Pět vůní našeho příběhu

 

Pět vůní našeho příběhu jsem si vybrala hlavně kvůli spisovatelskému prostředí, které slibovala. Docela se mi zalíbilo sledování vymyšlených autorů, jak se potýkají se životem i vlastními knihami. Někdy si autoři (ti skuteční) dokážou vymyslet zajímavé zápletky. Tahle vypadala, že bude taky taková. Navrch jsem očekávala i trochu romantiky. Vždyť jedna z postav chce svým psaním složit hold ztracené lásce!

 

Anotace:

Charlotta je hvězdou svého oboru – jako nadaná literární koučka spolupracovala s řadou úspěšných spisovatelů a vydala i několik vlastních knížek. Až do jednoho osudného rána vedla se svým milovaným mužem a malým synkem Nathanem šťastný život. Jenže po nečekaném nočním úmrtí osmiměsíčního Nathana je všechno jinak. Aniž by to vnější okolí vědělo, Charlottě se zhroutil celý svět. Navíc trpí anosmií, ztrátou čichu. Po čase vzalo zasvé i její manželství. Jediná Axelle, její nejlepší kamarádka, jí zůstala trpělivě po boku.

Když Charlottu osloví slavný spisovatel Pierre-Emmanuel, odmítá s tímto sebestředným mužem, který se opájí vlastním věhlasem, cokoli mít. Axelle to ale vidí jako příležitost, díky níž by se její kamarádka mohla znovu pustit do práce a vrátit do života. A tak odpoví za Charlottu a domluví jim schůzku. Věhlasný spisovatel od Charlotty potřebuje pomoct s novým projektem: románem, kterým chce získat zpět svou milovanou ženu.

Originální součástí knihy mají být záložky s vůněmi, které se vážou ke konkrétním chvílím. Charlotta se tak zprvu proti své vůli pouští do dobrodružství se ztraceným světem vůní. Může to být cesta k vyrovnání se s minulostí? Může tím znovu nalézt lásku a štěstí?

… 

Na čtení jsem se hodně těšila a začínala jsem s poměrně velkým očekáváním. Hlavně jsem byla zvědavá na literární koučku a na to, jak bude zasahovat do tvorby románu svého klienta.

Kniha začala až nemile negativně. Tahle autorská strategie začít špatně, aby se mohly věci zlepšovat, mi úplně nesedí. Způsobuje to u mě odměřený postoj k hlavním hrdinům, někdy až velké nesympatie, s nimiž pak při čtení dost bojuju a dost často neúspěšně. Stejně tomu bylo i tady. Hlavně nejspíš proto, že jsem takové psychické peklo šíleně zoufalé ženy hned na začátku nečekala a dost nepříjemně mě to zaskočilo.

Potíž byla s hlavní hrdinkou, Charlottou.  Byla psychicky v troskách, život měla neradostný, byla osamělá a kopala kolem sebe. A dávala to sežrat všem okolo, když se jí snažili pomoci a podpořit ji. Protože těm šťastnějším je potřeba dát vlastní mizérii pořádně sežrat, no ne? Chápala jsem, že se jí staly v životě hrozné věci – a úmrtí mimina je hrozná věc, proto jsem se snažila mít pro její trojčení a výlevy pochopení. Z této stránky jsem ji tedy přiměřeně pochopit dokázala. Co se týká jejího šílení ohledně anosmie, to už bylo těžší. Když jsem si měla vybrat, jestli je horší přijít o čich nebo jiný z důležitých smyslů, připadal mi třeba takový zrak daleko horší. Zkrátka, opět jsem začínala knihu s hrdinkou, kterou bych raději poznala v jiné životní etapě, než ve které se právě nacházela (nebo raději vůbec). Naštěstí jsem podle anotace věděla, že se situace bude jen lepšit. Bohužel pro mě se už vícekrát ukázalo, že si úplně neumím opravit nedobrý první dojem, když takto zapůsobí postavy.

Situaci se podařilo trochu zachránit ostatním dvěma postavám, které až na malé okamžiky v ději, působily přístupněji a sympatičtěji .

Všechny postavy byly nejlepší v tom, co dělaly. Vynikající literární koučka, hvězdný spisovatel, byť s kvalitou knih postupně uvadající a nedostižná královna vůní. A když se jejich ega srážela, občas to pěkně třesklo. V tomto se ovládala kupodivu docela obstojně Charlotta, i když ta zase dávala průchod své „mstě šťastnějším lidem“.

V tomto ohledu musím říci, že se paní autorce podařilo dobře vystihnout oprávněné sebevědomí velmi úspěšných lidí a zároveň i ty temnější a méně kladné stránky jejich povah. Charlotta měla své psychické peklo, spisovatel svou nejistotu a voňavkářka aroganci královny svého oboru. Voňavkářka viděla hlavně sebe - svoji talentovanost, dokonalost a uznání, které jí projevovalo okolí. Pro práci na vůních pro román se obrovsky nadchla a odevzdávala maximum. Jenže taky absolutně odmítala, že by se třeba mohla mýlit. Spisovatel byl ze začátku taky sebevědomý až na půdu a přesvědčený, že si z jeho žádosti o spolupráci všichni sednou na zadek. I tak ale jejich spolupráce klapala. Pojící a zároveň rozdělující prvek byla Charlotta a její psychický stav.

Z toho propletence povah a životních postojů vycházela nejlépe voňavkářka. Ta kousla až ve chvíli, kdy byla vyprovokovaná. Bohužel ji však nezajímalo, jak hluboko může zasáhnout a bránila se velmi bezohledně a hrubě. Prostě chtěla vrátit úder, ublížit co nejvíc a to se jí podařilo. Omlouvá ji, že to byla Charlotta, kdo se zachoval jako zmetek? A omlouvá Charlottu její psychický stav? Tohle mě na knize bavilo – sledování příčin a následků. Spisovatel byl poměrně v pohodě. Sice se občas urazil, jako malé děcko, ale když mu věci prošly hlavou, dokázal ustoupit jinému názoru pro dobro jeho díla. V tomto mi byl dost sympatický.

Nepěkné stránky postav mě sice strašně štvaly, ale na druhou stranu působily přesvědčivěji, než dost náhlá změna přístupu na konci. Hlavní ženské postavě jsem změnu přístupu neuvěřila vůbec. Na takový osobnostní veletoč by autorka potřebovala větší prostor, aby působil přirozeně. Ty ostatní dvě postavy prostě jen přijaly své chyby v minulosti nebo jen prostě uznaly, že se nezachovaly nejlépe – to bylo sympatické a pochopitelné. Chybu udělá každý.

