Celebrita

 

Podobnou knihu, kde celebrita účtuje se svým životem, už jsem četla a hodně se mi líbila. Sáhla jsem proto i po této, ale doufala jsem, že hrdinka bude v tomto případě o něco méně normální holka a o něco více potvora. Anotace každopádně naznačila, že si můžu dělat naděje a mám se na co těšit.

 

Anotace:

„Sláva je můj život. Byla jsem na takový úspěch připravená? Samozřejmě že ano.“ 
Cléo odmalička věděla, že je jiná. Už od dětství měla jedinou obsesi: stát se slavnou. Během let překonala každou překážku, jež se jejímu cíli postavila do cesty, každé vítězství chňapla pevně oběma rukama, každou prohru nesmazatelně zařízla do své nohy. K překvapení všech, kromě jí samotné, se Cléo skutečně stala světovou hvězdou, držitelkou mnoha ocenění, majitelkou luxusní vily v LA s miliony dolarů na kontě.
Ve svých třiatřiceti letech si poprvé dovolí luxusní dovolenou – a odjede na opuštěný ostrov. Konečně v absolutním klidu mimo šílenou spirálu života popstar a bez všudypřítomných paparazziů skládá své čtvrté album. A má spoustu času přemýšlet o tom, jak se dostala tam, kde je…
Jedna z nejzajímavějších autorek současné generace vtáhne čtenáře do hlavy popové hvězdy, jíž svět leží u nohou, do světa celebrit, kde vládne extrémní soutěživost, tvrdost a – beztrestnost. Sžíravý román o světě showbyznysu, ceně slávy a době uchvácené oslnivou září několika vyvolených, který se zaryje hluboko pod kůži.

…

 

Příběh jako takový je prosté vyprávění slavné zpěvačky o její cestě za slávou. Jak to od dětství vždy chtěla, jak věděla, že toho dosáhne, jak skutečně získala, co chtěla, a co všechno ji to stálo, jak to změnilo ji samotnou – ovšem nikoli k lepšímu. Tím v podstatě shrnuji děj knihy :D

Dostala jsem do rukou fiktivní životopis a rozbor osobnosti, který mě v mnohém překvapil a přiměl mě zamyslet se nad velkým množstvím otázek. Na jednu stranu je to tedy neskutečně čtivá kniha, kterou budete hltat a na druhou stranu věc, ve které se můžete po libosti ponimrat do hloubky, pokud budete chtít.

Budu tu psát mnohem víc o hlavní postavě samotné, než o ději knihy, protože právě ona – Cléo, je zde tím příběhem, ona samotná je dějem. Kniha je o vývoji její povahy při cestě za splněným snem (slávou). Tedy ani ne tak snem, ale dosažením toho, co jí – podle jejího přesvědčení, automaticky náleží. Protože ona se narodila pro to, aby byla slavná!

Kniha začíná v momentě, kdy už Cléo slavnou je a zrovna si přijela užít velmi exklusivní dovolenou. Zcela sama, na opuštěném ostrově, kde není nikdo než ona, úplně bez kontaktu s civilizací. V chatce se zásobami, kytarou a nekonečným oceánem okolo. Sama v soukromí, daleko od všech, jen se svými myšlenkami a tvorbou. Sem utekla, aby měla klid na práci, až na konci jsem pochopila, že klid a soukromí nebyli jediným důvodem cesty, zjistila jsem, před čím utekla a proč ve skutečnosti na ostrově je.

Po úvodu následují jednotlivé části příběhu, které mapují její životní etapy v cestě za slávou.

 

Na začátek si ujasníme jednu věc: Cléo NENÍ dobrý člověk. Cléo je namyšlená, arogantní a sebestředná kráva, povýšená nad ostatní a hluboce přesvědčená o tom, že sláva, moc a bohatství jí právem náleží. Cléo je také talentovaná, chytrá (až vypočítavá), neskutečně cílevědomá perfekcionistka, obrovský dříč, náročná na sebe stejně, jako na své okolí. Neměla o sobě žádné iluze, ale to ani v mladším věku. Věděla, co je zač. Že je zlá, neempatická sociopatka – a jako taková to měla ale naprosto na salámu. „Že vám ubližuju, tak to mi polibte, protože já jsem hvězda, já vás živím!“ To bylo její heslo.

