regulaci obyvatelstva zajišťují smrtky na základě statistiky a náhodného výběru. Nebo prostě jiného důvodu, který se jim zlíbí.

Být smrtkou je velmi obávané a vážené povolání. Lidé k nim chovají až absurdní úctu zapříčiněnou především strachem z pokosení. Co když vám podlézání smrtce zajistí, že si pokosení rozmyslí? Nebo dokonce přiměje smrtku udělit imunitu před pokosením!

Smrtek není zase až tak moc, aby zvládly udržet populační explozi v mezích. Čas od času jsou potřeba nějaké nové, aby posílily jejich řady. Do cechu jsou přijímány po absolvování učňovství u některé ze smrtek, která si je vybere a po složení zkoušky. Každá ze smrtek hledá u svých budoucích učedníků něco jiného – jiné předpoklady pro plnění povinností. 

Smrtka Faraday – velmi vážený smrtka – natrefí na začátku knihy hned na dva lidi, u nichž najde potřebné morální vlastnosti a přijme je do učení. Pro Citru a Rowana se tím změní úplně všechno. Jenže místo smrtky je jen jedno…

…

Atmosféra příběhu je už od začátku velmi působivá. Tak trochu mi běhal mráz po zádech od první stránky. Nedočkala jsem se sice nijak strhujícího a napínavého děje, ale bohatě mi to vynahradilo téma a způsob, jakým autor svoje dílo pojal.

Hlavní myšlenka příběhu je velmi logická a jednoduchá. I když lidstvo pokročilo tak, že nejsou nemoci a zmrtvělého lze oživit, platí pořád jedno pravidlo, byť ten, kdo ho prosazuje, není už příroda samotná. Smrt je prostě nutná, jinak to v žádném případě není možné, všichni to vědí a v příběhu existenci smrtek všichni uznávají a schvalují. 

To ale neznamená, že by se pokosení nechtěli vyhnout a neměli strach. V jejich jednotvárném a nudném životě je smrt v podstatě jedinou událostí, která čeří stojatou vodu. Smrtky jsou zároveň obávané i celebrity. Je jim plněno každé přání, podlézáno, lichoceno. Lidé se jim vyhýbají, bojí se jich a zároveň jim nedokážou odolat. Kosení je ve světě nesmrtelných fascinující událostí.

Nápad je prostě skvělý a zpracování za ním nijak nepokulhává. Pan autor je dostatečně zkušený a s podobnými tématy už si párkrát ruku podal (například Bez šance – můj článek zde). Nepříjemné pravdy předkládá suše a stručně, ale přitom je v textu dostatek emocí, aby to se mnou krásně rezonovalo. Čtení jsem si opravdu užívala – od prosté zábavy a zájmu o příběh, přes lehké mrazení až po přemýšlení nad otázkami morálnosti.

Autor moc nepopisuje postavy, což mi ve výsledku vyhovuje. Mohu si je představit po svém a navíc zrovna pro tento příběh není vzhled postav zase až tak podstatný, jako jejich uvažování, myšlení a především morálka. 

Postavy lidí – křoví určené k pokosení - jsou představeny v podstatě jen ve vztahu k smrti a to především ve chvílích kdy na ně dojde řada a stojí tváří v tvář smrtce. V příběhu vlastně vůbec nejde o lidstvo a jeho šťastnou současnost absolutního vědění a nesmrtelnosti. Jsou jen jako ryby v rybníce a čekají na tu ne moc pravděpodobnou chvíli, až je někdo vyloví. Někteří nudící se nesmrtelní dokonce v zmrtvování sebe sama nalezli zábavu – proč taky ne, když vás zase oživí, že? 

Smrtky a učedníci mají pochopitelně výrazně jiný, méně lehkomyslný, často až filosofický pohled na život i na smrt a toto je ta stránka, po které jsou především představeny. I u Citry a Rowana jde hlavně o to, jak se vypořádají s principem učednictví, které přijali – vždyť se učí brát život a jednat s lidmi, které si vybrali k pokosení a s jejich příbuznými. Oba jsou vystaveni výrazně odlišnému stylu práce smrtky a jak na to reagují je gró jejich vývoje. Asi není potřeba říkat, že ve svém učení oba dospívají zatraceně rychle a stejně rychle také přicházejí o iluze mládí. Díky tomu rozhodně nepůsobí jako běžné postavy z žánru YA, proto se knihy nemusí bát ani dospělí čtenáři. 