 

Nápad na tento příběh se mi zdál prostě úžasný – spisovatel píše knihu s vůněmi, kde vypráví příběh lásky, o kterou přišel. Třeba by pak jeho bývalá pochopila, že jí také chybí a věci by se mohly vrátit k předešlému štěstí. Všechno bylo vypravováno celkem jednoduchým stylem a bylo to velmi snadno čtivé. Nakonec jedině spisovatelův příběh mně přišel přitažlivý a jedinému jemu jsem uvěřila jeho povahový vývoj a konec jeho příběhu. Škoda, že on dostal prostoru nejméně. To mě dost zaskočilo, protože jsem vážně čekala, že příběh bude hlavně o něm a jeho knize.

Nejvíc si ukradla koučka a voňavkářka a ačkoli příběh jedné byl plný bolesti a příběh druhé šťastný, lezly mi na nervy obě dvě. Voňavkářka možná méně, protože pro její výpad proti koučce jsem měla pochopení. To koučka byla středem všech ne úplně hezkých věcí. Příběh nicméně ukazuje, že systém „kdo po mně chlebem, já po něm šutrem“ není úplně ideálním řešením. A koučka Charlotta uměla kameny házet fakt s přesnou trefou, což mě přivádí asi k nejobdivuhodnější postavě – její nejlepší kamarádce. Síla jejího přátelství byla skutečně nezlomná, i když s Charlottou moc nezmohla. Vlastně pomohl až okamžik, kdy někdo hodil kámen zpět a nastavil tak zrcadlo.

Od knihy jsem očekávala i trochu nějaké romantiky. Inu, ne že by v knize žádná nebyla, ale nějak na mě nefungovala tak, jak bych chtěla. Bylo to ale nejspíš proto, že jsem prostě koučku Charlottu neměla jako postavu ráda a proto jsem se do ní nedokázala natolik vžít, abych si užila zlepšení její mizérie. Jako další romantický prvek by mohly být brány vložené úryvky z knihy o Agátě – tedy té, která byla v průběhu příběhu „psaná“. Upřímně si nemyslím, že bych takovou knihu chtěla číst a že by mě podle ukázek zaujala. Bylo z nic nicméně jasně pochopitelné, co všechno spisovatel ztratil a jak moc si to uvědomuje.

Jedna věc se musí autorce nechat – umí psát čtivě a bez zbytečné omáčky a s životními osudy svých postav, které jim vybrala, uměla skvěle naložit. Rozhodně si tedy nemůžu stěžovat na to, že by kniha byla nečtivá a příběh mě nebavil.

 

5 vůní našeho příběhu nebyla špatná kniha. I přes to, že se mi základní myšlenka líbila, není tato kniha úplně pro mě. S hlavní postavou mi to nesepnulo a těžko se mi vciťovalo i do jejích osudů – ano, bylo mi jí líto, ale svým přístupem se postupně o soucit a sympatie připravila. Začátek knihy mi tak bohužel přinesl dost negativní nastavení vůči příběhu postavy jako je Charlotta a ten jsem až do konce čtení nepřekonala. Nedostala jsem prostě to, co jsem čekala.

Pokud vám však toto nevadí a chcete si přečíst knihu o hrdinech, kteří bojují s nepřízní osudu, zkuste ji. Rámec, který všemu dávají příběh o Agátě a vůně je zajímavý a nevšední. Už jen pro tu myšlenku stojí kniha za přečtení.

 

Za poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás příběh zaujal, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Laure Margerandová

Překlad: Hana Davidová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 272

 

 

Další knihy se spisovatelem v hlavní roli na bloGu:

Každé řešení má svůj problém

Letní sázka

Ukradený příběh

Černý a bílý - Vzestup a pád Bobbyho Fishera

 

Od té doby, co jsem viděla seriál Dámský gambit, jsou pro mě šachy podstatně zajímavější záležitostí. Pořád je to sice hra, kterou neumím, ale zároveň získaly trochu na přitažlivosti a mě zůstala huť nahlédnout víc do tohoto prostředí.  Proto jsem uvítala příležitost si přečíst komiks o jednom z uznávaných šachových velikánů, který si prošel cestu na šachový trůn a po té i pád až na samé dno.

 

Anotace:

Bobby Fischer (1943–2008) je v šachovém světe považovaný za legendu, mimo šachové kruhy pak za určitý symbol epochy studené války. Fischer, zázračné šachové dítě, se v patnácti letech stal nejmladším americkým velmistrem všech dob. V roce 1972 hrál o titul mistra světa s ruským velmistrem Borisem Spasským – a jejich souboj v éře vrcholícího soupeření USA a SSSR se stal legendou.

Nikdy předtím nebyla šachům věnována taková pozornost – a Bobby Fischer se v devětadvaceti letech dostal na úplný vrchol. Pak ale následoval nezadržitelný pád: projevila se u něj duševní choroba, stal se silně paranoidním a zcela se oddal různým fantastickým konspiračním a antisemitským teoriím, což bylo o to bizarnější, že byl sám židovského původu. Jeho spory s americkými úřady došly dokonce do bodu, že veřejně schvaloval útoky na New York z 11. září 2001. V USA mu hrozilo zatčení, a tak strávil zbytek života v různých zemích světa jako uprchlík.

Zemřel v ústraní na Islandu. Bobby Fischer, výjimečný šachista, se tak z první globální šachové celebrity a americké kulturní ikony stal psancem a podivínem. Komiksové zpracování jeho životních osudů proto překračuje svět šachu a stává se i svědectvím o bouřlivém období studené války.

 

…

Když jsem nahlédla do životopisu Bobbyho na Wikipedii, bylo jasné, že dokázal něco úžasného a době studené války to nepřehlédl nikdo. Stal se symbolem pro snad celou Ameriku. Jeho životopis je opravdu působivé čtení.  A to je největší problém komiksu, na který zde píšu názor. Není dostatečně rozsáhlý, aby bylo možné úplně pochopit Bobbyho osobnost, zachytit jeho fenomenální úspěch, ducha té doby a především nástup Bobbyho duševní choroby a postupný pád na dno.