Nejprotivnější mi byla v dětství a raném mládí, kdy byla její arogance, namyšlenost a naprostá absence empatie zřetelnější o to víc, že u dítěte by to nikdo nečekal. Nešlo jí upřít urputnou metodičnost a cílevědomost, ale té nadřazenosti tam bylo tolik… a i určité záměrné zloby vůči ostatním, kterou zatím nedovedla tolik skrývat.

Její léta mezi dvacítkou a pětadvacítkou v New Yorku byla pro mě nejzajímavější a její povaha se tolik neprojevovala. Mnohem víc ji pohlcovalo hledání sebe sama, svého hlasu a osobnosti. Vznikaly její první texty písniček a mě bavilo sledovat, co ze sebe do nich promítá a jak vznikají.  Jenže pak přišla sláva a začal strmý pád do propasti extrémní nesnesitelnosti a bezuzdné bezohlednosti.

Hrdinka projevovala celou dobu zajímavou směs cynické životní moudrosti obklopené mohutnou vlnou absolutní arogance a pocitu nadřazenosti. Sociopatická osobnost, ale zdálo se mi (na začátku), že právě to (nebo aspoň zdravou míru toho) asi potřebuje každý, kdo chce nahoru a nechce se tím nechat semlít. Později už to nešlo omluvit ničím – ani náročností jejího života - a zdánlivé pravdivé postřehy se staly jen projevem všivosti její povahy a pohrdání ostatními.

Od začátku rozhodně nebyla sympatie tím slovem, který bych si s hrdinkou spojila, spíš trochu zděšení nad její ohromující upřímností, se kterou líčí svůj pohled na svět. Ona neschovává kým je. Netají, že je mrcha a ostatními pohrdá nebo je využívá. V některých momentech jsem obdivovala její zdánlivý nadhled v některých situacích, aby mi v zápětí došlo, že jako člověk by musela být naprosto nesnesitelná – oslnivá, ale raději z dálky. Každopádně některé její nepřikrášlené až cynické postřehy o životě, slávě a cestě k ní a posléze udržení se na výsluní mi dávaly dost smysl. Autorka dobře vystihla fakt, že i člověk, který je objektivně bezcitný zmetek a víte to o něm, může být v některých názorech, postojích a dalších věcech fajn a vlastně s ním musíte souhlasit. Přitom pořád přetrvává pocit, že byste neměli – váš morální kompas prostě spouští alarm. Rozdíl u Cléo byl právě v tom chování na venek, když se kamery nedívaly. V bezohlednosti, aroganci a pocitu neomezené moci ze slávy a nenahraditelnosti. Fascinovalo mě, jak se smiřovala s tím, že ji její spolupracující nenávidí a bojí se jí a měla jistotu, že na odporné chování k nim má právo, protože jim vydělává peníze. Její sebehodnota stála na úspěchu a na tom, že lidsky je odpad, jí nezáleželo. Při své inteligenci, se kterou se chlubila, si tuhle věc nedokázala uvědomit, což z ní dělalo ukázkového sociopata.

 

Příběh vypráví přímo Cléo a je tím pádem trochu jednostranný v interpretaci jejího pohledu na sebe, svou kariéru, osobnost i vztahy s ostatními. Někdy jsem si přála, aby tam byl druhý pohled. Aspoň kousek. Náhled do hlavy lidí, se kterými žila, kteří jí „sloužili“, které šikanovala.  Jsem si dost jistá, že lidi z jejího nejbližšího okolí ji museli absolutně nesnášet, zatím co ona všechny považovala za hloupé, líné, neschopné… Její popis situací ovšem vždycky vyzníval tak, že je vlastně v právu. Každopádně byla nepochybně pod obrovským tlakem, a jak její kariéra postupovala, zdála se mi čím dál víc narušená. Proto by mi připadal zajímavý pohled na to, jak to vidí jiní. Na druhou stranu ten jednostranný pohled měl něco do sebe a právě on dělal knihu tak uhrančivou. Člověk měl při čtení sklon sklouzávat k pochopení, protože ona si dovedla své chování obhájit tak, aby vypadalo vlastně logicky – jako následek únavy, tlaku a neustálé pozornosti a ztráty soukromí. Jenže přes všechny ty hrozné věci na její slávě, které ovlivnily její duševní rozpad nelze popřít, že ona byla zkrátka bezcitná mrcha vždycky.