Od hrdinů, kteří se měli stát smrtkami, se očekávala jistá morální úroveň, odpovědnost a vyspělost, kterou s sebou tahle práce nutně nese. Co asi s člověkem udělá taková moc nad životem a smrtí ostatních? Hodně to bylo vidět na přístupu jednotlivých smrtek k jejich práci. Každá byla opravdu jiná, kosila jiným způsobem a vyznávala jinou ani ne tak životní jako spíš „smrtnou“ filosofii. A vlastně i životní, protože životní styl smrtek se ne vždycky řídí jejich desaterem. Smrtky jsou prostě nad zákonem a uznávají jen svůj vlastní. Moc pravidel nemají a některé si i to málo dokážou ohnout po svém nebo prostě obejít. Trochu mi připadalo, jako by si pan autor neodpustil nenápadnou narážku na jistou církev – ono to uspořádání smrtčího cechu malinko připomínalo cosi, co je ze současnosti známé a to nejen názvoslovím nebo některými věcmi, jako je například deset přikázání, konkláve, rituály a tak dál. No, někde se prostě člověk inspirovat musí :)

Docela mě zaujal akt, který každá smrtka provedla po svém zvolení a sice, že si vybrala jméno podle významné historické osobnosti z věku smrtelnosti. Bavilo mě hádat, proč si jednotlivé smrtky vybraly konkrétní jména. Nebo spíš pátrat po tom. Vyhledávala jsem si osobnosti, abych se o nich dozvěděla zajímavé podrobnosti nejen to, kdo byly a pak zkoušela najít souvislost s konkrétní smrtkou. Jde to, zkuste taky :)

Jen malá odbočka: Líbí se mi taky, že nebyla přeložena jména hrdinů. Přiznávám, že mi to dost vadí například hlavně u Maasové, ale i jinde. Dost často překlad jména postavě ublíží a tady by se to stoprocentně stalo. Navíc by museli přeložit jen některá a to by vypadalo pitomě. Konec odbočky :)

.

V příběhu nechybí taky lehce napínavá linka, kdy oba učedníci chápou, že v cechu smrtek je cosi v nepořádku. Že v něm místo morálky a soudržnosti panuje rivalita a politikaření. Prospěcháři se derou k moci a považují se za vizionáře. Cech smrtek a jeho uspořádání směřují ke změně, která se zdá být nevyhnutelnou. Je celkem jasné, kdo stojí na které straně, autor má v tomto karty rozdané a od prvního setkání s postavami jsem věděla, do kterého tábora patří. Průhlednost děje ale knize rozhodně vytknout nemůžu.

Kapitoly sledují oba hrdiny více méně na přeskáčku a kupodivu se mi nestalo, že by mě jeden příběh zaujal víc než druhý nebo bych jednomu z nich víc fandila. Oba mě bavili stejně. Stejně tak mě zaujaly úryvky z deníků kosení, které si každá smrtka musí vést. Byly vždy před novou kapitolou a našla jsem v nich hodně zajímavých myšlenek.

Knihu si určitě neužije ten, kdo hledá akci, napětí a strhující děj. Tahle je jiná. Plyne spíš pomalu. O děsivé okamžiky kosení každopádně není nouze, ale autor se dokázal vyhnout lacinosti. Dokonce ani hromadné kosení smrtky Goddarda nepůsobí jako šaráda. Kosení jednotlivců je každopádně výrazně mrazivější a osobnější.  Jak se příběh chýlí ke konci, překvapivých momentů přibývá a konec hodně láká na další díl. Já si ho přečtu určitě. Tahle série má dobře nakročeno k tomu stát se nezapomenutelnou. Pan Schusterman si umí rozhodně dobře vybrat téma a naštěstí umí i dobře psát.

Knihu ráda doporučím všem, které zaujme téma. Vůbec není potřeba uhýbat před ní, protože má nálepku YA. Myslím, že má velký potenciál zaujmout každou věkovou kategorii.

Anotace:

Svět bez hladu, nemocí, válek, bídy. To vše se lidstvu povedlo. Zvítězilo dokonce i nad smrtí. Smrtky jsou nyní jediní, kdo může ukončit jakýkoliv život a je jim přikázáno tak činit s cílem udržet objem populace pod kontrolou.

První část strhující nové knižní série od Neala Shustermana, autora čtenářského hitu Bez šance. Ve světě budoucnosti lidstvo zvítězilo nad nemoci, stárnutím a nakonec i nad smrtí. Nikdo neumírá a Zemi hrozí přelidnění. Jedinými, kdo může ukončit život, jsou tak „smrtky“. Dva mladí lidé, Citra a Rowan, jsou vybráni, aby se stali učedníky tohoto řemesla – což je role, po níž ani jeden z nich netouží. Musí si osvojit „umění“ brát život, a přitom mít na paměti, že když se jim to nepodaří, mohou vlastní život ztratit. Okolnosti je postaví proti sobě a brzy je jasné, že pokud jeden z nich vyhraje, druhý musí zemřít… Za dokonalý svět je třeba zaplatit vysokou cenu.

Leichenberg

„Člověk nebo srnka, on v tom stejně není žádný rozdíl.“

Autor: Oskar Fuchs

Vydal: Epocha

Rok vydání: 2020

Počet stran: 336

Můj názor:

Když jsem si o knihu psala, říkala jsem si, že po dlouhé řadě romantických odpočinkových příběhů potřebuju přitvrdit. Chtělo to zase knihu, která se o romantiku ani neotře – výběrovku vyhrál Leichenberg. A tak teda jo, přitvrdila jsem :D

…

Po skončené občanské válce by si vojensko politická sekce (VPS) moc ráda vycvičila vlastního vojenského mága a dámám z VPS uvízl za nehty (po delším lovu na něj) právě hlavní hrdina knihy Gabriel Leichenberg. Gabrielovi není moc po chuti, že by jim měl dělat bojového magického mazlíka a navíc má vlastní plány na to, co s volným časem. Z válečných dob má ještě nějaké nevyřízené účty a strašně moc rád by podtrhl a sečetl.