Hlavně u jeho osobnosti to byl velký problém. V průběhu jeho kariéry, tak jak byl vykreslený knihou, na mě působil prostě jako nesnesitelný kretén a arogantní machýrek, který nic a nikoho nechce respektovat. Kdybych z anotace nevyčetla, že měl duševní chorobu, nejspíš by tento názor převládl. Z příběhu samotného onemocnění ale úplně patrné nebylo, až do chvíle, kdy podlehl konspiračním bludům. Osobnost hráče byla zachycená hodně zjednodušeně, podle mě i na poměry komiksu. Bylo nesmírně těžké si k němu najít pozitivní vztah, i pochopit, že dokázal něco úžasného. Pořád z toho hlavně čnělo, že se choval jako arogantní člověk. Myslím, že na zachycení takové osobnosti navíc ještě s duševní chorobou, bylo v knize prostě opravdu málo prostoru. Musela jsem si pak informace o šachistovi vyhledat na netu, abych si doplnila bílá místa nebo ty okamžiky, kdy jsem něco úplně nepropojila. A byla jsem opravdu hodně překvapená, protože jeho osobnost najednou vypadala úplně jinak, než jaký jsem z komiksu získala dojem. Najednou všechny jeho obstrukce získaly cosi jako důvod. Už to nebyl kretén, ale nemocný člověk. Navíc, jako člověku, který šachům moc nerozumí a jejich historii a významné osobnosti spíš nezná, mi až při získání více informací došlo, jak fenomenální úspěch Fisher zaznamenal a jak nadaným hráčem byl.

Podrobnější zjištění o skutečném stavu věcí na Wikipedii mě přimělo přečíst si komiks ještě jednou a jednotlivé části hned získaly úplně jiný smysl a lépe zapadly do sebe. Najednou jsem si čtení i náznaky mezi políčky komiksu dokázala lépe vychutnat. Proto myslím, že než se čtenář do komiksu pustí, bylo by dobré se alespoň krátce o Fisherovi informovat. Pro úplně neznalého člověka bude komiks působit hodně stroze, povrchně a jednotlivé scény možná nedojdou pochopení nebo budou pochopeny úplně jinak.

Doba, v níž se Bobbyho příběh odehrává – tedy studená válka - bylo zase jen tak zlehka naťuknuté. Obávám se, že kdo o věci nic neví, nejspíš vůbec některé okamžiky v knize nepochopí. Na druhou stranu může kniha opět posloužit k tomu, aby se čtenář o tuto dobu zajímal a našel si něco víc o vztazích mezi Amerikou a Ruskem v té době. Pak bude snadné pochopit, proč bylo pro Američany takovou událostí, když jejich hráč sebral Rusákům titul ve hře, o niž se do té doby zajímalo jen hodně málo lidí. Rozhodně ne široká americká veřejnost.

 

Komiks je rozdělený na části, které mapují nejdůležitější okamžiky Bobbyho života a kariéry. Ovšem, jak už jsem psala, letí jeho životem hodně po povrchu a tak se mi při prvním čtení zdálo, že jde jen o útržky postrádající návaznost. Něco málo napovídalo označení kapitol pomocí šachových figur – od dámy přes pěšce, jezdce, věž, krále až po krále, který leží poražený. Líbilo se mi vyobrazení na začátku kapitoly, kde se začaly projevovat duševní problémy – padající figurky mi jako vyjádření duševního zmatku přišly skvělé. Kresba samotná je pěkná, černobílá a jednoduchá. Žádné výstřední styly. Co jiného by se taky lépe hodilo k šachům, než černobílé zpracování? Komiks doporučuji číst pomalu a pozorně, ne jen tak proletět. Přečíst jej třeba i víckrát. Šachová symbolika je tu moc hezky zpracovaná a bylo by škoda ji kvůli spěchu nevstřebat.

 

Tomuto komiksu by jednoznačně slušel větší rozsah, který by se mohl více věnovat jak zajímavé osobnosti Bobbyho, tak šachům a období studené války. Na druhou stranu stručné zpracování přímo vybízí k tomu, aby se člověk zajímal víc a něco si zjistil. Když si po zjištění informací přečtete komiks znova, bude to úplně jiný zážitek.

Proto se mi kniha zdá vhodná hlavně pro ty, kteří se o šachy zajímají nebo pro ty, kterým nevadí, když nedostanou vše na talíři a musí sami zapátrat.

 

Na konec si dovolím uvést jeden citát z Wiki:

Na otázku, proč byl Fischer tak výjimečný šachista, hledal odpověď velmistr Lubomír Kaválek: 

„Především, jeho znalost hry a její minulosti byla enormní. Byl lačným čtenářem, hltajícím každou šachovou knihu nebo časopis, který mu přišel do rukou. Studoval ostatní šachové velikány a vybíral si jejich nejlepší myšlenky, na kterých se zdokonaloval. Jeho hra v zahájení byla smrtící. „Jakmile získá Fischer ze zahájení třeba jenom malinkou výhodu, začíná hrát jako stroj. Nemůžete ani doufat, že by udělal nějakou chybu,“ řekl po prohraném kandidátském zápasu v roce 1971 bývalý mistr světa Tigran Petrosjan. Fischerovy nejlepší partie byly krystalicky čisté, jednoduché a krásné. Jeho útoky měly přesnost laserového paprsku. Koncovky hrál přesněji než legendární José Raúl Capablanca. Logiku skrytou za Fischerovými tahy je jednoduché pochopit, ale jen velice těžko je ji možno napodobit. Byl komplexním šachistou s ohromnou vůlí po vítězství. Dalo by se říct, že hrát proti němu bylo přímo děsivé.“ 

(zdroj: Šachový týdeník, vydává Občanské sdružení Pražská šachová společnost, 24. ledna 2008 ročník II. číslo 4, str. 12)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Zase jednou jsem se díky nim dozvěděla něco nového. Pokud vás šachy zajímají a chcete se dozvědět něco málo o životě šachového velikána, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Julian Voloj

Kresba: Wagner Willian

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Grada)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 176

To NEJ z mého čtenářského roku 2021

 

aneb mé soukromé knižní ceny „Zlatý trojtečník“ a „Zlatá brambora“

 

Jo, jo. Je to tu zase. Také se připojuji k hromadě jiných čtenářů, kteří na začátku nového roku vybírají to nej, co přečetli loni.

Vzhledem k poněkud vyhrocené situaci v zaměstnání jsem většinu roku uspávala zdivočelou hlavu v příbězích spíš oddechových a nenáročných. To asi vysvětluje nedostatek dospělých fantasek, protože ty dost často spíš oddechové nebývají. Nebo rozhodně ne jednoduché a bez nároku na pozornost.