 

Zajímavý pohled nabídla autorka i na ty, kteří ji obklopovali. Bylo možné sledovat změny vztahů, které měla z „předslavných“ dob a porovnat je s těmi, které se objevily, až už slavná byla. Cléo neměla iluze ani o sobě, natož o jiných a tak si moc nevážila těch, kteří se přilísali později, aby se přiživili na její slávě. Dobře věděla, že pokud se jí přestane dařit, bez milosti ji odkopnou a tak ona odkopávala je v momentě, kdy je už nepotřebovala nebo se jí něčím znelíbili. Bohužel se chovala stejně sviňsky i k lidem, které potřebovala a byli jí užiteční nebo ji dokonce měli rádi (než jim doklaplo, co je zač). Našli se ovšem i lidé, které měla ráda a kterých si vážila – její otec, jedna z kamárádek… Což je poněkud smutně krátký výčet. Ostatní byli na jedno použití nebo konkurence k likvidaci.

Skvěle byl popsaný i tlak, který na vycházející hvězdu je. Od naprosté ztráty soukromí, po nároky na dokonalost, vystupování i samotnou prostou nutnost navázat na úspěch a držet laťku. Autorka popsala i obtížnost nalézání nové inspirace k tvorbě v situaci, kdy pro samou slávu nemáte čas na práci ani prostor na jakoukoli svou originální myšlenku a přitom víte, že musíte a to co nejdřív. Marketing dělá z člověka produkt, který se musí vyplatit. Účelově manipuluje, protože logicky chce maximalizovat zisk. Cléo s tím ale počítala a brala to tak, že když oni používají ji, jsou pro ni oni taky k použití. Celou dobu sice tvrdí, jak ji ten tlak a neustálá pozornost a ztráta soukromí vyčerpává, ale zároveň zdůrazňuje, že to chtěla – je slavná z vlastního rozhodnutí. Jeden se při čtení musel ptát, jak takovou situaci zvládá normální člověk, který se tak nerozhodl a prostě se mu úspěch stal tak nějak sám od sebe. Po dočtení knihy vím, že já bych slavná rozhodně být nechtěla. Se slávou se pojily pro mě extra nesnesitelné věci.

Líbil se mi i popis toho, jak Cléo jako marketingový produkt vznikala. Jak jí přiřadili tým lidí, který měl na starost, její značku. Autenticita se stala prázdným pojmem a nastupoval kalkul. Jak se oblékat, co říkat, co neříkat, dokonce s kým se nechat vidět s kým rozhodně ne. S kým žít. Jak co nejvíc rozdmýchat lásku fanoušků, kteří ani netuší, že milují přelud, produkt přesně vykalkulovaný a že Cléo je úplně jiná, než jak se prezentuje. Zajímavý byl i pohled na fanouškovství očima hvězdy a – v tom jsem musela dát Cléo za pravdu – někteří byli až posedlí.

 

Mezi jednotlivými částmi vyprávění, se příběh vrací v krátkých pohledech na ostrov, kde Cléo „dovolenkuje“ a tady se nakonec příběh i uzavře.

Konec je sice na první pohled šokující, ale nemůžu říct, že by mě až tak překvapil. Zanechal ale víc otázek než odpovědí a mírný pocit neukončenosti. Vážně by to bylo tak jednoduché? Nezdá se mi. Chyběl mi tam nějaký „dovětek“. Novinový článek, pohled někoho dalšího, prostě cokoli, co by vysvětlilo, jak se situace v civilizaci vyvíjela celou dobu Cléina pobytu na ostrově a třeba i pár měsíců po té.