Za války byl členem XIII. pěší jednotky složené z grázlů, zlodějů, vrahů a uchyláků – prostě potrava pro první linii. Účastnil se s nimi nejhorších bojů a po poslední akci přežil on jediný. Teď je na pomstu za zradu své jednotky sám – teda ne tak úplně. Protože má schopnosti bojového mága, umí si na pomoc povolat nejen svého nadřízeného z XIII. pěší a jeho jednotku, ale i svého dávno mrtvého dědečka, který sloužil jako velitel v nacistické armádě s jeho smečkou ss-manů.

…

Anotace:

Občanská válka skončila. Mnozí se vracejí domů. Mezi nimi i Gabriel Leichenberg. Pytlák, pašerák a poslední, kdo přežil z nechvalně známé XIII. pěší – trestní jednotky nasazované do těch nejtěžších bojů a složené z toho nejhoršího, co bylo k máni – vrahů, sadistů, dezertérů, zlodějů a jiných kriminálních živlů . Má v plánu se pomstít za události, které proběhly za války v jeho rodném městě. Ovšem v cestě mu stojí nejen divoké ozbrojené bandy rabující pohraničí, jeho bývalí protivníci, kteří zatím získali moc, ale i vojensko-politická sekce (VPS), která s ním má vlastní úmysly.

…

Můj názor na knihu je dost rozporuplný, na jednu stranu to bylo zábavné a akční čtení, i když mě na něm pár věcí štvalo. Utíkalo rychle a nebyl problém se do knihy začíst a slupnout ji téměř na jeden zátah. 

Na druhou stranu z toho moc nezůstalo a vím jistě, že znova tuhle knihu už číst nebudu, protože jen skvělé drzé kecy a průpovídky hlavního aktéra příběhu mi nestačí. Shrnula bych to tak, že mě příběh bavil jen napůl, tedy spíš jen jeho určitá část.

Hlášky hlavního hrdiny a ostatních mužských postav jsou jednoznačně super – to teda rozhodně a pobavily mě dost často, na nedostatek akce si nemůžu stěžovat, mrtvol byla skutečně hojnost a zmiňovaná romantika se nedostavila ani v náznaku. V tomto ohledu to byla sázka na jistotu.

 V příběhu mi však chybělo takové to něco, po čem bych si řekla – jo, to bylo fakt dobrý. U mých ostatních oblíbených autorů žánru to nikdy nepostrádám, ale s panem Fuchsem jsem si po této stránce moc nesedla. Tím nechci říct, že by psal špatně - to vůbec ne! Styl má skvěle čtivý a text odsýpá jedna báseň. 

Chyběl mi tam spíš nějaký výraznější, zajímavější příběh, který by mě upoutal, ale to byla možná moje vina, protože dvě předchozí knihy autora jsem nečetla a podle všeho se všechny odehrávají ve stejném univerzu. Mohly by se tedy doplňovat a příběh, který mi tu chyběl, mohl být v předchozích knihách, k nimž by byl Leichenberg jen epizodním doplňkem. Nevím a bohužel nemohu posoudit. Stejně ve mě však přetrvává pocit, že se na stránkách neudálo nic zásadního. Po stránce příběhové mi prostě kniha ničím moc v paměti neutkvěla. Tolik tedy k slabšímu příběhu. 

Bohužel pro knihu však situaci moc nezachránil ani skvěle hláškující Leichenberg, který vůbec nebyl špatná postava. Naopak mě bavil ze všech postav v knize nejvíc, i když seznámit se s ním osobně bych fakt nechtěla :). K jeho škodě ho dost utloukali ostatní – nebo spíš utloukaly.

Jo správně. Knihu mi výrazně kazily velmi nepříjemné ženské postavy, buď šablonovité blběnky nebo nepřesvědčivě tyranské svině. Nic mezi tím. Ne že bych byla feministka nebo tak něco a normálně mi ženské postavy podobně vykreslené zase až tak nevadí (ani sadistky ani blběnky), podobných knih přeci jen přečtu dost. Tady ale hrály poměrně významné role, na stránkách se tudíž objevovaly hodně často a svou debilitou občas dokázaly zastínit i famózního Leichenberga. Byly tak extrémně protivné, samolibé a násilnické až působily jako laciné dominy. Vůbec mě nedokázaly přesvědčit o tom, že jsou takový typ čůzy, jakou bych na dané pozici očekávala. Jejich nepřesvědčivost a teatrální rádoby-drsnost mi kazila zážitek při čtení. Blběnky zase byly až moc žensky roztomiloučce pitomé a to i mezi vojačkami. 