 Jo, letošní knižní rok byl především zaměřený na relax, odpočinek a knihy, které by většina literárních odborníků hodila s opovržlivým frknutím do frcu. Naštěstí podobní mistři oboru nečtou můj bloG :) Neznamená to ale, že bych nečetla žádné knihy se zajímavými tématy, které mi přinesly i více než jen zábavu.

Letos se mi stala zvláštní věc. Díky spolupráci s Nakladatelským domem Grada, jsem více než jindy zabrousila do žánrů, které úplně často nečtu a měla tak míň času na ty, které jindy hltám po hromadách. Na zadek tak kvůli tomu dostala opět dospělá fantasy, kterou tímto vyhlašuji Odstrkem roku. V kategorii fantasy pro velký bylo letos opravdu málo soutěžících.

Letos se také překvapivě rozbujela kategorie „knih s výhradami“. Nešťastnice z této kategorie najdete dole až po těch úspěšných.

 

Nejdřív začnu těmi knihami, které mě loni nadchly a potěšily, pobavily, oslovily tématem, inspirovaly myšlenkami, ukázaly něco zajímavého, přinesly nové náhledy a myšlenky… Nebo se prostě tak skvěle četly, že už nemusely mít nic dalšího, jen dobrý a čtivý příběh.

Knihy, o kterých jsem napsala můj názor, jsou označené a odkazem se dostanete přímo na článek.

 

České

Letošní úrodička domácích lahůdek byla skutečně nad očekávání. Pořád považuji za skvělé, že zrovna tyhle příběhy si můžu přečíst přesně tak, jak je autor napsal a nic mi nezmizí v překladu, byť sebelepším.

Planeta idiotů – můj názor ano

Příběh přináší zajímavý pohled na konec lidstva. Zábavný, místy brutální a na konci až neuvěřitelně něžný a smířlivý. Skvěle napsaná kniha.

Jeden rok – můj názor ano

Tato kniha patří k těm, které přinesly zábavu, skvělé postavy a u kterých jsem se i zasmála. Moc ráda doporučuji dál a doufám, že autorka zase něco napíše. Třeba pokračování. To by se mi líbilo.

Meta – článek nebude. Rozhodně ne po prvním čtení.

Ale i tak si ji přečtěte, nebudete zklamaní! Dost náročné téma, ale ve fantasy kabátku hodně zajímavě zpracované. Takovou knihu přečtete s otevřenou pusou a budete naštvaní, když se zavřou desky za poslední stránkou.

V kolektivu oblíbená – můj názor ano

Minulý režim má určité podivné „kouzlo“. Hlavně asi proto, že je konečně pryč. Knížka je sice tělem malinká, ale čte se jako něco obsahem velkého. Doporučuji moc ráda.

 

Fantasy

U fantasek jsem letos měla fakt obtížnou situaci. Musela jsem čekat skoro celý rok, než začaly pořádně vycházet a vůbec jsem si nebyla jistá, že přečtu a najdu kousek, který si zaslouží mramorový podstavec pro fajn výtvor.

V zajetí zimy – článek nebude.

Autorka už patří mezi moje oblíbené. Její příběhy jsou nesmírně čtivé a dobře napsané.

Půlměsíční město: Rod země a krve – můj názor v přípravě

Maasová překvapila. Místo hromady příliš popisného sexu dost zajímavá zápletka. Snad jí to vydrží. No a samozřejmě osvědčené typy postav :) a taky obvyklé nešvary, které u autorky zadávají mnohé příčiny k brblání. Já však brblat nebudu, jsem spokojená. Čtení jsem si užila.

 

Sci-fi a dystopie pro dospělé

Protože scífka patří obecně k náročnějším knihám (minimálně na pozornost) nebylo letos tolik soutěžících. Vůbec to však neznamená, že nevzešli kvalitní vítězové.

Spát v moři hvězd – můj názor ano

Jsem ráda, že autor nezklamal a po Eragonovi si můžu zařadit do knihovny další skvělou sérii od něj.

Moře rzi – můj názor ano

Od tohoto jsem čekala málo a dostala jsem hodně. Hlavně velmi zajímavé myšlenky a dobře zpracované postavy robotů a jejich životních příběhů.

Gateway – můj názor ano

Více psychologické než akční dílo. Jenže mně se to trefilo snad téměř do všeho, co mám u knih ráda a navíc mi do dalších dílů zůstává spousta neobjeveného.

Hvězdná pěchota – můj názor v přípravě

Příběh jsem poslouchala jako audioknihu a byl úplně jiný, než jsem čekala. Více než filmový boj s vesmírnými brouky se zde probíraly jiné věci – více etické, morální a podobné životní otázky. Zaujala mě hlavně úvaha autora nad právy a povinnostmi občana. Tuhle knihu by měl číst každý už jen kvůli jejím nesmírně zajímavým myšlenkám a přesně kvůli tomu by na ni i hodně lidí nejspíš plivlo.

 

YA fantasy, převyprávěnky a jiné YA

Na to, kolik z této kategorie jsem přelouskala, bylo až překvapivě málo titulů, z nichž jsem vybírala. Většina patřila k průměru a hodně knih šlo po přečtení do jiné knihovny (na prodej).

Zaslíbená – můj názor ano

Trochu jsem přemýšlela, jestli ji sem skutečně dát, ale kvůli postavě Hollis a příslibu do dalších dílů jsem se rozhodla, že za doporučení stojí. Není to sice superhvězda, ale něco v sobě má.

Milosrdná vrána – článek zatím spíš nebude

Kniha je řazena do kategorie pro mladé čtenáře, ale mně se to zdálo být už trochu s přesahem do knih pro dospělé. Vážně jsem si to užila a postavy a jejich milosrdné povolání mně učarovaly.

Stmívání –

Jo, i po těch letech :D Článek psát nebudu, stejně to všichni znáte :D

Illuminae – článek v přípravě

Netradiční zpracování, které ale zrovna v tomto případě skvěle fungovalo. Skoro jako staré romány v dopisech :) K tomu zajímavý a napínavý příběh. Co víc si přát?

 

Romantika

S láskou Lukov – můj názor ano

Knihy ze sportovního prostředí od této autorky mě vždycky baví. Doufám, že letos bude nová. Tohoto typu romantiky „od nepřátelství k lásce“ nemám nikdy dost.

Třpytivá hodina –

článek psát nebudu, ale ke knize se vrátím. Romantika je trochu jiná, vsadím se, že si pobrečíte. A to prostředí a doba – jedna báseň.

První pravidlo: nezamilovat se – článek ano.