 

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Dostanete totiž naprosto skvěle zpracovanou postavu. Nebudete ji mít rádi, ale zjistíte, že je jakýmsi zrůdným způsobem fascinující a od jejího příběhu se nedá odtrhnout.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh celebrity se můžete podívat sem.

 

O knize:

Autor: Maud Ventura

Překlad: Jana Chartier

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2026

Měsíčník - duben 2026

 

Tak se nám to zase pěkně jaří, kdo by to byl čekal v březnu. Zima ještě bojuje, ale rok od roku je ten boj vlažnější, tak si budu muset holt zvykat na hezké počasí. Případně zvážit stěhování někam na sever :D

S obrovským překvapením jsem zjistila, že podle mé oblíbené knihy Rivalové byl natočený seriál. Na první pohled mi herecké obsazení nesedělo, ale po tom, co jsem to viděla, musím říct, že se opravdu povedlo.

Levné knihy ukončily činnost. Tak to nemám radost. Chodit tam nakupovat mě bavilo. Chodila jsem si tam dělat radost a sehnala jsem tam některé super kousky opravdu levně.

V březnu jsem měla celkem šťastnou ruku na dobré knihy. Dvě byly ale tak špatné, že už zvažuji kategorii i pro to, co mi nesedlo. Možná by to mělo větší význam, než psát o tom, co se mi líbilo. Hmmmm… Zvážím to.

Konečně jsem ve hře narazila na skupinu lidí, která mě přiměla brát to vážně – tedy pochopitelně WWčko. A je to mnohem větší zábava :D jen se u toho trochu musí popřemýšlet. Taky poprvé vážně zvažuju účast v gildě. To jsem vážně nečekala! GW2 je skvělá a je tam milion věcí, které se dají dělat a je tam opravdu skvělá komunita.

 

Jak to šlo v březnu s vybraným čtivem?

Tentokrát to úplný sukces nebyl. Spíš střídavě oblačno. Na příští měsíc budu muset vybírat lépe :)

Zkažená říše – na popisech sexu sice autorka ubrala, to přání se mi splnilo. Kniha mě ale stejně moc nebavila a v sérii pokračovat nebudu. Očividně se pro mě zajímavost tématu a hrdinů vyčerpala v prvních třech knihách.

Dvůr tak krutý a krásný – tohle nebylo špatné, ale pokračovat nejspíš taky nebudu. Po lidi, kteří nemají moc zkušeností se žánrem, bude kniha super. Pro mě po všech stránkách málo.

Prokletí Aurelie W. – tohle bylo super!  Propojení magie a „bridgertonových“ mě bavilo už v Půl duše a tato byla ještě o něco lepší. Doufám v další díl.

 

 

Nej kniha minulého měsíce:

 V březnu jsem četla několik dobrých knih, které byly kandidátkami na titul, ale vyhrát může jen jedna :)

 

Co plánuji přelouskat v dubnu?

Vybírám tentokrát ty, do kterých se chci pustit už opravdu dlouho. A jednu, kterou čtu pravidelně každý rok :)

Jedna z rozečtené série

Onyxová bouře - suprová série. Tuším, že ve třetím dílu trochu přituhne.

Jedna koupená v dubnu loni

Faeské pouto - vůbec nevím, co čekat. Přiznávám, zapomněla jsem, o čem to má být :D

Jeden zcela náhodný okamžik při průzkumu knihovny (co mi cvrnkne do nosu)

Rivalové - moje milovaná stálice. Po zhlédnutí seriálu jsem si ji musela okamžitě přečíst znova.

 

Konec hlášení!

Fantasma

 

Ke knize mě přivedla jednak samozřejmě obálka, která fakt není k přehlédnutí. Hlavním důvodem bylo přirovnání ke Caravalu, který se mi kdysi líbil. Podobný koncept, ale temnější a pro mírně dospělejší publikum mě hodně lákal. Trochu jsem měla obavu, protože když mě něco hodně láká, bývá to pak dost často zklamání. Risk ovšem taky může být zisk.