Krom toho bylo ženských postav až nepříjemně mnoho. A přiznávám narovinu – tyhle knížky čtu kvůli drsňáckým týpkům s plnou hubou hlášek, kvérem proklatě nízko a ostře broušenou kudlou. Leichenberg takový byl, ale dámy ho kastrovaly a srážely ho na pozici tupého submisiva, který panáčkoval za cígo a gumového medvídka. A to mě nebavilo.

Rozumím tomu, že pokud někoho dlouhodobě týrají za účelem naučit ho poslušnosti, udělá ten člověk nejspíš všechno, aby se podobnému týrání vyhnul. Mě ale při čtení nejspíš nějak unikla dlouhodobost toho všeho. Zdálo se, že Gabriel začal poslouchat neuvěřitelně brzo. 

První mučení bylo drsné, to teda sakra že jo a vlastně jsem i ráda, že pan autor na popisy Leichenbergovy převýchovy moc neplýtval slovy – vyloženě detailní popisy mučení nemám ráda. Jenže možná kvůli tomu mi uteklo ono delší časové období, po které převýchova trvala. 

Nápady pana autora na donucovací prostředky byly až nepříjemně živé – a teď to myslím v tom dobrém slova smyslu – dokázala jsem si poměrně živě představit, jak odporné by bylo něco z toho si zkusit na vlastní kůži. Na Leichenbergovi jsem ale nějak moc nepozorovala psychické dno, na kterém by se nejspíš měl ocitnout někdo, kdo je zlomený k poslušnosti – chyběl mi onen bod zlomu. On navíc každou hláškou a způsobem uvažování dokazoval, že je prostě v pohodě.

V textu jsem si bez problémů našla i části, které se mi hodně líbily. Odstavce, kde Gabriel vzpomínal na chvíle u jednotky XIII. pěší, byly super. Čtivé, akční, drsné – prostě přesně takové, jaké v podobných knihách hledám. Když ze stránek na chvilku zmizely krotitelky mazlíků, bavilo mě to na sto procent. Mužské postavy byly přesně takové, jaké jsem čekala, že budou. Drsní vojáci, kteří pro ránu nejdou daleko, obdaření prořízlou hubou a notnou porcí cynismu a černého humoru. Tohle jsou přesně ty důvody, proč danou literaturu čtu.

Takže shrnutí: Leichenberga jsem si zamilovala i popisy jeho bojů z dřívějška. Taky koncept válečných mágů a Gabrielovy schopnosti mě bavily. Kupodivu jsem si oblíbila i nacistického dědka Leichenberga. Nelíbily se mi ženské postavy a převychovávání hlavního hrdiny na poslušného válečného mága.

Rozhodně neváhejte se čtením, pokud máte tento typ literatury v oblibě. Já další knihu od pana autora nejspíš taky zvážím. V Leichenbergově příběhu zmiňoval občas Frosta a tento pán mě zaujal.

Za laskavé poskytnutí e-knihy moc děkuji Palmknihám. Leichenberga si můžete koupit tady.

Píseň zimy

Autor: S. Jae-Jonesová
Série: Píseň zimy (1. díl)
Překlad: Tereza Frantová
Vydal: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 392

Můj názor:

Kniha mě zaujala už od začátku svou obálkou. Nebyla jsem si ale jistá, jestli ji chci opravdu číst. Osud rozhodl za mě :). Knihu jsem vyhrála v soutěži na blogu StoryHuntress a nakonec jsem ráda, že jsem ji četla. Příběh mi totiž opravdu měl co nabídnout.

…

Liesl vyrůstá v rodině hospodského a má se v ní co otáčet. Pomáhá v domácnosti, v kuchyni i jinde. Přes to si najde čas na svůj nejoblíbenější koníček – skládání hudby. I když to není ona, kdo je v rodině podporován v rozvíjení talentu, není pochyb, že nadání má. Za hvězdu je ovšem její mladší bratr, v němž se rodiče vidí a plní si v jeho výuce hudby vlastní nenaplněné ambice. Její sestra je v rodině zase za tu krásnou. A Liesl prostě je.

V blízkosti domu se nachází jedno tajemné místo. Háj, kam si Liesl chodívala hrát jako malá s tajemným chlapcem. A právě tento chlapec a tajemný háj sehrají v příběhu významnou roli.

...

Anotace:

Liesl celé své dětství poslouchala tajemné příběhy o Králi duchů, který vládne podzemí, a věřila jim. Poté ale vyrostla a musela se vzdát svých snů. Avšak když zmizí její sestra, jen ona ví, že ji odnesli skřeti, a vydává se do podzemí, aby ji zachránila. Král jí sestru vydá jen pod jistou podmínkou – Liesl se pro ni musí obětovat. Bez smrti se svět znovu nezrodí, zimu nevystřídá jaro, a tak dívka nabídne králi svou ruku. V podzemí ale pomalu umírá. Obětuje svou lásku, anebo nastane konec světa?

…

Nevím úplně konkrétně, co jsem od knihy čekala, ale ať už to bylo cokoliv, jsem nad míru spokojená. Bylo to temné, místy zlé a kruté a zároveň plné hudby, kouzel a klamů skřetího světa. Nadpřirozený svět skřetů a jejich krále je temný a nevlídný – místy se mi zdál dokonce krutější, než světy víl a podobných bytostí v jiných knihách. 