Zase ti soupeři, kteří se do sebe zblázní. Tady navíc je jejich soupeření dost zábava.

 

Série

Přečtené celé v tomto roce, nebo aspoň tolik z nich, co je dostupné v češtině.

 

Kroniky černé čarodějky –

článek psát nebudu, ale knihy se čtou skvěle. Oba dostupné díly jsem přečetla za víkend. Třetí vyšel až na podzim, tak jsem si počkala. No a teď čekám na další :D to je holt prokletí sérií.

Bridgertonovi – články ano, postupně je budu na bloG dávat.

Co se Bridgertonů týká, nemůžu za sebe doporučit celou sérii, i když jsem ji přečetla spokojeně celou zatím dostupnou. Některé díly jsem si užila maximálně. Na jiných mi ve skutečnosti něco vadilo, ale ne až tak, abych knihy zatratila úplně. V článcích o konkrétních dílech se dozvíte víc.

 

 

Různé

Tady jsou knihy, které do jiných kategorií nezapadají a kvůli jedné zástupkyni úspěšných se mi ji nechce vyhlašovat, abych to tu nenatahovala ještě víc.

Krásné věci – můj názor ano

Propletení minulosti a přítomnosti, kdy věci nejsou takové, jaké se na první pohled zdají. Navíc dobře napsané a pěkná psychologie postav.

Za dveřmi tma – článek ano

Tohle je hlavně o postavách a o tom, kolik špatnosti se může v lidech ukrývat.

Poslední knihkupectví – článek ano

Kniha z válečného období pro ty, kdo nemusejí prostředí koncentračních táborů. Autorce se povedlo zachytit všechnu tu hrůzu z lidské zloby a války i naději získané ze vzájemné podpory a soucitu.

Vánoční prasátko –

článek asi zatím nebude, ale kniha je skvělá. U psaní Rowlingové se mi líbí jeho v podstatě dětské náměty s přesahem, který si užije i dospělý čtenář. Jo, brečela jsem u toho a nestydím se za to! :D A vzpomínám na své staré hračky. Slibuju, že nikdy nebudete muset odejít z Ostrova milovaných.

 

Samozřejmě jsem četla i víc dobrých a zajímavých knih. Chtěla bych jich doporučit ještě hodně, ale zase by se článek pak nedal vůbec číst, jak by byl dlouhý. Všechny jsou zachované pro budoucí pokolení v albu na FCB tady :D a u některých jsou i odkazy na články o nich.

 

A protože zde byli rozdáni Zlatí trojtečníci za knihy v pravdě lahodné, musím uvést také ty… no, řekněme bramborové. Brambory miluju, ale na čtení moc nejsou, takže Zlaté brambory v jednotlivých kategoriích získávají:

 

Nejistý verdikt, ale mírné varování před újmou

Sice jsem přečetla, ale znova už nikdy. Kdybych to dělala a nepovažovala to za naprosté barbarství, snad bych tím raděj podložila nohu u stolu, než to číst ještě jednou.

Série DIMILY – s touto sérií to mám tak střídavě oblačno a problém kupodivu nebyl Tyler (ale jo, taky byl), ale Eden. Eden je prostě káča, která se vyžívá v naprosto nesmyslných scénách až v takovém rozsahu, že mě to rozčilovalo. V první části ještě budiž. V druhé jsem ji upřímně nenáviděla a pokazila mi celý New York. Čte se to velmi dobře a samo, ale nijak velký zážitek to nebyl. Je to už druhá série tohoto typu, kterou mi pokazila nesnesitelná postava a příšerné pseudoproblémy. Do další už se pouštět nebudu.

Králové chyb

Tohle si zasloužilo speciální kategorii. Což rozhodně není úplně ideální situace.

Půlnoční slunce – můj názor ano.

Půlnoční slunce je zde zařazeno hlavně jako varování před újmou v podobě naprosto nepřípustné redakce a nedobrého překladu. Je to absolutní vítěz této kategorie. A je to obrovská škoda, protože příběh by mě jinak bavil. I vykreslení Edwardovy mírně psychoušské povahy.

Tegmine – článek nebude.

Nesnáším, když někdo neví, jaký je rozdíl mezi ji/jí. A to nejsou jediné chyby. Této knize se ale musí nechat, že je aspoň zajímavá a dobře se čte. Možná se k ní i vrátím, chybám navzdory.

 

Zklamaná očekávání

V této kategorii mám knihy, které mě prostě nedokázali přitáhnout na svou stranu. Články o nich většinou nejsou. Knihy taky hned putovaly k jiným majitelům. Bylo spousta dalších, které byly průměrné, ale tyto byly nadprůměrné tím, jak mě zklamaly.

Dědictví krve – můj názor ano

Takové téma! Takový svět! A hrdinka taková nepoučitelná nána…

Hříšní světci –

Opět podle anotace navnaděná a s velkým očekáváním, jsem nakonec bublala zklamáním. Článek nebude, nemám na něj sílu.

Kouzla rodu Thornů – článek v přípravě.

kniha nebyla vysloveně špatná, ale čekala jsem o moc víc. Tentokrát tomu chybělo něco ve stylu psaní autorky, co by ze skvělého příběhu udělalo nezapomenutelný.

 

Knihy, které vyhrály ve své kategorii Zlatou bramboru, mají u ostatních čtenářů povětšinou úspěch, takže doporučuji na moje skuhrání moc nedat. Pokud vás kniha láká, proč váhat se čtením? :)

 

Nedoporučuji

Ještě v červnu to vypadalo nadějně. Nedostal se mi do rukou žádný podivný blivajz. A – tramtararáááá – vydrželo to až do konce roku. Nečetla jsem nic, co bych označila za něco, čím bych jen ztrácela čas. To je podle mě parádní a doufám, že to vydrží i letos.

 

Tímto je udílení cen za rok 2021 u konce.

Jestli vás láká zvědět, co se mi líbilo v 2020, najdete má doporučení v článku tady. Někdy není špatné vrátit se ke starým hitovkám. Všechny další doporučení z předchozích let jsou na bloGu pod souhrnným štítkem „doporučenky“.

Jestli máte podobné články nebo videa, dejte vědět. Já osobně mám tahle doporučení ráda a většinou si v nich najdu inspiraci pro další čtení.

 

Čtvrtletka IV. 2021

 

Lepší pozdě než nikdy a tak konečně mám článek o posledním čtvrtletí loňského roku. Nebo konečně... Je leden, tak to zase takové zpoždění není :)

A jaké že bylo? Shrnula bych to pod pojem "divné" a rychle uteklo.