 

Anotace:

Když Ofélii a Genevieve náhle zemře matka, nemají ani čas truchlit. Ofélie totiž zdědila nejen mocnou nekromantskou magii, ale také obrovský dluh na jejich domě. Situace se však brzy ještě zhorší, protože Genevieve se rozhodne úvěr splatit tím, že vstoupí do Fantasmy – soutěže, kterou většina soutěžících nepřežije, ale vítězi se splní jedno přání.

Aby mohla Ofélie sestru zachránit, musí se hry sama zúčastnit. Fantasma je však prokletým sídlem plným klikatých chodeb a honosných pokojů, v nichž číhají svůdní démoni a hříšná pokušení. Ofélie musí překonat celých devět úrovní zkoušek, aby zvítězila…, pokud ji tedy dřív nepřemůže vlastní strach.

Když jí arogantní neznámý muž nabídne, že by ji mohl ochránit a vést, Ofélie ví, že by mu neměla věřit. Blackwell totiž možná nevypadá nebezpečně, ale zdání může klamat. Jenže v sázce je život její sestry, a tak si nemůže dovolit ho odmítnout. Důležité je, aby ignorovala neodolatelnou temnou přitažlivost, která je k sobě neustále táhne.

Ztráta vlastního srdce je totiž ve Fantasmě nebezpečnější než prohra.

…

 

Na začátek musím říct, že kniha se čte opravdu sama. Od prvních chvil autorka nasadí příjemné (i když možná ne vždy ideální) tempo a neváhá skočit rovnou do děje příběhu, jehož celková atmosféra a kulisy jsou nastaveny opravdu lákavě. Jednak samotná hrdinka pochází z nekromantské rodiny a její matka je ve městě vyhlášená svými seancemi s mrtvými, což dává vyprávění nádech „skutečné“ magie. A pak tu taky máme onen záhadný dům, plný démonů, který podrobí své návštěvníky smrtelně nebezpečným zkouškám, ze kterých vzejde vítěz, jemuž bude splněno jedno – jakékoli – přání.

Pochopitelně jsem se hned seznámila s hrdinkou Ofélií, jejíž matka nečekaně zemře a Ofélie se tak musí ujmout rodinného řemesla, ke kterému byla vychována výrazně dřív, než počítala. Moc se jí nechce stát se nekromantkou a jít ve šlépějích své matky, na rozhodnutí však má doslova pár okamžiků, kdy je možné moc převzít a tak udělá, co musí. Ještě ovšem nic netuší o všech potížích, které na sebe s tímto rozhodnutím vzala.

 

Ofélie je zvláštní postava a doteď vlastně nevím, jestli úplně dobrá. Asi spíš patří k těm lepším, i když na mě neudělala valný dojem svými schopnostmi nekromantky, které se údajně měla snažit ovládat od dětství, ale nijak výjimečně mocná nebo schopná mi nepřipadala – nutno říct, že ani sama sobě ne. Vlastně jediné, co jí její magie umožňovala, bylo mluvení s mrtvými, což na druhou stranu bylo přesně to, co potřebovala. Jinak vlastně nic jiného nepředvedla, krom nabytí schopností, které bylo vážně působivé.

Celým příběhem Ofélii provází Hlas, který v příběhu představuje obsedantně kompulzivní poruchu. Cosi v jejím nitru, co ji nutí dělat věci, které působí divně. Pocity jsou tak nutkavé, že v Ofélii vzbuzují až stavy paniky, pokud by hlas neposlechla a neudělala, co po ní chce. Tato součást Oféliiny osobnosti byla představena velmi opravdově a k ní samotné i k tónu příběhu skvěle sedla. OCD se stala dalším démonem, který Ofélii pronásleduje a ztrpčuje jí život. A v soutěži samotné to pochopitelně nijak věci neusnadní, spíš ještě zhoršuje. Celou dobu jsem přemýšlela, jestli to zůstane pouze hlasem v její hlavě nebo to autorka využije nějak jinak. Samo o sobě to ale bylo dost děsivé a dokreslovalo to atmosféru vyprávění.