Také je vidět autorčino obrovské zaujetí a láska pro hudbu. Všechno je v zajetí hudby, propojené s nástroji a provázané emocemi. 

Číst to je vážně trochu náročnější a nemyslím si, že zrovna tuhle knihu a způsob jakým je napsaná každý přijme. Hodně se tím liší od stylově přístupnějších a stravitelnějších YA na trhu. Skoro bych měla víc chuti zařadit knihu do knih pro dospělé čtenáře. Autorka musí být zajímavý člověk mít zajímavé prožívání, když dokázala všechno takto živelně popsat. Pro svůj příběh čerpala z trochu jiné mytologie, než je běžné a také se nechala inspirovat filmem Faunův labyrint. Oba tyto prameny inspirace způsobují, že je kniha dost odlišná a svá.

Celý text má v sobě taky jakousi naléhavou vášnivost, která cloumá s hlavní hrdinkou. Příběh, který Elizabeth vypráví je hodně emotivní a postavy ho prožívají na plno. Pocitů a vášní je v příběhu tolik a jsou tak zvýrazněné, že čtenáři, který na to není zvyklý a neočekává to, mohou připadat přehnané, místy možná skoro hysterické a nepochopitelné. 

Liesl se v tom víru opravdu zmítá a její pocity tryskají z každé stránky. Její myšlenky a city jsou místy dost protichůdné, čímž může na některé čtenáře působit nepřesvědčivě, jako někdo kdo neví, co chce a neustále mění názor. Pokud však postavě dáte šanci a vcítíte se do ní, najednou zjistíte, že pochopit ji není zase tak těžké. Když k tomu navíc připočtete kouzla a mámení skřetího světa, těžko ji lze vinit z toho, že se v tom všem ztrácí.

Elizabeth je docela zajímavá hrdinka, sužovaná pochybnostmi o sobě samé, které jsou důsledkem nízkého sebevědomí a výchovy spíš, než skutečnosti a reakcí okolí na ni. Má talent pro skládání hudby, který však musela potlačit, protože rodiče upřednostnili talent jejího bratra. Když se srovnává se svojí sestrou, která je velmi krásná, připadá si Liesl nehezká a obyčejná. Bavilo mě sledovat její postupnou proměnu a nalézání sebe samé, své hodnoty a osobnosti. Trvá jí dlouho, než pochopí, že není obyčejná, ale plná vášně a chuti do života a že za svůj talent a náturu se nemusí stydět.

Král duchů je trochu zvláštní nadpřirozená bytost, jejíž pochopení mi mírně unikalo, kvůli malému počtu náznaků. Ano bylo zřejmé, oč by mu jako záporné postavě mělo jít, ale zároveň se mi zdálo, že se nutnosti svého úřadu staví na odpor. Jeho osobnost je držena dlouhou dobu pod příkrovem tajemství a odhaluje se hodně pomalu. Oproti Liesl působí chladněji a odtažitěji a vedle ní jeho odstup víc vyniká stejně jako její vášnivost oproti jeho strohosti.

Jediný problém jsem měla s němčinou, protože občas se v textu mihlo německé oslovení nebo nějaký výraz, případně německá podoba nějakého jména. Za to, že já mám na tento jazyk alergii a nelíbí se mi, autorka nemůže a já musím uznat, že to přispívalo k atmosféře, která byla – i díky tomu – originální.

Pokud máte chuť na trochu jinou mytologii a více emocionálnější styl psaní, zkuste to. Nemůžu úplně slíbit, že kniha každému sedne, ale šanci bych tomu dala. Z vlastní zkušenosti vím, že tyhle podivnější knihy dost často překvapí.

Král duchů 

Johann Wolfgang Goethe 

Zní nocí a větrem kopyt hlas; 

Kdo jede domů v tak pozdní čas? 

To otec se vrací s chlapcem tmou, 

Bezpečně drží ho na rukou. 

Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž? 

Je tu král duchů, nevidíš? 

Má korunu, žezlo a bílý šat.

To je cár mlhy jen, noční chlad. 

„Chlapečku hezký, pojď jen k nám! 

Tisíce krásných her já znám; 

Má zahrada pestrá, samý květ, 

S mou matkou budeš si vyprávět.“ 

Neslyšíš, tatínku, jeho hlas? 

Král duchů mi šeptá a slibuje zas. 

Buď klidný, můj chlapče, neměj strach; 

To vítr šelestí v korunách. 

„Chceš, chlapče milý, se mnou jít? 

Mé dcerky tě chtějí potěšit; 

Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn 

A ztiší tě tancem a zpíváním svým.“ 

Tatínku, táto, ty nevidíš snad 

Královy dcerky tam u řeky stát? 

Vidí je, chlapče, oči mé: 

Jsou to jen vrby šedivé. 

„Můj jsi jen, můj, chci tě v království svém; 

Ty jít se mnou musíš, ať v dobrém, či v zlém.“ 

Ach tatínku můj, bolest veliká! 

Král duchů teď se mě dotýká! 