říjen

říjen byl měsícem zcela speciálním. Končila jsem v práci a do kin přišel mnou nejočekávanější film, nová Duna. No a posledního října jsem měla pozitivní test na čínskýho šmejda. Pecka! Jinak se měsíc nevyznačoval už téměř ničím, co by stálo za zapamatování, vyjma snad mého nekonečného váhání, jestli jít do letošního NaNo a záchvaty grafomanie, kdy jsem si troufala opravdu na hodně v tomto ohledu.

Přečetla jsem:

Instant karma, Beze svědků *(R), Poslední knihkupectví *(R), Z krve a popela, Romeo & … jak se ta holka jmenuje?, Bridgertonovi 5: S láskou, Eloise, Paříž je vždycky dobrý nápad *(R), Gateway*, Dcera ztracených bohů, Zrazená

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Obyčejné lhářky – název je takový mnohoslibný. Jsem zvědavá. Můj názor zde.

Žena, která lovila sama – zlákána anotací. Můj názor zde.

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Dámský gambit – po seriálu je to jasná volba.

NSA – zaujala tématem a v akci za kilčo. Zkusím…

Čas čarodějnic, Stín noci – konečně jsem sehnala to krásné první vydání. Ať žijí antikváče!

Z krve a popela – tušil někdo, že bude tak tlustá? Paráda!

Čarodějky ze Sanctuary – náhodný nákup. Snad jsem trefila pecku.

Zloděj osudů – zkusíme a uvidíme. Kniha trochu klame obálkou, jak jsem tak slyšela. O to víc se těším.

Bridgertonovi 5: S láskou, Eloise – sázka na jistotu

Dárek na odchodnou z práce:

Ziburové – Prázdniny v Evropě, Prázdniny v Česku – od autora jsem nic nečetla a ani jsem nemyslela, že bych chtěla. Po letmém nahlédnutí ale knihy vypadají fakt dobře a mám trochu pocit, že jsem o něco přicházela. Děkuji, můj teď už bohužel bývalý šéfe.

 

Výhra:

Třetí zahrada – poštěstilo se mi vyhrát na FCB Fortuna Libri. Moc děkuji! Na tuhle se fakt těším.

Audioknihy Duna a Spasitel Duny (s tričkem a batůžkem k filmu) – vyhrála jsem na FCB OneHot Book. Jako velký fanoušek Duny nemůžu než poděkovat za úžasnou výhru.

 

Celkem 10 přečtených knih,  3.220 stránek a koupeno 9 nováčků.

 

listopad

můj oblíbený měsíc začal podivně. Nemocí – to asi hodně lidem. NaNoWrimo – taky překvapivě hodně lidem a Novou prací – tady už si množství spoluúčastníků netroufám odhadovat. Všechno na N. Do práce jsem pochopitelně prvního nastoupit nemohla. Fakt je docela nepříjemné volat první den, kdy máte nastoupit, že ležíte doma s čínským morem. K mému neštěstí jsem doma úplně prošvihla můj milovaný podzim. Se psaním to taky vypadalo bledě. Zato ležení a spaní mi šlo fantasticky. Do rozjetého NaNo vlaku jsem naskočila šestého. Příběh ze mě lezl, jak z chlupaté deky, ale nakonec mě dost překvapivě baví. A osmnáctého jsem se usadila poprvé v novém kanclu. 

Přečetla jsem:

Milosrdná vrána, Vražda v ledu *(R), První pravidlo: nezamilovat se*(R), Čas čarodějnic, Stín noci, Kmotry *(R), Obyčejné lhářky *(R)

 

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Kmotry – no tak to je jasná volba! Mafiánky-bossky, to prostě chcete! Můj názor zde.

První pravidlo: nezamilovat se – dva zloději, kteří se nesnáší, musí spolupracovat. Jop! Můj názor zde.

Ztracené klenoty – v rozhodování pomohly zahraniční recenze a taky zvědavost.

5 vůní našeho příběhu – zase mě udolalo spisovatelské téma.

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada!

 

Nákupy:

Rebuilt, Vládci popela, Hořící kůň, Stínové eso, Půlnoční kroniky: Ve skrytu stínů – úlovek z Black akce na Dobrovském

Bridgertonovi 6: Nečekaná láska - romantika, no...

Mezi dvěma ohni – nákup na bazaru, skvělá cena a dost se těším

Vánoční prasátko – jo, vím, že to je pro děti. Ale ta obálka! Najdu si ji pod stromečkem.

Arcižár – musela jsem. Tak zajímavý pohled na posledního draka na zemi si nenechám ujít.

Stínová hůlka – série mě chytla a na třetí díl už fakt netrpělivě čekám.

Knihomolka – domácí autorka, blízké téma.

Laskavý jed – nečekaně zvláštní vábení, které mi obvykle přihraje dobrou knihu :)

Výhra:

Síla tří – Návrat – knihu jsem vyhrála na FCB autorky. Moc děkuji!

 

Celkem 7 přečtených knih, 2.968  stránek a koupeno 13 nových knih.

 

prosinec

byl měsícem dohánění všeho, co jsem v listopadu kvůli izolaci a NaNo nestihla. Navíc v nové práci byl docela zápřah, pro nováčka obzvlášť. Uteklo to jako voda a žádné zvláštní vzpomínky na něj bohužel nemám. Všechno uteklo tak nějak v poklusu, včetně shánění dárků, Vánoc a volna do Silvestra. Letos mě dokonce ani vánoční přípravy nijak moc nebavily, pokud tedy nepočítám nákup čtyř (nebo možná pěti?) nových bezokých vánočních trpaslíků :D to mě baví vždycky.

Přečetla jsem:

Půlměsíční město: Rod země a krve, Žena, která lovila sama *(R), Stínová hůlka, Pět vůní našeho příběhu (R), Illuminae, Vrány, Sokyně z Versailles, Vánoční prasátko, Knihomolka

E-kniha: Locdown (povídková sbírka od Epochy)

Audiokniha: Pýcha a předsudek, Hvězdná pěchota

Nováčci v knihovně

Knihy ve spolupráci:

Černý a bílý – komiks o šachistovi? Ale beze všeho!

 

Moc děkuji Nakladatelskému domu Grada za vánoční radost!