Hlavní mužská postava si u mě vedla podobně, jako ženská. Blackwell měl všechno, co by asi člověk od podobného hrdiny očekával. V mých očích ale velmi brzo přišel o podstatnou část svojí záhadnosti, což uznávám, bude můj problém. V zásadě je šablona vždycky stejná, a je jasné, že první zajímavý chlap, co se objeví, bude milostný interest hrdinky a taky největší komplikace a zároveň její největší zastánce. Není těžké dát si dohromady souvislosti, ale tady to zrovna nijak moc nevadí. Bavily mě jeho scény s Ofélií (ne všechny, jen ty oblečené), to nemůžu říct, že ne. Líbilo se mi, jak vystupoval v příběhu a bavila mě jeho část příběhu. Jenže nevěřila jsem jim ani vztah, ani vášeň a to přesně od chvíle, kdy došlo na víc, než na líbačku. Nakonec jsem sice byla se vztahovou zápletkou spokojená, ale malý ďáblík pokušitel ve mně se pořád ptal, jak by to vypadalo, kdyby ji skutečně jen využíval.

Ostatní soutěžící ve Fantasmě – tedy ti, kteří byli v Ofeliině skupině, tvořili pestrou směsici charakterů s vlastními sny, touhami a tajemstvími. Každý měl motivaci, proč se účastní nebezpečné hry o splněné přání a někteří byli odhodlaní udělat pro výhru doslova cokoli. Všechno je poměrně zřetelné, takže jde rychle poznat, kdo je parchant a kdo slušňák v rámci možností. Autorka neváhá při zkouškách některé postavy obětovat. To je ostatně jasné, protože vítěz může být jen jeden. Zároveň však zachovává možnost, aby pobrali zdravý rozum a ze zkoušky dobrovolně odstoupili. Schválně zkuste tipnout, při prvním seznámení s nimi, kdo jak dopadne :)

Při čtení se nelze vyhnout bližšímu seznámení s některými z démonů, kteří jsou „zaměstnanci“ Fantasmy a připravují zkoušky pro lidi. Ti byli super. Ne moc extra popsaní, spíš jen účelově, ale dost na to, aby tvořili zábavný prvek s lehkým podtextem nebezpečí a proradnosti.

 

Skutečně je pravda, že Fantasma je podobná Caravalu (plus ten sex), takže prostě lehčí fantaska a u tohoto žánru bych v podstatě asi zůstala. Nejsem si úplně jistá řazením do dark romance, protože mi to spíš připadalo jako klasická fantasy pouze se sexem navíc. Nic zas tak extra dark jsem v příběhu nezaznamenala, i když potenciál tam rozhodně byl. Zkoušky sice byly hodně drsné, ale autorka nevyplýtvala zase tolik řádků na vybudování pořádně dark atmosféry. V tomto ohledu (i při popisech domu) by bylo potřeba trochu zpomalit akci a děj a trochu se v budování atmosféry porýpat. Ať se do toho hezky čtenář zaboří. Toto byla spíš dietní verze darku.

Čímž neříkám, že mě příběh nezaujal a neslupla jsem ho jedním dechem. Opravdu mě bavil pekelný dům, ve kterém se všechno odehrává, jeho popis (byť dietní) a to jak démoni v něm žijící trápí soutěžící i mimo zkoušky. I zkoušky samotné byly skvěle vymyšlené. Devět zkoušek, devět kruhů pekla, devět různých druhů pokušení, která se dostanou hrdinům až na dřeň a vytáhnou z nich to nejlepší nebo to nejhorší, co je ukryté až v hloubi duše. Řekla bych jen, že z nich Ofélie vyklouzla až moc rychle a autorka mohla přeci jen napětí a nebezpečí o trochu víc přiostřit. V zásadě si ale nestěžuju. Zkoušky a pekelný dům byly jednoznačně nejlepší částí příběhu, kterou jsem si užila nejvíc.