Zděsí se otec, v trysk se dá, 

V náručí dítě mu naříká, 

Do dvora z posledních dojel sil; 

Na jeho rukou syn mrtvý byl. 

Čtvrtletka I. 2020

Zdá se to sice neuvěřitelné, protože Vánoce byly vlastně před chvilkou, ale první čtvrtletí nového roku je pryč. Jo, tři měsíce a je po nich jak po žabě. Za okny jaro. Končí období čtení v posteli a přichází čas čtení na balkoně. Na tuhle moji kratochvíli už se mi řadí do fronty pěkná řádka knížek.

Ještě se ale vrátím k těm zimním kamarádkám. 

Co jsem v uplynulých měsících přečetla?

leden

Leden psací:

Začalo to nechutnou leností a nepřetržitým převalováním myšlenek v hlavě. Pokračovalo revizemi a doplněním stávajícího textu z listopadového NaNo a skončilo pokračováním. Blíží se část, do které se mi nechce, ale bič, který jsem si na sebe sama upletla, mi práská nad hlavou. Části se nelze vyhnout a tak ji musím napsat, než mě bič vezme přes záda. Po lednu jsem… Více méně… Asi furt na začátku :D

Leden čtecí:

Dařilo se mi. Byla spousta času, chuti a dobrých knih. Vážně už mám doma nasysleno tolik, že nevím, kam sáhnout dřív, protože bych nejraději četla všechno. Když jsem vybírala první knihu roku, chodila jsem kolem knihovny jako bludný duch. Ne že by na výběru až tak záleželo, ale přece jen – první kniha v roce :) Dobrý začátek je důležitý, vykročit pravou nohou, začít dobrou knížkou... Ale vybrala jsem dobře. A kupodivu se mi podařilo přečíst skoro všechny lednové předsevzetníky z mojí knihovny.

Nakonec volba padla na tyto knihy:

Papírové: Múza nočních můr, Ruská ruleta, Tři královny, Eleonor se má vážně skvěle*, Temnota, Vzestup, Žár, Čáry života

E-knihy: Lovkyně s rusými vlasy *(R), Nebe ze zlata *(R)

Nováčci v knihovně:

Ty a já navždy – zaujaly mě postavy. Jsem zvědavá, co s tímhle ansámblem autorka hodlá provést. Jasňák, že bude romantika, ale vážně chci věřit tomu, že zajímavá.

Valhalla Atlantida – vikingy můžu a od Falconera zvlášť. Počítám s tím, že to bude dobrá četba.

Valentýnské prokletí – vypadala zajímavě a měli ji v levných knihách

Všichni jsme hleděli vzhůru – zajímavý nápad, uvidím, jaké bude zpracování.

Aerie – sehnala jsem ve slevě a první díl se mi docela líbil. Uvidím, co tenhle druhý, prý nic moc...

Ideální svět – koukám po ní už od vydání a teď, když byla o tři kila levnější… Podobná témata můžu.

Jane Doe: Kolébka všech světů – zaujalo anotací a cenou. Lapla jsem ji náhodně při čekání ve frontě. Zajímavý. V supermarketech na mě podobné okolopokladní triky neplatí.

Arrow – Pomsta a Generace zmijí – seriál mě baví nebo spíš bavil první dvě série, tak jsem v LK vzala oba díly. Uvidím. Snad to bude dobré, i když u čtení neuvidím pěkný ksichtík Olivera Kmína.

Celkem 10 přečtených knih,  3.739 stránek a koupeno  9 nováčků.

únor

Únor psací:

Ach lenosti! Tvé jméno je zapsáno v mém rodném listu a potvrzené v občance. :D Ne ale vážně, s takovou to do nového NaNo nedopíšu. Musím sáhnout do svědomí a trochu máknout. Sáhanec se mi bohužel podařil až skoro na konci měsíce, kdy jsem se dokopala aspoň k nějakým revizím předloňského kousku. Ale jinak mám klasický únorový šprajc :( Doufám v osvěžující sílu března.

Únor čtecí:

Aspoň čtecí slinu jsem chytla pořádnou a měla jsem i štěstí na dobré knihy. Obzvlášť Smaragdové srdce a Zlatá klec překvapily.

Papírové: Prokletá krev, Rytec kamejí *(R), Králova dcera, Nenasytná, Arrow: Pomsta, Kouř, Příběh Christophera *(R), Zlatá klec, Nejskrytější přání, Smaragdové srdce

E-knihy: Člověk Nula* (R),

Nováčci v knihovně:

Norra Latin – koukám po ní dlouho, a když teď byla ve slevové knížce…

Naprosto pozoruhodná věc – náhodný nákup za akční cenu, ohlasy naznačují zážitek, i když obálka nic moc.

Odměna z pekla – zase bazarový kousek, ale myslím, že to bude stát za to.

Nimbus – uloveno na bazaru. První díl mě opravdu zaujal a podle konce bude druhý dobrý.