 

Nákupy:

Věčný čas zubů 1 a 2 – paní Rečková je pomalu moje srdcová autorka

Zlatá značí osud – krásná obálka

Neviditelný život Addie LaRue – snad skvělá doporučení nelhala

Vánoční dárky:

Věže Asperfelu – zajímavé téma, mohlo by to stát za čas

Síla psa – po filmu naprostá nutnost

Odkaz popela – čas na pořádnou fantasy bichlici

 

 

Celkem 9 přečtených knih, 4.101  stránek a koupeny jen 4  nové.

 

čtvrtletí celkem?

 Celkem 26 knih a 10.289 stran. Koupila jsem „jen“ 26  knih.

Knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu * a po kliknutí vás odkaz mrskne přímo na konkrétní článek. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete taky v seznamu článků na bloGu zde. Nebo v albech na FCB tady.

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde.

Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Nakladatelského domu Grada, najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

závěrem

Chtěla bych poděkovat Nakladatelskému domu Grada za důvěru a dlouhodobou spolupráci. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i v Gradě jsou spokojeni. Objevila jsem díky nim hodně nových autorů a dokonce i žánry, o které mě dřív nenapadlo zavadit pohledem.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Velké překvapení jste mi připravili vy všichni noví, kteří jste se přidali letos. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

Mějte se v novém roce co nejlépe!

 

 

Žena, která lovila sama

 

Nenávist sklízí, co zasela…

 

Knihám ze severského prostředí se moc nevěnuju. Nevím čím to, ale vyhýbám se jim s celkem železnou důsledností. Když občas výjimku přeci jen udělám, kniha se mi většinou líbí, takže není nač si stěžovat. A stejně se podobným knihám vyhýbám dál :). Kniha Žena, která lovila sama, je jednou z výjimek, které mě přitáhly svým zaměřením. Anotace slibovala poznat zde trochu blíž jednu velmi nemilou skupinu lidí.

 

Anotace:

Spolupráce se stockholmskou policií by kdysi představovala pro expertku na šifrování Linn Ståhlovou zradu ideálů Antifašistické akce, anarchistické organizace, které byla členkou. Dokud ji o pomoc nepožádala její teta, šéfka stockholmské kriminálky. Policie ji dosud přizvala ke dvěma případům vražd a podvodů a Linn pokaždé zásadně přispěla k jejich úspěšnému vyřešení. Nejenže tím zasadila hnutí neonacistů obrovskou ránu, ale nadělala si i mnoho nepřátel.

Teď Linn konečně soustředěně pracuje na své disertační práci a doufá, že se svým aktivním bojem už skončila.
Když se ale parta jejích dávných přátel z Antifašistické akce stane obětí brutálního organizovaného útoku a o několik dní později je nalezena mrtvola jednoho z nich, opět nemá na vybranou. Ještě jednou se musí spojit s inspektory Rickardem Stenlanderem a Erikem Svenssonem a nabídnout policii své znalosti.

Tentokrát je však boj velmi osobní a Linn se nakonec pustí do pátrání po vlastní ose. Sleduje stopu dvojitého agenta, který se evidentně snaží co nejvíc uškodit Antifašistické akci, propracovává se seznamem jejích členů a podle všeho se je chystá jednoho po druhém zavraždit. Nečekaná odhalení ji vedou do Dánska, k lidem, kteří již dříve usilovali o její život…

 

…

 

Tahle kniha mi připravila jedno malé překvapení: Opět se mi stalo, že jsem se pustila do série od třetího dílu. Tentokrát to ovšem zase až tak nevadilo, i když by určitě neškodilo přečíst si všechno od začátku už jen kvůli zajímavosti toho tématu a situacím, které hlavní hrdinka zažila v předchozích knihách a které jsou zde zmíněné. Pro mě však fungovala dost dobře i takto samostatně. Že se jedná o sérii, jsem zjistila až téměř na konci, takže to považuji za jasný důkaz, že poslední díl klidně obstojí i sám za sebe.

Téma knihy mě dost zaujalo. Z prostředí, kde se řeší podobně extrémní a nenávistné názory, jsem zatím nečetla nic. Tady se navíc autor s ničím moc nepárá a názory a činy obou táborů extremistů představuje dost otevřeně a bez nějakých příkras nebo snad omluv pro tu nebo tamtu stranu. Zároveň však ani nesoudí a nemoralizuje – prostě předkládá příběh a nechává na čtenáři, jak se s tím popasuje. Náhled na „morální správnost věci“ poskytují policejní vyšetřovatelé, kteří v příběhu také dostanou svůj prostor. Líbilo se mi zdůraznění toho, že akce vyvolává reakci – autor nepopírá, že některé názory a jednání jsou špatné, ale ani nelakuje na růžovo protistranu, která v mnoha věcech není o nic lepší. Posoudit, nakolik je správné bojovat proti čertu ďáblem, už zůstává na čtenáři.

Antifáči vzbuzovali alespoň občas mírné sympatie a lítost nicméně za mě nebylo možné fandit ani antifa ani neonáckům. Podobná politická angažovanost násilnou formou mi není blízká, ale i tak mě bavilo sledovat, jak to asi mezi takovými lidmi funguje. Myslím, že se zde podařilo dobře přiblížit uvažování podobných lidí, i když rozhodně ne pochopit nebo snad uznat jejich způsob řešení situací v zápletce.

Při čtení se na stránkách krom ponuré atmosféry severských zemí vznášel taky podtón nenávisti ke všem a ke všemu a neustálé konflikty doslova visely ve vzduchu. To způsobilo sice na jednu stranu znechucení nad podobnými existencemi a na stranu druhou suprovou čtivost. Při čtení dokázal autor vyvolat slušné napětí, i když si nepomáhal žádnými hororovými triky, spoustou krve a divokou akcí. Tohle napětí bylo i v postavách nejen v samotném dění. Zatím co v ději se schylovalo k průšvihu, když se jeden magor vymkl kontrole ostatních magorů, v lidech se hromadilo napětí a hrozilo zbrklými akcemi, výpady proti sobě a hlavně bylo od začátku jasné, že dost postav přijde vinou vlastních skutků k úrazu. Nakonec došlo i na akci, krev a mrtvoly. Konec mě dostal, to jsem nečekala, fakt že ne. I když závěrečná strhující akce byla trochu zmatená, celkový závěr považuju za hodně podařený.