Mezi jednotlivými zkouškami musí Ofélie vyřešit záhadu a najít něco, co Blackwell nutně potřebuje. Hledá v sídle, které je plné tajných chodeb, místností a pastí. Aby toho nebylo málo, na záhadu se cestou tak trochu přichytí další, která souvisí se samotnou Ofélií. V zádech má démony, kteří jí to ulehčit nechtějí a i když jí kvůli její dohodě s Blackwellem nemohou přímo ublížit, způsob si vždycky nějak najdou. Záhada samotná zase až tak záhadná není. Něco z toho mi doklaplo prakticky okamžitě, ale to neznamená, že jsem si příběh neužila.

Škoda, že kniha nebyla delší. Vešlo by se tam i více děje mezi jednotlivými zkouškami a hrdinka by měla více času na prolézání baráku. Ten čas byl na můj vkus dost zrychlený, i když samozřejmě mezi zkouškami nijak dlouhý čas neuplynul a taky musela někdy spát. Na druhou stranu asi tuším, k čemu by autorka stránky navíc využila a toho tam bylo dost už takto.

Ano, jsme u sexu. Kdyby se Ofelie v mezipauze mezi úkoly opravdu věnovala intenzivnějšímu zkoumání sídla s Blackwellem, bylo by to lepší než ten píchací festival, který předváděli zhruba od třetí zkoušky.

 

Sex, na délku příběhu zastoupený poměrně hojně, byl popsaný jako návod na smontování nábytku a asi tak stejně vzrušující. Možná bych nebyla tak přísná, kdybych už v žánru nečetla lepší popisy, ale toto byla fakt slabota – žádná vášeň, žádné jiskření, autorka prostě projela všechny věci, které postavy v takových scénách obvykle dělají v odpovídajícím pořadí. Občas byl popis dění proložen naprosto nezapadajícím vulgarizmem typu „ojeď“, který se mi k celkovému vyznění textu nehodil.

Sex a vášeň do Fantasmy patří, o tom žádná, vždyť jde o pekelný dům, hříchy a pokušení, ale chtělo by to ho napsat více „hříšně“ a méně popisně. A info o velikosti hrdinova péra jsem taky nepotřebovala. Všem nám je dávno jasné, že hrdinovy přednosti (doslova v každé knize) jsou vždycky ty největší. Blackwell je podle všeho kůň – případně má hrdinka ruce velikosti asi tak pětiletého děcka. Každopádně mi to k sobě velikostně nějak nepasovalo (a nejen s rukama). Autorky by si měly uvědomit, že určitá velikost už působí spíš směšně a anatomicky poněkud... no asi bizarně, bych řekla. Hlavně proto, že to je všude. Kdyby to nechaly být, každý si představí, co chce, a všichni budou spokojení.

Naštěstí se tyto neradostné scény a velikostní parametry dají přeskočit a nesex věci mezi nimi jsou fajn. Jen si potom říkám, proč vůbec autorka sex do knihy psala, když jí to nejde a děj jako takový to nijak zvlášť nevylepšilo. Nějaké to lechtivé škádlení by postavám a vztahu mezi nimi udělalo lepší službu než takové bušení, co je teď bůhví proč moderní cpát kde všude. Já vím, já vím – čtu dark romance, tak co čekám… Jenže dark romance podle mě prostě není libovolná fantasy (či nefantasy), ve které je popisná píchačka s patřičně rádoby drsným konáním a sprostým výrazivem.

 

Na konci se mi hodně zalíbilo, jak se vše propojilo se začátkem a samotnou Oféliinou existencí a i s Fantasmou jako takovou. Tuto část měla autorka očividně pěkně vymyšlenou a krásně jí všechno zapadlo do sebe. Epilog mě oproti tomu vůbec nepotěšil, protože nabral podobu přeslazené blbiny.

I když mě příběh jako takový bavil a nápad se mi zdál super, do dalšího dílu se pouštět nebudu. Na to mi příliš nesedl autorčin přístup k sexu a trochu se bojím, že v dalším dílu by přišlo něco podobného. Navíc hrdinkou má být sestra Ofélie a ta mi jako postava moc k srdci nepřirostla. Fantasmu samotnou ale klidně doporučím. Za přečtení stála.

 

O knize:

Autor: Kaylie Smith

Série: Ďábelské hry (1. díl)

Překlad: Šárka Králíková

Vydal: Red

Rok vydání: 2025