Hrady z písku – akce u Dobrovského, nekup to za padesát ká, kdysi jsem ji chtěla, tak snad bude stejně hezká uvnitř, jako má obálku

Celkem 11 přečtených knih,  3.971 stránek a koupeno 5 nováčků.

březen

V březnu nám udeřila kurňavirová karanténa. Mě osobně se teda nijak zvlášť nedotýká, krom hadru na papuli funguju v podstatě úplně normálně. Říkám si jen, jak asi budu letos opálená - slušivou a tradiční pandu od slunečních brýlí doplní hannibalovský náhubek. Zavření posiloven a zrušení odpoledního programu každopádně celkem prospělo březnu čtecímu, o něco méně březnu psacímu. I když zase nemůžu říct, že by se vůbec nedařilo, to zase u mě není možný.

Březen psací:

Tak to přišlo dneska! Teda konkrétně 24.3. Nečekaně jako blesk z čistýho nebe mě ten nápad přepadl ve vaně. Další knihou pro NaNo nebude pokračování Dámy, ale něco, co se vylíhne z ještě starší věci a nasypu to do nejúžasnějšího města na světě. Trochu se toho bojím, protože se známým světem nemám moc zkušeností, ale o to zajímavější to bude. No a při nejhorším tu úžasnou fantasii totálně podělám :D Co horšího by se asi tak mohlo stát? Takže směle do toho!

Z výše uvedeného je jasně patrné, že na staré věci jsem ani nehrábla. Ale kruci fix už!

Březen čtecí:

Chytla mě neodolatelná chuť na lehčí knihy, které se dají slupnout za večer a úplně pohltí. Podle toho také výběr vypadal a splnil svůj účel. Většinou se se mnou táhla naivní středoškolská romantika – jo, když to na mě přijde, je to perfektní odpočinkovka. Na druhou stranu jsem si dala i nějakou tu klasickou fantasy nebo i knihu o prostředí fotbalových chuligánů.

Papírové: Hon naVittry*(R), Padlé město, Nelži mi, Remade, Možná jednou, Strážci příběhů, Chuligán *, Všem klukům, které jsem milovala, P.S. Stále tě miluju, Navždy s láskou Lara Jean, Meč severu

E-knihy: Krásky *(R), O psaní, After: Polibek

Nováčci v knihovně:

Nelži mi – první díl skončil úplně infarktově, takže druhý je jasná volba. Jen se trochu bojím, že se to autorce rozsype. Nebylo by to prvně, kdy se něco takového stalo.

Padlé město – také druhý díl. Příběh mě pohltil, takže rozhodně pokračuju.

Třpytivá hodina – téhle době nedokážu odolat.

Tažení do Tearlingu, Fandom, Společenství smaragdového srdce – akční knihy, tak proč ne.

Eliza a její nestvůry, Křiváci – obě knihy na doporučení a pro odlehčení kurňavirové situace.

Léto, kdy jsem zkrásněla – nákup v rámci mé momentální posedlosti autorkou a příjemnými oddechovkami.

Celkem 14 přečtených knih,  5.024 stránek a koupeno 9  nováčků.

čtvrtletí celkem?

Celkem  35 knih a 12.734 stran – héééérnajs :D . Koupila jsem „jen“  23 knih.

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí na jejich název vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde.

Všechny obálky knih jsou k nahlédnutí v albech na FCB stránce bloGu zde.

Výtisky v rámci spolupráce, které mi toto čtvrtletí poslali z nakladatelství, e-shopů nebo přímo autoři najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také nakladatelství Jota a Moba za důvěru a spolupráci v tomto čtvrtletí.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

Chuligán

Všichni máme dvě rodiny. Jednu, do které se narodíme, a druhou, kterou si vybereme sami.

Autor: Philipp Winkler
Překlad: Viktorie Hanišová
Vydal: Host
Rok vydání: 2016
Počet stran: 320

Můj názor:

Pan autor píše velmi poutavě o tématu, o kterém bych si myslela, že mě ani nedokáže zaujmout. Ale opak je pravdou. 

Život Heika, fanouška fotbalového klubu z německého Hanoveru, je zajímavější, než by se mohlo na první pohled zdát. A zároveň taky až nepříjemným způsobem prázdný - chybí mu v něm všechno, co bychom asi my ostatní nazvali bohatstvím života. Vzdělání, dobrá práce, kultura, vztah, koníčky, pocit smyslu a nějakého naplnění...

Ano, Heiko má sice rodinu, ale vztahy v ní jsou spíš rozpačité a chladné. Rodiče o děti nemají zájem, matka odešla a otec má problémy s alkoholem, sourozenci spolu nějak vycházejí, ale podtrženo a sečteno, je to bída. Vztah se Heikovi rozpadl už před nějakou dobou, práci sice má a vlastně je s ní spokojený, ale od osamělosti mu nepomáhá. Jediné, co ho v životě naplňuje, jsou jeho kamarádi – chuligáni, jeho skutečná rodina, za kterou se bije do krve.