 

Hlavní postava Lin má v sobě zakořeněnou nedůvěru k policii, což si nese ze své minulosti členky antifa. Moc jsem se jí tedy nedivila, že si své potíže (alespoň některé) chce vyřešit sama a je opatrná v tom, co policii řekne, jakkoli nerozumné se takové počínání zdálo být. Ačkoli mi v mnohém byla sympatická, v tomto jsem nedokázala pochopit její ochotu nastavovat krk, když věděla dobře, čeho jsou schopní lidé, kteří jdou proti ní. Stránka její povahy, která byla prezentována jako síla a nezlomnost tak občas působila spíš jako paličatost ohrožující ji i lidi okolo. Díky tomu však byla zajímavou postavou a příběh, který se kolem ní spřádal, mohl mít zápletku, jakou měl.

Samotná zápletka je vymazlená do posledního detailu a každá jednotlivá událost spouští řetězec dalších, což mě spolehlivě udrželo u čtení po celou dobu. Že to pro hodně postav nedopadne dobře, dává tušit už úvodní scéna, ve které dojde na ostrý střet mezi neonácky a antifáči. Teď, po delší době, co mám knihu dočtenou, si vzpomínám hlavně na tuhle scénu a z ní plynoucí okamžité nesympatie k postojům a názorům postav a tomu, jakým způsobem je prosazují. A to jak na straně nácků, tak antify – oba tábory si neměly moc co vyčítat. To, že jsem s nimi nesouhlasila, však neznamená, že mi někteří nebyli občas sympatičtí. Sledovat jejich vývoj mě bavilo. Obzvlášť u hlavního záporáka, jestli tedy lze v knize plné morálně pochybných postav najít tu nejhorší. Ale jo, jde :). Obecně se však jednalo o lidi, které bych nechtěla znát. Kvůli tomu se nebudu pouštět do předchozích dílů. Prostě mi malý náhled do myšlení podobných lidí stačil.

 

I když tento poslední díl může klidně fungovat samostatně, stejně bych doporučila číst raději od začátku. Jednak je příběh opravdu zajímavý a čtivý a bylo by fajn znát jeho začátek a navíc také od prvního dílu bude možné lépe poznat postavu Lin, pochopit její postoje a jednání a hlavně její  proměnu z divoké anti do současné ženy, která ví, že bojovat je nutné, ale už více přemýšlí nad tím, jak.

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás láká nahlédnout do podobného prostředí, najdete celou sérii ke koupi zde.

 

O knize:

Autor: Magnus Jonsson

Série: Nenávist (3. díl)

Překlad: Hana Švolbová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448

 

Novoroční nepředsevzetí 2022

 

Ne, hned na úvod musím upozornit, že v názvu rozhodně není chyba. Předsevzetí si zásadně nedávám a dávat nebudu. Tohleto, co tady tak zdánlivě zbytečně sepisuju, místo toho, abych psala něco, co dává smysl, má jen jediný význam. Chci se na konci roku k něčemu vrátit a zjistit, jak moc velký jsem levák, co se pevné vůle týká. A když se povede aspoň něco, budu spíš překvapená, než kdoví jak hrdá sama na sebe.

Takže, dneska je 1.1. a protože začíná nový rok, jak všichni správně tušíme, začínají se všude objevovat takové ty kecy o příležitostech, nových šancích a nepopsaných knihách s 365 listy… blá,blá blá… Doopravdy snad neznám nikoho, koho by to namotivovalo na dýl, jak na tři týdny. Ale chápu, že lidi potřebujou startovní výstřel, takže:

Moje nepředsevzetí se letos týkají především psaní. Usoudila jsem, že je čas jít poněkud do sebe a dopsat Gambit a Rošádu. Nechci, aby se zrovna tyhle dva příběhy staly nájemníky mého naducaného šuplíku nedopsaných věcí. A pokud to klapne letos, dojde v dalších letech na ty další.

Nepředsevzetí jedna: dopsat Gambit zatracených, udělat opravy a prvních pár čtení a posunout ho k prvním kritickým očím vybrané ženy, vybraného muže a mého drahého doma (který mi ani náhodou med kolem huby nenamázne, což doufám, že neudělají ani ti ostatní).

Nepředsevzetí dvě: dopsat Rošádu a věnovat se jí dál, pokud bude ještě nějakej čas po úpravách Gambitu. Ideálně by měla jít pod palbu prvních zkušebních čtenářů příští rok. Zatím teda makám spíš na ní, protože hlavní hrdina je majetnickej parchant a nechce mě pustit jinam. Miluju majetnický parchanty, jak to tak vypadá. Jenže hošan musí pochopit, že bez Gambitu žádný jeho hry nebudou. První díl je holt první díl.

Nepředsevzetí tři: vymyslet, co udělám se Zbytkama, protože v letošním NaNo se chci kouknout právě do tohohle novýho světa a zjistit, co s ním svedu. Doufám, že mi to nezlomí krk, i když to jsem si myslela i o Gambitu a hele!

 

S tím souvisí 

Nepředsevzetí čtyři: zkusit přeci jen to NaNo v listopadu, na který jsem se chtěla vykašlat. K čemuž není potřeba dodávat vůbec nic. Snad se na poslední chvíli nevylíhne novej nápad a budu psát fakt to, nač budu připravená.

Hernajs, vypadá to na pěknou kupu práce...

 

To by mohlo být ke psaní celkem všechno, kdybych ovšem nebyla hrdým vlastníkem bloGu a nebylo potřeba psát taky na něj. Loni mi to šlo tak nějak vachrlatě. Takže letos bych ráda psala články pokud možno do pěti dní od dočtení. A taky bych se chtěla víc věnovat knihám, které nejsou ze spolupráce.  Překvapivě jsou totiž pro čtenáře zajímavější. A čtenáři mi přibývají, takže zřejmě nedělám všechno úplně blbě a někoho ještě zajímají mraky textu bez masivní podpory Instáče.

 

Chtěla jsem ještě pokračovat záležitostmi, jako je čtení domácích zásob, neutrácení za kdeco a pečlivý výběr nových knih bez zblbnutého slintání nad hezkou obálkou. Hodilo by se i rozumně zhubnout a začít trochu slušně jíst. Taky by se mi líbilo vrátit se k běhání a pravidelné józe. Možná, jen hrozně moc možná začít zase znova s lezením.

Tyhle věci si nedávám jako samostatné body. Neměly by totiž být součástí jakéhokoli novoročního (ne)odhodlání, ale naprosto běžnou součástí života a jako takové je hodlám brát.

 

Takže směle do toho a půl je hotovo!

Na konci roku se mrknu, jaký jsem lůzr :D

Nebo třeba zjistím, že šlapat do toho strmýho kopce odhodlání se fakt vyplácí.

Šťastný nový rok!