Anotace:

Příběh drsného mladého muže s velkým srdcem, který se rve, aby ochránil, co je mu svaté — svou partu a její odkaz Všichni máme dvě rodiny. Jednu, do které se narodíme, a druhou, kterou si vybereme sami. Heiko Kolbe v ruce zahřívá chránič zubů. V žilách mu pumpuje adrenalin. Spolu s dalšími hannoverskými chuligány se vydává na bitku proti Kolíňanům. Až ji vyhrají, zapíšou se do dějin. Chuligán je příběh outsidera a ztroskotance Heika Kolbeho, který je pro své bratry chuligány schopen obětovat vše. Pouze při rvačkách po jejich boku totiž dokáže zapomenout na všechno, co mu osud nenadělil: milující rodiče, partnerku ani domov.

...

Autor zvolil pro své vyprávění nespisovný jazyk, plný slangových výrazů a překladatelka se toho pochopitelně podržela. A zvládla to opravdu skvěle. Jazyk knihy na mě působil velice autenticky a Heikovo vyprávění hodně oživil a jeho postava byla perfektně uvěřitelná. 

Nespisovnost a slang pomáhají v tomto případě velmi s budováním atmosféry - dokonce jsou pro příběh jednou ze zásadních věcí. Pro prostředí fotbalových chuligánů by cokoli jiného působilo divně. Kupodivu není v knize nijaký přehršel vulgarit. Pan autor nepřekročil únosnou míru ani o kousek a zároveň nebyl ani tak slušný, abych si řekla, že takto postavy prostě mluvit a uvažovat nemůžou.

Příběh mapuje život jedné sociální skupiny, kterou asi běžný člověk moc nezná a ve většině raději ani znát nechce. O lidech v knize se nedá říct, že by byli nějak zvlášť chytří, vzdělaní spíš nejsou, zaměstnání mají většinou ne úplně košer a nebo nějaké hůř placené a společensky méně uznávané. Patří jednoznačně ke skupině obyvatel, do jejíž hospody by dobrovolně nikdo nešel a na ulici se jim vyhnul obloukem. Kouří, chlastají, někteří jedou v drogách, chovají se – no řekněme ne úplně na úrovni. Fandí sice fotbalovému klubu Hannover 96, ale o fotbal samotný jim zase až tak nejde. Hlavní jsou bitky s podobně naladěnými fanoušky jiných klubů.

Heiko (a vlastně i ostatní) měl v sobě zajímavý rozpor. Jeho postava byla dobře napsaná, i když někdy bylo docela těžké se smířit s tím, že člověk, který je vám v jednu chvíli docela sympatický působí za chvilku jako kretén. 

Snažila jsem se do něj vcítit a pochopit jeho chování ve světle toho, jak autor ukázal jeho život a prostředí, které ho formovalo. To, že vymanit se z okovů jediného životního stylu, který poznal, je těžké, bylo víc než zřetelné na něm i na ostatních postavách. 

Některé se čile pohybovaly u samého dna společenské špíny, rvaly se, kšeftovaly s drogami a pochlastávaly. Jiné se snažily svůj život změnit s různými střídavými neúspěchy a ovlivněni různými důvody. Ať už kvůli rodině nebo proto, že způsob života chuligána jim ohrozil zdraví. 

Heiko v tom vězel až po uši a cestu ven nehledal. Držel se zarytě své cesty ke dnu. Nedá se však označit za úplně špatného člověka. V jeho povaze se dá najít značný kus obětavosti pro své přátele, nesobeckosti a dobrého srdce. Jak říkám – rozhodně zajímavá postava. V přístupu k němu jsem se pohybovala na škále pocitů od lítosti až k odporu.

Kniha sice mapuje jen krátký úsek Heikova života, ale není pravda, že by se zrovna v této krátké chvíli nestalo nic. Naopak se přihodí velmi důležité události, které ovlivní celou Heikovu partu rváčů, jeho nejbližší kamarády a i jeho samotného. 

K pochopení toho, co k současné situaci vedlo, přispějí i vzpomínky na události minulé, kterými Heiko občas doplní své vyprávění. Celou dobu čtení jsem musela přemýšlet nad tím, jestli je vůbec možné změnit svůj život, když člověk od mala vězí v takovém hnoji. Jestli je něco, co by mohlo být dostatečnou motivací k tomu začít jinak. Pan autor na tyhle otázky částečně odpovídá, i když příběh není úplně uzavřený a po jeho konci se vlastně mohlo postavám "stát cokoli". 

V podstatě se jedná opravdu jen o malý okamžik v jejich životě a jen těžko se dá odhadnout, kam povedou další Heikovy kroky a jestli postavy, které šanci dostaly, ji dokážou využít. 

O tom ale příběh nebyl. 

Příběh nabízí obraz, funguje jako vhled do životů lidí, jejichž hodnoty stojí na úplně něčem jiném a o pochopení se nikoho neprosí. Jako by čtenář jen nakoukl dírou v plotě a šel zase dál. Ono zběžné mrknutí ale opravdu zapůsobí.

Kniha stojí za to a patří určitě k netradičním kouskům. Jako exkurz do ne úplně běžného a k žití příjemného prostředí mezi dost zajímavou a trochu děsivou skupinu obyvatel si jí docela cením. Myslím – ačkoliv to nemůžu říct určitě, protože nikoho takového neznám – že panu autorovi se vhled do duše chuligána podařil.